Pohlavní hormony se obecně dělí na mužské a ženské, nicméně ženský organismus vylučuje i malé množství těch mužských a naopak. Hormonální antikoncepce podávaná v pilulkách pak obsahuje kombinaci estrogenů a progesteronů, odpovědných mimo jiné za regulaci menstruačního cyklu. Jejich pomocí se zabrání ovulaci neboli uvolnění vajíčka z vaječníku, a tudíž i otěhotnění. Mužský organismus však na dlouhodobý přísun ženských hormonů zareaguje viditelnými změnami – s nadsázkou řečeno se začne měnit ve svůj protějšek: Vyšší hladina estrogenu způsobuje u mužů mírné zvětšení prsou a zmenšení varlat, vypadávání vousů či rozšíření boků. U dotyčného však může dojít rovněž k úbytku svalové hmoty, řídnutí kostí či návalům horka. 

TIP: Co se děje v mozku transgender lidí, kteří se narodili v „nesprávném“ těle?

S uvedenými symptomy je třeba počítat také v případě cílené změny pohlaví, k čemuž ovšem běžná antikoncepce ani zdaleka nestačí. Během procesu tranzice musejí muži brát zcela jiný typ estrogenu, a to až v desetinásobných dávkách. Pokud by se spoléhali na tabletky, které jejich partnerka uchovává v nočním stolku, vystavili by se při jejich užívání v nadměrném množství extrémnímu riziku žilní trombózy a infarktu. Podle dřívější studie Torontské univerzity může ženská hormonální antikoncepce u mužů také zvyšovat riziko rakoviny prostaty.

Astronomové v minulosti detekovali celou řadu tzv. rychlých rádiových záblesků (FRB) – krátkých a intenzivních výtrysků rádiových vln, které k nám přilétají ze vzdáleného vesmíru. Kanadská astronomka Amanda Cooková z Torontské univerzity a její spolupracovníci nedávno analyzovali rychlé rádiové záblesky, které detekoval kanadský radioteleskop CHIME a využili je k detekci plynu v halu Mléčné dráhy.

Vesmírné světlomety

Badatelé využili faktu, že rychlé rádiové záblesky generují vysokofrekvenční i nízkofrekvenční vlny, které při průchodu plynem zpomalují rozdílným způsobem – vysokofrekvenční vlny zpomalují více, nízkofrekvenční méně. Zmíněný efekt, označovaný jako „disperze“, lze následně využít jako nástroj k detekci jinak neviditelného plynu v celém vesmíru. Výsledky výzkumu zveřejnil minulý týden vědecký časopis Astrophysical Journal.

TIP: Čínský radioteleskop FAST je v provozu a úspěšně loví rádiové záblesky

Výzkum týmu Amandy Cookové ukázal, že halo Mléčné dráhy obsahuje mnohem méně kosmického plynu, než kolik uváděly předchozí modely. Netradiční metoda podle odborníků slibuje široké využití – signály FRB by mohly být použity ke studiu struktury prakticky všeho, čím na své dlouhé cestě vesmírem procházejí.

„Jde o fascinující nový přístup ke studiu Mléčné dráhy,“ uvádí vedoucí výzkumného týmu Bryan Gaensler. „Stále přesně nevíme, co jsou rychlé rádiové záblesky zač, ale používáme je jako světlomety při výzkumu mnohem bližších vesmírných jevů.“

Pylovou sezónu v naší populaci každoročně přibližně 10 až 30 % všech alergiků doslova opláče. Dnes jsou však možnosti léčby alergií a jejich projevů poměrně široké, a tak umíme mnoho nepříjemných projevů potlačit, či zcela utlumit. Název onemocnění pochází z řečtiny (ze slov allos a ergos, doslova „jiná práce“) a ve své podstatě vystihuje princip vzniku choroby čili jinou reakci imunitního systému, než bychom očekávali. Alergická reakce není vlastně ničím jiným než přemrštěnou a neadekvátní reakcí naší imunity na setkání s cizorodou látkou.

Zmatená obrana

Náš imunitní systém disponuje celou řadou mechanismů, kterými se vypořádává s cizorodými látkami v těle. Tyto prostředky slouží k tomu, aby bakterie a viry neměly šanci nám závažněji uškodit. Patří mezi ně bílé krvinky, protilátky a celá řada dalších buněk, které mají za cíl identifikovat a zneškodnit vetřelce. Zároveň je potřeba imunitní systém „vychovat“, aby nebojoval proti buňkám a substancím vlastního těla nebo proti potravinám. To se ale ne vždy podaří.

Alergické reakce rozdělují odborníci podle jejich mechanismu do čtyř typů, z nichž nejčastější je typ I – tzv. atopická nebo anafylatická reakce. Patří sem většina atopických ekzémů, astma, senná rýma, potravinové alergie, reakce na bodnutí vosou a podobně. Jak tato reakce funguje? Alergenem je obvykle cizorodý protein, s nímž se setkáme ať už na sliznici, bodnutím, snědením, či jinak. Za normálních okolností si naše tělo těchto látek, jež jsou běžně přítomné v potravě, příliš nevšímá. U alergika však při prvním setkání s touto látkou – alergenem – dojde k nepřirozené reakci.

Naše tělo dojde z nějakého důvodu k názoru, že s touto látkou je potřeba bojovat a zničit ji. V případě alergické reakce prvního typu naše lymfocyty začnou produkovat protilátky typu IgE, které se jedním koncem vážou na alergen a druhým na žírné buňky, jež uvolňují zánětlivé působky (především histamin). Když se naše tělo setká s alergenem podruhé, žírné buňky fungují jako nášlapné miny s konci protilátek IgE namířenými k okolí a při kontaktu s alergenem vypustí do okolí histamin.

Užitečný i nebezpečný

Histamin je lokálně působící hormon, který účinkuje především ve svém okolí prostřednictvím histaminových receptorů na okolních buňkách. Způsobuje zvýšenou sekreci žláz, otok, svědění, stahy hladkého svalstva, v případě masivního uvolnění do oběhu může dojít i k šoku a srdeční zástavě.

Za normálních okolností tato reakce funguje především proti nejrůznějším parazitům, kterým zabraňuje se usadit na sliznici; případně nás svědění kůže přinutí se poškrábat a nechtěného vetřelce se zbavit. Určitě však tento mechanismus nemá sloužit k tomu, aby bojoval proti pylům či potravinám, jak je tomu obvykle u rozvinutých alergií.

Samotná alergie, tedy přecitlivělost na nějakou látku nebo skupinu látek, je nevyléčitelná, stejně jako astma či atopický ekzém. Vhodnou léčbou však lze potlačit jejich příznaky tak, aby svému nositeli nezpůsobovaly žádné obtíže. Léčbu obvykle nastavuje specialista – alergolog, případně jiný odborník (například plicní lékař u astmatu apod.). 

Ruku v ruce s léky

Intenzita léčby může mít různou úroveň, občasné mírné projevy alergií budou totiž vyžadovat jinou léčbu než těžký alergický ekzém nebo silná, obtěžující senná rýma. Některé léky jsou dostupné i volně, jiné podléhají předpisu, nebo je dokonce může předepisovat jen specialista za zvláštních podmínek (nikoli praktický lékař).

Základním principem léčby je kromě užívání léků snaha snížit kontakt s alergenem na minimum, například se v sezóně vyhýbat rozkvetlým loukám nebo si dávat pozor na složení potravin v případě potravinových alergií. U atopických ekzémů mohou jako alergeny působit například prací prášky, aviváže či některé kosmetické přípravky.

Nejobvyklejší a nejvíce předepisovanou skupinou léčiv jsou tzv. antihistaminika. Jedná se o látky blokující histaminové receptory všude v těle, převážně pak histaminové receptory typu H1, které zodpovídají za nežádoucí projevy uvolnění histaminu – svědění, otoky a stahy hladkého svalstva. Užívají se jako tabletky či kapky, některé mají i formu masti či gelu.

Soupeření s hormonem

U antihistaminik rozlišujeme tzv. I. a II. generaci. Antihistaminika I. generace jsou bisulepin a dimetinden, běžně známé pod prodejními názvy Dithiaden a Fenistil, případně málo užívaný promethazin (Prothazin). Kromě tabletek a kapek je zvláště dimetinden prodáván jako gel či mast proti hmyzímu štípnutí (histamin je i jednou ze složek včelího jedu). Antihistaminika I. generace však mají celou řadu nežádoucích účinků. Histaminové receptory jsou totiž přítomné i v mozku a při jejich zablokování dochází k výraznému útlumu. Při pravidelném užívání antihistaminik I. generace se může vyskytovat spavost i poruchy soustředění, což je v běžném životě spíše nežádoucí.

Mezi další běžné vedlejší účinky antihistaminik mohou patřit závrať, sucho v ústech či v očích, zvýšená chuť k jídlu, přírůstek hmotnosti, zhuštění hlenu v dýchacích cestách, zrychlený srdeční tep, nízký tlak či bolesti hlavy. Proto dnes k léčbě alergií standardně užíváme spíše II. generaci antihistaminik. Patří sem preparáty jako cetirizin, levocirizin, loratadin nebo desloratadin. Léky jsou známé například pod názvy Zyrtec, Xyzal, Claritin či Aerius. Některé z běžně užívaných antihistaminik mohou interagovat s běžnými potravinami, například grapefruitovou šťávou, je proto třeba číst pozorně příbalový leták a případně upravit jídelníček.

Mezi další skupinu běžně užívaných léků patří inhibitory leukotrienů, což jsou prozánětlivé mediátory, které jsou produkovány při alergických reakcích v nadměrných množstvích a uplatňují se při zúžení dýchacích cest a produkci hlenu. Antileukotrieny jsou poměrně drahé, ale mají minimální množství nežádoucích účinků. U nás je dostupný například montelukast známý pod názvem Singulair.

Přesně zacílené

Protože se alergické projevy obvykle vyskytují převážně lokalizovaně (na kůži či sliznicích), je snaha minimalizovat nežádoucí účinky některých léků tím, že se dodávají přímo na místo určení, tedy na sliznice nosu, očí, průdušek či na kůži. Tím zajistíme jejich maximální účinnost v potřebném místě a snížíme jejich případné vedlejší efekty na organismus. Mezi tyto přípravky patří nejrůznější oční a nosní kapky, spreje, inhalátory a mastičky či gely. Protože jich máme dnes k dispozici velké množství a celá řada z nich je kombinovaných (obsahuje více účinných látek z různých skupin), podíváme se nyní na jednotlivé složky.

Velmi kontroverzní skupinou léčiv jsou kortikoidy. Jedná se uměle vyráběná analoga hormonů kůry nadledvin a mají velmi silné protizánětlivé účinky, tlumí otok a potlačují imunitní odpověď. Při systémovém podání však mají velmi mnoho nežádoucích účinků, například řídnutí kostí, zubní skloviny, poruchy imunity, křehkou kůži, cukrovku a mnoho dalších. Snažíme se tedy podávat jich co nejmenší množství a při nutnosti užívání větších dávek minimalizovat dobu podávání.

Na druhou stranu dnes máme možnost podávání kortikoidů v minimálním množství přímo na sliznice prostřednictvím inhalátorů a nosních sprejů. Dávky kortikoidů v těchto přípravcích jsou skutečně nepatrné a nevstřebávají se do krevního oběhu, působí tedy přímo v místě určení. Jejich dlouhodobé užívání je bezpečné a efektivní, není třeba se jich bát. Pouze při závažných projevech těžkých alergií je nutné užívat kortikoidy systémově (nitrožilně či v tabletách), přechodně často ve vysokých dávkách. Lokální kortikoidy mohou někdy zvyšovat riziko infekcí, při správném užívání je však minimální.

Deaktivujte miny

Nosní spreje či oční kapky mohou obsahovat antihistaminika působící místně; patří mezi ně například azelastin, což je velmi silné antihistaminikum, při jehož systémovém podávání však převažují negativní vedlejší účinky. Další skupinou léčiv užívanou lokálně jsou tzv. stabilizátory žírných buněk. Jedná se především o látku zvanou kromoglykát sodný, která zabraňuje uvolňování histaminu ze žírných buněk. V naší analogii „nášlapné miny“ tedy zabraňuje výbuchu. Užívá se především ve formě kapek do nosu či do očí, méně často tobolek.

Další možností terapie zaměřené na potlačení příznaků jsou tzv. dekongescencia. Jedná se o látky tlumící otok sliznic, většinou prostřednictvím působení na cévy sliznic, které se stáhnou a sníží prokrvení i otok. Tyto léky poskytují obvykle okamžitou úlevu, nelze je však podávat dlouhodobě, neboť ztrácejí účinnost a poškozují sliznice. Patří mezi ně například známý pseudoefedrin, který se podává v tabletkách i místně ve formě kapek, dále sem patří například oxymetazolin (Nasivin).  

Zbývají ještě poměrně specifické způsoby léčby. Jedním z nich je specifická alergenová imunoterapie, tzv. vakcíny. Jedná se o cílené podávání malých dávek alergenů buď ve formě podkožních injekcí, nebo kapek či tabletek pod jazyk. Alergen musí být skutečně prokázaný a podávání kontrolované ve formě přesně definovaných dávek. Zjednodušeně řečeno „navykáme“ organismus na alergen, ve skutečnosti se jedná o komplikovanější imunologický proces a změnu tvorby protilátek z IgE na IgG. Již z principu je jasné, že léčba musí být dlouhodobá a efekt nebude okamžitý, jedná se však o poměrně úspěšnou metodu například u alergií na hmyzí bodnutí.

Tělo v šoku

Velmi specifickým případem alergické reakce je anafylaxe a anafylaktický šok. Jedná se o život ohrožující celkovou reakci organismu na alergen, která se projevuje dušením, otokem dýchacích cest, zrudnutím, případně poklesem krevního tlaku a srdeční zástavou. Anafylaxe je obvykle způsobena potravinami, hmyzím bodnutím, ale může jít o reakci na podané léky. Protože se jedná o život ohrožující stav, i při včasném zavolání rychlé záchranné služby může být kvůli riziku zástavy oběhu již pozdě. 

Lidé, kteří někdy anafylaxi prodělali nebo jsou rizikoví ohledně jejího vzniku, by měli být vždy vybavení tzv. adrenalinovým perem. Adrenalin (přirozený hormon dřeně nadledvin) je nejúčinnější a nejdůležitější látkou při léčbě anafylaxe, pomáhá stabilizovat membránu žírných buněk, udržuje napětí cévních stěn a zabraňuje oběhovému kolapsu. Jeho včasné podání je život zachraňujícím výkonem. 

Rizikoví alergici by proto vždy měli mít u sebe adrenalinové pero, což je automatická injekce dávkující stanovené množství adrenalinu do svalu. Aplikuje se na zevní stranu stehna (v nouzi klidně přes oděv), pro případ selhání je doporučeno mít vždy u sebe minimálně dvě pera. Pacient a jeho okolí musí být proškoleni ve správné aplikaci, zvláště jedná-li se o dítě. Správná a včasná aplikace, například po bodnutí vosou, může udržet životní funkce do příjezdu lékaře a zachránit tak život. 

Evropské diktatury 20. století mobilizovaly vedle mužů i ženy, protože by jinak nemohly dělat masovou politiku. Ačkoliv sovětský komunismus patřil k vůbec nejkrutějším režimům, může se pyšnit některými úspěchy, které Rusko v mnoha ohledech zbavily jeho zaostalosti. Komunisté dávali šanci dříve opomíjeným vrstvám společnosti, čehož je dobrým důkazem i kariéra Alexandry Michajlovny Kollontajové (1872–1952). Kdyby carský režim i za jejího přispění nepadl, čekal by ji život dobře zajištěné manželky.

Svou obrovskou energii, politický talent a boj za emancipaci žen ale nespojila s ruskými demokratickými silami a během první světové války přešla k bolševikům, kteří jako jedni z mála trvali na okamžitém uzavření separátního míru. Jako jediná příslušnice něžného pohlaví pronikla do nejužšího stranického vedení, v němž se však kvůli rozporům s Leninem i Stalinem udržela jen krátce. Na rozdíl od ostatních „starých soudruhů“ se nestala obětí stalinistických čistek a zapsala se i do dějin druhé světové války.

Svéhlavá dívka

Kollontajová měla finsko-ukrajinské kořeny a vyrůstala v dobře zajištěné rodině s anglickou chůvou, neboť její otec Michail Domontovič, k němuž měla blíž než k přísné matce, byl generálem carské armády. Zastával liberální názory a Alexandra, která díky rodinnému zázemí mluvila hned několika jazyky, po něm zdědila zájem o historii a politiku. Nechtěla žít jako matka, která si prošla martyriem prvního nešťastného manželství zakončeného tehdy takřka nemožným rozvodem. Právě ona své dceři zakázala studovat na univerzitě, protože ženy podle ní nepotřebovaly vyšší vzdělání a na univerzitě by se jen nakazily emancipačními myšlenkami. Jak bylo pro její sociální vrstvu obvyklé, měla vychodit učitelský ústav a pak si najít vhodného manžela. Jenže svéhlavá Šura, jak se jí doma říkalo, si začala se studentem techniky na kadetce Vladimírem Kollontajem. Nevadilo by, že byl jejím bratrancem, problém představoval spíše jeho skromný majetek.

Když Alexandra rozhořčené matce argumentovala, že po sňatku začne učit, dostalo se jí odpovědi, že nikdy nepracovala a že je stejná jako otec: „Vždyť jen procházíš zasněně domem a necháváš knihy na všech židlích a stolcích.“ Nepomohla ani tradiční sázka na odeslání vzpurné dcery na cestu po západní Evropě, takže Alexandra si roku 1893 Vladimíra skutečně vzala a o rok později se jí narodil syn Michail. Šura i během mateřství dál vášnivě četla zejména radikální a marxistické autory a začala dokonce sama psát – zpočátku převážně krásnou literaturu.

Tehdy prudce se industrializující a urbanizující Evropa hledala odpovědi na opakované hluboké krize s masami nezaměstnaných. Marxisté předpovídali více či méně násilný konec kapitalismu, neboť bohatství se podle nich mělo koncentrovat a proletářů přibývat. Právě devadesátá léta 19. století rozhodla o Alexandřině dalším směřování. Nechtěla se nechat uvěznit v roli matky a hospodyně, proto přenechala synka rodičům a odjela studovat do Curychu ekonomii.

V Londýně, kam ze Švýcarska nakrátko vycestovala, se seznámila s anglickými socialisty, po návratu do Ruska v roce 1899 vstoupila do Ruské sociálně demokratické dělnické strany a setkala se s Leninem. Známý rozkol v této marxistické straně o čtyři roky později ji zaskočil a nabídla služby oběma frakcím. Nakonec ji však otrávilo otevřeně nepřátelské vystupování bolševiků vůči Dumě (dolní komoře parlamentu Ruského impéria) a přiklonila se k umírněnějším a početnějším menševikům.

Leninova opora

Když Kollontajová roku 1908 v jedné ze svých brožur vyzvala finské rolníky, aby povstali proti carské nadvládě, musela emigrovat. V německém exilu se sblížila s bolševikem Alexandrem Šljapnikovem, o třináct let mladším samoukem a bývalým továrním dělníkem. Jejich milostný poměr sice skončil roku 1916, v politice ale spolupracovali dál. Alexandra se stavěla zásadně proti válce, což ji z Německa přes neutrální Dánsko a Švédsko přivedlo až do Norska a od menševiků k bolševikům. Za války dvakrát odplula do Spojených států, kde přednášela o socialismu a proti válce a též se zde setkala se synem, kterému za Atlantikem zařídila práci.

Mnohem důležitější však byla její role spojky mezi Leninem v exilu a hrstkou dosud nezatčených bolševiků v Rusku. Jelikož přímé spojení mezi Švýcarskem a Petrohradem za války neexistovalo, všechny informace (a nakonec i Lenin sám) musely putovat přes Skandinávii. V této distanční revoluci hrálo sídlo Kollontajové v Oslu nenahraditelnou roli. Jakmile byl v Rusku v březnu 1917 (všechna data uvádíme podle gregoriánského kalendáře) svržen car, Alexandra se okamžitě vrátila do země. Ještě předtím telefonovala do Petrohradu první instrukci od Lenina: žádnou podporu nové Prozatímní vládě!

Jiskra „únorové revoluce“ vzešla od hladovějících matek v domácnosti a dělnic trýzněných dlouhými nočními směnami, na něž musely posílat i své děti. Když však v létě oznamovaly vzdělané vůdkyně ženského hnutí svým obyčejným soukmenovkyním, že nyní jsou plnoprávnými občankami a získaly i volební právo, šlo o tak radikální změnu, že zpočátku narážely na minimum pochopení nejen u žen, ale hlavně u mužů, kteří si nechtěli a neuměli představit, že už nebudou moci „své“ manželky doma bít.

Bolševici měli k ženskému hnutí rozporný vztah. Stejně jako liberálové či Fridrich Engels mluvili o nutnosti emancipace žen a konci jejich vlastnění muži, na druhou stranu měl být i tento proces zcela pod kontrolou stranického vedení čili politbyra mužů, kteří mezi sebe političky (až na krátkou epizodu s Kollontajovou) vůbec nepustili. Jako disciplinovaná bolševička proto Alexandra tradiční ženské hnutí považovala za nepřítele, čímž si vysloužila označení antifeministka či revoluční feministka.

Ve vysoké politice

Jakmile bolševici v listopadu 1917 nejprve v Petrohradě a postupně i v dalších regionech protiprávně uchvátili moc, zajímali se primárně o to, jak ji udržet. To se týkalo i Kollontajové, která byla zvolena do funkce lidové komisařky sociálních věcí v první sovětské vládě. Když v podvečer po svém jmenování dorazila do ministerského sídla, uvítal ji zástup stávkujících úředníků a nebyla vpuštěna dovnitř. Druhý den brzy ráno se vrátila s vojenskou eskortou, ale palác na Kazaňské třídě byl téměř vylidněný – pracovali jen kuchaři, uklízečky, portýři a pomocné síly. Hrozbami si vynutila přístup k sejfu, jen aby zjistila, že zeje prázdnotou. Hraběnka Sofie Paninová, konstituční demokratka a náměstkyně dosavadního ministra Dmitrije Šachovského, totiž veškeré fondy a dokumenty odvezla a své nástupkyni je odmítala vydat, dokud jí to nepřikáže Ústavodárné shromáždění, jež mělo být zvoleno následující měsíc. Obě ženy se znaly od dětství a navzájem se nesnášely, i když hraběnka jednou uznala, že se Kollontajová „velmi dobře obléká – na revolucionářku“.

Během revoluce se Alexandra podruhé vdala, vzala si o sedmnáct let mladšího Pavla Dybenka, elegantního komisaře námořnictva. Když byl pro porušení subordinace a stranické kázně nakrátko zatčen, Lenin zuřil: „Právě vy a Dybenko byste měli dávat příklad širokým masám, jež jsou dosud tolik vzdáleny porozumění nové sovětské moci – právě vy, kteří jste tolik oblíbení.“ Vladimír Iljič tehdy dal na její přímluvy a zařídil Dybenkovo osvobození, postupně ale vztahy obou revolucionářů ochladly. Kollontajová se totiž přidala k těm bolševikům, kteří odmítali krajně nevýhodný brestlitevský mír z března 1918. To ji sice stálo ministerský post, dál ale vedle Naděždy Krupské a Inessy Armandové patřila do nejužšího kruhu žen kolem Lenina.

Kolují spekulace, že její kniha Láska včelích dělnic (1923) je alegorií na milostný trojúhelník mezi Leninem, Naďou a Inessou v letech 1911 až 1912, ale může jít též o autobiografii, protože Kollontajová udržovala mnoho intimních vztahů s bolševiky ve svém okolí. S Armandovou po revoluci soutěžila o pozici „nejoslnivější ženy mezi bolševiky“ a vůdkyně v řešení „ženské otázky“, kde na rozdíl od churavějící Leninovy milenky využívala své energičnosti a dobrodružné povahy. Uprostřed zuřící občanské války například podnikla výpravu na kolesovém parníku po Volze, při níž hrozilo, že se buď nakazí tyfem, nebo padne do rukou bílých či banditů.

Feministická úchylka

Již ve funkci komisařky sociálních věcí se Kollontajová zaměřovala na pomoc ženám. Několik měsíců po převratu byla například jejím přičiněním zavedena „mateřská dovolená“ s kompenzací mzdy v plné výši a zkráceným úvazkem po návratu do zaměstnání. Vzhledem k nezaměstnanosti, bídě a zmatkům občanské války však mohly toto opatření využít pouze málokteré matky a obrazu sovětského Ruska dvacátých let tak dominovaly spíše bandy zbídačených dětí bez domova. Stejně jako Lenin odmítala Alexandra „domácí otroctví u plotny“ a prosazovala zřizování kolektivních vyvařoven a prádelen – pokud však už někde takové provozy vznikly, zůstávaly jen chabě vybaveny.

Ačkoliv se i v nejnovějších pojednáních o ruské revoluci opakuje, že Kollontajová hájila „volnou lásku“, ve skutečnosti nevázaný sex odmítala jako vysilující a málo duchovní chtíč, který lidem bere energii potřebnou k budování socialismu. Příčinu zmatečné teze lze hledat v tom, že mezi mladými komunisty se stala výše zmíněná slova o „pohlavním aktu stejně přirozeném jako žízeň“ velmi populárními. Obzvláště příslušníci Rudé armády nezávazný sex považovali téměř za komunistický rituál. Jejich postoj odrážel celkové uvolnění morálky za první světové války i po ní, které bylo v Rusku ještě větší než v ostatních zemích Evropy. Tento mravní chaos pohoršoval nejen starší komunisty, ale stále více i samotné ženy.

Jedna z bolševiček například protestovala proti tomu, že studentka nebo komsomolka, která není nějakému muži po vůli, je hned považována za „maloburžoazní“, jiná mladá žena se vyjádřila, že raději bude pracovat šestnáct hodin denně, než aby se vrátila do společné komsomolské ložnice. Mnohé dělnice a rolnice se ohrazovaly proti absolutní volnosti rozvodů, které po další reformě z roku 1926 mohly být oznámeny poštou. A když Kollontajová ve své vůbec poslední kampani právě v roce 1926 požadovala vybírání roční daně dvou rublů na financování dětských domovů a na podporu nezaměstnaných a osamělých matek, neboť otcové nechtěli či nemohli platit alimenty, ozvalo se z ženských řad, že „pak by muži ztratili již veškerý stud a důsledkem by byla všeobecná zhýralost (…) Jsi otec, tak plať!“

Když se k moci dostal Stalin, veškeré debaty na toto téma ukončil a zcela obrátil kurs. Rozhodl se totiž výrazně omezit potraty i rozvody a obnovit „tradiční model rodiny“, přičemž všechny „ženské otázky“ prý vyřešilo zrušení soukromého vlastnictví a znárodnění výrobních prostředků. Stalin, stejně jako Mussolini či Hitler, byl proti jakémukoliv feminismu. Ženy měly poslouchat a rodit nové hrdiny práce či války. Od té doby dělali ženskou politiku výhradně muži.

Bolševická Amazonka

Tou dobou už Kollontajová ve vysoké sovětské politice několik let nefigurovala. Na začátku dvacátých let spolu se Šljapnikovem vedla takzvanou dělnickou opozici uvnitř strany, která odmítala byrokratický centralismus a žádala participaci dělníků a rolníků na řízení státu, jak ostatně Lenin dříve sliboval. Na III. kongresu Kominterny v létě 1921 zase ohnivě zkritizovala Leninovu Novou ekonomickou politiku, kterou vnímala jako protidělnickou předehru k návratu kapitalismu. Když ji pak Trockij označil za Amazonku, Karl Radek mu oponoval, že „je jako valkýra“. Není divu, že pro příští rok ji organizátoři vyškrtli ze seznamu řečníků.

Ačkoliv se Alexandra obávala zatčení a navíc prožívala bolestný rozvod s Dybenkem, dokázala si navzdory Stalinově vůli vybojovat své setrvání ve straně. V sovětském Rusku už ale nadále nechtěla zůstávat, proto se souhlasem Josefa Vissarionoviče na podzim 1922 odcestovala do Norska, kde se coby atašé sovětské hospodářské mise stala první ženou v dějinách moderní diplomacie.

S krátkou mexickou přestávkou působila na ambasádách v Norsku a následně v letech 1930–1945 ve Švédsku, kde byla povýšena do funkce velvyslankyně. I její zásluhou Švédsko zůstalo neutrální v rusko-finské válce. Byla také členkou sovětské delegace při ustavování OSN a poté, co v roce 1945 odešla do důchodu, se za úsilí k urovnání vztahů mezi Sověty a Finskem dočkala dvou nominací na Nobelovu cenu míru.

TIP: Napřed revoluce, potom láska: Jak vypadal milostný život Vladimira Iljiče Lenina

Alexandra Kollontajová zemřela v Moskvě 9. března 1952, necelý měsíc před dovršením svých osmdesátin. Patřila k nepatrné skupině předních revolucionářů roku 1917, kteří přežili stalinistické čistky z poloviny třicátých let. Zatímco její soudruhy i milence včetně Šljapnikova a Dybenka Stalin postupně likvidoval, ona sama žila v bezpečí své okázalé švédské rezidence, aniž by proti dění ve své vlasti jen náznakem protestovala. Nakonec v ní nad „rudou valkýrou“ přece jen zvítězila stranická disciplína.

NASA oznámila členy posádky mise Artemis II, která se v příštím roce vypraví na oblet Měsíce. Posádku mise tvoří tři Američané – velitel Reid Wiseman, pilot Victor Glover, letová specialistka Christina Kochová a kanadský letový specialista Jeremy Hansen. 

Pro velitele Wiseman půjde o druhou cestu do vesmíru – v roce 2014 strávil na Mezinárodní vesmírné stanici 165 dnů, během kterých absolvoval i dva výstupy do otevřeného prostoru. Podruhé se do vesmíru podívá i pilot Victor Glover, který na ISS strávil 168 dnů v rámci mise SpaceX Crew-1. Největšími zkušenostmi se z oznámených členů posádky Artemis II může pochlubit letová specialistka Christina Kochová. Čtyřiačtyřicetiletá elektroinženýrka a astronautka Christina Kochová je rekordmankou mezi ženami, pokud jde o dobu strávenou nepřetržitě ve vesmíru – na ISS strávila 328 dnů. Kochová společně s Jesiccou Meirovou vytvořily první čistě ženskou dvojici, která absolvovala samostatný výstup do otevřeného vesmíru.

Čtvrtým do party mise Artemis II je Jeremy Hansen, pro kterého půjde o premiéru. Bude také prvním kanadským a neamerickým astronautem, který poletí k Měsíci. Tento vystudovaný fyzik a bývalý vojenský pilot je mimo jiné i členem Královské kanadské geografické společnosti.

Kosmická loď Orion se s čtveřicí následovníků Cernana, Aldrina a Armstronga na palubě vydá po startu a obletu Země na cestu, po které naposledy letělo Apollo 17 před více než padesáti lety. Celá mise by měla trvat zhruba deset dnů, a i když tato čtveřice na Měsíci nepřistane, při jeho obletu se dostane nejdále od domovské planety, kam se kdy lidé vypravili. Novou raketu Space Launch System (SLS) a kosmickou loď Orion otestovala již v loňském roce mise Artemis I.

TIP: NASA úspěšně odstartovala program Artemis, který má vrátit člověka na Měsíc

Podle plánu by měla posádka lunárního modulu odstartovat v listopadu příštího roku. Cesta bude zároveň zásadní zkouškou před třetí misí programu, která bude mít za cíl přímo na povrch Měsíce dopravit první ženu. Hlavním cílem programu Artemis je vybudování trvale obydlené základny na Měsíci a později i cesta lidské posádky k Marsu.

Lidé po celou dobu existence našeho druhu milují moře. Rádi se zdržujeme v jeho blízkosti a snad ještě raději využíváme jeho pohostinnosti, zejména pokud jde o shánění obživy. Zároveň se ukazuje, že lidé si již dávno troufali na lov velké a nebezpečné kořisti. Potvrzuje to i nedávný nález z Izraele.

Aškelon je již od starověku významným přístavem v oblasti dnešního Izraele. V dnešní době tam probíhají archeologické vykopávky, během nichž byla před pár lety na předměstí Aškelonu u již známých byzantských a římských staveb objevena doposud neznámá vesnice z doby měděné, stará zhruba 6 tisíc let.

Háček na žraloka

V této chalkolitické vesnici, která je vzdálená asi čtyři kilometry od dnešního pobřeží, archeologové v roce 2018 objevili pozoruhodný rybářský háček nebo spíše pořádný hák, který je zhotovený z mědi. Podle expertů nejspíš sloužil k lovu žraloků a je jedním z nejstarších svého druhu, které známe v této části světa.

Nalezený měděný háček má velikost zhruba 6,5 × 4 centimetry a podle dnešních zkušeností je dost velký na to, aby s ním bylo možné ulovit dvou- až třímetrové žraloky. V této oblasti připadají v úvahu například žralok velrybář (Carcharhinus obscurus) nebo žralok hnědý (Carcharhinus plumbeus).

TIP: Moře u pobřeží Izraele vydalo skvěle zachovalý 900 let starý křižácký meč

Ani jeden z těchto žraloků sice nepatří k obávaným agresivním druhům, u obou jsou ale známé případy útoků na člověka, takže jejich lov určitě nebyl bez rizika. Teoreticky by na dotyčný háček bylo možné lovit i jiné velké druhy ryb ve Středozemním moři, jako jsou třeba tuňáci, ale vzhledem k okolnostem jsou podle odborníků nejvíce pravděpodobnou kořistí dávných rybářů právě obávané paryby. 

Mladému páru z historického francouzského přístavního města Saint-Malo se loni v září narodil vytoužený syn. Stále ale pro něj ale nemohou získat livret de Famille, obdobu českého rodného listu. Úřadům se totiž nelíbí jméno, které pro syna rodiče vybrali.

Ahoj, jmenuji se Hádés

„Vybrali jsme pro syna jméno Hádés, protože se nám zdá hezké. Hádés Velasquez Desgres zní dobře,“ přibližuje okolnosti výběru neobvyklého křestního jména matka dítěte Kristina Desgresová. „V porodnici s ním nikdo neměl problém, naopak se všem velmi líbilo.“

Francouzský pár si proto najal právníka a hodlá se o podobu zvoleného jména soudit. Soudní řízení je naplánované na tento týden a šance na úspěch rodičů je poměrně vysoká. Podařilo se jim totiž dohledat několik rodin, kterým úřady jméno Hádés uznaly. Jen v roce 2020 se ve Francii narodilo 12 dětí, nesoucích jméno „boha podsvětí“.

TIP: Američanka se živí navrhováním jmen pro děti: Její služby vyjdou i na tisíce dolarů

Ve většině zemí platí pro výběr jmen určitá omezení, ve Švédsku například úřady před časem nepovolily pojmenovat dítě „Vladimir Putin“, zatímco v Indonésii dostal chlapec jméno „Google“. Jméno „Allah“ ve Spojených státech neprošlo, bizarní jména pro 11 dětí složená z kombinace čtyř písmen úřady nijak nepohoršovala. Také v Česku platí pro výběr křestních jmen podobná pravidla – zapsat nelze jména zkomolená, zdrobnělá a domácká. Matrika také nezapíše jména, která vyjadřují názvy věcí nebo jména obecná, jako je označení měsíců, týdnů nebo třeba dnů. Seznamy jmen ale průběžně prochází vývojem a v případě pochybností může úřad požádat rodiče o znalecký posudek k vybranému jménu.

Zbraň nazývaná Panzerfaust čili „pancéřová pěst“ se ve výzbroji německé armády objevila už za druhé světové války. Šlo o přenosné jednorázové a předem nabité odpalovací zařízení, z něhož voják vystřeloval kumulativní protitankovou hlavici. Díky malým rozměrům a bezzákluzové konstrukci mohl panzerfausty snadno používat jediný pěšák.

Zbraň se do výzbroje Wehrmachtu dostala v roce 1943 a vzhledem k levné výrobě i jednoduché obsluze ji následujícího roku začaly fasovat také oddíly Volkssturmu. K nedostatkům patřil malý dostřel (u většiny verzí 30–60 m), který předurčoval „pancéřovou pěst“ k použití hlavně v městské zástavbě či z bezpečí zákopu. 

Proti hrozbě z Východu

S koncem globálního konfliktu výroba původních panzerfaustů skončila, avšak nikoliv potřeba ozbrojených sil ničit nepřátelské obrněnce. Když svět rozdělila železná opona, generálové na Západě s obavami pozorovali, jak velkoryse státy Varšavské smlouvy vybavují své svazky tanky sovětské provenience. Výjimkou nebyl ani západoněmecký Bundeswehr, po jehož vzniku v roce 1955 se jedním z hlavních úkolů všech složek stal právě boj s obrněnci.

Zpočátku němečtí vojáci sázeli na lehkou zbraň Panzerfaust 44 a těžkou pancéřovku Carl Gustav v 84mm kalibru. Tyto systémy vybavené protipancéřovou hlavicí se měly používat rovněž pro ničení kulometných hnízd, zátarasů nebo polních opevnění. Tváří v tvář sílící ochraně východních obrněnců vyvstal před německými konstruktéry úkol vyzbrojit Bundeswehr účinnějším prostředkem, který by si s novými výzvami poradil.

Dlouhá cesta

V roce 1973 generálové poprvé definovali své požadavky, v nichž popsali jednorázovou zbraň účinnou proti všem známým typům tanků, s jednoduchou i bezpečnou obsluhou a možností střelby z uzavřených prostor. O pět let později pověřili společnost Dynamit Nobel jejím vývojem a inženýrům zabrala výroba prvního prototypu jen něco málo přes 12 měsíců.

Během roku 1980 mohla začít dlouhá série testů a vylepšování, přičemž první vojskové zkoušky se uskutečnily teprve v roce 1986. Napřesrok se rozeběhla sériová produkce a veřejnosti se typ poprvé oficiálně představil roku 1992, kdy už německá vláda schválila první exportní projekty.

S kumulativní hlavicí

Panzerfaust 3 můžeme charakterizovat jako kompaktní PT zbraň, odpalovanou z ramene. Skládá se ze dvou základních částí: opakovaně použitelného odpalovacího/zaměřovacího zařízení a jednorázového reaktivního granátu, který se dále dělí na trubici/hlaveň s pohonnou látkou a samotnou bojovou hlavici. Ta se po nabití nachází před ústím hlavně, takže její ráže (nejčastěji 110 mm) nezávisí na 60mm průměru hlavně.

Původní hlavice označovaná jako DM12 se plnila Octolem 7030 neboli směsí trinitrotoluenu (TNT) a oktogenu (HMX). Novější tandemové hlavice DM22 zahrnují látku zvanou PBX oktogen, která obsahuje asi 95 % HMX. Průbojnost panzerfaustu se odvíjí od dvou charakteristik.

Za prvé jde o kumulativní účinek speciálně tvarované náplně trhaviny s vnitřní kuželovou dutinou. Když hlavice vybuchne, zplodiny detonace expandující skrz dutinu vpřed vytvoří takzvaný kumulativní paprsek, který se vyznačuje schopností probíjet pancíř o tloušťce několika desítek centimetrů.

A za druhé se jedná o bleskově reagující zapalovač. Rané modely se netěšily kdovíjaké oblibě a příslušníci Bundeswehru je popisovali jako příliš těžkopádné a nepohodlné pro transport i obsluhu, odpalovací mechanismus se navíc často zasekával.

K výhodám naopak od začátku patřila absence výraznějšího zpětného zášlehu, díky níž lze Panzerfaust 3 používat i z budov – především z oken. Zadní část tubusu vyplňuje plastový granulát, vržený při výstřelu směrem dozadu. Funguje tedy jako protizávaží a přispívá k bezzákluzovému chování panzerfaustu. Voják si jen musí dát pozor, aby mezi jeho zády a stěnou zůstala alespoň dvoumetrová vzdálenost, zatímco prostor kolem něj by neměl být menší než 24 m³ .

Celá desetiletí odborníci upozorňují na růst světové populace. V roce 2019 například OSN zveřejnila zprávu, podle které by na počátku 22. století mělo na Zemi žít asi 11 miliard lidí, tedy zhruba o třetinu více než dnes. Takové předpovědi pochopitelně vzbuzovaly obavy. Velké množství lidí spotřebuje velké množství jídla, vody a řady dalších zdrojů.

Nejnovější předpovědi vývoje počtu lidí na Zemi jsou ale jiné – podle nedávno zveřejněné studie bude počet lidí, který dnes dosahuje 7,96 miliardy, narůstat už jen velmi pozvolna a jen relativně krátkou dobu. V posledních letech se přitom podobných předpovědí objevilo více a zdá se, že jde o výraznou změnu trendu ve vnímání budoucnosti.

Zlom v polovině století

Z nejnovější předpovědi vyplývá, že počet lidí na Zemi by se měl zvyšovat do roku 2050, kdy světová populace dosáhne přibližně 8,6 miliard lidí. Pokud nedojde k neočekávaným událostem, měl by po tomto datu počet lidí na světě začít klesat a v roce 2100 by mělo světová populace čítat něco přes 6 miliard lidí.

Srovnání pěti populačních modelů (OSN, Wittgenstein, Lancet a optimistického a pesimistického vývoje dle Earth4All). (zdroj: Earth4All)

Podle odborníků je to dobrá a zároveň i špatná zpráva. Klesající počet lidí sníží tlak, který naše civilizace vyvíjí na zdroje a životní prostředí. Některé dnešní problémy se tak stanou méně palčivými, i když je jasné, že počet lidí není tím největším problémem dnešní doby. Méně dobrou zprávou má být pokračující stárnutí populace, které ještě více zatíží sociální systémy jednotlivých zemí.

TIP: Temné proroctví Římského klubu: Konec světa prý nastane již v roce 2040

Studie navazuje na dřívější práci Římského klubu z roku 1972, která varovala svět před hrozící „populační explozí“. Současný model počítá se dvěma scénáři – pokud nedojde k žádné změně současného chování, do roku 2050 by mělo na světě žít zhruba 9 miliard lidí s očekávaným poklesem na 7,3 miliardy v roce 2100. Druhý, optimističtější scénář – ve kterém vlády investují více peněz do vzdělání a ekologickým projektů, má podle vědců vést ke zmíněnému vývoji 8,5 miliard lidí v polovině století a 6 miliardám do roku 2100.

Zdá se, že začátky Ludmilina kultu byly dlouho spíše skromné a víceméně se omezovaly na baziliku sv. Jiří a klášter benediktinek, který při ní v sedmdesátých letech 10. století vznikl. Není vůbec náhodou, že v jeho čele jako abatyše stanula Přemyslovna Mlada, dcera knížete Boleslava I. (  935–967 či 972), jenž byl právě oním mladším z Ludmiliných vnuků a nástupcem sv. Václava.

V abatyšině zájmu jednoznačně bylo, aby její prababička, pohřbená v klášterním kostele, požívala úcty světice. Vrhalo to skvělé světlo jak na samotný benediktinský klášter, tak také na přemyslovský rod. Sice se již útěšně rozvíjel kult svatého Václava, ale mít v rodině ještě další světici mohlo prestiž jedině posílit.

Cesta na oltář

Dalším potvrzením dobového konsensu o Ludmilině mimořádné osobnosti bylo, když tehdejší pražský biskup Daniel (v úřadu 1148–1167) vložil část jejích relikvií do nových oltářů v kostelích v Praze a okolí. Historik Petr Kubín to vykládá jako povýšení na další stupeň úcty a důkaz, že kolem poloviny 12. století už byl kněžnin kult rozšířen nejen při svatojiřském klášteře, ale minimálně na diecézní úrovni.

První kostel zasvěcený Ludmile pak vznikl počátkem 13. století v místě jejího dřívějšího sídla na Tetíně a z doby přibližně o sto let později pak známe její nejstarší dochovaná vyobrazení na iluminacích v dobových rukopisech. Obecně asi nejznámějším středověkým zpodobněním Ludmily je obraz od Mistra Theodorika v karlštejnské kapli sv. Kříže z šedesátých let 14. století. Přestože svatoludmilská úcta nikdy nedosahovala takové intenzity jako svatováclavská a šířila se pozvolna, Ludmila do panteonu českých světců nakonec nesmazatelně vstoupila. Od dob posledních Přemyslovců už mezi obyvatelstvem českých zemí nepanovala pochybnost o tom, že kněžna-mučednice plní roli jednoho ze zemských patronů.

Ludmilské legendy

Nedílnou součástí – a do značné míry i iniciačním fenoménem – kultu sv. Ludmily byly v období raného i vrcholného středověku i takzvané legendy – hagiografické (zabývající se popisem života světců) texty, vznikající za účelem posílení úcty k tomu konkrétnímu světci či přímo při příležitosti jeho kanonizace. Podle historika Dušana Třeštíka byla okolo roku 975 (při příležitosti založení kláštera benediktinek u kostela sv. Jiří v Praze, místa posledního odpočinku zavražděné kněžny) sepsána latinská legenda Fuit in provincia Boemorum. Její název, vytvořený z prvních slov tohoto textu (v překladu „Stalo se v zemi české“) uvádí poměrně jednoduchý text, který stručně připomíná život a umučení první české kněžny, která přijala křesťanství.

O něco mladší, z poslední třetiny 10. století, je pravděpodobně legenda Crescente fide („Když vzrůstala víra“), v níž ale Ludmila hraje pouze vedlejší roli na cestě za mučednictvím jejího vnuka, knížete Václava. Od tohoto textu se vine nit různých přepracování a překladů, ve své době zcela běžných, ale pro současného pozorovatele velmi nepřehledných – na tom, kdo od koho přebíral, se v některých případech dosud neshodnou ani odborníci. Jde však o texty, ze kterých pro své dílo Chronica Boemorum čerpal i kronikář Kosmas a po něm další středověcí a novověcí autoři, a navíc jde v případě Ludmily v podstatě o jediné informace, které se o jejím životě a smrti dochovaly.

Barokní vrchol

Z doby husitské a později z období reformace se nám o úctě ke sv. Ludmile nedochovalo velké množství zpráv, zdá se však, že její kult zcela nezanikl a nadále se udržoval i v situaci, kdy značná část věřících nepokládala uctívání ostatků svatých za projev křesťanské víry.

Obrat k lepšímu pravděpodobně nastal v období vlády dynastie Jagellonců – zejména král Vladislav II. ( 1471–1516) velmi usiloval o obnovení kultu českých zemských patronů. V baroku pak úcta ke svaté kněžně dále rostla, vzniklo množství jí zasvěcených chrámů a začala se definitivně řadit mezi hlavní zemské patrony. Hlavními středisky svatoludmilského kultu se v té době vedle Tetína, kde byla Ludmila zavražděna, a pražského kláštera sv. Jiří, kam její tělo nechal přenést vnuk Václav, stal též Mělník coby domnělé místo jejího původu a Stará Boleslav, ve které došlo k vraždě knížete Václava. Postava sv. Ludmily také v mnoha případech hrála významnou roli cyklu legend spojených s Palladiem země české – ať už jako jeho příjemce od svatých Konstantina a Metoděje, nebo (spolu se svým manželem Bořivojem) jako jeho zhotovitelka. 

Osvícenství nepřálo kultu světců obecně a ani ten Ludmilin nebyl v tomto ohledu výjimkou – roku 1782 byl například zrušen klášter sv. Jiří, v jehož bazilice kněžniny ostatky dodnes spočívají. Osud kultu zachránilo vlastenecké vzepětí národního obrození, které si v souvislosti s myšlenkou panslovanství velmi cenilo světců, jejichž původ bylo možné považovat za slovanský – vedle Ludmily šlo zejména o sv. Václava, Prokopa a Vojtěcha a o bratry Konstantina a Metoděje.

TIP: Uškrcená světice: Proč musela zemřít svatá Ludmila a kdo ji zavraždil?

Pozici Ludmily coby zemské patronky asi nejlépe zhmotnil sochař Josef Václav Myslbek, který ji na Václavském náměstí roku 1912 postavil do pod jezdeckou sochu sv. Václava v rámci nejproslulejšího pomníku zemských patronů. K podobě mučednice se šálem okolo krku, ale zároveň i s knihou coby symbolem vzdělanosti, autor dospěl skrze množství přípravných skic, které dokumentují důraz, jen na vystižení optimální Ludmiliny podoby kladl.