Málokdo v posledních letech neslyšel o fenoménu „zázračného úklidu“, který zpopularizovala Japonka Marie Kondo. Její doporučení zní: „Rozlučte se s věcmi, které vám nedělají radost.“ Potíž tkví v tom, že přirozenost člověku velí přesný opak. Pokud máte doma uklizeno a udržujete si dokonalý přehled o svých věcech, patříte mezi menšinu. Dělat si zásoby na „horší časy“ ostatně patří mezi instinkty vlastní nejen lidem, ale i zvířatům. Nikoliv náhodou se chorobnému hromadění přezdívá „křečkování“. 

V případě člověka – na rozdíl od hlodavců, kteří v zimě své zásoby ocení – ovšem uvedený sklon nepřináší mnoho užitku, ba naopak se může zvrtnout do extrémních rozměrů. Televizní pořady jako reality show Po krk v odpadcích, kde jsou k vidění domácnosti od podlahy až po strop zarovnané harampádím, slaví nebývalý divácký úspěch. A sázkou na jistotu se stalo podnikání v oboru samoobslužných skladů určených pro dočasné umístění přebytečných věcí, které majitelé zatím nechtějí vyhodit: Jen ve Spojených státech jich funguje na padesát tisíc.

Zdrcující úkol

Odborníci rozlišují mezi chorobným hromaděním coby psychickou poruchou a „pouhým“ sklonem k nepořádku. Dosud se přitom nepovedlo zcela přesně zmapovat, co se odehrává v hlavě člověka, který se rozhodne části svých věcí zbavit.

Ve studii z letošního roku nechali vědci 227 dobrovolníků plánujících generální úklid vyplnit dotazník na téma rozhodování, prokrastinace, obyvatelnosti svého domova a vztahu k nepořádku. Ukázalo se, že většího „strašáka“ představoval úklid pro méně rozhodné osoby. „Úklid v podstatě tvoří posloupnost rozhodnutí s určitým cílem. Jde o proces plánování, který může nerozhodné lidi zahltit. Probírání se věcmi a jejich vyhazování se může zdát zdrcující, takže se mu tito jedinci vyhýbají, což problém jen zvětšuje,“ uvádějí badatelé.

TIP: Chorobné odkládání: Ohrožuje vás prokrastinace? Braňte se jí v 8 krocích

Již dřívější výzkumy navíc prokázaly souvislost mezi nepořádkem a prokrastinací: Lidé bojující se sklonem odkládat povinnosti častěji žijí v neuklizených prostorech. A trvalý chaos v bytě dokáže negativně ovlivnit i duševní pohodu. Mnozí z nás totiž vnímají domácnost jako útočiště před vnějším světem, často plným zmatků. Pokud tedy ani tam nepanuje kýžený řád a pořádek, může to vyvolat například potíže se spánkem. 

V posledních letech se utěšeně rozvíjí gravitační astronomie. Výzkum gravitačních astronomů je ale podstatně omezený v tom, že doposud zkoumají pouze události, při nichž se srazí dva objekty, tedy černé díry a neutronové hvězdy v různých kombinacích.

Jsou ale i další možnosti a vědci se k nim snaží přiblížit. Tým americké Severozápadní univerzity, který vedl Ore Gottlieb, učinil překvapivý objev, který přinesl nový slibný cíl pro pozorování gravitačních observatoří, s nímž odborníci doposud nepočítali. Jde o horké a velmi turbulentní útvary zvané kokony, které vznikají při průniku polárních výtrysků umírající hvězdy do okolního materiálu. Gottlieb prezentoval svůj výzkum na 242. výroční konferenci Americké astronomické společnosti v Albuquerque.

Nový směr gravitační astronomie

„Gravitační observatoře doposud detekovaly výhradně gravitační vlny extrémních binárních systémů. Jednoho dne ale zachytí gravitační vlny i ze zdroje jiného typu,“ předpovídá Gottlieb. „Teď je jasné, že mezi prvními kandidáty na takové pátrání jsou kokony výtrysků u pozůstatků supernov.“

Badatelé simulovali zhroucení masivní hvězdy do černé díry a pátrali po vhodném zdroji gravitačních vln. Vsázeli především na akreční disk, v němž nesmírně horká hmota umírající hvězdy krouží zběsilou rychlostí kolem vznikající černé díry. Nakonec je ale čekalo překvapení v podobě zdroje gravitačních vln, s nímž původně nepočítali.

TIP: Vysokorychlostní supernova odhalila první momenty umírání hvězdy

Počítačové simulace vědcům ukázaly, že velmi zajímavým zdrojem gravitačních vln jsou kokony, vytvářené polárními výtrysky hroutící se hvězdy. „Je to jako když vrtáte do zdi. Vrták se zakusuje stále hlouběji a kolem létají kousky suti,“ přibližuje Gottlieb. „Podobně vzniká z rozvířeného a horkého kosmického plynu a prachu kokon v místech průniku polárních výtrysků.“

Palubní útočný letoun Nakadžima B5N, kterému Spojenci dali přezdívku „Kate“, dosáhl vrcholu své kariéry příliš brzy. Dokonce už když se v roce 1938 zapojil do bojů proti Číňanům, ukázalo se, že nutně potřebuje pancéřovou ochranu palivových nádrží a tříčlenné osádky. Podle císařského námořnictva byl příliš těžký a vybavilo ho proto výkonnějším motorem v naději, že tak snáze unikne nepřátelským stíhačkám. 

Nad Perlovým přístavem

Přesto se na počátku války stále jednalo o nejmodernější torpédový letoun v Tichomoří. Sedmého prosince 1941 se mezi letadly útočícími na Pearl Harbor nacházelo také 143 těchto strojů schopných nést jak torpédo, tak pumy, a připsaly si na konto potopenou bitevní loď USS Arizona. V květnu 1942 během bitvy v Korálovém moři poškodily letadlovou loď USS Yorktown a podílely se na potopení USS Lexington. O měsíc později u Midway nakadžimy těžce poškodily několik amerických válečných plavidel, ale za cenu 81 ztracených letounů z 93 nasazených. V říjnu téhož roku u ostrova Santa Cruz pomohly potopit letadlovou loď USS Hornet. 

Pro kamikaze

Koncem války odsoudily výkonné spojenecké stíhačky i velké ztráty mezi japonskými letadlovými nosiči a palubními letci B5N do primární role cvičného stroje. Uplatnil se také při protiponorkových akcích a jako letoun sebevražedných pilotů kamikaze. 

TIP: Útok na Pearl Harbor: Mohli Američané odvrátit překvapivý úder císařských orlů?

Žádný z 1 149 vyrobených kusů nepřečkal válku nepoškozený, několik replik bylo vyrobeno pro film Tora! Tora! Tora! a od té doby posloužily při natáčení dalších historických filmů a představují se na leteckých dnech.

Přílivové ostrovy jako právě ten na severozápadním pobřeží Francie lze najít po celém světě, přičemž takřka všechny obklopuje aura mystiky. Vzhledem k unikátním přírodním podmínkám se většinou proměnily v posvátná místa, případně ve vhodnou „adresu“ k vybudování opevněných tvrzí. Nejinak tomu bylo i v případě Hory svatého Michala, kde bezmála tisíc let sídlili benediktini, ačkoliv posledních 22 roků tamní opatství spravuje Mnišské bratrstvo Jeruzalém. Opevněný ostrov se za celou dobu jeho existence nepodařilo nikomu trvale obsadit, i když například za stoleté války se o to anglická vojska pokusila hned třikrát. Zůstal tak jedinou lokalitou v Normandii, jež nepřátelskému vlivu odolala.

Své nesmazatelné místo v životě a kultuře Normanďanů si nicméně žulový kus pevniny vysloužil, ještě než tam počátkem 8. století vznikla první modlitební kaple. Starověké jméno Tombe neboli „hrobová hora“ získal zřejmě díky Keltům, kteří věřili, že na ostrov odcházejí duše jejich zemřelých. Raně středověcí křesťané si jej pak oblíbili zásluhou svatého Auberta, biskupa z nedalekého Avranches, jemuž se podle legendy zjevil ve snu archanděl Michael s pokynem k vybudování svatostánku. Uvádí se, že nebeský posel musel svou výzvu zopakovat ještě dvakrát, než jej Aubert poslechl a kapli postavil. Ostrov následně získal své současné jméno, jehož český ekvivalent zní Hora svatého Michala.

Od poutníků k turistům

Na vrcholu, který se zvedá osmdesát metrů nad okolní záliv, srovnali dělníci počátkem 11. století plochu čtyř čtverečních kilometrů, aby na ní mohlo vzniknout benediktinské opatství. O dvě staletí později ho doplnila budova zvaná La Merveille neboli „zázrak“, zatímco na úbočí hory se postupně rozrostlo malé městečko. Už ve středověku vítali tamní obyvatelé první poutníky, toužící spatřit věhlasné místo opředené tajemnou symbolikou, a na popsané tradici se nic nezměnilo dodnes: Příliv návštěvníků nejen neutichl, ale dosáhl extrémních rozměrů – s tím rozdílem, že duchovní motivaci ve většině případů nahradila touha odškrtnout si další položku v cestovním deníku.

Denně tak do městečka s přirozenou kapacitou okolo dvou až tří stovek obyvatel zavítá na patnáct tisíc lidí. Starousedlíci téměř vymizeli a zůstaly jich pouhé tři desítky, z čehož polovinu tvoří mniši a jeptišky. Podle sčítání, které se oficiálně provádí od roku 1793, měl ostrov v polovině 19. století rekordních 1 182 rezidentů, v roce 1866 však jejich počet klesl na 203 a k původním hodnotám už se nikdy nevrátil. Ještě v roce 1976 tam napočítali 114 obyvatel, od 80. let však místní postupně odcházejí s tím, jak se dramaticky rozmáhá turistický ruch.

Po ekonomické stránce si však ostrované nemohou stěžovat: Turisté v Mont-Saint-Michel každoročně utratí více než 60 milionů eur, tedy přes 1,4 miliardy korun. Jen necelá polovina z nich si však prohlédne samotné opatství – ostatní se spokojí s nabídkou obchodů, restaurací a muzeí zaměřených zpravidla na temnější stránky lokální historie, včetně éry, kdy se ostrov proměnil ve věznici (viz Bastila moří).

Zrádné proudy

Dostat se až k cíli je dnes o poznání snazší než v minulosti, kdy pevninu od ostrova dělilo sedm kilometrů, o pět víc než nyní. Neustálé střídání přílivu a odlivu, jež s sebou přináší úrodné naplaveniny z mořského dna, v uplynulých staletích vzdálenost mezi souší a skálou postupně zkracovalo. Díky speciálně vybudované silnici je navíc možné dorazit až k branám opevnění suchou nohou i za přílivu.

Cesta ke klášteru však bývala skutečně životu nebezpečná. Poutníci museli počkat na správnou chvíli, kdy voda při odlivu ustoupila a obnažila široký pruh šedavého bahna, po němž se dalo opatrně přejít. Při nesprávném načasování je mohl nevyzpytatelný příliv nepříjemně překvapit: Za určitých podmínek se totiž valí rychlostí až šedesáti metrů za minutu. Z dochovaných zpráv víme, že se nejméně jednou – konkrétně v roce 1318 – stal osudným skupině poutníků a pohyblivé písky připravily o život několik desítek lidí. Dnes sice bezpečný přechod zajišťuje lávka pro pěší vybudovaná na místě původní hráze z konce 19. století, přesto museli záchranáři například v roce 2013 vyprostit několik turistů, kteří uvázli v písku.

Zanikne ostrov?

Životodárné naplaveniny znamenaly pro obyvatele na pobřeží požehnání – začali je rekultivovat, vybudovali hráze i zavlažovací systémy a nechávali v místě pást ovce. Jelikož se hlavní potravou zvířat stala slanomilná tráva, získalo jejich maso specifickou chuť a šťavnatost. Zástavba rozšiřující se od pevniny by nejspíš pokračovala až k ostrovu, kdyby se proti ní v 19. století nevymezilo hnutí za záchranu starobylého charakteru lokality. Nahromaděné bahno však na místě zůstávalo, a to zejména kvůli hrázi z roku 1878, která bránila jeho zpětnému odplavování. Podle některých studií by se v důsledku postupného přibývání zeminy mohl ostrov definitivně připojit k pevnině kolem roku 2040.

Francouzská vláda proto v roce 2006 odsouhlasila nákladné stavební úpravy, aby se uvedenému scénáři zabránilo. V roce 2014 pak mohl prezident François Hollande slavnostně otevřít nový most, vinoucí se v elegantní křivce v délce více než osmi set metrů těsně nad hladinou, takže vodě už nic nebrání v průtoku. Zhruba jednou za osmnáct let však nastane tzv. superpříliv a moře dosáhne rekordní výšky až patnácti metrů: Naposledy k tomu došlo 21. března 2015. 

Pověsti žraloků coby krvelačných a pomstychtivých, nepřátelských bestií nesmírně „pomohl“ film Čelisti. Kvůli knize Petera Benchleye, kterou Steven Spielberg transformoval na plátna kin, se ze žraloků takřka přes noc stali nepřijatelní obyvatelé oceánů, která je potřeba vybít. Po premiéře filmu v roce 1975 klesla jen populace velkých bílých žraloků u východního pobřeží Severní Ameriky o 50 %. Když Benchley viděl, co kniha i film způsobily, věnoval zbytek svého života propagaci kampaní na ochranu žraloků.

Hlídači mořské rovnováhy

Film Čelisti v nás probudil a prohloubil strach ze žraloků. Bohužel je smutnou pravdou, že to, čeho se my lidé bojíme, likvidujeme. Poklesy žraločích populací ovšem nezpůsobil jen cílený hon, ale také náhodná zachycení ve stále hustěji rozprostřených sítích rybářských lodí. Velkým problémem je rovněž lov těchto paryb kvůli oblíbené čínské polévce ze žraločích ploutví. Je pravda, že v současné době je již řada žraločích druhů chráněna. Druhá věc je, na kolik a jak zákony kdo a kde porušuje, hlídá a trestá. 

S ubýváním těchto mořských predátorů je stále zřetelnější, jak zásadní je jejich vliv na celý oceán. Jejich oblíbenou a nejčastější potravou jsou tuleni, lachtani, delfíni, želvy, velké ryby i paryby, mršiny velryb. V mořích plní podobnou úlohu jako šelmy na souši – stimulovat zdravé rybí populace a udržovat rovnováhu ekosystému.

Relativní nebezpečí žraločího útoku

Analýzy a statistiky dokládají, že k útokům žraloků na člověka často dochází omylem, když si žralok člověka splete se svou tradiční potravou. Surfař zespodu, odkud žralok útočí, vypadá podobně jako tuleň nebo lachtan. Záměnám také napomáhá špatná volba barvy oblečení plavce, surfaře. Lesknoucí se část oblečení zmate žraloka, který se domnívá, že jde o třpytivé rybí šupiny. Takových útoků omylem je z celkově hlášených 60 ataků ročně asi 10–20.

Útoky žraloků monitoruje International Shark Attack File (ISAF) při floridském Muzeu přírodní historie. Podle jejich statistik až 56 % všech obětí tvoří surfaři a 34 % koupající se plavci. Místem tragédií jsou především vody kolem Ameriky, Austrálie, Brazílie a Jižní Afriky. Nesrovnatelně více lidí ročně umírá v důsledku útoku hrocha, bodnutí sršně, žahnutí medúzy, bodnutí komárem, úderu blesku nebo pádu rampouchu. Ve zcela jiných řádech jsou pochopitelně počty obětí automobilových nehod. 

Výpravy do sladkých vod

Se žraloky jsem se pod vodou potkala často. Měla jsem možnost obdivovat wobegongy v Indonésii, černocípé a bělocípé žraloky v Rudém moři, žraloky vouskaté na Kubě nebo žraloky velrybí v Keni. V Karibiku jsem pak byla pod vodou s žralokem bělavým. U všech druhů jsem obdivovala jejich rychlý a ladný pohyb, jejich krásu. Jsou to opravdu krásní, úžasní tvorové, kteří si zaslouží naši přízeň a pochopení. 

Mezi tři druhy žraloků, jimž se přičítá většina útoků na člověka, patří velký bílý (Carcharodon carcharias), tygří žralok (Galeocerdo cuvier) a žralok bělavý, známý také jako žralok býčí (Carcharhinus leucas). Ačkoli máme tyto paryby správně spojené s mořským prostředím, dva druhy mohou žít delší dobu i ve sladké vodě, a to žralok bělavý a žralok šípozubý (Glyphis glyphis). Oba druhy mohou plout v říčních cestách do nečekaných vzdáleností. Narazit na žraloka bělavého proto můžete i ve sladkovodních jezerech a řekách nebo u ústí do moře, tedy v brakické vodě. Jednoho žraloka bělavého našli rybáři na řece až 1 700 km daleko od mořského pobřeží. 

Jizvy od milostných hrátek

Žralok bělavý patří mezi tři nejagresivnější druhy žraloků. Útočnější jsou už jen žralok tygří a velký bílý. Pokud ale atakuje člověka, stává se to častěji ve sladkovodních tocích než v mořích. Tento druh je znám pod mnoha různými jmény – jako žralok býčí, bělavý, zambezský, nikaragujský nebo žralok z Gangy. Říká se mu také „mořský pitbull“. 

Jde o velmi robustní druh žraloka s podsaditým tvarem těla a tupým širokým a ploše zaobleným čenichem. Tělo je vzhledem k délce velmi široké a vysoké a může působit až tlustě. Žralok býčí je o dost větší a těžší než nám známí útesoví žraloci z Rudého moře. Má dvě hřbetní ploutve trojúhelníkového tvaru, z nichž druhá je viditelně menší. Poměrně malé oči potvrzují, že zrak není jeho hlavním orientačním smyslem. Potravu tohoto žraločího druhu tvoří kostnaté a chrupavčité ryby, jiní žraloci, mořští savci, ptáci, želvy, měkkýši, ostnokožci i korýši. Páření nastává koncem jara a v létě. Samice si z něj často odnesou velké jizvy od svého druha. 

Pod vodu za býky

Možná jsem vás ještě nepřesvědčila, že za žraloky je možné se bezpečně ponořit do vody. Proto bych ráda popsala, jak vypadá ponor k těmto velkým predátorům, jenž organizuje mexická potápěčská základna Dive Mike. Základna vedená a vlastněná Jorge Suarezem a jeho ženou, leží v turistickém letovisku Playa del Carmen a krmení žraloků provozuje od roku 2008. 

V období od listopadu do února připlouvají březí samice býčího žraloka do mexických vod a při jednom ponoru můžete běžně vidět 10 až 25 žraloků najednou. Licenci na krmení žraloků tady má jen několik málo základen. Potápěč, který žraloky krmí, musí projít kursem, aby nedošlo k poranění žraloků nebo potápěčů. Veškerá činnost je zde zaměřená na podporu žraloků a jejich ochranu. Někteří žraloci mají na ploutvi umístěnou vysílačku a jejich pohyb je lokalizován. Maximální hloubka ponoru je 24 metrů, na což je ideální dýchací směs nitrox, která vám pomůže zůstat pod vodou déle bez nutnosti delší dekomprese. 

Žraloci, kam se podíváš

Z pohledu účastníka se při ponoru jde „rovnou na věc“. Rychlou menší lodí se stříškou jste po deseti minutách jízdy na místě ponoru a všichni najednou jdou do vody. Pod vámi už plavou žraloci a vy padáte mezi ně. Jeden z profíků krmí žraloky, další točí video na velkou kameru a dva lidé mají dlouhé zahnuté tyče. Jak sami říkají, ty nejsou na žraloky, ale na potápěče, kteří by se pod vodou chovali nedisciplinovaně nebo svým chováním ohrožovali sebe a ostatní.

Pod vodou bývají často proudy, někdy slabší, někdy silnější. Stáváte se diváky a začíná to nejhezčí podvodní divadlo. Jak sám Jorge před ponorem říká, býčí žraloci jsou větší než my. Delší, těžší, ale i krásnější než my, lidé. Každý má sice jiná měřítka krásy, ale já jsem ochotna dát mu za pravdu. Kolem nás, nad námi, za námi, před námi se ladně vznáší sto- a vícekiloví žraloci. Sem tam mi nějaký břinkne do blesku, plácne ploutví do ramen světel. Protože krmení probíhá každý den ve stejnou hodinu, žraloci jsou už v danou chvíli nachystaní u hodovacího stolu. Pravidelně sem připlouvají i rejnoci manta (Manta birostris) a karety obrovské (Chelonia mydas). 

Pravidla, bez nichž to nejde

Přestože býčí žraloci mají nálepku agresivních tvorů a jak manty, tak karety mají na svém jídelníčku, tady si jich vůbec nevšímají. V těsné blízkosti u žraloků anebo úplně nalepení na jejich tělo plavou i štítníci a jiné ryby, kterým žraloci poskytují i bezpečné útočiště před jejich nepřáteli. 

Přesto, že si zcela stojím za výše uvedenými větami o ne-agresivitě žraloků, zároveň je nutné zdůraznit, že člověk musí být při ponoru opravdu opatrný. Jde přece jen o divoce žijící predátory s loveckými instinkty, a proto je třeba dodržovat určitá pravidla. Například je nutné mít oblečen výhradně černý neopren, nedělat prudké pohyby a nemít na sobě nic volného, vlajícího. Zakázány jsou bílá a žlutá barva, stejně jako blýskavé části oděvu, kvůli nimž si vás žralok může splést s rybou. Každá vaše chyba by mohla znamenat nejen ohrožení vašeho života, ale také konec těchto ponorů a další podnět k obnovení honů na krásné paryby. Po příjezdu zpět na pevninu si vyprávíme své zážitky a dojmy z ponoru, emoce cákají všemi směry i z těch nejotrlejších potápěčů. Na tyhle chvíle určitě nikdy nezapomenete a vždy je budete mít jako nejlepší z ponorů ve vašem deníku. 

TIP: Velké sousto pro žraloky: Obávaný predátor nepohrdne ani velrybí mršinou

Nálepka zabijáků už dnes není se žraloky spojena tak jako dřív. Narůstá snaha o jejich ochranu i větší pochopení. Už pro nás nejsou jen nebezpečnými a krvelačnými stvořeními se špatnou pověstí. Jsme mnohem více ochotni přijmout je jako inteligentní tvory a užívat si a vítat jejich přítomnost, i když to nejsou roztomilí a hraví delfínci.

Žil ve Winchesteru kolem roku 1060, bydlel v domě uvnitř hradeb města, ale kus za Západní bránou měl lán pole, které obdělával. A jmenoval se Alfréd Ropuší varlata. Jak k té navýsost kuriózní přezdívce asi přišel? V pozemkové knize Liber Winton z 12. století a v administrativnímch soupisech majetků v Anglii zvanými Domesday narazíte na spoustu podobně rozpačitých přezdívek. Dnes se jimi ve svém výzkumu zabývá Tristan Alphey, docent univerzity v Oxfordu. A připouští, že jako vědecké téma mohou sice působit trochu neseriózně, ale o životě před staletími nám prozrazují mnohé.

Příběhy za jmény

Liber Winton je mimořádně hodnotným zdrojem výzkumu. První rukopisné poznámky v ní totiž předcházejí invazi Normanů v roce 1086 – raná část vpisků totiž souvisí s panováním krále Eduarda Vyznavače v roce 1057 a s jeho državami v okolí Winchesteru. Druhá část textu se pak týká rozdělení pozemkového vlastnictví po roce 1148. Ta vznikla na popud Jindřicha z Blois, místního biskupa. 

Alfréd Ropuší varlata se v knize objevuje jen jedinkrát, na jedné z prvních stránek, a původ jeho přezdívky zůstává až milosrdně nejasný. U dalších zaznamenaných jmen ale můžeme aspoň ledacos o jejich nositelích odtušit. Moc vlasů asi neměl Ælfstan Plešatý. A Ælfstan Kulhavec se asi nepohyboval moc svižně. Ælfstan S širokou zadnicí hovoří sám za sebe.

Tři muži z jednoho města se shodným křestním jménem jsou svým ne zrovna nelichotivým přídomkem nezaměnitelně podchyceni – jejich současníci hned věděli, o kom je řeč. V historických zdrojích z Winchesteru narazíme i na Alwina Kamínka a Alwina Sardinku.

Aby se poznali

Ve Winchesteru žil i mnich Herbert Železná noha, Æthelstan Tlouštík, Osfert Černá brada a Thurstan Zadnice. Chybět nemůže ani Ælfric Holobrádek. A což teprve majitel pozemků ve Wiltshiru, Wulfric Velká kláda? Potkávat tyto figury každý den v zablácených ulicích městečka muselo být jistě velmi barvitým zážitkem. 

Moderní angličtina dnes pochopitelně k identifikaci osob využívá děděná příjmení, ale než se tato praxe definitivně zakořenila, procházela vývojem. Poměrně dlouho se držela „vedlejší jména“ a „přídomky“. Někdy odkazovaly na geografii, jako třeba Ælfric Skot anebo James ze Standonu. Jindy rozváděly motiv příbuzenství – Leofnoth, syn Osmundův. Jindy povolání jednotlivce, jako třeba Edwin Kovář (Smith).

„Tyto vzorce postupného vzniku řádných příjmení jsou ale poměrně předvídatelné,“ vysvětluje docent Alphey. „Já se soustředím spíše na ony přezdívky, podskupinu osobních pojmenování, které ve formátu identifikace konkrétní osoby zachovávají určitou volnost.“ A jejichž výklad může být, jak sám říká, až frustrujícím způsobem nejednoznačný.

Ropuší co?

Jakýkoli pokus o pochopení těchto přezdívek a společenských tlaků, které je vyvolaly, je komplikován skutečností, že dobové prameny jen velmi zřídka poskytují explicitní vysvětlení původu nebo skutečný význam jména.

Někdy to samozřejmě jde. Edmund, syn krále Æthelreda II., si přídomek Ze železa vysloužil svým hrdinským, byť nakonec neúspěšným odporem vůči vojskům krále Knuta. Jenže nejasných přezdívek je násobně víc. Navíc rozdíly v hláskování, chybné interpretaci a možnost omylu písařů, kteří zaznamenávali jména z ústního podání, mohly vést ke znejasnění řady přídomků. Příkladem takových komplikací je zeměpán z roku 1086, Robert Inuesiat, jehož přídomek se dá ze staré angličtiny překládat jako Hravý i Nemravný… 

Pozor na ně!

K čemu jsou tedy ty přezdívky v Liber Winton dobré? Tedy kromě pobavení či vyvolání rozpaků u současného čtenáře… „Pokud jich máme dostatečné množství, můžeme na nich krásně zkoumat nastavení a zájmy společnosti v 11. a 12. století. Můžeme rekonstruovat tehdejší naladění, pohled na dobovou morálku,“ vysvětluje Alphey. 

Většina z těch starých winchesterských volně ložených přezdívek totiž naznačuje, že sloužila ke kritice společensky negativního chování a různých závadných jevů – nepřístojností a výtržností proti ustáleným pořádkům. Takoví Eadwig Pořád namol a Wulfwig Divoch se pak museli držet zkrátka, protože přezdívky pojmenovávaly jejich osobní prohřešky a jasně je zařazovaly. Pokud by se někdo hypoteticky jmenoval Josef Dlužím kam se podívám, peníze mu asi taky půjčovat nebudete.

Který Tupec?

Tristan Alphey zatím pracuje jen s nižšími stovkami jmen. Ale i ty prý nutí k mnohým zamyšlením. Používala se přezdívka už za života svého nositele, anebo vznikla až dodatečně? A kde se používala? Neformálně, anebo skutečně pronikala do úředních záznamů, jako ve Winchesteru? Mohli jste na Alduse Tupce zavolat na ulici, a nedostat od něj ránu?

TIP: Těší mě, já jsem Verdun: Křestní jména upomínající slavná bojiště Velké války

Otázkou k řešení je i to, kolik z těch přezdívek se do současnosti dochovalo a kolik zmizelo. Měl snad každý nějakou? A jak se ty liší podle společenského postavení? Mohl mít bezzemek nebo nějaký man přezdívku důstojnějšího ražení, než vyšší šlechtic? A proč známe víc nositelů mezi muži než mezi ženami? Vypovídá to o společenském uspořádání, anebo jen o tom, že se o ženách tolik nepsalo?

Zkrátka a dobře, přezdívky z 11. století vypadají jako poněkud nevážné téma, ale seriózní výzkum si zaslouží. „Pomáhají nám totiž polidštit si trochu historii,“ uzavírá Alphey.

Ve střední  východní části tropického Pacifiku se po několika letech obvykle střídají tři fáze globálního klimatického jevu ENSO (podle anglického El Niño Southern Oscillation). Jedna z fází je považována za „normální.“ Dalšími fázemi jsou „El Niño“ a „La Niña,“ během nichž dochází ke změnám teplot a tlaků proti normálnímu stavu. Následky těchto změn jsou patrné po celé planetě. Americký Národní úřad pro oceán a atmosféru (NOAA) nedávno oficiálně oznámil příchod fáze „El Niño.“ Lze to brát i jako varování, protože fázi „El Niño“ mohou doprovázet výkyvy klimatu a ekonomické ztráty.

Varování meteorologů

Není to až takové překvapení. Již celé měsíce přicházejí varování od Světové meteorologické organizace (WMO) a národních klimatických institutů. Samotné vyhlášení situace „El Niño“ není centralizované a řada institucí ho vyhlašuje víceméně samostatně, podle mírně odlišných pravidel. Tentokrát každopádně varování NOAA před „El Niño“ přišlo dříve než obvykle a předpovědi říkají, že jeho projevy bude vydatné.

„El Niño,“ čil „Chlapeček,“ mimo jiné otepluje vody Pacifiku u západního pobřeží Jižní Ameriky. Nejtepleji tam bývá na Vánoce. Letos je teprve červen, ale už teď je v Peru podstatně tepleji než dlouhodobý průměr. Pro mnohé je to špatná zpráva, včetně rybářů, jejichž hejna ančoviček jsou osudově závislá na přísunu kyslíku a dalších látek při proudění vody v oceánu.

Některé části světa již vykazují typickou situaci „El Niño.“ Například ve Spojených státech se ale podle NOAA vliv „El Niño“ ukáže až později. Fenomén „El Niño“ se tam projevuje především zvýšenými srážkami v jižní Kalifornii a na pobřeží Mexického zálivu, společně s většími suchy na Severozápadu a Středozápadu.

TIP: Vývoj globálního klimatu: Přijde po období El Niño jeho protějšek La Niña?

Vliv těchto jevů je komplexní a složitý, odborníci nicméně předpovídají velké lidské a ekonomické dopady. Silné El Niño mezi lety 1997 a 1998 stálo svět více než pět bilionů dolarů s přibližně 23 tisíci úmrtími v důsledku bouří nebo záplav a nadcházející „El Niño“ může být ještě nákladnější. Některé země se již připravují – jihoamerické Peru si na pokrytí případných škod vyhradilo asi miliardu dolarů (22 miliard Kč).

Vesmírný dalekohled Jamese Webba se stále ještě rozkoukává ve vesmíru a NASA již připravuje nový cubesat, který by měl jeho možnosti ještě rozšířit. Vládní agentura nedávno podpořila 8,5 miliony dolarů (téměř 190 milionů Kč) misi, která nese název Monitoring Activity from Nearby sTars with uv Imaging and Spectroscopy, čili MANTIS.

Jde o minisatelit velikosti toustovače, který navrhnou a postaví v laboratoři Laboratory for Atmospheric and Space Physics (LASP) Colaradské univerzity v Boulderu. Zkratka MANTIS neodkazuje na kudlanky, nýbrž na podivuhodné mořské korýše strašky (anglicky mantis shrimp), kteří se pyšní výtečným zrakem.

Pomocník Webbova dalekohledu

Podobně jako strašci bude i satelit MANTIS schopný pozorovat vesmír v oblasti ultrafialového záření. Významné je především to, že MANTIS zachytí i extrémní ultrafialové záření (EUV), jehož vlnové délky jsou kratší než 31 nanometrů, a které nese značné množství energie. Tím je MANTIS velmi výjimečný.

„Zhruba od roku 2001 žádný vesmírný teleskop nezachytil extrémní ultrafialové záření v plném rozsahu u hvězd jiných než Slunce“, upřesňuje Briana Indahlová z laboratoří LASP. MANTIS se díky tomu stane „parťákem“ Webbova dalekohledu při pátrání po obyvatelných světech.

TIP: Satelit Arkyd-6 vesmírných těžařů prošel klíčovým testem

Podle Indahlové bude MANTIS pozorovat aktivitu blízkých hvězd, pokud jde o jejich hvězdné erupce. Data mise MANTIS doplní pozorování Webbova dalekohledu, zaměřená na atmosféry exoplanet. Vědci pak získají celkový obrázek, z něhož bude možné odhadnout případnou obyvatelnost planet. Cubesat MANTIS by měl do vesmíru zamířit v roce 2026 a na orbitě fungovat nejméně rok.

Veselá či rychlá muzika nám umí zlepšit náladu, uklidňující tóny pomohou se soustředit – čistě analogicky by se tudíž mohlo zdát, že smutná hudba v nás vyvolá sklíčenost. Málokdo by se dobrovolně poddával smutku, přesto bývají pomalé, táhlé melodie mimořádně oblíbené. Jak je to možné?

Podle psychologů lidé muziku poslouchají hned z několika důvodů, mimo jiné jako formu útěchy, rozptýlení nebo vybití emocí. Zároveň se zjistilo, že její vnímání odráží míru empatie dotyčného: Nejvíce „dojatí“ posluchači vykazují nejvyšší schopnost vcítit se do druhých, a právě na ně má také truchlivá muzika největší účinek.

TIP: Potvrzeno: Hudba zlepšuje duševní zdraví stejně dobře jako cvičení 

Smutek, dokonce i ten uměle vyvolaný, může v organismu spustit kaskádu hormonálních odpovědí – vylučuje se například oxytocin a prolaktin, aby se zmírnila úzkost. Zmíněné látky však zároveň dokážou navodit pocity útěchy a zvednout náladu, což se při poslechu tklivé hudby projeví ještě intenzivněji, pokud člověk zrovna skutečně prožívá něco negativního.