V pondělí 16. dubna roku 2018 mi zazvonil mobil: „Zítra se mnou oba musíte na Pálavu“, zazněl vzrušený hlas jinak důsledně rezervovaného Ondry. Měli jsme se ženou docela jiný program a já nechápal, proč jej měnit kvůli Pavlovským vrchům, které detailně znám. „Kosatce! Tos nikdy neviděl!“ skoro se zajíkal Ondra. Kosatce jsem na Pálavě obdivoval mnohokrát, ale Ondřej byl neodolatelně přesvědčivý. Dodnes děkuji, že jsem nevzdoroval a dal na jeho názor, protože na úterý 17. dubna 2018 do smrti nezapomenu!

Kvetoucí předehra

Již po prvních krocích, když jsme stoupali listnatým lesem nad Klentnicí, nás přivítala hroznovitá, světle nachová květenství podbílku šupinatého (Lathraea squamaria) z čeledi zárazovitých (Orobanchaceae). Tato rostlina parazituje převážně na kořenech habrů a jiných listnatých stromů. O kus dál v lese nás ohromily záplavy kvetoucích dymnivek (Corydalis). 

Orgie jarního květenství dávaly tušit, že Silva Lunae (Les Luny) či Mons Veneris (Hora Venušina), jak kdysi Pálavu pojmenovali velitelé římských legií, k nám bude mimořádně štědrá. A madam Flóra nám svou širokou náruč otevřela skutečně dokořán… 

Koberec bohyně Iris

Vystoupali jsme na vrstevnicovou stezku vedoucí k hradní zřícenině Děvičky (též Dívčí hrady, Děvín, Maidburk nebo Maidenburg), která se tyčí na strmé vápencové skále na severovýchodním okraji Pálavy nad Dolními Věstonicemi a Pavlovem. Na pohled, který se nám otevřel, jsme nebyli připraveni. Kam oko dohlédlo, rozprostíral se před námi pestrobarevný koberec, zarámovaný kvetoucími tureckými višněmi mahalebkami. Koberec byl utkán ze statisíců rozkvetlých kosatců nízkých (Iris pumila).

Kosatec (Iris) je rod jednoděložných rostlin z čeledi kosatcovitých (Iridaceae). Latinský název rodu je kvůli pestrobarevnosti květů odvozen od jména řecké bohyně duhy. 

V Turecku jen omylem

Kosatec nízký je submeridionálním druhem, jenž se vyskytuje v pásu od jihu střední Evropy (převážně v Rakousku a na jižní Moravě) přes Balkán, ukrajinské stepi až po jih Sibiře v oblasti severního Kazachstánu. 

Odborná literatura někdy uvádí, že roste i na Kavkaze, v Turecku a několika státech USA, kde je ovšem nepůvodním druhem. Jiná literatura však hovoří o tom, že se výskyt tohoto druhu v Turecku a na jih od Kavkazu nepotvrdil. Zdrojem mylných informací bývá s největší pravděpodobností špatné určení rostlin (viz Možná záměna).

Milenec horkých skalních stepí 

Každý kosatec nese jeden jediný impozantní květ, ale zároveň jde o barevně velmi variabilní rostlinu. Květy jsou nejčastěji zbarveny fialovomodře. Časté jsou i žluté květy, vzácnější je tmavě modré zbarvení, nejvzácnější pak blankytné a čistě bílé. Ve 20. století se divoký kosatec nízký stal základem pro velké množství zahradních kultivarů.

Jde o teplomilný druh, jenž miluje prosluněné skalní stepi a travnaté pahorky. Je schopen snášet vedro, sucho i nedostatek živin v půdě. Jak prozrazuje jeho název, jedná se o malý druh, který dosahuje výšky pouhých 10–15 cm. Podobně dlouhé jsou i jeho listy. 

Bonus žlutých trsů 

Na kosatcovém posvícení roku 2018 jsme si nemohli nevšimnout také bohaté úrody vzácných a spanilých hlaváčků jarních (Adonis vernalis). Kolem nás se zdobně vyjímalo mnoho trsů se zářivě žlutými květy. 

Vědecké jméno hlaváčků podobně jako pojmenování kosatců pochází z řecké mytologie. Adonis byl synem kyperského krále Kinyra a jeho dcery Myrrhy a proslul mimořádnou krásou. Podle pověstí vyrostl červeně kvetoucí hlaváček letní (Adonis aestivalis), který pod Pálavou ojediněle též vykvétá, z krve krásného Adonise.

Rok, jaký se hned neopakuje

Když jsem později hovořil se svými známými botaniky, potvrdili mi, že toho roku vše opravdu nebývale vyšlo a kosatců vyrostlo naprosto mimořádné množství. Všechna ozubená kolečka zdánlivých náhod do sebe zapadla jako mechanismus precizního hodinového stroje. A to se může stát jen občas během několika desítek let. 

Jaká bude letošní „kosatcová slavnost“ zatím netuším. Pochybuji ale, že se ještě za mého života bude opakovat v takové podobě, jakou jsme měli možnost vidět v roce 2018. Takže zřejmě po letech budu vnoučatům vyprávět, jak to bylo „tenkrát na Pálavě…“ Nevím, jak by koberce kosatcových květů hodnotil geniální režisér Sergio Leone, ale věřím, že mi v nebi odpustí parafrázování názvu jeho kultovního a mnou milovaného westernu v názvu tohoto článku.

Nevyrývat, nechodit mimo stezky

Kosatec nízký i jemu velmi podobný kosatec písečný (viz Možná záměna) je pochopitelně ohroženým, a proto přísně chráněným druhem. Nenechaví zahrádkáři jej dříve barbarsky vyrývali ze země a rostliny jim pak stejně většinou na skalkách hynuly. Dnes si zahrádky můžeme i tímto spanilým druhem bez problémů zkrášlit díky kultivarům zakoupeným v zahradnictví. 

Na Pálavě je třeba striktně respektovat zákaz pohybu mimo značené stezky. Z nich stejně budete moci obdivovat vše, co Pavlovské vrchy mohou okouzlenému poutníkovi nabídnout.

Nejhustší porosty kosatců nízkých můžete obdivovat na Pavlovských vrších (zejména v okolí Děviček a na Stolové hoře). Ideální turistickou trasou je zelená značka, která protíná jihovýchodní svahy Děvína v nejbohatších kosatcových lokalitách. 

Kosatce však rostou i na Svatém kopečku u Mikulova, na Dunajovických kopcích, na Pouzdřanské stepi a v rezervacích v okolí Čejče. U Brna naleznete malou populaci na Velkém Horneku. Kosatec nízký roste i na lokalitách v Českém středohoří, tato populace je však s největší pravděpodobností nepůvodní.

Musíte si pospíšit

Kosatce v dobách minulých rozkvétaly nejčastěji na přelomu dubna a května. V posledních letech ovšem vlivem globálního oteplování rozkvétají dříve a již v polovině dubna bývají často v plném květu. Záleží ovšem na charakteru počasí.

TIP: Světový unikát v betonové džungli: Brno je rájem konikleců velkokvětých

Jarní měsíce bohužel bývají už velmi často suché, což zkracuje dobu kvetení kosatců nízkých. Není proto čas na váhání! Doba květu je v suchých letech pouhý jeden týden; poté je už většina květů seschlá.

Květnové nebe bude mít od brzkého soumraku až do pozdních nočních hodin nepřehlédnutelnou zářivou dominantu – večernici Venuši. V prvním květnovém týdnu ji na obloze zastihneme ještě v souhvězdí Býka, po zbytek měsíce pak v Rakovi. V polovině května bude zapadat dokonce až půl hodiny po půlnoci, přičemž její jasnost vystoupá na −4,3 mag a nadále zvolna poroste. 

O něco výš nad západním obzorem bude ovšem patrná i další jasná planeta, naoranžovělý Mars, který se v polovině měsíce přesune ze souhvězdí Blíženců do Raka. S Venuší si tedy půjdou naproti a ve dnech 22.–24. května doputuje do jejich blízkosti také dorůstající srpek Měsíce. Hezký pohled se naskytne především v pozdních večerních hodinách, jakmile nebe dokonale potemní a kromě zemského souputníka a zmíněné planetární dvojice se na něm objeví rovněž nápadné stálice Pollux a Castor z Blíženců. 

Další oběžnice viditelné pouhýma očima se nad horizont dostanou až v ranních hodinách: Jako první se nad jihovýchodem ukáže Saturn v souhvězdí Vodnáře, následovaný Jupiterem v Rybách. To už však bude obloha velmi světlá. Reálná šance spatřit Jupiter se tak naskytne teprve na sklonku května, nízko nad východem. 

Jak najít draka? 

Pokud se během květnových nocí podíváte přímo nad sebe do zenitu, budete moct nahlédnout do nebeských dálav střežených protáhlým Drakem. Nezáleží přitom na čase: Jde o tzv. cirkumpolární neboli obtočnové souhvězdí, tudíž se na obloze nachází nedaleko nebeského pólu a krouží kolem něj, aniž by se skrylo za obzor. Uvedené mimo jiné znamená, že máme Draka nad hlavou i ve dne.

Souhvězdí Draka na květnovém večerním nebi. (zdroj: Stellarium)

Jelikož zmíněné souhvězdí neoplývá jasnými stálicemi – nejnápadnější jsou hvězdy druhé velikosti v hlavě tvora – může jeho hledání zpočátku působit potíže. Zkuste proto nejdřív najít jasnou Vegu z Lyry a od ní se vydejte směrem k Velkému a Malému vozu. Nejprve narazíte na lichoběžníkovou hlavu Draka tvořenou čtyřmi hvězdami, za níž bude následovat esovitě zakřivené tělo. Dlouhý a téměř rovný ocas pak oblohu protíná přímo mezi Malým a Velkým vozem. 

Hvězda zenitu 

Nejjasnější stálice Draka nese označení gama Draconis či poe­tičtější Eltanin, což představuje zkomoleninu arabského „ar-Ras at-Tinnin“ – volně přeloženo „hlava draka“. Mezi astronomy ze slovutné Royal Observatory v Greenwichi však byla známá spíš jako Zenith star, jelikož při pohledu z Londýna prochází den co den takřka přímo přes zenit. Dané skutečnosti chtěli hvězdáři využít ke stanovení její vzdálenosti, nicméně na konci jejich snažení stál docela jiný výsledek, a sice zpřesnění rychlosti světla (viz Bradleyho experiment).

Máte-li po ruce jakýkoliv menší dalekohled, zkuste se s ním podívat také na další stálici v hlavě Draka, Ný Draconis neboli Kumu. Díky jasnosti okolo 4 mag ji zahlédnete i pouhýma očima, s přístrojem však zjistíte, že jde o dvojhvězdu tvořenou párem přibližně stejně jasných bílých složek. Na obloze mezi nimi zeje poměrně velká proluka 1′, ve vesmíru je potom dělí 1 900 astronomických jednotek. Jeden oběh kolem společného těžiště jim proto trvá zhruba 44 tisíc let.

Neviditelné zatmění

Večer 5. května se odehraje „neviditelné“ zatmění Měsíce: Z České republiky bude totiž pozorovatelná pouze velmi nenápadná polostínová fáze. Mimo to náš souputník v průběhu úkazu teprve vyjde – a to přibližně ve 20:30 SELČ nad jihovýchodem – přičemž už se bude zcela nořit do zemského polostínu. O pouhou hodinu později, ve 21:32, pak zatmění skončí.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Býka, 21. května v 9:09 SELČ vstupuje Slunce do znamení Blíženců.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – nepozorovatelný
• Venuše – viditelná v první polovině noci vysoko nad západem
• Mars – viditelný v první polovině noci
• Jupiter – viditelný na sklonku května ráno nízko nad východem
• Saturn –  viditelný na ranním nebi nad východem
• Uran – nepozorovatelný
• Neptun – nepozorovatelný

Zajímavé úkazy v květnu 2023

• 1. května – setkání Venuše a Jupitera na ranní obloze velmi nízko nad východem, v úhlové vzdálenosti cca 0,3°; nedaleko pozorovatelný i Mars se Saturnem
• 2. května – setkání velmi úzkého měsíčního srpku a Merkuru na soumrakovém nebi nízko nad severozápadem, v úhlové vzdálenosti cca 2°; napravo dalekohledem viditelné Plejády z Býka
• 5. května – v noci nastává maximum meteorického roje Éta Akvarid
• 6. května – měsíční srpek poblíž Polluxe z Blíženců v první polovině noci
• 7. května – setkání Saturnu a planetky Vesta na ranní obloze nad jihovýchodem, v úhlové vzdálenosti cca 0,7°; planetka pozorovatelná pouze v dalekohledu
• 9. května – dorůstající Měsíc poblíž Regula ze Lva na nočním nebi
• 13. května – Měsíc poblíž Spicy z Panny na noční obloze
• 16. května – úplné zatmění Měsíce, z ČR ovšem viditelné jen jako částečné: začátek částečného zatmění ve 4:27 SELČ, konec úkazu se západem zčásti zatmělého Měsíce za obzor cca v 5:15
• 22. května – setkání Měsíce a Saturnu na ranní obloze nad jihovýchodem, v úhlové vzdálenosti cca 6°
• 25. května – seskupení úzkého měsíčního srpku, Jupitera a Marsu na ranním nebi nízko nad východem, na ploše o průměru cca 4°; nedaleko pozorovatelná i Venuše a Saturn
• 27. května – setkání velmi úzkého měsíčního srpku a Venuše na ranní obloze těsně nad východem, v úhlové vzdálenosti cca 1°
• 29. května – setkání Jupitera a Marsu na ranním nebi nízko nad východem, v úhlové vzdálenosti cca 0,6°; nedaleko pozorovatelná i Venuše a Saturn

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském letním čase (SELČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Skupina výzkumníků po dobu pěti měsíců pečlivě pozorovala chování 104členného stáda částečně volně žijících prasat, přičemž zaznamenávali veškeré případy násilných střetů a jejich důsledky. Ukázalo se, že účastníci „rvaček“ se po jejich skončení nechovají lhostejně, ale snaží se o smíření. Uvedené se přitom týká jak agresora, tak oběti: Oba se záhy po konfliktu začnou navzájem jemně dotýkat, například si o sebe třou hlavy, nebo alespoň sedí jeden druhému nablízku.

Třetí ve hře

„Při řešení konfliktů mezi sociálními zvířaty, jako jsou prasata, vlci či primáti, se uplatňují dva možné scénáře: opětovné setkání obou aktérů, nebo zapojení třetí strany – a to buď z vlastní vůle, či po vyzvání protivníkem,“ vysvětlují autoři studie. Zatímco ke „smírčím kontaktům“ dochází nejčastěji mezi vzdáleně příbuznými prasaty, u sporů blíže příbuzné dvojice obvykle zasahuje třetí jedinec. Od toho, zda nejprve zamíří k oběti, nebo k útočníkovi, se pak odvíjejí jejich následné vzájemné kontakty – pokaždé však ve prospěch „slabšího“. Blízkost dalšího prasete uklidní oběť natolik, že se nadále projevuje prokazatelně méně úzkostně, a to i v případě, že agresor napadání neomezil. Pokud se „neutrální“ prase naopak jako první dostane k útočníkovi, zareaguje dotyčné zvíře zklidněním a výrazně sníží množství střetů se soupeřem.

TIP: Opičí machiavelista: Šimpanzí manipulátor rozmetal vědecké hypotézy napadrť

Z uvedených závěrů vědci odvozují, že prasata mohou mít schopnost cíleně ovlivňovat sociální a emocionální prožitky sebe sama či druhých. Zároveň však dodávají, že se výsledky studie týkají výhradně jedné skupiny a nemusejí nic vypovídat o charakteristickém chování celého druhu. 

V polovině dubna vyrazila na dlouhou cestu k Jupiteru a jeho měsícům evropská meziplanetární sonda Juice. Start se povedl na jedničku, nyní ale musí operátoři řešit nepříjemný problém s radarovou anténou RIME (Radar for Icy Moons Exploration). Sonda má potíže s vysunutím nejdelší antény.

RIME je pozoruhodný experiment určený k průzkumu nitra Jupiterových ledových měsíců. Jsme nesmírně zvědaví, jak to tak vypadá pod ledem a zařízení RIME nám to může zprostředkovat, pokud ovšem bude v provozu. Jde o radar, který pracuje na frekvenci 9 MHz, a který díky tomu „vidí“ pod led. Jeho 16metrová anténa by měla vysílat rádiové vlny, které zobrazí struktury pod ledem do hloubky devíti kilometrů, s vertikálním rozlišením až do úrovně 30 metrů.

Jak osvobodit anténu?

Při kontrole jednotlivých systémů sondy Juice po jejím startu vyšlo najevo, že se anténa radaru RIME nevysunula, jak měla. Operátoři mise Juice v pozemním středisku řízení misí ESA v německém Darmstadtu dělají všechno možné, aby anténu uvolnili. Mají prý celou řadu nápadů a triků, které by mohly zablokovanou anténu uvolnit.

Testování zmenšeného modelu antény RIME, umístěného na vrcholu modelu sondy Juice, v nizozemském zařízení Hertz. (foto: ESA, M.Cowan, CC BY-SA 3.0 IGO)

Jak je patrné na snímcích palubní kamery Juice Monitoring Camera, která má výhled na část antény RIME, prakticky každý den se anténa o malý kousek povysune. V pátek 28. dubna byla anténa RIME, která by měla  být nejdelší ze všech antén sondy Juice, vysunuta asi do třetiny požadované délky. 

TIP: Do vesmíru má dnes zamířit evropská sonda Juice: Zkoumat bude Jupiterovy měsíce

Podle převládající hypotézy má celou tuto situaci na svědomí malý kolík, který se zasekl. Pokud to tak opravdu je, jde o pouhých pár milimetrů, které je nutné překonat. Operátoři mohou při uvolňování kolíku použít zážeh motoru, což by sondou zatřáslo, mohou se sondou rotovat, což by mělo podobný efekt. Další možností je natočení radarové antény a hlavně jejího držáku ke Slunci, aby se ohřála. Doufejme, že se jim povede anténu uvolnit.

Západní státy USA, od Texasu po Montanu, jsou proslulé nalezišti podivuhodných fosilií, které reprezentují ekosystémy dávných dob. V západním Wyomingu, západním Coloradu a Utahu se nalézají útvary druhohorní formace Pop Agie, která vznikla v období svrchního triasu, asi před 230 miliony let.

V posledních desetiletích ale tato formace nebyla příliš studovaná. Nedávno to změnil tým paleontologů, který vedl David Lovelace z Wisconsinské univerzity v Madisonu. Vědci v tomto místě objevili fosilii přibližně metr dlouhého rhynchosaura, tedy zástupce dávno vymřelé skupiny z širšího příbuzenstva krokodýlů a dinosaurů, která se na Zemi vyskytovala do konce triasu. Svůj výzkum paleontologové publikovali v odborném časopisu Diversity.

Ještěr z území Arapahů

Nově objevený rhynchosaurus dostal jméno Beesiiwo cooowuse, s výslovností „Bah-se-wa’ ja’ aw-wu sa,“ které je odvozené z jazyka původních obyvatel kmene severních Arapahů. V překladu to znamená „velký ještěr z oblasti Alcova,“ kde byla fosilie nalezena a která je součástí území severních Arapahů ve Wyomingu.

Badatelé objevili celkem 12 fosilií rhynchosaurů, z nichž tři podle zubů náležejí k dotyčnému nově objevenému druhu. Jako všichni rhynchosauři byli i tito příslušníci nově popsaného druhu býložravci, přičemž jejich lebka byla vybavena mohutným zobákem, čelistmi a zvláštními zuby, jimiž drtili nepoddajnou rostlinnou stravu.

TIP: Zavalití draci s gigantickými hlavami kralovali potravnímu řetězci triasu

„Průzkum formace Pop Agie a objev nového rhynchosaura jsou významné především kvůli tomu, že jde o doposud nepříliš známé období, kdy probíhala evoluce nejranějších dinosaurů,“ vysvětluje Lovelace. „Tyto fosilní vrstvy mají potenciál pro objevy z fosilního záznamu, který se jinak neobjevuje nikde jinde v Severní Americe. Je to pro nás unikátní okno k počátkům historie dinosaurů.“

Kolorovaná fotografie zachycuje Jevdokiju Beršanskou, velitelku 588. nočního lehkého bombardovacího leteckého pluku, později proslaveného spíše pod názvem 46. gardový noční bombardovací letecký pluk, udílející osádce poslední pokyny před bojovým letem.

Hrdinky SSSR

Snímek vznikl v roce 1942 a zbylé dvě „noční čarodějnice“, jak jim přezdívali němečtí vojáci, jsou Jevdokija Nosaľová a Nina Uljaněnková. Obě později obdržely Zlatou hvězdu hrdiny SSSR, Nosaľová bohužel posmrtně. Beršanská měla již před začátkem války desetiletou praxi jako instruktorka létání a pilotka u civilních aerolinií a při zformování jednotky byla mezi dobrovolnicemi ve svých téměř 30 letech nejstarší. I díky bohatým zkušenostem mimo jiné s létáním v noci a podle přístrojů velela „nočním čarodějnicím“ od zformování útvaru až do samého konce války a jako jediná žena v historii obdržela Řád Suvorova.

TIP: Čarodějnice bez košťat: Vznik ženských leteckých jednotek s Sovětském svazu

Podle vzpomínek příslušnic pluku byla Beršanská každou noc na startovací dráze a osobně sledovala odlety jednotlivých osádek na pomalých dvojplošnících Polikarpov Po-2, aby je pak při příletu z bojové akce zase vítala.

V roce 2012 se Kolumbijka María Aderlinda Forero rozhodla podstoupit chirurgické podvázání vejcovodů. María byla v té době matkou čtyř dětí a další potomky neplánovala. Nikterak složitý chirurgický zákrok podstoupila v nemocnici v San Jose del Guaviare a alespoň zpočátku se zdálo, že vše proběhlo hladce.

Po několika dnech ale Maríu začaly sužovat úporné bolesti v břiše a podbřišku. Lékaři zpočátku její stav přisuzovali absolvovanému chirurgickému zákroku a doporučili jí na bolest užívat analgetika. Kvůli velké vzdálenosti a nedostupnosti lékařské péče se nakonec María naučila s bolestí žít a léky na bolest pro ni byly více než 10 let běžnou součástí jejího života. Pravou příčinu ženiných problémů odhalilo až vyšetření pomocí magnetické rezonance – ukázalo se, že María má v břiše zapomenutou chirurgickou jehlu i s dlouhou nití. V současnosti María čeká na termín operace, která by jí téměř 11 let trvající noční můry měla zbavit.

TIP: Oční lékařka vyjmula pacientce z oka 23 zapomenutých kontaktních čoček

Výsledek zákroku bude pro dnes 39letou ženu důležitý i z jiného důvodu – pooperační zpráva by jí měla přinést pádný podklad pro žalobu na lékaře, který před lety v jejím těle nástroj zapomněl. Ten se k celé kauze podle kolumbijských médií staví odmítavě, a dokonce měl ženu obvinit z úmyslného polknutí jehly s cílem poškodit lékařovu pověst a získat finanční kompenzaci.

V roce 46 př. n. l. dospěl Gaius Julius Caesar k revizi kalendáře, o níž se poradil s proslulými matematiky a astronomy. Vznikl juliánský kalendář rozdělený do dvanácti měsíců o 30 nebo 31 dnech. Důležité bylo, že kalendář byl velmi moderní a se slunečním rokem se poměrně přesně shodoval, ačkoliv drobná nepřesnost tu byla: juliánský rok se s rokem slunečním rozcházel o 11 minut ročně, tedy o jeden den za 125 let. I tak jeho používání vydrželo v Evropě do šestnáctého století, v řadě zemí ještě déle (Rusko od něj upustilo po revoluci v roce 1918) a v pravoslavné církvi funguje jako církevní kalendář dodnes.

Nutná papežská reforma

Příčinou náhrady juliánského kalendáře se staly Velikonoce. Roku 325 n. l. na shromáždění v Nikaji se církevní představitelé shodli, že Velikou noc budou slavit vždy první neděli po prvním úplňku následujícím po dni jarní rovnodennosti. Ta roku 325 připadla na 21. březen. Už v roce 1324 upozornil byzantský učenec Nikifor Grigora císaře Andronika II. na nesrovnalost v kalendáři, kdy jarní rovnodennost nepřipadala na 21. března a Velikonoce se tudíž budou posouvat směrem k létu. Byzanc ovšem v té době už měla jiné starosti a navíc bylo třeba zpřesnit délku slunečního roku.

To se podařilo v roce 1551 německé astronomovi Erasmu Reinholdovi. Na základě jeho měření vypracoval italský matematik Luigi Lilio návrh nového kalendáře, v němž upravil pravidla pro počítání přestupných let. Tento kalendář papežská komise po několikaletém  koumání vybrala ze všech ostatních návrhů a 24. února 1582 papež Řehoř XIII. vydal bulu Inter gravissimas, vyhlašující kalendářní reformu. Kalendář se na počest papeže Řehoře nazývá řehořský nebo gregoriánský.  

Přijetí reformy

Reforma neproběhla hladce. Původní předpoklad byl, že se přidá 10 dní následujících po  4. říjnu, dalším dnem tedy měl být rovnou 15. říjen 1582. Jenže reformu v této době přijaly jen některé katolické státy: větší část Itálie, Španělsko, Polsko a Portugalsko. Ostatní státy ji přijaly v jiném termínu a jejich kalendáře  se tedy rozcházely s kalendáři používanými jinde, což mívalo kuriózní následky.

Podle původního plánu měl přechod na gregoriánský kalendář znamenat přidání 10 dní následujících po 4. říjnu. V dnešní době je rozdíl mezi kalendářem juliánským a gregoriánským 13 dní. (zdroj: Wikimedia Commons, Asmdemon, CC BY-SA 4.0)

Například vznikly problémy se smlouvami uzavřenými ve dnech, které pro katolické státy neexistovaly, jako byl 10. říjen 1582. Aby toho nebylo málo, obyvatelé Holandska přišli o Vánoce, protože reforma u nich připadla na 21. prosince 1582, po kterém následoval 1. leden 1583.

TIP: Proč má týden právě sedm dnů? A kde se vzala jména jednotlivých dnů?

Mimochodem, výběr říjnového termínu papež provedl právě v souladu s tím, aby bylo vynecháno co nejméně církevních svátků. V Českých zemích byla reforma provedena v roce 1584. Řada protestantských států na gregoriánský kalendář přešla až v roce 1700, Japonsko kalendář srovnalo 1873, Čína v roce 1912, Rusko 1918 a Řecko 1923.

Římská říše po sobě zanechala mnoho památek a artefaktů. Některé nálezy se opakují na každém kroku, jiné jsou ale nesmírně vzácné. Právě to je případ nedávného objevu, kterého dosáhl tým maďarských archeologů, vedený odborníky z Univerzity Loránda Eötvöse (ELTE). Poblíž města Jászberény v centrálním Maďarsku odkryli archeologové hrob, v něm spočíval lékař Římské říše.

Tento lékař byl pohřben zhruba před 2 tisíci let. Už to by bylo zajímavé. V tomto případě ale archeologové zjistili, že dotyčný lékař, muž ve věku 50 až 60 let, byl pohřben i se svými nástroji. Něco takového je přitom naprosto unikátní. Pro odborníky má takový nález nevyčíslitelnou hodnotu.

Nástroje starověkého lékaře

Místo nálezu bylo nejprve vytipováno pomocí magnetometrického průzkumu. Jde o užitečnou metodu, která archeologům umožňuje detekovat a zmapovat malé lokální změny v magnetickém poli Země. Tyto změny přitom mohou mít přirozené příčiny anebo je vyvolávají nějaké lidmi vyrobené předměty. Archeologové pak taková místa detailně prozkoumají.

U maďarského Jászberény archeologové uvedeným způsobem narazili na hřbitov z doby Avarů a pak na zmíněného římského lékaře i s jeho nástroji. Nalezená lékařská výbava zahrnuje například kleště, jehly, pinzety a vysoce kvalitní skalpely, které bylo podle hodnocení dnešních expertů možné použít i pro ty nejvíce komplikované lékařské zákroky té doby. Skalpely jsou vyrobené z mědi, složitě zdobené a mají vyměnitelné čepele.

TIP: Archeologové odkryli v Pompejích výjimečně zachovalé ostatky bývalého otroka

Je to teprve druhá podobně kompletní a výborně zachovalá lékařská výbava z časů Římské říše, která byla kdy objevena. Ta první pochází z Pompejí. Archeologové jsou přesvědčeni, že u Jászberény byl pohřbený elitní lékař, který se zřejmě vypravil do této oblasti z jiné části Římské říše, aby zde léčil někoho vysoce postaveného či důležitého. Teď přijde na řadu izotopový a genetický výzkum, který by měl poodhalit historii pohřbeného lékaře.

Většina senzorů se nachází na nohou či v jejich blízkosti, jako například receptory vibrací, které jsou umístěny poblíž kloubů. Díky metodě zvané interferometrie bílého světla mohli neurobiologové poprvé podrobně prozkoumat složité mikromechanismy v těle pavouků. Ukázalo se, že čidla pavouků jsou složena z drobounkých štěrbinek lyriformních orgánů přijímajících informace o pohybu v okolí. Citlivost každé této štěrbinky je měřitelná v nano jednotkách a klesá se zkracující se délkou štěrbinky.

Vedoucí studie Clemens Schaber se zaměřil na dospělé samičky palovčíka středoamerického (Cupiennius salei), který byl pro svoji velikost a působivé dovednosti při lovu kořisti zkoumán již dříve. „Palovčík si nestaví síť. Je nočním predátorem, který sedí a čeká,“ popisuje objekt vědeckého zájmu Schaber. „Vibrace přijímá z listů rostlin. Jak v pavučině, tak na rostlině napadají pavouci původce vibrací tehdy, když vibrační amplituda spadá do určitého rozmezí a když vykazuje biologicky významný frekvenční rozsah.“

TIP: Někteří pavouci využívají k letu důmyslnou techniku elektrického pohonu

Pokud nejsou tyto podmínky splněny, pavouk nezaútočí, ale dál v tichosti vyčkává nebo uteče. Pavouci takto zaznamenají přítomnost jakéhokoli zvířete či člověka, ale pokud vetřelec zcela věrně nenapodobuje pohyby obvyklé pro pavoučí kořist, nedočká se žádné reakce. Citlivý senzorický systém tak pavoukům umožňuje šetřit energii, kterou by jinak plýtvali na zbytečné výpady.