Od půdních červů háďátek obecných (Caenorhabditis elegans) nás dělí přinejmenším 500 milionů evoluce. Na první pohled jsme tak odlišní, jak si jen dokážeme představit. Zdání ale klame – vědci nedávno díky pozoruhodným experimentům zjistili, že háďátka intoxikované substancí podobnou účinné látce z marihuany, se vlastně chovají velmi podobně jako lidé. I háďátka totiž zažívají mimořádnou chuť k jídlu, přičemž cíleně vyhledávají jen ty nejlepší pochoutky, které mají aktuálně v dosahu.

„Háďátka jsou po užití kanabinoidů jako divá po jejich oblíbené stravě, zatímco méně oblíbené pokrmy nechávají stranou,“ vysvětluje Shawn Lockery z Oregonské univerzity, jehož výzkum nedávno zveřejnil vědecký časopis Current Biology.

Hladová háďátka na  tripu

Badatelé vystavili háďátka obecná kanabinoidu anandamidu. Ten vytváří lidské tělo a váže se na stejný kanabinoidní receptor jako THC, hlavní psychoaktivní látku konopí. Háďátka na rozdíl od lidských konzumentů nezaútočila na ledničku, ale pustila se do nejoblíbenějších kmenů bakterií.

V rozhovoru, který neurovědec Lockery poskytl portálu IFL Science, neskrývá z výsledků experimentu překvapení. Zároveň ale vyjádřuje i jistou míru potěšení ze zjištění, že vlastně nejsme tak rozdílní i vůči nepatrným živočichům. Vzhledem k dlouhé evoluční minulosti, po kterou se naše cesty ubíraly odděleně, je podle Lockeryho opravdu podivuhodné, že na nás kanabinoidy působí tak podobně.

Kanabinoidní receptory a s nimi spojená signalizace se vyskytují u většiny živočichů. Funkce těchto molekul i jejich působení se ale u jednotlivých skupin živočichů může podstatně lišit. U lidí se anandamid i THC váží na kanabinoidní receptor CB1, zatímco u háďátek anandamid působí prostřednictvím „háďátkového“ kanabinoidního receptoru NPR-19. Dřívější výzkum prokázal, že mimořádnou chuť k jídlu vyvolává stimulace kanabinoidních receptorů i u hlodavců.

TIP: Vědci mají jasno: Marihuana po práci neovlivňuje pracovní výkon příští den

Když badatelé použili geneticky upravená háďátka s „lidskými“ kanabinoidními receptory CB1, háďátka se chovala stejně jako předtím a znovu propadla veliké chuti na dobroty. Vše nasvědčuje tomu, že mechanismy ovládající potravní chování lidí a háďátek mají podobné základy. A podobností může být víc. Lockeryho tým do budoucna připravuje testy háďátek s dalšími psychoaktivními látkami, jakým je například psilocybin známý především z „magických houbiček.“

Podle nové studie uveřejněné minulý týden v magazínu The Astrophysical Journal, vycházející z dat vesmírných observatoří Chandra, Swift, NuSTAR a XMM-Newton, mohou být dopady explozí supernov mnohem zkázonosnější, než jsme si doposud mysleli. Zásadní hrozbou je podle vědců tlaková vlna, která se při explozi supernovy uvolní až do vzdálenosti 100 světelných let. Vlna nesoucí intenzivní rentgenové záření může na velkou vzdálenost dorazit měsíce i roky po explozi a ovlivňovat prostředí planet i dekády. Intenzivní expozice záření může podle vědců na planetách podobných Zemi znamenat i výrazné nebo i úplné zničení života.

Zkázonosnné supernovy

V případě Země by proud rentgenového záření mohl zničit podstatnou část ozónové vrstvy, která nás chrání před účinky ultrafialového záření Slunce. V důsledku změny ozónové vrstvy by v takovém případě mohlo dojít k zániku široké škály živých organismů – zejména pokud jde o mořské organismy, tvořící základy potravního řetězce.

Dlouhodobé působení rentgenového záření a jeho interakce s ultrafialovým zářením Slunce by podle vědců vedlo k vysoké produkci oxidu dusičitého a vytvoření zákalu v atmosféře Země. Následné poškození rostlin by znamenalo významné nebo i úplné „odzelenění“ planety.

TIP: Radioaktivní „popel“ supernov doputoval na Zemi na rázových vlnách

Přestože se naše planeta nachází v bezpečné vzdálenosti z pohledu potenciálně explodujících supernov, existují doklady, že v minulosti k relativně blízkým explozím došlo. Podle vědců došlo před dvěma až osmi miliony let k explozím supernov vzdálených 65 až 500 světelných let. V současnosti je nejbližší potenciální supernovou na obloze hvězda Betelgeuze v Orionu, kterou od nás dělí přibližně 600 světelných let. Řada exoplanet v Mléčné dráze ale takové štěstí nemá.

Dne 3. dubna 1678 byla v sobotínském kostele chycena žebračka Marina Schuchová z Vernířovic při krádeži svaté hostie, která měla být při čarovném zaříkávání dána krávě do žrádla, aby dávala více mléka. Bylo zjevné, že jde o zločin čarodějnictví.

Losinské a vízmberské panství (dnes Loučná nad Desnou) spravovala za své nezletilé synovce hraběnka Sybila Gallová, která pověřila hejtmana Adama Vinařského z Kříšova, aby našel odborníka na čarodějnické procesy. Vinařskému asi pomohl jeho tchán Karel Július Kotulínský z Kotulín, vrchní správ­ce biskupského panství Mírov, jehož přítelem byl Jindřich František Boblig z Edelstadtu, který v té době žil v Olomouci.

Boblig o sobě tvrdil, že má čtyřicetileté zkušenosti z čarodějnických procesů na Jesenicku. Vinařský si to osobně ověřil a zjevně byl spokojen. Dohodl s Bobligem podmínky a 30. srpna 1678 pro něj poslal do Olomouce vůz. V září byl se souhlasem pražského apelačního soudu ustaven inkviziční tribunál ve složení Boblig (ředitel), hejtman Vinařský, důchodní Kristián Meyer, purkra­bí František Václav Vraný, správce panských hamrů Jan Richter a lesmistr Krištof Zeidler.

Otázka kompetence

Jindřich František Boblig pocházel ze Zlatých Hor (nazývaných také Edelstadt), kde jeho předkové získali šlechtický titul s přídomkem „z Edelstadtu“. Protože bylo rodinnou tradicí studovat na univerzitě ve Vídni, soudí se, že i Jindřich studoval práva tam. Doktorát nezískal, a proto byl titulován jako kandidát práva. K výkonu advokátní a soudcovské praxe mu toto vzdělání stačilo.

Představa, že si Boblig mohl při čarodějnických procesech dělat, co chtěl, je naprosto nesmyslná. Činnost losinského inkvizičního soudu byla v kompetenci hraběnky Gallové a od roku 1686 plnoletého Jana Jáchyma ze Žerotína. Losinské vrchnostenské právo podléhalo v první instanci pražskému apelačnímu soudu, odkud přicházela naučení o vedení procesu, například seznam otázek, které byly kladeny při výsleších delikventů, možnost použití tortury a také rozsudky smrti. To vše Gallová potvrzovala.

Boblig a tučná kořist?

O Bobligovi se traduje, že toužil zejména po majetku, který po odsouzených propadl vrchnosti. Losinská vrchnost vyžadovala po příbuzných obětí, aby zaplatili náklady za proces, problémy však byly s jejich vymáháním. Bobliga to vůbec nemuselo zajímat, protože dostával smluvní plat. Některé majetky popravených se sice dostaly do rukou inkvizitorů, ale ti si je museli koupit, i když velmi výhodně. Případ, že by takto kořistil sám Boblig ale není znám.

Boblig měl v Losinách smluven plat 1 zlatý denně, který mu byl v druhé polovině osmdesátých let zvýšen na 1,5 zlatého. Procesní průtahy šly vesměs na vrub pražského apelačního soudu, který si často dával řádně na čas. Pokud by čarodějnické procesy závisely jen na Bobligovi, hranice by hořely daleko častěji. V tom mu však bránila i kapacita losinského vězení, která byla omezena na 6 až 8 lidí.

Podíl majitelů panství

Jaký byl podíl hraběnky Gallové na procesech? Tato vnučka popraveného vůdce českých stavů Jáchyma Ondřeje Šlika byla poprvé provdána do jezuitského prostředí Michnů z Vacínova. Zjevně nenáviděla losinské a vízmberské poddané, z nichž mnozí tajně vyznávali luteránskou víru a vyčítali jejímu bratrovi Přemyslu III. ze Žerotína, že přestoupil na katolictví.

Gallová se domnívala, že její bratr byl zavražděn a zejména byla přesvědčena, že srdce její švagrové Alžběty Juliány rozené z Oppersdorfu, bylo ukradeno a zneužito k čarodějnickým kejklům. Boblig jí slíbil, že to vyšetří, ale hlavnímu podezřelému se podařilo z losinského vězení uprchnout. Gallová nikdy žádného odsouzeného neomilostnila a neudělal to ani její synovec Jan Jáchym. Na losinském popravišti a ve vězení zemřelo 56 lidí, v Šumperku bylo dalších 25 obětí.

Kníže Karel Eusebius z Lichtenštejna, jemuž tehdy patřil Šumperk, věděl o čarodějnictví ve městě od září 1679. V listopadu 1679 byla zatčena Marie Sattlerová, ale proces proti ní byl poté pozastaven. Podle posudku olomouckého právníka Jana z Gaaru, podléhal Lichtenštejn v první instanci opavskému zemskému právu a v druhé přímo panovníkovi. K jeho cti slouží, že dlouho otálel se zahájením procesu a poté i s tím, aby vůči Sattlerové byla použita tortura. Nakonec se podvolil až císaři Leopoldu I., který mu 1. února 1681 sdělil, že proti Sattlerové, „obviněné z nejhroznějšího a výjimečného zločinu“, se má postupovat útrpným právem. V srpnu 1681 Lichtenštejn žádal Bobliga, aby se stal ředitelem šumperského inkvizičního tribunálu. Boblig po asi měsíčním váhání funkci přijal a vyjednal si denní plat 3 zlaté.

Osud manželů Peschkeových

Podobně zvláštní je případ Marie Peschkeové, manželky šumperského rychtáře, která byla zatčena v roce 1680. Peschkeová vydržela všechny stupně mučení a nejen, že neuronila slzu, ale ani nehlesla, jen se nenávistně dívala na tribunál. V záznamech z konfrontací se ale uvádí, že vypovídala proti některým lidem. Navíc byla popravena, což znamená, že se musela přiznat. Jediným možným vysvětlením je, že se obětovala pro svého manžela Heinricha – že jí Boblig za přiznání slíbil, že ho nechá na pokoji. Když totiž Peschkeovou zatýkali, měla doma asi půlročního synka Hyacinta a další nezletilé děti, o které se Heinrich musel starat.

TIP: Tečka za procesy: Kdo ukončil krvavé slezské hony na čarodějnice?

V červnu 1684 byl ale zatčen i Heinrich Peschke. Hyacint, kterému bylo v té době asi pět let, 14 dní na to zemřel. Peschke vydržel všechen psychický i fyzický nátlak – při natažení na žebřík byl dokonce pálen na boku svící. Propuštěn nebyl a živořil ve vězení. V roce 1692 naléhala dokonce pražská apelace, aby byl proces konečně uzavřen. Peschke přestál nové výslechy a další nátlak, mučen už být nemohl. Zemřel v žaláři „přirozenou“ smrtí v roce 1696, o dva roky dříve než Boblig, který tehdy ve věku 85 let mohl již těžko věc řídit a ovlivňovat. 

Pod pojmem „rostlina“ si mechy představí málokdo, neboť postrádají takřka všechny typické charakteristiky říše flóry: Nekvetou, a chybí jim dokonce i kořeny nebo žilní systém rozvádějící vodu či živiny. Podkladu se drží pomocí tzv. rhizoidů neboli pakořínků a namísto do výšky se rozšiřují plošně – s výjimkou australského druhu Dawsonia superba, který dorůstá až k 60 centimetrům. Navzdory uvedeným omezením se ovšem mechy dokázaly rozvinout do ohromující rozmanitosti. Bryologové, kteří je studují, již popsali přes 12 tisíc druhů. Na Zemi navíc zmíněné rostliny přežily 450 milionů let, a svým stářím tedy předčí veškeré „vyšší“ zelené protějšky. 

Stamiliony roků se jim dařilo prosperovat mimo jiné díky flexibilní rozmnožovací strategii. Spoléhají totiž nejen na výtrusy, ale dovedou se také „klonovat“: Stačí od většího celku oddělit menší a oba si porostou vlastním životem. Zdaleka nejvíc jim ovšem pomohla jejich odolnost. Během nepříznivých období mohou ztratit až 98 % vlhkosti a po vyschnutí se jejich životní funkce pozastaví. Jakmile se však závlaha obnoví, opět ožijí. V laboratoři se takto povedlo probudit vzorky staré čtyři dekády. Díky experimentům navíc víme, že některé druhy nezahubí ani bod varu, případně absolutní nula. 

Podle bryoložky Robin Kimmererové z New York State University mohly mechy právě díky zmíněné adaptaci prosperovat už v době, kdy na Zemi ještě neexistovala půda, z níž by se dala kořenovým systémem čerpat vláha. Zároveň jde o důvod, proč bychom se je mohli v budoucnosti pokusit pěstovat jako první rostliny při terraformaci Marsu.

Na poušti i v ledu 

I v dobách hojnosti si mechy vystačí s málem. K životu potřebují jen nepatrné množství slunečního svitu, a kupříkladu v jeskyních severní polokoule se tak vyskytuje dřípovičník zpeřený, přezdívaný „skřetovo zlato“ – jediný známý světélkující mech. Obecně s výjimkou oceánů nenajdeme na Zemi místo, které by mechům nevyhovovalo. Fotosyntéza v jejich stélkách probíhá v teplotním rozmezí od −15 °C až do 40 °C. Většina z nich sice preferuje vlhkost, ale najdou se i takové, jež prosperují pod přímým sluncem ve vyprahlé půdě. V Mohavské poušti například rostou mechy skryté pod poloprůsvitnými křemeny. 

Podobně nelehké podmínky k životu panují v nadmořských výškách zhruba přes dva tisíce metrů, kde kvůli sněhové pokrývce a nízkým teplotám nedokáže vegetace přežít. Výjimku tvoří právě mechy, které mohou v arktických regionech reprezentovat až 90 % veškeré biomasy, a navíc tam slouží jako jeden z mála zdrojů potravy pro některé živočichy. Největším „nezmarem“ se stal zřejmě rohozub nachový, zdárně prospívající v deštných pralesech stejně jako v nehostinné Antarktidě. Díky toleranci k poměrně vysoké míře znečištění životního prostředí se mu ovšem daří také podél dálnic i v blízkosti průmyslových oblastí. 

Mech proti válce 

Lidstvo se mechy naučilo zpracovávat podobně jako kterékoliv jiné druhy rostlin, přestože mají omezené spektrum využití. Protože jsou tuhé a obtížně stravitelné, nehodí se ke konzumaci. Severské národy je používaly jako vycpávku do bot, palčáků nebo polštářů a v minulosti mechy sloužily rovněž coby dětské plenky či ubrousky – a to díky své měkkosti, hebkému povrchu, a především savosti. Naprostým rekordmanem v dané kategorii je rašeliník, který pojme až 22krát víc vody, než sám váží. Jeho stélku totiž tvoří převážně mrtvé, a tedy prázdné buňky, jež se mohou tekutinou naplnit. V první světové válce přišla zmíněná vlastnost vhod i raněným vojákům (viz Zelené obvazy). 

„Mechy vyprávějí příběhy,“ líčí Kimmererová, která je s oblibou přirovnává ke korálovým útesům. V lese totiž také vytvářejí unikátní ekosystém, na němž závisejí stovky živočišných druhů, od želvušek až po mravence. Mechy se jako jedny z prvních uchytí na místě vyhaslých lesních požárů či vykácených plochách, a díky schopnosti vázat vlhkost pak rychle zajistí optimální podmínky pro další rostliny. Slouží dokonce jako pomyslná klimatizace: Zatímco v létě chladí zachycenou vláhou kořenový systém stromů, v zimě naopak zpomalují tání sněhu. Symbióza však může dojít ještě dál: Na Nové Guineji nosí někteří brouci z čeledi nosatcovitých malou mechovou zahrádku přímo na zádech. A zatímco rostlině slouží krovky jako optimální podklad, hmyz na oplátku získává zelené mimikry.

Časovaná bomba 

Protože mechy postrádají kořeny, jež ostatním rostlinám slouží ke vstřebávání vody a živin, získávají potřebné látky jednoduše ze vzduchu. Fungují proto jako poměrně spolehlivý indikátor stavu životního prostředí. Jinými slovy, čím zdravější mechový porost, tím kvalitnější je v dané lokalitě ovzduší. Uvedená schopnost má ovšem i odvrácenou stránku: Do mechů se totiž ukládá rovněž oxid uhličitý.

TIP: Pěstování rostlin i bez světla: Zachrání nás umělá fotosyntéza?

Rašeliniště sice globálně pokrývají jen 3 % pevnin, ale podle odhadů obsahují celou třetinu půdního uhlíku, jenž se v nich nashromáždil za uplynulé stamiliony let. Mechy, které CO2 absorbují, se při úhynu stávají součástí rašeliny a zadržují látku v sobě – což dělá ekologům vrásky na čele. Riziko vznícení velkých rašelinových polí je zcela reálné a občas k němu viditelně dochází při masivních požárech tajgy. Rašeliniště však mohou v podzemí doutnat ještě celé měsíce poté, co zmizí plameny z povrchu, a ohnisko je těžké detekovat. Podle odhadů kanadských vědců se z hořících rašelin uvolňuje celá čtvrtina emisí, jež při globálních požárech vzniknou. A pokud by došlo ke skutečně skokovému nárůstu podobných vznícení, jednalo by se o zásadní problém. 

Samohybné houfnice M7, pro svůj typický vzhled přezdívané Priest (kněz) začaly vyjíždět z bran továrny ALCO (Amerických lokomotivních závodů) začátkem dubna 1942. Na těchto obrněncích proběhly další polní zkoušky a po jejich ukončení byla odsouhlasena první výrobní série 600 kusů, jež nesla již oficiální označení M7 105 mm HMC (Howitzer Motor Carriage). Produkce běžela na plné obrátky a během sériové výroby docházelo k drobným úpravám kvůli použité technologii výroby a montáže. Další změny si vyžádaly úpravy agregátů (použitých v tancích M3), s nimiž měla samohybná děla mnoho shodných dílů.

Předchozí část: Přesvědčivý kněz bez sutany: Americká samohybná houfnice M7 Priest (1)

Během roku 1942 se sice priesty nedostaly do boje s Američany, ale v rámci spojeneckých dodávek je – vedle další výzbroje – obdržela britská 8. armáda bojující s Afrikakorpsem. Samohybná děla se v mobilním pouštním boji osvědčila, ale našlo se i několik konstrukčních nedostatků. Boční pancíře byly příliš nízké, takže svisle uložené střely přečnívaly přes jejich horní okraj. Případný zásah nábojů nepřátelskou palbou by pro obsluhu představoval jistou smrt, proto se na stroje montovaly sklopné pancíře a pozdější série již měly pancíře zvýšený přímo z výroby.

Hlavní problém však zůstával v zásobování americkou municí, jež neodpovídala britským rážím. Britové postupně priesty nahrazovali samohybnými děly Sexton s 25liberním dělem původem z Kanady. Přesto však „em sedmičky“ vydržely v jejich jednotkách prakticky až do konce války, i když mnoho z nich bylo odzbrojeno a používalo se jako ryze transportní pásové obrněné transportéry (jež uvezly 20 vojáků a dva muže osádky).

Přechod na lepší podvozek

S příchodem nového středního tanku M4 Sherman došlo i k rekonstrukci podvozku a hnacího ústrojí samohybného děla M7 na standard tohoto stroje, jenž se měl nadále stát hlavním typem tanku americké armády. V roce 1943 také padlo rozhodnutí, že samohybná děla budou zařazena nejen do tankových divizí, ale rovněž i k dalším jednotkám pozemních sil. Americká armáda se totiž pomalu připravovala na rozsáhlé operace v zámoří a potřebovala vozidla všeho druhu.

Do srpna 1943 tak vzniklo více než 2 800 samohybných děl a armáda objednala na jaře 1944 v továrně ALCO další 500kusovou sérii s plánovaným dodáním do léta téhož roku. Stroje této verze měly kromě mnoha dalších drobných změn nové ukládací skříňky na zadním pancíři a doplněné kryty horních částí pásů pro eliminaci průniku prachu. Další objednávky byly vystaveny na modifikaci M7B1 lišící se především použitým motorem Ford, převzatým z tanku M4A3. Těchto strojů vzniklo v továrně Pressed Steel Car Company do února 1945 celkem 826 kusů. Poslední kontrakt uzavřený s firmou Federal Machine & Welder Company ze začátku roku 1945 se kvůli blížícímu se konci války zmenšil na 176 kusů a poslední sériové stroje byly předány v červenci těsně před porážkou Japonců v Pacifiku.

Menší spotřeba munice

Američtí velitelé museli před bojovým nasazením také vyřešit problematiku zásobování samohybek v poli. Zásobování nákladními automobily mimo silnice bylo nejisté, a proto opět přišly ke slovu obrněné polopásové transportéry M3 upravené pro dopravu paliva a munice. Samohybky M7 používaly také lehce pancéřované skříňové dvoukolové přívěsy M8, do nichž se dalo uložit až 42 nábojů nebo kanystry s benzinem.

Později tyto přívěsy nahradila nepancéřovaná verze M10 s otevřenou korbou, jež disponovala stejnou kapacitou, ale byla lehčí. K zásobování jedné šestidělové baterie M7 původně sloužilo šest polopásových transportérů a dvanáct přívěsů, ale koncem roku 1943 se tento počet snížil na dva transportéry a osm přívěsů, protože tyto obrněnce neměly v boji takovou spotřebu munice, jak se původně plánovalo. Přívěsy M8 a M10 se u jednotek samohybných děl používaly až do konce války.

V Tunisku i v Itálii

Po velmi dobrých prvních zkušenostech britských vojáků s M7 u El Alameinu byly samohybky urychleně zařazovány do jednotek, jež se měly vylodit v Tunisku v rámci operace Torch (plánované na listopad 1942). Výrobce však nestačil dodat tolik vozidel, aby se dalo dokončit přezbrojení před naloděním, a tak některé dělostřelecké baterie dostaly polopásové T19 105 mm GMC. Samohybná děla, nasazovaná v bateriích jako plukovní dělostřelectvo nebo v oddílech pro podporu divizí, se v Tunisku velmi osvědčila a bojovala v Africe až do německé kapitulace v květnu 1943.

Další operací, během níž Spojenci M7 masově využívali, se stala invaze na Sicílii, známá jako operace Husky (červenec–srpen 1943). I když zpočátku angloamerická vojska rychle postupovala, odpor německých a italských armád sílil; britský kontingent dokonce na nějaký čas zcela uvázl. Němečtí velitelé vedli boj na zdrženou, protože se snažili z přístavu Messina evakuovat co nejvíce jednotek a materiálu. Spojenci tak museli postupně likvidovat přehradná obranná postavení na přístupu k městu, v čemž jim samohybná děla významně pomáhala.

Nakonec Sicílie padla a spojenecká vojska se chystala k invazi do Itálie. Američané se vylodili začátkem září 1943 v Salernu nedaleko Neapole a začali postupovat na sever. I když Itálie oficiálně za pár dní kapitulovala, zdaleka to neznamenalo konec bojů. Obranu převzala německá armáda a Spojenci se Apeninským poloostrovem až do konce války těžce prokousávali. V hornatých oblastech s úzkými silnicemi a kamennými vesnicemi měla samohybná děla často rozhodující úlohu v podpoře útočících jednotek. Terén byl pro taženou artilerii často nesjízdný a těch málo silnic v oblasti se nacházelo pod neustálou německou palbou, takže s tanky a pěchotou držely krok pouze samohybky. Priesty používali v Itálii též Britové, i když postupně přezbrojovali na sextony. 

Podpora při Overlordu

Dva samostatné prapory M7 se účastnily vylodění v Normandii coby zbraně blízké podpory, střílející přímo z invazních plavidel, další byly připraveny na hluboké brodění při vysazování z útočných člunů. Na evropském válčišti bylo celkem nasazeno 62 obrněných dělostřeleckých praporů vyzbrojených M7, jež tvořily páteř podpůrných zbraní mobilních svazků. Mezi vojáky si tento typ získal velkou oblibu a do konce války je nebylo potřeba nahrazovat jiným obrněncem. Britové i Američané je nasadili také do bojů v Tichomoří, především v Barmě a později při osvobozování Filipín.

TIP: Americká houfnice M40 GMC: Skvělé dělo pro několik generací

Na těchto bojištích sloužila především jako útočná děla pro likvidaci japonských obranných postavení nebo zakopaných tanků. Priesty zařadila do své výzbroje koncem války i americká námořní pěchota, jež je poprvé nasadila během bitvy o Okinawu. Každý pluk námořní pěchoty měl přidělenou čtyřdělovou baterii M7 a na divizní úrovni byl ustaven další prapor se třemi bateriemi.

Celkem vzniklo 3 489 kusů původní verze M7 a 826 kusů M7B1. Tyto samohybky se dočkaly nasazení i v korejské válce (1950–1953), kde 127 strojů prošlo úpravou zvýšením rozsahu náměru na verzi M7B2. Ta později sloužila i v mnoha dalších armádách včetně německého Bundeswehru. Naposledy se tato vozidla ocitla v boji na straně Izraele během jomkipurské války (1973). 

Jistá dvojice Kansasanů si vyrazila na lov: Sbalili zásoby, na zadní sedadlo v autě pustili psa – a bohužel tam také odložili nezajištěnou pušku. Chlupáč pak během cesty packou zavadil o spoušť, zbraň vystřelila a projektil skrz sedadlo zasáhl 30letého spolujezdce, který zraněním na místě podlehl. Podle policie se jednalo o nehodu, nicméně vyšetřování incidentu stále není ukončené.

TIP: Svéráz národního lovu: Sibiří se potlouká ozbrojený medvěd

Podobnou zkušenost má i jiný Američan z Nového Mexika, kterého před několika lety nešťastnou náhodou postřelil jeho rotvajler. Na rozdíl od muže z Kansasu ale americký důchodce nehodu přežil.

Flanelové košile, hovorově flanelky, tvoří již desítky let nedílnou součást módy. Nosili je američtí pionýři i dělníci, časem si podmanily také vyšší třídu a v 90. letech minulého století se jejich prostřednictvím vymezovaly ikonické kapely jako Nirvana či Soundgarden. V obecném povědomí se usadil typický kostkovaný vzor, výraz „flanel“ však ve skutečnosti označuje látku, nikoliv její barevné uspořádání. Košile navíc nepředstavují jediný kus oděvu, který z daného materiálu vzniká, a tradice flanelu rovněž dalece přesahuje americký kontinent.  

Kořeny látky se vinou až do 17. století, kdy si velšští farmáři začali ze zbytků vlny vyrábět oblečení chránící před typickým britským počasím. Původ samotného slova „flanel“ přitom zůstává nejistý: Nejčastěji zmiňovaná teorie ho odvozuje od velšského „gwlanen“, tedy od pojmenování vlněné tkaniny. Někteří však tvrdí, že výraz pochází ze starofrancouzského „flaine“, označujícího hrubou vlnu. 

Látka každopádně vznikala z příze a na jedné či obou stranách se načesávala, takže byla nejen měkčí, ale také poskytovala vyšší tepelný komfort. V zemi nekonečných pastvin byla snadno dostupná a kromě chladu dokázala odolat i mechanickému poškození při práci. Brzy se proto rozšířila po celé Británii a oblibu si získala rovněž v Německu či ve Francii. Zanedlouho již v průmyslových centrech fungovaly továrny na její výrobu, přičemž flanel znamenal první volbu pro manuálně pracující vrstvy.

Červená a černá

V 19. století procházela Amerika překotným rozvojem a budováním infrastruktury, a flanel se stal v tamním odívání klíčovou látkou. Právě tehdy se přitom začal šířeji pojit s kostkovanými vzory. Vypráví o nich hned dvojice příběhů, jejichž pravdivost se ovšem těžko ověřuje: V prvním z nich hraje hlavní roli imigrant Jock McCluskey, údajný potomek legendárního Roba Roye MacGregora neboli skotské obdoby Robina Hooda. Vydal se za prací do mrazivé kanadské divočiny, později pomáhal při rozvoji oblastí Montany i Dakoty a mimo jiné obchodoval s kmenem Siouxů: Kupoval od indiánů kůže a vyměňoval je za teplé flanelové deky, vyvedené do podoby tartanu rodu MacGregorů s černými a červenými čtverci. Vzor tak získal na popularitě a začal se šířit.

Alternativní příběh zahrnuje pensylvánskou společnost Woolrich Woolen Mills, jež se řadí mezi nejstarší americké výrobce outdoorové módy. John Rich ji založil v roce 1830, kdy objížděl tábory dřevorubců a nabízel teplé oblečení manželkám tvrdě pracujících mužů. S kostkovaným vzorem firma údajně přišla o dvacet let později, načež si získal takovou oblibu, že dodnes tvoří součást jejího loga.

Na ramenou obra 

Ať už je pravda na jedné či druhé straně, flanel se stal znakem drsných mužů, jejichž zásluhou se Amerika posouvala vpřed. Pomáhal však také vojákům v občanské válce, kdy se z něj vyrábělo pohodlné, ale hlavně teplé a odolné spodní prádlo. Stále se nicméně nedalo mluvit o nijak převratném komerčním úspěchu – takový milník vyžadoval, aby látka vedle armády a dělníků zaujala i širokou veřejnost. 

Firma Red River Lumber si proto najala Williama Laugheada, aby pro ni vytvořil propagační hesla. Z jeho pera následně vzešla reklamní kampaň vystavěná na fiktivním dřevorubci Paulu Bunyanovi. Tento pracovitý obr žil do té doby pouze v lidové slovesnosti, ale díky Laugheadovi se zhmotnil na papíře, prožíval nová dobrodružství a také se poprvé objevil na ilustracích: Měl na sobě pracovní hnědé boty, džíny a hlavně červeno-černou kostkovanou flanelku. Dobrosrdečný dříč ztělesňoval americký sen, milovali ho dospělí i děti a flanelová košile se stala prostředkem, jak se oblíbenému hrdinovi přiblížit.

Druhá světová válka opět podtrhla význam flanelu coby užitkové látky: Vznikaly z něj nejen podšívky oblečení, ale také opasky či nášivky. Po válce však přišla chvíle, kdy se látka potřebovala vymanit ze škatulky čistě praktického materiálu pro řemeslníky či vojáky. Dobrou pověst už měla, nicméně vyšší třídy nad ní stále ohrnovaly nos. Názor veřejnosti se změnil až v 50. letech, kdy se na trhu objevily flanelové obleky a záhy se staly standardem všech byznysmenů. V průběhu následujících roků pronikal vlněný materiál i do kultury: Zfilmování se dočkal román Muž v šedém flanelovém obleku z pera Sloana Wilsona, zatímco Sean Connery si flanel oblékl jako James Bond ve filmu Goldfinger. Geoffrey Beene pak dokonce v roce 1975 vytvořil voňavku Grey Flannel.

Do přírody i na pódium

Látka nakonec pronikla do všech koutů společnosti: Pomocí kostkovaných košil se identifikovaly některé pouliční gangy v Los Angeles, zatímco skupina Beach Boys je provázala s žánrem 60. let zvaným surf rock. Napojení flanelu na tep doby bylo natolik silné, že se stal nástrojem vymezení proti hodnotám minulosti. Zatímco dřív symbolizoval prosperitu, pracovitost a důležitost rodiny, grungeové kapely dávaly skrz kostkované košile najevo své zklamání. Muzikanti si je oblékali pro jejich pohodlnost, ale také aby vyjádřili, že unavená flanelová generace již udělala dost a nyní je čas na změnu.

TIP: Kde se vzaly džíny? Krátká exkurze do dějin modrých kalhot

Dnes flanel znamená sázku na pohodlí a tvoří zásadní součást šatníku hipsterů či moderních „městských dřevorubců“. Nosí jej však i děti a nezanevřeli na něho ani řemeslníci. Obleků už se z něho sice nešije tolik jako v uplynulém století, přesto jde stále o ideální outdoorovou látku a flanelky jsou takřka ikonické. Nicméně pozor, zda nekupujete „náhražku“: Jelikož se původní košile proslavily jako kostkované, stal se zmíněný vzor v očích veřejnosti synonymem pro samotnou látku. Již v minulém století se ovšem „flanelové“ košile vyráběly také z levnější bavlny, do níž se často přimíchávala třeba syntetická vlákna. Platí tedy, že ne každá flanelka je kostkovaná a naopak ne každá košile s kostkami je ušitá z flanelu. 

Rébecca Kleinbergerová, odborná asistentka na Severovýchodní univerzitě, Jennifer Cunha, odbornice na chování papoušků a Ilyena Hirskyj-Douglasová, odborná asistentka z Glasgowské univerzity, učily skupinu 18 papoušků různých druhů chovaných v zajetí, jakým způsobem mohou telefonovat prostřednictvím aplikace Facebook Messenger. 

Jakmile opeřenci pochopili, jak aplikace pro videohovory funguje, spontánně se zapojovali do konferenčních hovorů. Během samotného hovoru na nich bylo znát, že si ho užívají. Napodobovali například chování papouška na obrazovce, společně zpívali nebo si společně čistili peří. Někteří dokonce společně usínali. Někteří opeřenci odletěli pro nějaký předmět a ten pak při návratu k obrazovce ukazovali svému kamarádovi. Papoušci si také mezi dalšími účastníky experimentu rychle našli oblíbence a dožadovali se telefonátu právě s nimi.

Po analýze asi 1 000 hodin videí vědci došli k závěru, že pozitivní efekt videohovorů na papoušky je očividný a že virtuální interakce může být alternativou k té naživo.

TIP: Opičí machiavelista: Šimpanzí manipulátor rozmetal vědecké hypotézy napadrť

Papouškům, které lidé chovají jako domácí mazlíčky, totiž často chybí komunikace, kterou zažívají jedinci žijící v hejnech v přirozeném prostředí. Pokud nemají papoušci žijící v zajetí dost interakcí, často se nudí a cítí se osaměle. To se projevuje tak, že se pohupují na bidýlku zepředu dozadu, chodí ze strany na stranu, nebo si dokonce vytrhávají peří.

Sumec velký (Silurus glanis) je jednou z vůbec největších sladkovodních ryb na světě. Tento vrcholový predátor pochází z jihozápadní Asie a místem jeho přirozeného výskytu je i Evropa se severní hranicí v jižním Švédsku a na západě v Německu a ve Švýcarsku. I přes obrovské rozměry dospělých jedinců bylo o sumcích donedávna známo jen velmi málo vědecky podložených faktů. Tato situace se mění až v posledních letech, a to především díky vědcům z Francie a Česka. 

Zlaté časy sumců

V posledních letech se evropský rybí král „vydal na cestu“ napříč světem. Avšak ne z vlastní vůle a sil, nýbrž díky lidem – převážně sportovním rybářům, u nichž trofejní sumec patří k vytouženým úlovkům. Před zhruba padesáti lety se tento druh začal díky rybářským nadšencům ilegálně šířit do zemí západní a jižní Evropy. Sumec je teplomilný druh, jemuž globální změny klimatu i transport do nejteplejších států Evropy (jako jsou Španělsko, Francie, Itálie či Řecko) rozhodně vyhovují. Proto se v řekách těchto zemí v současnosti prohánějí patrně jedni z největších jedinců tohoto druhu, kteří kdy obývali naši planetu. 

K jejich obřím rozměrům v současnosti nesporně přispívá i přístup rybářů k trofejním rybám, který se za poslední desetiletí velmi změnil. Rybáři dnes trofejní ryby po ulovení většinou pouštějí zpět do vody, a díky tomu může dlouhověká ryba dál růst a dosáhnout skutečně gigantických rozměrů. Zdá se tedy, že sumec prožívá své zlaté období. Co je ovšem dobré pro něj, není až tak skvělé pro ostatní druhy ryb v jeho nepůvodním areálu, které na takového predátora nebyly připraveny. 

Vrcholový predátor, jemuž se daří

Sumec velký se ovšem nezastavil na evropských hranicích. Sportovními rybáři byl zavlečen do Asie, Afriky, a dokonce i do Amazonie. Co v budoucnu způsobí v těchto zemích, se ukáže teprve v následujících letech. Místa s vysokou druhovou diverzitou jsou proti invazním druhům většinou poměrně odolná. Jinak tomu ale může být ve chvíli, kdy je zavlečeným druhem vrcholový predátor. To se již ukázalo například ve velkých afrických jezerech, kdy po vysazení okouna nilského (Lates niloticus) došlo k poklesu populací původních druhů o více než 90 %! 

Je tedy velmi pravděpodobné, že sumec bude mít na podobné oblasti megadiverzity jednoznačně záporný vliv. V současné době jde prakticky o jediného vrcholového predátora, který je na vzestupu. Počty ostatních druhů vrcholových predátorů, jak ve sladké a slané vodě, tak i na souši, drastickým způsobem klesají. Paradoxně má jak rozmach sumce, tak mizení ostatních vrcholových predátorů, na svědomí jeden a tentýž viník – člověk. 

Lovec i mrchožrout

Sumec je skutečným potravním generalistou, tedy druhem, který loví široké spektrum kořisti. Mladí jedinci se živí především vodními bezobratlými, například larvami vážek, či raky. Již během prvního roku života se ale v jejich potravě stále častěji objevují ryby (prakticky všechny druhy, které jsou dostupné; jiné dravé ryby nevyjímaje) a později jsou hlavní součástí jídelníčku. Nicméně i velcí sumci občas loví bezobratlé živočichy. Na rozdíl od jiných dravých ryb je u sumců poměrně vzácný kanibalismus. Sumci ve svém okolí tolerují jiné kusy po většinu roku (výjimkou je období rozmnožování) a jedinci menších velikostí jsou dokonce častěji viděni ve skupinách či párech, než jednotlivě. 

Hlavním obdobím lovu je pro sumce noc, proto se u něj vyvinuly relativně malé oči, tři páry vousků a dlouhá postranní čára. Při útoku na kořist dokáže oběť snadno nasát. Na čelistích má drobné, velmi ostré zuby, které jsou uspořádané v několika řadách. Během lovu se řídí především pohybem kořisti a vlněním vody, které ryby způsobují. Proto v jeho potravě převládají ty rybí druhy, které se v noci aktivně pohybují. Ryby nehnutě spící na dně jsou pro sumce o poznání hůře detekovatelné. Není to ale stoprocentní pravidlo, protože sumec se při omezeném množství potravy může živit třeba i mrtvými živočichy. 

„Kosatka“ sladkých vod

Kromě ryb sumci také velmi rádi loví jiné vodní obratlovce – všechny druhy vodních ptáků, od lysek až po kormorány, a také menší savce, jako jsou hryzci, či ondatry. Ve Francii se dokonce naučili lovit koupající se a pijící holuby v těsné blízkosti břehu, kde má voda hloubku sotva pár centimetrů. Tento způsob opatřování potravy nápadně připomíná lov kosatek na mořských plážích, kde se podobným způsobem zmocňují lachtanů. Celkově je pro sumce velmi typická schopnost stále se učit využívat nové potravní zdroje a vyvíjet nové lovecké strategie. To lze ostatně vypozorovat u většiny vrcholových predátorů.

Kořist sumce má také velmi široké velikostní rozmezí od 4 až po 51 % tělesné velikosti. To znamená, že například metr dlouhý sumec se může živit jak larvami vážek o velikosti 4 cm, tak i půl metru dlouhou štikou. Jestliže vezmeme v potaz skutečnost, že sumec může dosáhnout délky přes 2,7 metru, je z hlediska fyziologie druhu možné, aby takový jedinec konzumoval i úlovky dosahující délku 1,3 metru.

Nebezpečí pro plavce?

Mnohé z vás možná napadne, zda je sumec schopen atakovat, nebo dokonce ulovit člověka… Odpověď na první část otázky zní: Atakovat ano. Sumčí samci aktivně hlídají snůšku oplozených jiker a jsou známy případy, kdy v období reprodukce sumec člověka v okolí hnízda skutečně napadl a například kousnul do nohy. Pokud jde o odpověď na druhou část dotazu, je možné předpokládat, že ulovit dospělého člověka sumec patrně nedokáže. Tuto hrozbu ale nelze úplně vyloučit u dítěte. Už víme, že vodní ptáky, či menší vodní savce ukořistí sumci zcela běžně a často také loví v blízkosti břehu. Jsou známy případy, kdy vládce sladkých vod pozřel menšího psa, který plaval pro aportovaný klacek. Historicky se však dokládají pouze dva případy, kdy byly v potravě sumce nalezeny ostatky člověka.

V prvním případě šlo o ostatky dítěte, které byly nalezeny ve vnitřnostech sumce z bratislavské části Dunaje. Nález se ovšem odehrál v osmnáctém století, takže s odstupem času lze jen těžko říct, zda se skutečně jednalo o dítě ulovené, nebo jej sumec pozřel až poté, co bez jeho zavinění utonulo.

Druhý případ je mnohem současnější. V květnu roku 2016 byla v sumci z německé části Labe objevena lidská ruka. Pokud byste se po přečtení předchozí věty začali sumců bát, je potřeba si uvědomit, že tento případ má jeden velký háček. Svými zuby připomínající smirkový papír není sumec schopen lidskou ruku ukousnout, takže se jedná spíše o svědectví nevyřešeného trestného činu. Ryba pravděpodobně pozřela lidské ostatky, které pachatel vhodil do řeky ve snaze zamést stopy. 

Sumec očima potápěče

Sumce nechceme v žádném případě démonizovat a určitě to není potřeba. Celá staletí se lidé koupali a koupají ve vodách, kde žijí sumci přesahující velikost dvou metrů. Přesto existuje jen jeden důkaz, kdy sumec (možná) pozřel dítě. 

TIP: Zubatá kráska našich vod: Obávaná lovkyně štika obecná

Při našich výzkumech zabývajících se vodním prostředím se v blízkosti sumců velkých jako my potápíme poměrně často. Někdy se stane, že si nás sumec připluje i prohlédnout, ale nikdy se žádný z nich o útok nepokusil. Nicméně, pokud by k nějaké nešťastné události v budoucnu skutečně došlo (pevně věříme, že se tak nestane), z vědeckého hlediska by to nebyla až tak nečekaná věc. Po pěti letech intenzivní studie sumčí potravy jsme si již zvykli na to, že je tato ryba schopna naučit se lovit prakticky vše, co ve vodě plave, leze, nebo bezvládně leží na dně.

Astronomové používají zvláštní termín „metalicita“, který vyjadřuje obsah chemických prvků těžších než vodík a helium na hvězdách, jimž velmi nepřesně říkají „metals“ („kovy“), přestože se v řadě případů o kovy nejedná. Obecně přitom platí, že hvězdy, které vznikly dříve po Velkém třesku, mají metalicitu nižší.

V rámci nového výzkumu vyšlo najevo, že metalicita má překvapivě těsnou souvislost s možným rozvojem komlexních forem života. Anna Shapirová z německého Institutu Maxe Plancka pro výzkum Sluneční soustavy a její spolupracovníci prostudovali spojitost mezi metalicitou hvězd a ozónovými vrstvami, které by měly chránit potenciálně obyvatelné planety před nebezpečným zářením.

Hvězdy vhodné pro život

Z výsledků vědeckého týmu, které badatelé zveřejnili v časopisu Nature Communications, vyplynulo, že hvězdy s nízkou metalicitou, tedy hvězdy chudší o chemické prvky, sice vyzařují celkově více ultrafialového záření, jsou ale pro případné ozonové vrstvy jejich planet nebezpečné méně než hvězdy s vysokou metalicitou.

Hvězdy s nízkou metalicitou vyzařují více UV-C záření, které vytváří ozonovou vrstvu, než UV-B záření, které ozonovou vrstvu naopak ničí. U hvězd s vyšší metalicitou je tomu naopak. Z toho plyne, že hvězdy s nízkou metalicitou by měly být obecně příznivější pro život pozemského typu.

TIP: Pomůže při hledání mimozemšťanů střídání ročních období na exoplanetách?

Výsledky týmu Shapirové vlastně představují návod pro astronomy, kteří s nejvýkonnějšími teleskopy pátrají v okolním vesmíru po obyvatelných planetách. Ti se nyní mohou zaměřit spíše na hvězdy s nižší metalicitou. Další závěr z tohoto výzkumu je poněkud depresivní. Pokud zjištěné vztahy platí, znamená to, že náš vesmír už možná má nejlepší roky pro vznik života za sebou. Metalicita hvězd totiž během stárnutí vesmíru neustále roste. Jak se zdá, podmínky pro život se budou zhoršovat.