Sycené nápoje bývají plné bublinek oxidu uhličitého. Bližší pohled ale ukáže, že se uspořádání bublinek v jednotlivých nápojích liší. Zatímco u piva se bublinky pohybují spíše ve skupinách kuželovitého tvaru, v  případě šampaňského stoupají bublinky k hladině v elegantně uspořádaných liniích. Až dosud přitom nebylo jasné, proč tomu tak vlastně je.

Americký fyzik Roberto Zenit z Brownovy univerzity a jeho spolupracovníci uspořádali ve snaze tuto záhadu vyřešit sérii nepochybně veselých experimentů se šampaňským a dalšími sycenými nápoji. Zároveň ale šlo o seriózní výzkum, jehož výsledky nedávno publikoval vědecký časopis Physical Review Fluids.

Co srovná bublinky do latě?

Výsledky experimentů ukázaly, že za lineárně uspořádané bublinky oxidu uhličitého v šampaňském a některých dalších nápojích jsou pravděpodobně zodpovědné látky zvané surfaktanty. Jde o látky s aktivním povrchem, které svým působením snižují povrchové napětí mezi rozhraním různých látek ve směsi, v tomto případě mezi kapalinou a bublinkami plynu.

Molekuly surfaktantů vyrovnávají tlaky mezi šampaňskými a bublinkami, což vede k tomu, že se bublinky pohybují spořádaným způsobem, tedy v jedné linii. Badatelé mají teorii, že jde o molekuly proteinů, které zároveň v šampaňském hrají roli žádoucích příměsí, podílejících se na výsledné chuti a vůni nápoje.

TIP: Magnetické nanočástice by mohly spasit nedobře chutnající víno

Experimenty Zenitova týmu rovněž ukázaly, že další významným faktorem kromě přítomnosti surfaktantů je i velikost bublin v nápoji. Když jsou bubliny velké, pohybují se ve stabilních liniích. U piv a řady dalších sycených nápojů jsou bublinky vždy malé, proto je u nich možné docílit linií bublin jedině tím, že nápoj obsahuje surfaktanty. Pokud jde o perlivé vody, jejich skupiny bublin jsou kvůli nepřítomnosti surfaktantů vždy nestabilní.

Když v noci 14. dubna 1912 narazil zaoceánský parník RMS Titanic do ledovce, změnil se tím takřka celý svět. Kolize totiž způsobila nejhorší lodní neštěstí v dějinách mimo válečný konflikt a počet obětí přesáhl 1 500. Ačkoliv loď vezla dvacet záchranných člunů schopných pojmout až 1 178 lidí, během katastrofy se je nepodařilo zcela zaplnit nebo bezpečně spustit na vodu. Když tedy o pár hodin později na místo dorazila RMS Carpathia, vzala na palubu pouhých 710 přeživších z odhadovaných 2 224 pasažérů. Zbytek pohltilo moře, spolu s troskami luxusního parníku.

Poničené torzo kleslo do hloubky 3,8 km a dobová technologie jednoduše nestačila k tomu, aby se po něm mohlo začít aktivně pátrat. První pokusy o nalezení vraku pomocí sonarů navíc oddálila světová válka. Trosky lodi se tak podařilo objevit až víc než 70 let po neštěstí: 1. září 1985 na ně narazila expedice oceánografa a geologa Roberta Ballarda, čímž slavnému vraku vdechla druhý život.

Titanic ve 3D

Po více než století se můžeme podívat na zbytky potopeného parníku v dosud nevídaných detailech. V roce 2022 vyslala společnost Magellan Ltd, která se zabývá hlubinným mapováním, ve spolupráci s produkční firmou Atlantic Productions dálkově ovládané miniponorky vybavené skenery. Ty v hloubce 3800 metrů strávily okolo 200 hodin a pořídily 770 tisíc snímků, ze kterých vznikl realistický 3D model Titanicu.

Rekonstruovaný model ukazuje relativně zachovalou přední část lodi a změť trosek v místech, kde se dříve nacházela záď. Miniponorky na místě objevily i množství překvapivě zachovalých předmětů – například neotevřené lahve šampaňského nebo drobné detaily, jakým je sériové číslo na jednom z lodních šroubů.

Bylo to jinak?

Odborníci věří, že jim unikátní model pomůže osvětlit okolnosti zkázy parníku. Podle Parkse Stephensona totiž ve skutečnosti neznáme přesné okolnosti srážky s ledovcem. S jistotou například nemůžeme říct, že do něj loď narazila pravobokem, jak nám servírují populární filmy. Vznik 3D modelu je podle něj prvním krokem k tomu, abychom mohli konečně začít vyprávět příběh Titanicu na základě faktů a důkazů, místo spekulací.

Totéž platí pro vyjasnění řady nesrovnalostí a předsudků spojených posledními okamžiky posádky a cestujících. Titanic sice představoval fenomenální ukázku lodního inženýrství, za všemi zázraky vědy a techniky se však skrýval lidský faktor. Projekt proto hodlá upřít úsilí také na zmapování osudů jednotlivých obětí a role, již sehráli během dramatických hodin před potopením lodi, ať šlo o marnou snahu o úhybný manévr, chaotickou organizaci záchranných akcí nebo obětavou snahu zachovat na lodi rozsvícená světla do posledního okamžiku. Například se podařilo očistit jméno prvního důstojníka Murdocha, kterému se podsouvala vina za nespuštění posledního záchranného člunu – ve skutečnosti spuštění bránil vzpříčený člunový jeřáb.

Podle Gerharda Seifferta ze společnosti Magellan šlo o dosud největší projekt podmořského snímkování. „Hloubka téměř 4 000 metrů představuje výzvu, na místě se potýkáte s proudy a nesmíte se ničeho dotknout, abyste vrak nepoškodili,“ vysvětluje Seiffert. „Další výzvou je, že musíte zmapovat každý čtvereční centimetr – i nezajímavé části, například na sutinném poli musíte nasnímat bahno, abyste vyplnili všechny mezery mezi zajímavými předměty,“ dodal expert.

Vytvoření podrobných digitálních snímků přišlo na poslední chvíli. Příď Titaniku se sice nadále tyčí z mořského dna, zkáza – na níž se podílí slaná voda i agresivní mikroorganismy – však neodvratně postupuje. Digitální  rekonstrukce proto přestavuje vzácný způsob, jak uchovat současnou podobu vraku pro další generace a zakonzervovat důkazy o průběhu neštěstí, které by jinak byly navždy ztraceny. Zpracování veškerých získaných dat se nachází teprve na počátku,  Nelze proto vyloučit, že Titanic ve svých útrobách skrývá nejedno překvapení.

Černé díry mohou vážit od několika jednotek hmotností Sluce až po desítky miliard Sluncí. Podle jejich hmotnosti je dělíme na:

• černé díry hvězdné hmotnosti s hmotností typické hvězdy (4 až 15 hmotností Slunce)
• černé díry střední hmotnosti s hmotností kolem 50 až 100 000 hmotností Slunce.
• obří černé díry s hmotností v řádech od 10⁵ do 10¹⁰ hmotnosti Slunce
• superobří černé díry s hmotností nad 10¹⁰ hmotnosti Slunce

Zatímco nejmenší černé díry vznikají jako pozůstatky zaniklých hmotných hvězd, obří a superobří se nacházejí v centrech galaxií. Nejméně přehlednou je situace okolo černých děr střední hmotnosti. Podle vědců jde o obtížně vystopovatelné objekty, neboť na rozdíl od svých větších sestřiček nedisponují dostatečně velkou silou, aby mohly ve velkém „požírat“ okolní hvězdy a produkovat tak pozorovatelné záření. Přesto se vědcům již několik kandidátů na středněhmotnou černou díru podařilo objevit. Z řady důvodů jsou ale existence těchto černých děr střední hmotnosti stále považovány za ne zcela potvrzené a u většiny z nich se nepodařilo vyloučit alternativní teorie.

Nejslibnější kandidát

Nyní se zdá, že vědci narazili na kandidáta, který by mohl obstát – tým Eduarda Vitrala z baltimorského operačního střediska Hubbleova vesmírného teleskopu oznámil objev středněhmotné černé díry, s hmotností odpovídající přibližně 800 Sluncí. Černá díra se má nacházet v kulové hvězdokupě Messier 4 (M4), ve vzdálenosti zhruba 6 000 světelných let od nás. K objevu vědce přivedla analýza dat Hubbleova teleskopu z posledních 12 let.

Pozorování a následné simulace podle vědců potvrzují, že by se mohlo skutečně jednat o černou díru střední velikosti – podařilo se jim také vyloučit možné alternativní scénáře, zahrnující například neutronové hvězdy, či shluk několika menších černých děr. „Pokud by se nejednalo o středněhmotnou černou díru, muselo by být v prostoru desetiny světelného roku vměstnáno zhruba 40 malých černých děr,“ vysvětluje Eduardo Vitral. Takové nepravděpodobné seskupení by podle něj bylo krajně nestabilní.

TIP: Výstřednosti temných monster: Nejjasnější, nejstarší a potulné černé díry

„I když nemůžeme jednoznačně potvrdit, že se jedná o jeden centrální gravitační bod, víme, že je příliš malý na to, abychom byli schopni pohyb okolních objektů vysvětlit jinak, než že se jedná o jedinou černou díru. Další možností by byla existence hvězdného mechanismu, který současná fyzika nezná,“ doplňuje astrofyzik Vitral.

Roku 480 př. n. l. Peršané znovu napadli Řecko, čímž odstartovala druhá fáze řecko-perských válek (499–449 př. n. l.). Jejich počáteční úspěchy však v září vystřídala drtivá porážka v námořní bitvě u Salamíny. Tím ale konflikt neskončil, neboť Peršané měli nadále přesilu na pevnině a také mnoho místních spojenců, kteří jejich 120 000 armádu posílili o svých 22 000 až 26 000 mužů. Řecké městské státy proto opět spojily síly ve společné koalici v čele se Spartou a Athénami, aby roku 479 př. n. l. vyrazily do oblasti Boiótie k Platajím a postavily se nepřátelské armádě pod vedením Mardonia, zetě perského krále Dareia I.

Postavení protivníků

Když perský vrchní velitel dorazil k boiótijské řece Asopos, jeho vojsko se utábořilo na jejích březích. Řekové se rozložili na úpatí pohoří Kithairon. Hornatá pozice jim zajišťovala dobrý výhled na protivníkovo vojsko a byla vhodná pro obranu, ale nikoliv pro útok. Navíc znesnadňovala koalici přístup k vodě. Prameny byly dostupné na západ či severozápad od ležení a rovněž na planině, jenže transport potřebných 3 000 hektolitrů vody byl logistickou noční můrou a mohl se odehrát pouze za předpokladu, že vojsko nebude muset čelit výpadům nepřítele.

Další problém představovalo pro Řeky zásobování. Proviant k nim putoval z Peloponésu přes Isthmos u Korinthu a pohoří Kithairon. Naproti tomu Mardonios mohl počítat s jasnou převahou díky podpoře Boiótie i některých velkých řeckých států (Makedonie, Thessalie). K Peršanům proudily zásoby uskladněné v Thébách a další mohly být v případě nutnosti přivezeny z Thessalie. Nadto Mardonios disponoval na rozdíl od řecké koalice jezdectvem a množstvím zlata a stříbra na úplatky.

Koalice potřebovala rychle rozpoutat rozhodující bitvu, strategie vyčkávání pro ni byla z uvedených důvodů nevýhodná. Jako ideální terén pro střet se jí jevila rovina, což však vyhovovalo i Mardoniovi a jeho silnému jezdectvu. Perský velitel však vyčkával na vhodný okamžik, protože chtěl nejdříve získat výhodné podmínky pro útok a oslabit nepřítele. Otálení s útokem narušovaly jen dílčí střety.

K prvním šarvátkám zavdaly příčinu výpady perského jezdectva, avšak řecká koalice je úspěšně odrazila. Poté se Peršané zmocnili části jejích zásob a rovněž se jim podařilo poškodit gargafský pramen, odkud bralo řecké vojsko vodu. Zatímco zaměstnávali Řeky čelními útoky, objel oddíl jejich jízdy pravé křídlo a pramen zasypal. Řečtí velitelé se proto rozhodli k nočnímu ústupu na pozice takzvaného ostrova poblíž Platají, kde nehrozil nedostatek vody a díky ohraničení dvěma toky bylo vojsko navíc i částečně chráněno před dalšími výpady perského jezdectva.

Věrolomní Heléni

Když se Mardonios brzy ráno dozvěděl o přesunu řeckých sil, dal pokyn k útoku, protože byl přesvědčen, že má šanci zničit spartské vojsko, jež bylo v důsledku ústupu izolováno od řeckého středu i levého křídla, na němž se nacházeli Athéňané a další členové koalice. Průběh bitvy je dodnes nejasný a je možné, že pozdější soupeření Sparty a Athén zcela zkreslilo roli obcí bojujících ve středu bitevní linie. Plán vrchního velitele koalice městských států Lakedaimoňana Pausánia zřejmě spočíval nejen v přímém střetu, ale především ve lsti. Chtěl Mardonia přesvědčit, že se Peršanů obávají, a proto odmítl jeho výzvu na souboj 10 000 nejlepších Peršanů proti stejnému počtu Sparťanů. Jeho záměrem ale bylo porazit kolaborující Řeky a následně vrazit do odkrytého boku nepřátelského středu nebo jej obejít a zaútočit na Mardoniovo levé křídlo.

Značnou výhodu pro koalici městských států představovalo tajné spojenectví s Alexandrem I. Makedonským, který se chtěl Peršanů zbavit, a proto jí poskytoval informace o nepříteli. Alexandr ale nebyl sám, kdo měl své plány. Takřka všichni Řekové na perské straně stáli na pravém křídle Peršanů a s výjimkou Thébanů a boiótské jízdy hodlali dezertovat.

Zásadní zlom

Bitva nezačala pro Mardonia špatně. Perskému středu (40 000 mužů) velel Artabazos, který měl k dispozici hlavně lehkou pěchotu, střelce a jízdní lučištníky z Parthie a Hyrkánie. Podařilo se mu zatlačit řecký střed daleko za nástupní bitevní linii. Potom uviděl, že perští spojenci napravo dezertují a Athéňané brzy zvítězí nad Thébany. Na pomoc Mardoniovi se vydat nemohl, protože vrchní velitel bojoval ve zužujícím se úseku, kam by neproniklo jezdectvo ani žádné početnější jednotky. Artabazos proto vyrazil na ústup do Thessalie, jinak by uvízl v obklíčení. Mardonios zpočátku ostřeloval spartské pozice zpoza štítové hradby, Sparťanům a Tegejcům se však soustavnými útoky podařilo ji prorazit. Boj byl nerozhodný, dokud perský vrchní velitel nepadl rukou spartského vojáka, který vrhl těžký kámen na jeho hlavu a rozdrtil mu tak i přes přilbu lebku. Mardoniova osobní stráž o 1 000 mužích byla pobita, levé křídlo Peršanů poté ustoupilo do tábora.

Mezitím Athéňané porazili Thébany a přispěchali Pausániovi na pomoc k dobytí perského ležení. Z perských křídelních jednotek přežily jen 3 000 mužů, zachránil se také střed, který Artabazos odvedl přes Thessalii a Thrákii zpět do Asie. Podle historika Hérodota se ztráty Řeků pohybovaly kolem 192 osob, pozdější autoři už ale uvádějí diametrálně jiné počty, například Diodóros zmiňoval až 10 000 padlých. Celkové číslo bylo ovšem asi ještě výrazně vyšší, neboť dobová ideologie přehlížela úlohu lehkooděnců, přestože tvořili většinu řeckého vojska. Role lehkooděnců u Platají byla nezanedbatelná, lze předpokládat, že bojovali společně s těžkooděnci v jednom šiku, ale také v samostatných jednotkách. Právě oni nesli hlavní tíhu útoků jezdectva a střelců nepřítele, takže významně přispěli k vítězství.

TIP: Nerovné války: Jak ve skutečnosti probíhala slavná bitva u Thermopyl

Bitva u Platají rozhodla o ukončení perské invaze, po níž už Řecku nehrozilo, že by se stalo perskou satrapií. Řekové získali vítězstvím svobodu pro svůj politický vývoj a život, postupně nastal rozkvět umění a rozvoj intelektuální činnosti. Z pochopitelných důvodů na bitvu u Platají vzpomínali jako na nejskvělejší vítězství a ctili památku padlých ještě 750 let poté. Řecko-perské války přesto nadále pokračovaly, koalice slavila úspěchy na moři i na souši. Koncem dekády přestala fungovat spolupráce Sparty a Athén, hlavní tíhu konfliktu převzal Athénami založený délský spolek (478 př. n. l.). Mír s Persií byl podepsán teprve roku 449 př. n. l.

Domestikace lichokopytníka původem ze středoasijských stepí, který zpočátku sloužil primárně coby zdroj potravy, patří mezi klíčové kapitoly lidských dějin. S pomocí koní dosáhli lidé rozvoje v zemědělství, v dopravě i na bojištích a ještě na počátku minulého století zůstával význam zmíněných tvorů pro každodenní život naprosto nezpochybnitelný. Časté sezení na koni přitom zanechává stopy, díky nimž lze z kosterních nálezů i po tisících let vyčíst, zda dotyčná osoba zmíněné umění ovládala.

Ve studii publikované v časopise Science Advances zkoumali vědci ostatky z tzv. jámové kultury, jejíž příslušníci zhruba před pěti milénii obývali region severně od Černého a Kaspického moře. A přibližně ve stejné době došlo podle současných poznatků právě v oblasti zvané kaspická step ke zdomácnění koní. O lidech uvedené kultury navíc víme, že je chovali a později také zapřahali do vozů. Dosud však nebylo jisté, zda na nich rovněž jezdili: Nezanechali po sobě totiž žádné písemné památky a veškeré vybavení jako uzdy či sedla by nejspíš vyráběli z přírodních materiálů, takže by se již dávno rozložilo.

Syndrom jezdce

„Primáti, a tedy ani lidé nejsou k sezení na koni stvořeni a kůň není stvořen k tomu, aby nás nosil,“ popisuje archeoložka Birgit Bühlerová z Vídeňské univerzity. Bez sedla či třmenů – které nejstarší jezdci pravděpodobně neměli – vyžaduje udržení rovnováhy větší úsilí. Opakované pohyby dolní části těla a stehen pak zanechají mechanické stopy na tkáních, pánev i kyčelní kosti se v důsledku obkročného sedu mírně ztenčí a zahustí, přičemž obdobné známky lze nalézt také na obratlích. Kromě toho může dojít rovněž ke zranění po pádu nebo při střetu s koněm.

TIP: Život v sedle: Koně hrají důležitou roli i v 21. století

Vědci tedy určili šest kritérií nazvaných „syndrom jezdce na koni“ a podrobili pečlivému zkoumání 24 koster nalezených v dotyčných oblastech východní Evropy. Šlo přitom o důležitý krok k potvrzení hypotézy, že se příslušníci jámové kultury zřejmě jako první lidé v dějinách naučili jezdit na koni. Zároveň by se tím vysvětlilo, jak dokázali osídlit evropskou step během pouhých několika dekád, což z hlediska archeologie představuje pouhý okamžik. Závěry však ještě nelze považovat za definitivní: Jak upozorňuje Bühlerová, kvůli nedostatečně dochovanému materiálu neměli výzkumníci možnost změřit rozpětí kyčelních jamek, jež se u jezdců roztahují vertikálně do oválu.

Spánek provázený sněním rozhodně není výsadou lidí. Sny se zdají i některým opicím a lidoopům, kočkám, psům, koním nebo třeba slonům. Výzkumy u ptáků naznačují, že snít mohou i vrány nebo někteří papoušci. Poněkud překvapivější je, že snít mohou i třeba pavouci a jak naznačuje i nedávný výzkum, sny se mohou zdát i hlavonožcům. Neurovědci Rockefellerovy univerzity v New Yorku nedávno pozorovali chování samce chobotnice Octopus insularis během spánku a zdá se, že i chobotnice mohou zažívat sny.

Špatné sny chobotnice

Dotyčný samec je chován v zajetí, v areálu Rockefellerovy univerzity, tedy velmi daleko od své domoviny na pobřeží Brazílie. V době zmíněného pozorování ho nepřetržitě sledovala kamera. Když vědci analyzovali dlouhé hodiny záběrů, zjistili, že když chobotnice spala, její tělo občas prudce zareagovalo změnou polohy a barvy. To podle nich odpovídalo chování během snění.

Badatelé předpokládali, že změny vzhledu chobotnice během snů odpovídají tomu, jaký mají její sny obsah. Ukázalo se, že zřejmě ne všechny sny tohoto samce zachycené kamerou byly příjemné. V některých případech se chobotnice probrala ze spánku, zacloumala chapadly a vypustila pověstný inkoust, jímž se hlavonožci snaží maskovat a mást nepřítele. Jako by unikala před predátorem.

TIP: Ze společné kolébky snů: O čem se zdá ještěrům?

Je možné, že se chobotnici o takovém nebezpečném predátorovi zdálo? Vědci se domnívají, že je to možné. Chobotnice podle nich předvedla chování, které se podobá reakcím spících lidí, pronásledovaných nočními můrami a podobnými nepříjemnými zážitky. Náš druh je od chobotnic velmi evolučně vzdálený, takže snění je zřejmě mezi živočichy univerzálním jevem. Badatelé zároveň uznávají, že tyto úvahy vycházejí z pozorování jediné chobotnice a je tudíž brzy na obecné závěry. Každopádně je to velmi zajímavý impulz pro další výzkum těchto fascinujících tvorů.

Americký vesmírný infračervený teleskop Spitzer pracoval ve službách NASA více než 16 let. Do svého vypnutí v lednu 2020 získal úctyhodné množství cenných snímků vesmíru a přispěl k řadě významných objevů. Patří do čtveřice velkých observatoří v programu NASA „Great Observatories,“ společně s Hubbleovým dalekohledem, rentgenovou observatoří Chandra a gamaobservatoří Compton, která v roce 2000 řízeně zanikla v zemské atmosféře.

Pozoruhodné je, že Spitzer je vlastně stále funkční a může i nyní pozorovat vesmír v tzv. „horkém módu“, do kterého vstoupil po vyčerpání zásob tekutého hélia. NASA teleskop vypnula kvůli tomu, že se dostal příliš daleko od Země, což brání efektivní komunikaci s pozemním střediskem, nezbytné pro úspěšná pozorování.

Spitzer Resurrector Mission

NASA se proto rozhodla, že se pokusí teleskop Spitzer opět oživit. Za tím účelem poskytla v rámci programu STTR (Small Business Technology Transfer) 250 tisíc dolarů (přibližně 5,5 milionů Kč) společnosti Rhea Space Activity, aby připravila speciální misi Spitzer Resurrector Mission (SRM). Cílem mise je vyslat sondu za Spitzerem, uvést ho do provozu a umožnit tím další pozorování vesmíru v infračervené oblasti.

Spitzer se pohybuje na zvláštní heliocentrické dráze, kdy obíhá kolem Slunce ve stejné vzdálenosti jako Země. V této době se nachází z pohledu Země za Sluncem, ve vzdálenosti zhruba 2 AU od nás. Pokud by mise STR uspěla, šlo by o fantastický počin inženýrství v kosmickém prostoru, navíc nikoliv na oběžné dráze Země, ale v mnohem větší vzdálenosti.

TIP: NASA brzy vypne infrateleskop Spitzer. Jak to, že pracoval tak dlouho?

STR by měla být telerobotickou misí, kdy budou nástroje sondy Resurrector při práci ovládat pozemští operátoři. Sonda urazí vzdálenost asi 300 milionů kilometrů a „zaparkuje“ u Spitzeru. Restartuje teleskop, ověří činnost jeho systémů a pak zůstane v jeho blízkosti, aby sloužila jako komunikační uzel pro vysokorychlostní přenos dat. Tím by se měl Spitzer opět vrátit do hry.

Vzájemná součinnost obou složek začala již před podpisem nechvalně známého paktu Ribbentrop–Molotov v srpnu 1939. Majoritně se jednalo o deportace občanů německého původu. Jinými slovy šlo o jednosměrné vydávání politic­kých nepřátel NSDAP, neboť po požáru Reichstagu v únoru 1933 a započatém pronásledování německých komunistů jich řada emigrovala právě do SSSR. Země, ve které hledali naději na nový život, je však využila jako jeden z prostředků pro hledání diplomatických východisek v nepřehledném politickém bludišti tehdejší Evropy. Stalinův režim neměl prakticky žádný zájem politické exulanty chránit a některé z nich dokonce NKVD zlikvidoval sám ještě předtím, než o jejich vydání stihla třetí říše zažádat.

Z gulagu do koncentráku

Rozsah těchto jednosměrných výměn politických nepřátel není dodnes přesně znám. Nicméně protokol, který mezi sebou represivní orgány obou totalitních režimů podepsaly 5. ledna 1938, uvádí jména 45 občanů Německa, Rakouska a dalších zemí odsouzených k deportaci ze SSSR do Říše. Po roce 1939 se počet deportovaných ze Sovětského svazu navýšil natolik, že do léta 1941 NKVD předal gestapu dalších několik stovek lidí jakožto projev určité náklonnosti jedné vůči druhé.

Například německý komunista a šéfredaktor stranických novin Die Rote Fahne Heinz Neumann (1902–1937) byl roku 1935 spolu se svou přítelkyní Margarete Buber-Neumann (1901–1989) vypovězen z vlasti. Partneři odešli do SSSR, kde je již o dva roky později během stalinistických čistek zatknula NKVD. Neumanna ve vykonstruovaném procesu obvinili ze špionáže a následně jej nechali popravit. Jeho družku jako „společensky nebezpečný živel“ odsoudili k pěti letům nucených prací v gulagu v Karagandě (dnešní Kazachstán). Roku 1940 však byla deportována zpět do Německa, kde jako komunistka dostala dalších pět let vězení a zbytek války strávila v koncentračním táboře Ravensbrück. Zážitky z obou lágrů pak vylíčila ve své knize Zajatkyní Stalina i Hitlera: svět v temnotě.

Publikace poprvé vyšla v roce 1949 a autorka v ní podala následující svědectví: „Náš vlakový transport dorazil do Brest-Litevsku 3. února 1940. Ocitli jsme se na demarkační linii dělící Polsko na sovětskou a německou okupační zónu. Důstojník NKVD se skupinou vojáků nás eskortoval k železničnímu mostu přes řeku Bug. Na mostě jsme uviděli, jak se k nám z opačné strany blíží lidé v uniformách SS. Důstojník NKVD a jeho německý kolega se srdečně pozdravili. Poté sovětský důstojník vytáhl seznam a začal vyvolávat jména. Tři muži z naší skupiny prosili důstojníka, aby je neposílal přes most. Jedním z nich byl Bloch, který do roku 1933 pracoval jako redaktor německých komunistických novin. Pro něho přechod mostu znamenal jistou smrt. Stejný osud čekal mladého dělníka, který emigroval do SSSR, a v Říši jej mezitím v nepřítomnosti odsoudili k trestu smrti. Ty tři muže museli nakonec na druhou stranu mostu tahat násilím. Tam si je z rukou stalinistického NKVD převzali příslušníci hitlerovského gestapa.“

Mezi významné „soudruhy“, kteří hledali politický azyl v SSSR, patřil i Ernst Fabisch (1910–1943) – člen organizace Komunistická opozice mládeže. Po nástupu národních socialistů k moci se stal jedním z předních vůdců protifašistického odboje. Gestapo jeho protirežimní činnost rychle odhalilo a vydalo na něj zatykač. Fabischovi se ale shodou okolností a šťastných náhod podařilo v roce 1934 uprchnout nejdříve do Československa a poté do SSSR. Pracoval na výstavbě elektráren ve Stalinsku (Novokuzněck) a Moskevské oblasti. V dubnu 1937 jej „sebralo“ NKVD, strávil šest měsíců v sovětských věznicích a v lednu následujícího roku ho Moskva vydala do Říše. Zemřel o pět let později v koncentračním táboře Osvětim.

Deportace ze SSSR se „dožil“ také Žid Max Zucker (1871–1941). Po Hitlerově nástupu emigroval za svým synem do Sovětského svazu, tam se však dostal do hledáčku tajné policie, která jej roku 1937 zatkla a obvinila ze špionáže. Po téměř dvouletém věznění putoval zpátky do nacistického Německa. Jeho útrapy skončily 3. října 1941 na ulici varšavského ghetta, kde ho brutálně ubili příslušníci SS.

Kulaté stoly zla

Ráno 17. září 1939 zaútočila Rudá armáda na slabě bráněné východní hranice polského státu, který v té době čelil nacistické invazi. O 11 dní později byl osud země zpečetěn a dobyté území si mezi sebou rozdělilo Německo a Sovětský svaz. Záhy po obsazení se však začal v obou částech bývalé Druhé polské republiky formovat domácí odboj. Jeho cílené zničení spolu se snahou zlikvidovat polskou národní identitu donutilo pracovníky NKVD a gestapa usednout ke společnému stolu. V říjnu se zástupci obou stran sešli ve Lvově a 27. listopadu 1939 v Brestu, poté se jednání plynule přesunula do Přemyšlu. Přesné datum a náplň první lvovské schůze Rusové nikdy nezveřejnili; na základě jejích výsledků ale nejvyšší komisař NKVD Lavrentij Berija podepsal dekret nařizující přesun 42 492 polských válečných zajatců do Říše. Předání proběhlo mezi 24. říjnem a 23. listopadem 1939. Němci naproti tomu „darovali“ Sovětům 13 757 zajatých vojáků z východního pohraničí Druhé polské republiky. Přemyšlská jednání se ale patrně týkala i výměny 150 konkrétních politických vězňů, které měl Kreml vydat nacistům.

Dále se obě strany dohodly mimo jiné také na tom, jak naloží s polskými důstojníky a příslušníky inteligence. Již 28. září se zástupci NKVD a gestapa předběžně usnesli, že „obě strany nebudou na svých územích tolerovat žádnou polskou propagandu, která se týká území druhé strany. Budou potlačovat všechny počátky takové propagandy na svých územích a vzájemně se informovat o vhodných opatřeních za tímto účelem“. Začátkem února 1940 se pak měli podle dosud dostatečně neověřených tvrzení na loveckém zámečku Hermanna Göringa v Romintenu sejít Heinrich Himmler a Lavrentij Berija. Během schůzky údajně probírali možnosti spolupráce mezi oběma bezpečnostními složkami v oblasti potlačování polského hnutí odporu.

Cesta ke Katyni?

Dne 20. února pak zástupci gestapa a NKVD zasedli k jednacímu stolu v Zakopaném na konferenci, jejíž program trval až do 2. března. Za německou stranu vedl jednání jeden z hlavních iniciátorů holokaustu Adolf Eichmann, Sověty zastupoval Grigorij Litvinov. Dokumenty týkající se tohoto rokování však nebyly dodnes zveřejněny a nad celou konferencí visí řada otazníků. Přesto se někteří historici na základě kroků, které sovětská strana záhy po konferenci podnikla, snažili obsah jednání alespoň částečně zanalyzovat. Například ruská historička Natalja Lebiediewa spolu se svým polským kolegou Wojciechem Materským ve sborníku Zeszyty Katyńskie uvádí: „Bezprostředně po třetí konferenci zvláštních služeb NKVD a gestapa v Zakopaném, v březnu 1940, proběhly druhé hromadné deportace a vraždění válečných zajatců ze tří speciálních táborů a také vězňů z tzv. Západního Běloruska a Západní Ukrajiny.“ Podle badatelů tedy konference v Zakopaném nejspíše vydláždila cestu ke katyňskému masakru. Tři dny po jejím skončení (5. března 1940) sovětští představitelé na zasedání Politbyra rozhodli, že polští důstojníci a příslušníci inteligence držení v táborech v Kozielsku, Starobielsku a Ostaszkowě budou zavražděni. Některé zdroje dodávají, že na této 3. metodické konferenci se rovněž projednával plán „likvidace“ neboli poněmčení a poruštění polského národa do roku 1975. Nakonec se vyjednavači NKVD a gestapa dohodli na pokračování v bilaterálních jednáních.

Ta proběhla v Krakově koncem března 1940. Hlavním předmětem rokování se stala výměna obyvatelstva, a to jak dobrovolná, tak i nucená. V případě té nucené se jednalo de facto o předání uprchlíků, kteří měli místo pobytu udáno na území protistrany. Za tímto účelem plánovaly obě okupační mocnosti zřídit tranzitní tábory pro vysídlované osoby a došlo také k upřesnění role bezpečnostních složek během plánované operace. Představitelé gestapa a NKVD se taktéž dohodli, že jejich společným cílem je definitivně zlikvidovat sílící polský odboj, pročež si měli vyměňovat patřičné informace. Krakovská jednání probíhala po dobu několika týdnů až do dubna 1940. Jednalo se o vůbec poslední setkání obou stran.

TIP: Stalinova a Molotovova linie: Dvojitá Potěmkinova vesnice

O tom, že tajné služby obou zemí v Krakově vyjádřily vůli k takové spolupráci, věděli ale i polští odbojáři. Tadeusz Komorowski, velitel organizace Svaz ozbrojeného boje (Związek Walki Zbrojnej, ZWZ) pro oblast Krakov-Slezsko, později vzpomínal: „To už NKVD vědělo, že polský ozbrojený odpor je centralizovaný a že operuje po celém Polsku pod velením jednoho hlavního štábu. (…) Někdy mi byly dokonce poskytnuty zprávy z těchto setkání, jména účastníků a jejich adresy. Metody boje proti našemu podzemnímu hnutí používané NKVD jednoznačně obdivovalo gestapo, které, jak vše nasvědčovalo, je chtělo převzít i pro německou okupaci.“ I přes snahu odboje chránit polské občany ilegální činností, Sověti do konce února zatkli více než 325 tisíc osob. Nejčastěji je deportovali do jednoho z nejkrutějších gulagů ve Vorkutě, nebo na poloostrov Magadan na Kolymě. Odhaduje se, že 140 až 200 tisíc Poláků za kruté zacházení zaplatilo svými životy. 

Zpráva o vyhození pražských konšelů z oken Novoměstské radnice zastihla krále Václava na jeho venkovském sídle, Novém Hradu u Kunratic, kam už dlouho utíkal před stísněností pražského dvora, hlukem a nepříjemnými povinnostmi. Po mnoha nezdarech své vlády raději trávil čas o samotě, případně ve společnosti veselých kumpánů ne zrovna nejurozenějšího původu a s plnou číší v ruce. Novina o pražském převratu už na něj byla moc. Jak uvádí husitský kronikář Vavřinec z Březové, Václav IV. dostal záchvat zuřivosti a v důsledku toho zemřel (viz Co způsobilo Václavovu smrt?). Jaká byla jeho poslední myšlenka? Zahlédl v posledních sekundách před smrtí obraz svého dlouhého života? Zkusme si život římského a českého krále přehrát spolu s ním.

Těžké začátky

Václav IV., narozený roku 1361, byl nejstarším synem a dědicem císaře Karla IV., který do něj vkládal velké naděje. Logicky tedy na malého Václava kladl velké nároky, připravoval ho na převzetí královských povinností a nepokrytě jej protežoval. Když byly Václavovi dva roky, nechal ho otec korunovat českým králem. V sedmi letech ho jmenoval do čela zemské správy, kde mu radil jako mentor pražský arcibiskup Jan Očko z Vlašimi, a v sedmnácti ho Karel IV. dotlačil na post krále římského, s pomocí svého diplomatického umu i peněz. Korunovace proběhla v Cáchách 6. července 1376. Václava tedy od prvních krůčků zatěžovaly vladařské povinnosti. Avšak když roku 1378 nadešla ona závažná chvíle, kdy se měl po smrti otce ujmout samostatné vlády, neměl se o koho opřít. Musel se rozhodovat sám a přitom vlastně moc nevěděl, jak na to, protože přirozený talent vladaře zkrátka nezdědil. Kontinuitu otcovy politiky měli zajistit zkušení úředníci, ale ty, jak už to tak bývá, poměrně záhy nahradila nová generace správců. Ta již ovšem rozhledu ani zkušeností předchůdců nedosahovala.

Do značných potíží dostávala nového panovníka Václava poslední vůle jeho otce. Karel celý život věřil v sílu centrální vlády, avšak v závěti se tomu zpronevěřil a ve snaze spravedlivě podělit své syny vytvořil podmínky k rozpadu říše Lucemburků. Rozdělení údělů mezi bratry od počátku vytvářelo odstředivé tendence. Novopečený král Václav navíc musel čelit i odmítavému postoji ke své autoritě ze strany ctižádostivého staršího bratrance Jošta, moravského markraběte. Jako římskému králi Václavovi rovněž nepřála situace v Evropě. Papežské schizma, válka mezi Anglií a Francií, rozhádaná Itálie a v Německu mnoho říšských knížat, která čekala na naplnění dohod s Václavovým otcem.

Pitky s přáteli

Hned v počátcích Václavovy vlády se projevil jeho typický charakterový rys – pasivita. Příkladem budiž jeho nečinnost ve prospěch římského papeže, kterému sice během schizmatu projevoval podporu proti Avignonu, ale nic víc. Když jej papež vyzval, aby ho vojensky podpořil přímo v Římě a při té příležitosti si převzal císařskou korunu, Václav IV. nereagoval. Málokdy dokázal udělat to, co bylo zapotřebí, natož pak aby si při řešení problémů sáhl na dno svých možností nebo riskoval, jak to dělával jeho otec. Na co si však vždy našel čas, to byl lov, pitky s přáteli a zábava. Zatímco nečinností a neobratnou politikou oslaboval svou pozici na římském trůně, velmi obětavě se zasazoval ve prospěch nevlastního bratra Zikmunda a podporoval ho v úsilí o zisk uherské koruny. Později se mu Zikmund odvděčil zradou. 

V rámci obměny dvorských úředníků se do popředí dostávali královi oblíbenci z řad nižší šlechty, zatímco zkušení diplomaté a příslušníci urozených rodů ztráceli vliv. Nové praktiky, společně s královým životním stylem a kolísavým postojem ve věci papežského schizmatu, se staly terčem kritiky arcibiskupa Jana z Jenštejna. Spory s arcibiskupem, které přerůstaly i do osobní roviny, podkopávaly Václavovu autoritu. Jenštejn krále obviňoval z toho, že škodí církvi vysokými daněmi, a kritizoval ho za chladný vztah k římskému papeži, což ztěžovalo vztahy s Francií. Soupeření trvalo celých šestnáct let a vyvrcholilo roku 1396 Jenštejnovou abdikací.

Dvakrát na dně

Roku 1393 Václav IV. přežil pokus o otravu. Od té doby byl ještě uzavřenější. Následujícího roku ho čekalo další nemilé překvapení. Jeho bratranec Jošt, nejstarší žijící Lucemburk, natolik bažil po větším podílu na moci, že proti Václavovi sešikoval takzvanou panskou jednotu. Byli v ní zastoupeni mocní příslušníci vysoké šlechty nespokojení s Václavovou vládou a přidal se i bratr Zikmund. A začaly se dít věci nevídané. Král byl jednotou zajat a uvězněn na Pražském hradě! Z tohoto potupného zajetí však nešťastného Václava rychle vysvobodil nejmladší bratr Jan Zhořelecký. 

Psal se kulatý rok 1400 a proti Václavovi se zvedla další opozice. Tentokrát v říši, kde bylo rozhodnuto o jeho sesazení jakožto římského krále „nepotřebného, nečinného i nedbalého“. Václav sice sesazení neuznal, ale nebyl s to na tento odpor nějak fakticky reagovat. Vázal ho otevřený odboj české panské jednoty, během něhož se do vysokých zemských úřadů dostali její členové a který vrcholil roku 1402. Tehdy byl král podruhé zajat a vězněn. Nyní dokonce ve Vídni a na přímý příkaz bratra Zikmunda. V Čechách si mezitím Zikmund počínal bezohledně. V krátké době, dřív než ho domácí šlechtici vyženou, se snažil pobrat co nejvíc peněz a pokladů z královských hradů a měst. Po zkušenosti se Zikmundem byl najednou Václav vnímán mnohem lépe a v zemi nastal klid. Alespoň načas.

Pasivní a nerozhodný muž

I na mezinárodním poli se mohlo pro Václava blýskat na lepší časy. Roku 1409 jej totiž koncil v Pise uznal za římského krále. Sílu k prosazení nároků v říši ani k cestě do Říma však váhavý Lucemburk opět nenašel. Situace proto využili bratr Zikmund a bratranec Jošt. Rovněž oni byli roku 1410 postupně zvoleni římskými králi. Svatá říše římská tak měla tři krále z jednoho rodu, avšak brzká Joštova smrt a Václavova nečinnost přisoudily konečné uznání Zikmundovi. K tomu měla Evropa i tři papeže. 

Aby nebylo nepříliš šťastných Václavových kroků málo, tak panovník roku 1409 podepsal Dekret kutnohorský, čímž si chtěl naklonit reformní část pražských univerzitních učenců. Dokument byl totiž dílem univerzitní skupiny, k níž patřil i Jan Hus, který se zpočátku těšil králově přízni. Dekret omezil vliv Husovým myšlenkám málo nakloněným univerzitních mistrů ze zahraničí, kteří po jeho prosazení začali školu opouštět.

TIP: Intimní otazník nad českým králem: Měl Václav IV. dceru?

Taktické vítězství Husových stoupenců univerzitní výuku ochudilo a Václav IV. se za hranicemi dostal do řečí, že se spřáhl s lidmi kolem podezřelého reformátora Husa. Ani pozdější odsouzení Husa jako kacíře, ani výzva Kostnického koncilu i bratra Zikmunda k zásahu proti sílícímu kacířství v Českém království nedokázaly Václava IV. vyburcovat k jednoznačnému postoji. Král se víc a víc uchyloval do ústraní, zejména právě na Nový Hrad u Kunratic. Nakonec Václav IV. zemřel 16. srpna 1419, necelé tři týdny po defenestraci.