O verších velikonočních koled a jiných lidových říkadel obvykle příliš nepřemýšlíme. Jako děti jsme se je zkrátka naučili zpaměti a coby dospělí už se po jejich významu nepídíme. Proto asi většina z nás zná říkanku „Hody, hody doprovody“ právě v této podobě – tedy se slovem „doprovody“. Ve skutečnosti nejde o jedno slovo, nýbrž o dvě, a to o předložku „do“ a podstatné jméno „Provoda“.

TIP: Jazykovědma radí: Kde se vzalo úsloví „bez ztráty kytičky“ a jak vzniklo „pexeso“

Když něco trvá „do Provody“, míní se tím první neděle po Velikonocích. Provodní neděli bychom v současné češtině pojmenovali nejspíš Průvodní, protože „provoda“ se dřív říkalo průvodu. Podle křesťanského výkladu odkazuje zmíněný název ke svátečním průvodům věřících vydávajících se do kostela. První neděle po Velikonocích totiž kdysi tvořila součást svátků, jež trvaly ještě osm dnů od Božího hodu až do Provody. 

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

Narodila se asi v roce 1135 jako dcera durynského landkraběte Ludvíka a mládí prožila na staroslavném hradě Wartburgu. Podle kronikářových slov byla Judita „paní vzrůstem i krásou nad všechnu myslitelnou ušlechtilost podoby lidské vynikající, tak jako by byla spíše rostenkou bohů, vznešená rodem a nadmíru počestná a co nejlépe v latinské řeči a písmu vzdělaná“. Pokud letopisec nepřeháněl, pak byla Judita opravdu výjimkou i mezi urozenými dámami té doby, které jen zřídkakdy uměly číst a psát, natož aby se vyznaly v latině.

Do Čech přišla Judita ve svých osmnácti letech, kdy se provdala za tehdy už více než čtyřicetiletého knížete Vladislava II. Český panovník měl za sebou už manželství s Gertrudou Babenberskou. Když v pouhých dvaatřiceti letech zemřela, ovdovělý Vladislav s další svatbou příliš neotálel. Za necelé tři roky se oženil právě s Juditou, vzdálenou příbuznou císaře Fridricha Barbarossy, s nímž spojil svoji zahraniční politiku. 

Sňatek s Juditou byl z Vladislavovy strany chladný politický kalkul a rozhodně si manželku nevybral kvůli jejím krásným očím, líbezné tvářičce a znalosti latiny. Vyplácelo se mu hlavně příbuzenství s císařem Barbarossou. Fridrich mu dal v léno Budyšínsko a počátkem roku 1158 za příslib pomoci při tažení proti Milánu také dědičný královský titul. Spolu se svým manželem byla korunována i Judita.

S dědičností královského titulu to ale nakonec nebylo tak horké. Vladislav II. byl sice druhým českým králem, ale jeho nástupci na trůně měli zase jen titul knížat. Definitivně získal právo na dědičný titul krále a pro své následovníky až Přemysl Otakar I., nejstarší syn Vladislava a Judity.

Stavba mostu

Právě na počest korunovace svého manžela v roce 1158 dala Judita Durynská zbudovat v Praze první kamenný most. Nevíme, proč je za jeho zakladatelku považována právě ona a ne její choť Vladislav nebo pražský biskup a královnin důvěrník Daniel. Nicméně tehdejší kronikář Vincencius Pražský píše jasně: „A ejhle, skutky vaše, drahá naše Judito, nejslavnější a nejjasnější královno Čech, ukazují, jak jste moudrá, šlechetná a horlivá. Ať o jiném pomlčíme, co nade vše jest, císařské dílo pražského mostu hlásá. Neboť co nikdo z knížat ani vévodů ani králů až do dob vaší vlády ani provésti, ba ani vymysliti nemohl a nedovedl, to vámi, slavnou paní naší, ve třech letech jest vykonáno…“

Představa Juditina mostu na obraze od Lubomíra Herce. (zdroj: Wikimedia Commons, Hooolis, CC BY-SA 4.0)

O tom, zda byl Juditin most opravdu dokončen za tři roky, se dá pochybovat. Nicméně je jisté, že se přes most chodilo a jezdilo nejpozději v roce 1170. V každém případě jeho stavbu královna osobně sledovala a kontrolovala. Judita se pravděpodobně inspirovala v bavorském Řezně, kam zřejmě v lednu 1158 doprovázela svého manžela na říšský sněm. Řezenský kamenný most přes Dunaj, zbudovaný v letech 1134 až 1146, byl tehdy pro všechny návštěvníky města oslňující novostavbou, inženýrským veledílem své doby. Na rozdíl od většiny evropských mostů z té doby se mírně zvedá ke svému středu. Však se o něm říká, že ho tak nadzvedl sám ďábel. Je dlouhý 310 metrů a má 16 oblouků. 

To královna Judita si v Praze ukrojila větší sousto! Její kamenný most měl po dokončení 514 metrů a 21 oblouků! Dva z nich jsou dosud zachovány na malostranském břehu pod domy čp. 78 a 82 v ulici U Lužického semináře a na druhé, staroměstské straně je při nízkém stavu vody patrný třetí oblouk pod klášterem křižovníků.

Dochovaná výzdoba

Dochovala se také část výzdoby Juditina mostu. Jedná se především o částečně poškozený reliéf, který zobrazuje jednu klečící a jednu sedící postavu, patrně jde o Vladislava II., jak přijímá od císaře Fridricha Barbarossy královskou korunu. Šlo o největší událost roku 1158, kdy započala stavba mostu.

Mnohem známější je ovšem re­liéf vousaté tváře, takzvaného Bradáče. Původně se historikové domnívali, že snad představuje hlavu stavitele Juditina mostu. Dnes se však spíše kloní k názoru, že je to tvář Ježíše Krista, takzvaný Veraikon. Pod tímto názvem se skrývá „rouška Veroničina“, tedy údajný otisk zkrvaveného Spasitelova obličeje z křížové cesty. Jako takový nesměl ve středověku chybět v žádném chrámu. Navíc se věřilo, že dokáže ochránit významné stavby. Juditin most k nim rozhodně patřil. 

Basreliéf Bradáče byl původně umístěn na prvním oblouku Juditina mostu. (foto: Wikimedia Commons, Juandev, CC BY-SA 3.0)

Později se na tuto symboliku zapomnělo a Bradáč sloužil pouze k měření vody ve Vltavě. Jakmile se hladina dotkla jeho brady, radní vyhlašovali poplach. Začaly být totiž zaplavovány ulice Starého Města. Pokud mu snad voda sahala k nosu, znamenalo to už velkou povodeň. Úplná katastrofa nastala, jestliže Bradáč zcela zmizel pod hladinou. V takovém případě se mohlo mluvit o stoleté vodě! 

Vladislavova chyba

Královna Judita však nenechala postavit „pouze“ most. Navíc také spoluzaložila několik klášterů, a to v Doksanech, Plasích, Litomyšli a v Teplicích. Rozhodně nebyla ten typ dámy, který vysedává doma na Pražském hradě a teskní po manželovi, ale počínala si jako velmi samostatná a energická panovnice. Zvrátit osud však nemohla.

Když už byl Vladislav II. starý muž, rozhodl se pojistit trůn svému nejstaršímu synovi z prvního manželství Bedřichovi tím, že se vzdal v roce 1172 v jeho prospěch panování. Porušil přitom ještě Břetislavem I. zavedený stařešinský zákon, podle něhož se měl ujímat vlády vždy nejstarší člen přemyslovského rodu. Navíc svůj krok nekonzultoval s císařem Fridrichem Barbarossou – chyba! Svého nového domova, strahovského kláštera, který sám založil, si tedy moc neužil. 

O své právo na panovnický stolec se totiž přihlásil i Soběslav II., nejstarší syn Vladislavova strýce a předchůdce na trůně Soběslava I. Vladislav sice držel Soběslava II. v žaláři na hradě Přimda, po císařově zásahu byl však Bedřich po pouhých devíti měsících zbaven moci a vlády se ujal právě dřívější prominentní vězeň Soběslav II. Byť nikoli jako král, ale jako kníže. 

TIP: Císařova kamenná pýcha: Karlův most stavěla huť desítek řemesel

Za této situace bývalý král Vladislav raději na nic nečekal a v říjnu 1773 z obavy o svůj život opustil Čechy. Uchýlil se do Meerane v Durynsku na Juditino dědičné panství. Tady brzy nato, už po třech měsících, zemřel. Jeho mnohem mladší choť ho přežila o více než třicet let. Zemřela však nikoli v Meerane, ale v teplickém klášteře benediktinek, který sama založila. Pravděpodobně dělaly jejímu zdraví dobře zdejší léčivé teplé prameny. 

A její most? Vydržel na svém místě až do roku 1342, kdy byl 3. února nečekaně stržen velkou povodní, jíž dodaly síly i nakupené ledové kry. Kronikář František Pražský tehdy uvedl, že to vypadalo, „že z něho sotva třetina zůstala“. A smutně dodal, že to vypadalo „jako by padla koruna království“. 

V první polovině 17. století před naším letopočtem zaplavili Dolní Egypt Hyksósové – semitské kmeny, které přišly z oblasti Levanty, porazili slabou centrální vládu Egypta a následně okupovali deltu Nilu. V její východní části založili mohutně opevněné město Avaris (dnešní Tell-ed-Dabaa), které se stalo jakýmsi hlavním městem Hyksósů.

Hyksósové převládli nad Egypťany mimo jiné i díky svým vojenským schopnostem. Jezdili na koních, používali reflexní luky a zakřivené šavle a měli k dispozici válečné vozy. V Dolním Egyptu založili své vlastní vládnoucí dynastie. Nikdy se nesblížili s egyptským obyvatelstvem a jejich nadvláda, která je klíčovou součástí Druhé přechodné doby Egypta, měla podobu zhruba stoleté okupace.

Ruce z Avaridy

Archeologové během vykopávek v Avaridě, konkrétně v královském paláci 15. dynastie, které proběhly v roce 2011, zaznamenali poněkud děsivý objev. Ve třech jámách na nádvoří paláce nalezli nejméně 12 uťatých pravých rukou, 11 z nich zřejmě mužských a jednu ženskou. Z množství nalezených samostatných prstů lze ale usuzovat, že uťatých rukou tam původně bylo více, přinejmenším 18.

Paleopatoložka Julia Greskyová z Německého archeologického institutu v Berlíně a její kolegové usuzují, že šlo o záměrné a pečlivě provedené amputace. Při oddělení těchto rukou se neobjevily žádné části kostí předloktí. Archeologové si rovněž všimli, že nalezené ruce byly měkké a ohebné. To naznačuje, že ruce byly zřejmě pohřbené ještě před rozvojem posmrtné ztuhlosti nebo těsně po něm, tedy zhruba do jednohu dne po oddělení od těla. Výzkum nedávno publikoval odborný časopis Scientific Reports.

TIP: Statečný faraon Sekenenre Tao II byl surově ubit Hyksósy přímo na bojišti

Badatelé si nejsou úplně jistí, zda nalezené uťaté ruce představují formu trestu nebo zda šlo o trofeje související s vojenským vítězstvím. Greskyová a spol. se přiklánějí k možnosti, že to jsou spíše ceremoniální válečné trofeje, čemuž odpovídá pečlivé provedení i pohřbení na významném místě v areálu paláce.

Kdy jste byl ve Vietnamu naposledy? 

Loni, dva měsíce, z toho jsem patnáct dní strávil v zimě a v dešti na krosové motorce. Doslova po kolena v bahně jsme projížděli severozápadní Vietnam u laoských a čínských hranic a bylo toho na mě vážně moc. Při jednom pádu jsem si docela natloukl. Víte, řidičák na motorku jsem si udělal až ve čtyřiašedesáti, speciálně kvůli výletům do těchto odlehlých oblastí. Musíte obdivovat místní, kteří tím dokážou projet na skútru, s lednicí naloženou za sebou, navíc aniž by se jakkoliv zašpinili. 

A kdy jste zemi navštívil poprvé? 

Poprvé jsem se do Vietnamu podíval asi před dvanácti lety. Nebyl jsem cestovatelem odjakživa, většinu života jsem dost pracoval. Zabýval jsem se kontrolou materiálů, především rentgenovými přístroji. V určitý okamžik jsem si ale řekl, že stačilo. Víte, měl jsem vždycky sen pást ovce, být v přírodě, dělat něco úplně jiného. Jenže když člověk začne vydělávat slušné peníze, vyžaduje podobná změna skutečně obrovskou sílu. A tu jsem neměl. Jak mi ale postupně ubývalo sil, blížil se důchod a zjistil jsem, že už těm mladším v oblasti techniky zdaleka nestačím, rád jsem zaměstnání opustil a začal cestovat. A protože u nás žije velká komunita Vietnamců, napadlo mě, že by nebylo špatné navštívit jejich rodnou zem. 

Hned při první cestě jsem se v horách v jedné chýši seznámil s Vietnamkou, která uměla docela dobře anglicky, a já jsem začal kalkulovat. Řekl jsem si, že když ji pozvu do Česka, tak ona bude úplně nadšená a snese mi modré z nebe – připraví mi ve Vietnamu cestu, o jaké sním. A ono to opravdu přesně tak klaplo. Pro ni se samozřejmě jednalo o ohromný risk, nechat se pozvat někam do Evropy od starého dědka. V životě nebyla za hranicemi, nikdy neletěla letadlem, a dokonce ho ani neviděla na obloze. Každopádně přijela a byli jsme pak v Norsku, ve Švýcarsku, ve Francii, zaletěli jsme na Nový Zéland, mohla poznat západní kulturu. A když se vrátila domů, ostatní nezajímalo, co viděla a zažila nebo jaké ochutnala jídlo – ptali se jí, kolik vydělala peněz. (Směje se.) Hned následující rok se mi potom odměnila cestou snů: Projeli jsme na skútru hory, sjížděli řeky, pobývali u menšin… Něco takového běžný turista nemá šanci zažít. A tak jsem se tam začal vracet, přičemž každá další cesta byla ještě zajímavější.  

Představuje teď Vietnam populární turistický cíl? 

Aktuálně je docela v kurzu, ale většina těch, kdo přijedou, ho doopravdy nepozná. Při jedné návštěvě totiž můžete vidět pět, maximálně deset míst. A protože se lidé bojí, že by mohli přijít o něco důležitého, jezdí všichni pořád na stejná místa. Jsou to samozřejmě krásné destinace, jako třeba Ha Long nebo Ninh Binh, a navíc měly historicky dobrou dostupnost. Například do Sapy na severu míří všichni, protože tam kdysi postavili železnici a jednalo se pak o výletní místo Francouzů. Vyrostly hotely, infrastruktura, lidé tam stále jezdí, píšou o tom, jsou nadšení – tak tam jedou další a také jsou nadšení. Protože každé místo je vlastně hezké. Úplně stejné je to na jihu s městem Da Lat, kam vedla dokonce švýcarská zubačka. Ve Vietnamu se přitom nachází tolik hezčích míst! Třeba Mu Can Chai, kam se ovšem ještě před patnácti lety dalo dostat jen po prašné silnici. 

Co je na Vietnamu nejpřitažlivější? 

Hlavním důvodem, proč tam jezdit, není si pouze potvrdit v reálu něco, co jste předtím viděli na obrázku. Vietnam nenabízí nějaké extra významné památky, jako Kambodža se svým Angkor Vatem nebo Indie s Tádž Mahalem. Jezdí se tam za přírodou, kulturou a životem. A ten se dá poznat jen mimo turistické oblasti. Nemá smysl se do Vietnamu vydávat za odpočinkem, není to žádné Bali, ale opravdu země na poznávání asijského života.

V horách se vede tvrdý život. Pokud chce vesnice nový zavlažovací kanál, musejí se nářadí chopit všichni. (foto: Zdeněk Porkert - se souhlasem k publikování)

Skály Ha Long vypadají ve skutečnosti stejně jako na fotce – ale vidět vietnamské příbytky zevnitř, to z žádné fotografie nedostanete. Který turista třeba zaregistruje, že se na trzích v horách severního Vietnamu mluví směsicí různých jazyků? A mnohde vietnamština dokonce úplně chybí.

Dokážete si tipnout, kolik míst jste již ve Vietnamu navštívil? 

Už jich bude pár stovek. Mám výhodu, že nejsem průvodce, který musí jezdit stále na stejná místa a nemůže moc experimentovat. Já si prostě vyberu oblast, o které se ví jen minimum, a vyrazím. V průměru strávím ve Vietnamu každý rok dva měsíce, sám nebo s tamními kamarády, protože není nic lepšího než cestovat s místními. 

Projel jsem prakticky všechny země jihovýchodní Asie, ale přišel jsem na důležitou věc: Člověk by si měl vybrat jen jeden kout světa a poznat ho skutečně dobře. Až když někam jedete podruhé, potřetí, začne se vám ta země otevírat. Nahlédnete do myšlení lidí a porozumíte jejich problémům. Už neřeknete „Ježíši, tady je hora odpadků, to jsou prasata, jak v tom můžou žít?“. Ale zjistíte, že má všechno svůj důvod, příčinu, a začnete lidem víc rozumět. Každá další cesta je zajímavější než ty předchozí. Viděl jsem spoustu zemí – a víte, co si z nich pamatuju? Pár momentů, obrázků. V Paříži jsem byl na Eiffelovce, na Montmartru… Ale největší zážitek mám z návštěvy jednoho starého Francouze u něj v bytě. Tam byla skutečná Francie. 

Jak rozdílná etnika ve Vietnamu žijí?

Vietnam má téměř sto milionů obyvatel a je nesmírně rozlehlý. Kdyby jeho sever ležel v Krkonoších, tak jih zasahuje do Tunisu. Už sousloví „vietnamská kuchyně“ je vlastně nesmysl. Jih a sever země se diametrálně liší: Na severu jsou třeba vesnice vzdálené od sebe pouhý kilometr, ale v každé se mluví jinak a má jiné tradice. Ve Vietnamu žije čtyřiapadesát menšin, přestože celkově tvoří pouze patnáct procent populace. Většinu představují Vietnamci, správně Kinh nebo také Viet. Ale třeba ve velmi málo zalidněných severních horách reprezentují menšiny vlastně většinu. Z demografického hlediska jde o mimořádně barevný stát a pro turisty jsou nejzajímavější etnika, kde ženy stále nosí tradiční oděvy – především Hmongové, Dao, Thai nebo Lo Lo. 

Odkud se rekrutuje komunita žijící u nás? 

Převážně ze severního Vietnamu, z okolí Hanoje, a to z většinové populace Kinh, zatímco z menšin jen málo. Je to dáno historicky, kooperací komunistických zemí. Naopak v západní Evropě, USA a Austrálii žijí obvykle jižní Vietnamci, kteří utekli po válce před těmi ze severu. Zajímavost představuje početná menšina Hmongů v USA, nejvíc v Minnesotě: Za vietnamské války s Američany spolupracovali a po jejím skončení jim Spojené státy nabídly azyl, což mnoha z nich zachránilo život. 

V jednom filmovém cestopise jsem slyšel, že na severu Vietnamu nepředstavuje čeština úplně neznámý jazyk. Je to pravda? 

Ano, někde je možné na ni narazit, ale jedná se opravdu o výjimky. Že by někdo tušil, kde leží Česko? To minimálně. Trošku znají Československo a samozřejmě jsem se setkal s lidmi, kteří u nás žili. Ale v zásadě Vietnamci házejí cizince do jednoho pytle a vůbec je nezajímá, odkud jste. U nás jde o první věc, na kterou se zeptáte, ale tam ne. Vietnamci obecně nemají moc ponětí o geografii, drtivá většina Hanojců ani nedokáže na mapě najít místo, kde bydlí. Asiaté celkově musejí mít nějaký zvláštní gen, který jim totálně zabraňuje se v mapách orientovat. (Úsměv.) 

Je Vietnam pro turisty bezpečný? 

Je mimořádně bezpečný, což souvisí i s politickým systémem. Tedy – turisté jsou v bezpečí. Když se mě někdo zeptá, jestli se tam krade, odpovídám: „Krade, a jak!“ Kradou se slepice, psi, kukuřice z pole, třeba i prádlo ze šňůry, jako u nás před sto lety. Ve městě vám může někdo strhnout zlatý řetízek, ale to existuje všude na světě. Jako turista se budete ve Vietnamu cítit velmi bezpečně. Dokonce tvrdím, že je tamní cestování na rozdíl od Evropy nejen bezpečnější, ale daleko jednodušší. Veřejná doprava funguje skvěle, je hustá. A každý zařídí všechno – Vietnam představuje zemi provizí. Není ani potřeba složitě rezervovat ubytování a dopravu předem, protože nabídka silně převyšuje poptávku. 

Které tamní místo máte nejraději? 

Kromě hor na severu určitě deltu Mekongu. Většina turistů ji nikdy nepozná, protože v jižním Vietnamu chtějí vidět hlavně pláže. Jenže za těmi skutečně krásnými musíte třeba na Filipíny. A i kdyby návštěvníci do delty zavítali, vyhradí si den či dva na území velké jako Česká republika. Přitom jde o fascinující místo: Kdysi nebylo obyvatelné, ale Francouze napadlo, že by se dalo zemědělsky zužitkovat. Nechali proto vykopat tisíce kanálů, které deltu odvodnily a dovolily v ní pěstovat rýži, vznikly tam i kokosové plantáže. Oblast pak spolehlivě zajistila potravinou soběstačnost Vietnamu, který se stal dokonce významným exportérem rýže. 

V deltě Mekongu se stále nacházejí původní mangrovové lesy a bažiny. Dnes se jedná o přírodní parky. (foto: Shutterstock)

Dá se v deltě normálně cestovat? 

Bez problémů. Nejlepší je půjčit si skútr a s GPS jen tak projíždět podél kanálů. Existuje tam mnoho zajímavých míst i národní parky, kde ještě delta zůstává v původním stavu s bažinami. V oblasti najdete mnoho chrámů, panuje tam velký vliv khmerské kultury, objevíte i krokodýlí a hadí farmy. Turistické kanceláře organizují výlety na loďkách, jde však pouze o krátké plavby, většinou spojené s návštěvou plovoucího trhu. 

Mým životním hobby se staly lodě, plavil jsem se hlavně po severních mořích, ale i po mnoha kanálech v Německu a Polsku, když jsme loď dopravovali na moře. A zhruba před čtyřmi lety mě a dva kamarády napadlo proplout přímo kanály v deltě. Domluvili jsme se s dvojicí rybářů, ti ze své loďky vyndali sítě, položili podlahu a vyrazili jsme. Ve výsledku však nebyli našimi průvodci, ale právě naopak. Oni znají pouze svoji oblast, jenže se neorientují v mapách, takže museli absolutně přijmout naše vedení – což bylo až komické, protože jsme měli provádět ty, kdo se v deltě narodili. Celá akce byla totálně ztřeštěný nápad, a nakonec jsme se díky mimořádnému štěstí po prokličkování čtyř set kilometrů vrátili.

Cestou jsme se potýkali s proudy, rozdíly hladin, přílivy i odlivy, nízkými mosty, hrázemi, kanály totálně ucpanými vodním hyacintem tokozelkou, který hladinu na mnoha místech pokrývá. Jako jediné pomocníky jsme měli mapy Google s GPS, bez nichž si ostatně podobnou akci nedovedu představit. Nakonec šlo o neskutečný zážitek. Nevím, že by se někomu před námi či po nás podařilo něco podobného.  

Ve Vietnamu se také staráte o malý humanitární projekt. O co se přesně jedná? 

Jde o vzdělání mezi menšinami. Jejich postavení ve Vietnamu by se dalo vzdáleně přirovnat k situaci severoamerických indiánů. Nejvíc se věnuju menšině Hmong: Ti lidé žijí v horách, v chýších s hliněnou podlahou, a v jediné místností vaří na ohništi. Živí se především pěstováním rýže, ve vyšších polohách i kukuřice. A najednou tam přijdou Vietnamci, postaví školy a přikážou jim do nich posílat děti – které tam ovšem většinou musejí přespávat, protože jsou daleko od domova. Takže vznikne problém: Škola původním obyvatelům ničí kulturu, narušuje jejich ustálené zvyky, a dokonce rozbíjí rodiny. 

Vzdělání je povinné i pro menšiny. Rodiče však věří, že mladým dívkám dokáže zajistit budoucnost jedině svatba. (foto: Zdeněk Porkert - se souhlasem k publikování)

Hmongové děti do škol posílat nechtějí. Neznají totiž nikoho, komu by vzdělání pomohlo k lepšímu životu. Matematika? Na co? Ženy musejí umět míchat indigo a pěstovat plodiny na poli. K čemu jim poslouží fyzika? Škola jen odvádí děti od práce, a navíc ohrožuje původní kulturu: Ve škole se žáci například dozvědí, že minimální legální věk pro uzavření manželství je osmnáct let, jenomže hmongské dívky se vdávají ve čtrnácti – podle přesvědčení, že největší jistotu jim nabízí svatba. A najednou začne vietnamská majorita Hmongy brát jako „indiány“, kteří se nechtějí učit, moc nepracují, zato hodně pijí. Takže se ně dívají spatra. Navíc v uvedených oblastech vzniká turistický byznys, ale zase ho ovládají Vietnamci. De facto tedy menšiny využívají a konflikt je na světě. 

V čem konkrétně vaše pomoc spočívá?  

Ve srovnání s Vietnamci jsme samozřejmě velmi bohatí, takže pomoct můžeme. Navíc jsem ve věku, kdy už ani neumím utrácet a luxus nepotřebuju. Stát tam hodně investuje do škol, postaví budovy, zaplatí učitele – ale pomoc potřebují i žáci samotní. Nedáváme jim peníze, zato se snažíme jim zajišťovat školní pomůcky. Nakoupili jsme tisíce kartáčků na zuby, pořizujeme jízdní kola, vybavili jsme ubytovny, aby nemuseli spát na tvrdé rohoži bez deky. Pomáhají mi s tím vietnamští kamarádi, sám bych to nedokázal. Sehnat peníze znamená ten nejmenší problém. Výzva je proměnit finance v nějakou smysluplnou pomoc. 

V jednom vašem textu jsem si přečetl o setkání s kuřáky opia. Jak jste se k nim dostal? 

Loni jsem strávil nějakou dobu v hmongské chýši. Chodil jsem s nimi na kukuřičné pole, sázel rýži a každé ráno připravoval žrádlo pro prasata. Dokonce jsem se dostal do džungle k dobývání medu divokých včel. Bylo neuvěřitelné poznávat každodenní tvrdý život. Lidé se mě občas ptají: „A co oni celý den dělají?“ A já na to: „Kecají!“ (Směje se.) Fakt toho moc neudělají, je to jako u indiánů. Existoval samozřejmě problém s komunikací, ale naštěstí tam docházel bratr majitele a uměl trochu anglicky, takže jsme se vždy nějak domluvili.

Jednoho dne jsem se ho opatrně zeptal, jestli jsou ještě někde v oblasti kuřáci opia, protože mě tato část historie zajímá. Francouzi za druhé světové války zorganizovali osazení množství makových polích v horách, kde žili především Hmongové. V jednu chvíli prý výnosy z opia tvořily až třetinu příjmů Indočíny, což trvalo ještě dlouho poté, co Francouzi odešli. Chtěl jsem vědět, co z té doby zbylo. A tak „můj“ Hmong přiznal, že ve vesnici nějací kuřáci jsou. 

Jen tak? Žádné zatloukání? 

Chvilku tvrdil, že u nich opium už dávno není, a kroutil se, že se pěstování drog v zemi tvrdě trestá. Nakonec ale přiznal, že tři kuřáky zná, a vzal mě do jedné chýše. Tam byl chlapík s překrásným nádobíčkem na tácku, jak ho znám ze starých fotografií z dob Francouzské Indočíny. A prý že zrovna nemá co kouřit. Tak jsem mu strčil asi stovku a za chvilku byl balíček na místě. Chlapík nejprve naplnil opiovou lampu sádlem, začal něco roztloukat, třít a míchat – no byl to proces. A já jsem šťastně fotil a fotil a on zářil. Taky se není čemu divit: Kdy se komu poštěstí si zafetovat a dostat zaplaceno? (Směje se.)

Chvíle pohody s kuřákem opia. Šlo sice o stresující zážitek, ale zato nezapomenutelný. (foto: Zdeněk Porkert - se souhlasem k publikování)

Pak si lehl, protože opium samo nehoří, takže tu fajfku musel držet nad kahanem v přesné výšce, a to jde jenom s podepřeným loktem. Potom do ní speciální jehlou vmáčkl kousíček opia a blaženě potáhl, až se celý zahalil do dýmu.

TIP: Mezi draky a kokosy: Vietnam nabízí cestovatelům surrealistické zážitky

Nakonec mi nabídl, zda si taky nechci potáhnout. Strašně jsem chtěl – ne že bych toužil po opiovém opojení, ale přál jsem si fotku a zážitek! Jenomže ta fajfka byla strašně odporná a smradlavá a vzít ji do pusy po něm se mi vážně nechtělo. Převládla ovšem chuť to zažít a říct „kouřil jsem opium“. Takže jsem taky potáhl a mám i tu fotku. Byl jsem ale v takovém stresu, že když se mě někdo zeptá, jaký to byl zážitek, vůbec nevím, co odpovědět. (Směje se.) Každopádně jsem o zkušenost bohatší. 

Za první světové války došlo k prudkému rozvoji vojenské techniky, která měla umožňovat překonávání opevněného postavení, jež ani dělostřelba a následné masové útoky pěchoty nedokázaly prolomit. Tak vznikly i vícemotorové letouny schopné dopravit vojáky do nepřátelského týlu. Ukázalo se ale, že pro letadla s vojáky bude v nepřátelském týlu velmi nesnadné přistát, a tak se hledaly cesty, jak vzduchem přepravované bojovníky bezpečně dopravit na zem. Jednu z možností představovalo použití padáku, který byl znám již před válkou a během ní se začal více rozšiřovat. Do konce války jim mnoho pilotů vděčilo za život.

Po skončení konfliktu se vývoj nových druhů zbraní zpomalil, ale vzestup nacismu v 30. letech vyvolal novou vlnu zbrojení. Převratnou taktiku „vzdušné pěchoty“ zkoušela hlavně Itálie, Německo a Sovětský svaz. Němečtí stratégové v použití výsadkářů vytušili obrovské možnosti pro doktrínu bleskové války, kdy bylo nutné překvapivým obsazením strategických bodů (například mostů) zabezpečit cestu rychlým obrněným svazkům. Podobně uvažovali i Sověti. Naproti tomu Britové před válkou ve výstavbě výsadkových jednotek nijak nepokročili a o jejich potenciálu je přesvědčily až úspěchy Němců v Belgii a Holandsku.

Specifika výsadkových jednotek

Ve zmiňovaných armádách začaly vznikat experimentální jednotky, do nichž se hlásili muži hlavně od pěchoty nebo letectva, kteří splňovali váhový limit pro nosnost padáku, byli fyzicky zdatní a zcela zdraví. Vše se budovalo „na zelené louce“, školy, výcviková centra i nadřízená velitelství. Někdy se jednoduše vybraná pěší jednotka přejmenovala na výsadkovou, jindy se z dobrovolníků tvořily zcela nové útvary. Obecně však platilo, že výsadkové jednotky byly slabší než jejich pěší protějšky, protože měly silně redukované administrativní, týlové a podpůrné složky.

Na začátku druhé světové války měly německé výsadkové jednotky k dispozici ženisty, zdravotníky a lehké dělostřelectvo. Vybavení se postupně zlepšovalo, takže například americká vzdušná výsadková divize měla ve svých stavech ke dni D stovky džípů, 57mm protitanková děla, 75mm houfnice či lehké a těžké minomety. Vozidla a těžké zbraně dopravovaly kluzáky, nebo, bylo-li to možné, shazovaly se na padácích v rozloženém stavu. Na konci války obě válčící strany často nasazovaly výsadkáře jen jako elitní pěchotu, takže měli k dispozici i nákladní auta a pancéřovou techniku.

Specifický problém představovala doprava velitelů a jejich štábů na bojiště. Zatímco při pozemních operacích se štáby divize nacházely relativně daleko za frontou, generálové a důstojníci výsadkových vojsk buď skákali padákem, nebo přistávali v kluzácích spolu se svými muži a byli vystaveni stejnému riziku jako oni. Shromáždit po přistání štáb a začít velet jednotkám představovalo mnohdy velký problém, zvláště při nočních seskocích. Jak vzpomínal velitel 101. výsadkové divize generál Maxwell D. Taylor, po nočním přistání v Normandii měl zpočátku pod svým velením pouze několik vojáků, takže boj zahájil jako velitel družstva.

Dopravní prostředky

Konstrukce padáku umístěného na zádech byla úspěšně odzkoušena už ve Velké válce. Měly polokulové vrchlíky s lany připevněnými k nosnému postroji ze silných popruhů, které měl voják utažené kolem těla. Němci používali padák RZ, na němž voják nevisel svisle, jako tomu bylo u ostatních typů, ale v předklonu. Padák se nedal řídit a navíc voják při přistání dopadl přímo čelem k zemi, aniž by stačil zbrzdit náraz parakotoulem. Pro snížení rizika zranění se tak používaly ochranné nákolenice a kožené rukavice, vylepšené padáky se zaváděly až koncem války.

Německé padáky měly také malou nosnost, vojáci byli při seskoku vyzbrojeni pouze samopaly, noži a pistolemi; těžší zbraně, munice či radiostanice za nimi musely putovat v kontejnerech, u kterých však hrozilo nebezpečí ztráty nebo poškození.

Spojenci disponovali lepšími padáky: měly větší nosnost a daly se alespoň omezeně řídit. Vojáci tak seskakovali obtíženi desítkami kilogramů zbraní a speciálního vybavení. Nejtěžší věci, jako vysílačky a munice, se ukládaly do vaku, který měl k sobě výsadkář přivázaný několikametrovým lanem. Těsně před dopadem mohl voják vak odepnout a spustit jej pod sebe, aby při prvním kontaktu se zemí nebyl tak nemotorný. 

Kluzáky pro přesné přistání

Němci a Britové nepoužívali záložní padáky, protože skákali často z tak malých výšek, že by stejně byly k ničemu. Vrchlíky měly nejdříve bílou barvu, ale během války se zaváděly kamuflážnípotisky. Zásoby a těžší zbraně se shazovaly v kovových a dřevěných kontejnerech, nebo v proutěných koších. Německé kontejnery byly opatřeny nárazníkem, který měl náklad ochránit před poškozením. Největší problém představovala doprava vysílaček a baterií, velmi citlivých na nárazy a už vůbec ne vodotěsných.

Při velkých výsadkových operacích se na padácích shazovaly stovky kontejnerů a beden, které posádky vyhazovaly bočními dveřmi letounů. Až do konce války se totiž žádné ze stran nepodařilo nasadit letoun se zadní nájezdovou rampou, odkud by mohla být shazována vozidla či rozměrné náklady.

Za „tažné koně“ výsadkových operací platil sice zastaralý, ale nezničitelný třímotorový německý Junkers Ju-52 a na druhé straně slavná americká „Dakota“ C-47. Ty nejenže často létaly přetížené, ale kromě toho za sebou ještě mnohdy na lanech vlekly kluzáky.

Pokračování: Překvapivé údery z nebes: Nasazení výsadkových vojsk v Evropě (2)

Ještě před uvedením Ariane 4 do provozu začala ESA pomýšlet na další evoluci zmíněné raketové rodiny. V roce 1985 došlo k oficiálnímu schválení vývoje Ariane 5, která však neměla vycházet z předchozích typů, ale měla se stát něčím naprosto novým. Počítalo se u ní se zcela odlišnou konstrukcí, dvojnásobnou nosností i vysokou spolehlivostí, a především se od počátku zamýšlela pro starty s posádkou.

Za vším stál záměr vybudovat orbitální laboratoř Columbus, obývanou a obsluhovanou evropskými kosmonauty, kteří by využívali nový raketoplán Hermes. Ten měl být sice podstatně menší než jeho vzdálený americký příbuzný Space Shuttle, avšak stále šlo o stroj s plánovanou hmotností 21 tun. Jenže ESA si ukousla příliš velké sousto: Hermes procházel při vývoji řadou úprav, jež vyústily v postupné snižování nosnosti i počtu členů posádky. Původně měl vynášet malé satelity a šest lidí, ale nakonec by schopen pojmout jen tři kosmonauty a 3 tuny nákladu, avšak pouze v přetlakové sekci – což znamenalo žádné družice. Nakonec program Hermes v roce 1992 skončil a stanice Columbus se zredukovala a připojila k americké základně Freedom, z níž později vzešla ISS.

Nástup šampiona

Přes neúspěch s vývojem vlastní okřídlené kosmické lodi podřídila ESA při vzniku nové rakety vše plánům na společné mise sestavy Ariane 5 – Hermes. Šlo o jeden z mnoha důvodů, proč se „pětka“ zpočátku netěšila velké podpoře: Některé členské státy ESA zkrátka považovaly Ariane 4 za naprosto dostačující a lépe vyhovující potřebám trhu. Proto například od vývoje Ariane s číslem pět odstoupila Velká Británie.

Namísto třístupňové koncepce padla volba na dvoustupňovou architekturu s masivním kyslíkovodíkovým prvním stupněm a dvěma obřími postranními motory na tuhé pohonné látky. Ariane 5 by se tak dala vzdáleně přirovnat k oranžové externí nádrži amerického raketoplánu a jeho dvěma postranním motorům. Původní druhý stupeň poháněl monomethylhydrazin s peroxidem dusíku, i ten však časem nahradila kryogenická kombinace vodíku a kyslíku. Pro zachování schopnosti vynášet dva velké satelity současně vznikl nový adaptér SYLDA, k němuž navíc přibylo podobné zařízení SPELTRA pro dopravu tří družic a ASAP až pro osm menších satelitů.

Evoluce raket Ariane 1-5, Ariane 5 ECA, Ariane 6-2 a Ariane 6-4. (zdroj: ESA, CC BY-SA 4.0)

Premiéra Ariane 5 v roce 1996 skončila bohužel naprostým zklamáním, jelikož raketa už po 37 sekundách provedla autodestrukci kvůli chybě v řídicím programu. Ani druhý pokus o rok později se nezdařil: Tryska motoru Vulcain způsobila zvýšenou rotaci rakety, kvůli níž se první stupeň předčasně vypnul. Ten druhý sice fungoval správně, ale nedokázal už náklad vynést na požadovanou dráhu. Teprve třetí let v roce 1998 vyšel na jedničku a od té doby se Ariane 5 těší velké oblibě pro svou vysokou spolehlivost. Dnes má za sebou 112 misí, z nichž jen dvě skončily nezdarem a tři pouze částečným úspěchem, kdy byl náklad doručen na špatnou dráhu.

Čekání na šestku

Přes veškeré úspěchy se v posledních letech na Ariane 5 negativně projevilo několik vlivů, kvůli nimž padlo v roce 2014 rozhodnutí zahájit vývoj její nástupkyně. Roli hrála především vysoká cena oproti rostoucí konkurenci čínských nosičů a hlavně Falconu 9. Cílem Ariane 6 se má stát snížení nákladů na polovinu oproti „pětce“ a také zdvojnásobení frekvence startů.

Původní koncepce počítala s relativně jednoduchými a levnými motory na tuhá paliva, jež měly tvořit téměř celou raketu kromě horního kyslíkovodíkového stupně. Zmíněné bloky měla Ariane 6 sdílet s malou evropskou raketou Vega, čímž by se dosáhlo požadovaného snížení nákladů. Od daného návrhu se ovšem relativně brzy upustilo ve prospěch již klasické koncepce dvou kyslíkovodíkových stupňů s postranními motory na tuhé pohonné látky, opět sdílenými s Vegou. Tentokrát mají být buď dva u varianty Ariane 6-2, nebo čtyři u Ariane 6-4. Dosáhne se tím lepší škálovatelnosti rakety v závislosti na nákladu, při zachování vysoké nosnosti a schopnosti sdílených startů velkých družic. První stupeň bude přitom pohánět další generace motoru Vulcain, zatímco druhý se dočká zcela nového motoru Vinci.

TIP: Služebníci kosmonautiky: Nejdůležitější nosné rakety minulosti i dneška 

Základní návrh nového evropského nosiče se podařilo dokončit v roce 2016, načež následovala produkční a zkušební fáze. Už tehdy přitom došlo k podpisu prvních kontraktů na vynesení nákladu. Aktuálně se premiéra „šestky“ plánuje na čtvrté čtvrtletí roku 2023 a nás může těšit, že raketa nese i několik českých stop: Domácí firmy se podílely na jejím vývoji a budou pro ni vyrábět některé díly. Právě proto můžeme na jejím trupu vidět naši vlajku, skrývající se v číslici 6.

Japonské jaderné elektrárny Fukušima I a II zasáhlo v roce 2011 zemětřesení, následované ničivou 15metrovou vlnou tsunami. Zatímco menší z obou elektráren – Fukušima II vyvázla relativně bez vážných škod, ve Fukušimě I selhalo chlazení reaktorů, což vedlo k jaderné havárii. Obě elektrárny jsou od té doby mimo provoz a probíhají zde práce na odstraňování následků katastrofy. V komplikovaném prostředí dnes zajišťují monitoring především dálkově ovládaní roboti, díky kterým mohou odborníci sledovat stav zasažených konstrukcí.

Výsledky nejnovějšího průzkumu z března tohoto roku, které zveřejnil provozovatel elektráren společnost TEPCO, přidělávají odborníkům vrásky na čele. Na pořízených záběrech z 1. bloku elektrárny Fukušima I je patrné, že klíčové podpůrné prvky konstrukcí jsou do určité míry poškozené. Viditelné jsou například ocelové výztuhy železobetonových konstrukcí. Přestože rozsah poškození nepředstavuje podle zástupců společnosti TEPCO bezprostřední nebezpečí, případné další zemětřesení by podle odborníků narušené konstrukce nemusely vydržet.

Obavy z dalšího zemětřesení

Japonsko se přitom nachází v geologicky „horké“ oblasti, takže není ani tak otázkou, zda k takovému zemětřesení dojde, ale kdy se tak stane. Podle agentury Associated Press jsou viditelné stopy poškození i na 120 centimetrů tlusté betonové zdi, která je součástí podstavce 1. bloku elektrárny Fukušima I. Odborníci se obávají především o osud tří nejvíce poškozených reaktorů, v nichž je momentálně asi 880 tun vysoce radiaktivního roztaveného jaderného paliva.

Pokud by došlo k dalšímu poškození konstrukce bloků elektrárny Fukušima I a především reaktorů, které se nacházejí uvnitř, mohlo by dojít k úniku podstatného množství taveného jaderného paliva. To by dramaticky zkomplikovalo dosavadní záchranné a dekontaminační práce ve Fukušimě. Guvernér prefektury Fukušima Masao Uchibori proto okamžitě vyzval zástupce společnosti TEPCO k důkladnému zhodnocení situace a vypracování zprávy o dalším postupu.

TIP: Radioaktivní voda z Fukušimy se podle vědců v bezpečné koncentraci rozšíří do většiny oceánů

Dekontaminace poškozené elektrárny zatím vázne. Zkušební odstraňování zasažených částí 2. bloku by měla začít v druhé polovině letošního roku po téměř dvouletém zpoždění. Odvoz vyhořelého paliva z chladící nádrže reaktoru 1. bloku má začít v roce 2027 s desetiletým zpožděním. Teprve poté by mělo dojít i k odstraňování roztaveného odpadu z reaktorů.

Psycholog Martin Dolejš se rozhodl experimentálně ověřit svou teorii o úsměvu. Dobrovolníci dostali za úkol ohodnotit padesát snímků tváří podle toho, jak jim připadají sympatické – přičemž jeho asistentka se na zúčastněné v průběhu testu buď usmívala, nebo nikoliv. Nešlo však o vědeckou pracovnici: Role se ve skutečnosti ujala herečka Lucie Čižinská a od badatelů dostala přesné instrukce. Výzkum sponzorovala společnost E.ON, aby zjistila, jak je důležité, zda se její zaměstnanci na pobočkách na klienty usmívají. Absence úsměvu totiž dokáže snadno „zmrazit“ i původně dobře naladěného zákazníka.

„I při velmi malé změně v mém přístupu hodnotil daný člověk snímky úplně jinak,“ líčí herečka. Pokud se na účastníky pokusu usmívala, vnímali dotyční předložené tváře až o 37 % pozitivněji. A jestliže měly šťastný výraz také zobrazené obličeje, zvýšilo se kladné hodnocení na 84 %. 

Spontánní, či hraný?

Člověk dokáže rozpoznat úsměv až na vzdálenost devadesáti metrů a umí rozlišit přirozený od toho falešného. Instinktivně víme to, co potvrdily vědecké výzkumy: Zapojují-li se pouze mimické svaly kolem úst, je dobrá nálada jen předstíraná. Upřímný smích značí stažení svalů kolem očí. „Spontánní úsměv bývá symetrický, takže se svaly kolem úst stahují po obou stranách stejně. Ten předstíraný naopak většinou působí na jedné straně tváře výrazněji,“ vysvětluje psycholog. 

Takovému hranému úsměvu se někdy říká „Pan Am“, podle někdejší letecké společnosti Pan American Airways, jejíž letušky musely při jednání s pasažéry povinně nasazovat usměvavou masku. Uvedená podmínka ostatně platí pro palubní personál letadel dodnes. „Očekává se to od vás po celou dobu letu. Nanejvýš když jste v ústraní, tak nemusíte,“ potvrzuje bývalá stevardka Tereza Fialová, která pět let pracovala pro prestižní aerolinky.

Veselý botox

Úsměv se do hledáčku vědců dostává poměrně často. První odborná publikace na dané téma vyšla již roku 1902 a od té doby se uskutečnil bezpočet experimentů. „Zjišťovalo se například, jak jsou na tom ženy s botoxem, které se nemohou mračit. A ukázalo se, že bývají v průměru šťastnější a spokojenější než kontrolní skupina, jež kosmetickou úpravu nepodstoupila,“ uvádí Dolejš.

TIP: Podle nového výzkumu ovlivňují injekce botoxu zpracování emocí mozkem

Úsměv je každopádně nakažlivý a při sledování něčeho veselého ve dvojici či ve větším počtu se budete smát několikanásobně častěji. Nakazit ovšem můžete i sami sebe: Podařilo se vědecky prokázat, že pocit štěstí vyvolává dokonce prosté zvednutí koutků při pohledu do zrcadla. 

Ostrovní kolonie Provincia Britannia se po odchodu Římanů v roce 410 propadla do totálního chaosu. Takřka přes noc tu zanikly všechny občanské instituce, úřady i soudy. Zmizeli vládci, zůstali jen poddaní. Kdo teď bude vyvolen k vedení? Panovat chtěli všichni a v boji o moc tekly potoky krve. Centrálně nespravované a nebráněné území také napadali Sasové. Absolutně se zhroutilo hospodářství, které bylo orientované na export produkce do Říma a import zboží z něj. Základní prostředky obživy přestaly existovat. Mor a sucho už jen dokonaly všeobecnou zkázu. Británie se rozdrobila na územíčka a léna ovládaná brutálními mocipány a jejich loupeživými družinami.

„Králů má naše země nadbytek, ale do jednoho jsou to tyrani, již se zabývají jen pleněním a znásilňováním, přiživováním se na nevinných,“ poznamená si do kroniky v 6. století britských mnich Gildas.

Nová šlechta

O něco lepší situace panovala v Dumnonii. Tuto bývalou římskou pod-provincii dnes známe jako Cornwall. Tady, mezi Devonem, Somersetem a Dorsetem, fungovalo jedno z mnoha nástupnických mini-království, jež si podrželo relativní klid a stopy zbytkové prosperity. Region byl řídce osídlený, takže než se tu objevily první cínové doly, moc nezajímal ani samotné Římany. Civilizační šok z náhlého odchodu jejich armád i administrativy tu byl tedy nejspíš o něco menší než v Londiniu a Durovernum Cantiacorum, čili v Londýně a Canterbury.

Vladaři Dumnonie nepatřili vyloženě mezi lepší, schopnější a ke svým poddaným laskavější nebo přívětivější než všichni Durotrigové, Atrebatové, Belgové, Dobunniové, Katuvelanni nebo Iceniové, tedy panovníci v ostatních nástupnických královstvích. Ale dokázali těžit z toho, že celá Británie si za staletí římské nadvlády vytvořila silný návyk na dovoz luxusního zboží z pevninské Evropy. A tento zděděný návyk v neztenčené míře převzaly i nové aristokracie. Obchodníků z pevniny se k pobřeží ostrovní Británie sice plavily už jen hrstky, ale cesty to byly výnosné.

Poslední přístav

Zvlášť, když se obchodníci naučili minimalizovat rizika. Už totiž nepluli k dnešnímu Reculveru, Richborough, Doveru, Lympne a Pevensey, kde dříve stávaly římské přístavy. V nové éře se tam totiž poměry příliš rychle měnily. Místo toho své zboží kupci „vyložili“ hned na samém kraji britského ostrova, v cornwallské Dumnonii. Ušetřili tím 4 až 5 dní plavby, snížili hrozbu přepadení, setkání s piráty a nájezdníky. Dumnonijští králové jim nabídli bezpečný přístav – a netratili na tom.

Tím překladištěm luxusního zboží se stala pevnost na skalisku, oddělená od vlastní souše zátočinou a zvaná Tintagel. Archeologové se dnes přou o to, zda nebyla spíš obyčejnou opevněnou osadou s kotvištěm či klášterem obehnaným kamennou zdí, k němuž se mezi 5. a 6. stoletím přilepily domy a sklady obchodníků. Zkrátka a dobře, nejspíš nebyla honosným hradem, protože opevnění tu dostatečně vynahrazovala obtížně přístupná a snadno ubránitelná poloha sídla. Králové Dumnonie tu také nedleli trvale, jen se tu v sezoně se svým dvorem a družinou na čas zastavovali. Jestli ale v něčem archeologové nacházejí shodu, pak v ujištění, jak „bohatá“ zdejší nálezová situace je.

Plné pokladů

Množství nalezené importované keramiky, luxusního zboží pocházejícího z pobřeží Afriky, Malé Asie a Řecka, zde je totiž naprosto ohromující. Byť tu dosud bylo prozkoumáno a odkryto jen 5 % rozlohy někdejší zastavěné plochy, je součet dosavadních artefaktů větší než nálezů nashromážděných z daného období v celé Anglii a Irsku dohromady. Jinými slovy, je slávou, když se někde v Anglii archeologům podaří nalézt starou řeckou amforu z 5. až konce 6. století. V Tintagelu jich pod zemí leží stovky.

V raném středověku tu proudilo zejména zboží z jižní Evropy. Všechno hezké má ale svůj konec, a zrovna tak i příběh relativně poklidné Dumnonie. Kolem roku 577 i sem zamíří saští nájezdníci, kteří zabírají domácí území. Království ztratilo kontakt se svými velšskými spojenci, a byť zcela nezaniklo, pokleslo ve svém někdejším významu. Slávu Dumnonie, byť poněkud svérázným způsobem, znovu oprášil až ve 12. století Geoffrey z Monmouthu.

Boží inspirace

Na tohoto představitele katolického duchovenstva pamatuje historie mnoha jmény. Psal se jako Galfridus Monemutensis, Galfridus, Gruffudd i Sieffre o Fynwy. A byl nesmírně literárně plodný. Zvláštní pozornosti se mu dostalo za to, že kolem roku 1140 vytvořil dílo O vládcích Britů. Šlo o mimořádně podrobnou dějepisnou soupisku všech králů a panovníků, jež na ostrovech v desítkách rozdrobených království vládli po odchodu Římanů. Z téhle „doby temna“ přitom existovalo jen minimum dochovaných zdrojů informací! Geoffrey ale ohromuje popisností, konkrétními daty událostí, genealogickou znalostí i geografickými údaji. Je neochvějně přesný, obeznámený se sebemenšími detaily a podrobnostmi z mocenského zákulisí. Jak to dokázal? Inu, celé si to vymyslel. A právě to, že se nezatěžoval se skutečným pátráním po informacích a ověřováním zdrojů, že si zkrátka celé své slovutné kronikářské dílo vybásnil, dodalo jeho knize onu oslňující obraznost. 

První pochybnosti o pravdivosti De gestis Britonum se sice objevily hned poté, co Geoffrey z Monmouthu odložil brk do kalamáře, ale k definitivnímu rozklíčování a odhalení jeho lží se lidé dobrali až v 16. století. Do té doby jeho knihu považovali za pilíř britské historie.

Nevím? Vymyslím!

Autor měl totiž vysvětlení pro všechno. Zrovna k Tintagelu přiřadil královský rod, jenž má svůj prapůvod v aristokracii prchající z dobyté Tróje. A taky sem zařadil místo početí krále Artuše. Artušovské legendy „žily“ v Anglii už mnohem dříve, ale Geoffrey jim dodal ucelenější podobu a navázal je na konkrétní místa britské geografie. Legendy se pak vydatněji rozkošatily poté, co byly přeneseny do ušlechtilým rytířstvím posedlé Francie. Tam si přimysleli dobrou půlku dnes známých vyprávění. Ale zrození „kultu“ pravého a jediného sjednotitele Britů – krále Artuše, má na svědomí hlavně Geoffrey, tento anglický kříženec našeho bájivého Václava Hájka z Libočan a patetického vlastence Aloise Jiráska. A Tintagel, podezřele poklidný a relativně prosperující v dobách nepokojů, se tak stal ústředním bodem vytvářených příběhů.

Slavná adresa

Zpátky do první poloviny 13. století, k Richardovi z Cornwallu, hraběti z Poitou a Cornwallu. Angličané na něj v hodinách dějepisu moc vřele nevzpomínají, protože prakticky po celý svůj život stál ve stínu svého staršího bratra, krále Jindřicha III. Plantageneta. A pěkně ho to hnětlo. Také chtěl být králem! Jindřich III. mu sice několikrát – když vyrážel na válečná tažení – výkonnou moc regenta celé země svěřil. Ale vždy si ji vzal nazpět. Richard z Cornwallu chtěl moc – a chtěl jí hodně. Proti svému královskému bratrovi povstal hned třikrát! Až zoufale hledal záminku, která by ospravedlnila jeho nárok na trůn. Proto také v roce 1233 směnil s nižším šlechticem Gervase de Tintagelem tři statky „prémiové“ kvality, celé své panství v Merthenu a Winniantonu, za kus holé skály u moře. Ano, Richard z Cornwallu se stal hrdým majitelem vesnice Trevena a útesu Tintagel. A vybudoval tu, za učiněné jmění, mohutný kamenný hrad.

Háček je v tom, že místo nemělo ve 13. století pražádný strategický význam a stavbou pevnosti Richard jen mrhal prostředky. Proč to tedy Richard dělal? Chtěl si vybudovat sídlo na místě, odkud pocházel „jediný a pravý král, sjednotitel všech Britů“. Protože věřil knize De gestis Britonum a jejímu autorovi Geoffrymu z Monmouthu. Jak to dopadlo? Nezabralo to. Jeho nároky na trůn stále nikdo neakceptoval. Richard si prostě musel počkat. Na hrad brzy zanevřel a ani se do něj nenastěhoval. Učinil z něj sídlo regionálního šerifa a neudržovaná pevnost časem podlehla zkáze. Zříceninu Tintagelu dnes obdivují turisté z celého světa a pátrají tu, vcelku zbytečně, po stopách Merlina a Artuše.

TIP: Nejasný původ legendárního krále: Mohl být Artuš ve skutečnosti Římanem?

Kromě smyšlených legend je význam vlastních trosek hradu, vystavěného ve 13. století, pramalý. Stojí tu jen uměle vytvořený artušovský skanzen. Archeologové nicméně vědí, že „pod zemí“ tu odpočívají skutečné klenoty. Artefakty historie, dokládající mimořádný význam místa v době, kdy malinká Dumnonie byla pro obchodníky z celé Evropy tím nejbezpečnějším přístavem celé Británie.

Při zrodu vesmíru se vytvořila chemicky jen velmi chudá směs prvků. Od samého počátku převažoval vodík s heliem a pouze malé množství několika těžších elementů. Všechny ostatní prvky periodické tabulky vznikaly až následně, v nitrech hvězd či při explozivních událostech. 

Některé izotopy pocházejí téměř výhradně z Velkého třesku, včetně helia-3, v jehož jádře nalezneme dva protony a jen jeden neutron. Daný prvek představuje skutečnou stopu vedoucí až k samotnému počátku vesmíru a na Zemi je měřitelný, protože uniká z jádra, kde byl v době formování planety uvězněn. Každý rok proniknou zemskými obaly asi dvě kila zmíněného vzácného izotopu. 

Určení celkové koncentrace helia-3 v jádře Země patří mezi klíčové kroky pro zjištění, ve které části prasluneční mlhoviny se naše planeta před více než čtyřmi miliardami let zrodila: Současná měření ukazují, že odhadovaná koncentrace odpovídá vnitřním oblastem mlhoviny. Modely a interpretace utváření planetárních soustav tak dostávají nové omezující podmínky.