Z kosmodromu v Kourou má dnes ve 14:15 SELČ zamířit do vesmíru sonda Juice, která má zkoumat soustavu Jupiteru. Úkolem sondy je kromě zkoumání systému největší planety Sluneční soustavy prostudovat trojici jejích ledových měsíců: Callisto, Europu a zejména největší měsíc Ganymedes. Mimo jiné se pokusí zjistit, zda se na nich může vyskytovat život.

Zatím nic nenasvědčuje tomu, že by mohl být start odložen kvůli technickým problémům, může se ale stát, že mu zabrání nepříznivé počasí. Další možnost startu pak bude po následujících 14 dní, příští pak až v srpnu.

Sonda se od nosné rakety oddělí půl hodiny po startu. Následně se rozvinou obří solární panely o rozloze 85 metrů čtverečních, které zajišťují napájení vědeckých přístrojů a služebních systémů. Juice v prvních fázích své cesty několikrát obletí Zemi, Měsíc a Venuši, které využije ke gravitačnímu manévru. Ten jí poskytne rychlost potřebnou k dosažení Jupiteru. 

Osm let cesty a čtyři roky výzkumů

V okolí naší planety se bude pohybovat až do roku 2029. Očekává se, že v letech 2031 až 2034 začne plnit hlavní cíl své mise, tedy průzkum Jupiterovy soustavy a jeho tří měsíců, kolem kterých proletí až 35×. V roce 2035 se pak ustanoví na orbitě Ganymeda, největšího měsíce Sluneční soustavy. Dopadem na jeho povrch svou misi zakončí.

Ariane 5 vynese do vesmíru šestitunový náklad – kromě sondy vážící 2,4 tuny s sebou vezme i 3,6 tuny paliva, které Juice využije pro gravitační manévry u Země, Měsíce a Venuše i pro uvedení na oběžnou dráhu Jupiteru a Ganymedu. Na palubě sondy je deset přístrojů, jejichž úkolem je prozkoumat vše od Jupiteru a jeho okolí po oceány uvězněné hluboko pod povrchem měsíců. Sonda bude se Zemí komunikovat pomocí antény o průměru 2,5 metru.

Vědci ESA uvedli, že cílem mise není najít na ledových měsících život. Juice se bude snažit zjistit, zda na nich život mohl nebo může existovat. Bližší zkoumání by pak lidstvo čekalo v závislosti na výsledcích mise Juice v následujících dekádách. Evropská kosmická agentura na projektu pracuje už od začátku minulého desetiletí, mise vyšla na zhruba 1,6 miliardy eur (37,6 miliardy korun). Na vývoji a testování sondy a zařízení se podle ESA podílelo přes 2000 lidí z 23 zemí včetně českých vědců.

„Týden po startu nás čeká intenzivní práce spojená s řízeným vyklápěním měřicích antén. Během letu k Jupiteru pak plánujeme pomocí našeho přístroje detekovat dopady kosmického prachu na sondu, a tak přispět k výzkumu jeho výskytu, především v pásu asteroidů mezi Marsem a Jupiterem,“ uvedl v tiskové zprávě Ondřej Santolík, vedoucí českého výzkumného týmu z oddělení kosmické fyziky Ústavu fyziky atmosféry Akademie věd ČR. Ústav pracoval na zařízení pro výzkum radiových a plazmových vln v prostředí Jupiteru.

TIP: Návštěvy u Jeho Veličenstva: Které sondy navštívily, nebo brzy navštíví Jupiter?

Do přípravy mise Juice se zapojili také vědci z brněnského Ústavu přístrojové techniky Akademie věd ČR, kteří pomocí vlastní kryogenní aparatury otestovali míru tepelného vyzařování speciálního povlaku sondy. Na projektu se podíleli také vědci z Astronomického ústavu AV ČR, kteří sestrojili prototyp speciálního napájejícího zdroje.

Komentovaný start sondy JUICE můžete sledovat například na kanálu Czech Space News od 13:50 hodin.

Podle platné vyhlášky musejí být balené potraviny prodávané v Evropské unii opatřeny informací o obsahu nutričních hodnot, tedy o množství energie a živin – konkrétně tuků včetně nasycených mastných kyselin, sacharidů včetně cukrů, bílkovin a soli. Obsah nutrientů se stanovuje pomocí laboratorních testů. Při zjišťování kalorické hodnoty se pak vychází z toho, že se veškerá energie uvolněná v těle z živin nakonec přemění v teplo, jehož množství lze změřit. 

Konkrétní postup není nijak složitý: Potravina se umístí do kalorimetru (v principu jde o uzavřenou nádobu obklopenou vodou) a zahřívá se, dokud se obsah kompletně nespálí. Nárůst teploty vody potom slouží coby ukazatel obsaženého množství energie.

TIP: Stále hladové neurony: Kolik energie vyžaduje myšlení?

Výsledek nicméně nepředstavuje cílovou hodnotu; jelikož organismus spotřebuje průměrně 15 % energie na samotné metabolické procesy, vynásobí se získané číslo koeficientem 0,85. Zároveň platí, že trávení každého ze tří hlavních typů živin – tj. bílkovin, tuků a sacharidů – vyžaduje jiné množství energie. Nejnáročnější na zpracování jsou proteiny, jejichž jeden gram obsahuje 23,4 kilojoulu, ale naše tělo z něj dokáže získat pouze 17,2 kilojoulu.

Ti, co měli štěstí, si mohli alespoň trochu spravit chuť díky OSN a Správě spojených národů pro první obnovu a provoz (někdy se také používá označení Správa spojených národů pro hospodářskou pomoc a obnovu, daleko známější je však pod svou anglickou zkratkou UNRRA), která poslala do Československa do roku 1947 skoro neuvěřitelných 800 tisíc tun potravin. V jejich krabičkách jen málokdy chyběly i proslavené žvýkačky či pravá káva, kterou si strávníci navyklí na meltu nemohli vynachválit. UNRRA nezapomínala ale ani na léky či textil, jehož se rovněž příliš nedostávalo.

Neoblomný Stalin

Ze západu mohla do Československa doputovat i další pomoc. Americký prezident Harry Truman totiž vzal vážně varování velvyslance v Moskvě George G. Kennana a rozhodl se politicky bojovat za svou doktrínu spočívající v zadržování komunismu. Ohroženým zemím mohl alespoň ekonomicky vyjít vstříc Plán evropské obnovy (daleko známější pod přízviskem Marshallův plán), díky němuž dostaly evropské státy asi 13 miliard amerických dolarů.

Československé poválečné potravinové lístky. (foto: Wikimedia Commons, Jarba, CC0)

I Československo se mohlo podílet na této hospodářské pomoci, a skutečně vláda přijala pozvání na konferenci do Paříže, kde měla ČSR přistoupit k Marshallovu plánu. Tomu však zabránil Stalin, který dokázal svou vůli vnutit i tuzemským komunistům, kteří už drželi pevně v rukou příslušné politické funkce a k americkému plánu se v červenci 1947 postavili zády. Stalin totiž jasně naznačil, že případná účast Československa na konferenci by vážně narušila vztahy mezi ČSR a SSSR.

TIP: Přídělový systém a kolonizace pohraničí: Jak vypadal „normální život“ po válce

Přídělový systém vydržel sice až do konce května roku 1953 (kdy už stál v čele státu po březnové smrti Klementa Gottwalda nový prezident Antonín Zápotocký), ale od začátku roku 1949 bylo možné nakupovat i mimo něj. Jen málo kdo si to ale mohl dovolit. Potraviny i zboží byly i kvůli problémům se zásobováním a nespravedlivé komunistické sociální politice velmi drahé. 

Už krátce po zařazení letounu McDonnell Douglas F-15A Eagle do služby amerického letectva zazněl požadavekna prodloužení doletu. Ve druhé polovině 70. let proto u McDonnellu zahájili práce na stroji s větším obsahem palivových nádrží a vylepšenou avionikou. Od roku 1979 pak začaly operační útvary tyto F-15C přebírat. Z výrobních pásů jich sjelo na 300, páteř amerického letectva tvořily po celá 80. a 90. léta.

Předchozí část: Hřmotný orel ve službách armád NATO (1): McDonnell Douglas F-15 Eagle

Poprvé se do boje dostaly v lednu 1991 během operace Pouštní bouře. Krátce po půlnoci 17. ledna zaútočily spojenecké bombardéry na cíle v okolí Bagdádu a součást jejich doprovodu tvořilo též osm F-15C od 33. wingu. Do hluboké tmy ale startovali rovněž iráčtí stíhači a jednoho z nich zachytil radiolokátorem kapitán John Kelk. Cíl identifikoval jako MiG-29 a odpálil na něj řízenou raketu, která ho zničila. Jen o půl minuty později kapitán Grater vypustil dvě střely, které našly svůj cíl v podobě dvojice iráckých stíhaček Mirage F1.

Nová vítězství

Za pár minut kapitán Tate od 1. wingu zachytil soupeře vzdáleného 19 km. Vyrazil proti němu a z F-15C vypustil na čtyři kilometry AIM-7 Sparrow, která vzápětí rozmetala na kusy další iráckou mirage. Ke střetu došlo i odpoledne při bombardování letiště u Bagdádu. Tam se pohybovala dvojice MiG-29, takže čtveřice F-15C se oddělila od formace a vyrazila je stíhat – po jednom vítězství si připsali kapitán Draeger a kapitán Magill od 33. wingu.

Ve vzduchu se pak bojovalo až 19. ledna, kdy skupina F-16 napadla letiště v severozápadním Iráku, přičemž je kryla čtveřice F-15C od 33. wingu. Základnu bránili Iráčané na MiG-29 – jeden poslal k zemi kapitán Underhill, druhý kapitán Rodriguez. Při další hlídce 33. wingu přišlo hlášení, že se v oblasti pohybují MiG-25. Kapitán Tollini na jeden z nich úspěšně odpálil raketu a trefil, irácký pilot se ale stačil katapultovat. Druhou „pětadvacítku“ smetl z oblohy kapitán Pitts. Nový úspěch toho dne zaznamenali piloti od 36. wingu kapitán Prather a nadporučík Sveden, kteří v podvečer zničili každý po jedné mirage.

Migy a suchoje jako hrušky

Kapitán Draeger od 33. wingu vedl 26. ledna 1991 čtveřici F-15C, když dostal informaci o skupině nepřátel vzdálených asi 150 km. Okamžitě vyrazil do dané oblasti – malá formace neměla proti F-15C mnoho šancí a tři MiG-23 šly po zásazích raketami k zemi. O den později dvojice eaglů od 36. wingu právě doplňovala palivo za letu, když přišla zpráva o nepříteli jihovýchodně od Bagdádu. Kapitán Denney ze vzdálenosti 32 km odpálil střelu AIM-7, která vybuchla blízko jednoho MiG-23, na jeho zničení to však nestačilo. Denney proto vypustil druhou raketu, která už nepřítele rozmetala na kusy. Jeho wingman zatím pronásledoval další „třiadvacítku“, minul však. Pak odpálil nové dvě rakety a ty už zasáhly. Do boje se vrátil rovněž kapitán Denney a zlikvidoval ještě jeden MiG-23.

Příští den ráno čtveřice eaglů od 32. wingu zaznamenala formaci mířící k hranicím Íránu. Kapitán Watrous dokázal odpálit raketu na jeden MiG-23, který za sestavou trochu zaostával. Rčení, že posledního kousne pes, se ukázalo jako pravdivé a mig se po zásazích rozpadl na kusy. Watrouse vzdušné vítězství tak rozrušilo, že při následném doplňování paliva z létajícího tankeru o něj zavadil a urazil si skoro metr levého křídla. Přesto dokázal bezpečně přistát.

Dne 29. ledna 1991 čtveřice F-15 od 33. wingu hlídkovala nad bojištěm a dostala upozornění na několik MiG-23BN, letících nízko nad zemí. Kapitán Rose na ně odpálil raketu AIM-7 a ta bez problému zasáhla cíl. Už příští den získal pilot F-15C kapitán Masters neobvyklé vítězství, když kolem 16.00 smetl z oblohy transportní Iljušin Il-76.

Hon na vrtulníky

Ráno 6. února pak došlo k velkému střetu, v němž příslušníci 36. wingu připsali na konto dva bitevní Suchoje Su-25 a dva MiG-21. Následujícího dne vzlétla na hlídku formace eaglů od 33. wingu, kterou vedl velitel jednotky plukovník Rick Parsons. Po příletu do oblasti Bagdádu na obrazovce radaru uviděl množství cílů – šlo o Su-22, patrně se pokoušejících o úlet za hranice země.

Velitel na jeden odpálil raketu AIM-7 a sestřelil ho. Jiné dva dostal kapitán Murphy. Krátce po poledni pak major Randy May od 36. wingu smetl z oblohy vrtulník Mi-8. O dva dny později se dva příslušníci stejné jednotky podělili o zásah dalšího Mi-8. K mimořádně kurióznímu vítězství pak došlo 14. února, kdy pilot F-15E Strike Eagle od 4. wingu narazil na nepřátelskou helikoptéru. Američané ji tentokrát nezasáhli kanonem ani raketami, ale díky zaměřovacímu systému LANTIRN – laserem naváděnou bombou GBU-10.

Stíhat i bombardovat

V 70. letech USAF hledalo náhradu za stíhací bombardéry F-111 a F-4. Jako nejjednodušší se ukazovalo upravit k těmto úkolům F-15. Společnost McDonnell Douglas proto začala vyvíjet variantu schopnou útoků na pozemní cíle na velké vzdálenosti a za každého počasí při zachování plné schopnosti vedení vzdušného boje. Modifikace dostala označení F-15E Strike Eagle a její první prototyp vznikl přestavbou dvoumístného F-15B v srpnu 1981.

V zadní části kokpitu seděl operátor obsluhující radiolokátor. Testy velení uspokojily, takže padlo rozhodnutí o zahájení sériové výroby. První hotový stroj vzlétl 11. prosince 1986. Stíhací F-15C se zapojily do akcí za války v Jugoslávií v roce 1999. Součást doprovodu bombardérů při první misi 24. března tvořily též eagly od 493. perutě. Do houstnoucí tmy ale z letiště Niš startovali i srbští stíhači na MiG-29.

Nebe nad Balkánem

Jako první zareagovali Američané. Zkušený podplukovník Cesar Rodriguez, který měl na účtě už dva sestřely z Perského zálivu, zachytil radarem „devětadvacítku“ majora Iliji Arizanova, vzdálenou přibližně 100 km. Rodriguez zhruba 50 km od cíle odhodil přídavné palivové nádrže a zrychlil, dotáhl se na 25 km a úspěšně odpálil střelu AIM-120 AMRAAM: O dvě minuty později se k odpalu dostal kapitán Michael Shower. Obě střely minuly, až třetí trefila. Zasáhla stroj majora Nebojši Nikoliče, který se musel katapultovat.

Odpoledne 26. března bombardovalo okolí Bělehradu osm B-52 a letoun včasné výstrahy AWACS zaznamenal srbské letouny. Navedl na ně dvojici F-15C, hlídkujících u bosenské Tuzly. Velitel hlídky kapitán Jeff Hwang od 493. perutě odpálil raketu AMRAAM a pak druhou, proti vedoucímu MiG-29 střelu vypustilo i jeho číslo.

Návrat nad poušť

Jugoslávský major Slobodan Perič první raketu dokázal ještě vymanévrovat, ale vzápětí „devětadvacítku“ zasáhla druhá. Perič se stačil katapultovat, jeho dvojka kapitán Zoran Radosavljevič ale v troskách zahynul. Stále v pohotovosti F-15 se dočkaly nasazení i po 11. září 2001 během invaze do Afghánistánu a do Iráku, na soupeře ve vzduchu tam ale už nenarazily. Stále u nich tedy zůstává neuvěřitelný poměr 104 sestřelených nepřátelských letounů bez jediné vlastní ztráty.

TIP: Americká blamáž: Sestřelení F-117 Nighthawk nad Bělehradem

Postupně dochází k modernizaci jejich avioniky a starší stroje procházejí generálními opravami. Do výzbroje je zařadilo izraelské, saúdské, japonské, singapurské a jihokorejské letectvo. Hlavně kvůli exportu vznikla varianta F-15SE Silent Eagle, představená v roce 2009. Disponuje částečně vlastnostmi stíhaček kategorie stealth, výzbroj nese ve vnitřních šachtách. Letectvo USA s eagly počítá i v následujících desetiletích a plánované jednomístné F-15EX mají doplňovat o generaci mladší F-22 a F-35. Z oblohy tak rozhodně v dohledné době nezmizí.

Lidé mluvící keltským jazykem sídlili na území Čech a pravděpodobně i Moravy zhruba do přelomu letopočtu. Kdy však na místo dorazili? To bohužel nevíme, protože nedokážeme ani přesně zmapovat, kdy vlastně keltské etnikum vzniklo. Jeho příslušníci sice v řadě řemesel dosáhli technologické dokonalosti, ale vlastní písmo nikdy nevyvinuli a nezanechali po sobě písemné památky.

Keltské dějiny tak převážně halí mlha a historici se musejí spoléhat na zprávy antických autorů. Ti ovšem o Keltech neměli příliš přesné informace, a často je navíc záměrně upravovali ať už z důvodů ideologických, politických, či literárních. Velká část antických záznamů je také značně pozdní, takže se jejich pisatelé vlastně ohlíželi za minulostí. 

První nejasné zprávy o Keltech zaznamenali Řekové v 6. století př. n. l., ale o existenci etnika severozápadně od své domoviny se tou dobou spíš jen dohadovali. Konkrétní představu získali kolem roku 387 př. n. l., kdy desítky tisíc drsných keltských válečníků přitáhly do severní Itálie a bez větších problémů dobyly i Řím. Ten měl sice ještě daleko do pozdější podoby, přesto již patřil k velkým civilizovaným centrům antického světa. Keltové město neobsadili ani se jej nesnažili dlouho udržet, započali tak nicméně rozsáhlou expanzi, jež vyvrcholila v následujících dvou staletích tažením na Balkán. Postupně při ní osídlili současné Maďarsko, Francii, Španělsko, velkou část severní Itálie, jih Německa a v Malé Asii založili království Galatia, dnešní Turecko.

Kdo je vlastně Kelt?

Je třeba mít na paměti, že ne každý člověk hovořící keltštinou musel být nutně Keltem. Kultura i jazyk se šířily ve vlnách a etnika se promíchávala stejně jako kmeny. Otázkou proto zůstává, koho lze za Kelta označit. Hrál mezi kmeny roli nějaký pocit sounáležitosti? Nebo byl podstatný hlavně fakt, že se dotyčný za Kelta sám považoval? A když někdo hovořil keltským nářečím, ale přitom vyznával třeba řecké bohy a jinak vedl římský způsob života, tak byl vlastně kým? Bez problémů se mohlo stát, že původně germánský či nezařazený kmen přijal keltské zvyky, ať už dobrovolně při kulturní a obchodní výměně, nebo pod válečným nátlakem. Po kolika generacích ho v takovém případě můžeme počítat mezi keltské? 

Předpokládá se, že společnost, která si osvojila zvyky a jazyk kulturně silnějšího etnika, postupně zhruba během dvou generací zapomněla obyčeje svých předků a přizpůsobila se nové situaci. Ostatně dělo se to i při moderních migracích v 19. či 20. století. Pro zjednodušení se proto za Kelta považuje ten, kdo se k etniku sám hlásil. Nicméně také víme, že se původní kultura nedá úplně vymazat, přičemž tu nově přijímanou často silně pozmění a vznikne unikátní mix. Platí tedy, že se Keltové v Čechách od Keltů na území současné Francie zřejmě lišili tolik jako dnes třeba Češi od Rusů.

Mezi kmenem a svazem 

Pro nás je zajímavé, že se tažení v severní Itálii zúčastnil i kmen Bójů, spojovaný právě s naším územím. Kromě toho jej různí římští autoři zmiňují i ve spisech o Panonii (dnešním Maďarsku) či jižním Německu. Je tedy možné, že po vyhnání ze severu Apeninského poloostrova putovali Bójové z místa na místo a usídlovali se v jednotlivých zemích. Příběhy o migrujících kmenech však měli antičtí a později renesanční i obrozenečtí autoři v oblibě, aniž by je často zakládali na jakkoliv podložených informacích.

Podle zápisů se názvy různých kmenů běžně vyskytovaly na více místech Evropy a můžeme se jen domýšlet, jak k tomu došlo. Reálně je navíc možné, že Bójové sídlili ve všech uvedených oblastech naráz, tedy od jižního Německa přes Čechy, Moravu a Rakousko až po Maďarsko. Pojmenování „Bójové“ by pak ovšem nesloužilo coby název kmene, nýbrž kmenového svazu.

Negramotní, ale nadčasoví 

Jediný dochovaný soudobý záznam o středoevropských Bójích – tj. nikoliv těch v severní Itálii – pochází z fragmentů od historika Poseidonia. Podle něj sídlili někde v Hercynském lese, mezi Schwarzwaldem a Karpaty, a koncem 2. století př. n. l. tam údajně odrazili tažení germánských Kimbrů a Teutonů. Další zprávy máme až z 2. století n. l., kdy například římský historik Tacitus označuje zemi markomanského krále Marobuda jako Boiohaemum, tedy někdejší domov Bójů: „Jméno Boiohaema dosud trvá a svědčí o dávných dějinách země, i když se obyvatelstvo změnilo. Markomané získali svá sídla vlastní zdatností poté, co odtud byli vyhnáni Bójové.“ Z uvedených vět nicméně nevyplývá, že Markomani Bóje vytlačili – mohli klidně přijít až poté, co Keltové oblast z neznámého důvodu opustili.

Z čistě genetického hlediska nám tedy Keltové nezanechali téměř nic, ale mnohem výrazněji se do historie zapsali svým inovátorstvím. Ačkoliv byli negramotní, vyráběli nástroje, které v mnoha ohledech snesly srovnání s produkty tehdejší vyspělé antické civilizace. Četné postupy od ní sice převzali, ale spoustu dalších vyvinuli nezávisle: Byli vynikajícími šperkaři, kováři či skláři. 

Dohnat předchůdce

Pozdějšímu slovanskému obyvatelstvu v našich krajích však Keltové nezanechali téměř nic. Svým způsobem je to pochopitelné, protože mezi odchodem Bójů a příchodem Slovanů zde zhruba půl tisíciletí sídlili Germáni. Historici často doufají, že si jednotlivé kultury předávají znalosti a bude existovat jistá kontinuita – obzvlášť přechod mezi Germány a Slovany zřejmě proběhl postupným převrstvením. Bohužel se zdá, že germánské etnikum za Kelty v lecčem zaostalo, k předání řady výrobních postupů vůbec nedošlo a mnoho znalostí se ztratilo. Srovnáme-li pak středoevropské Bóje se Slovany, dohnali druzí jmenovaní své starší předchůdce až mezi 9. a 10. stoletím.

Éra Keltů nejen u nás, ale v celé Evropě se dělí do dvou základních období: Zhruba od 8. do 5. století př. n. l. trvala starší doba železná, zvaná též halštatská. Poté nastoupila krize a pravděpodobně i velká výměna obyvatelstva, spojená s migrací po celém keltském území. Od konce 5. století př. n. l. pak mluvíme o mladší době železné neboli laténské. 

Oppidum od slova obejít

Už v době halštatské se u nás nacházela keltská hradiště: V podstatě šlo o vyvýšené lokality ohraničené opevněným valem a kamennou hradbou s dřevohlinitou výplní. Nesnesly sice srovnání se středověkým hradem – kameny byly většinou položené na sucho nebo jen spojené hlínou či jílem – ale z technického hlediska překonaly i velkomoravská hradiště, obehnaná převážně valem s palisádou. Na rozdíl od Slovanů, kteří svá sídla stavěli především v údolí řek, vyhledávali Keltové kopce a návrší, i když se usazovali také v blízkosti větších toků coby důležitých dopravních tepen. V době halštatské stála v Čechách největší známá hradiště v Minicích, na vrchu Vladař, a především v Dolních Břežanech poblíž Vltavy, kde vzniklo oppidum Závist.

V dnešní České republice bychom našli šest oppid v Čechách a dvě na Moravě.

Vyššího stupně stavebnictví pak Keltové dosáhli v posledních dvou staletích před Kristem, kdy vybudovali soustavu známých oppid. Latinský název použitý Caesarem vznikl ze slov „ob“ a „pedes“, volně přeloženo „obejít“, a v podstatě označoval malá opevněná města, kde hradiště fungovalo jako hlavní pevnost. Zmíněné obce samozřejmě vznikaly postupně: Někdy vyrostly z menší osady, jindy kolem bývalého hradiště, jako v případě zmíněné Závisti. Oppida se často rozkládala na vrcholcích kopců či kolem nich, ale některá už také stála v údolí řek. 

Konečně hezčí keramika

V době halštatské zpracovávali Keltové hlínu na výrobu keramiky bez použití techniky, tedy vymačkáváním nebo sestavováním z hliněných válečků. Teprve na začátku doby laténské zřejmě potulní hrnčíři od příbuzných keltských etnik ze západní Evropy přinesli do Čech znalost hrnčířského kruhu. Keltům zpočátku sloužil pouze k dokončování výrobků a teprve postupem času se na něm naučili vytvářet nádoby, zejména ty jemné stolní. Práce s kruhem ve výsledku přispěla k jakési standardizaci: Keramika získala typický tvar, byla mnohem pravidelnější a hezčí. Slované na druhou stranu hrnčířský kruh zřejmě využívali až od konce 8. století.

Aby si nádoby po vytvarování zachovaly formu, musely se vypálit při teplotě mezi 500 a 800 stupni. V halštatu k tomu sloužila ohniště či jednoduché pece, zatímco v době laténské už se po Čechách rozšířily pece dvoukomorové: Oheň hořel ve spodní části a nahoru se vkládaly výrobky. 

Středověk na dosah meče

Ačkoliv doba železná dostala jméno po tvrdém kovu, byl dotyčný materiál velmi vzácný a jeho zpracování patřilo k vrcholnému umění keltského lidu. Celý proces od těžby rudy přes hutnictví až po vykování nástrojů, zbraní či zbrojí byl mimořádně náročný a složitý. Nicméně jen v Čechách máme doloženo šest hutnických pecí z doby laténské, včetně Mšeckých Žehrovic.

Keltské zpracování železa dosahovalo výjimečné úrovně, takže jejich výrobky leckdy zřejmě obdivovali i civilizovaní Římané. Zejména výzbroj elitních jezdců v lecčem připomínala středověké rytíře: Chránili se oválným či kulatým štítem, oblékali kroužkovou nebo šupinovou zbroj, na hlavě měli přilbu a v ruce kopí, oštěp, případně meč. Keltové pravděpodobně vynalezli techniku damaskování, tedy skládání fosforového železa a uhlíkové oceli, jímž se zajišťovala pevnost a zároveň odolnost čepele meče. Metoda se pak v raném středověku rozšířila, přičemž se takto vykované zbraně považovaly za špičkové a určené výhradně elitám.

Především barbaři 

Keltové většinou používali dlouhé dvoubřité meče, o nichž Caesar psal, že příliš nevydrží. Zřejmě šlo ale spíš o válečnou propagandu, protože podle nálezů byly keltské výrobky naopak velmi kvalitní. Problém Keltů spočíval v tom, že bojovali poněkud barbarsky, takže nemohli lépe secvičené římské armádě čelit. Vojensky se zviditelnili především při zmíněném tažení do severní Itálie, proti Římu a při několika dalších výpadech, kdy překvapili civilizované říše. Ve skutečnosti však zůstávali divokým národem bez organizovaného vojska a trpěli horší morálkou i disciplínou. Proto se ve starověkém světě uplatnili zejména jako vyhledávaní žoldnéři a nikdy nezaložili velké impérium, jež by se mohlo rovnat svým antickým protějškům.

Vedle již popsaných řemesel vynikali i v dalších oblastech: Byli například zdatnými kovolitci či šperkaři a kromě železa dovedli pracovat také se sklem, což bylo v jejich době pozoruhodné. Zručně si počínali rovněž při práci s textilem a při výrobě oděvů. Uměli zacházet s netradičními materiály, například s druhohorní usazeninou zvanou švartna, s kostmi či parohy.

TIP: Po stopách Keltů u nás: Jak se žilo v dávné Bohemii?

Zároveň razili mince, díky nimž se pak dobře orientovali v místním i dálkovém obchodě, takže předčili pozdější Germány a Slovany (viz Mince a obchod). Lze proto jedině litovat, že kvůli nedostatku písemnictví nevíme o svých předcích víc a že mnohé nadčasové postupy či technologie zmizely z našeho území spolu s nimi. 

Lidský mozek je skvělý nástroj. U každého z nás se osvědčil při řešení bezpočtu zapeklitých situací či problémů. To ale zároveň neznamená, že je dokonalý. Má své mouchy. Řada omezení našeho mozku plyne z toho, že si velmi často usnadňuje práci domýšlením, čímž mohou vznikat chyby. Týká se to i falešných vzpomínek.

Obelhaná paměť

Nizozemští odborníci Amsterdamské univerzity nedávno uspořádali sérii experimentů, v nichž 534 dobrovolníkům ukazovali různý počet písmen abecedy, v jejich správné a zrcadlově obrácené orientaci. Následně dobrovolníky požádali, aby si vybavili písmeno z prvního snímku, který viděli. Výzkum zveřejnil vědecký časopis PLoS ONE.

Marte Ottenová a její kolegové zjistili, že lidský mozek vytváří falešné vzpomínky přímo obdivuhodnou rychlostí. Již za pouhou polovinu sekundy vznikla u téměř jedné pětiny lidí falešná vzpomínka na písmeno, které viděli. Po třech sekundách počet dobrovolníků s falešnou vzpomínkou vzrostl na téměř jednu třetinu.

V rámci paměťového experimentu měli dobrovolníci za úkol zapamatovat si sadu 6 nebo 8 písmen. (zdroj: PLoS ONE, Marte Otten, CC BY 4.0)

Podle autorů studie jde především o to, že si náš mozek řadu věcí domýšlí na základě očekávání. V tomto výzkumu šlo o písmena abecedy, které mají lidé naše kulturního okruhu díky školní docházce doslova vryté pod kůží. Když ale výzkumníci ukázali dobrovolníkům zrcadlově obrácená písmena, jejich mozek nezřídka předpokládal, že by měl vidět písmena v „odpovídající formě“.

TIP: Vědci potvrzují: Náš mozek si během spánku přehrává čerstvé vzpomínky

V některých případech si lidé pamatovali „zrcadlové“ písmeno jako „správné“ písmeno (například „Ↄ“ jako „C“) již během milisekund poté, co dotyčné písmeno viděli. Podle badatelů se zdá, že ani krátkodobá paměť zkrátka není zárukou přesné reflexe toho, co zachytí naše smysly. I tento typ paměti bývá utvářen tím, co mozek očekává a nikoliv tím, co skutečně vidí.

V angličtině se tomuto druhu říká saddleback caterpillar, tedy zjednodušeně „housenka sedlová“. Noční motýl, který se později zrodí z tohoto hrozivě působícího stvoření je poměrně nezajímavý, ale jeho „předobraz“ si člověk při spatření určitě zapamatuje. Oko přitáhne nejen „sedlo“ s výrazně zelenou „čabrakou“, ale také dva páry ostnitých výrůstků, které tyto housenky, žijící v jihovýchodní části Severní Ameriky, velmi účinně brání před predátory.

TIP: Jedové závody ve zbrojení: Jak probíhá toxická válka v říši zvířat

Menší výrůstky lemují celé tělo housenky a jejich ostny, stejně jako v případě čtveřice největších výčnělků, obsahují jed. Toxin je nebezpečný nejen zvířatům, ale i lidem, u nichž při dotyku vyvolává intenzivně svědící vyrážku, bolest a někdy i nevolnost. U citlivých jedinců může kontakt s jedem způsobit také silné migrény, astmatické komplikace nebo dokonce anafylaktický šok.

Dospělý jedinec Acharia stimulea. (foto: Wikimedia Commons, Auburn University, Lacy L. Hyche, CC BY 3.0)

Mezi astronomy již nějakou dobu probíhá vášnivá debata o tom, zda je Slunce typickým představitelem hvězd podobných Slunci. Podstatou sporu je především magnetická aktivita hvězd. Několik dřívějších studií totiž naznačilo, že Slunce je vlastně nezvykle klidná hvězda, mnohem klidnější než další hvězdy, které jsou Slunci podobné velikostí, teplotou či chemickým složením.

Nejde přitom jen o nějaké plané akademické debaty. Magnetická aktivita hvězd těsně souvisí s možnou obyvatelností planet. Pokud by Slunce bylo opravdu výjimečně klidné, znamenalo by to, že obyvatelné planety mohou být ve vesmíru mnohem vzácnější, než si myslíme.

Jak normální je Slunce?

Ângela Santosová z portugalského Institutu astrofyziky a věd o vesmíru společně s týmem spolupracovníků prostudovala několik vybraných hvězd, které jsou svými vlastnostmi podobné Slunci – a porovnala je s naší mateřskou hvězdou. Výsledky portugalského výzkumu nedávno zveřejnil odborný časopis Astronomy & Astrophysics.

Badatelé použili data vesmírných observatoří Kepler a Gaia, a také vlastní pozorování rotace vybraných hvězd a jejich magnetické aktivity. Tyto údaje následně porovnávali s detailními daty ze dvou posledních cyklů aktivity Slunce, získanými zařízením VIRGO/SPM vesmírné solární observatoře SOHO.

Výsledky ukázaly, že na chování hvězd mají významný vliv i poměrně malé rozdíly v metalicitě, tedy v obsahu těžších chemických prvků. Vyšší metalicita utváří silnější „dynamo“ v nitru dané hvězdy, které zesiluje magnetickou aktivitu a zároveň brzdí rotaci hvězdy.

TIP: Hvězdná záhada: Slunce mění velikost. A nikdo pořádně neví proč

„Nalezli jsme důkazy pro existenci korelace mezi metalicitou hvězd a jejich rotační periodou,“ vysvětluje Santosová. „Dospěli jsme k tomu, že i když existují hvězdy podobné Slunci, které jsou aktivnější, vzhledem k pozorovanému vztahu mezi metalicitou a magnetickou aktivitou je Slunce zřejmě opravdu normální hvězdou svého druhu.“ 

Historické hranice Arménie se v dějinách často měnily. Dlouhotrvající války, ve kterých si sousední mocnosti dělily její původní území, a s nimi spojená politická i ekonomická nejistota místní obyvatelstvo po staletí vyháněly do ciziny. Tato emigrace se zintenzivnila na přelomu 16. a 17. století, kde se Arméni uchylovali zejména pod ochranu dvou soupeřících velmocí, Osmanské říše a safíjovské Persie. Součástí této emigrační vlny bylo i takzvané Velké vyhnání, tedy nucené přesídlení nařízené perským šáhem Abbásem I. ( 1587–1629).

Velký transfer

Během osmansko-perské války v letech 1603 až 1618 se šáh Abbás obával, že nebude dlouhodobě schopen udržet území východní Arménie hraničící s Osmanskou říší, které na svém protivníkovi Ahmedovi I. ( 1603–1617) nedávno dobyl. Uchýlil se proto k taktice spálené země, jejíž podstatou v tomto případě bylo nucené přesídlení místních obyvatel na území Persie. Přibližně 250–300 tisíc Arménů bylo mezi lety 1604 a 1620 nuceno opustit svou vlast a odstěhovat se na jih. Přesun probíhal za mimořádně brutálních okolností: tisíce osob se utopily při přechodu řeky Araks nebo zahynuly při vyčerpávající cestě perským vnitrozemím.

Výsledkem byl ale vznik arménských komunit na území Persie, z nichž tu nejvýznamnější představovala Nová Džulfa (arménsky Nor Džugha), nalézající se v sousedství šáhova hlavního města Isfahánu. Sem byli přesídleni Arméni z města Džulfa ležícího v dnešním Ázerbájdžánu, přibližně 40 kilometrů jihovýchodně od Nachičevanu. Arménští usedlíci potřebovali do tří let splatit velké sumy peněz, jinak by komunita musela přijmout islám nebo dát šáhovi do služeb své potomky.

Boj o dominanci

Zpočátku krutý šáhův přístup se postupně měnil. Perský panovník se rozhodl využít své poddané ke zprostředkování obchodu mezi východem a západem. Proto obdařil Novou Džulfu četnými ekonomickými výsadami. Mezi hlavní perské vývozní artikly tehdy patřilo surové hedvábí, po němž stoupala poptávka i v souvislosti s rozvojem hedvábnického průmyslu v Evropě. Protože Persie patřila mezi hlavní dodavatele této komodity, prohlásil šáh Abbás celý obchodní proces na domácí půdě za státní monopol.

Perské hedvábí bylo stejně kvalitní, a přitom levnější než obdobné produkty z Osmanské říše, takže obě země si navzájem konkurovaly. Nevýhodou Persie byla horší dostupnost pro evropské obchodníky, kteří do země přijížděli jen příležitostně. Šáhovi poddaní navíc cesty do zahraničí podnikali minimálně, protože muslimští kupci nebyli v Evropě příliš vítáni a mezi perskými a tureckými obchodníky stála bariéra oddělující šíity a sunnity. Šáhova privilegia tak učinila z křesťanských Arménů v Persii prominentní skupinu.

Abbásovým cílem bylo rovněž prohloubit politické a ekonomické vazby s evropskými státy. Vedly jej k tomu dva důvody. Věděl, že jeho říše je sama o sobě příliš slabá, než aby dokázala porazit Osmanské Turky. Intenzivně tedy hledal spojence a evropské mocnosti v tomto ohledu představovaly přirozenou volbu. Druhým důvodem byla šáhova snaha přeorientovat suchozemské karavanní stezky procházející severní částí země, kde obchod ovlivňovaly osmansko-perské války, celní bariéry a nepřátelství místních správců provincií, směrem na jih k Perskému zálivu, který se měl stát hlavním tržištěm celého regionu. Uštědřil by tak navíc ekonomickou ránu Osmanům tím, že by je připravil o zisky z cla uvaleného na perské zboží.

Karavanou přes Levantu

Ve snaze navázat přátelské vztahy s evropskými státy přijímala safíjovská vláda řadu evropských diplomatů a sama směrovala svá poselstva do Evropy, kde hledala spojence proti Osmanské říši a jejímu vazalovi v podobě Krymského chanátu. Od roku 1599 vyslal šáh řadu misí k ruskému carovi, římskému císaři, benátskému dóžeti a králům Francie, Španělska a Polska s nabídkou vojenské aliance proti Osmanům. Během těchto rozhovorů využíval Armény z Nové Džulfy k plnění zahraničněpolitických úkolů, které současně umožňovaly uzavírat s evropskými partnery nové obchodní smlouvy. 

V roce 1607 tak džulfský obchodník Chodža Šioš vedl jednání s benátským dóžetem a další z bohatých Arménů blízkých perskému dvoru, Chodža Safar byl poslán do Španělska, aby uzavřel obchodní dohodu umožňující vývoz perského hedvábí přes Perský záliv. Safar byl nakonec přijat na španělském královském dvoře a u papeže, sešel se také s italskými zástupci karmelitánského řádu, velkovévodou toskánským i benátským dóžetem. Šáh Abbás navíc jmenoval část džulfských kupců stálými zástupci u evropských vlád, což mu umožňovalo i nadále jednat jejich prostřednictvím.

Abbásův pokus posunout obchod jeho říše se západem mimo stezky procházející přes osmanská teritoria navzdory vynaloženému úsilí neuspěl, neboť východní Středomoří a Levanta zůstaly i v 17. století hlavními trasami mezi Persií a Evropou. Karavanní obchod však z velké části ovládli právě obchodníci z Nové Džulfy. Ti navázali obchodní spojení s Evropany v Halebu (dnešní Aleppo v Sýrii), Alexandrettě (Iskenderun, Turecko), Smyrně (Izmir), Cařihradu, Tripolisu a dalších městech. Vznikly zde komunity arménských obchodníků, které se staraly o zprostředkování nových kontaktů. Právě v těchto osmanských centrech se s nimi setkávali evropští nákupčí hedvábí, a to ponejvíce z Francie, Nizozemska a Benátek. 

Expanze do Evropy

Významné kolonie ale arménští obchodníci vytvářeli i na evropském kontinentu. Například právě v Benátkách vznikla kolonie východních kupců, která v druhé polovině 17. století čítala asi 2 500 osob. Není tedy divu, že jedna z benátských ulic tehdy dostala název Džulfa. Přítomnost Arménů je v druhé polovině 17. století doložena i v řadě dalších italských měst, například v Janově, Livornu, Lucce, Piacenze, Anconě, Bologni, Římě, Florencii či Pise. V Janově se arménští obchodníci podíleli na pokusu o vznik místní východoindické společnosti, která měla zprostředkovat obchod s Indií a Persií.

Dobové prameny informují i o arménských obchodnících ve Francii. Monarchie dovážela množství surového hedvábí pro svůj vlastní zpracovatelský průmysl. Vstupní bránu do západní Evropy v tomto ohledu představoval přístav Marseille, odkud bylo hedvábí distribuováno do manufaktur a reexportováno do okolních zemí. Postavení Arménů v tomto městě bylo natolik silné a konkurenční pro domácí obchodníky, že 10. prosince 1622 tamější autority vydaly zvláštní rozkaz zakazující kapitánům francouzských lodí přepravovat zboží arménských kupců. Podobná opatření později přijal také parlament v Provence a autority v Toulonu, jenže král Ludvík XIII. a kardinál Richelieu, kteří sledovali celostátní zájem, vydali naopak 23. listopadu 1623 edikt umožňující arménským obchodníkům volný přístup do Marseille. Četné návštěvy arménských obchodníků jsou doloženy také ve Španělsku, Anglii, Nizozemsku, Německu, střední Evropě a ve Skandinávii.

Na sklonku Abbásovy vlády se šáhův poměr vůči Arménům změnil, takže mnozí z nich museli konvertovat k islámu. Safí I. ( 1629–1642), který nastoupil na trůn po Abbásově smrti, však navázal na tolerantní a protekcionistickou politiku svého děda a arménským obchodníkům z Nové Džulfy propůjčil další privilegia.

Nové impulsy

Perský obchod s Nizozemskem a Francií dosáhl nových vrcholů okolo roku 1660. Jen v Amsterdamu, kde arménští prodejci hedvábí působili od počátku století, tehdy fungovalo na šedesát jejich společností. Dovoz zboží často obstarávaly lodě vlastněné Armény, které ovšem pluly pod nizozemskou vlajkou. Obchod s Orientem velmi podporoval také přední francouzský finančník a státník Jean-Baptiste Colbert (1619–1683), který za tímto účelem inicioval například vznik francouzské Společnosti východních Indií a Levantské společnosti. Arménům udělil řadu privilegií, která umožňovala nejen dovoz perského zboží, ale také vývoz francouzských produktů na Střední východ. Výsledkem byl vznik arménských podniků v naprosté většině přístavů jižní Francie. 

Stejně intenzivně pronikali džulfští obchodníci směrem na východ. Založili obchodní faktorie v Kandaháru a Kábulu a 22. června 1688 v indickém Suratu podepsali smlouvu se zástupci anglické Východoindické společnosti. Dohoda arménským kupcům zajistila stejná práva, jaká měli v državách Východoindické společnosti její vlastní zaměstnanci. Arméni se díky tomu mohli začít usazovat v Bombaji, Madrásu i Kalkatě. Smlouvou navíc získali mocného ochránce, který dokázal dopravit jejich zboží do Evropy, aniž by museli platit vysoká cla a úplatky orientálním úředníkům. Společnost naopak otevřela cestu do Persie svému vlastnímu zboží a přesměrovala část obchodu s Evropou z pozemních stezek na trasu kolem jihoafrického mysu Dobré naděje. Arméni z Džulfy později pronikli i na španělské Filipíny a zapojili se do obchodu vázaného na dovoz zlata z mexického Acapulca do Manily.

Konec obchodních sítí

Je třeba dodat, že Arméni v šáhových službách se vždy drželi vlastní obchodní politiky. Na jedné straně rozvíjeli perský obchod se světem, na straně druhé bránili přístupu cizích kupců do Persie. Arménský kapitál byl totiž natolik silný, že dokázal cizím tlakům odolat a zachovat si monopol na zahraniční obchod říše až do pádu safíjovské dynastie v první polovině 18. století.

TIP: Dvacet poprav kvůli koření: Masakr obchodníků na ostrově Ambon

Počátkem 18. století se Perská říše dostala do vnitřní krize. Arméni začali čelit perzekucím, vysokým daním a násilné islamizaci, část z nich proto uprchla do Indie. Zemi poté zachvátily rozbroje, proti ústřední vládě vystoupily četné kmeny a v roce 1722 svrhli šáha Husseina afghánští povstalci, kteří dobyli Isfahán. Pádem safíjovského státu byl následně postupný rozklad arménských obchodních sítí zpečetěn.  

Během erupce sopky Vesuv a následné zkázy Pompejí, zahynulo zřejmě 1 500 až 3 000 osob. Přesný počet obětí není známý, některé odhady hovoří dokonce o 16 tisících obětech. Nejvíce lidských životů si vyžádaly pyroklastické přívaly a pyroklastické proudy. V nejbližším okolí kráteru se jejich teplota pohybovala okolo 850 °C.

Podle nové studie, kterou zveřejnil vědecký časopis Scientific Reports, zpečetily pyroklastické proudy a pyroklastické přívaly i osud Herculanea, tehdejšího sídla římské smetánky, které se nacházelo mnohem blíže Vesuvu než slavnější Pompeje. Podle vědců šlo o děsivý a zároveň velmi rychlý proces.

Alessandra Pensaová z italské Univerzity Roma Tre a její kolegové potvrdili, že úvodní pyroklastický materiál, který zavalil Herculaneum, byl natolik horký, že se obyvatelům města mozky změnily na sklo. Teploty pyroklastického materiálu se podle vědců pohybovaly kolem 550 °C, což znamenalo okamžitou smrt a ohromující destrukci. Kromě Pompejí a Herculanea byla během erupce podobným způsobem zničena také města Stabie, Oplontis a Boscoreal. 

Žhavá zkáza Herculanea

Badatelé analyzovali zuhelnatělé dřevo, objevené na řadě různých míst v Herculaneu. Analýzy prozradily, že město bylo hned na počátku katastrofy krátce zasaženo téměř nepředstavitelně žhavým plynem takzvaného pyroklasického přívalu (pyroclastic surge nebo též fully diluted pyroclastic density current), což je pyroklastický proud, v němž dominuje plynná složka.

Římská města zasažená erupcí Vesuvu v roce 79. Černé stínování představuje oblast spadu sopečného popela a strusky. (zdroj: Wikimedia Commons, MapMaster, CC BY-SA 3.0)

Pyroklastické přívaly se řítí rychlostí kolem 360 kilometrů za hodinu a představují stoprocentní zkázu, které prakticky nelze uniknout. Podle badatelů po tomto extrémně žhavém úderu, který nikdo z obyvatel Herculanea nemohl přežít, zaplavily zničené město pyroklastické proudy, které již obsahovaly více sopečných hornin a byly podstatně chladnější. Ty pohřbily město pod 20 metry vulkanických hornin.

TIP: Smrt a zmar: Prožijte zkázu Pompejí v ohromující animaci

Extrémně žhavý pyroklastický příval se rychle prohnal Herculaneem a zanechal po sobě sotva pár decimetrů popela v nejspodnější vrstvě vulkanického materiálu ve zničeném městě. Zřejmě proto si až doposud tohoto prvního a podle všeho nejvíce smrtícího úderu nikdo nevšiml. Podobné nesmírně destruktivní pyroklastické přívaly známe z mladší historie. Právě takový jev při erupci sopky Mount Pelée na Martiniku v roce 1902 prakticky okamžitě zahubil téměř 30 tisíc lidí.