Sedmnáctimetrovou pyramidu nechal vybudovat Muhammad ibn Abi Bakr al-Turi, první vládce dynastie Askíja, jehož zásluhou se Songhajská říše stala nejmocnějším impériem v dějinách západní Afriky. V dobách největšího rozkvětu ovládala většinu území dnešního Mali a značnou část sousedního Nigeru, přičemž klíčovým správním centrem se stalo proslulé Timbuktu, vzdálené od města Gao přes tři sta kilometrů. V prosperující kulturní středisko ho proměnil právě zmíněný panovník, později zvaný Askíja Muhammad – který dnes v učebnicích figuruje především díky tomu, že po návratu z Mekky zavedl v rodné zemi jako státní náboženství islám. 

Obří párátka

Než panovník v požehnaném věku 95 let roku 1538 zemřel, zajistil pro svou tělesnou schránku velkolepé místo spočinutí – hrobku jedinečného architektonického stylu, který dnes odborníci považují za ikonický příklad propojení domorodých tradic a požadavků muslimské víry. Na první pohled se stavba nijak neliší od svých hliněných protějšků typických pro pásmo sahelu, ale uvnitř ukrývá dvě mešity včetně minaretů, modlitební místnosti a dodnes využívané společenské prostory. 

Veškerý materiál na výstavbu hrobky pochází z Mekky. (foto: Wikimedia Commons, Taguelmoust, CC BY-SA 3.0)

Jelikož přívalové deště každou zimu odplaví její svrchní vrstvu, udržuje si budova charakteristické oblé kontury. Specifikum pak tvoří dřevěné trámy lešení, čnící ven jako gigantická párátka. Veškerý materiál na výstavbu hrobky přivezl Askíja Muhammad přímo z Mekky a prý k tomu potřeboval karavanu několika tisíc velbloudů.

Hřbitov pro vyvolené

V současnosti hrobku obklopuje zeď, čímž se plocha spadající pod ochranu památkářů rozšířila. Hřbitov na nádvoří se stal v uplynulých staletích místem posledního odpočinku několika Askíjových nástupců, ale pouze jemu se dostalo cti být pohřben přímo v pyramidě.

TIP: Podzemní mešita Sancaklar je jednou z nejúžasnějších na světě

V roce 2000 pak byla do interiéru mešity zavedena elektřina, což umožnilo instalovat stropní ventilátory, světla a reproduktor. Uvnitř se tak mohou konat pravidelné společenské akce a místo se proměnilo ve vděčný cíl turistů.

Kořeny jógy sahají až do 2. tisíciletí př. n. l. a vycházejí ze souboru nauk o metodách ovládání tělesných a duševních funkcí člověka, zahrnujících tělesná cvičení, koncentraci a meditaci. Postupně tak vznikl ucelený systém fyzické aktivity, dechových technik, soustředění a etických zásad. I když existuje celá řada definic tohoto konceptu, mají vždy společný základ – jednotu. 

Splynutí bez odlišení

Samotný termín jóga pochází ze starodávného jazyka sanskrt a ve zjednodušeném překladu znamená „naprosté splynutí bez odlišení“. Nejčastěji se používá k označení metody různých tělesných či duševních cvičení a filozofického systému nebo k identifikaci jogínských cílů, jako je sebepoznání, osvobození, sjednocení či nesmrtelnost. Podle svámího (jogína) Gítanandy Giri (1906–1993) je jóga způsobem života, obratností v jednání, vědou o celistvě pojatém člověku, vědomým vývojem a učením o tom, jak růst prostřednictvím evolučního procesu. Je způsobem života, který integruje lidskou povahu tak, že všechny aspekty života začnou pracovat v harmonii. Jóga však nepředstavuje jen náboženství, je naopak daleko více spíše sjednocujícím principem nad všemi ostatními věroukami a filozofiemi. Jen tak je možné pochopit rozšíření jedné z nejčastěji praktikovaných forem disciplíny těla po celém světě.

Písemné záznamy o józe existují déle než čtyři tisíce let. Základním textem tohoto učení je Pataňdžaliho pojednání Jógasútra, sepsané pravděpodobně kolem roku 300 př. n. l. Nepředpokládáme, že by Pataňdžali byl jediným duchovním tvůrcem celého směru, ale je považován za jeho významného propagátora. Jógu ve svém díle popsal jako „čitta – vrtti – niródah“ (zastavení pohybu mysli). Definoval také systém rádžajógy (královské jógy), která má praktikujícím umožnit stát se králem nad sebou samým. Metodu prezentoval jako osmistupňovou cestu k ovládání sebe sama, přičemž žádný z kroků nesmí být vynechán, protože má svůj specifický význam.

Loupeživí jogíni

Až do poloviny 19. století zůstávala jóga fenoménem prostorově omezeným na oblast dnešní Indie, Pákistánu a dalších přilehlých území. Zprávy o ní se sice skrze cestovatele a obchodníky objevovaly v Evropě už o století či dvě dříve, tyto reference ale obvykle nebyly pozitivního charakteru. Vedle toho, že návštěvníci z ciziny obvykle jogínským praktikám nerozuměli, je mohl od jakéhokoli dalšího zkoumání odradit fakt, že už od 15. století na obchodních cestách severní Indie působily organizované bandy ozbrojených příznivců tohoto životního stylu. Přepadům karavan britské Východoindické společnosti, na něž se tito lupiči začali od počátku 19. století specializovat, učinila přítrž až porážka velkého indického povstání v letech 1857–1858.

Právě v polovině 19. století se začal měnit i pohled západní společnosti na jógu. S fenoménem, který si do té doby Evropané představovali spíše jako vojenský výcvik, euroamerickou civilizaci v jeho duchovní podobě seznámila například šlechtična rusko-německého původu Helena Petrovna Blavatská (1831 až 1891). Zcestovalá žena, která od mládí projevovala parapsychologické schopnosti, podle svých slov strávila sedm let v Tibetu, kde se věnovala studiu učení indických duchovních mistrů. Po svém příjezdu do USA roku 1875 založila takzvanou Teozofickou společnost, jejíž členové se zabývali širokým spektrem ezoterických činností včetně jógy. V její další popularizaci velmi pomohla aktivita indického vydavatele Srise Chandry Vasu (1861–1918), který do angličtiny koncem 19. století přeložil základní spisy hathajógy.

Kongresový úspěch

Pokud bychom hledali datum vzniku moderní jógy, nelze minout rok 1893. Indický mystik a nacionalista Svámí Vivékánanda (1863–1902), který se předcházejících pět let osobně seznamoval s kulturními a náboženskými směry celé své rodné země, se rozhodl zúčastnit Světového náboženského kongresu, který probíhal od 11. do 16. září v americkém Chicagu. Už po cestě vedl množství přednášek, a jelikož slavil úspěch i se svým kongresovým vystoupením, vydal roku 1896 vlastní spis Rádža-jóga. Vyznal se v něm ke snaze navázat na klasickou Pataňdžaliho Jóga-sútru, kterou chtěl západu předat v její co nejpůvodnější podobě.

Dvě světové války a hospodářská krize mezi nimi velmi otřásly tradičními kulturně-náboženskými vzorci euroamerické civilizace. Duchovní vakuum lidí, kteří se odvraceli od křesťanství, se vedle mnoha různých levicových směrů pokoušely vyplnit i různé ezoterické koncepty včetně jógy. Přímo do Indie se začali vydávat první evropští spisovatelé, aby si nové učení v jeho domovině mohli vyzkoušet na vlastní kůži. Jedním z nich byl rumunský religionista Mircea Eliade (1907 až 1986), kterého k józe přivedlo studium indické historie a literatury na univerzitě v Kalkatě. Roku 1954 pak vydal knihu Jóga, nesmrtelnost a svoboda, která pro vážné zájemce o studium podstaty tohoto směru dodnes představuje jeden z klíčových textů.

V centru zájmu popkultury

Druhá polovina 20. století představuje klíčové období pro rozšíření jógy napříč západní kulturou. Vedle pokračující duchovní deziluze euroamerické civilizace příznivě působil také pokrok v komunikačních technologiích. Cesta do Indie už nepředstavovala několikaměsíční anabázi, ale fyzicky ji bylo možné zvládnout v rámci dnů, rozšíření filmu (a později televize) pak umožnilo distribuovat informace o jogínském učení desetitisícům žáků naráz. 

V souvislosti s kulturní revolucí šedesátých let sehrál svou roli v šíření jógy a dalších indických duchovních směrů také vliv některých britských rockových kapel, které z východních učení dokázaly na nějakou dobu učinit módní záležitost. Skupiny jako The Beatles či The Rolling Stones či interpreti jako Jimi Hendrix a Donovan sice přímo s jógou až na výjimky neměli nic společného, svým obrovským popkulturním dosahem ale na nějakou dobu podnítili zájem o vše, co se týkalo indické kultury a duchovna.

Úskalí lotosového sedu

Vůbec prvním Čechem, o jehož kontaktu s jógou se dochovaly doklady, je Odorik z Porlemone čili Oldřich z Furlánska (asi 1281–1331). Františkánský mnich ve službách papežského stolce se stal vyslancem v Pekingu a na některých ze svých cest po Asii, které konal mezi léty 1316 a 1330, se setkal i s jogíny. Referoval o nich (coby „fakírech“) ve svém latinsky psaném deníku Itinerarium Orientalis. 

Na člověka, který by se jógou zabýval i prakticky, si české země musely počkat až na přelom 19. a 20. století. Stal se jím mystik a okultista Karel Weinfurter (1867–1942), který se spolu se svým přítelem Gustavem Meyrinkem (1868 až 1932) oddával meditacím spojeným s ovládáním dechu. Roku 1913 pak tento všestranně schopný literát vydal desetidílnou publikaci Divy a kouzla indických fakírů, v níž své dosavadní znalosti o józe shrnul do uceleného kompendia. Zejména jeho přičiněním se jóga dostala do povědomí pražských mystiků, sdružených od roku 1924 ve spolku Psyché, zůstávala ovšem v pozici okrajové duchovní disciplíny, jejíž čas měl teprve přijít. 

Německá okupace a vznik Protektorátu Čechy a Morava adaptaci jógy na české prostředí zcela přerušily. Pětasedmdesátiletému Weinfurterovi se v březnu 1942 stal osudným výslech na gestapu, kde jej vyšetřovatel Fritz Kiesewetter násilím nutil předvést náročnou pozici lotosového sedu. Pražský mystik přitom utrpěl mnohačetná poranění kloubů a šlach, na jejichž následky 14. března zemřel.

Cviky jen pro tělo

Dalšímu šíření jógy v Československu nepřál ani komunistický režim, pod jehož tlakem se přední propagátoři této disciplíny jako Květoslav Minařík, František Drtikol nebo Eduard Tomáš postupně museli uchýlit do ilegality. Své zkušenosti tak mohli předávat pouze úzkým skupinkám svých žáků, se kterými se setkávali na neoficiálních bytových seminářích.

TIP: Od šamanů k bílým plášťům: Jóga s požehnáním vědy

Jisté oživení nastalo v průběhu šedesátých let, kdy se zmínky o józe mohly v omezené míře objevovat i v tištěných médiích. Této tematice se čas od času věnoval například časopis Mladý svět či deník Lidová demokracie. V dalších dekádách režim praktikování jógy zdánlivě nekladl žádné překážky, ve skutečnosti se mu ale podařilo mezi širokou veřejností úspěšně etablovat dojem, že jde pouze o zdraví prospěšné tělesné cvičení bez hlubšího duchovního podtextu. Toto povědomí pak v jisté části domácí společnosti přetrvává dodnes.  

Když se v roce 1995 podařilo objevit první planetu kroužící okolo jiné hvězdy hlavní posloupnosti než kolem Slunce, otevřela se celá nová astronomická disciplína. Dnes díky systematickým pozorovacím projektům známe přes pět tisíc extrasolárních oběžnic a další dva tisíce čekají na potvrzení. Otázka, zda některá z nich hostí život, je zcela namístě – s čímž souvisí nutnost odhadů, jak rychle se na vhodné planetě může zrodit život. V současnosti máme bohužel k dispozici jen jediný vzorek, na němž lze provádět seriózní výzkumy, a sice Zemi.

TIP: Jak stará je Země? Jak se určovalo její stáří a proč je to tak těžké? 

Životní formy existovaly na naší planetě s jistotou již před 3,8 miliardy let, a podle některých studií se možná objevily dokonce už před 4,3 či 4,4 miliardy roků – což by ovšem znamenalo, že se jednoduchý život vyvinul extrémně rychle. Trvalo však mnohem déle, než se posunul ke komplexním organismům, jaké pozorujeme dnes. Vědci se domnívají, že jednoduché životní formy mohou být ve vesmíru běžné, ale komplexní a inteligentní již nikoliv. 

Každý si jistě vybaví ikonickou scénu z Tolkienova Hobita, v níž na poslední chvíli zachrání Bilba a jeho společníky obrovští orli z Mlžných hor, které přivolal čaroděj Gandalf. Tolkienovi románoví orli byli dostatečně velcí, aby unesli hobita, trpaslíky i čaroděje. Nově objevený fosilní orel z Austrálie byl tak mohutný a silný, že přinejmenším hobita ze Středozemně by nejspíš unesl také.

Orla, pojmenovaného Dynatoaetus gaffae, paleontologové popsali podle několika kostí, často neúplných, které byly objeveny v letech 1956, 1969 a nově v roce 2021, při vykopávkách v jeskyni Mairs Cave, která se nachází v Jižní Austrálii. Poté byly fosilie tohoto druhu objeveny i v materiálu z dalších nalezišť v Jižní Austrálii a také v Novém Jižním Walesu. Výsledky paleontologického výzkumu nedávno zveřejnil vědecký časopis Journal of Ornithology.

Děsivý lovec koal

Paleontoložka Ellen Matherová z australské Flindersovy univerzity a její kolegové uvádějí, že orel Dynatoaetus gaffae žil v období pleistocénu, asi před 700 až 50 tisíci lety. V závěru tohoto období tak byl tento orel zřejmě současníkem orla klínoocasého (Aquila audax), který je v dnešní době největším dravým ptákem Austrálie. Podle fosilních nálezů se zřejmě vyskytoval po celé jižní části Austrálie.

Orel Dynatoaetus gaffae byl asi dvakrát větší než orel klínoocasý. Matherová a spol. odhadují, že mohl mít rozpětí křídel až tři metry. V současnosti známe jen dva druhy orlů, v obou případech fosilních, kteří byli větší – Gigantohierax suarezi kdysi lovil obří hlodavce na Kubě a Hieraaetus moorei byl postrachem ptáků moa na Novém Zélandu.

TIP: Největším létajícím tvorem Austrálie byl děsivý drak Thapunngaka shawi

A čím se australský obr živil? Podle všeho nešlo o mrchožrouta, ale mocného predátora. Paleontologové jsou na základě stavby kostí orla Dynatoaetus gaffae přesvědčeni, že to byl lovec velké kořisti, alespoň z pohledu ptáků. Svými masivními spáry mohli Dynatoaetus gaffae zřejmě bez větších problémů uchvátit a odnést koaly, menší klokany i další druhy převážně stromových vačnatců.

Americký archeolog Hiram Bingham (1876–1956) se ocitl v koncích. Pátrání po prastarém městě Vilcabamba, v němž nalezli poslední Inkové útočiště před Španěly, opět končilo ve slepé uličce. Dlouhé měsíce se prodíral džunglí, nasazoval život na strmých horských stezkách, přesto hrozilo, že veškerá snaha přijde vniveč. Pak, 23. července 1911, se na neúnavného objevitele konečně usmálo štěstí. Místní sedlák Melchor Arteaga si vzpomněl na rozsáhlé rozvaliny města, které ještě žádní odborníci nikdy nezkoumali. Podle hory, na níž se rozkládalo, se mu říkalo Machu Picchu čili Starý vrch.

Cesta k vrcholkům

Druhý den ráno Arteaga svolil, že Binghama na ono místo dovede. Za setrvalého mrholení dlouze stoupali příkrým terénem až k rolnické chýši, kde si Arteaga vyžádal pomoc domorodého mladíka. Pak stačilo pár minut cesty provlhlou vegetací a otevřel se jim velkolepý pohled.

Táhly se před nimi řady kamenných staveb, do nichž po staletí nevkročila lidská noha. Přestože se na nich nesmlouvavě podepsal zub času i houževnatá džungle, stále výmluvně svědčily o vysoké úrovni tehdejší civilizace. Bingham na první pohled poznal zručnou práci inckých kameníků. Konečně našel, co hledal, nepochyboval o tom, že hledí na pozůstatky legendární Vilcabamby. 

Ve skutečnosti všechno bylo trochu jinak. Vilcabambu objevil Bingham již dříve, jednalo se o naleziště v lokalitě Espiritu Pampa v provincii Cuzco. Připadalo mu však málo velkolepé, proto mu nevěnoval zaslouženou pozornost. Do smrti věřil, že se poslední výspa incké civilizace nacházela právě na Machu Picchu. Jeho životní omyl však neubírá zapomenutému městu na významu. Machu Picchu se stalo neocenitelným pramenem pro poznání incké společnosti a dodnes patří k oblíbeným cílům turistů, které přitahuje jeho tajuplná historie. 

Na tahu je věda

Machu Picchu, vzdálené asi osmdesát kilometrů od Cuzca, vzniklo v nadmořské výšce 2 430 metrů v horském sedle mezi dvěma andskými vrcholky. Z toho první dal městu své jméno, druhý – Huayna Picchu čili Nový vrch – tvoří nezaměnitelnou součást zdejší scenérie. 

Není jisté, jak se mohlo stát, že takto významná lokalita unikla pozornosti španělských conquistadorů i západních badatelů, třebaže místní o jeho existenci jistě měli povědomí. Binghamův velkolepý objev tedy zprostředkoval vědcům celého světa fascinující pohled na ztracené dědictví incké civilizace a zároveň nastolil řadu dalších otázek. Z nich nejpodstatnější se zdála nasnadě. Kdo toto velkolepé město postavil a co ho k tomu vedlo? 

Nadcházející desetiletí se nesla ve znamení teorií, které se pokoušely záhadu vyřešit. Inkové nepo­užívali písmo, badatelé proto nemohli pro svá tvrzení hledat oporu v historických pramenech. Nezbývalo než s pomocí nepřímých důkazů, především archeologických nálezů, zvážit všechny více nebo méně pravděpodobné varianty od kultovního centra po odlehlou horskou pevnost. Posun v bádání přinesly teprve nejmodernější metody výzkumu, s jejichž pomocí se podařilo podrobně analyzovat veškerý nalezený materiál, včetně dvou stovek lidských koster. To ve svém důsledku vedlo k vyloučení některých méně pravděpodobných hypotéz. 

Dnes už tedy víme, že Machu Picchu nesloužilo jako pevnost nebo jako klášter Slunečních panen (i tak zněla jedna z možných teorií). Odborníci se vesměs přiklání k variantě, podle které nechal město vystavět devátý inka Pachacuti, sloužilo jako jeho druhé sídlo, ale také jako významné správní a náboženské centrum. 

Devátý inka

Energický vladař Pachacuti přistoupil k rozsáhlé reorganizaci říše a jeho reformy zahrnovaly také velkolepý stavební program. Budoval chrámy, paláce, ba i celá města, která nechal propojit funkční sítí silnic a mostů. Představa mocného opevněného sídla na hranicích s Bolívií mu přitom určitě nebyla proti mysli. 

Moderní historici někdy Pachacutiho vzhledem k jeho dobyvatelské ctižádosti srovnávají s Filipem II. Makedonským. V letech 1438 až 1471 se Pachacutimu skutečně podařilo dosáhnout mimořádného územního rozmachu, který završil jeho syn Túpac Yupanqui – za jeho vlády se mocná Incká říše rozrostla po celé oblasti dnešního jižního Peru, na severu sahala až k ekvádorskému Quitu a na jihu do Kolumbie.

Při rozšiřování svých držav si Inkové nijak nepotrpěli na brutální násilí, dávali přednost vyjednávání a chytrým diplomatickým tahům. Na druhou stranu, pokud se některá země vzpouzela, nezdráhali se přistoupit ani k použití síly. Příslušnost k Incké říši ostatně obnášela nemalé výhody, například přístup k redistribuci potravin nebo k luxusnímu exotickému zboží. 

Významnou roli hrála také obdivuhodná síť silnic, jejichž celková délka mohla dosahovat třiceti nebo dokonce padesáti tisíc kilometrů. Sestávala ze dvou paralelních hlavních komunikací. Jedna se táhla podél tichomořského pobřeží, druhá probíhala mezi horami, obě přitom spojovala řada menších cest a mostů. Za tyto civilizační vymoženosti Pachacuti vyžadoval od porobených národů podíl na úrodě, zboží či lidské práci podle možností konkrétního regionu.

Římané Nového světa

Stačil jediný pohled, aby Hiram Bingham poznal, že má před sebou dílo zručných inckých architektů. Ve stavitelství totiž Inkové dosáhli mimořádného pokroku, pro který se jim někdy přezdívá Římané Nového světa. Machu Picchu nabízí celou řadu příkladů jejich mistrovství. Používali klasickou stavební techniku kvádrového zdiva. Pravidelné kamenné bloky kladli těsně vedle sebe bez použití pojiva (například malty). Tento systém se osvědčil při častých zemětřeseních – budovy při nich vykazovaly obdivuhodnou stabilitu –, vyžadoval však precizní opracování každého kamenného bloku, aby do sebe zapadaly jako obří skládačka. Inkové přitom samozřejmě neměli k dispozici moderní technologie, pracovali ručně, jen pomocí prostých dřevěných a kamenných nástrojů. Vzhledem k rychlému opotřebení jich museli mít k dispozici skutečně obrovské množství. Jejich dokonalé zdivo dodnes inspiruje architekty z celého světa, kteří se snaží osvědčené postupy prostudovat a přenést do jiných tektonicky neklidných oblastí. 

Kamenné úlomky vzniklé při přípravě stavebního materiálu – většinou se jednalo o žulu – také našly praktické využití. Inkové z nich budovali důmyslný systém odtokových kanálů, který v deštivé oblasti Machu Picchu bránil hromadění vody a následným sesuvům podmáčené, bahnité půdy. 

Město podobných rozměrů si vyžádalo obrovský objem namáhavé, úmorně monotónní práce, Pachacuti proto musel zaměstnat opravdu početnou armádu dělníků. Předpokládá se, že se na stavbě podíleli obyvatelé vázaní pracovní povinností mita, ta v andském hospodářství představovala jeden z osvědčených způsobů odvádění daní. Podle odhadu odborníků město stavělo úhrnem pět tisíc dělníků, kteří se po dokončení tohoto konkrétního zadání přesunuli k dalším dílčím úkolům. 

Nebeské město

Jako v každém městě také v Machu Picchu lze najít celou škálu rozmanitých staveb od strážnice a vězení přes královský palác po chrámy zasvěcené slunci a posvátným zvířatům, nescházejí zde ani vodní fontány. Převažujícím typem architektury však zůstává obytný dům. 

Předpokládá se, že ve městě žila asi tisícovka obyvatel. Většinou to byli takzvaní yanaconové, tedy služebníci nejvyšších inckých hodnostářů, kteří zajišťovali hladký chod města na všech úrovních. Pečovali o úrodu dozrávající na okolních úhledných terasách, udržovali budovy i přilehlé komunikace v dokonalém stavu, věnovali se správním záležitostem, a kdykoliv do města zavítal královský dvůr, postarali se o jeho pohodlí. 

Machu Picchu ve své době působilo jako rozsáhlejší obdoba viktoriánského letního sídla, nebo dokonce moderní královské rezidence. Pro srovnání, obslužný personál dnešního Buckinghamského paláce tvoří téměř dvě stovky lidí. V tomto kontextu nám tisíc duší, které pečovaly o blaho Syna slunce a jeho nejbližších, nepřipadá jako nijak přehnaný počet.

Machu Picchu však nesloužilo jen k odpočinku, pravděpodobně se jednalo o náboženské, ale také administrativní centrum, které zásadním způsobem přispívalo ke správě Incké říše. Mnozí yanaconové se také věnovali pilné úřednické práci. Někteří pocházeli z blízkého okolí, jiní – dočasně, nebo natrvalo – přicestovali na rozkaz svého vládce ze vzdálenějších částí impéria. Výzkum kosterních pozůstatků z Machu Picchu klade původ některých jedinců až na hranice s Bolívií, ke břehům jezera Titicaca nebo na jihoamerické pobřeží.

Aby si inčtí hodnostáři a kněží zajistili oddanost svých služebníků, zavedli pro ně zvláštní systém odměn. Yanaconové mohli za věrné služby získat věcné dary, například hřejivé tkaniny, ale také zemědělskou půdu. K jejich „zaměstnaneckým benefitům“ dále patřila i účast na hostinách a slavnostech. Zkoumané kosterní pozůstatky nenesou stopy namáhavé fyzické práce, s obslužným personálem se tedy zřejmě zacházelo vlídně a s respektem. Z toho lze soudit, že se za příslib pohodlného života v panovníkově blízkosti dost možná vyplatilo přetrpět útrapy delší cesty i odloučení od původní rodiny.

Otázky a odpovědi

Machu Picchu vyrostlo v obdivuhodně krátkém čase a s mimořádným vzepětím lidských sil, doba jeho největšího rozkvětu však patrně nepřesáhla ani celé století. Podle původního záměru Inků mělo přetrvat věky, vždyť vzniklo na významném kultovním místě – svědčí o tom mimo jiné množství slunečních chrámů i orientace staveb na základě slunovratu. Odborníci přesto soudí, že zřejmě nešlo primárně o náboženské centrum. Stejně tak zůstává nejisté, proč vlastně Inkové toto velkolepé pevnostní místo relativně rychle zanechali svému osudu. 

V dnešní době se nám jako nejschůdnější jeví teorie, podle níž za vlády Pacachutiho syna Túpaca a vnuka Huayny Cápaca dosáhla incká společnost vrcholu, poté však začala zvolna upadat. Krátce nato se mezi dvěma dědici trůnu, Atahualpou a Huáscarem, rozpoutala bratrovražedná válka o trůn, zkázu pak ve třicátých letech 16. století završil příchod Španělů. Conquistadoři, vedení Franciscem Pizzarem, dokázali využít rozbrojů na domácí půdě k vlastním strategickým záměrům a postupně si inckou říši podmanili. 

Machu Picchu však jeho obyvatelé opustili spořádaně dost možná ještě před příjezdem dobyvatelů. Na zdejších dokonale zachovaných stavbách se nenašly sebemenší stopy bojů. Pokud by conquistadoři město našli, dozajista by je vydrancovali, ve španělských záznamech se ale o Machu Picchu nenajde jediná zmínka. Jak se zdá, skutečně dílem šťastné náhody uniklo jejich pozornosti.

Další, o poznání méně schůdná teorie tvrdí, že se Inkové z Machu Picchu nakazili od evropských kolonizátorů nebezpečnou nemocí. Mohlo se jednat například o neštovice, proti nimž byl jejich imunitní systém bezmocný. Kdyby se však na vylidnění města podílela epidemie, patrně by se zde nalezlo větší množství těl. Na druhou stranu je možné, že si část zdejšího společenství včas uvědomila nebezpečí a rozhodla se mu uniknout. Evropské nemoci při zkáze Incké říše nesporně sehrály velmi ničivou roli, do jaké míry se ale podílely na zániku Machu Picchu, zůstává předmětem akademických diskusí. 

Záhady však velkolepému městu v oblacích jen dodávají na přitažlivosti. Machu Picchu patří k nejobdivovanějším a nejnavštěvovanějším památkám na planetě. V roce 1983 se stalo součástí Světového dědictví UNESCO, pokračuje zde i podrobný archeologický výzkum. Odborníci nadále zevrubně zkoumají kosterní nálezy, artefakty i vše, co zůstalo ze zdejších staveb.

TIP: Zánik civilizací: Proč zkolabovaly mocné indiánské říše Inků a Aztéků?

Snaha pochopit inckou společnost, každodenní život ve městě i důvody, které vedly k jeho opuštění, přitom často vede jen k dalším otázkám. Odpověď na řadu z nich se možná nikdy nedozvíme, tajemství velkolepého města v oblacích tedy bude lákat i další generace milovníků historie.

Inkové: Největší říše předkolumbovské Ameriky

Článek je převzatý z Velké knihy Inkové. Vydejte se na poutavou výpravu do říše Synů slunce. Poznáte nejslavnější incké panovníky, ale také zvyklosti a řemeslnou zručnost jejich poddaných. Prohlédnete si velebné chrámy a velkolepé kamenné paláce. Knihu Inkové seženete u všech dobrých knihkupců, na stáncích nebo přímo od vydavatele na radostzpoznani.cz.

Szent István představoval v rámci c. a k. námořnictva jedinou bitevní loď, již zafinancovalo Zalitavsko (Uhry), a tak nesla jméno po prvním uherském křesťanském králi – svatém Štěpánovi. Do služby vstoupila 17. listopadu 1915 a v průběhu války se několikrát zúčastnila ostřelování italského pobřeží.

Koncem jara 1918 vyplula, aby společně se zbytkem loďstva prolomila dohodovou blokádu Otrantského průlivu. Szent István opustil přístav 9. června 1918 s hodinovým zpožděním, což nehrálo do karet komplikovanému plánu. Bitevní loď doprovázel torpédoborec Velebit a šest torpédovek. Uprostřed uskupení plul Szent István a formaci uzavírala jeho sesterská loď Tegetthoff. Zbylé lodě stejné třídy Viribus Unitis a Prinz Eugen vyrazily o onu hodinu dřív.

Kapitán Szent Istvánu se pokusil dohnat zpoždění, kvůli čemuž se začala přehřívat ložiska turbíny a loď musela zpomalit. Když námořníci havárii odstranili a opět se pokusili zrychlit, z komínů se vyvalil hustý kouř. Toho si všimli italští námořníci hlídkující se dvěma torpédovými čluny mezi chorvatskými ostrovy. Dvě plavidla pod velením kapitána Luigiho Rizza tam číhala na nepřátelské lodě a okamžitě vyplula za lákavou kořistí.

Italové nepozorovaně připluli na vzdálenost 300 metů od bitevních lodí a vypustili torpéda. Salva z prvního člunu minula Tegetthoff, ale pod čarou ponoru Szent Istvána explodovaly dva „smrtící doutníky“. Zatímco císařští námořníci se pokoušeli zmrzačený obrněnec zachránit, Italům se podařilo uniknout. Posádka Tegetthoffu se opakovaně pokoušela sesterskou loď odtáhnout, ale ta se nakonec naklonila na bok a převrátila. Po ztrátě jedné ze čtyř moderních bitevních lodí velení útok odvolalo a jádro flotily zůstalo v přístavech po zbytek války.

Současná doba je mimořádně tolerantní vůči nahotě a odhalování nejrůznějších částí těla, historie však něco podobného už jednou viděla. Socha Diskobola naznačuje, k jakému prototypu vzhlíželi antičtí Řekové: Akt mladého atleta s vypracovaným tělem, chystajícího se k hodu diskem, se od dnešní představy atraktivního muže příliš neliší.

Diskobolos starořeckého sochaře Myróna. (foto: Wikimedia Commons, Livioandronico2013, CC BY-SA 4.0)

Radikální změnu přineslo křesťanství, které krásu ztotožnilo s duchovní dokonalostí. V průběhu středověku tak přestalo záležet na vyrýsovaných svalech a do popředí pronikl intelektuální půvab. Člověk měl usilovat o dosažení harmonie se všehomírem a o spojení s Bohem. Pokud v té době existoval nějaký ideál mužské krásy, pak ho ztělesňovali světci, kteří se těšili úctě nikoliv pro svůj vzhled, nýbrž právě po vnitřní půvab.

Vitruviánský muž Leonarda da Vinciho. (zdroj: Wikimedia Commons, Luc Viatour, CC0)

Teprve renesance zčásti znovuobjevila starověký náhled na svět. Rozvoj vědeckého poznání, zejména v anatomii a medicíně, pomohl vzkřísit zájem o lidské tělo. Tzv. Vitruviova figura, proslulá skica Leonarda da Vinciho zobrazující „matematicky dokonalého“ muže, se považuje za poctu římskému architektovi Vitruviovi. Obdobnými proporcemi se pyšní i věhlasný David – pětimetrová socha z dílny Michelangela Buonarrotiho, vystavená dnes ve Florencii.

Svaly ano, svaly ne

Barokní umění si libovalo ve svalnatých mužných postavách, často v podobě bájného Herkula. S příchodem moderní doby se však prosadil nový, realističtější ideál úspěšného a dobře živeného muže. Téměř vždy se jednalo o příslušníky vyšších kruhů, kteří vykonávali lukrativní úřednickou práci či podnikali, případně měli dostatek prostředků, aby nemuseli pracovat vůbec. V USA pak dokonce existovaly tzv. kluby tlustých mužů, k nimž se mohli přidat pouze jedinci vážící alespoň devadesát kilogramů. 

Arnold Schwarzenegger (foto: Picryl, Library of Congress, CC0)

Za opětovný „návrat k antice“ vděčíme z valné části filmovému průmyslu. Ukázalo se, že před kamerou vypadají herci silnější než ve skutečnosti, takže se ocitli pod tlakem na odpovídající přizpůsobení vzhledu. Módní diktát tehdy určoval Hollywood, oslavující mužnou postavu ve tvaru písmene V, třebaže nahota na plátně se ještě dlouho považovala za příliš odvážnou. Konkrétní představa o dokonalé muskulatuře se ovšem rychle měnila: V první polovině minulého století se nejvíce cenily mohutné hrudníky a široká ramena vyjadřující dominanci, přičemž vrchol nastal v pozdější éře Arnolda Schwarzeneggera či Sylvestera Stallona. Poté se však na výsluní vrátil šlachovitý atlet typu Brada Pitta. 

Mládež na pomezí

Podle antropologa Alexandera Edmondse z University of Edinburgh jsou příslušníci generace Z, tedy dnešní mladí lidé narození kolem roku 2000, mnohdy okouzleni androgynním vzhledem čili nevyhraněnými rysy kombinujícími mužské i ženské prvky. Zmíněný trend lze zaznamenat zejména v jihovýchodní Asii a tamní modelky i modelové jsou žádanější než kdykoliv předtím. Firmy z módního a kosmetického odvětví totiž začaly objevovat rekordní tržní potenciál dosud přehlížené movité klientely z Dálného východu. 

TIP: Pánská krása bez hranic: Jak vypadá dnešní ideál mužské krásy?

Na druhou stranu na západní polokouli dosud platí, že navzdory obecně rozmanitějšímu spektru tváří, postav a stylů mají největší šanci na oslovení davů muži tzv. středomořského typu, s přirozeně tmavým porostem tváře. Daným měřítkům zcela vyhovuje například italský herec Michele Morrone, který přitom ještě donedávna pracoval jako zahradník v Apulii. Jeho život se změnil poté, co dostal hlavní roli v seriálu 365 Days na Netflixu.

Michele Morrone (foto: Profimedia)

Luňáci jsou středně velcí dravci, velikostí srovnatelní s kání. V České republice v současnosti žijí dva druhy luňáků rodu Milvus, a to luňák červený (Milvus milvus) a luňák hnědý (Milvus migrans). Ne vždy jsme se mohli těšit z přítomnosti obou druhů. V 19. století byl u nás luňák červený, podobně jako mnohé jiné druhy dravců, vyhuben a první hnízdění po více než stoleté přestávce bylo prokázáno na jižní Moravě až v roce 1976. Od té doby se populace luňáka červeného u nás mírně rozrůstá a je odhadována na 120 až 160 hnízdních párů. Těžiště výskytu je především na jižní Moravě a v jihozápadních Čechách. 

Daleké cesty a blízké svazky

Blízkým příbuzným luňáka červeného je luňák hnědý, který u nás nikdy zcela vyhuben nebyl; několik párů přežívalo i v minulém století v lužních lesích jižní Moravy. Přesto je dnes naše populace luňáka hnědého podstatně menší než stavy luňáka červeného – odhaduje se na zhruba 50 hnízdních párů a má mírně klesající tendenci. Oblast rozšíření luňáka hnědého se částečně kryje s rozšířením jeho blízkého příbuzného a zahrnuje jižní a jihozápadní části ČR. Oba druhy luňáků jsou v naší republice (na rozdíl od jiných zemích) řazeny mezi kriticky ohrožené živočichy a jsou zákonem chráněny. 

Luňáci jsou tažní ptáci. Ti červení zimují především v oblasti Pyrenejského poloostrova, i když v posledních letech se s několika jedinci můžeme (zřejmě i díky mírnějším zimám) setkávat v zimních měsících také u nás. Luňáci hnědí mají cestu na zimoviště podstatně delší, přezimují až v oblasti rovníkové Afriky. A tato daleká cesta do zimovišť je plná nástrah a nebezpečí. 

Pozoruhodnou zajímavostí je fakt, že luňáci červení a hnědí občas tvoří smíšené páry a jejich potomci, nesoucí v různé míře tělesné znaky obou druhů, jsou i nadále plodní. To svědčí o faktu, že k oddělení obou druhů došlo z evolučního hlediska teprve relativně nedávno. Odborníci odhadují, že to nebylo dříve než před 650 tisíci lety. Zásluhu na vzniku samostatných druhů má jedna z dob ledových, kdy ze severu postupující ledovec izoloval menší skupinu dravců na Pyrenejském poloostrově a z této skupiny se v průběhu let vyvinul luňák červený. Z větší části populace ve zbytku světa vznikla druhá větev – luňáci hnědí. 

Hnízdo u otravných sousedů

Brzy na jaře, jsem v Plzeňském kraji čirou náhodou objevil rozestavěné hnízdo páru luňáka červeného. Bylo ve výšce asi 15 metrů, na slabé, převládajícími západními větry ohnuté borovici. Tvořila ho hromádka ledabyle naskládaných větví, v konečné fázi vyšperkovaná kousky papírů, hadrů a plastových pytlíků. Objevem hnízda se mi naskytla jedinečná příležitost pozorovat hnízdění luňáků červených a nahlédnout tak do jejich rodinného života dost zblízka. I když pojem zblízka je zde spíše slohovým obratem, protože jsem je samozřejmě musel pozorovat z krytu a z větší vzdálenosti, abych je na hnízdě nerušil. 

Během stavby hnízda i v počátcích inkubace byli luňáci napadáni párem krkavců, jejichž hnízdo se nacházelo jen několik desítek metrů od hnízda luňáků. Jakmile se některý z luňáků objevil v dohledu nad vrcholky stromů, ozval se zvláštní pokřik krkavců, vzdáleně připomínající kvokání slepičí kvočny. Hned nato dvojice krkavců vyrazila vstříc vetřelci. Vždy se jim podařilo ať už samotného luňáka nebo i celý pár odehnat. Na hnízdo se tak luňáci dostali pouze letem mezi stromy, kdy je krkavci nezaregistrovali.

Historie se opakuje s ostříži

K hnízdu luňáků jsem opět zamířil zhruba týden před koncem května a předpokládal jsem, že mláďata by už mohla být na světě. V „sousedství“ byl klid, krkavci své hnízdo již opustili a potulovali se někde po okolí. K mému překvapení však bylo na první pohled prázdné i hnízdo luňáků. Až při pozornějším pohledu jsem zjistil, že se v něm pohybují dvě malé, bíle ochmýřené hlavičky. Vypadaly jako kulaté paličky odkvetlých pampelišek, chvíli před tím, než je vítr rozfouká po okolí.

Nepřítomnost samice na hnízdě signalizovala, že mláďata jsou už minimálně několik dní stará. Teplé a slunečné počasí tak samici umožnilo hnízdo opustit a přidat se k lovícímu samci. Po několika minutách se ozvalo hlasité melodické hvízdání rodičovského páru a na hnízdo usedla samice s ulovenou potravou. Zatímco samec kroužil v okolí, samice trhala kořist na malé kousky, které podávala mláďatům přímo do zobáků.

Na přelomu května a června se v hnízdě, čerstvě opuštěném krkavci, usadil párek ostřížů lesních. A opakoval se stejný scénář, jako když byli sousedy luňáků krkavci. Sotva se objevil některý z luňáků v dohledu, ozval se bojový pískot ostřížů a jeden nebo oba dva ostříži zaútočili na letícího luňáka. Přestože jsou ostříži o dost menší než luňáci, byla převaha v soubojích na jejich straně. Svou rychlostí luňáky předčili a i když jsou i luňáci obratnými letci, v těchto vzdušných soubojích vypadali ve srovnání s nimi neohrabaně. Vypadalo to, jako nálety malých stíhaček na větší bombardéry v nějakém válečném filmu. Po kratší, či delší době se luňáci raději dali na ústup, za neustávajícího atakování a pronásledování menšími letci.

Překvapení číslo tři

Mláďata luňáků zdárně a rychle rostla a sílila. Až asi po třech týdnech pozorování jsem zjistil, že mláďata nejsou ve hnízdě dvě, ale tři. Třetí mládě přitom bylo viditelně menší než jeho dva sourozenci. Zatímco ti již byli plně opeřeni, třetímu mláděti ještě trčely z hlavy zbytky bílého prachového peří. Přesto jsem nikdy nezahlédl, že by ho jeho větší sourozenci nějak utiskovali. Nikdy jsem také nepozoroval, že by se mláďata mezi sebou hašteřila, nebo dokonce prala o potravu. V hnízdě panovala ospalá letní nálada, mláďata většinou pospávala a polehávala. Samice se na hnízdě už vůbec nezdržovala. Pokud nelovila se samcem, posedávala na větvích na dohled od hnízda. Samec zřejmě potravu ani v této fázi přímo do hnízda nenosil, s úlovkem usedal nedaleko a čekal, až si jej samice přebere.

Koncem června opustilo hnízdo první z mláďat. Na delší výlety si ještě netrouflo a tak přelétávalo z větve na větev v jeho těsném okolí. Po dvou dnech ho následovalo mládě druhé a po dalších třech dnech i to poslední. Párek luňáků tak zdárně odchoval všechny tři mladé ptáky, pro které skončilo bezstarostné ptačí dětství a nastalo nejtěžší a nejnebezpečnější období jejich života. Během několika následujících týdnů se musí naučit samostatně lovit a vyhýbat se přitom veškerým nebezpečím a nástrahám okolního světa. O něco později se vydají na dlouhou cestu do zimoviště… 

Čas na jídlo

Rád bych se zmínil o jedné epizodě, která mi při sledování hnízda luňáků utkvěla v paměti. Bylo to v době, kdy dvě z mláďat již hnízdo opustila a zdržovala se na stromech v jeho okolí. Dospělý pták, patrně samice, přilétl s krmením pro mladé. Již z dálky se ohlašoval hlasitým voláním a usedl do větví borovice kousek od hnízda. Mláďata odpovídala tichým pískáním, kterým zřejmě také udávala svou polohu. Z mého místa jsem dobře viděl všechny tři mladé ptáky. Jeden z nich byl dost daleko od hnízda i od samice, druhý seděl nedaleko hnízda a třetí mládě setrvávalo na hnízdě.

TIP: Nespravedlivě nenáviděný lesní lovec: Kde se bere špatná pověst jestřábů?

Chvilku se nic nedělo a mláďata trpělivě seděla a čekala. Poté se ozval hvizd samice, načež se zvedlo mládě, které bylo nejdál a přiletělo k samici, kdežto druhé mládě, sedící nedaleko od ní, se ani nepohnulo. Působilo to mne, jako by samice cíleně oslovila jednoho ze svých potomků. Jako když maminka zavolá na jedno ze svých dětí: „Pepíčku teď ty! Pojď taky jíst!“.

Světoznámý německý hudební skladatel a klavírista Ludwig van Beethoven, který žil v letech 1770 až 1827, stále patří k nejvlivnějším hudebníkům. Jeho kariéru významně zasáhla řada zdravotních problémů, včetně postupné ztráty sluchu a problémů s trávicí soustavou.

V roce 1802 Beethoven vyjádřil přání, aby po jeho smrti byla jeho nemoc popsána a zveřejněna. Od té doby řada jeho životopisců a dalších odborníků navrhla mnoho hypotéz o příčině potíží slavného skladatele, včetně různých dědičných chorob. Antropolog Tristan Begg z Univerzity v Cambridgi a jeho spolupracovníci ve snaze osvětlit tuto záležitost prozkoumali DNA z několika vzorků skladatelových vlasů. Své závěry badatelé zveřejnili v odborném časopise Current Biology.

DNA z vlasů

Vědci prozkoumali celkem osm uchovaných pramenů vlasů, které jsou připisovány Beethovenovi. U pěti z nich zjistili, že patřily jedinému muži evropského původu a že to velmi pravděpodobně jsou skutečné Beethovenovy vlasy. Z nich následně izolovali DNA a přečetli genom slavného hudebníka.

Beggův tým sice neodhalil genetickou příčinu Beethovenovy postupné ztráty sluchu ani dalších geneticky podmíněných onemocnění, ale na něco přece jenom narazili. Ukázalo se, že Beethoven měl genetickou predispozici pro choroby jater. Následné metagenomické analýzy rovněž odhalily, že Beethoven přinejmenším měsíce před svou smrtí onemocněl virovým zánětem jater, čili hepatitidou B.

TIP: V našich genech a imunitním systému je stále otisk morových epidemií

Vzhledem ke zmíněné predispozici a častému pití alkoholu se u něj zřejmě rozvinulo velmi závažné onemocnění jater, které v relativně krátké době vedlo k Beethovenově smrti. Porovnání sekvence hudebníkova chromozomu Y s pěti žijícími členy jeho rodové linie přineslo ještě další zajímavý poznatek. Někdy během sedmi generací před narozením Ludwiga van Beethovena došlo v jeho linii k nevěře a otcem jednoho z Beethovených předků byl někdo jiný než manžel příslušné dámy.

Kosmická sonda DART se 26. září 2022 cíleně střetla s planetkou Dimorphos (měsícem planetky Didymos). Jednalo se o první kontrolovaný test našich možností odklonit potenciálně nebezpečnou planetku z kolizního kurzu. Ke srážce došlo ve vzdálenosti 11 milionů kilometrů od Země, což je dostatečně blízko na to, aby doprovodné efekty mohly být detailně zkoumány řadou pozemních dalekohledů. Následky střetu sledovaly mimo jiné všechny čtyři 8,2metrové dalekohledy ESO/VLT (Very Large Telescope) na Observatoři Paranal v Chile. První výsledky těchto pozorování byly nyní zveřejněny ve dvojici vědeckých článků.

Žádný led

„Planetky patří k nejstarším pozůstatkům hmoty, ze které se utvořily všechny planety a měsíce naší Sluneční soustavy,“ říká Brian Murphy z Edinburské univerzity, spoluautor jedné z publikovaných studií. Výzkum oblaku materiálu vyvrženého následkem impaktu sondy DART nám tak může přinést mnoho informací o vývoji našeho planetárního systému. „Ke střetům mezi planetkami dochází přirozeně, ale nikdy to nevíte dopředu,“ pokračuje jeho kolegyně astronomka Cyrielle Opitomová. „DART je opravdu mimořádnou příležitostí zkoumat kontrolovaný impakt skoro jako v laboratoři.“

Cyrielle Opitomová a její tým sledoval vývoj oblaku hmoty po dobu jednoho měsíce pomocí přístroje MUSE pracujícího na dalekohledu ESO/VLT. Badatelé zjistili, že světlo odražené od částic v oblaku vyvržené hmoty bylo modřejší než světlo, které odrážela planetka samotná před impaktem. To naznačuje, že oblak by mohly tvořit velmi jemné částice. V hodinách a dnech následujících po kolizi se také v oblaku vytvořily různé struktury: zhustky, spirály a dlouhý ohon částic tlačených pryč slunečním zářením. Spirály i ohon byly však červenější než původní oblak, takže mohly být naopak tvořeny většími částicemi.

Vývoj oblaku hmoty v okolí planetky Dimorphos po impaktu sondy DART. (foto: ESO, Cyrielle Opitomová, CC BY-SA 4.0)

Přístroj MUSE týmu umožnil rozložit světlo odražené od částic v oblaku na základní složky (barevné spektrum) a pátrat po známkách různých plynů. Vědci se především zaměřili na hledání kyslíku a vody, tedy látek, které by se mohly uvolňovat z ledu odhaleného impaktem. Nenalezli však nic. „Nepředpokládá se, že by planetky obsahovaly významné množství ledu, takže nalezení jakýchkoliv známek vody by bylo skutečným překvapením,“ vysvětluje Cyrielle Opitomová.

Astronomové rovněž pátrali po stopách látek používaných k pohonu sondy DART, ani ty však nenašli. „Věděli jsme, že to bude obtížné, protože množství plynu, který mohl zůstat v nádržích pohonného systému, nebylo velké. Část z něj se navíc mohla rozptýlit příliš daleko na to, abychom mohli jeho stopy detekovat pomocí MUSE v době, kdy jsme pozorování zahájili.“ 

V oblacích prachu

Další vědecký tým, který vedl astronom Stefano Bagnulo z planetária v severoirském Armaghu zkoumal, jak impakt sondy DART ovlivnil povrch planetky. „Když pozorujeme tělesa ve Sluneční soustavě, zkoumáme sluneční světlo rozptýlené při odrazu od povrchu nebo atmosféry, které je částečně polarizováno,“ vysvětluje Stefano Bagnulo. To znamená, že elektromagnetické vlny oscilují podél preferovaného směru a nikoliv náhodně. „Sledování změn polarizace – v závislosti na orientaci planetky vzhledem k nám a ke Slunci – dokáže odhalit strukturu a složení jejího povrchu.“  

Stefano Bagnulo a jeho tým využili přístroj FORS2 na dalekohledu VLT k monitorování planetky a zjistili, že stupeň polarizace náhle poklesl po impaktu. Ve stejnou dobu se také zvýšila celková jasnost systému. Jedním z možných vysvětlení je, že náraz odhalil méně pozměněný materiál z nitra asteroidu. „Možná, že hmota odhalená impaktem byla přirozeně světlejší a méně polarizující než materiál na povrchu, protože nikdy nebyla vystavena slunečnímu větru a záření,“ popisuje Stefano Bagnulo   

Další možností je, že impakt dále rozmělnil objekty ležící na povrchu a do oblaku trosek byly vyvrženy mnohem menší částice. „Víme, že za určitých podmínek menší fragmenty efektivněji odrážejí světlo a méně ho polarizují,“ doplňuje spoluautor studie Zuri Gray z planetária v Armaghu.

TIP: Srážka s planetkou Dimorphos dopadla úspěšně: Sonda změnila její trajektorii

Výzkumy těchto dvou týmů ukazují potenciál teleskopů VLT, když jejich specializovaná zařízení spolupracují. Kromě MUSE a FORS2 byly následky impaktu sledovány dalšími dvěma přístroji pro VLT, ale analýza těchto pozorování ještě probíhá. „Tento výzkum využil výhodu jedinečné příležitosti, když se sonda NASA střetla s planetkou, a není tedy možné ho zopakovat žádným budoucím zařízením. Proto jsou data pořízená pomocí VLT v období kolem impaktu mimořádně cenná pro lepší pochopení vlastností planetek,“ dodává Cyrielle Opitomová.