Magnetické pole Země neslouží jen k navádění střelek kompasů. Pro pozemský život je mnohem důležitější, že magnetické pole funguje jako ohromný neviditelný štít, který chrání Zemi před zářením z vesmíru, především od našeho Slunce. Vědce už dlouho zajímá, zda mají podobné magnetické štíty i planety podobné Zemi v jiných planetárních soustavách. Něco takového je ale velmi obtížné zjistit.

Američtí astronomové Sebastian Pineda z Coloradské univerzity v Boulderu a Jackie Villadsenová z Bucknellovy univerzity vystopovali zřejmě zatím nejlepšího kandidáta na terestrickou planetu podobnou Zemi, která by mohla mít magnetické pole. Jejich výzkum nedávno zveřejnil odborný časopis Nature Astronomy.

Zvláštní signál z YZ Ceti

Dobrou zprávou je, že jde o velmi blízkou exoplanetu YZ Ceti b, která je od nás vzdálená pouhých 12 světelných let. Pineda s Villadsenovou pozorovali opakující se rádiový signál ze soustavy YZ Ceti, který detekovala soustava radioteleskopů Very Large Array (VLA) a domnívají se, že tento signál vzniká díky interakcím magnetického pole planety YZ Ceti b, magnetickým polem hvězdy a částicemi, které dotyčná hvězda chrlí do okolí.

Rádiové signály, přicházející ze systému YZ Ceti, zřejmě vznikají díky interakcím magnetického pole exoplanety. (ilustrace: National Science Foundation, Alice Kitterman, CC BY-SA 4.0)

„Zda si terestrická planeta v blízkosti hvězdy dlouhodobě udrží atmosféru, nejspíš záleží na tom, jestli je chráněná podobně jako Země silným magnetickým polem,“ vysvětluje astrofyzik Pineda. S kolegyní nezastírají nadšení, že se zřejmě stali svědky něčeho, co zatím nikdo na Zemi neviděl, tedy projevů magnetického pole terestrické exoplanety.

TIP: Pátrání po životě: Vědci hledají odpověď na otázku, zda jsou superzemě obyvatelné

Systém YZ Ceti byl pro takové pozorování ideální. Mateřskou hvězdou tohoto systému je červený trpaslík a planeta YZ Ceti b jej obíhá velice blízko. Jeden oběh zvládne za pouhé dva dny. Díky tomu exoplaneta se svým magnetickým polem neustále „vyorává brázdu“ v magnetickém poli hvězdy a v jejím hvězdném větru. Tím vznikají dostatečně silné rádiové signály, které jsme schopni detekovat na Zemi.

Na východním pobřeží Afriky, v oblasti, která se táhne od jižního Somálska po severní Mosambik, se ve středověku objevila pozoruhodná svahilská kultura. Vznikla zde kamenná multikulturní města s mešitami a domy postavenými z korálových útesů a Svahilci čile obchodovali s kupci z celého světa.

Odborníci se již dlouho nemohou shodnout na tom, jak vlastně Svahilci a jejich kultura vznikli. Spor je hlavně o to, v jaké míře se na svahilské kultuře podílely vlivy ze zámoří. Koloniální učenci byli přesvědčeni, že tak vyspělou kulturu musela vybudovat vládnoucí vrstva cizího původu. V posledních desetiletích převažoval názor, podle něhož je svahilská kultura převážně domácí a cizí vlivy v ní zanechaly jen mělké stopy.

Co na to říká genetika?

Nedávno se do letitého sporu vložil početný tým badatelů, které vedla Esther Brielleová z Harvardu. Vědci prostudovali genetická data celkem 80 lidí, kteří pocházeli z šesti středověkých měst na svahilském pobřeží, z doby mezi lety 1250 a 1800, a také z jednoho vnitrozemského města. Dospěli k závěru, který nedává za pravdu koloniálním ani moderním badatelům, nýbrž pověstem, které se tradují mezi Svahilci. Výzkum nedávno zveřejnil prestižní časopis Nature.

Místní lidé věří, že jejich kulturu založili perští princové, kteří před tisíciletím připluli přes Indický oceán a brali si zdejší ženy, se kterými zakládali rodiny. Genetici v čele s Brielleovou jim tento scénář potvrdili. Na svahilském pobřeží ženy afrického původu často plodily potomky s muži asijského původu.

TIP: Krvavý král Čaka: Zuřivý bojovník, který sjednotil africké kmeny

Badatelé odhadují, že zhruba do roku 1500 pocházela naprostá většina asijské DNA na svahilském pobřeží od mužů z Persie. Po roce 1500 se v určité míře začíná objevovat i DNA z Arábie. S příchodem perských mužů kolem roku 1000 se ve Svahilsku rovněž začíná ve velkém rozsahu šířit islám, který dodnes představuje v této oblasti zásadní náboženství.

Černé skříňky (správně se jim říká letové nebo havarijní zapisovače) dnes tvoří nezbytnou součást vybavení každého letadla. Umisťují se nejčastěji do zadní části stroje, protože ta bývá obvykle při pádu nejméně poškozena. Navzdory svému pojmenování bývají oranžové, aby se snadněji hledaly. Výraz „černá skříňka“ se dnes používá spíše kvůli kontextu než kvůli barvě. Černá symbolizuje temné okolnosti, kvůli nimž musí být hledána a využita. V každém letadle se nacházejí dva kousky tohoto šikovného zařízení: jedna skříňka nahrává hlasy, varovné signály a zvuky v kabině, druhá si pamatuje letové údaje, tedy například výšku, rychlost, spotřebu paliva či polohu letadla.

„Těchto parametrů je u moderních zapisovačů, zejména u dopravních letadel, velké množství, přesněji několik set až tisíc,“ prozrazuje konstruktér z Aero Vodochody Petr Pavlík. Na základě toho pak vyšetřovatelé dokážou odhalit, která z až šesti milionů součástek letadla zrovna selhala, nebo jestli nehodu způsobila lidská chyba, jak tomu bývá u více než poloviny katastrof.

Keramický předchůdce

První záznamník průběhu letu se objevil v 30. letech 20. století. Šlo o keramickou desku se čtrnácti otvory, v nichž byl karton, přičemž v každém políčku byla namalovaná nějaká možná příčina havárie: například zásah bleskem, námraza, porucha motoru nebo střet s nepřítelem.

„Pilot měl ve chvíli, kdy se dostal do potíží, propíchnout okénko s konkrétním problémem a desku pak vyhodit z paluby ven,“ osvětluje historik Michal Plavec z Národního technického muzea.

Černá skříňka podobná těm dnešním se objevila až o dvacet let později. V roce 1953 ji sestrojil australský vynálezce David Warren (na snímku se svým prototypem), přičemž ho inspirovala smutná osobní zkušenost: při jedné letecké nehodě zemřel jeho otec a Warren se nikdy nedozvěděl, co se tehdy na palubě stalo.

Vystřelit z děla

Aby mohly oranžové krabičky vydat své tajemství, musí odolat mnoha vlivům – mrazu, vodě či obrovskému teplu. Před plameny chrání skříňku keramická vrstva, která vydrží žár 1 000 °C po dobu jedné hodiny a teplotu kolem 250 °C ještě déle.

„Když začne letadlo po nárazu hořet, může požár v případě velkého množství paliva trvat dlouho,“ vysvětluje vývojář ze společnosti Speel Praha Josef Šlechta a upozorňuje, že zařízení musí být hodně odolné, aby vydrželo i pád z deseti kilometrů. „Pevnost titanové nebo ocelové vrstvy testují konstruktéři více než dvoutunovým drcením, schránka musí odolat i nárazu dvousetkilového závaží s hrotem, někdy se dokonce vloží do projektilu a vystřelí se z děla, což udělí zapisovači zrychlení 3 400 G působící zhruba po dobu deseti milisekund.“

TIP: Proč se v letadle při vzletu a přistání zhasínají světla?

Záznam už se dávno nenahrává na kovové nebo filmové pásky – jejich roli převzal elektronický mikročip. Ten pak po nehodě stačí vložit do počítače a speciální program přehraje vyšetřovatelům průběh letu. Informace z černých skříněk se proto využívají nejen při šetření leteckých katastrof, ale i k výcviku nových pilotů. „Dokonce jsme schopni zobrazovat celý let nad mapou terénu,“ dodává konstruktér Petr Pavlík.  

Od roku 1965 probíhaly nad Vietnamem souboje se severovietnamskými letouny a phantomy se zde setkaly i s nejnovějšími MiG-21. Ukázalo se, že nad nimi nemají takovou převahu, jak se původně očekávalo. V roce 1967 na Západ pronikly také informace o MiG-25 a USAF zintenzivnilo snahy získat výkonnější stíhačku. Po posouzení všech projektů vybralo v roce 1969 ten od společnosti McDonnell Douglas a 27. července 1972 se z Edwardsovy letecké základny AFB poprvé vznesl prototyp FX, brzy přeznačený na F-15 Eagle (orel). 

Vybojovat nadvládu

Šlo o těžký stíhací letoun určený k vybojování vzdušné nadvlády ve všech výškách i bez vizuálního kontaktu. Souboje ve Vietnamu navíc opět vrátily do hry požadavek na manévrový boj. Pilot měl mít vynikající výhled z kabiny a k dispozici hlavňovou výzbroj pro palbu na krátké vzdálenosti. U F-15 se též počítalo se schopností nést rozměrnou a těžkou avioniku a mnoho paliva, stejně jako s možností útočit rovněž na pozemní cíle, a zadání též znělo na údržbu jednodušší než u staršího phantomu. První F-15A americké letectvo převzalo v roce 1976. Stroje této verze létaly rychlostí až 2 655 km/h a jejich standardní výzbroj tvořily čtyři protiletadlové řízené střely AIM-7F Sparrow a čtyři AIM-9L Sidewinder.

Stroje z prvních sérií nesly tehdy nejvýkonnější radar světa AN/APG-63. Vynikal dosahem až 160 km a dokázal zachytit rovněž cíle rychle letící v přízemní výšce proti pozadí země. „Patnáctky“ používaly též systém automatického odpalování klamných cílů, elektronické rušiče a systém pro identifikaci vlastních a nepřátelských strojů. Motory Pratt & Whitney F100-100 s přebytkem tahu zajistily F-15 jako jedné z prvních stíhaček světa schopnost překonat ve stoupání rychlost zvuku. Bez podvěšené výzbroje mohla odstartovat na pouhých 300 metrech. První F-15A roku 1976 převzala 1. taktická stíhací peruť, přičemž z výrobních pásů sjelo celkem 360 strojů této verze. Od roku 1974 začala výroba dvoumístných F-15B.

Nad Svatou zemí

Eagly se nejdříve dostaly do boje v barvách izraelského letectva (IAF), které úvodních 25 kusů objednalo už v roce 1975. Do země dorazily koncem příštího roku a dostaly zde jméno Baz – sokol. K přezbrojení velení vybralo 133. peruť, k boji pak došlo 27. června 1979. Izraelci si beze ztrát připsali čtyři vítězství nad syrskými MiG-21 a ještě čtyři nárokovali 24. září. Ukázalo se, že „patnáctky“ mají nad „jednadvacítkami“ drtivou technickou převahu. V roce 1980 na konto F-15 přibyla další tři vítězství. Dne 13. února 1981 Izraelci připravili past na mnohem nebezpečnějšího soupeře – výkonný MiG-25. Dvojice jejich F-15 číhala za hřebenem radarového stínu pohoří a na povel pozemních operátorů začala na forsáž prudce stoupat.

Piloti zapnuli radiolokátory a čekali, až se jim na obrazovkách objeví syrský cíl. O necelou minutu později Benjamin Zinker odpálil řízenou střelu AIM-7 Sparrow, která „pětadvacítku“ zničila. V neděli 7. června 1981 pak F-15 doprovázely F-16, které bombardovaly irácký jaderný testovací reaktor Osirak u Bagdádu. Následně 29. července Saul Simon srazil z oblohy raketou další MiG-25. Tou dobou do Izraele dorazilo ještě 26 dvoumístných F-15D. Převzala je 106. peruť.

Kdo ovládne Libanon?

K rozsáhlému střetu došlo v létě 1982 během invaze do Libanonu. První vítězství zaznamenal 7. června Offer Lapidot, který raketou Python 3 sestřelil syrský MiG-23. Příští den příslušníci 133. perutě ohlásili dva zlikvidované MiG-21 a jeden MiG-23. Dne 9. června se bojovalo už od rána. Za tento hektický den si piloti „patnáctek“ připsali beze ztrát 11 vítězství, přičemž jen jediná dostala zásah raketou vypálenou z MiG-23. Izraelský pilot ji ale s roztříštěnými kormidly a jen jedním pracujícím motorem udržel ve vzduchu a dotáhl až na letiště. Ve čtvrtek 10. června pak boje dál gradovaly. Avner Naveh měl zatím na účtě dva sestřely dosažené v kokpitu F-15 a toho dne pomocí řízených střel poslal k zemi tři soupeře. Stal se tak s pěti sestřely prvním stíhacím esem létajícím na tomto typu.

Příští den piloti F-15 vznesli nárok na pět sestřelů a Joram Peled od 133. perutě zlikvidoval dvě „třiadvacítky“. Jednalo se o jeho čtvrté a páté vítězství a stal se tak druhým a dosud posledním stíhacím esem na F-15. K dalšímu zápasu došlo 24. června, kdy Joel Feldso poslal k zemi dva MiG-23. Poslední srpnový den sestřelil Saul Schwarz od 106. perutě jeden syrský MiG-25 ve spoluúčasti s protiletadlovou baterií MIM-23 Hawk – raketa ze země mig poškodila, ten musel klesnout níž k zemi a tam už s ním neměl pilot F-15 větší problém.

Po delší přestávce se „patnáctky“ dostaly do boje až 19. listopadu 1985, kdy Avner Naveh od 106. perutě poslal do hlubin dvě syrské „třiadvacítky“ – jednu sám a druhou společně s Ben-Dor Juvou od stejné jednotky. Šlo už o jeho sestřely číslo šest a sedm.

Držet Syřany pod krkem

Pokud jde o další střety mezi americkými a sovětskými stroji, 2. února 1986 dvojice F-15 zachytila u Kypru libyjský dopravní Gulfstream II směřující do Damašku a přinutila ho přistát na letecké základně Ramat David. Podle informací zpravodajských služeb se měli na palubě nacházet palestinští vůdcové, ale nebyli tam, a po čtyřech hodinách mohl stroj znovu odstartovat.

TIP: Americký Orel a sovětský Netopýr (1): Duel F-15 Eagle vs. MiG-25

Ve druhé polovině 80. let se na Blízkém východě začaly objevovat i nejmodernější MiG-29. Mají mimořádný přebytek tahu a vztlaku, což jim umožňuje vést manévrový boj i s mnohem lehčími stroji, takže sovětské velení s nimi počítalo právě jako s protiváhou F-15. „Patnáctka“ tak přišla o svou naprostou dominanci. V pátek 14. září 2001 se izraelským F-15 ale podařilo sestřelit dva syrské MiG-29, které se pokoušely pronásledovat izraelský průzkumný letoun letící podél libanonské a syrské hranice. Oba Syřané se úspěšně katapultovali. Od té doby si piloti tamních „patnáctek“ zatím další sestřel nepřipsali.

Dokončení: McDonnell Douglas F-15 Eagle (2): Hřmotný orel ve službách armád NATO

Velikonoce jsou nejvýznamnějším křesťanským svátkem a oslavou zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Pro pořádek si tedy připomeňme, co se před 2 tisíci lety Jeruzalémě stalo. 

Ježíš sem přijel i se svými učedníky na Květnou neděli oslavit svátek pesach. Zahrával si ovšem s ohněm. Část svých spoluobčanů si rozhněval vyhnáním penězoměnců z jeruzalémského chrámu, velké spory měl i s farizeji a jinými židovskými náboženskými skupinami. Navíc hlásal příchod božího království, čímž se stal politicky nepohodlný vládnoucím Římanům.

Velikonoce den po dni

• Ve středu, která dostala později přízvisko „škaredá“, vyzradil Jidáš velekněžím, kde se skupinka nachází.
• Ve čtvrtek uspořádal Ježíš v Getsemanské zahradě za hradbami Starého města pro své blízké slavnostní večeři – a to už něco tušil. Po jídle zůstal vzhůru a v úzkostech se modlil k Bohu. O několik hodin později ho vojáci zatkli, poznávacím znamením měl být polibek, který mu Jidáš vtiskl na tvář.

Apoštolové se rozutekli, Petr, který se holedbal, že svého pána nikdy neopustí, jej dokonce ze strachu z uvěznění třikrát zapřel.

• V pátek byl „Ježíš Nazaretský, židovský král“ odsouzen k smrti a po bolestném stoupání s křížem na zádech byl na vrchu Golgota popraven ukřižováním. Jeho tělo si vyžádal Josef z Arimatie a uložil jej do skalního hrobu.
• V sobotu podle pozdějších výkladů sestoupil do říše smrti.
• Už třetí den, v neděli, ale vstal Kristus z mrtvých. Ukázal se nejprve Máří Magdaleně, ačkoli ta jej zpočátku nepoznala. Poté navštívil i své apoštoly a uložil jim dál šířit víru.

Celou historií se táhnou i spekulace, kdy přesně ke Kristovu zmrtvýchvstání došlo. Isaac Newton podle astronomických dat určil jeho ukřižování na 7. dubna roku 30, 3. dubna 33 nebo 23. dubna 34, k poslední z variant se přikláněl nejvíc. Roku 1990 ohlásili dva oxfordští vědci Colin Humphreys a W. D. Waddington, že částečné zatmění úplňku, o němž mluví evangelia, mohlo nad Jeruzalémem nastat v podvečer 3. dubna 33 a skončilo 51 minut po východu slunce. Z hrobu tedy vstal Ježíš 5. dubna roku 33.

Egyptský jídelníček

I když by to pozdější křesťanští činovníci nejraději vymazali, Ježíš byl Žid se vším všudy a místo Velikonoc pochopitelně slavil pesach, připomínku na zachránění hebrejských kmenů z egyptského otroctví. Cokoli židovského však bylo pro Ježíšovy pozdější vykladače nežádoucí, proto bylo už v 5. století ustanoveno, že se termín Velikonoc nesmí s tímto významným svátkem izraelitů křížit a je vypočítán na nejbližší neděli po prvním jarním úplňku. Sílu tradic se ale nepodařilo zlomit, proto si mnohé zvyky a symboly „vypůjčili“ i křesťané.

Jan Křtitel nazval Krista Beránkem Božím, jehněčí pečínka ale není svérázným projevem kanibalismu. Pečená jehněčí kost s kusy masa byla pro hebrejce zpodobněním silné ruky boží vykonávající poslední z ran egyptských – vyvraždění provorozených synů Egypta. Taková spotřeba jehňat by ovšem brzy zdecimovala chovy, nehledě na to, že v 19. století jehněčí podražilo. Proto se místo pečeně připravuje beránek ze sladkého těsta. Pro křesťany ovšem zosobňuje čistotu a obětování.

Vejce jako symbol plodnosti a pospolitosti

Vejce na svátečním stole představovala Izraelcům život a naději. Uvařená natvrdo měla symbolizovat sílu člověka odolávat ranám osudu a příkořím. Podobný význam – oslavu plodnosti – mají vejce i u Velikonoc. Každá rodina prý měla sníst alespoň jedno vejce společně, aby po celý další rok držela při sobě. 

TIP: Beránci, mazance a jidáše: Co symbolizuje tradiční velikonoční pečivo?

Naopak pojídání mazanců údajně pochází z ještě starších, pohanských dob. Také vám jeho tvar nápadně připomíná slunce? Původně se ovšem sluneční bochánky pekly z vajec a sýra, sladkou příchuť dostaly až v 18. století. 

Do velikonočního jídelníčku přešla i mladá zelenina a byliny, jejichž hořká chuť upomínala Židy na strádání v egypském zajetí a symbolizovala i probuzení přírody. A právě oslava jara je pro většinu Čechů to jediné, co dnes z Velikonoc zbylo...

Spin-off společnosti Virgin Orbit, která se v roce 2017 oddělila od Virgin Galactic miliardáře Richarda Bransona, ohlásila dobrovolné řízení podle kapitoly 11 amerického zákona o bankrotu. Firma, která se primárně orientovala na vynášení malých satelitů na oběžnou dráhu, propustila 85 % zaměstnanců z celkových 750 zaměstnanců a pozastavila svůj provoz. Ještě relativně nedávno přitom firma plánovala ambiciózní mise k Marsu.

Virgin Orbit má na svém kontě šest úspěšných a několik neúspěšných vesmírných startů, během kterých na oběžnou dráhu dopravila 33 satelitů. „Jsem neuvěřitelně vděčný a hrdý na každého z našich kolegů, jak za průkopnického ducha inovací, kterého ztělesnili, tak i za jejich trpělivost a profesionalitu v této těžké době,“ uvedl v prohlášení ředitel společnosti Virgin Orbit Dan Hart.

Firma usiluje o prodej majetku a dál hledá kupce. Tržní hodnota společnosti Virgin Orbit se v den oznámení bankrotu pohybovala okolo 65 milionů dolarů. Před dvěma lety přitom přesahovala tři miliardy dolarů.

Na seznamu živelních katastrof figurují povodně, bouře, tropické cyklony, zemětřesení, sopečné erupce, ale i laviny a sesuvy půdy. Ani všechen pokrok, kterým dnes disponujeme, nás občas neuchrání před tragédiemi. Pokud bychom události, které máme alespoň trochu zdokumentované, seřadili do tabulky podle počtu obětí, první místa hned v několika kategoriích okupuje Čína. Během povodní z července roku 1931 zde například zahynulo nejstřízlivějším odhadem kolem čtyř set tisíc lidí. Čísla se však mohou šplhat až ke čtyřem milionům.

Vody Dunaje

Dunaj, nebo spíš mohutné povodně, které pravidelně způsoboval, dělal Vídeňanům vrásky po celá staletí. A to i přesto, že se klikatil v spletité síti bahnitých meandrů, proplétal se kolem četných ostrůvků a větvil se do několika ramen. Poté, co roku 1744 kriticky zaplavil Leopoldstadt, rozhodla se Marie Terezie situaci řešit. Protipovodňová opatření se však nakonec neuskutečnila. Teprve ve druhé polovině 19. století se začalo diskutovat o regulaci samotné řeky. K Dunajskému kanálu a Starému Dunaji, dvěma původním ramenům řeky, tak přibyl i takzvaný Durchstich – hlavní průtok Dunaje městem. Mimochodem, práce řídila francouzská společnost Castor, Couvreux et Hersent, která se angažovala také na stavbě Suezského průplavu.

I přesto postihla město na samém konci století hned dvakrát zničující velká voda. V sedmdesátých letech 20. století tak započal nový projekt, díky němuž do Vídně přibyl odlehčovací kanál Nového Dunaje, ale také uměle vytvořený Dunajský ostrov.

Ledová pohroma

Na jaře roku 1830 postihly masivní povodně hned několik rakouských měst včetně Vídně. Jedna z kramářských písní, která vznikla nedlouho poté, ji barvitě líčila v mnoha slokách. Na vině byla nejen voda, ale také ledové kry, které s sebou nesla:

„U města Vídně, ledy se tam zduly, statky a chalupy v hromadě tam byly. Voda se tam zdula, v Leopolštat přišla, hodinu s půlnocí všecko zatopila. Tak silně vstoupila, na šest loket vejšky, po ulicích stála i mosty trhala. Dolní štoky všecky zatopeny byly, takže mnozí lidé k utopení přišli. Z kanonův stříleli, ledy roztloukali, i také ty dřeva, co byly vzepřený.“

Město bez paměti

Za největší tragédii svého druhu na evropském kontinentu se považuje zemětřesení v italské Messině roku 1908. Udeřilo v pondělí 28. prosince deset minut před půl šestou ráno. Ve městě v té době žilo kolem 160 tisíc obyvatel, jenže o den dříve se v místním divadle dávala opera Aida, což přilákalo další desítky návštěvníků z okolí. Diváci, stejně jako hudebníci a operní zpěváci samozřejmě po tříhodinovém představení ve městě přespávali.

Zemětřesení zničilo historické památky města a zbytek dokonalo bombardování během 2. světové války – i proto se Messině říká město bez paměti. (foto: Wikimedia Commons, ETH-Bibliothek, CC BY-SA 4.0)

Zahřmělo, jako kdyby explodovalo tisíc bomb. Lékař, jenž katastrofu přežil, líčil, že o chvíli později slyšel syčení podobné zvuku rozžhavených žehliček ponořených do studené vody. Tři mohutné otřesy o síle 7,1 momentové škály (nástupce zastaralé Richterovy stupnice) trvaly jen minutu. Následovaly však vlny tsunami vysoké až 13 metrů a rozsáhlé sesuvy půdy. Kolem 91 % budov ve městě bylo více či méně zničeno.

Sebezničující exploze

Mohutný výbuch sopky Krakatoa, jehož hlavní dějství se odehrálo mezi 26. a 27. srpnem roku 1883, zničil nejen stejnojmenný ostrov. Obří pyroklastické proudy a více než čtyřicetimetrové vlny tsunami způsobily smrt přes 36 tisíců lidí. Tlaková vlna ze třetího ze čtyř gigantických výbuchů sedmkrát oběhla Zemi. Exploze byla slyšitelná až do vzdálenosti 160 kilometrů, přičemž polovina osazenstva posádek lodí plujících nedaleko ostrova ohluchla.

Koncentrace kyseliny sírové v ovzduší způsobila nejen kyselé deště, ale zvýšila též odrazivost slunečního záření zpět do vesmíru – a teploty na Zemi poklesly o 1,2 °C. Většina ostrova Krakatoa se zhroutila do vyprázdněného magmatického krbu. Jeho pozůstatkem je dnešní ostrov Rakata. Z kaldery zalité mořem se ale o čtyři desítky let později vynořil nový ostrov, jenž dostal jméno Anak Krakatoa čili Dítě Krakatoy.

Stopy v umění

„Šel jsem po cestě se dvěma přáteli – slunce zapadalo za horu nad městem a fjordem – pocítil jsem nápor smutku – nebe se náhle změnilo v krvavou červeň. Zastavil jsem se, opřel o zábradlí, smrtelně unaven – přátelé se po mně ohlédli a pokračovali dál. Já jsem se díval na plápolající mraky nad fjordem, byly jak krev a meč – mí přátelé šli dál a já tam stál a třásl se strachy – cítil jsem, jako by velký, nekonečný výkřik šel tou nekonečnou přírodou.“

Tak popsal malíř Edward Munch ve svém deníku jeden ze znepokojivých okamžiků, který dost možná podnítil jeho slavný obraz Výkřik. Jak souvisí s Krakatoou? Do atmosféry totiž výbuch vyvrhl na 25 km³ popela a prachu, což v následujících letech způsobovalo sytě rudé západy slunce. Název sopky inspiroval i Karla Čapka – v jeho románu Krakatit po ní nazve svou novou nevídaně ničivou výbušninu hlavní hrdina, chemik Prokop.

Velký požár Londýna

Do výčtu živlů sice oheň náleží, jeho řádění však příliš často vyvolává člověk sám. Nejinak se tomu stalo v Londýně roku 1666. Jiskry z neuhašeného ohně v peci pekaře Tomase Farrynora zapálily vedle složené palivové dříví. Brzy se celá Pudding Lane ocitla v plamenech a oheň se rozšiřoval dál – hladově přeskakoval na dřevěné a slaměnné části domů.

TIP: Nejhorší rok v dějinách lidstva: Výbuch sopky vyvolal globální katastrofu

Běsnění, které se rozpoutalo onu neděli ráno 2. září, bylo překonáno až  o čtyři dny později. Ohni padlo za oběť 13 200 domů, 87 chrámů a 6 kaplí, 44 cechovních sídel, ale i budovy Královské burzy, městského vězení, čtyři mosty přes Temži či tři městské brány. Paradoxně však oheň zastavil šíření morové nákazy, která hubila Londýňany předchozího roku.

Největším zdravotním rizikem po transplantaci je reakce štěpu proti hostiteli označovaná jako GvHD (anglicky graft versus host disease). Jde o útok T-lymfocytů dárce transplantátu proti buňkám příjemce, který se může rozvinout do velmi závažného stavu a v některých případech i úmrtí. Projevy této reakce bývají obzvláště devastující u pacientů s nádorem, kteří prodělali transplantaci kostní dřeně.

„Kostní dřeň je jako dvousečné ostří. Její transplantace zachraňuje životy lidem s agresivními nádory krve, ale zároveň jim také bohužel může život vzít, kvůli reakci štěpu proti hostiteli," přibližuje Andrea Hendenová z australského QIMR Berghoferova lékařského výzkumného institutu

Transplantace a střevní mikroflóra

Podle Hendenové se reakce štěpu obzvláště obtížně léčí u pacientů, kteří jsou hospitalizováni po dlouhou dobu, a jejich léčba zahrnuje potlačování imunity. Důležitou roli hraje střevní mikroflóra, jejíž kondice má vliv na to, jak pacient zvládá případné problémy po transplantaci. Střevní mikroflóru přitom lze ovlivnit, například fekální transplantací s mikroby od dárce se zdravým mikrobiomem.

V Austrálii teď pod vedením Hendenové zahajují první klinické testy pacientů, kteří podstoupili transplantaci kostní dřeně a objevila se u nich reakce štěpu proti hostiteli. V první fázi podstoupí fekální transplantaci 10 pacientů, časem by se jejich počet mohl rozšířit.

TIP: Překvapivá léčba: Fekální transplantace pomáhají s melanomy

Odborníci doufají, že tento průlomový test povede k objevu konkrétních mikrobů, jejichž přítomnost v mikrobiomu podporuje léčbu reakce štěpu proti hostiteli. Výsledkem by mohla být vylepšená, cílená léčba, která by zahrnovala jen část mikrobiomu. Tento výzkum by mohl pomoci i pacientům s dalšími typy onemocnění, jako je Crohnova choroba nebo ulcerózní kolitida, které se v některých ohledech podobají reakci štěpu proti hostiteli.