Obrovský třetihorní žralok megalodon (Otodus megalodon) obýval pozemské oceány během miocénu a pliocénu. Poprvé se tito superpredátoři objevili na Zemi v tzv. oligocénu, asi před 28 miliony let. Tehdy se naši předkové ještě proháněli ve větvích stromů a podobali se dnešním opicím Starého světa. Poslední prokazatelné zkameněliny megalodonů pak pocházejí z vrstev starých asi 1,5 milionu let, tedy již z éry člověka vzpřímeného, byť k vymření těchto predátorů došlo mnohem dříve - podle současných odhadů někdy před 3,6 miliony let. Příčinu vyhynutí těchto masivních paryb, jež si po tak dlouhou dobu udržely pozici dominantního predátora mořských ekosystémů, je těžké určit; nejspíše však souvisela s výkyvy teplot oceánských vod.

Teplokrevní zabijáci

U fosilních žraloků paleontologové nejčastěji nacházejí jejich zuby. Z nich je zpravidla obtížné odvodit, jak původní žralok vypadal nebo jak žil, Randy Flores z Kalifornské univerzity v Los Angeles a jeho kolegové ale dokázali ze zubů megalodona vyčíst velmi zajímavé údaje o jeho fyziologii. Zjistili například, že nešlo o ektotermního (studenokrevného) živočicha. Výsledky jejich výzkumu publikoval vědecký časopis PNAS.

V zubech megalodona je uložen záznam v podobě specifického souboru izotopů. Odborníci jsou schopní z izotopového složení zubů odhadnout, jakou přibližnou teplotu mělo tělo tvora, který měl tyto zuby v čelistech. Na základě těchto záznamů dospěli vědci k závěru, že tělo megalodona bylo zhruba o 7 °C teplejší, než tehdejší třetihorní oceán. Teplotu oceánu badatelé určili podobným způsobem, tedy analýzou složení izotopů, které pocházely ze schránek fosilních mlžů z příbuzenstva hřebenatek. Pokud se vědci nemýlí, můžeme megalodona považovat za teplokrevného živočicha, na rozdíl od většiny ostatních žraloků.

Teplokrevnost mohla být pro megalodona dlouho výhodou a možná mu i usnadňovala život – jeho teplejší tělo mu umožňovalo rychlejší pohyb, lépe snášeli chladnější vodu a snáze se tak šířili po celém světě. Tedy až do nástupu pliocénu – životní prostředí v pliocénu bylo silně ovlivněno ochlazováním a vysušováním klimatu a měnily se i podmínky v oceánu. Udržování tělesné teploty a shánění dostatečného množství potravy muselo být pro teplokrevného megalodona stále náročnější, až nakonec mohl prohrát v konkurenci s menšími ale lépe přizpůsobenými druhy predátorů.

Hvězdná porodnice s označením Sh2-284 je rozsáhlá oblast obsahující značné množství plynu a prachu. Její nejjasnější část, zachycená na uvedeném snímku, má průměr asi 150 světelných let. Nachází se asi 15 tisíc světelných let od Země a na obloze ji lze nalézt v souhvězdí Jednorožce.

Uprostřed nejjasnější části mlhoviny se nachází hvězdokupa mladých hvězd známá pod označením Dolidze 25, která emituje značné množství záření s vysokou energií a přichází z ní silný hvězdný vítr. Záření je dostatečně intenzivní na to, aby ionizovalo vodíkový plyn v oblaku, který následně energii vyzáří v typickém odstínu červené barvy. Oblaky, jako je tento, jsou zásobárnami materiálu pro tvorbu nových hvězd.

TIP: Mlhovina Tarantule: Nejdetailnější snímek supervýkonné hvězdné porodnice

Hvězdný vítr proudící z centrální hvězdokupy vytlačuje z mlhoviny plyn a prach. Uprostřed proto vzniká „dutina“ ochuzená o hmotu. Když se hvězdný vítr setká s hustějším shlukem materiálu, který klade větší odpor, dochází nejprve k jeho „erozi“ po stranách. Vznikají tak útvary připomínající „pilíře“, které lze spatřit na okrajích Sh2-284. Tyto pilíře jsou ve skutečnosti široké několik světelných let a obsahují obrovské množství plynu a prachu – materiálu, ze kterého se formují nové hvězdy.

Vojáci 2. pěšího pluku francouzské cizinecké legie se připravují ke střelbě ze 120mm těžkého minometu MO-120-RT-61 (Mortier de 120mm Rayé Tracté), který stojí v pozici za tažným vozidlem VTM 120 během operace Pouštní štít v roce 1990. Tuto zbraň vyvinula firma Thomson-Brandt a francouzská armáda ji zavedla do své výzbroje v roce 1973.

Její předností je velký dostřel a přesnost, nevýhodou naopak vysoká hmotnost a cena. Díky svým vynikajícím vlastnostem se minomet dočkal exportu do řady zemí a také licenční výroby například v Turecku, Nizozemsku, Německu a Japonsku. Granáty lze vystřelovat automaticky (granát se odpálí po vhození do hlavně a dopadu na její dno), nebo řízeně (zatažením za šňůru po vhození granátu do hlavně). 

TIP: Cizinecká legie: Legendami opředení bojovníci za slávu Francie

Mnozí experti se shodují, že tento minomet má srovnatelný účinek se 155mm houfnicí, je však neporovnatelně lehčí a levnější. Přesto kvůli své hmotnosti nemůže být přepravován ručně a k jeho převážení slouží vozidlo VTM 120, které může převážet 70 granátů a šestičlennou obsluhu, jíž poskytuje základní balistickou ochranu před palbou z ručních zbraní a před šrapnely.

Jazyk nám slouží nejen přímočaře coby komunikační prostředek, ale také přeneseně jako živý záznam historických událostí, které se do něj zapsaly v podobě různých pořekadel a přirovnání. Tak třeba expresivní fráze „dostat világoš“ popisuje situaci, kdy někdo utrpí hanebný výprask.

Někdejší maďarské město Világoš dnes leží na území Rumunska a nazývá se Șiria. V roce 1849 se stalo dějištěm poslední fáze maďarského povstání proti habsburské monarchii, nicméně revoluční snahy dospěly k neslavnému konci: Zdecimovaný zbytek povstalecké armády uznal prohru a u Világoše kapituloval, aniž došlo k bitvě.

TIP: Proč se říká „mít něco za lubem“?

Do rukou ruského generála Ivana Fjodoroviče Paskeviče (tehdejšího spojence Františka Josefa I.) se vzdalo 23 tisíc vojáků, 11 generálů a 1 400 důstojníků. Rusové získali 129 děl, 29 praporů a 31 standart. Svědectví o drtivé porážce Maďarů pak proniklo i do češtiny a uchovalo se v ní právě v podobě přirovnání „dostat világoš“. Fráze se stejným významem se používá i ve slovenštině a srbštině.

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

Během výletu do amerického Národního parku Everglades narazila žena počátkem letošního roku na obří krajtu tmavou (Python bivittatus), ležící přímo uprostřed silnice. Krajty tmavé dorůstají ve volné přírodě v průměru okolo 3,7 metru. Had, na kterého narazila Kymberly Strempack Clarková, ale podle odborníků měřil více než 4,5 metru.

„Maximální velikost krajty tmavé v národním parku Everglades na Floridě roste každým rokem o 15 až 30 cm, a to již několik let,“ říká biolog J. D. Willson z University of Arkansas a dodává, že zanedlouho se jistě objeví šestimetrový jedinec.

Když teplo svědčí růstu

Krajta tmavá přitom není na Floridě původním druhem – pochází z jižní a jihovýchodní Asie. V sedmdesátých letech se však tito hadi začali prodávat v obchodech se zvěří jako domácí mazlíčci a následujících dvacet let si je tu koupily tisíce lidí. Někteří jedinci utekli, jiní byli puštěni do volné přírody, a park Everglades se pro ně stal příhodným místem k přežití.

V Everglades žijí ale i jiné zavlečené hadí druhy, jako například krajta písmenková (Python sebae) nebo hroznýš královský (Boa constrictor), který dnes v průměru přesahuje délku tří metrů.

TIP: Invazní krajty na Floridě pomáhají místním křečkům. A také šíření nemocí

Podle herpetologů jsou někteří hadi stále větší a jejich růst má na svědomí lidská činnost způsobující oteplování klimatu. Kvůli stoupajícím teplotám jsou totiž nuceni lovit převážně v noci, kdy se jim naskýtá větší množství kořisti. Navíc ubývá predátorů, kteří hady loví, takže plazi se nerušeně rozšiřují na další území. Krajty tmavé navíc neprosperují jen na území USA, podle nové studie se tito velcí plazi objevují na stále větším území v indickém povodí Gangy. Také zde vidí badatelé hlavní příčinu v klimatických změnách.

Transplantace orgánů zachraňují životy. V současné době mají ale lékaři k dispozici bohužel jen krátké časové okno, během kterého je možné orgány vyjmuté z těla dárce využít k transplantaci. Mnohé orgány kvůli tomu přicházejí nazmar (uvádí se, že u ledvin jde až o 20 %). Je to součást problému s chronickým nedostatkem řady orgánů pro transplantace.

Řešením by mohlo být zmrazování orgánů, které by prodloužilo jejich životnost. Dnešní metody zmrazování a následného rozmrazování ale nedostačují k tomu, aby se orgány uchovaly v takovém stavu, aby byly použitelné pro transplantace. Odborníci americké Minnesotské univerzity vyvinuli nový postup opětovného rozmrazení, který zajišťuje, že zmrazené orgány budou vhodné pro transplantaci.

Nanotechnologie pro rozmrazení orgánů

Klíčem k úspěchu bylo přidání nanočástic oxidu železa k používanému kryoprotektantu. Při vhodném použití magnetických polí tyto nanočástice, které jsou rozptýlené v cévách dotyčného orgánu, sehrají roli nepatrných „ohřívačů“ a zařídí, že se orgán zahřeje a rozmrazí rovnoměrně, což je nezbytné k zachování jeho životních funkcí.

John Bischof a jeho spolupracovníci uspořádali úspěšný experiment se zmrazením, rozmrazením a následnou transplantací ledvin potkanů. Nejprve ledviny zmrazili a v kryogenních podmínkách je skladovali 100 dnů. Následně je rozmrazili s využitím zmíněných nanočástic a transplantovali je pěti potkanům. Všechna pokusná zvířata přežila a do 30 dní se u nich plně obnovila funkce ledvin. Výsledky výzkumu vědci zveřejnili v odborném časopisu Nature Communications.

TIP: Jak obnovit poškozené plíce pro transplantace? Pomohou nám prasata

„Je to poprvé, kdy někdo publikoval protokol pro zmrazení, dlouhodobé skladování, rozmrazení a úspěšnou transplantaci funkčního orgánu,“ pochvaluje si Bischof. „Jde o vyvrcholení více než desetiletého výzkumu. Nakonec jsme prokázali, že náš postup opravdu funguje.“ Jde o významný milník v oboru transplantací, který by mohl vést ke vzniku dlouhodobých bank orgánů.

V letech 1125−1140 vládl českým zemím Soběslav, kterého doboví kronikáři ověnčili různými lichotivými přívlastky. Jejich názor však nesdílel biskup Menhart. Ten usiloval o propuštění zajatého Břetislava (syna Břetislava II.), jeho uvedení na stolec a zavraždění panujícího knížete.

Jak se dělá atentát

Pro svůj plán duchovní získal knížecího kaplana Božíka a urozené bratry Střezimíra a Miroslava. Jakmile však celé spiknutí zorganizoval, vydal se jako zbožný poutník do Jeruzaléma s tím, že ledva se vrátí, sklidí plody své dračí setby.

Nyní byli na tahu velmoži, kteří najali dva bojovníky a s velkou pečlivostí je vyzbrojili. Podle takzvaného Kanovníka vyšehradského měl jeden kopí a dva lokte (téměř 120 centimetrů) dlouhou „dýku“ a druhý meč potřený jedem. Najatí vrazi se následně vmísili do knížecí družiny a čekali na vhodnou příležitost.

Ani Soběslav však nebyl bez zastánců a podporovatelů a ti ho včas varovali. Díky tomu odhalil neznámé muže ve své suitě a poslal vojáky, aby vrahy ve vší tajnosti zajali. První byl zadržen bez potíží, ale druhému se podařilo uniknout. Kníže tedy předstíral, že mu byl ukraden tlumok, a namísto atentátníka poslal své muže chytat domnělého zloděje. Po krátkém stíhání byl viník zadržen a pachatelé přiznali, že je zaplatili Miroslav a Střezimír. Starší Miroslav byl okamžitě zatčen, ale mladší se pokoušel o útěk a zaštítil se přitom smyšlenou historkou o nemocné matce. Nakonec byl chycen také. Následoval výslech a o poznání později i veřejný soud.

Ortel nad vrahy

Urozené bratry čekalo utětí všech údů. Ještě krutější ortel stihl najaté vrahy: „Jsou do kola vpleteni, oči jim vyloupány, ruce i jazyk uříznuty a s přeraženými údy jsou položeni na sloupy, k jejich zahynutí připravené, bídné životy skončili.“

Kaplan Božík měl větší štěstí, podařilo se mu včas uprchnout. Neodolal však pokušení a vydal se na popravu, kde byl zadržen a uvězněn. Tím se penzum obviněných nevyčerpalo. Stín pochybnosti padl i na velmože Křivosúda, Vacemila a Jindřicha. Všichni byli příbuznými zajatých šlechticů a svorně se odvolali k božímu soudu. Kníže vyhověl, a proto museli kráčet po žhavém železe. Zkouška prokázala jejich vinu, a tak byli sťati. Ve stejné době vydal Soběslav pokyn k oslepení uvězněného Břetislava.

Spravedlnost není pro každého

Zatímco se soukolí spravedlnosti dalo do pohybu a rozdrtilo první oběti, vrátil se biskup Menhart z daleké cesty, aby zkontroloval, jak se úklad povedl. Když viděl ne­úspěch celého atentátu, vydal se dobrovolně do rukou knížete. Právě tehdy začal tvrdit, že mu šlo pouze o blaho vězněného Břetislava. Takzvaný Kanovník vyšehradský k tomu lakonicky dodává, že „biskup Menhart ničeho zlého proti knížeti Soběslavovi nesmýšlel“. Církevní hodnostář opravdu nakonec ušel trestu, protože potrestat ho by politicky bylo příliš riskantní.

TIP: Potřební, přesto opovrhování: Krvavá historie katovského řemesla

Dobová spravedlnost tedy zafungovala jako silonová síť. Malé rybky zahubila, ale dravec rozměrů biskupa Menharta ji zpřetrhal a vzniklou dírou se snadno provlékl i kaplan Božík. Ani o jeho potrestání totiž nejsou žádné zprávy. 

Supermasivní černá díra v centru Mléčné dráhy – Sagittarius A* (Sgr A*) je v porovníní se svými kolegyněmi v jiných galaxiích mimořádně klidná. Z našeho pohledu vlastně téměř nezáří, což značí, že nepohlcuje okolní materiál. Nová zjištění, získaná prostřednictvím dalekohledu NASA IXPE (Imaging X-ray Polarimetry Explorer) ale naznačují, že úplně bez aktivity není.

Rentgenový teleskop IXPE funguje ve vesmíru od prosince 2021. Je součástí programu Explorers, v němž vznikl jako levný a relativně malý teleskop pro astrofyzikální pozorování. Z dat teleskopu IXPE vyplývá, že naše supermasivní černá díra přibližně před 200 lety nějaký materiál pozřela, což vedlo k emisi rentgenového záření.

Rentgenové záření v srdci Galaxie

Astronom Frédéric Marin z Astronomické observatoře ve Štrasburku a jeho kolegové se zaměřili na molekulární mračna v blízkosti Sgr A*. Odborníci předpokládali, že tato chladná a temná mračna budou vykazovat jen slabé rentgenové záření. Ukázalo se ale, že tato mračna září v rentgenové oblasti velmi jasně.

Snímek teleskopu IXPE zachycuje zvýšenou aktivitu rentgenového záření poblíž Sgr A* (odstíny oranžové). (foto: NASA/MSFC/CXC, F. Marin, L. Frattare, J. Major, K. Arcand, CC BY-SA 4.0)

Teleskop IXPE dokáže mimo jiné změřit i polarizaci rentgenového záření, čili průměrný směr a intenzitu elektrického pole elektromagnetických vln. Marin s kolegy k pozorování IXPE přidali pozorování amerického rentgenového teleskopu Chandra a evropského XMM-Newton. Díky tomu zjistili, odkud se zvláštní rentgenové záření vzalo. Jejich výzkum publikoval vědecký časopis Nature.

TIP: Říhnutí spícího monstra: Minivýtrysk supermasivní černé díry v centru Mléčné dráhy

„Úhel polarizace záření slouží jako kompas, který nám ukázal směr k záhadnému zdroji, co vytvořil pozorované rentgenové záření,“ vysvětluje Riccardo Ferrazzoli z Italského národního institutu pro astrofyziku v Římě. „A co že jsme našli v tom směru? Nic jiného než Sgr A*.“ Badatelé tak došli k závěru, že před 200 lety naše supermasivní černá díra vypálila krátkodobý, ale intenzivní výtrysk při pozření hmoty z okolí.

Při toulkách ulicemi Vratislavi nemůžete minout sošky veselých trpaslíků, kterých v místní zástavbě momentálně „žije“ více než šest stovek. Nejedná se přitom o prvoplánové lákadlo na turisty: Trpaslík s květinou se tam totiž v 80. letech minulého století, tehdy ještě namalovaný na zdi, stal symbolem antikomunistického hnutí. Objevování a počítání nejdrobnějších obyvatel města patří mezi oblíbené aktivity snad každého návštěvníka.

V turistickém centru na Rynku, jak se jmenuje hlavní náměstí, si dokonce můžete koupit mapu, která vám při hledání desítek sošek pomůže. Jenže trpasličí populace se rychle mění: Zatímco nové figurky se stále objevují, některé staré se ztrácejí – třeba když zkrachuje nebo se přesune obchod, jenž nechal trpaslíka vyrobit. Počítejte tedy s tím, že mapa nebude zcela aktuální, a v žádném případě ani kompletní.

Trpasličí alternativa

Úplně první trpasličí socha se ve Vratislavi objevila v roce 2001: Jmenuje se Papa Krasnal, tedy „táta trpaslík“, a stojí na velkém pozlaceném kameni u podchodu na Świdnické ulici. Jde o největšího trpaslíka města a zároveň o památník hnutí Oranžová alternativa, jež se rozhodlo bojovat proti vládě nenáviděné komunistické strany humorem a nadsázkou. Začínalo jako studentský časopis v 80. letech 20. století a jeho přívrženci pod vedením Waldemara Fydrycha svůj odpor nejdříve vyjadřovali malováním trpasličích graffiti na místa, kde předtím policie nechala překrýt antikomunistická hesla.

Později začali pořádat poklidné demonstrace, kde provolávali zdánlivě nesmyslné slogany jako třeba: „Není žádné svobody bez trpaslíků!“ Strážníci přitom nemohli zasáhnout, protože k tomu neměli jediný pádný důvod. Jindy se zase lidé shromáždili ve vratislavské zoo a zpívali budovatelské písně u klece se šimpanzi. V roce 1988 pak městem prošel desetitisícový dav v oranžových kloboucích a dožadoval se revoluce pro trpaslíky.

Noviny z podzemí

Členové Oranžové alternativy útočili také satirou a parodováním: Organizovali například akce spočívající v rozdělování toaletního papíru, čímž poukazovali na problémy s nedostatkem hygienických potřeb. Protesty trpaslíků ve Vratislavi se nakonec staly tak populárními, že se rozšířily i do dalších polských měst. Dnes v metropoli každopádně panuje poněkud jiné klima a za populační explozí nejdrobnějších obyvatel stojí hlavně restaurace či obchody. Ty totiž pochopily, že hon na pidimužíky motivuje turisty k návštěvě nejrůznějších zákoutí, načež si rádi zajdou něco koupit nebo si sednou do blízké kavárny.

Díky nabídce některých podniků lze přitom paradoxně zažít výlet do komunistické historie. Na pirohy či jinou typicky polskou dobovou pochutinu můžete vyrazit do restaurace Konspira na Solném náměstí. Zpátky do 80. let vás přitom přenese nejen výzdoba interiéru: Tamní menu připomíná noviny undergroundového odboje a kromě výběru jídla v něm najdete i různé zajímavosti o hnutí Solidarita.

Budiž světlo!

Výlet do minulosti se dá ve Vratislavi zažít také za soumraku nebo ráno na Tumském ostrově poblíž katedrály sv. Jana Křtitele. V jejím okolí totiž stojí přes sto plynových lamp, které chodí každý den rozsvěcet muž v klobouku a černém plášti. Tzv. vratislavský lampář zažehává svítilny pomocí dlouhé tyče jako za časů před Edisonovou revolucí a pohled na jeho práci je opravdu jedinečný. Vynechat byste však neměli ani prohlídku samotné katedrály: Gotická stavba i její interiér působí značně okázale a mimo jiné se pyšní největším počtem vitráží v celém Polsku. Kousek od svatostánku navíc najdete nejvyšší sochu Jana Nepomuckého na světě.

Tumský ostrov odděluje od většiny města řeka Odra a jde o nejstarší část Vratislavi. Lidé se tam usadili už v 10. století, kdy se opravdu jednalo o kus země obklopený vodou. Koryto se však od té doby posunulo a dnes je čtvrť spojená s pevninou. Ve Vratislavi se nicméně nachází 21 skutečných ostrovů a přes tamní vodní plochy vede více než sto mostů, přičemž před druhou světovou válkou jich byl dokonce trojnásobek. Mnohé z ostrovů ovšem leží relativně nízko, a pokud přijde velká voda, zaplaví veškerou tamní zástavbu. Modlitby k soše Jana Nepomuckého tak mají zcela praktický význam: Svatý muž, kterého dal český král Václav IV. utopit ve Vltavě, je totiž ochráncem před povodněmi a utonutím.

Silnější než Berlín

Ačkoliv se Vratislavi přezdívá „polské Benátky“, z historického hlediska se podobá spíš některé z kosmopolitních metropolí, v nichž se míchaly vlivy různých národností a etnik. Coby součást jantarové stezky obec obchodně vzkvétala: Ve středověku tam vládli čeští i polští králové a později Habsburkové. Před připojením k Prusku v roce 1741 byla Vratislav dokonce dvakrát bohatší než tehdejší Berlín.

Za druhé světové války spočívala v rukou nacistů, kteří ji nazývali Breslau a vyhnali odtud početnou židovskou komunitu. Poté z města učinili pomyslnou pevnost a za žádnou cenu se jí nehodlali vzdát. Obléhání Vratislavi na konci války trvalo tři měsíce a Němci kapitulovali až 7. května 1945, tedy o pár dní později než v Berlíně. Do rozbořené zástavby se nastěhovali lidé, kteří byli přinuceni opustit své domovy v různých částech předválečného Polska. Po konfliktu se navíc překreslovaly hranice a země se „posunula“ víc na západ. Do Vratislavi tak přišli noví obyvatelé z dnešní Ukrajiny, Litvy a Běloruska – konkrétně ze Lvova, Vilniusu či Grodna.

Příliv umění

Polskou identitu sice značně formovala katolická církev, nicméně ve Vratislavi má její vliv o poznání menší sílu. Město patřilo po značnou část své historie k baštám protestantů, a konzervativní myšlení tam tudíž nezakořenilo tak pevně jako v jiných regionech. Místní obyvatelé jsou považováni za velmi vstřícné k cizincům i globalizaci, a také proto zamířilo do Vratislavi po vypuknutí války mnoho Ukrajinců.

Uprchlickou sstopu, i když o něco starší, nese i druhá největší knihovna v Polsku, vratislavský Národní ústav Ossolinských. Zmíněná rodina žila původně ve Lvově, kde shromáždila mnoho literárních památek v polštině. Při nuceném exodu do Vratislavi s sebou sice vzala jen část sbírky, přesto se v ní nachází řada pokladů – od básní Adama Mickiewicze přes texty Mikuláše Koperníka až po Rembrandtovy obrazy. Do knihovny se dostanete zdarma, a pokud vás právě nelákají staré spisy, můžete obdivovat alespoň působivou přilehlou zahradu.