Onthophagus taurus je brouk z čeledi vrubounovitých a rodu lejnožroutů. Žije ve střední a jižní Evropě, severní Africe a Malé Asii. Je dlouhý 5,5–11,5 milimetru a dokáže utáhnout břemeno 1 140krát těžší než je sám. V přepočtu na člověka by musel jedinec vážící 70 kg pohnout nákladem o hmotnosti 80 tun, tj. například šesti plnými dvoupatrovými autobusy.

Podle vedoucích výzkumu Roba Knella a Leigha Simmonse potřebují tito hmyzí atleti dbát na správnou výživu stejně jako sportovci ze světa lidí. I ti nejsilnější z nich totiž slábnou, když po dobu několika dní nemohou přijímat tu správnou potravu.

Svoji sílu uplatňují lejnožrouti zejména v boji o samičky, při kterém se do sebe zaklesnou rohy a snaží se jeden druhého vytlačit z tunelu vyhrabaného pod kuličkou trusu. Odměnou pro vítěze je pak páření, které probíhá v intimním prostředí podzemního doupěte.

Bez rajčat, brambor, lilku či paprik si dnes nedokážeme svůj jídelníček představit. Všichni uvedení zástupci z čeledi lilkovitých přitom pocházejí z jihoamerického kontinentu. Pálivé papričky pak tamní indiáni sklízeli už v 6. tisíciletí př. n. l., a jde tudíž o jednu z nejstarších zemědělských plodin.

O 35 milionů let dřív

Botanici dosud předpokládali, že se rostlina vyvinula zhruba před 15 miliony let. Teorie ovšem dostala povážlivé trhliny, když dvojice amerických postdoktorandů narazila v přírodovědném muzeu v Boulderu na fosilii, jež se uvedenému druhu nápadně podobá. Zkamenělina byla objevena již v 90. letech v geologicky významné oblasti Green River Formation v Coloradu, kde se dochovaly vrstvy sedimentu z období před 50 miliony let. Až dosud si však nikdo z badatelů nepovšiml, že fosilie náleží k druhu dosud spojovanému výhradně s jižním americkým kontinentem.

Podle autorů studie zveřejněné v časopise New Phytologist je tudíž potřeba dosavadní domněnky o původu feferonek přehodnotit: Z prvotního domova v Severní Americe – kde se vyvinuly až o 35 milionů let dřív, než se myslelo – se jejich semena dostala na jih teprve později, a to zřejmě díky ptákům. 

Některé válečné filmy vyvolávají dojem, že charakteristicky tvarovaný samopal MP 40 byl asi nejrozšířenější zbraní německých pěšáků. Ve skutečnosti náležela pozice nejpočetnějšího typu pěchotní zbraně opakovačce Kar 98k, jen málo odlišné od pušky z první světové války. Přesto ale MP 40 nepochybně představoval zbraň s mimořádným významem. Velmi výrazně se zapsal do historie vývoje rychlopalných zbraní, byl oblíbený u německých vojáků a vzbuzoval respekt u jejich nepřátel, kteří v něm viděli cennou kořist. Inspiroval také konstruktéry řady dalších zbraní, a dokonce je stále používán v boji v zemích třetího světa, což samo o sobě dokazuje jeho kvality a spolehlivost. 

Pozůstatek světové války 

První samopal v moderním smyslu slova se zrodil v Německu za první světové války. Jednalo se o typ MP 18, jehož autorem byl slavný Hugo Schmeisser (1884–1953) a který fakticky určil charakteristické znaky automatů na desítky let dopředu. Užíval munici ráže 9 mm Parabellum a jeho neuzamčený závěr, který střílel z otevřené polohy, byl poháněn zpětným rázem. 

Zbraň se velmi osvědčila v zákopových bojích a po skončení Velké války došlo k jejímu dalšímu rozvoji. Tak se zrodil typ MP 28, který se ale záhy dočkal i konkurence. Heinrich Vollmer (1885–1961) totiž věřil, že dovede zkonstruovat ještě lepší zbraň, ale trvalo dost dlouho, než jeho výrobky dosáhly fáze sériové výroby. Ujala se jí společnost ERMA (Erfurter Maschinenfabrik), a tudíž byly tyto samopaly známé také pod označením EMP. 

Cesta ke standardizaci 

Když nacistický režim zahájil otevřenou militarizaci Německa, začaly se do výzbroje armády i útvarů SS zavádět různé typy samopalů, vesměs produkty společností Bergmann a Solothurn, nicméně vrchní velení usilovalo o jeden standardizovaný a pokud možno jednoduchý a levný typ. Mezi kandidáty patřila i zbraň, kterou na bázi EMP zkonstruoval Berthold Geipel (1888–1971) a která obdržela název MP 36. Na ní jsou už jasně patrné rysy pozdějšího slavného modelu; jedná se ovšem o zbraň extrémně vzácnou a na světě jsou známy jen dva kusy, z nichž jeden se nalézá v Praze.

Maschinenpistole MP 36 (zdroj: Wikimedia Commons, CC0)

Německá armáda sice nejdříve upřednostnila slavnějšího Huga Schmeissera, ale do věci se znovu vložil Heinrich Vollmer, který předvedl důstojníkům výrazně přepracovaný a zjednodušený MP 36. Dočkal se pochvaly a nový samopal zařadil do výzbroje Wehrmacht a Waffen-SS jako MP 38. První sériové exempláře přišly v roce 1939, a tudíž se dočkaly bojového nasazení již během německé invaze do Polska, ačkoliv tehdy asi nikdo netušil, že se zrodila legenda, jež naprosto zásadním způsobem ovlivní vývoj pěchotních automatických zbraní.

Převratný schmeisser

Z předchozího výkladu je zřejmé, že Hugo Schmeisser neměl se samopalem MP 38 vůbec nic společného, snad jedině to, že před dvaceti lety vytvořil základní koncepci samopalu a pak navrhl konkurenci pro pozdější MP 38. Přesto se tento samopal stal známým i pod přezdívkou „schmeisser“, kterou však užívali spíše spojenečtí vojáci. V každém případě se ovšem jednalo o naprosto převratný design. Nikoli však z hlediska funkčního mechanismu, neboť ten pořád užíval pohon zpětným rázem a střelbu z otevřeného závěru. Jestliže opravdu bylo na principu funkce MP 38 něco zajímavého, tak umístění pružiny v teleskopické trubce, jež ji dobře chránila proti poškození či znečištění. 

Za zmínku stojí též konstrukce úderníku, uvnitř kterého se nacházel pneumatický pístový tlumič, jenž se staral o zpomalení pohybu této součásti zpět do přední polohy. Díky tomu se výrazně snížila rychlost střelby, což se ovšem tehdy chápalo jako přednost, neboť zbraň s malou kadencí se dala lépe ovládat a nehrozilo, že voják vyprázdní celý zásobník jedním neuváženým stiskem spouště. 

Maximální zjednodušení výroby 

Kvůli nízké kadenci navíc nebylo nutné vybavit samopal voličem režimů střelby. MP 38 proto střílel jedině dávkami, ale voják se záhy naučil provést krátké stisknutí, po němž vyšla jediná rána. Co ale můžeme považovat za skutečně revoluční, je celkový přístup ke konstrukci MP 38. Jestliže téměř všechny dřívější zbraně využívaly pečlivě obráběné kovové součásti a pohodlné dřevěné pažby, s novým německým samopalem přišel na scénu nemilosrdně účelový a pragmatický design.

Obráběním vznikaly jen některé součásti závěrového a spoušťového mechanismu a naprostá většina kovových prvků se vyráběla prostým lisováním z plechu. Dřevo v konstrukci úplně chybělo, rukojeť byla plastová a místo pažby se použila sklopná kovová ramenní opěrka, první svého druhu. Tento prvek poté okopírovali výrobci obrovského množství typů zbraní a používá se dodnes.

Dalším neobyčejným prvkem německého samopalu MP 38 se stala hliníková lišta s výstupkem pod hlavní, neboť díky ní mohl voják zachytit samopal například o hranu korby vozidla a stabilizovat ho během střelby. Občas ale vadil dlouhý zásobník mířící dolů, který poněkud komplikoval třeba palbu z okopu. Pokud jde o přesnost, od MP 38 nejspíše nikdo žádné mimořádné výkony nečekal, jelikož se koneckonců jednalo o zbraň určenou k boji na krátké vzdálenosti. Mířidla byla standardně nastavená na 100 m a po sklopení příslušného prvku se nastavení měnilo na 200 m, avšak samopal kupodivu vykazoval až překvapivě dobrou přesnost. 

Dva malé problémy

Lze ale přece jen říci, že onen důraz na extrémní jednoduchost asi Heinrich Vollmer poněkud přehnal. Nejvíce se to projevilo na řešení pojistky, neboť zbraň ji jako samostatnou součást vůbec neměla. Zajišťovala se zkrátka jen tím, že se táhlo páky pro natahování závěru (nalézající se na levé straně zbraně) zakleslo do výřezu v drážce, naneštěstí se ovšem u prvních sérií dalo takto zafixovat jenom v zadní pozici. Zbraň tedy byla přenášena fakticky natažená, a pokud došlo k jejímu pádu nebo jiné formě prudkého úderu, mohlo velice snadno dojít k nechtěnému výstřelu. 

Druhý problém se týkal zásobníků zhotovovaných z měkkého plechu. Když jej totiž střelec držel při palbě příliš silně, mohlo dojít k jeho deformaci a narušení funkčnosti. Často selhávaly i pružiny v zásobnících. Problém s pojistkou odpadl u zdokonalené varianty, známé jako MP 38/40. U ní konstruktéři doplnili druhý výřez umožňující blokaci páky i v přední poloze. Problém se zásobníky se řešil tím, že vojáci měli přísně zakázáno držet samopal přímo za zásobník (správně se držel za objímku) a že se do nich místo maximálního počtu 32 nábojů v praxi dávalo 28 až 30 nábojů, díky čemuž se spolehlivost hodně zvýšila. Vývoj válečné situace si ale vynutil další změny, z nichž pak vzešel nejslavnější německý samopal – MP 40.

Hromadná produkce MP 40 

Varianta MP 38/40 byla svým způsobem „přechodová“, protože od roku 1940 se začal vyrábět dále zjednodušený model, jenž opravdu dokonale odpovídal požadavkům „totální války“ (byť tu Goebbels vyhlásil až v roce 1943). Počet obráběcích operací se snížil na absolutní minimum, zjednodušily se i tvary lisovaných součástí a namísto nedostatkového hliníku se ve větší míře využíval plast, jehož podíl navíc s postupujícími roky dále vzrůstal. MP 40 lze od MP 38 snadno rozpoznat podle chybějícího žebrování na předpažbí a odlišně řešené objímce zásobníku, kde se u MP 38 nachází kulatý otvor, zatímco MP 40 tam má podélná žebra.

Maschinenpistole MP 40 (zdroj: Wikimedia Commons, Quickload, CC BY-SA 3.0)

Vedle továrny ERMA tyto samopaly vyráběla i firma Steyr-Daimler-Puch v Rakousku, kde jich vznikl nakonec i největší počet, a také společnost C. G. Haenel ve městě Suhl. Díky tomu mohl ohromně narůstat počet samopalů v německé armádě, která jich na začátku války měla jen 8 722 kusů. MP 38 se nejprve přidělovaly vesměs jen velitelům rot a čet, osádkám tanků a jiných vozidel a parašutistům, z řadových pěšáků dostal „schmeisser“ většinou jen jeden muž z desetičlenného družstva. To se však začalo měnit po invazi do SSSR, kde se němečtí vojáci potkali i s celými velkými jednotkami sovětských samopalníků. Přezbrojování urychlily i tvrdé boje ve městech, kde měl samopal vyšší bojovou hodnotu než puška.

Typické německé družstvo tedy prošlo redukcí na devět mužů, z nichž nejméně dva měli MP 40, avšak po sovětském vzoru začali Němci formovat i celá družstva vybavená výhradně samopaly. Těch byl dostatek, protože zmíněné tři firmy dokázaly během války vyrobit asi 1 047 600 kusů MP 40, a když připočítáme i zbraně MP 38 a MP 38/40, dojdeme k číslu okolo 1,1 milionu kusů. Nemálo jich pochopitelně zamířilo do armád dalších zemí Osy, značnou oblibu si ovšem MP 40 získal i mezi nepřáteli. Zejména vojáci Velké Británie a USA si cenili kořistních „schmeisserů“ více než většiny samopalů z domácí výroby.

Německé vychytávky

V onom celkovém zhotoveném množství figurují i zbraně jedné speciální verze, která se označuje jako MP 40/I. Jednalo se o experimentální samopal opatřený dvojitou objímkou, do níž se daly zasunout dva zásobníky vedle sebe. Po vyprázdnění prvního šlo rychle posunout druhý a pokračovat ve střelbě. Málo rozšířené bylo i používání tlumičů hluku, které se omezovalo prakticky jenom na zvláštní jednotky. 

V poměrně malém počtu se vyráběl odvozený samopal MP 41, na jehož konstrukci se již podílel Hugo Schmeisser. Jednalo se fakticky o derivát původní konstrukce MP 36. Od klasického MP 38 či MP 40 se lišil především voličem režimů palby (dalo se tak střílet i jednotlivými ranami) a pevnou dřevěnou pažbou. Tyto zbraně směřovaly zejména k útvarům SS a SD, německé policii a také do rumunské armády, která ostatně hojně užívala i standardní MP 40. 

Služba i po válce

Služba mimořádně podařeného německého samopalu ale rozhodně neskončila s posledními výstřely druhé světové války, protože velké množství kusů se dostalo do rukou vítězných států. Některé z nich si ponechaly MP 40 ve službě dosti dlouho, například arzenál norské domobrany opustily tyto samopaly až v 80. letech. K důležitým uživatelům těchto zbraní náležela také Francie, která je nasadila mimo jiné v Indočíně, takže se poté dostaly i do rukou vietnamských partyzánů. 

TIP: Druhoválečné kuriozity: Zbraně třetí říše v občanské válce v Sýrii

Velkou oblibu ale MP 40 získal i v zemích Latinské Ameriky, Afriky či Středního východu. Příliš známá také není skutečnost, že Izrael koupil od Československa značný počet těchto zbraní, které pak s úspěchem použil ve válce o nezávislost v roce 1948. Řada zemí, mezi nimi i Portugalsko nebo Jugoslávie, také zhotovila samopaly, jež byly více či méně kopiemi MP 40. A ačkoli to možná vypadá absurdně, ve válkách v některých rozvrácených státech (například v Somálsku, Súdánu, Libyi nebo Sýrii) lze na typické tvary samopalu MP 40 narazit dokonce i dnes.

Není to tak dávno, co jsme hravé chování považovali za velmi vzácné, prakticky výlučně omezené na náš druh a několik dalších „pokročilých“ savců. Postupně ale vychází najevo, že si rádi hrají mnozí ptáci, krokodýlové, želvy, ještěři, ryby a dokonce i hmyz. Vědci teď zkoumají evoluční vznik hravého chování i jeho tvorbu v mozku.

Neurovědec Michael Brecht z Humboldtovy univerzity v Berlíně a jeho spolupracovníci za tímto účelem lechtali a proháněli chichotající se potkany, přičemž současně sledovali jejich mozkovou aktivitu. Výsledky pozoruhodného výzkumu nedávno publikoval vědecký časopis Neuron.

Kde v mozku sídlí hravé chování?

Vědci zjistili, že při lechtání potkanů je obzvláště aktivní část mozku, která se nazývá periakvaduktální šedá hmota. Jde o tkáň, která je uspořádaná kolem Sylviova kanálku ve středním mozku a podílí se na autonomních funkcích, motivovaném chování a na reakcích vůči podnětům z okolí. Mimo jiné jde i o významné centrum kontroly bolesti.

Periakvaduktální šeď je přitom jednou z velmi starobylých součástí živočišného mozku. Vyskytuje se u savců, ptáků, plazů, ryb i hmyzu a její aktivita bývá spojena se zvukovými projevy daného živočicha. Nově se ukazuje, že se tato část mozku významně podílí na hravém chování a smíchu.

TIP: Nebezpečná zábava: Lechtání malých dětí může vyvolávat trauma

Německý tým tento závěr ověřil i tím, že u potkanů experimentálně omezil aktivitu periakvaduktální šedi. Takto hendikepovaní potkani vykazovali mnohem méně hravou náladu. Podle autorů studie jsme v chápání neurálních mechanismů hravého chování teprve v počátcích a ještě nás čeká dlouhá cesta. Nyní se vědci chtějí zaměřit na výzkum souvislosti mezi periakvaduktální šedí a hravým chováním u dalších druhů živočichů, a také na to, zda tato oblast mozku může posilovat hravé nálady.

„Jedná se o skutečně zajímavý objev. Vůbec poprvé se podařilo detekovat shluky hmoty v okolí mladé hvězdy, u kterých existuje potenciál, že by se mohly stát obřími planetami,“ upozorňuje Alice Zurlo, vědkyně, která se na pozorování podílela.

Studie je založena na interpretaci působivého snímku pořízeného přístrojem SPHERE pracujícího na dalekohledu ESO/VLT. Záběr zachycuje fascinující detaily rozložení hmoty v okolí mladé hvězdy V960 Monocerotis, která se nachází ve vzdálenosti více než 5 000 světelných let od Slunce a na obloze ji nalezneme v souhvězdí Jednorožce.

Tajemství zrodu planet

Zájem astronomů tato hvězda upoutala již v roce 2014, když náhle zvýšila svou jasnost více než dvacetkrát. Pozorování získaná přístrojem SPHERE krátce po začátku tohoto zjasnění odhalila, že materiál obíhající hvězdu V960 Monocerotis je uspořádán do několika propletených spirálních struktur táhnoucích se do vzdálenosti větší než celá Sluneční soustava.

Objev astronomy motivoval k další analýze archivních pozorování tohoto systému provedených pomocí radioteleskopu ALMA. Zatímco VLT je schopen zobrazit shluky prachového materiálu kolem hvězdy pouze „z venku“, ALMA dokáže nahlédnout hlouběji do jejich vnitřní struktury. „ALMA nade vší pochybnost ukázala, že spirální ramena procházejí fragmentací, což vede ke vzniku shluků o hmotnosti srovnatelné s planetami,“ doplňuje Alice Zurlo.

Hmota v okolí hvězdy V960 Mon na snímcích z přístroje SPHERE (vlevo v odstínech žluté a okrové) a radioteleskopu ALMA (vpravo v odstínech modré). (foto: ESO/ALMA, Philipp Weber, CC BY-SA 4.0) 

Astronomové se domnívají, že obří planety vznikají buď postupnou akrecí jádra, kdy se prachová zrna postupně spojují dohromady do větších objektů, nebo kolapsem v gravitační nestabilitě, kdy se velké shluky hmoty v okolí hvězdy zhroutí vlivem vlastní gravitace. Vědcům se dosud podařilo najít důkazy potvrzující správnost prvního scénáře, pro druhý z nich však zásadní podpora ze strany pozorování zatím chyběla. „Až dosud nikdo nezískal pozorování gravitační nestability odehrávající se v planetárním měřítku,“ upozorňuje Philipp Weber, hlavní autor studie publikované v časopise Astrophysical Journal Letters.

Přístroje ESO astronomům v budoucnu pomohou odhalit další detaily o tomto vznikajícím planetárním systému. A klíčovou roli zde jistě sehraje dalekohled ELT, který ESO v současné době staví v chilské poušti Atacama. ELT bude schopen pozorovat soustavu podrobněji než dosud a shromáždit o ní zásadní informace.

První svatba sice na rozdíl od dalších tří nebyla jeho volbou, ale ukázala se jednoznačně nejvýhodnější. Blanka z Valois představovala z politického hlediska ideální nevěstu. Posílila spříznění s francouzským vládnoucím rodem, a hlavně si dokázala získat srdce svých českých poddaných i šlechty. Svou roli jistě hrálo i to, že se po příchodu do Čech rychle naučila česky a také německy.

Náhlé rozhodnutí

Píše se duben 1323. Václav, prvorozený syn Jana Lucemburského, je už čtyři roky internován jen se svými chůvami na hradě Křivoklát. Daleko od své matky Elišky Přemyslovny, s níž se už nikdy nesetká. Tehdy si na něj náhle rozpomene jeho otec a přikáže, aby byl přivezen na francouzský dvůr, kde se mu má dostat kvalitního vzdělání. A to není zdaleka všechno! Po příjezdu do metropole nad Seinou se chlapec nestačí ani pořádně rozkoukat, když ho den po jeho narozeninách 15. května ožení se stejně starou Markétou z Valois, které se říkalo Blanka. V katedrále zazní z dětských úst nesmělé „oui“, ale jinak je svatba vzhledem k věku snoubenců pouze symbolická. Vždyť oběma bylo teprve sedm let! 

V týž den se koná i korunovace Karlovy tety královny Marie. A protože byl právě Hod boží svatodušní, kdy se udělovala svátost biřmování, podrobí se princ i tomuto rituálu. Jeho kmotrem se stal sám francouzský král Karel IV. Sličný, švagr jeho otce Jana. Po něm získal Václav biřmovací jméno Karel, které už pak používal trvale.

Šťastná léta na královském dvoře

S Blankou si malý Karel vlastně ani nestihne pohrát. Dívenka, pocházející z vedlejší královské větve, se s ním brzy po svatbě rozloučí a vrací se ke své mamince, paní Mahaut de Châtillon-Saint Pol. Z této doby o Blance nemáme žádné další zprávy. A Václav, teď už vlastně Karel, žije v Paříži na dvoře svého strýce a tety, kteří si ho oblíbí jako vlastního. Karel u nich zapomíná na příkoří, která prožíval před odjezdem do Paříže v Čechách. Prvotřídní učitelé poskytnou bystrému chlapci, který udivuje svou pílí i inteligencí, opravdu dokonalou výchovu i všestranné vzdělání.

Karel strávil v Paříži nezapomenutelných sedm let, které později pokládal za nejšťastnější ve svém životě. Jeho milovaná teta Marie sice po dvou letech po porodu umírá, strýc Karel se mu však snaží vše vynahradit. Ač sám negramotný - nebo možná právě proto, snaží se, aby synovec získal opravdu komplexní vzdělání. I on však v roce 1328 náhle umírá a na trůn nastupuje Filip VI. z rodu Valois, nevlastní Blančin bratr. Karlovi končí zlaté časy a krátí se i pobyt v Paříži.

Na prahu dospělosti

Je čas na shledání s manželkou Blankou. Stane se tak v roce 1330, kdy je oběma právě čtrnáct. Blíží se dospělost, za kterou se ve středověku pokládalo dovršení patnáctého roku života. Nedočkavý Karel prý tehdy Blanku romanticky unesl… Jenže moc dlouho si spolu radovánek neužijí. Karla totiž jeho otec odvolává na tažení do severní Itálie. To se protáhne na další tři roky. Karel si tam údajně náležitě užívá! Po všech stránkách. Blanka je opět sama…Teď už ale zůstává u Karlových příbuzných v Lucembursku. I o tomto období chybí jakékoli záznamy.

Když se Karel po téměř jedenácti letech strávených v cizině vrací do Čech, okamžitě si na Blanku, kterou skutečně miluje, vzpomene. Žádá ji, aby přijela do Prahy. Její příjezd v červnu 1334 vzbudí velký zájem. Blanku vítají davy poddaných. Šlechta je uchvácena její jemnou krásou. Všichni obdivují francouzskou módu, kterou Blanka se svým početným doprovodem v Praze představuje. Blanka však svou družinu překvapivě po měsíci posílá zpět do Lucemburska. Karlovy finanční možnosti jsou totiž omezené a Blanka to chápe!

Chybí dědic

Jinak šťastné manželství Blanky a Karla kalil fakt, že se v něm narodily „pouze“ dvě dcery. A Karel tolik potřeboval syna a dědice! První dceru Markétu přivedla Blanka na svět rok po příjezdu do Prahy, druhá Kateřina se narodila až po dlouhých sedmi letech. Když bylo Kateřině pět let, konala se 2. září 1347 ve Svatovítské katedrále slavnostní královská korunovace jejích rodičů. Rok předtím se po smrti svého otce v nešťastné bitvě u Kresčaku Karel stal králem. 

Blanka z Valois si ale titulu české královny příliš neužila. Za necelý rok ve věku dvaatřiceti let náhle zemřela. Příčina jejího skonu vzbudila dohady a nikdy nebyla spolehlivě vysvětlena. Hovořilo se o morové epidemii. Tato hypotéza už ale byla spolehlivě vyvrácena. Mor, který řádil v letech 1347 až 1351 v téměř celé Evropě, se totiž Čechám vyhnul. 

TIP: Věrný manžel, nebo záletný proutník? Jaký byl vztah Karla IV. k ženám?

Dnešní historikové se spíše přiklánějí k tuberkulóze. Nicméně objevují se dokonce i teorie, že si psychicky labilní Blanka vzala život. Bála se prý zavržení kvůli tomu, že Karlovi neporodila syna. Tyto spekulace ovšem znějí vysoce nepravděpodobně… Manželství bylo považováno za šťastné. Po milované královně truchlil celý národ, truchlil i Karel. Ale ne dlouho. Potřeboval nutně dědice. Brzy se musel znovu oženit…

První zastávkou se stane samozřejmě Měsíc, který od nás dělí jen 1,2 světelné sekundy. Letošní prázdniny nabídnou hned tři úplňky, jeden červencový a dva srpnové, které dokonce ponesou přívlastek „super“. Ptáte se proč? Začněme u toho, že se zemský souputník v úplňku nenachází od mateřské planety vždy stejně daleko: Občas je blíž, občas dál, přičemž krajní hodnoty činí asi 356 tisíc a 406 tisíc kilometrů. Právě 1. a 31. srpna nám pak bude Měsíc z letošních úplňků nejblíž, což také znamená, že jeho kotouč dosáhne na nebi největšího úhlového průměru a současně i největšího jasu – jednoduše řečeno půjde o tzv. superúplňky.

Pravdou ovšem zůstává, že rozdíly oproti jejich „běžným“ protějškům budou nevelké, a proto sotva postřehnutelné. Přesto se můžeme spolehnout, že během prázdninové okurkové sezony vytěží média superúplňkové téma na maximum…

Kam za planetami?

Nyní už se však vydejme vstříc dalšímu cíli naší kosmické výpravy, k planetě Venuši, přičemž tentokrát musíme počítat s cestou trvající zhruba čtyři světelné minuty. Navíc bude možné k „sestře Země“ dorazit pouze v první polovině července, kdy ji zahlédneme jako večernici na podvečerní soumrakové obloze v blízkosti západního horizontu – anebo až v závěru srpna, kdy se naopak objeví na ranním nebi nízko nad východem. Hned zkraje prvního prázdninového měsíce přitom letos poprvé dosáhne maximální jasnosti, konkrétně −4,5 mag, kdežto podruhé se tak stane v září.

Na červencové soumrakové obloze narazíme nedaleko zářivé večernice i na naoranžovělý Mars, k němuž ze Země poletíme rychlostí světla asi 19 minut. Je přitom poněkud paradoxní, že zatímco na nebi dělí Mars s Venuší úhlová vzdálenost, do níž bychom vměstnali sotva deset úplňků, v kosmickém prostoru jde téměř o 270 milionů kilometrů.

Co se planet týče, obsahuje náš výletní itinerář i další dvě položky: Jupiter vzdálený 41 světelných minut a Saturn, k němuž nám to potrvá ještě o 33 minut déle. Budete-li mít k dispozici dalekohled s průměrem objektivu alespoň 50 mm a nejméně s třicetinásobným zvětšením, určitě jej na uvedené oběžnice namiřte. První zmíněná vás odmění čtveřicí svých největších měsíců i tmavými pásy v atmosféře, zatímco u druhé budete moct obdivovat ikonické prstence.

Příští stanice: Ramínko na šaty

Další přesun už si vyžádá asi 400 světelných roků, což znamená, že se vymaníme z našeho planetárního systému a uděláme nepatrný skok v rámci Galaxie. Navzdory tomu cíl v souhvězdí Labutě, přesněji v oblasti její hlavy, stále pohodlně spatříme i pouhýma očima: Jedná se o stálici třetí velikosti nesoucí jméno Albireo, ale teprve pohled dalekohledem odhalí, proč stojí za pozornost – tvoří ji totiž dvojice hvězd s jasností 3 a 5 mag, mezi nimiž zeje na nebi proluka asi 35″, a lze je tudíž rozlišit i v menším přístroji.

Podstatné však je, že mají obě složky výrazný odstín: Jasnější z nich se jeví jako zlatavě žlutá, zatímco slabší coby namodralá. Dodnes přitom s jistotou nevíme, zda jsou gravitačně svázány a krouží kolem společného těžiště (pak by jim každý oběh trval přinejmenším sto tisíc let), nebo se nám vedle sebe na oblohu jen promítají. Mimochodem, jednu z nejvzdálenějších hvězd viditelných bez obtíží i pouhýma očima – obří Deneb na chvostu Labutě – od nás dělí 2 600 světelných roků.

U seskupení stálic, tentokrát jednoznačně nahodilého, ještě zůstaneme. Další vesmírný skok nás zavede do malého souhvězdí Lištičky, k jehož prozkoumání stačí lovecký triedr. Díky němu pak snadno odhalíme tzv. Ramínko na šaty: Tato hříčka přírody zahrnuje desítku stálic páté až sedmé velikosti, rozprostřených na ploše 1,5°, a opravdu nápadně připomíná výbavu šatních skříní. Pokud byste při jejím hledání tápali, vydejte se od již zmíněného Albirea ke hvězdě Altair v Orlovi, až se zhruba ve třetině cesty ocitne Ramínko v zorném poli vašeho dalekohledu. Doputujete přitom do vzdálenosti asi 235–2 050 světelných roků, podle konkrétní hvězdy, kterou si v cíli zvolíte.

Ve změti stálic

V Lištičce zůstaneme i při dalším zastavení, kam bychom rychlostí světla doletěli přibližně za 1 200 let. Na nebi ovšem stačí urazit podstatně menší vzdálenost, a sice 8,3° na severovýchod od Ramínka na šaty. Ještě přímější cesta pak vede od „hrotu“ sousedního souhvězdí Šípu, 3,3° rovnou na sever. A také tentokrát, stejně jako u všech budoucích zastávek, je potřeba mít po ruce dalekohled.

Malý přístroj s objektivem o průměru do 50 mm ukáže pouze mlhavou skvrnku s jasností okolo 7 mag a s úhlovým průměrem 7′. Ve větším dalekohledu se však objeví zřetelné nepravidelné kontury i typické mírné zúžení ve středu. A kam že jsme to doputovali? K planetární mlhovině Činka, známé také jako M27 či NGC 6853. S oběžnicemi nicméně vůbec nesouvisí: Zmíněné historické označení vzešlo z faktu, že někdejším astronomům připomínaly nazelenalé okrouhlé planetární mlhoviny v dalekohledech mdlé kotoučky Uranu a Neptunu. Ve skutečnosti tvoří Činku pozůstatek hvězdy podobné Slunci, která zanikla před několika desítkami tisíc roků, přičemž se do okolí rozptýlil plynný materiál jejích vnějších vrstev.

Zhruba pětkrát dál než M27, tedy asi šest tisíc světelných let od Země, leží objekt s označením M11 nebo také NGC 6705. Nachází se v drobném souhvězdí Štítu, necelé 2° jihovýchodně od hvězdy čtvrté velikosti Beta Scuti. V triedru se bude jevit jako nápadná světlá skvrna s výrazným jádrem o jasnosti 6 mag a úhlovém průměru 12′, zatímco ve větších dalekohledech nabude spíš trojúhelníkového tvaru, a především se začne rozpadat na hustou změť samostatných stálic. Nejjasnější z nich dosahují asi 8 mag, kdežto nejslabší jen 14 mag. Jde totiž o kompaktní, a přitom velmi hmotnou otevřenou hvězdokupu, zahrnující na tři tisíce členek.

Naše galaktická sestra

Cestovní itinerář nám říká, že další zastávku představuje pro změnu hvězdokupa kulová. V katalozích figuruje jako M2 či NGC 7089 ze souhvězdí Vodnáře a pátrat po ní musíme zhruba ve třetině cesty mezi Beta Aquarii z Vodnáře a Enif z Pegase, které jsou snadno viditelné pouhýma očima. M2 však mohou navštívit jedině skuteční vytrvalci, protože i světelnou rychlostí bychom k ní putovali asi 55 tisíc let. V menších dalekohledech se proto jeví jen jako nápadná difuzní skvrnka šesté hvězdné velikosti, s jasným jádrem a úhlovým průměrem kolem 10′. Na samostatné stálice, s jasností okolo 14 mag, ji pak rozliší teprve velké astronomické přístroje.

Ačkoliv již máme notný kus prázdninového výletu za sebou, vlastně pořád stojíme na zápraží našeho galaktického domova. Chceme-li se vydat skutečně daleko, musíme pohlédnout vstříc jiným galaxiím. A tu nejnápadnější na tuzemském nočním nebi zahrnuje i náš itinerář. Je natolik jasná a veliká, že ji lze snadno rozeznat dokonce bez dalekohledu – vždyť v ní září snad až bilion stálic! Pod tmavou oblohou ji za bezměsíčné noci spatříte v souhvězdí Andromedy, nedaleko hvězdy páté velikosti Ný Andromedae. Vypadá jako mlhavá oválná skvrna o jasnosti 4 mag a úhlovém průměru zhruba 2°, v přístroji se však její rozměry více než zdvojnásobí, protože se ukážou také slabší části spirálních ramen a rozsáhlé halo. Cesta ke galaxii v Andromedě už ovšem znamená skutečné putování prostorem a časem: I rychlostí světla by nám totiž trvala stěží představitelných dva a půl milionu let.

Východy a západy Slunce

• V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Raka, 23. července ve 3:51 SELČ vstupuje Slunce do znamení Lva; 23. srpna v 11:01 SELČ vstupuje do znamení Panny

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – nepozorovatelný
• Venuše – viditelná v první půlce července večer nízko nad západem a na sklonku srpna ráno nízko na východem
• Mars – v červenci viditelný večer nad západem, v srpnu nepozorovatelný
• Jupiter – v červenci viditelný od brzkých ranních hodin vysoko nad východem, v srpnu pozorovatelný po celou druhou polovinu noci
• Saturn – v červenci viditelný téměř po celou noc vyjma večera, v srpnu pak po celou noc
• Uran – v červenci viditelný na ranním nebi nad východem, v srpnu pozorovatelný ve druhé polovině noci
• Neptun – v červenci viditelný ve druhé půlce noci, v srpnu po celou noc kromě večera

Zajímavé úkazy v červenci a srpnu 2023

• 1. července – Měsíc poblíž Antara ze Štíra na nočním nebi
• 2. července – seskupení Venuše, Marsu a Regula ze Lva na podvečerní soumrakové obloze nad západem, na ploše o průměru asi 8°
• 6. července – Země nejdál od Slunce v roce 2023, ve vzdálenosti 152,1 milionu kilometrů
• 6. července – setkání ubývajícího Měsíce a Saturnu (4°) ve druhé polovině noci
• 7. července – Venuše letos poprvé dosáhne maximální jasnosti, −4,5 mag
• 11. a 12. července – setkání úzkého měsíčního srpku a Jupitera na ranní obloze: 11. 7. asi 10°, 12. 7. asi 3°
• 13. a 14. července – velmi úzký měsíční srpek v blízkosti Aldebaranu a Plejád z Býka: 13. 7. asi 4° od Plejád, 14. 7. mezi Plejádami a Aldebaranem
• 19. až 21. července – seskupení extrémně úzkého měsíčního srpku, Venuše a Marsu na večerním soumrakovém nebi nízko nad západem; Měsíc lépe pozorovatelný až 20. a 21. 7. asi 6° od Marsu, Venuše jižněji těsně nad obzorem
• 24. a 25. července – dorůstající Měsíc poblíž Spicy z Panny na večerní obloze nad jihozápadem
• 28. července – Měsíc poblíž Antara ze Štíra v první polovině noci
• 1. srpna – první letošní superúplněk
• 2. a 3. srpna – setkání Měsíce a Saturnu na nočním nebi: 2. 8. je bude po východu nad obzor dělit asi 10°, o den později asi 6,3°
• 7. a 8. srpna – setkání ubývajícího Měsíce a Jupitera ve druhé polovině noci: 7. 8. je bude po východu nad obzor dělit asi 5,5°, o den později asi 8°
• 9. srpna – srpek Měsíce mezi Aldebaranem a Plejádami z Býka ve druhé polovině noci
• 12. srpna – v noci nastane maximum meteorického roje Perseid
• 14. srpna – Měsíc poblíž Polluxe z Blíženců na ranní obloze
• 24. a 25. srpna – dorůstající Měsíc poblíž Antara ze Štíra na večerním nebi nad jihozápadem
• 27. srpna – Saturn v opozici se Sluncem
• 30. srpna – setkání takřka úplňkového Měsíce a Saturnu na noční obloze; nejblíž si budou ve večerních hodinách v okamžiku východu, kdy je bude dělit asi 3,3°
• 31. srpna – druhý letošní superúplněk

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském letním čase (SELČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Dávný štítový vulkán Olympus Mons se na Marsu tyčí do výšky 21,9 kilometrů. Jde o nejvyšší horu a také nejvyšší vulkán Sluneční soustavy. Vedle impozantní výšky ohromuje i svou rozlohou, která je téměř stejná, jako celková rozloha Polska. 

Podle dnešních odhadů vznikl Olympus Mons v období označovaném jako hesperian, tedy někdy před 3,7 až 3 miliardami let. Šlo o období doznívající vlny kosmického bombardování a začátku masivního výlevného vulkanismu, kdy se do okolí rozlévaly do širokého okolí převážně bazické (málo viskózní) lávy. Vznikala lávová jezera, která pomalu tuhla, čímž byly zformovány rozsáhlé lávové štíty.

Marsovská historie (v miliónech let):

Podle toho, co víme, měl Mars v té době podstatně hustší atmosféru, celkově teplejší podnebí a velké množství povrchové vody. Vyloučená není ani možnost, že se na povrchu rudé planety nacházel velký oceán, který pokrýval většinu severní polokoule. Olympus Mons tak mohl být velkým vulkanickým ostrovem, ze kterého se láva vylévala přímo do oceánu.

Láva a oceán

Anthony Hildenbrand, z francouzské výzkumné agentury CNRS a Univerzity Paris-Saclay s kolegy prozkoumal svahy vulkánu Olympus Mons, a také dávná pobřeží v oblasti Tharsis Montes, kde jsou další velké štítové vulkány. Pozorované struktury porovnali s pozemskými vulkanickými ostrovy, kde se střetává láva s mořskou vodou. Jejich výzkum zveřejnil odborný časopis Earth and Planetary Science Letters.

Badatelé se domnívají, že horní okraj šestikilometrového srázu, který obklopuje vulkán Olympus Mons, zřejmě vznikl počátkem období hesperianu, kdy ho vytvořila láva vtékající do marťanského oceánu. Podobné geologické rysy jsou patrné i na svazích dalšího štítového vulkánu Alba Mons, který se nachází 1 800 kilometrů severozápadně od Olympus Mons.

TIP: Soptící planety a měsíce: Největší vulkány ve Sluneční soustavě

Závěry výzkumu podporují představu, že velký oceán na severní polokouli Marsu existoval po dlouhou dobu. Vědci jsou rovněž přesvědčeni, že někdy v průběhu hesperianu došlo k mohutnému zdvihu terénu v oblasti vulkánu Olympus Mons, díky němuž se tehdejší pobřeží dostalo do výšky šesti kilometrů, která zcela jistě neodpovídá hladině tehdejšího oceánu.

U švýcarského Bielského jezera se během let našlo mnoho archeologických artefaktů. Beda Hoffmann z Přírodovědného muzea v Bernu a Bernské univerzity s týmem kolegů pátral mezi těmito artefakty po předmětech, které byly vyrobeny z meteoritického železa. V jejich sítu sice uvízl pouze jediný artefakt, ale s o to zajímavějším příběhem.

Jak vyplývá z výzkumu publikovaného v odborném časopisu Journal of Archaeological Science, vědci narazili na hrot šípu, který pochází z lokality Mörigen, kde bylo osídlení doby bronzové zhruba v letech 900 až 800 před naším letopočtem. Nalezený hrot váží 2,9 gramu a měří necelé 4 centimetry. Jeho vesmírný původ dokládá výskyt izotopu hliníku-26, který se vyskytuje pouze u objektů, které vznikly mimo Zemi. Na hrotu vědci identifikovali zbytky starověkého lepidla – pravděpodobně březového dehtu, což naznačuje, že byl zřejmě připevněn k dříku. Není však jasné, zda byl skutečně použitý k lovu nebo k boji.

Meteorit pro výrobu šípu

Vzhledem k tomu, že Mörigen se nachází méně než 8 kilometrů od místa dopadu meteoritu Twannberg, jevilo se jako poměrně logické, že by právě tento meteorit mohl být zdrojem použitého materiálu. Po analýze relikvie ale autoři studie zjistili, že koncentrace niklu a germania neodpovídají koncentracím zjištěným v meteoritu Twannberg.

Po bližším ohledání vědci zjistili, že nalezený hrot byl vyrobený z meteoritu typu IAB (skupiny železných meteoritů s vysokým obsahem kamacitu, taenitu a silikátových sloučenin). Soudě dle zjištěného minerálního složení musel mít meteorit předatmosférickou hmotnost nejméně dvě tuny. Ve hře tak zůstali tři potenciální kandidáti – český Bohumilický meteorit (Bohumilitz), španělský meteorit z Retuerte de Bullaque a estonský meteorit z Kaali.

TIP: Najděte si svůj vesmírný kámen: Jak se pozná meteorit

Hoffmann s kolegy sázejí na meteorit z Kaali. Ten sice dopadl ve vzdálenosti asi 1 600 kilometrů od Mörigenu, jako jediný ze tří zmíněných meteoritů ale prolétl atmosférou v průběhu doby bronzové. Odborníci odhadují, že k tomu došlo v někdy mezi lety 1870 a 1140 před naším letopočtem. Úlomky tohoto meteoritu tudíž mohli znát lidé v oblasti dopadu a materiál či výrobky z něj se mohly šířit s obchodem, který již tehdy existoval mezi komunitami doby bronzové.

Dnešní představa o první republice je často velmi zidealizovaná a sklouzává k nekritickému líčení doby. I přesto, že meziválečné Československo přineslo mnoho dobrého a pro drtivou většinu obyvatelstva bylo splněním tužeb o státní samostatnosti, doba jeho existence se neobešla bez komplikací, jako ostatně jakákoliv jiná doba. Krátce po opadnutí euforie po 28. říjnu 1918 se začaly nálady obyvatelstva radikalizovat. Jeho značná část totiž měla pocit, že nedošlo ke splnění slibů, které jim dali jejich političtí vůdci v době převratu.

Atmosféra houstne

Představy o novém směřování státu se pochopitelně různily, ale faktem je, že ve společnosti převládaly velice silné sympatie k levicovým idejím a politickým stranám. Šlo hlavně o Československou stranu socialistickou, později známější jako národní socialisté, dále německou sociální demokracii (DSAP) a především Československou sociálně demokratickou stranu dělnickou. Ta se v prvních měsících samostatnosti stala hlavním politickým hráčem. Zvítězila v obecních volbách konaných 15. června 1919 i těch parlamentních v dubnu roku následujícího. Už v první vládě Karla Kramáře obsadili její politici tři ministerská křesla. To sice v té době neodpovídalo aktuálním politickým náladám, ale pro sociální demokraty bylo důležité například i to, že získali důležitý post ministra sociální péče, který obsadil ho Lev Winter.

Politická mapa se překreslila až po zmíněných volbách v roce 1920. Pro československé sociální demokraty hlasovalo více jak jeden a půl milionu voličů a úspěch měla i německá DSAP, která získala přes 600 000 hlasů. I přesto, že sociální demokraté později oslabili, tak po celou dobu první republiky patřila tato strana mezi nejdůležitější politické hráče a pomohla prosadit mnoho ze svého programu. Ať už to byla osmihodinová pracovní doba, volební právo žen a řadu dalšího. Neopomenutelná je i činnost sociálně demokratických politiků v odborech, též velice silných a vlivných. Vraťme se ale do roku 1920. Z pozice nejsilnější strany tak sociální demokracie obsadila pozici ministerského předsedy, kterým se stal Vlastimil Tusar. Na první pohled se socialistům dařilo, nic ale nebylo vzdálenější pravdě.

Krize ve straně

Příznivé volební výsledky československých sociálních demokratů kalil fakt, že se strana nacházela v těžké krizi. Ta souvisela mimo jiné s tím, že značná část členské základny (a připomeňme, že se jednalo o masovou stranu s půl milionem členů) požadovala urychlení socializačních kroků, které deklarovali sociální demokraté na konci roku 1918 v převratové euforii. Vedení bylo ve složité situaci, protože si uvědomovalo, že je ve vládní koalici i s jinými politickými stranami, které mají program odlišný a nepodpoří například rozsáhlejší znárodňování. Šlo především o agrárníky, kteří reprezentovali venkovské a konzervativní voliče. Bylo nutné hledat kompromis, což se v této době do jisté míry dařilo.

To se bohužel nesetkalo s pochopením části členské základny a v průběhu roku 1919 začaly sílit odstředivé tendence. Projevovalo se to například tím, že byla ustavena frakce v rámci strany, která si do původního názvu dala slovo levice. Proto se začíná hovořit o pravici a levici sociální demokracie. Obě skupiny se hlásily k marxismu, ale jejich představy o taktice se značně lišily. 

Pravice věřila, že ke zlepšení sociálních podmínek dělníků není třeba násilných zvratů. Nově nabytá svoboda dle ní umožňovala změnit sociální podmínky skrze parlamentní činnost, schvalování zákonů nebo činnost odborů. Levice zastávala opačný názor a obrovskou roli u ní hrál ruský vzor bolševické revoluce. O skutečných poměrech v sovětském Rusku v té době věděl málokdo a často se jednalo o zidealizovaný obraz. Možná právě proto měla levice tak silnou podporu a věřila, že docílit splnění svých požadavků je možné pouze revolucí. Do čela levicové frakce se postavil Bohumír Šmeral, někdejší předseda strany. 

Byl to vlastně paradox, protože Šmeral patřil v době první světové války k zastáncům takzvaného austromarxismu. Tento levicový politický proud si nepřál rozpad Rakousko-Uherska. Ne snad z důvodů věrnosti císaři, ale především proto, že silnější a větší státní útvar mohl zajistit větší a silnější hospodářské zázemí pro dělnictvo. Navíc, jak věřili austromarxisté, se počítalo s prosazením různých práv v rámci monarchie. K ničemu takovému nedošlo, ale Šmeral na těchto názorových pozicích setrval velmi dlouho a na prvním poválečném sjezdu strany musel vysvětlovat své prorakouské postoje. Vyloučen nebyl, ale odsunut do pozadí rozhodně ano. Levice se mu potom stala příležitostí, jak se dostat znovu do centra dění. Šmeral bývá dnes líčen jako výborný řečník, který se u dělníků těšil velké oblibě.

Boj o tiskárnu

K přiostření situace přispělo, když 21. září 1920 vyšlo první číslo Rudého práva jako tiskového orgánu levice v sociální demokracii. Stal se konkurentem Práva lidu, které drželo oficiální linii vedení, tedy pravice. Tiskárny obou těchto listů se nacházely v sídle strany, Lidovém domě v Hybernské ulici. Stále ale nedošlo k otevřenému střetu dvou frakcí, do toho se žádné skupině nechtělo, protože si nedovolila riskovat kolizi se zákonem. K tomu ale mělo nakonec stejně dojít.

Zákony Československa nepovažovaly politické strany za právnické osoby, ty tedy nemohly ani vlastnit jakýkoliv nemovitý majetek, uzavírat právně závazná ujednání a tím pádem ani vydávat noviny nebo časopisy. K tomuto legislativnímu nedostatku se politické strany stavěly různě a objevovaly se dva hlavní přístupy. Občanské partaje si z tohoto důvodu vybudovaly tiskové podniky, ve kterých měli hlavní slovo vysoce postavení zástupci strany. Oproti tomu sociální demokracie a komunisté byli proti tomuto postupu a problém vlastnictví majetku řešili prostřednictvím fyzických osob. Zpravidla se jednalo o stranické funkcionáře, kteří se prezentovali jako vlastnící majetků politické strany, případně tištěných médií a tiskáren. U sociální demokracie byl v roce 1920 oficiálním majitelem Práva lidu Antonín Němec a tiskárna a budovy byly ve formálním vlastnictví komanditní společnosti složené z vůdců strany, ale ve skutečnosti byly stranickým majetkem. Byl to právě Němec, který vypověděl tiskárně Rudého práva smlouvu a ta měla vyklidit prostory Lidového domu. Právo stálo na jeho straně (a na straně pravice v soc. dem.), levice si na Lidový dům činila nárok z hlediska morálního práva.

Generální stávka

Dne 9. prosince 1920 vedení sociální demokracie požádalo o vrácení svého majetku a povolalo policii. Ta Lidový dům obsadila a vyváděla z něj reprezentanty levice. Ti se nechali teatrálně vyvádět policií, někteří se v domě i zabarikádovali. Tento incident se stal rozbuškou a již následujícího dne se ve městech konaly pouliční demonstrace. Výkonný výbor sociálně demokratické levice si uvědomoval, že argument obsazení Lidového domu by neoslovil a nepřiměl k mobilizaci větší část členů, a proto vydal prohlášení, v němž formuloval základní a velmi obecné sociální požadavky, za které se stavěl a které ještě nebyly splněny: zvýšení mezd, kontrolu nad zásobováním, vydání nevyužitých bytů dělnictvu a odstoupení vlády. Generální stávka se mezi 10. až 16. prosincem rozšířila do mnoha měst a často měla podobu povstání. Velmi silnou odezvu nalezla na Kladensku, ale velmi silně se projevila i v moravských Oslavanech.

Jak to bylo v Oslavanech

Oslavany jsou město ležící zhruba 25 kilometrů jihozápadně od Brna a 3 kilometry severozápadně od Ivančic. Podle sčítání lidu v něm v roce 1921 žilo 4 669 obyvatel, což je zhruba stejně jako dnes. Původně zemědělský ráz obce se proměnil v 18. století v souvislosti se zahájením těžby uhlí. Obec si získala v souvislosti s těžbou dělnický ráz. A tomu odpovídaly preference a nálady místních občanů. Ve zmíněných obecních volbách v roce 1919, kdy se volilo podle nového volebního řádu, místní sociální demokracie obsadila 21 mandátů z 30 a po právu jí připadl post starosty, kterým se stal Jindřich Křesťan.

Stávka ve městě, konkrétně v místní elektrárně dodávající proud Brnu, začala opravdu 10. prosince. Organizátoři ji záhy odvolali, ale poté rozhodli o jejím obnovení, ke kterému došlo o tři dny později. Ze strany ozbrojené moci bylo rozhodnuto co nejrychleji jednat, protože nedostatek elektrického proudu ohrožoval výrobu v Brně, a co víc, hrozilo, že se povstání rozšíří i do dalších částí republiky. Bylo nutné ho zničit v zárodku.

Oslavanská revoluce

V pondělí 13. prosince došlo k obsazení pošty, elektrárny a železniční stanice praporem 10. pěšího pluku. Jak bylo zmíněno v hlášení prezidia zemské správy, tak „elektrárna v Oslavanech obsazena hladce.  Dvacet četníků a 205 vojínů za vedení okresního komisaře Gely od okresního hejtmanství v Brně dojelo do Oslavan o půl jedné hodině noční a obsadilo vchody do elektrárny. Dělnictvo, jež bylo rychlým příchodem vojska a četnictva překvapeno, nekladlo vůbec žádný odpor.“ Události ale nabraly rychlý spád. Dopoledne se v Oslavanech shromáždil pětitisícový dav na náměstí, který se vzápětí vydal k železniční stanici a jeho část se obrátila k obsazené elektrárně. Podle vojenské správy došlo k odzbrojení nejdříve oddílu vojáků na poště. Poté se vzdala pučistům posádka na stanici železnice, kde velel jeden důstojník a 22 vojáků. Dále došlo na stanici k odzbrojení příchozí posily, ta dorazila pod vedením poručíka Zezuly, ale byla pučisty napadena a zbavena zbraní již ve stadiu, kdy vystupovala na nádraží z vlaku.

Poté asi 150 ozbrojených dělníků zaútočilo na elektrárnu, kterou rychle obsadili a odzbrojili všechny vojáky a četníky. Kořist vzbouřenců byla velká a mohla způsobit trvalejší problémy, do rukou jim padly čtyři kulomety, 305 pušek a 25 000 nábojů. Obsazení elektrárny proběhlo bez výstřelu a bylo pravděpodobné, že se několik vojáků přidalo na stranu vzbouřenců. Dělníci pak obsadili i cukrovar, velkostatek, obecní úřad a další důležité body v Oslavanech, ale i v nedalekých Ivančicích a v dalších okolních obcích. Kolem Oslavan byly rozestavěny revoluční hlídky a proud do Brna byl vypnut.

Soudní dohra

Reakce úřadů na sebe nenechala dlouho čekat. Zaktivizovány nebyly jen vojenské a četnické jednotky, ale také příslušníci tělovýchovných organizací Sokola a Orla. V noci ze 13. na 14. prosince zakročil oddíl podplukovníka Hynka Sponnera síle asi 1 500 mužů a postupně dobýval jeden opěrný bod pučistů za druhým. Odpoledne 14. prosince již byly celé Oslavany obsazeny vojskem. I přes střelbu nedošlo ke ztrátám na životech. Důležitým bodem bojů se ukázal fakt, že se armáda nedala zastrašit palbou povstalců, střetnutí probíhala většinou velmi rychle, armáda opětovala palbu a vzbouřenci se dali na útěk. Během zásahu došlo pouze ke zraněním jednoho četníka a osmi zraněných na straně demonstrantů. V Oslavanech bylo vyhlášeno stanné právo a vojsko v městě zůstalo déle než měsíc. I po potlačení povstání se některé ukořistěné zbraně nepodařilo nalézt, konkrétně 128 pušek, jeden kulomet a 280 bajonetů.

TIP: Bylo za Tatíčka lépe? Aneb nejslavnější hospodářské mýty První republiky

Proces s hlavní skupinou oslavanských pučistů začal na jaře 1921 v Brně. Dne 7. března předstoupilo před šestičlenný senát 17 obžalovaných. Někteří z nich mohli být dokonce odsouzeni až k trestu smrti. K tomu nedošlo, ale tresty nebyly úplně zanedbatelné. Celková výměra trestů jen v tomto jednom procesu činila 59 let a 6 měsíců. Nejvyšší délka trestu činila 8 let vězení u Vladislava Buriana a Karla Votavy. Je tak logické, že i po potlačení rebelie zůstala u mnoha dělníků hořká pachuť a pocit nespravedlnosti. Možná i to byl důvod, proč se v Oslavanech stala v květnu 1921 založená KSČ velice silnou stranou.