Určit přesně, kdy, kým a kde došlo k vynálezu ohňostroje, není zdaleka snadným úkolem a k průkazným výsledkům zatím, jak to u dávných objevů bývá, nikdo nedospěl. Podle jedné z nejznámějších zkazek došlo k jeho sestrojení náhodou, když čínský kuchař na přelomu letopočtu v bambusovém stéble omylem smíchal dřevěné uhlíky, síru a ledek. V okamžiku, kdy mu výhonek následně spadl do ohniště, došlo údajně k prvnímu ohňostroji v dějinách. Další, o něco realističtější teorie ho kladou do souvislosti s rozšířením střelného prachu. Bohužel ani ten není přesně datovatelný, nejvíce pramenů se přiklání k 9. století.

Střelivo slavného mnicha

Podle rozšířené čínské legendy je první ohňostroj připisován mnichovi Li Tianovi, který jej měl sestrojit coby tajnou zbraň k odehnání zlých duchů sužujících jeho město nepřetržitým deštěm a epidemií moru. Některé verze kladou kořeny tohoto vyprávění do 7. století a složení zbraně ztotožňují s „receptem“ legendárního čínského kuchaře. Většina historiků se ale přiklání k teorii ražené i Muzeem ohňostrojů v čínském městě Liuyang. Podle ní Li Tian žil až v 9. nebo 10. století a svůj ohňostroj zkonstruoval na základě již známého střelného prachu.

Další známé prameny datují vznik ohňostrojů do období panování dynastie Song, tedy mezi roky 960 a 1279, což také hovoří pro mnišskou variantu vynálezu. Pro osobu Li Tiana pak hovoří i dodnes žitá tradice – během čínského svátku ohňostrojů, který každoročně připadá na 18. dubna, je mu provolávána věčná sláva a v již zmíněném Muzeu ohňostrojů dokonce stojí jeho socha.

Rachejtle jdou do světa

Do 15. století se rakety poháněné střelným prachem používaly spíše jako součást vojenského arzenálu. Na oslavné či čistě zábavné účely ale mělo dojít už brzy, a to například na Britských ostrovech. Vzhledem k absenci suchozemského propojení se tamější kultura od té evropské v některých ohledech lišila, ohňostroje se však oblibě těšily na obou stranách kanálu La Manche. První „oficiálně“ zdokumentované použití zábavní pyrotechniky v Anglii se váže ke svatbě krále Jindřicha VII. Tudora ( 1485–1509) s Alžbětou z Yorku v roce 1486. Velkolepost sňatku, který spojením lancastersko-tudorovské dynastie s yorskou značnou měrou přispěl k ukončení válek růží (1455–1487), podle dobových pramenů podtrhl právě ohňostroj. 

Velkou obdivovatelkou této vizuální zábavy byla též Jindřichova vnučka, královna Alžběta I. ( 1558–1603), která dokonce pro osobu, jejíž ohňostroje ji nejvíce zaujaly, vytvořila titul Fire Master of England, tedy mistr ohňostrojů Anglie. Alžbětin nástupce Jakub I. Stuart ( 1603–1625) pak 5. listopadu 1605 přežil atentát, který vešel do dějin jako Spiknutí střelného prachu. Výbušniny pro spiklence připravoval Guy Fawkes, postava dodnes známá z masek hnutí Anonymous nebo komiksu V jako Vendeta. A právě Noc Guye Fawkese 5. listopadu je svátkem, jehož každoroční oslavy na Britských ostrovech vedle ohňů s hranicí a Fawkesovou figurínou již od 19. století doplňují také četné ohňostroje. 

Obliba pyrotechniky byla vlastní i dalším anglickým panovníkům: Jakub II. Stuart ( 1685–1688) svého mistra ohňostrojů povýšil do šlechtického stavu a Jiří II. ( 1727–1760) odpaly rachejtlí slavil své válečné úspěchy. Právě on se jako první rozhodl obohatit ohňostroje o zcela nový zvukový rozměr.

Svatební kratochvíle

Zmínky o prvních ohňostrojích v českých zemích se také objevují v souvislosti s velkolepou svatbou Viléma z Rožmberka (1535–1592) s hraběnkou Annou Marií Bádenskou, která ve dnech 27.–29. ledna 1578 probíhala v Českém Krumlově. Rožmberkové v té době byli zřejmě nejmocnějším a nejbohatším domácím rodem, takže si mohli bez potíží dovolit i nákladnou novinku, jakou tehdy pyrotechnika ve střední Evropě představovala. Samotný ohňostroj sice vedle čtení oslavných básní či rytířských klání představoval jen jednu z mnoha kratochvílí, ovšem vzhledem ke svému večernímu konání se stával zlatým hřebem každého dne třídenní svatební hostiny. 

Vzhledem k blízkému vztahu, který Vilém z Rožmberka udržoval s římským císařem a českým králem Rudolfem II. ( 1576–1611/1612), je možné, že právě on inicioval a formoval Habsburkův zájem o vynálezy všeho druhu. Dobové prameny hovoří o tom, že na císařově pražském dvoře se vedle různých alchymistických pokusů experimentovalo i s ohňostroji, přičemž za jednoho z ohňostrůjců je dokonce označován slavný malíř a dekoratér Giuseppe Arcimboldo. 

Další nebeská show, jejíž průběh zdokumentovali očití svědkové, proběhla 13. května 1736 v Brně při příležitosti korunovace obrazu Černá Madona (Madona Svatotomská) z kostela svatého Tomáše. Symbolickou korunovaci spočívající v ozdobení obrazu zlatými korunkami posvěcenými papežem schvaloval Svatý stolec, tyto akty získaly na oblibě zejména v období baroka po roce 1631.

Brněnské oslavy trvaly týden, a kromě jiného na počest slavné korunovace proběhl ohňostroj sestávající z programu s celkem 27 body; mimo jiné mělo dojít na otáčející se ohnivá kola na pyramidách, hořící srdce, kašnu chrlící hvězdy a modré květiny, rakety a vybuchující koule nebo let dvouhlavého císařského orla. Jako kulisa ke světelné podívané vznikla speciální sloupová architektura, která nesla šest k této příležitosti zhotovených soch – například císaře Karla IV., který obraz s Madonou roku 1356 daroval klášteru augustiniánů, nebo Karlova bratra, moravského markraběte Jana Jindřicha, jenž onen konvent o šest let dříve založil.

Mistři z Apenin

V polovině 18. století byli za nejlepší tvůrce ohňostrojů považováni italští odborníci, čehož si byl dobře vědom i milovník žen a velkolepých oslav, francouzský král Ludvík XV. ( 1715–1774). Do Versailles roku 1743 z Bologni povolal pětici bratrů Ruggierových, ze kterých učinil své dvorní pyrotechniky. Sourozenci vynalezli řadu vylepšení a komplikovaných mechanismů, určených ke spouštění ohňostrojů dominovým efektem. Velkolepá představení, která bratři přinesli ke dvoru, pomohla Ludvíkovi XV. dosáhnout většího respektu u šlechty, ale přispěla také k posílení jeho věhlasu mezi poddanými. 

Dvorská kariéra Ruggierových sice skončila po neúspěšném představení, konaném při příležitosti sňatku Ludvíka XVI. s Marií Antoinettou v roce 1770, ve Francii však bratři zůstali i nadále. Hlavou rodiny se počátkem 19. století stal Claude Ruggieri (1777–1841), který se snažil obohatit ohňostroje o barevné efekty – do té doby byly veškeré světelné podívané pouze oranžové. V roce 1810 při příležitosti sňatku Napoleona Bonaparte s dcerou rakouského císaře Františka I. Marií Luisou předvedl do té doby nevídaný zelený ohňostroj a svou rodinu opět přivedl na výsluní.

Není bez zajímavosti, že Ruggieri experimentoval i s raketami, které měly být schopné přepravovat živé tvory. V roce 1806 vyslal jako první člověk v historii na nebe raketu s krysou, později se mu totéž podařilo s ovcí. Zvířata, která údajně všechny pokusy přežila, se na zem vracela za pomoci padáku. 

Ani pozdější velké pařížské události (například odhalení Eiffelovy věže v roce 1889 či Expo 1937) se neobešly bez ruggierovské zábavné vložky. V roce 1975 pak členy slavné rodiny oslovil surrealistický malíř Salvator Dalí (1904–1989), který chtěl v Avignonu za pomoci pyrotechniky zhmotnit svůj známý motiv, který (nejspíše v předtuše války) obsahoval hořící žirafy. Představení na pomezí umění a světelné show se skutečně vydařilo a na jeho konci se na nebi objevily světelné hořící žirafy za doprovodu dalších ohňostrojů.

TIP: Střelný prach je minulost: Nahradí ohňostroje hejna svítících dronů?

Společnost nesoucí jméno rodiny Ruggierů se dodnes každoročně stará o jednu z nejvýznamnějších událostí světa ohňostrojů – oslavy svátku dobytí Bastilly ve francouzském Carcassonne. Do malého středověkého městečka se vměstná na 700 000 návštěvníků, kteří sledují podívanou, na niž jsou spotřebovány až 2 tuny výbušnin.

Astronomové mají problém s černými dírami střední velikosti. Pokud existují, měly by se nacházet „na půl cesty“ mezi černou dírou hvězdného původu a supermasivní černou dírou. Ve vesmíru bych jejich mělo být mnoho. Jenomže jsme doposud prakticky žádnou takovou černou díru nenašli. Známe jen několik více či méně vhodných kandidátů. 

Vědci se o tyto černé díry velmi zajímají, i když zatím spíše teoreticky. Tým vedený odborníky americké Severozápadní univerzity simuloval černé díry různých velikostí, kolem nichž nechal obíhat hvězdy podobné Slunci. Vědci sledovali, co se bude dít. Výsledky výzkumu zveřejní vědecký časopis Astrophysical Journal.

Hvězda u střední černé díry

Simulace ukázaly, že když se taková nešťastná hvězda přiblíží k černé díře střední velikosti, je polapena její gravitací. Poté ji černá díra začne okusovat – při každém přiblížení si utrhne kousek hvězdy, až po čase může z hvězdy zůstat jen její jádro. Nakonec dojde k tomu, že gravitace černé díry odhodí zbytky hvězdy pryč do okolního vesmíru.

„Černé díry samozřejmě nemůžeme pozorovat přímo, protože nevydávají žádné zřetelné záření,“ připomíná vedoucí výzkumu, astronomka Fulya Kıroğlu. „Proto nepátráme po samotných černých dírách, ale po stopách, které zanechávají černé díry při interakcích se svým okolím, díky působení gravitace.“

TIP: Neočekávaný objev: Některé černé díry opakovaně „konzumují“ stále stejnou hvězdu

„Hvězdy pojídané černou dírou střední velikosti nám takové stopy nabízejí. Ze simulací vyplynulo, že hvězd se k černé díře přiblíží několikrát,“ pokračuje Kıroğlu. „Při každém přiblížení hvězda ztratí více hmoty. Při tom dochází k výtrysku záření a každý výtrysk je jasnější než ten předchozí. Tím by se černá díra střední velikosti mohla prozradit.“

Prastarý čínský princip rovnováhy dvou soupeřících sil, jin a jang, nešanuje jelenovité, ale ani jiná zvířata. Tygry se snaží obírat o kosti, medvědy o žlučník a všechno, co nosí parohy, právě o tuto samčí ozdobu hlavy. Měkké rostoucí parohy zvané panty využívá tradiční orientální medicína déle než 2 000 let. Při dosažení 2/3 své maximální délky bývají odřezány a mumifikovány několikanásobným varem a vysušením při teplotě 60-70 °C, nebo naopak zmrazeny a vysušeny ve vakuové sušičce. Tradičně bývají krájeny na tenké plátky, nověji zpracovávány do léčiv – od tablet po tinktury či injekce.

Špička a střední část mají prospívat dětem, horní a střední část proti revmatoidní artritidě a zánětu kostní dřeně. Dolní část má vymítat stařeckou osteoporózu.

TIP: Tradiční čínská medicína: Tisícileté kořeny čínské medicíny sahají jen 70 let nazpět

V 17. a 18. století se nejdražší panty v Číně vyvažovaly zlatem. Vyhubení jelenů v mnohých oblastech střední Asie a Číny si vynutilo zakládání jeleních farem, nejprve v carském Rusku. Pant je u savců nejrychleji rostoucí tkání, u jelena wapiti nebo soba denně přibývají až o 2 cm. Pro mimořádný obsah tuků, polysacharidů, kolagenu, sulfátů a kyselin, mnoho z těchto látek používá moderní medicína ke zmírnění nejrůznějších potíží s kostmi i chrupavkou.

Jaké moderní nástroje by měl dnes k dispozici Indiana Jones, kdyby se vydal do terénu?

Jiří Unger: Současný Indiana Jones by se asi díky svému vybavení spíš blížil postavě Lary Croft. S moderní technikou by mohl trojrozměrně zachycovat okolí v reálném čase a pohybu, takže by dokázal cenné artefakty nejen uloupit – jak je jeho zvykem –, ale zároveň i pořídit dostatečně precizní archeologickou dokumentaci. Tudíž by až tak nevadilo, že většina filmových nalezišť, která navštívil, skončila obvykle jeho přičiněním v troskách. Archeologie má v současné době celou řadu velice sofistikovaných nástrojů, jež by mohl dál použít: od geofyzikálních měření pro průzkum nedostupných prostor až po identifikaci chemického složení ručními spektrometry. V podstatě by asi musel vyměnit klobouk a bič za laboratorní plášť.

Co měli archeologové v tomto směru k dispozici dřív? 

Jiří Unger: Dřív si museli vystačit – a pořád to platí jako základní typ dokumentace – se skládacím metrem, tužkou a milimetrovým papírem. V rámci takového postupu se jednotlivé archeologické nálezy překreslují v určitém měřítku, čímž vzniká jakási mapa, která obsahuje i detailní slovní popis. Dál se jednotlivé objekty geodeticky zaměřují a fotograficky dokumentují.

3D dokumentace se s tím doplňuje, protože nám zas poskytuje možnost, jak s daty následně vhodně pracovat ve virtuálním prostředí: například provádět další měření či vertikální řezy objektů, což už by zpětně nebylo možné, a podobně. 3D dokumentace je tedy skvělá, i pokud jde o další studium digitálně uložených informací. 

Kdy vědce napadlo používat geofyziku při studiu historie?

Peter Milo: Geofyzika představuje v archeologii velmi specifický obor, který se zaměřuje na studium fyzikálních polí v zemském tělese. Jednoduše řečeno nám umožňuje bez použití rýče vidět pod zem. Nápad použít geofyziku pro archeologické účely se zrodil krátce po druhé světové válce a průkopníky byli především britští vědci. První geofyzikální měření provedl Richard Atkinson na lokalitě Dorchester-on-Thames. Je třeba podotknout, že naše věda v tomto směru nijak výrazně nezaostávala a první měření v Československu uskutečnil roku 1950 profesor Rudolf Běhounek z pražské techniky na středověkém hradišti Stará Kuřim. 

Máme tedy o památkách mnohem víc a přesnějších informací než dřív? 

Jiří Unger: Určitě ano. Je to i důvod, proč současná česká archeologie prakticky neprovádí žádné badatelské výzkumy v tom smyslu, že bychom si vybrali lokalitu, která se nám nejvíc líbí, a začali tam kopat. Věnujeme se hlavně záchranným pracím v terénech, o nichž víme, že je časem zničí například stavba. Dnes dokážeme oproti minulosti shromáždit o konkrétním místě mnohonásobně víc informací než ještě před dvaceti lety. 

Které geofyzikální metody se v archeologii užívají nejčastěji?

Peter Milo: Metod existuje několik, ale víc než devadesát devět procent výzkumů se provádí jen dvěma. Tou první je magnetometrie, která sleduje lokální poruchy geomagnetického pole, tedy odchylky od normálu. Jednoduše řečeno – pokud člověk někde vykopal jámu a skladoval v ní potraviny, vybudoval základy nějaké stavby nebo si na ohništi či v pícce připravoval jídlo, narušil tím lokální magnetické pole a tato činnost se dodnes zachovala v podobě magnetické anomálie. Druhou skupinu představují geoelektrické metody, například bezkontaktní sledování elektromagnetických polí – takzvaný georadar. 

Jiří Unger: Mimo geofyzikální metody, které slouží k hledání, máme k dispozici nástroje pro uchovávání a dokumentování nálezů. Používáme počítačové modelování, již zmíněnou 3D dokumentaci, jež zahrnuje 3D scanování a 3D fotogrammetrii. Tyto metody dokážou naprosto věrně zachytit všechny objekty v mapovaném prostoru. Můžeme tak nálezy digitálně konzervovat – vytvořit jejich virtuální model – a dál je studovat, ale i uchovávat do budoucna.

Druhá metoda, 3D fotogrammetrie, využívá pro tvorbu virtuálního modelu překryvy na snímcích pořízených z různých míst a dopočítává prostorovou polohu vizualizovaného objektu. Jednoduše tak digitální kamerou nafotíte z různých úhlů požadovaný objekt a ve specializovaných softwarech pak složíte jeho virtuální 3D model.

Jaké jsou aktuálně největší novinky v oblasti těchto metod? 

Peter Milo: Největší posun přinesl vývoj multisenzorových zařízení. Ještě před osmi lety jsem zkoumal archeologické lokality magnetometrem s jednou sondou a musel jsem ho celý den nosit. Dokázal jsem tak proscanovat areál o velikosti půl až jednoho hektaru. Dnes pracuju se systémem s deseti sondami, který se přepravuje na vozíku za čtyřkolkou. Prostorová data pak sbíráme pomocí GPS. Za den tak prozkoumáme až patnáct hektarů.

Mapujeme například trasy budoucích dálnic či areály velkých stavebních projektů. Profituje z toho památková ochrana i investoři, kteří se nemusejí obávat neočekávaných archeologických nálezů, a tudíž ani zdržení zemních prací. V České republice držíme v tomto směru se světem krok. 

Dá se odhadnout, jak se bude archeologické zkoumání v budoucnu vyvíjet? 

Peter Milo: Metody, které nevyžadují přímý kontakt se zemí, se přesunou do vzduchu. Magnetometry, jež dnes taháme na vozíku po polích, bude možné připevnit na drony a ty provedou terénní průzkum za nás. Výsledkem se stane obrovský narůst dat, která budou mít archeologové k dispozici. Bude těžké se rozhodnout, kde kopat, protože zajímavých objevů bude víc než peněz vyhrazených na terénní výzkum.

Jiří Unger: Ano, budoucnost patří dronům, ale je třeba dodat, že cesta k jejich využívání rozhodně není jednoduchá. Profesionální pořizování snímků z dronu – ať v případě jednotlivce, nebo ústavu – totiž spadá pod provádění leteckých prací, a proto k němu potřebujete celou řadu oprávnění. Důležité jsou i parametry stroje, především hmotnost a schopnost létat. Musíte jej zaregistrovat na Úřadu civilního letectví, kde obdržíte jeho identifikační číslo. Budoucí pilot pak musí složit zkoušky, získat certifikát a nalétat určitý počet hodin. Teprve potom dostane povolení k pořizování snímků.

Není proto divu, že současný seznam certifikovaných pilotů dronů není u nás příliš dlouhý. Práce s drony je však velmi efektivní: Jsou to vysoce sofistikovaná zařízení, která v podstatě pilota už ani nepotřebují. Můžete kompletně zadat trasu, kde, v jaké výšce a jakou rychlostí se má dron pohybovat, a on se zvládne i sám vrátit na místo, odkud vzlétl. 

Takže díky inovativním metodám a technologiím mluvíme o nové éře archeologie? 

Peter Milo: O nové éře v archeologii bych nemluvil. Dokud ještě archeolog musí chodit kopat do terénu, s čímž je spojeno množství dobrodružných zážitků, jsme podle mě navzdory všem novým technologiím stále ve stejné éře. Až se jednou všichni přesuneme do laboratoří, odkud budeme veškerý výzkum řídit, ztratí se romantika, s níž si archeologii spojujeme. Až tehdy začne nová éra. Jenže i ve Star Treku museli kvůli archeologickému výzkumu vystoupit na planetu, takže doufejme, že k nové éře vůbec nedospějeme.

Jiří Unger: Určitě můžeme mluvit o nové éře v dokumentaci. Archeologický terénní výzkum je z podstaty destruktivní a nevratný proces, neboť zkoumaný terén jednou provždy zničí. Hlavním úkolem je tudíž sběr a záchrana co největšího objemu informací z místa tak, aby dané nálezy mohly zkoumat i generace po nás. A právě nové trojrozměrné metody dokumentace jsou v tom neuvěřitelně nápomocné.

Důležitost získávání přesných digitálních dat byla dobře vidět i na příkladu ničených památek světového kulturního dědictví v Palmýře, Mosulu nebo Hatře, jejichž rekonstrukce bude bez tohoto typu dat značně obtížná. Institut pro digitální archeologii v Oxfordu ve spolupráci s UNESCO tak nyní alespoň pošle partnerům na Středním východě na pět tisíc 3D kamer, které pořídí 3D digitální záznam všech potenciálně ohrožených historických míst i artefaktů.

Co tedy představuje největší současný posun v archeologii? 

Peter Milo: Dnešní posun spočívá v tom, že archeologie už nepracuje sama, neobjevuje něco nového jen pomocí kopání. Zajímají nás otázky, na něž může najít odpověď pouze tým složený z různých specialistů, jako je geolog, paleobotanik či antropolog, kteří analyzují materiál získaný při archeologickém výzkumu. Důležitou úlohou archeologa je tyto poznatky jednotlivých metod spojit, zevšeobecnit a předložit vědecké obci či veřejnosti. Archeologie nyní propojuje humanitní vědy s přírodovědnými disciplínami a tato spolupráce se bude ještě víc prohlubovat.

Nikoho už dnes nezajímá, jak vypadala keramika či spona na oděvu v té či oné etapě lidstva. Zajímavější je informace, co ve vykopané nádobě původně bylo nebo kdo onu sponu nosil. Ani dnes se v restauraci nedíváte na tvar a výzdobu talíře, ale na to, co je na něm. A knoflíky na šatech servírky jsou tím posledním, čeho si všimnete. 

Jiří Unger: Dnes archeologové skutečně spolupracují napříč vědeckými obory – od geologie až po genetiku. Kupříkladu izotopové analýzy nám nyní poskytují možnost zjišťovat i konkrétní lidské osudy: Odkud daný jedinec pocházel, kde prožil mládí a jakou měl k dispozici stravu. Stejně tak lze dnes stopovat i původ a „život“ kovových artefaktů. Ještě před několika lety jsme přitom ani nedoufali, že bychom podobné informace mohli mít k dispozici. 

Jak dobře se podařilo současný svět archeologicky zdokumentovat? Je ještě možné objevit něco opravdu nečekaného? 

Jiří Unger: Myslím, že o tom dobře vypovídá příklad z nedávné doby: Britský archeolog Nicholas Reeves zkoumal nově pořízené fotografické snímky hrobky krále Tutanchamona ve vysokém rozlišení a všiml si, že se na stěnách vyskytují praskliny, které by mohly naznačovat vstupy do dalších prostor. Jeho hypotézu pak ověřilo radarové měření a podařilo se potvrdit minimálně dvě dosud neznámé místnosti. Takže i jedna z nejznámějších archeologických prostor na světě, kudy prošly miliony návštěvníků a o níž byly publikovány stovky knih, pořád ukrývala tajemství. A přišlo se na něj právě pomocí nových a přesnějších metod dokumentace.

Peter Milo: Ano, stále je co objevovat. O tom, jak velká část Země je prozkoumaná, můžeme jen spekulovat, ale půjde o pouhé jednotky procent. Určitě ještě můžeme očekávat významné nálezy. Například hrob hunského vůdce Attily by svým vybavením nejspíš překonal i Tutanchamonovu hrobku. Doba, kdy už nebude co objevovat, nikdy nenastane. Vždyť i my sami budeme za pár století předmětem archeologického bádání.

TIP: Britský opravář nábytku zřejmě vyřešil velkou archeologickou záhadu

Nicméně velké civilizace, jako byla ta egyptská či mayská, se už zřejmě neobjeví. Na Zemi již asi není místo, kam by nevkročila lidská noha, i když třeba Jižní Amerika skýtá v tomto směru ještě pořád velký potenciál. V Amazonii se pomocí leteckého laserového scanování podařilo objevit terénní relikty, které naznačují, že tam vždycky nebyla pouze džungle, ale že lokalitu v minulosti obývalo velké společenství lidí, o nichž téměř nic nevíme. Tady ještě můžeme očekávat překvapení. 

Obávaný glioblastom stále zůstává jednou z nejběžnějších a zároveň jednou z nejvíce smrtících forem nádoru mozku. Při jeho léčbě se obvykle používá neurochirurgický zákrok v kombinaci s radioterapií a chemoterapií, nádory tohoto typu se ale velmi často vracejí, což mívá fatální následky. Šance na přežití jsou proto u pacientů s glioblastomem jen velmi nízké.

S novou nadějí přichází výzkumný tým americké Univerzity Johnse Hopkinse, který vyvinul důmyslný hydrogel se dvojím účinkem. Tento hydrogel se aplikuje po operativním odstranění glioblastomu přímo v místě zákroku. Pomalu uvolňuje účinné látky, které zabíjejí zbylé buňky nádoru a brání jeho návratu.

Dvojitý úder proti nádoru mozku

Honggang Cui z Ústavu chemického a biomolekulárního inženýrství při Univerzitě Johnse Hopkinse a jeho spolupracovníci vytvořili hydrogel složený z nanovláken, která obsahují protinádorový lék – cytostatikum paklitaxel. Další důležitou součástí hydrogelu jsou protilátky cCD47, které pomáhají imunitnímu systému lépe rozeznávat buňky nádoru a bojovat s nimi. Zkušenosti s novým hydrogelem výzkumníci popisují ve studii, kterou zveřejnil vědecký časopis PNAS.

„Náš hydrogel kombinuje chemoterapii s imunoterapií, které společně intenzivně působí uvnitř lebky pacienta,“ líčí Betty Tylerová z týmu autorů. „Hydrogel se použije ihned po chirurgickém zákroku, což přispívá k jeho velmi vysoké účinnosti.“ Výsledky experimentů tvrzení docentky neurochirurgie Tylerové potvrzují.

Vědci studovali účinnost zmíněného hydrogelu u pěti skupin myší po osmi jedincích. Myši ze skupiny, které byl odebrán nádor bez použití hydrogelu, a myši s aplikovaným hydrogelem bez léčiv měly prakticky stoprocentní úmrtnost během zhruba 5 týdnů. Ve skupině myší ošetřených hydrogelem s paklitaxelem přežila asi polovina, zatímco z myší, které dostaly hydrogel s protilátkou, přežila zhruba čtvrtina.

TIP: Nový hydrogel s bórem dramaticky urychluje hojení poškozených svalů

Nejpřekvapivějších výsledků vědci dosáhli při kombinovaném podání hydrogelu s paklitaxelem a protilátkou současně. V tomto případě přežily všechny laboratorní myši. Jak přiznává Tylerová: „U myších modelů podobných onemocnění je velmi výjimečné, že by nějaká léčba zařídila stoprocentní úspěch. Je velmi potěšující, že se to podařilo právě u velmi problematického glastobliomu.“

Zatímco Slunce je jen jedno a známých planet v našem solárním systému krouží osm, velké planetky už se počítají minimálně na statisíce a počty malých těles měřených v centimetrech odborníci pouze odhadují. Prachových zrn se pak ve Sluneční soustavě nachází podle odhadů tolik, že by mohla utvořit kouli o průměru 25 km. 

Nebeské představení

Důkaz o přítomnosti prachu v kosmickém prostoru běžně vidíme zejména při dvou astronomických jevech: Dostatečně daleko od měst a za výjimečných pozorovacích podmínek spatříme i bez dalekohledu tzv. zodiakální neboli zvířetníkové světlo. Má formu jasného oblaku poblíž roviny ekliptiky, který je tím jasnější, čím se daný bod nachází blíž ke Slunci pod obzorem. Odtud se odvozuje i název úkazu – ekliptika prochází zvířetníkovými souhvězdími. 

Zodiakální světlo je nejlépe pozorovatelné v období kolem rovnodenností, neboť tehdy se ekliptika k horizontu sklání pod velkým úhlem. Podstatu jevu už v polovině 19. století správně vysvětlil Dán Theodor Brorsen, když ve svém článku popsal původ zvířetníkového světla v rozptylu slunečního záření na prachových zrnech v rovině ekliptiky. 

Druhý astronomický jev související s prachem představují tzv. meteory, lidově „padající hvězdy“. Jde o prachová zrna, která se vysokou rychlostí zanoří do zemské atmosféry, prudce se ohřejí, zasvítí a vypaří se. Jejich počet v průběhu roku kolísá, a pokud jich výrazně přibývá, označuje se nebeský úkaz jako „meteo­rický roj“ (je-li obzvlášť hustý, pak dokonce jako „meteorický déšť“). Meteory v něm mají podobné dráhy – při pohledu ze Země jakoby vylétají z jednoho místa na obloze. 

Prach přichází s kometou

Oba popsané jevy naznačují, že se prachová zrna vyskytují ve Sluneční soustavě značně nerovnoměrně. Zodiakální světlo přináší důkaz, že se koncentrují především v rovině ekliptiky, v jejíž blízkosti krouží kolem centrální hvězdy nejen Země a ostatní planety, ale i převážná většina asteroidů a dalších malých těles. 

Tento fakt vcelku přirozeně souvisí s vývojem naší soustavy, která se před 4,5 miliardy let zformovala z obřího prachoplynného oblaku mechanismem gravitačního kolapsu. V centru vznikla protohvězda, budoucí Slunce, zatímco nespotřebované zbytky utvořily přibližně v rovníkové rovině stálice tlustý protoplanetární disk. Prachová zrna se v něm postupně srážela do větších pletenců, které dál rostly až do zárodků planet – tzv. planetesimál. 

Materiál se ovšem nevyužil zcela: V raných fázích vývoje byla disková oblast Sluneční soustavy velmi zaprášená. Gravitační síly planet a především intenzivní vítr vanoucí od mladé hvězdy však společným působením převážnou část těchto zbytků „odfoukly“ z centrálních částí systému na periferii. Jenže sluneční vítr už nevane jako kdysi a prach se do nitra soustavy postupně vrací – při svých cestách jej trousí komety. 

V dálavách našeho solárního systému vypadají všechny vlasatice jako špinavé ledové koule. Teprve když se přiblíží ke Slunci, začne se led na jejich povrchu měnit v páru – sublimuje. Uvězněná prachová zrna se tak osvobozují a rozptyluje se na nich sluneční záření: Nejprve kolem kometárního jádra vzniká dočasný prachoplynný obal (koma) a posléze i dlouhý ohon. Částice se přirozeně koncentrují podél průletové trajektorie vlasatice a vytvářejí pomyslnou prachovou stopu. Pokud se do ní ponoří naše planeta, pozorujeme meteorický roj. Podle odhadů pochází 70 % prachu v centrální části Sluneční soustavy z komet, asi 22 % má původ v kolizích planetek a zbytek přiletěl z mezihvězdného prostoru. 

Pravda je v prachu

Kosmický prach skýtá jednu obrovskou výhodu: Jde o původní látku, z níž vznikl náš solární systém. Výzkum jejích vlastností je nezbytný, abychom pochopili, z čeho a jak se v minulosti zformovala všechna tělesa Sluneční soustavy. Vědci proto vynakládají nemalé prostředky, aby „panenský“ materiál dostali pod mikroskop. 

Například v roce 1999 vypustila NASA sondu Stardust, jež pak na přelomu roků 2003 a 2004 prolétla komou vlasatice Wild 2. Z automatu se při tom vysunul aerogelový lapač prachu, odebral vzorky a v lednu 2006 pouzdro přistálo na Zemi. Pečlivá analýza ještě neskončila, už nyní se ovšem zdá, že se mezi zachycenými zrny nachází i sedm kousků mezihvězdného původu. Podobný experiment realizovala japonská JAXA s družicí Hajabusa. Zařízení se v roce 2010 vrátilo z kosmu s více než 1 500 prachovými zrnky, jež nasbíralo u planetky Itokawa. 

Faktem zůstává, že jsou popsané experimenty velice náročné a jejich výtěžnost opravdu malá – možná však i zde platí známé přísloví o Mohamedovi a hoře… 

Sběr v oblacích

Co se stane se zbytky meteorických těles, která shoří v atmosféře? Tepelnou destrukcí neprojde 100 % hmoty: Část, jež neshoří, se přemění na prach. Podle odborných odhadů se denně dostane do zemského ovzduší 5–300 tun vesmírného materiálu. Jelikož se meteory vyskytují ve vysoké atmosféře, desítky kilometrů nad Zemí, nějakou dobu trvá, než jejich prach dopadne na povrch. 

Překvapivě máme i pozorovací důkazy o existenci prachu v zemské atmosféře a sledujeme je každý den: Mraky totiž nesestávají z vodní páry, jak se nesprávně traduje, ale z mikroskopických kapiček vody, neboť vodní pára je průhledná. Zmíněné kapičky však musejí na něčem zkondenzovat – a tím něčím jsou prachová zrna. Neznamená to ovšem, že v bílých beráncích najdeme kilogramy kosmického prachu. Drtivá většina prachových zrn v nižších vrstvách atmosféry, zhruba do výšky 50 km, se do ovzduší dostává zvířením ze země. Výš se „pozemský“ prach vyskytuje pouze vzácně. 

Přesto pozorovatelé znají tzv. noční svítící oblaka, jejichž sezona v České republice nastává kolem letního slunovratu. Nacházejí se vysoko ve stratosféře a za jejich výskytem s největší pravděpodobností stojí prach kosmického původu, převážně coby pozůstatek průletů meteorických těles. Uvědomovali si to už vědci ve druhé polovině 20. století, a proto NASA některé stroje, zejména U2 či SR-71, vybavovala kolektory prachu. Tato letadla se totiž dostávala až do výšek kolem 25 km. Lze přitom očekávat, že část prachových zrn zachycených v dané oblasti už bude kosmického původu. 

Klimatologie na scéně

Kosmický prach je zajímavý ještě z jednoho pohledu: Mohl by ovlivňovat pozemské klima. Víc prachu znamená víc stratosférických mraků, a tudíž méně slunečního záření dopadajícího až na Zemi. Totéž platí naopak. Pokud tedy v okolí naší planety probíhá něco jako prachový cyklus, může se jednat o dosud opomíjeného hráče v otázce dlouhodobých klimatických změn.

TIP: Historky z vesmíru: Jak voní Měsíc? Může se měsíční prach samovznítit?

Navíc kosmická prachová zrna možná vstupují do chemismu vysokých vrstev atmosféry, což jsou složité řetězce chemických reakcí, které se rovněž podepisují na celoplanetárním klimatu. Výzkum vesmírného prachu by tak mohl přinést nečekané výsledky.

Svůj vůbec první vzdušný boj popsal budoucí nejlepší britský stíhač západní fronty James Edgar Johnson takto: „Byli jsme ve slunci a výš než německý Do 17, ale když jsme se začali spouštět dolů, spatřil nás. Nepřátelský střelec vzadu kabiny po nás pálil a dávky prolétávaly nad mým spitfirem. Ten se otřásal ve vrtulovém proudu za bombardérem a já svou palbou začal bušit do pravé části jeho trupu. Vysunul se mu podvozek a z obou motorů začal vycházet proužek šedivého dýmu.“

Ničit stíhačky

Poprvé světlo světa spatřil 9. března 1915 v Barrow upon Soar a od mládí hodně sportoval. Při ragby si ale způsobil vleklé zranění klíční kosti. Přesto se mu podařilo krátce před začátkem války v létě 1939 vstoupit do Královského letectva a stíhací výcvik dokončil uprostřed nejtvrdších bojů v srpnu 1940. Stal se příslušníkem 19. perutě, vyzbrojené Spitfiry Mk.I. V bitvě o Británii však vykonal jen jediný bojový let; pak si obnovil zranění z ragby a k létání se vrátil až koncem roku u 616. perutě. Tehdy už boje prakticky ustaly a jeho jednotka se věnovala především nudným, neoblíbeným hlídkám nad námořními konvoji. Při jedné takové 15. ledna 1941 poškodil ve spoluúčasti Dornier Do 17.

Teprve v létě 1941 se zapojil do ofenzivy nad Francií. Většinou se jednalo o hromadné akce typu Circus, při kterých na cíle ve Francii útočily malé formace bombardérů. Hlavním záměrem ale nebylo zničit pozemní cíl. Velké množství spitfirů a hurricanů, které bombardéry doprovázelo, mělo donutit stíhačky Luftwaffe k boji a co nejvíce jich zničit. Brzy se ukázalo, že to nebude tak lehké. 

První krev

Při akcích nad Francií Johnson často létal jako číslo slavného beznohého stíhače Douglase Badera, od kterého se mnohé naučil. To už jeho peruť užívala novější Spitfiry Mk.II. Dne 26. června 1941 získal svůj první sestřel a po letech v pamětech na souboj vzpomínal: „Sklouzl jsem se svým spitfirem za Bf 109 E a pomyslel si, že je to tady. Vpálím to do něj a rychle pryč. Byl jsem přímo za ním a vpálil mu to přímo za kabinu. Pilot provedl levotočivý výkrut a odhodil překryt kabiny, aby vyskočil. Z letounu vypadl beztvarý balík, a když jsem kolem zakroužil, spatřil jsem otvírající se padák.“

V červenci létala Johnsonova jednotka za Kanál takřka denně a také dostala výkonnější Spitfiry Mk.V. Němci s poměrně omezenými silami dvou eskader – JG 2 a JG 26, většinou dokázali početně silnějším Britům zasazovat těžké rány. Ti jen za červenec u Kanálu ztratili 128 letadel, z toho 119 spitfirů. Za celé trvání ofenzivy roku 1941 pak odepsali 411 stíhaček. Göringovi letci, kteří dokonale těžili ze všech výhod boje nad vlastním územím, ztratili jen 154 strojů.

Příznivý poměr ztrát

Většinu zimy se Johnsonova jednotka bojů prakticky neúčastnila a opět vykonávala hlavně konvojové hlídky nad mořem. V červenci 1942 ji opustil a stal se velitelem 610. stíhací perutě. Období klidu právě skončilo a RAF se nadechlo k další ofenzivě, kterou už v březnu odsouhlasil samotný britský premiér Winston Churchill. Po nedobrých zkušenostech loňského léta byla ale stanovena podmínka, že se bude pokračovat pouze tehdy, pokud zůstane poměr vítězství a ztrát přinejhorším jedna ku jedné.

To se však ukázalo jako nereálné, neboť Němci do jara 1942 přezbrojili JG 2 a JG 26 na vynikající Focke-Wulfy Fw 190, které měly nad Spitfiry Mk.V značnou výkonnostní převahu. Přesto Johnson 15. dubna nad francouzským Le Touquet jeden fockewulf poškodil. Pak byla jeho jednotka odeslána na několik měsíců na odpočinek dál do vnitrozemí.

Bitva nad Dieppe

Dne 19. srpna 1942 brzy ráno propukla nad francouzským přístavním městem Dieppe největší letecká bitva od doby bojů o Británii. Na obloze se střetly desítky stíhaček Luftwaffe a Royal Air Force v mimořádně urputných vzdušných bojích. Stíhači s tříbarevnými kokardami na křídlech v ní ale bohužel tahali za kratší konec provazu. Do gigantického střetnutí nad Dieppe zasáhl i Johnson a sestřelil během něj dvě německé stíhačky.

TIP: Individuální výkony německých pilotů: Husarské kousky stíhačů Jagdwaffe

Později vzpomínal na náročný souboj s Fw 190: „Vybral jsem střemhlavý let až v přízemní výšce a pod sebou zahlédl bílou pláž a stojící tanky. Stodevadesátka byla stále za mnou a chvíli jsme se proplétali mezi sloupy dýmu a kostelními věžemi. Dal jsem plynovou páku na doraz a těsně nad mořskou hladinou zamířil k jednomu našemu torpédoborci. Trasírky střel létaly všude kolem mé kabiny a já teprve na poslední chvíli zvedl příď a plavidlo přeskočil. Sklonil jsem nos zase dolů, a když jsem se ohlédl, fockewulf byl konečně pryč.“ 

Dokončení: Stíhací eso James E. Johnson: Britský postrach německých fockewulfů (2)

Někdy se naivně říká, že v chudobě vznikají ta nejlepší umělecká díla. Jako by si podobnými lacinými výroky chtěli politici udělat alibi a ospravedlnit, že kulturu dostatečně nepodporují. Jak to bylo s jedním z největších dramatiků moderní doby – Henrikem Ibsenem? Chudobu si zažil. A pořádnou. Ta mu ale v práci rozhodně nepomáhala. Spíš naopak. Svá nejlepší díla vytvořil v době, kdy byl již zajištěným a etablovaným umělcem. A kdyby nebylo různých státních podpor, nejspíš by lidstvo o jednoho z největších autorů všech dob přišlo. Patrně by se někde upil a umřel na ulici jako dlužník, nebo by se strhal na nucených pracích, které tehdy bývaly trestem pro ty, co nesplatili své závazky.

Malé tajemství

Dramatické dny plné zvratů neprožíval jen divadelní autor sám, ale i jeho rodiče. Oba pocházeli ze skvěle situo­vaných rodin majitelů rejdařství. Chlapec se narodil do blahobytu. Brzy však přišla krize a úpadek. Knud Ibsen se sice ubránil osobnímu bankrotu, ale i tak padl hluboko. Stěhovali se na mnohem méně luxusní adresu. Na druhou stranu se Ibsenovi nikdy nedotkli takového dna, aby svým potomkům nemohli dopřát slušné základní vzdělání. Také prostředí, v němž se malý Henrik pohyboval, nebyl žádný venkovský balíkov – daly se tu sehnat knihy, lidé se zajímali o kulturu, diskutovali o ní.

V budoucnu se samozřejmě ukázalo, že tenhle Henrik nebude obyčejným chlapcem. Značně vyčníval a svoje okolí převyšoval. Patrně i o svých rodičích si brzy začal myslet, že ho vůbec nechápou, a to ho postupně od maminky s tatínkem vzdalovalo. Ale ani takový neobvyklý zjev jako Henrik Ibsen nemůže spadnout z nebe. Bez úrodného podhoubí se většinou veliký duch neobjeví. Norsko v době jeho dětství teprve čekalo na uskutečnění toho, co u nás nazýváme národním obrozením. Ale norský lid měl už tehdy dost osobností, které mohly na mladý bystrý rozoumek, který se skrýval v Henrikově hlavičce, působit inspirativně a podnětně.

Tenhle kluk od mala projevoval talent pro různé rýmovánky, jimiž častoval své okolí. Často si dělal šoufky na něčí účet. Drzá konfliktnost mu byla zřejmě vrozená. A taky ho to táhlo k divadlu, byť zatím nešlo o žádnou racionálně podchycenou vůli. Prostě ho jen bavilo hrát si s loutkami a předvádět svá nacvičená dílka ostatním. Kdesi v tajemné komůrce se skrýval svět, pro který se Henrik Ibsen narodil – divadlo. První potlesk si vychutnával ve stodole od svých blízkých.

Rád oslňoval

Henrik Ibsen byl podivným koktejlem jakési zakřiknutosti a exhibicionismu. Že to nejde dohromady? V jeho případě ano. Ve větších oficiálních shromážděních se nikdy necítil úplně uvolněně. Na druhou stranu měl tendenci se předvádět a upoutávat pozornost svým důvtipem. A taky chtěl provokovat. Rád překračoval normy, a když se s přáteli trochu napil, hned útočil na krále i na Boha. Všechno, co vyčetl z knih, se mu hodilo. Nebál se dovádět myšlenky do krajnosti. To už mu zůstalo a projevovalo se to vrchovatě v jeho budoucích hrách. Jak se vlastně mladý poeta dostal k opravdovému divadlu?

Důležité je si uvědomit, že i když se Ibsen po většinu života snažil zachovávat si od praktické politiky odstup a různými funkcionáři a poslanci spíš opovrhoval, jeho myšlení do značné míry formoval revoluční rok 1848. Revolty se tehdy prohnaly prakticky celou Evropou. Všichni vášnivě diskutovali a sledovali, co se děje. Na mladého muže to nemohlo neudělat dojem. Kritický pohled na vládnoucí společnost mu zůstal. Jeho hry vždy nějakým způsobem podrývaly stávající řád. Problém byl v tom, že Henrik nikdy tak úplně nevěděl, co by vlastně chtěl – a jak by nové lepší poměry měly vypadat.

Učednická léta

Cítil, že chce něco dokázat. Uvědomoval si, že vládne perem a uměním slova. A jako autor divadelních her by se mohl těšit na honorář. Napsal drama Catillina a s nadějemi ho odeslal do divadla. Dočkal se ale odmítnutí, které pochopitelně těžce nesl. Musel se zkrátka ještě dost naučit. Ale jeho hra vyšla alespoň tiskem. Slibný začátek! 

Své dílo mohl brzy spatřit i na jevišti. Catillina to ovšem nebyla. Napsal nový text – Mohylu. Žádnou díru do světa však mladý spisovatel zatím neudělal. Musel si přivydělávat psaním do novin a opět se projevil jako poměrně destruktivní typ. Kritizoval všechno a všechny. Co si vlastně přesně myslel, se přitom můžeme jen dohadovat. 

S ničím nebyl tak úplně spokojen, což platilo ještě dlouho i o jeho vlastním životě. Hrozilo mu dokonce odsouzení za to, že neplatil na nemanželské dítě. Nuceným pracím se nakonec vyhnul. Naopak se mu rýsovalo první divadelní angažmá. V Bergenu měl psát hry a to znamenalo sice malý, ale pravidelný příjem. Divadlo mu dokonce zaplatilo studijní cestu do zahraničí. Viděl, co se hraje v Dánsku nebo v Německu. Styl mu sice mohl připadat zastaralý a tradiční, ale měl příležitost seznámit se také s kritikami a s teoretickými studiemi o tom, jak by divadlo budoucnosti mělo vypadat. Ibsen tyto podněty hltal a v budoucnu se měl právě on stát tím, kdo začne divadlo měnit. A to jak tématy svých her, tak stylem herectví, které budou vyžadovat.

Podceňován

Zatím však ambiciózní autor postupoval opatrně. Norsko nebylo na moderní divadlo připravené. Ani diváci, ani herci nebyli dosud schopní uvažovat o moc jinak, než velely zvyklosti. Dnes bychom se asi divili, kdyby herci neustále promlouvali do publika, aby vysvětlovali smysl svého jednání a vyjevovali tak vnitřní svět postav. Divadelní realita tehdy přinášela mnohem větší kompromisy. I Ibsen ji opouštěl jenom pozvolna.

Divadelní praxe tehdy dělala mnohem větší kompromisy než dnes. Inscenace se musely především ohlížet na vkus publika. Hry, které tehdy Ibsen psal, dnes proto prakticky neznáme. Dočkaly se také jen malého počtu repríz. Úspěch nepřicházel. A co hůř: soubor Ibsena příliš nerespektoval. Na jeho adresu se snášely dosti pochybovačné úvahy. Stalo se dokonce, že autor se ke svému vlastnímu textu nehlásil a herci si dlouho mysleli, že pracují na hře někoho jiného. Dramatik, který měl brzy dobýt svět, se zatím držel v defenzivě.

Na mizině

Doslova bojoval o holé přežití. Seznámil se tehdy se svou budoucí manželkou Suzannah, ale jinak vedl život, který zavdával spíš příčinu k depresím. Své předchozí angažmá s lehkým srdcem a spěšně opustil a přesídlil do hlavního města. Zachoval se trochu jako nevděčník. Chvátal vstříc novým možnostem. Vést však v Christianii v této době divadlo, to představovalo tvrdý oříšek i pro zkušenějšího divadelníka, než byl v té době stále ještě začínající Henrik Ibsen. Dokonce víme, že i když zastával svou novou funkci teprve chvíli, pokukoval i po jiné obživě. Jistý v kramflecích si rozhodně nebyl.

Oženil se. V práci měl však spíš tendenci před problémy uhýbat. Když bylo nejhůř, tak prostě nepřišel. Museli ho hledat třebas v kavárně. Tento způsob řešení problémů pochopitelně vedl ke katastrofě. Tehdy se o něm začalo říkat, že když na jeho dveře zabušíte uprostřed dne, najdete ho ještě svlečeného. Dost pil. Neplatil daně. Peníze víc utrácel než vydělával. 

K nemanželskému dítěti navíc přibyl syn Sigurd. Katastrofální stav rodinných financí korespondoval se situací v divadle. Henrik Ibsen se zdál být zcela bez perspektivy. Rodina se často stěhovala a bydlela na stále horších adresách. Před exekucí doslova uprchl do ciziny. V Norsku na něj hleděli jako na někoho, kdo neuspěl a navíc přispěl k pádu svého divadla. Ibsen neuměl odpouštět a v duchu svým krajanům sliboval pomstu. Tento typ předsevzetí přitom uměl díky své konfliktní povaze dodržet. K jeho nenávisti vůči domácím poměrům přispívalo i to, že lepší kritiky mohl číst například od Dánů než od svých krajanů. Pryč z Norska! Rychle pryč!

Záchrana

Je s podivem, že Ibsen měl i přes svou konfliktnost stále přímluvce, kteří se mu snažili zajistit státní podporu. Díky tomu přežil v dobách, kdy ještě nedostával tučné honoráře za úspěšné hry a jejich knižní vydání. Paradoxně se mu největší podpory ze strany státních institucí dostalo až v době, kdy už tuto pomoc tak úplně nepotřeboval. Trávil dlouhý čas v Itálii, později v Drážďanech a v Mnichově. Na dovolenou jezdil například do Berchtes­gadenu. Pobyt v cizině ho značně ovlivňoval. V Itálii přemýšlel o antickém umění. V Německu měnil své politické názory. Nejprve mu hluční Němci válčící s Francouzi a se Skandinávci vadili. Postupně se s nimi ale sbližoval.

Zvláštní moment zažil v bazilice svatého Petra v Římě. Zde došlo k něčemu, co by snad bylo možné nazvat osvícením. Ibsen tento okamžik dokonce písemně zaznamenal. V jeho tvorbě nastal myšlenkový obrat, když se právě na tomto místě rozhodl přepracovat svou nedokončenou epickou báseň Brand ve stejnojmennou hru. A zejména mezi tehdejší mládeží velmi bodoval.

O Ibsenovi se najednou všude vášnivě diskutovalo. Měnil se v celebritu. Hráli ho nejen doma v Norsku, ale i v Dánsku, v Německu, v Anglii a v dalších zemích.

Jeho hry vyvolávaly senzační skandály. Konečně se sebou mohl být spokojený. Začal si také dobře žít. A kupodivu si s penězi věděl rady. Dokázal finance zmnožovat díky koupi akcií. Když se ke stáru objevil v Norsku, vítaly ho davy. Jeho kulatá životní výročí se pompézně slavila. Po hubených letech přišel triumf!

Z obra trpaslík

Ibsen na lidi po celý život působil jako veliký muž. Byl to šok, když někdo uviděl starého, scvrkávajícího se dědouška, který doslova odcházel před očima. Přišla mrtvička, srdce zlobilo, alkohol už mu nechutnal. Na procházku už se sám nevypravil, museli ho vézt v kočáře nebo na saních. Trochu se mu to v hlavě pletlo, trpěl podezíravostí, pero už neudržel. Když ale slabý jako věchýtek zemřel, nikdo nepochyboval, že odešel veliký muž.

Pohřeb připomínal velikou manifestaci. Vždyť Ibsena si jako svého mluvčího přivlastňovaly různé skupiny – ženské aktivistky nebo socialisté. On sám se přitom nedal nikam moc zařadit. V jeho výrocích najdeme myšlenkově zcela si protiřečící názory. Nedivme se. Ačkoliv ho mnozí chtěli získat do svého tábora, on patřil sám sobě a svým hrám. Uvažoval jako dramatik – a podstatou divadla je konflikt. V jeho hlavě se svářily protichůdné myšlenky a on jim všem dopřával sluchu. Proto věrohodně promlouval za různé postavy – a ty přece nevidí svět ze stejného úhlu. 

Henrik Ibsen v sobě celý život nosil kvas, který ho nutil psát a trhat na kousky vše, co se zdálo jisté a neměnné. Nic mu nebylo svaté a před žádnou autoritou se nezastavil. Když věděl, že se za jeho životem zavřou vody, cítil se jistě unaven, protože peřejemi osudu neproplouval právě klidně, ale mohl si spokojeně říct, že dokázal rozpoutat bouři.

Srážka Země s asteroidem a rozsáhlá sopečná činnost smetly před 65 miliony roků z povrchu zemského druhohorní dinosaury a zároveň vydláždily cestičku k prosperitě pro velkou skupinu ptáků, kterou dnes ornitologové označují latinským názvem Palaeognathae. Česky jim říkáme běžci. Typickým znakem většiny ptáků této skupiny je ztráta schopnosti letu a přechod k pohybu výhradně po zemi.

Na zemi je dobře

Ptačí let patří k energeticky velmi náročným způsobům pohybu, a pokud se bez něj opeřenci obejdou, znamená to pro ně velkou výhodu. Na hrudníku jim nemusí narůstat mohutné létací svaly. Ušetří spoustu živin a energie, které mohou vynakládat na jiné životní aktivity, především pak na plození potomstva. Evoluční rezignace na let však nebývá jednoduchá. Většina ptáků se při pohybu po zemi vydává na milost a nemilost šelmám, jimž lze uniknout několika mávnutími křídel. Zbavit se letu tedy znamená zahodit spolehlivou životní pojistku.

Běžci využili k opuštění letu jedinečnou příležitost, jež se jim naskytla na konci druhohor. Při masovém vymírání dinosaurů zmizely ze zemského povrchu početné skupiny zdatných predátorů. Savci sice vystoupili ze stínu velkých ještěrů, ale teprve si začali hledat svou vlastní cestu na evoluční výsluní. V té době to byli drobní tvorové živící se většinou drobnými bezobratlými živočichy. Jedna velká hrozba pro pozemskou faunu tedy zmizela s dinosaury a druhá v podobě velkých masožravých savců se ještě nevyvinula. V této situaci nebyl pro ptáky přechod od letu k běhu po zemi příliš riskantní. Někteří to zkusili a uspěli. Jejich potomci žijí na Zemi dodnes. 

Obr s tretrami na nohou

Zřejmě nejznámějším zástupcem skupiny běžců je pštros dvouprstý (Struthio camelus), který žije na afrických savanách a patří v mnoha ohledech k výjimečným zástupcům ptačí říše. Dorůstá výšky přes dva metry, hmotnosti přes sto kilogramů a je největším žijícím ptákem světa.

Jak vyplývá ze zoologického jména, má pštrosí dolní končetina pouze dva prsty – žádný jiný pták nemá počet prstů tak výrazně zredukovaný. Pečlivá měření rozložení síly na prstech pštrosí nohy při chůzi a běhu ukázala, že redukce počtu prstů je adaptací pro efektivní běh vysokými rychlostmi. Pštrosí noha funguje tak trochu jako běžecká tretra s hřeby. Pro silný odraz nohy od země v plném trysku používá pštros i dráp na větším z dvojice prstů. 

Díky této „přírodní tretře“ a celému komplexu dalších evolučních „vychytávek“ je pštros skutečně zdatný běžec. Vyvine rychlost až 70 kilometrů v hodině a je držitelem běžeckého rychlostního rekordu mezi opeřenci. Tento špičkový výkon vydrží podávat jen po krátkou dobu, ale i na delší vzdálenosti běhá velmi rychle – do 50 kilometrů v hodině. 

Běh s naježenými pery

Pro intenzivní pohyb v horkém, suchém prostředí savan je pštros vybaven celou řadou dalších důmyslných evolučních adaptací. Stokilový pták pojme do plic přes 15 litrů vzduchu; stejně velkému člověku se do plic vejde maximálně polovina z tohoto objemu. Také oběhový systém pštrosa je vysoce výkonný. 

Horké africké klima donutilo pštrosy k šetrnému hospodaření s vodou. S trusem a močí ztrácejí jen minimum této životadárné tekutiny, protože jak střevo, tak i ledviny pracují na plný výkon při zadržování vody v těle. Při intenzivním pohybu hrozí všem živočichům nejen dehydratace, ale také přehřátí organismu. Při práci svalů vzniká velké množství tepla, kterého se pták musí zbavit. Peří je ale velmi dobrý tepelný izolant a teplo zadržuje. To přijde vhod ptákům žijícím v chladných oblastech. V horku jsou pštrosům skvělé izolační vlastnosti peří na překážku. I s tím si však umějí poradit. Stahem podkožních svalů pera naježí tak, že mezi nimi volně proudí vzduch, dostává se až ke kůži a ochlazuje ji.

Samotáři s dýkami na nohou

Kasuáři (Casuarius) žijí v Austrálie a na Nové Guineji a přilehlých ostrovech. Samice kasuára přílbového (Casuarius casuarius), který je největším zástupcem kasuářího rodu, mohou měřit na výšku až dva metry, ale ve srovnání se stejně velkými pštrosy jsou o poznání lehčí. Váží maximálně 60 kilogramů. Samci jsou ještě menší než samice, dorůstají výšky do 1,8 metru a váží kolem 30 kilogramů. Kromě toho, že jsou samci kasuárů drobnější než samice, jsou také méně pestře zbarvení. 

Samice mají nad samci navrch i v řadě dalších ohledů. Tito ptáci jsou samotáři a scházejí se jen v období námluv nebo při péči o mláďata. Ve zbývajícím čase si každý hájí svůj revír, který je v případě samic mnohonásobně rozlehlejší a překrývá se s areály hned několika samců. Harém si tedy u kasuárů nevydržují samci, ale samice. O nakladená vejce se starají výhradně samci a na jejich bedrech leží i péče o mláďata. 

Na rozdíl od pštrosů mají kasuáři na nohou tři prsty. Vnitřní prst je opatřen ostrým drápem dlouhým kolem 12 centimetrů. A protože se kasuáři v ohrožení brání kopanci podobně jako pštrosi, mohou nepříteli tímto jako dýky dlouhým drápem zasadit i smrtelnou ránu. 

Nebezpeční konzumenti ovoce

Kasuáři jsou všestrannými atlety. V běhu vyvinou rychlost kolem 50 kilometrů za hodinu, z místa vyskočí do výšky dvou metrů a jsou i překvapivě zdatní plavci. Díky výše popsanému vyzbrojení, své výšce, hmotnosti a teritoriálnímu založení mohou být pro člověka dokonce smrtelně nebezpeční. Kasuár přílbový je spolu s pštrosem dvouprstým jediným ptákem prokazatelně schopným zaútočit na člověka a zabít ho. Případů, kdy kasuár napadl člověka, vážně ho zranil či dokonce usmrtil, jsou evidovány stovky. 

Kasuáři ovšem neslídí v okolí lidských obydlí s cílem skolit a zkonzumovat člověka. Živí se spadaným ovocem a jídelníček si občas zpestří drobnějšími živočichy. Přesto drtivá většinu kasuářích ataků s potravou nějak souvisí. S rozšiřující se zástavbou totiž ubývá lesů, kde se tito ptáci živí. Hledají proto jiné zdroje obživy a nacházejí je v blízkosti lidských sídel. Rychle si tak na člověka zvykají a ztrácejí svou obvyklou plachost. Pokud mají pocit, že je člověk ohrožuje nebo že před ním musejí chránit hnízdo, vejce či mláďata, neutíkají, ale útočí. Někdy si atakem dokonce brání jídlo nalezené u lidských příbytků.

Kasuáří kopnutí je vedeno takovou silou, že člověku zlomí i velké kosti. Vážné zranění po sobě zanechá zásah ostrým drápem. Ani úder kasuárova zobáku není nic, oč by člověk dvakrát stál. Nejtěžší zranění utrpěli lidé, které kasuár napadl, když leželi na zemi. Australský zoolog Christopher Kofron popisuje případ muže, který chtěl zabít kasuára a přitom zakopl a upadl. Pták skočil na ležícího člověka a nohama i zobákem mu zasadil smrtící rány. Kasuáři tedy nejsou moderními následovníky dravých velociraptorů, kteří by prahli po lidské krvi, ale při setkání s nimi se rozhodně vyplatí opatrnost. 

Australský emu a věrní kiviové

Mezi běžce australského kontinentu patří také emu hnědý (Dromaius novaehollandiae), jediný žijící zástupce svého rodu. Po pštrosovi je druhým největším představitelem běžců – dorůstá výšky 1, 9 metru a hmotnosti až 50 kilogramů. Rodinné uspořádání u emu připomíná poměry vládnoucí mezi kasuáry. Také u těchto běžců „nosí kalhoty“ samice. Právě ony si diktují podmínky, za jakých jsou ochotny k páření.

Kiviové (Apteryx) jsou naproti tomu typicky novozélandskou skupinou běžců a na rozdíl od již jmenovaných druhů dorůstají jen velikosti domácího kura. Z křídel jim zbylo jen třináct pírek, která v niťovitém opeření není jednoduché najít a ocas jim chybí úplně. Jsou to noční ptáci, kteří slídí v podrostu hustých lesů po drobných živočiších. Pomáhají si přitom dlouhým tenkým zobákem, který je vybaven velkým počtem hmatových receptorů. Mají také velmi dobře vyvinutý čich a jsou jedinými ptáky, jejichž nozdry jsou posunuté na samou špičku zobáku. Zrak jim moc dobře neslouží a ptáci na něj ani příliš nespoléhají. 

Kiviové se vymykají z poměrů „skupinových manželství“ běžných u ostatních běžců a žijí v párech. Jejich svazky vydrží i dvě desetiletí. O vejce a mláďata se starají buď převážně otcové, nebo se na ní podílejí oba rodiče. Při kladení vejce podává samička obdivuhodný výkon. Vejce totiž váží kolem 450 gramů, což představuje plnou čtvrtinu tělesné hmotnosti samice. 

Němečtí nanduové a nevýkonní letci

Běžci mají své zástupce i v Jižní Americe. Nandu pampový (Rhea americana) je o něco menší než emu nebo kasuáři – dorůstá výšky 1,5 metru a hmotnosti do 40 kilogramů. Základ jeho potravy tvoří listy nejrůznějších rostlin, jídelníček si zpestřuje drobnými živočichy. Podobně jako u pštrosů, i mezi nanduy vládne samec harému několika samic. Na samce ovšem připadá lví podíl při péči o hnízdo, vejce a mláďata, i když starší samci si někdy zjednávají „záskok“ od mladších samců. 

Zajímavostí je malá volně žijící populace nandu pampových v Německu, která vznikla z ptáků uprchlých z farmových chovů poblíž Lübecku. Nanduové se životu v evropské venkovské krajině dokonale přizpůsobili a pomalu ale vytrvale se šíří podél mořského pobřeží dál na východ.

TIP: Ochočení potomci dinosaurů: Dlouho před slepicemi lidé domestikovali kasuáry

Rovněž v Jižní Americe žijící tinamy (Tinamidae) jsou mezi dnešními běžci jediné, které si uchovaly určitou schopnost letu. Obvykle ovšem neuletí na jeden zátah dál než 150 metrů. Když mají na výběr, volí vždy let směrem z kopce dolů do údolí, protože si tím bezpracně prodlouží dráhu. V zalesněných oblastech nocují ve větvích stromů, a pokud je to možné, nalétávají do jejich korun rovněž z nějakého svahu či kopce. Většinu času tráví na zemi a let je pro ně poslední zoufalou možností úniku před nebezpečím. Základem jejich jídelníčku jsou nejrůznější rostliny; vedle toho ale konzumují i hmyz a drobné živočichy. V Jižní Americe obývají různé typy krajiny. Některé druhy si oblíbily husté lesy, jiné dávají přednost srázům hor a další vyhledávají otevřenou krajinu pamp.

Třicetiletá válka začala jako náboženský konflikt mezi katolíky a protestanty, u toho ale dlouho nezůstalo. Už od začátku se kromě náboženských sporů projevovaly také mocenské a politické zájmy. Země uzavíraly spojenectví a válčily spolu bez ohledu na vyznání. Také velitelé armád a prostí vojáci běžně střídali strany podle toho, kdo zrovna dobře platil. Tento konflikt znamenal pro Evropu určitý předěl ve vojenství. Žoldnéřské armády se v jeho průběhu dostaly na svůj vrchol, ale zároveň se tím jejich potenciál vyčerpal. Po skončení bojů totiž začaly vznikat stálé armády, které oblékly jednotné uniformy.

Palebná síla

Armádu v době třicetileté války tvořily tři základní části vojsk – pěchota, jezdectvo a dělostřelectvo. Nejpočetnější složku představovala pěchota, která se podle výbavy vojáků a způsobu boje členila na mušketýry a pikenýry. 

Mušketýři zpravidla nenosili žádnou ochranou zbroj. Jejich hlavní zbraní byla mušketa, dlouhá a neohrabaná puška s doutnákovým zámkem, která měla dostřel 200–300 metrů. Jelikož vážila 4–7 kilogramů, nemohli ji vojáci při střelbě držet v rukou, ale opírali ji o vidlici (furketu), kterou nosili s sebou. Nabíjení muškety bylo dosti zdlouhavé a náročné. Zkušený bojovník ji však dokázal nabít zhruba do minuty a ti nejzručnější mohli být ještě rychlejší. 

Mušketýři zajišťovali palebnou sílu bojové formace, ale rychlost palby byla malá, a tak potřebovali účinný štít před útoky nepřátel. Ochranu jim poskytovala druhá složka pěchoty, pikenýři. Ti měli ve své výzbroji kromě poboční zbraně i dlouhou píku, měřící až 6 metrů. Jejich úkolem bylo chránit mušketýry před útokem jezdectva ve chvíli, kdy nabíjeli zbraně. Proto nosili zbroj, která se skládala z kovové přilby, kyrysu a krytu stehen. K pikenýrům byli často zařazováni ti nejzkušenější vojáci.

Úbytek zbroje

Neméně důležitou složkou armády bylo i jezdectvo, které se dělilo na lehké a těžké. Druhou jmenovanou složku tvořili kyrysníci, kteří se začali objevovat již v první polovině 16. století jako náhrada za středověké rytíře. Zpočátku nosili zbroj, která je chránila od hlavy až po kolena. Od poloviny 30. let 17. století se ale jejich zbroj odlehčovala, až nakonec nosili jen kyrys (přední a zadní plát) a na hlavě lehčí útočnou přilbu, takzvanou pappenheimku. K jejich výzbroji náležel těžký jezdecký meč (palaš) a pár pistolí s kolečkovým zámkem. Kyrysníci tvořili hlavní údernou složku armády.

Druhou skupinu jízdních oddílů tvořili arkebuzíři (někdy označováni jako karabiníci). Název byl odvozen od jejich hlavní zbraně – kratší pušky, kterou nosili zavěšenou na řemenu pomocí karabiny. Krom toho měli stejně jako kyrysníci také palaš. Jejich zbroj byla ovšem lehčí, většinou nosili pouze kyrys a otevřenou helmu. Šlo o univerzální druh jezdectva použitelný v bitvě stejně jako při průzkumu nebo pronásledování nepřítele. Skvěle se arkebuzíři osvědčili zejména v bojích proti Osmanům v pohraničních posádkách.

V habsburské armádě sloužilo v 17. století také velké množství lehkých jezdců. Šlo o Chorvaty, polské kozáky a uherské jezdce. Byli vybaveni podle kraje, z kterého pocházeli. Jejich výzbroj tvořily luky, bijce a palcáty či šavle orientálního typu. Jednalo se o divoké a kruté bojovníky, kterým vojenská disciplína nic neříkala. Přesto byli ve válce nepostradatelní, později z nich vznikly husarské pluky. Na počátku třicetileté války byl poměr mezi pěchotou a jezdectvem 3:1, v průběhu konfliktu se ale ustálil na 1:1.

Cechovní řemeslníci

Významnou roli hrála ve třicetileté válce také artilerie. Nejednalo se však o pravidelnou součást armády. Kanony obsluhovali řemeslníci, kteří je také vyráběli a v případě potřeby se nechávali naverbovat. Dělostřelectvo bylo využíváno především při obléhání měst a pevností.

V polních střetnutích hrála artilerie spíše méně významnou roli, ačkoliv počet děl na bitevních polích v průběhu konfliktu postupně narůstal. Zatímco v bitvě na Bílé hoře měly obě strany k dispozici pouze několik málo kusů, v bitvě u Jankova (6. března 1645) už vojska Švédů i armáda císařských disponovaly desítkami děl. 

Během polního střetnutí zaujalo dělostřelectvo předem stanovené místo a v průběhu bitvy nijak neměnilo svou pozici. Bylo tedy využíváno pouze jako palebná podpora na začátku střetnutí, která měla narušit postupující řady nepřítele, případně ho držet v uctivé vzdálenosti.

Dobře mířená kanonáda mohla mít zásadní vliv na morálku v nepřátelských řadách a nejednou donutila postupující šiky k ústupu. Odolat takovému psychickému nátlaku, kdy kolem jedinců závratnou rychlostí svištěly koule, které drtily, lámaly a zabíjely vše, co jim přišlo do cesty, často nedokázali ani ostřílení žoldáci. V momentě, kdy se do palebné linie děl dostaly vlastní jednotky, museli dělostřelci střelbu přerušit, aby nepálili do vlastních řad.

Hladové krky

Když se žoldnéřská armáda dala do pohybu znamenalo to pro obyvatele vlastního i nepřátelského území doslova pohromu. Jelikož vojákům byl běžně zadržován žold a přísun potravin se často opozdil nebo se k armádě nedostal vůbec, řešili to vojáci „svépomocí“. To znamenalo rabováním, krádežemi a vydíráním. Kamkoliv žoldnéřská soldateska vstoupila, nebylo po jejich odchodu co jíst a místní obyvatelé bývali rádi nebo mohli být rádi, když si zachovali aspoň holé životy.

Tehdejší vojenské předpisy přesně stanovovaly denní dávky potravin, jejichž výše se odlišovala podle hodnosti. Nejmenší příděly samozřejmě dostávali prostí žoldnéři, kteří museli ze svých dávek často ještě krmit svoje ženy a děti. Tyto příděly samozřejmě byly u všech armád a v různých dobách jiné. 

Například Valdštejnovi vojáci dostávali roku 1627 denně 3 libry chleba (jedna česká libra = 510 g), 2 libry masa a 3 mázy piva (jeden máz = 1,4 l). Důstojníci pak měli podle hodnosti nárok na vyšší dávky. V roce 1620, když se Valdštejn po skončení stavovského povstání vracel do Jičína, spotřebovala jeho armáda na pochodu denně 6 volů, 57 ovcí, 150 slepic, 40 000 liber špeku, 1 800 vajec a blíže nespecifikované množství piva a vína.

V bahně za vojskem

Vojenských tažení se za třicetileté války účastnily také ženy a děti žoldáků a s armádou táhly i prostitutky a markytánky. Uvádí se, že na jeden pěší pluk o síle 3 000 mužů připadalo až 2 000 žen a dětí. Ty pochopitelně snižovaly pohyblivost vojska a jeho schopnost manévrovat. Zároveň také ony musely něco jíst a pít, což kladlo zvýšené nároky na zásobování. Pro armádu ale nebyly pouze přítěží, nýbrž plnily celou řadu nepostradatelných funkcí. Praly vojákům oblečení, nesly část jejich zavazadel a poskytovaly pomoc raněným. Koncentrace velkého počtu osob něžného pohlaví v takovémto prostředí a tvrdé podmínky, jež musely snášet, vedly k častým konfliktům a hádkám mezi nimi. Proto na pořádek mezi civilisty dohlížel zvláštní poddůstojník, zvaný hurenweibel, což v překladu znamená „šikovatel kurev“.

Jak zabít čas?

Pokud vojáci zrovna nebojovali nebo se nenacházeli na pochodu, trávili svůj čas v táboře a čekali na další rozkazy. Podle dobových zpráv bývalo volného času až nezdravě moc. Například Hans von Grimmelshausen ve svém díle Dobrodružný Simplicius Simplicissimus uvádí: „… v kvartýrech jsme totiž neměli nic jiného na práci, než si krátit dlouhou chvíli…“ Ono krácení ovšem něco stálo a záleželo na aktuálních majetkových poměrech žoldnéře, jak si mohl volný čas užívat. „Měl-li jsem něco, povaloval jsem se ve dne mezi hráči a v noci u markytánek, neměl-li jsem nic, kradl jsem, kde se dalo,“ pokračuje dále Grimmelshausen.

Vojáci utráceli především za ženy, hazard a alkohol. Ačkoliv bylo pivo a víno součástí přídělů, k zábavě a opíjení jeho množství zdaleka nestačilo. Dobové prameny uvádějí spousty událostí, kdy pivo a víno teklo proudem, a je zřejmé, že se často nejednalo o zrovna levnou záležitost. Například jeden voják měl právě nastřádané peníze na boty. Šel ale kolem hospody, kde měli výborné víno. Na boty tak rázem zapomněl a všechny peníze propil. Aby mohl vůbec pochodovat musel si svou starou obuv provizorně vyspravit. Jindy zase potkal svého příbuzného, s kterým se bavil a pil tři dny. Takto propil svého koně, kvůli čemuž chlapec, který o jeho dva koně pečoval, hořce plakal.

Zavšivení špinavci

Vysoký počet vojáků zemřel spíš než v bitvě na různé nemoci, které se v táborech rychle šířily v důsledku nedostatečné hygieny, velkého počtu lidí na stísněném prostoru, podvýživy stresu a dalších nepříznivých podmínek. Jednou z nejčastěji zmiňovaných nemocí raného novověku byl mor. Ovšem větší problém žoldnéřských armád představovaly vši, které přenášely skvrnitý tyfus. Mezi další vážné nemoci pak patřila například syfilis nebo neštovice, ať už pravé nebo plané. Mnohé choroby se často zaměňovaly, neboť některé jejich příznaky byly velmi podobné.

TIP: Táhnout v bahně za vojskem: Život markytánek nebyl žadný med

Pravé neštovice zmiňuje slovy svého hlavního hrdiny Simplicia také von Grimmelshausen: „Ty dětské neštovice mě spravily tak, že jsem měl v budoucnu od ženských pokoj; měl jsem na tváři dolíky, že jsem vypadal jak mlat ve stodole, v níž mlátili hrách, ba byl jsem ošklivý, že můj krásný, kučeravý vlas, do něhož se zapletla nejedna žena, se za mne styděl a opustil svůj domov. Místo něho mi narostl jiný, podobný prasečím štětinám; a stejně jako vnějše nezůstala na mém těle žádná ozdoba, ztratil se také můj příjemný hlas, jelikož jsem měl neštovic také plný krk; mé oči, které dříve bývaly plny ohně lásky, jímž byla roznícená každá žena, byly teď tak zarudlé a krhavé jako oči 80leté baby, které měla zákal.“

Dále pak uvádí: „Rád bych se dal zase za vojáka, ale žádný verbíř mě nechtěl, protože jsem vypadal jako prašivý sýr.“ Takže i zdravý vzhled byl pro naverbování do armády důležitý.