Někdy i malé země píší velké dějiny. A přestože se Anhalt-Zerbst řadil ve své době mezi trpasličí říšská knížectví, jeho jméno je slavné dodnes. 2. května 1729 se totiž místnímu vladaři narodila dcera Sofie Frederika, která vešla do dějin jako slavná Kateřina II. Veliká.

Roku 1744 si sotva patnáctileté děvče vyhlédla úřadující ruská carevna Alžběta. Její synovec dospěl do věku na ženění a protože ona sama vlastní děti neměla, bylo třeba zajistit ruské říši dědice. Pro princeznu znamenal sňatek s carevičem mimořádný společenský postup. Ihned se začala učit rusky, přijala pravoslaví a pod jménem Kateřina Alexejevna se za Petra provdala.

TIP: Dámská revoluce v Rusku aneb Jak se Kateřina stala Velikou

Chlapec s infantilními sklony se ale ukázal nejen jako špatný manžel, ale později také jako car. Na rozdíl od Kateřiny...Ta neváhala a s podporou gardových důstojníků provedla palácový převrat, na jehož konci stála jako jediná vládkyně rozsáhlého impéria. A nutno říct, že v její postavě získalo Rusko jednoho z nejvýraznějších monarchů všech dob.

Velký hadronový srážeč LHC je jedním z největších vědeckých experimentů v lidské historii. Stojí v kruhovém tunelu o délce 27 kilometrů, v hloubce 50 až 150 metrů pod zemí. Srážejí se v něm částice urychlené téměř na rychlost světla, a energie jejich srážek dosahuje pohádkových hodnot. Toto monumentální zařízení dokázala vyřadit jediná drobná šelma.

TIP: Velký hadronový srážeč před rokem spustili po dlouhé technické přestávce

Kuny mají sklon vyhledávat teplá a suchá místa, a také žvýkat měkké materiály, jako je elektroinstalace. Na zaparkovaných automobilech a dalších vozidlech každoročně způsobí škody za miliony. Před pár dny si kuny připsaly na své konto zatím největší úspěch - podařilo se jim vyřadit Velký hadronový srážeč.

Šelmy se sice nedostaly přímo do srážeče částic, ale jedna z nich vlezla do povrchové stanice LHC, kde zkratovala transformátor. Pro kunu to bylo osudné, a LHC museli vědci na nějaký čas vypnout. Podle odborníků dojde ke zpoždění experimentů v délce několik týdnů. Objevování fyzikálních záhad bude muset počkat.

V Londýně bude letos v létě otevřena uzavřená skluzavka na monumentální věži ArcelorMittal Orbit Tower, která se tyčí v samém centru města, v Queen Elizabeth Olympic Parku. A není to ledajaká skluzavka.

Milovníci adrenalinu se sklouznou z výšky více než 70 metrů tunelem o délce téměř 180 metrů. Za něco přes 20 dolarů (necelých 500 Kč) můžete provětrat své vnitřní dítě čtyřicetisekundovou jízdou, při které lze dosáhnout rychlosti kolem 25 kilometrů za hodinu.

TIP: Jak se rodí lunaparky?

Nejvyšší a také nejdelší uzavřená skluzavka na světě celkem dvanáctkrát obtáčí konstrukci věže. ArcelorMittal Orbit Tower byla postavena z recyklované oceli pro olympijské hry v Londýně roku 2012.

Prof. RNDr. Zdeněk Kopal, DSc. (1914–1993), byl český astronom a astrofyzik, který proslul i v jiných vědních oborech. Jeho nejdůležitější vědecké práce se týkaly zákrytových dvojhvězd, výzkumu Měsíce a terestrických planet. V průběhu své vědecké kariéry působil v USA a ve Velké Británii a je považován za nejvýznamnějšího českého astronoma 20. století.

Další významný astronom, RNDr. Zdeněk Sekanina, CSc., se narodil 12. června 1936. V letech 1954–1959 vystudoval fyziku a astronomii na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V březnu 1969 odletěl i s manželkou do USA, kde poté působil nejen jako vědecký pracovník na Smithsonianské hvězdárně, ale též jako spolupracovník Harvardské observatoře. Publikoval více než 450 vědeckých prací a patří mezi největší světové odborníky na komety. Za výsledky svého výzkumu získal mimo jiné prestižní medaile NASA (v letech 1985 a 2005).

Zakladatelem sítě fotografických kamer vybavených objektivy typu „rybí oko“, které měly snímkovat celou oblohu za jasných nocí, se stal RNDr. Zdeněk Ceplecha, CSc. (1929–2009). K hlavním cílům zmíněného zařízení patřilo zaznamenávat jasné meteory (bolidy) a získávat o nich co nejvíce informací. Největšího úspěchu se podařilo dosáhnout v roce 1959, kdy dvě kamery zachytily průlet velmi jasného tělesa. Ceplecha a jeho spolupracovníci vypočítali dráhu objektu, načež určili, kam mohly dopadnout jeho zbytky. Následně skutečně narazili na čtyři fragmenty, z nichž největší dosahoval hmotnosti téměř 4,5 kilogramu(označují se jako meteorit Příbram podle blízkého města). Poprvé se tak podařilo nalézt meteorit na základě výpočtu; navíc vědci určili i jeho původní dráhu kolem Slunce.

Jedním ze současných českých astronomů, kteří se podílejí na výzkumu exoplanet, je David Nesvorný (*1969). Dlouhodobě žije v USA a pracuje v Southwest Research Institute (SwRI). Vypracoval mimo jiné teorii, jež předpokládá existenci nikoliv čtyř, ale hned pěti obřích plynných planet na drahách kolem mladého Slunce. Jelikož dnes známe pouze čtyři takové planety (Jupiter, Saturn, Uran a Neptun), předpokládá se, že pátou vymrštily vzájemné interakce pryč, načež se z ní stal osamělý tulák bloudící mezi hvězdami.

Václav IV. nevydával tento dokument z žádného popudu nacionálního vlastenectví, ale čistě z politických důvodů. Byl to čin spíše neuvážený a s dalekosáhlými následky, které nebyl v té chvíli zřejmě schopen domyslet. Později by možná rád své rozhodnutí odvolal, ale už bylo pozdě – věci se daly do pohybu.

Spor o Wiclefa

Pojem národ měl ve středověku zcela jiný obsah než dnes, označoval především místo původu či bydliště určité skupiny lidí, obvykle bez ohledu na jazyk nebo jiné národnostní zájmy. Důležité ovšem je, že na Karlově univerzitě měli koncem 14. století studenti i mistři přicházející z jiných zemí Svaté říše římské jednoznačnou početní převahu nad kolegy z Čech a Moravy. 

Na konci 14. století existovaly jisté třecí plochy, zejména kolem katolické církve. Mnozí volali po očistě této mocné instituce. Očividným problémem bylo papežské schizma, protože od roku 1378 byl jeden papež v Římě a druhý v Avignonu. Jedním z nejhlasitějších kritiků byl anglický učenec z Oxfordu John Wiclef, který zašel tak daleko, až jeho dílo musela anglická církev odsoudit jako kacířské. Spisy oxfordského učence se ale šířily různými cestami po Evropě. Živnou půdu našly především na univerzitách a koncem století dorazily i do Prahy. Mnozí pražští učenci je s nadšením přijali, protože zdejší mínění bylo už několik desetiletí nakloněno církevní kritice.

Proč se Wiclefovy myšlenky nezamlouvaly většině německých mistrů, zatímco čeští je z velké části obhajovali? Zčásti to bylo onou „národnostní rivalitou“, ale důležité bylo i to, že němečtí mistři a studenti se z univerzity často vraceli do svých zemí, kde by byli za svůj příklon ke kacířským a odsouzeným spisům pranýřováni. Na počátku 15. století se tedy spory mezi univerzitními národy i kvůli Wiclefovu dílu značně prohloubily.

Kdo je králem v říši?

Ve stejné době přerostly problémy přes hlavu i králi Václavovi. Kvůli jeho pověstné liknavosti a neschopnosti řešit říšské záležitosti ho kurfiřti zbavili roku 1400 římské královské koruny a přisoudili ji Ruprechtovi III. Falckému. Václav se ovšem rozzlobil a snažil se získat korunu zpět, což se mu moc nedařilo. 

Nastal rok 1408 bohatý na události. V květnu byl obviněn z kacířství mistr Matěj z Knína a byl proti němu zahájen proces, takže musel své názory odvolat. V červnu mistři na pražské univerzitě volili kvodlibetáře na příští rok. Jednotlivé univerzitní „národy“ se v obsazování funkce střídaly a v roce 1409 byla řada na Češích. O funkci se přihlásil právě Matěj z Knína a Češi mu ji tak trochu na protest přisoudili. Římští kardinálové se mezitím v říjnu 1408 vzbouřili proti „svému“ papeži Řehoři XII. a žádali krále Václava, aby i on vypověděl papeži poslušnost.

Od srpna až téměř do konce roku byl král na cestě ve Slezsku a v Lužici, a tak se věci daly do pohybu až po jeho návratu, když se usídlil i s dvorem v Kutné Hoře. Václav IV. se nejprve dozvěděl, že němečtí mistři hodlají bojkotovat lednové disputace, které měl vést kvodlibetář Matěj z Knína, podezřelý z kacířství. To se králi nelíbilo a výslovně všem mistrům nařídil se disputací zúčastnit. Téměř všichni se zalekli a na disputaci skutečně přišli.

Střet zájmů

V průběhu 20. století se objevily dvě velké fyzikální teorie, které navždy změnily náš pohled na vesmír a přírodu. Jednalo se o Einsteinovu obecnou teorii relativity, jež nám prozradila mnohé o gravitaci a jejím působení, a o kvantovou mechaniku, která nám naopak otevřela dveře do světa mikrokosmu, do světa elementárních částic. 

Z Einsteinových rovnic vyplývalo, že vesmír nemůže být statický, že se musí rozpínat. A i když tomu zpočátku vědci příliš nevěřili a snažili se (zejména Einstein) rovnice upravit tak, aby statický, neměnný kosmos připouštěly, experimentální fakta zjištěná o několik let později hovořila jasně: vesmír není statický, opravdu se rozpíná. Lze tedy soudit, že kdysi – ve velmi vzdálené minulosti – musel být daleko menší, a že dokonce v určitém okamžiku byla veškerá současná hmota vesmíru napěchována do nepředstavitelně malého, až nulového objemu. Zmíněný okamžik dnes nazýváme Velký třesk (termín původně posměšně použil britský astronom Fred Hoyle, který s danou teorií nesouhlasil). 

Co však Velkému třesku předcházelo? Nevíme. A dokonce ani nevíme, co se stalo přesně v okamžiku, kdy k němu došlo. Dvě největší teorie 20. století totiž nejsou vzájemně slučitelné: teorie relativity velmi dobře popisuje objekty s velkými rozměry a velkou hmotností a kvantová mechanika zase objekty s malými rozměry a malou hmotností – jenže při Velkém třesku se obrovská hmotnost soustředila v nepředstavitelně malém objemu. A zde naše teorie selhává. Ačkoliv se o to snažil sám Albert Einstein a mnoho vědců po něm, kvantovou teorii gravitace dosud nemáme. 

Je tudíž velmi pravděpodobné, že současnou teorii budeme muset upravit – ukazuje se totiž, že nekonečna, která se v dnešních rovnicích objevují, značí velmi pravděpodobně její nedostatky. Dokážeme již tvořit modely chování vesmíru od času zlomku sekundy po jeho vzniku, avšak pro dřívější události (a tím méně pro období před Velkým třeskem) teorii nemáme. To nám ovšem nebrání ve spekulacích, které pokrývají široké spektrum variant: od možnosti, že Velkým třeskem začaly čas a prostor jako takové, po alternativu, že vesmír neustále osciluje mezi vznikem a zánikem. Jde ovšem o pouhé spekulace.

Kdy najdeme řešení?

Přestože výzkum postupuje mílovými kroky, nelze patrně v dohledné době očekávat vznik teorie, která by dokázala spojit teorii relativity a kvantovou mechaniku. Kandidátů je sice spousta, nicméně za současného stavu techniky nelze žádný z těchto výkladů ověřit: předpokládají totiž existenci částic či struktur, které se projevují pouze při nesmírně vysokých energiích, o patnáct až dvacet řádů vyšších, než jaké zvládnou naše současné přístroje. A i kdybychom dokázali takové teorie najít a ověřit a dostali se tak blíže k poznání samotného Velkého třesku, stále by nebylo jasné, co se odehrálo před ním. 

Keňský prezident Uhuru Kenyatta požaduje celosvětový a úplný zákaz prodeje slonoviny. Jeho návrh podpořili prezidenti Gabonu, Ugandy a další afričtí státníci. Africká Keňa je domovem 450 až 500 tisíc slonů přičemž více než 30 tisíc jich každoročně padne za oběť pytlákům. Slonovina je velmi žádanou komoditou zejména v Číně a dalších asijských zemích. Kilogram sloní zuboviny se zde prodává až za tisíc dolarů. 

TIP: Proti pytlákům pomáhají čeští experti

Na podporu svého snažení spálí keňská státní agentura Kenya Wildlife Service (KWS) veškeré zásoby zabavené slonoviny za posledních 25 let. V národním parku Nairobi v brzké době vzplane 105 tun sloních klů, jejichž cena by na černém trhu odpovídala sto milionům dolarů (téměř 2,5 miliardy Kč). Kromě sloních klů shoří na hranici i 1,35 tuny nosorožčích rohů v ceně okolo 80 milionů dolarů a další materiál získaný ze zabitých zvířat. Akce si klade za cíl ukázat odhodlání k záchraně populace slonů.

Podle současného paradigmatu netvoří galaxie pouze hvězdy. I kdyby tedy všechny stálice v dané galaxii explodovaly jako supernova a už by se netvořily nové, i nadále by se zachovaly zbývající složky a hvězdný ostrov by pravděpodobně nezanikl. 

Možná se to na první pohled na noční oblohu nezdá, ale ve hvězdách je uloženo pouze necelých 10 % baryonové hmoty – tedy „normálního“ materiálu sestávajícího z protonů a neutronů. Zbývajících devět desetin bychom našli v plynu: z něj se pak určitá část volně rozptýlila a určitá část se koncentruje v mlhovinách. Podíváme-li se na snímky cizích spirálních galaxií pořízených v molekulárních čarách nebo v čáře H-alfa vodíku, uvidíme takových mlhovin bezpočet. Jistě si tedy dovedete představit, že i když z daného hvězdného ostrova „vyretušujete“ všechny stálice (výbuchem supernovy se promění právě na plyn), pořád bude vypadat jako galaxie. 

Další důležitou komponentu tvoří hypotetická temná hmota, kterou vědci považují za podstatnou součást galaxií – známe dokonce hvězdné ostrovy, v nichž podle všech indicií mnohonásobně převažuje nad hmotou atomární. Ale ani temná hmota by se v důsledku výbuchu supernov neztratila.  

Baterie, které by poháněly moderní elektroniku, se v dnešní době stávají stále větší brzdou. Chtělo by to nové technologie, s nimiž by se objevily nové a výkonné baterie.

Velmi nadějné jsou nanodrátky. Jsou výtečně vodivé a zároveň velice jemné, mnohem tenčí než lidský vlas. Mohly by pojmout množství elektrické energie. Problém je ale v tom, že nanodrátky jsou obvykle velice křehké a nevydrží mnoho cyklů nabíjení a vybití.

Vědci Kalifornské univerzity v Irvine ale náhodou vymysleli způsob, jak zajistit, že nanodrátky v baterii nebo vlastně superkapacitoru vydrží. Nanodrátky ze zlata potáhli oxidem manganičitým a pak ještě polymerem na bázi polymethylmethakrylátu, čili plexiskla.

TIP: Baterie mohou být z papíru

Takové nanodrátky vydrží ohromujících 200 tisíc cyklů nabití, aniž by se poškodily a ztratily schopnost pojmout elektrickou energii.