Splachovací toaleta ze dřeva nepůsobí na první pohled moc důvěryhodně. Nicméně výrobky finské firmy Woodio vznikají z břízové štěpky a jsou zakonzervované speciálním nátěrem: Nesají tedy vodu a čistí se stejně snadno jako jejich porcelánové či keramické protějšky. Kromě toho se při jejich výrobě údajně uvolní o 99 % méně uhlíkových emisí, a přírodní materiál je dokonce značně odolnější vůči nárazům. S příštím nákupem domácího „trůnu“ tak můžete svou volbou mimo jiné přispět k záchraně planety…

Cena toalet a dalších sanitárních prvků se příliš neliší od značkových výrobků z keramiky – závěsné WC nabízí firma v cenách od 766 do 887 eur (17 500 až 20 500 Kč).

Sádhu se touží dobrat nejvyššího duchovního cíle – dosáhnout mókši, tedy osvobození. Na cestě k tomuto ideálu se musí vzdát tří životních cílů: kámy (smyslového potěšení), arthy (bohatství a síly) a dharmy, tedy povinnosti. Samozřejmě se také musí zřeknout vazeb a uchýlit se do jeskyní, lesů nebo chrámů.

Různé podoby askeze

Být sádhuem přitom neznamená vyznávat stejný duchovní směr. Existuje mnoho sekt, jejichž přístup k askezi a kontemplaci se různí. Někdo žije o samotě v horách a přijímá jen minimální dávky potravy – většinou jen ovoce. Jiní chodí pouze nazí či hledají boha v kouření hašiše či marihuany. Mnoho z nich figuruje v Guinnessově knize rekordů ve zcela bizarních kategoriích – jako ten, který 17 let pouze stál, či jiný, který se plazil 1 400 kilometrů v kuse. Záměrně také mrzačí svá těla – drží ruku nad hlavou celá desetiletí proto, aby jim prsty odumřely do nepohyblivého pahýlu. Anebo si nechávají prorůst dlaně vlastními nehty.

Sekta Aghora, jež vznikla zhruba ve 14. století, uctívá „nečistotu“ coby součást dokonalého světa stvořeného bohem Šivou. Její členové konzumují výkaly či maso mrtvol svých bližních – samozřejmě coby součást meditace o absolutnu a pravém já… Tito sádhuové se pomazávají popelem z pohřebních hranic, a pokud nezůstávají nazí, halí se do rubáše.

TIP: Disciplína těla i ducha: Jóga se v moderní společnosti šířila od 19. století

Po celé Indii takto dnes žije kolem čtyř až pěti milio­nů sádhuů a získávají si čím dál větší respekt a podporu. Možná i díky tomu, že doba stále více fungující na principech konzumu a uspokojování svých tužeb potřebuje mít pocit, že někdo pracuje i na jejich spasení. Míní se totiž, že přísná askeze sádhuů pomáhá vykořenit karmu celé společnosti. I proto mohou například ve vlacích cestovat zdarma. A oni sami se okolního světa nezříkají zcela: věnují se bylinkářství, výrobě léků i černé magii, odstraňují kletby či žehnají novomanželům. A samozřejmě se celé dny věnují jógovým cvičením a meditacím… 

Štítová sopka Kilauea na Havajských ostrovech je v současnosti jedním z nejaktivnějších vulkánů celé planety. Chrlí lávu téměř neustále a podstatnou měrou přispívá k utváření podoby ostrova. Před pár dny skončila jedna z klidnějších epizod, která trvala pouhé tři měsíce a nyní se již vulkán opět probudil.

Podle americké výzkumné agentury United States Geological Survey (USGS), ve středu 7. června 2023, ve 4:44 ráno místního času začal soptit kráter Halemaʻumaʻu, který se nachází v mnohem větší kaldeře Kilauea na vrcholu sopky. Podle havajských legend je právě tento kráter sídlem bohyně ohně a vulkánů Pelé.

Nová erupce kráteru Halemaʻumaʻu

Láva se nejprve objevila v hloubce asi 10 metrů a rychle vyplnila dno kráteru, s celkovou plochou zhruba 1,5 čtverečního kilometru. Podle informací správy Národního parku Havajské vulkány a z dostupných záběrů je patrné, že součástí erupce, která se zatím vyvíjí spíše pomalu, je i produkce tzv. lávových fontán, které dosahují do výšky kolem 15 metrů.

Jak upozorňují odborníci USGS, rudě zbarvená láva, která obzvláště v noci vytváří nádherné scenérie, nepředstavuje v současné době největší problém. Na prvním místě by se lidé v blízkosti sopky měli bát především vulkanických plynů, což je v tomto případě směs vodní páry, oxidu uhličitého a oxidu siřičitého, která tryská do okolí. Jde o desítky tisíc tun plynů každý den.

Alarmující je hlavně vysoký obsah oxidu siřičitého, který by mohl vést ke vzniku vulkanického smogu. Ten by pak (unášený větrem) znepříjemnil život v celé oblasti. Lidé vystavení toxickému vulkanickému smogu jsou ohroženi zdravotními obtížemi, které se projevují pálením očí, bolestmi hlavy a pálením v krku. Obzvlášť nebezpečný je vulkanický smog pro osoby, které mají astma nebo jiná respirační onemocnění. Dalším nebezpečím je podle odborníků riziko vzniku velkého množství ostrých úlomků vulkanického skla.

TIP: Nové pobřeží: Erupce havajské sopky Kilauea nepřináší jen zmar a zkázu

USGS vydalo varování a přiřadilo erupci červený, tedy nejvyšší stupeň varování. Podle místních úřadů ale zatím nejsou ohroženy osídlené oblasti v okolí sopky. Smutnou ironií osudu je, že momentálně největší riziko hrozí turistům, které erupce bohužel láká po tisících.

Uprostřed souhvězdí Hydry se nachází Slunci podobná hvězda TW Hydrae. Hvězda představuje pro astronomy atraktivní cíl, neboť se nachází relativně nedaleko od nás (leží jen zhruba 175 světelných let od Slunce) a její disk je natočený velmi příhodně k Zemi. Jedná se o mladou hvězdu, jejíž stáří je odhadováno na pouhých 10 milionů let, kterou obepíná protoplanetární disk.

Podivná hra stínů

V roce 2016 vědci objevili v protoplanetárním disku hvězdy podezřelý stín, který podle všeho pochází od vnitřního, mírně nakloněného disku. O pět let později astronomové na novějších snímcích Hubbleova teleskopu identifikovali další stín. Nové zjištění vědce zmátlo – ještě nikdy nic podobného nespatřili.

Porovnání dvou fotografií protoplanetárního disku u hvězdy TW Hydrae z let 2016 a 2021. (foto: NASA, ESA, J. Debes (STScI), CC BY-SA 4.0)

John Debes z operačního střediska pro Hubbleův vesmírný teleskop a Rebecca Nealonová z britské Univerzity ve Warwicku proto nejprve testovali několik teorií, které by dění u hvězdy TW Hydrae vysvětlovalo. Na základě pokročilých počítačových modelů vědci dospěli k závěru, že i druhý stín je dokladem existence dalšího nakloněného disku. Bez zajímavosti není ani náklon obou disků, jenž podle vědců činí pět až sedm stupňů, což je podobný sklon, jaký mají i oběžné dráhy těles vnitřní Sluneční soustavy.

TIP: Jsou protoplanetární disky okolo hvězd vždy ploché?

Nejpravděpodobnějším vysvětlením existence disků je podle badatelů dvojice rodících se planet. Ty se od své centrální hvězdy nacházejí v podobné vzdálenosti, jaká dělí Slunce a Jupiter. Oba disky se pohybují různou rychlostí a hvězdu TW Hydrae obkrouží jednou za 15 let.

Teoreticky by v tomto podivuhodném systému mohla vznikat i třetí planeta – také ve vnějším disku se totiž rýsuje něco, co připomíná mezeru. Pokud by se zde skutečně utvářela planeta, dělila by ji od mateřské hvězdy přibližně dvojnásobná vzdálenost Pluta od Slunce.

V období portugalsko-španělského soupeření o vliv na zámořských územích se Kryštofu Kolumbovi (1451 až 1506), neohroženému janovskému mořeplavci ve španělských službách, podařilo nevídané. Byl přesvědčen o tom, že během plavby, na kterou se vydal v srpnu 1492, objeví západní cestu do Indie, kterou bude možné využívat k obchodu. Fakt, že připlutím k jednomu z ostrovů dnešních Baham objevil nový světadíl, si nepřipustil až do své smrti.

Po bitvě je každý generál

Dalo by se předpokládat, že za svůj průkopnický čin bude cílevědomý mořeplavec adorován, jenže kromě obdivovatelů se údajně našli i závistivci znevažující jeho úspěch. Uštěpační členové španělského dvora byli zkrátka toho názoru, že nález nové obchodní stezky do „Indie“ byl nevyhnutelný – doplout někam lodí koneckonců není žádné umění. Takovéto poznámky se podle jedné z verzí příběhu nezdráhali adresovat samotnému objeviteli na barcelonském banketu v roce 1493.

Kryštof Kolumbus si veškeré posměšky od společensky unavených dvořanů vyslechl, a vzhledem k tomu, že se nepovažoval za pouhého šťastlivce, rozhodl se přítomné přesvědčit o jedinečnosti svého nápadu. Poručil si proto přinést vařené vejce a dotyčné u stolu s úsměvem vyzval, ať se předmět pokusí postavit na špičku tak, aby se neodkutálel. Účastníci experimentu byli po několika pokusech skálopevně přesvědčeni, že je zcela nemožné úkol splnit. Kolumbus tedy uzmul vejce do ruky, jemně jej naťukl o stůl, a hle: s roztříštěnou skořápkou na špičce stálo bez hnutí. Přihlížející, rozčarováni ze svěží jednoduchosti celého řešení, vykřikovali, že jde o podvod – vejcem přece mohli uhodit jakbysmet. Kolumbus jim ale odvětil: „Jistěže ano; rozdíl je, pánové, v tom, že jste to mohli udělat vy, ale udělal jsem to já.“ Po bitvě je totiž každý generál, jak by pravilo české rčení.

Populární historka

Ať už tento příběh zní sebeatraktivněji, pravděpodobně není postaven na reálných základech. Legenda o Kolumbově vejci se poprvé objevila ve spise Historia del mondo nuovo (Historie Nového světa) vydaném roku 1565, jenže autor, milánský obchodník Girolamo Benzoni, znal historku pouze z doslechu. Ono vlastně není divu – obdobný příběh, jen s jiným hrdinou v hlavní roli, se totiž objevil již v roce 1550 ve sbírce životopisů Le vite de' più eccellenti pittori, scultori, e architettori od florentského architekta Giorgia Vasariho. V rámci tohoto vyprávění se staviteli Filippu Brunelleschimu podařilo skrze hru s vejcem pochybovačům vysvětlit inovativnost jeho modelu kupole, která se dnes tyčí na vrcholku katedrály Santa Maria del Fiore ve Florencii.

TIP: Smrt mořeplavce: Kryštof Kolumbus zemřel zklamaný a rozčarovaný

Jak šel čas, ustálené slovní spojení zevšednělo a proniklo do běžné řeči i do literárních děl včetně Frankensteina (1818) Mary Shelleyové, Haškových Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války (1921–1923) nebo Velkého Gatsbyho (1925) od Francise Scotta Fitzgeralda. Vědec Nikola Tesla se roku 1893 dokonce pomocí rotujícího magnetického pole pokoušel zdvihnout měděné vejce na špičku, aniž by jej musel rozbíjet. Nakřáplé vajíčko neuniklo ani pozornosti nacistického diktátora Adolfa Hitlera, který metaforu využil ve svém spise Mein Kampf (1925).  

S nebezpečím si zahrávala celá její rodina. Boj za svobodu pro svou vlast nakonec Marii Moravcovou a její blízké stál život. A nás může i v současnosti provázet otázka: dokázali bychom alespoň něco málo z toho, co dokázala ona?

Obětavá

Marie, tehdy se jmenovala Kouřilová, se narodila 25. srpna roku 1898 na pražském Žižkově. Její otec byl obchodník a ani Mariin život se ničím nevymykal z tehdejší „běžnosti“. Ve dvaceti letech se provdala za Aloise Moravce, muže o 11 let staršího. Na samém konci 1. světové války se jim narodil syn Miroslav a o tři roky později Vlastimil. Marie se vedle péče o rodinu zapojovala i do veřejných aktivit. Působila jako členka Dobrovolných sester Československého červeného kříže a zúčastňovala se aktivit husitské církve, ke které se celá rodina hlásila. 

Přenesme se ale v čase do třicátých let. Mnichovská dohoda ze září 1938 přinutila Československo odstoupit Hitlerovi pohraniční části republiky. Českoslovenští občané, kteří zde žili, museli den ze dne odejít ze svých domovů. Do vnitrozemí jich proudily statisíce – a mnoho z nich potřebovalo pomoc. A do té se zapojila také Marie, která na žižkovské husitské farnosti založila sociální odbor, který uprchlíkům pomáhal. 

Už 15. března 1939 však Německo pohltilo i zbytek země. Pro vlastence, k nimž patřili i Moravcovi, představoval protektorát Čechy a Morava těžkou ránu. A situace se stále zhoršovala – na podzim roku 1941 se zastupujícím říšským protektorem stal mimořádně krutý Reinhard Heydrich. Začaly další perzekuce vlastenců, další zatýkání a další vraždy. Situace vypadala beznadějně, bylo třeba „něco“ dělat.

Mamina parašutistů

Anně Piskáčkové ji jako důvěryhodnou osobu doporučila jejich společná známá z Červeného kříže. V lednu roku 1942 proto přišla Piskáčková za Marií se zvláštní prosbou. Potřebovala, aby se u Moravců ubytovalo pár lidí. Ukázalo se, že jde o parašutisty z výsadku z Anglie. A úkol si nekladli zrovna nejmenší: měli pomoci protinacistickému odboji tím, že zabijí Reinharda Heydricha. Marie neváhala, ostatně starší syn Miroslav v RAF také působil. 

Sousedka Marie Špinková v září 1945 vypověděla: „Vím, že u paní Moravcové bydlil ponejvíce Valčík a Kubiš, občas se v bytě sešlo až pět parašutistů, někdy tam i přespávali všichni. Paní Moravcová pro ně prala a vařila, v čemž jsem jí pomáhala. Když nebyla doma, vydávala jsem jim na heslo klíče od bytu. Paní Moravcovou nazývali mamino.“ Ovšem to nebyla jediná aktivita Marie Moravcové a její rodiny. Syn Vlastimil pracoval jako pojišťovací inspektor a vykonával kurýrní službu mezi Prahou, Plzní a Pardubicemi. Zprávy pak dopravoval do bytu, odkud mohly být distribuovány na další místa.

Přípravy parašutistů se chýlily ke konci. Za klíčové datum byl stanoven 27. květen 1942. Heydricha sice útok pouze zranil, ovšem o několik dnů později na následky zranění zemřel. A začal hon na parašutisty a na ty, kteří jim pomáhali. Bylo vyhlášeno stanné právo a probíhaly razie. Praha byla uzavřena. Německá armáda obklíčila celé město a zastavila provoz vlaků. Kam a jak ukrýt parašutisty? Do složité operace se samozřejmě zapojila i Marie Moravcová. Jeden z jejích spolupracovníků, obchodník Eduard Kučera zajišťující jí potraviny, později uvedl: „Po týdnu přijela paní Moravcová, celá zešedivělá a ustaraná a žádala mě znovu o jídlo. A to hlavně v konzervách, které potřebuje pro mládence do krytu, který pro ně našli někde v Praze.“

Obětí zrady

Marie Moravcová si přesto zachovávala odvahu. Do krypty v kostele sv. Karla Boromejského v pražské Resslově ulici, kde se parašutisté skrývali, nosila jídlo. Hon nacistů zatím pokračoval bez výsledků. Pak ale na služebnu pražského gestapa přišel zrádce. Karel Čurda, jeden z parašutistů, údajně přišel udat své spolupracovníky z obav o život rodiny. Tak se nacisté dozvěděli o adresách, v nichž se atentátníci skrývali a jména lidí, kteří jim pomáhali přežít. 

V seznamu nechyběli ani Moravcovi. Ostatně jejich byt Čurda několikrát navštívil a dobře jeho obyvatele znal. Do pražské Biskupcovy ulice vtrhlo gestapo 17. června ve čtyři hodiny ráno. Marie dobře věděla, co může od Němců očekávat. Ostatně již několik dnů před osudovým datem si vyprosila od pardubických odbojářů Krupkových ampulku s jedem. Tu si vložila do brože, kterou nosila na šatech. Gestapo ji sice zadrželo, uprosila je ale, aby mohla jít na toaletu. Tam jed spolkla. V několika minutách její život skončil, nebylo jí tehdy ani 44 let. 

Celá rodina

Tělo Marie Moravcové bylo pohřbeno do hromadného hrobu na hřbitově v pražských Ďáblicích spolu s dalšími českými odbojáři. Její manžel Alois byl zatčen a krutě vyslýchán. Popravili ho nakonec 29. října 1942 v koncentračním táboře Mauthausen. Krutý osud čekal i syna Vlastimila, zvaného Aťa. Ten v době zatýkání nebyl doma, nacisté ho proto vylákali do Prahy fingovaným telegramem. V něm stálo, že je maminka nemocná. Vlastimil neprodleně přijel a padl tak do pasti. Po několika hodinách krutých výslechů, během nichž nic neprozradil, mu nakonec donesli uříznutou hlavu jeho matky – údajně s dovětkem, že stejně se povede jeho otci. 

TIP: Atentát z pohledu nacistů: Jak probíhalo vyšetřování smrti Reinharda Heydricha

Tehdy se Vlastimil zhroutil a prozradil úkryt parašutistů. Stál poté spoutaný před kostelem, kde se zbytek parašutistů hrdinně bránil několikanásobné nacistické přesile. Mrtvé a jejich pomocníky pak musel Vlastimil identifikovat. I on byl poté odvezen do koncentračního tábora Mauthausen. A ve stejný den jako jeho otec také popraven. Nikdo ze členů Moravcovy rodiny válku nepřežil… Starší syn Miroslav, který létal v Británii s RAF, zahynul ráno 7. června 1944 při havárii na letišti Appledram krátce po vzletu. Účastnit se měl spojenecké invaze do Normandie… 

Cévní mozková příhoda (CMP), lidově mrtvice, je náhlá porucha krevního oběhu mozku, která vede k nevratnému poškození mozkové tkáně. Jde o akutní stav, který vyžaduje neodkladnou lékařskou pomoc, kdy nejdůležitější roli hraje čas. Evropský tým odborníků na švédské Univerzitě v Göteborgu, německé Kolínské univerzitě a Akademii věd ČR a VŠCHT v Praze nyní přichází s přípravkem ve formě nosních kapek, které by mohly významně zlepšit situaci pacientů s CMP, včetně těch, kteří se nedostanou do nemocnice včas. 

Nový přípravek obsahuje speciální protein C3a, který je za normálních okolností vytvářen v centrálním nervovém systému. Dřívější výzkum prokázal, že tento protein napomáhá obnově motorických funkcí u pacientů s mozkovou mrtvicí.

Proteinová léčba následků mrtvice

Jak popisuje studie zveřejněná vědeckým časopisem Journal of Clinical Investigation, Anna Stokowska z Univerzity v Göteborgu s týmem spolupracovníků aplikovala tyto nosní kapky myším celý týden poté, co u nich byla vyvolána mrtvice. V porovnání se skupinou myší po mrtvici, kterým tyto kapky nebyly podány, došlo u léčených hlodavců k podstatně rychlejší a kvalitnější obnově motorických funkcí.

Snímky pořízené magnetickou rezonancí rovněž ukázaly, že podání nosních kapek s proteinem C3a vyvolalo zvýšení tvorby nových spojů mezi nervovými buňkami. Také se zdá, že zvýšený obsah proteinu C3a posiluje funkci astrocytů, podpůrných buněk nervové soustavy, které zajišťují fungování neuronů. Další dobrou zprávou je, že příznivý účinek preparátu přetrvával dlouhou dobu po ukončení léčby.

TIP: Nečekaná pomoc: Jed australských pavouků léčí následky mozkové mrtvice

„S těmito kapkami by do určité míry skončil stresující závod s časem,“ uvedla vedoucí výzkumného týmu Marcela Pěkná z Univerzity v Göteborgu. „Lék může být podáván všem pacientům po mrtvici, i těm, ke kterým se konvenční léčba dostane pozdě.“ V další fázi hodlají vědci účinky preparátu testovat na lidských pacientech.

Málokdo v posledních letech neslyšel o fenoménu „zázračného úklidu“, který zpopularizovala Japonka Marie Kondo. Její doporučení zní: „Rozlučte se s věcmi, které vám nedělají radost.“ Potíž tkví v tom, že přirozenost člověku velí přesný opak. Pokud máte doma uklizeno a udržujete si dokonalý přehled o svých věcech, patříte mezi menšinu. Dělat si zásoby na „horší časy“ ostatně patří mezi instinkty vlastní nejen lidem, ale i zvířatům. Nikoliv náhodou se chorobnému hromadění přezdívá „křečkování“. 

V případě člověka – na rozdíl od hlodavců, kteří v zimě své zásoby ocení – ovšem uvedený sklon nepřináší mnoho užitku, ba naopak se může zvrtnout do extrémních rozměrů. Televizní pořady jako reality show Po krk v odpadcích, kde jsou k vidění domácnosti od podlahy až po strop zarovnané harampádím, slaví nebývalý divácký úspěch. A sázkou na jistotu se stalo podnikání v oboru samoobslužných skladů určených pro dočasné umístění přebytečných věcí, které majitelé zatím nechtějí vyhodit: Jen ve Spojených státech jich funguje na padesát tisíc.

Zdrcující úkol

Odborníci rozlišují mezi chorobným hromaděním coby psychickou poruchou a „pouhým“ sklonem k nepořádku. Dosud se přitom nepovedlo zcela přesně zmapovat, co se odehrává v hlavě člověka, který se rozhodne části svých věcí zbavit.

Ve studii z letošního roku nechali vědci 227 dobrovolníků plánujících generální úklid vyplnit dotazník na téma rozhodování, prokrastinace, obyvatelnosti svého domova a vztahu k nepořádku. Ukázalo se, že většího „strašáka“ představoval úklid pro méně rozhodné osoby. „Úklid v podstatě tvoří posloupnost rozhodnutí s určitým cílem. Jde o proces plánování, který může nerozhodné lidi zahltit. Probírání se věcmi a jejich vyhazování se může zdát zdrcující, takže se mu tito jedinci vyhýbají, což problém jen zvětšuje,“ uvádějí badatelé.

TIP: Chorobné odkládání: Ohrožuje vás prokrastinace? Braňte se jí v 8 krocích

Již dřívější výzkumy navíc prokázaly souvislost mezi nepořádkem a prokrastinací: Lidé bojující se sklonem odkládat povinnosti častěji žijí v neuklizených prostorech. A trvalý chaos v bytě dokáže negativně ovlivnit i duševní pohodu. Mnozí z nás totiž vnímají domácnost jako útočiště před vnějším světem, často plným zmatků. Pokud tedy ani tam nepanuje kýžený řád a pořádek, může to vyvolat například potíže se spánkem.