Délos požíval takové úcty, že podle něho dokonce definovali souostroví Kyklady. Šlo totiž o kruh (řecky „kyklos“) ostrovů, které ho obklopovaly. Dnes je Délos coby památka UNESCO řazen mezi nejdůležitější archeologické lokality celého Středomoří, kde vykopávky pod patronátem Francouzské školy v Athénách začaly již v roce 1872. 

Plující kousek země

Svoji proslulost odvozoval Délos z toho, že se na něm podle mýtů narodila božská dvojčata Apollón – bůh světla, božský střelec a patron umění a věštění – a bohyně lovu Artemis. Nejvyšší bůh Zeus je zplodil s Titánkou Létó. Příběh o jejich narození známe například z tzv. homérského hymnu na Apollóna, který pochází snad již ze 7. či 6. století před naším letopočtem. V rámci řecké mytologie patří k těm nejznámějším a nejdůležitějším. Nevěrný vládce bohů měl četné aféry s jinými bohyněmi i smrtelnicemi, což mnohdy přivádělo jeho žárlivou manželku Héru k šílenství. Když Létó s Diem otěhotněla, nemohla najít klidné místo, kde by ji Héra nemohla dostihnout a potrestat. Podle jedné verze mýtu nemohla porodit nikde na pevné zemi. Po dlouhém trmácení nakonec našla malý skalnatý kus země – ostrůvek Asterii, přezdívaný i Adélos neboli Neviditelný. Ten volně plul mořem, ale Létó mu přislíbila, že pokud jí poskytne útočiště, spojí se pevně s mořským dnem a její děti ho nikdy neopustí a přinesou mu slávu. 

A tak se posléze i stalo. Létiny porodní bolesti trvaly po devět dní, protože Héra zabránila bohyni porodu Eileithyii přijít sokyni na pomoc. Teprve devátý den vyslaly ty z bohyní, kterým se Létó zželelo, božskou poselkyni Íris, která Eileithyii tajně slíbila krásný náhrdelník a dovedla ji za Létó. Titánka pak mezi horou Kynthos a kruhovým (dnes vysušeným) jezírkem porodila Apollóna a Artemidu. 

Až dosud holý skalnatý ostrůvek se náhle zalil světlem a porostl květinami a ke dni oceánu ho připoutaly pevné řetězy. Jeho jméno se změnilo na Délos čili viditelný. Díky narození významných božstev se ostrov stal již v dávných dobách důležitým kultovním centrem, v němž byla celá božská trojice uctívána.

Svatý ostrov

Nejstarší osídlení na Délu se datuje již do 3. tisíciletí př. n. l. Tito první zdokumentovaní obyvatelé si vystavěli malé opevnění sídliště na hoře Kynthos vysoké 106 metrů. Podle pozdější řecké tradice šlo o Káry, národ pocházející z Malé Asie. Za mykénské éry ve druhé polovině 2. tisíciletí př. n. l. zažil ostrov první rozkvět, když se sídliště s několika většími budovami rozšířilo i na svahy a pod horu Kynthos. Už tehdy zde uctívali ženské božstvo, později ztotožněné s Artemidou. V 1. polovině 1. tisíciletí př. n. l. byl Délos již dobře zavedeným náboženským centrem a rušným obchodním přístavem. Snad již v 8. či 7. století př. n. l. se zde organizovaly slavnosti na Apollónovu počest.

Délos se stal centrem amfiktyonie, tedy politicko-náboženského spolku řeckých obcí. S organizováním těchto slavností se pojila určitá prestiž i politická moc. O vliv nad svatyní – a jejím prostřednictvím nad celými Kykladami – proto soupeřilo několik sousedních ostrovů i pevninských městských států. Rozšiřovaly ostrovní svatyně a darovaly do nich množství patřičně cenných votivních předmětů, především soch. Díky tomu se na ostrově dochovala díla z počátků řeckého sochařství a mnoho známých archaických soch, později převezených do athénského Národního archeologického muzea, pochází právě odtud. 

Pod vlivem Athén

Athénský samovládce Peisistratos nechal na Délu mezi lety 540 až 528 př. n. l. vybudovat nový Apollónův chrám. Z nábožensko-politických důvodů pak provedl první „očištění“ (purifikaci) ostrova. Všechny hroby, jež bylo možné z chrámu spatřit, musely být přeneseny na sousední ostrov Rheneiu. Za řecko-perských válek na počátku 5. století př. n. l. ovládali Délos a sousední ostrovy Peršané, okupanti ale respektovali jeho posvátnost. 

Ještě jednou získal Délos relativní politický vliv. V roce 478 př. n. l., rok po rozhodující vítězné bitvě u Platají, založili Athéňané tzv. délský spolek, jehož členy se stalo mnoho ostrovních i pevninských řeckých obcí. Společně měli bojovat proti Perské říši. Sídlo a pokladna spolku se nacházely právě na Délu. V dalších desetiletích ale Athéňané postupně spolek ovládli a přesunuli finance do Athén. 

V roce 426 a 425 př. n. l. provedli Athéňané také druhou purifikaci ostrova, tentokrát ale mnohem důkladněji než poprvé. Všechny ostatky včetně milodarů vykopali a přenesli na Rheneiu, kam nově také odváželi všechny nemocné či umírající, včetně těhotných žen. Na Délu se totiž podle nových pravidel nesměl nikdo narodit ani zemřít. Athénský historik Thukydides poznamenává, že víc než polovina vykopaných a přenesených hrobů prý patřila Karům – „jak bylo možno poznat podle typu zbraní, které byly uloženy spolu s nimi, a podle způsobu, jímž ještě dnes Karové pochovávají“. 

De facto tak šlo o jednu z prvních „odbornějších“ archeo­logických aktivit. Až v roce 1898 vykopal řecký archeolog Stavropoulos na Rhenei obdélnou vyzděnou obrovskou jámu o rozměrech zhruba 22 x 23 metrů, kterou identifikoval jako místo, kam byly tyto ostatky z druhého očištění uloženy. Tyto nálezy dnes tvoří hlavní část expozice archeologického muzea na ostrově Mykónos. Krátce poté Athéňané také reorganizovali délský festival, který se nově konal každých pět let.

Pestrá společnost 

Ve 4. století př. n. l. ovládla řecké státy makedonská dynastie králů Filipa II. a jeho syna Alexandra Velikého. Délos získal status nezávislého ostrova a kromě důležitého náboženského centra vzrůstal jeho význam jako obchodního přístavu, skrze nějž proudilo obilí, víno, olej i otroci. Až když Římané porazili Makedonii, vrátil se Délos v roce 166 př. n. l. znovu pod správu Athén. I když byl prohlášen svobodným přístavem, Athéňané vypudili velkou část původních obyvatel a nahradili je přistěhovalci z celého Středomoří. Různé obchodní společnosti si zde zakládaly sídla či pobočky. Tak jste zde mohli najít například takzvané Poseidonovce z Berytu (Syřany z dnešního Bejrútu) a Hermaisty neboli Kompetaliasty (Římany). Nové národy si přinášely nová božstva – egyptská, syrská, maloasijská i fénická. Svatyň přibývalo, obchody vzkvétaly. 

Když v roce 69 př. n. l. vydrancovali Délos piráti, ostrov už se z této katastrofy nikdy nevzpamatoval. Na konci 3. století zde existovala pouze malá křesťanská obec. Vždy jen na krátkou dobu sem zavítali vojáci či piráti a po čase zase odešli. Díky tomu však antické památky na Délu nepřekryla nová zástavba. Mezi vykopávkami stojí jen několik moderních budov a přenocovat zde mohou jen pracovníci řecké památkové správy.

Ráj archeologů

Obrovský areál délských vykopávek sestává ze svatyně Apollóna a Artemidy, dalších svatyní orientálních božstev, divadla, stadionu a okolního města. Z něj bylo odkryto několik obytných čtvrtí, většinou výstavné domy se sloupovým dvorem (tzv. peristylem), často zdobené sochami, mozaikami či nástěnnými malbami. 

TIP: Archeologové objevili v Řecku Poseidónův chrám, který zřejmě zničila vlna tsunami

Dary plynoucí sem z ostatních státečků a ostrovů určovaly podobu ostrova. Například takzvaný Oikos Naxijských je úzká obdélná budova ze 6. století př. n. l. Apollónovi ji věnovali obyvatelé nedalekého ostrova. Podle zpráv antických autorů byla celá stavba, která snad sloužila k různým kultovním shromážděním a hostinám, zbudovaná z mramoru, včetně střechy pokryté mramorovými taškami!

Velmi rozsáhlý areál délských vykopávek, k jehož důkladné prohlídce bohužel nestačí ani několik hodin, nabízí mnoho nádherných pohledů a rozhodně stojí za návštěvu. 

Podvečerní nebe v dubnu opanují Merkur s Venuší, ovšem nikoliv nadlouho. Jelikož jde o Slunci nejbližší planety, na obloze se od něj nikdy příliš nevzdálí: Merkur mu zvládne „utéct“ zpravidla asi na 20° a Venuše na více než dvojnásobek. Zejména v případě první oběžnice proto platí, že zapadá již záhy po Slunci, a tudíž ještě za soumraku. 

Najděte Merkur

Nejinak tomu bude i letos v dubnu. Z celého roku však půjde o nejlepší možný výhled na Merkur, jaký nám příroda dopřeje. Na začátku měsíce hledejte nejmenší členku Sluneční soustavy na světlém soumrakovém nebi těsně nad západním horizontem. Den ode dne bude ovšem vidět výš, až ji 11. dubna půl hodiny po západu Slunce spatříme asi 12° nad uvedeným obzorem. 

V uvedený den dospěje Merkur do největší východní elongace a na obloze ho bude od Slunce dělit úhlová vzdálenost 19°. Dodejme, že během prvních jedenácti dubnových dní jeho jasnost poklesne zhruba třikrát, a to z −1,1 na 0,1 mag. V průběhu třetího dubnového týdne se stoupání planety nad západní horizont zastaví, načež se opět vydá vstříc Slunci, respektive světlému obzoru. V důsledku nízké jasnosti tak přestane být ve druhé půlce měsíce pozorovatelná.

Venuše zůstane ozdobou večerního nebe po celý duben, a na rozdíl od Merkuru i podstatně déle do noci: V závěru měsíce bude zapadat až kolem půlnoci! Zkuste se na ni podívat zejména mezi 22. a 23. dubnem, kdy se v její blízkosti objeví úzký měsíční srpek. A jakmile se trochu víc setmí, ukáže se přímo pod Venuší také jasná stálice Aldebaran z Býka v doprovodu otevřené hvězdokupy Plejády.

Mlhavé obláčky

Jarnímu nebi ovšem vévodí jiná skupina objektů vzdáleného vesmíru, a sice galaxie. Ať už s dalekohledem zavítáte do Lva, Vlasů Bereniky, nebo třeba Panny, všude se to hvězdnými ostrovy přímo hemží. Aby také ne, když se na pomezí posledních dvou jmenovaných souhvězdí ukrývá pořádná galaktická kupa!

Zmíněné označení přitom zrcadlí důležitý fakt: Galaxie totiž nejsou ve vesmírném prostoru rozmístěny rovnoměrně, ale mají tendenci se sdružovat do skupin, kup, či dokonce nadkup – obřích celků svázaných všeobjímající gravitací. Kupa v Panně leží asi 55 milionů světelných let daleko a čítá snad až dva tisíce hvězdných ostrovů! Uvážíme-li, že většina z nich obsahuje desítky či stovky miliard stálic, pak se z podobných čísel doslova točí hlava.

Po tomto velkolepém úvodu ovšem přijde vystřízlivění: V dosahu menších amatérských přístrojů se nachází pouhých pár tuctů galaxií. Desítky milionů světelných roků, které nás od nich dělí, srážejí jasnost zmíněných gigantů v lepším případě někam mezi 8 a 9 mag. Chcete-li je tedy zahlédnout, neobejdete se bez dalekohledu s objektivem o průměru alespoň 10 cm, lépe však 15 cm, a nad hlavou byste měli mít dostatečně tmavou oblohu.

Největší šance spatřit na nebi více galaxií pohromadě se naskýtá v oblasti mezi hvězdou Epsilon Virginis z Panny a Beta Leonis ze Lva. Schválně se zkuste od jedné ke druhé vypravit s okem přiloženým k dalekohledu: Použijte malé zvětšení, velké zorné pole a pokukujte po nezřetelných mlhavých obláčcích. 

Biliony hvězd

Minout byste rozhodně neměli eliptickou M87 neboli NGC 4486, na niž narazíte 7° a 50′ západně od Epsilon Virginis. S 8,7 mag patří k nejjasnějším galaxiím v popsaných nebeských končinách, a především se jedná o nejhmotnější členku kupy v Panně. Obsahuje až několik bilionů stálic a také superhmotnou černou díru s hmotností přes šest miliard sluncí, takže „své“ kupě zcela dominuje. 

Kupa galaxií v Panně se na nočním nebi neomezuje pouze na své „domovské“ souhvězdí, ale zasahuje i do sousedních Vlasů Bereniky. Jde o Zemi nejbližší galaktickou kupu, jíž vévodí obří eliptická M87. Amatérským dalekohledům jsou ovšem přístupné i další hvězdné ostrovy označené na fotografii, zejména M86 a M84. (foto: Wikimedia Commons, Kees Scherer, CC0 1.0)

V dalekohledu ovšem působí docela křehce a jeví se jako mlhavý kruhový obláček o úhlovém průměru 5′, s jasným bodovým jádrem. V jejím blízkém okolí pak narazíte i na další hvězdné ostrovy: Z těch nápadnějších stojí za zmínku M86 alias NGC 4406 a M84 neboli NGC 4374, které najdete 1,3° severozápadně od M87. A při dostatečně velkém zorném poli dokonce zahlédnete celou trojici naráz. 

Mezi M86 a M84 zeje na obloze proluka zhruba čtvrt úhlového stupně. A také v tomto případě lze hovořit o difuzních okrouhlých skvrnách, jen jsou ve srovnání s M87 o něco méně patrné. Jejich jasnost dosahuje pouze 9 mag a úhlový průměr při vizuálním pozorování nepřekročí 4′. Navíc M84 oproti zbylé dvojici postrádá výraznější, bodové jádro.

Ve stejném zorném poli spatříte ještě čtyři další, avšak znatelně slabší galaxie: spíše oválnou NGC 4435, protáhlou NGC 4438, droboučkou NGC 4425 a opět výrazně protáhlou NGC 4388. Mimochodem, první zmíněné dvojici přezdívají pozorovatelé „oči“. Při hledání pak určitě zapojte tzv. boční vidění (viz Zkuste pošilhávat). Ani poté ovšem nemusí být vaše galaktické dobrodružství u konce: Majitelé větších přístrojů totiž mezi zmíněnou Epsilon Virginis a Beta Leonis rozliší minimálně desítku dalších galaxií, jejich jasnost nicméně kolísá kolem 10 mag.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Berana, 20. dubna v 10:14 SELČ vstupuje Slunce do znamení Býka.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – viditelný v první polovině dubnanízko nad západem
• Venuše – viditelná večer vysoko nad západem
• Mars – viditelný v první polovině noci
• Jupiter – nepozorovatelný
• Saturn –  viditelný ve druhé polovině dubna, nízko nad jihovýchodem
• Uran – viditelný na začátku dubna večer nad západem
• Neptun – nepozorovatelný

Zajímavé úkazy v dubnu 2023

• 1. a 2. dubna – Měsíc poblíž Regula ze Lva na noční obloze
• 6. dubna – Měsíc poblíž Spicy z Panny na nočním nebi
• 10. dubna – Měsíc poblíž Antara ze Štíra na ranní obloze
• 11. dubna – Merkur v největší východní elongaci, asi 19° od Slunce
• 16. dubna – setkání úzkého měsíčního srpku a Saturnu (4,3°) na ranním nebi za svítání nízko nad jihovýchodem 
• 22. dubna – v noci nastává maximum meteorického roje Lyrid
• 22. a 23. dubna – seskupení úzkého měsíčního srpku, Venuše a Aldebaranu i Plejád z Býka na večerní obloze; Měsíc u Venuše 23. 4. v úhlové vzdálenosti asi 2,5°
• 25. dubna – setkání dorůstajícího Měsíce a Marsu (4°) na nočním nebi 
• 26. dubna – Měsíc poblíž Polluxe z Blíženců na noční obloze
• 29. dubna – Měsíc poblíž Regula ze Lva na nočním nebi

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském letním čase (SELČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Ačkoli botanický název adénium ztloustlé (někdy se používá i druhové pojmenování adénium tučné) zní dost přízemně, je vlastně jen přesným překladem latinského označení Adenium obesum, které poukazuje na zbytnělý kmen. 

TIP: Změny klimatu: Když kvetla poušť Sahara

Ve volné přírodě vyrůstá adénium do výšky dvou až tří metrů. Můžete na něj narazit v Africe jižně od Sahary, v zemích takzvaného Sahelu, stejně jako ve východní a jižní Africe a na Arabském poloostrově. Po většinu roku je adénium porostlé listy, které opadávají jen ve velmi suchých měsících. Odolné adénium je s oblibou pěstováno i jako okrasná domácí rostlina, která však v květináčích nepřesahuje výšku několika desítek centimetrů. 

Kdyby Slováci neměli Jánošíka, museli by si ho asi vymyslet. Nejslavnější slovenský zbojník přichází na svět jako nejmladší z pěti dětí. V devatenácti letech se nechá naverbovat do císařského vojska. Tehdy pomůže uprchnout uvězněnému zbojníkovi Tomáši Uhorčíkovi. A nakonec se k němu přidává. Skryti ve stínu hlubokých hvozdů přepadají bohaté kupce a měšťany, rabují kostely a pašují koně z Polska.

Miláček chudých, postrach panstva

Z každého lupu dávají stranou část zisku pro nemajetné. Jánošík se tak stává hrdinou bez bázně a hany, bojující za práva chudiny. On a jeho banda si totiž život hledaných štvanců vybrali ne proto, aby rychle zbohatli, ale jako pomstu nenáviděným mocipánům. Proto se stávají hrdiny chudých, kteří nemají nic než těžkou robotu. 

Přestože je Juro zkušeným loupežníkem, jeho zbojnictví však trvá pouze necelá dvě léta! Poprvé se z vězení dostane, protože uplatí hlídače. Vykoupí se liščími kůžemi a sýrem. Když je ale Jánošík v pětadvaceti zatčen podruhé, nikdo a nic mu už pomoci nemůže. Každý voják touží zbojníka dostat a vydělat si tak skvělou odměnu. Z hrdiny se pomalu stává štvaná zvěř.

Hrdinou do posledního dechu

Legendami obestřený Jánošík inspiroval už za osvícenství. Autoři vycházeli z myšlenky, že zbojníka odsoudila vrchnost nespravedlivě. Jak na to přišli? Existují záznamy! Jurův obhájce prý trval na zrušení procesu pro nedostatek důkazů. Nebylo mu ale vyhověno…

TIP: Nomen omen: Když v Rakousku-Uhersku řádil Johann Georg Grasel

V březnu 1713 byl proto jeden z nejslavnějších zbojníků souzen za sérii loupeží a vraždu faráře. Jako trest mu určili zdlouhavou a bolestivou smrt. Na popravišti Šibeničky v Liptovském Mikuláši jej pověsili na hák, a to za jedno z žeber na levém boku! Některé prameny tvrdí, že byl „pouze“ pomalu věšen. Ani potom ale neprozradil jména svých druhů…

Přestože Měsíc působí jako suchá a vyprahlá pustina, nachází se na něm až překvapivě velké množství vody. Vyskytuje se na věčně zastíněných místech a odvypařuje se z jeho povrchu během dlouhých lunárních dní. Až doposud ale nebylo úplně jasné, co přesně udržuje dostatečné množství vody v lunárním regolitu. Odpověď nedávno nabídli čínští badatelé, jejichž výzkum v těchto dnech zveřejnil vědecký časopis Nature Geoscience.

Profesor Hu Sen z čínské akademie věd a jeho tým jsou přesvědčeni, že vodu na povrchu Luny udržuje impaktové sklo. Dospěli k tomu díky analýzám materiálu, který z Měsíce na Zemi přivezl v prosinci 2020 návratový modul čínské mise Čchang-e 5. Lunární horniny o celkové hmotnosti 1,7 kg obsahovaly mimo jiné i kuličky impaktového skla, tedy tektity podobné našim vltavínům, které vznikly při nesčetných dopadech meteoritů na povrch Luny.

Sklo plné vody

Analýzy těchto kuliček, které jsou v lunárním regolitu podle všeho naprosto všudypřítomné, odhalily, že obsahují až 0,2 procenta vody. „Naše výsledky ukazují, že impaktová skla na povrchu Měsíce a nejspíš i dalších podobných těles Sluneční soustavy mohou pojmout velké množství vody a pak ji zase uvolnit do vesmíru,“ upřesňuje profesor Sen. „Tato voda přitom na Měsíci vzniká působením částic slunečního větru.“

Výzkum čínských vzorků z lunárního povrchu prozradil, že kuličky impaktové skla, které se na Měsíci běžně vyskytují, obsahují nemalé množství vody. (zdroj: Chinese Academy of Sciences, Sen Hu, CC BY-SA 4.0)

Sluneční vítr tvoří proud částic, z nichž valnou většinu představují protony, tedy vlastně atomová jádra vodíku. Když sluneční vítr zasahuje lunární povrch, dochází k interakcím zmíněných protonů s místními horninami. Při tomto procesu neustále vzniká voda, která pak může proniknout do kuliček impaktového skla.

TIP: Lunární orbiter LRO pozoroval molekuly vody hopsající po povrchu Měsíce

Voda vniká do těchto kuliček pomocí procesu difuze, čili samovolného rozptylování částic v dostupném prostoru, na základě jejich náhodného pohybu. Čínští vědci odhadují, že skleněné kuličky na Měsíci obsahují 300 miliard až 270 bilionů kilogramů vody. Horní odhad představuje asi polovinu vody Erijského jezera v Severní Americe. Podstatnou výhodou je, že vodu z kuliček lze snadno získat, což mohou využívat budoucí obyvatelé Měsíce.

Soudobé zmínky o králi Artušovi jsou natolik ojedinělé a nejasné, že se nelze divit historikům, kteří označují tuto postavu za zcela nereálnou. Například ve velšské básni Y Goddodin, která pochází asi z roku 600, je zmínka o jistém pokusu o dobytí pevnosti: „Do zdí pevnosti černé vrány přivedl, avšak Arthur nebyl mezi chrabrými muži v bitvě.“ To by značilo, že Artuš (Arthur) měl pověst válečníka. Spekuluje se ale o tom, že tento verš byl do básně přidán až s odstupem šesti set let. Podobně nejasná zmínka je ve velšské elegické básni Žalozpěv pro Gerainta, jež vznikla kolem roku 500, tedy ještě za Artušova života.

Asi nejpodstatnější je pro nás zápis mnicha Gildase, který někdy před polovinou 6. století popsal slavnou bitvu u hory Badon (Mons Badonicus), v níž měl podle pozdějších kronikářů Artuš zvítězit a definitivně tam porazit saské nájezdníky, kteří útočili na původní keltské obyvatelstvo Británie. Jenže Gildas ve svém díle O zničení a dobytí Británie jmenuje jako vítěze této bitvy jistého Ambrosia Aureliana, podle jména Římana, ve skutečnosti však romanizovaného Britona. Podle toho pak někteří badatelé usoudili, že legendárním „králem Artušem“ byl právě on. Pojďme se ale napřed podívat na situaci v tehdejší Británii.

Na troskách civilizace

Po odchodu Římanů zůstala původní římská provincie Britannia bez centrálního a pevného velení. Za těchto okolností ani soustava pevností, ani četné římské civilizační vymoženosti včetně vojenského vybavení a taktiky nemohly stačit, aby se toto území neocitlo pod obrovským tlakem Piktů ze severu (z dnešního Skotska zvaného tehdy Kaledonie) zpoza Hadriánova valu a také ze západu od irských Skotů (teprve později se jméno tohoto etnika přeneslo na zemi, kterou během dlouhých staletí bojů zabrali).

Romanizovaní Britoni se dělili na mnoho kmenů. Někteří si více oblíbili římský způsob života, jiní se naopak klonili ke keltským tradicím. Projevovalo se to v i náboženském vyznání. Téměř všichni se už sice obrátili ke křesťanství, ale zatímco jedni se více přikláněli k římskokatolickému vyznání, druzí vyznávali takzvané pelagiánství mnicha Pelagia, který hlásal přirozenou svobodu člověka, přičemž Ježíš neměl být předurčený Boží syn, ale pouze dobrý mravní příklad pro lidstvo. Do této víry se pak snáze daly zakomponovat staré keltské tradice, což jisté části kmenů vyhovovalo.

Souboj draků

Po počátečním zmatku se podařilo kmeny víceméně sjednotit Vortigernovi, králi Powysu, jenž získal titul velekrále – pendragona čili draka ostrova. I podle toho dostal v pozdějších artušovských mýtech do znaku toto zvíře. Vortigern brzy zjistil, že obrana proti divokým Piktům a Skotům bez podpory římské armády je prakticky nad jeho síly, proto si pozval na pomoc roku 449 germánský kmen Jutů. Ti se nakonec proti Britonům obrátili, a aby toho nebylo málo, pozvali si na pomoc své spřízněné germánské kmeny Anglů a Sasů. Na Vortigernovi tak navždy ulpěla vina za to, že do Británie přivedl nové zavilé nepřátele. Germáni totiž poté na ostrovy útočili po několik staletí, než prakticky ovládli území dnešní Anglie.

Když Vortigernův vliv a moc utrpěly značné šrámy, využil toho Ambrosius Aurelianus. Vůdce římskokatolické strany Vortigerna zastínil a možná i porazil a přemohl, ale podrobnosti o tomto zápolení nám chybějí. V každém případě se tento souboj dvou draků (bílého a rudého) dostal do pozdějších artušovských pověstí, protože král Artuš měl být Ambrosiovým synovcem.

Proměny Ambrosia

Jejich zápolení zmiňuje už mnich Nennius v 9. století, ale ještě ho nespojuje se samotným Artušem. Ambrosius měl podle něj zastrašovat Vortigerna a jeho královské čaroděje, protože sám vládl nadpřirozenými schopnostmi. Navíc měl být synem římského konzula, nebo dokonce pocházet z císařské rodiny. Vortigern mu nakonec musel ustoupit a poskytnout všechna království v západní části Británie, zatímco se sám uchýlil na sever.

Nennius označuje Ambrosia za „krále mezi všemi králi britského národa“. Tento příběh ve 12. století převyprávěl Geoffrey z Monmouthu, jeden ze zakladatelů artušovských legend. Ve svém díle Historie králů Británie vychází z Nennia i starších dostupných pramenů, ale jakožto zdatný literát si celý příběh domýšlí a přidává do něj spoustu legendistických prvků.

Ambrosia ostatně mírně přejmenoval na Aurelia Ambrosia a učinil ho starším bratrem legendárního Uthera Pendragona, jehož známe jako Artušova otce. Ačkoliv ponechal ještě Aurelia jakožto hlavního Vortigernova protivníka (v pozdější tradici už Vortigern bojoval přímo s Utherem), odňal mu nadpřirozené schopnosti, které namísto toho vložil do přidané postavy čaroděje Merlina (ten ve velšských legendách vystupuje jako Myrrdin Wyllt), jenž se s Aureliem domluvil.

Následně měl však Aurelius Ambrosius zemřít a své království odkázat mladšímu bratrovi Utherovi, do té doby v podstatě neznámému. Pak už následuje známý příběh o tom, kterak se Uther bláznivě zamiloval do Igraine (Igerny), ženy svého vazala, a tak ho Merlin propašoval za ní do hradu Tintagel, přičemž ho proměnil v jejího manžela. Uther s Igraine tam při té příležitosti zplodili Artuše.

Vítěz od hory Badon

Nyní se ale vraťme zpět do historie k legendární bitvě u hory Badon, která se mohla odehrát roku 487 či 496, podle jiných zdrojů dokonce až roku 516. Gildas v 6. století popsal tohle zásadní vítězství Britonů poté, co Anglové a Sasové „smočili (svůj) rudý a divoký jazyk v západním oceánu“, jako zásluhu Ambrosia Aureliana. Právě on měl zorganizovat odpor keltských kmenů a úspěšně Sasy zahnat, takže na několik desetiletí přestali na Británii dorážet.

Jenže v již zmíněném díle mnicha Nennia z 9. století měla být bitva završením série dvanácti vítězství skvělého vojevůdce Artuše. Je zajímavé, že Nennius ho ještě neoznačuje za krále, ale tituluje ho dux bellorum, tedy jako válečného (voje)vůdce, a přesně vyjmenovává místa všech dvanácti střetů, což napovídá, že se zřejmě zachovaly v ústní tradici. V každém případě se vítězství u Badonu bere jako naprosto zásadní a uvádějí ho i legendy, byť neznáme ani lokalizaci této hory (uvažuje se o římském městě Bath čili Aquae Sulis).

Hledání historické předlohy

Mohl být tedy Ambrosius předobrazem krále Artuše? Je jasné, že většina dějů z artušovských cyklů jsou až pozdější literární díla. A tak si musíme ujasnit, koho vlastně chceme za historického Artuše označit. Jistě to nebyl král sedící u kulatého stolu na bájném Camelotu, jehož samotná existence je také předmětem diskusí. Pokud bychom hledali jen vítěze od Badonu, pak mohlo jít o Ambrosia. Nicméně je třeba vzít v potaz, že jméno Artuš bylo v tehdejších keltských aristokratických rodinách velmi oblíbené a časté. Takže pokud se v nejasných písemných zprávách objevuje Artuš jako úspěšný vojevůdce, mohlo jít prakticky o kohokoliv z keltské Británie. Je dokonce pravděpodobné, že takových vítězných Artušů bylo více, což se v pozdější tradici mohlo odrazit v chápání tohoto jména jako jakéhosi synonyma úspěšného válečného velitele.

Zvážit musíme i možnost, že Artuš u Badonu bojoval také, ať už pod Ambrosiem, či jako rovnocenný velitel, ale Gildas ho zkrátka z nějakých důvodů nezmínil. V ústním podání se ovšem zachovat mohl. Stejně tak nelze vyloučit, že byl Ambrosiovým příbuzným, jak naznačují legendy přes mytickou postavu Uthera Pendragona. Vypadá to tedy, že předobrazem Artuše byl nějaký úspěšný vojevůdce (či vojevůdci) toho jména. Téměř jistě to však nebyl král, což ostatně potvrzuje i mnich Nennius. Panovníkem se Artuš stal až ve středověkých legendách.

V souvislosti s královským titulem se nicméně uvažuje i o jméně Riothamus, což byl historicky doložený král Britonů. Ten se sice vyznamenal v boji proti Germánům, ale podle moderních badatelů jednak žil spíše kolem poloviny 5. století (tedy asi 50 let před Artušem) a jednak zřejmě nevládl v Británii, ale v dnešní francouzské Bretani, kam se uchýlila část Keltů z ostrovů a kde se také mohl stát spojencem římských císařů. A tak lze Riothama ze seznamu možných Artušů spíše vyškrtnout.

Padlý skotský princ

Poslední historickou postavou, která se dá do jisté míry ztotožnit s Artušem, je skotský princ Artúr Mac Áedán. Šlo o nejstaršího syna krále Áedana, který vládl království Daldriada na západním pobřeží dnešního Skotska. Založili ho v 6. století nájezdníci z kmene Skotů, kteří přišli původně z Irska, ale pak museli bránit své nově dobyté území v Británii proti zdejším Piktům a také dotěrným Anglům a Sasům. Princ Artúr zřejmě častěji vedl šiky svého otce do bitev a padl kolem roku 590 (či 596) v boji proti piktskému kmeni Miathů. Zdá se, že jeho poslední zápas se odehrál někde severně od řeky Forth, v okolí dnešního skotského hradu Stirlingu, kde Miathové sídlili.

Princovo jméno a lokalita zmíněné bitvy ho spojuje s bájným Artušem, který měl podle autorů legend padnout v bitvě u Cammlamnu roku 537 společně s jistým Medrautem, což byl v pozdějších verzích legendy Artušův nechtěný a vzbouřený syn Mordred. Tato bitva měla završit jeho vládu a naznačuje rozkol mezi rytíři kulatého stolu, ale její lokalizace je nejasná, podobně jako u Badonu. Víceméně panuje shoda jen v tom, že se měla odehrát někde na severu.

Není bez zajímavosti, že kousek od skotského Stirlingu se nachází místo jménem Camelon, kde se odehrála poslední bitva prince Artúra. Problém tkví v tom, že Artúr mac Áedán žil zhruba půl století po námi hledaném vítězi od Badonu. Nicméně už jsme naznačili, že pozdější legendy spojily dohromady osudy několika mužů a není vyloučené, že jedním z nich mohl být i tento skotský princ.

Americká vládní agentura Střediska pro kontrolu a prevenci nemocí CDC před několika týdny varovala před široce užívanými očními kapkami EzriCare Artificial Tears, které vyrábí indická farmaceutická společnost Global Pharma. Ukázalo se, že tyto oční kapky souvisejí s velmi rezistentním kmenem nebezpečné bakterie Pseudomonas aeruginosa.

Bohužel již došlo k tomu, že řada lidí kvůli těmto kapkám onemocněla závažnými infekcemi. V polovině března byla tato infekce diagnostikována u 68 pacientů v celkem 16 státech USA. Doposud osm lidí přišlo o zrak a dalším čtyřem pacientům museli lékaři chirurgicky vyjmout jedno oko. Již dříve zemřel kvůli nákaze z očních kapek jeden člověk. Nově se objevila další dvě úmrtí. Kontaminované oční kapky mají tedy na svědomí již tři lidské životy a není vyloučeno, že se počet obětí bude ještě dál zvyšovat.

Útok rezistentních pseudomonád 

Pseudomonas aeruginosa je velmi všestranná bakterie, která žije v mnoha různých prostředích, od destilované vody až po letecké palivo. Je známá tvorbou velmi odolných biofilmů, díky nimž přežívá i drsné metody dezinfekce. V tomto případě jde o kmen bakterie, který byl v USA zaznamenán vůbec poprvé. Je rezistentní nejen k antibiotikům karbapenemům, ale také k beta-laktamovým antibiotikům. Proto je infekce tímto kmenem, který dostal označení VIM-GES-CRPA obzvláště těžké léčit. 

TIP: Smrtící bakterie: Americký Wisconsin čelí epidemii se 17 mrtvými

Odborníci varují, že podobných případů bude jen přibývat. Zvláště pacienti s nízkými příjmy se uchylují k přípravkům, které pocházejí od ne zcela spolehlivých výrobců či distributorů. Vzhledem ke stále silnějším rezistencím se takové infekce mohou šířit, aniž bychom měli dostatek účinných prostředků k jejich léčbě.

Američtí distributoři indických kapek EzriCare mezitím stáhli dotčený produkt z trhu, přestože podle nich vyšetřování zatím neprokázalo přímou souvislost mezi očními kapkami a ohniskem nákazy.

V legendární scéně z Obecné školy žáci navzdory varování kantora olizují zmrzlé zábradlí, načež se jim k němu přilepí jazyk. Řada zvídavých diváků pak neváhala vyzkoušet, zda je něco takového možné. A zatímco v mnoha filmech si režiséři realitu poněkud přikrášlují, v tomto případě se Jan Svěrák nemýlil.

TIP: Vystydne nápoj rychleji, když se míchá?

Při kontaktu jazyka se zmrzlým kovem skutečně hrozí, že se k němu tkáň přilepí. V teplotách pod bodem mrazu totiž zábradlí či jiný kovový předmět coby dobrý vodič okamžitě odčerpá teplo z té části těla, jež se ho dotkne, a případná přítomná tekutina obratem zmrzne. Konkrétně u jazyka se pak zmrzlé sliny chovají jako dokonalé lepidlo, zatímco dlaň bývá zpravidla suchá, a přilepení proto hrozí, jen pokud bychom ruku na kovu drželi příliš dlouho. Jediný způsob, jak jazyk bezpečně uvolnit bez krvavého zranění, spočívá v ohřátí zábradlí tak, aby zmrzlé sliny roztály.

Při posledním pokusu prolomit italské linie na Piavě v červnu 1918 utrpěla rakousko-uherská armáda těžkou porážku. O pár měsíců později už byla situace na všech frontách pro centrální mocnosti neudržitelná. Italské síly se mezitím zotavily a počkaly si, až rozklad v protivníkově armádě dosáhne vrcholu. Velení navíc naplánovalo začátek ofenzivy symbolicky na výročí potupné porážky u Caporetta (24. října–12. listopadu 1917).

Útok na levý břeh řeky Piavy a Monte Grappa zahájilo sedm italských, dvě britské a jedna francouzská divize. O dva dny později Britové překročili řeku a dohodové síly začaly rozšiřovat předmostí za pomoci intenzivní dělostřelecké palby. Přestože rakousko-uherské jednotky místy úspěšně odolávaly nepříteli, velení nemělo dostatek záloh a bylo jasné, že nedokáže příval zastavit. Italové se svými spojenci vytvořili za řekou předmostí o šířce 10 a hloubce 20 km a rozklad císařské armády byl stále zřetelnější. Vojáci odmítali poslouchat rozkazy, takže důstojníci nedokázali zorganizovat efektivní protiútoky. Po ozbrojených silách se záhy začal rozpadat i samotný stát, jehož součásti vyhlašovaly samostatnost. 

TIP: Rány na těle i na duši: Jaká byla nejčastější zranění z Velké války

Zdecimované divize mezitím zahájily ústup za řeky Livenza a Tagliamento, obránci Monte Grappa se drželi až do 29. října. Den poté Italové dobyli Vittorio Veneto a polní maršál Svetozar Borojević požádal vrchní velení o okamžité jednání o uzavření příměří. To nakonec delegáti podepsali ve Ville Gusti s platností od následujícího dne. Císařští generálové však nařídili zastavit palbu už v noci z 2. na 3. listopadu, proto v závěrečných dnech bitvy padlo do italského zajetí velké množství ustupujících vojáků.