26. dubna roku 1986 v 1 hodinu 23 minut došlo na 4. reaktorovém bloku jaderné elektrárny Černobyl v bývalém Sovětském svazu k těžké havárii reaktoru se závažnými radiačními důsledky. Těsně po havárii zemřelo 31 osob (zaměstnanců elektrárny nebo hasičů), přes 140 lidí bylo zraněno a více než 100 000 evakuováno.

Exploze, která roztrhla nádobu černobylského reaktoru, a následný požár, jenž trval 10 dnů, měly za následek významný únik radioaktivních materiálu do životního prostředí. Oblak z hořícího reaktoru rozšířil nad velkou částí Evropy množství radioaktivních materiálů, zejména radionuklidy jódu a cesia. Radioaktivní jód 131, který nejvíce zasahuje štítnou žlázu, má krátký poločas rozpadu (8 dnů) a rozpadl se během několika týdnů po havárii. Radioaktivní cesium 137 má však mnohem delší poločas rozpadu (30 let) a v zasažených oblastech je stále měřitelné v půdě a některých potravinách.

Nejvíce kontaminovány byly rozsáhlé oblasti (někdejšího) Sovětského svazu – území Běloruska, Ruské federace a Ukrajiny. Celkem bylo v Evropě kontaminováno více než 200 000 kilometrů čtverečních radionuklidem cesia 137Cs nad úroveň 37 EBq na metr čtvereční (1 EBq=1 018 Bq). Více než 70 % z této plochy se nachází ve třech zmiňovaných zemích.

Počet postižených

Původně bylo v letech 1986–1987 do likvidace následků havárie zapojeno odhadem 200 tisíc havarijních pracovníků z armády a dobrovolníků, zaměstnanců elektrárny, místní policie a hasičů. Později počet registrovaných „likvidačních“ pracovníků stoupl na 600 000, ale pouze malý zlomek těchto lidí byl vystaven nebezpečným úrovním radiace. Největší dávky dostaly havarijní týmy a personál elektrárny – celkem asi 1 000 lidí – a to během prvního dne po havárii.

Smrtící účinky neviditelné radiace

S výjimkou personálu obsluhy bloku na elektrárně a havarijních pracovníků, kteří byli v blízkosti zničeného reaktoru při havárii a krátce po ní, byly radiační dávky většiny pracovníků provádějících nápravné operace a lidí žijících v kontaminovaných oblastech relativně nízké a srovnatelné s radiačními úrovněmi pozadí.

Část personálu obsluhy bloku a havarijních pracovníků byla v den havárie zasažena vysokými dávkami externího gama záření, které se odhadem pohybovaly od 2 do 20 Gy (grey), následkem čehož 28 z nich zemřelo během prvních čtyř měsíců v důsledku ozáření a tepelných popálenin. Dávky u pracovníků provádějících nápravné operace během čtyř let po havárii se pohybovaly kolem 500 mSv s průměrem kolem 100 mSv. Dávky, jimiž byly ozářeny osoby evakuované z okolí havarovaného reaktoru, se odhadují v průměru na 17 mSv (Ukrajina), respektive 31 mSv (Bělorusko). Pro širokou populaci žijící v oblastech, které byly zasaženy dopady havárie, se průměrná efektivní dávka akumulovaná za období 1986–2005 odhaduje na 10–20 mSv.

Čtyři tisíce obětí

Průměrné dávky u obyvatel teritorií kontaminovaných radioaktivním spadem z Černobylu jsou celkově nižší, než dávky u lidí, kteří žijí v oblastech s vysokým pozadím přirozené radiace v Indii, Íránu, Brazílii a Číně. Celkový počet lidí, kteří mohli nebo mohou v budoucnu zemřít v důsledku ozáření způsobeného havárií, se odhaduje na 4 000.

Tento celkový počet zahrnuje 50 havarijních pracovníků, kteří zemřeli na syndrom akutního ozáření (ARS) v roce 1986 a z jiných příčin v pozdějších letech, 9 dětí, které zemřely na rakovinu štítné žlázy, a dále odhadem asi 3 940 lidí, kteří by mohli (i v budoucnu) zemřít na rakovinu způsobenou ozářením. Toto poslední číslo se vztahuje k 200 000 pracovníků podílejících se na likvidaci následků havárie a nápravných operacích z let 1986–1987, 116 000 evakuovaných lidí a 270 000 obyvatel nejvíce kontaminovaných oblastí.

Tyto možné další případy tedy těžko rozpoznáme mezi případy spontánní rakoviny, která je ročně příčinou úmrtí asi čtvrtiny lidí, bez jakékoliv souvislosti se zářením a kdekoliv na světě. V populaci zasažené černobylskou havárií (celkem cca 600 000 lidí) by tak činil nárůst případů způsobených radiací (4 000) necelá 3 %, což je v mezích statistických výkyvů.

Studie provedené od roku 1986 zatím neodhalily žádný nárůst úmrtnosti vyvolaný ozářením u široké veřejnosti nad spontánní úroveň. V současnosti se eviduje celkem devět (údaj za Bělorusko, Ukrajinu a Rusko) doložených úmrtí na rakovinu štítné žlázy u dětí a adolescentů.

Dědictví Černobylu

Vzhledem k relativně nízkým dávkám, kterým byli vystaveni obyvatelé oblastí postižených černobylskou havárií, neexistuje žádný důkaz ani pravděpodobnost pozorování snížené plodnosti u mužů i žen v široké veřejnosti jako přímý důsledek ozáření. Je také nepravděpodobné, aby tyto dávky měly vliv na počet mrtvě narozených dětí, nepříznivý konec těhotenství, porodní komplikace nebo celkový zdravotní stav dětí. Porodnost v kontaminovaných oblastech muže být nižší kvůli obavě mít děti a tuto otázku navíc činí nejistou vysoký počet interrupcí.

Pokud jde o vrozené malformace, od roku 1986 je hlášen mírný, ale stálý nárůst jak v kontaminovaných, tak nekontaminovaných oblastech Běloruska. Nezdá se však, že by to souviselo s radiací – pravděpodobně jde pouze o důsledek lepší registrace těchto případů – do roku 1986 byla registrace vrozených vad v SSSR na velmi nízké úrovni (tzn. že tyto vady nebyly registrovány).

U populace vystavené radiaci z Černobylu byly hlášeny příznaky stresu, deprese, úzkosti (včetně posttraumatických stresových symptomů) a medicínsky nevysvětlených fyzických symptomů. Ve třech studiích se zjistilo, že u obyvatel, kteří byli vystaveni ozáření, byla hladina úzkosti dvakrát vyšší než u kontrolních skupin. Psychické a sociální problémy jsou přičítány tomu, že lidé v zasažené populaci byli oficiálně označeni nálepkou „oběti“ a na základě toho přijali tuto roli.

V oblasti zemědělství i nadále nejvýznamněji přispívají k interním dávkám u lidí cesium 137Cs v mléce a mase a v menším měřítku i 137Cs v rostlinné potravě a zemědělských plodinách. Jelikož koncentrace aktivity 137Cs jak v zelenině tak píci pro zvířata se v posledním desetiletí snižuje velmi pomalu, bude 137Cs i v příštích desetiletích nejvíce přispívat k interním dávkám. Význam jiných radionuklidů s dlouhým poločasem rozpadu jako 90Sr, izotopy plutonia a americia 241Am je z hlediska dávek u lidí zanedbatelný.

TIP: Černobylská havárie: Katastrofa minutu po minutě

Koncentrace 137Cs v zemědělských potravinářských produktech vyráběných v oblastech postižených spadem z Černobylu jsou v současnosti již celkově pod akční národní i mezinárodní úrovní. V některých omezených oblastech s vysokou kontaminací nebo s chudou půdou se však v mléce stále mohou nacházet koncentrace 137Cs, které převyšují národní akční úroveň 100 Bq na kilogram. 

Pokud jde o kontaminaci vod, radioaktivita z Černobylu zasáhla povrchové vodní systémy v oblastech blízko elektrárny, ale i v mnoha jiných částech Evropy. Vzhledem k obecně menšímu spadu a nižší bioakumulaci nebyl obsah 90Sr v rybách významný pro dávky u lidí. V současné době jsou již hladiny 137Cs a 90Sr ve vodě a rybách v řekách, otevřených jezerech a nádržích nízké. V některých bezodtokových jezerech v Bělorusku, Rusku a na Ukrajině však zůstanou ryby i voda kontaminovány radioizotopem 137Cs ještě v následujícím desetiletí.

Černobyl dnes

Dnes se zničený reaktor černobylského 4. bloku skrývá pod mohutným železobetonovým sarkofágem, jehož cena včetně řešení dalších následků exploze se pohybuje kolem dvou miliard dolarů. Podle expertů je třeba tuto ochranu před radioaktivitou každých 40 let obnovit. Okolo elektrárny jsou dvě zóny: 10 a 30kilometrová; ve vnitřní zóně je úplný zákaz jakéhokoliv pohybu s výjimkou exkurzí a osob, které pracují v elektrárně.

Ve 30km pásmu kolem elektrárny pak probíhá druhá etapa vyklizovacích prací, která navazuje na první etapu probíhající v letech 1986–1989; ta měla charakter nouzový a záchranný. Cílem právě probíhající druhé etapy je skrývka miliónů metrů krychlových svršku zeminy, která je do hloubky 3 centimetrů zamořena 137Cs a 90Sr. Ze zamořené půdy rostou deformované borovice s hnědooranžovými, různě pokroucenými korunami.

Ve vnější zóně je vesnice, do které se především starší lidé rok po havárii vrátili. Dnes jich tu žije asi 600. Na život si nestěžují, dostávají totiž finanční dávky od vlády. Dvakrát týdně jim vozí autobus základní potraviny z území mimo zóny.

Ještě nedávno byly v provozu dva reaktory této elektrárny. 15. prosince 2000 byl ale poslední z nich odstaven na nátlak západoevropských zemí, a to především z psychologických důvodů. Mnoho lidí tak přišlo o práci. Někteří zaměstnanci elektrárny však zůstávají a pracují na likvidaci, zajištění a pozorování elektrárny.

Kam jít, když se blíží apokalypsa? Italský výrobce jachet Jet Capsule navrhuje důvěřovat hladině oceánu. Svému projektu říkají UFO, neboli Unidentified Floating Object (neidentifikovatelný plovoucí objekt).

UFO mohou soběstačně plout po hladině oceánu, aniž by spoléhaly na zdroje z okolního světa. Plavidla o průměru 12,5 metrů se pohybují líně, rychlostí maximálně 6,5 kilometrů za hodinu a k pohonu využívají elektromotor. Nezbytnou elektrickou energii jim dodávají solární panely o ploše 40 čtverečních metrů, využít ale lze i větrné či vodní turbíny. Na palubě bude i zařízení na odsolování mořské vody, stejně jako zařízení pro zavlažování. 

TIP: Plovoucí domy navrhují i francouzští architekti

Společnost Jet Capsule aktuálně hledá investora, který by zaplatil náklady na vývoj a výrobu prvního prototypu. Koncová cena při sériové výrobě by se poté měla pohybovat okolo 200 tisíc dolarů, tedy zhruba 4,6 milionu korun.

„Mám ráda, když lidé zažívají protichůdné pocity – na straně jedné stojí sladká chuť lahodného dortu, na druhé pak realita jak ji vnímáme očima,“ říká o svých dortech talentovaná umělkyně. Katherine není cukrářkou v pravém slova smyslu, je všestrannou umělkyní a originální dortíky jsou jen jedním ze způsobů jejího uměleckého vyjádření. Ostatně posuďte sami – je libo setnutého holoubka, realisticky vyvedenou mihuli potoční, či snad raději lidské srdce?

Všude bylo plno květin, na domech vlály vlajky, v ulicích se tísnili svátečně oděné děti i dospělí. Obec očekávala návštěvu nejvzácnější! Na svatbu svého prasynovce Karla se Zitou Bourbonsko-Parmskou se chystal i stařičký mocnář František Josef I. 

Skvostné šaty, dary i video

Pohádková svatba se konala na zámku Schwarzau a vstoupila do historie tím, že na ní byl pořízen první filmový záznam císařské rodiny. Hostem byl i následník trůnu František Ferdinand d'Este, s nímž ženich udržoval srdečné vztahy. K obřadu, který se konal ve francouzštině, kráčel jako první ženich v uniformě lotrinského dragouna zdobenou řádem Zlatého rouna. Úchvatný byl i pohled na nevěstu v drahocenných šatech z hedvábí krémové barvy s živůtkem z bruselských krajek upnutým až ke krku a dlouhou vlečkou, protkanou bourbonskými liliemi.

Slavnostní proslov pronesl sám císař a při prvním přípitku zdůraznil, jak se raduje z tohoto svazku i z nového člena staroslavného domu Habsburků. Svatební dary, mezi nimiž vévodil briliantový diadém od císaře a dvaadvacetiřadý perlový náhrdelník, který Karel věnoval novomanželce, obdivovali všichni hosté.

Pět dlouhých tabulí se prohýbalo pod tíhou vybraných lahůdek, nápojů i květin. Na zlatých talířích se podávala zeleninová krémová polévka, zaječí paštika svatého Huberta, langusty, jehněčí plec či plnění mladí krocani. Z parmské princezny se stala habsburská arcivévodkyně. Začínal jí ale život, který jí připravil v budoucnu spíš bolest, než radost a slávu.

TIP: Poslední císař Rakousko-Uherska: Jak se Karel I. připravoval na převzetí vlády?

Líbánky strávili mladí manželé v Reichenau a na oficiální svatební cestě projeli jižní část monarchie, kde navštívili i Karlův oblíbený zámek Miramare u Terstu. Po návratu žili na zámku v Brandýse nad Labem, kde Karel velel místní posádce. Vedli tu obyčejný život běžných měšťanů, proto si velice rychle získali oblibu u svých „sousedů“.

Nový snímek Hubbleova vesmírného teleskopu zachycuje zvláštní protoplanetární mlhovinu přezdívanou Rudý obdélník. Ta obklopuje hvězdu HD 44179 podobnou Slunci v podobě, jakou bude mít ke konci svého životního cyklu. Výjimečný tvar jí dávají oblaka hvězdného plynu a prachu – astronomové zatím neodhalili, proč má tak podivnou podobu. Víme ale, že HD 44179 je s velkou pravděpodobností binární systém a někde v okolí centrální hvězdy se tedy nachází i druhý skrytý společník. Pokud vás láká spatřit Rudý obdélník na vlastní oči, zapátrejte v souhvězdí Jednorožce asi 2 300 světelných let od Země.

Básník, novinář, ale především ostrý kritik monarchie. A právě poslední zmíněné se Karlu Havlíčku Borovskému stalo osudným a zajistilo mu jízdenku do tyrolského Brixenu. Jeho tři a půl roku trvající vyhnanství skončilo 27. dubna 1855.

TIP: Cílová stanice Brixen: Jak se žilo Karlu Havlíčku Borovskému v rakouském exilu?

Přestože byl Havlíček odtržen od domova i přátel, dělaly mu dva roky společnost manželka s dcerou. V roce 1854 se ale vrátily do vlasti. Svou rodinu mohl následovat až poté, co podepsal protokol, v němž se zavázal zdržet se veřejných aktivit. Pouhý měsíc před jeho návratem z vyhnanství ale milovaná žena Julie zemřela na tuberkulózu. Choroba byla však zjištěna také u zoufalého Havlíčka. Jeho domácí vězení, prostoupené zdravotními obtížemi, omezeným kontaktem s dcerou a nemožností psát skončilo o pouhý rok později, kdy sotva pětatřicetiletý symbol českého kulturního života své nemoci podlehl.

Rozčlenění proudových vojenských letounů na generace není zcela přesné z řady důvodů. Již rozdělení do určitých období ohraničených konkrétními roky je spíše orientační. Dále se generační dělení v proudové éře zabývá pouze stíhačkami a zcela opomíjí bombardéry. Rovněž nelze přehlédnout fakt, že v praxi docházelo k prolínání nejen generací, ale i kategorií vojenských proudových letadel.

Úskalí a problémy

Nejznámější verze členění rozděluje stroje na pět základních generací (včetně 4,5). Máme ovšem i dělení na šest generací s tím, že generace 4,5 se hodnotí jako pátá a původní pátá se stává šestou. Při jiném rozdělení na šest generací se vychází ze základních pěti (včetně 4,5) a jako šestá jsou označovány ještě neexistující letouny budoucnosti. Vzhledem k tomu, že nejpoužívanější „pětigenerační“ rozdělení začíná rokem 1945, pomíjí často válečné letouny.

V některých případech si autoři dělení pomáhají přidáním nulté generace, která zahrnuje ty stroje, které vznikly a byly případně zavedeny do výzbroje před květnem 1945. V takovém případě je generací de facto šest a při odbourání podivné výjimky ve formě generace 4,5 je jich dokonce sedm. A toto rozdělení je pravděpodobně nejpřesnější z historického, taktického i technologického pohledu. 

Generace 0 (1)

První proudové letouny se objevily již před vypuknutím druhé světové války, ale k sériové výrobě a nasazení došlo až v jejím průběhu. Na špici vývoje se dostalo nacistické Německo, a kdyby nedošlo k diletantským zásahům do výroby a jejich nasazení, mohly by válku prodloužit, ne-li dosáhnout patového výsledku, uvědomíme-li si, že SSSR zůstal pozadu ve vývoji a nedisponoval do konce války ani funkčním vzorem proudového bojového letounu.

Pomineme-li zkušební typy Heinkel He 178 a britský Gloster Squirt, dostala se do výzbroje jako první německá stíhačka Messerschmitt Me 262 Schwalbe, jež byla nasazena do boje na jaře 1944. Jejím protivníkem mohl být především Gloster Meteor F.1, který však sloužil přednostně k ničení střel V-1.

Koncem války se dostal do přípravy sériové výroby rovněž britský De Havilland D.H.100 Vampire. Vzhledem k relativně nízkému výkonu (tahu) tehdejších proudových motorů byly Schwalbe i Meteor řešeny jako dvoumotorové.

Obecně lze konstatovat, že Němci pokročili nejdále, jednalo se především o použití šípových křídel a motorů s axiálním kompresorem. Přinesli též řadu vyspělých vývojových typů, především Messerschmitt P.1001 s měnitelnou šípovitostí křídel, Focke-Wulf Ta 183, jenž se stal vzorem pro sovětský MiG-15, šípové samokřídlo Horten Ho 229 s motory umístěnými uvnitř profi lu křídla a takzvaný lidový stíhač Heinkel He 162.

Americký P-59 Airacomet sice vznikl v menší sérii, ale zaostával ve výkonech za evropskou konkurencí. Z hlediska výzbroje a avioniky se stroje nulté generace nelišily od svých pístových vrstevníků. 

Generace 1

Do této skupiny jsou obvykle řazeny letouny vyrobené a zavedené do výzbroje v období 1945–1955. Z válečných typů spadají do uvedeného období Meteor a Vampire. V USA zavedli do výzbroje P-80 Shooting Star, jehož sériová výroba začala v únoru 1945. Relativně moderněji byl řešen až F-84 Thunderjet.

Krátce po ukončení války se urychleně rozběhl vývoj v SSSR s využitím ukořistěných německých motorů, letounů a dokumentace. Konstrukce typů Jakovlev Jak-15, Jak-17 a Jak-23, stejně jako Mikojan i Gurevič MiG-9 vycházely z německých vzorů s podvěšenými motory tvořícími spodní část trupu. U Jak-15 dokonce došlo s cílem urychlení vývoje k zavěšení motoru pod upravený trup pístového Jak-3U. Všechny výše uvedené letouny koncepčně patřily k nulté generaci a měly přímá křídla. Jejich službu v první linii většinou ukončila válka v Koreji.

Koncepčně nové byly až MiG-15, F-86 Sabre, narychlo přestavěný F-84 Th understreak, Hunter F.1, Javelin F Mk.1 (první sériový typ s křídlem tvaru delta), J-29 Tunan a J-32 Lansen. Francouzská letecká škola byla trochu opožděna v důsledku okupace, takže první moderní stroj představoval až Mystère B2.

Všechny lze označit za plnohodnotnou první generaci, jelikož dosahovaly těsně podzvukové rychlosti, měly šípovitá křídla a vystřelovací sedačky, ale nemohly bezpečně operovat v noci. Hlavní úkol představoval manévrový boj se stíhačkami protivníka a ničení jeho bombardérů. 

Generace 2

Testy různých výzkumných proudových letounů, počínaje americkým raketoplánem X-1, vedly k překročení rychlosti zvuku, tedy 1 224,67 km/h u hladiny moře při teplotě 15 °C. Tato generace z období zhruba 1955–1960 je počátkem nadzvukové éry, protože vysoká rychlost se považovala za hlavní faktor bojové hodnoty.

Jelikož hlavní úkol stíhacích strojů představovalo ničení strategických bombardérů, které se pohybovaly ve velkých výškách, poklesl požadavek na vedení manévrového boje u některých typů ve prospěch rychlosti. Letouny standardně disponovaly radiolokátorem. Integrální výzbroj tvořily v převážné většině automatické kanóny a objevila se dočasná tendence k odstranění hlavňové výzbroje a jejího plného nahrazení raketami, případně prvními řízenými střelami.

Stroje se již pohybovaly v integrovaném systému protiletecké obrany vybaveném lampově-analogovou technikou (radary a počítače) s fonickým nebo automatickým elektromechanickým přenosem informací. Některé sloužily jako stíhací bombardéry, čímž byl do budoucna položen základ víceúčelových bojových letounů.

Typickými příklady jsou F-100 Super Sabre, F-101 Voodoo, F-102 Delta Dagger, ve své době revoluční F-104 Starfighter, MiG-19 a Su-9, Super Mystère, Lightning F.1 (první stroj, který v experimentálním provedení dosáhl supercruise – schopnost dlouhodobě letět nadzvukovou rychlostí bez přídavného spalování) a J-35 Draken. 

Generace 3

Zde můžeme mluvit o nadzvukové generaci z období zhruba 1960–1970, na kterou měla zásadní vliv válka ve Vietnamu. Jedná se vesměs o letouny, které jsou schopny dosahovat s pomocí přídavného spalování až dvojnásobné rychlosti zvuku a jež mohly vést bojovou činnost v kteroukoli denní dobu.

Typickými představiteli jsou F-106 Delta Dart, F-4 Phantom, F-5 Freedom Fighter, MiG-21, Su-15, MiG-25, Mirage III a J-37 Viggen, první proudový vojenský bojový letoun s dvěma nosnými plochami v tandemu (tzv. koncepce kachna). Zajímavou novinkou byl podzvukový Harrier GR.1 s kolmým startem. Některé z uvedených strojů slouží dodnes.

Při konstrukci draků se rozšířilo používání pravidla ploch a křídel s velkým úhlem šípovitosti a křídel, případně samokřídel tvaru delta. Z hlediska hlavní úlohy se vrátil požadavek manévrového boje, takže většina letounů plnila stíhací i bitevní úkoly, a proto se ve výzbroji objevily řízené střely k ničení pozemních cílů a protiradiolokační řízené střely. Jednoznačně zvítězily integrované automatické kanóny, jež se osvědčily zvláště v šestidenní válce. Novinkou se staly vystřelovací sedačky s možností použití v nulové výšce při nulové rychlosti.

Vzrostl dosah palubních radarů i řízených střel, elektronické systémy přešly na použití tranzistorů, tyristorů a specializovaných odolných elektronek. Součástí avioniky se staly jednoduché palubní počítače a pozemní řídicí a kontrolní stanoviště již používala výpočetní techniku v širokém rozsahu. Dosah radiolokátorů dosahoval až několik set kilometrů a v široké míře se také objevily prostředky elektronického rušení a (radio)elektronického boje.

Generace 4

Jedná se především o typy s měnitelnou geometrií křídel z období přibližně 1970–1980. Stále existují stíhací bombardéry, které plní v některých případech i úkoly podpory pozemních sil. Dále vzrostl požadavek na manévrovací schopnosti z hlediska jak vzdušného boje, tak útoků na pozemní cíle v nízkých letových hladinách. Typickými představiteli jsou F-111, F-14, F-15, Mirage F.1, MiG-23/27, Su-24 a Tornado IDS.

Měnitelná geometrie křídel umožňovala vylepšit takzvanou letovou obálku a do určité míry zefektivnit letecký provoz, na druhou stranu se jednalo o poměrně nákladné řešení z hlediska výroby i provozu strojů. Prakticky všechny typy letounů se daly používat buď v několika specializovaných verzích, nebo jako víceúčelové.

Na základě pokroku ve vývoji počítačů především v USA učinili první kroky k digitalizaci bojiště a pracovního prostoru pilota. Rozšířilo se použití dopplerovských radiolokátorů a zvýšila se operační rychlost počítačů. Výrazně se zúžilo spektrum vyráběných typů i počet výrobců. V konstrukci draků se poprvé objevily kompozity.

Generace 5 (4,5)

Tato technologicky a takticky přelomová generace let přibližně 1980–2000 byla zaměřena na výrazný růst manévrovacích schopností bojového letounu v rámci digitalizovaného bojiště informační války. V elektronice převládly integrované obvody a čipy a v konstrukci radarů nahradily ploché fázované antény s digitálním tvarováním elektronového svazku starší parabolické.

Při konstrukci draků se rozšířilo použití koncepce kachna, dvojitých svislých ocasních ploch na křídlech (tzv. psích zubů) a vztlakové síly trupu. Výrazně vzrostlo zastoupení kompozitů. První krok představoval americký revoluční F-16 Fighting Falcon, který měl být původně čistou stíhačkou určenou ke smetení letectva Varšavské smlouvy z oblohy. Dalšími reprezentanty jsou F-18 Hornet, EF 2000 Typhoon, Mirage 2000, Rafale, MiG-29, MiG-31, Su-27, J-39 Gripen a Chengdu J-10.

Jedná se o víceúčelové, v různých provedeních jedno- i dvoumístné letouny schopné plnit široké spektrum úkolů v kteroukoli denní dobu v jakémkoli počasí. Nové motory většině umožňují dosahovat supercruise. Klasické přístroje v kokpitu nahradily velkoplošné obrazovky a průhledové displeje. Součástí avioniky jsou dvouúčelové radiolokátory velkého dosahu, systémy kontroly letu a činnosti systémů a elektronického boje.

Konstruktéři se zaměřili na snížení radarové odrazné plochy a integraci systémů elektronického boje zaměřených na snížení pravděpodobnosti detekce letounu. Výzbroj tvoří řízené střely různého dosahu, specializované zbraňové a elektronické kontejnery a přesné letecké bomby s různým způsobem navedení. Stroje se pohybují v systémovém informačním prostředí, které zajišťuje elektronický sběr, transfer, vyhodnocení a distribuci informací mezi letadlem, pozemními a vzdušnými stanovišti, družicemi a bezpilotními letouny.

Generace 6 (5)

Tato dosud poslední generace je velmi úzká a tvoří ji letadla využívající od prvopočátku konstrukčně technologii stealth. Reprezentanty jsou F-22 Raptor a F-35 Lightning II. Ve fázi vývoje jsou ruský PAK FA a čínský J-20. Žádný z letounů nebyl bojově nasazen a hodnocení jsou rozporná hlavně kvůli efektivitě použité technologie stealth.  

Podle toho, co víme o řekách a korálových útesech, se v místech ústí řek do oceánu korálové útesy obvykle nevyskytují. Nový objev amerických a brazilských vědců tuto teorii ale zpochybňuje. Američtí a brazilští vědci zkoumali ústí řeky Amazonky do Atlantickém oceánu a objevili v něm rozsáhlé korálové útesy.

TIP: Amazonské pralesy hnojí prach přilétající ze Sahary

Už dříve se sice objevovaly kusé zprávy o podezřelém výskytu korálových druhů ryb v ústí Amazonky, vše se ale potvrdilo až nyní. Badatelé na palubě výzkumné lodi RV Atlantis prohledali dno v ústí Amazonky pokročilým sonarem, a nakonec se jim podařilo shromáždit dostatek důkazů a vzorků, které tento překvapivý objev potvrzují.

Zkázu neptačích dinosaurů přivodil meteorit, který dopadl před 66 miliony let u dnešního Chicxulubu na Yucatánu. Podle nového výzkum šlo ale jen o poslední hřebíček do rakve.

Britští vědci zpracovali moderní statistický model, z něhož vyčetli, že dinosauři postupně vymírali možná až celých 50 milionů let před dopadem osudného meteoritu. Jednotlivé druhy dinosaurů prostě mizely rychleji, než se objevovaly druhy nové. Masové vymírání spojené s dopadem meteoritu je pak „jen“ dorazilo.

TIP: Vědci hodlají vrtat v kráteru Chicxulub, aby přišli na kloub mechanismu masového vymírání

Ústup dinosaurů měl nejspíš celou řadu příčin. Podílel se na něm postupný rozpad velkých kontinentů Laurasie a Gondwany a intenzivní vulkanismus, Svou roli ale sehrálo i kolísání hladiny oceánu a zřejmě i rozmach tehdejších savců. 

Hemofilie byla jednou z nejznámějších chorob, která postihovala evropské panovnické domy. Jde o geneticky podmíněné onemocnění projevující se poruchou srážlivosti krve, která vede ke krevním výronům do svalů či kloubů, přičemž tělo má omezenou schopnost krvácení zastavit. Cévní stěny hemofiliků jsou velmi křehké, takže každé přepětí nebo sebemenší poranění vyvolá prasknutí cévy, což může být i smrtelné.

Objev choroby

První písemné zmínky o hemofilii se dochovaly z 2. století našeho letopočtu v židovských textech. Podle nich bylo upuštěno od rituální obřízky u třetího syna ženy, jejíž dva první synové po ní vykrváceli. V 10. století popsal jeden lékař nemoc mužů, kteří vykrváceli po drobných úrazech. Podobně se v jednom arabském lékařském pojednání z 11. století psalo o nezvyklém krvácení, které vyvolal banální úraz a které vedlo k úmrtí malého chlapce. O století později popsal podobné případy jeden z klíčových středověkých židovských filozofů, lékař Moše ben Majmon (1135–1204).

První moderní studii o této nemoci publikoval v roce 1803 americký lékař John Conrad Otto (1774–1844) pod názvem Zpráva o sklonu ke krvácivosti v některých rodinách. Název „hemofilie“ přiřadil nemoci v roce 1828 švýcarský specialista Friedrich Hopff. V 19. století sice nemoc již znali, ale nedokázali ji léčit. Od roku 1840 mohli aplikovat přímou krevní transfuzi, nicméně nebylo možné uchovávat krevní konzervy. Proto se hemofilici dožívali průměrně pouze třinácti let. Až použití krevní plazmy, rozlišení dvou typů hemofilie a izolování srážecího faktoru VIII v průběhu 20. století umožnilo účinnou léčbu.