Za nejjedovatější pavouky pro člověka na světě jsou považováni sklípkanci, kteří žijí v Austrálii. Dnes již nepředstavují tak fatální hrozbu, především díky osvětě a pokroku medicíny. Každoročně kousnou asi 30 až 40 lidí a od zavedení protijedu v roce 1981 žádná z jejich obětí nezemřela.

Přesto se o sklípkance a jejich jed vědci intenzivně zajímají. Jed sklípkanců totiž představuje fascinující směs výjimečných chemických látek, z nichž řada má účinky, které můžeme využít, jako rozmanitá léčiva nebo třeba přírodní pesticidy. Právě proto vědci zkoumají jak samotné jedy, tak i procesy, jimiž sklípkanci své jedy vytvářejí.

Otrava podle nálady

Bioložka Linda Hernández Duranová z australské Univerzity Jamese Cooka a její spolupracovníci nedávno uspořádali několik experimentů se čtyřmi druhy sklípkanců, v nichž pavouky vystavovali různým situacím a současně analyzovali jejich jed. Díky tomu zjistili, že produkci jedu a také jeho konkrétní složení významně ovlivňuje nálada, v jaké se dotyčný sklípkanec právě nachází. Závěry jejich pozoruhodného výzkumu nedávno zveřejnil vědecký časopis PLoS ONE.

O náladách pavouků toho pochopitelně mnoho nevíme. Můžeme ale pozorovat jejich chování a měřit jejich fyziologické projevy. Tým Duranové sledoval projevy sklípkanců, včetně jejich obranných postojů, a také jejich srdeční tep i další parametry. Ukázalo se, že tyto faktory mohou ovlivnit výsledné složení jedu, který dotyčný pavouk vypustí během útoku svými chelicerami (klepítky), do nichž ústí vývody jedových žláz.

TIP: Jed australského sklípkana funguje jako zabiják buněk rakoviny kůže

„Sklípkanci mají jeden z chemicky nejsložitějších jedů v celé přírodě,“ vysvětluje Duranová. „Pro nás jsou nesmírně cenným zdrojem chemických látek, pro něž nacházíme rozmanité využití. Když pochopíme, jak pavouci své jedy vytvářejí, můžeme tím zvýšit jejich potenciál pro praktické využití.“

Příběh o červené Karkulce se v Evropě vypráví od 14. století a má obrovské množství variací. Slavný francouzský pohádkář Charles Perrault svou verzi vydal roku 1697 v knize Pohádky matky Husy. Bratři Grimmové vycházeli ze dvou různých německých variant a svoji Karkulku vydali v roce 1812 ve sbírce Dětské a domácí pohádky. O čtyřicet pět let později ji trochu „zjemnili“. Charles Perrault totiž nechá hlavní hrdinku bez skrupulí zemřít. I s babičkou, samozřejmě. 
V dnešních pohádkových knížkách je Karkulka malá roztomilá holčička. Pokud se na ni však podíváme očima předních psychoanalytiků jako byl Erich Fromm nebo Bruno Bettelheim, vidíme něco trochu jiného.

První menstruace

Tak předně – Karkulce mohlo být něco kolem dvanácti až třinácti let. Byla tedy v pubertě. Rudá pokrývka hlavy zvaná karkule do pohádkového vyprávění vstupuje až s Charlesem Perraultem. O tom, že barva symbolizuje něco důležitého, není sporu. Byla to snad první menstruace? Pach krve by vlka přitáhl už z dálky. Fyzický přerod dívenky v ženu zas přitahuje početnou skupinku nejrůznějších maniaků a úchylů.

A přesně o tom Perrault píše: „Zde vidíte, co je potkává, děti a zvláště krásky, ty milé dívky hodné lásky, když smí je oslovit každý ohava. A že nic zvláštního to není, že slouží vlku k najedení.“ A hned dodává, že takový vlk může vypadat jako milý a galantní mladík, který se za dívenkou žene až do ložnice. Agresor z pohádky je ale o několik tříd hrubší. Chlupatý, zarostlý, s divokým výrazem ve tváři. Vlk, vlkodlak nebo přeneseně lidská bestie. Příběh v líčení zloducha nijak zvlášť nepřehání. Pohádky a povídačky měly být hlavně výstrahou ostatním. A zvlášť těm naivním a nezkušeným dívenkám, které by co nejrychleji chtěly proniknout do světa dospělých.

Slabé kusy

Některým badatelům také červená čepička symbolizuje panenskou blánu. Jiní si dívčinu nevinnost spojují s košíčkem, který musí pronést neporušený přes les. 
Zmocnit se panny, která poprvé menstruuje? Taková kombinace je sama o sobě dost zvrácená. Bestie ale do svých plánů – nebo řekněme erotických fantazií – zahrne i babičku. A zmocní se jí první. Jedno mají oběti společné – jsou slabé a nemohou se bránit. Takže máme co dělat s deviantem a sadistou.

U Perraulta vlk obelstí Karkulku, doběhne do domečku, sežere babičku a poté i dívenku. Konec. Žádný myslivec nepřijde, vlk vyhrál, protože je silnější, lstivější a naslouchá pouze svým zvráceným pudům. Takové věci se stávají. I když Karkulka neudělala nic špatného, zaplatila životem. Temné lesní houštiny skrývají pasti a ona prostě neprošla zkouškou. V pohádce se kromě zachránce a lstivého zloducha nevyskytují žádní muži – ať už tatínek nebo dědeček. Podle některých výkladů za to může nenávistný vztah Karkulčiny matky k mužům. I proto děvče naletí prvnímu „svůdci“, kterého potká.

Umírněnost

Bratři Grimmové zaznamenali o dost optimističtější variantu. Tu, kterou si vyprávíme dodnes. Myslivec vlka rozpárá a babička s Karkulkou vyskočí ven živé. Obludě potom zašijí do břicha kameny, načež ona zdechne. U Grimmů se z Karkulky a babičky stávají dokonce zkušené bojovnice s vlky. V pokračování pohádky totiž osloví Karkulku další vlk. Jenže holčička už ví, jak na to: peláší přímo k babičce a spolu se v domečku zamknou. Vlk tedy vyleze na střechu. Doufá, že na dívku skočí, až se bude vracet domů. Lstivá babička ale nalije do necek před domem mastnou vodu z jitrnic. Vlk zkusí na pochoutku dosáhnout ze svého úkrytu. Samozřejmě spadne a v neckách se utopí! To, že bestie s kameny v břiše zmírá vlastní vinou na dně studny, se objevuje i v pozdějších verzích. Kladní hrdinové si prostě nemohou ušpinit ruce nějakou vraždou. 

Vraťme se ale k myslivci. S ním přichází do příběhu druhá mužská postava – tahle je ale ztělesněné dobro. Boj s nástrahami černého lesa má dokonce v popisu práce. Jen je dokonale asexuální, na rozdíl od vlka. Je to spíš policista pochůzkář než princ na bílém koni, který by naivní třináctku zvědavou na svět dospělosti oblouznil. Jenže na to stejně ještě nepřišel čas. Pohádka totiž důrazně odmítá předčasné sexuální zážitky. A to i ty dobrovolné. Karkulka je na podobné zážitky zatím příliš nezralá.

TIP: Pohádky plné krutosti: Předlohou pro Modrovouse byl sadistický masový vrah

Feministky sedmdesátých let 20. století pohádkami pohrdaly za sexistický popis světa, ve kterém vládnou muži nad ženami. Britská spisovatelka Angela Carterová v knize Krvavá komnata proto některé z pohádek přepsala v duchu feministických názorů. Karkulka nemá z mužů strach – naopak s nimi umí bojovat. Ví, že jí jde o život, ale vlka se nebojí. Nakonec s ním dokonce skončí v posteli. Jenže je mazaná a přinutí ho, aby skákal, jak ona píská! Převrácené role jsou nepochopitelné jen částečně. Právě takhle by to totiž mělo s Karkulkou nakonec dopadnout. Tedy, pokud si počká tři čtyři roky…

Podle středověkého anglického kněze Geoffreyho z Monmouthu, který měl velký vliv na podobu artušovské legendy, měl král Artuš štít jménem Pridwen. Právě toto jméno zvolila Evropská kosmická agentura ESA pro unikátní tepelný štít pro opakované použití, který v současné době vyvíjí.

Novodobý štít Pridwen je skládací, přičemž podle ESA využívá „upravený postup japonské techniky origami.“ Když se sonda vybavená tímto štítem vrací zpět na Zemi, Pridwen se rozloží, přičemž má mnohem větší plochu povrchu než klasické tepelné štíty. V důsledku toho vydatně vyzařuje pryč teplo vznikající při průletu atmosférou.

Přistání do sítě na mořské hladině

Tento tepelný štít díky tomu neshoří ani se nerozpadne, což je dnes obvyklý osud všech tepelných štítů. Zároveň zpomalí přistávající sondu natolik, že ji může zachytit do speciální sítě autonomní plavidlo přezdívané Fielder (česky „polař“, tedy hráč v poli, který chytá míč). Fielder zajistí měkké přistání sondy a její rychlou přepravu do přístavu.

Tvůrcem štítu Pridwen je velšská společnost Space Forge, která již otestovala popsaný mechanismus při chytání objektů padajících z výšky až 17 kilometrů. Brzy by měli mít příležitost testovat přistání z oběžné dráhy. Již letos by měla odstartovat jejich první vesmírná mise ForgeStar-1A.

TIP: Nová evropská sonda Solar Orbiter musí odolat síle 13 Sluncí

„Vesmírný průmysl by měl pozemským provozům ušetřit ohromné množství energie i emisí,“ předpovídá zakladatel a výkonný ředitel Space Forge Andrew Bacon. „Štít Pridwen a plavidlo Fiedler jsou klíčové prvky našeho plánu na vývoj plně opětovně použitelných satelitů pro výrobu na oběžné dráze, které mohou zahájit novou průmyslovou revoluci.“

Mnoha válek a bitev se účastnil rozvětvený klan MacDonaldů, kteří díky podpoře krále Roberta Bruce na počátku 14. století představovali hned po anglickém a skotském panovníkovi největší vlastníky půdy v celé Británii. O pár století později se jejich moc dostala do střetu s mocí Campbellů, kteří svůj vliv i bohatství založili na bezvýhradné a systematické spolupráci s králem, nejprve skotským a poté anglickým. Naopak MacDonaldové se pokoušeli udržet vlastní nezávislost a často se dostávali s korunou do sporu.

Na konci 16. století se Jakub VI., Anglii vládnoucí jako Jakub I., rozhodl podřídit si po vzoru předků nejvzpurnější klany. Do jeho hledáčku se dostali MacLeodové, jejichž baštou byl ostrov Lewis, ale ovládali také významnou část západního pobřeží Skotska. Krále se rozhodli v jeho plánech podpořit Mackenzieové, jimž by oslabení MacLeodů přineslo nemalý zisk. Stejně jako Campbellové totiž vsadili na spolupráci s korunou. Brzy se proto dostali do sporu s MacDonelly z Glengarry, jednou z větví MacDonaldů. Roku 1602 se klany utkaly v bitvě u Moraru, jež za značných ztrát skončila nejasným výsledkem. Klany nakonec uzavřely příměří a dohodly se. Hůř dopadli MacLeodové, kteří museli roku 1610 čelit útoku Mackenziů na ostrov Lewis. Nejenže o svůj ostrov přišli, ale jejich náčelník Neil MacLeod byl navíc v Edinburghu oběšen za rebelii proti králi a o mnoho lépe nedopadli ani jeho synové.

Zapovězené jméno MacGregor

Ve stejné době, kdy si Mackenziové ukrajovali z krajíce MacLeodů, prosazoval své ambiciózní plány klan Campbellů. Nejvíc tím byli postiženi MacGregorové, kteří s nimi sousedili nejtěsněji a jejichž klanové území stálo Campbellům v cestě. V 16. století dospěla situace tak daleko, že Campbellové začali zasahovat i do volby jejich náčelníka. Záminkou pro vypořádání se s klanem MacGregorů se staly četné krádeže dobytka jeho příslušníky. Šlo sice o starý obyčej ještě z pohanských dob a odehrával se napříč všemi klany, ale zákon ho postihoval – čehož Campbellové neváhali využít.

Fakticky za loupeže dobytka mohli Campbellové, protože jejich neustálý tlak a územní expanze zapříčinily, že MacGregorům nezbýval jiný druh obživy. V dubnu 1603 však přetekl pohár trpělivosti Jakuba VI., kterého objektivní skutečnosti nezajímaly, a rozhodl se proti MacGregorům zakročit. Dalo by se očekávat, že pošle na podporu Campbellů své oddíly, panovník byl ovšem vynalézavější: Postavil celý klan mimo zákon a zakázal komukoliv nosit jméno MacGregor. Od té chvíle znamenalo použití zmíněného jména hrdelní zločin, a pokud někdo MacGregora zabil nebo oloupil, mohl počítat s beztrestností. Zákon byl odvolán až po 170 letech.

Vyčištění Vysočiny

Veškeré vášně, křivdy, nahromaděná nenávist i touha po odplatě došly svého naplnění v jakobitských povstáních, zejména v tom posledním, které skončilo tragickou porážkou v bitvě u Cullodenu 16. dubna 1746. Bylo by zjednodušující označit Culloden za střet klanů. Některé se nezapojily vůbec, jiné bojovaly bok po boku s někdejšími nepřáteli. Na obou stranách sporu bychom navíc našli i různé větve a frakce jednoho klanu, což byl třeba případ Grantů a Gordonů.

Nedlouho po bitvě vydal britský parlament nový zákon Act of Proscription, který tvrdě a nekompromisně dopadl na klany z Highlands, na jejich kulturu, fungování i samotnou existenci. Měl se stát definitivní tečkou za veškerými problémy se Skoty a jejich povstáními. Vešel v platnost 1. srpna 1746 a vláda jej hodlala důsledně vymáhat. Ačkoliv byl plný obecných formulí o zachování míru na Vysočině, měl jediný cíl: zbavit Skoty z Highlands jejich identity. Kromě potvrzení staršího nařízení o zákazu nošení, vlastnění či přechovávání jakýchkoliv zbraní obsahoval nově také nařízení Dress Act. Zapovídalo všem mužům a chlapcům na území Skotska nosit tradiční horalský oděv – pléd, malý kilt, punčochy, ramenní pás či jakoukoliv jinou součást kroje. Nadto se k výrobě svrchního oděvu nesměl používat žádný tartan. Kdo nařízení porušil, byl na půl roku uvězněn. Pokud přestupek zopakoval, čekala jej deportace na sedm let do jedné z britských zámořských kolonií. Žádné nižší tresty se nedovolovaly.

Zakázána byla rovněž jakákoliv forma získávání vědomostí mimo státem povolené školy. Nařízení mělo ukončit dávnou praxi vzdělávání nedospělých příslušníků klanů u klanů jiných, aby se nové generace Skotů neučily rebelantským zásadám a zvyklostem. Další dva zákony, které navazovaly na Act of Proscription, cílily na likvidaci moci náčelníků, a tím prakticky i veškerých principů fungování klanové společnosti. První rušil dědičnou soudní pravomoc coby jeden z klíčových zdrojů moci vůdců klanu nad jejich nájemci. Druhý obsahoval řadu ustanovení a zákazů, které zpřetrhaly pouta mezi náčelníkem a členy klanu. Náčelník již nemohl povolat do zbraně své nájemce, rušila se možnost pronájmu půdy. Tisíce horalů tak v krátké době přišly o obživu i střechu nad hlavou a na jejich místo putovala početná stáda ovcí, která představovala jistý a stabilní příjem. Začalo nejtragičtější období dějin regionu, známé jako Highland Clearances neboli „vyčištění Vysočiny“.

Země Waltera Scotta

Potupný Act of Proscription byl zrušen teprve 1. července 1782. Z tvrdých perzekucí, které zemi postihly po bitvě u Cullodenu, se ale Vysočina už nikdy úplně nevzpamatovala. Všudypřítomná stáda pasoucích se ovcí, dodnes viditelné rozvaliny kamenných domů a neosídlené ostrovy jsou toho zřejmým důkazem. Z klanové společnosti a jejích tradic nezbylo téměř nic, tartanové vzory nevyjímaje. Ztracené vědomosti se jen obtížně rekonstruovaly; co nebylo možné dohledat, to si obrozenci domysleli. Brzy po zrušení zákona začali velcí pozemkoví vlastníci z Vysočiny zakládat ve městech společnosti propagující „obecné nošení dávného horalského oděvu“, který sami členové během setkání užívali. Vedle zmíněných klubů vznikaly také méně okázalé spolky a jejich členy se stávali nadšení obyvatelé Nížiny, měšťané i bezúhonní náčelníci horalských klanů, aby propagovali horalskou kulturu, a při všech příležitostech a setkáních nosili „starý gaelský kroj“.

Roku 1814 vydal Walter Scott svůj první román Waverley, pojednávající o anglickém gentlemanovi, jenž podlehne idejím jakobitů a zapojí se do povstání roku 1745. Kniha se setkala s obrovským zájmem i skvělými kritikami a stala se prvním skotským mezinárodním bestsellerem. Také Scottova další díla šla na dračku. Právě jeho romány pak významně přispěly k novému pohledu na Skotskou vysočinu, klany i jejich dějiny a podnítily první turismus na sever Velké Británie. 
Mohutným impulzem, který podpořil Scottův pohled na dějiny a kulturu Vysočiny, se stal příjezd Jiřího IV. do Skotska roku 1822. Šlo o první oficiální návštěvu vládnoucího monarchy od dob Karla II. v 17. století. A právě Scott panovníka přesvědčil, aby se oblékl do tradičního skotského kiltu a vyšel před shromážděné davy. Bylo podružné, že si vladař pod zmíněným kusem oděvu nechal růžové spodky: Najednou chtěl každý nosit kilt a mít svůj tartanový vzor. O dvacet let později uchvátila Vysočina i královnu Viktorii, načež si v Balmoralu zřídila letní sídlo a opakovaně se tam vracela. Ostatně popsaná tradice trvá v britské královské rodině dodnes.

Francouzský generální štáb vnímal vojáky z Indočíny primárně jako zdroj pracovní síly, takže většina tamních střelců nastoupila k pracovní službě nebo pomocným činnostem. Mnozí z nich byli nasazení na nebezpečnou a těžkou práci v muničních továrnách. Francouzští dělníci si nových kolegů cenili za jejich pracovní nasazení, ale během stávek za lepší pracovní podmínky se s nimi často dostávali do konfliktů. Vietnamci se totiž často odmítali těchto akcí zúčastnit a pracovali dál. Navzdory tomu, že primární účel indočínských jednotek nebyla účast v boji, zavedly pracovní povinnosti některé prapory na frontu. Pomocné práce, které tam vykonávaly, se často týkaly logistiky, opravy komunikací a zákopů či strážní služby. Jen v roce 1917 působilo v rámci automobilové služby asi 5 000 mužů z Indočíny.

Předchozí část: Stateční synové Indočíny (1): Vietnamské koloniální jednotky za světové války

S puškou i lopatou

Nasazení na frontě, konkrétně na řece Sommě, se dočkal 16. prapor. Vojáci tam sice plnili logistické úkoly, ale jejich pozice se často stávaly terčem německého dělostřelectva. Skutečné bojové úkoly plnil 7. prapor, který po výcviku v roce 1917 putoval do zákopů u Aisne v severní Francii, kde zkřížil své zbraně s Němci. Později se jednotka přesunula do oblasti Vogéz a úspěšně hájila nové pozice před nepřátelskými útoky. Velení po velkých ztrátách stáhlo Vietnamce z fronty do Lorraine, kde zůstali až do konce války. Boji u Aisne prošel též 21. prapor zformovaný v roce 1916 z vietnamských dobrovolníků, kteří se již nacházeli ve Francii. Ze zákopů však byla jednotka stažena k opravování silnic a obsluze letiště, než se vrátila zpět na frontu do oblasti Remeše, kde dočkala konce konfliktu. Další indočínské útvary působily v okolí Verdunu, přímých bojů se ale nezúčastnily.

V sudu střelného prachu

V návaznosti na vývoj bojů na Balkáně se dohodové jednotky roku 1915 vylodily v Soluni. Tento krok si následně vyžádal další lidské zdroje, které Francie nemohla uvolnit ze své metropolitní armády. Proto také na tomto bojišti došlo k rozsáhlému nasazení jednotek z kolonií. Jako první do oblasti přijel 1. prapor Indočínských střelců, který sem dorazil přes Madagaskar společně se Senegalci. Jednotka zpočátku vykonávala strážní službu, přičemž první ztráty utrpěla kvůli nepřátelskému ostřelování zásobovacích linií. Prapor se nakonec přesunul na frontu do Albánie do oblasti okolo Ochridského jezera, kde se zapojil do dohodové ofenzivy.

Vojáci na tomto úseku fronty setrvali do konce října 1917 a následně byli odveleni k opravám místních silnic v zázemí. Do bojů opět zasáhli v červenci 1918, kdy plnili průzkumné úkoly u rakousko-uherských pozic. Po selhání probíhající dohodové operace a následném protiútoku se praporu podařilo odrážet nejen bulharské a rakousko-uherské pokusy o prolomení fronty. Do bojů na Balkáně také zasáhl 10. prapor zformovaný v Tonkinu, který se stal součástí neúspěšné kampaně dobýt Konstantinopol v říjnu 1916. Tato ofenziva nicméně není dobře zdokumentována, tudíž není jasná ani operační historie praporu.

Na dalších frontách

Mimo západní frontu a Balkán sloužila řada indočínských jednotek také ve své domovině, kde se podílela na potlačení několika povstání. V roce 1916 vypukla v Kambodži dělnická revolta jako důsledek enormního válečného zatížení, ale místní síly nakonec dokázaly rebely porazit. Stejně tak se indočínské prapory zapojily do bojů během povstání Thái Nguyên na přelomu let 1917–1918 v severním Vietnamu. Jednalo se o první velkou revoltu proti Francouzům od konce 19. století. Vietnamská historiografie o něm často mluví jako o největším a nejničivějším povstání do obdobné vzpoury ve 30. letech.

Vietnamští vojáci působili po rozpadu osmanské říše taktéž v Sýrii, kde vykonávali zejména pomocné úkoly. Proti tomuto nasazení se však začala zvedat opozice ze strany vietnamských nacionalistů v čele s Ho Či Minem, který jej napadal na stránkách novin francouzské socialistické strany. Kritika dalšího nasazení se týkala hlavně prostředí metropolitní Francie; o případném odporu přímo v Indočíně nejsou zprávy. Ještě během války byl jeden z praporů nasazen jako součást francouzské posádky v Šanghaji, další jednotky se účastnily dohodové intervence v Rusku, konkrétně na Sibiři.

Návrat a demobilizace

Po skončení války zůstávala velká část vojáků a dělníků z Indočíny v Evropě. Zejména s demobilizací a repatriací pracovních sil se, na rozdíl od vojenských svazů, nikterak (s ohledem na zamýšlenou poválečnou obnovu) nespěchalo. Kvůli tomu bylo přibližně 2 000 vojáků ještě v roce 1920 roztroušeno v Německu, na Balkáně, Maroku a na Blízkém východě. Poslední fáze propouštění do civilu nastala až v prosinci 1920. To ovšem neznamenalo, že se muži museli vrátit zpátky do svého domova. Mnoho bývalých vojáků a dělníků setrvalo ve Francii kvůli práci, následnému studiu, nebo se tam oženili.

TIP: Jak začala vietnamská válka? Odstartoval ji incident v Tonkinském zálivu

Navzdory své odvaze a bojovému nasazení si vojáci po návratu do Indočíny prošli hlubokým zklamáním. Řada veteránů obdržela vysoké válečné řády a vyznamenání a očekávala naplnění slibů zlepšení života i postavení, které jim dala náborová propaganda. Nic z toho ale nenastalo. Další vojenskou kariéru znemožnilo rozpuštění jednotek a postup v rámci místní správy narážel na rozsáhlou diskriminaci. Přijetí ze strany vietnamské společnosti také stále více naráželo na překážky kvůli vzrůstajícím antikoloniálním a nacionalistickým tendencím. Proto není překvapením, že se řada válečných veteránů později zapojila do protifrancouzských povstání. Mnozí z nich se pak stali členy hnutí odporu po druhé světové válce nebo přímo spolupracovali s Ho Či Minem.

Ačkoli nejznámější skalní mosty v americké Utahu jsou vzdáleny od vodních zdrojů, většina přírodních mostů se nachází na mořském pobřeží. Na přímořských útesech pracuje mořská voda a erozivní procesy nacházejí slabá místa ve zdánlivě monolitické skalní stěně.

V závislosti na tvaru pobřeží mohou vzniknou jak oblouky s ním rovnoběžné, tak mosty, jež jsou na něj kolmé. První typ se vytváří na takovém pobřeží, které tvoří jednotnou skalní linii a měkčí hornina je proti vodě chráněna tvrdší skálou. Síla příboje působí přímo proti skále, dříve či později se prolomí přes tvrdou horninu a měkčí materiál je pak poměrně rychle vymlet. Poté, co se oblouk zhroutí, zůstane po něm malá zátoka.

TIP: Utažský národní park Arches: Křehká krása kamenné architektury

Mosty kolmé k čáře přílivu se vytváří u členitého pobřeží, kde může energie mořské vlny působit na skalní výběžek a prolomit jej. Po zhroucení takových oblouků zůstávají v moři osamělé skalní pahýly a kupy. Krásným příkladem druhého typu jsou oblouky na pobřeží Maroka u města Legzira, odkud pochází i tento snímek.

Oblast Bohuslän na jihozápadě Švédska je již známá skalními rytinami. Nejslavnějšími z nich jsou petroglyfy v Tanum poblíž vesnice Tanumshede, které jsou pod názvem Skalní rytiny v Tanum památkou Světového dědictví UNESCO. Archeologové, které vedl Martin Östholm, projektový manažer nadace Foundation for Documentation of Bohuslän's Rock Carvings, v tomto místě nedávno zaznamenali další významný objev.

Na strmé stěně zdejších žulových skal badatelé nalezli začátkem května asi 40 doposud neznámých petroglyfů – obrazů na skále vytvořených v pravěku nebo v pozdějších dobách opracováním povrchu kamene řezáním, dlabáním, tesáním, obrušováním nebo malbou. Nejčastěji kombinací těchto technik. Podobně jako u dřívějších nálezů, i tyto nově objevené znázorňují lidské postavy, zvířata a lodě. Nalezené petroglyfy pocházejí podle archeologů z doby bronzové a jejich stáří je zhruba 2 700 let. Zdejší skály byly v té době obklopené mořem a lidé podle všeho vytvářeli rytiny z paluby člunu.

Graffiti doby bronzové

Tentokrát nešlo o překvapivý nález, protože tým cíleně pátral po doposud neznámých skalních rytinách. Jedna skála přilákala jejich pozornost. Když odstranili mechový pokryv, objevily se před nimi zmíněné petroglyfy. Skála je natolik strmá, že vědci potřebovali k jejímu průzkumu lešení.

Největší z nově objevených rytin představuje loď a na délku měří zhruba čtyři metry. Další petroglyfy měří mezi 30 a 40 centimetry. Podle Martina Östholma lidé zřejmě vytvářeli tyto rytiny pomocí tvrdých kamenů, jimiž odkryli světlou vrstvu, která se nachází pod povrchem skály. Díky tomu jsou objevené petroglyfy velmi nápadné. Dává jim to velkou estetickou hodnotu a musely být viditelné i na značnou vzdálenost. 

TIP: Záhada dávného íránského petroglyfu: Kde se vzal Kudlančí muž?

Archeologové si nejsou jistí, co bylo důvodem k vytvoření takových rytin. Jednou z možností je, že jde o označení vlastníka zdejšího území. Také  není jasné, co přesně rytiny vlastně znázorňují. James Dodd z dánské Aarhuské univerzity a švédského muzea Tanums Hällristningsmuseum se domnívá, že by mohlo jít o vyjádření příběhu. Výzkum nových rytin je každopádně v plném proudu a snad se o nich časem dozvíme víc.
 

Letadlové lodě představují nejvýkonnější válečná plavidla světa a tvoří i základ námořní moci těch několika málo států, jež jimi disponují. S výjimkou gigantické flotily US Navy jde pouze o jednotky exemplářů, ale v éře druhé světové války stavěli Britové a Američané letadlové lodě doslova po desítkách. Některé z tříd se tehdy chápaly jako „spotřební“ či „postradatelné“, navzdory tomu však projevily mimořádnou životnost, což se týká zejména dvojice příbuzných tříd Colossus a Majestic. Některá z plavidel totiž zůstala ve službě neobyčejně dlouho, jelikož je odkoupily a dlouhá léta provozovaly i další státy.

Konstrukce lehkého nosiče

Historie britské třídy Colossus se dá vysledovat až do roku 1941, do období intenzivních bojů o Atlantik, v nichž se ukázala obrovská užitečnost letadlových lodí při ochraně konvojů. Britské námořnictvo zkoumalo různé designy nosičů a hledalo způsob, jak zvýšit jejich počet, aniž by to vyžadovalo dlouhou dobu nutnou ke stavbě velkých letadlových lodí. Jednou z možností se staly eskortní letadlové lodě, které se zrodily na bázi konstrukcí obchodních plavidel. Jejich rychlá a levná stavba se odrážela v omezených parametrech, zejména co se týče počtu letounů na palubě a schopnosti odolávat poškození. Námořnictvo žádalo výkonnější plavidlo, které ale zároveň nebude tak složité a drahé jako klasické velké nosiče. Tak nakonec vznikl kompromis v podobě projektu Light Fleet Carrier, který byl schválen v roce 1942. Šlo o nový design, jenž v zásadě představoval zmenšenou a zjednodušenou variantu třídy Illustrious, avšak s využitím některých prvků z obchodních plavidel, aby se na stavbě mohly podílet i civilní loděnice. 

Jako zdroj pohonné síly se použila soustava, která pocházela z křižníků a kombinovala čtyři kotle a dvě turbíny Parsons, napojené na dva hřídele. Původní plány počítaly s možností nést asi 40 letadel, avšak po přepracování bylo možné naložit více než 50 strojů, a to stíhače Supermarine Seafire a torpédové bombardéry Fairey Barracuda. Zpočátku se zamýšlelo, že na lodích budou umístěna dvě čtyřpalcová (102mm) děla a k nim protiletadlové kanony ráže 20 a 40 mm, ale těžká děla poté byla z designu vyškrtnuta ve prospěch delší letové paluby. Kanony ráže 20 mm se sice na některých nosičích objevily, ale záhy zase zmizely ve prospěch vyššího počtu účinnějších 40mm kanonů Bofors, kterých nakonec plavidla nesla 30 kusů. Nová třída se nazývala Colossus podle první lodě, jejíž stavba začala v červnu 1942. Na vodu se tento nosič dostal v září 1943 a do služby vstoupil v prosinci 1944.

Úspěšný „spotřební“ design 

V rychlém sledu pak následovaly lodě s názvy Glory, Ocean, Venerable, Vengeance, Pioneer, Warrior, Theseus, Triumph a Perseus, z nichž poslední byla dostavěna jako údržbářské plavidlo, nikoli jako bojový nosič. Mezitím se přikročilo též k úpravám konstrukce, jelikož na scéně se objevovaly větší a těžší letouny s proudovým pohonem. Lehké letadlové lodě dostaly silnější katapulty, nové přistávací háky, výkonnější výtahy a zesílenou palubu. Posledních šest zamýšlených nosičů třídy Colossus tak nakonec odpovídalo nové třídě nazvané Majestic, kam vedle prvního nosiče s tímto jménem patřily i lodě Terrible, Magnificent, Hercules, Leviathan a Powerful. Předposlední uvedené plavidlo ale nebylo dokončeno, a tudíž ve výsledku vzniklo celkově 15 nosičů těchto dvou příbuzných tříd. 

Všechny sice byly spuštěny na vodu ještě před koncem druhé světové války, jen několik prvních nosičů třídy Colossus však bylo během konfliktu také skutečně přijato do služby. Ani jeden se již nestihl zapojit do bojových operací, ačkoli některé se ještě během války podílely na pomocných úkolech na tichomořském válčišti, protože například převážely vojáky a letadla na území osvobozená od japonské okupace. 

Když byl design třídy Colossus vytvářen, považoval se za prakticky „spotřební“, proto také lodě neměly žádné pancéřování, ale původní plán tyto nosiče po válce vyřadit a sešrotovat se neuskutečnil, protože konstrukce se ukázala jako velmi povedená. Royal Navy tedy několik plavidel užívalo až do počátku 60. let, takže se zapojily do korejské války či do suezské krize (1956), ale ani tím jejich kariéra neskončila. Stala se totiž předmětem zájmu několika zemí, jež chtěly také disponovat letadlovými loděmi, a tak vláda Jejího Veličenstva některé nosiče pronajala či prodala. Týkalo se to též HMS Venerable (Ctihodná), jejíž stavba začala 3. prosince 1942 v loděnicích Cammell Laird. Plavidlo bylo spuštěno na vodu 30. prosince 1943 a britské námořnictvo ho zařadilo do služby 17. ledna 1945.

Ve službách Amsterdamu 

Pod vlajkou Royal Navy nesla loď nejprve stíhačky F4U Corsair a bombardéry Barracuda, ale stejně jako její sestry již do bojových akcí proti Japonsku nepromluvila. Těsně po válce se starala o přepravu propuštěných zajatců zpět do Kanady a Austrálie a posléze sloužila coby řadový flotilový nosič britského námořnictva, na jaře 1948 však změnila majitele. Mezi země, které hodlaly udržovat zbytky svého koloniálního impéria, totiž patřilo i Nizozemí, které do té doby vlastnilo jen malou eskortní letadlovou loď HNLMS Karel Doorman. Právě její náhradou se tedy stala Ctihodná, jež převzala rovněž jméno po holandském námořním důstojníkovi a do služby v nizozemském námořnictvu vstoupila 1. dubna 1948. 

Zpočátku nesla tytéž typy letadel, které tehdy sloužily také na palubě jejích sester v Royal Navy, a sice stíhačky Hawker Sea Fury a bombardéry Fairey Firefly. Záchrannou roli plnil hydroplán Supermarine Sea Otter, který byl však posléze nahrazen vrtulníkem Sikorsky S-51. V roce 1958 provedlo Nizozemí velkou výměnu letového parku, takže palubní skupina Karla Doormana obsahovala deset proudových stíhaček Hawker Sea Hawk, 14 letounů Grumman Avenger, které sloužily jako bombardovací, torpédové a protiponorkové, a dvě helikoptéry Sikorsky S-55. V roce 1960 přibyly protiponorkové letouny Grumman S-2 Tracker. 

Dokončení: Letadlová loď HMS Venerable (2): Pod třemi vlajkami na širém oceánu

Ve stejném roce nosič vyrazil na plavbu, při které chybělo pouze málo k zapojení do skutečného boje. Karel Doorman totiž mířil k ostrovu Nová Guinea, jenž se stal předmětem napětí mezi Nizozemím a Indonésií, činící si nárok na západní polovinu ostrova, kterou tehdy kontroloval Amsterdam. Indonésie plánovala vojenskou invazi, jež měla zahrnovat i útoky na loď Karel Doorman pomocí bombardérů Tu-16KS-1 nesoucích řízené rakety Kometa. Proběhlo i několik ozbrojených incidentů, ale poté se napětí uklidnilo a Karel Doorman nakonec do boje nezasáhl.

Na začátku června se za pozdního soumraku zaměřte na nebe nepříliš vysoko nad západním horizontem. Postupně se na něm objeví velmi jasná Venuše v Blížencích a úměrně nastupující noci i o poznání méně nápadný Mars v sousedním Rakovi. Na oranžovou planetu se naskytne pěkný pohled zejména mezi 1. a 3. červnem, kdy bude procházet před známou otevřenou hvězdokupou M44 alias Jesličky.

Ideálně si vezměte na pomoc dalekohled s malým zvětšením a velkým zorným polem, neboť M44 má značný úhlový průměr, asi 1,3°. Dělí ji od nás totiž zhruba 600 světelných roků, a jde tudíž o jednu z nejbližších otevřených hvězdokup. Nejlepší výhled získáte hodinu až dvě před půlnocí, kdy už bude nebe dostatečně tmavé, abyste zahlédli několik desítek třpytivých stálic rozesetých okolo Marsu, a současně se bude celá scenérie rozkládat ještě dost vysoko nad horizontem – za nímž zmizí asi 50 minut po půlnoci.

Na Venuši s Marsem se zaměřte rovněž mezi 20. a 23. červnem, kdy kolem nich na obloze propluje sílící měsíční srpek. Nepřehlédnutelné trio navíc olemuje dvojice jasných stálic – zleva Regulus ze Lva a zprava Pollux z Blíženců. Vzhled uskupení se pak bude večer co večer výrazně měnit pod vlivem putujícího Měsíce.

K poctě panovníka

Za objekty vzdáleného vesmíru se potom můžete vypravit třeba do rozložitého souhvězdí Hadonoše, které se dá na prahu léta sledovat od setmění do úsvitu. Začněte rozcvičkou pro oči nedaleko jeho druhé nejjasnější stálice Bety Ophiuchi: Asi 5° jihozápadně od ní se na obloze rozkládá uskupení pěti hvězd, známé jako Býk Poniatowského. Až na jednu mají všechny jasnost kolem 4–5 mag, takže je snadno spatříte i bez dalekohledu.

Kontury zmíněného asterismu (nápadné skupiny hvězd, které nepatří mezi oficiální souhvězdí) vytyčil na nebi polsko-litevský jezuita, astronom a matematik Marcin Poczobutt-Odlanicki. Působil mimo jiné jako rektor univerzity ve Vilniusu a ředitel tamní observatoře, která se roku 1774 stala královskou hvězdárnou – a Poczobutt správně vytušil, že by bylo vhodné přízeň polského panovníka Stanisława Augusta Poniatowského náležitě ocenit. O tři roky později proto na obloze zavedl nové souhvězdí v těsném sousedství Hadonoše.

Pokud jde o tvar, tvořilo paralelu k tradičnímu Býkovi a jeho latinský název zněl Taurus Poniatovii. Za své však vzalo v roce 1930, kdy Mezinárodní astronomická unie provedla „velkou inventuru souhvězdí“, Býka Poniatowského z nebe opět „sňala“ a jeho nejnápadnější stálice přiřkla Hadonoši, zatímco ty slabší pak souhvězdí Orla.

Od Bety Ophiuchi zkuste udělat ještě jeden výpad, tentokrát 1,3° na severovýchod, kde narazíte na mladou otevřenou hvězdokupu IC 4665. Při pohledu pouhýma očima bude vypadat jako zřetelné kruhové zjasnění o úhlovém průměru kolem 0,5°. Pokud si ji však prohlédnete v dalekohledu s malým zvětšením a natolik velkým zorným polem, aby v plném rozsahu vystoupila zpoza hvězdného pozadí, zahlédnete asi dvacítku podobně jasných stálic, tvořících její jádro.

Řetízky hvězd

Od hvězd starých pouze několik desítek milionů let se můžete přesunout k těm, které se zrodily před více než deseti miliardami roků. Tvoří součást velmi starých kulových hvězdokup, jež jsou pro Hadonoše typické, přičemž ty nejnápadnější sídlí v jeho „srdci“.

Podél spojnice stálic Éta a Kappa Ophiuchi dospějete k hvězdě páté velikosti 30 Ophiuchi. Pokračujte od ní 1° na západ, až se v zorném poli vašeho dalekohledu objeví kulová hvězdokupa M10 nebo také NGC 6254. Ve vzdálenosti 3,3° směrem na severozápad pak narazíte i na M12 alias NGC 6218. Jak se na kulové hvězdokupy sluší, v malých dalekohledech mají podobu drobných, nicméně výrazných okrouhlých skvrnek s jasným jádrem a difuzními okraji. Mimochodem, máte-li k dispozici přístroj s velkým zorným polem, zkuste do něj pojmout obě najednou.

S rostoucím průměrem objektivu i zvětšením získají mlhavé skvrnky spíš oválný charakter a zrnitý vzhled. A konečně v přístrojích s objektivy o průměru 15 cm a víc se od okrajů začnou rozpadat na samostatné hvězdy. V daném ohledu je M12 čitelnější a v jejím halu rozlišíte řetízky drobných stálic. Jinak jsou si obě hvězdokupy podobné, mají jasnost asi 6,5 mag a úhlový průměr přibližně 15′.

Do třetice zkuste štěstí s M14 neboli NGC 6402: Narazíte na ni 3,3° východně od hvězdy páté velikosti 47 Ophiuchi, jež leží na půli cesty mezi Betou a Étou Ophiuchi. V porovnání s předchozí dvojicí je M14 o něco slabší i úhlově menší (7,6 mag, respektive 12′) a její stálice lze rozlišit už jen s obtížemi. Pokud byste pak kulových hvězdokup stále neměli dost, můžete vyhledat rovněž M9 či také NGC 6333, spočívající asi 3,5° jihovýchodně od Éty Ophiuchi, popřípadě M107 alias NGC 6171, ukrytou 2,7° jihozápadně od Zéty Ophiuchi. Jejich jasnost však atakuje 8 mag a úhlové rozměry činí jen 6′, tudíž si již zaslouží větší dalekohled.

Východy a západy Slunce

• V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Blíženců, 21. června v 16:58 SELČ vstupuje Slunce do znamení Raka; nastává letní slunovrat a začíná astronomické léto.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – nepozorovatelný
• Venuše – viditelná večer nad západem
• Mars – viditelný večer nad západem
• Jupiter – viditelný ráno nad východem
• Saturn – viditelný ve druhé polovině noci
• Uran – nepozorovatelný
• Neptun – viditelný na sklonku června nízko nad východem

Zajímavé úkazy v červnu 2023

• 1. až 3. června – Mars projde před otevřenou hvězdokupou Jesličky alias M44 v souhvězdí Raka
• 3. června – úplňkový Měsíc poblíž Antara ze Štíra na noční obloze
• 4. června – Venuše v největší východní elongaci, 45° od Slunce
• 10. června – setkání ubývajícího Měsíce a Saturnu (4°) na ranním nebi nad jihovýchodem
• 14. června – setkání úzkého měsíčního srpku a Jupitera (2°) nízko nad východem za svítání
• 20. až 23. června – setkání úzkého měsíčního srpku, Venuše, Marsu, Polluxe z Blíženců a Regula ze Lva na podvečerní obloze nad západem; Měsíc u Venuše s Marsem ve dnech 21. a 22. 6., tělesa se shromáždí na ploše asi 8°
• 27. června – ubývající Měsíc poblíž Spicy z Panny v první polovině noci
• 30. června a 1. července – Měsíc poblíž Antara ze Štíra na nočním nebi

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském letním čase (SELČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno