Během výstavby obytných domů v městě Nevşehir stavbaři nedávno objevili jedno takové podzemní město - svou velikostí se řadí k těm vůbec největším. Pochází z doby byzantské říše, není ale úplně jasné, kdo v něm vlastně žil. Odborníci každopádně odhadují, že ho v době největšího rozkvětu obývalo asi 20 tisíc lidí.

Nově objevené podzemní město zřejmě fungovalo úplně soběstačně. Jeho důmyslné řešení zajišťovalo potřebnou výměnu vzduchu a vody. Vnitřní prostory města mají rozlohu kolem 460 tisíc čtverečních metrů.

TIP: Krajina Kappadokie má mimozemský půvab

Jelikož Kappadokie leží na jedné z nejznámějších invazních tras, byli místní obyvatelé často přepadáni různými cizími agresory, dobyvateli a nájezdníky. Obyvatelé nynějšího města Göreme, ležícího v srdci Kappadokie, záhy poznali, že do této měkké lávové vyvřeliny lze velmi snadno vytesat celé domy, kostely, a dokonce kláštery. V lávové hornině si proto na svoji ochranu vyhloubili podzemní města, v nichž později hledali úkryt rovněž raní křesťané.

Druhá světová válka ukázala velení sovětského vojenského letectva, jak nebezpečné mohou být těžké bombardéry. A vzdušné síly SSSR nedisponovaly žádným stíhacím letounem, který by se takové hrozbě v případném konfliktu dokázal postavit. Sbor lidových komisařů proto v dubnu 1947 vydal urgentní dekret, který nařizoval konstrukční kanceláři Mikojan-Gurevič urychleně zahájit vývoj výkonné proudové stíhačky se silnou výzbrojí.

Inspirace v Německu i Británii

Konstruktéři pojali přelomový stroj jako samonosný středoplošník s křídlem o šípovitosti 35 stupňů, s kruhovým průřezem trupu, šípovými ocasními plochami, stabilizátorem umístěným na konci kýlovky a příďovým podvozkem. K úspěchu zvoleného aerodynamického řešení přispěly výsledky německých výzkumů šípového křídla, které měli Sověti k dispozici. Existují názory, že se inspirovali konkrétním projektem Luftwaffe – stíhacím Focke-Wulfem Ta 183.

Důkazy pro toto tvrzení však neexistují a přes podobný tvar oba letouny vykazovaly i mnoho odlišností. Hlavním problémem zůstával motor, neboť v SSSR neexistovala proudová pohonná jednotka o dostatečném výkonu. Sovětští inženýři se proto obrátili na britskou vládu se žádostí o prodej několika motorů Rolls-Royce Nene.

Sám Stalin považoval tento krok za nesmyslný a neočekával, že by delegace vedená Arťomem Mikojanem uspěla. Britové jí však kupodivu vyšli vstříc. Konstruktéři dovezený motor důkladně prozkoumali a vytvořili jeho nelegální kopii nazvanou Klimov RD-45. Výzbroj rodící se stíhačky zohledňovala válečné zkušenosti německých pilotů, kteří v boji zjistili, že k sestřelu čtyřmotorového bombardéru jsou vhodné kanóny větších ráží.

Nový letoun tak měl disponovat vedle dvojice kanónů ráže 23 mm i mohutnou 37mm zbraní. Prototyp označený I-310 poprvé vzlétl v prosinci 1947. V následujícím roce se rozběhla sériová výroba a od začátku roku 1949 letoun pod označením MiG-15 přicházel k jednotkám. Ještě v témže roce začal výrobce pracovat na zdokonalené verzi MiG-15bis. Disponovala vylepšeným motorem Klimov VK-1 s nižší spotřebou paliva a vyšším tahem a k útvarům se dostávala od začátku roku 1950. Aby pilotům usnadnili přechod na koncepčně nový letoun, připravili v konstrukční kanceláři také dvoumístnou cvičnou verzi MiG-15UTI.

Tvrdý protivník v Koreji

Západu se MiG-15 poprvé představil v korejské válce. O jeho existenci neměli v USA tušení až do listopadu 1950, kdy piloti P-51 Mustang nahlásili, že je napadla formace proudových stíhaček se šípovým křídlem. MiG-15 tak vstoupil na scénu a rychle ukázal, že i americké proudové F-80 či F-84 jsou výkonnostně mnohem slabší. USAF muselo na hrozbu co nejdříve reagovat a učinilo tak nasazením své nejlepší stíhačky F-86 Sabre.

Ačkoliv MiG-15 a F-86 byly srovnatelně výkonné a v soubojích záleželo především na kvalitě pilotů a taktice, v některých ohledech mig svého amerického soupeře převyšoval. Lépe stoupal, měl menší poloměr zatáčky i větší dostup. Disponoval také silnější výzbrojí, i když jeho kanóny byly pro nízkou kadenci a rozdílné balistické vlastnosti vhodné spíše k ničení bombardérů než stíhaček. 

K prvnímu střetu obou protivníků došlo v prosinci 1950, kdy podplukovník Bruce Hinton sestřelil jeden mig. Sovětský stroj ale prokázal svou odolnost – zřítil se až poté, co na něj F-86 vystřílel přes 1 500 nábojů z kulometů. V korejském konfl iktu v kokpitu MiG-15 bojovali Sověti, Číňané i Severokorejci.

Zejména piloti ze SSSR představovali až do konce války pro spojenecké letouny velké nebezpečí. Legendou za kniplem migu se v Koreji stal plukovník Jevgenij Pepeljajev, velitel 196. stíhacího leteckého pluku. Dosáhl celkem asi 19 sestřelů (údaje se v pramenech liší). O dvě či tři vítězství více s MiG-15 vybojoval nejúspěšnější sovětský pilot korejské války Nikolaj Sutjagin.

Jak ukořistit mig

Výcvikem na novém proudovém letounu prošlo i nejlepší spojenecké eso druhé světové války – Ivan Kožedub (62 vítězství nad stroji Luftwaffe). V Koreji velel 324. stíhacímu leteckému pluku, avšak sám proti F-86 startovat nemohl. Velení se totiž tolik obávalo případné ztráty trojnásobného Hrdiny SSSR, že Kožedubovi zakázalo účastnit se bojových letů. I tak jemu podřízení piloti údajně zničili přes 200 letadel. Ještě během konfliktu se nepoškozený MiG-15 dostal do rukou Američanů.

Ve snaze získat moderní letoun nepřítele k prozkoumání zahájily USA operaci Moolah. Prostřednictvím letáků a rádiového vysílání nabídli nepřátelským pilotům, kteří se svým migem dezertují a přelétnou na americké letiště, odměnu 50 000 dolarů. První přeběhlík měl navíc jako prémii dostat dvojnásobek.

V září 1953 skutečně na základně Kimpo poblíž Soulu přistál MiG-15bis, v jehož kabině seděl severokorejský poručík No Kum-sok. Při výslechu prohlásil, že o nabízené odměně nevěděl, přesto 100 000 dolarů obdržel. Nakonec se stal americkým občanem a pracoval jako letecký inženýr pro Grumman, Boeing, General Dynamics a další společnosti v USA.

Globální rozšíření i výroba

Díky svým kvalitám se MiG-15 (v kódu NATO Fagot) stal standardním stíhacím letounem zemí Varšavské smlouvy. Uplatnil se i v dalších státech, např. v Alžírsku, Angole, Indonésii, Kambodži, Maroku, Mosambiku, Pákistánu nebo Tanzanii. Do produkce se v menších počtech dostaly také další verze „patnáctky“: P vybavená radarem pro stíhání za každého počasí a T určená pro vlečení cvičných cílů.

Výroba v SSSR dala vzniknout asi 12 000 exemplářů všech verzí, dalších zhruba 6 000 bylo vyrobeno v Československu (pod označením S-102 a S-103) a Polsku (Lim-1 a Lim-2). Produkce některých dílů probíhala i v Číně, kde dostal MiG-15 označení J-2. Zatímco jednomístné verze jako celky Číňané nikdy nestavěli, začali za pomoci sovětských inženýrů vyrábět dvoumístné JJ-2 a nabízet je i na export pod označením Šen-jang FT-2.

V první linii stroj vydržel do 60. let, kdy se začal používat spíše pro výcvik. Tuto roli MiG-15UTI (v kódu NATO Midget) zvládal až do nahrazení československým typem L-29 Delfín v 70. letech. Dlouhou službu v roli standardního cvičného proudového typu Varšavské smlouvy zajistil letounu i fakt, že dvoumístné verze jeho nástupců se nikdy nezačaly vyrábět. MiG-17 letectvo pokládalo za tak podobný „patnáctce“, že stavbu cvičné verze považovalo za naprosto zbytečný počin.

TIP: Válečník s dlouhým životem: Legendární stíhačka MiG-19

A nadzvukový MiG-19 se zase považoval za přechodový typ mezi „sedmnáctkou“ a „jednadvacítkou“, takže vývoj dvoumístné varianty také nebyl nutný. V některých zemích, jako například v Severní Koreji, je MiG-15 v malých počtech v aktivní službě dodnes. Nástupcem typu se stal MiG-17, který měl eliminovat hlavní nevýhodu stroje zjištěnou piloty už v Koreji – přechod do výkrutu a neřízené vývrtky při utažených zatáčkách za vyšší rychlosti. Za tímto účelem dostal následovník „patnáctky“ nové křídlo o šípu 45 stupňů, delší trup a upravené ocasní plochy. 

Jak nejlépe vychovat příští generaci vynálezců, objevitelů a inovátorů pro vesmírnou vědu a vesmírný průmysl? Americká společnost Lockheed Martin vsadila na originální vzdělávací systém. Typický žlutý školní autokar přestavěla na hi-tech výletní autobus. Okna autobusu nahradila obrazovkami a s použitím softwaru běžně využívaného v nejmodernějších počítačových hrách nabízí studentům „výlet po Marsu“. Mladí cestovatelé si během cesty prohlédnou přes 500 kilometrů čtverečních povrchu rudé planety.  

Jak každý ví, můry neodolatelně lákají lampy, žárovky i plameny svíčky. Jejich vášeň je pro ně zhoubná. Často se o umělé světlo spálí nebo je v blízkosti osvětlení uloví nějaký predátor. V místech, kde jsou pouliční lampy nebo podobné zdroje světla, umírá 40krát až 100krát více můr než v neosvětlené krajině.

Jak se ale zdá, evoluce už dokázala na tento nový a velmi nepříznivý jev v životě můr zareagovat. Můry z městského prostředí se učí vyhýbat se umělému osvětlení.

Zjistili to švýcarští vědci, kteří experimentovali s můrami předivkami brslenovými (Yponomeuta cagnagella). Když porovnali chování těchto můr z venkovské krajiny a městských ulic, tak se ukázalo, že městské můry osvětlení přitahuje mnohem méně.

TIP: Přírodní výběr funguje i mezi lidmi

Je to ukázkový příklad působení přírodního výběru. Můry s menšími sklony létat ke světlu mají ve městě mnohem větší šanci dožít se rozmnožování.

Vylodění v přístavu Varacruz bylo pro oba dva šokem. Samotné město bylo značně nevábné a špinavé, podnebí úmorně horké a vlhké a oficiální uvítání mizerné. Jak ale postupovali do vnitrozemí, klima se zlepšovalo a přístup obyvatelstva se stával přátelštějším. Po několika týdnech průvod dorazil k Ciduad de México, do něhož Maxmilián slavnostně vstoupil v nádherně zdobeném kočáru, který si přivezl z Vídně. Původní císařský palác byl neobyvatelný, a tak se císařským sídlem stala původně vojenská pevnost a akademie Chapultepec, tyčící se na strmé skále nad městem.

TIP: Vraťte se na samý začátek Maxmiliánova tragického příběhu

Cesta ke katastrofě

Mladý císařský pár se upřímně snažil získat si přízeň obyvatel. Navštěvoval také odlehlé provincie a fascinující památky předkolumbovské Ameriky. Maxmilián se neváhal stravovat a oblékat podle místní módy a zvyků. Protože jej trápila nízká vzdělanost a zaostalost většiny země, založil některé důležité instituce, které v Mexiku existují dodnes, včetně akademie věd a literatury. Oba manželé svým evropským aristokratickým příbuzným posílali dopisy, v nichž nadšeně líčili krásy mexické přírody a památek a dobrotu svých poddaných.

Na rozdíl od svého bratra Františka Josefa I. Maxmilián inklinoval liberálním směrem. A tak se paradoxně dostával do střetů s konzervativci, kteří jej dosadili k moci. Odmítl například navrátit katolické církvi majetek zabavený během éry Juárezových reforem. Nepřimělo jej k tomu dokonce ani osobní přemlouvání papežského nuncia. Svou vládu k rozčarování kruhů, jež jej postavily k moci, vytvořil z umírněných politiků. A tak se Maxmilián konzervativcům vzdaloval, aniž by si tím ovšem naklonil republikány. 

Roku 1865 navíc skončila občanská válka mezi Severem a Jihem. USA si tak uvolnily ruce k nepřímé pomoci republikánům. Zásah Napoleona III. na americkém kontinentě totiž nesly velice nelibě. Následující rok se nesl ve znamení Juárezových úspěchů. Navíc se francouzský císař kvůli neklidné politické situaci v Evropě rozhodl, že své vojáky potřebuje více na půdě Starého světa než v Americe. Na dohodu s Maxmiliánem, která zaručovala přítomnost francouzské armády v Mexiku až do konce roku 1867 Napoleon III. jednoduše nedbal. 

Císařův konec

Tváří v tvář zoufalé situaci si Maxmilián začal pohrávat s myšlenkou na abdikaci a odchod do Evropy. Mohl si ovšem člen habsburského domu dovolit něco podobného? František Josef by Maxmiliána uvrhnul v nemilost a zapověděl by mu vstup do Rakousko-Uherska. A vlastní matka mu myšlenku vymlouvala s tím, že se neslučuje s prestiží rodu.

Nakonec se tedy do Evropy vydala jen samotná Charlotta. Pomoc ovšem nenašla. V únoru 1867 se Maxmilián rozhodl povzbudit své oddíly tím, že se osobně postaví do jejich čela, zradou jednoho z důstojníků byl ale po dvou měsících ve městě Quarétaro zajat. Názor Juáreze a republikánského velení byl jednoznačný: pro Maxmiliána a jeho nejbližší spolupracovníky budou požadovat trest smrti. Sám excísař se k rozsudku postavil klidně a s důstojností. Když viděl, že pro něj samotného neexistuje nejmenší naděje, požádal alespoň o milost pro své spoluodsouzence, generály Miramóna a Mejíu. Neúspěšně. 19. června 1867 byla trojice odsouzených vyvedena na předměstí Quarétara a postavena před popravčí četu.

Nekonečná Sahara

Se svými bezmála deseti miliony čtverečních kilometru je Sahara nejrozlehlejší písečnou pouští světa – pokrývá teritorium srovnatelné s územím Číny nebo Spojených státu amerických. Zatímco na severu ji ohraničuje Středozemní moře, jižní okraj tvoří stepní pás Sahel, jenž se neustále posouvá kvůli kácení stromu a přetěžování půdy.

Duny jen výjimečně

Převážnou část Sahary tvoří tzv. hamada, tedy pustina posetá štěrkem a kameny. Obrovské písečné duny tam najdete pouze ojediněle. Pokud už ale na nějakou narazíte, může být vysoká i přes 180 metrů. V krajině se objevují také pískem ošlehané skály a různé kamenné formace. Nejvyšší bod Sahary – štítový vulkán Emi Koussi na severu Čadu - ční až do 3 445 metrů nad mořem.

Saharské řeky jsou většinou pouze sezonní – samozřejmě s výjimkou Nilu, který protéká celou pouští na východě Afriky až k břehům Středozemního moře. Absence vodních ploch jde ruku v ruce s průměrným množstvím srážek. V nejsevernější části Sahary napadne díky Středozemnímu moři zhruba 100–250 milimetrů ročně. Východní a extrémně suché pláně však každoročně pohltí jen necelý 1 milimetr vody a podobný trend převládá i ve zbylých lokalitách daleko od moře, kde spadne méně než 20 milimetrů.

Mráz uprostřed pouště

Průměrná teplota saharského ovzduší se po většinu roku pohybuje mezi 38 až 40 °C. V noci se ukazatel teploměru zastavuje mezi 13 a 20 °C; obzvlášť v zimních měsících a ve vyšších polohách však může klesnout až pod bod mrazu.

Proměnlivé Gobi

Asijská poušť Gobi se rozkládá na výrazně menší ploše než Sahara – její velikost lze srovnat s teritoriem Peru nebo Čadu. Ovšem i tato poušť se postupně rozrůstá, což pociťuje hlavně jižní Čína, která navíc k jejímu rozmachu neblaze přispívá kácením lesů, plýtváním vodou a nešetrným hospodařením. Gobi si na úkor čínského území každoročně přisvojí až 3 600 km², a to navzdory zalesňovací iniciativě nazvané Velká zelená zeď, jež se suchem bojuje již od roku 1978.

Drastické výkyvy

Na rozdíl od Sahary se Gobi rozkládá mnohem blíž k severnímu pólu a navíc leží na náhorní plošině ve výšce 910 až 1 520 metrů nad mořem. Na území asijské pouště tak probíhá zuřivý boj kontrastu: Zatímco Sahara se každoročně koupe v tisících hodin slunečního svitu, v Gobi klesá v zimním období teplota až k −43 °C a v létě teploměr naopak ukazuje až 45 °C. Kruté změny teplot v Gobi jsou pověstné – návštěvníky může během jediného dne zaskočit rozdíl i 35°C. Na jaře pak dokonce zuří mrazivé písečné bouře.

Sníh ze Sibiře

Západ Gobi je obvykle extrémně suchý a ročně pohltí pouhých 50 milimetrů srážek. Naopak na severovýchodě každý rok napadne až 200 milimetrů. V zimě pak občas vítr přivane ze sibiřských plání i sníh. Písečné duny tvoří pouhých 5 % pouštního povrchu; vedle nich láká Gobi hlavně svými horami – nejvyšší vrchol Ich Bogd (3 957 m n. m.) patří do pohoří Altaj.

Země

Sopka představuje na zemském povrchu místo, kde roztavené magma vystupuje či vystupovalo z hlubin planety. Vulkány se obvykle vyskytují podél hranic litosférických desek a v tzv. horkých skvrnách. K velkým aktivním sopkám patří i ekvádorská Cotopaxi, jejíž vrchol se nachází ve výšce 5 897 m n. m. Většina jejích erupcí je mimořádně silná a pokrývají široké okolí lávou a popelem.

Havajská sopka Mauna Kea, jejíž vrchol leží ve výšce 4 200 m n. m., představuje úctyhodný vyhaslý vulkán. Pokud připočteme i část ukrytou pod mořskou hladinou, dostaneme celkovou výšku 10,2 km.

V současnosti známe 21 pozemských sopek, jejichž vrchol se nachází ve výšce přesahující 6 000 m n. m. Nejvýše ční Nevado Ojos del Salado na hranicích Argentiny a Chile, která se vypíná do 6 893 m.

Mars

Planeta Mars je menší než Země, má přibližně poloviční rozměr. Důležitější je však její nižší průměrná hustota a mnohonásobně nižší celková hmotnost – a tím i nižší přitažlivost. Jde o jeden z důvodů, proč mohly na rudé planetě „vyrůst“ mnohem vyšší sopky. Nejvyšší z nich dostala jméno Olympus Mons a její vrchol se nachází téměř 26 km nad nulovou výškou (nad marsovskou „mořskou“ hladinou). 

Na vrcholu sopky Olympus Mons se nachází skupina šesti kalder vytvářejících nepravidelnou depresi o velikosti 85 × 60 km, jejíž hloubka činí 3,2 km. Vzhledem k tomu, že úpatí sopky má průměr asi 620 km, zvedají se její svahy k vrcholu jen velice pozvolna. Vulkán mohl být částečně aktivní ještě před dvěma miliony let.

Venuše

Americká sonda Magellan (start v roce 1989) mimo jiné zjistila, že téměř 85 % povrchu Venuše poznamenala mimořádně silná sopečná činnost. Jedná se tedy o relativně mladý povrch, vytvořený zhruba před pěti sty miliony roků. Evropská kosmická sonda Venus Express (2005) naměřila v atmosféře planety proměnlivé množství oxidu siřičitého. Astronomové nyní musí rozhodnout, zda se jedná o důkaz současné vulkanické aktivity Venuše, či zda kolísavý výskyt oxidu siřičitého souvisí s dosud neznámým mechanismem. Na základě radarového průzkumu se na povrchu planety podařilo objevit více než tisíc vulkanických struktur. Největší sopkou je Maat Mons čnící do výšky 8 km nad středním průměrem planety. Na jejím vrcholu se nachází kaldera o rozměru 31 × 28 km.

Merkur

Vzhledem k tomu, že Merkur donedávna zkoumala pouze sonda Mariner 10 při třech průletech (1974–1975), měli jsme o vulkanismu nejbližší planety ke Slunci jen velmi málo informací. V poslední době poskytla sonda agentury NASA s názvem MESSENGER nové informace o dřívější sopečné aktivitě Merkuru. Vulkanické krátery nemají pravidelný kruhový tvar na rozdíl od kráterů impaktních; jedna z objevených sopek dosahuje průměru asi 95 km.

Na obrázku vidíme uprostřed dvojitý kráter (o průměru 290 km), jehož vnitřní část je hladká – může jít o důsledek výlevu lávy. Světle žlutá oblast vpravo nahoře je deprese bez okolních valů, která rovněž představuje kandidáta na silnou vulkanickou aktivitu. Barevné podání snímku vzniklo počítačovou úpravou.

Měsíc Io

Na Io – měsíci Jupitera – jsme zaznamenali více než 150 aktivních sopek, jejichž celkový počet může přesáhnout hodnotu 400. Tento přirozený satelit tak představuje geologicky nejaktivnější těleso Sluneční soustavy. Teplota jeho povrchu činí −143 °C, láva však může dosahovat teplot kolem 1 400 °C. Sopečné fontány plynů a prachu s vysokým obsahem oxidu uhličitého a síry tryskají až do výšky téměř 500 km nad povrch měsíce.

Samotné sopky se nevypínají do nijak extrémních výšek (maximálně 2 km), rozsáhlejší jsou však jejich projevy. Největší vulkanická deprese nazvaná Loki Patera má průměr 202 km. Lávové proudy mohou být značně dlouhé: tok pojmenovaný Masubi Fluctus měří přes 500 km. V roce 1997 se podařilo zaznamenat velkou erupci (doprovázenou výlevem čerstvé lávy), která v oblasti Pillan Patera pokryla spadem plochu o rozloze více než 3 500 km².

Když 19. dubna 1713 vydal Karel VI. slavnou Pragmatickou sankci o posloupnosti nejjasnějšího arcidomu rakouského, v němž byla ustanovena nedělitelnost habsburských území a v případě vymření mužské linie Habsburků nástupnictví linie ženské, nemohl tušit, že právě tento dokument jednou rozdělí Evropu.

TIP: Evropa proti ženě: Marie Terezie a boj o rakouské dědictví

V době publikace ale ještě takové nebezpečí nehrozilo. Vždyť císařově manželce Alžbětě Kristýně Brunšvicko-Wolfenbüttelské bylo sotva dvaadvacet let a mohla mít spoustu dětí. Přibývající léta ale ukázala, jak moc „pragmatická“ sankce byla. Když Karel VI. roku 1740 zemřel, byla to právě jeho dcera Marie Terezie, která zdědila rozsáhlou monarchii. A bez ohledu na dřívější přijetí dokumentu také mocné nepřátele, kteří se rozhodli utržit z rakouských držav co nejvíce.

Židovská menšina neměla v českých zemích od počátku jednoduché postavení. K vyhrocení situace ale došlo o Velikonocích roku 1389, kdy se na Starém Městě pražském odehrál krvavý pogrom, jemuž padlo za oběť na 3 000 lidí! 

TIP: Katolíci a utrakvisté: Rozbouřené davy vzaly útokem radnici, klášter i židovskou čtvrť

Záminku k útoku dalo údajné napadení křesťanského kněze skupinkou Židů. Rozzlobené obyvatelstvo vzalo následně židovské ghetto útokem a jako smyslů zbavené zapalovalo domy a vraždilo prchající obyvatele. A jejich „ochránce“ král Václav IV.? Ten byl v době pogromu mimo město.

Na otázku lze odpovědět jednou větou: pulzary jsou podskupinou neutronových hvězd. Zkusme to však poněkud rozvést. Neutronové hvězdy patří mezi závěrečná vývojová stadia stálic hmotnějších než Slunce. Ke konci života u nich dojde k rapidnímu gravitačnímu kolapsu jádra, neboť se vyčerpá jaderné palivo a samovolnému gravitačnímu zhroucení již nemůže zabránit jinak aktivní tlak vznikajícího záření. 

Přesahuje-li hmotnost jádra 1,4 hmotnosti Slunce, nezastaví kolaps ani elektronová degenerace, kdy se zbortí elektronové obaly a kladně nabitá atomová jádra se nahustí tak blízko, jak jim to jen vzájemné odpudivé elektromagnetické působení dovolí. V případě neutronových hvězd vtlačí gravitace elektrony do protonů (odborně mluvíme o tzv. elektronovém záchytu), vznikají neutrony a ty lze ještě víc zhustit – v podstatě až na hustotu atomového jádra. Výsledná neutronová hvězda pak sice dosahuje 1,4–3× větší hmotnosti než Slunce, ta však spočívá v objemu koule o průměru asi 10 km.

TIP: Přehlídka vesmírných bizarností: Nestvůrné pulzary a magnetary

Některé neutronové hvězdy mají silná magnetická pole, jejichž vnitřní procesy vyvolávají rádiové vyzařování v úzkém kuželu v okolí magnetických pólů. Neutronové hvězdy obvykle rychle rotují – aby zachovaly úhlový moment mateřské hvězdy, musejí se otočit i 1 000× za sekundu. Pulzar vzniká, pokud v důsledku rotace neutronové hvězdy s magnetickým polem prochází kužel rádiového záření opakovaně směrem k Zemi. V rádiové oblasti spektra pak vzdálený zdroj bliká – pulzuje – právě s rotační periodou neutronové hvězdy.