Planeta Saturn je ve Sluneční soustavě výjimečná svými nápadnými prstenci. Prstence sice mají i další planety, žádné z nich se ale ani neblíží velkoleposti těch Saturnových. Vědci se již velmi dlouho nemohou shodnout, jak jsou Saturnovy prstence vlastně staré. V posledních letech se množí náznaky, že tyto skvostné útvary nemá Saturn od svého vzniku, ale jen velmi krátkou dobu.

Tým odborníků, který vedl astrofyzik Sascha Kempf z Coloradské univerzity v Boulderu, ve své nové studii, publikované vědeckým časopisem Science Advances, přinesl doposud nejsilnější důkaz ve prospěch teze o až překvapivém mládí prstenců Saturnu. „Dostali jsme zatím nejblíž k odpovědi na otázku, se kterou již velmi dávno přišel James Clerk Maxwell (skotský fyzik 19. století, pozn. autora),“ okomentoval závěry své studie německý astrofyzik a planetolog.

Stáří prstenců Saturnu

Badatelé jsou přesvědčeni, že Saturnovy prstence nejsou starší než 400 milionů let. Na Zemi se v té době objevovaly nejstarší cévnaté rostliny. Samotný plynný obr přitom vznikl v protoplanetárním disku zhruba ve stejnou dobu jako ostatní planety Sluneční soustavy, tedy asi před 4,5 miliardami let.

Jak k těmto závěrům Kempfův tým přišel? Vědci sledovali, jak rychle se ukládá všudypřítomný kosmický prach v oblasti prstenců. Zní to jednoduše, ale byl to velmi náročný proces. Využili data ze zařízení Cosmic Dust Analyzer meziplanetární sondy Cassini shromážděná mezi lety 2004 až 2017. Během těchto 13 let získali údaje o pouhých 163 zrnech. Nakonec to ale stačilo.

TIP: Nejen Saturn: Mars měl možná vícekrát v minulosti vlastní prstence

Následné analýzy ukázaly, že kosmický prach se hromadí v oblasti prstenců s velkou pravděpodobností jen pár set milionů let. Jinak řečeno, jde o přesvědčivý důkaz, že planetární prstence mohou být velmi mladé a zřejmě zase rychle (v astronomickém vnímání času) zaniknou. „Tušíme, jak zhruba jsou Saturnovy prstence staré. To ale neřeší všechny problémy,“ přiznává Kempf. „Především stále přesně nevíme, jak vlastně prstence tohoto plynného obra vznikly.“

V soutěži o nejtěžšího candáta bylo ve hře 28 760 dolarů (v přepočtu zhruba 600 tisíc korun). Ředitel závodu Jason Fischer ale při kontrole úlovků zjistil, že některé ryby mají v břiše ukryté olověné kuličky a části jiných ryb.

Pět ryb, které dvojice rybářů Jacob Runyan a Chase Cominsky přinesla ke zvážení, pořadatelé zabavili a podvodníci museli místo opustit. Podle vyšetřovatelů se podobných podvodů dopustili pravděpodobně i při jiných soutěžích. Ostatní rybáři uvedli, že Runyana a Cominského už dlouho podezřívali, že se nechovají férově.

Pořádně drahé vítězství

Muži se k podvodu přiznali. Podle státního zástupce Michaela O'Malleyho by si oba výtečníci zasloužili, aby přišli o rybářský lístek na doživotí. Také by jim jednou provždy zakázal účastnit se soutěží v rybaření. „Jsou to podvodníci a teď i odsouzení zločinci,“ řekl o Runyanovi a Cominském během přelíčení.

TIP: Italský podvodník předstíral 12 let, že je chromý: Oklamal úřady, lékaře i papeže

Až si povedení rybáři odpykají své tresty, budou další rok a půl pod dohledem probačního úředníka. Musejí také každý zaplatit pokutu 2 500 dolarů a na tři roky přijdou o rybářský lístek. To je podle místních zákonů nejvyšší sazba, jakou lze uložit. Cominsky také musí odevzdat svou loď v hodnotě 130 000 dolarů.

Marie Anna se narodila 19. září 1803 jako dcera piemontského a sardinského krále Viktora Emanuela I. a jeho ženy Marie Terezy Rakouské-Este. Savojská dynastie představovala jediný domácí panovnický rod, jehož državy navíc bezprostředně sousedily s Lombardskem a Benátském, jež ovládali Habsburkové. Tehdejší ministr zahraničí Klemens Wenzel von Metternich se obával vzrůstajících nacionalistických nálad v Itálii, proto se rozhodl dynasticky posílit přátelské vztahy s tamním královstvím. Jeho pozornost spočinula na osmnáctileté savojské princezně, která se měla stát manželkou vážně nemocného arcivévody Ferdinanda.

Dvanáct let královnou

Svatba Marie Anny s rakouským následníkem trůnu se uskutečnila v roce 1831. Hned následujícícho roku se Ferdinandův zdravotní stav silně zhoršil, ale navzdory nejhorším prognózám se uzdravil. V nejlepší možnou dobu, neboť roku 1835 zemřel císař František I. a Ferdinand s Marií Annou se stali novými vladaři habsburské monarchie. V roce 1836 zavítali rovněž do Prahy, kde se jako poslední habsburští panovníci na českém trůnu nechali korunovat.

Ferdinand I., jenž si pro svou mírnou a nerozhodnou povahu získal přízvisko Dobrotivý, byl oblíbeným, ale nepříliš schopným panovníkem. Vládní moc drželo pevně ve svých rukou několik politiků v čele s knížetem Metternichem, zatímco péči o manžela a jeho potřeby zajišťovala císařovna.

TIP: Věčně nemocný Ferdinand I. Dobrotivý: Těžký život krále, počatého v incestu

Bouřlivé události roku 1848 vnesly změnu také do života císařského páru. Ferdinand abdikoval ve prospěch synovce Františka Josefa a spolu se svou ženou se uchýlil do Prahy. Zde vedli poklidný, téměř soukromý život. Marie Anna stála Ferdinandovi vždy po boku a byla mu věrnou pečovatelkou. Svého manžela přežila o devět let. Zemřela v Praze 4. května 1884.

Vádí Rum a Petru coby dvě ikony Jordánska dělí pouhých 110 kilometrů, tedy necelé dvě hodiny jízdy autem. K symbolům země se obě lokality zařadily zcela zaslouženě, protože je spojuje nejen dlouhá historie, ale také obdiv turistů a oblíbenost u hollywoodských filmařů. Právě v jejich okolí se roku 1962 natáčel velkofilm Lawrence z Arábie, a když se v roce 1989 Harrison Ford coby Indiana Jones prohnal na koni před pokladnicí v Petře a v jejích útrobách našel svatý grál, zalila památku doslova vlna návštěvníků. Od té doby patří dříve spíš méně známý monument k nejvyhledávanějším divům světa. 

Město mnoha vůní

Skalní město Petra vybudované národem Nabatejců vzkvétalo díky obchodu s kadidlem od 4. století př. n. l. až do začátku 2. století n. l., kdy se stalo součástí římské provincie Arabia Petraea. Význačné postavení si však uchovalo, protože zůstalo klíčovou zastávkou na „voňavé cestě“, jež se táhla z nejjižnější části Arabského poloostrova až do Středomoří a poté na sever Evropy. Vonná pryskyřice z kadidlovníku smíšená se sušenou mízou myrhovníku vydává intenzivní, omamný odér a k vymítání zlých vlivů z posvátných prostor sloužila v Evropě, Arábii, Indii i Persii. Vedle hedvábí a koření šlo tedy o nejvíc obchodovaný artikl antického světa. Bez ohledu na otřesy dějin panovala po posvátné vůni taková poptávka, že Petra prosperovala i po zhroucení Říma a nástupu Byzance. 

Osudový okamžik se odehrál roku 363, kdy ji poničilo zemětřesení, a poté už nedostala šanci se vzpamatovat: Obchod s využitím lodní dopravy se ukázal jako bezpečnější i rychlejší, a karavany tak z tamní stezky zmizely. Město upadalo a původní obyvatelé ho opustili, načež se proměnilo v pouhou legendu vyprávěnou večer u beduínských ohňů. Jeho skutečnou polohu znalo jen několik kmenů žijících v blízkém okolí. 

Oči prvního Evropana

Petra chátrala až do roku 1812, kdy do ní v přestrojení pronikl švýcarský orientalista Johann Ludwig Burckhardt a spatřil ji coby první moderní Evropan. V arabském světě cestoval převlečený za indického muslima, čímž důmyslně zakryl chyby v arabštině a ochránil se před silným nepřátelstvím, které místní lidé k Evropanům pociťovali. Pod identitou zbožného poutníka, jenž hodlá navštívit příbytek předků, pak k návštěvě legendárního města přesvědčil průvodce z beduínského kmene.  

Do Petry vešel stejnou cestou, jakou vcházejí dnešní turisté – úzkou soutěskou zvanou sík. Tehdy tam spatřil i vstupní oblouk, který se bohužel nedochoval, zato fasády postrádaly „výzdobu“: Přibyla až po druhé světové válce, kdy zemi zaplavilo ohromné množství zbraní a beduíni si tesané ornamenty zvolili jako cvičné terče pro střelbu. V roce 1985 se však „pouštní perla“ dostala na seznam UNESCO a jordánská vláda jí poskytla nejvyšší možnou ochranu. V letech před pandemií pak místo navštěvovalo 1,1 milionu turistů ročně. 

Chrámy, nebo hrobky?

Ačkoliv se o Petře mluví jako o městě, lidé obývali pouze menší část vybudovanou převážně za římské nadvlády. Nachází se tam cesta lemovaná sloupovím, divadlo, antický chrám i nymfeum plné zeleně a fontán, určené k odpočinku. Dojde k němu ovšem méně turistů než k ikonické pokladnici Al-Kazneh, která ve skutečnosti představovala mauzoleum krále Aretase IV. Ani další „chrámy“ vytesané do skalních stěn nesloužily k uctívání božstev, nýbrž k ukládání ostatků vznešených vládců. Nabatejci byli nomádi a před životem mezi skalami dávali přednost stanům. Chlad kamenů byl určen mrtvým. 

Část dávného životního stylu ovšem paradoxně přetrvala. Po prohlášení lokality za památku z ní vláda vystěhovala 150 rodin a dala pro ně postavit nedalekou vesnici Uum Sayhoun. Většina prodejců, na které v Petře narazíte, tak na noc odchází právě tam. Asi deset rodin však přesun odmítlo a zůstalo žít mezi skalami. Některé mají malá stáda koz, jiné obývají stanové přístřešky nedaleko, a přímo u památek můžete dokonce vidět ženy vařící jídlo. Zůstává otázkou, do jaké míry v místě přebývají oficiálně, nebo jak moc je úřady přehlížejí. Každopádně pokud coby turisté obdržíte pozvání na sladký čaj, můžete si za symbolické peníze na chvíli dopřát pocit skutečného života beduínů. 

Džípem po Vádí Rum

Druhý kamenný poklad jordánského jihu představuje pouštní lokalita Vádí Rum, přičemž první slovo v jejím názvu odkazuje k „údolí“, zatímco druhé souvisí buď s Římany, nebo se ztraceným městem Iram. S rozlohou 74 tisíc hektarů se Vádí Rum řadí k největším chráněným oblastem na Blízkém východě a jízda džípem mezi dunami, rozeklanými údolími i kolem osamocených skalních monolitů skýtá nezapomenutelný zážitek.

Do rezervace se vstupuje přes rozlehlou vesničku, s výhledem na skalní útvar nazvaný Sedm sloupů moudrosti. Jeho pojmenování inspirovala kniha, kterou o svých putováních a dobrodružstvích ve zmíněné oblasti sepsal plukovník britské armády T. E. Lawrence, známý jako Lawrence z Arábie. Beduíni turisty většinou naloží do džípů a vozí je po nejpozoruhodnějších a nejzajímavějších místech – alespoň z jejich pohledu. Jenže nakonec tak všichni navštíví tytéž lokace a setkají se na stejných parkovištích v poušti: u kamenné brány, u kamenné houby, tam, kde se natáčel Lawrence z Arábie, nebo na červeném písku, kde vznikaly filmy Rudá planeta či Marťan s Mattem Damonem. Před jízdou je nicméně možné si domluvit procházku nebo prohlídku petroglyfů, které zachycují zvířata i postavy lidí a pocházejí zhruba z 8. století př. n. l.

Živá poušť

Opustíte-li auto, budete si moct blíže prohlédnout oblast s druhou nejvyšší horou země Džebel Rum, tyčící se do výšky 1 754 metrů nad mořem. Zjistíte přitom, že lokalita není zdaleka tak vyprahlá a bez života, jak by se mohlo na první pohled zdát: S trochou štěstí spatříte damana skalního, orlosupa bradatého nebo kozorožce núbijského, ale také poštolku jižní či křiklavě modré samečky agamky sinajské. Přivoníte si rovněž k jalovci fénickému nebo k místnímu druhu šalvěje, kterou si beduíni po celém arabském světě přidávají do černého čaje.

TIP: Odvrácená strana slávy: Jak vypadají známé památky ve skutečnosti

Ovšem ani pohled na „koráb pouště“, tedy velblouda jednohrbého, není v záři zapadajícího slunce k zahození, i když jde o pouhé domestikované zvíře. A kdo touží po dalších zážitcích, na toho ve Vádí Rum čeká noční pozorování oblohy, večeře upečená beduíny v pouštní díře, ranní let balonem či nocleh v konstrukci podobné habitatu, v němž na Marsu přebýval již zmíněný Matt Damon. Nocovat v opravdovém původním stanu se vám nicméně asi nepoštěstí: Většina turistů spí v klimatizovaných přístřešcích, které stany pouze zvenčí připomínají. 

Roku 1935 americké letectvo zařadilo do výzbroje první moderní celokovový jednoplošný bombardér Martin B-10. O něco později pak přišly i militarizované verze slavné dakoty, nesoucí označení B-18. Letectví se tehdy ale rozvíjelo ohromnou rychlostí, a tak již roku 1937 armádní letectvo zadalo objednávku na výkonnější bombardér.

Společnost North American Aviation Inc. zareagovala projektem NA-40-1. Jednalo se o moderně koncipovaný dvoumotorový stroj s dvojitou směrovkou a dlouhou kabinou, kde pilot a druhý pilot seděli za sebou. Poháněly ho hvězdicové motory Pratt & Whitney Twin Wasp a přistával na příďovém podvozku, který umožňoval mnohem lepší výhled při pohybu po zemi.

Letectvo však první prototyp zalétaný v lednu 1939 příliš neuspokojil a společnost postavila druhý, nesoucí označení NA-40B. Ten ale během zkoušek havaroval. Společnost proto postavila další prototyp NA-62, u kterého se křídlo posunulo do uspořádání středoplošníku. Piloti nyní v rozšířené kabině seděli vedle sebe a letoun poháněla dvojice agregátů Wright R-2600. Jeho výkony už představitele armádního letectva uspokojily a přišla objednávka na 184 sériových strojů nesoucích označení B-25 Mitchell na počest slavného leteckého generála Billyho Mitchella. První stroj North American dodal 19. srpna 1940 a do konce roku vyrobil celkem 25 kusů. Osádky si stroj, který se pyšnil rychlostí 518 km/h, pochvalovaly. 

Poprvé do boje

Tou dobou už ale v Evropě zuřila válka. Bojové zkušenosti ukázaly, že bombardéry ke svému přežití nutně potřebují samosvorné obaly nádrží zacelující se při průstřelu a také pancéřování pracovních prostor osádky. Na to u společnosti zareagovali čtyřicetikusovou sérií B-25A, nesoucí všechny tyto prvky. Váha sice stoupla o více než 100 kg a klesla i maximální rychlost, šance na přežití v boji ale výrazně stouply. Následovala série B-25B bez střeliště na konci trupu.

Dne 7. prosince 1941 napadli Japonci bez vyhlášení války Pearl Harbor a USA vstoupily do války. Známý letec Jimmy Doolittle navrhl originální odplatu. Nechal nalodit 16 mitchellů na letadlovou loď Hornet a 18. dubna 1942 s nimi odstartoval k útoku na Tokio. Nesly přídavné nádrže a každé jen čtyři pumy o váze 227 kg. Kvůli úspoře hmotnosti kulomety nahradily na černo natřené násady od košťat.

Nad Japonskem

Všem strojům se podařilo odstartovat z houpající se paluby a po dosažení cíle svrhly pumy na japonská města. Pak pokračovaly do neobsazené části Číny, kde posádky nouzově přistály nebo vyskočily. Jednalo se o mimořádný úspěch, který sice nenapáchal velké škody, Japoncům ale způsobil naprostý šok.

Americké armádní letectvo od léta 1942 mitchelly nasadilo proti Japoncům ze základen na Nové Guineji. Jejich cílem se staly především základny na Rabaulu a bombardéry se zde setkávaly se silným odporem japonských zer. Výkony mitchellů neunikly ani pozornosti nákupčí komise britského letectva. Ta nakoupila stroje série Mitchell Mk.I, odpovídající americkým B-25B. Jako první je převzala 98. a 180. peruť a na začátku roku 1943 zahájily denní bombardovací akce nad okupovanou Francií. Tvrdý odpor Luftwaffe ale nutil velení RAF posílat je do akcí se silným stíhacím doprovodem.

Nové a lepší B-25

U společnosti North American zatím pokračovali ve vylepšování svého díla a od ledna 1942 se rozběhla výroba varianty B-25C a téměř identických B-25D vycházející z nové linky v Kansas City. Oproti starším verzím měly autopilota, rozšířenou pumovnici a poháněly je agregáty R-2600-13. Na konec trupu se vrátilo střeliště s dvojicí velkorážních kulometů. Stovky kusů odebralo britské RAF jako Mitchell Mk.II a další desítky čínské a sovětské letectvo, Kanada a Brazílie.

Ač šlo o klasický střední bombardér, v Pacifiku se stále častěji používal k hloubkovým útokům na letiště a především na lodě. Proto si jednotlivé osádky nechávaly v polních podmínkách výzbroj doplňovat o dodatečně přidané kulomety v přídi nebo na bocích trupu. Improvizace se natolik osvědčila, že se do Austrálie vypravil tým techniků firmy North American a tam takto upravoval většinu strojů předávaných frontovým jednotkám.

Verze bombardéru B-25G disponovala oproti předchozím typům ještě silnější protilodní výzbrojí, když nesl v přídi ručně nabíjený kanon M4 ráže 75 mm se zásobou 21 granátů. Jeho zkrácená neprosklená příď ukrývala ještě dvojici kulometů sloužících k zastřílení kanonu na cíl. Po vyrobení 405 kusů přešla produkce na B-25H s odlehčeným kanonem T-13E1. Kromě něj měl letoun až 14 kulometů včetně čtyř v pouzdrech na bocích trupu a mohl nést až 1 451 kg pum, osm neřízených raket nebo dvě torpéda o váze 907 kg.

Dokončení: Bombardér North American B-25 Mitchell (2): Tažný kůň amerického letectva

V mnoha koutech naší vlasti najdeme sochu Johanna Wolfganga Goetha nebo aspoň tabuli, která připomíná jeho návštěvu. Jeden z největších intelektuálů, jimiž se svět na přelomu 18. a 19. století mohl pochlubit, hojně cestoval. Nelenil ani vystoupit z kočáru, slézat kopce, procházet skalami a obdivovat se přírodě. Do lázní v západních a severních Čechách se po celý život vracel, a kdybychom spočítali dny, které tu strávil, vydalo by to na několik let. 

Všechny tyto výlety se odehrávaly v období delším než 40 roků. Goethe se tedy české krajině a ženám, jež tu potkával, obdivoval od dob své plné mužnosti až po stařecká léta. Nejvíce pozornosti pochopitelně přitahují momenty, kdy coby sedmdesátník zahořel touhou po náctileté dívence Ulrice von Levetzow. Z celkového pohledu na životopis tohoto německého klasika šlo pouze o pozdní epizodu, ale její pikantnost funguje jako magnet. Prošedivělý donchuan se vodil za ruku s nezkušenou partnerkou a snažil se získat její přízeň pomocí vybraných čokoládových delikates. V té době už měl „odžito“ skutečně dost.

Stářím nechřadl

Goetheho celý život pronásledovaly různé zdravotní problémy. Jeho životní dráha se však ubírala poněkud nezvyklým směrem. Dalo by se říci, že v mládí mu jeho tělo komplikovalo situaci víc než v pozdním věku. Prodělal dokonce tuberkulózu a chrlil krev, což tehdy pro většinu lidí znamenalo definitivu. Ne však u něho. Patřil k vzácným případům, co smrtelnou chorobu překonaly. Přidaly se i další obtíže. Trápilo ho zažívání nebo ledvinové koliky. Jezdil se léčit do lázní. Popíjel minerální vody a pochvaloval si účinnost léčebných kúr, které mu české ozdravovny poskytovaly. 

Zvyku jezdit do našich končin se vlastně po celý život nezbavil. Zajímavé ale je, že pokud sledujeme jeho osobní záznamy, jako zodpovědný pacient se vůbec nechoval. Stárnoucí spisovatel už nemyslel na uzdravování těla, ale raději si prostě užíval. Poznamenal dokonce, že do lázní se nejezdí za léčbou, ale za potěšením. A skutečně. Léčebná koupel? Ne. Svůdce v důstojném věku raději vymetá plesy a další zábavy a hrdě si zapisuje, že mu při tanci prošly rukama snad všechny zdejší krasavice. Na svůj věk prokazoval velmi slušnou kondici – vedle radostí na parketu našel sílu i na výlety do okolní krajiny. Dokonce lezl na sopečné kopce, kde sbíral minerály. Ty vedle umění a žen patřily k jeho další vášni.

Milovník vín

Nutno podotknout, že Goethe rozhodně nepatřil mezi zhýralce, kteří si huntovali zdraví. Tabák? Koupil ho přátelům jako milý dárek z cest, ale pro sebe? Kdepak. Této neřesti se vyhýbal. Stejně tak jako tvrdému alkoholu. Neholdoval ani pivu – dával přednost elegantní sklenici s vínem! To naopak popíjel notně – samozřejmě nejlépe v kombinaci s vybranými pochoutkami, neboť Goethe platil za zkušeného gurmána. Nešlo o nic neobvyklého, když jeho žízni padlo za oběť dokonce několik láhví za den. Monumentální dílo, které po sobě zanechal, nám naštěstí říká něco jiného. Dokázal by být tolik plodný na poli literatury, vědy a politiky, kdyby naplňoval definici alkoholika? Nabízí se spíš vysvětlení, že hostitel nemusel vždy sklenky vyprazdňovat sám. 

Nepochybně měl rád společnost. Předčítal krásným a chytrým ženám, anebo trávil dlouhé hodiny s intelektuály, mezi nimiž nechyběly ani osobnosti českého veřejného života. K těm bizarnějším spolustolovníkům patřil třeba známý český kat a zároveň sběratel mincí a minerálů Karl Huss. Ale za Goethem jezdili i naši obrozenci a probouzeli v něm zájem o českou literaturu a historii – a snad i o naši národnostní otázku. Zajímavé je, že Goethe se dokonce začal učit česky. A ještě pozoruhodněji vyznívá skutečnost, že se k tomu odhodlal ve velmi pozdním věku a vlastně pár let před smrtí. Kulantně řečeno – perspektiva, že by tyto nové znalosti mohl užít, byla značně pochybná. 

Ale i to mnohé napoví o rozpoložení, v němž se Goethe nacházel. Trochu vulgárně bychom mohli říct, že takzvaně chytil druhou mízu. Cítil v sobě rozhodně dost životní energie. A to přesto, že i jeho mnohem mladší přátelé umírali jeden po druhém. Přesto anebo právě proto se cítil plný života a touhy. Jako by měl to nejdůležitější ve svém životě teprve před sebou.

Zapřená choť

Goethe jezdil do českých lázní i v době, kdy doma zanechával svou životní partnerku Christianu Vulpiusovou. Psával jí dopisy dokonce i o tom, s jakými ženami se zde stýká. Byl to takový cynik? Nebo mu to nepřišlo divné proto, že vztah k těmto přitažlivým a mnohem mladším svůdnicím nikdy nepřerostl jistou mez? To už se asi nikdy úplně přesně nedozvíme. Christiana ale určitě žárlila. Vždyť mezi dámami, s nimiž Goethe trávil večery, a dokonce se po jejich boku objevoval na veřejnosti, bychom nenašli žádné tuctové ženštiny.

Christiana hrála v jeho citovém životě nepochybně velmi silnou roli. Až později došlo na známost asi nejkontroverznější. Goethe navázal velmi blízké přátelství s manželkou samotného císaře Františka I. Císařovna Marie Ludovika Beatrice tvořila s literátem dvojici, o které se povídalo všude. A Goethova partnerka? Proč to všechno snášela, pochopíme, když se podrobněji podíváme na její původ a na historii jejich vztahu. 

Goethe pocházel z nejvyšších kruhů. Ona z úplně nejnižších vrstev. Seznámili se tak, že přišla orodovat za svou rodinu, které hrozil pád na sociální dno. Hodný a vznešený pán pomohl. A dokonce začal s Christianou žít. Už to znamenalo na svou dobu vlastně velmi svobodomyslný čin. Zlé jazyky nelenily, Goethe na ně však nedal. To ho ctí. Na druhou stranu nešel se svou společenskou vzpourou tak daleko, aby si Christianu vzal. Léta spolu žili jen neoficiálně. Ke sňatku se odhodlal až v době, kdy se jejich syn dávno proměnil v muže. A i tak šlo pro jistotu o tichý obřad pokud možno bez pozornosti veřejnosti. Jednalo se tedy o vztah, který vykazoval rysy velké lásky, jež se prosadila navzdory všem společenským překážkám. Ale lze také naopak říct, že navázali partnerství nepochybně velmi nerovnocenné. Na tuto okolnost nemohla Christiana nikdy zapomenout.

Po mamince dcerka

Ale zpět k básníkově pozdní lásce. Pikantní je, že historie se trochu opakovala: Ulrika von Levetzow se s Goethem potkala přibližně ve stejném věku, kdy se s ním znala už její matka Amálie. Už ona by mohla být Goetheho dcerou. Její dítě pak klidně vnučkou. Přesto tato zkušená žena, která prošla dvěma manželstvími, nenamítala nic proti tomu, když se kolem jejího dítěte lázeňský host Goethe motal. Pro dívenku to bylo jistě v mnohém poučné, a tak na to také po letech vzpomínala. Mohla si přát lepší školu, než když ji do tajů literatury a umění zasvěcovala jedna z největších osobností Evropy? 

Jenže u toho nezůstalo. Dával jí dárečky a lichotil jí. Obzvlášť využíval její slabosti pro sladkosti. Čokoládovými dárečky nešetřil a objednával pro ni ty nejjemněší delikatesy až z daleka. Jistě si uvědomoval, že objekt jeho touhy má dosud dětskou duši. Přesto nedokázal odolat. Fantazíroval o tom, že by ještě před smrtí zplodil syna, a ten by si jednou dívenku vzal. Pak ale připadl na lepší způsob. Rozhodl se ucházet o její ruku sám. Vybral si přitom skvělého prostředníka. Poslal vévodu Karla Augusta, tedy hlavu své země! Ten nejen že za přítele orodoval, ale připojil i nabídku skvělé materiální budoucnosti. Matka ale dceru neprodala a vzala si čas na rozmyšlenou. Rovnalo se to odmítnutí. Stařec trpěl jako odkopnutý pes.

Smutná dohra

Věk totiž nezastavil ani vitální Goethe. Naposledy se do českých lázní vypravil v roce 1823. Pak už se do svých oblíbených míst nikdy nepodíval, ačkoliv mu zbývalo ještě devět let života. Zemřel v poklidu, doma, ve svém křesle. A Ulrika?

TIP: Osudem zkoušená žena: Jak vypadala poslední léta Boženy Němcové

Nápadníci se o ni zajímat nepřestali, ale ona všechny odmítla. Proč? Mohl snad za to ten podivný a vlastně nepatřičný vztah? Už ho nikdy nic nepřekonalo? Nebo došlo k něčemu neblahému, co už nešlo tak úplně dostat z hlavy? Ona sama do konce života zdůrazňovala, že o pravý milostný poměr nešlo. Dožila na svém zámku Třebívlice po boku psů, jimž věnovala svou lásku. 

Už celá staletí si badatelé lámou hlavu, proč je náš kosmos takový, jaký je. Pokud jde okolnosti jeho vzniku, detaily vývoje a budoucí osud, snaží se vedle mainstreamového pohledu – známého jako model Lambda-CDM či standardní kosmo­logický model – přinést vysvětlení i řada různě výstředních teorií.

6. Mnohovesmír: Bublinové světy

Ve standardním modelu s Velkým třeskem se kvůli uniformnímu vzhledu reliktního záření ve všech směrech počítá s kosmologickou inflací, kdy se vesmír ohromně rychle a intenzivně rozepnul. Podle některých badatelů však inflační fáze představuje vlastně jen jednu bublinu v rozlehlém oceánu mnohovesmíru, který inflací prochází neustále – pouze na různých místech v jinou dobu a odlišným způsobem. Je to podobné, jako když zmáčknete mycí houbu a objeví se na ní spousta bublin: Zatímco některé hned prasknou a zmizí, jiné se nafouknou.

Paul Steinhardt na popsané myšlence založil teorii věčné inflace. V rozlehlém všudypřítomném inflačním kosmu neustále „bublají“ jednotlivé vesmíry – některé malé, jiné značně rozlehlé jako ten náš. Vše dohromady tvoří celý mnohovesmír, ovšem dílčí „bubliny“ se mohou zásadně lišit. Neexistuje totiž žádný důvod, aby v nich platily tytéž fyzikální zákony a stejně nastavené základní konstanty. V některých by mohla panovat mnohem silnější gravitace či třeba jiná rychlost světla. A v dalších by se nemusela vyskytovat žádná hmota nebo by byla úplně odlišná, než jsme zvyklí.

Cizí „bublinové“ vesmíry nemůžeme pozorovat přímo. Podle některých představ by se však jejich přítomnost mohla projevit v případě interakce, či dokonce srážky s tím naším. Následky by pak mohly být patrné například v detailní struktuře reliktního záření.

8. Supratekutý časoprostor: Kosmické moře

I kdyby měl vesmír tři prostorové rozměry, jak nám říká každodenní zkušenost, stále zbývá čtvrtý rozměr, tedy čas. Proto si kosmos představujeme vlastně jako čtyřrozměrný časoprostor. Podle některých teorií – například té, kterou navrhují Stefano Liberati ze Scuola Internazionale Superiore di Studi Avanzati a Luca Maccione z Ludwig-Maximilians-Universität München – netvoří časoprostor jen abstraktní rámec pro popis existence hvězd a galaxií ve vesmíru.

Zmínění badatelé považují časo­prostor za svého druhu substanci s fyzikální podstatou, která kosmos vyplňuje podobně jako voda oceán. Stejně jako moře sestává z ohromného množství jednoduchých molekul vody, měly by i časoprostor tvořit nepatrné částice existující na nižší úrovni reality, mimo dosah našich současných přístrojů. Daná teorie pokládá vesmír za jakousi supratekutou kapalinu s nulovým třením. Mezi vlastnosti podobných kapalin přitom patří, že nemohou rotovat jako celek, pokud se zamíchají – v takovém případě se rozpadnou do mnoha nepatrných vírů. Kdyby k tomu kdysi dávno došlo u supratekutého časoprostoru, mohly by tak vzniknout zárodky dnešních galaxií. 

10. Antropocentrický vesmír: Nastaven pro život

Vesmír, jak ho zná současná fyzika, zahrnuje základní konstanty a z nich se odvíjejí mechanismy ovlivňující podobu světa kolem nás: Určují sílu gravitace, elektromagnetismu i dalších fyzikálních sil. Vědci se domnívají, že by zmíněné konstanty v zásadě mohly nabývat rozmanitých hodnot. Jestliže by se však některá z těch klíčových jen mírně odchýlila od své dnešní hodnoty, vypadal by kosmos zcela jinak – pokud by vůbec existoval. V odlišném vesmíru by se však určitě nevyskytovaly živé formy ve známé podobě. Podle některých názorů byl kosmos nastaven právě tak, aby život – a s ním i naši existenci – umožňoval.

TIP: Existují paralelní vesmíry? Jaké jsou argumenty pro a proti jejich existenci?

Ověřit takovou hypotézu je obtížné, ne-li nemožné, ale vysvětlení přesto může znít jednoduše: Pokud by platila popsaná představa o mnohovesmíru s věčnou inflací, v němž ne­ustále bublají rozmanité vesmíry, pak by život spolu s námi prostě vznikl v jedné z bezpočtu bublin. A sice v té, kde jsou konstanty a fyzikální síly čirou náhodou nastaveny tak, že dovolují zrod galaxií, hvězd, planet i živých organismů.

Příjemně vonící máta se od pradávna používá k osvěžení vzduchu, k ochucení jídel i v tradičním léčitelství. Jak ale ukazuje nedávný výzkum, máta může pomoci i v moderní medicíně, konkrétně v léčbě pacientů s neurodegenerativní Alzheimerovou chorobou.

Španělský tým odborníků, který vedl Juan José Lasarte z Univerzity v Navaře, uspořádal experiment, ve kterém myši inhalovaly mentol, klíčovou složku silice máty. „Naším původním cílem bylo experimentálně ověřit vztah mezi čichem a imunitním systémem s centrální nervovou soustavou. Experimenty potvrdily, že mentol při vdechování funguje jako imunostimulační látka,“ vysvětluje Lasarte.

Mentolové překvapení

To ale nebylo všechno. Vědci s překvapením zjistili, že krátká vdechování mentolu, aplikovaná po dobu šesti měsíců, zabraňují poklesu kognitivních schopností u myší s Alzheimerem. Neméně zajímavé bylo, že mentol rovněž zlepšuje kongnitivní schopnosti u zdravých mladých myší. Pozoruhodný výzkum zveřejnil odborný časopis Frontiers in Immunology.

Badatelé si povšimli především toho, že vdechování mentolu vede ke snížení aktivity imunitního proteinu z rodiny cytokinů, interleukinu 1 beta. Tento protein má v imunitě celou řadu funkcí, včetně zásadní role v regulaci zánětlivé reakce, což těsně souvisí s Alzheimerovou chorobou. Zánět je velmi důležitou součástí obranných mechanismů imunitního systému. Až příliš snadno ale dochází k tomu, že příliš intenzivní či příliš dlouhý zánět působí více škody než užitku.

TIP: Zdravé osvěžení: Pití kávy snižuje riziko Alzheimera i Parkinsona

Lasarte a jeho kolegové jsou přesvědčeni, že mentol a možná i další vonné silice mají velký potenciál v léčbě i prevenci Alzheimerovy choroby. Na vztah mezi vonnými látkami a fungováním imunitního systému se teď může zaměřit další výzkum, který by mohl vést k vývoji nových léčebných postupů, nejen v případě Alzheimerovy choroby.

Porod je začátkem samostatného života každého člověka. Kvůli nedostatečným anatomickým a medicínským znalostem, podvýživě, a především špatné hygieně a z ní vyplývajících následných infekcí býval bohužel často i jeho koncem – ať už šlo o rodičku, nebo dítě. Smrt takříkajíc stála hned u dětské kolébky nebo matčina lůžka. Proces jejího vyhnání byl velmi dlouhý a komplikovaný a porodu probíhajícímu pod dohledem medicínsky vzdělané osoby tak předcházela staletí pověr, pokoutních praktik a diagnostického i terapeutického tápání. Jaká vlastně byla cesta od „babek pupkořezných“ v dávných dobách až po špičkově vybavené porodnice a vysokoškolsky vzdělaný personál? 

Po dlouhá tisíciletí zůstávaly těhotenství a porod výhradně ženskou záležitostí, kdy porodní báby byly odkázány jen na předávání zkušeností staršími členkami rodiny nebo jinými kolegyněmi. Jejich řádná kvalifikace a profesní způsobilost získaná na základě vzdělání přišla na pořad dne až v souvislosti s osvícenským absolutismem v 18. století!

Božská záštita

Již v nejstarších dobách rodičkám patrně asistovaly starší ženy z rodiny. Vzhledem k důležitosti mateřství a porodů pro reprodukci a zachování komunity lze tedy označit porodní asistentku za nejstarší profesi v dějinách lidstva. Starověké civilizace také vytvořily různé kulty, které porod a zdravotní stav nastávajících matek i novorozenců dávaly pod božskou ochranu. Mimochodem – v modifikované formě existují dodnes. Již z dávného pravěku známe různě stylizované sošky žen se zdůrazněnými pohlavními znaky, které pravděpodobně měly ochranný či kultovní význam. 

Již ve 2. tisíciletí př. n. l. (tedy v době bronzové) můžeme v textech z mykénského Řecka doložit bohyni porodu Eileithyiu, která se později stala plnohodnotnou bohyní řeckého olympského panteonu. Odtud pak přešla i do římských náboženských představ. Zajímavým dokladem jejího uctívání jsou například terakotové modely rodících žen z kultovní jeskyně v lokalitě Inatos na Krétě, pocházející z poloviny 9. až konce 8. století př. n. l. Některé zobrazené rodičky jsou tu podpírány (či jinak podporovány) další ženskou postavou, což z nich činí dobrý doklad existence porodních asistentek již v této době. 

Metody a prostředky

Ze starověku známe také první odborné texty, zabývající se ženskou medicínou a přinášející rady, jak se starat o těhotné a vést porod. Nejvýznamnějším starověkým autorem, považovaným za vůbec prvního praktického porodníka, je Sórános z Efesu, který působil v době antického Říma. Napsal významné dílo O umění porodnickém a nemocech ženských. V něm mimo jiné zmiňuje použití porodní stolice pro ulehčení porodu, prostředky ke způsobení potratu (mezi něž patřilo stlačování dělohy nebo otřesy podbřišku) a především provedení obratu plodu speciálními zevními i vnitřními hmaty při jeho nepravidelných polohách – tzv. obrat na nožku.

Po zániku antického světa ale byla znalost těchto důležitých hmatů zapomenuta a obrat na nožku byl znovu „objeven“ až v renesanci. Některé další pasáže Sóránova díla – například jak má vypadat porodní asistentka a že má mít měkké ruce, případně používat masti k jejich zjemnění – pak byly citovány ještě v 19. století. 

Ve středověké Evropě samozřejmě veškerou péči o nastávající matky a provádění porodů ovlivnilo křesťanství a církevní předpisy. Ženy se bohužel dostaly do téměř druhořadého postavení. Například rodičkám, které zemřely při porodu, byl dlouho – až do koncilu v Rouenu roku 1074 – odpírán křesťanský pohřeb. Mohlo snad jít o záměr církve přimět nastávající matky, aby byly opatrné a neoloupily své dítě o štěstí křtu. 

Na našem území pochází první zpráva o porodních bábách z roku 1176, když je popisován porod pozdějšího světce Hroznaty. K roku 1248 pak najdeme ve Zbraslavské kronice zmínku o Alžbětě, oblíbené porodní bábě a chůvě krále Václava II. „Alžbětě, která nás od nejútlejších dětských let jako bedlivá porodní bába vychovala až do chlapectví, postupujeme naše stavení.“

Jak na to

Pozoruhodnou a vlivnou postavou byla Trota ze Salerna, žijící patrně v první polovině 12. století. Bohužel o jejím životě toho víme jen velmi málo a také autorství některých jí připisovaných spisů bohužel není zcela jisté. Ačkoli Trota patrně měla formální lékařské vzdělání, proslula především jako specialistka na ženské nemoci a porodní asistentka. Napsala ve své době velmi populární knihu O léčení žen, vydávanou nejčastěji s dvěma dalšími spisy stejného zaměření. Tento komplet dokonce proslul pod názvem Trotula. Pravděpodobně sepsala i traktát O ženském utrpení před porodem, při porodu a po porodu. Ve svých textech mimo jiné vyslovuje domněnku, že příčina neplodnosti může být i na straně muže. Tato díla sloužila po několik následujících století jako základní porodnické příručky.

V raném novověku se, zejména po rozšíření knihtisku, objevovaly příručky pro porodní báby psané většinou lékaři nebo negraduovanými „chirurgy“. Autoři se snažili nabídnout praktické terapeutické postupy po­užitelné jak při „odborném“, tak při laickém vedení porodu. Zřejmě nejstarší evropskou tištěnou porodní knihou byl spis německého lékaře Eucharia Roeslina. Pod poetickým názvem Der Schwangeren Frauen und Hebammen Rosegarten čili Růžová zahrada těhotných žen a porodních bab ho vytiskli ve Štrasburku roce 1513. Byl přeložen do mnoha jazyků a česky vyšel roku 1519 v Mladé Boleslavi coby Zpráva a naučení ženám těhotným a babám pupkořezným. 

Výrazné zlepšení péče o zdraví obyvatelstva, včetně těhotných žen, přišlo až s nástupem osvícenství. V našich zemích k zásadním zdravotnickým reformám přistoupila císařovna Marie Terezie a pokračoval v nich její syn Josef II. Císařovně v této oblasti radil věhlasný holandský lékař a porodník Gerard van Swieten, který se dokonce roku 1745 stal jejím osobním lékařem. Komplexní reformy též nařizovaly, že porodní báby musejí získat jistou profesní způsobilost na základě určitého studia a zkoušky. Vůbec poprvé tak u nás stát vydal povinný předpis pro porodní asistentky, platný na jeho celém území, a zároveň tím garantoval jejich odbornost.

Vzdělávání

Dvorním dekretem z 30. prosince 1745 byla budoucím porodním babičkám nařízena povinnost absolvovat přednášky z anatomie a účastnit se i pitev mrtvých žen. Podle dalšího dekretu z července 1748 se porodní báby musely podrobit zkoušce na lékařské fakultě nebo u krajského „fyzika“, tedy  u lékaře vykonávajícího hygienický a zdravotnický dohled ve svém regionu.

V červenci 1753 byl vydán Generální zdravotní řád pro Království české. Stanovil povinnosti zemské zdravotní komise, jež zase podléhala zdravotní komisi při vídeňské vládě. Ta pak řídila veškeré zdravotnictví na území království. Pod tyto předpisy – a uvedenou komisi – kromě lékařů spadali také lékárníci, chirurgové, lazebníci, kýlořezci, kamenořezci a samozřejmě i porodní báby. Konečně pak byl v roce 1770 vydán zdravotní řád celé habsburské monarchie, který jako základní zdravotnická norma platil zhruba sto let. Díky němu došlo v roce 1786 k zavedení úřadu krajské porodní báby a na základě toho bylo zavedeno školení pro porodní babičky v Praze. Studijní řád pražské lékařské fakulty ze stejného roku předepsal teoretickou výuku porodnictví i pro budoucí lékaře a ranhojiče.

Součástí osvícenské péče o obyvatelstvo bylo také zakládání porodnic. První takový ústav ve střední Evropě vznikl z inicia­tivy profesora Johanna Georga Roederera v roce 1751 při univerzitě v Göttingenu. V letech 1792 až 1822 zde proběhlo celkem 2 540 porodů. Dobové záznamy nás například informují, že skoro u poloviny z nich muselo být po­užito kleští. 

V našich zemích

V roce 1609 byl na pražské Malé Straně založen takzvaný „Vlašský špitál“, který pečoval o těhotné matky a jejich děti. V roce 1765 zde otevřeli také ústav pro opuštěné děti a později i pro svobodné matky. O jedenáct let později byl císařským reskriptem k Vlašskému špitálu připojen nalezinec s porodnicí Maří Magdaleny v Soukenické ulici na Novém Městě pražském. Od roku 1776 tedy existovala při špitále řádně vedená porodnice, kde svobodné matky a ty, které se prokázaly vysvědčením svého faráře o chudobě, rodily zadarmo. Za to pak ale musely bezplatně kojit špitálské děti. 

Vlašský špitál začal plnit později i roli výukovou, když sloužil pro klinickou výuku studentů pražské lékařské fakulty, včetně porodních babiček. Po dlouhá léta představoval špitál jedinou instituci svého druhu nejen v Praze, ale i v celých českých zemích. Postupně však jeho kapacita nestačila, a proto ho v roce 1789 přemístili do nově zrekonstruované budovy u kostela sv. Apolináře na Novém Městě. Tam vznikla porodnice s útulkem pro svobodné matky, nalezinec, sirotčinec, zemský ústav pro očkování proti neštovicím a středisko pro ženy, které nabízely své služby jako nájemné kojné. Již v roce 1784 byly také otevřeny dvě porodnice na Moravě – v Brně a Olomouci. 

O vzdělávání porodních bab se u nás výrazně zasloužil profesor Antonín Jan Jungmann, mladší bratr známého jazykovědce Josefa. Je dokonce považován za zakladatele pražské porodnické školy. Za dobu jeho pedagogické kariéry, jež trvala celých 42 let, tuto školu absolvovalo 8 200 porodních babiček. Roku 1804 vydal učebnici Úvod k babení. I když po odborné stránce se jedná spíše o kompilaci, šlo o ve své době velice důkladnou a populární knihu, která pak vyšla v několika v opakovaných vydáních jako Umění babické nebo Umění porodnické. Jungmann mimo jiné píše, že: „Babení slove umění, dle kterého řádně vyučená žena, vůbec bába nazvaná, těhotnice, rodičky, šestinedělky i novorozené děti obstarává, a která v případnostech náhlých zná, kdy zběhlého babiče (tj. porodníka nebo chirurga – pozn. aut.) ku pomoci požádati se sluší.“ Ve druhé polovině 19. století se také začaly objevovat knihy, které nebyly určené výhradně porodním bábám, ale i budoucím matkám, dychtícím vědět o svém stavu víc, než jim byly schopny poskytnout příbuzné či sousedky. 

Méně rizika

Zásadní pozitivní dopad na zdraví a míru přežití rodiček a mladých matek mělo postupné zavádění dezinfekčních opatření v průběhu 19. století. O to se zasloužil zejména maďarský lékař Ignác Filip Semmelweis, který si všiml, že horečkou omladnic trpí mnohem víc rodiček na oddělení, kde působí medici. Díky tomu nakonec vyšlo najevo, že tuto nemoc bohužel šíří právě personál nemocnice. Na svém oddělení proto důsledně trval na tom, aby si personál myl ruce chlorovým vápnem. Počet úmrtí na horečku omladenic okamžitě razantně poklesl! Jeho hypotézu a postupy ale ostatní lékaři dlouho odmítali. Nedokázali se totiž smířit se skutečností, že kvůli nedostatečné hy­­gieně vlastně zavinili smrt řady pacientek. Jak už to bývá, Semmelweis se dočkal uznání teprve po smrti. Jeho socha mimochodem stojí na dvoře pražské porodnice u Apolináře. 

TIP: Budeš rodit v utrpení! Mýty a lidové pověry provázející porody

Dvacáté století pak přineslo další pokroky v péči o ženy a mladé matky. Zaváděly se nové operační techniky i léčiva. Legislativa rozšiřovala zdravotní péči mezi široké vrstvy obyvatel, zaváděla nové standardy vzdělání porodních asistentek a kodifikovala ne/možnosti provádění potratů. Zřizovaly se také další porodnice a porodnické školy. Dnes, ve 21. století je dokonce možné operačně napravit některá poškození plodu v děloze ještě před jeho narozením.