Že ve starověkém Egyptě existovali otroci, víme. Horší už je to se znalostí, jak vlastně otroctví na březích Nilu fungovalo. S našimi zažitými kategoriemi nevolnictví jako vynucené služby si tu nevystačíme. Termín otrok totiž jednou znamenal sluhy, podruhé rolníky a potřetí třeba dělníky nebo služebníky či válečné zajatce přidělené k práci. Egypťané v tom kdysi jasno měli, současní historici už nikoliv.

To bude bolet 

Střípek poznání do toho vnáší studie archeologů z Univerzity v Chicagu. Tým vedený Ellou Karevovou, egyptoložkou a papyroložkou, specializující se na ekonomiku starověkého otroctví, totiž oprášil již dříve objevená pečetidla. Byť jde o výrobky z bronzu, sloužila jako „značkovací železa“. Tedy předměty, jež nesou specifickou signaturu, která se po rozžhavení přitiskne na kůži a tím se vpálí do podkladu. I po zajizvení zůstane na místě popáleniny „značka“, cejch, jež většinou připisuje označený subjekt konkrétnímu majiteli.

O tom, že desítka těchto pečetidel pocházejících z různých etap mezi lety 1292 až 656 př. n. l. byla opakovaně využívána k cejchování, nebylo pochyb. Podle Karevové ale ona pečetidla nesloužila ke značení dobytka, jak bylo usuzováno dříve. „Jde o maloformátové značky, a kdyby zvíře dále rostlo, jizva vypáleného podpisu by se zmenšovala až k nečitelnosti,“ usuzuje.Poukazuje přitom na funkční paralelu s cejchovacími železy, jež se využívala za éry transatlantického obchodu s otroky o dlouhá staletí později. A také na to, že cejchování je v principu mnohem snazší než tetování. 

Jen pro někoho

I to bylo v Egyptě hojně rozšířenou záležitostí, ale Karevová na základě podrobného rozboru literárních zdrojů – a onoho nejasného vymezení termínu otrok uvádí, že tetování mělo spíše náboženský a dekorativní charakter a častěji se s ním setkáváme u žen než u mužů. Zatímco cejchování spíše označovalo člověka (muže i ženy bez rozdílu) za něčí majetek.

Představit si to můžeme třeba tak, že pracně vytvořeným tetováním sami ze sebe učiníte „otroky oddanými nějakému božstvu“, zatímco rozpáleným bronzovým pečetítkem označíte „otroky zakoupené k práci na polích“. V obou případech budeme pracovat s termínem „otrok“, ale kontext je zřetelně odlišný. Hlavní výhodou cejchování oproti tetování je pochopitelně to, že může být prováděno masově. „K rozpálení želez nepotřebujete praxi a dovednosti, jako pro tetování,“ uvádí Karevová. „Je to praktičtější." Jenže v profesionální egyptologii je jen málokdy něco přímočaré a jasné. 

Problémy působí například jeden z úseků maleb na chrámu v Medinet Habu, pocházející z roku 1185 př. n. l. Ten zachycuje válečné zajatce, kteří jsou vítěznými Egypťany „označováni“. Z obrázků ovšem není patrné, zda jsou označováni bronzovým cejchovačem, anebo tetováni. Jedni odborníci interpretují zobrazené nástroje v rukou Egypťanů jako tetovací jehly a misky poblíž jako nádoby s pigmentem. Karevová spíš vidí cejchy, které se zahřívají v peci. A těžko říct, kdo má pravdu. Je ale klidně možné, že svým způsobem mají pravdu všichni. 

Jen dočasné

Ve starověkém Egyptě totiž zjevně nebylo až tak neobvyklé, když se „otrok“ stal plnocenným Egypťanem – vzal si za partnera svobodnou ženu či muže, začal nový život s novým jménem a vystoupal po společenském žebříčku. Shabti, tedy lidé, již se dobrovolně prodali sami do otroctví, se též mohli časem vykoupit. A mnozí další byli od svého údělu osvobozeni. Jejich bývalé zařazení mezi otroky pak nebylo pro další společenské uplatnění překážkou.

„V tom případě by trvalé značení cejchem označovalo poněkud nestálý stav a nedávalo by moc smysl,“ uznává Karevová. Jaké se tedy nabízí východisko? Že cejchování bronzovými železy sice sloužilo k označování lidí, ale nikoliv otroků – spíše námezdní pracovní síly. 

Tedy zástupů dělníků najatých na těžké práce ze zahraničí – cizinců, kteří mířili do egyptského království za sezonním zaměstnáním. Tato práce byla často dřinou až otrockou. A vykonávali ji v podmínkách, jež otroctví hodně připomínají. Ale právě proto, aby byli odlišeni od běžných „otroků“, se možná tito dělníci jednorázově označovali cejchy. Hromadně a jednoduše, značkovacími železy, což dává za pravdu Karevové.

Pracovní vízum

Zastáncem této teorie je například Antonio Loprieno, egyptolog z univerzity v Basileji. „To, že by cejchovacími bronzy byli označeni jen lidé, kteří do Egypta přišli za prací, dává větší smysl. A více by to odpovídalo informacím, které máme o osvobozených otrocích.“ 

Jak to asi mohlo vypadat? Kdybyste ve starověkém Egyptě z nejrůznějších příčin upadli do otroctví, byli byste označeni příslušným tetováním. Ano, tetování bylo sice pracné, ale vzhledem k tomu, že bylo „napořád“, dávala ta námaha smysl. Ono „napořád“ je v uvozovkách schválně. Protože zrovna tak jste mohli být osvobozeni, omilostněni, mohli jste se vykoupit, anebo být přeprodáni jinému majiteli. A pak nebylo zase tak těžké tetování „přepsat“. Na nového pána, potažmo na značku, jež překryla signaturu otroctví a dala vám nové jméno svobodného člověka.

Lidská kůže sice není papír, ale překreslit na ní tetování je pořád snazší, než přepalovat cejch. Vypálený cejch, zjizvující značka rozžhaveným bronzovým pečetidlem, oproti tomu permanentně označovala zahraničního dělníka. Bylo to něco jako hodně bolavé pracovní vízum. A nálezy bronzových pečetidel skutečně spadají svou datací do doby, kdy byl počet zahraničních dělníků a vojáků v Egyptě na vrcholu.

TIP: Sami sobě otrokáři: Kořeny afrického otrokářství jsou dílem Afričanů

Současně tato úvaha není v rozporu se zmatky, jež se pojí s různými výklady staro­egyptského termínu „otrok“. Jednou to mohl být dělník či služebník nebo gastarbeiter. V tom, jak přesně v království na Nilu otroctví fungovalo, sice ještě pořád jasno nemáme, ale že se tu bronzovými pečetidly označovali spíše ne-otroci, je rozhodně zajímavá teorie. 

Mezinárodní vesmírná stanice ISS se pomalu ale jistě blíží ke konci svého provozu. NASA a další partneři ji chtějí udržet v chodu ještě do roku 2030, již nyní se ale objevují návrhy nových orbitálních stanic, které by měly umožnit další pobyt pozemšťanů na oběžné dráze. Zajímavým počinem je v tomto směru návrh evropského konsorcia Airbus, který počítá s umělou gravitací.

Airbus připravuje víceúčelový orbitální modul Airbus LOOP. Má jít o modulární segment vesmírné stanice, který nabídne tři paluby, centrifugu pro tvorbu umělé gravitace a dostatek prostoru pro čtyřčlennou posádku. Tento modul je vhodný pro budoucí velké orbitální stanice i pro pilotované dlouhodobé vesmírné mise ve vzdálenějších částech Sluneční soustavy, například pro lunární orbitální stanici Lunar Gateway nebo cestu k Marsu.

Orbitální stanice s centrifugou

Airbus LOOP zahrnuje obytnou palubu, vědeckou palubu a palubu s centrifugou, která může simulovat působení gravitace pro dva členy posádky současně. Délka i šířka modulu Airbus LOOP je přibližně 8 metrů, což vytváří prostor o velikosti zhruba 100 metrů krychlových, který je k dispozici astronautům a vybavení modulu.

Jak uvádí Airbus, koncept tří oddělených palub zvyšuje ochranu posádky, která se může v případě náhlého rizika, například během sluneční erupce, přesunout na palubu, kde bude v danou chvíli nejlépe chráněná. Paluby jsou dostupné z centrálního tunelu, který je obklopený „skleníkem.“ Tam může posádka pěstovat plodiny, které rozšíří její jídelníček.

TIP: Americké společnosti připravují komerční orbitální stanici Starlab

V případě potřeby, například kvůli nouzovému stavu jiné orbitální stanice nebo kosmické lodi, může Airbus LOOP dočasně pojmout až osm astronautů. Obytná paluba je vybavená velkými okny a zařízením pro každodenní život posádky. Na vědecké palubě jsou k dispozici počítačové terminály a další přístroje, a také přechodová komora, která umožní výstupy posádky do kosmického prostoru. Řešení Airbusu dokonce umožňuje kombinovat více modulů LOOP a v případě potřeby tak vytvořit plnohodnotnou vesmírnou stanici, vybavenou různými palubami pro různé účely a experimenty.

Aplikace Google Earth může představovat zajímavý zdroj informací i pro archeology. Tým odborníků Oxfordské univerzity, které vedl krajinný archeolog Michael Fradley, právě díky Google Earth narazil na tři římské vojenské tábory v poušti na území dnešního Jordánska. Výzkum zveřejnil odborný časopis Antiquity.

Objevené tábory, které zřejmě pocházejí ze 2. století našeho letopočtu, jsou podle vědců důkazem doposud neznámé vojenské kampaně Římské říše v této části světa. Fradley a jeho spolupracovníci se domnívají, že tyto tábory vznikly v roce 106 našeho letopočtu, za vlády velmi úspěšného a historií příznivě hodnoceného císaře Trajána.

Římská provincie na Sinaji

Trajánus mezi lety 101 a 106 porazil dáckého krále Decebala a zcela si podmanil jeho zemi. Poté v roce 106 anektoval království Nabatejců s jeho hlavní města Petra, na území dnešního Jordánska, Sinaje a jižní Sýrie, z něhož se stala římská pohraniční provincie Arabia Petraea. Odborníci byli až doposud přesvědčeni, že anexe království Nabatejců byla vcelku poklidným převzetím po smrti krále Rabela II. Sotera.

Mapa znázorňující umístění římských táborů. (zdroj: EAMENA, CC BY-SA 4.0)

O mírumilovném nástupu římské moci se zmiňují i písemné prameny z té doby. Z historie ale víme, že v podobných případech mohlo docházet k přikrášlování reálné historie, aby si noví vládci naklonili obyvatelstvo. Existence tří římských vojenských táborů naznačuje, že obsazení Sinaje nemuselo být tak hladké a nenásilné, jak se tváří písemnosti.

TIP: Archeologové objevili na severu Španělska 66 táborů římské armády z časů dobývání Hispánie

Tábory jsou velmi dobře zachovalé. Podle jejich polohy se zdá, že byly určeny spíše pro jízdní jednotky, které mohly překonat větší vzdálenosti. „Uspořádání táborů naznačuje, že se římská jízda snažila překvapivým útokem přetnout významnou komunikaci na území Nabatejců,“ vysvětluje Fradley. „Je úžasné, že se stopy takového scénáře uchovaly v pouštní krajině až do dnešní doby.“

Mezinárodní tým vědců z Harvardu, Sorbonny a École normale supérieure se zaměřil na plátna francouzského velikána Clauda Moneta a britského krajináře Josepha Williama Turnera, považovaného za předchůdce impresionismu. Malíři druhé poloviny 19. století opustili do té doby převládající realismus a začali improvizovat: Namísto přesných kontur a pečlivé kompozice volili schematické doteky štětcem, takže výsledek připomíná rozpitou směs barev, z nichž hlavní motiv vystupuje spíš nejasně. 

Ztraceno v mlze

Při prohlížení pozadí jednotlivých pláten lze snadno dojít k závěru, že šedý odstín představuje malířskou licenci při zachycování světelných podmínek dané fáze dne. Autoři zmíněné studie se nicméně rozhodli zjistit, do jaké míry hrála v celé záležitost roli doba, kdy umělci působili: Zatímco Turner se narodil v éře plachetnic a zemřel ve věku páry a uhlí, Monet vytvořil svá nejvýznamnější díla za druhé průmyslové revoluce. Oba tedy zažili velké environmentální změny.

Vlevo obraz Příjezd vlaku na nádraží Saint-Lazare, Claude Monet, vpravo Rybáři na moři, J. M. W. Turner. (zdroj Wikimedia Commons 1 + 2, CC0)

K volbě právě této dvojice vedl badatele i fakt, že lze u obou umělců vyloučit vadu zraku, jež by zapříčinila rozmazané vidění. „Ve znečištěném ovzduší se světlo rozptyluje, takže vzdálenější objekty vypadají mlhavěji. Obraz díky tomu získává bělejší odstín,“ vysvětluje jedna z autorek studie Anna Lea Albrightová, která porovnávala Turnerovy a Monetovy počiny z průběhu jejich kariéry. „S přibývajícími léty se kontury stávají mlhavějšími, barvy světlejšími a styl se mění ze spíš figurativního na víc impresionistický.“

TIP: Mona Lisa severu: Co odhalila analýza obrazu nizozemského mistra?

Srovnání historických dat o emisích oxidu siřičitého v evropských metropolích koncem 19. století potvrdilo hypotézu, že v době, kdy znečištění ovzduší dosáhlo nového maxima, začali impresionisté na svých obrazech používat stále nižší kontrast. Například na raných Monetových krajinomalbách se daly rozpoznat objekty s průměrnou vzdáleností čtyřiadvaceti kilometrů od pozice malíře, později však „viditelnost“ klesla na méně než šest kilometrů. „Impresionismus se často staví do kontrastu k realismu, ale naše výsledky ukazují, že Turnerova a Monetova impresionistická díla přece jen zachycují i určitou realitu,“ uzavírá spoluautor výzkumu Peter Huybers. 

Operace amerických sil v roce 1968 dočasně vyřadila logistická zařízení v A Shau na západě Vietnamu z provozu, ale Severovietnamci dokázali škody brzy napravit, takže v srpnu byla do údolí vyslána 101. výsadková divize, která v té době procházela reorganizací na aeromobilní svazek. V rámci operace Somerset Plain/Lam Son 246 se „křičícím orlům“ podařilo příslušníky Vietnamské lidové armády (VLA) opět nakrátko vytlačit, ale tentokrát nedosáhli takové kořisti jako na jaře. Navíc museli kvůli blížícímu se monzunu údolí brzy opustit, načež se do něj vrátili Severovietnamci.

Předchozí část: Nepokořené vietnamské údolí (1): Bitva o Hamburger Hill 1969

Křičící orli v akci

Na jaře 1969 americký vzdušný průzkum zjistil opětný nárůst vojenské aktivity včetně rozmístění tří pluků VLA. Zpravodajci situaci vyhodnotili jako přípravu k útoku na Hue. V reakci na tuto hrozbu 101. výsadková divize spustila operaci Massachusetts Striker a přehradila trasu z A Shau do Hue, přičemž narazila na přesunující se 816. prapor 9. pluku VLA. K eliminaci nárůstu nepřátelských aktivit pak americký XXIV. sbor zahájil operaci Apache Snow, v jejímž rámci provedla 3. brigáda divize výsadek do severní části údolí, aby zničila tamní síly VLA a zabránila vstupu dalších jednotek z Laosu.

Ráno 10. května po 70 minutách palebné přípravy dopravilo 65 vrtulníků UH-1H ve dvou vlnách čtyři prapory výsadkářů na pět přistávacích ploch. Jako první navázali kontakt s protivníkem příslušníci 3. praporu 187. výsadkového pluku (3/187), vysazení poblíž hory Dong Ap Bia vysoké 937 metrů, kterou měl velitel praporu podplukovník Honeycutt v úmyslu propátrat jako první. V odpoledních hodinách tak rota B praporu narazila asi 1 000 m severovýchodně od vrcholku na VLA. 

Krvavá kóta 937

Následujícího dne pokračovalo propátrávání terénu, a zatímco roty A a C nacházely při postupu k laoské hranice hojně používané stezky, rota B vyrazila po objevených stopách k vrcholu 937 a brzy narazila na zakopaného nepřítele. Pod palbou kulometů, RPG a minometů se musela stáhnout a na její podporu byly nasazeny letecké údery, bitevní vrtulníky i dělostřelectvo. Američanům se podařilo zkonsolidovat, ale utrpěli těžké ztráty vlastní palbou, když šest raket z bitevníku AH-1G pět mužů zabilo a 35 ranilo, a to včetně velitele praporu.

Do konce dne útočníci Severovietnamce vytlačili z některých postavení, kde nalezli dokumenty svědčící o přítomnosti 29. pluku VLA. V pondělí 12. května podplukovník Honeycutt, který navzdory včerejšímu zranění zůstal v boji, provedl přeskupení svých sil a na pomoc rotě B přesunul další dvě roty. Současně byla nasazena palebná podpora k umlčení bunkrů. Dalšího dne prapor obnovil útok, ale ani nápor dvou rot nedokázal protivníka vytlačit, takže do boje musela opět zasáhnout palebná podpora, díky níž se podařilo americké ztráty redukovat na čtyři padlé a 33 raněných. 

Tragický omyl

Pátý den operace, 14. května, se zpočátku vyvíjel slibně – už v 9.30 se jedna z čet roty B prodrala na hřeben, leč záhy musela pod těžkou palbou ustoupit. I přes masové nasazení těžkých zbraní se podařil jen omezený územní zisk, ale díky dobytí části severovietnamských pozic Američané zjistili, že protivník zatím ztratil 76 padlých – sami museli v průběhu dne odepsat dalších pět padlých a 58 raněných. K potlačení odporu nepřítele, jehož sílu Honeycutt odhadoval na dvě až tři roty, uvolnil velitel brigády plukovník Conmy další svůj prapor, který však mohl do boje zasáhnout až 16. května, takže v průběhu patnáctého nesli celou tíhu útoku příslušníci praporu 3/187.

TIP: Hvězdný svit nad Vietnamem: Americká operace Starlite 1965

Opět se opakoval scénář předchozích dní, kdy se navzdory masivnímu ostřelování dařilo likvidovat postavení VLA jen obtížně. Severovietnamcům se dokonce povedlo nepozorovaně rozmístit v blízkosti pozic Američanů dálkově odpalované miny, které pak zasáhly hlavně vyčerpanou rotu B. Další pohroma nastala kolem 14. hodiny, kdy bitevní vrtulník omylem zasáhl velitelství roty B, a to v okamžiku, kdy se její čelní sledy nacházely pouhých 150 metrů od vrcholu a připravovaly se k závěrečnému úderu. Za oběť tragickému omylu padli nejen dva mrtví a 14 zraněných, ale i úspěch celého útoku, protože rota musela být stažena z kontaktu.

Dokončení: Nepokořené vietnamské údolí (3): Bitva o Hamburger Hill 1969

Farmářská rodina Forteyů z velšské oblasti Cwmbran se v roce 2021 zapsala do Guinnessovy knihy svou rekordní slunečnicí. Tehdejší velikánka vážila 5,2 kg, nová pokořitelka však posunula hranici o dalších 1,2 kg. Jedná se o výsledek dlouhodobého šlechtění ze semene Fortey Giant Sunflower, jehož kultivaci se rodina věnuje už déle než sto let. Podle Kevina Forteye navíc péče o takové obry není snadná, protože neunesou vlastní tíhu, a musejí se proto speciálně podepírat. Rekordní slunečnice rostla zhruba 20 týdnů a na výšku měřila 3,35 metru.

TIP: V Izraeli vypěstovali rekordní jahodu, váží téměř 300 gramů a měří 18 centimetrů

Rodina Forteyů na své zahradě uplatňuje přísné ekologické postupy. Před výsadbou vždy kontrolují pH půdy a pro podporu růstu využívají organické inokulanty, kompostový čaj (směs vody, kompostu a dalších složek bohatých na mikroorganismy), a také jednu speciální přísadu – netopýří trus neboli guáno. Tím nejdůležitějším je ale podle Kevina Forteyho dostatek vody.

Štěpánka Belgická, někdy uváděná i jako Stefanie Rakouská, opravdu neprožila společně se svými sourozenci šťastné dětství. Její otec Leopold II. Belgický se choval jako tvrdý obchodník. Žena ani děti pro něj nic neznamenaly. Zejména jeho zásluhou bylo manželství nešťastné. Bohužel ani matka Marie Henrietta nedokázala dětem vytvořit láskyplné prostředí.

Když začali ve Vídni na Rudolfa tlačit, aby se oženil, nastaly problémy. Vhodných nevěst jaksi nebylo! Tehdy si vzpomněl na patnáctiletou dceru belgického krále. Ti dva se k sobě ale vůbec nehodili - on všestranně vzdělaný a protřelý intelektuál, ona nevzhledná, hloupoučká a bez jiskry. On skoro ateista, ona katolička jako poleno. Jakkoli hrál Rudolf šťastného a zamilovaného ženicha, nebyla to pravda. Do role se jen stylizoval. 

Osm let soužení

První dva roky žili manželé Praze, protože zde byl Rudolf coby velitel pluku zaměstnán. Když v roce 1883 očekávali prvního potomka, přestěhovali se do Laxenburgu, kde se jim narodila dcera Alžběta.

I když se zpočátku manželství vydávalo za šťastné, ve skutečnosti šlo o naprostý debakl. Lehkomyslný Rudolf pokračoval ve svých promiskuitních vztazích. Vrátil se k životu, na nějž si navykl za svobodna. Štěpánka si svým povýšeným chováním všechny velice rychle znepřátelila. Vzrůstaly také Rudolfovy konflikty s otcem. Nejen pro diametrálně odlišné politické názory. Starý pán se rozčílil poté, co dal Rudolf najevo, že se hodlá rozvést. Situace vyústila do mnohokrát popsané tragédie v Mayerlingu.

TIP: Muž mnoha lásek: Korunnímu princi Rudolfovi padaly ženy k nohám

Pětadvacetileté Štěpánce se neustále dávalo najevo, že nese skutečnou vinu na smrti svého muže. I když ji finančně docela dobře zajistili a získala titul korunní princezna-vdova, ztratila své někdejší výsady. Pak se Štěpánka seznámila s uherským diplomatem hrabětem Elemérem Lónyayem. Nerovný sňatek se souhlasem císaře proběhl v roce 1900 na zámku Miramare u Terstu. Poslední dny vydařeného manželství prožili v benediktinském klášteře v Pannonhalmě v Maďarsku. Našli tam azyl před blížící se Rudou armádou. Tam Štěpánka v srpnu 1945 zemřela. 

Bouřkové mraky na obzoru působí zlověstným dojmem. Jak nedávno zjistil mezinárodní tým vědců, nemusí to být jenom kvůli samotné bouři. Mraky totiž mohou obsahovat rezistentní bakterie, které pak cestují na velké vzdálenosti. Z výzkumu, který zveřejnil časopis Science of The Total Environment, plyne, že rezistence vůči antibiotikům nám doslova visí nad hlavou.

„Jde o bakterie, které obvykle žijí na vegetaci nebo na povrchu půdy,“ uvedl vedoucí výzkumu Florent Rossi z Lavalovy univerzity v kanadském Québecu pro agenturu AFP. „Náš tým zjistil, že se tyto rezistentní bakterie mohou dostat s větrem vysoko do atmosféry, kde vystupují do mraků. S nimi se pak mohou dostat velmi daleko.“

Hledání rezistence v mracích 

Vědci analyzovali vzorky, které získali na stanici pro výzkum atmosféry na vrcholu ikonického vyhaslého vulkánu Puy de Dome v centrální Francii, v nadmořské výšce 1 464 metrů. Vzorky byly odebrány mezi zářím 2019 a říjnem 2021. Rossi s kolegy v nich pátrali po genech nesoucích rezistenci vůči antibiotikům.

Zkoumané vzorky obsahovaly 330 až více než 30 tisíc bakterií v 1 mililitru atmosférické vody z mraků. U těchto bakterií badatelé objevili celkem 29 různých podtypů genů pro rezistenci vůči antibiotikům. Zatím si nejsou jistí, jak velké zdravotní riziko jejich zjištění může představovat. Podle odhadů jen asi 5 až 50 procent organismů, které takto detekujeme v atmosféře, zůstává v životaschopném stavu.

TIP: Gen superbakterií vědci nalezli i na jednom z nejodlehlejších míst světa

„Atmosféra je pro bakterie velmi nepřátelská. Většinou se tam nacházejí bakterie, které nepronikají do lidského těla,“ zdůrazňuje Rossi. „Lidé se nemusejí bát chodit ven, když prší. Zatím ale není jasné, zda se geny s bakteriální rezistencí mohou přenést z bakterií v mracích do dalších bakterií, které by již člověka mohly ohrozit.“

Prodlužující se dny, rostoucí teploty a první rašící pupeny náležejí mezi neklamné známky blížícího se jara. Patří k nim i charakteristická vůně podobná té, kterou cítíme po dešti a již mnozí vnímají jako příjemnou či romantickou. Nejde o náhodu: Obě totiž mají stejnou příčinu, kterou by ovšem uvedenými přívlastky nejspíš označil málokdo.

TIP: Vůně stránek: Proč nám knihy voní?

Mezi živočichy probouzející se po zimní pauze patří k nejaktivnějším drobní šestinožci chvostoskoci, žijící v půdě a živící se mimo jiné bakteriemi Streptomyces. Právě ty vylučují organickou sloučeninu geosmin s typickým zemitým pachem, jež chvostoskoky láká. Pro bakterii se jedná o rozmnožovací strategii, neboť po průchodu trávicím traktem miniaturního živočicha se její spory rozšiřují podobně, jako se semena rostlin šíří ptačím trusem. Podle evolučních biologů symbióza Streptomyces a chvostoskoků úspěšně funguje už 450 milionů let.

Chvostoskoci jsou kosmopolitní živočichové odolní vůči výkyvům podmínek prostředí. Žijí v půdě, humusu, v opadu, na povrchu půdy, někdy i na vodní hladině, na firnových polích či okrajích ledovců. (foto: Shutterstock)