Hned na úvod poznamenejme, že rozměrově největší hvězda nemusí být současně nejhmotnější, tedy „nejtěžší“ – zmíněné veličiny spolu souvisejí jen velmi volně. Zatímco hmotnost stálice se během jejího života mění pouze pomalu a v drtivé většině případů v důsledku tzv. ztráty hmoty klesá, její rozměr se naopak mění značně a úzce se pojí s vývojovým stadiem: Obecně vzato je hvězda největší v „předdůchodové“ fázi tzv. červeného obra.

Není zcela zřejmé, jakou nejvyšší hodnotou je omezena velikost hvězd. Vývoj hmotných hvězd, které ve stadiu rudých obrů nabývají obřích rozměrů, totiž stále halí lehká mlha tajemství. Vědci se dokonce ani neshodnou, jaká je horní hranice hmotnosti hvězdy, která ještě dokáže být stabilní. U hmotných hvězd totiž hrají velkou roli i dynamické efekty (pulzace nebo silný hvězdný vítr), jež mají zásadní, ovšem špatně odhadnutelný vliv i na maximální velikost hvězdy.

Rudí šampioni

Vědci jsou však zajedno, že největších rozměrů dosahují hvězdy ve fázi červených obrů, tedy po odchodu z hlavní posloupnosti, případně na asymptotické větvi obrů. V prvním případě nalezneme v jádře helium a hlavní zdroj tepla představuje hořící vodíková slupka postupně se vzdalující od jádra. Druhý případ je podobný, jen se v jádře hromadí těžší prvky a v okolí hoří slupka helia.

V současnosti je největší známou hvězdou červený veleobr Stephenson 2-18 ze v souhvězdí Štítu, který je součástí otevřené hvězdokupy Stephenson 2. Od Země jej dělí přibližně 6 000 parseků (20 000 světelných let). Ve srovnání se Sluncem má 2 150× větší poloměr.

Dalším velikánem je UY Scuti, červený hyperobr s rozměrem 1 700× přesahujícím velikost Slunce. Kdyby byla UY Scuti centrálním tělesem Sluneční soustavy, její fotosféra by sahala až za současnou dráhu Jupitera (a je zřejmé, že ani Jupiter, natož pak bližší planety by v systému neexistovaly). V současnosti znají astronomové okolo 20 hvězd s rozměry více než tisíckrát přesahujícími velikost Slunce. Mezi největší známé stálice patří například rudý veleobr WOH G64 z Velkého Magellanova mračna a VY Canis Majoris ze souhvězdí Velkého psa. 

TIP: Metuzalém: Objevili vědci nejstarší hvězdu ve vesmíru?

Jednu obří hvězdu můžeme spatřit i pouhým okem: nachází se v souhvězdí Kefea a má označení μ Cephei. Už v malém dalekohledu si i nezkušený pozorovatel všimne jejího výrazného červeného zabarvení, jemuž těleso vděčí za svůj název Granátová hvězda; μ Cep je červeným nadobrem s poloměrem 650–1 420 poloměrů Slunce a o hmotnosti dvaceti Sluncí, přičemž leží ve vzdálenosti asi 6 000 světelných let. Mezi další známé červené nadobry patří Betelgeuse v Orionu nebo Antares ve Štíru.

Řeka Mackenzie protéká severozápadem Kanady, bažinatou krajinou porostlou smrkovými lesy. Díky svému toku o celkové délce 4 241 kilometrů se řadí mezi nejdelší řeky světa. Mohutná delta Mackenzie se nachází za polárním kruhem, na území o rozloze přes 13 tisíc kilometrů čtverečních a ústí do Beaufortova moře v Severním ledovém oceánu. Rozmrzlá je jen od června do září.

Právě v této deltě objevila Alicia Sendrowski z Michiganské technologické univerzity a její kolegové ohromující hromadu naplavených kmenů, která je největší známou hromadou tohoto typu na světě. Pokrývá asi 51 kilometrů čtverečních a tvoří ji asi 400 tisíc kmenů a kusů převážně smrkového dřeva, které sem řeka Mackenzie splavila z okolních lesů. Výsledky výzkumu nedávno přinesl odborný časopis Geophysical Research Letters.

Největší hromada dřeva

Badatelé zjišťovali stáří vybraných kmenů pomocí radiokarbonového datování. Ukázalo se, že nejstarší testované dřevo pochází z roku 690 našeho letopočtu, zatímco nejmladší kus vyrostl v roce 2015. Stáří kmenů v této hromadě je tedy velmi různé a arktické podmínky umožňují, aby se kmeny zachovaly po velmi dlouhou dobu. Zároveň ale vyšlo najevo, že 40 procent kmenů je mladších než z roku 1955. Mnohé klády nejsou podle badatelů vidět, spousta se jich zřejmě nachází v bahně, které lemuje dílčí toky Mackenzie v její deltě.

(foto: Michigan Technological University, Alicia Sendrowski, CC BY-SA 4.0)

Autoři studie upozorňují, že zmíněná rekordní hromada dřeva obsahuje značné množství uhlíku. Odhadují to na minimálně 3,4 milionů tun uhlíku, přičemž celkové množství obsaženého uhlíku může být klidně dvojnásobné. Podle Alicii Sendrowské jde zhruba o stejné množství, jaké vyprodukuje za rok 2,5 milionu automobilů. 

TIP: Do Arktidy pronikají ‚tepelné bomby‘, které likvidují mořský led

S postupujícím oteplováním může podle vědců docházet k rychlému rozkladu dřeva a uvolnění uloženého uhlíku do atmosféry. Zároveň platí, že delta řeky Mackenzie je sice druhá největší v celé Arktidě, ale existují i další podobné velké delty, v nichž mohou být podobné „uhlíkové bomby.“ V Arktidě je nejméně 12 řek, jejichž delty pokrývají území větší než 500 kilometrů čtverečních.

Bizarní případ se týkal budovy v luxusní rezidenční čtvrti ve Frankfurtu, ve které se nachází i patro pro kanceláře pronajaté společnosti zabývající se managementem lidských zdrojů. Společnost odmítla zaplatit nájemné, protože měla námitky proti tomu, že se pronajímatel opaloval nahý ve dvoře, kam bylo z kanceláří vidět. Bytný v reakci na neuhrazené nájemné společnost zažaloval.

Frankfurtský soud námitky společnosti zamítl s tím, že „použitelnost pronajaté nemovitosti nebyla narušena tím, že se žalobce opaloval nahý na dvoře“. Ve svém prohlášení soudce uvedl, že nevidí „nepřípustný, záměrně nepatřičný vliv na nemovitost“.

TIP: Pradlena, nebo nestydatá svůdkyně? Mexická policie řešila delikátní spor

Místo, kde se pronajímatel opaloval, bylo navíc z pronajaté kanceláře vidět jen tehdy, když se člověk vyklonil hodně z okna, dodal soudce. Nájemce rovněž neprokázal, že by bytný chodil po schodech na dvůr neoblečený. „Naopak, žalobce doložil, že vždy nosil župan, který si sundal až těsně u lehátka,“ uvedl německý soud.

Statistika je mimořádně znepokojivá: Podle Organizace OSN pro výživu a zemědělství (FAO) se až 60 % z veškerého vypěstovaného ovoce a zeleniny nespotřebuje, ale skončí na skládkách. Řečí peněz jde každý rok o zbytečně vyhozených 310 miliard dolarů neboli téměř sedm bilionů korun, přičemž dopad plýtvání obzvlášť pociťují obyvatelé rozvojových zemí. Technologická omezení, nedostatečná infrastruktura či nevhodný způsob sklizně a manipulace s úrodou vedou k tomu, že se tuny plodů vůbec nedostanou na trh. Než se totiž ovoce ocitne v obchodech, musí urazit dlouhou a riskantní cestu: Coby zboží podléhající rychlé zkáze vyžaduje během přepravy šetrné zacházení, ale například i chlazení závislé na zdroji elektřiny, což si mnozí pěstitelé nemohou dovolit. 

Polovina nazmar

Čerstvé plody se většinou přepravují v obyčejných nákladních autech a při hrubé manipulaci se často potlučou a poškodí ještě v zemi původu. Podle zprávy FAO z roku 2019 se například ve střední a jižní Asii takto znehodnotí až 25 % ovoce a zeleniny, zatímco v Latinské Americe jde dokonce o polovinu. Drobní farmáři navíc většinou nedisponují chlazenými sklady, takže se snaží své zboží prodat víceméně hned po sklizni, jinak se plody zkazí a oni přijdou o výdělek. 

Důsledky neradostné situace se přitom řetězí, a to nejen co se týká finanční ztráty pěstitelů. Nevhodně skladované plody totiž přicházejí o nutriční hodnotu, a přestože může mít koncový zákazník pocit, že se jejich konzumací stará o své zdraví, tělo dostane jen zlomky vitaminů, jež by mu nabídlo ovoce utržené přímo ze stromu. 

Ochranný povlak

Naši předkové plně záviseli na úrodě, kterou sklidili v sezoně. Aby z ní mohli čerpat živiny po celý zbytek roku, postupně vynalezli pestrou škálu konzervačních technik, od sušení přes nakládání do oleje až po zavařování. Antičtí Řekové tak namáčeli fíky do mořské vody a poté je nechali sušit na slunci, zatímco Číňané ve středověku obalovali citrusy voskem a v Anglii předcházeli ztrátě vlhkosti tím, že plody mazali sádlem. Zázraky konzervace objevili dokonce obyvatelé natolik izolovaných míst, jako je Nový Zéland: Maorové kladli ptačí maso do kameninových nádob a zalévali ho rozpuštěným tukem, který jej po zatuhnutí dokonale izoloval od vzduchu, takže vydrželo celé týdny. 

Alespoň minimální ochranu před hnitím a plesnivěním ostatně vyvinula i sama příroda: Kupříkladu jablka na stromech pokrývá tenký voskový film, jehož efekt však většinou mizí po sklizení a omytí. Ovocnáři se tudíž museli naučit spoléhat na účinnější prostředky, přičemž si nejčastěji pomáhají chemickým ošetřením. Jako obrana před škodlivými mikroorganismy zpravidla slouží chlor, peroxid vodíku nebo fosforečnan sodný. Potíž tkví v tom, že zejména při použití prvního jmenovaného vznikají potenciálně karcinogenní sloučeniny. Už ve 30. letech minulého století se proto objevily experimenty s neškodnými alternativami a na práci tehdejších vědců dnes navazují další výzkumy. 

Rajčata jako nová

Testuje se řada látek, většinou polysacharidů (celulóza či chitosan vyráběný ze schránek korýšů) nebo bílkovin (fibroin z hedvábí, rybí kolagen či sójový protein). Pokud se látka na plod natře štětcem, případně nasprejuje, vznikne tenká membrána omezující vypařování vody, výměnu plynů a zabraňující hnědnutí i ztrátě aroma. Technologie přináší poměrně dobré výsledky: V roce 2012 aplikovali indičtí vědci směs chitosanu a syrovátkového izolátu na jahody, a zvýšili tak jejich trvanlivost v lednici až o 60 %. Obdobný úspěch slavili u rajčat, která po ošetření chitosanem a extraktem ze zelených řas vydržela v téměř neporušeném stavu celých třicet dní. Pozor je třeba dávat pouze na to, aby nebyl povlak příliš silný – jinak hrozí, že se dovnitř nedostane žádný kyslík a ovoce začne kvasit. 

Výzvy už se chopily rovněž soukromé firmy. Tak například kalifornský startup Apeel Sciences vyrábí jedlé povlaky z rostlinných olejů, které slibují i dvojnásobnou trvanlivost: Avokáda s uvedenou úpravou zůstanou až o tři dny déle ve stadiu plné zralosti, limetky vydrží čerstvé celý týden navíc a okurky se nemusejí balit do igelitové fólie, která slouží primárně k udržení vláhy uvnitř (viz Dilema u regálu). Nizozemská společnost Liquidseal pro změnu vyvinula jedlé povlaky na bázi polyvinylalkoholů, určené pro ovoce s tvrdou slupkou jako citrusy či mango. 

Sterilita na prvním místě

Ještě dál jde potom technologie založená na využití nanomateriálů, z nichž některé mají antibakteriální vlastnosti, a pokud se přidají do standardních plastových obalů, slibují prodloužení trvanlivosti rychle se kazících plodů. Skoro jako z říše sci-fi ovšem působí vynález biochemiků z kanadské McMaster University, kteří v roce 2018 představili speciální nálepku schopnou rozpoznat, jestli se zabalená potravina už zkazila, nebo je stále bezpečná. Novinka vyvinutá speciálně pro maso reaguje na přítomnost patogenních bakterií Salmonella a E. coli a dle autorů by do budoucna mohla nahradit značení pomocí data minimální trvanlivosti: Zákazníkovi by stačilo zjistit informaci z obalu pomocí mobilní aplikace. 

Sériová produkce nálepky bude podle vědců poměrně levná a jednoduchá, protože molekuly detekující potravinové patogeny se dají na testovací materiál natisknout. „Potravináři by to mohli snadno začlenit do svého výrobního procesu,“ popisuje strojní a biomedicínský inženýr Tohid Didar, který se na vývoji nálepky podílel. Stejná technologie by dle výrobců mohla do budoucna posloužit i v jiných oblastech, jež vyžadují sterilní prostředí: Například u obvazů by vynález umožnil poznat, zda v ráně nedošlo k infekci, a u obalů chirurgických nástrojů by upozornil na případnou kontaminaci. 

Hladové viry

Také v případě ovoce a zeleniny patří bakterie mezi hlavní příčiny rychlé zkázy. Právě na jejich likvidaci se proto zaměřila nizozemská firma Micreos, která povolala na pomoc bakteriofágy – tedy viry ničící bakterie. V současnosti dodává na trh několik typů roztoků pod názvem PhageGuard, jež díky obsahu zmíněných mikroorganismů likvidují až 99 % bakterií Salmonella, E. coli a Listeria, aniž by jakkoliv ovlivnily chuť či vzhled produktu. Podle Světové zdravotnické organizace způsobují patogeny přenášené potravinami na 600 milionů onemocnění a 420 tisíc úmrtí ročně.

Odpovědnost však neleží výhradně na dodavatelích – k menšímu plýtvání mohou přispět i samotní zákazníci. Ve Spojených státech se podle průzkumů vyhodí 33 % veškerého zakoupeného ovoce, na jehož pěstování se vynaložily miliardy litrů vody a miliony tun hnojiv. Evropa bohužel není příliš pozadu a dle Eurostatu připadá na hlavu každého jejího obyvatele 35 kg vyhozeného ovoce a zeleniny ročně, z čehož se dobrá polovina dala zachránit. Jak? Pečlivým plánováním vaření a recyklací zbytků. Zejména v dnešní době je investování energie do šetrnějšího hospodaření s jídlem namístě.

Dno oceánů je podobně členité a pestré jako souš a podobně jako na pevnině, i na mořském dně představují nejvýraznější a nejzajímavější geologické prvky hory, v tomto případě podmořské. V současnosti je ve vysokém rozlišení zmapovaná jen asi čtvrtina mořského dna (120 milionů čtverečních kilometrů, což je pro srovnání asi trojnásobek celkové plochy Měsíce). Většinu mořského dna sice vědci znají ale jen v hrubých rysech – například o mnoha podmořských geologických útvarech vůbec nevíme.

Pátrání po podmořských horách

Julie Gevorgianová z Kalifornské univerzity v San Diegu s týmem kolegů detailně pátrala po podmořských horách, s využitím radarových satelitních dat snímkujících povrch Země. Satelity pochopitelně „nevidí“ až na dno oceánů, dokážou ale poměrně přesně změřit výšku hladiny oceánů ze změn gravitace odvodit topografii mořského dna.

Na základě satelitních dat vědci vystopovali asi 19 tisíc podmořských hor, z nichž prakticky všechny budou vyhaslé nebo stále aktivní podmořské vulkány. Výsledky jejich úsilí zveřejnil odborný časopis Earth and Space Science.

TIP: Australští odborníci objevili na dně Indického oceánu kus Tolkienova Mordoru

Nově zmapované podmořské hory potěší odborníky z celé řady odvětví. Jsou zajímavé nejen pro geology, ale i například pro těžaře, protože nabízejí spoustu zajímavých minerálů. V mnoha případech hostí unikátní ekosystémy s podivuhodnými živočichy. A velký význam mají i pro specialisty na mořské proudění, které tyto hory díky své velikosti ovlivňují.

Slunce se už dávno zakutálelo za obzor a my se trochu se bojíme, aby vůbec „něco“ přilétlo. Zkušený lepidopterolog (tedy entomolog se specializací na motýly – latinsky Lepidoptera) nás ale uklidňuje a dodává, že „ty nejlepší kousky“ budou létat až kolem půl druhé ráno. Jsme tedy připraveni probdít s ním noc. 

Drobotina se vzletnými jmény

Stojíme uprostřed ztichlé paseky – skupinka čtyř lidí hypnotizujících nasvícené plátno. Zatím přilétli jen nenápadně zbarvení motýlci z čeledi můrovitých (Noctuidae) a píďalkovitých (Geometridae). Vzrůstem jsou spíš drobní, zato je jich hodně. Náš „průvodce říší nočních motýlů“ briskně chrlí jejich jména, prakticky ve stejném okamžiku, kdy přistanou. Téměř nestíhám zapisovat kvůli pozdější identifikaci, ačkoliv motýly zachycené na bělostném plátně řadím spíše k fotografiím dokumentačním. Pro fotky „vyšší estetické kvality“ mám kolem plátna naistalovány větve a samozřejmě plánuji využít i přirozenou vegetaci. V hloubi duše doufám, že motýlům nebude můj záměr „proti mysli“. 

Prozatím se spokojujeme a zároveň seznamujeme s několika menšími druhy: se zelenopláštníkem, kovolesklecem, blýskavkou, žlutavkou, šípověnkou, osenicí, různorožcem… No řekněte, nejsou to poetické názvy? Skoro, jako bychom vyvolávali jménem skřítky zdejších lučin.

Noční krasavec a jeho předobraz

Trochu se připozdilo. Na plátně se jako herci na nasvíceném jevišti objevují další a další motýli. Malí, větší, protáhlí, baculatí, huňatí… Zatímco fotografuji hranostajníka bílého (Cerura erminea) z čeledi modrohlávkovitých (Dilobidae), přilétá jeho příbuzný hranostajník bukový (Stauropus fagi). Oba je zvěčňuji na staré borové větvi, když tu na kámen, kterým je zatížen cíp napnutého plátna, usedá asi sedm centimetrů velký motýl, evidentně některý z lišajů. 

Hranostajník bílý (Cerura erminea) a bukový (Stauropus fagi). Housenky hranostajníka bukového jsou zajímavé tím, že svýma dlouhýma nohama a postavením těla napodobují pavouky. (foto: Denisa Mikešová - se souhlasem k publikování)

Přední křídla nového návštěvníka jsou „špinavě“ růžová s olivovou až hnědou kresbou, jeho zadní křídla zdobí červené a černé skvrny. Než ale zmáčknu spoušť, lišaj je složí pod první, delší pár. Na přesnější určení si ovšem musíme počkat, protože náš průvodce se s čelovkou vytratil do tmy. Šel zkontrolovat druhé plátno, které umístil několik desítek metrů od prvního na kraji borového lesíka. 

Při spatření lišaje se neubránil výkřiku nadšení. Jedná se totiž o lišaje pryšcového (Hyles euphorbiae), jehož housenky jsme fotografovali odpoledne před instalací pláten. Mně se dokonce podařilo zachytit synchronizovaný žír dvou housenek ve dvou barevných variacích: černo-žluto-oranžovou a černo-červenou. V posledním instaru (dílčí vývojový stupeň larválního stadia hmyzu) totiž může být základní barva housenek lišaje pryšcového variabilní – zelená, žlutá, nebo červená.

Synchronizovaný žír dvou barevných variant housenek lišaje pryšcového (Hyles euphorbiae). (foto: Denisa Mikešová - se souhlasem k publikování)

Velké, tlusté housenky (až 9 cm dlouhé) se v případě nebezpečí brání vyvrhováním potravy a škubáním těla. Kuklí se daleko od hostitelské rostliny. Na povrchu půdy si vytvoří řídký kokon z úlomků větviček, listí a z kamínků. Proměna na lišaje pak trvá dva týdny až dva roky v závislosti na klimatických podmínkách.

Motýli vstupují i do snů

„Pojďte se mrknout,“ vytrhne mě ze zaujetí lišaji nadšený hlas našeho motýlího průvodce. „Přistál tady rudokřídlec půvabný.“ Rychle udělám ještě jednu fotku lišaje topolového (Laothoe populi), který se tady taky objevil, a jdu se pochopitelně podívat.

Na plátně se vyjímá žlutooranžový motýl s ohnivě červeným lemem křídel. Svrchní pár je dole zdobený tenkou, zvlněnou linkou a několika protáhlými tečkami. Kresba je jemná, jakoby vkusně nakreslená rukou umělce. Musíme dát zapravdu. Rudokřídlec půvabný (Miltochrista miniata) není žádný obr, ale jméno má výstižné.

TIP: Šum andělských křídel: Nádherné barvy výjimečných motýlů

Noční čas zpočátku ubíhá, ale s přibývajícími hodinami je stále náročnější pokračovat dál. Fotografování velkých lišajů a občasné přesuny od jednoho plátna ke druhému jsou překvapivě vyčerpávající a později už ani nemá cenu napájet se silným čajem nebo kávou. Je půl čtvrté ráno. Všichni čtyři jsme v jakési zvláštní euforii, ale na pobledlých obličejích se zračí únava. Aby také ne. Nakonec zalézáme do spacáků a děkujeme, že příroda k nám byla štědrá. Možná se nám bude zdát o zelence bukové nebo nás ve snu polechtají křídla některého z našich lišajů… 

V červnu roku 1600 se v Rečkově koleji sešel velký počet lidí. Chtěli vidět první veřejnou pitvu v českých zemích. V jednu chvíli se však pozornost přítomných upřela kamsi do rohu. Neboť kdosi vykřikl, že tam stojí člověk nečestný a hodný opovržení. A tak musel vystudovaný lékař, avšak také staroměstský kat Jan Mydlář, přednáškový sál opustit. Nebylo totiž žádoucí, aby vykonavatel tak strašlivého řemesla zneuctil svou přítomností ostatní řádné a bohabojné občany... 

Povolání: kat

V Čechách se kati „na plný úvazek“ objevují od 13. století, což souvisí s rozvojem měst a městským právem. Dříve totiž tresty vykonávali vojáci pověření majitelem panství. Katovské řemeslo se dědilo z otce na syna. Je totiž už od samého počátku považováno za práci nečistou a podřadnou. Proto stojí katovny vždy oddělené od zbytku města, buď u hradební zdi, u řeky či v příkopech. Ovšem to neznamená, že kat nebyl potřebným. Naopak. Ovšem dovolit si ho mohla jen města, která měla hrdelní právo. 

Na samotce i v šenku

Proč se popravčí meč doslova předával z generace na generaci? Potomci kata totiž nemohli navštěvovat školy a tak jediné, čím se mohli živit, bylo zase a jenom katovnictví. Což nebylo dvakrát příjemné. Kat mohl vcházet do města pouze speciálně pro něj vyhrazenou branou. V kostele měl určené místo daleko od ostatních. Ruku mu jen tak někdo nepodal a v hostinci si nesměl přisednout k ostatním ke stolu. Často tam měl i své vlastní nádobí. Když si chtěl na zábavě zatancovat, směl jen se svou vlastní ženou. Nikdo jiný v tu chvíli netancoval a po katovském tanci byl parket pokropen a zameten. Jeho jméno se nesmělo ani vyskytovat společně s ostatními jmény. Proto bylo katovo narození, svatba i úmrtí zaznamenáno farářem až na poslední stránku knihy. A po smrti jej pohřbili v neposvěcené půdě stejně jako jeho oběti.

Oblečen musel chodit v černém a červeném šatu, aby jej snadno rozpoznali od ctnostných spoluobčanů. Byl tu ale i jiný důvod, proč se katům lidé vyhýbali. V menších městech kat vykonával i práci rasa, odklízel mršiny, čistil stoky a záchody. A je jasné, že při takové práci zrovna dvakrát nevoněl…

Přestože byli středověcí kati většinou vyděděnci společnosti, lidé je občas sami vyhledávali. Samosebou, že většinou tajně. Nejčastěji je k tomu vedly pověry. Veřili například, že provaz, na kterém byl odsouzenec oběšen, přinese novému majiteli štěstí a bohatství. Jedním ze zdrojů katovy obživy bylo proto prodávání předmětů souvisejících s výkonem trestu.

Lidé v noci, aby je nikdo neviděl, chodili do katovny a vykupovali provazy, třísky ze šibenice, hřeby, oděvy a části těl. Některé věci si ovšem museli ukrást. Jedna z pověr říká, že prst z ruky oběšeného zajišťuje zloději ochranu před prozrazením, pokud si svíčkou z něj vyrobenou svítí lupič při krádeži na cestu. Kati také za úplatu zachytávali krev sťatých a dávali ji pít nemocným či dovolili příbuzným, aby v ní namočili alespoň šátek či obklad.

Sám a bohatý

Kat měl tedy několik vedlejších zdrojů obživy a od radnice pak dostával pravidelnou gáži. K tomu ještě pevně danou taxu za jednotlivé úkony provedené v mučírně či na popravišti. Jen namátkou: za uvedení do mučírny a přípravu nástrojů inkasoval na začátku 18. století jeden zlatý a dvanáct krejcarů, za přišroubování palečnic třicet šest krejcarů a za ostatní mučení dva zlaté a dvacet čtyři krejcarů. A konečně za samotnou popravu se katův váček naplnil sedmi zlatými.

Uvážíme-li, že v té době byla odměna za celodenní práci tesařského mistra devět a zednického dvacet čtyři krejcarů a celá kráva stála sedm zlatých, je jasné, že alespoň částečně vytížený kat nežil z ruky do huby. Ve větších městech to byl hodně zámožný občan!

Můj dům, můj hrad

Z výše odměn je zřejmé, že ani katovna nebyla pastouškou pro chudáky. Ač ležela na odlehlých místech, kam se jen málokdo odvážil vstoupit, často šlo o velice rozlehlé stavení. Asi nejrozlehlejší katovnou u nás byl domov legendárního Jana Mydláře, staroměstského kata. Ten se nacházel mimo hradební zdi, byl obehnán zídkou, za níž stála hospodářská stavení, příbytek pro katovy pomocníky a pacholky a samozřejmě katův dům. Velká budova s chodbou, katovou pracovnou, jídelnou, kuchyní, katovou ložnicí i ložnicí jeho hospodyně a se dvěma pokoji pro hosty. Samozřejmě pro hosty nízkého stavu.

Někteří kati, a nebylo jich málo, měli to štěstí, že díky zřejmě tolerantnějšímu přístupu radnice, mohli mít své katovny přímo ve městě. Tak jako v Olomouci, Plzni či v Ústí nad Labem.

Katovna se, podobně jako celé krvavé řemeslo, dědila z otce na syna. Manželství se pochopitelně uzavírala jen mezi potomky katů a jelikož tyto děti neměly na výběr, co v dospělosti dělat jiného, staly se opět mistry popravčími. A po otci zdědily meče, katovnu a celou jejich živnost. Pokud kat potomka neměl, připadla katovna městu a nový kat si ji pak musel od města odkoupit.

I kamarád je kšeft

Ovšem kromě již tak nelehkého řemesla a všech příkoří a pohrdání, které se katovi dostávalo, na něj osud mohl nachystat ještě mnohem krutější nástrahy. A to, když kat musel popravit někoho známého či blízkého. Mistr Jan Mydlář, ač sám evangelík, musel po prohrané bitvě na Bílé hoře popravit dvacet sedm českých pánů a mezi nimi i svého blízkého přítele Jana Jesenského!

Ano, ironií osudu se dvacet jedna let po slavné pitvě, jíž se nemohl zúčastnit, ocitl na opačné straně. Teď musel „rozpitvat“ Jana Jesenia. Na staroměstském popravišti mu nejprve usekl jazyk, poté jej sťal a jeho tělo nechal rozčtvrtit a vplést do kola. Bohužel, nemohl jinak.

TIP: Trest i výstraha zločincům: Jak probíhala novověká poprava?

Jiný krutý žert osudu se udál v roce 1588. Žatecký kat Vyskočil si na posvícení pozval lounského kata Rosu a litoměřického kata Kabáta. Hodovalo se a pilo. Bohužel zřejmě asi přespříliš. Hostitel se tehdy pohádal s katem Rosou a v hádce jej probodl nožem. Rána to byla přesná a smrtící. Rosa byl okamžitě mrtev. Kat Vyskočil byl uvězněn a odsouzen k trestu smrti stětím. Tento rozsudek na něm vykonal poslední z účastníků posvícenského hodokvasu litoměřický kat Kabát.   

Většina galaxií ukrývá ve svém středu supermasivní černou díru. Zatímco černé díry jsou známé tím, že pohlcují hmotu ve svém bezprostředním okolí, mohou také vypouštět silné výtrysky hmoty, které sahají až za hranice galaxií, v nichž se nachází. Jak černé díry vytváří tyto obrovské výtrysky je pro vědce zatím tajemstvím. „Víme, že výtrysky vychází z okolí černých děr,“ říká Ru-Sen Lu z Astronomické observatoře v Šanghaji v Číně, „stále ale plně nerozumíme tomu, jak se to děje. Abychom to mohli přímo studovat, potřebujeme pozorovat výtrysk co nejblíže černé díře.“

Nově zveřejněný snímek poprvé ukazuje, jak se spodní část výtrysku spojuje s hmotou vířící kolem supermasivní černé díry. Pozorovaným objektem je galaxie M87, která se nachází ve vzdálenosti 55 milionů světelných let v našem vesmírném sousedství a je domovem černé díry 6,5miliardkrát hmotnější než Slunce. Při předchozích pozorováních se podařilo zobrazit oblast v blízkosti černé díry a výtrysk odděleně. „Tento nový snímek nám poskytuje ucelený pohled na tuto problematiku tím, že zobrazuje oblast kolem černé díry a výtrysk současně,“ dodává Jae-Young Kim z Kyungpook National University v Jižní Koreji a Max Planck Institute for Radio Astronomy v Německu.

Virtuální superteleskop

Snímek byl pořízen pomocí dalekohledů GMVA, ALMA a GLT, které dohromady tvoří celosvětovou síť radioteleskopů sloužících jako virtuální dalekohled o velikosti Země. Takto rozsáhlá síť dokáže rozeznat velmi malé detaily v oblasti kolem černé díry M87.

Snímek zachycující výtrysk a stín černé díry ve středu galaxie M87. (foto: R.-S. Lu (SHAO), E. Ros (MPIfR), S. Dagnello (NRAO/AUI/NSF), CC BY 4.0)

Nový snímek ukazuje výtrysk vznikající v blízkosti černé díry a také to, co vědci nazývají stín černé díry. Jak hmota obíhá kolem černé díry, zahřívá se a vyzařuje světlo. Černá díra ohýbá a zachycuje část tohoto světla, čímž vytváří prstencovou strukturu kolem černé díry při pohledu ze Země. Temná část ve středu prstence je stín černé díry, který byl poprvé zobrazen dalekohledem Event Horizon Telescope (EHT) v roce 2017.

TIP: Kolem superhmotné černé díry v centru naší Galaxie krouží bublina plynu

Velikost prstence pozorovaného sítí GMVA je zhruba o 50 % větší ve srovnání se snímkem z Event Horizon Telescope. „Abychom pochopili fyzikální původ toho, proč je prstenec větší a silnější, museli jsme pomocí počítačových simulací otestovat různé scénáře,“ vysvětluje Keiichi Asada z Academia Sinica na Tchaj-wanu. Výsledky naznačují, že nový snímek odhaluje více materiálu padajícího směrem k černé díře, než kolik ho bylo možné pozorovat pomocí EHT.

Na konci února 1916 probíhaly tvrdé boje probíhaly v lesíku Bois de Caures a u vesnice Haumont. Jejich dobytím Němci prolomili první linii. Francouzské ztráty byly značné, ale ne zbytečné, protože postup útočníků uvázl na dobu tolik potřebnou k přísunu posil.

Předchozí část: Krvavá bitva u Verdunu (1): Tři sta dní dosud nepoznané zkázy

Vrchní velitel francouzské armády Joseph Joffre vyslal do Verdunu svého náčelníka štábu Édouarda de Castelnau, aby zjistil skutečný stav situace. Ten dorazil 24. února na velitelství generála Herra, kterého nalezl ve skličující náladě. Nevěřil totiž, že jeho jednotky dokáží německému náporu čelit. Castelnau proto ihned Joffrovi navrhl odvolat jej z funkce velitele verdunské oblasti a na toto místo jmenovat velitele záložní 2. armády generála Pétaina.

Pétainova hvězdná hodina

Během dlouhé a nevlídné cesty autem z Paříže na velitelství v Souilly se Pétain silně nachladil, a přestože v prvních dnech musel vydávat rozkazy doslova z postele, začal ihned organizovat obranu. Přidělil podřízeným sborům frontové sektory na obou březích Mázy a nařídil neustupovat, nýbrž bránit pozice za každou cenu. Největší hrozbu představoval pád fortu Douaumont, který se ocitl v německých rukou večer 25. února bez jediného výstřelu. Zpráva o jeho dobytí byla velkou ranou pro Francouze, a naopak propagandistickým vítězstvím Němců, kteří rázem získali opěrný bod a navíc i vynikající pozorovatelnu na nejvyšším hřebenu v oblasti.

Pétain nehodlal další podobný neúspěch tolerovat, a proto se jeden z jeho prvních rozkazů týkal připravenosti fortů k boji. Všechny měly dostat stálou posádku, zesílenou výzbroj a takové zásoby potravin a vody, aby vydržely minimálně 14 dní obléhání. Poté, co Němci obsadili Douaumont, bylo jejich hlavní starostí rozšířit průlom. První březnový týden, během nějž upadl do německého zajetí mimo jiné i mladý Charles de Gaulle, se ale postup zastavil. Po 14 dnech těžkých bojů pronikla 5. armáda jen do hloubky šest kilometrů. Komplikace jí působila především palba nepřátelského dělostřelectva z levého břehu Mázy. Bez vyřazení baterií za hřebenem Marre nemohla ofenziva u Verdunu pokračovat. Za této situace poskytl Falkenhayn princově 5. armádě další rezervy pro úder na levý břeh řeky.

Smrt vládne na Mort-Homme

Hlavní cíl tu představovaly kóty 304 a 295, asi dva kilometry za předním okrajem francouzské linie. Jejich dobytím by Němci získali nerušený výhled na pozice nepřátelských baterií na hřebenu Marre. Boje na levém břehu Mázy, které započaly 6. března, se obecně vyznačovaly střídáním tvrdých útoků se stejně zuřivými protiútoky, takže některé pozice několikrát změnily majitele.

Do konce března dosáhla 5. armáda na levém břehu jen malý pokrok, ale ovládnutí lesa Corbeaux jí otevřelo cestu právě na strategicky důležitou kótu 295, zvanou též Mort-Homme. Ta se v dubnu a květnu opakovaně stala místem těžkých bojů. O ničivé síle dělostřelby, která na kótu směřovala, svědčí nejlépe to, že dnes se její vrcholek, jemuž vévodí ponurý památník v podobě kostlivce slavícího své vítězství, nachází asi o osm metrů níže než v roce 1916.

Odpočinek v zázemí

Boje na levém břehu už nesly všechny rysy opotřebovávací války. Francie nasadila u Verdunu značné síly, avšak její ztráty nebyly o tolik větší, aby to Německu zajistilo vítězství. Náhradu ztrát řešily obě armády odlišně. Zatímco Němci jen průběžně doplňovali stavy prvoliniových jednotek a ty zůstávaly na frontě jako celek bez výraznějšího oddechu, snažil se Pétain zavést systém rotace, tak, aby jeho divize byly vystaveny riziku velkých ztrát jen omezenou dobu.

TIP: Jak přežít v pekle: Každodennost pěšáků během verdunské bitvy

Francouzský systém se záhy ukázal jako efektivnější: do bitvy sice zapojil postupně až 75 % armády, ale na kratší dobu než protivník. Přesuny velkého počtu mužů do Verdunu a zpět zatěžovaly už tak přetížené zásobovací trasy. Francouzi museli denně po oné životně důležité silnici přezdívané svatá cesta (la Voie Sacrée) přepravit na 13 000 vojáků, 1 500 tun munice a 6 400 tun dalšího materiálu. K tomu účelu jim sloužilo na konci února 3 000 nákladních aut, později dokonce více než 8 000. Každých 14 vteřin po ní údajně projelo jedno vozidlo.

Pro určení původu našich dávných předků se nabízí především identifikace podle DNA, ani ta zde ovšem nedává konkrétní výsledky. Představa, že na základě analýzy zjistíme, že jsme z 65 % Slované, z 10 % Germáni a zbytek reprezentují geny Keltů, je mylná. Už od pravěku se totiž populace na našem území neustále mísily, což znemožnilo jakoukoliv konkrétnější kategorizaci. Jak je to tedy s keltským původem Čechů? 

I kdybychom za Kelty označili všechny lidi, kteří v našich krajích na přelomu letopočtu žili, dále bychom připustili, že tu rovněž zůstali a že Germáni je pouze „překryli“, přesto se genový fond za další dvě tisíciletí pořádně promíchal. Označovat se v daném smyslu za potomky Keltů je tedy nesmyslné.

Procenta klamou 

Podle zjistitelného chromozomu Y, jenž se dědí z otce na syna, může genetika evropské obyvatelstvo rozdělit pouze na tzv. haploskupiny. Na rozdíl od ženské mitochondriální DNA lze totiž u mužského chromozomu vystopovat jisté zákonitosti. Například díky němu víme, že haploskupina R1a nejvíc převažuje ve východní Evropě a v Česku ji má zhruba 36 % mužů. Dá se proto označit za slovanskou a podobně je to s balkánskou I2, kterou dostala do vínku asi desetina Čechů.

TIP: Jsou Češi Slované? Co o našem původu prozradila analýza DNA?

V západní a jihozápadní Evropě i na severu Itálie pak převažuje skupina R1b, jež by se s přivřením očí dala nazvat keltskou, přestože jsou v ní zahrnuti také Germáni. U nás patří k jejím nositelům 25 % mužů, což by zjednodušeně znamenalo, že má čtvrtina populace po otci „keltský“ původ. Míra zkreslení uvedených informací je však zcela zásadní: Například při spojení keltského otce a slovanské matky by byl syn označen za Kelta, zatímco dcera za Slovanku. A pokud by měl tento „Kelt“ dítě s Germánkou, byl by jejich syn podle haploskupiny chromozomu Y zase jen Kelt.