Římské město Pompeje zničené při výbuchu sopky Vesuv v roce 79, patří mezi nejzachovalejší starověké archeologické lokality na světě. Jeho návštěvník bude ohromen velice dobře dochovanými stavbami, jejichž zdivo dosud stojí až do výše několika metrů, jejich nádhernou uměleckou výzdobou a také mnoha různými předměty denní potřeby (vystavenými v neapolském národním muzeu). Podobně skvěle zachované město – navíc z doby bronzové o více než 1 500 let dříve – bylo objeveno i v Řecku.

Katastrofa

Stalo se tak na kykladském ostrůvku Théra, známějšímu dnes pod italským poetičtějším jménem Santorini. V lokalitě Akrotiri zde byla na konci šedesátých let minulého století odhalena část prehistorického města, s výstavnými domy zdobenými nástěnnými malbami. Akrotiri je překryto asi jedenáct metrů vysokou vrstvou sopečné tefry – pozůstatkem po velice silném výbuchu vulkánu, jehož zbytkem vlastně ostrov Théra je. Bohužel tedy, nejlépe dochované – a z hlediska vědy i nejslibnější – archeologické lokality bývají právě takové, které byly zničeny (a jejich obyvatelé často zahynuli) následkem náhlé přírodní katastrofy. Ale – vraťme se na začátek.

V roce 1859 byla zahájena výstavba suezského průplavu, která vyžadovala obrovské množství stavebního materiálu. Při hledání vhodného zdroje k výrobě dostatečně tvrdého a nepropustného cementu padla volba na ostrov Théru, jejíž povrch tvořila až několik desítek metrů vysoká vrstva sopečného popela, smíšeného s vápencem. Théra byla dobře umístěná i z dopravního hlediska – nachází se totiž jen zhruba 140 km severovýchodně od Kréty a asi 850 km od egyptského Port Saidu.

Potřebný materiál byl dobýván i na nedalekém ostrůvku Therasia, pod vedením francouzského geologa Ferdinanda Fouqué. Ten si poprvé v roce 1866 všiml zbytků starých zdí a keramiky na Therasii a o 4 roky později i na jižním pobřeží Théry nedaleko vesnice Akrotiri. Bylo jasné, že jde o lidskou rukou vytvořené stavby, a to z doby ještě před mohutným sopečným výbuchem. Menší archeologické vykopávky pokračovaly i v dalších letech.

Za co může Kréta

Na přelomu století se na ostrově objevili i němečtí archeologové Friedrich Hiller von Gaertringen a Robert Zahn. Tomu druhému se u Akrotiri podařilo najít i některé zajímavé předměty, včetně střepu s neznámým písmem. Přesnější chronologické zařazení těchto nálezů ale tehdy nebylo možné. O řecké prehistorické kultuře – zvláště té na Kykladech – zatím nebylo známo téměř nic. Na počátku 20. století pak začaly vykopávky na Krétě, díky nímž byla objevena vyspělá tzv. mínojská civilizace doby bronzové. Na Théru tedy historicko-archeologická obec na několik desetiletí zapomněla.

Na konci třicátých let 20. století vykopal mladý řecký archeolog Spyridon Marinatos ruiny výstavné minojské vily v lokalitě Amníssos na střední Krétě – asi 6 km od dnešního hlavního města Kréty Iraklia. V jejích troskách nalezl naplavené kusy zvláštní horniny, kterou později určil jako sopečnou pemzu pocházející právě z Théry. Jak se tam vůbec dostala? Marinatos formuloval hypotézu, že pemzu až na Krétu vyplavila tsunami způsobená výbuchem sopky na Théře. Mohutná přílivová vlna způsobila zkázu krétské mínojské kultury a mohla prý dokonce inspirovat i Platónovu legendu o zániku Atlantidy.

Marinatova hypotéza byla dlouho odmítána. Teprve v roce 1967, již jako profesor archeologie na athénské univerzitě, začal s vykopávkami poblíž vesnice Akrotiri. Zde je totiž vrstva pemzy vysoká jen asi jedenáct metrů. Technicky obtížné vykopávky odkryly několik sektorů města s výstavnými stavbami, zdobenými často vysoce hodnotnými nástěnnými malbami s jasnými prvky mínojského uměleckého stylu. Právě díky dobře dochovaným domům i jejich umělecké výzdobě je dnes lokalita známá mezi turisty i odbornou veřejností. Vykopávky však dosud odkryly jen malou část Akrotiri (asi 1,2 ha). Jeho původní rozloha byla několikanásobně větší.

Datace výbuchu

Odkrytím několika výstavných komplexů ale studium lokality neskončilo. Marinatos chtěl především potvrdit svou před skoro třiceti lety zveřejněnou hypotézu o souvislosti zdejší erupce s pádem krétské mínojské civilizace. Anebo alespoň blíže prozkoumat okolnosti výbuchu a zániku Akrotiri. Bohužel na podzim 1974 v lokalitě nešťastně zahynul – a je v ní i pohřben. Na základě srovnání místní keramiky s tou na Krétě byla sopečná erupce, která způsobila zánik města, zařazena do první fáze pozdní doby bronzové. Srovnáním importů typických artefaktů a písemných zmínek v rámci ostatních civilizací ve východním Středomoří, byla erupce nejprve datována do poloviny 16. století př. n. l. V posledních zhruba třiceti letech ale došlo k zásadním pokrokům v přírodních vědách, které umožnily výbuch thérské sopky datovat přesněji – a především ho posunout o něco hlouběji do minulosti.

Pomohly nejen výsledky radiokarbonového datování. Na letokruzích nalezených dřev byly provedeny dendrochronologické analýzy, vědci studovali i změny v jednotlivých vrstvách grónských ledovců. To vše spolehlivě ukázalo na to, že erupce nastala někdy mezi lety 1640 a 1600 př. n. l., tedy až o století dříve, než naznačují historické synchronismy. Dnes se nejčastěji udávají „zaokrouhlenější“ data 1625 nebo 1615 př. n. l. Thérská erupce tedy sice vyvolala vlnu tsunami a silně poškodila některé krétské lokality, pád mínojské palácové civilizace, ke kterému došlo až o zhruba 150 let později, však bezprostředně nezpůsobila.

Pozvolný zánik

Moderní věda také pomohla osvětlit průběh výbuchu. Nejprve přišlo silné zemětřesení, které sídliště poničilo. Nějaký čas poté se ale obyvatelé, kteří si patrně zřídili dočasná obydlí poblíž, vrátili a pokusili se poškozené budovy uklidit a opravit. Pokud předtím došlo k obětem na životech, musela být těla odnesena a pohřbena někde jinde. Tento předpoklad by také vysvětloval, proč při vykopávkách dosud nebyli nalezení žádní nebožtíci a jen minimum cenných předmětů.

Rekonstrukční práce pak nějakou dobu probíhaly, když se vulkán probudil – a během několika fází erupční aktivity pokryl celý ostrov (tedy to, co z něj zbylo) vysokou vrstvou pemzy. Obyvatelům se ale zřejmě podařilo uniknout včas.

Akrotiri

Jak vlastně Akrotiri vypadalo a co je z něj dnes vidět? Především je třeba si uvědomit, že na místě lokality stála už okolo roku 5300 př. n. l. skromná pozdně neolitická vesnice zemědělců a farmářů. Osídlení se pak rozrostlo v průběhu rané doby bronzové v 3. tisíciletí př. n. l. Na konci tohoto období pak bylo sídliště poprvé poškozeno zemětřesením. Obyvatelé však nepřízeň osudu vzali jako výzvu – a své sídliště přestavěli a zvětšili tak, že ho lze nazvat městem. Některé budovy dosahovaly do výšky několika podlaží a také je zdobily nástěnné malby. Město mělo i poměrně sofistikovaný odvodňovací systém. Postupně bohatlo díky obchodním a kulturním kontaktům, především s palácovou civilizací minojské Kréty.

Okolo roku 1700 př. však zemětřesení udeřilo znovu. Opět došlo k nové výstavbě, architektonické expanzi a úpravě urbanistického plánu. Ale vyšší moc městu dopřála již jen maximálně osmdesát let existence. Především tuto poslední architektonickou fázi může návštěvník obdivovat při návštěvě archeologického areálu.

Jak již bylo uvedeno, fasády některých budov – označovaných podle charakteristické výzdoby, nalezeného artefaktu nebo jen čísly – se dochovaly až do výše tří podlaží a vykazují určité krétské prvky. Základy a spodní podlaží sestávaly z kamenných bloků nebo alespoň menších nepravidelných kamenů. Vyšší podlaží pak obyvatelé stavěli většinou z nepálených cihel (případně i z kamenné drti).

Umělecké kvality

Celé zdivo vyztužovaly kvůli větší stabilitě při případném zemětřesení dřevěné trámy. Výztuha dokonce tvořila na fasádách určitý dekorační prvek. Také okenní a dveřní otvory se obkládaly dřevěnými trámy. Schodiště do vyšších podlaží byla dřevěná či kamenná. Počet a půdorys místností ve vyšších podlažích je rekonstruován mimo jiné na základě počtu a podoby oken. Ve většině z odkrytých staveb se alespoň jedna místnost skvěla nástěnnými malbami vysoké kvality a provedené v mínojském uměleckém stylu. Jejich autory tedy mohly být i krétští umělci.

Odkrytý areál města přístupný turistům zahrnuje stavby seskupené podél jediné dosud odkryté ulice, označované jako Cesta Telchinů. Ulice se na třech místech rozšiřuje do náměstí, z nichž zejména Trojúhelníkové náměstí krásně navozuje atmosféru běžného dne v kykladském přímořském městě v 17. století př. n. l.

Jako dokonalá ukázka typického městského obydlí může posloužit takzvaný Západní dům. Je kompletně vykopán a má celkem dvě podlaží. V přízemí se nacházejí skladiště a dílny, nahoře pak poměrně luxusní místnosti s freskami. Ty patří mezi nejznámější nástěnné malby z Akrotiri a znázorňují dva mladé rybáře s bohatým úlovkem. Pozoruhodný je pak i skoro dvacet metrů dlouhý miniaturní freskový vlys. Zachycuje bojové scény, výjevy africké krajiny včetně zvěře, námořní slavnosti s nazdobenými loděmi a dvěma městy.

TIP: Smrt obyvatel Herculanea byla zřejmě děsivější a rychlejší než v Pompejích

Jedinečné fresky se dochovaly také v příbytku zvaném Xeste 3. Zobrazují především několik žen různého věku sbírajících šafrán a velkou trůnící bohyni. Nálezy z Akrotiri jsou vystaveny v Muzeu prehistorické Théry v hlavní vesnici ostrova – Fiře. Několik fresek – především s výjevy skalnaté krajinky, antilop a boxujících dětí – bylo převezeno do athénského Národního archeologického muzea. Vzhledem k až neuvěřitelně dobré zachovalosti staveb ukazuje Akrotiri jedinečný příklad egejského města pozdní doby bronzové. Až má návštěvník pocit, že zde snad bydleli ještě poměrně nedávno naši praprarodiče…

Budoucí úspěšný vojevůdce přišel na svět 8. listopadu 1885 v malé vesničce Osugi Mura v prefektuře Koči na ostrově Šikoku v jižním Japonsku. Oproti původnímu záměru rodičů nakonec nekráčel ve šlépějích svého otce, venkovského lékaře, ale byl v patnácti letech poslán do kadetní školy v Hirošimě, kterou absolvoval s vyznamenáním v roce 1908. Vzápětí byl zařazen do sestavy 11. pěšího pluku. Tím ovšem Jamašitova školní léta zdaleka neskončila. V následujícím období totiž postupně prošel Ústřední vojenskou akademií a Školou generálního štábu v Tokiu. Studium zakončil s výborným prospěchem v hodnosti kapitána roku 1916.

Raketový vzestup

Rok po skončení Velké války byl Jamašita, nyní již podplukovník, vyslán na vojensko-diplomatickou misi do Švýcarska a poválečnými nepokoji zmítaného Německa. Po dvou letech v roli vojenského přidělence, kdy nikterak nezaostal za očekáváními svých nadřízených, byl povolán zpět do vlasti, aby až do roku 1926 sloužil v nejvyšším velitelství císařské branné moci v Tokiu. V téže době zastával rovněž post instruktora ve štábní akademii, jejíž prostředí důvěrně znal. Mezi roky 1926–1929 působí znovu na evropském kontinentu, tentokrát se dočasným domovem čerstvého generálmajora stala metropole na Dunaji, Vídeň. Roku 1930 byl zpět v Tokiu, kde se ujal velení 3. gardového regimentu.

Mocenské pletichy

Ve 20. a 30. letech 20. století zmítaly japonskou politickou scénou zákulisní boje znesvářených mocenských skupin usilujících o dominantní vliv na další směřování Země vycházejícího slunce. Jamašitovi byly jakékoliv intriky naprosto cizí. Jakožto hluboce věřící člověk, dbající na svou bezúhonnost, nestrannost a čest, pohlížel na tyto pletichy se zjevným despektem.

Svou nespornou autoritou a zprostředkováním se na jaře 1936 zasazoval o co nejshovívavější přístup k účastníkům tzv. „povstání mladých důstojníků“, kteří usilovali o vymanění ozbrojených sil z vlivu politických elit a jejichž motivaci generál dobře rozuměl. Císař Hirohito se však rozhodl ukázat tvrdou ruku. Padlo osmnáct hrdelních trestů a velitelským sborem se převalila nevídaná vlna čistek a propouštění. Rovněž na Jamašitovu hlavu se snesla nevole a ostrá kritika řady rivalů, mezi nimiž vynikal Hideki Tódžó, budoucí premiér a ministr války. I proto byl Jamašita, povýšený v listopadu 1937 na generálporučíka, nakonec uklizen do severní Číny, kde se se 4. pěší divizí okamžitě zapojil do boje.

Pro způsob Jamašitova uvažování je více než typické, že v následujících dvou letech se na čínské frontě záměrně vystavoval extrémnímu nebezpečí a přímo vyhledával smrt na bitevním poli. Jen tak mohl sám před sebou smazat skvrnu domnělé zrady na svém panovníkovi.

Císařská nemilost ovšem netrvala věčně. V létě roku 1940 byl jmenován generálním inspektorem japonských vzdušných sil a první polovinu roku 1941 strávil ve funkcivedoucího vojenské delegace v nacistickém Německu a fašistické Itálii. Měl tak příležitost nejen se osobně setkat s Adolfem Hitlerem a Benitem Mussolinim, ale především blíže se seznámit s progresivní taktikou blitzkriegu praktikovanou německým Wehrmachtem. Tyto neocenitelné zkušenosti se o několik měsíců později zřetelně promítly do jeho operací v Malajsku.

Malajské tažení a pád Singapuru

Měsíc před japonským úderem na základnu americké Tichomořské flotily v Pearl Harboru stanul Jamašita v čele 25. armády dislokované ve Francouzské Indočíně. Přijížděl z Mandžuska s úkolem, z něhož by se leckomu roztřásla kolena. Dobytí Malajsie, která poskytovala 38 % světové produkce kaučuku a více jak 60 % světové těžby cínu, tedy surovin, kterých se japonskému válečnému hospodářství zoufale nedostávalo, nebylo rozhodně snadnou záležitostí. Zvláště když jedním z hlavních cílů nebylo nic menšího, než pokoření chlouby britského kolonialismu, zdánlivě nedobytné pevnosti Singapur.

Jamašita mohl počítat s přibližně 70 000 vojáky prvosledových jednotek, z valné části ostřílenými veterány z války v Číně. Naprostou vzdušnou převahu mu mělo zajistit 459 letadel armádního a 159 letounů námořního letectva. Generál, inspirovaný německou bleskovou válkou, spoléhal na maximální rychlost postupu, čemuž měly napomoci jak poměrně silné tankové oddíly, tak rovněž 6 000 jízdních kol, která byla přidělena ke každé pěší divizi.

Osmého prosince 1941 vpadli Japonci do Thajska a bez zbytečného otálení zamířili na jih. Ve dnech 11.–12. prosince prolomil Jamašita obranné linie Britů u Jitry, 7. ledna se probil přes řeku Slim a o čtyři dny později vstoupili císařští vojáci do Kuala Lumpuru. Britové přitom vůbec nebyli schopni adekvátně reagovat na Jamašitovo stále opakované řešení bojových situací. Japonci obvykle s omezenými silami v nočních hodinách a za podpory lehkých tanků čelně napadli pozice nepřítele, čímž upoutali jeho veškerou pozornost, a následně mu hlavní mocí zasadili rozhodující úder do boků a týlu. Oddíly Commonwealthu tak byly nuceny vyklízet jeden post za druhým, což mělo přímo katastrofální dopad na rapidně se zhoršující morálku jak vojáků, tak důstojníků.

V noci z 30. na 31. ledna 1942 vydal generálporučík Percival všem jednotkám rozkaz k ústupu na ostrov Singapur a zaujetí pozic v pevnostním obranném perimetru. Percivalovu velení zde podléhalo takřka 90 000 mužů. Poté, co Japonci v noci na 9. února zdolali i necelý kilometr širokou Johorskou úžinu oddělující ostrov od pevniny, byl osud obránců zpečetěn. Po dalších šesti dnech zoufalství, 15. února po šesté hodině odpolední, Arthur Percival rozkázal složit zbraně a vzdát se. Do rukou vítězů, kromě desítek tisíc spojeneckých vojáků, padlo i ohromující množství válečného materiálu. Ne nadarmo britský ministerský předseda Winston Churchill označil pád Singapuru „za největší pohromu a nejpotupnější kapitulaci v britské historii“.

Manilský masakr

Jamašita, těšící se po obrovském triumfu nesmírné popularitě, však musel záhy spolknout hořkou pilulku. Hideki Tódžó, od října 1941 ministerský předseda, popustil uzdu letité zášti a v záchvatu žárlivosti na úspěchy dávného rivala nechal „Malajského tygra“ v červenci 1942 přeložit k 1. armádě, jež v Mandžusku střežila hranice se Sovětským svazem. Na této ztracené vartě setrval Jamašita více jak dva roky.

Teprve po Tódžóově pádu a v situaci z vojenského hlediska pro Japonsko již krajně nepříznivé byl Jamašita povolán zpět na hlavní bojiště. V polovině října 1944 se ujal velení 14. armády, jež byla pověřena obranou Filipín. Tváří v tvář naprosté převaze spojenců vyklidil počátkem roku 1945 hlavní město Manilu a stáhl se do hor. Avšak admirál Iwabuči neuposlechl jednoznačný rozkaz, ve městě setrval a se svými muži v něm rozpoutal učiněné peklo, jemuž padly za oběť desetitisíce bezbranných civilistů. Samotný Jamašita, vedoucí ještě po řadu měsíců marné boje v džungli, se vzdal americkým oddílům až s celkovou japonskou kapitulací 2. září 1945.

Krátký proces

V rámci poválečného vyřizování účtů byl Jamašita v Manile postaven před vojenský soudní tribunál, který ho obžaloval z válečných zločinů. Proces, probíhající od 29. října do 7. prosince, se stal významným precedentem. Jamašitovi byla totiž přisuzována i vina za zvěrstva páchaná podřízenými, jimž mohl jen těžko zabránit. Kam až v takovém případě sahá odpovědnost vrchního velitele, je velmi diskutabilní. Jamašita, zbavený z rozkazu generála MacArthura svých hodností, po vynesení nejvyššího trestu pouze lakonicky poznamenal: „V každé válce musí být někdo poražen. Veskutečnosti jsem souzen za to, že jsem prohrál válku...“

TIP: Japonské válečné zločiny: Děsivé rituály krvelačných kanibalů

Generálova poslední slova, jež vyřkl těsně předtím, než mu oprátka navždy sevřela hrdlo, zněla: „Modlím se za císařův dlouhý život a věčné blaho.“ V této jedné větě Tomojuki Jamašita výstižně shrnul svou celoživotní filozofii.

Na samém počátku dané fráze vlastně žádný kůň nestál. Úředního šimla jsme si vypůjčili z rakouské němčiny, kde výraz Schimmelreiter označuje úředníka pracujícího mechanicky podle šablony, přičemž jej doslovně můžeme přeložit jako „jezdec na šimlovi“.

TIP: Jazykovědma radí: Kde se vzalo úsloví „bez ztráty kytičky“ a jak vzniklo „pexeso“

Šiml sem pronikl coby humorné přetvoření latinského simile, značícího šablonu či vzor. Nejdřív jsme tedy měli byrokrata s šablonou, ale abychom ho zesměšnili, šablonu jsme mu vzali a posadili jsme jej na šimla. A tak vzniklo dnes známé spojení.

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

V září 2020 byl při výzkumu pozoruhodné rentgenové dvojhvězdy Vela X-1, nacházející se v souhvězdí Plachet, neplánovaně objeven rádiový pulzar, který dostal označení PSR J0901-4046. Na objevu se tehdy podílela jihoafrická soustava radioteleskopů MeerKAT. Vědcům bylo záhy jasné, že jde o výjimečný objekt. PSR J0901-4046 pulzuje periodou 75,9 sekundy, což z něj dělá nejpomalejší pulzar ze všech známých neutronových hvězd. Vědci odhadli jeho stáří na 5,3 milionů let a mimo jiné zjistili, že má extrémně silné magnetické pole.

Ruský fyzik Denis Sobjanin z Lebeděvova fyzikálního institutu nedávno analyzoval charakteristiky tohoto ultrapomalého rádiového pulzaru a dospěl k názoru, že jeho magnetické pole je ještě mnohem silnější, než kolik uváděly původní odhady. Své závěry zveřejnil v odborném časopisu Physical Review D.

Magnetický rekord

Sobjaninovy výpočty ukázaly, že indukce magnetické pole na povrchu dotyčného pulzaru dosahuje hodnot přes 2,7 × 10¹⁶ gaussů, což odpovídá 2,7 × 10¹² tesla, čili 2,7 bilionů tesla (2 700 000 000 000 tesla). Pokud jsou výsledky ruského fyzika správné, má pulzar PSR J0901-4046 nejsilnější magnetické pole ve známém vesmíru.

Rádiový snímek okolí rentgenové dvojhvězdy Vela X-1, se zvýrazněným pulzarem PSR J0901-4046. (zdroj: Ian Heywood, CC BY-SA 4.0)

Dosavadním držitelem tohoto rekordu byl pulzar v rentgenové dvojhvězdě Swift J0243.6+6124, jehož indukci magnetického pole čínští odborníci díky pozorováním čínské vesmírné rentgenové observatoře Insight-HXMT loni v červenci (2022) odhadli na 1,6 bilionů tesla.

TIP: Radioastronomové objevili zcela unikátní neutronovou hvězdu: Žádnou podobnou zatím neznáme

Sobjanin se domnívá, že vzhledem k extrémně silnému magnetickému poli pulzaru PSR J0901-4046 tento pulzar zřejmě nezpomalil působením záření spojeného s magnetickým dipólem pulzaru, ale kvůli enormnímu elektrickému proudu, který dosahuje hodnot kolem 56 megaampér. V takovém případě rotační energii pulzaru „odnášejí“ urychlené elektricky nabité částice v oblastech pólů pulzaru.

Jistě není třeba rozebírat, že nepravdivé a skandální historky výrazně ovlivňují veřejné mínění. Proč je tak těžké s nimi bojovat? Z jakého důvodu má lidstvo tendenci věřit spíše báchorkám než názoru odborníků? Důvodů je samozřejmě celá řada, jedním z nich však je, že některé mají nebývale hluboké kořeny. Třeba už ve starověkém Římě.

Kanibalské hody

Synové kapitolské vlčice se mohli pochlubit velkou náboženskou tolerancí a početnou sbírku svých bohů doplňovali se značnou chutí. Když se však objevila podivná sekta, jejíž příslušníci prý na svých obřadech pojídají lidské maso a zapíjí je krví, bylo to moc i na ně. Přitom šlo jen o to, že někdo z vnějšku nepochopil podstatu eucharistie, tedy mystické přeměny chleba a vína na tělo a krev Páně. Světlo světa tak spatřila velmi nebezpečná fáma.

Pronásledované křesťanství se ale posléze stalo hlavním politicko-náboženským směrem, a tak bylo nutné hledáček veřejné nenávisti posunout poněkud bokem. Novými nepřáteli lidstva se tudíž stali Židé, o nichž se vědělo, že mají „podivný“ vztah ke krvi.

Na rozdíl od mnoha jiných kultur včetně té křesťanské není totiž semitská duše plynná. Je krvavá, a tato tekutina je tak zároveň svatá i zakázaná. Z toho plyne celá řada příkazů. Například správně košerované maso musí být pečlivě zbaveno životadárné tekutiny. Daný způsob porážky se nazývá šchita a probíhá tak, že je zvířeti proříznuto hrdlo až k páteři. A tato praktika ve spojení s hlubokým antisemitismem, který lze podle některých vědců vystopovat až do starověkého Egypta, se stala kořenem mýtu o židovských rituálních vraždách. Synové Jákobovi prý potřebují dětskou nebo panenskou krev, aby jí mohli zadělávat macesy a léčit komplikace při obřízce.

Dítě na prodej

Mýtus prosvištěl staletími jako uragán a přinesl vlnu nenávisti a nepochopení. Například Právní kniha města Brna z poloviny 14. století popisuje případ, kdy se dvě ženy pokusily prodat malého chlapce Židovi jménem Osel. Ten ženám koupi předběžně přislíbil a uhradil i část smluvené ceny. Potom ale zašel za rabínem a staršími a celou věc poctivě ohlásil. Když druhý den ráno dámy znovu přišly, čekalo je hned po uskutečnění prodeje zadržení. Jedna byla pohřbena zaživa, druhá díky pokročilé fázi těhotenství „jen“ oslepena.

Prodej dětí nebyl pro naše předky nikterak nepředstavitelnou záležitostí, což dodnes dokládá celá řada písní a říkanek. Pro nás je však zajímavé, že obě ženy považovaly židovskou potřebu dětské krve za tak jistou a samozřejmou, až je vedla ke konkrétnímu činu.

„Nekupujte u Žida…“

Pomluva žila dál a s nemenší silou se objevila třeba o více než 500 let později. Tehdy se udál notoricky známý zločin v Polné, kde byla v březnu roku 1899 zavražděna Anežka Hrůzová. Okamžitě vyvstalo podezření, že za tím stojí Židé toužící po panenské krvi. Jedním z těch, kdo se velmi statečně zastali obviněného Leopolda Hilsnera, byl i Tomáš Garrigue Masaryk.

Ani veřejná diskuze, ani racionální argumentace budoucího prezidenta však báchorku nevykořenily. Zkazka se totiž stala součástí takzvaných městských legend, tedy ústně předávaných historek vydávaných za pravdivé. (Pro větší věrohodnost je často zažil blíže neurčený „známý známého“ či „kamarád kamaráda“.) Ještě v padesátých letech tak existovaly v Sovětském svazu současné pověsti o bandách židovských lékařů, kteří jezdí v černých autech a kradou krev nic netušícím obětem. Tento komplex fám postupně zbavený antisemitského kontextu dostal v sedmdesátých letech ve střední Evropě podobu pověstí o černých volhách a sanitkách. A moderní pověsti podobného typu jsou vyprávěny i nadále.

Ukřižovaný chlapeček

Mýty o Židech a krvi se však samozřejmě stávaly součástí širšího konceptu. Oblíbená byla například městská legenda o nešťastném formanovi, který omylem srazil židovské dítě. Robátko utržilo těžké zranění, ale ještě žilo. Vozka je proto rychle odvezl k lékaři a na místě zanechal vůz a malého synka. (Ano, samozřejmě, že to nedává smysl. Ale tak už tyto příběhy fungují.) Když se pak vrátil, našel vlastní dítě posměšně ukřižované na žebřiňáku. S tím se však mstiví Židé nespokojili a ještě hošíčkovi podřízli hrdlo.

Smyšlená historka se stala tak oblíbenou, že přečkala až do moderní doby. Údajně v sedmdesátých letech v severních Čechách se udála verze, v níž již formana nahradil řidič kamionu a Židy pak cikáni. V nové podobě tedy kamion srazil romské dítě. Provinilý řidič vystoupil a vida, že je maličké ještě naživu, stopnul rychlejší vozidlo. (Opět máte pravdu, v této verzi to dává smysl ještě méně.) Na místě zanechal kamion a malého synka. Když se vrátil, našel chlapečka s podříznutým hrdlem ukřižovaného na přední masce automobilu.

U nás, stejně jako v sousedním Polsku byl příběh oblíbený zejména v minulosti, nejvíce pak v 70. letech 20. století, kdy se měl odehrát vždy přímo v dané zemi. V Polsku šlo nejčastěji o Slezsko, u nás právě o severní Čechy. Někdy konkrétně o sudetské Teplice-Trnovany. Novější verze z 80. a 90. let umísťovaly děj na Balkán do Bulharska, Rumunska, Maďarska či Turecka.

Veřejní nepřátelé

Pověst má jasnou souvislost s archaickým folklorem a jeho xenofobním podtextem. Poměrně roztomilé je, že jí na oblibě neubírá ani zjevná nelogičnost. Vždyť většina českých Romů se náboženstvím hlásí k římským katolíkům, a nemají tedy důvod snižovat vlastní víru posměšným křižováním.

TIP: Židovské rituální vraždy: Stále živá pověra probudila temné vášně v Kolíně

Historik Umberto Eco tvrdil, že mít nepřítele je důležité nejen k tomu, abychom vymezili vlastní identitu, ale i k tomu, abychom si obstarali překážku, na níž můžeme poměřovat svůj systém hodnot. Chybí-li nepřítel, je potřeba si ho vykonstruovat, a právě tomu pak napomáhají divoké historky, které denně zaplevelují internet. Zdá se, že se jich jen tak nezbavíme. 

Starověká říše Siungnuů povstala ve stepích centrální Asie přibližně 300 let před naším letopočtem a udržela se tam zhruba dalších 200 let. Byl to mocný kočovný kmenový svaz, který ovládal území dnešního Vnějšího a Vnitřního Mongolska, severně od tehdejší čínské říše Chan. S Číňany měli komplikované a nepříliš vřelé vztahy. Právě Siungnuové byli hlavní důvodem, proč vznikla Velká čínská zeď.

Říše Siungnuů byla ve své době vlivným geopolitickým hráčem. Nepoužívali ale písmo a z toho důvodu o nich existují jen záznamy okolních kultur, které nebývají příliš spolehlivé. Historie a především původ tohoto pozoruhodného kmenového svazu se před námi skrývá v mlze nejasností.

DNA starovělých pastevců

Mezinárodní tým expertů, který vedla doktorandka Juhyeon Leeová z jihokorejské Národní univerzity v Soulu, proto obrátil pozornost k výzkumu dávné DNA. Badatelé prozkoumali DNA Siungnuů, kteří byli pohřbeni na hřbitově aristokratické elity v Takhiltyn Khotgoru a na hřbitově lokální elity v Shombuuzyn Belchiru, v obou případech v západním Mongolsku. Výsledky výzkumu uveřejnili ve vědeckém časopisu Science Advances.

Analýzy DNA potvrdily, že obyvatelé v říši Siungnuů měli velmi pestrý původ. Šlo o multietnickou společnost, kde se uplatnili lidé z různých oblastí. Jejich genetická diverzita byla vysoká, a to na všech úrovních, v rámci celé říše, v jednotlivých společnostech a dokonce i v rámci jednotlivých rodin.

TIP: Odkud do Evropy přišli záhadní Avaři? Odpověď nabízí genetika

Největší genetické rozdíly badatelé nalezli u pohřbených s nejnižším sociálním statusem, zřejmě sluhů. Ti často pocházeli ze vzdálených končin a zřejmě i z oblastí mimo vládu Siungnuů. Mezi elitou byly genetické rozdíly menší, ale i v elitních rodinách byli lidé odlišného původu, zřejmě v souvislosti s manželskými svazky, které měly utužovat vztahy s jinými rody.

Zplození potomstva je smyslem života všech živočichů a pavouci nejsou výjimkou. Nenajdeme však mnoho zástupců živočišné říše, kde by námluvy byly tak riskantní záležitostí, jako u těchto osminohých predátorů. Fatální hrozby vyplývají už z faktu, že samice jsou často mnohonásobně větší než samci. U některých nefil (Nephila) váží samičky v průměru 125krát víc než sameček. Jde o největší rozdíl mezi pohlavími ze všech známých suchozemských tvorů. Výjimky z pravidla, podle kterého jsou samičky pavouků větší než samečkové, jsou velmi vzácné. Patří k nim například „pavoučí potápěč“ vodouch stříbřitý (Argyroneta aquatica).

Pro řadu samečků jsou námluvy tím posledním, co ve svém životě zažijí. Umírají spontánně prakticky ve stejném okamžiku, kdy svými kopulačními orgány vnesou spermie do pohlavních orgánů vyvolené samičky. Páření řady druhů křižáků z rodu Argiope, snovačky druhu Tidarren argo nebo lovčíka tmavého (Dolomedes tenebrosus) tak trvají pouhopouhou sekundu. Opakem jsou pavouci, jejichž milostné hrátky zaberou bezmála celý den, jako u některých plachetnatek (Troglohyphantes). Tito pavouci žijí v jeskyních, kde mají jen málo nepřátel. Nemusí proto s pářením nijak spěchat a sexu se oddávají 16 až 18 hodin. 

Tance a zásnubní písně

Jestliže jsou námluvy bleskové, jako třeba u zmíněných křižáků, nemají pavouci příležitost k namlouvacím rituálům. U řady druhů jsou ale zásnuby doprovázeny nápadnými tanci či zpěvy. Mistrovství v nich dosáhly skákavky (Salticidae). Například samci australské skákavky Maratus speciosus předvádějí několikaminutové představení, při kterém vysoko zvedají třetí pár končetin. Mají tento pár nohou nápadně prodloužený a na koncích zbarvený do uhlové černě. „Prostná“, která pavouk předvádí, jsou o to nápadnější, že sameček při nich pobíhá z místa na místo a různě se natáčí. Ještě efektnější je na jeho zásnubním tanci zvedání a natřásání pestře zbarveného zadečku. Maratus speciosus při tom ukazuje ostře oranžové chlupy, které jsou viditelné jenom ve víru námluv. Při každodenních aktivitách je pavouk schovává. 

Mexická skákavka Habronattus coecatus zase provází námluvy „songem“, který se skládá z mnoha různých rytmických motivů vyluzovaných buď vibrací nohou, nebo jejich třením o jiné části těla. Některé „sloky“ připomínají skandování sportovních fanoušků v hledišti stadiónu. K nejhlasitějším „zpěvákům“ patří další australská skákavka Maratus michaelseni. Při námluvách vydává sameček třením končetin o tělo zvuky jasně slyšitelné i na vzdálenost několika metrů. 

Světelná show a svatební dary

Bioluminiscenční námluvy podniká skákavka druhu Cosmophasis umbratica z Indie a Indonésie. Samci a samice se k námluvám scházejí na sluncem osvícených listech rostlin pozdě dopoledne a časně odpoledne, kdy se jim nabízejí optimální světelné podmínky. Samci různými částmi těla odrážejí ultrafialové záření, což samičky nemohou přehlédnout, protože mají oči citlivé i k této části světelného spektra. Samičky ultrafialově nezáří. Mají ovšem na povrchu těla pigment, který vydává po dopadu ultrafialového záření od samečka zelenavou bioluminiscenci. Po té pase ultrafialově svítící samec… 

Zvláštností námluv některých pavouků jsou „svatební dary“, které samci nabízejí samičkám, aby si je naklonili. Lovčík hajní (Pisaurus mirabilis) balí samičce svůj úlovek do pavučiny a páří se s ní v době, kdy samička jeho dar rozbaluje. Samci ale nehrají vždycky poctivě. Někdy přibalí ke kořisti i nepoživatelný předmět, aby objem dárku zvětšili. Jindy nešetří na pavučinovém obalu a jeho nadbytečnými vrstvami dárek rovněž opticky „nafukují“. 

Páření a potom smrt

Před pářením vytvoří samec pavouka malou pavučinku, do které uvolní své sperma. Odtud pak nabírá sperma do „injekčních stříkaček“ na konci makadel, kterými přenáší spermie do pohlavních orgánů samice. Samcům snovaček z rodu Tidarren v dospělosti jedno makadlo upadává a k oplození samice jim tak zůstává jediný „nástroj“. Makadla tvoří pětinu celkové váhy samečkova těla, a když se pavouk jednoho zbaví, odlehčí se mu a získá na pohyblivosti. U jemenské snovačky Tidarren argo utrhne samice při páření samci i toto jediné makadlo, které pak ještě několik hodin ponechá zasunuté ve svých pohlavních orgánech. Makadlo tam celou dobu reflexivně pokračuje ve vytlačování spermií. Samec bez makadla už ale není schopen dalšího páření a jeho život tím končí.

Páření jako „labutí píseň“ samců je u pavouků celkem běžné. Mnozí samečkové koneckonců vůbec nejsou uzpůsobeni k tomu, aby přijímali potravu. Přišli na svět jen proto, aby zplodili potomky. Nic jiného je nezajímá, nic jiného ani nezvládnou. Po páření se uchýlí do ústraní, kde zanedlouho uhynou. Někdy sameček ani neodchází daleko a dožije třeba na okraji sítě samičky, se kterou se spářil. 

Oběť pro další generaci

Pavouci jsou kanibalové a výrazný pohlavní dimorfismus – tedy nápadný rozdíl ve velikosti těla obou pohlaví – dává samičkám navrch. Již zmíněné „svatební dary“ jsou proto pro samce mnoha druhů jakousi bezpečnostní pojistkou. Samice se totiž rozbalováním dárku zabaví a po jeho zkonzumování bývá natolik nasycená, že ji na další chod v podobě samečka přejde chuť. Někteří samci se ale sežrání samičkou nevyhýbají, protože tak mohou dodat matce svých potomků živiny k produkci většího počtu vajíček. Samec se tak posmrtně domůže vyššího počtu potomků. 

Extrémně nakloněn sežrání samičkou je sameček australské snovačky Hasseltovy (Latrodectus hasselti). Během páření provede jakési „salto mortale“, kterým nastaví svůj zadeček přímo před samiččina klepítka s jedovými žlázami. Samice začne požírat samce ještě během páření. Ten se tím nenechá vyrušit a makadly dál vnáší do samiččiných pohlavních orgánů spermie. Tím, že se nabídne své partnerce jako pokrm, získá dodatečný čas pro páření a zvýší tak své šance na zplození početnějšího potomstva. 

Rekordy pavoučích snůšek

Pavoučí samice ovšem nejsou jen hrozivé kanibalky, ale také velmi výkonné matky. Vajíčka kladou do kokonů ze speciální pavučiny, která vytváří vajíčkům optimální podmínky a chrání je. Samičky některých pavouků kladou impozantní počty vajíček, která rozdělí do několika kokonů. To platí pro některé nefily (Nephila). Rekordmankou s nejpočetnější snůškou je zřejmě nefila chluponohá (Nephila pilipes) s více než třemi tisíci vajíček v jednom kokonu. Celkem může velká samička této nefily naklást kolem deseti tisíc vajíček. V některých encyklopediích se jako rekordní uvádí snůška samic pavouků rodu Mygalomorphus. I ta prý klade kolem tří tisíc vajíček, která mají mít mezi pavouky rekordní velikost malého hrášku. Zoologové přijímají tento údaj s rozpaky, protože rodové jméno Mygalomorphus nepatří žádnému z popsaných žijících ani vyhynulých pavoučích druhů. Danou informaci je proto nutné brát jako tradovaný omyl nebo vyloženou lež.

Jako nejmenší se někdy uvádí snůška samiček drobného, v Evropě hojně rozšířeného pavouka vzokana obecného (Oonops domesticus). Ty kladou do kokonu po dvou vajíčkách. Samičky jeskynních pavouků Telema tenella ovšem do kokonu umisťují jen po jednom vajíčku. Strategie klást jediné vajíčko je u jeskynních pavouků celkem běžná, protože jeskyně nenabízejí potomkům mnoho potravy. Rozptýlením jednotlivých vajíček na velkém prostoru samička předchází vyostřené konkurenci mezi jejími mláďaty. To je dobře, protože rivalství může celkem snadno přerůst v kanibalismus. 

Matky jako potrava mláďat

Pro mnohé pavoučí matky nakladením vajíček vše končí. Některé tím dokonce završí svůj život a uhynou. Najdou se však i samice, které o potomstvo pečují. Některé samičky hlídají kokon s nakladenými vajíčky. Za nejzazší formu péče o potomky považují vědci tzv. matrifagii, kterou najdeme přinejmenším u šesti různých evolučních linií pavouků. 

Učebnicovým příkladem matrifagie je chování matek pavouků stepníka čárového (Stegodyphus lineatus) žijícího v extrémně suchých oblastech Středomoří včetně izraelské pouště Negev. Samice po nakladení vajíček přestane přijímat potravu a zároveň v těle prudce zvýší produkci trávicích enzymů. Začne tak pomalu trávit své vlastní orgány a měnit je na výživnou kapalinu. Šetří přitom například srdce, aby si zajistila základní životní funkce a vydržela co nejdéle.

Když se z vajíček vyklubou malí pavoučci, matka jim po dva týdny vyvrhává malé porce svých natrávených útrob. V zadečku se jí mezitím vytvářejí „bubliny“ strávené tkáně, které mláďata nakonec nabodnou a vysají. Tím zasadí matce poslední ránu a pavoučice hyne. Mláďata získají až 95 % všech živin obsažených v matčině organismu a za dobu tohoto zvláštního „sebevražedného výkrmu“ zvětší svou velikost na trojnásobek. 

Další pavoučí matky volí odlišné formy sebeobětování. Samice cedivky domácí (Amaurobius ferox) nejprve nabízí čerstvě vyklubaným mláďatům nová, čerstvě nakladená vajíčka. Ta nejsou určena pro zplození další generace potomků, ale slouží výhradně jako konzerva na živiny bohaté potravy. Když mláďata tato „krmná vajíčka“ zkonzumují, začnou se poohlížet po další potravě. Neodolatelně je láká chvění pavučiny vyvolávané pohybem jejich matky. Samice v této době cíleně rozechvívá síť a láká tak mláďata k sobě. Ta jí nakonec vyskočí na horní stranu hrudi a zaboří do ní svá klepítka. Malí pavoučci sají matčiny tělesné tekutiny a zároveň jí do těla vylučují toxiny ze svých jedových žláz. Matku tak rychle zabijí a hodují na ní ještě další dva týdny. 

Rodina kojícího pavouka

Zcela nečekaný projev mateřského chování nedávno pozorovali čínští vědci u samic tchajwanské skákavky Toxeus magnus (viz Mravenčí přetvářka). Čínským vědcům vrtal hlavou fakt, že se v hnízdě skákavky nachází buď dospělá samice s mláďaty, nebo několik dospělých jedinců. Znamená to, že matka pečuje o potomky až do jejich dospělosti? Detailní pohled na život pavoučí matky od chvíle, kdy nakladla vajíčka, postavil vědce před novou záhadu. Mláďata utěšeně rostou, i když jim matka nenosí žádnou potravu a sama mláďata neopouštějí hnízdo. Čím se tedy mladí pavouci živí? 

Odpověď na tyto otázky jim odhalil až pohled na spodní stranu matčina zadečku a to pod mnohonásobným zvětšením mikroskopu. V příčném záhybu tam matka vylučuje drobné kapky zvláštního sekretu, který mladí pavouci pojídají. Pokud bychom přirovnali tento pavoučí sekret k mléku savců, moc bychom nepřeháněli. Skladbou živin se sekret mléku hodně podobá a podobně jako mléko pokryje všechny nároky na výživu potomka.

TIP: Rekordy pavoučí říše: Kdo jsou obři a trpaslíci mezi pavouky? A kolika let se dožívají?

Po vylíhnutí z vajíčka se mladí pavouci skákavky Toxeus magnus živí „mlékem“ celých šest týdnů, tedy skoro až do dospělosti, které dosahují ve věku kolem osmi týdnů. Pokud nemají mláďata k sekretu přístup, pak těžce strádají. Nerostou a do deseti dní hynou. První tři týdny života jsou mláďata odkázána výhradně na mléko. Další tři týdny už je matka přikrmuje nalovenou kořistí.

Pokud jde o marsovské rovery, většina pozornosti je nyní upřena především na Perseverance. Jeho předchůdce Curiosity, ale i po více než dekádě stále na povrchu rudé planety pilně pracuje. Tým NASA JPL, který má mise marsovských roverů na starosti, nedávno dokončil důležitý upgrade softwaru Curiosity, což jak inženýři NASA věří, mu jeho práci usnadní a snad i prodlouží jeho misi.

Rychlejší pohyb a snazší komunikace

Aktualizace softwaru, kterou Curiosity obdržel, je první velkou opravou po více než sedmi letech. Největší změnou, kterou vývojáři pro marsovský rover připravili, je úprava jeho jízdních vlastností. Curiosity se pohybuje v kratších úsecích, přičemž po jejich zdolání se musí zastavit a na základě snímků ze své kamery vyhodnotit informace o terénu a naplánovat svůj další pohyb. Modernější rover Perseverance umí pořizovat snímky za jízdy a zpracovávat je takřka v reálném čase.

Nový software má roveru Curiosity umožnit výrazně rychlejší zpracování snímků. Sice se bude i nadále pohybovat po jednotlivých úsecích, rychlejší analýza snímků mu ale umožní rychlejší pohyb než doposud.

„Curiosity se stále nebude moct pohybovat tak rychle jako Perseverance. Nově si ale místo toho, aby se po zdolání naplánovaného úseku musel zastavit třeba na minutu, vystačí s pouhým okamžikem k vyhodnocení další bezpečné trasy,“ vysvětluje Jonathan Denison z JPL. „Kratší čas přestávek mezi jednotlivými segmenty jízdy také znamená, že Curiosity spotřebuje méně energie. Tu pak bude moci využít pro vědecké aktivity.“

TIP: Rover Curiosity objevil na Marsu minerál, který by mohl posloužit jako zdroj vody

Aktualizace softwaru má také přinést menší opotřebení hliníkových kol roveru, která za více než deset let strávených na nehostinném povrchu Marsu dostávají pořádně zabrat. Snazší by mělo být i ovládání robotického ramene roveru a pozitivních změn dozná i způsob, jakým rover komunikuje s operátory na Zemi. Vývojáři věří, že současná vylepšení výrazně prodlouží a zjednoduší práci tohoto marsovského vytrvalce.

Pevnost Amber Fort se nachází asi deset kilometrů od Džajpuru, jenž je hlavním městem indického státu Rádžhastán. Název této monumentální stavby se dá přeložit jako Jantarová nebo také Žlutá pevnost. Původní název je ovšem Amer, přičemž toto slova nemá s barvou nic společného. Stavba navíc není žlutá, neboť je konstruována z červeného a bílého pískovce. Budování bylo započato v roce 1592 za vlády rádži Man Singha I.

TIP: Odkaz mocných rádžů: Starobylé pevnosti indického Rádžasthánu

Vnější vzhled stavby, na níž zub času v době překračující čtyři století přece jen znatelně zapracoval, asi nepřipraví návštěvníky na propracovaný a udržovaný vzhled jejích vnitřních částí. Stěny a stropy jsou zdobeny nádhernými dřevořezbami, které zobrazují lovecké scény a dokumentují život někdejších vládců. Stavba zkrátka nezapře, že nebývala jen pevností, ale také palácovým komplexem. V rámci opevněných zdí se nacházely čtyři části, které jsou dodnes vzájemně spojeny širokými schodišti.

V Egyptě se používal k léčbě krve, Římané soudili, že stvrzuje přátelství a lásku, středověcí mudrci ho používali ke snížení horkosti. Název granát označuje skupinu, která zahrnuje více než dvacet druhů minerálů. Jedním z nich je český granát. Ten je skoro národním pojmem. Mineralogové mu říkají pyrop. V řečtině totiž „pyr“ znamená oheň a „ops“ oko. I proto se mezi sběrateli setkáte s označením „ohnivé oko“. Jako jediný drahý kámen se na našem území průmyslově těží. Například v povrchových dolech v Podsedicích na Mostecku či na ložisku Vestřev v Podkrkonoší.

Proti démonům

I když nad tím dnes můžeme ohrnovat nos, v léčitelství patřily granáty k nejdéle používaným drahým kamenům. Podle staroindické nauky o čakrách náleží granát díky své červené barvě k energetickému centru na konci páteře. Tato čakra symbolizuje zemi, život a čistý oheň. Astrologové granát spojují s planetou Mars, silou a aktivitou. Zřejmě nejvíce jej léčitelé doporučovali při poruchách krvetvorby, chudokrevnosti a kolísání krevního tlaku. Ve starověku se věřilo, že správně umístěný granát zvyšuje sexuální aktivitu a léčí impotenci. A psychické poruchy. Podle esoteriků odstraňuje deprese, melancholii a nervové vyčerpání. Naopak posiluje sebevědomí a vytrvalost.

Naše prababičky nosily šňůry z českých granátů jako zaručený prostředek proti uhranutí. Ostatně i staří Indové pyropům přisuzovali tu nejvyšší ochrannou moc před zlými démony. A trocha romantiky na závěr: granát je také symbolem čistoty srdce a lásky.

Rudý třpyt

A české granáty? Znali je po celém světě. Novější výzkumy ukázaly, že platily za významnou vývozní surovinu už v 5. století. Kameny pocházející z našeho území lze nalézt v klenotech starých germánských kmenů i kavkazských kočovníků. Později se českými granáty zdobil například francký král Childerich, Přemysl Otakar II. či Marie Terezie. Císař Rudolf II. tvrdil, že mu dokáží zmírnit příznaky vrozené melancholie!

Díky své rudé barvě se pyrop postupně stal symbolem Kristovy krve – a tudíž oblíbenou ozdobou liturgických předmětů. Na dámských špercích se ve větší míře objevil až v 19. století. Tehdy zdobil i vějíře, taneční pořádky nebo lahvičky na parfémy. Doslova módní mánii rozpoutaly granáty v plesové sezóně na přelomu roku 1887 a 1888. S úchvatným kompletem z rudých kamínků zasazených ve zlatě se na vídeňském dvorním plese objevila ruská carevna Marie Sofie Dánská. A každá dáma ji toužila napodobit.

Lék na žal

Za nejkrásnější šperk z českých granátů ovšem bývá považována souprava Ulriky von Levetzow. Granáty byly pečlivě vybírány po mnoho let a na počátku 19. století je zručný šperkař proměnil v pětiřadý náhrdelník, dva třířadé náramky, náušnice, brož a prsten. Celou sadu darovala mladičké Ulrice její matka Amálie. Zdalipak neměly dívce pomoci zapomenout na lásku, kterou podle legendy zahořela k tehdy dvaasedmdesátiletému Johannu Wolfgangu Goethovi? A kterou jí překazila právě její mamá?

Souprava Ulriky von Levetzow byla z muzea v Třebenicích na Mostecku v roce 1988 ukradena, o rok později ji však zázračně nalezli v plechové krabici pod železniční tratí. Proto byla do expozice zhotovena kopie. (foto: Wikimedia Commons, Marie Čcheidzeová, CC BY-SA 4.0)

Slavný básník se s Ulrikou von Levetzow setkal v Mariánských Lázních v roce 1821. Štíhlá půvabná dívka v rozpuku svých sedmnácti let, s modrýma očima a blonďatými vlasy upoutala unaveného básníka na první pohled. Ona se zpočátku k slavnému literátovi stavěla spíš zdrženlivě. Ve svých pamětech vzpomíná, že ji přerušil v ručních pracích. Už příští den však Ulrika přijala básníkovo pozvání na ranní procházku ke Křížovému prameni. Později se jim tato cesta stala každodenním rituálem.

Nedostižná jako duha

V Mariánských Lázních se sešli i následující rok. Goetheho náklonnost rostla. Na rozloučenou napsal báseň Eolské harfy a v ní přirovnával Ulriku k Iris, řecké poselkyni bohů – nedostižné, nadpozemské, rozplývající se jako duha. Přišlo třetí léto jejich platonické známosti. Goetheho Ulrika přitahovala čím dál víc. Třebaže se vždy zdůrazňuje, že on sám nikdy o ruku Ulriky nepožádal, své city vyjevoval dosti výmluvně. I jeho okolí už usoudilo, že lásku nelze skrývat.

Tehdy se do situace pravděpodobně vložil velkovévoda Karl August. Tlumočil vroucné přání roztouženého starce Ulričině matce paní Amálii. Ta však se sňatkem nesouhlasila! Sama měla s velkým věkovým rozdílem partnerů špatné zkušenosti. Možná stála milencům v cestě i matčina žárlivost. Vždyť Goethe se zamlada dvořil i jí.

Co se po odmítnutí odehrávalo v duši starého básníka lze vyčíst z jeho Mariánskolázeňských elegií. Goethe a Ulrika se další rok už nesetkali. On prý však zůstal za toto vzplanutí vděčný. Příteli jednou řekl: „Je to plod mého nejvášnivějšího duševního hnutí, bez kterého bych nechtěl žít, ale které už bych nechtěl ještě jednou prožívat!“ A Ulrika? Nikdy se neprovdala. Odmítla prý dvanáct nabídek k sňatku! Vždyť měla patřit samotnému Goethovi! Jedině jemu vděčila za uctivou pozornost široké veřejnosti. Z bezvýznamného děvčete se stala známou a obdivovanou osobou a svou „slávu“ si užívala opravdu dlouho. Zemřela v devadesáti pěti letech na zámku v Třebívlicích.

Bájný granát

Kdo se zajímá o historii drahých kamenů, dříve nebo později narazí na zprávy o pražském pokladu císaře Rudolfa II. Jeho součástí měl být i největší český granát o velikosti holubího vejce. Prameny jej uvádějí jako císařský granát či císařský rubín. Podle všeho patřil tento výjimečný kámen k nejužšímu císařovu majetku. Není vyloučeno, že se po určitou dobu stal součástí jeho osobního klenotu, pravděpodobně prstenu.

Kde se o tajemném granátu dozvídáme poprvé? Boëtius de Boodt, lékař Rudolfa II., se o něm roku 1609 zmiňuje ve svém pojednání o drahých kamenech. Podle něj mu v Evropě není rovno a dále podotýká, že jej císař dostal darem od své sestry Alžběty, francouzské královny. Jenže byl to vůbec granát? De Boodt o tom ve svém traktátu „mezi řádky“ silně pochybuje! Ovšem naplno by si to říci nedovolil. Co se dělo s kamenem po smrti císaře? Stal se součástí lupu rabujících švédských vojsk. Generál Königsmark jej složil k nohám své královny.

Drahokam v zastavárně

Když se o pár let později královna Kristýna vzdala trůnu ve prospěch svého bratrance Karla X. a odešla do exilu, skvost si vzala s sebou. V Holandsku jej pak zastavila s ostatními klenoty za 12 tisíc tolarů. Na dobrých čtyřicet let zmizel „císařský rubín“ v sejfu holandského bankéře! Odtud pověstný drahokam vykoupil roku 1694 král Karel XI., syn Kristýnina nástupce. Kámen tajně putoval zpět do Švédska. Poprvé jej tu pořádně zvážili: měl 255,55 karátů. A předpokládaná cena? Astronomické dva miliony říšských tolarů!

Z královské klenotnice se granát vynořil roku 1777. Král Gustav III. odjel do Petrohradu navštívit carevnu Kateřinu II. Panovnice ho zahrnovala vzácnými dary. Jak se odvděčil? Tajně jí daroval slavný Rudolfův granát. Teprve po roce vyrozuměl vládu, aby klenot odepsali z královského pokladu!

TIP: Prokletý náhrdelník: Všechny jeho nositelky skonaly nepřirozenou smrtí

V carské pokladnici ležel skvost zapomenutý až do pádu Romanovců. Teprve v roce 1925 ho podrobně zkoumali sovětští profesoři Aminov a Fersman. Jako první tak odhalili světu jeho tajemství. Sytě růžový drahý kámen malinového tónu totiž není ani granát ani rubín. Jedná se o růžový turmalín rubelit, který pravděpodobně pochází z Barmy. Dokonce nemá mít ani drahokamovou kvalitu! Mezi záplavou diamantových klenotů ruského pokladu je to skutečně jen chudý příbuzný.