Když se řekne korek, každému se nejspíš vybaví zátky do láhví s vínem nebo jejich objemnější alternativy u šampaňského. Tím však využití úžasného materiálu zdaleka nekončí: Je lehký a nevodivý, takže například chrání baterie v elektromobilech před horkem i otřesy. Jeho tepelné vlastnosti ho dokonce předurčily k uplatnění v kosmonautice a portugalský korek se coby tepelná izolace nachází mimo jiné v nové americké raketě SLS. 

Kouzlo korku zná lidstvo již přes pět tisíc let. Egypťané z něj stavěli rybářské lodě, v antickém Řecku sloužil k výrobě sandálů či k utěsňování amfor. S láhvemi se spojil až v 18. století, kdy se pro uchování vína začalo hojně využívat sklo. Hrdla tehdy nebyla dokonale hladká či pravidelná, a pružný korek tak představoval ideální materiál k jejich utěsnění. 

Svlékání kmene

Ve světě, který bojuje s globálním oteplováním, nabízí korek také ekologickou a recyklovatelnou alternativu. Jde vlastně o kůru dubu korkového, jež se osekává přímo ze stromu. Do první sklizně dřevina dorůstá 25–30 let a kmen má v ideálním případě obvod alespoň 60 centimetrů. „Těžaři“ poté vytnou sekerou do kůry tzv. náhrdelník či korunku, dva horizontální zářezy vzdálené několik desítek centimetrů, načež vymezené pole ještě rozdělí několika svislými liniemi. Kůra je tak připravena k extrakci: Do škvír se vtlačí ostří sekery a materiál se od stromu odlupuje.   

Jde o velmi namáhavou, ale zároveň extrémně precizní práci. Pokud by totiž dělníci zasekávali nářadí příliš hluboko, mohl by strom uhynout, a v opačném případě by oddělená vrstva kůry k výrobě zátek nestačila. Sekat se zkrátka nesmí málo ani moc – v tom se skrývá kouzlo korkařského řemesla. Za chyby se přitom tvrdě platí, neboť škody přetrvají dlouho: Aby mohl strom dávat prvotřídní materiál, musí nejen dospět, ale také projít jednou či dvěma sklizněmi. 

Symbol Portugalska

První kůře se říká panenská a na výrobu zátek není dost kvalitní. Obvykle se proto mele a přidává se do průmyslových směsí. K další sklizni může dojít až za devět let, během nichž dřevina cenným materiálem opět obroste – občas se však čeká i déle. Teoreticky tedy strom vydá první kvalitní korek zhruba padesát let po zasazení a žádný pěstitel samozřejmě nechce dlouho očekávanou úrodu zničit. Také poškození stromu znamená problém, a to nejen v podobě špatného růstu, nýbrž i porušení zákona. Již od roku 1209 totiž patří dub korkový k symbolům Portugalska a pod hrozbou pokuty se nesmí bez povolení kácet ani prořezávat.

Korkové lesy chrání zákon a obvykle do nich nevedou ani silnice. S nákladem tak pomáhají osli. (foto: Profimedia)

Přestože sklizeň kůry zůstávala po tisíciletí vyhrazena zkušeným mistrům, i do korkového průmyslu pronikají pokročilé technologie. Ve fázi prototypu se například nacházejí pily citlivé na vlhkost, jež dovedou díky svým čidlům řezat pouze skrz kůru. Hovoří se také o zapojení umělé inteligence, momentálně jde ovšem stále o hudbu budoucnosti a korkový průmysl dál stojí a padá s precizní lidskou prací. Časem se však nástupu techniky nevyhne: Už v minulém roce si andaluští pěstitelé stěžovali, že prakticky nelze najít lidi na sezonní práci. 

Uhlíková stopa 

Duby korkové rostou pouze v západním Středomoří, a to zhruba na ploše 2,2 milionu hektarů půdy, přičemž 34 % dané rozlohy připadá na Portugalsko a 27 % na Španělsko. Roční úroda se pohybuje okolo 300 tisíc tun: Asi polovina pochází z první jmenované země, třetina z druhé a necelých 6 % z Maroka. Dubům se daří hlavně na pláních, jimž se v Portugalsku říká „montado“ a ve Španělsku „dehesa“. V přirozeném prostředí jim dělají společnost olivovníky a duby cesmínovité. Pod jejich korunami se pak prohánějí černá iberská prasata, vysoká zvěř i divočáci, vedle nichž se pase dobytek. 

Stejně jako jiné stromy, i duby korkové vstřebávají ze vzduchu oxid uhličitý pro potřeby fotosyntézy. Podle studie portugalské asociace APCOR pohltí jejich lesy každý rok 14 milionů tun zmíněné látky. „Na každou tunu vytěženého korku připadá třiasedmdesát tun vstřebaného oxidu uhličitého,“ vysvětluje António Rios de Amorim, který řídí korkové impérium Amorim. Výzkum portugalské společnosti Instituto Superior de Agronomia dokonce potvrdil, že jsou korkové produkty uhlíkově negativní.

Má víno dýchat?

Navzdory své ekologičnosti však korek zůstává pro mnohé vinaře kontroverzní. Přírodní zátky jsou totiž pórovité, takže netěsní dokonale. Zatímco podle některých odborníků pomáhá kontakt se vzduchem vínu v láhvi zrát, jiní podotýkají, že se takto nedá nápoj archivovat, protože oxiduje. Nejde přitom o jediný způsob, jak může korkový uzávěr víno nepříznivě ovlivnit: Při průmyslovém zpracování či následkem zamoření přirozeného prostředí stromů se mohou do suroviny dostat nečistoty nebo chemikálie. V zátce pak začnou růst mikroskopické houby a následně produkují 2,4,6-trichloranisol – látku, která je sice neškodná, ale může víno kontaminovat, takže potom chutná zatuchle.

TIP: Království špuntů: Tradiční korkové zátky ze Zlína dobývají Evropu

Na popud vinařů tedy vznikly testy, jež by měly případnou kontaminaci odhalit. Cílem je samozřejmě zajistit spokojenost zákazníků i výrobců, nicméně řada vinařství se rozhodla s korkem neriskovat. Sázejí proto spíš na šroubovací uzávěry z hliníku či plastové zátky, které už ovšem nejsou uhlíkově neutrální. Rostoucí popularita alternativních materiálů ohrožovala korkový průmysl začátkem 21. století. V současnosti je však technologie nakládání s kůrou natolik vyspělá, že naopak poptávka převyšuje nabídku, přestože se ročně vyrobí na 13 miliard korkových zátek. Ekologičnost navíc dělá z kůry ideální surovinu budoucnosti, která jistě najde využití v řadě nových oblastí. 

Když horolezkyně a skialpinistka Beatriz Flamini vstoupila 21. listopadu 2021 do izolované jeskyně ve španělské Granadě, svět byl v mnohém jiný, než když ji po předlouhých 500 dnech opustila. „Stále mám 21. listopadu 2021. O současném dění nevím vůbec nic,“ řekla extrémní atletka novinářům, když poprvé vyšla ze 70 metrů hluboké jeskyně. „Už rok a půl jsem se nemyla, mlčela a nemluvila s nikým jiným než sama se sebou.“

Rok a půl jsem se nemyla

Přestože Beatriz nebyla během experimentu v kontaktu s žádnými lidmi, byla pod bedlivým dozorem týmu vědců, psychologů a speleologů. Podpůrný tým jí také pod zem doručoval jídlo a vodu, vše nicméně probíhalo bez přímého kontaktu. Pojem o čase podle svých slov ztratila již zhruba po dvou měsících a na otázku, jak dlouho si myslí, že strávila pod zemí, odpověděla že „mezi 160 a 170 dny“. Ve skutečnosti žila v naprostém odloučení třikrát déle.

Pobyt v extrémním a izolovaném prostředí byl i pro tuto padesátiletou horolezkyni, která je jinak zvyklá zvládat extrémní situace, velmi náročný a vypořádat se musela například se sluchovými halucinacemi. Za nejnepříjemnější ale považuje množství všudypřítomného hmyzu, kterému v jeskyni čelila. Přesto svůj nevšední zážitek s úsměvem popsala jako „výborný a nepřekonatelný“. Většinu času ve svém dobrovolném exilu strávila čtením knih, cvičením, kreslením a pletením vlněných čepic.

Smyslem vědeckého experimentu, do kterého se Beatriz zapojila, byl výzkum a pozorování lidské mysli a změn v cirkadiánním rytmu. Vědci a psychologové se zaměřili především na vliv sociální izolace na její mozkové vzorce a spánek. 

Od 15. do 19. století ovládali Bosnu Osmani a právě v této éře se náboženské tetování, nazývané sicanje, dočkalo největšího rozšíření. Chorvaté tetovali své děti už kolem desátého roku života – a nejen z pověrčivosti. Snažili se jim tím připomenout jejich vlastní identitu. Děti se totiž unášely do tureckého otroctví vcelku často a ženy věřily, že je tetování ochrání před znásilněním. Všichni ti, co se ocitli v Osmanské říši jako otroci, služebnictvo, nebo budoucí vojáci, byli přinuceni konvertovat k islámu. Tetování jim ale dokazovalo, že na tuto víru přešli nedobrovolně. Často měli navíc vytetovány iniciály svého jména, aby nezapomněli, kým kdysi byli – a stále zůstávají.

TIP: Neznámé dějiny zdobení kůže: Tradiční tetování Maorů a japonské jakuzy

Vzory se jeden druhému podobaly – základem všech byl motiv kříže, který ale přerůstal do podoby ornamentu. Některé ženy si jej nechávaly tetovat i na čelo! S tím, jak se strohý kříž dekorativně rozvětvoval do stran, připomínal spíše severské runy. Možná záměrně! Některé obrazce totiž vypadají jako složené z runy algiz, která fungovala jako mimořádně silná ochrana a byla nošena jako amulet. Konec této pozoruhodné tradici udělal až na začátku 50. let komunistický režim. 

Více než 50 procent všech úmrtí na světě podle odborníků těsně souvisí s nějakou formou chronického zánětu. Právě záněty totiž často stojí za ischemickou chorobou srdeční, řadou nádorů, mrtvicí, chorobami ledvin nebo steatózou jater, nepočítaje autoimunitní a neurodegenerativní choroby. 

Zároveň ovšem soudobá lékařská věda nemá k dispozici prakticky žádné účinné nástroje, s nimiž by bylo možné takové chronické zánět účinně léčit. Lékařská doporučení obvykle končí u diet a změn životního stylu. Situaci by mohl změnit zásadní objev odborníků australského výzkumného centra Centenary Institute, který nedávno zveřejnil odborný časopis Circulation Research.

Jak zklidnit bílé krvinky

Joyce Chiuová a její kolegové odhalili mechanismus, díky němuž se bílé krvinky pohybují k místům zánětu. Objev otevírá dveře k vývoji nového typu léčby, která by „vykázala“ bílé krvinky do patřičných mezí a zajistila příznivější průběh onemocnění, souvisejících s chronickým zánětem.

Badatelé zjistili, jak se bílé krvinky „odlepují“ od krevních cév a pronikají dál do těla. Jejich pozornost se přitom soustředila na neutrofily, které představují nejpočetnější typ bílých krvinek a hlavní bojovou sílu buněčné imunity. Imunitní systém posílá neutrofily do první linie v případě poranění nebo infekce. Někdy to ale neutrofily „přeženou“ a vzniká chronický zánět.

TIP: Na ďábla s čertem: S chronickými záněty střev by nám mohl pomoci toxin cholery

Tým Chiuové identifikoval klíčový enzym vylučovaný neutrofily, takzvanou protein disulfidizomerázu (PDI), který zodpovídá za zmíněné „odlepení“ neutrofilů od krevních cév. Vědci věří, že když léčba zacílí právě na tento enzym, mělo by to vést k podstatnému „zpomalení“ neutrofilů a omezení jejich nežádoucího působení ve chronických zánětech.

Rychlé rádiové záblesky se rodí v nesmírně energetických událostech, které patří mezi nejjasnější exploze ve vesmíru. Radioteleskopy je mohou detekovat ze vzdálenosti přesahující čtyři miliardy světelných let. Odborníci z toho usuzují, že jediný rychlý rádiový záblesk obsahuje tolik energie, jako 10 bilionů současných ročních spotřeb energie celým lidstvem. Přesto je výzkum rychlých rádiových záblesků nesmírně obtížný – vysokoenergetické výboje nelze předvídat a když se objeví, trvají obvykle jen milisekundy. 

Upgrade radioteleskopu

V nizozemském Westerborku nedávno upgradovali soustavu radioteleskopů. Nyní mohou využívat superpočítačový systém Apertif Radio Transient System (ARTS), který zvyšuje šance na detekci rychlého rádiového záblesku. Umožňuje jejich pozorování a rovněž určení místa, odkud rychlý rádiový záblesk přichází, v reálném čase.

TIP: Rychlé rádiové záblesky posloužily k výzkumu plynu v Mléčné dráze

Astronom Joeri van Leeuwen z Nizozemského institutu pro radioastronomii ASTRON tak díky tomu detekoval hned pětici nových rychlých rádiových záblesků, v lepší kvalitě, než bylo doposud možné. Jejich výsledky publikoval odborný časopis  Astronomy & Astrophysic.

Radioteleskopy ve Westerbroku dříve mohly jen zhruba určit, odkud rychlý rádiový záblesk přiletěl. Nyní zvládnou s vysokou přesností určit i dráhu takového záblesku. Badatelé v tomto případě zjistili, že tři ze zmíněných záblesků při letu vesmírem projely Galaxií v Trojúhelníku, která je od nás vzdálená asi 3 miliony let.

Po vypuknutí války v Evropě se ukázalo, že německá doktrína bleskové války je velmi účinná, a když byla poražena Francie rychlostí, kterou nikdo nečekal, začali představitelé ministerstva obrany a armádní velitelé podrobněji studovat důvody této skutečnosti. Z analýz vyplynula nutnost rychlého vybudování silných tankových svazků podporovaných letectvem a samohybným dělostřelectvem, jež však americká armáda neměla k dispozici.

Během první světové války používala tažené 75mm kanony postavené na základě francouzského typu M1897. Ten se vyráběl i v meziválečném období (kdy byl dále vylepšován), ale postupně jej u bojových jednotek nahrazovala výkonnější 105mm houfnice M2. V roce 1941 neměla armáda pro instalaci výkonného kanonu vhodný pásový podvozek, proto se ministerstvo obrany rozhodlo spojit dvě osvědčené konstrukce a objednalo instalaci 75mm kanonu na polopásový obrněný transportér M3. Nové vozidlo sloužilo především k boji s nepřátelskými tanky, ale mohlo vést i nepřímou podpůrnou palbu. 

Rostoucí požadavky

Americké ozbrojené síly dostaly v samohybném dělu M3 alespoň pro začátek války mobilní bojový prostředek, ale požadavky na specializovaná obrněná vozidla se samozřejmě dále upřesňovaly a vzrůstaly. V protitankovém boji měly tažené kanony nahradit těžké stíhače tanků a tažené plukovní dělostřelectvo mělo být převedeno na samohybné typy.

Velitelem tankových sil se v létě 1941 stal generálmajor Jacob Devers (původně sloužil u artilerie), který měl jasnou vizi ohledně koncepce nových dělostřeleckých mobilních sil. I když měly být do výzbroje zařazeny samohybky ráže 75 mm, Devers nakonec prosadil nasazení výkonných 105mm houfnic, které doposud sloužily v US Army v tažené verzi.

Přetížený podvozek

Tato zbraň vážila podstatně více než 75mm dělo, přesto inženýři pro její lafetaci opět využili polopásový podvozek M3. Po sestavení dvou prototypů v listopadu 1941 a vojskových zkouškách se nové vozidlo označovalo jako T19 105mm HMC (Howitzer Motor Carriage). Bylo zařazeno do požadavků na sériovou výrobu a objednávku úřady předaly firmě Diamond T, jež od ledna do dubna 1942 vyprodukovala celkem 324 strojů. Původní rám vozidla se musel posílit a původní lafetu bylo třeba změnit tak, aby nedocházelo ke zvýšenému namáhání při střelbě; kromě toho proběhly další drobné změny konstrukce.

Nově postavená vozidla se podle aktuálních organizačních směrnic zařazovala do smíšených dělostřeleckých praporů se dvěma třídělovými 75mm lehkými samohybnými bateriemi a jednou těžkou baterií se dvěma 105mm samohybnými děly. Tato konstrukce sloužila pouze jako dočasné řešení: podvozek byl montáží houfnice přetížen a do bojového prostoru se kromě šestičlenné obsluhy vešlo pouze osm nábojů. Z toho důvodu bylo zvykem používat přívěsy pro dopravu další munice.

Jako kostelní kazatelna

Polopásová děla se s expedičními jednotkami vylodila v Africe, kde na přelomu let 1942–1943 bojovala v Tunisku a později i během vylodění na Sicílii a také v Itálii. Posledním nasazením těchto strojů se stala invaze do jižní Francie a poté se zachované kusy dočkaly stažení od frontových jednotek. I přes tyto skromné začátky představovalo zařazení polopásových samohybných děl do sestavy americké armády významný krok vpřed v motorizaci podpůrných sil, jejichž důležitost během války nadále rostla.

Zkušenosti s „polopásy“ ukázaly, že jejich konstrukce je pro montáž těžkých děl již na hranici svých možností. Prodalší typ samohybného děla měl být proto použit vyzkoušený pásový podvozek, na jehož korbu se dala umístit rozměrnější nástavba. Z důvodu unifikace výzbroje měl být použit některý ze sériových středních tanků, jejichž výkony a nosnost by dostačovaly i pro těžší zbraně. První dva prototypy – označované jako T32 105 mm HMC – vznikly v lokomotivce Baldwin, jež se během války zabývala i výrobou obrněných vozidel. Na podvozku středního tanku M3 Lee byla lafetována 105mm houfnice M2A1 chráněná vysokou pancéřovou nástavbou.

TIP: Československé zbraně vyvinuté z německých vzorů: Polopásový obrněný transportér OT-810

Během zkoušek se zjistilo, že právě nástavba značně omezuje pohyb obsluhy při střelbě, a proto byla na bocích a vzadu podstatně snížena. V požadavcích se také nacházela lafetace kulometu ráže .50 (12,7 mm) na oběžném kruhu umožňující blízkou obranu vozidla a střelbu na nízkoletící cíle. Montáží kulometu na pravý přední roh pancéřové nástavby dostalo vozidlo svůj typický vzhled a později i přezdívku Priest (kněz), protože palebné stanoviště připomínalo kostelní kazatelnu. Na jednom z prototypů se vyzkoušely všechny navrhované změny a po dalších zkouškách odpovědná místa stroj schválila k sériové výrobě.

Dokončení: Přesvědčivý kněz bez sutany: Americká samohybná houfnice M7 Priest (2)

Když loni v polovině ledna došlo k explozi podmořského vulkánu mezi ostrovy Hunga Tonga a Hunga Haʻapai, které se nacházejí na území ostrovní státu Tonga v jižním Pacifiku, odborníkům bylo hned jasné, že došlo k něčemu opravdu mimořádnému. Síla exploze byla enormní.

Brzy ale vyšlo najevo, že měření síly vulkanických erupcí je i v dnešní době poněkud ošemetné, zvláště pokud jde o oblast, která není detailně monitorovaná přístroji ani experty. Nedávno se s tímto nelehkým úkolem v případě vulkánu Hunga Tonga vypořádal mezinárodní tým odborníků, který vedl Sam Purkis z Univerzity Miami na Floridě.

Největší exploze za století

V rámci výzkumu, jehož závěry publikoval vědecký časopis Science Advances, badatelé rekonstruovali samotnou erupci a následné vlny tsunami, díky nimž spočítali energii, kterou vulkán uvolnil. Upřesnili tím dosavadní odhady, které se pohybovaly v poměrně širokém rozmezí. Použili k tomu celou řadu metod a zdrojů dat, od snímků vulkánu a jeho okolí před a po erupci, až po očitá svědectví a údaje o oknech rozbitých tlakovými vlnami.

Výsledky analýz potvrdily, že podmořská erupce vulkánu Hunga Tonga uvolnila energii odpovídající cca 20 megatunám TNT, v celkem pěti dílčích explozích, z nichž největší měla energii asi jako 15 Mt TNT. Síla erupce podle všeho předčila výbuch sopky Mount Pinatubo na Filipínách z roku 1991, jehož sílu odborníci odhadují na asi 17 Mt TNT.

TIP: Letošní erupce vulkánu Tonga byla nejsilnější v dějinách moderního měření

Erupce Hunga Tonga je tím pádem nejsilnější známou explozí přirozeného původu za posledních 100 let, od erupce vulkánu Novarupta na Aljašce v roce 1912. Při tehdejší erupci vznikla megatsunami, jejíž výška na ostrově Tofua dosáhla 45 metrů.

Navzdory nespoutané síle uvedených přírodních jevů zahynulo v důsledku loňské erupce jen šest lidí. Nejde přitom jen o to, že zdejší oblast je jen málo osídlená. Jak potvrzuje Sam Purkis, podstatnou roli sehrála i připravenost obyvatel státu Tonga a nácviky evakuací, které zde proběhly v letech před erupcí.

Za čtyři sta let vlády v Británii se Římanům podařilo podmanit si většinu domorodých obyvatel. Keltské kmeny po dlouhém a tvrdém odporu přece jen přijaly jejich způsob života. Na ostrově však zůstaly i svobodné kmeny, které římskému kolosu dokázaly vzdorovat. To byl případ kmenů žijících v nepřístupných oblastech dnešního Walesu a převážné části Kaledonie (Skotska). Trvale zpacifikovat kaledonské kmeny však bylo nad římské síly, a tak byla vybudována impozantní hranice, zvaná Hadriánův val.

Ve 4. a 5. století zažily Britské ostrovy své vlastní malé stěhování národů, kdy ze západu přicházeli irští Skotové, ze severu kaledonští Piktové a z východu a jihu germánští Frankové, Sasové a později i Jutové a Anglové. Tato mnohdy rozdílná etnika měla jeden společný cíl – urvat z bohaté římské Británie co nejvíce kořisti.

Stěhování národů

Tlak Hunů z východu, zhoršení klimatických podmínek i řada dalších faktorů nevratně zasáhly do života chřadnoucího římského impéria. Kolem roku 352 se nájezdy barbarů začaly stupňovat také v Británii. Z moře zaútočili Skotové a ze severu přes Hadriánův val i z vody Piktové. Počínající krize provincie se projevila zejména v opevňování měst, neboť právě ona se v této době stávala cílem mnoha útoků.

V závěru vlády císaře Constantia II. ( 324–361) došlo k porušení mírové úmluvy a ze severu a západu začaly znovu proudit hordy piktských a skotských nájezdníků. Nepomohl ani příjezd nového římského velitele polních vojsk Lupicina. Jak dokládá soudobý dějepisec Ammianus Marcellinus, „(…) v této době se takřka po celém římském světě probudily za zvuku polnic dávajících znamení k boji nejsurovější národy a činily nájezdy přes nejbližší hranice. Gallii a zároveň i Raetii pustošili Alamani, Pannonii pak Sarmati a Kvádové; Piktové, Saxonové, Skotové a Attakotti zkrušili neustálými útrapami Britany (…).“

Je obdivuhodné, že Římané ještě pořád stačili čelit takovému náporu, i když neustálé a čím dál silnější útoky nepřestávaly a impérium musely nutně vyčerpávat. Významnou silou byly kamuflované lodě zvané Classis Britannica, které křižovaly při pobřeží a sledovaly pohyb nepřátel, o němž následně informovaly římskou flotilu. Ovšem ani skvěle vybavené římské loďstvo nedokázalo být na několika místech najednou. 

Spiknutí barbarů

Situace v Británii vygradovala roku 367, kdy došlo k takzvanému spiknutí barbarů. „Císař (…) byl poděšen závažnou zprávou, která oznamovala, že je Britannie spiknutím barbarů zpustošena a naprosto zubožena, že (…) se Piktové, (…) a rovněž Attakotti, válečné to lidské plemeno, i Skotové toulali po různých místech a mnoho jich plenili. Galským oblastem pak činili – kam jen se mohli na zemi i na moři vyřítit – surovými loupežemi, požáry i vraždami všech zajatců násilí Frankové a s nimi sousedící Saxonové.“

Na celé události je nejvíce zarážející společný postup zcela odlišných barbarských etnik. Nečekaný vpád z několika stran překvapil nejen císaře, ale i samotné správce provincie, zodpovědné za její obranu. Rozsáhlá římská informační síť naprosto selhala. Válečné lsti podlehl vrchní velitel pohraničních jednotek Fullofaudes, zavražděn byl správce Nectaridus odpovědný za ochranu saského pobřeží a nenadálá invaze zaskočila i ústřední velení. Obrana země se prakticky zhroutila a barbaři se po provincii pohybovali s naprostou volností. 

Jak k tomu mohlo dojít? Skvěle promyšlený byl směr útoku jednotlivých nájezdníků. Irští Skotové útočili na svých lodích podél celého západního pobřeží, především pak na severu a úplném jihu, Piktové podnikali nájezdy především z moře při východním pobřeží, zatímco Sasové napadli provincii z východu a jihu. Zároveň probíhaly útoky Franků a Sasů na pobřežní kraje Galie. Rozdělení cílů bylo nápadité a vše se podařilo udržet v naprostém utajení.

V dobových pramenech Římané jednoznačně hovoří o spiknutí a neexistuje důvod, proč o tom pochybovat. Chceme-li osvětlit celý útok, pak musíme připustit existenci anonymního barbarského vůdce, nadaného výjimečnými diplomatickými i vojenskými schopnostmi, který sjednal spojenectví mezi kulturně odlišnými národy z poměrně vzdálených oblastí. 

Piktské války

Chaos, při němž se prakticky zhroutila obrana celé provincie, mohl vyřešit jen skutečně schopný velitel. Takovým se ukázal být Theodosius (otec pozdějšího císaře téhož jména), který byl jmenován do čela nevelkého elitního vojska. Nejprve bylo osvobozeno Londinium, následně shromážděna rozdrobená armáda a přeběhlíkům dána milost. S obnovenou bojeschopnou armádou pak Theodosius stíhal a likvidoval jednu skupinku barbarů po druhé, až byli všichni pobiti nebo zahnáni zpět na svá teritoria. Zničeno bylo i saské loďstvo. Značná část kořisti se navrátila původním majitelům a v provincii, jejíž definitivní hranicí se stal Hadriánův val, opět došlo k nastolení řádu.

Skotové a Piktové se „probudili k životu“ roku 382, kdy opět vtrhli do římských držav. Tehdy je však potlačil velitel polních vojsk Magnus Maximus, známý z velšských legend jako Macsen Wledig. Ten si tímto činem získal všeobecnou úctu a podporu a na téměř pět let usurpoval císařský titul se svrchovanou mocí nad galskou prefekturou. Británii ale opustil a barbaři ze severu se vrátili. Železem jejich neustávající nájezdy zastavil až vojevůdce Stilicho. V souvislosti s jeho přítomností hovoří prameny o třech válkách s Pikty. 

Odchod Římanů

Vynikající válečník s vandalskými kořeny se v Británii dlouho nezdržel. Poté, co zesílil obranu provincie, odcestoval do Říma, ke kterému se v téže době blížilo vojsko vizigótského krále Alaricha (395–410). Kvůli tomu byl Stilicho nucen z Británie stáhnout značnou část armády na obranu Věčného města. Tento první velký odliv sil bývá datován k letům 401–402, což dokládají poslední mince císařů Arcadia a Honoria, které do Británie připutovaly jako žold.

Roku 405 vpadli na Apeninský poloostrov společně Ostrogóti, Vandalové, Burgundi, Markomani a Kvádové. Aby mohl zastavit jejich řádění, povolal generál Stilicho další posily z Galie, Hispánie a Británie. Oslabení provincií využili jiní barbaři. Roku 406 germánští Vandalové a Svébové a sarmatští Alani překročili zamrzlý Rýn, a i přes odpor římských spojenců Franků si prorazili cestu Galií až do Hispánie. Pobřeží římské Británie muselo čelit soustředěným útokům Anglů a Sasů. Při jejich pacifikaci připadla hlavní úloha mobilnímu polnímu vojsku jízdy, které bylo schopno poměrně rychle zasahovat.

Avšak situace na kontinentě se nelepšila, a tak došlo roku 408 k úplnému stažení římských vojsk z Británie. Neúspěšná vyjednávání o osudu Vizigótů nakonec donutila Alaricha oblehnout Řím a roku 410 ho vyplenit. To bylo pro morálku impéria zdrcující, neboť naposledy bylo Věčné město dobyto Kelty ve 4. století př. n. l. 

Barbarové proti barbarům

Romanizovaní Britonové zůstali v obraně své země i životů sami. Příčinou největších potíží se pro ně na počátku 5. století stali Piktové a Skotové, a to nejen na severu, ale na území celé, nyní již bývalé římské provincie. Tyto kmeny napadaly Británii ze západu, východu a severu, po pevnině i z moře. Problém po odchodu Římanů byl ten, že v zemi přestala fungovat centrální správa a celý ostrov se v mnoha směrech vrátil do doby před okupací. Vlády na rozdrobeném území se ujali nezávislí kmenoví náčelníci – králové, kteří ovládali menší či větší teritorium a vzájemně mezi sebou soupeřili a usilovali o titul velekrále. Mnich Gildas označil tyto vládce jako tyrany a některé z nich i jmenuje: Constantina z Dumnonie, Aurelia Canina, Vortiporia, Cuneglassa a nejmocnějšího Maglocuna, kterého nazývá „drakem ostrova“ (latinsky draco insularis, velšsky pendragon), což byl titul pro velekrále.

V této době se v Británii podařilo vytvořit něco, co bychom mohli nazvat centrální vládou. Zásluhu na tom měl jeden z kmenových náčelníků – Vortigern (též Guorthigirnus), který byl od roku 420 vládcem Powysu, velkého království na území Walesu a části střední Anglie. Jeho pozice byla natolik silná, že mohl svůj vliv využít k tomu, aby z Británie vytvořil samostatnou keltskou zemi bez vlivu Říma, schopnou bránit se nepřátelským nájezdům. Počátkem čtyřicátých let 5. století získal Vortigern titul velekrále neboli pendragona. Jako takový byl zodpovědný za obranu země před nepřátelskými útoky, především nájezdy irských Skotů na západní pobřeží a opakovanými kořistnickými výpravami Sasů na jihu a jihovýchodě ostrova. 

Ačkoliv měl Vortigern silnou pozici, jeho zdroje byly omezené. Bylo obtížné čelit nepřátelům na dvou frontách, a tak vládce kolem roku 440 pozval ze severu na pomoc britonského krále Cunedda z Gododdinu, aby potlačil irské piráty, usazující se na severozápadě Walesu. Oslabení oblasti za Hadriánovým valem po Cuneddově odchodu však využili Piktové, překročili někdejší římskou hranici a vpadli na území ovládané Britony.

TIP: Limes Romanus: Seznamte se s hlavním obranným systémem starověku

V téže době z východu pořádali kruté nájezdy germánští Sasové. Gildas uvádí, že roku 446 Britonové naposledy požádali o pomoc Římany, konkrétně generála Aëtia, avšak bez úspěchu. Vortigern tedy udělal jedinou možnou věc, totiž sám přijal římskou strategii a uzavřel foederátní smlouvu s barbary proti barbarům (viz Osudové rozhodnutí). Tak se začaly psát dějiny anglosaské Británie.

Vědci i příznivci vesmírných objevů nedávno oslavili dvouleté výročí zveřejnění jednoho z nejvýznamnějších snímků v dějinách astronomie i celé vědy. 10. dubna 2019 tým virtuálního radioteleskopu Event Horizon Telescope (EHT) představil světu první snímek v historii, který přímo zobrazuje bezprostřední okolí supermasivní černé díry, v tomto případě M87*.

Astrofyzička Lia Medeirová z výzkumného centra Institute for Advanced Study v americkém Princetonu a z týmu teleskopu EHT se svými spolupracovníky použila novou metodu s algoritmy strojového učení a zpracovala původní data teleskopu Event Horizon Telescope. Badatelé tím získali nový, výrazně ostřejší pohled na materiál, který zběsile krouží kolem supermasivní černé díry M87*. Jejich výzkum publikoval odborný časopis Astrophysical Journal Letters.

Detailnější snímek vesmírného extrému

Vylepšený snímek okolí černé díry není jen estetickou záležitostí. Vědci získali detailnější obraz tohoto extrémního prostředí, což vylepší vědecké analýzy a výpočty. „S naší novou umělou inteligencí PRIMO, která využívá algoritmy strojového učení, jsme dosáhli doposud největšího rozlišení, co je v možnostech našich přístrojů a metod,“ upřesnila Medeirová.

Vlevo původní snímek supermasivní černé díry M87*, vpravo snímek vylepšený inteligencí PRIMO.

„Bohužel stále platí, že nemůžeme studovat černé díry z bezprostřední blízkosti,“ pokračuje Medeirová. „Proto hrají v porozumění černým dírám kritickou roli detaily snímků těchto podivuhodných objektů, které pořídíme z velké dálky. Detaily na snímku černé díry M87* jsou teď tak ostré, že to bude mít velký vliv na naše teoretické modely a výpočty.“

TIP: Velký úspěch pro vědu: První detailní snímek supermasivní černé díry

Mateřská galaxie supermasivní černé díry, o níž je řeč, tedy Messier 87 (M87), je od nás vzdálená přibližně 55 milionů světelných let. Její supermasivní černá díra byla vybrána jako první zásadní cíl pozorování teleskopu EHT, protože je relativně blízko a s hmotností asi 6,5 miliard Sluncí natolik gigantická, že šlo o solidní záruku pořízení dostatečně podrobného snímku.

Asi nejnápadnějším terénním prvkem Moravskotřebovska je zalesněný Hřebečský hřbet. Táhne se severojižním směrem v délce 30 km a má prakticky konstantní výšku 600 metrů. Na západ ke Svitavám se sklání velmi povlovně a mírně, ale opačným směrem k Moravské Třebové spadá mimořádně příkrými zalesněnými svahy horského rázu. V příčném profilu má charakteristický asymetrický tvar, kterému odborníci říkají kuesta.

Měsíční krajina na konečné

Přejít, přeběhnout nebo přejet na kole celý cca 30 km dlouhý červeně značený Hřebečský hřbet od severu na jih z Anenské Studánky do Březové nad Svitavou je solidní výzva pro sportovce, ale hodí se i pro zájemce o unikáty, které Hřebečský hřbet učinily v minulosti věhlasným. V prvé řadě jsou to technické památky spojené s těžbou a zpracováním nerostných surovin. 

Hřebečský hřbet je tvořen ukloněným souvrstvím z období svrchní křídy a kromě opuk a pískovců se v něm vyskytují i vrstvy žáruvzdorných jílovců neboli lupků. Ty se tady v několika dolech těžily a odvážely na zpracování do šamotových závodů v Mladějově 11 km dlouhou úzkorozchodnou železnicí obtížným lesním terénem po východním úbočí. Těžba zde skončila v roce 1991. Mladějovská úzkorozchodka klikatící se v lesích na úbočí Hřebečského hřbetu slouží o vybraných víkendech k vyhlídkovým jízdám, při nichž nechybí ani parní provoz.

Pozoruhodným místem poblíž konečné stanice Hřebeč-doly je halda šedé hlušiny rozbrázděná dešťovým splachem do bizarních stružek a hřbítků. Připomíná scenérie z Divokého západu a na mapách bývá přiléhavě označená jako „měsíční krajina“.

Hřebečské důlní stezky

V oblasti Hřebečského hřbetu vznikl již před 10 lety projekt tzv. Hřebečských důlních stezek, které podrobným a vyčerpávajícím způsobem představují a zpřístupňují veřejnosti zdejší přírodní oblast a její bohatou průmyslovou minulost. Součástí stezek jsou i nově zbudovaná vyhlídková místa, některá už bohužel po letech zarostlá nebo zarůstající. Atraktivní je například vyhlídka Nad doly, k níž se sestupuje strmým svahem po kovovém schodišti. Umožňuje nahlédnout mimo jiné do přírodní rezervace, která má na délku téměř 10 km. Chrání přirozené bučiny podobné pralesu s jedlí a místy i s tisem, které pokrývají neschůdné východní svahy hřebečské kuesty. S hornickou minulostí je spjatá i severněji stojící rozhledna Strážný vrch, jejíž neobvyklá konstrukce vysoká 17 metrů má připomínat výstuž dobývací štoly.

Hřebečské důlní stezky provázené pomyslným permoníkem Hugem vás dovedou i na místa od Hřebečského hřbetu hodně vzdálená, která značkaři z Klubu českých turistů nechali bez povšimnutí. Jedním z nich je 541 m vysoký Rychnovský vrch 8 km severně od Moravské Třebové, dříve označovaný Seekamm (Jezerní hřbet) nebo Seekammberg (Jezerní hora). Název je odvozen od několika pověstmi opředených jezírek ve vrcholových partiích protáhlého hřbetu, z nichž největší vyplňuje v podstatě celoročně oválnou pánev dlouhou téměř 100 a širokou 35 metrů.

Detonace z Jezerního hřbetu

Vedle neobvykle umístěných jezírek proslul Rychnovský vrch v 19. století ještě záhadou, která s výskytem jezírek nepochybně souvisí. Lidé z okolních vesnic tu a tam slýchali podivné rány, dunění a „rumplování“ údajně pocházející z útrob kopce. Nejvíce se prý ozývalo před příchodem bouřky. Záhadné dunění potvrdili i dělníci při stavbě olomoucko-pražské dráhy v roce 1843, když nedaleko odsud hloubili železniční tunel. 

O tři roky dříve zvuky zkoumal německý mineralog Glocker, který objevil na hladině jezírek bublinky plynu. Kopec proto označil za plynový vulkán produkující zvukové efekty. Jezerní horou se dále zabýval vídeňský geolog Tschermak (1858) a vyslovil teorii, že rumplování souvisí se změnami atmosférického tlaku. Nejblíže pravdě se asi dostal ředitel vídeňského c. k. říšského geologického ústavu Tietze (1902), který se domníval, že praskání souvisí s pukáním hornin a občasným lokálním zemětřesením. Záhadné zvuky nicméně nikdy nikdo uspokojivě neobjasnil. Žádná z teorií nepřinesla hodnověrné důkazy, mimo jiné také proto, že rumplování postupně ustávalo a po druhé světové válce ho už nikdo neslyšel. 

Jezírka v protáhlých prohlubních u vrcholu Rychnovského vrchu jsou důkazem neobvyklého utváření celého kopce. Jejich vznik nepochybně souvisí s geologickou stavbou, která zde byla výrazně ovlivněna tektonikou, čili deformacemi zemské kůry. Podobně jako i mnohde jinde na Moravskotřebovsku.

Zlomy na kopcích i v údolích

Hluboké tektonické struktury ovlivnily nepřehlédnutelným způsobem zejména krajinu v okolí Městečka Trnávky jižně od Moravské Třebové, kde vystupují nápadné osamocené kopce. Jedním z nich je vrch se zříceninou Cimburka (východně od Městečka Trnávka), kde se pod hradním zdivem vystupují hezké výchozy šikmě ukloněných vrstev prvohorních břidlic a prachovců. Rozlehlá zřícenina s letním divadlem je dnes pozoruhodná tím, že se v ní neprodávají vstupenky, nečepují tu pivo a do obnovy se nepustilo žádné sdružení nadšenců. Cimburk si tedy stále uchovává svůj přírodní ráz.

Vyšším sousedem je vrch Hušák (626 metrů), na nějž vede pozvolný výstup po modré značce z Městečka Trnávky. Více než samotný vrcholek zaujme hezky upravená Holubí studánka s kapličkou. Je zajímavá tím, že pramen je neobvykle silný a nevysychající, přičemž vyvěrá nedaleko vrcholu kopce. Důvodem jsou opět zlomy zemské kůry, podél nichž se okolní krajina hýbala nahoru i dolů. Výsledkem těchto pohybů je i vyzdvižený Hušák, odborně označovaný jako hrásť. Na vrcholu Hušáku už sice dávno není vyhlídka slibovaná na turistických směrovkách, přesto je to hezké a návštěvy hodné místo. Mystickou atmosféru obstarává veliký košatý buk a porosty mechů na kamenech a skalkách, kde vystupují mírovské slepence s deformovanými valouny.

Zlomy v zemské kůře ovlivnily i směr toku říčky Třebůvky, která za Městečkem Trnávka ostře mění směr a cestu na východ k řece Moravě si proráží hlubokým a širokým údolím skrze Zábřežskou vrchovinu. Údolí Třebůvky určené geologicky starými strukturami je naprosto unikátní svým klidem a krajinnou zachovalostí. Vedou jím jen silničky IV. třídy a ve zdejších idylických vesničkách jakoby se zastavil čas. Zajímavostí údolí Třebůvky je mokřad mezi Petrůvkou a Pěčíkovem, do něhož vyvěrá nezamrzající pramen Teplice o stálé teplotě okolo 9 °C.

Lomy maletínského pískovce

Směr shodný s tokem Třebůvky má v Zábřežské vrchovině i severněji ležící údolí Mírovky, jehož konci při vyústění do Mohelnické brázdy vévodí věhlasná věznice. Z přírodního hlediska je však mnohem zajímavější pramenná oblast Mírovky okolo Maletína, kde se v lesích nachází několik malých, již dávno opuštěných pískovcových lomů.

Jemnozrnný svrchnokřídový maletínský pískovec bílé až nažloutlé barvy je mezi přírodovědci i kameníky pojem. Vznikl pravděpodobně ve sladkovodním jezerním prostředí, je mechanicky i chemicky odolný, zároveň však dobře opracovatelný až do velmi jemných detailů. Proto byl od 15. až do 20. století vyhledáván v přilehlých oblastech Moravy kameníky, kteří z něj zhotovovali kříže, sochy a stavební ozdoby. Nejznámějším uměleckým dílem z maletínského pískovce je sloup Nejsvětější Trojice v Olomouci, památka UNESCO. V pískovci se našla rovněž spousta zkamenělin, jejichž velká kolekce je vystavena v muzeu v Moravské Třebové.

Dnes nejznámější je lom U dvou Janů s odpočinkovým místem a pramenem výborné pitné vody. O necelý kilometr výše proti proudu potoka je další hezký lom s jezírkem a informační tabulí o maletínském pískovci.

Hřebečské čtyřkanty a liška Bystrouška

Převážná část Moravskotřebovska patřila v minulosti do tzv. Hřebečského jazykového ostrova, což byl největší německy mluvící vnitrozemský útvar v českých zemích, jenž čítal na 130 tisíc obyvatel. Po druhé světové válce byli Němci nuceni své domovy opustit, takže Moravskotřebovsko ne náhodou připomíná pohraniční Sudety.

Na specifickou kulturu, folklor i stavební styl upomínají velké selské statky čtvercového nebo obdélníkového půdorysu. Říkalo se jim „čtyřkanty“ a občas připomínají opevněné tvrze. Jeden z nich je přístupný ve Studené Loučce každou neděli v odpoledních hodinách jako zatím v kraji ojedinělé muzeum Hřebečský grunt.

TIP: Tip na výlet: Kamenný zvěřinec v Hostýnských horách

Dalším příkladem typické usedlosti hřebečského typu je Střítežská hájovna, nedávno zařazená mezi kulturní památky. Odehrával se v ní prvotní příběh chytré lišky Bystronožky, později Bystroušky. Podle vyprávění místního revírníka jej zachytil malíř Stanislav Lolek, v té době lesnický praktikant. Teprve díky Lolkovi se tématu chopil novinář Rudolf Těsnohlídek a slavný literární příběh lišky Bystroušky zasadil do bílovických lesů u Brna. Původní chytrou lišku Bystronožku ze střítežských lesů připomíná pamětní deska na hájovně.