Už jsme viděli celou řadu technicky zajímavých dronů, které dovedou sledovat svého majitele při chůzi, jízdě na kole, lyžování nebo třeba lezení po skalách a pořídit jeho snímky v rozmanitém prostředí. Brzy by se k nim měl přidat autonomní dron iBubble, který tohle zvládne pod vodou.

Na crowdfundingovém webu Indiegogo právě běží úspěšná kampaň, v které autoři iBubble už překročili 175 procent svých původních finančních požadavků.

Dron iBubble se může pohybovat autonomně anebo ho lze dálkově ovládat a sledovat s ním, co se děje pod hladinou. Je vybaven systémem stabilizace obrazu a dvěma výkonnými světly, stejně jako systémem pro vyhýbání se překážkám.

TIP: Boeing vyvíjí patnáctimetrovou autonomní ponorku

Díky schopnosti iBubble rozeznávat objekty lze dron nastavit tak, aby sledoval zajímavý pohybující se objekt, například rybu nebo želvu. Při podvodních radovánkách se může potopit až do hloubky 60 metrů.

Dny ocelových monster na bojištích jsou už možná sečteny. Američtí vojenští vývojáři DARPA udělili kontrakty celkem osmi společnostem a institucím, aby vytvořily novou generaci bojových vozidel.

Carnegie Mellon University, Honeywell International, Leido, Pratt & Miller, QinetiQ, Raytheon BBN, Southwest Research Institute a SRI International teď v rámci programu Ground X-Vehicle Technology (GXV-T) vyvíjejí technicky vyspělá a hlavně velmi pohyblivá kolová obrněná vozidla.

TIP: Na moře DARPA vysílá bezpilotního lovce ponorek

Soustředí se na hlavně radikálně vylepšenou pohyblivost, schopnost přežít na bojišti díky úhybným manévrům a bezpečnost posádky. Vozidla Ground X-Vehicle by měla obstát v prakticky každém terénu, měla by mít přehled o situaci v okolí díky pokročilým senzorům a sama by měla zůstat skryta díky pokročilým stealth vlastnostem.

Během pozorování chladné trpasličí hvězdy s označením TRAPPIST-1 (2MASS J23062928-0502285), zaznamenal astronom Michaël Gillon periodický pokles jasnosti, což je obvykle známka, že mezi hvězdou a Zemí opakovaně přechází hned několik objektů. Detailní analýza ukázala, že kolem hvězdy obíhá hned trojice planet s velikostí srovnatelnou se Zemí.

Chladný trpaslík TRAPPIST-1

TRAPPIST-1 je trpasličí hvězda s mimořádně nízkou povrchovou teplotou - je mnohem chladnější a červenější než Slunce a sotva větší než planeta Jupiter. Takové hvězdy se však v Galaxii vyskytují velmi často a existují po dlouhou dobu. Poprvé se však podařilo u takové hvězdy objevit planety. Přestože se hvězda nachází poměrně nedaleko od Slunce, je příliš slabá a červená, aby bylo možné ji pozorovat pouhým okem nebo i vizuálně pomocí velkého amatérského dalekohledu. Na obloze se nachází v souhvězdí Vodnáře.

Emmanuël Jehin, spoluautor práce, vysvětluje: „Náš objev mění pohled na populaci planet v Galaxii a na způsob hledání života ve vesmíru. Až dosud byla existence planet obíhajících kolem těchto mimořádně chladných hvězd čistě teoretickou záležitostí. Nyní ale najednou máme ne jednu osamělou planetu u takto slabé hvězdy, ale celý systém - trojici planetárních těles.“

Michaël Gillon doplňuje význam tohoto pozorování: „Proč se pokoušíme najít Zemi podobné planety kolem těch nejmenších a nejchladnějších hvězd v okolí Slunce? Důvod je jednoduchý: systémy u těchto drobných hvězd jsou jediné, kde můžeme, s pomocí současných technických prostředků, detektovat život na planetách o velikosti Země. Takže pokud chceme najít život někde ve vesmíru, právě tady bychom měli s hledáním začít.“

Trojice exoplanet na hranici obyvatelné zóny

Následná pozorování provedená pomocí větších dalekohledů ukázala, že planety obíhající kolem hvězdy TRAPPIST-1 se svou velikostí podobají Zemi. Dvě z těchto planet obíhají kolem své hvězdy velmi rychle s periodou 1,5 dne a 2,4 dne, třetí planeta má delší periodu oběhu (ta však zatím není dostatečně přesně určena, pohybuje se ale v rozmezí 4,5 až 73 dní). 

„Při takto krátkých periodách oběhu musejí být planety 20 až 100× blíže ke své mateřské hvězdě, než je vzdálena Země od Slunce. Struktura tohoto systému tak svým měřítkem spíše připomíná rodinu měsíců kolem planety Jupiter, než Sluneční soustavu,“ vysvětluje Michaël Gillon.

Přestože vnitřní planety obíhají velmi blízko své trpasličí hvězdy, získávají asi jen 4× (respektive 2×) více energie ve srovnání se Zemí (protože hvězda sama je mnohem slabší než naše Slunce). To znamená, že tyto dvě planety jsou ke své hvězdě blíže, než leží vnitřní okraj obyvatelné zóny v tomto systému. Přesto by se na jejich povrchu mohly v některých oblastech vyskytovat vhodné podmínky pro život. Třetí nejvzdálenější planeta, jejíž dráha zatím není dostatečně přesně známa, pravděpodobně přijímá méně energie než Země. Stále by se však mohla nacházet na vnějším okraji obyvatelné zóny.

„S pomocí obřích dalekohledů, které se dnes staví, včetně teleskopu ESO/E-ELT nebo kosmického teleskopu James Webb Space Telescope, který bude vypuštěn na oběžnou dráhu v roce 2018, budeme v budoucnu schopni zkoumat složení atmosfér těchto planet a objevit známky vody, případně biologické aktivity. Bude to velký skok v pátrání po životě ve vesmíru,“ dodává spoluautor článku Julien de Wit z MIT.

Nový objev otevírá zcela nový směr pátrání po extrasolárních planetách, jelikož až 15 % hvězd v okolí Slunce jsou chladné trpasličí hvězdy. Zároveň je připomínkou, že hledání exoplanet právě vstupuje do fáze objevování potenciálně obyvatelných těles podobných Zemi.

Na složité otázky vesmíru mají v italské vesničce místo Wikipedie chytrou horákyni, e-maily jim chodí do schránky a Facebook mají na rynku. Ideální místo pro projekt Webu verze 0.0

Becherovka je spolu se slivovicí nejslavnější český destilát. Její historie se začala psát na konci 18. století. Karlovarský rod Becherů se původně věnoval mlynářství a sídlil na řece Teplé už od 16. století. Jenže jediný mlýn by početné potomstvo neuživil. 

Tajemný Angličan

Zakladatel tradice Josef Vitus Becher (1769–1840) vystudoval gymnázium a coby obchodník pracoval v rodinné lékárně. Pětadvacetiletý podnikatel má ale smělejší plány. Roku 1794 si pronajímá vinopalnu a začíná experimentovat s destiláty a likéry. Jeho výtvory však plní pouze pulty U tří skřivanů. Povolení k širšímu prodeji dostává až o osm let později.Sotva by však došel slávy, kdyby jednoho dne neubytoval ve svém domě lázeňského hosta hraběte Maxmiliana Friedricha von Plettenberg-Wittem-Mietingen.

V početném hraběcím doprovodu se však objevuje i jistý Angličan Dr. Frobrige. Osobní lékař starého hraběte už nějaké zkušenosti s bylinnými likéry měl. A palírenské pokusy jejich bytného ho zaujaly. Během těch několika týdnů, co ve Varech se svým pánem pobýval, přihrál Josefu Becherovi hotový poklad. Recept, který přežil věky: základní složení budoucí Becherovky. Než ovšem Angličanův dar spatřil světlo světa, uběhly další dva roky. Josef Becher možná tento likér ani nepovažoval za řádný alkohol. První lahvičky totiž ve svém krámku začal prodávat v květnu 1807 coby žaludeční kapky Anglická hořká. Vlastně tak šikovně namixoval účinky alkoholu s bohulibými léčivými účely a tato kombinace se osvědčila. 

Co se pije u císaře pána

Prosperující rodinnou firmu stvořil až syn Josefa Bechera. Jan Becher měl odvážné plány i čich na peníze. Becherovku poslal do bohémské Paříže a ona se uchytila! Vybudoval také velkou moderní továrnu a nechal pro stále slavnější likér navrhnout typickou plochou lahev. Úspěchy slavili i jeho dědicové. Ke stému výročí dostala firma vzácný dárek: požehnání od rakousko-uherské monarchie. Císař František Josef je z dosavadních C.K. dvorních dodavatelů povýšil na ještě prestižnější C.K. komorní dodavatele. Starý pán si zjevně žaludeční kapky oblíbil. Na vídeňský dvůr se dodávalo padesát litrů Becherovky měsíčně! 

V dnešní době je módou udržitelné jídlo. Řada lidí se snaží jíst lokální produkty a nejlépe z vlastní farmy. Jak to ale udělat ve městě?

Zajímavé, i když pro někoho možná kontroverzní řešení nabízí Cricket Shelter od architektů společnosti Terreform. Jde o modulární městskou farmu na cvrčky, která představuje udržitelný zdroj proteinů.

TIP: V Japonsku plánují robotickou farmu

Autoři projektu původně plánovali, že jejich farmy na cvrčky pomohou lidem z rozvojových zemí po katastrofách. Teď se ale ukazuje, že by se mohly uchytit i v bohatých metropolích. Jeden z prototypů stojí například v docích Brooklyn Navy Yard v New Yorku.

Hmyz je mimořádně pohatý na proteiny, nabízí ale i originální chutě - zatímco cvrčci mají jemnou a nepříliš výraznou chuť, mravenci jsou sladcí a mají oříškovou chuť. Larvy žijící ve vodě chutnají podobně jako ryby, kněžice mohou připomínat jablka a smažené vosy jsou přirovnávány k piniovým oříškům.

Hmyzí farma Cricket Shelter

Václavovo narození se většinou datuje do roku 907. Vyrůstal spolu s bratrem u babičky z otcovy strany Ludmily a dostal se k na svou dobu výrazně nadstandardnímu vzdělání. Drama do rodiny přinesla smrt Václavova otce Vratislava v únoru roku 921, po kterém se rozhořel spor mezi Ludmilou a Václavovou pohanskou matkou Drahomírou, jejíž najatí vrazi v září 921 Ludmilu uškrtili . Nevíme přesně, kdy a jak přišla chvíle, kdy Drahomíra dobrovolně či z donucení Václavovi předala vládu. Jisté je jen to, že na podzim 925 Václav již jako kníže nechal přenést Ludmiliny ostatky z Tetína do Prahy.

Český kníže

Území, kterému Václav vládl, je úplně jiné než to, co si dnes představíme pod pojmem „Čechy“. Jednalo se o třicetikilometrový okruh území ohraničený hradišti soustředěnými kolem Prahy. Čechy byly tradičně politicky vázány na Bavorsko, koneckonců, křest knížat proběhl právě v Řezně a podřízenost odráželo i to, že Češi odváděli Bavorům daň z míru. Problém přišel, když se politická moc zvolením Jindřicha Ptáčníka za východofranského krále přehoupla do Saska. Proti němu stálo spojenectví Bavorů, Čechů a Slovanů žijících severně od Čech, problémy mu působili ještě neusazení maďarští nájezdníci.

Jindřich se ale dovedl s problémy postupně vypořádat. Jako první se usmířil s Bavory, krátce poté se zavázal platit bohatý tribut Maďarům, hned nato se vypořádal s lužickými Srby a nakonec roku 929 vytáhl ve spolupráci s Bavory na osamělého Václava. V této situaci dochází k obratu. Ať už za to mohla Václavova kvalitní diplomacie či Jindřichova smírná nálada vůči křesťanům, Čechy se sice podrobily Jindřichovi a platily tribut, ale Václav byl také obdarován a území Čech prakticky zachováno.  

Evropský mučedník

Všem se ale nejspíše Václavova politika nelíbila. Spor o vztah k Říši je nejčastěji uváděn jako důvod rozkolu mezi bratry, který ale mohl mít i kořeny v již dřívějších sporech mezi Ludmilou a Drahomírou. Legendy se shodují, že k události došlo v pondělí 28. září ráno, když Václav mířil do kostela. Bratra Boleslava měl přemoci, ale protože ho nechtěl zabít, jen ho odzbrojil a pokračoval v cestě. Tu ho ale měli dostihnout Boleslavovi přívrženci a ubít ho. Legendy se pak rozcházejí hlavně v detailech – kdo zasadil smrtelnou ránu, co řekl či neřekl Václav… Nejdůležitějším rozdílem zůstává, zda šlo o akci plánovanou či spíše impulsivní. 

TIP: Kult svatého Václava: Věhlas symbolu státnosti se neomezil pouze na české země

Ať už se pondělního rána cestou do kostela stalo cokoliv, ať už šlo o promyšlenou vraždu, impulzivní čin či sérii nešťastných náhod, jedno je jisté: Václav se stal českým státním symbolem. První kroky k posílení kultu sv. Václava učinil právě Boleslav, když nechal přenést jeho ostatky tři roky po činu (který proběhl buď roku 929 či spíše roku 935) do Prahy. Z Václava se postupně stal světec, patron českých zemí, ideální vladař a křesťan. Jako jeden z mála českých králů je relativně známý i mimo české země. 

V roce 1006 se na obloze objevila nová hvězda, pravděpodobně nejjasnější supernova našeho letopočtu. Během několika dnů se tato hvězda stala jasnější než planeta Venuše. Hvězdu popsali pozorovatelé, kteří žili na územích dnes známých jako Čína, Japonsko, Egypt, Irák, Itálie a Švýcarsko. V současnosti můžeme pozorovat už jen mračno trosek po této hvězdné explozi.

Zatímco v Evropě se z této události nedochovaly takřka žádné dobové záznamy, arabský svět patřil v této době mezi „kolébku poznání.“ Professor Ralph Neuhaeuser z německého astrofyzikálního ústavu nyní objevil záznam arabského učence Ibn Sina, který zářící supernovu popisuje jako „hvězdu mezi hvězdami, která po tři měsíce zářila na denním i nočním nebi.“

4. května 1919 krátce před polednem došlo nedaleko Bratislavy k letecké havárii, která ukončila život všech členů posádky. Mezi cestujícími byl i spoluzakladatel samostatného československého státu Milan Rastislav Štefánik, který se po více než šesti letech vracel do vlasti.

Astronom, cestovatel, ale také francouzský generál a vlastenec Štefánik ušel za svůj krátký život skutečně pozoruhodnou cestu. O to tragičtější byl její závěr. 5. května krátce po osmé hodině ráno vystoupal letoun Caproni C.33 z letiště Campoformido k oblakům a zamířil směr Bratislava. Tam už ale nepřistál.

TIP: Milan Rastislav Štefánik: Kmotr samostatného Československa

Stroj se nacházel ve vzdálenosti 4 km od letiště, když se naklopil směrem dolů tak prudce, že někteří cestující vypadli. Po dopadu na zem se překlopil na záda a vznítil se. Přestože v okamžiku, kdy se na místo nehody dostali první lidé, Štefánik ještě žil, jeho zranění mu nedávala žádnou šanci na přežití. Přesná příčina pádu letadla nebyla nikdy spolehlivě objasněna. 

Plukovník (ve výslužbě) Pavel Vranský, vlastním jménem Wechsberg, je jedním z těch vlastenců, kteří se nesmířili s rozbitím Československa. S cílem bojovat proti nacismu odešel krátce po okupaci do zahraničí. Jeho cesta vedla do Polska, kde sice byl odveden, ale do bojů již nezasáhl. Spolu s tzv. Polským legionem se dostal do SSSR, odkud po roce a půl internace odešel na Střední východ, kde vstoupil do Československého pěšího praporu 11 – Východního, v jehož řadách se mimo jiné účastnil obrany Tobruku. Po skončení bojů v Africe vstoupil do 311. čs. bombardovací perutě, kde sloužil jako radiotelegrafista. Jako „zápaďákovi“ se ani jemu nevyhnula poválečná perzekuce.

Pane plukovníku, jaké bylo Vaše mládí v meziválečném Československu?

Narodil jsem se v Lipníku nad Bečvou v roce 1921 do obchodnické rodiny. Krátce před okupací žila naše rodina v Ostravě, v bytě, ve kterém jsme nechávali přespat utečence-antifašisty z Německa. Pocházím z židovské rodiny a už od svých 16 let jsem se na základě informací od německých emigrantů s rodinou připravoval na odchod do zahraničí. Chtěli jsme totiž odejít do Palestiny. Proto jsem odešel ze střední školy a šel jsem se učit řemeslo, abych se mohl lépe uplatnit. Učil jsem se na mlékaře.

Vaše mateřština byla němčina, nebo čeština?

U nás se mluvilo oběma jazyky. Mluvím jak česky, tak německy. K mojí schopnosti hovořit plynule německy se také váže jedna úsměvná příhoda. Po válce jsem se na konferenci o řízení leteckého provozu v Evropě setkal s jedním Němcem. Hned jak jsem ho poprvé uviděl, tak jsem si pomyslel: „Vypadáš jako esesák.“ Začal na mě mluvit lámanou angličtinou a já jsem mu řekl, že na mě může mluvit německy. Zaradoval se a vyptával se mě, zda jsem byl někdy v Německu. Řekl jsem, že ano. Vyptával se tedy dál, která města jsem navštívil. Odpovídal jsem nadsázkou, že to byl například Essen, Hamburk, Vratislav. Němec se otázal, co jsem tam dělal. A já mu na to odpověděl: „Bombardoval!“ Tvář mu potemněla a už se mnou do konce konference nepromluvil.

Kromě toho mluvíte výborně anglicky...

Dlouho jsem ale uměl jen trochu. Pořádně jsem se naučil až v Anglii. Na Středním východě v čs. jednotce se mluvilo česky. Přeci jen jsem ale něco uměl a jednou mě kamarádi v Tobruku pověřili, abych zašel k sousedním Australanům pro čaj. Prý umím aspoň trochu a dorozumím se s nimi. Když jsem se vrátil, ptali se mě, jak to šlo. Odpověděl jsem, že vlastně už znám polovinu slovní zásoby anglického jazyka, protože půlka slovního projevu je tvořena slovem „fuck“. Doložil jsem to výrokem jednoho Australana, který jsem náhodou zaslechl: „I got a fuckin´ letter from my fuckin´ city from my fuckin´ mother!“

Jaká byla nálada za mobilizace?

Otec byl záložní důstojník, a proto jsme mobilizaci hodně prožívali. Obecně ve společnosti panovala ohromná nálada a lidé pomáhali, jak to jen šlo. Já sám jsem s kamarády pomáhal vojákům nosit kufry. 

Jak jste se rozhodl k odchodu do zahraničí a jak to celé probíhalo?

Okupace mě zastihla v Kroměříži, kam jsem chodil na mlékařskou školu. Vytvoření protektorátu jsem těžce nesl a spolu s dalšími kamarády jsme v Kroměříži strhávali německé vlajky s hákovým křížem. Jenže pak jsme se dozvěděli, že se to začalo vyšetřovat, a hrozilo nám zatčení. Proto jsem narychlo odjel do Ostravy, kde mě maminka vypravila, a pak jsem se vydal překročit hranice s Polskem v Beskydech, které jsem znal. Přechod byl velmi dramatický. Té noci, kdy jsem chtěl přejít, Němci zrovna dělali velké prohlídky okolí. Přečkal jsem to v jednom kurníku. Pak mi pomohla přejít jedna dívka, které jsem dal tisíc korun. V Polsku jste se poté brzy dostal do vznikající čs. jednotky. 

Hned na nádraží v Krakově jsem uviděl plakát s adresou imigračního centra. Vydal jsem se tam a potkal se se svým otcem, který taktéž utekl. U odvodové prohlídky jsem byl přijat, ale otec ne. Já osobně si myslím, že v tom svou úlohu sehrál antisemitismus a skutečnost, že tvořící se jednotka měla hodně důstojníků a málo vojínů. Víte, v té tzv. polské skupině byli hodně mladí, právě vyřazení důstojníci z hranické Vojenské akademie, kteří končili studia za druhé republiky a byli nasáknuti antisemitismem. Proto také celou řadu Židů do jednotky nepřijali.

Výcvik byl hodně provizorní. Cvičili jsme s holemi a klacky, zbraně jsme neměli. Dva dny před vypuknutím války nás přesunuli do tábora v Leszné, který se nacházel až u běloruských hranic. Když začala válka a vývoj byl nepříznivý, začal podplukovník Svoboda organizovat evakuační vlak, kterým jsme měli odjet na východ. Cestou trať bombardovali, ale naštěstí vlak netrefili.

Vlakem jsme ale jeli jen kousek, dále jsme museli po svých. Do bojů v Polsku jsme proto nakonec nezasáhli, tedy kromě kulometného družstva v Tarnopolu, kde při útoku německého letadla padl velitel družstva. Pak jste se dostali do SSSR. 

V Sovětském svazu jste ale nezůstal a odešel jste na Střední východ.

Sověti nás začali pouštět na západ ještě před napadením své země. Je zvláštní, že přestože byl v platnosti pakt Molotov-Ribbentrop, pouštěli nás bojovat proti Hitlerovi. Proč jsem chtěl odjet? Protože život tam byl hrozná nuda a jediné, o čem jsme se mohli bavit, bylo jídlo a holky. Ale hlavně jsem chtěl bojovat proti Němcům a v SSSR se to v dohledné době nezdálo být možné.

Jednou jsem se však zase bavil s jedním důstojníkem NKVD, který se mě ptal, jestli chci také odjet na západ. Odvětil jsem, že chci bojovat proti Němcům. „Tak zůstaň tady a budeš to mít blíž domů. My také budeme jednou bojovat proti Němcům. Nevím kdy, ale budeme.“ Byl jsem však zařazen do transportu a v dubnu 1941 jsem odjel přes Moskvu a Oděsu do Istanbulu. Po delší jízdě vlakem do přístavu Mersina jsme se lodí dostali do Haify. Tam jsem také byl podruhé odveden. Po pouhých třech týdnech jsme už mířili na frontu.

Kde jste byli nasazeni?

Nejprve na pozice u Mersah Matruh, přibližně 200 km východně od dnešních egyptsko-libijských hranic, kam se Němci dostali při svém tažení k Suezskému průplavu. Hlídali jsme tam letiště. Později nás přesunuli do Sýrie. Ta původně byla francouzská a ovládaná vládou ve Vichy, takže odtam pronikali němečtí záškodníci. Proto ji Britové okupovali. V říjnu 1941 jsme přes Alexandrii odjeli do obklíčeného Tobruku.

Jak vzpomínáte na Váš příjezd do Tobruku?

V okolí Tobruku byla kamenitá poušť, písečné duny jen místy. Fronta se neustále posouvala sem a tam a v poušti vznikla možnost nepřátelských obchvatů. Tobruk se zázemím se však podařilo udržet. Nebyl dobyt, ale v létě 1941 jej Němci obklíčili. Na torpédoborcích nás převáželi do Tobruku, kde jsme měli vystřídat Australany. Vzpomínám si, že moře bylo velmi rozbouřené a ke všemu Němci podnikali nálety. Spousta vojáků trpěla mořskou nemocí.

Snídani ještě snědli všichni, na oběd nás přišla asi polovina a k večeři už jen asi deset z celého praporu. Ostatní dostali mořskou nemoc. Když jsme dorazili do přístavu, byla už noc, ale měsíc svítil tak silně, že jsme kolem viděli potopené lodě. Na můstku jsme se míjeli s Australany, které jsme měli vystřídat. Klepali nám na ramena a říkali „Good luck“. První noc jsme zůstali ještě v záchytném pásmu a pak jsme pochodovali na naše pozice. 

Jaká byla Vaše funkce v Tobruku?

Já jsem byl jako jeden z nejmladších určen za spojku mezi velitelstvím štábního kapitána Borského-Bernáta. Podél těch vádí jsme měli bunkry a velitelství se nacházelo v jednom z nich. Já jsem dělal spojku mezi velitelstvím a dalšími bunkry. Protože byly všude miny, měli jsme mezi bunkry jen úzké stezky. Když nefungoval telefon a bylo třeba doručit nějakou důležitou zprávu, poslali mě jako spojku. Jednou jsem při návratu z hlídky zakopl o zakotvenou závlačku k mině, ale naštěstí nevybuchla. Později byl 11. pěší prapor přeškolen na protiletadlový dělostřelecký pluk a mým novým stanovištěm se stal Bejrút.

V poušti jste jistě trpěli nedostatkem vody...

V Tobruku byly sice studny, ale prosakovala do nich mořská voda, takže voda, kterou jsme pili a vařili z ní, byla slaná. Po všech těch letech, co jsem pil slaný čaj, jsem si na tu chuť tak zvykl, že jsem si ještě nějakou dobu po odjezdu z Afriky čaj solil. 

Po skončení bojů v Africe se čs. jednotka přesunula do Anglie, jaké byly Vaše další osudy?

Ano, ale já jsem se ještě předtím dobrovolně přihlásil do československého letectva. Nebylo to vůbec jednoduché, musel jsem mimo jiné projít i psychotesty. Přijali mě a absolvoval jsem kurz palubního střelce a radiotelegrafický kurz. Základní výcvik probíhal ve Velké Británii a operační výcvik v USA, v Kanadě a na Bahamských ostrovech, kde už se dávala dohromady posádka. Tam nás dokonce navštívil bývalý anglický král Eduard VIII., který byl v té době guvernérem na Bahamách. Později jsem byl přidělen k 311. čs. bombardovací peruti.

Jaká tam byla služba?

Zastával jsem funkci palubního telegrafisty. Můj první operační let se uskutečnil 6. června 1944, v den operace Overlord. 311. bombardovací peruť tehdy působila při Coastal Command. Létali jsme také nad Biskajským zálivem a potom nad Severním mořem. Měli jsme za úkol doprovázet konvoje a pokud možno ničit ponorky. Ponorka pod vodou jede na baterie, vydrží šest hodin a pak se musí vynořit, protože agregát potřebuje vzduch. Pátrali jsme po těch nad vodou.

Později ale byly ponorky vybaveny tzv. šnorchly, skrze které nasávaly vzduch i pod hladinou, takže se začaly používat radary, které šnorchl dokázaly odhalit. A Němci je pak zase obalovali pryží, aby je ty radary nezachytily. Vývoj boje proti ponorkám šel rychle kupředu a ke konci války jsme už disponovali pumami, které si ponorku našly víceméně samy. Po bezpodmínečné kapitulaci Německa jsme měli za úkol ponorky eskortovat. Zajatá ponorka se nesměla potopit, a pokud tak učinila, ihned jsme měli zahájit útok. Naše operační lety trvaly někdy i 14 a více hodin. Naše úkoly se měnily; kromě u pobřeží Francie jsme působili také na Baltu.

Co pro Vás bylo za války nejhorší? 

Nejméně rád vzpomínám na Olchovce a Jarmolince v SSSR. Byla tam hrozná špína, fekálie a vši. Období internace bylo opravdu velmi nepříjemné kvůli životním podmínkám. Na válku jako takovou nemám až tak negativní vzpomínky. Byl jsem mladý, byl v tom adrenalin a nijak zvlášť těžce jsem to nenesl. Výcvik ve Velké Británii byl opravdu fešácký, jezdili jsme po světě, podívali jsme se do USA, Kanady, na Bahamy. Vojna na západě byla určitě mnohem příjemnější a méně nebezpečná než na východě. Před odletem na operační let měl samozřejmě každý voják na svých věcech položenou závěť. Vždy vám to probleskne hlavou, že se nemusíte vrátit, ale když už je pak člověk v tom letadle, tak už vám to ani nepřijde. Avšak nejhorší byla ztráta kamarádů, vždyť jen u 311. perutě byly ztráty až 50 procent. 

Postihla Vás coby „zápaďáka“ perzekuce?

Nejtvrdší perzekuci, která postihla řadu mých kamarádů, jsem se vyhnul tím, že jsem z letiště ještě před vypuknutím čistek odešel sám a nastoupil jsem jako horník v Ostravě. V 60. letech jsem pracoval na Ministerstvu dopravy, odkud mě v roce 1968 vyhodili. Řekl jsem totiž, že tanky v ulicích jsem viděl už v roce 1939 a že mezi těmi německými a ruskými nevidím rozdíl. Pak jsem pracoval jako uklízeč na rekreačních zařízeních ROH.

Redakčně zkráceno. Celý rozhovor byl otištěn v časopise II. světová (extra VÁLKA)