Kolem všech velkých planet Sluneční soustavy najdeme systém prstenců, přičemž nejvýraznější útvary tohoto typu obepínají Saturn. Ostatně jeho prstenec zaznamenal svým primitivním dalekohledem již Galileo Galilei a podstatu zmíněného objektu později vysvětlil Christiaan Huygens. Družice Pioneer objevily prstence u Jupitera, načež se je podařilo zachytit rovněž u Uranu a Neptunu, a to jak ze Země – při sledování zákrytů hvězd planetami –, tak prostřednictvím Voyagerů přímo na místě. 

Zajímavostí jistě je, že v roce 2014 se podařilo prstenec identifikovat také u planetky (10199) Chariklo měřící asi 250 km a v roce 2008 byl oznámen objev tohoto útvaru kolem Saturnova měsíce Rhea. Ve druhém zmíněném případě se však prstencová hypotéza při dalších průletech sondy Cassini nepotvrdila. 

Obecně můžeme o planetárních prstencích říct, že se nejedná o pevné struktury, ale o samogravitující systém malých částic, převážně ledových zrn pokrytých prachem. Původ těchto zajímavých útvarů s nejvyšší pravděpodobností souvisí s vývojem soustavy přirozených satelitů. Mohlo tak dojít například ke slapovému roztrhání měsíce či měsíců, z jejichž pozůstatků se pak prstenec zformoval. Nebo se naopak jedná o zbytky primárního materiálu, z něhož by – nebýt gravitačního vlivu ostatních souputníků – vznikl další měsíc. Hypotézy o zrodu planetárních prstenců se však v současnosti považují za značně nejisté, neboť vykazují mnohé nedostatky.

Cenná chráněná území s velkými zvířaty se obvykle vyskytují daleko od center civilizace a mimo dosah běžných komunikačních technologií. To je dobrá zpráva pro pytláky a komplikace pro strážce těchto území, kteří se snaží s pytláky bojovat.

Společnosti Dimension Data a Cisco proto přicházejí s konceptem Connected Conservation, čili s technologiemi propojené ochrany přírody. Chtějí zapojit do boje s pytláky sofistikovaně propojené průzkumné drony, pokročilé senzory a komunikační sítě, které budou tato zařízení propojovat s řídícím střediskem ochrany.

TIP: Proti pytlákům pomáhají i analýzy DNA

Takto připravená ochrana chráněných území bude sledovat všechny příchozí, pomocí biometrického skenování zjistí, co jsou zač, a pak se podle toho zařídí.

Stovky mrtvol v různém stupni rozkladu a hejna neodbytného hmyzu. Ne, nejde o výjev z hororového filmu, ale o realitu výzkumného střediska nedaleko města Knoxville v americkém Tennessee. Jedná se o takzvanou „farmu mrtvol“, na které odborníci z Antropologického ústavu University of Tennessee zkoumají, jak se lidské tělo rozkládá v různých podmínkách. Toto vědecky velmi cenné pracoviště, jehož výsledky pomáhají kriminalistům, založil v roce 1981 antropolog William Bass. 

Farmy mrtvol 

Plocha obehnaná ostnatým drátem zabírá deset tisíc metrů čtverečních. Každý rok zde přibude okolo stovky mrtvých těl, jež jsou následně umístěna v nejrůznějších prostředích: například ve vodě nebo v odstaveném automobilu. To umožňuje specialistům sledovat, jak přesně probíhá jejich rozklad. Tyto znalosti se pak uplatňují při ohledávání skutečných obětí vražd.

Pohled na „studijní proces“ není hezký. Nejprve se na tělo vrhnou mouchy a nakladou svá vajíčka do očí, úst a tělních otvorů. Pokud je na těle třeba jen lehké zranění, nakladou mouchy vajíčka i do rány. Díky hmyzu tak může policie později určit, jaká zranění oběť utrpěla, i když už nejsou na rozkládajícím se těle patrná. Podle životního cyklu hmyzu lze také stanovit, kdy vlastně ke smrti oběti došlo. Kromě hmyzu však vědce zajímají i další vlivy, například prostředí nebo teplota. Na základě těchto poznatků pak mohou kriminalisté zjistit, zda nebyla oběť zavražděna mimo místo činu, protože míra jejího rozkladu neodpovídá tamním podmínkám.

Nebožtíci ve službách vědy

Přestože se to může zdát trochu bizarní, výuka na mrtvolách je na lékařských fakultách běžnou praxí. Právě pitva totiž medikům poskytuje nejlepší možnost seznámit se s anatomií lidského těla.

„Pouze student, který získá informace na reálném lidském těle, má dokonalý trojrozměrný vjem a bude dobrým lékařem. Pitvy navíc slouží k ověřování nových chirurgických přístupů,“ říká Karel Smetana, přednosta Anatomického ústavu 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Pražští medici si přitom na nedostatek lidí, kteří se rozhodli věnovat svoji tělesnou schránku do služeb vědy, nemohou stěžovat.

„Registrujeme kolem sedmi tisíc zájemců, přičemž za rok potřebujeme přes padesát těl. Jedno tělo stačí pro dvě skupiny studentů o dvanácti až patnácti členech,“ sděluje Smetana a upřesňuje podmínky, které je třeba před „odkázáním“ těla škole splnit: „Zájemce podepíše smlouvu, ale v případě, že si to později rozmyslí, může z registru kdykoliv vystoupit. Dárce nedostává žádnou odměnu a po pitvě jsou jeho ostatky zpopelněny. Pokud si to dotyčný přeje, mohou si pak příbuzní jeho popel vyzvednout.“

Existuje ale i jiná možnost: Podle zákona mohou zdravotnická zařízení poskytnout k výuce těla, k nimž se do 96 hodin pozůstalí nepřihlásí. V praxi k tomu ale dochází jen málokdy.

Obchod s kostmi a ledvinami

Na rozdíl od USA, Velké Británie nebo Německa, kde o svém těle člověk rozhoduje v poslední vůli nebo tak učiní jeho rodina, se v Česku vyžaduje souhlas rodičů či zákonných zástupců pouze u nezletilých a nesvéprávných – u ostatních se podle zákona uplatňuje princip předpokládaného souhlasu. To znamená, že pokud zemře vhodný dárce, nemusejí se lékaři nikoho ptát a orgány použijí. „Praxe je ale taková, že příbuzné o případném odběru informujeme, a pokud nesouhlasí, jejich přání respektujeme,“ uvádí Lucie Baudyšová z celorepublikového Koordinačního střediska transplantací.

V roce 2014 provedli lékaři v sedmi transplantačních centrech 846 transplantací. Z toho 57 % bylo provedeno v největším z těchto institutů, v pražském IKEMu. Celkově se nejčastěji transplantují ledviny, přičemž většina transplantací je od kadaverózních, tedy zemřelých dárců. Pokud však člověk nesouhlasí s tím, aby bylo jeho tělo později použito při transplantaci, může se přihlásit do Národního registru. Tělo registrované osoby je pak nedotknutelné. V celé republice ale existuje pouze asi tisíc takových lidí.

Lidová moudrost ironicky označuje rychle a riskantně jezdící motorkáře za dobrovolné dárce orgánů. Pravda je však taková, že motorkáři, kteří se stanou obětí havárie, mají orgány často velmi poškozeny. Nejčastějším dárcem tak zůstává člověk kolem padesáti let, jenž zemřel na krvácení do mozku.

Dárcovství orgánů však není jen bohulibou činností, ale i výnosným nelegálním byznysem. V řadě zemí, především v USA, existuje kritický nedostatek orgánů, a ve Státech tak například právě teď čeká na ledvinu téměř sto tisíc lidí. Pacienti tedy často cestují do chudých zemí pro orgán, který překupníci zprostředkují od lidí žijících v bídě. K nedobrovolným „dárcům“ se často připojí také oběti únosů, k nimž za tímto účelem dochází nejčastěji v Indii, severní Africe, na Filipínách, v Izraeli, Brazílii nebo Číně. Obchoduje se převážně s ledvinami, ale i s očními bulvami, kostmi, kůží, hypofýzou nebo srdeční chlopní.

Po smrti na výstavu

Za života neznámý, po smrti obdivovaný. Ne, nemluvíme o žádném posmrtně oceněném umělci či vědci, ale o obyčejných lidech, kteří se rozhodli darovat své mrtvé tělo k výstavním účelům. Miliony zájemců se tak mohou velmi detailně podívat na jejich svaly, krevní oběhový systém nebo vnitřní orgány. Mrtvá těla bez kůže „oživla“ díky metodě takzvané plastinace, kterou vytvořil německý lékař Gunther von Hagens v roce 1977. Tělesnou vodu a tuk nahradil plastickou hmotou, a tělo tak zůstalo suché, nerozkládalo se a nepáchlo. Navíc si takto nabalzamovaná těla uchovávala na rozdíl od klasických preparátů ve formaldehydu svoji původní barvu. Odtud už byl pouze krok k nápadu těla vystavovat, přičemž první takový projekt se uskutečnil v Japonsku v roce 1995.

Ne vždy ale tyto výstavy vzbuzují nadšení. Jejich odpůrci je považují jen za pouhou show bez úcty k zemřelým. Nahrává jim skutečnost, že mrtvoly jsou někdy stylizovány do zvláštních pozic a jedním z exponátů je i těhotná žena s rozevřeným břichem, ve kterém je vidět plod. Ozývají se také hlasy zpochybňující původ těl – spekulovalo se, že může jít o těla čínských politických vězňů.

Pořadatelé jakékoliv protiprávní zacházení odmítají a výstavu berou jako nejlepší učebnici anatomie. Tak či onak, jedno je jisté: v prvé řadě jde o velký byznys – víkendová vstupenka na poslední pražskou výstavu stála 350 korun a preparované tělo je také možné zakoupit, přičemž za kompletní postavu zaplatíte 69 615 eur (asi 1,8 milionu korun). Nabídka je však dostupná pouze vědcům.

Dva mrtví a pět pohřešovaných, to je bilance zhroucené cyklostezky vinoucí se v okolí pláže São Conrado v brazilském Riu. Cyklostezka je jednou z nových staveb, které mají u příležitosti blížících se letních olympijských her světu představit Brazílii jako rozvíjející se a prosperující zemi. Stavba, která byla slavnostně otevřena teprve letos v lednu, v přepočtu vyšla na 260 milionů korun.

Stezka vede několik metrů nad pláží a strmými útesy a měří několik kilometrů. Její originální řešení bylo zpočátku oceňované a měla se stát pýchou brazilské metropole, brzy po otevření se ale objevily problémy – kritici stavby poukazovali na rychlé opotřebení konstrukce a celkovou nekvalitu stavby. Podle očitých svědků bylo v době neštěstí na stezce pět lidí. Oficiální příčina zhroucení cyklostezky zatím není známá, svědci ale potvrzují, že bezprostředně před jejím zborcením do ní narazila mohutná mořská vlna.

Pokračující válka v Sýrii stále přiživuje největší humanitární krizi dnešní doby. Do pohybu se dala spousta lidí, kteří z nejrůznějších důvodů riskují cestu do Evropy.

Pohyb běženců po Evropě vyvolává celou řadu problémů a obav, které je nutné bezodkladně řešit. Řada z nich souvisí s tím, že náporu běženců v první linii čelí méně ekonomicky zdatné země, na jejichž území pak běženci žijí v neutěšených podmínkách.

Se zajímavým řešením nedávno přišel řecký architekt Spiros Koulias ze skupiny 360 Architects. Navrhl ambiciózní 22-patrovou budovu (SLICE) Refugee Hospitality Center, která by byla zapuštěná přímo do útesu nad mořem.

TIP: Architektura na pobřeží stojí za pozornost

Do těchto budov by vstupovali běženci, kteří by zde byli prověřeni a úředníci by rozhodli o jejich dalším osudu. Evropa by měla celý proces pod kontrolou a běženci by se nemuseli trmácet těžce zkoušeným Řeckem.

Mohlo by se zdát, že galaxie jsou společenské a rády se shlukují do velkých skupin, které označujeme jako kupy. Ve skutečnosti za to ale může gravitace velkého množství temné hmoty i jednotlivých galaxií, která drží kupu pohromadě a nutí členy uskupení chovat se jako jedna entita. Kupy mohou obsahovat 100 až 1 000 galaxií a jejich průměr se může pohybovat od 5 do 30 milionů světelných let.   

Kupy galaxií nemají dobře definovaný tvar, a proto je velmi obtížné určit, jak jsou vlastně velké – kde začínají a kde končí. Astronomové odhadují, že střed kupy Fornax se nachází ve vzdálenosti asi 65 milionů světelných let od nás. Mnohem přesněji ale víme, že tato kupa obsahuje skoro šedesát velkých galaxií a asi stejný počet těch malých trpasličích.

Vesmírný kanibal

Ve středu této kupy se nachází objekt, který astronomové řadí mezi takzvané cD galaxie – galaktické kanibaly – na snímku je zachycen jako prostřední z trojice jasných difúzních skvrn na levé straně. Kanibalské galaxie jako tato (NGC 1399) se podobají eliptickým galaxiím, ale jsou větší a mají rozsáhlou slabou obálku. Tyto vlastnosti získaly postupným pohlcováním menších galaxií, které jsou působením gravitace vtahovány do samotného středu kupy.

Astronomové nedávno zachytili tento vesmírný kanibalismus v přímém přenosu – pozorování pomocí teleskopu VST odhalila velmi slabý most mezi NGC 1399 a menší galaxií NGC 1387 napravo. Útvar byl u této dvojice pozorován poprvé a je příliš slabý na to, aby byl vidět na tomto snímku. Most je o něco modřejší než obě galaxie, což naznačuje, že se skládá z hvězd vytvořených v plynu, který byl vyrván z galaxie NGC 1387 gravitačním působením souseda NGC 1399. Přestože je celkem málo důkazů o probíhajících interakcích v rámci kupy Fornax, zdá se, že přinejmenším NGC 1399 se stále krmí hmotou svých sousedů.

Superhmotná černá díra uprostřed Seyfertovy Galaxie

V dolní části snímku se nachází velká spirální galaxie s příčkou NGC 1365, která je klasickým příkladem tohoto typu galaxií – nápadná příčka prochází centrální částí galaxie a spirální ramena vycházejí z konců této příčky. A jak už to bývá u galaxií v kupě, i v případě NGC 1365 najdeme něco, co není patrné na první pohled. NGC 1365 je klasifikována jako Seyfertova Galaxie – má jasné aktivní jádro, v jehož středu se ukrývá superhmotná černá díra.

Někdy vzniká dojem, že se koncil zabýval, pokud ne výhradně, potom převážně osobou českého reformátora Jana Husa. Jako kdyby šlo jen o to odsoudit ho a spolu s ním i dalšího radikálního ducha, Jeronýma Pražského. Tato optika však není správná. Koncil se sešel v první řadě proto, aby se pokusil obnovit jednotu rozštěpené církve. To byl jeho hlavní cíl.

Ve městě je zatvrzelý muž

Jan Hus se objevil v Kostnici již 3. listopadu roku 1414 a ubytoval se u vdovy Fídy v ulici sv. Pavla. Je zajímavé, že se vědělo, že kazatel dorazil do místa jednání koncilu, neboť již druhý den po příjezdu advokát jeho žalobců Michal de Causis přitloukl na kostelní dveře veřejné udání, že je ve městě zatvrzelý muž podezřelý z kacířství. V této propagandě pokračoval i řadu následujících dní. Kostelní dveře, to nebylo jen tak ledajaké místo, naopak. Právě na ně, jako jedno z center městské komunikace, se přitloukaly dokumenty s tím, že se s nimi bude moci seznámit co nejvíce lidí.

Hus zatím neopouštěl svůj příbytek, ale každý den sloužil mši. Tato poklidná každodennost ho poněkud ukolébala. Protivníci a oponenti se však snažili dosáhnout změny, neboť byli hrubě nespokojeni s tím, že se vlastně nic neděje. Jak to, že Hus ještě není zatčen? Jak to, že vůbec žije – měl už dávno shořet na hranici.

Začátek konce

Psal se 28. listopad roku 1414 a Hus byl některými duchovními vylákán, aby opustil svůj příbytek, že s ním chtějí mluvit kardinálové. Byla to léčka. Okamžitě skončil ve vězení, z něhož se již neměl dostat na svobodu. Nejdřív byl zavřen v domě jednoho z kostnických kanovníků, odtud však putoval do opravdového vězení, jež se nacházelo na ostrůvku Bodamského jezera. Čekalo jej pravé inkviziční řízení.

Nešťastný Hus doufal, že po Zikmundově příjezdu do Kostnice bude propuštěn. Ten dorazil přesně na Štědrý den, ovšem v nastalých zmatcích byla pře českého reformátora odsunuta do pozadí. Dny ve vězení mu však neubíhaly monotónně, ale v horečné práci. Musel odpovídat písemně na řadu žalob, které na něho došly ke koncilu.

Začátkem března roku 1415 opustil Husův doprovod město a vrátil se do Čech. Tím se Jan dostal do značné izolace, jež byla násobena i faktem, že byl zvyklý být mezi lidmi a nyní byl sám proti koncilu. Zůstal s ním pouze Petr z Mladoňovic, díky jehož deníku toho víme o posledním období Husova života nejvíce.

Nedávný letecký průzkum slavného Velkého bariérového útesu u australského pobřeží nepřinesl dobré zprávy. Významnou přírodní oblast postihlo největší blednutí korálů v její dosavadní známé historii.

Detailní průzkum ukázal, že blednutí postihlo celkem 93 procent Velkého bariérového útesu. Údaj pochází z leteckého snímkování téměř tisícovky samostatných částí Velkého bariérového útesu.

TIP: Unikátní video: Velký bariérový útes pohledem mořské želvy

Podle odborníků jsou hlavně v severní části Velkého bariérového útesu, tedy blíže k rovníku, škody srovnatelné se řáděním několika cyklonů najednou. Blednutí korálu je způsobeno ztrátou symbiotických řas kvůli vyšší teplotě oceánu.

Návrhář designu Joey Ruiter postavil výjimečné sněhové kolo Snoped, s nímž v zimě rozhodně nesplynete s davem. Je to umění smíchané s designem, módou a životním stylem.

Ruiterův Snoped rozhodně není aerodynamický, ani perfektně stabilní. Zaujme svým fascinujícím hranatým tvarem a dramatickým LED osvětlením ve tvaru obdélníku.

Podle samotného autora Snopedu není úplně snadné s tímto strojem jezdit, alespoň ne tak snadné jako u běžných sněžných skútrů. Jenže Snoped je o designu a zážitku, takže by to neměl být takový problém.