Habsburský dvůr hrál důležitou roli v rakouské domácí i zahraniční politice. Byl ztělesněním elegance a přepychu, které si většina obyčejných smrtelníků ani nedokázala představit. I příslušníci jiných panovnických rodů v Evropě hovořili o císařském dvoře ve Vídni s respektem a označovali jej za nejnádhernější a nejlépe organizovaný na světě.

Císařští hofmistři

Při pohledu zvenčí se každodenní život dvora jevil jako něco jednoduchého. Dokonalá souhra tohoto složitého mechanismu a neustálé udržování jeho lesku a fungování na patřičné úrovni však vyžadovaly ohromný aparát, který musel být propracován do nejmenších podrobností: jeho chod musely neustále hlídat ostražité oči, řídit přemýšlející hlavy a případné potíže musely odstranit pracovité ruce. Spočívalo to na bedrech početného štábu lidí, v jehož čele stál samozřejmě sám císař. Podřízení hodnostáři přijímali jeho příkazy a předávali je dalším osobám na stále nižších a nižších úrovních, až k té nejspodnější, kterou nakonec tvořilo služebnictvo, řemeslníci a osoby zaměstnané u dvora za denní nebo týdenní mzdu.

Nejvyšší dvorské úřady mohli zastávat pouze příslušníci nejurozenějších a nejstarších šlechtických rodů v monarchii. V jejich čele stál první nejvyšší hofmistr, který byl v každodenním kontaktu s panovníkem, přijímal většinu jeho příkazů a zajišťoval jejich plnění. Dnes bychom řekli, že byl jakýmsi císařovým výkonným ředitelem. K dispozici měl druhého nejvyššího hofmistra, vlastně svého zástupce, a rozsáhlý štáb úředníků

Společenské centrum monarchie

Vzhledem k velkému množství společenských akcí, které se na císařském dvoře odehrávaly, a vzhledem k jejich významu, zaujímal v úřadu nejvyššího hofmistra velmi důležité místo dvorní odbor pro obřady. Jemu náleželo organizování všech podniků, které zdůrazňovaly vážnost dvora – dvorní slavnosti, procesí, hostiny a plesy, slavnostní recepce, křty, svatby a pohřby, jakož i smuteční slavnosti, včetně rozesílání příslušných pozvánek. V čele tohoto odboru stál zkušený úředník, který nesl titul „ředitel obřadů“ a který měl k ruce vedle sekretáře a koncipisty také vrchní dvorní komisaře a dvorní komisaře, kteří zase zadávali úkoly početné sálové službě, k níž patřili sáloví komorníci, sáloví dveřníci a dvorní ohlašovači.

Sopky svými erupcemi dovedou dávat život, mohou ho ale také brát. Když na to přijde, opravdu velké sopečné erupce mohou ohrozit i celé civilizace. Podle nového výzkumu se to možná stalo slavné civilizaci Mayů.

Mohutné vrstvy sopečného materiálu, které dnes nacházíme a které pocházejí z 6. století, svědčí o gigantické explozi. Doba exploze sopky El Chichón přitom spadá do konce tzv. klasického údobí mayské civilizace – a tedy i jejího největšího rozmachu. Přibližně dvě stě let po katastrofě (kolem roku 800) započal velký úpadek, tohoto dříve velkého národa - Mayové jižních nížin se změnili na primitivní pěstitele kukuřice, Mayové severních nížin se dostali pod vliv Toltéků a Mayové ve vysočinách se změnili v agresivní bojovníky.

TIP: Mayská vesnice pohřbená sopečnou erupcí

Sopka El Chichón se občas ozve i v dnešní obě. V roce 1982 odpálila mohutnou explozi, která zahrnovala zřícení části sopky a výron pyroklastických proudů. Za oběť řádění vulkánu tehdy padlo 9 vesnic a téměř 2 tisíce lidí.

Náš vesmír je podle všeho plný osamělých poutníků – osamělých v pravém slova smyslu – obří planety a objekty až 50× hmotnější než Jupiter totiž nejsou součástí žádných hvězdných systémů. Odborníci odhadují, že takových objektů mohou být v Mléčné dráze miliony a miliardy.

Jednoho ze zástupců těchto osamělých objektů se podařilo nalézt při kontrole dat sesbíraných supercitlivým infračerveným teleskopem WISE. Objekt, který dostal označení WISEA 1147 (WISEA J114724.10-204021.3) je s velkou pravděpodobností hnědým trpaslíkem s hmotností 5 až 10× převyšující hmotnost Jupitera. Od Země jej dělí okolo 175 světelných let a nachází se v oblasti protoplanetárního disku TW Hydrae.

Obří planety a hnědí trpaslíci

Hnědí trpaslíci jsou subhvězdnými objekty - nevyzařují světlo a energii neboť na nich neprobíhá termonukleární reakce. Vyzařují ale rádiové a infračervené záření a někdy také viditelné světlo o velmi dlouhé vlnové délce. Hnědý trpaslík vzniká z protohvězdy, která nemá dostatečnou hmotnost, aby v ní mohly probíhat veškeré termonukleární reakce (kromě slučování deuteria). Z tohoto hlediska se považuje za přechod mezi planetou a hvězdou.

TIP: Fascinující evoluční příběh: Kdysi žhnoucí povrch by dnes neohřál ani vodu na čaj

Trpaslíci s hmotností nad 80 Jupiterů se obvykle stávají plnohodnotnými hvězdami (teplota v jejich jádře jim umožní spalovat lehký vodík), naopak objekty s hmotností menší než 13 Jupiterů ztrácí schopnost slučovat deuterium a stávají se tak obřími planetami. Svou hmotností by 1147 WISEA patřil mezi obří planety, odborníci jej ale přesto považují za hnědého trpaslíka. Jde totiž o velmi mladý objekt - vědci jeho věk odhadují na pouhých 10 milionů let.

Devět měsíců strávila devítiletá Milla Bizzotto z Floridy tvrdým tréninkem. Pět dní v týdnu, tři hodiny denně dřela, aby si mohla splnit svůj sen – absolvovat 24hodinový překážkový běh Battlefrog BFX24 navržený pro jednotky amerického námořnictva. V závodu uběhla přibližně 59 kilometrů a překonala 25 náročných překážek – plazila se pod ostnatým drátem, nebo šplhala po laně…

Svého cíle pak skutečně dosáhla. Dle svých slov chtěla výkonem vyslat povzbudivý impulz generaci líných „iPodových dětí“, do které sama patří. Podle nás se jí to povedlo. 

Dobová pohlednice zachycuje legendární Orient Express, který byl v dobách své největší slávy v železniční dopravě symbolem starosvětského luxusu. Vůbec poprvé vyjel z Paříže do Rumunska 4. října roku 1883 jako speciální vlak pro čtyřicet cestujících.

Pozoruhodná myšlenka pana Nagelmackerse

Všechny je tehdy osobně pozval Belgičan Georges Nagelmackers, v jehož hlavě se nápad na luxusní cestování v dokonale vybaveném vlaku zrodil. Cílem byla Konstantinopol (od r. 1930 Istanbul), ale vlaková souprava mohla dojet pouze do rumunského města Giurgiu, kde železnici křížil cestu Dunaj. Dál bylo třeba cestovat trajektem, lokálními vlaky a lodí. Nagelmackersův nápad však vyvolal náležitou pozornost a jeho společnost Compagnie Internationale des Wagons-Lits et des Grands Express Europeens brzy slavila úspěch.

Spací vozy původně v hnědé a od roku 1919 v typické modré a zlaté barvě začaly křižovat Evropu od Calais a Ostende. Když byl po osmi letech práce v roce 1897 otevřen alpský Simplonský tunel, spojující Švýcarsko a Itálii, výrazně to zjednodušilo spojení mezi Paříží a Benátkami či Milánem. S dokončením nových mostů v Rumunsku a Turecku se stala snáze dostupnou i tehdejší Konstantinopol.

Tři zaručené noci

Simplon-Orient, jak se vlaku v té době říkalo, jezdil především do Milána a Benátek a od roku 1910 také do Terstu. Na několik let přerušila jeho provoz první světová válka. Po ní však nastal mohutný boom cestování po Evropě, ale stále více lidí mířilo i na Střední Východ.

Stěžejní trasa tehdejšího Orient Expresu vedla z Paříže do Vallorbe, Lausanne a Brigue, poté přes Simplonský tunel, Miláno, Benátky, Terst, Bělehrad, Nisch a Crveni Krst. Odtud vlaky směřovaly buď do Sofie a Istanbulu, nebo do Thessaloniki a Athén. Cesta z Paříže do Istanbulu trvala pouze 56 hodin, ovšem cestující se mohli spolehnout na to, že v luxusních spacích vagonech stráví vždy tři noci.

Provoz na tratích Orient Expresu opět přerušil světový válečný konflikt, ale už v prosinci roku 1945 byl obnoven luxusní spoj na trase z Paříže do Terstu. Snahu o obnovení původních tras poznamenávala až do poloviny padesátých let situace v Jugoslávii a Bulharsku, které se po válce ocitly za železnou oponou, takže do roku 1962 fungoval Simplon-Orient už jen jako středně luxusní vlak s dříve nemyslitelnými vozy druhé třídy a v polovině sedmdesátých let tvořili osazenstvo vlaku především turečtí dělníci a chudší turisté.

Znovu na trati

Návrat k bývalé slávě Orient Expresu začal v polovině 70. let 20. století. Švýcarský podnikatel Albert Glatt nechal zrekonstruovat původní vozy do podoby z 20. let a v roce 1976 začal provozovat nostalgické vlaky pod značkou Orient Expressu. Obchodník James Sherwood pak v roce 1977 koupil dva původní spací vozy proslulého vlaku, které se staly základem parku pětatřiceti historických restauračních a lůžkových vozů. Nakupovalo se v muzeích, u soukromých sběratelů i cateringových společností a veškerá technika poté procházela rekonstrukcí s důrazem na obnovení její zcela autentické původní podoby. 25. května 1982 pak vyjel obnovený Venice Simplon-Orient-Express na první z pravidelných jízd z Londýna do Benátek. Zároveň vypukl soudní spor o obchodní značku Orient-Express, v jehož důsledku byl v roce 2008 provoz Glattových vlaků zastaven.

V kupé i u stolu

Společnost, která luxusní pokračovatele klasického Orient Expressu vlastní, v současné době provozuje na evropských trasách dva vlaky. Venice Simplon-Orient-Express jezdí například na trasách Benátky - Innsbruck - Paříž - Calais nebo Benátky - Vídeň - Praha - Paříž - Calais.

TIP: Vlaky naděje i smrti: Znáte nejslavnější železniční tratě?

Sestává z jedenácti lůžkových vozů, tří restauračních a jednoho barového vagonu a dvou vagonů pro přepravu zavazadel a zázemí čtyřicetičlenné posádky. Tu tvoří mimo jiné francouzský šéfkuchař a italští číšníci. Soupravu British Pullman tvoří jedenáct salonních a dva zavazadlové vozy. Cestující mohou sedět buď v kupé pro čtyři nebo u stolů pro dvě osoby. 

Na počátku loňského roku dorazila na palubu Mezinárodní vesmírné stanice nová hračka - kamera Red Epic Dragon umožňující zaznamenávat video v rozlišení 6K (6 144 x 3 160 pixelů) při až 300 snímcích za sekundu. Ideální to výbava pro pořizování dokonale ostrých záběrů nejen uvnitř stanice, ale především venkovních záběrů. Podívejte se na nejnovější, vskutku impozantní video, zachycující naši planetu právě touto novou hračkou.

V podvečer 24. dubna 1854 se vídeňský augustiniánský kostel zahalil do svitu stovek svíček a lesku těch nejhonosnějších rób. Byli tu všichni, kdo něco znamenali, aby byli přítomni velkolepému okamžiku. Císař František Josef si vedl k oltáři svou vyvolenou Sissi, do níž se na první pohled tak bláznivě zamiloval.

TIP: Velký den Sissi a Františka Josefa: Jak vypadaly přípravy na svatbu století?

Mladý panovník v uniformě polního maršála toužebně očekával příchod Alžběty, která, oblečená do nádherných bílých šatů s vlečkou, nervózně svírala kytici bílých růží. Po dlouhém ceremoniálu se vydal svatební průvod směrem k Hofburgu, kde po přijetí nekonečných gratulacích čekala na přítomné dámy a pány slavnostní hostina. Až v pozdních nočních hodinách se směli novomanželé odebrat na lůžku. Téměř pohádkově tak odstartoval slavný milostný příběh, který měl ke skutečné pohádce opravdu daleko.

Když se 23. dubna 1420 narodil do rodiny poděbradské linie pánů z Kunštátu malý Jiřík, nikoho ani ve snu nenapadlo, že si jednou posadí na hlavu královskou korunu. Přesně to se ale o 38 let později stalo...

Jiřího přitom k vládě nepředurčoval ani zářivý původ, ani tradice. Vždyť na českém trůnu se vždy střídali pouze příslušníci významných panovnických dynastií. Jiří ale prokázal nebývalý talent a z hejtmana mladoboleslavského kraje se záhy vyšvihl na čelního představitele kališnického tábora, odkud zamířil na post správce království na nezletilého Ladislava Pohrobka. A když mladičky král roku 1457 zemřel, bylo třeba postavit do  čela země nového panovníka.

TIP: Diplomat Jiří z Poděbrad: Co dělal, než se stal českým králem?

2. března 1458 se nemožné stalo skutečností. Český sněm nezvolil žádného člena vládnoucího domu, ale příslušníka panského stavu domácí šlechty. I přes nesnáze, s nimiž se Jiří musel během své třináctileté vlády potýkat, dokázal svůj úřad hájit až do své smrti v roce 1471.

Britská královna Alžběta II. loni 9. září překonala v délce vládnutí svou praprababičku Viktorii: na trůnu toho dne seděla již 63 let a 216 dní. Na oslavu rekordu vydali Britové nové mince s vyobrazením panovnice, muzeum Madame Tussauds převléklo královninu figurínu do jiných šatů, a potravinářská společnost Kellogg’s dokonce představila speciální cereálie ve tvaru diamantů, perel a zlatých lupínků. O oblíbenosti britské vladařky, potažmo celé královské rodiny zkrátka nemůže být pochyb – v nedávné anketě The Sunday Times o největšího britského panovníka se pro Alžbětu II. vyslovilo 27 % všech dotázaných, čímž porazila Alžbětu I. s 13 % i Viktorii s 12 %. Toto prvenství však lze přičíst také skutečnosti, že většina hlasujících uživatelů nezažila na trůně žádného jiného vladaře. Přesto můžeme bez větší nadsázky prohlásit, že hlavní pilíř oblíbenosti panovnické rodiny představuje právě královna.

Neotřelá gratulace

Ovšem například populární americký komik britského původu Jamie Oliver se k výročí postavil po svém a poslal královně svérázné přání: „Gratulace, Vaše Veličenstvo! Strávila jste třiašedesát let vykonáváním práce, na niž by stačila hlava odlitá z těsnicí pěny!“ A přidal komentář k prohlášení jistého reportéra, že panovnice připomíná vlak, který neúnavně supí dál. „Nemůžete srovnávat královnu Alžbětu a vlaky. Vlaky totiž lidé potřebují – stále slouží, i v moderní éře. Tak prosím nebuďte na vlaky oškliví!“

Ponechme stranou, že pak ještě přirovnal královniny klobouky k neobřezanému šmoulímu penisu. Každopádně tak Oliver prostřednictvím absurdního humoru, přesto však trefně vyjádřil námitky odpůrců monarchie – tedy zda musí Spojené království nadále zůstat královstvím a nemohlo by se proměnit ve federaci republik bez panovníka.

Černá díra na peníze

Důležitou roli v přijímání královské rodiny hraje skutečnost, že její členové žijí mimo jiné z daní svých poddaných. A těm se jejich životní styl může jevit jako černá díra na peníze. Asi nejkritizovanější personou se v tomto ohledu stal princ Charles, pověstný svou vášní pro cestování. Jeho loňský výlet na sever Anglie vyšel veřejnou pokladnu v přepočtu na 850 tisíc korun jednoduše proto, že si následník zaplatil celý soukromý vlak. Dalšího půl milionu spolkla cesta na oblíbený golfový turnaj. A zhruba deset milionů si už z rozpočtu ukousli právníci, kteří se snažili zabránit publikování „velice otevřených“ dopisů, jež Charles v průběhu deseti let adresoval několika ministrům.

Značná část královských peněz pak připadá na udržování rozlehlého Buckinghamského paláce a zámku ve Windsoru. A to není legrace: podle svědectví je minimálně první jmenovaná stavba v takovém stavu, že když prší, musejí tam údajně zachytávat vodu do kbelíků. V technickém zázemí honosných budov se nacházejí bojlery staré 60 let, které každý rok spotřebují energii přibližně za 29 milionů korun. Za kompletní opravu by rodina zaplatila zhruba 1,9 miliardy korun, což je víc, než přijme za celý rok ze státní pokladny. Loni zbylo v rezervách fondu na provoz královské domácnosti asi „jen“ 37 milionů korun.

Drahá monarchie

Až do roku 2011 vždy parlament schválil královskou apanáž na deset let, což se však často zvrhlo do – z pohledu dědičné šlechty nedůstojného – handrkování. Bylo tedy nutné zavést mechanismus, který by byl nejen efektivní, ale také průhledný. Vznikl tak tzv. Sovereign Grant, v uvozovkách kapesné, jež rodina každoročně dostane z pokladnice a musí s ním vyjít.

Částka se počítá z celkového zisku královských pozemků a jedná se o 15 % z příjmu z předloňského roku. Královské pozemky však nejsou, jak by se mohlo zdát, soukromým vlastnictvím panovnické rodiny. Historicky vzato vždy patřily státu a vladař je dostal ke spravování, načež z nich přijímal výnosy. Princip se zachoval dodnes, ale správa majetku přešla na komisi, která rozhoduje o investicích.

Jelikož královské statky vydělaly v roce 2012/2013 celkem 9,3 miliardy korun, dostala rodina pro rok 2014/2015 k dispozici 1,4 miliardy. Kromě toho plynou do jejího rozpočtu peníze z vévodství v Lancasteru (590 milionů) a v Cornwallu (725 milionů), kde vydělává pronájem pozemků a nemovitostí. Třetí zdroj pak představuje královnino osobní investiční portfolio, ale příjmy z něj jsou tajné. Nepůjde ovšem o malou částku, protože britský deník The Telegraph vyčíslil celkové provozní náklady monarchie asi na 111 miliard korun. Může se jednat o velmi nadnesené číslo, přesto je zjevné, že drtivou část výdajů nese rodina sama. I tak ovšem zůstávají její příjmy citlivou politickou otázkou.

Jak přesvědčit mladé

Královna si uvědomuje, že přišel čas se uskromnit, a nebojí se to dát veřejně najevo. Ačkoliv nemusí, platí například daň z příjmu a služebnictvo, které jen v Buckinghamském paláci zahrnuje 600 osob, nutí k maximální šetrnosti: roztržené záclony se zašívají, rozbitý nábytek se spravuje, každá libra, již lze ušetřit při zachování majestátnosti, zůstává v pokladnici.

V očích mladých ve věku 18–24 let se však tato snaha napravit si finanční reputaci míjí účinkem. V roce 2013, kdy podle průzkumů panovala nejsilnější víra ve smysluplnost monarchie v novodobé historii, si stále 56 % příslušníků zmíněné věkové skupiny myslelo, že královská rodina ve skutečnosti nestojí za všechny peníze, které se do ní investují. V té době přitom již fungoval zmiňovaný Sovereign Grant. Na druhou stranu respondenti nad 65 let zastávali většinou přesně opačný názor. Jako vysvětlení uvedené polarity se opět nabízí fakt, že Alžběta II. vládne již přes 63 let, tudíž k ní mají starší ročníky daleko vřelejší vztah.

Dříve narození byli totiž u toho, když ještě coby princezna za druhé světové války řídila armádní vozy a prodělala technický výcvik. Moc dobře si uvědomují, že jako jediná královna v historii britské monarchie dovede vyměnit píchnutou pneumatiku nebo svíčku v motoru. Dost možná stáli mezi diváky, když na ni Marcus Sarjeant v roce 1981 vypálil z bezprostřední blízkosti šest slepých nábojů, a ona pouze uklidnila svého koně a pokračovala v jízdě. Alžběta II. je pro ně hrdinka a zároveň příslušnice vznešeného rodu, která se nebála občas sestoupit na úroveň obyčejných lidí.

Starší generace rovněž vnímaly řadu skandálů a vypjatých situací, jimiž prošla nejen rodina, ale i impérium jako takové – suezskou krizí počínaje a smrtí princezny Diany konče. Ostatně skandály v jistém smyslu provázely i cestu na trůn současné královny a nevyhnuly se ani jejímu manželství.

Milujte se a množte se

Po mnoha turbulencích však nyní monarchie opět zažívá zlaté časy. Svatba „páru snů“ prince Williama a Kate Middletonové přitáhla k televizním obrazovkám na dvě miliardy diváků a narození jejich potomka prince George se stalo mediální událostí číslo jedna snad v každém bulvárním plátku světa. Popularita mladé rodiny pramení i z toho, že se nechovají jako „nadlidé s modrou krví“, ale stojí nohama na zemi uprostřed moderní společnosti. Na svých cestách vtipkují, navzájem se pošťuchují a navíc vřele komunikují s okolím – narození George dokonce oznámili na sociální síti Twitter.

Podle průzkumu z roku 2013 si nyní víc než polovina (53 %) dotazovaných myslí, že by si Británie vedla bez královské rodiny mnohem hůř. A co víc – 74 % respondentů by si vsadilo, že George jednoho dne nastoupí na trůn. Pouhých 9 % účastníků průzkumu uvedlo, že se podle nich z malého prince král nestane, protože v době jeho případné korunovace už bude z Velké Británie republika. Ještě před čtyřmi lety přitom nevyhnutelný rozpad království prorokovalo 25 % pesimistů.

Udržovat neutrální fasádu

Podle reportéra deníku The Telegraph Gordona Raynera je každé královské manželství směsicí profesionality a soukromí. Ať už je osobní život páru jakýkoliv, na veřejnosti musejí oba udržovat „neutrální fasádu“. Takto se například chovali princ Charles a princezna Diana, i když spolu evidentně nebyli šťastní.

Na Williama a Kate však tohle pravidlo neplatí. Jejich obliba staví od počátku na skutečnosti, že z rovnice vypouštějí profesionalitu. Chovají se zcela přirozeně jako zamilovaný a spokojený pár, který je zkrátka těžké nenávidět. Šéfredaktorka australského časopisu Women’s Weekly Helen McCabeová souhlasí a dodává, že „člověk jednoduše musí mít radost z toho, jak se nakonec vyvinul život prince, kterého tolik poznamenala manželská krize rodičů a později také smrt matky“.

Budoucnost královského rodu, a tedy i zachování monarchie jsou podle všeho na řadu let zajištěny. Královská kasa se pomalu vzpamatovává a dává tušit, že krizová opatření nesou ovoce. Otázkou samozřejmě zůstává, jak se na oblibě monarchie a panovnické rodiny podepíše nevyhnutelná smrt Alžběty II. a zevšednění vztahu Williama a Kate. V tomto případě nám ovšem dá odpověď teprve čas.