Netopýři si o svém okolí vytvářejí představu z ultrazvuků, které se k nim odrazí od nejrůznějších překážek. Echolokací hledají také potravu a například druhy lovící hmyz najdou za letu i miniaturního komára. Někteří noční motýli si proto vyvinuli pestrou škálu důmyslných strategií, jak zůstat pro netopýří echolokaci neviditelní. Některé rostliny se naopak co nejvíce snaží, aby se netopýrům „ukázaly“. 

Značky pro noční opylovače

Řada netopýřích druhů je býložravá a živí se nejrůznějšími plody nebo nektarem z květů. To je výhodné jak pro netopýřího „lovce“, tak i jeho rostlinnou „kořist“. Při sání nektaru ulpí netopýrovi na hlavě a na těle pylová zrna a on je pak přenese na další květy. Netopýři hodující na ovoci roznášejí s trusem semena a napomáhají tak k šíření daného rostlinného druhu. Rostlinná „kořist“ se proto – na rozdíl od lovených živočichů – neskrývá. Naopak, snaží se být co nejnápadnější a dělá vše pro to, aby netopýr její květy nebo plody nepřehlédl.

Netopýři létající v noci sice nejsou slepí, ale na zrak se dvakrát nespoléhají. Pestrými barvami květů je proto rostliny k opylení nenalákají. Květy tak o sobě dávají vědět vůněmi a tím, že jsou nápadné pro netopýří echolokátor. Mnoho rostlin dosáhlo evolucí toho, že jejich květy nebo plody dokonale odrážejí echolokační zvuky a příslušný netopýří druh je v žádném případě nemine. Vnímá je zřejmě podobně intenzivně, jako my lidé vidíme reflexní výstražné značky ve světlech automobilu. 

Vůně a majáky liánových květů

Pokusy s jihoamerickou glosofágou lesní (Leptonycteris curasoae) odhalily, že tento netopýr vyhledává květy kaktusu Pachycereus pringlei jak podle vůně, tak s využitím odrazu echolokačních zvuků. Dokonalé umělé náhražky květu, které nevoní, glosofágu nezajímají. Stejně tak jí však zůstane lhostejná vůně kaktusového květu, pokud spolu s ní echolokačním smyslem nezaregistruje „obrázek“ typický pro kaktusový květ. 

Kubánská pralesní liána Marcgravia evenia láká ke svým květům glosofágu dlouhojazyčnou (Glossophaga soricina) zvláštně tvarovaným listem vyrůstajícím v těsném sousedství květu. Z hlediska zachytávání slunečních paprsků pro fotosyntézu je tento list krajně neefektivní. O to dokonaleji však odrážejí echolokační zvuky glosofág. Díky tomu květy liány glosofágám na dálku „září“ jako echolokační maják. 

Dokonalí opylovači a přesní letci

Liána Marcgravia evenia roste v pralese velmi řídce a jednu rostlinu od druhé dělí často poměrně velké vzdálenosti. Rostlina tedy potřebuje velmi pohyblivého opylovače a k tomu se glosofága dlouhojazyčná dokonale hodí. Dokáže se u květu vznášet na místě podobně jako kolibřík a pro sání nektaru ji příroda vybavila jazykem, který je bezmála stejně dlouhý jako tělo samotné glosofágy. Aby netopýr pokryl svou potřebu nektaru, navštíví za noc stovky květů a urazí přitom značné vzdálenosti.

Podobně je tomu u netopýrů konzumujících nejrůznější plody. Jihoamerický listonos krátkoocasý (Carollia perspicillata) má v oblibě plody pepřovníku (Piper). Zralé plody vyhledává čichem podle jejich typické vůně. Pro přesné zacílení manévru, během kterého za letu uškubne plod tlamou, využívá echolokaci. 

Neviditelné pozadí kaktusových chlupů

Kaktus Espostoa frutescens roste tu a tam na svazích ekvádorských And. Jde o endemický druh, s nímž se už nikde jinde na světě nepotkáte. Jeho sloupcovité, tlusté stonky nesou celkem nenápadné květy, které se otvírají se soumrakem, aby nabídly nektar netopýrům glosofágám bezocasým (Anoura geoffroyi). Glosofága je pro kaktus ideálním opylovačem, protože pyl nachytaný na srsti roznáší na rozlehlých územích. To je pro rozptýleně rostoucí kaktus životně důležité. 

Vědci z týmu Wouta Halfwerka z amsterodamské Vrije Universiteit se však pozastavili nad skutečností, že květy kaktusu jsou celkem nenápadné a echolokační smysl glosofágy bezocasé na sebe nijak zvlášť neupozorňují. Rozhodli se proto pro pokusné měření. Vytvořili přesnou kopii hlavy glosofágy a umístili jí do tlamy reproduktor, z nějž přehrávali záznam netopýrových echolokačních ultrazvuků. Uši atrapy byly pak vybaveny mikrofony, které zachytávaly dražené echolokační zvuky. 

Měření odhalilo zajímavý trik kaktusu. Samotný květ v odrážení echolokačních zvuků skutečně nijak nevynikal. Na stonku kaktusu ho ale obklopuje plocha porostlá měkkými chlupy, které echolokační zvuky velmi silně tlumí. Zvláště výrazný byl tlumivý efekt pro zvuky s kmitočtem nad 90 000 hertz, což jsou právě frekvence echolokačních ultrazvuků glosofágy bezocasé. To znamená, že pro netopýra je květ na pozadí chlupů tlumících ultrazvuk velmi nápadný. 

Ochrana před sluncem i tlumič

Andský kaktus Espostoa frutescens tedy upozorňuje na své květy zcela protichůdnou strategií, než jakou využívá liána Marcgravia evenia k nalákání glosofágy dlouhojazyčné. Nezvýrazňuje květy samotné, ale zvyšuje jejich „echolokační kontrast“ vůči pozadí. 

Chlupy čili trichomy rostoucí na kaktusu Espostoa frutescens kolem květů plnily původně ochrannou funkci. Stínily květy před ultrafialovým zářením, chránily je před vysycháním a stavěly se do cesty živočichům, kteří by si na nich chtěli pochutnat. Ve snaze kaktusu „domluvit se“ s opylovači z řad glosofág se u trichomů evolučně prosadily i vlastnosti zajišťující tlumení echolokačních ultrazvuků. 

TIP: Nepoznaní géniové nočního letu: Fakta a mýty o netopýrech

Zatím není jasné, nakolik utlumení ultrazvuků napomáhá glosofágám v nalézání květů. Našli by netopýři květy i bez trichomové „nápovědy“? A s jakou úspěšností? To se vědci chystají ověřit experimentem, při kterém některé kaktusy „oholí“. Budou pak porovnávat úspěšnost glosofág při vyhledávání květů, jimž trichomy zajišťují větší nápadnost, s květy, které o toto zvýhodnění přišly. 

Středověká města, která si dnes romanticky spojujeme hlavně s gotickými chrámy a spletitými uličkami, se vyznačovala výrazným podílem chudiny. Čtvrtina až polovina obyvatel náležela k nemovitým řemeslníkům či obchodníkům, kteří nevlastnili žádný majetek. K nim je třeba připočítat ještě asi desetinu až pětinu natolik nuzných jedinců, že je městské seznamy plátců daní vůbec nezaznamenaly – jako třeba žebráky, tovaryše či nevěstky.

Zhruba dvě třetiny obyvatel si nemohly dovolit ve městě dům, a často ani vlastní domácnost. Šťastnější část bydlela u měšťanů, kteří je u sebe nechávali za poplatek či službu, případně „pro milosrdenství Boží“: V některých domech středověké Prahy tak žilo i patnáct rodin. Jiní nacházeli azyl například na schodech chrámů, kam nesahala pravomoc biřiců, zatímco další rodiny přespávaly před městskými branami. Největší část chudiny však přebývala v provizorních brlozích na okraji města. V případě Prahy se jednalo o kolonii chatrčí Krakov, kde nocovali zejména nádeníci a nosiči.

Bez peněz to nejde

I ve středověku samozřejmě každý vynakládal nutné výdaje na obživu. Kromě toho zkoušelo finance od všech obyvatel v různém intervalu vymáhat město a s vrcholícím středověkem se stala neodbytnou rovněž církev. Kdo nemohl platit, tomu zabavili nástroje, nábytek či ošacení. Jediné řešení složité životní situace skýtaly půjčky, které ovšem dlužníka vždy uvěznily v neřešitelné pasti chudoby. 

Nejčastější typ úvěru, tzv. hantpfant, zahrnoval zástavu. Půjčovat peníze zárukou za movitou věc mohl teoreticky každý měšťan. Nicméně na rozdíl od hostinských a Židů, kteří se díky zvláštnímu privilegiu stávali při nesplácení majitelem předmětu, museli ostatní zapsat zástavu u rychtářského soudu a tam se později případně domáhat jejího vydání. Takových případů nebylo málo: Čtveřice dochovaných pražských knih rychtářského soudu z předhusitských let obsahuje přes dva tisíce dokladů jen o propadnutí zástavy při nesplácení zápůjčky nižší než kopa grošů.

Neskrývaná lichva

Proti úrokům církev vystupovala, ale „řešení“ bylo překvapivě snadné: Dlužník se věřiteli jednoduše upsal k vyšší částce, než jakou od něj obdržel. Běžné bývalo rovněž ujednání, že „peníze peněz rukojmí jsou“ – takže pokud dotyčný přestal platit, dosavadní splátky propadly a dluh se vymáhal znovu v plné výši. Docházelo k tomu přitom často, neboť se půjčky vracely po malých částkách a neobvyklé nebylo rozvržení třeba na sto dvacet splátek.

TIP: Za penězokazectví hrozilo ve středověku upálení nebo i uvaření ve vroucím oleji

Při nesplácení čelili dlužníci exekuci, jelikož věřiteli automaticky ručili celým svým majetkem. Vedle vyrovnání pohledávky pak museli odvést patnáct grošů rychtáři, který exekuci vykonal. Jestliže peníze neměli, nezbývalo jim než dluh uhradit prostřednictvím výrobků nebo ho odpracovat. A pokud dlužník nezaplatil do čtyř týdnů, byl povinen odvést dvojnásobek. Nepřekvapí, že se lichva stala hlavním cílem kritiky reformních kazatelů – ačkoliv se jí běžně živili i někteří duchovní. 

Až doposud jsme vznik prstenců u vesmírných těles považovali za vcelku prostou záležitost. Pokud se vhodný materiál dostane na orbitu kolem takového tělesa ve vhodné vzdálenosti, vznikne prstenec. Letos v únoru ale astronomové objevili prstenec u trpasličí planety (50000) Quaoar v Kuiperově pásu, který do těchto standardních představ nezapadá. Je totiž jinde, než by měl být.

Aby toho nebylo málo, početný mezinárodní tým astronomů vystopoval druhý prstenec Quaoaru, který opět popírá naše dosavadní hypotézy o vzniku prstenců vesmírných těles. Jejich studii zveřejnil odborný časopis Astronomy & Astrophysics. Pro každé těleso Sluneční soustavy existuje Rocheova mez, která vyplývá z hustoty daného tělesa a hustoty materiálu na jeho orbitě. Prstence by měly vznikat výhradně po tuto mez a dál ne. U trpasličí planety Quaoar to ale očividně neplatí.

Nemožné prstence Quaoaru

Quaoar má průměrnou velikost zhruba 1 100 kilometrů a Slunce obíhá zhruba ve vzdálenosti 44 AU. Má vlastní systém oběžnic, který tvoří měsíc Weywot o průměru asi 160 km. Weywot obíhá trpasličí planetu ve vzdálenosti asi 14 500 kilometrů, což odpovídá asi 13 průměrům Quaoaru.

První z objevených prstenců je vzdálenější. Nachází se ve vzdálenosti asi 4 050 kilometrů od Quaoaru. Druhý prstenec obíhá trpasličí planetu ve vzdálenosti 2 500 kilometrů. Oba prstence jsou přitom mnohem dál, než kde se v tomto případě nachází Rocheova mez, což je asi 1 780 kilometrů od Quaoaru.

TIP: Astronomové objevili prstence u trpasličí planety Quaoar z Kuiperova pásu

Jak je to možné? Fyzici věří, že by vysvětlením mohla být orbitální rezonance. Tento jev souvisí s oběžnými drahami těles, mezi nimiž existuje gravitační vazba, čili rezonance, a projevuje se tím, že oběžné doby zmíněných těles odpovídají poměrům malých celých čísel. Zároveň víme, že se orbitální rezonance projevuje v uspořádání prstenců, i když to obvykle bývá uvnitř Rocheovy meze.

Když se válečný veterán z americké občanské války John Stith Pemberton (1831–1888) vracel v roce 1866 do rodné Georgie, mohl si na jednu stranu gratulovat: přežil smrtelné zranění. Zároveň si však ve válečné vřavě „uhnal“ silnou závislost na morfiu. A právě tomu paradoxně vděčíme za vznik Coca-Coly – nápoje, kterého se dnes po celém světě denně zkonzumuje na 1,7 miliardy lahví či plechovek.

Původně vystudovaný lékárník Pemberton totiž začal ve snaze zbavit se závislosti na opiátech experimentovat se vším, co mu přišlo pod ruku. Výsledkem se stal „lektvar“ obsahující různé přísady včetně tehdy populárního kokainu a alkoholu. Svoji odvykací medicínu nazval válečný veterán Pembertonovo francouzské víno koky a doporučoval ji zároveň na řadu žaludečních, ledvinových i nervových chorob. Oblíbený preparát měl však jednu zásadní nevýhodu – z vyléčených narkomanů se stávali alkoholici. 

Karamelové osvěžení z koky 

Už roku 1888 si proto Pemberton (také pod vlivem vlny prohibičních opatření) zaregistroval nealkoholickou verzi svého vynálezu nazvanou Francouzské víno koky. Karamelově zbarvený sirup, který dal po smíchání se sodou osvěžující a povzbuzující nápoj, nabídl poté k prodeji v jedné atlantské lékárně. Vymyslel pro něj název Coca-Cola a podpořil jej i první reklamou v tisku. Právě v ní se poprvé objevilo také legendární logo, jehož autorem se stal Pembertonův společník Frank Robinson. Ten by měl jistě radost z faktu, že jeho stále používaný červeno-bílý výtvor znalo v roce 2013 celkem 94 % světové populace. Na druhou stranu by se o něj zřejmě pokoušely mrákoty, neboť si logo nikdy nezaregistroval, a připravil tak sebe i své dědice o hotové jmění. 

Všichni pijeme Colu 

V roce 1888 Pemberton zemřel a do vedení firmy se dostal Asa Candler, který v ní o rok dříve koupil třetinový podíl. Roku 1892 tak vznikla obchodní společnost The Coca-Cola Company a zahájila řadu agresivních reklamních kampaní – Cola se objevila na táccích, kalendářích a hodinkách a všudypřítomně se usmívala z billboardů či stránek tisku. Ženy, muži i děti – všichni šťastně popíjeli bublinkový karamelový drink a nikdo si nelámal hlavu s tím, že až do roku 1906 nápoj stále obsahoval extrakt z koky.

TIP: Válka limonád: Drsné dějiny perlivého osvěžení

Od roku 1894 se Cola začala prodávat v lahvích, což otevřelo dveře pro její export do celého světa. Dnes patří společnost k jednomu z nejmocnějších ekonomických impérií.

Vinou klimatické změny by se teplota naší planety mohla do roku 2050 zvednout o 1,5 °C. Na první pohled jde o zanedbatelný rozdíl, jedná se však o zprůměrovanou hodnotu, takže některé oblasti postihne mnohem vyšší oteplení než jiné. Podle americké vládní agentury National Oceanic and Atmospheric Administration stoupne kvůli tání ledovců hladina podél tichomořského pobřeží o 10–20 cm, u Atlantiku půjde až o 35 cm, a v Mexickém zálivu dokonce o 45 cm. Nerovnoměrnost je daná řadou faktorů, od tvaru břehů až po klesání či stoupání pevniny (viz V náruči moře). V současnosti přitom oblasti do 200 km od pobřeží skýtají domov zhruba třem miliardám lidí. 

Z Číny až do Indie

Problémy navíc způsobí také vytrvalé přívalové deště, po nichž se řeky vylijí z koryt. Předpokládá se, že by rozvodněné toky mohly do roku 2050 napáchat globální škody v přepočtené výši 35,7 trilionu korun, z toho 26,8 trilionu pouze v Asii. Organizace Cross Dependency Initiative alias XDI proto na základě dostupných dat o stoupání hladin řek i oceánů a jejich potenciálu poničit infrastrukturu vyhodnotila přes 2 600 regionů planety a určila, které z nich se ocitnou v největším nebezpečí.

Ze 200 nejohroženějších lokalit se jich 114 nachází v Asii: Největší zastoupení má Čína s 29 oblastmi, další dvě desítky leží v Japonsku a čtyři v Jižní Koreji. Na jihovýchodě, hlavně ve Vietnamu a Indonésii, se rozkládá 36 krizových zón; zatímco Indie má v první padesátce hned devět svých států. V bezpečí není ani Pákistán, který zažívá těžké časy již nyní: Mezi loňským červnem a srpnem výrazně stouply hladiny na třetině jeho území a voda poničila nebo zcela zdevastovala přes 900 tisíc domovů v provincii Sindh. 

Co s nespoutaným živlem?

V Číně nicméně rostoucí hladina oceánů a řek ohrožuje nejen životy, ale také ekonomiku a infrastrukturu. Provincie Ťiang-su, Šan-tung, Che-pej, Kuang-tung a Che-nan dokonce statistiku organizace XDI vedou. Jde totiž o gigantické industriální a obchodní oblasti, kde by nespoutaný živel mohl napáchat natolik zásadní škody, že by zprostředkovaně zasáhly celou planetu. 

Přepočtený hrubý domácí produkt provincií Ťiang-su i Šan-tung v současnosti přesahuje 22 trilionů korun. První zmíněná se stala centrem finančnictví, obchodu, vzdělání, vývoje technologií a také turismu. Leží přitom v deltě řeky Jang-c’-ťiang, kde v důsledku klimatické změny řádí stále silnější tajfuny. V posledních letech oblast postihly rovněž zničující záplavy a narušily tamní zemědělství, což pocítily miliony lidí. Situace je tak vážná, že vláda již investovala do protipovodňových valů. Jejich efektivita však bude postupně klesat.  

Ekonomika na vlásku

Více než stomilionový Šan-tung leží pro změnu na řece Chuang-che, má třetí největší HDP v Číně a tvoří významné zemědělské i průmyslové centrum. Přívalové deště a stoupající hladiny vodních toků mu přitom komplikují život již dnes. Loni vysoké srážky zatopily hned deset tamních velkých měst, poničily dopravní infrastrukturu a způsobily sesuvy, což mimo jiné zdevastovalo zemědělskou půdu. Problémy přicházejí takřka každé léto, s obdobím dešťů: Zástavba, která není na přívaly vody připravená, v nich totiž doslova tone. Obyvatelé proto volají po odvodňovacích kanálech i po rezervoárech, kam by mohla dešťovka z měst odtékat.

Kuang-tung obklopuje deltu Perlové řeky, má největší ekonomiku z čínských provincií a jde o domov 126 milionů lidí. Fungují tam nejvýznamnější přístavy světa a tím největším v Kantonu prošlo v roce 2021 celkem 24,18 milionu dvacetistopých kontejnerů. Loni však povodně způsobily komplikace, kvůli nimž ekonomika oblasti ztratila v přepočtu přes 22 miliard korun.

Zastavené nebo nefunkční čínské továrny a přístavy však neovlivňují pouze asijskou velmoc: Ještě v roce 2017 exportovala Čína 28 % veškeré světové elektroniky. Pokud by záplavy, které jí dnes pouze „komplikují život“, vyřadily v budoucnu z provozu továrny a logistická centra, zavládl by nedostatek na celé planetě: Ceny by rostly a původně relativně lokální katastrofa by rozkolísala globální hospodářství.

Florida v troskách 

USA mají v první dvacítce nejohroženějších regionů světa hned tři státy: Florida obsadila 10. příčku, Kalifornie zaujala 19. místo a Texas dvacáté. Od roku 1980 zažily Spojené státy 332 katastrof zaviněných počasím, se škodami přesahujícími v přepočtu 22 miliard korun. Četnost a síla záplav, hurikánů i dalších živlů se přitom pravidelně stupňují a v posledních pěti letech příroda udeřila v průměru osmnáctkrát ročně. 

Florida coby nejohroženější ze všech amerických států představuje výraznou slabinu. Její hrubý domácí produkt přesahuje přepočtených 22 trilionů korun, a jedná se tak o čtvrtou nejsilnější ekonomiku v USA. Již v současnosti ovšem zažívá rozsáhlé záplavy, zničující vlny veder, jež podněcují lesní požáry, a také drtivá tornáda. Jen za loňský rok se tam náklady na obnovu poničené infrastruktury vyšplhaly na 2,591 bilionu korun, zatímco u zbytku USA šlo o méně než polovinu. 

Obětujeme venkov!

Evropa má v první stovce nejohroženějších oblastí pouhé čtyři zástupce: německé Dolní Sasko, belgické Vlámsko, ruský Krasnodar a italské Benátsko. Poslednímu zmíněnému však povodně způsobené globálním oteplováním dělají vrásky na čele již nyní a v roce 2019 tam vysoká voda napáchala škody v přepočtu za více než 23 miliard korun.

Záplavy jsou zkrátka na mnoha důležitých místech planety nevyhnutelné, a otázkou proto zůstává, jak se s nimi vypořádat. V Číně například sázejí na koncept měst, která sají vodu jako houby. Nejenže vláda občany nabádá k zachytávání srážek do vlastních rezervoárů, ale také se snaží pokrýt maximum zastavěných ploch propustnými materiály, například porézním asfaltem: Voda pak protéká do podloží, místo aby se nekontrolovatelně valila ulicemi. Nejen čínským metropolím by zároveň měly pomoct odvodňovací kanály, ústící do moře či umělých nádrží. K regulaci řek pak nejspíš vznikne více přehrad a stanoví se rovněž zemědělské oblasti, jež se v krizi zaplaví, aby voda nepronikla až do průmyslových zón. 

Brány a vlnolamy

Na pobřežích se zřejmě začne stavět víc betonových či kamenných valů, které již dnes třeba v Británii vstřebávají energii vln – brání tím erozi půdy, ale také blokují stoupající vodu. Pokud moře lemují oblíbené pláže lákající turisty a nebylo by ekonomicky výhodné je obestavět valy, pracuje se na jejich revitalizaci. Písek je totiž přirozeně odnášen přílivem a odlivem, což záplavy usnadňuje. Odplavený materiál se proto doplňuje z méně ohrožených míst a v oblasti se rovněž instalují vlnolamy: Zmíněné konstrukce se umisťují dál od pobřeží, aby se o ně tříštily vlny, a podobnou funkci pak plní umělé ostrovy.

TIP: Zkáza světových metropolí: Jakarta, Amsterdam nebo Tokio se potápějí. Čeká je přesun? 

Velkou inspirací nejen pro Čínu by se každopádně mohlo stát Nizozemsko, jež se více než ze čtvrtiny rozkládá pod hladinou moře, a se zvládáním záplav má tudíž bohaté zkušenosti. Mezi jeho esa v rukávu patří otočná protipovodňová brána Maeslantkering, chránící před vysokou vodou Rotterdam: Dvoje gigantická vrata o rozměrech 210 m mohou přehradit celý kanál Nieuwe ústící do moře. Oba segmenty přitom k otočnému mechanismu poutají ocelová ramena dlouhá 237 metrů, a rotterdamská bariéra se tak řadí k největším umělým pohyblivým konstrukcím na Zemi. 

Explicitní politické pojmenování Rudá Vídeň evokuje režim, na nějž nemáme nejlepší vzpomínky. Ve své době však šlo o unikátní projekt. Když se sociální demokraté dostali na konci první světové války k moci, čelili zdevastovanému hospodářství i společnosti. Přesto se z Vídně rozhodli učinit jakousi výkladní skříň komunálního socialismu. V letech 1919 až 1934 tak realizovali rozsáhlý program městské obytné zástavby, reformovali oblast školství i zdravotnictví a všeobecně směřovali politiku k veřejnému prospěchu. Tak například pětinásobně zvýšili celkový počet mateřských škol, zřídili mimoškolní střediska nabízející dětem volnočasové aktivity, zavedli dotované obědy ve školách (ty byly financované z daně uvalené na noční kluby) a školami organizované bezplatné lékařské a zubní prohlídky pro celé rodiny. Na balíčky pro novorozence se použily peníze získané zdaněním sázek na dostihy.

V době, kdy mnohé podnájmy postrádaly základní sociální zařízení, se za účelem zvýšení hygienických standardů budovaly především veřejné lázně a koupaliště. Jedním z největších „chrámů hygieny“ té doby – Amalien­bad – disponoval prostorovou kapacitou přesahující tisícovku návštěvníků. Měl bazén krytý prosklenou střechou, římské lázně a na svou dobu inovativní sprchy.

Výstavba a bydlení

Velkou část energie a prostředků věnovalo vedení města rovněž na nápravu dlouhodobé bytové krize. Výsledek? Více než tři stovky nových bytových projektů.  Protože se stavební náklady hradily z veřejných peněz, udržovalo město v těchto bytech nízké nájemné. V průběhu patnácti let tak získalo nový domov přes dvě stě tisíc lidí, což tehdy dělalo přibližně desetinu obyvatel Vídně. Jednalo se v zásadě o urbanistický program, který si kladl za úkol vytvořit  rovnocennější podmínky pro moderní městské bydlení. Zahrnovalo i novou síť zdravotnických a sociálních služeb, ale i komerční obchody a gastronomické podniky. 

Byty byly přidělovány na základě bodového systému zvýhodňujícího rodiny, zdravotně postižené a méně majetné občany. Čtyřicet procent nákladů na výstavbu hradily výnosy z vídeňské daně z bydlení, zbytek z daně z luxusu a ze spolkových fondů.

Významnou novinkou celého stavebního programu Rudé Vídně byly takzvané Gemeindebauten, neboli komunitní stavby. Tyto masivní obytné bloky byly koncipovány jako roztroušená společenská epicentra. Nenabízely totiž pouze bydlení, ale i rozsáhlou infrastrukturu. Monumentální rozměry měly patřičně reprezentovat nový politicko-sociální směr vládnoucí strany. Obří bloky byly přitom zasazovány do stávající městské struktury, aniž by ji nevhodně narušovaly.

Panelák naležato

Například ikonické bytové sídliště Karl Marx Hof, postavené v letech 1927 až 1930 podle plánů Karla Ehna na Hagenwiese, sice obsáhlo kapacitu přes 1 300 bytů, ale koncipovali ho ve stylu zahradního města. Obytný superblok o délce přesahující jeden kilometr má pouze tři podlaží a nabízí prostorné vnitřní dvory, do kterých směřuje každý z bytů otevřenou lodžií. Prostřední křídlo vybavil architekt šesti věžemi vystupujícími jako reprezentativní „hrdinský“ symbol. Někdy bývaly s ironickou nadsázkou označovány za „lidové bytové paláce“. Jejich autoři se totiž až viditelně snažili dodat masivním budovám se stovkami sociálních bytů aristokratický vzhled.

V komplexu se nacházely dvě centrální prádelny, dvoje lázně, dvě mateřské školy, dvanáct mateřských poraden, domov mládeže, knihovna, zubní ordinace, ambulance, lékárna, pošta, několik ordinací lékařů a kavárny. Klasické meziválečné Gemeindebauten vypadaly velmi podobně. Hlavním vchodem s velkou branou se vcházelo do dvora. V něm rostly stromy a trávníky sloužily jako dětská hřiště. 

Pro lidi

Mnohé z těchto komunitních budov se na první pohled jeví jako tradiční středoevropské městské domy. Jen v jakémsi monumentalizovaném měřítku a doplněné velkými vnitřními zahradami. Připomínaly až jakési malé pevnosti – a skutečně se daly přizpůsobit i k vojenskému využití. V několika vídeňských Gemeindebauten se totiž bojovalo během rakouské občanské války v únoru 1934. Bránily je tehdy coby bašty sociálnědemokratické strany.

Gemeindebauten stvořily nový způsob setkávání se – dnes bychom řekli komunitní prostor. Vnitřní prostory městských bloků, které by za normálních okolností zůstaly soukromým prostorem, se otevřely veřejnosti. Stavby svým obyvatelům signalizovaly, že mají právo nejen ve městě žít, ale podílet se také na jeho podobě podle vlastních potřeb a přání. 

Podle teorie, z níž celý stavební program vycházel, mělo město nabídnout třídě těžce pracujících mnohé kulturní a sociální výhody. Mělo koncentrovat tvůrčí energii a společenský pokrok. Sociální demokraté by však jen stěží mohli realizovat projekt podobného rozsahu a zaměření, kdyby předchozí městská správa nezavedla o generaci dříve elektřinu, plyn, pitnou vodu, kanalizaci a veřejnou dopravu.

Moderní metropole

Mnozí z autorů nejpůsobivějších staveb Rudé Vídně patřili mezi žáky významného architekta a urbanisty, profesora Otto Wagnera. Někteří pracovali v jeho kanceláři právě v době, kdy navrhoval systém vídeňské veřejné dopravy. Založil jej tehdy na železnici. Jak superbloky, tak městský dopravní systém se snažily propojit staré město s novou infrastrukturou.

TIP: Šedivé dědictví komunismu: Dlouhá historie československých paneláků 

Dotované bydlení představovalo výjimečný úspěch rakouské sociální politiky i architektonické tvorby. Právě ono přineslo této krátké epoše dlouhodobě pozitivní pověst. Rudá Vídeň nás může inspirovat i v dnešní době. V situaci, kdy je pro značnou část obyvatel vlastní bydlení jednoduše ekonomicky nedostupné, nám může poskytnout užitečnou lekci o tom, jak mohou města jednat ve prospěch svých občanů… 

Vídeň má dodnes skvělé renomé jako jedno z míst s nejvyšší životní úrovní na světě. Je tomu tak i proto, že se k tomuto dědictví otevřeně hlásí a snaží se jej důstojně rozvíjet.

Už celá staletí si badatelé lámou hlavu, proč je náš kosmos takový, jaký je. Během té doby se zabývali mnoha teoriemi, které vysvětlují jeho fungování i budoucí osud. Víceméně se shodují, že vesmír, v němž žijeme, vznikl zhruba před 13,8 miliardy let a že se od té doby rozpíná. Rovněž panuje obecné přesvědčení, že průměr pozorovatelného kosmu dnes dosahuje asi 93 miliard světelných roků. Pokud jde ovšem o okolnosti jeho vzniku, detaily vývoje a budoucí osud, snaží se vedle mainstreamového pohledu – známého jako model Lambda-CDM či standardní kosmo­logický model – přinést vysvětlení i řada různě výstředních teorií. 

1. Bránový svět: Vyřeší problémy fyziky?

Obvykle považujeme za pevně dané, že náš vesmír existuje ve třech prostorových dimenzích, v nichž se celý život pohybujeme. Podle některých teorií má ovšem kosmos ještě další rozměr či rozměry, ležící mimo naši každodenní zkušenost. Mohl by tak například představovat trojrozměrnou membránu či „bránu“ vznášející se ve vícerozměrném vesmíru, který se označuje jako „bulk“ (česky hlavní či všeobjímající vesmír) nebo multivesmír.

Na první pohled je to komplikované. Bránový vesmír však řeší některé problémy, s nimiž se současná fyzika potýká. Kupříkladu Lisa Randallová z Harvardu a Raman Sundrum z Marylandské univerzity navrhli verzi bránového kosmu, jež vysvětluje pozorovanou asymetrii základních fyzikálních sil dalšími „branami“ čili vesmíry, které existují paralelně s naší bránou. U podobných modelů nicméně zůstává otázkou, jak je otestovat a případně vyvrátit. Zde by bylo možné analyzovat gravitační vlny vyzařované černými dírami, které spojují naši bránu s těmi paralelními.

3. Vesmír plný plazmatu: Důkaz inflace?

Po pravdě řečeno, i standardní kosmolo­gický model vyznívá značně „nestandardně“: Náš vesmír podle něj vznikl ve výhni Velkého třesku. Pro zmíněnou událost, které ještě příliš nerozumíme, máme dva klíčové důkazy. Jednak jde o pozorované rozpínání vedoucí k závěru, že se kosmos kdysi koncentroval ve velmi malém objemu, možná v jediném bodě – tzv. singularitě s nesmírně exotickými fyzikálními parametry. A dále se jedná o reliktní mikrovlnné záření, jež vesmír vyplňuje jako voda oceán. 

Krátce po Velkém třesku byl náš kosmos podstatně menší a také mnohem víc horký než dnes: Tvořil vlastně rozpínající se kouli žhavého plazmatu. A reliktní záření představuje otisk závěru uvedené fáze jeho vývoje. Expanze vesmíru a dlouhá doba vyústily v ochlazení zmíněného záření na dnešních zhruba 2,73 K, tedy teplotu blízkou absolutní nule. Přesto popsaný otisk počátku stále detekují naše radioteleskopy.

Reliktní mikrovlnné záření působí přesvědčivým dojmem, že je ve všech směrech prakticky stejné. Jenže takové pozorování nelze vysvětlit, pokud by se kosmos po celou svou historii rozpínal totožnou rychlostí. Mnozí odborníci proto věří, že jen nepatrný okamžik po svém vzniku ve Velkém třesku prošel krátkou, ale velmi důležitou fází extrémně intenzivního nafouknutí, jemuž říkáme kosmologická inflace: Během zanedbatelného zlomku sekundy se tak ze subatomární velikosti proměnil ve žhavou kouli o průměru několika světelných let. Související mechanismy však zůstávají velmi nejasné.

5. Stacionární vesmír: Skomírající představa

Velký třesk v současnosti poskytuje nejlepší vysvětlení počátku všeho. Podle uvedené představy byl náš kosmos původně nesmírně hustý a v průběhu času se stává řidším. Dle jedné z odlišných teorií však vesmír existuje věčně a ve stále stejné hustotě. Vzhledem k pozorovanému rozpínání by to nicméně znamenalo, že v něm musí permanentně vznikat nová hmota, a to rychlostí zhruba tří atomů vodíku na metr krychlový za milion let.

Dokončení: Bizarní teorie o kosmu: Žijeme v simulované realitě? Existují bublinové vesmíry?

Představy o stacionárním vesmíru se objevovaly po celý středověk. Počítal s nimi například filozof Siger z Brabantu, působící ve 13. století v Paříži a zastávající názor, že je kosmos věčný, nikoliv stvořený. Za své myšlenky čelil kritice církevních autorit, ale dočkal se zpodobnění v Božské komedii, v níž ho Dante Alighieri umístil do Ráje. Popsaný kosmo­logický model převládal dlouhá staletí, dokud ho nesesadil z trůnu právě Velký třesk. Dnes je teorie stacio­nárního vesmíru zcela okrajová, protože jí odporuje mnoho moderních pozorování, včetně reliktního mikrovlnného záření.

Mithridatés VI. Pontský vládl téměř šedesát let mocné říši Pontu v letech 120 až 63 před naším letopočtem. Byl to lstivý, inteligentní a vzdělaný panovník, který se stal jedním z nejnebezpečnějších protivníků Římské republiky. Svedl s Římem celkem tři takzvané mithridatské války, v nichž měla Římská republika velké problémy. Mithridatés dokonce v jednu chvíli uvažoval o invazi do Itálie.

Pontus se za jeho vlády rozkládal zhruba na území dnešního Turecka a na téměř celém pobřeží Černého a Azovského moře, včetně Krymu, a jeho vliv dosahoval až do řeckých Athén. V dnešní Anatolii se Pontus střetl s rozpínající se mocí Římské republiky, což vedlo k řadě nelítostných bitev na souši i na moři.

Král travič

Mithridatovi se přezdívalo „Král travič.“ Jeho otec byl otráven a Mithridatés byl od mládí posedlý představou, že stejná smrt hrozí i jemu. Využil znalosti tehdejší doby a pomocí postupného užívání malých dávek se stal vysoce odolným vůči několika smrtícím jedům. Své rozsáhlé znalosti jedů použil i v bojích s Římany.

Podle historických pramenů pontští vojáci používali otrávené šípy, do římských obléhacích tunelů vypouštěli nebezpečný hmyz a zvířata a vyvinuli také zápalné zbraně. Jak v článku zveřejněném v časopisu Cureus uvádí Matthew Turner z amerického Madiganova armádního lékařského centra, v jednom známém případě sehrál ve vojenské lsti a následném masakru římského oddílu hlavní roli toxický med z pylu pěnišníků.

Pěnišníky čili rododendrony obsahují jedovaté látky ze skupiny grayanotoxinů, mimo jiné i v nektaru a pylu. Včelám neškodí, ale med z pěnišníků způsobuje omámení a při těžké otravě i vážné poruchy srdečního rytmu a dýchání. Během 3. mitridatské války v roce 65 před naším letopočtem Mithridatovi spojenci Heptakomité nalíčili na postupující římský oddíl nádoby s tímto toxickým medem.

TIP: Protijed pro vládce: Kdo chtěl otrávit pontského krále Mithridata VI.?

Římané si nebyli vědomi možného nebezpečí, med snědli a nechali se omámit. Heptakomité zaútočili a celý oddíl zmasakrovali. Toto lokální vítězství ale už Mithridata nezachránilo od konečné porážky a zkázy Pontu v roce 63 před naším letopočtem. Pokusil se spáchat sebevraždu jedem, ale kvůli jeho odolnosti se mu to nepovedlo. Jeho sluha mu musel zasadit smrtelnou ránu mečem.

Královské letectvo vyšlo v srpnu 1942 z bitvy u Dieppe jednoznačně jako poražené. Přišlo o 59 spitfirů a dalších 31 jich utržilo poškození. Těžké ztráty lze přičíst nejen kvalitám Fw 190 A a jejich pilotů, ale i uplatněné taktice. Britské stíhačky měly hlavní úkol krýt pozemní jednotky, proto se nad bojištěm objevovaly v malých výškách. Tam se pak stávaly snadnou kořistí německých stíhačů útočících z převýšení. Boje u Kanálu byly velmi kruté a také Johnsonova peruť ztrácela v soubojích jednoho letce za druhým.

Předchozí část: Postrach německých fockewulfů: Stíhací eso James E. Johnson (1)

Na jeden drastický zážitek vzpomínal ještě po letech. Po útoku německých Fw 190 se poškozený stroj s britským letcem řítil k zemi a Johnson čekal, že se pilot pokusí ke zkáze odsouzený spitfire opustit na padáku: „Namísto toho, aby těch několik sekund, které mu zbývaly, využil k výskoku, muž uvnitř najednou zpanikařil a začal řvát do rádia. Něco takového jsem ještě nezažil a pár šokujících momentů jsme tomu strašlivému křiku naslouchali. Ječel, že jsme parta špinavých bastardů a že je to naše chyba, že teď hoří.“ 

Velitelem wingu

Johnson rychle stoupal po kariérním žebříčku a v březnu 1943 se stal velitelem stíhacího křídla v Kenley, složeného z kanadských perutí. Tehdy také využil své velitelské pravomoci a na svých osobních strojích začal používat kódová písmena JE – J podle iniciál svého jména. Jeho jednotka létala na vynikajících Spitfirech Mk.IX a zaznamenala ohromné úspěchy. První vítězství v nové funkci vybojoval 3. dubna, kdy k zemi poslal Focke-Wulf Fw 190. Za květen sestřelil další čtyři. V červnu pak zlikvidoval dokonce šest německých stíhaček.

V září ukončil svůj operační turnus, během kterého se vypracoval z řadového pilota na velitele celého křídla. Patřil mezi skvělé taktiky a výborně zvládal i velení velkých formací. V březnu 1944 zahájil svůj druhý turnus, opět jako velitel 144. křídla složeného z Kanaďanů, u kterých si získal velký respekt. Dne 25. dubna sestřelil dva Fw 190 a měl na účtě už 30 vzdušných vítězství. V červnu se zapojil do bojů nad Normandií a jeho křídlo se také jako vůbec první přesunulo na kontinent.

Úspěchy ve Francii

Podplukovník Johnson na 6. červen vzpomínal: „Vzbudili nás dlouho před úsvitem a já po snídani vzal své tři perutě přes Kanál. Letěli jsme nad šedou zčeřenou hladinou a pak hlídkovali nad linií pláží. Zavolal jsem velitele, který hlídkoval před námi, zda viděl nepřátelské stíhačky. Odpověděl, že ne. Já pak letěl přes Kanál ještě třikrát, ale nikde po Luftwaffe ani nejmenší známka.“

V dalších dnech však začala intenzita bojů stoupat. Johnson sestřelil svůj první Fw 190 nad Normandií 16. června. Do konce měsíce dostal ještě čtyři německé letouny. Dne 5. července poslal k zemi dva Fw 190 od skupiny I./JG 11. Sestřel druhého později popsal: „Točil jsem za ním tak prudce, až se mi zatmělo před očima. Nemohl jsem ani pořádně zamířit, a tak jsem nepřátelský stroj jen postříkal dlouhou nepřetržitou dávkou. Moje granáty ale zasáhly. Protivníkův letoun začal hořet a pak přešel do smrtelného pádu.“ Johnson tak získal 37. sestřel.

V čele svého útvaru podporoval postup pozemních vojsk Francií a v září se zapojil do bojů při výsadku u Arnhemu. Zde také 27. září sestřelil Messerschmitt Bf 109. Šlo o jeho 41. a poslední vzdušné vítězství. On sám ve vzdušném boji nebyl nikdy sestřelen a jen jedinkrát za celu válku nepřátelský stíhač zasáhl jeho letoun. 

Odchod do civilu

Na jaře 1945 začalo příležitostí ke vzdušným bojům ubývat a bylo jasné, že Luftwaffe mele z posledního. Johnson tehdy velel 127. stíhacímu křídlu a létal na novém Spitfiru Mk.XIV, žádné vzdušné vítězství však za jeho řízením již nezískal. Do německé kapitulace odlétal 516 bojových letů, během kterých 34 letadel sestřelil samostatně a dalších sedm ve spoluúčasti s dalšími piloty. Ve všech případech se jednalo o nepřátelské stíhačky.

V RAF zůstal Johnson ještě dlouho po válce a byl i na stáži u amerického letectva během konfliktu v Koreji. Podle nepotvrzených informací zde dokonce během roku 1950 odlétal několik bojových misí na proudovém F-80 Shooting Star.

TIP: Hans-Joachim Marseille: Hitlerova obávaná hvězda Afriky

V roce 1956 vyšly jeho válečné paměti nazvané Wing Leader. Když si je přečetl jeho bývalý velitel Douglas Bader, napsal mu se značnou dávkou anglického humoru: „Navzdory tomu, co tam píšeš o mně, je to nádherná kniha. Netušil jsem ale, že umíš i číst a psát.“ Začátkem 60. let se dočkal povýšení na leteckého vicemaršála a do civilu odešel roku 1965. Po celý zbytek života se věnoval střelbě, rybaření a lovu. Zemřel na rakovinu 30. ledna 2001 ve věku 85 let.

Když dnešní sloní samci dospějí, což jim trvá podobnou dobu jako lidem, každý rok se dostávají do divoké říje, která se označuje jako „musth,“ podle perského výrazu pro opilost. V tomto období stoupne hladina steroidního pohlavního hormonu testosteronu u sloních samců asi 60× a samci jsou extrémně agresivní.

Pozoruhodný výzkum mezinárodního týmu odborníků, které vedl paleontolog Michael Cherney z Michiganské univerzity, dospěl k závěru, že podobné „testosteronové šílenství“ prožívali i samci mamutů, blízkých příbuzných dnešních slonů indických. Výsledky výzkumu nedávno zveřejnil prestižní časopis Nature.

Testosteronová bouře

Badatelé prozkoumali dva kly mamuta srstnatého (Mammuthus primigenius), z nichž jeden pochází od samce a druhý od samice, které porovnali s klem samce slona afrického (Loxodonta africana). Pomocí snímkování výpočetní tomografií analyzovali strukturu klů, identifikovali „letokruhy,“ které odpovídají ročním přírůstkům a odebrali z nich vzorky pro chemické analýzy.

Při zpracování materiálu z klů použili metodu hmotnostní spektrometrie steroidů, která byla vyvinuta pro monitorování hormonů ve vzorcích z těla lidských pacientů. „Ani ve snu by mě nenapadlo, že použijeme tyto postupy pro výzkum vyhynulých zvířat,“ přiznává endokrinolog Rich Auchus z Michiganské univerzity. „Můžeme tomu říkat paleoendokrinologie.“ Badatelé si také pochvalují, že podobný postup můžeme použít i u dalších druhů dnešních i fosilních živočichů.

TIP: Překvapení: Analýza DNA šperků ze slonoviny v Kambodži odhalila mamuta

Kel mamutího samce, který zahynul ve věku asi 55 let, je starý zhruba 35 tisíc let. Analýzy prokázaly, že v těle samce mamutů docházelo ke každoročnímu dramatickému nárůstu testosteronu, podobně jako u dnešních sloních samců. Kel samice mamuta, jehož stáří je necelých 6 tisíc let, žádná taková navýšení steroidních hormonů nevykazuje. Vše nasvědčuje tomu, že se krajinou doby ledové občas potulovali testosteronem nadopovaní mamutí samci, jimž bylo velmi rozumné se zdaleka vyhnout.