V období neolitu a chalkolitu obývala východní pobřeží Jaderského moře hvarská kultura. V roce 2021 chorvatský archeolog Mate Parica ze Zadarské univerzity s dalšími kolegy analyzoval satelitní snímky okolí ostrova Korčula a objevil dávné osídlení této kultury na lokalitě Soline. Dnes je toto místo zaplavené Jaderským mořem.

Badatelé se vydali pod mořskou hladinu a v hloubce 4-5 metrů nalezli kamenné zdi, které zřejmě byly součástí pradávného sídla. Jak Parica v roce 2021 uvedl pro zpravodajskou agenturu Reuters, objevené osídlení se uchovalo díky šťastné souhře okolností. Před destruktivní silou mořských vln ho uchránily četné ostrovy a ostrůvky, které se v této části Jaderského moře vyskytují.

Kamenná cesta z neolitu

Stejný výzkumný tým stojí i za novým objevem na této lokalitě, který je neméně fascinující. Archeologové pod vrstvou bahna na mořském dně odhalili pozůstatky pradávné cesty, která podle všeho původně spojovala objevené osídlení a ostrov Korčula. Vědci použili radiokarbonové datování u zachovalých kusů dřeva z uvedené lokality a určili jeho stáří na cca 4 900 let před naším letopočtem.

Badatelé rovněž předpokládají, že v té době po nově objevené cestě chodili lidé. Tato cesta je široká asi čtyři metry a je patrné, že byla pečlivě vybudována z kamenných desek. V současnosti ji pokrývá velká vrstva bahna, což lze v podobných situacích očekávat. Podle odborníků nejsou takové nálezy příliš časté a přinášejí cenné vědecké poznatky.

TIP: Archeologové objevili ve vodách Benátské laguny potopenou římskou cestu

Výzkum u ostrova Korčula pokračuje a jak se zdá, zajímavé nálezy ještě určitě neskončily. Stejný výzkumný tým rovněž narazil na další osídlení, které je velmi podobné lokalitě Soline. Nachází se na protilehlé straně ostrova Korčula a archeologové tam již objevili neolitické artefakty, včetně kamenných čepelí a seker.

Když jsme plánovali cestu do Krugerova národního parku, pečlivě jsme prostudovali řadu průvodců. Mimo jiné jsme se v nich dočetli, že to, co prožijeme v „Krugeru“, budou patrně nejsilnější zážitky našeho života. O silných zážitcích jsme nepochybovali, ale že by „nejsilnější“?! Brali jsme to jako hozenou rukavici: „Jen se ukaž, Krugere, co v sobě máš a my pak posoudíme, jestli to bylo to nejsilnější, nebo ne…“

Milostně-tragický příběh antilopy

Na celý národní park jsme měli celkem dva týdny, což je mnohem víc času, než zde stráví průměrný turista. Když podobné území navštívíte během jednoho dne, patrně uvidíte spoustu divokých zvířat a pořídíte řadu pěkných fotek. Úplně vám ale uteče možnost vnímat v delším časovém rámci chování tamních zvířecích obyvatel a příběhy jejich života. A také smrti.

Jeden z příběhů, který se nám zaryl hluboko do paměti, byl osud samečka malé antilopky trávní, v angličtině nazývané Steenbok (Raphicerus campestris). Jednoho dne prosyceného antilopí láskou jsme ho dlouho do večera sledovali, jak se u vysychajícího napajedla dvoří samičce. Po vytrvalém nadbíhání nakonec na sklonku dne konečně dosáhl svého a postaral se o pokračování svého rodu. V tu dobu už ovšem bylo těsně před západem slunce a my jsme jen tak tak stihli místo opustit a dojet do kempu před jeho večerním uzavřením. 

Druhý den ráno jsme jako vždy z kempu vyjížděli hned s otevřením brány v šest ráno, tedy těsně před rozedněním. Při takto časném startu jednak pravděpodobně spatříte nejvíc zvířat a navíc je prožívání úsvitu v africké buši nezapomenutelný zážitek. Vše je zbarveno sytě oranžově a okolní vzduch je svěží a plný očekávání. Toho rána však byl ve vzduchu cítit také pach blížící se smrti. Když jsme míjeli vysychající napajedlo, kde jsme předešlého večera sledovali neodbytné dvoření antilopího samečka, prohlíželi jsme okolí, zda zamilovanou dvojici ještě nespatříme. Samička už byla zřejmě dávno pryč a pravděpodobně ve svém lůně nesla právě se rodící život, jehož početí jsme byli svědky předešlého dne. Sameček ale moc daleko neodešel a bylo jasné, že už ani neodejde. 

Konec v bahnité louži

Dvoření předchozího dne zřejmě bylo pro samečka tak náročné, že ho neukojitelná žízeň ve vyprahlé savaně donutila vydat se pro pár loků vody do samotného středu vysychajícího napajedla. Tam ovšem polovinou těla beznadějně zapadl do hlubokého bahna. Bylo vidět, že je už značně zesláblý z celonočního boje o život a jakákoli snaha o vyproštění se z blátivé pasti končila jen hlubším zabořením se do bažiny. Celá situace na vás, ať chcete nebo ne, zapůsobí velmi depresivně. Ještě před pár hodinami jste téhož tvora sledovali plného nadšení a života a nyní nám bylo jasné, že už brzy nebude mezi živými. 

Člověku samozřejmě v takový okamžik probleskne hlavou myšlenka samečkovi nějakým způsobem pomoct, ale pravidla přírody jsou neúprosná. Do dané situace se dostal vlastní vinou. Udělal chybu a teď za ni zaplatí. To, že smrt není daleko, dokazovala i přítomnost nedočkavých predátorů. Na stromě přímo nad napajedlem na svou chvíli čekal orel jasnohlasý (Haliaeetus vocifer). Upřeným zrakem sledoval antilopku, kterou s každým pohybem opouštěly síly. V trávě okolo napajedla zase nervózně pobíhal šakal čabrakový (Canis mesomelas), který přemýšlel, jak se k nešťastníkovi bezpečně dostat. Opravdu drsný svět.

Alespoň, že sameček již splnil svůj životní úkol. Své geny předal předchozího večera dál a teď poslouží jako potrava druhým. Možná i šakal má někde svá mláďata a díky tomu, že je brzy nakrmí mrtvou antilopkou, zachrání život jim. Alespoň s tímto vnitřním postojem jsme nakonec napajedlo asi po hodině opustili.

U stromu plného supů

Další drama, které na nás v Krugeru zapůsobilo, byl příběh žirafy. Alespoň tak jsme si celou událost pojmenovali. Shodou okolností jsme ji začali sledovat na sklonku stejného dne, kdy jsme objevili umírající antilopku. Kolem žiraf není možné projet bez povšimnutí. Nejvyšší tvorové naší planety s výškou přesahující pět metrů a hmotností blížící se 800 kilogramů člověka nemůžou nechat chladným. Kráčí si svou mimochodnou chůzí pomalu a poklidně savanou a z velikého nadhledu sledují běh světa, který se odehrává u jejich nohou. Osobně mě třeba překvapilo, jak tato zvířata zůstanou naprosto v klidu, když okolo nich prochází levhart, jeden s nejefektivnějších predátorů Afriky. Žirafy zkrátka dobře vědí, že i přes svou inteligenci, špičaté zuby a ostré drápy na ně tato šelma nemá žádné páky. 

Ovšem, jak jsme se mohli přesvědčit na vlastní oči, i neohroženost těchto obrů má v Krugeru své hranice. Naše představy o úplné nedotknutelnosti žiraf se rozplynuly při pohledu na smečku lvů hodující na uloveném, plně vzrostlém žirafím samci, který patrně podlehl jejich jedinečným loveckým schopnostem. Když jsme ulovenou žirafu sotva pár metrů od cesty nalezli, byla přinejmenším jeden den mrtvá, protože zadní nohy byly smečkou již sežrány a lvi s plnými břichy se jen líně povalovali okolo. Podobné místo v krajině naleznete velmi snadno. Většinou na něj upozorní nejblíže stojící strom, jenž bývá obsypán čekajícími supy, kteří touží po svém dílu potravy. 

Kořist uprostřed lví smečky

Místo s mrtvým žirafím samcem leželo v jižní části parku, kde mají lvi k dispozici obrovské množství zvěře od impal přes kudu, zebry a pakoně až po obrovská stáda buvolů. Jaká obrovská síla a zkušenost se musí skrývat v početné smečce, když všechna vyjmenovaná zvířata jim jsou málo a jako kořist si zvolí nejvyššího zástupce fauny na světě? V okolí jsme nalezli ještě jednu už čistě ohlodanou žirafí kostru, což dokazovalo, že zdejší smečka bude na lov elegantních dlouhánů specializovaná.

V Africe není mnoho smeček, které dokážou lovit africké obry a za tuto schopnost většinou vděčí dvěma až třem nejzkušenějším lvicím z celého klanu, který může mít i přes dvacet členů. Lovu se často účastní i samec, který má za úkol zavěsit se na atakovanou žirafu a svou vahou ji strhnout k zemi. Jak ale probíhalo udolání „naší žirafy“ zůstane navěky zahaleno rouškou noci, kdy většinou k lovům dochází. Návštěvníci parku jsou v tuto dobu zavřeni v ohrazených kempech.

U žirafí mršiny jsme strávili zbytek dne, až nás nakonec čas zahnal do kempu. Toho dne se za celou dobu sledování bohužel moc neodehrálo. Lvi se jen líně váleli okolo mrtvé žirafy a sem tam si některý z nich přišel pro sousto. Okolo se motala osamělá hyena, která však během dne neměla dostatek odvahy přikrást se blíž. Dokonce ani žádný ze supů na okolních stromech se neodvážil přistát u mršiny obklopené lví smečkou. I tak jsme si pochopitelně odváželi intenzivní zážitek. K našemu štěstí nebyla mršina příliš vzdálena od kempu, kde jsme měli strávit následujících pět dní, a tak byl plán na další ráno jasný. Tu noc jsem však dlouho nemohl usnout, přehrával jsem si celou scenerii pořád dokola a představoval si, co se asi na místě právě teď děje. Ovládnou mršinu hyeny, nebo si ji lvi uhájí? Zbude ze žirafy ráno ještě vůbec něco? S těmito myšlenkami jsem usínal.

Stopy nočního boje

Následujícího rána nám cesta k žirafě připadala nekonečná. Když jsme se asi za dvacet minut „konečně“ dostali na místo, dostal jsem odpovědi na všechny otázky. Ano, lví smečka si mršinu uhájila. A oproti večeru výrazně ožila! Jednotliví členové se střídali v trhání masa a cpali se, dokud neměli žaludky plné. Supi pořád poslušně čekali na větvích stromů. Bylo nicméně jasné, že se k mršině pokoušel dostat někdo jiný. Nikde v okolí jsme neviděli živé hyeny, ale u cesty ležela jedna zabitá, která se zřejmě dostala příliš blízko ke lvím drápům a čelistem. Zda se jednalo o osamocenou hyenu z předešlého večera, nebo šlo o člena nějakého početnějšího klanu, jsme nezjistili.

Při pohledu na odehrávající se drama člověka každopádně docela mrazí. Celé to dění v bezprostřední blízkosti je tak děsivě živé, že vás naprosto pohltí. Záběry, které jsem odmalička fascinovaně sledoval v britských dokumentech, najednou ožily přímo před našimi zraky. Byl to jeden z těch okamžiků, kdy jste si jistí, že prožíváte něco mimořádného, co už se nebude opakovat. U mršiny jsme toho rána strávili několik hodin až do chvíle, kdy se všichni členové smečky do sytosti nacpali a začali se opět jen líně vyvalovat v paprscích slunce, které se zrovna vyhouplo nad okolní stromy.

Změna poměru sil

Dalšího rána jsme znovu stáli s autem ještě před zamčenou bránou kempu jako první a netrpělivě čekali, až nám místní hlídači otevřou. Směr naší první cesty byl opět jasně dán a udělali jsme dobře, protože situace kolem mršiny se znovu změnila. Již poměrně ohlodaná kostra žirafy už asi smečce nestála za stále častější konflikty, a tak ji přenechala dvěma lvím bratrům, kteří zatím žádnou smečku neměli. Nedá se vyloučit, že v mládí byli členy oné smečky, která žirafu ulovila. Nicméně jakmile dospěli, museli ji opustit, protože jejich otec by konkurenci ze strany dospívajících teenagerů nestrpěl. 

S menším množstvím lvích strážců výrazně stoupla odvaha supů, kteří si jediné dva páry očí dokázali bezpečně pohlídat, a tak na mršině zvesela hodovali. Lví samce to evidentně dost štvalo a snažili se opeřence od své potravy odhánět, ale supi měli zkrátka takovou převahu, že jakákoliv snaha o jejich rozehnání byla zbytečným plýtváním energie na obou stranách. Přesto se o „zjednání pořádku“ lvi stále pokoušeli. Asi jen proto, aby bylo jasné, jaká je v africké savaně hierarchie. Na scéně se objevilo i několik hyen, které byly stále drzejší a k mršině se odvažovaly blíž a blíž. 

Kruger se skutečně „ukázal“

Příběh mrtvé žirafy se začal završovat následujícího dne. Na místě jsme opět byli hned s vycházejícím sluncem. Po lvech zde již nebylo ani památky. Lví samci vyklidili pole drzým hyenám, které v obležení supů hltaly zbytky mršiny. Bylo impozantní, s jakou lehkostí zvládaly odkusovat a chroupat žebra mrtvé žirafy. Síla stisku hyeních čelistí opravdu nemá obdoby. Jinak ztichlou savanou probouzející se do dalšího dne se tak do dáli nesly zvuky praskajících kostí v doprovodu šíleného orchestru hyeního kvílivého chichotání. Po tomto finálním až hororovém hyením řádění zbyla ze žirafy jen pánev a část páteře. Zbytek kostí hyeny buď sežraly, nebo roztahaly po okolí. 

Následujícího dne bylo místo činu již zcela opuštěno a jen okolní buš zůstala trvalým svědkem představení, které se zde předchozí dny odehrávalo. Podle sehranosti všech vystupujících se ale jistě nejednalo o žádnou premiéru ani derniéru, a tak se i v tento okamžik určitě na mnoha místech Krugerova národního parku odehrávají podobná představení nejkrásnějšího divadla světa. Divadla africké divočiny, které nikdy nemá divadelní prázdniny.

TIP: Spolupráce i sobeckost šakalů: U sloní mršiny panuje přísná hierarchie

Pro účastníky celé scény to byly jen všední dny strávené obstaráváním si potravy nebo snahy přežít do dalšího dne. Pro nás lidi ze srdce Evropy se však jednalo o zážitek na celý život. Pokorně jsme museli přiznat, že knižní průvodci se nemýlili. Tohle byl ten doposud nejsilnější zážitek z divoké přírody, který jsme kdy měli šanci pozorovat.

V posledních letech se vážně hovoří o návratu člověka na Měsíc, a dokonce o budování stálé lunární základny. Ta bude téměř jistě převážně záviset na zásobování ze Země, které však nepochybně doplní alespoň nějaké zemědělské úspěchy dosažené na místě. Pěstování plodin v hydroponických laboratořích je dnes běžné, experimenty probíhají i na Mezinárodní vesmírné stanici. Otázkou zůstává, zda by rostliny dokázaly prospívat přímo v měsíční půdě. 

První odpověď získali odborníci v loňském roce: V substrátech složených ze vzorků dovezených Apollem 11, 12 a 17 vypěstovali američtí vědci huseníček rolní neboli Arabidopsis thaliana, jenž se u nás vyskytuje jako plevelný druh. Jedná se o „octomilku mezi rostlinami“ – je jednoduchá, její genetiku velmi dobře známe a snadno se na ní provádějí a interpretují pokusy.

TIP: Snídaně na Marsu: Proč bude výroba jídla na rudé planetě problém?

Huseníčky vyrostly ve všech testovaných substrátech: ve třech lunárních, kdy badatelé dostali k dispozici celých 12 gramů měsíčních vzorků, a také v kontrolních pozemských, z vulkanického popela. V žádném se však rostlinám nedařilo a zdaleka nejhůř prospívaly v půdě z Měsíce. Vykazovaly změny související se stresovou reakcí na okolí, zejména na přítomnost solí, kovů a nevhodných oxidačních činidel, byly zakrnělé a víceméně neživotaschopné. Jestliže se tedy v lunární půdě nedařilo huseníčku, můžeme zatím bohužel zapomenout i na jakékoliv složitější organismy. 

Rakovina prostaty metastázovala 50letému Američanovi do mozku a vyvolala u něj tzv. syndrom cizího akcentu: Ačkoliv v Irsku nikdy nebyl ani tam nemá rodinu, začal mluvit místním přízvukem a zcela nad ním ztratil kontrolu. Nejde přitom o prvního a nejspíš ani posledního pacienta, u nějž lékaři podobný problém identifikovali.

Mezi známé vyvolávače vzácného jevu patří migrény, mrtvice, chirurgické zákroky v oblasti úst či tváře a také záchvaty. V roce 2016 začala například jistá Texasanka po operaci čelisti mluvit jako rodilá Britka. V roce 2004 byl zaznamenán příběh šedesátileté Britky Lyndy Walkerové, která po mrtvici začala mluvit s jamajským přízvukem.

TIP: Tohle není můj hlas! Vzácné onemocnění „přičarovalo“ Angličance silný cizí přízvuk

Ve vzácných případech dokonce nemusí syndrom cizího přízvuku doprovázet žádná zjevná příčina. Dokládá to například případ Emil Eganové, která se narodila a vyrostla v anglickém Essexu. Přestože se nikdy neučila žádný cizí jazyk, začala ve svých 31 letech mluvit se silným cizím akcentem. Rodilá Angličanka začala zničehonic znít jako ruská nebo polská přistěhovalkyně.

Donedávna měli odborníci za to, že nejstarší psané slovo se objevilo kolem 3. tisíciletí př. n. l. Symbolickým prvenstvím se pyšní hliněná destička, do níž starověcí Sumerové v Mezopotámii vyryli potvrzení obchodní transakce. Kamenná účtenka obsahuje údaje o prodeji třiceti koz – pomocí jednoduchých geometrických symbolů se označilo množství i druh dobytka a jméno dodavatele. 

Tzv. klínové znaky se v současnosti považují za jeden ze čtyř původních druhů písma, jež civilizace na různých místech planety vynalezly nezávisle na sobě: Kromě již zmíněného mezopotámského se k nim řadí to egyptské, čínské a mezoamerické. Veškeré další systémy pak pravděpodobně vznikly na jejich základě, nebo se jimi přinejmenším inspirovaly.

Starší, než se zdálo

Nedávný článek publikovaný v časopise Cambridge Archaeological Journal však veškeré dosavadní poznatky převrací naruby. Průzkum jeskyní ve Španělsku a Francii, jež kdysi obývali naši předkové, odhalil jakési primitivní znaky: Tečky, lomítka a hvězdičky namalované na skále nebo vyryté do klacků či kamenů zřejmě zaznamenávají sezonní aktivity zvířat, od ptáků přes ryby až po zubry. 

Obrazy jeskynních zvířat se symboly. (zdroj: Cambridge University Press, CC BY 4.0)

Nálezy se přitom datují zhruba čtyřicet tisíc let do minulosti, což by znamenalo, že byli naši dávní předchůdci výrazně vyspělejší, než se dosud předpokládalo. „Schopnost přiřadit abstraktní znaky jevům okolního světa, a zaznamenat tak minulé události i předvídat ty budoucí představovala významný posun z hlediska rozvoje intelektuálních schopností,“ přibližují autoři článku.

Zprávy o kořisti 

Vědecký tým prozkoumal přes čtyři sta jeskyní včetně proslulé Lascaux, Chauvet a Altamiry, kde se vedle vyobrazení různých živočichů nacházejí rovněž nefigurativní znaky – nejčastěji tečka, kolmá čára a symbol ve tvaru písmene Y. Podrobnější analýza 865 maleb naznačuje, že zřejmě sloužily coby komunikační jednotky: Například tečka a čárka těsně vedle některého ze zvířat označují lunární cykly a zaznamenávají uplynulý čas.

TIP: Vzácné a izolované písmo liberijského jazyka Vai dokumentuje evoluci písma

Přiřazování jednotlivých živých tvorů k údajům o roční době umožnilo pravěkým lidem předávat si informace o páření a migraci kořisti, tedy klíčové vědomosti pro úspěšné přežití zejména v zimním období. Podle archeologů sice sekvence nemusejí představovat „plnohodnotnou“ podobu psaného slova, ale rozhodně je lze označit přinejmenším za přechodnou fázi, jakési protopísmo. 

V dnešní době již sice medicína dokáže vyřešit řadu dříve velmi palčivých problémů, stále se to ale bohužel netýká všech obyvatel planety. V celé řadě zemí trpí lidé zdravotními problémy, které přitom mají známé a zároveň poměrně jednoduché a levné řešení. V neposlední řadě se to týká i těhotných žen a novorozených dětí.

Mezinárodní skupina odborníků, jejichž několik studií nedávno zveřejnil odborný medicínský časopis Lancet, upozorňuje, že se v dnešní době na světě rodí zhruba čtvrtina dětí buď předčasně, anebo s nízkou porodní hmotností. To pak vede k jejich dalším zdravotním problémům. Zarmucující je podle vědců především to, že se tento stav příliš nezlepšuje.

Jednoduché řešení

Badatelé analyzovali situaci těhotných žen a čerstvě narozených dětí v jednotlivých zemích a dospěli k závěru, že poskytnutí jednoduché a levné péče těhotným ženám v chudších zemích, jako je například nabídnutí aspirinu, může zachránit před smrtí více než milion novorozenců, kteří se v dnešní době každý rokem narodí mrtví, anebo umírají záhy po porodu.

Autoři studie apelují na vlády a organizace, aby se zaměřily na podporu těhotných žen a novorozenců v 81 chudších zemích. Vědci vytipovali celkem osm opatření, které by bylo možné zavést snadno a se zvládnutelnými náklady. Kromě zmíněného aspirinu v nízkých dávkách jde o potravinové doplňky s mikroprvky, proteiny a energetickými látkami, hormon progesteron, osvětu o škodlivosti kouření a léčby malárie, syfilisu a bakteriálních infekcí močového traktu.

TIP: Jaký je ideální interval mezi porody? Méně než rok je rizikem pro matku i dítě

Podle vedoucího výzkumu Pera Ashorna z finské Univerzity v Tampere by zavedení těchto opatření v rozumném rozsahu by znamenalo náklady ve výši 1,1 miliardy dolarů (téměř 23,5 miliardy Kč). To je podle Ashorna jen zlomek částek, které plynou na jiné podobné zdravotnické programy.

Přístav Halifax představoval ideální kotviště ležící na východním pobřeží provincie Nové Skotsko. Vznikl v polovině 18. století a během 150 let se rozrostl na hlavní dopravní spojnici mezi Kanadou a Evropou. Tomu odpovídalo i jeho vytížení za první světové války. Proudilo přes něj takřka vše, co kanadský průmysl vyrobil pro frontu, a na evropské bojiště odtud zamířilo na 400 000 vojáků. A když v roce 1917 začaly u pobřeží Spojených států operovat německé „křižníkové“ ponorky, díky perfektnímu železničnímu spojení s USA proudila do Halifaxu i část produkce tamních továren.

Čilý ruch

V praxi to znamenalo, že v přístavu denně kotvilo 150–200 lodí, které buď připlouvaly, nebo kotviště opouštěly, a před cestou přes oceán se shromažďovaly do konvojů poblíž nedalekého Bedfordu. Odbavení takového kvanta plavidel vyžadovalo perfektní organizaci, které se ujalo Královské kanadské loďstvo. Nejednalo se o snadný úkol, protože vjezd do kotviště byl poměrně úzký (říkalo se mu prostě úžina – Narrows), a přestože německé ponorky se u Halifaxu prozatím neukázaly, vše ztěžovala nezbytná obranná opatření v podobě minových polí a dvou sítí protiponorkové závěry.

Pečlivé zajištění bylo zcela na místě. Padesátitisícové město se rozrostlo jak v bezprostřední blízkosti přístavu, tak na oceánském pobřeží a každý si uměl spočítat, co by se dělo, kdyby se do práce dala dvě 150mm děla z výzbroje velkých německých ponorek. S výjimkou několik lodních „žďuchanců“ vše perfektně klapalo až do 5. prosince 1917, kdy před Halifax připlul francouzský parník Mont Blanc.

Nenápadná postarší loď nedávno prošla úpravou pro převoz munice a vezla první náklad – 226,8 tun TNT, 56,3 tun nitrocelulózy (silná trhavina), 2,1 tun kyseliny pikrové a na přídi stály ve vyrovnaných řadách soudky s vysoce hořlavým benzolem. Kapitán Aimé Le Médec si výbušný potenciál nákladu dobře uvědomoval, a tak provedl všechna nezbytná preventivní opatření, aby zabránil neštěstí. Pro posádku dokonce koupil obuv s gumovými podrážkami, aby od běžných okovaných námořnických bot neodlétla ani jiskřička. V Halifaxu měl Mont Blanc pouze doplnit palivo a zamířit do jihofrancouzského přístavu Bordeaux.

Zmatené manévry

Pátého prosince však Mont Blanc před úžinu připlul pozdě. Ještě před soumrakem k němu sice zamířil lodivod Francis Mackey a plavidlo naložené municí dostalo pořadové číslo, jenže protiponorková závěra v úžině se na noc zavírala – bez výjimek. Parník tedy přes noc křižoval poblíž a pokyn k vjezdu do Halifaxu dostal až druhý den ráno. Velení převzal Mackey a Mont Blanc rychlostí čtyř uzlů (7,5 km/h) zamířil kolem do vnitřního kotviště. Všechno „šlapalo jak na drátkách“ až do doby, než se v protisměru objevil norský parník Imo s nákladem humanitární pomoci pro Belgii.

Obě válčící strany považovaly taková plavidla za neutrální, proto se Imo nesměl plavit v konvoji. Tím se však nemusela posádka trápit, protože neutralitu lodě a nápisy „Belgian Relief“ na bocích respektovali i ti nejbojovnější němečtí ponorkáři. Jediná potíž spočívala v nedočkavosti kapitána Haakona Froma. Jeho loď měla opustit Halifax už 5. prosince, kdy stejně jako Mont Blanc dostala lodivoda Williama Chaseho, ale už se na ni nedostalo.

Fromova nedočkavost se projevila v rychlosti plavby. Místo toho, aby Imo proplouval úžinou maximální povolenou rychlostí pěti uzlů (9,2 km/h), From zrychlil na sedm uzlů (13 km/h) a lodivod Chase mu podle všeho odpor nekladl. Nedaleko vjezdu do úžiny plavidlu zkřížil cestu přístavní remorkér Stella Maris se dvěma vlečenými prámy. Jeho kapitán Bruce Brannan správně poznal, že „ten bláznivý Nor“ pluje příliš rychle, a pro jistotu přimáčkl své soulodí co nejblíž ke břehu. Imo se na oplátku remorkéru vyhnul manévrem do středu úžiny a krátce poté se z druhé strany vynořila silueta Mont Blanku.

Zdánlivě nevinná srážka

Kapitán Le Médec zpočátku netušil zradu, viditelnost byla dobrá a kormidelník měl dost času na to, aby Imo nasměroval ke „svému“ břehu tak, aby se lodě podle předpisu minuly levými boky. Jenže Imo neuhýbal! Stále plul příliš rychle a na výstražné houkání lodní píšťaly nijak nereagoval. Lodivod Mackey přitiskl Mont Blanc ještě víc ke břehu a nařídil zastavit stroje v naději, že se norský kapitán prožene kolem. Vtom ale Imo konečně zareagoval a zahoukal dvakrát. To znamenalo, že mění kurs doleva – přímo na zpomalující a na kormidlo takřka nereagující Mont Blanc.

Obě lodě se k sobě neúprosně blížily a nic na tom nezměnilo ani trojí zahoukání z Imo značící, že stroje pracují na zpětný chod. Srážce se už nedalo zabránit a přesně v 8.40 se příď norského plavidla zakousla tři metry do hloubky francouzského trupu v místě předního nákladového prostoru. Tedy přesně tam, kde se na horní palubě nacházely soudky s benzolem!

TIP: Zkáza britské námořní chlouby: Potopení zaoceánského parníku Lusitanie

Hořlavina z rozdrcených nádob se rozlila po palubě, pronikla do podpalubí a k neštěstí stačila jediná jiskřička. O ni se také postaral Imo, který měl stále zařazen zpětný chod. Obě lodě se od sebe následně oddělily, což se neobešlo bez spršky jisker tryskající z míst, kde se plechy obou trupů dotýkaly. Benzolu to bohatě stačilo a Mont Blanc zachvátily plameny. Posádka se snažila hasit, jenže jediný hydrant, do něhož čerpadlo mohlo vhánět vodu, se nacházel přímo uprostřed plamenů.

Dokončení: Tragédie v kanadském Halifaxu (2): Největší nejaderná exploze v dějinách

Počátky někdejšího hradu jsou zahaleny tajemstvím. Podle všeho jej postavil jistý Chřen z rodu Sulislavců. Později se však sídlo dostalo do rukou Drslaviců, Lucemburků a nakonec i mocných Rožmberků, již pevnost vlastnili dobrých 100 let. I další dekády přinesly mnohé výměny majitelů, několik přestaveb i vpád Švédů, kteří se prý do objektu dostali za pomoci zrádce.

Zedníkova smrt

Spolu s hradem se začala – asi už od konce 12. století – psát i historie patrně nejhlubší evropské studny. Traduje se, že ji kopali příbramští dělníci celých 80 let. Některé zdroje dokonce uvádějí, že začala vznikat dříve, než kolem vyrostl kamenný kolos. Spolu s ní se našly i pozůstatky dvou vodních nádrží, studna však byla naprosto zásadní a sídlo tady čerpalo vodu patrně po celá staletí. Časem ovšem její význam přece jen upadl, až se postupně stala v podstatě odpadní jímkou, ve které končily hlavně zbytky jídla. Podle písemných záznamů tam jednou kuchař vyhodil třeba i hnijící kusy jelena.

Nechat zdroj vody zpustnout se nakonec neukázalo jako nejlepší nápad a v 80. letech 17. století se vrchnost rozhodla, že je čas ho pořádně vyčistit a vrátit mu původní účel. Roku 1686 tak dorazil z Rakovníka zedník Adam Tygr, vybavený 78 sáhů dlouhým provazem. S úsměvem se rozloučil s desítkami diváků i manželkou a začal se do temné a zapáchající díry spouštět. Byly to jeho poslední chvíle. Při sestupu se totiž zranil, spadl a zabil se. Navzdory tragédii se nakonec studnu vyčistit podařilo, a tak ještě nějaký čas sloužila svému účelu. Pomalu se však blížilo 20. století a s ním i nejslavnější příběh.

Koncem března roku 1939 bylo Československo definitivně na kolenou. Mělo za sebou potupnou mnichovskou dohodou i její následné porušení a příjezd nacistických okupačních vojsk. Němci rychle obsadili celou řadu klíčových míst a pro své potřeby si zabrali i množství hradů a zámků – včetně Zbirohu. Zámek ležící téměř na půl cesty mezi Prahou a Plzní se stal strategickým bodem, který záhy poskytl útočiště velitelství jednotek SS. A právě jejich členové si začali objekt rychle přizpůsobovat k obrazu svému. Zazdili přebytečné vchody do podzemí a zkoumali také samotnou studnu.

Armádní základna

Co přesně se tu odehrávalo během druhé světové války, se už zřejmě nikdy nedozvíme. S odchodem nacistů se však v okolí začalo vyprávět nemálo povídaček. Třeba o tom, že tu vojáci prováděli podivné okultní rituály, či o zvláštních událostech předcházejících úprku důstojníků ke konci války. Jen několik dní před jejich odchodem prý příslušníci SS spustili do hradní studny asi 8 až 10 beden s neznámým obsahem a vše zasypali sutí a zeminou. Jenže ani další desítky let nepřinesly možnost zámek pořádně prozkoumat. Sídlo získala armáda, která do něj umístila důležitou vyhodnocovací stanici, v níž docházelo k posuzování zachyceného vysílání ze západních zemí.

K určitým snahám o odhalení tajemství však došlo i za komunistů. Armáda část studny skutečně odházela v naději, že by tam mohla najít opravdu cenné dokumenty nebo předměty. Jenže nic takového se zřejmě nestalo. Jímka vydala jen malé množství nevýznamných listin či poškozených zbraní. Žádný cenný tajný archiv ani jantarová komnata, o které se už tehdy mezi lidmi horečně spekulovalo. Jenže nebyl všem dnům konec. Vojáci v zámku sídlili celá desetiletí, po revoluci připadl objekt městu a v roce 2004 přešel do rukou soukromé firmy. A pořádný průzkum na sebe nenechal dlouho čekat.

Vzhůru do podzemí

Byla to rozsáhlá akce za účasti několika lezeckých i dalších expertů, které předcházela pečlivá příprava v podobě vybudování jištění a osvětlení nebo třeba prvního průzkumu v podobě spuštěné sondy. Samotné slaňování se světly, kamerou a mikrofonem provázelo velké očekávání a přineslo zpočátku hlavně kontrolu stěn a vytahování obrovského množství zeminy.

Trpělivost a urputná práce se ale nakonec vyplatily. Průzkumníci vynesli celou řadu nejrůznějších předmětů – od historických replik zbraní, které si tam nacisté zřejmě schovali pro pozdější prodej, až po všemožné dokumenty, cedule nebo nádobí. Potvrdilo se navíc to nejdůležitější podezření: Totiž, že se v hloubce asi 85 metrů nachází falešné dno vyrobené z dřevěných fošen, drnů a rohoží.

TIP: Zrod nacistického Kamelotu: Na hradě Wewelsburg se konaly okultní rituály

Zdánlivou překážku se nakonec podařilo překonat a práce zdárně pokračovaly. V hloubce 103 metrů však přišel další zvláštní nález: betonem zalitý vstup do boční štoly. Co se v ní nachází, se však dodnes nepodařilo zjistit. Nacisté totiž pro ochranu svých úkrytů často využívali miny, což by podle radarového průzkumu mohl být i tento případ. Pokud by ona zvláštní pečeť chránící spodní část studny opravdu vyletěla do povětří, znamenalo by to katastrofu pro celý zámek a velké nebezpečí pro všechny, kdo by se v něm nacházeli. Záhada patrně nejhlubší evropské studny tak zůstává bez rozluštění a spekulace pokračují: Co mělo takovou cenu, že to nacisté ukryli na tak obtížně přístupné, a ještě navíc dobře zabezpečené místo? 

Historie výjimečné události začala vlastně poměrně všedně – v roce 2020 zachytili astronomové prostřednictvím zařízení Zwicky Transient Facility na kalifornské Observatoři Palomar náhlé zjasnění na noční obloze. Událost zpočátku nevypadala nijak dramaticky – mohlo jít o explozi supernovy stejně jako o průlet komety či planetky. Zjasnění ale trvalo déle než rok, což upoutalo zvědavost vědců. Teprve následná pozorování ale odhalila nepředstavitelné rozměry zachycené události.

Záblesk, který astronomové zaznamenali ve vzdálenosti 8 miliard světelných let od nás, je více než 10× jasnější než kterákoli známá supernova. Vědci událost spojují s pohlcením obřího molekulárního mračna supermasivní černou dírou o hmotnosti 100 milionů až miliardy Sluncí. 

Podle Philipa Wisemana, astronoma ze Southamptonské univerzity, který pozorování vedl, uvolnila tato událost známá jako AT2021lwx během tří let asi 100× více energie, než kolik jí Slunce vydá během 10 miliard let života. Energetická koule, která během záblesku vznikla, byla podle vědců až 100× větší, než kolik činí průměr Sluneční soustavy.

TIP: Královny vesmírných explozí: 10 zajímavých faktů o supernovách

Jde tak zřejmě o nejenergetičtější událost, jakou jsme kdy ve vesmíru zaznamenali. Překvapivě ale nejde o nejzářivější jev, jaký byl kdy vědci pozorován. Minulý rok byl zaznamenán záblesk gama záření, známý jako GRB 221009A, který trval zhruba 10 hodin a je považován za nejjasnější záblesk, jaký byl kdy na Zemi pozorován. 

Za fascinující kamennou krásou se vydáme na polsko-českou hranici. Polské Stolové hory jsou dnes národním parkem a skutečně unikátním místem. Ze dvou pískovcových plošin Stolových hor navštívíme tu bližší a rozsáhlejší. 

Státní hranice vede přímo sráznými svahy Boru. Jak Bor, tak necelé dva kilometry daleko položená Velká Hejšovina, dosahují zhruba stejné nadmořské výšky – něco přes 900 metrů nad mořem. Bezprostředně navazují na Broumovské stěny, které z vyhlídek na Boru máte jako na dlani. A naopak – typickou siluetu Boru zřetelně rozpoznáte při pohledu z mnoha částí Náchodska. Toto kdysi české území se dostalo i do naší literatury. Pochmurné proroctví, které zachytil Alois Jirásek, říká, že až kamenná panna na Boru přidá na rozešité košili poslední steh, nastane prý soudný den.

Zmijí divočina Boru

Protáhlou plošinu skoro ze všech stran ukončují rozlámané skalní bloky, které zdálky připomínají několik desítek metrů vysoké hradby. Že všude kolem kraluje skutečná divočina, poznáte, když projdete turistickou cestou, která stolovou horou prochází od západu k východu. Mimo ni je totiž náhorní plošina je takřka neschůdná.

Panorama skalního města na Boru. (foto: Jiří Sladký - se souhlasem k publikování)

V pohybu nebrání jen režim Národního parku. V členitém terénu se střídají sníženiny, dolíky a díry hluboké od několika decimetrů po několik metrů se stejně výraznými vyvýšeninami. Narazíte taky na spoustu viditelných i zarostlých balvanů, hustou změť mladých břízek, borůvčí a trsy horských travin a především na padlé kmeny. Poté, co většina smrků padla za oběť kůrovci, se na Boru rodí nový les. K reliktním pokrouceným borovicím na skalách přibývají malé smrčky a vše dohromady vytváří chaotickou krajinu mezi tajgou a tundrou. Kralují tady zmije, pro které je to ideální biotop. 

Barokní sochy Skalniaku

Při severním okraji se Bor vypíná nejvýše – Skalniak (919 m) je jen o tři metry nižší než Velká Hejšovina (Szczeliniec Wielki), nejvyšší bod Stolových hor. Při vyvýšené hraně vzniklo drobné skalní město s malým „náměstím“ mezi rozpukanými skupinami pískovcových bloků. Čím blíž hraně, tím je terén členitější. Jeden blok za druhým se odděluje jako vysoké věže či jehly a mezi nimi zejí „bezedné“ propasti. 

Skalní stěny padají dvacet třicet metrů dolů do mimořádně strmého svahu. Právě tady se dá setkat s další místní zvláštností. Velké skalní sloupy, vrstevnaté kvádry nesou v nejhořejším patře zdánlivě samostatné, velmi členité kameny. Vypadá to, jako by někdo na vysoké podstavce jeřábem vyzdvihl barokní sochy.

Přehlídka viklanů a daleký výhled 

Dojmy z návštěvy Stolových hor podtrhuje přehlídka kamenné krásy v mnoha variacích. Atraktivním fenoménem jsou právě kameny položené na sloupech a blocích – dokonalý „land art“. Najdete je na Boru, ale i jinde v národním parku v různých vývojových stádiích. Z některých se vyvinuly pravé viklany, nespojité s podložím, v pískovci velmi vzácné. A jak vznikly? Při tektonickém pohybu se horní vrstva skály podél puklin uvolnila a začala se vyvíjet izolovaně, nejvíc podlehla erozi. Zvlášť povedený viklan se usadil na dohled od skalního městečka při Skalniaku, na mohutné kamenné plotně. Tvarem snad vzdáleně připomíná divokou kachnu, ovšem v mnohonásobné nadživotní velikosti. Podobných balvanů tu je víc – třeba ještě větší kousek na vedlejší tabuli má při troše představivosti podobu hlemýždě – ale jen jediný z nich se posadil tak dokonale na kraj skalní terasy. 

„Kachním“ viklanem vrcholí hrana skalní hradby, která ohraničuje Bor od severu. Nesmírně fotogenické, doslova magické místo s ideálně posazeným balvanem je zároveň prvotřídním vyhlídkovým bodem. I bez dalekohledu lze rozeznat Kozákovský hřbet a ve stokilometrové dálce Ještědský hřeben s výraznou siluetou kuželovité hory, v popředí pak neodmyslitelné Krkonoše s oddělenou Sněžkou, ústřední bod západního obzoru. Mnohem blíž se ukážou hraniční sudetská pohoří – na severu až severozápadě (Javoří hory) a za nimi už polské Soví hory. 

Kamenné město trpaslíků 

Zhruba dva kilometry od severní hrany, při západním okraji Boru, můžete zavítat na zřejmě nejpozoruhodnější místo celého národního parku. Polské pojmenování Blędne skaly (Bludné skály) přesně vystihuje jeho podobu. Do svých bludných zákoutí vás vtáhne trpasličí skalní město, unikát, za nímž je třeba cestovat do Polska. V Česku byste jeho obdobu neobjevili. 

Bludné skály jsou jakousi chaotickou skalní mřížkou – maticí puklin, štěrbin a chodbiček. Bludiště vzniklo procesem zvětrávání kvádrového pískovce. Rozsáhlá tabule se rozlomila do stovek menších či větších bloků podél tří hlavních trhlin. Vznikl tak labyrint těsných, k zemi se rozevírajících štěrbin a zužujících se puklin, které bychom snad mohli nazvat uličkami – většina z nich je ovšem neuvěřitelně úzkých nebo slepých. Pohled z lidské perspektivy přitom ukazuje hrozivé skalní převisy. 

Zatímco jinde na Boru a také na Hejšovině narazíte na mohutné skalní bloky a skulptury, tady se fenomén skalního města rozvinul do šířky. Co mu chybí na výšce a monumentalitě, překonalo sevřeností a bizarností. 

Labyrint ve stavu zrodu 

Bludné skály představují dokonalý geomorfologický model, názornou, až učebnicovou ukázku vzniku skalního města. Zdejší labyrint spatříte ve stavu zrodu – rozpukaná, ale stále kompaktní pískovcová tabule ukrývá zárodečné skalní město, zatímco po jejích okrajích najdete izolované skály. Vyvinuly se tam, kde eroze působí už delší dobu.

Selektivní eroze zdejší skály vypreparovala do mnoha rozmanitých útvarů většinou hřibovitého tvaru. Často spočívají na jakýchsi podstavcích jako obří šachové figury. V soustavě puklin se vylupují jednotlivé kamenné hřiby, celé hřibovité řady a defilé. Nepřesahují výšku deseti metrů a většina z nich je ještě o pár metrů nižší. Přesto v chodci dokážou vzbudit nepříjemný až tísnivý pocit. 

Postup „živými skalami“

Zvnějšku je oblast Bludných skal prakticky neviditelná. Nemáte o ní tušení, dokud se nezanoříte mezi první nízké stěny. Pohybovat se tudy je něco jako dětská hra, ale je to hra dvou nerovných protivníků. Stezka sice vede po položených prknech, ale chvílemi se zužuje i snižuje ve všech směrech. Oboustranné převisy se někdy spojí do mostů, které často přecházejí v tunely. Dvakrát či třikrát pro vás labyrint nachystá pernou zkoušku a na dlouhé metry vás do neznáma vyšle úzkou škvírou. 

Dostat se bludištěm dál věru není jednoduché. S větším batohem se projít nedá a vrátit se je už teprve nemožné. Skály se vůbec chovají nekorektně – průchod umožňují jen štíhlým a těm s kily navíc někdy nezbývá než vycouvat. Aby toho nebylo málo, pukliny se ve svislém směru různě křiví a naklánějí a přizpůsobit se jim není jen tak. Kdo chce projít, musí nutně hledat nejširší místo. Při tak zvláštním pochybu vpřed se chvílemi zdá, jakoby se pod vámi zem hýbala.

Prkna Ariadniny nitě

Když začnou zákruty bludiště člověku „přerůstat přes hlavu“, může povylézt na velký kámen či skalku uvnitř bludiště. Jeskynní svět zčistajasna zmizí, veškeré kouzlo se ztratí. Člověk má pod sebou jen mozaiku balvanů prorostlých miniaturními borovicemi a břízami. Skály nemají víc než pár metrů a stezičky mezi nimi jsou při pohledu shora dokonale schované. 

V podrobné mapě Bludné skály připomínají labyrint z řeckých bájí a jako ve skutečném labyrintu si v něm člověk může připadat úplně ztracen. Nebýt turistického značení, zbloudili bychom už při prvním křížení chodbiček a propadli panice. Ze žabí perspektivy a kvůli klikatícímu se pohybu mezi skalami návštěvník ztratí přehled o prostoru, i když ve skutečnosti projde jen linií čtyř či pěti set metrů z jedné strany skalní plošiny na druhou. Stezka z položených prken se naštěstí vine jako Ariadnina nit. 

Katakomby nejmladší části

Zhruba za polovinou trasy se přidává ještě jedna „zrada“. Mezi kamennými stěnami náhle protéká voda. Stezky Bludnými skalami se proměňují v kanály, jakési jeskynní stoky a stěny se nad chodcem dočista uzavírají. Dostanete se do hotových katakomb, kde jsou vašimi průvodci jen vlhko, mechy a lišejníky a bažina vroubená skalami. Ocitnuli jste se v nejmladší, zárodečné části celého bludiště. Pohltí vás ztracený svět, kde se dá čekat všechno. V úžasu vstoupíte do sloupové síně sloních noh, ve které se proměnily skalní hřiby. Asi by vás ani nepřekvapilo, kdybyste v tom skalním bludišti plném vody potkali Gluma. 

TIP: Poledník, Polední kameny nebo Polední hora: Sluneční hodiny našich hor

Nejčastějším tvarem Bludných skal jsou právě hřiby nejrůznějších podob. Jejich „nohám“ z méně odolných pískovcových vrstev eroze ubrala víc a odlišila je tak od „klobouků“. Díky všudypřítomné vodě, která se na rovné plošině stále udržuje, ale také působením sněhu a mrazu. Průchod bludištěm obvykle netrvá déle než hodinu. Zdá se však mnohem delší a pro někoho může být až nekonečný. I já jsem si popravdě oddechl, když jsme se konečně dostali ven.