Už před první světovou válkou se objevila myšlenka nasazení koloniálních sil při obraně Francie v případě velkého konfliktu. Pokles porodnosti v první dekádě 20. století vedl některé vysoké důstojníky k úvahám, jak se takovouto demografickou krizí v případě války vypořádat. V roce 1910 publikoval plukovník Charles Mangin esej s názvem La Force noire (Černá síla), v níž se zamýšlel nad využitím vojáků z kolonií v Africe. Na tuto práci pak navázal generál Théophile Pennequin s obdobným plánem nazvaným La Force Jaune (Žlutá síla). Autor díky svým zkušenostem z oblasti jihovýchodní Asie poukazoval na možnost nasazení oddílů z asijských teritorií, zejména z Indočíny. První světová válka a neblahý vývoj na západní frontě donutily francouzské velení tyto plány uvést do praxe. Podobně jako jiné kolonie se Indočína měla stát bohatým zdrojem nerostných surovin a lidské síly, která by byla využita buď přímo v boji, nebo k manuální práci.

Pod nadvládou Paříže

Indočínu tvořilo v době francouzské nadvlády (1887–1954) několik menších států. Jednalo se o čtyři protektoráty (Tonkin, Annam, Kambodža a Laos), k nimž patřila ještě přímá francouzská kolonie Kočinčína. Koloniální úřady přistupovaly od počátku k otázce náboru místního obyvatelstva velice váhavě a místy až s nechutí. Kromě nedůvěry v jeho loajalitu hrály hlavní roli také kulturní a rasové předsudky a v neposlední řadě absence jakéhokoliv plánu na zapojení indočínských etnik do vojenské služby. Tamní jednotky se tak neustále formovaly, jen aby byly vzápětí zase rozpuštěny.

Za zmínku stojí několik praporů či pluků vzniklých na přelomu 19. a 20. století, které existovaly delší dobu – jednalo se například o Annamské, Tonkinské nebo Čínské střelce (Tirailleurs Annamites, Tonkinois, Chinois). Přestože jejich bojové nasazení demonstrovalo vysoké kvality a odhodlání těchto jednotek, tamní vojáci se často potýkali s diskriminací a přezíravostí francouzských důstojníků. Na druhou stranu existují rovněž doklady o pozitivním nazírání. Řada britských veteránů Cizinecké legie oceňovala kvality Vietnamců a Kambodžanů. Někteří je dokonce považovali za srovnatelné s elitními jednotkami nepálských Ghurků.

Tirailleurs indochinois

Vypuknutí první světové války se Indočíny dotklo zejména na hospodářské úrovni. Francie potřebovala navýšit zásobování potravinami a tuto zátěž přenesla na své zámořské državy. Vývoj bojů rovněž přinutil Paříž přijmout myšlenku nasazení koloniální armády na západní frontě. Vzhledem k panující vysoké nedůvěře vůči vojákům asijského původu ale vláda rozhodla využít tyto lidské zdroje k práci, zatímco do zákopů zamířil pouze malý zlomek mužstva. Dle oficiálních dat prošlo nasazením na frontě či v zázemí celkem 92 311 mužů z Indočíny, z čehož pouze 4 800 putovalo přímo do zákopů. Dalších 24 212 bylo umístěno v 15 doplňovacích praporech vykonávajících také pomocné funkce. Do pracovního nasazení se zapojilo celkem 48 981 dělníků a dalších přibližně 9 000 mužů působilo v pomocných rolích v rámci zdravotní služby.

Indočínské úřady zahájily v roce 1915 rozsáhlou náborovou kampaň za pomoci nástrojů moderní propagandy. Součástí byla pojízdná kina, divadelní představení a ohromné množství letáků a plakátů. Kromě náboru samotného šlo také o to vyvolat vlnu patriotismu vůči Francii nebo minimálně k místním spolupracujícím vládám. Kampaň případným zájemcům nabízela zlepšení ekonomické a společenské situace po návratu z války. Propagandisté slibovali také konec rasové diskriminace. Do celé akce se zapojil také císařský dvůr v Hué, který de iure vládl ve francouzském protektorátu Annam. Podpora spočívala v nabídce finanční odměny ve výši 200 fraků pro ty, kteří se zapíší do služby a projdou testy fyzické způsobilosti. Navzdory deklarované dobrovolnosti odvodů jsou známy i případy využití různých forem nátlaku nebo donucení.

Cesta na bojiště

Zformované prapory Indočínských střelců a skupiny dělníků opouštěly Indočínu skrze vietnamské přístavy Haiphong, Danang nebo Saigon. Francouzská správa se snažila striktně dodržovat regionální rozdělení kolonie a odvedené muže z různých částí země mezi sebou nemíchat. To se následně odrazilo také ve výběru místa odjezdu. Vojáky čekala minimálně šestitýdenní cesta, při níž na lodích panovaly velice nepříznivé podmínky. Indočínské jednotky tak často utrpěly první ztráty již po cestě.

Například 13. prapor vytvořený v Tonkinu odplul z Haiphongu v březnu 1916, ale loď se záhy vrátila a muži museli do karantény v Saigonu, protože na palubě ihned po vyplutí propukla cholera. Kvůli velkému vedru, špatné stravě a nedostatečným hygienickým podmínkám během cesty do Francie zemřelo 129 mužů. Špatné podmínky během cesty a velké rozdíly v kvalitě ubytování a potravy vedly dle oficiálních zdrojů k hluboké demoralizaci. Svůj podíl měla také diskriminace ze strany důstojníků nebo dalších francouzských vojáků.

Dokončení: Stateční synové Indočíny (2): Vietnamské koloniální jednotky za světové války

Většina transportů směřovala skrze Suezský průplav do Marseille, přičemž velká část indočínských praporů dorazila do Francie ještě během roku 1916. Muži určení pro bojové akce následně putovali do tábora ve Fréjus. Po krátkém výcviku, který se většinou týkal řízení automobilů, obsluhy další techniky a telefonů byli odesláni k plnění svých povinností. Některé prapory či jejich části putovaly na Balkán nebo na Blízký východ.

Keporkaci (Megaptera novaeangliae) jsou ze všech velryb nejvášnivějšími „zpěváky“. Nápěvy, které trvají až deset minut, slouží samcům při námluvách, ale je možné, že se takto velryby domlouvají i za běžnějších okolností. Jejich zpěv se nese ve vodě velmi daleko a při rekordně dlouhých migračních trasách (každý rok při přesunech běžně uplavou i více než 15 000 km) by vedle orientace podle magnetického pole a pohybu slunce mohl být dalším orientačním ukazatelem. 

TIP: Potápění mezi keporkaky: V království hrbatých velryb

Námluvy jsou skutečně uchvacující podívanou. Samci tlučou o hladinu ocasy a prudkými pohyby těla čeří hladinu. Někdy spolu zápasí tak, že do sebe vzájemně tlučou ocasy. Před samičkami se rovněž předvádějí vypouštěním vzduchových bublin, které vytvářejí úplné záclony stříbřitých kuliček. Velmi výrazným, a pro případné přihlížející i nebezpečným projevem chování při námluvách je tzv. „Heat Run“, při kterém více samců pronásleduje jednu samici. Samci totiž na své okolí berou pramalý ohled.

Řada zdrojů tvrdí, že naprostou většinu prachu v domácnosti tvoří odumřelé buňky lidské kůže. Celá naše pokožka se totiž obmění přibližně za čtyři týdny, a denně se nám tak z těla odloupne až 500 milionů odumřelých kožních buněk. Ve skutečnosti sice sloupaná pokožka opravdu představuje nezanedbatelnou součást špíny na lopatce, ale její hlavní zdroj je třeba hledat jinde.

Podle studie Americké chemické společnosti z roku 2009 pochází zhruba 60 % prachu z interiérů a zbytek připadá na vnější faktory jako špínu z bot, pylová zrnka, částečky hlíny, dopravní zplodiny, ale i kousky hmyzích těl a podobně. Do první kategorie pak mimo kůži patří zejména vlákna z textilu a koberců, kousky papíru, chlupy domácích zvířat či drobky z potravin.

Poměr obou složek se pochopitelně liší v závislosti na lokalitě dané domácnosti. Například v nově postaveném domě se může vznášet prach ze sádrokartonu, budova v blízkosti rušné silnice bude pravděpodobně obsahovat víc škodlivin z výfuků, a roli hraje také podlaží: Obecně se prach kumuluje víc v přízemí, zejména je-li otevřené do zahrady.

TIP: Prokletí čistoty: Přílišné uklízení vede ke vzniku rezistentního prachu

Není bez zajímavosti, že určité malé procento v našich domácnostech může tvořit i kosmický prach: Jedná se o částice meziplanetární hmoty menší než jeden milimetr, jež volně plují vesmírem. Na Zemi jich každoročně dopadnou tisíce až desítky tisíc tun. Na metru čtverečním zemského povrchu tak najdeme v průměru jedno zrnko kosmického prachu.

Klany z Highlands neboli Skotské vysočiny nejvíc prosluly odbojností a neutuchajícími vzájemnými spory. Klasickým příkladem mohou být události, k nimž došlo po roce 1540, kdy Jakub V. nechal uvěznit řadu náčelníků, aby nad nimi posílil královský vliv. Mezi zadrženými byl i John z Moidartu, náčelník MacDonaldů z Clanranaldu. Toho využil jistý Ranald Gallda a pokusil se převzít vedení jeho klanu. Roku 1543 se ale Johnovi podařilo utéct z vězení s odhodláním získat vládu zpět. Na výzvu hořícího kříže se shromáždili Cameronové a MacDonaldové z Glengarry, Keppochu a Ardnamurchanu, vtrhli na území Fraserů a Grantů, kteří stáli při Ranaldovi, a dobyli hrad Urquhart na břehu jezera Loch Ness. Fraserové i Grantové odolali pokušení útočníky pronásledovat a vydali se domů. Přesně to John z Moidartu očekával. V červenci 1544 si MacDonaldové z Clanranaldu počkali na postupující Frasery, a než zapadlo slunce, byl John z Moidartu opět nezpochybnitelným vůdcem klanu, neboť stovky jeho oponentů zůstaly ležet v krvi.

Opanování ostrovů

Obecně můžeme původ klanů ze Skotské vysočiny vysledovat k pěti různým kulturám: Piktům, Gaelům, Vikingům, Britonům a Normanům. Mezi domorodé Pikty se nejprve vmísili Gaelové z Irska, později označovaní jako Skotové. Piktský původ mají klany Ogilvy, Forbes, Brodie či MacNaghten, zatímco gaelské kořeny klany Mackenzie, Mackintosh, Fergusson nebo MacPherson. K silným gaelským klanům lze počítat i MacDonaldy, kteří mají úzké vazby k Irsku a zároveň je jejich přímým předkem vikingsko-gaelský válečník Somerled, první Pán ostrovů, jenž ovládal celé Hebridy a část západního pobřeží. Jednoznačně severský původ pak mají klany MacLeod či MacNicol. Zcela samostatně stojí soupeř MacDonaldů a nejmocnější klan novověku Campbell, jehož původ je britonský a sahá až ke keltským obyvatelům dnešní Anglie a jihu Skotska.

Od konce 11. století začali na území skotského království pronikat z jihu ambiciózní Normané, kteří se v zemi se svolením krále usazovali. Poměrně rychle splynuli s domorodým obyvatelstvem, přijali místní zvyky, jazyk i jména, takže bychom dnes jen stěží hádali, že známé klany Fraser, Grant, Menzies nebo Stewart mají svůj prapůvod právě u nich.

Svrchovaný vůdce

Hlavu každého klanu představoval náčelník se svrchovanou mocí. Byl soudcem a rozhodcem sporů, mohl ze společenství kohokoliv vyloučit, ale také do něj adoptovat nové rodiny. Proti jeho rozhodnutí nebylo odvolání. Náčelník měl rovněž právo povolat své lidi do zbraně, neboť mu byli povinováni vojenskou službou v době války. Nejčastěji se tak stávalo při sporech mezi znepřátelenými klany, ale několikrát i na podporu vyššího zájmu, ať již ve prospěch nezávislosti země, nebo krále stávajícího či vyhnaného. V okamžiku, kdy se na obzoru objevil hořící kříž, jenž putoval z vůle náčelníka mezi vískami a usedlostmi, museli se příslušníci klanu připravovat na válku. Každý znal význam zmíněného symbolu, který doplňoval kus tkaniny namočený v krvi. Ještě roku 1812 jej použili v Kanadě usazení horalové z Glengarry, aby se připravili na vpád Američanů z jihu.

Vojenské záležitosti tradičně obstarával tacksman, jenž zastával i funkci jakéhosi prostředníka mezi hlavou klanu a řadovými členy. Kromě svolávání vojska a jeho vedení do bitvy měl na starosti též vybírání pachtovného od nájemců polností a kompletní správu zemědělských záležitostí. Vyměřoval a rozděloval půdu, pronajímal zrno na sadbu i nářadí, organizoval přesun stád dobytka na jarní pastvu či za prodejem do oblasti Lowlands. Kromě toho připravoval svatby, pohřby a hony, jejichž součást tvořila i sportovní klání. Za to vše mu náležel malý podíl z renty vybírané pro vůdce klanu.

Velmi důležitou instituci společnosti představovalo pěstounství, které upevňovalo vztahy mezi rodinou náčelníka, tacksmany a ostatními nájemci. V praxi to znamenalo, že například děti hlavy klanu byly svěřeny na výchovu tacksmanovi a naopak jeho potomci žili a učili se v rodině náčelníka. Druhým významným sociálním aspektem bylo poskytování ochrany silnějším příslušníkem slabšímu, ale třeba i silnějším klanem klanu méně početnému a slabšímu. Za danou ochranu se v souladu s uzavřenou smlouvou platilo vojenskou podporou v době potřeby. 

Pilíře společnosti

Život klanu úzce souvisel s půdou, na níž žil a hospodařil a která se pojila s jeho historií. Patřila náčelníkovi, jenž všem členům poskytoval obživu i ochranu. Tato kolektivní sounáležitost s územím, zahrnující povinnost vůdce opatřit příslušníkům klanu půdu, se nazývala dùthchas a šlo o jeden ze základních principů fungování klanové společnosti. V první polovině 18. století však začal být potlačován, neboť se poprvé stalo, že dal náčelník – vévoda z Argyllu, hlava Campbellů – přednost vyšším příjmům z půdy před vlastními lidmi. Jeho příklad pozvolna následovali další, což na konci 18. století vedlo k přerodu ochránců klanu v pozemkové magnáty, využívající půdu ke komerčním účelům.

V kontrastu k dùthchas stálo oigreachd, dědictví půdy klanovou aristokracií, obvykle rodinou náčelníka. Zmíněné právo ještě umocnil král, když skotské elitě držbu půdy potvrdil. Samotné srdce klanu pak představovalo dědičné sídlo vůdce, v němž se konávala slavnostní shromáždění. Některé hrady dodnes nesou jména svých pánů, ať už jde o Castle Fraser, Castle Menzies, Gordon Castle, nebo Castle Campbell.

Svou DNA trousíme v podstatě neustále. Ulpívá na všech površích a v prostředí ve kterém se pohybujeme, lze ji nalézt v odpadní vodě a dokonce i ve vzduchu. Podle nového výzkumu by taková DNA zanechaná v okolním prostředí mohla fungovat jako neviditelný otisk prstu, díky kterému je možné identifikovat konkrétní osoby, které místo navštívily.

Dnes již existují velmi účinné metody jak tuto takzvanou environmentální DNA (eDNA), získat a přečíst. Když David Duffy z Floridské univerzity a jeho kolegové zkusili pátrat po lidské eDNA v krajině, nalezli ji prakticky všude, kam se podívali a ve výtečné kvalitě. 

Badatelé hledali lidskou eDNA v odpadní vodě z jejich terénní laboratoře, ve stopách na pláži i ve vzorcích vzduchu z nedaleké veterinární kliniky. Všude tam získali sekvence DNA, které následně snadno a spolehlivě přečetli. Pro vědce je to skvělá zpráva, zatímco etiky a právní experty toto zjištění zřejmě příliš nepotěší. 

Konec soukromí?

Výsledky tohoto výzkumu, který před několika dny zveřejnil prestižní časopis Nature, jsou zneklidňující především z hlediska ochrany soukromí. Když Duffyho tým odebíral vzorky a vytahoval z nich sekvence lidské DNA, opatřil si souhlas lidí, kteří se pohybovali na uvedených místech, a bylo velmi pravděpodobné, že nalezená DNA bude patřit jim.

Vědci zjistili, že je až překvapivě jednoduché ze všech možných prostředí izolovat velmi kvalitní sekvence DNA, z nichž je možné spolehlivě určit identitu člověka, z něhož taková sekvence pochází. Podle autorů studie je to nová situace, kterou bude nutné brát vážně. Brzy se mohou vyrojit problematické případy, v nichž bude lidská eDNA hrát klíčovou roli.

TIP: Vědci objevili ve vzorcích čajů DNA více než tisíce druhů členovců

Je totiž zároveň jasné, že vzorky písku nebo třeba vzorky vzduchu může odebrat kdokoliv a nikdo mu nezabrání v takovém vzorku přečíst sekvence DNA, které v nich budou. Moderní společnost se s tímto novým rizikem bude muset do budoucna nějak vyrovnat.

V rozličných dochovaných vzorcích vlasů, které patřily Napoleonovi a s jistotou pocházejí z období jeho pobytu na Svaté Heleně, byla již před několika desítkami let vědeckými metodami nade vši pochybnost prokázána vysoká koncentrace arzeniku, po staletí oblíbeného prostředku profesionálních travičů. Císaři měl být tento jed v malých dávkách podáván od konce léta či počátku podzimu roku 1816. Netrvalo příliš dlouho a Napoleon začal pociťovat příznaky chronické otravy doprovázené typickými průvodními jevy.

Císařův věrný společník

Díky svému příjemnému vystupování a nesporné inteligenci, kterou převyšoval ostatní členy Napoleonova doprovodu, hrabě Tristan Montholon postupně získal císařovu bezmeznou důvěru. Byl to on, kdo měl na starost zásoby potravin i nápojů a dohlížel také na jejich distribuci. Přidávat jed do připravovaných pokrmů bylo příliš riskantní, navíc hrozila otrava i dalších osob. Ideální tedy bylo přidávat jed do vína podávaného přímo císaři.

Proti hraběti, kterého dnes někteří historikové považují za nejpravděpodobnějšího „kata“ císaře Napoleona, svědčí i jedna zajímavá okolnost. Od července do září roku 1819 Montholon prodělal vážnou chorobu, ze které se léčil v ostrovní metropoli Jamestownu. Napoleon v téže době překvapivě pookřál a chvíli to vypadalo, že se mu vrací předchozí síla. Avšak po Montholonově návratu do Longwoodu v závěru téhož roku, došlo u nebohého císaře k dramatické recidivě, ze které se již nevzpamatoval. V sobotu 5. května 1821 krátce před šestou hodinou odpolední císař vydechl naposled.

Devatenáct let po Napoleonově skonu, v říjnu roku 1840, se nad jeho hrobem sešli členové oficiální delegace vyslané králem Ludvíkem Filipem za účelem exhumace císařova těla a jeho převozu do Paříže. Po otevření poslední ze čtyř rakví se přítomným naskytl pohled, který jim vyrazil dech. Napoleonovo tělo bylo zcela zachovalé, působilo dojmem, že císař pouze spí. Arzenik, kromě toho, že je spolehlivým jedem, totiž dokáže také uchovat živou tkáň a zabrání jejímu rozkladu.

Jupiter byl nejvyšším z římských bohů a pánem nebes, kde vládl hromům a bleskům, podobně jako jeho řecký protějšek Zeus. Když pozemští astronomové prozkoumali planetu Jupiter, která nese jméno tohoto božstva, ukázalo se, že shodou okolností se i v atmosféře Jupiteru objevuje spousta blesků.

O blescích na Jupiteru víme od průletu sondy Voyager 1 kolem této masivní planety v roce 1979. Dlouho ale nebylo jasné, jak blesky na Jupiteru vypadají a jaké mechanismy jsou za jejich vznikem. Leccos v tomto směru objasnil nedávný výzkum s výraznou českou stopou, který vedla Ivana Kolmašová z pražské Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy. Jejich výsledky zveřejnil vědecký časopis Nature Communications.

Blesky na Jupiteru a Zemi

Jupiter a Země si nejsou moc podobné. Jupiter je velký plynný obr a jeho atmosféru tvoří převážně vodík a helium, zatímco v atmosféře mnohem menší a kamenné Země převažuje dusík s kyslíkem a vodní párou. Přesto se ukázalo, že blesky na obou těchto planetách mají leccos společného.

Badatelé zjistili, že blesky se na Jupiteru objevují s kadencí několika výbojů za sekundu, což odpovídá pozorování zpětných výbojů blesků na Zemi. Tyto výboje trvají maximálně několik milisekund. Z analýz rovněž vyplynulo, že proces tvorby blesků v atmosféře Jupiteru má hodně společného s pozemskými blesky.

TIP: Nová studie: Blesky možná přispěly ke vzniku života na Zemi

Hlavním zdrojem informací pro tento výzkum byla data americké meziplanetární sondy Juno. Tato sonda prolétává jen pár tisíc kilometrů nad svrchní vrstvou mraků atmosféry Jupiteru. Během těchto průletů detekuje rádiové signály, které pocházejí od blesků, což představuje cenný soubor údajů. 
 

Národní park, jehož celé jméno ve španělštině zní Parque Nacional Natural El Cocuy (zkráceně jen El Cocuy), je po silnici vzdálen asi čtyři sta kilometrů od hlavního kolumbijského města Bogota. Leží v těžko dostupné horské oblasti v relativní blízkosti venezuelských hranic. Krizi sousední země zde zřejmě i kvůli horské hradbě vůbec není cítit. Tomu, kdo se sem vydá, bude mnohem větší problémy dělat zima, jež je na oblast ležící jen šest a půl stupně severně od rovníku dost nezvyklá. Cestu komplikuje i nestálé počasí a značné vzdálenosti.

Zem kmene U'Wa

Pohoří tvořené dvojicí rovnoběžných hřebenů, mezi nimiž najdete až sto padesát horských ples, je oblastí s největší ledovcovou masou v Kolumbii. Hory jsou lemovány horským ekosystémem „páramo“, který je charakteristický vysokou biodiverzitou druhů. Nejvyšším bodem parku i celého pohoří Cordillera Oriental, k němuž se řadí, je 5 410 metrů vysoký štít Ritak'uwa Blanco, španělsky Ritacuba Blanco. Jak naznačuje domorodý název „Rita'uwa“, park El Cocuy je úzce spjat s původními obyvateli Ameriky a je posvátným územím kmene U'Wa. Právě oni stojí za skutečností, že značná část parku je dnes pro veřejnost uzavřena. Důvodem tohoto kroku bylo nevhodné chování turistů.

U'Wa, kdysi nazýváni i Tunebo, jsou původními obyvateli lesů severovýchodní Kolumbie a přilehlých částí Venezuely. Svou domovinu, která leží právě zde, – v horách Sierra Nevada del Cocuy – nazývají Kajka-ika nebo Kera čikara. V minulosti dosahovala populace lidu U'Wa dvacet tisíc, dnes v oblasti žije přes osm set domorodých rodin, které mají dohromady kolem sedmi a půl tisíc členů. Domorodí sousedé označují příslušníky tohoto etnika jako „inteligentní lidi, kteří umějí mluvit“. Ještě na počátku minulého století bylo možné najít osm klanů U'Wa, z nichž do dnešních dob přežili jen tři: Kubaruwua, Tagrinuwa a Kaibaká.

Svět posvátných bytostí a míst 

U'Wa mají velmi blízký vztah ke své zemi, kterou uctívají jako rodiště a místo života. Neberou ji jako surový materiál, jenž lze jen využívat. Harmonií s přírodou jsou prodchnuté i jejich rituály oslavující zem, vodu, hory a oblohu. V čele jejich panteonu stojí původní stvořitel Jagšowa. V době, kdy existoval, nebyli podle slov dnešních šamanů, nazývaných werdžai, Španělé ani jiní vetřelci. Stvořitel však jejich příchod předvídal, a tak učinil dědičnou zem U'Wa nedotknutelnou.

Kvůli respektu vůči jiným bytostem a posvátným místům se U'Wa nepřibližují některým místům, například vybraným jezerům. Nepůvodní obyvatele Ameriky, které nazývají Riowa, považují za nečisté a skutečný U'Wa musí po návštěvě jejich území projít očistným rituálem.

Ropě říkají ruiría a považují ji za krev matky Země. Studiu tohoto kmene se věnovalo jen malé množství antropologů. Jediná osoba, která mezi nimi žila a detailně zkoumala jejich náboženství, filozofii a zvyky, byla dnes již zesnulá oxfordská antropoložka Ann Osborn.

Podle slov Kolumbijců se obydlí U'Wa nacházejí na východní straně hor, až několik dní chůze od hlavních horských hřebenů. Hory samotné navštěvují jen zřídka. Mediální ohlas získali díky bojům za ochranu svých území proti těžebním společnostem Shell, Oxy a Ecopetrol, které zde hodlaly těžit ropu. V roce 1999 však kolumbijská vláda vrátila kmeni U'Wa rozsáhlá území, čímž se domorodci spravované oblasti rozšířily z tisíce na dva tisíce dvě stě čtverečních kilometrů. Ropné společnosti se postupně musely svých těžařských plánů na území U'Wa vzdát.

Doliny květů a ptáků

Nástup do dolin Sierra Nevada del Cocuy dlouhými napůl zpevněnými cestami dělá ze značné části zpřístupněných území parku vycházkovou rutinu. To, co se odkrývá za jejich koncem, však lahodí oku i duši. Louky křižované horskými bystřinami, strmé štíty a stráně pestře porostlé horskou květenou ekosystému páramo.

Jižní okraj plesa Laguna de la Plaza. (foto: Peter Hupka - se souhlasem k publikování)

Typickým rostlinným druhem, jejž uvidíte na mnoha místech v Kolumbii, jsou „staří mniši“ (frailejones). Těmto vytrvalým, silně chlupatým a částečně dřevnatým rostlinám s hustými růžicemi dlouhých listů se česky říká klejovky (Espeletia). Rostou v horských oblastech od Kolumbie a Venezuely až po Ekvádor a jejich rod zahrnuje přes sedm desítek druhů. Mnohé z nich jsou endemické a rostou pouze v určité oblasti. Dokážou vytrvale vzdorovat rozmarům počasí včetně mrazu a efektivně zadržují vlhkost. Dalším poměrně hojným druhem oblasti je žlutě kvetoucí Draba litamo.

Zdejší údolí však potěší nejen milovníky horských květů. V nízkém porostu se můžete pokochat množstvím druhů lučních koníků a pokud budete mít štěstí, nad hlavami vám zakrouží stále vzácnější kondor andský (Vulture gryphus). Rovněž ohrožený a endemický střízlík orobincový (Cistothorus apolinari) má ve zdejších horách zatím nikým nerušený domov.

Vědečtí pracovníci Andské univerzity v Bogotě při svém posledním výzkumu v oblasti doliny Lagunillas v národním parku El Cocuy popsali téměř pět desítek druhů ptáků, přičemž největší druhové zastoupení měli kolibříkovití (Trochilidae), vlaštovkovití (Hirundinidae) a tangarovití (Thraupidae).

Ochrana a zánik turistiky?

Na centrálním náměstí městečka El Cocuy je k vidění obrovská trojrozměrná mapa národního parku a kdysi populárních túr, která je zároveň fontánou. I na ní je poznat, že hory se turistům zavírají. Výrazné okleštění možností rapidně snížilo počet turistů v oblasti, z čehož místní rozhodně nemají radost. Region je poměrně chudý a každé přilepšení k příjmu je více než vítané. Nejen je, ale i mnoho milovníků hor určitě mrzí, že oblast mezi sedly Cardenillo a Cusirí – východní a nejkrásnější část parku – zůstává prozatím uzavřena.

TIP: Cesty na severu chilského jihu: Putování v horách Aysénu

„To, že se do parku nesmí na koni a hrozí za to pokuta ve výši pěti měsíčních platů, beru. I to, že se turisté musejí chovat podle určitých pravidel a odnášet si veškerý odpad. Ale zakázat téměř všechno nemá význam. A ten, kdo má hory opravdu rád, v nich nic špatného neprovede,“ vyjadřuje svůj názor jeden z domácích obyvatel a dodává: „Chápu, že U'Wa svou přírodu milují, stejně jako většina návštěvníků. Ten největší problém, jímž je tání ledovců, ale stejně žádný zákaz vstupu nevyřeší…“

V roce 1982 začal v Sovětském svazu vývoj samohybného 125mm děla s hladkým vývrtem a na podvozku sdíleném s připravovanou třetí generací výsadkových bojových vozidel BMD-3. Na samotném vývoji se podílely tři subjekty: Ústřední vědecko-výzkumný ústav pro přesné strojírenství (jinak známý jako CNIITOČMAŠ), Továrna č. 9 ve Sverdlovsku (dnes Jekatěrinburg) a Volgogradský traktorový závod.

Předchozí část: Kraken s tenkým brněním (1): Sovětské/ruské výsadkové vozidlo 2S25 Sprut-SD

Vývojáři z CNIITOČMAŠ zjistili, že mohou použít podvozek z existujícího Objektu 934 „Sudja“, a požádali o předání jednoho ze tří prototypů pro úpravy. V období 1983–1984 vznikla maketa samohybného 125mm děla. Zvažovalo se několik variant včetně stíhače tanků s umístěním zbraní v kasematové nástavbě nebo verze využívající externě lafetovaného kanonu. Nakonec však zvítězila klasická varianta s otočnou věží, s níž projekt dostal zelenou pod názvem Sprut-SD.

Po výstřelu neodletět

Nové samohybné PT dělo ráže 125mm pro výsadkové síly na svých pouhých 18 tun vyhlíželo působivě. Podvozek, odvozený z Objektu 934, vznikl ze svařovaného hliníku a jen na některých místech ho vyztužily ocelové desky, aby si vozidlo udrželo co nejnižší hmotnost. Odolnost tím pádem nebyla velká – obrněnec odolal 12,7mm průbojné munici dopadající pod úhlem 40° od osy vozidla a 7,62mm střelám a střepinám dělostřeleckých granátů pod jakýmkoliv úhlem.

Nepředpokládalo se však, že by spruty přišly do styku se zbraněmi mohutnější ráže nebo se účastnily tankových soubojů, pálit měly jako první s využitím překvapení tak, aby se vyhnuly čelnímu setkání se silnějším soupeřem. Pro vytváření kouřové clony sloužil granátomet s dýmovými projektily.

Hlavní přednost Sprut-SD kompenzující zmíněné nedostatky spočívala v přesné palbě z mohutného 125mm kanonu 2A75 L/48 (modifikovaná verze standardního tankového 2A46). Dosáhnout symbiózy děla s takto lehkým podvozkem nešlo nijak snadno – zpětný ráz kanonu určeného pro bojové tanky (byť s hladkým vývrtem) může být pro výsadková vozidla ničivý, dokáže způsobit praskání úchytů a poškození závěsů. Původní verze kanonu měla úsťovou brzdu, to však nestačilo a problém nakonec vyřešilo prodloužení zákluzu až na 740 mm a použití hydropneumatického odpružení, schopného absorbovat značné síly, působící při palbě na podvozek.

Palba i během plavby

Automatické nabíjení zajišťované karuselem pod věží (munice je dělená) umožňuje kadenci 7 ran/min. Plně stabilizovaná zbraň schopná přesné palby za jízdy používá jakoukoli standardní munici ráže 125mm, ale i řízené rakety 9M119 Refleks. Vozidlo veze 40 nábojů, z toho 22 v karuselu připravených k okamžitému použití. Obvykle jde o 20 vysoce explozivních granátů, 14 podkaliberních průbojných a 6 kumulativních střel nebo PTŘS. Kanon má 15° elevaci (náměr směrem nahoru od osy hlavně) a 5° depresi (respektive 17° a 3° v případě, že míří dozadu). Obojživelný Sprut-SD dokáže střílet ve směru plavby nebo 35° na obě strany, ovšem palba s větším odměrem doleva nebo doprava by mohla způsobit kritickou nestabilitu vozidla ve vodě.

Stíhač ovládá tříčlenná osádka – řidič sedící v trupu a velitel se střelcem ve věži. Střelec využívá standardní tankový zaměřovač 1A40M-1 s integrovaným dálkoměrem a balistickým počítačem. Pro noční provoz slouží systém TO1-KO1R se zaměřovačem TPN-4R pro pozorování zhruba do 1,5 km. Velitel pak má k dispozici optický systém 1K3-13S, který mu umožňuje sledovat okolí jak ve dne, tak v noci. Pohon zajišťuje šestiválcový vznětový motor 2V-06-2S o výkonu 375 kW, zajišťující rychlost až 70 km/h na komunikaci (45–50 km/h v terénu) a plavbu rychlostí 9 km/h. Do vody může vozidlo vjet bez jakékoli speciální přípravy.

Ambice, peníze a propaganda

Vývoj probíhal v letech 1984–1991, jediný vážnější problém nastal se systémem P260, který zajišťuje letecké vysazení těžší techniky pomocí přistávacích zpomalovacích raket. Komplex P260 přitom vycházel z P235, sloužícího při vysazování BMD-3, se spruty však příliš hladce nefungoval. Další ránu zasadil projektu rozpad Sovětského svazu a následné rušení mnoha vývojových úkolů v resortu obrany. Dosavadní, už tak klopýtavý, vývoj Sprut-SD se zastavil. Oživení nastalo roku 1994, kdy se Rusové vzdali P260 a začali vyvíjet variantu P260M, použitelnou pro větší počet typů techniky – hotová byla v roce 2001. Samotný 2S25 Sprut-SD přijala ruská armáda do aktivní služby v lednu 2006, do roku 2010 se ho však vyrobilo jen asi 40 kusů. Tehdy začal modernizační program – koneckonců vozidlo bylo v té době již 20 let staré. Vznikly tak vylepšené varianty Sprut-SDM a SDM1, jejich výroba se plánuje v příštích letech. V současnosti dosavadní čtyřicítka Sprut-SD slouží pouze v armádě Ruské federace a zatím údajně neprošla bojem.

TIP: Tank Leopard 2: Ocelová šelma nejen pro vojska NATO

Sprut se tak během let stal nepočetnou, ale zároveň oblíbenou platformou, na níž ruská armáda ráda demonstruje schopnosti domácích konstruktérů. Asi nepřekvapí, že v roce 2019 přišla tamní média s informací, že na základě 2S25M Sprut-SDM1 vznikne pro pozemní síly určený lehký tank. Nedokáže sice podstoupit shoz na padácích, ale zato ponese kvalitnější pancéřování, jež muselo u vozidel Sprut-SD ustoupit schopnosti vysazovat stroj z letadel. Zdá se tedy, že vývoj a modifikace lehkého stíhače, ovlivňované ambicemi domácího průmyslu, těžkými ekonomickými problémy Ruska a potřebou propagandistického působení na zahraniční publikum, se budou dál ubírat křivolakými cestami.