Dominantní barvou severoamerické veverky popelavé (Sciurus carolinensis) je popelavě šedá – přesně, jak to odpovídá jejímu druhovému vědeckému jménu. Na hlavě nabývá srst tohoto hlodavce rezavých odstínů, břicho mívá bělavé. Domovem asi půlmetrové veverky je východ USA a jih Kanady. Právě tady, na severních hranicích svého rozšíření, se tento druh celkem hojně vyskytuje v černé čili melanické formě. 

Teplo a bezpečí v černém kožichu

Černé zbarvení není náhodné. Tmavě zbarvená srst pohlcuje více slunečního záření a zvíře se díky tomu za mrazivého počasí snáze zahřeje. V desetistupňovém mrazu ztrácejí černé veverky o 18 % méně tepla než veverky s šedým kožichem. Na zajištění základních tělesných funkcí potřebuje černá veverka o pětinu méně energie než její šedivé protějšky a třást zimou se proto začíná až při výrazně nižších teplotách. 

Černá barva srsti zvýhodňuje melanickou formu veverky popelavé nad veverkami se standardním popelavým zbarvením především v severských oblastech s drsnějším klimatem. Navíc jsou tamější jehličnaté lesy hustší a tmavší než listnaté a smíšené lesy jižněji položených krajů. Černě zbarvené veverky tak v jejich přítmí snáze unikají pozornosti přirozených nepřátel.

Invaze na Britské ostrovy

Ani šedě zbarvené veverky popelavé však nelze z hlediska konkurenceschopnosti považovat za outsidery. Názorně to dokládá jejich invaze na Britské ostrovy, kam byly importovány ze Severní Ameriky už v 19. století. Popelavá imigrantka prakticky „převálcovala“ původní britskou populaci rezavých veverek obecných (Sciurus vulgaris). Dnes připadá v Británii na jednu domácí veverku obecnou patnáct popelavých vetřelců. Zaznamenán tu byl i výskyt černě zbarvených veverek popelavých. 

Důvodů, proč má veverka popelavá nad evropskou veverkou obecnou navrch, je hned několik. Americký vetřelec je větší. V průměru měří na délku i s ocasem kolem půl metru a váží kolem půl kilogramu. Naše veverka obecná přitom dorůstá délky kolem 40 centimetrů a hmotnosti kolem 300 gramů. Oba druhy veverek se potýkají s „veverčím morem“ vyvolaným viry ze skupiny Parapoxvirus. Veverka popelavá je však vůči tomuto onemocnění odolnější.

Do karet jí zřejmě hraje i změna evropské krajiny, například výsadba nových druhů stromů, které na našem kontinentu dříve nerostly. Taková změna vegetace severoamerickému přistěhovalci svědčí. Veverka popelavá dominuje nad svou evropskou příbuznou také inteligencí. V experimentech i v reálném životě si poradí s problémy, na nichž si veverka obecná vyláme zuby. Díky tomu vetřelec lépe odolává nástrahám života. 

Vlohy díky genovým výpadkům

Černé zbarvení melanické formy veverky popelavé je určeno geneticky a dědí se podle jednoduchého pravidla. Pokud jedinec dědí po obou rodičích „popelavý“ gen, bude jeho srst zbarvena šedě. Jestliže po jednom rodiči získá „popelavý“ gen a po druhém „černou“ variantu genu, naroste mu černohnědá srst. „Černá“ dědičná vloha získaná po obou rodičích mu zajistí uhlově černé zbarvení. 

Už dříve vědci odhalili, že „černá“ vloha vznikla spontánně z „popelavé“ vlohy MC1R tím, že z tohoto genu náhodou vypadlo čtyřiadvacet písmen genetického kódu. „Černá“ vloha se proto označuje jako MC1R24. K podobným „výpadkům“ v dědičné informaci čas od času dochází. Někdy mají pro nositele „děravého“ genu fatální následky; jindy mu naopak zajistí nemalou evoluční výhodu. Například člověku přináší výpadek dvaatřiceti písmen genetického kódu z genu CCR5 odolnost k infekci smrtícím virem HIV.

Podobnost nikoli náhodná 

Vědci vedení britskou bioložkou Helen McRobinovou z Anglia Ruskin University provedli detailní genetické analýzy „popelavé“ a „černé“ dědičné vlohy pro zbarvení srsti veverek popelavých a porovnali ji s podobnými vlohami zajišťujícími zbarvení srsti severoamerických veverek liščích (Sciurus niger). Tento druh veverky rovněž obývá rozsáhlé oblasti na východě Severní Ameriky a je ještě o něco větší než veverka popelavá. I s ocasem měří kolem 85 centimetrů a váží přibližně 750 gramů. Základní barva srsti kolísá od hnědošedé po hnědožlutou, spodní strana těla bývá hnědooranžová. 

Podobně jako u veverek popelavých se mezi veverkami liščími najdou uhlově černí jedinci. Helen McRobinovou a její spolupracovníky zajímalo, nakolik se mechanismus vzniku melanické formy u obou veverčích druhů podobá. Zjistili, že gen pro černé zbarvení je naprosto totožný! Také „černý“ gen melanických veverek liščích MC1R postrádá 24 písmen genetického kódu a můžeme ho proto směle označit jako MC1R24. 

Výhoda získaná „druhovou nevěrou“

Pravděpodobnost, že by obě veverky prodělaly nezávisle na sobě jednu a tutéž změnu, můžeme prakticky vyloučit. Zcela jistě tu nejde o náhodu. Podle Helen McRobinové se „černý“ gen MC1R24 dostal do populace veverek popelavých při „mesalianci“, když se zástupci obou druhů navzájem zkřížili. V severských lesích, kde se vloha pro černou barvu osvědčila, se její nositelé v populaci rozšířili. 

Výměna genu pro černou srst mezi veverkami popelavými a veverkami liščími jen znovu potvrzuje skutečnost, že mezidruhová hybridizace není z hlediska evoluce a přírodního výběru „pokleskem“, ale nabídnutou šancí, kterou umí mnohé pozemské organismy velmi dobře využít. 

Výhody mezidruhového křížení

Mezidruhové křížení není v přírodě tak vzácné, jak by se mohlo zdát. A už vůbec nemusí být jeho výsledkem neplodní hybridi nebo jedinci se sníženou životaschopností. Naopak – mezidruhoví kříženci nejednou udivují plodností i odolností. Mnohé druhy vznikly právě křížením dvou „rodičovských“ druhů organismů. Častý je tento fenomén v rostlinné říši, ale četné příklady najdeme i mezi živočichy. 

Na Galapágách dochází v posledních letech ke křížení tzv. Darwinových pěnkav (Geospiza). Na ostrově Daphne Major se kříží pěnkavka prostřední (Geospiza fortis), pěnkavka kaktusová (Geospiza scandens) a pěnkavka malá (Geospiza fuliginosa). Jejich hybridi nejen že jsou plně plodní, ale vzdorují tvrdým podmínkám během klimatické anomálie El Niňo lépe než původní rodičovské druhy. 

Podobně zdatně si vedou mezidruhoví hybridi severoamerických raků. Rak barrenský (Orconectes rusticus) je sice původní jen na jihovýchodě Ohia, ale byl vysazen na rozsáhlých územích mimo svůj domovský areál, kde se kříží například s rakem severním (Orconectes propinquus). Také v tomto případě jsou mezidruhoví kříženci tak zdatní, že vytlačují a nahrazují raka severního v řekách a jezerech v Kanadě a na východě USA.

TIP: Mezidruhové páření: Pět nezvyklých zvířecích kříženců

V poslední době jsme svědky nárůstu mezidruhového křížení v důsledku klimatických změn. Například v Severní Americe byli opakovaně identifikováni hybridi medvěda hnědého grizzlyho (Ursus arctos horribilis) a medvěda ledního (Ursus maritimus). Ke křížení dochází s vyšší četností poté, co teplejší zimy dovolují grizzlyům pronikat do vyšších zeměpisných šířek, kde se pak dostávají do oblastí, které byly donedávna výsadní doménou medvědů ledních. 

Příroda nabízí přehlídku neuvěřitelně rozmanitých tvarů, forem, barev i způsobů chování, jejichž prostřednictvím si organismy opatřují potravu, hledají pohlavního partnera nebo se rozmnožují. Bližší pohled ovšem ukazuje, že ani přirozená pestrost není nekonečná a že se mnohé „motivy“ opakují. Evoluce, respektive přírodní výběr, totiž upřednostňuje ty, kdo dokážou nejúspěšněji získávat zdroje z okolí a zplodit nejvíc potomků. Takové organismy se pak postupně adaptují na prostředí, v němž žijí. A právě působení selekčních tlaků může vést k pozoruhodně podobnému vývoji i u původně nepříbuzných organismů. Zmíněnému jevu se říká konvergence nebo také konvergentní či sbíhavá evoluce – a jeho následky pozorujeme všude kolem sebe. 

Zpátky do vody

Oblíbený příklad konvergentní evoluce představují žraloci a delfíni: Zatímco první jmenovaní patří mezi paryby, mají chrupavčitou kostru a dýchají žábrami, delfíni jsou savci, oporu těla mají převážně zkostnatělou a kvůli doplnění kyslíku se musejí pravidelně vydávat k hladině. Příroda jim však shodně nadělila ploutve a proudnicový tvar těla, takže se dokážou ve vodě rychle pohybovat, což hraje v honbě za kořistí životně důležitou roli.

Předci žraloků obývali již prvohorní oceány před 400 miliony let, a jejich dnešní potomci tak z hlediska tvaru těla těží ze základů položených v dobách, kdy éra savců znamenala ještě hudbu vzdálené budoucnosti. Naopak delfíni, respektive kytovci obecně se vyvinuli teprve ve třetihorách, jejichž začátek datujeme 66 milionů let do historie. Jednalo se přitom o suchozemské savce, kteří se vrátili do vodního prostředí, odkud kdysi dávno vzešli jejich předchůdci. Novým podmínkám se pak přizpůsobili nejen změnou předních končetin v ploutve, ale také řadou dalších adaptací. Kytovci ovšem popsaný proces neprodělali jako jediní: Obdobný „experiment“ podstoupili také plazi, například druhohorní ichtyosauři, či ptáci, konkrétně tučňáci – ti se do moře vydávají za potravou a ve vodě se pohybují mnohem ladněji než na souši.

Létání na čtyři způsoby

Vynikající ukázku konvergentní evoluce skýtá schopnost létat, jelikož se v živočišné říši podle všeho nezávisle objevila hned čtyřikrát. Jako první ji v prvohorách ovládl hmyz a později si ji osvojily tři skupiny obratlovců: ve druhohorách pterosauři, poté ptáci, a nakonec ve třetihorách savci – konkrétně řád letounů, kam patří netopýři či kaloni. U všech skupin obratlovců vznikla křídla přeměnou předních končetin, nicméně u každé linie k tomu došlo poněkud jinak.

Pterosauří křídla tvořila blána napnutá mezi prodlouženým čtvrtým prstem, tělem a zadní končetinou. V případě ptáků zas nastala redukce prstů a srůst záprstních a zápěstních kůstek. Nosnou plochu u nich navíc nepředstavuje blána, nýbrž peří. Letouni mají křídla do určité míry podobná pterosaurům: I u nich najdeme kožovitou blánu, které poskytuje oporu také zadní končetina. Na té přední však mají prodloužené všechny prsty kromě prvního a blána je mezi nimi napnutá. Zmíněné uspořádání jim umožňuje pečlivě manévrovat, což je velmi důležité při lovu hmyzu. 

A proč vlastně křídla vznikla? Daná otázka zaměstnává vědce už řadu let, ale konkrétní odpověď zatím neznají. V zásadě se předpokládá, že schopnost létat mohla prvním „aeronautům“ sloužit jako skvělý prostředek k úniku před predátory a jinými hrozbami. Posléze se mohlo jednat rovněž o adaptaci, díky níž dokázali živočichové ulovit rychle se pohybující a poté i vzdušnou kořist. Létání také umožňuje snadný přesun z jednoho místa na jiné a dovoluje pátrat po potravě v mnohem širší oblasti než při pohybu po zemi.

Pozor na bodliny!

Další dva zdánlivě podobné, a přesto poměrně rozdílné tvory reprezentují ježek a ježura. První zmíněný se řadí k savcům, obývá oblasti Afriky, Evropy i Asie a ve dvou druzích – ježek západní a východní – se vyskytuje také na našem území. Kromě toho žije rovněž na Novém Zélandu, kam byl ovšem zavlečen. Ačkoliv patří ke hmyzožravcům, nepohrdne ani jinou, převážně však masitou stravou, případně psími a kočičími granulemi. Stejně jako u jiných placentálů rodí samice již vyvinutá mláďata a krmí je mateřským mlékem. Typický znak ježků tvoří bodliny, sloužící jako vynikající ochrana před dotěrnými predátory.

Stejnou „zbraň“ dostaly do vínku i ježury, například ježura australská, jež obývá uvedený jižní kontinent, dále blízkou Tasmánii a část Nové Guineje. Tím však podobnost víceméně končí: Ježura spolu s ptakopyskem reprezentuje starobylou savčí skupinu ptakořitních a podobně jako ptáci či plazi klade vejce: Konkrétně pokládá snůšku do hlubokých nor, které vyhrabává krátkými silnými končetinami, zatímco ježci si budují hnízda. Ježura také postrádá zuby, má ovšem velmi dlouhý jazyk a lapá jím mravence, termity i jiné drobné bezobratlé tvory. Nicméně ježci a ježury nejsou jedinými savci, kteří se pyšní bodlinami: Za příklad konvergentní evoluce by se dali pokládat rovněž bodlíni, žijící na Madagaskaru a přilehlých Komorských ostrovech.

Klouzání ve vzduchu

Zatímco aktivní letci se během milionů let evoluce vyvinuli jen ve čtyřech případech, vznášení ve vzduchu si užívají i živočichové, jimž příroda skutečná křídla do vínku nedala. Celá řada druhů totiž ovládá let pasivní, klouzavý: Plachtit dokážou například některé ryby, žáby, plazi, a dokonce i savci. Přeborníky se staly poletuchy a vakoveverky, kterým ve vzduchoplavbě pomáhají speciální kožovité blány, táhnoucí se mezi předními a zadními končetinami.

Ačkoliv jsou si zástupci obou zmíněných skupin na první pohled celkem podobní, zdání jako vždy klame a schopnost klouzavého letu se u nich vyvinula nezávisle. Poletuchy patří mezi živorodé savce, vyskytují se v Severní a Střední Americe, severní Evropě i v Asii a jsou blízce příbuzné veverkám – překvapivě na rozdíl od vakoveverek: Ty mají coby vačnatci blíž například ke klokanům či ďáblům medvědovitým a obývají pouze Austrálii, Tasmánii a Novou Guineu. Vzduchem dovedou klouzat také letuchy, které žijí v jihovýchodní Asii a mají nejblíž k primátům. I v jejich případě se přitom kožovitá létací blána vyvinula nezávisle.

Lapače hmyzu

Přestože se většina nejznámějších příkladů konvergentní evoluce týká fauny, ani flóra nezůstává pozadu – jak dokládají třeba masožravé láčkovky a různé druhy z čeledi špirlicovitých, jež lapají hmyz do velmi podobných pastí. Vědci se dokonce v minulosti domnívali, že jde o blízce příbuzné čeledi. Z molekulární analýzy však vyplynulo, že se značně odlišují, a spadají dokonce do rozdílných řádů.

Zatímco láčkovky jsou doma na jihovýchodě Asie, v Indii, Austrálii, na Madagaskaru či na různých ostrovech v Indickém oceánu, špirlicovité pocházejí ze Severní a Jižní Ameriky. Masožravost a používání láčkovitých pastí se přitom nezávisle vyvinuly ještě u čeledi láčkovicovitých s jediným zástupcem, láčkovicí australskou.

TIP: Další střípek v hádance evoluce: Přišly želvy z vody, nebo se vyvinuly na souši?

Příklady konvergence se každopádně neomezují pouze na masožravky: K nejnápadnějším patří rody aloe a agáve, reprezentované třeba aloí pravou a agáve obecnou. V obou případech se jedná o sukulentní rostliny s přízemní růžicí tlustých listů, jejichž kraje pokrývají ostny. Ovšem zatímco aloe má listy spíš dužnaté, u agáve jsou tuhé a vláknité. První zmíněný rod navíc pochází z Afriky a Asie, kdežto druhý je doma na jihozápadě USA a ve Střední i Jižní Americe. Ačkoliv oba patří do řádu chřestotvarých, podobné znaky se u nich vyvinuly nezávisle, jako adaptace na život v suchých oblastech. 

V ruštině slovo sprut znamená chobotnice, na západě se však častěji překládá název tohoto typu jako kraken. Stejně jako u mnoha dalších vozidel vyvíjených pro výsadkáře má za sebou i tento sovětský obrněnec křivolakou cestu, poznamenanou mnoha problémy, jež vyústily v řadu produkčních zdržení. Jakkoli jde o zajímavé vozidlo, dosud se vyrobil jen omezený počet sérií, což se však možná ještě změní. Za sprutem stáli v 80. letech ti stejní odborníci, kteří dříve vyvíjeli (s využitím totožných vývojových procesů) rovněž výsadkové bojové vozidlo pěchoty BMD-1 (bojevaja mašina děsantnaja), což se odrazilo na jeho koncepci. Základní princip veškerých aeromobilních sil totiž spoléhá na rychlý útok a průnik hluboko za nepřátelské linie. Při takových operacích se může výsadek setkat s nepřátelskými obrněnci, hrozbou, kvůli níž vznikla vozidla řady BMD. Tedy malá, lehká a současně s velkou palebnou silou, která by soupeřovy tanky mohla eliminovat, aniž by se s nimi dostala do vzájemných soubojů.

Nízkotlaké zklamání

Když po delší službě nízkotlakého 73mm kanonu Grom (ve výbavě BVP-1 a výsadkových BMD-1) vyšly v praxi najevo jeho žalostné výkony proti obrněným cílům, hledali sovětští designéři alternativní způsoby, jak zvýšit palebnou sílu výsadkového vojska. Jednu z cest představovalo „vylepšování“ BMD protitankovými řízenými střelami (PTŘS), což vedlo ke vzniku BMD-2 a později BMD-3. Existoval však i jiný způsob, který sice neměl tolik zastánců, ale nakonec na něj došlo. Jednalo se o představu obojživelného, tankovým kanonem disponujícího výsadkového vozidla s nízkou hmotností, které by doprovázelo BMD a vypořádalo se s hrozbami, na něž samotná „béemdéčka“ stačit nemohla.

Sovětský svaz učinil s lehkými tanky spoustu zkušeností, například v podobě poválečného PT-76. Šlo však o vymírající druh, postupně nahrazovaný bojovými vozidly pěchoty. Panoval názor, že kombinace 73mm kanonu s hladkým vývrtem a PTŘS 9M14 Maljutka instalovanou na BMP/BMD by činila jakýkoliv výsadkový tank zastaralým už v okamžiku přijetí do výzbroje.

Náhrada PT-85

Do jisté míry to byla pravda, ovšem této kategorie se zastávali někteří vlivní veteráni jako ministr obrany maršál Andrej Antonovič Grečko. Často argumentovali nižšími náklady, protože jeden dělostřelecký granát vyjde zpravidla mnohem levněji než řízené střely. Posledním vzorem, skutečně patřícím do třídy lehkých tanků, byl prototyp PT-85 navržený jako náhrada za PT-76.

Ačkoli se nikdy nerozšířil (nezaměňovat s odlišným vozidlem, severokorejským PT-85), myšlenka vyvinout moderní lehký tank přetrvávala, jen jeho role se poněkud posunula směrem k vozidlu poskytujícímu především podpůrnou palbu. Jednalo se do určité míry o odklon od tradičních úkolů lehkých tanků. Další projekt v řadě lehkých pásových vozidel, Objekt 934 „Sudja“ (vyvinut v 70. letech) se dal považovat jak za lehký tank, tak za stíhač.

Proti leopardům i abramsům

Pravda byla taková, že sami Sověti v tu chvíli přesně nevěděli, jakou cestou projekt nasměrovat. Celý záměr tak skončil neúspěchem kvůli řadě neshod mezi různými vlivovými skupinami, z nichž každá chtěla mít slovo. Nakonec program Moskva stopla proto, že ztenčující se zdroje armáda nasměrovala do Objektu 688 (ze kterého se nakonec zrodilo BMP-3).

Ze zmatku okolo Objektu 934 však přece jen nakonec vyšlo celé odvětví lehkých tanků s jasným cílem – zaměřit se na podpůrnou roli. V první polovině 80. let dostala NATO typy Leopard 2, Challenger 1 a M1 Abrams, proti nimž bylo BMD-1 téměř bezmocné, a vypadalo to, že schopnosti sovětských výsadkových vojsk jsou při případném setkání s uvedenými typy zásadně ohroženy.

Samochodka na padácích

Do výzbroje Sovětů zároveň začal tou dobou ve větších počtech přicházet těžký transportní letoun Iljušin Il-76, který měl řadu výhod, zejména výrazně zvýšenou nosnost, a tedy možnost přepravovat těžší vozidla. V návaznosti na nový páteřní dopravní letoun pak armáda v roce 1982 navrhla jednotný podvozek pro řadu vozidel (včetně samohybného PT děla), která by dokázala eliminovat i ty nejtěžší tanky NATO.

TIP: Tank Leopard 2: Ocelová šelma nejen pro vojska NATO

Uvedený koncept se důležitým místům zalíbil, a tak ještě v roce 1982 začal vývoj samohybného 125mm děla s hladkým vývrtem a na podvozku sdíleném s připravovanou třetí generací výsadkových bojových vozidel BMD-3. Na samotném vývoji se podílely tři subjekty: Ústřední vědecko-výzkumný ústav pro přesné strojírenství (jinak známý jako CNIITOČMAŠ), Továrna č. 9 ve Sverdlovsku (dnes Jekatěrinburg) a Volgogradský traktorový závod.

Dokončení: Kraken s tenkým brněním (2): Sovětské výsadkové vozidlo 2S25 Sprut-SD

Není to tak dávno, kdy se populární červený veleobr Betelgeuse ze souhvězdí Orionu dostal do centra pozornosti odborné i laické veřejnosti. Jeho nečekaně intenzivní stmívání na přelomu let 2019 a 2020, kdy veleobr pohasl zhruba o 60 procent proti dlouhodobému průměru, rozproudilo debaty o případné explozi supernovy. Není tajemstvím, že Betelgeuse je hvězda „v posledním tažení.“ Nakonec vybuchne v ohromující explozi. Otázkou je, kdy k tomu dojde.

V roce 2020 se Betelgeuse zase zklidnil a jeho „chování“ přestalo vybočovat z normálu. Supernova se nekonala, ale veleobr zůstal v hledáčku astronomů, kteří se snažili přijít na to, co se vlastně stalo. Jasnost tohoto červeného veleobra prochází velmi složitým cyklem změn, jejichž mechanismy nejsou příliš jasné.

Betelgeuse zase zlobí

Zdálo se, že je na nějakou dobu po všem. Teď už je ale jasné, že Betelgeuse nehodlá jen tak odejít z výsluní mediálního zájmu. Astronomové hlásí, že veleobr v posledních týmech nápadně zjasňuje. V tuto chvíli Betelgeuse září asi o 50 procent víc, než je jeho dlouhodobý průměr.

Zatímco zmíněné pohasnutí před dvěma lety bylo hodnoceno jako vcelku „normální“ vyvržení části materiálu hvězdy do okolního prostoru, které není u hvězd jako Betelgeuse zase tak výjimečné, nové zjasňování opět upoutalo pozornost odborníků. Vypadá to, že se s veleobrem něco děje a jeho chování vybočuje z dlouhodobého vývoje.

TIP: Kdyby se z Betelgeuze stala černá díra, mohla by nás ohrozit?

Přesné chování hvězd před explozí supernovy známe zatím jen velmi zběžně a nedokážeme říct, zda se teď opravdu už blíží očekávaná exploze. Ale šance na supernovu se podle všeho opět zvýšily. Pokud Betelgeuse exploduje, na Zemi jako první dorazí sprška neutrin. Tyto částice je obtížné detekovat, ale některé pozemské experimenty by je mohly zachytit. Vzápětí dorazí elektromagnetické záření exploze, díky čemuž se veleobr zjasní 10 až 100 tisíckrát. Betelgeuse je od nás vzdálený jen 500 až 600 světelných let, takže to jistě bude skvělá podívaná.

Obávaná muchomůrka zelená (Amanita phalloides) je nejjedovatější a nejnebezpečnější houbou Evropy a Severní Ameriky, přinejmenším podle počtu smrtelných otrav. Na její konto připadá asi 90 procent všech úmrtí po otravách houbami. Muchomůrka zelená je takovou hrozbou i proto, že stále přesně nevíme, jakým způsobem na lidské tělo působí.

Nejnebezpečnějším toxinem muchomůrky zelené je alfa-amanitin, což je zvláštní cyklický peptid s několika netypickými aminokyselinami. Po požití nasbíraných muchomůrek dochází k relativně pomalé a zpočátku často nenápadné otravě, během níž alfa-amanitin poškozuje buňky, především jaterní hepatocyty. Mechanismus jeho působení ale není detailně známý. Asi polovina otrávených zemře.

Klíčový protein otravy

Tým čínských vědců nedávno s využitím genetického editoru CRISPR a dalších metod molekulární biologie monitoroval průběh otravy alfa-amanitinem a jeho působení na buňky. Podle výsledků výzkumu, který publikoval vědecký časopis Nature Communications, hraje klíčovou roli v toxicitě alfa-amanitinu lidský metabolický protein STT3B.

TIP: Nevítaný příchozí: V Austrálii se objevila vražedná houba kyjovenka

Badatelé pátrali dál a pomocí počítačových modelů molekul vytipovali látku, která blokuje zmíněný protein STT3B. Jde o indocyaninovou zeleň (ICG), která se běžně používá v medicíně jako fluorescenční diagnostická látka. Následné experimenty na myších a lidských buňkách potvrdily, že šlo o správnou úvahu.

Bohužel se také ukázalo, že jako léčba otravy muchomůrkou zelenou je indocyaninová zeleň účinná jen při podání do 8 hodin po otravě. To je závažná komplikace, neboť tyto otravy často zpočátku unikají pozornosti a projevují se až později. Pozoruhodný objev ale každopádně otevírá cestu pro další výzkum, který by mohl vést k život zachraňujícím „protijedům“, alespoň pro některé oběti otravy touto smrtící houbou.

Tradiční národní kroje mohou mít různou podobu – ty balkánské však dnes působí až komicky výstředně. Takzvaná foustanella, již Řekové, ale také Albánci, Makedonci či Arumuni nosili zhruba od 12 století, totiž vypadá jako nařasená sukýnka – zvlášť proto, že na rozdíl od skotských kiltů má velmi často čistě bílou barvu.

TIP: Pentle, masky, klobouky: Pestrý svět tradic předávaných po generace

Foustanella se tradičně vyráběla z vlny či hedvábí. Byla široká, ale poměrně krátká – sahala nejvýš pod kolena. V Albánii mívala kolem šedesáti skladů, v Řecku ji řasili mnohem více. Nosila se dohromady s vlněnými punčochami, doplňovaly ji navíc pestrobarevné vesty, košile a kabátce zdobené výšivkami, krajkami a bambulkami. Bambule se objevovaly i na zahnutých špičkách typických bot zvaných tsarouhia.

V roce 1545 se územím dnešního Mexika prohnala záhadná nemoc, která způsobila jednu z největších epidemií v dějinách lidstva. Během pouhých pěti let zemřelo hrozivou smrtí patnáct milionů lidí, což bylo skoro 80 % aztécké populace. Než je ale dostihla spásná smrt, trpěli jako zvířata děsivým krvácením z očí, nosu a úst.

Až po více než půltisíciletí (přesně po 555 letech) narazil tým německých vědců na potenciálního viníka epidemie: salmonelu. „Cocoliztli byla jednou z mnoha epidemií, které postihly Mexiko po příchodu Evropanů. Byla ale konkrétně druhá ze tří těch nejničivějších, jež vedly k největšímu počtu ztrát na životech,“ uvedl šéf vědeckého týmu Ashild Vagene. Studii o záhadném patogenu, jenž zahubil miliony lidí, publikoval v roce 2018 v časopisu Nature Ecology and Evolution.

Nemoc evropských kolonizátorů

Chceme-li se dopátrat viníka, musíme svou pozornost zaměřit na evropský kontinent. Evropští kolonizátoři šířili při dobývání Nového světa dosud neznámá onemocnění a přinášeli s sebou patogeny, s nimiž se domorodci nikdy nesetkali a postrádali proti nim imunitu.

Neštěstí spočívalo v tom, že se mor „cocoliztli“ rozšířil na území dnešního Mexika a Guatemaly v roce 1545, tedy jen dvě desetiletí po epidemii pravých neštovic, jež zabila odhadem až osm milionů lidí. Stalo se tak bezprostředně po příchodu Španělů. Krvácivá horečka vytrvala až do roku 1576 a zanechala po sobě dílo zkázy.

„Ve městech se kopou velké hroby. Kněží od rána do slunce západu nedělají nic jiného, ​​než že nosí mrtvá těla a házejí je do příkopů,“ běduje františkánský mnich a historik Fray Juan de Torquemada ve svých spisech. 

Hrůzný průběh nemoci ukončila teprve milosrdná smrt

Příznaky neodpovídaly žádné známé nemoci. Nejsou to spalničky, ale ani malárie. Co tedy? Tamní lékaři nikdy nic podobného nezažili. Pacienti si stěžují na neustálou žízeň. Zežloutne jim bělmo očí i kůže. Jazyk zčerná a moč zezelená. V posledním stadiu nemoci (které nastává za neuvěřitelně krátkou dobu čtyř až pěti dní) se objevuje masivní krvácení z očí, nosu i úst. Aztéčtí domorodci umírají po tisících…

To, co nezvládne utrpení nekonečných kolonizačních bitev, s přehledem zdolají vlny této otřesné choroby. Běsnění krvácivé horečky padne za oběť přes patnáct milionů původních obyvatel Nového Španělska. Některé zdroje hovoří až o dvaceti milionech. „V roce 1519 čítaly domorodé kmeny Aztéků na dvaadvacet milionů lidí. Po epidemii a vpádech evropských kolonizátorů jich zbyly pouhé dva miliony.“

Nemoc byla tak hrůzostrašná, že si vysloužila podrobný zápis v historických spisech. Svědectví z první ruky je následující:

„Má krátký průběh. Netrvá to déle než tři až pět dní. Začíná vysokou horečkou, závratí, silnou bolestí hlavy, neukojitelnou žízní, zarudlýma očima a slabým tepem. Pacienti začínají intenzivně žloutnout, jsou velmi úzkostní a neklidní.“ 

Postižení prý trpěli horkostí a nesnesli na sobě příliš vrstev oblečení nebo přikrývku. Za jedním, nebo oběma ušima se jim objevily tvrdé uzliny. Někdy byly tak velké, že zabíraly celý krk a polovinu obličeje. Když je lékaři propíchli, vytekla z nich spousta hnisu. 

„Nemoc doprovází intenzivní bolest na hrudi a v břiše, průjem a vředy na rtech a genitáliích. Krev teče z uší, konečníku, pochvy, úst, očí i nosu. Nemoc je téměř nevyhnutelně smrtelná, pro většinu trpících je však úmrtí vysvobozením.“  Občas se někomu podařilo přežít. Přeživší ale byli extrémně hubení, neduživí a slabí a nemoc se jim často vracela.

„Sekvence klimatických extrémů“ – roli sehrálo i počasí

Podle historických záznamů byla epidemie z roku 1576 pozoruhodná zejména kvůli následujícím čtyřem aspektům. Za prvé propukla v údolích středního Mexika, odkud se rozšířila jako expanzivní vlna do širokého okolí. Dále se soustředila výhradně na konkrétní etnikum (španělská populace byla postižena minimálně, zatímco indiáni umírali po tisících). Za třetí se prokázala spojitost mezi nadmořskou výškou a úmrtností ve středním Mexiku. A v neposlední řadě epidemii předcházelo silné a dlouhotrvající sucho, přičemž v roce propuknutí přišly extrémní deště. 

Toto je klasický příklad tzv. „sekvence klimatických extrémů“, kdy jsou klimatické změny spojeny s katastrofální epidemií.

Ohniskem nákazy byla vysočina středního Mexika. Během několika týdnů se odtud nemoc rozšířila do míst vzdálených tisíce kilometrů. Vzorec šíření epidemie připomínal jiné nemoci s přenosem z člověka na člověka, např. neštovice, chřipku, spalničky a choleru. „Významnou roli v šíření onemocnění sehrála i nadmořská výška, sucho a vlhko,“ říká Acuña-Soto v článku Emerging infectious diseases.

V listu The Journal of Infectious Diseases se dočteme: „Je možné, že dlouhotrvající sucho následované vydatnými srážkami vytvořilo příznivé podmínky pro přeplnění přírodních vodních nádrží, z nichž pak obyvatelé pili infikovanou vodu. Tyto okolnosti podpořily rychlý postup epidemie.“

Příčina onemocnění – sociální propast?

Cocoliztli měl zdaleka nejvyšší úmrtnost mezi domorodci, zatímco španělská populace nebyla téměř ovlivněna. Selektivita onemocnění je poznamenána tehdejší sociální propastí. Na jednom konci společenského spektra byli podvyživení, málo oblečení a přepracovaní původní obyvatelé. Na druhém konci dobře živení Španělé žijící v prostorných domech, kteří měli přístup k lékům. 

V případě první generace Španělů v Mexiku lze hypotetickou imunitu vůči nemoci vysvětlit předchozím vystavením se evropským virům a bakteriím. Španělé narození už v Mexiku by ale podle tohoto vzorce imunitu mít neměli, naopak by měli být k nemoci náchylní. Zajímavé je, že tomu tak nikdy nebylo. 

Po staletí nemoc systematicky postihovala výhradně chudší vrstvy mexické společnosti, u bohaté části populace byla sporadická nebo měla mnohem mírnější průběh. Tak tomu bylo až do poslední vlny epidemie v roce 1813! Zda to souvisí s genetickou náchylností k onemocnění, nebo je to důsledek podvýživy a slabšího imunitního systému, je dodnes předmětem bádání.

Co odhalily moderní diagnostické metody?

Příčina hrozné krvácivé horečky mátla vědce přes půl tisíciletí! Tušili, že nejde o žádnou známou nemoc, s níž už se setkali. Museli zapojit fantazii a logické uvažování, aby se ujistili, kterým směrem se vydat.

Průběh nemoci a přímý přístup domorodců k rezervoárům s vodou je přivedly k domněnce, že za vším stojí střevní bakterie. Teprve moderní analýza DNA přinesla odpovědi. Při analýze DNA extrahované z 29 koster pohřbených na „cocoliztli“ hřbitově (v Teposcolula-Yucundaa v Mexiku) se našly stopy bakterie Salmonella enterica, poddruh Paratyphi C. Mnoho kmenů salmonely se šíří infikovaným jídlem a vodou. Podle odborníků se do Mexika mohly dostat s domestikovanými zvířaty, které přivezli Španělé.

Je známo, že se Salmonella enterica v Evropě vyskytovala již ve středověku. „Testovali jsme všechny bakteriální patogeny a DNA viry, pro které jsou k dispozici genomová data,“ řekl spoluautor obří analýzy ostatků obětí krvácivé horečky Alexander Herbig. „Salmonella enterica byla jediným detekovaným zárodkem,“ dodal.

Jistotu nemáme

Výzkumníci nicméně připustili, že v žádném případě nejde o uzavřený případ, protože přítomnost salmonely v několika desítkách koster nutně neznamená, že na ni zemřelo přes patnáct milionů lidí. 

TIP: Rozhovor s českou odbornicí: Jak vypadaly krvavé rituály a oběti dávných Mayů

„Je možné, že některé patogeny byly buď nedetekovatelné, nebo zcela neznámé. Nemůžeme tedy s jistotou říct, že Salmonella enterica byla příčinou epidemie cocoliztli,“ řekla členka výzkumného týmu Kirsten Bosová z Institutu Maxe Plancka. Přesto se ukázalo, že sekvenovací metoda MALT má potenciál v odhalování tajemství dávných epidemií.

„Jde o významný pokrok v metodách, které máme k dispozici k výzkumu dávných nemocí. Nyní můžeme zkontrolovat přítomnost infekčních organismů v archeologickém materiálu,“ dodala Bosová. „To je zvláště důležité v případech, kdy je příčina onemocnění doposud neznámá.“ 

Nad úrodnými poli Hané poblíž Bystřice pod Hostýnem vystupují první zalesněné vrcholky karpatského masivu. Na jednom z nich se mezi stromy leskne barokní kupole baziliky Nanebevzetí Panny Marie, jednoho z nejvýznamnějších poutních míst na Moravě.

Pověst o hostýnském zázraku

Nejznámější legenda vypráví o tom, jak v roce 1241 procházeli „Tataři“ (což byly ve skutečnosti mongolské hordy) přes Moravu do Uher. Cestou útočili na vesnice a vyděšené obyvatelstvo se před nimi schovávalo, kde se jen dalo. Jedním z takových útočišť se stal i Hostýn.

Uprchlíky však sužovala velká žízeň, a tak se v modlitbách obrátili k Panně Marii. Bohorodička se smilovala a na vrcholku nechala vytrysknout pramen vody. Poté zahnala útočící hordy dalším zázrakem: „Hned se tu dolů spustili černí oblakové, / nad Tatarem se patřili ohniví sloupové, / hned hrom třískal tudy dolů, krev, kamení, kroupy spolu, / i ohně pršely, Tatary hubily.“

Připomenutí události můžeme spatřit na vlastní oči. Jednak se zde nachází pramen vody, jíž jsou připisovány zázračné účinky, ale především jde o sochu Madony na hlavním oltáři v chrámu. Matka boží zde v náručí chová Jezulátko, které baculatou ručkou vrhá blesky na útočící tatarské hordy.

Boj pamětí

Krásná legenda není ani tak zajímavá jako výpověď o reálné historii místa, ale spíš jako doklad toho, co všechno formuje lidové představy a vytváří tradice.

Poprvé zaznamenanou hostýnskou pověst můžeme najít v knize od Bohuslava Balbína z roku 1665, tedy více než 400 let po celé domnělé události. Ještě v polovině 18. století však existovaly různé varianty legendy, kdy místo mongolských hord vystupovali v roli útočníků husité. Tatarská verze ale postupně zvítězila, a to z několika důvodů.

Tradici boje proti východním nájezdníkům umocňovala blízkost Osmanské říše a neustálé nebezpečí. Pro venkovského člověka, který se obával o svůj život a úrodu, rozdíl mezi Turky a Tatary znamenal pramálo. Nicméně v 17. století Tataři, jako spojenci Turků, doopravdy na Moravu několikrát vpadli. Dle názorů odborníků je tato verze pověsti poměrně moderní, ale i přesto protíná další dějiny Hostýna jako stříbrná nitka.

Poutníci přicházejí

Přesuňme se zpět do druhé poloviny 16. století. Tou dobou již nejspíš na Hostýně stála kaple zasvěcená Panně Marii. Podle všeho oltář zdobil obraz Madony Ochranitelky, která pod svým pláštěm ukrývá a chrání prosebníky. Může se zdát, že to souvisí s tatarskou (nebo husitskou) legendou, ale pravděpodobnější výklad naznačuje něco jiného.

K tomuto vyobrazení Matky boží se nejčastěji obraceli horníci, kteří měli tou dobou na kopci dolovat železo a stříbro. Doklady o těžbě daných surovin na Hostýně existují, a to jak archeologické, tak písemné, takže stavbu kaple s největší pravděpodobností opravdu iniciovali zdejší havíři.

Později se začaly ke zdejší nejspíš dřevěné kapli konat poutě. Lidé z okolí chodívali na kopec modlit se u obrazu a také se napít zázračné vody ze studánky. Velmi záhy tomu však byla učiněna přítrž. Od roku 1584 stál v čele panství, ke kterému náležel i Hostýn, Václav Bítovský z Bítova. To byl jeden z předáků moravské stavovské opozice v bitvě na Bílé Hoře a také horlivý protestant. Ten údajně nechal místní obraz zničit a nejspíš zarazil i veškeré poutě a procesí. Po jeho popravě se pozemky navrátily do rukou katolické vrchnosti a hostýnské kultovní místo mohlo zažít první opravdu velký rozkvět.

Stavba chrámu

Marie ze Šternberka, manželka bystřického hraběte Rottala, nechala roku 1655 vymalovat obraz Panny Marie Vítězné pravděpodobně jako připomínku porážky tatarských hord. Z jejího rodu totiž pocházel domnělý přemožitel Tatarů Jaroslav. Nicméně vyobrazení pohanského tábora ve spodní části obrazu má původ až v pozdním baroku. Jak to tedy bylo v té době s onou pověstí, není úplně jasné.

Nicméně poutníci se opět měli v hostýnském svatostánku ke komu obracet v modlitbách. Postupně docházelo ke zvelebování celého poutního areálu. Roku 1700 byla nad studánkou zázračné vody vybudována Vodní kaple a o 21 let později se započala i stavba velkého poutního chrámu s mohutnou kupolí a dvěma věžemi v průčelí. Z dokončeného kostela se však věřící neradovali zrovna, moc dlouho, protože se již začínalo hlásit ke slovu osvícenství a tereziánské a josefínské zákazy.

Poutě zakázány!

Marie Terezie, byť sama katolička, viděla v přepjatých barokních projevech zbožnosti překážku státních zájmů. Proto v roce 1767 zakázala vícedenní poutě. Nejenže jí vadila ztráta času, který lidé mohli věnovat například sklizni obilí, ale navíc se obávala o počestnost mládeže. Pravdou je, že při nocování ve společných prostorách, případně pod širým nebem, bezpochyby došlo k nejednomu prohřešku proti dobrým mravům.

Mariin nástupce Josef II. v těchto snahách pokračoval a všechno vyvrcholilo roku 1787, kdy zrušil nedávno dostavený chrám. Odsvětili jej, strhli téměř novou střechu a obraz Panny Marie odvezli do bystřického kostela, kde je k vidění dodnes. Samotný převoz musel proběhnout v noci, aby nedošlo k nějakým nepokojům, ale i přesto se shromáždil dav věřících, aby se s milovanou Madonou rozloučil. Věřící údajně žádali pracovníky, aby mohli obraz do Bystřice odnést sami, ale to jim bylo odepřeno. K jejich zděšení a pohoršení pracovníci pověření převozem naložili Vítěznou Madonu na žebřinový vůz a jako s nějakým dobytčetem s ní oddrkotali do noci.

Vítězná a neporažená

Panna Marie Vítězná se však nechtěla nechat porazit a úcta k ní nezeslábla. Poutníci se k torzu chrámu i k obrazu v bystřickém kostele vydávali i nadále, o čemž svědčí zostřený zákaz z roku 1792. Ani ten však věřící neodradil, a to především v těžkých časech. Za napoleonských válek a ve 30. letech 19. století, kdy propukla epidemie cholery, byly poutě zvlášť četné. Z této doby se také zachovalo několik příběhů o zázračných uzdraveních prosebníků. Tehdy už poutě nebyly přímo zakázány, k obnovení chrámu však došlo o několik desetiletí později.

TIP: Korunovace Panny Marie Svatohostýnské přilákala poutníky i moravskou elitu

Na šestisté výročí vítězství nad Tatary roku 1841 začala samotná oprava. Podle tradovaných příběhů ani po více než 50 letech od zákazu úcta k hostýnské Madoně neochabla. Věřící vynášeli stavební materiál na vrchol kopce v rancích a nůších vlastními silami. V té době byl Hostýnu přisouzen ještě další význam v představách lidí – stal se symbolem národního hnutí. Tak jako místní Panna Marie pomohla hrdinným Moravanům zahnat tatarské hordy, teď pomůže jejich potomkům v boji proti rakouskému útlaku. Ale o tom už vypráví jiný příběh. 

Stratosféra je druhou vrstvou zemské atmosféry. Rozprostírá se zhruba mezi 10 až 50 kilometry nad mořem. Je relativně tichá a jen občas do ní pronikne nějaký zvuk z troposféry. Jak ale ukázal nedávný napínavý výzkum, ne všechny zvuky ve stratosféře mají zřejmý původ.

Daniel Bowman z amerických výzkumných laboratoří Sandia National Laboratories a jeho spolupracovníci využili k průzkumu zvuků ve stratosféře mikrobarometry, které umístili na horkovzdušné balony. Jde o zařízení, která měří nepatrné změny tlaku. Mikrobarometry byly původně navržené k monitorování vulkánů, lze je ale používat k detekci rozmanitých zvuků pod prahem lidského vnímání.

Záhada ve stratosféře

Zvuky ve stratosféře mají obvykle svůj přirozený původ – jejich zdrojem jsou nejčastěji bouře nebo kolize oceánských vln. Jiné zvuky jsou výsledkem lidské činnosti – jde například o exploze nebo hluky turbín větrných elektráren. Jak ale zjistily zmíněné výzkumné balony, ve stratosféře znějí i zvuky, pro které zatím nemáme uspokojivé vysvětlení.

Start výzkumného stratosférického balonu. (foto: Sandia National Laboratories, Darielle Dexheimer, CC BY-SA 4.0)

„Ukázalo se, že ve stratosféře se ozývají záhadné infrazvuky, které se objevovaly během některých letů balonů párkrát za hodinu,“ uvádí Daniel Bowman ve své zprávě. „Jejich zdroj je pro nás zcela neznámý.“ Badatelé výsledky svého výzkumu prezentovali na nedávné konferenci Americké akustické společnosti.

TIP: Pozemská stratosféra se od roku 1980 ztenčila v průměru o 400 metrů

Na výzkumu Bowmanova týmu je zajímavá i skutečnost, že využíval velmi jednoduché a levné prostředky. Jejich balony jsou v podstatě jen obyčejné plastové vaky, naplněné uhelným prachem, díky němuž jsou tmavé. Sluneční paprsky je následně ohřívají do té míry, že jsou schopné vystoupat do až do výšky přes 20 kilometrů. Jde přitom o mimořádně levné řešení – jeden takový balon přijde na zhruba 50 dolarů. Studium stratosféry je velmi důležité v mnoha ohledech. Právě zde se totiž nachází ozónová vrstva, která chrání život na Zemi před nejnebezpečnějším ultrafialovým zářením Slunce.