Poslední ruský car Mikuláš II. i jeho rodina byli známí milovníci zvířat. Sám panovník v mládí choval kolie a také jeho děti měly slabost pro čtyřnohé miláčky. Po paláci tak pobíhala různá plemena psů. Carevič Alexej měl kočku jménem Koťka. Zvíře mělo ustřižené drápky, aby náhodou následníka trůnu trpícího hemofilií nepoškrábalo. Když však přišel revoluční rok 1917, Romanovci byli vykázáni do nuceného exilu v Tobolsku a později v Jekatěrinburgu, následovala je pouze trojice psů.

Mikulášova dcera Taťána dostala v roce 1914 francouzského buldoka jménem Ortipo. Daroval jí jej zraněný důstojník v jedné z nemocnic, které po vypuknutí války navštívila. Anastázie zase přilnula k psíku Jimmymu z plemene kavalír King Charles španěl. Mladý carevič se spřátelil s kokršpanělem jménem Joy, s nímž dokonce navštěvoval i vojáky na frontě. Tato tři zvířata jako jediná odešla se svými páníčky a doprovázela je po zbytek cesty. 

Vězení pro jedny, svoboda pro druhé 

Pár měsíců strávených v Ipatějově domě v Jekatěrinburgu představovalo pro Romanovce utrpení, ale psi zde byli ve svém živlu. Běhali a hráli si na velké zahradě a často také utíkali na ulici. Někdy prý bývali pryč i několik dní. Pak ale přišla osudná noc z 16. na 17. července 1918, kdy rudoarmějci nahnali Mikuláše s rodinou i služebnictvem do sklepa a tam je zavraždili. Tehdy vyhasl také život Jimmyho, jehož Anastázie držela v osudnou chvíli na klíně. Později se také našly psí pozůstatky.

Ortipo s Joyem se tehdy pravděpodobně toulali někde venku, což jim zachránilo život. V případě buldoka Ortipa ale šlo o záchranu trvající jen několik dnů, protože psík se neustále motal kolem domu a bez ustání hlasitě štěkal. Soudí se, že tím obtěžoval stráže hlídající prázdný dům, kteří psa zabili. 

Podle svědků se v okolí toulal také kokršpaněl Joy. Opuštěného psa se zželelo důstojníkovi Rudé armády Michailu Letyominovi, jenž se ho ujal. Později však město obsadili bělogvardějci a jeden z nich, Pavel Rodzyanko, který znal osobně carskou rodinu, Joye potkal na ulici. Pes jej zavedl k Letyominovi, jenž skončil ve vězení, a jeho další osudy jsou nejasné. Kokršpaněl však skončil u Rodzyanka. 

TIP: Poprava carské rodiny: Postřelené princezny doráželi bolševici bajonetem

Po porážce bělogvardějců měl nový páníček Joye štěstí, protože se mu přes Omsk a Vladivostok podařilo opustit zemi a odplout do Velké Británie. Tam zvíře daroval králi Jiřímu V., takže kokršpaněl strávil zbytek života na Windsorském hradě. Dnes je pohřben na tamním hřbitově královských psů.

Na Floridě se od 80. let 20. století velmi úspěšně šíří krajty tmavé (Python bivittatus), které původně pocházejí z jižní a jihovýchodní Asie. V důsledku této katastrofální invaze devastují hadi cenné ekosystémy unikátních mokřadů Everglades a další místa. Invazní krajty mají neukojitelný apetit a decimují řadu druhů savců, včetně lišek, králíků, mývalů, vačic, jelenců, kojotů nebo pum.

Najdou se ale i taková zvířata, která mají z přítomnosti invazních plazů prospěch. Podle studie amerických zoologů, které vedla Marina McCampbellová z Floridské univerzity, díky krajtám nebývale prosperují místní křečci bavlníkoví (Sigmodon hispidus). Výzkum zoologů nedávno zveřejnil odborný časopis Journal of Mammalogy.

Křečkům krajty svědčí

Badatelé odchytili 81 křečků v místech s častým výskytem krajt a 34 křečků z míst, kde se tito hadi vyskytují v menší míře. Všech 115 křečků označili vysílačkami a sledovali jejich pohyb krajinou. Díky experimentu vyšlo najevo, že křečci umírají zhruba stejně na místech s krajtami i bez krajt. V místech s početnější populací krajt sice tito invazní hadi ulovili 6 křečků, na populaci těchto hlodavců to ale nemělo prakticky žádný vliv. Pro krajty jsou křečci jen okrajovou kořistí. Vzhledem k tomu, že krajty loví větší zvířata, včetně řady predátorů křečků, vytvářejí tím pro tyto hlodavce více prostoru k životu. A křečci bavlníkoví toho rádi využívají a množí se.

TIP: Jak na přemnožené invazní krajty? Floridské úřady radí: Snězte je!

Křeček bavlníkový nijak zvlášť nepřipomíná naše křečky polní či chované křečky a křečíky. Vlastně byste si ho snadno mohli splést s krysou, jak ostatně naznačuje i jeho anglické pojmenování cotton rat. Problém je ale především v tom, že tito křečci šíří celou řadu nemocí, včetně hantavirů a infekcí přenášených komáry. S rostoucím počtem křečků tak stoupá i riziko přenosu těchto nemocí. 

Asi jednatřicet kilometrů od jezera Loch Ness objevili vědci zhruba půl metru dlouhý kus tartanové látky – typické vlněné tkaniny s pravoúhlým vzorem. Následně určili, že k jejímu obarvení neposloužily umělé pigmenty, a proto předpokládali, že vznikla před rokem 1750. Další zkoumání pak stáří artefaktu upřesnilo na období mezi léty 1500 a 1600, tudíž jde o nejstarší známý skotský tartan.

TIP: Nejstarší džíny na světě? V Peru objevili 6 tisíc let starou látku barvenou indigem

„Proces zkoumání trval téměř šest měsíců, ale vynaložené úsilí stálo za to a výsledky nás nadchly," okomentoval nález Peter MacDonald, vedoucí výzkumu a sbírek charitativní organizace Scottish Tartans Authority, která se věnuje propagaci a ochraně skotského národního oděvu. Ve Skotsku jsou nálezy takto starých textilií velmi vzácné, protože ve zdejší půdě látky rychle degradují. Nalezený kus, který měří 55 cm x 43 cm, byl pohřben v rašelině a nebyl vystaven působení vzduchu. Byl tak naštěstí dokonale konzervován.

Dlouhodobý pobyt v prostředí snížené gravitace má neblahý vliv na lidské tělo. Za nejviditelnější a pohříchu i nejtrvalejší vědci považují zvětšování mozkových komor astronautů. Tyto komory jsou základem ventrikulárního systému – navazují na míšní kanálek a jsou vyplněny mozkomíšním mokem, který je produkován ve stěnách mozkových komor v místech zvaných choroidní plexus. Dřívější výzkum mozků astronautů ukázal, že delší pobyt v prostředí snížené gravitace vede ke zvětšení komor až o 25 %. Mozek astronautů se bez gravitace posouvá v lebce vzhůru, což vytváří prostor pro zbytnění mozkových komor.

Úskalí dlouhodobých misí

Rachael Seidlerová, výzkumnice v oblasti vesmírného zdraví na Floridské univerzitě v Gainesville, se rozhodla prozkoumat, jaký dopad má doba strávená ve vesmíru na zvětšování mozkových komor. Vědkyně prozkoumala mozky celkem 30 astronautů před vesmírnou misí a po ní pomocí magnetické rezonance. Část astronautů strávila ve vesmíru dva týdny, část šest měsíců a u čtyř astronautů trval jejich pobyt ve vesmíru déle než rok.

Ukázalo se, že doba pobytu je přímo úměrná zvětšování mozkových komor. Dobrou zprávou (zejména pro vesmírné turisty) je, že u dvoutýdenních misí vědci nezaznamenali žádné měřitelné zvětšení mozkových komor. U delších misí ale došlo ke skokovému zvětšení, které se po šesti měsících pobytu ve vesmíru ustálilo. Rozdíl ve změnách v mozcích astronautů, kteří strávili ve vesmíru šest měsíců a těch, kteří byli vystaveni mikrogravitaci déle než rok, byl podle vědkyně zanedbatelný.

TIP: Proč astronauti ve vesmíru hladovějí? Jídlo se jim v žaludku vznáší

Další relativně dobrou zprávou je, že zhruba do tří let se velikost mozkových komor astronautů vrací do původního stavu. Podle Rachael Seidlerové zatím nevíme nic o tom, jak a zda vůbec velikost mozkových komor ovlivňují výkon astronautů a jaké jsou dopady těchto změn na jejich dlouhodobé zdraví. V každém případě jde o důležitou otázku, na kterou bude třeba nalézt odpověď před plánovanými dlouhodobými misemi na Měsíc a později i na Mars.

Můry tohoto druhu, jenž se řadí do čeledi martináčovitých (Saturniidae), se vyskytují po celé Severní Americe až po Washington a na severu ve většině kanadských provincií. Stejně jako ostatní martináčovití má i tento druh zakrnělý sosák a trávicí soustavu, takže dospělí jedinci žijí maximálně dva týdny.

TIP: Kometa zářivá patří mezi nejkrásnější motýly: V čem tkví kouzlo její krásy?

Aby našla partnera, vysílá samička feromony, které samec detekuje pomocí citlivých tykadel. Samci mohou tyto feromony ucítit až na vzdálenost jednoho kilometru. Páření obvykle začíná brzy ráno a trvá až do večera. Po páření naklade samička až sto vajíček, která jsou skvrnitě červenohnědá. Po dosažení dospělosti housenky dlouze spřádají velké hnědé kokony na stromech nebo dřevěných konstrukcích. Jako dospělci se pak vylíhnou během prvních dvou týdnů sezónně teplého počasí na začátku léta. Mají pouze jednu generaci za rok.

Druhorozený syn knížete Soběslava I. a jeho manželky Adléty Uherské – Soběslav II. (1173–1178) se už od mládí přetahoval o moc se svým bratrancem Vladislavem II. (1140–1172) a jeho synem Fridrichem (1172–1173). Prvotní pokusy o převzetí trůnu ale dopadly neúspěšně a Přemyslovec skončil ve vězení na hradě Přimda, kde strávil s přestávkami přes 13 let. Na svobodu se dostal až po zákroku německého císaře Fridricha Barbarossy, který nechal roku 1173 sesadit knížete Fridricha a za nového vladaře určil Oldřicha, třetího ze synů Soběslava I. Ten však nabídku odmítl s tím, že větší právo na trůn má jeho starší bratr Soběslav II., a tak dosavadní vězeň putoval z žaláře rovnou na knížecí stolec.

Nedůvěra v českou šlechtu 

Dobové prameny líčí Soběslava jako muže zbožného a dobrosrdečného. Například když na počátku své vlády přišel do Prahy zcela bez prostředků, odmítl se domoci financí obvyklou a přímočarou cestou, tedy vypsáním berně, a raději si vypůjčil peníze od kladrubského kláštera. Kronikář Jarloch o knížeti uvádí: „Říkají o něm, kdož ho znali, že byl spravedlivým soudcem, kostelům Božím velmi nakloněn, k dobrým dobrý, ale postrachem pro ty, kdož činí zlo. Vždy pečoval o to, aby chránil chudého před mocným (…) že se kvůli chudým nebál urazit urozené, a byl vůbec nazýván selským knížetem. Na výpravě válečné, obklopen velmoži na koních a vozech necítil se bezpečen, neviděl-li kolem sebe svobodného lidu selského, pěších i na koních, jak komu jeho prostředky dovolovaly.“ 

Knížecí sympatie k selskému stavu je ovšem třeba brát s rezervou. Zkušenosti z mládí jej nabádaly, aby příliš nedůvěřoval českým velmožům, kteří se bez vlády pevné ruky drali k moci a uzurpovali si panovnické majetky a hradiště do dědičné držby. Soběslav, než aby spolupracoval se šlechtou, se proto raději snažil získat podporu církve. Jako vůbec první český vladař udělil výsady menšině pražských Němců a jeho privilegium bylo po dlouhou dobu pokládáno za příklad městské samosprávy. 

Krutá pomsta 

Podle historika Václava Novotného (1869–1932) zavdal Soběslav II. podnět k pohrdavému smýšlení o své osobě hned na počátku vlády. Nechal totiž zatknout a krutým způsobem popravit svého žalářníka z Přimdy, kastelána Konráda Šturmu, ačkoliv mu předtím slíbil beztrestnost. Aby napravil nepříznivý dojem, podrobil se následně v režném rouše a bos veřejnému pokání. Jednalo se ovšem o dvousečnou zbraň. Středověká společnost si sice vážila mnišské askeze, od rytíře či panovníka se ale očekával spíše hrdý vzdor. Soběslav II. tedy svým činem získal náklonnost církve a prostého lidu, ale v očích nejednoho šlechtice pozbyl sympatií. 

TIP: Šedá eminence Přemyslovců: Alžběta Uherská řídila zemi místo svého manžela

Svou sebevědomou a samostatnou politikou se Soběslav začal brzy stávat nebezpečným i pro Barbarossu. Navíc proti sobě popudil i papeže, když jeho oddíly během válečné výpravy do Rakous roku 1176 poplenily církevní majetky. Císař Svaté říše římské proto nechal nepohodlného panovníka sesadit a české knížectví udělil v léno opět Fridrichovi. Většina domácích velmožů za této situace „knížete sedláků“ nechala na holičkách a přidala se na stranu jeho protivníka. Soběslav II. se nehodlal vzdát bez boje, jenže 27. ledna 1179 byl poblíž Prahy poražen spojeneckými vojsky Fridricha a moravského údělníka Konráda II. Oty, čímž jeho panovnická éra v podstatě skončila. Přemyslovec uprchl ze země a v zahraničí o rok později přibližně ve věku 52 let zemřel.

Odstřelovači jsou do značné míry samostatně působící vojáci. Proto se mezi ně hodí individualisté a lidé z národností, které nežijí příliš těsně blízko sebe, ne-li přímo v kmenové či rodové komunitě. Snajpr je často osobnost, která má blíž k bojovníkovi či válečníkovi než k řadovému pěšákovi bojujícímu v houfu.

Bojovník musí mít nejen svaly a výcvik, ale i odvahu, schopnost rychlého rozhodování, improvizace a především správnou mentalitu, která je zčásti dána geneticky. Efektivního odstřelovače jako špičkového bojovníka tedy nelze vycvičit, pokud konkrétní jedinec nemá odpovídající odvahu, inteligenci, mentální předpoklady, dostatečnou úroveň vzdělání a vhodnou dřívější praxi.

Historii odstřelovačů a jejich výcviku lze z hlediska vývoje a vzájemně se ovlivňujícího vztahu techniky a taktiky rozdělit na tři období. První od 17. do druhé poloviny 19. století, druhé do poloviny 80. let 20. století a třetí trvá dosud. Přechod k třetímu období však začal v průběhu asymetrické války ve Vietnamu na přelomu 60. a 70. let. My se budeme zabývat částí druhé epochy.

Zrod odstřelovačských škol

Před první světovou válkou specializované školy neexistovaly. Prostě byli vybráni střelci s praxí a z nich případně tvořeny jednotky a útvary. V jejich rámci se předávaly informace a probíhal výcvik. Jednalo se tedy o jakousi školu života – výcvik praxí za chodu. V podstatě tyto školy představovaly kursy a pod samotným pojmem „škola“ bychom si mohli spíše představit přístupy k výcviku v různých armádách.

První organizované kroky učinili pravděpodobně Britové po „vítězství“ v búrské válce po roce 1902, když zahájili výcvikovou kampaň s cílem vychovat národ střelců. Převahu získali v počátečním období bojů první světové války Němci, kteří urychleně vytvořili z lovců prapor ostrostřelců a disponovali kvalitními puškohledy, kterých zabrali na 20 000 od civilistů. V příručce pro německé snajpry z roku 1915 se říká:

„Palebné postavení odstřelovače není vázáno na pozici jeho jednotky. Po bojišti se pohybují samostatně, dle vlastního uvážení, s cílem zasažení hodnotných cílů. Odstřelovač pozoruje pozice nepřítele dalekohledem a do svého zápisníku si poznamenává výsledky svého pozorování, spotřebu střeliva a výsledky střelby.“ Tyto věty platí dodnes.

Výcvik pro obranu

V britské armádě vznikl první pluk odstřelovačů až v roce 1915. Britskému majoru Hesketh-Prichardovi se také podařilo zlomit odpor konzervativních štábních důstojníků a u francouzského města Béthune založil (pravděpodobně historicky první) armádní školu pro odstřelovače. Kurs trval 17 dnů a hlavní náplní byly důkladná znalost zbraně a jejích možností, maskování, skryté pozorování, čtení z mapy a orientace v terénu.

Přibližně ve stejné době vznikla u skotských Lovat Scouts jednotka snajprů. Jednalo se 200 lovců, již se stali instruktory vybraných vojáků jako budoucích vojenských odstřelovačů. Výcvik probíhal ve frontovém pásmu a kromě střelby se muži učili využití maskovacích obleků a sítí a budování skrytých postavení. Mimo to dokázali také vyrábět věrohodně vyhlížející figuríny (některé byly pohyblivé a dokonce kouřily) a řadu jiných falešných cílů.

Snajpři tehdy často působili samostatně, především ze zákopů a na území nikoho. Přidanou hodnotou jejich práce bylo pozorování a průzkum. Právě tehdy se začala formovat specializace průzkumník-odstřelovač. Zároveň se prosadila standardní základní jednotka tvořená dvojicí snajpr-pozorovatel, přičemž oba mohli mít odstřelovačský výcvik a střídat se, nebo zkušenější pracoval jako školitel. V období statické zákopové první světové války působili odstřelovači převážně v obraně, čemuž odpovídal i výcvik.

Sovětský náskok

V meziválečném pacifistickém období poklesl (nejen) o odstřelovače zájem. V Británii se jejich počet snížil na osm v pěším pluku. V Německu a USA oficiálně zmizeli, ale skutečnost byla jiná. Americká námořní pěchota požadovala vysokou střeleckou dovednost každého vojáka, k čemuž orientovala i výcvik. Rovněž v rámci německého Reichswehru měla každá rota ve výzbroji 12 opakovaček Mauser 98 s dalekohledy 

a k nim museli logicky existovat vycvičení střelci. O výcvik snajprů se systematicky starala pouze Rudá armáda, která navíc pořádala soutěže o Vorošilovův střelecký odznak. Ten získalo do roku 1939 šest milionů vojáků. Dále spolupracovala s masovou brannou organizací OSOAVIACHIM, jež cvičila mimo jiné ve střelbě mládež – muže i ženy. Všichni sice neměli úroveň snajprů, ale stali se vytrénovanými střelci se schopností dosahovat zásahů na vzdálenosti zhruba 400 m.

Z hlediska zařazení a střeleckých schopností existovaly v Rudé armádě dvě skupiny odstřelovačů. Jedna spadala pod zálohy vrchního velení, zatímco druhá patřila organicky do pěších a jezdeckých jednotek, čemuž odpovídal i výcvik. Před vypuknutím druhé světové války tak bylo připraveno v záloze množství dobrých střelců a ve službě 60 000 snajprů. Rovněž se při výcviku využívaly zkušenosti z občanské války ve Španělsku, kde působili odstřelovači i několik dnů v terénu, a dařilo se jim ovlivňovat taktickou situaci až do úrovně praporu.

Zkušenosti z nepříliš úspěšné války s Finskem a s jeho špičkovými střelci vedly k rozšíření výcviku sovětských snajprů o boj v zimním terénu a volnějšímu režimu jejich činnosti. Zároveň se prosadilo nasazení odstřelovačů v útoku, kde nejprve z předsunutého skrytého postavení a následně za pohybu vpřed z křídel podporovali palbou na vybrané cíle svoji jednotku.

Opětovný zájem o snajpry

Změnu oproti první světové válce představovala pohyblivost armád, a proto se se snajpry zpočátku moc nepočítalo. Němci a Britové zahájili jejich systémové školení až v průběhu roku 1941. V Anglii zajišťovali výcvik nejprve veteráni Lovat Scouts. První škola vznikla v Bisley s cílem opět školit periodicky vzdělávané instruktory, kteří měli působit u pěších jednotek jako lektoři vybraných střelců. Následně založili Angličané další školy, mimo jiné i v Palestině a Itálii.

Zvláštností se staly kursy speciálních jednotek, např. Commandos, kde se kladl zvýšený důraz na krytí v terénu i střelecké umění. Konaly se ve skotském členitém terénu a součástí byl i lov jelenů. V Německu vzniklo škol hned několik, ta nejznámější se nacházela v Zossenu a vedly ji Waffen SS. Obsah kursů se od doby první světové války prakticky nezměnil, jednalo se o techniku (zbraně, dalekohledy, munici) a taktiku (pozorování, maskování, orientace a pohyb v terénu).

Avšak oproti dřívějšku se začaly používat instruktážní filmy. Velká část bojů probíhala v městské aglomeraci, kde se vyskytovalo mnoho úkrytů, a palba se vedla na menší vzdálenosti. Rudá armáda organizovala kursy odstřelovačů přímo v ruinách Stalingradu v průběhu bojů, kde je vedl legendární Vasilij Zajcev.

Pro boj v džungli

Americké ozbrojené síly zpočátku nechávaly výcvik snajprů na jednotkách, kde tvořili organickou součást rot. Problém však spočíval především v malém rozsahu výcviku – tyto mnohdy krátkodobé kursy se zaměřovaly pouze na střelbu. Následně organizovaly paralelně kursy odstřelovačů armáda i námořní pěchota. Mariňáci měli náskok a zřídili si škol několik.

TIP: Kterak zmást lovce: Jaké jsou možnosti ochrany před odstřelovači?

Obsah pětitýdenního kursu tvořilo též maskování, pořizování situačních náčrtků i čtení leteckých snímků a absolventi nesli označení průzkumný odstřelovač. Na rozdíl od armády se u nich předpokládal vyšší stupeň samostatné činnosti. Obsah kursů ovlivnily boje v nepřehledné pacifické džungli, které probíhaly na malé vzdálenosti. Světové války vytvořily širokou znalostní základnu, z níž čerpaly školy odstřelovačů za válek v Koreji i Vietnamu.

Šumperáky u nás vyrůstaly jako houby po dešti. Někdy stojí izolovaně, někdy se hned vedle sebe natěsnalo dílo hned několika stavebníků. Kolik jich u nás napočítáme? Odhaduje se, že asi pět tisíc.

Jako po dešti

Popularita domu typu „V“, jak zněl jeho oficiální název, dosáhla do všech koutů bývalého Československa. Množství šumperáků najdeme na severní Moravě, kde se ostatně objevily poprvé. A z tohoto „epicentra“ se lavina zájmu rozšířila dokonce i za hranice. Víme o tom, že varia­ci rodinného domku made in Czechoslovakia bychom nalezli i v Polsku, byť tam se jedná spíše o raritu.

Snad ještě obdivuhodnější než počet šumperáků je však délka éry, po níž o výstavbu tohoto domu projevovaly české rodiny zájem. První realizace bychom nalezli zejména v okolí Šumperku, kde se objevovaly už od poloviny šedesátých let. Proč právě zde? V tamním stavebním podniku působil duchovní otec celého projektu – Josef Vaněk. Ještě po polovině osmdesátých let znamenal šumperák pro poslední šťastlivce splněný sen o vlastním bydlení. Dvacet let na čele popularity – to je výjimečné v jakémkoli oboru lidské činnosti, v architektuře obzvlášť.

Po domácku

Pro posouzení kvalit či nedostatků projektu je nutné si uvědomit, kdy vznikal. Komunistický režim měl k privátnímu bydlení do jisté míry rozporuplnný postoj. Na jedné straně preferoval kolektivní typ života, na druhé straně se mu hodilo, že až notoricky omílaný problém nedostatku výstavby nových bytů pomáhali lidé řešit takříkajíc na vlastní pěst. Kdo se dokázal zařídit sám, nereptal na bytovou krizi. Stavělo se tedy poměrně hodně. Uvádí se, že od padesátých do sedmdesátých let bychom každý rok napočítali asi 20 tisíc nových rodinných domků.

Problém byl v tom, že vznikaly v naprosté většině bez účasti architekta. Jednoduše se prostě vycházelo ze starších vzorů, které se mnohdy zjednodušovaly. Oko estétů trpělo. Ne, že by domácí teoretici nevzhlíželi k zahraničním architektonickým trendům, obzvláště severským. Do praxe se to ale příliš nepromítlo. Až terasové a atriové domy prolomily ledy.

Když se objevil šumperák, mohli zájemci projektantovi doslova utrhat ruce, aby od něj dostali projektovou dokumentaci. Autor Josef Vaněk si mohl připadat doslova jako popová hvězda. Jezdili za ním do Šumperka lidé z celé republiky a on se je zpočátku snažil uspokojit dokonce i osobní účastí na stavbě. Postupně dokonce na přání stavebníků vypracoval několik variant, které se v detailech lišily. Například mohly nabídnout místo jednoho hned dva dětské pokoje. A pokud zájemce zamýšlel užívat dům pro dvougenerační bydlení, dalo se hospodářské přízemí změnit k obytným účelům.

Klady a zápory

Co lidi na novince tak přitahovalo? Šumperák nabízel možnost, jak bydlet poměrně levně, ale přitom moderně. Stavbu navíc do značné míry zvládali i amatéři v oboru. Projekt se zlevnil už tím, že nebyl podsklepen – dům sice míval sklípek, ale na úrovni terénu. Automobilisté zajásali při představě, že budou vlastnit vytápěnou garáž přímo v útrobách nemovitosti. Dům také zabíral malou plochu, takže mělo smysl ho realizovat i na menším pozemku a stále zůstával k dispozici prostor pro zahrádku.

Zvláště ženám nepochybně imponovala řada interiérových prvků, jako například prosklená stěna s poličkami oddělující obývák a jídelnu. Na druhou stranu právě tento prvek představoval značnou komplikaci, protože bylo nutné si ho nechat na zakázku vyrobit. Potíž nastala například také s netypickými kruhovými okénky, která se ale líbila tak, že námaha stála stavebníkům za to. Šumperácké tvarosloví se stalo ve své době tak oblíbené, že ho někdy zcela absurdně najdeme například na chatičkách v zahrádkářských koloniích. Tím se dostáváme ke stinným stránkám popularity tohoto projektu. 

Ovlivňoval obecný vkus, a protože prvky ze šumperáku bývaly mnohdy používány nevhodně, samotný dům začal být někdy vnímán jako symbol nevkusu. Největší vinu na tom měla samozřejmě osobní iniciativa některých stavebníků, kteří si dům vylepšovali různými detaily. Po svém například řešili zábradlí na balkoně, okénka na garážových vratech nebo třeba obklady. Doslova fenomenální úspěch tak provázela paradoxně vlna skepse, kterou později přiživily i časté porevoluční a mnohdy nevhodné úpravy jednotlivých objektů. Na dříve stylově čistých stavbách se objevovaly cizorodé detaily, s jejichž pomocí se vlastníci snažili držet krok s dobou. Po roce 1989 se jim totiž nabízely nové možnosti a stavební materiály. Nové a pestré trendy způsobily, že šumperák lidé vnímali jako symbol minulosti. S postupem času ale opět získával u veřejnosti uznání.

Pokud jde o technické nedostatky, můžeme zmínit například úzký balkon. Tento handicap zmiňuje v souvislosti se šumperákem i odborná literatura. Diskutabilní využití měla také krytá terasa před vchodem. Většinou ji totiž majitelé umístili na straně přiléhající k silnici, takže pokud ji snad kdysi architekt zamýšlel jako prostor ke klidnému posezení, realita se s původním záměrem dosti míjela. Mnozí stavitelé tak namísto terasy volili variantu se zazděným prostorem rozšiřujícím interiér domu. Asi největší problém pro život domácností však představovalo to, co paradoxně zájemce lákalo možná nejvíc. Prosklená čelní stěna, z níž v patře vedly dveře na balkon. Jistě, vypadala efektně a nabízela prosvětlený prostor, o jaký by stál snad každý. Na druhé straně právě toto řešení vedlo k tomu, že hlavní obývací plochu oddělovala od vedlejší místnosti (často ložnice) pouze roztahovací stěna, což samozřejmě v mnohých situa­cích narušovalo intimitu a komfort bydlení. A jednoduše to napravit nešlo – pokud by se místo lehké stěny postavila zeď, nešlo by ji napojit ke skleněnému oknu na balkon.

Design

V souvislosti se šumperákem se skloňuje takzvaný bruselský styl. Doslova ikonickými prvky se staly jeho šikmé linie nebo rám kolem balkonu. Jak moc byl ale Vaňkův návrh originální? A kde se případně inspiroval? On sám přiznával, že ho zaujal konkrétní dům stojící kdesi ve Švédsku. Odborníci však srovnávají šumperák také s návrhem víkendové chaty Jiřího Suchomela spojeného se sdružením inženýrů a architektů v Liberci (SIAL). Na první pohled vidíme i jeho příbuznost s rodinným domem, který v Litovli realizoval Vladimír Kalivoda. Najdeme dokonce konkrétní stavby, kde se Kalivodův a Vaňkův projekt prolínají. Šumperák zkrátka můžeme považovat za produkt spjatý se svou dobou, své konkurenty však co do popularity jednoznačně předčil.

TIP: Šedivé dědictví komunismu: Dlouhá historie československých paneláků

K jeho prestiži jistě přispívá, že i v našich podmínkách reálného socialismu se projektantovi podařilo držet krok se zahraniční architekturou. Například v díle brazilského architekta Oscara Niemeyera můžeme najít řadu obdobných prvků. Když se dnes rozhlédneme po našich ulicích, nalezneme řadu příkladů, kdy byl šumperák necitlivě rozšířen či upraven. Na druhou stranu svou životaschopnost potvrdil v případech, kdy naopak i po modernizaci zůstal stylově čistý. 

Začátek pracovního týdne nebývá příliš oblíbeným. Rizikovost pondělků nově potvrzují i irští kardiologové, kteří během nedávného výzkumu zjistili, že přinejmenším v Irsku a Severním Irsku se nejzávažnější případy infarktů objevují právě v pondělí.

Odborníci sdružení Belfast Health and Social Care Trust a univerzity Royal College of Surgeons in Ireland analyzovali data celkem 10 528 pacientů, kteří byli přijati do nemocnic v Irsku a v Severním Irsku v letech 2013 až 2018 s nejvážnější formou infarktu. Výzkum kardiologové v těchto dnech představili na výroční konferenci Britské kardiologické společnosti.

Pondělní infarkty

Za nejvážnější případy lékaři považují případy infarktu myokardu s ST elevacemi (STEMI, podle anglického ST Elevation Myocardial Infarction). Badatelé zjistili, že nejvíce případů tohoto typu infarktu připadá v Irsku na pondělí. „Nalezli jsme silný vztah mezi výskytem infarktů STEMI a začátkem pracovního týdne,“ upřesňuje Jack Laffan z Belfast Health and Social Care Trust.

„Podobné zprávy se objevovaly již dříve, ale tento fenomén zatím nebyl podrobně prozkoumán. Příčiny zřejmě zahrnují celou řadu faktorů, přičemž významnou roli nejspíše hraje cirkadiánní rytmus.“ Podle všeho nejde o prostý stres z práce. To by se infarkty vyskytovaly v pracovních dnech zhruba stejně často.

TIP: Nebezpečná práce: Příliš dlouhá pracovní doba zabije tři čtvrtě milionu lidí ročně

Reálnější je vliv posunů doby spánku, které jsou charakteristické pro víkendy. Podobný výkyv ostatně lékaři pravidelně zaznamenávají i při každoročních přechodech na letní a zimní čas. Nemalý vliv by mohla mít i psychika. Návrat do pracovního procesu může být pro mnoho lidí stresující. Ať už jsou příčiny zvýšeného výskytu infarktu myokardu jakékoliv, nejde o pouhou zvláštnost. „Ve Velké Británii je hospitalizovaný pacient se závažným infarktem každých pět minut,“ uvádí profesor Nilesh Samani z nadace British Heart Foundation. „Je proto důležité rozluštit mechanismy infarktu a pochopit, jak vlastně infarkt vzniká, abychom jim mohli účinněji předcházet.“