Když po silnici E70 vyrazíte z Benátek směrem ke slovinské hranici, po necelé půldruhé hodině dorazíte do malého romantického městečka s nějakými třemi tisíci obyvateli. Vítejte v Aquileie! Většina uliček nenapovídá tomu, že před dvěma tisíci lety se zde nacházelo jedno z největších sídel tehdy známého světa. Na tuto dobu si pamatuje snad jen jediná, ale o to významnější stavba: jedinečná a v seznamu památek UNESCO zapsaná bazilika Panny Marie z roku 1031 stojící na základech původního antického chrámu vystavěného roku 313. 

Křižovatka 

Aquileia byla založena roku 181 př. n. l. jako římská vojenská kolonie. Chránila tehdy oblast severní Itálie před Kelty, kteří se snažili v krajině mezi Alpami a mořem usídlit. Kolonie brzy přerostla ve významné město a zásadní obchodní centrum. Právě zde totiž končily všechny jantarové stezky vedoucí ze severní Evropy. Obchod přinesl Aquileie bohatství, prosperitu a kulturní rozmach. Původní kolonii prý založily tři tisíce římských rodin. O více než deset let později přibylo dalších patnáct set. Můžeme se tak domnívat, že kolem roku 165 zde žilo nějakých 40 tisíc obyvatel. Bezprostředně po založení se Aquileia stala bohatým centrem, z něhož vedly cesty po celé Itálii. 

Jednalo se také o místo klíčové pro obranu Itálie, neboť přes jeho území musel projít každý, kdo chtěl z východu na západ putovat mezi mořem a Alpami. Na přelomu letopočtu připomínala Aquileia tavící kotlík různých kultur a náboženství. Všechny cesty vedou do Aquileie, dalo se říct. V té době zde chrámy zasvěcovali bohům a bohyním římského panteonu. Stále zde ale přežíval i silný kult keltského boha Belena, jakési barbarské varianty Apollona. Svůj domov zde ale nalezla také početná židovská komunita. A žoldáci, kteří se vraceli z dobyvačných válek na Blízkém východě, přinesli do města kult boha Mithry. A již brzy začali někteří obyvatelé města přijímat křest. 

Deváté největší 

Vrchol aquilejského rozvoje nastal po polovině 2. století našeho letopočtu. Kolonie se rozrostla ve velkoměsto čítající na sto tisíc obyvatel! Jeho mocné hradby odolávaly v průběhu vrcholné antiky všem barbarským nájezdům. Básník Ausonius zmiňoval Aquileiu jako deváté největší město světa! 

Římská říše ale zažívala jednu krizi za druhou. Mezitím se z východu masivně rozšířilo křesťanství, kterému se Řím snažil nejdříve házet klacky pod nohy. Roku 313 jej však římský tetrarcha Gaius Galerius konečně uznal. A v témže roce také v Aquileie vznikla již zmiňovaná bazilika, jíž dodnes dominuje antické sloupoví a původní dlážděná freska. Výstavba svatostánku startovala novou fázi dějin města. Ještě před koncem 4. století začalo v Aquileie fungovat mimořádně rozsáhlé arcibiskupství. Konaly se tu církevní koncily a lokalitu navštěvovaly mnohé osobnosti, které později církev prohlásila za světce. V té době už ale visela nad Aquileiou pohroma… 

Pád 

Po roce 395 se římská říše rozdělila na východní a západní část a čelila dalším těžkým krizím – především nájezdům barbarských kmenů. Na Aquileiu na počátku 5. století brutálně zaútočil vizigótský král Alarich. Ani ne o padesát let později jej v teroru vystřídal hunský vojevůdce Attila. Dobová svědectví tvrdí, že město zcela srovnal se zemí. Nájezdy přežil jen pevný kamenný chrám, v něm si pohanští dobyvatelé udělali rejdiště. 

Obyvatelé města masově prchali ve snaze zachránit si holý život. Bezpečí nalezli asi o sto kilometrů západněji v lagunách a na členitých ostrůvcích. Uprchlíci vybudovali osídlení, které se později rozrostlo v město Benátky. Aquileia i přesto přežila. V roce 539 povýšili tamní arcibiskupství na patriarchát. Ani to ale město neuchránilo před další vlnou násilí. V roce 568 a 590 znovu město vyrabovali Langobardi, kteří brzy ovládli skoro celou Itálii. 

Dvě hlavy 

Druhý langobardský nájezd nastartoval zajímavou a dlouho trvající dynamiku, která bude určovat historii a význam Aquileie po další stovky let. Tehdejší aquilejský patriarcha před nájezdem Langobardů utekl na blízký ostrov Grado. Zde nad ním ochrannou ruku držela Byzanc. Pod touto ochranou nadále vykonával svůj úřad spadající pod exarchát v Ravenně, tedy pod kompetenci východní křesťanské církve. Langobardská území se však připojila pod patronát Říma, tedy církve západní. Všechny pokusy o vyřešení tohoto sporu selhávaly. Situace tak vrcholila církevním schismatem, během něhož současně existovaly dva aquilejské patriarcháty. V roce 606 ve městě za podpory Langobardů a Říma jmenovali patriarchou Jana I. Byzanc za aquilejského patriarchu prohlásila Candidiana, jenž řídí své věrné oddané východní větvi církve z ostrova Grado. 

Církevní schisma se částečně vyřešilo až v roce 698. Toho roku langobardský král Cunicpert svolal církevní synodu do Pavie. Jaké způsoby k tomu využil, nevíme, ale nakonec se mu podařilo oběma stranám sporu domluvit a téhož roku se oba patriarcháty včlenily pod hlavu Říma. Současně ale nadále existovaly dva aquilejské patriarcháty – jeden, užívající název Nová Aquileia, se sídlem na Gradu a později v Benátkách, druhý, s názvem Stará Aquileia, se sídlem v Aquileie, později ve Cividale del Friuli a následně v Udine. 

Spor o Moravu 

V roce 863 na Velkou Moravu dorazili věrozvěsti Cyril a Metoděj. O jejich vyslání požádal hlavu byzantské církve kníže Rastislav. Dlouhodobě totiž usiloval o zřízení vlastního moravského arcibiskupství, čímž by se zbavil závislosti na – a nyní přichází významná česká stopa – Staré Aquileie. Pod aquilejskou církevní jurisdikci totiž Velká Morava v té době spadala! O tři roky dříve Rastislav požádal o misijní výpomoc přímo Řím, avšak neúspěšně. Obrátil se tak na Byzanc, která mu vyhověla a už už si brousila zuby na rozšíření svého církevního vlivu. 

Osud tomu ale chtěl jinak. Když se Cyril a Metoděj po své čtyřicet měsíců trvající misii vraceli zpět do Byzance, z bezpečnostních důvodů to „museli vzít přes Benátky“, kde tou dobou pobýval také aquilejský patriarcha Lupus. Tam jim zřejmě předal zprávu od římského papeže Hadriána II. V Byzanci totiž za nepřítomnosti věrozvěstů proběhl státní převrat a východořímská říše se rozkolísala. Hadrián usoudil, že právě nyní by měl posílit vliv Říma na Velké Moravě. Cyrilu a Metodějovi tak slavnostně slíbil, že umožní zřízení samostatného biskupství, kterým se Velká Morava vyváže z područí Aquileie. 

V rukách Čechů 

Pouta mezi Aquileiou a Čechami se nezpřetrhala ani po vzniku velkomoravského biskupství. Ba naopak. V roce 1075 poslal papež Řehoř VII. nótu prvnímu českému králi Vratislavu II. Požadoval v ní, aby udělil léno svému synovci Svatoborovi, synu knížete Spytihněva II. Byl odmítnut a Svatobor se tak rozhodl pro církevní kariéru. Jakožto papežův oblíbenec se stal římským vyslancem v Čechách, většinu svého času ale trávil v Římě. V roce 1085 vystoupal v církevním žebříčku natolik, že jej jmenovali patriarchou aquilejským a přijal jméno Frederick II. Vysoký církevní post mu ale příliš boží přízně nepřinesl. Než se vůbec na arcibiskupském trůnu zabydlel, roku 1086 ho zavraždili při jakési pouliční vřavě v Cividale del Friuli.

Vraždící Lucemburk 

Ve 12. století se sídlo staroaquilejského patriarchátu přesunulo z Cividale do Udine. Tam trávil většinu času i další český patriarcha. Roku 1350 do města bodře vjel Mikuláš Lucemburský, nemanželský syn krále Jana Lucemburského. Podle dobových svědectví prostě místním sdělil, že odteď je aquilejským patriarchou on. Nepochybně se pro to hodil. Mohl se pochlubit bohatou církevní kariérou: postem probošta v Žatci, funkcí děkana v Olomouci a praxí královského kancléře. Aby Mikuláš ukázal, že to se svým úřadem míní vážně, nechal na přelomu let 1351 a 1352 vyvraždit celý zástup místních šlechticů, o kterých se domníval, že mají na svědomí vraždu jeho předchůdce, patriarchy Bertranda. 

V roce 1354 Mikuláše v Udine navštívil sám král a budoucí císař Svaté říše římské Karel IV. Cestoval tehdy na svou korunovaci do Říma a Mikuláš ho tam hrdě doprovázel. Za odměnu od Karla obdržel tituly říšského vikáře Terstu a generálního vikáře Toskánska, později získal ještě Feltre a Bellun. V posledním jmenovaném městě Mikuláš umírá pokojnou smrtí roku 1358. 

Mafiánské praktiky 

Poslední českou stopou v historii Aquileie zanechal Jan z Moravy, nemanželský syn moravského markraběte Jana Jindřicha Lucemburského. V Itálii měli čeští Lucemburkové vynikající jméno. Proto roku 1387 papež Urban VI. udělil aquilejský titul dalšímu českému hodnostáři. V Udine jej přivítali s náležitými poctami a všeobecným nadšením. Jaké překvapení ale asi místní zažívali, když ihned začal s násilnými čistkami. 

To se značně znelíbilo bohatému udinskému rodu Savorgnanů, kteří město prakticky ovládali už několik stovek let. Roku 1389 kdosi zavraždil Federicka z rodu Savorgnanů a rodina zločin přičetla, zřejmě neprávem, právě Janovi. Savorgnané pak o pár let později přikázali zabít Janova rádce, biskupa Augustina. O rok později si smrt došla i pro Jana. Savorgnanský zabiják si na něj počíhal 13. října 1394 přímo na jeho hradě. Místní s ním zúčtovali i po smrti. Nedovolili ho pohřbít jinak než do hrobky jeho strýce, patriarchy Mikuláše. 

Ústup 

Když lucemburský rod na českém trůně vymřel, uzavřela se i lucemburská kapitola v Aquilei. A s nimi i česká stopa v oblasti severní Itálie. Pravdou ale je, že ani Aquileia si neudržela samostatnost. V roce 1420 anektovali Udine a přilehlé oblasti Benátčané. Staroaquilejští patriarchové se znovu stěhovali do Cividale del Friuli. V roce 1455 ale patriarcha Lodovico Trevisan s Benátkami definitivně prohrál dlouhotrvající válku, a než aby nechal město zdevastovat, rozhodl se svůj úřad Benátčanům prodat. 

TIP: Za korunou do Věčného města: Druhá římská jízda Karla IV.

Jejich nadvládě se poddal za důchod v podobě pěti tisíc dukátů ročně. Rychle expandující námořní republika a obchodní supervelmoc pak sjednotila oba aquilejské patriarcháty. Jejich sídelním městem samozřejmě ustanovila Benátky – ostatně patriarchové Nové Aquileie tam sídlili již od roku 1105. Benátská republika si prosadila, že patriarchy bude volit státní rada. Ve věcech světské správy mohli užívat titulů provveditore generale čili generální dohližitel či luogotenente alias důstojník. Patriarchát jako církevní instituce přežíval až do roku 1751, kdy ho rozdělili mezi nově vzniklé stolce v Udine a Gorizii (Görzu).

Po druhé světové válce zažíval těžební průmysl prudký rozmach, ale příchozí horníci, hutníci a dělníci potřebovali někde bydlet. Proto padlo rozhodnutí o výstavbě nového města, pro nějž bylo nutné najít vhodné označení. V únoru 1955 tedy Krajský národní výbor (KNV) v Ostravě vyhlásil soutěž, ve které se sešlo na 600 dopisů s celkem asi 2 350 návrhy. 

Úporné hledání 

Výsledné pojmenování mělo být české, dobře vyslovitelné, vystihovat hornický charakter místa a ideálně pak sestávat jen z jednoho slova. Lidé se snažili vzdát poctu různým slavným lidem. Z dnešního pohledu jsou však tyto názvy spíše trpce zábavné. Klementov, Stalin, Gottwaldův Horníkov, Bezručov, Čurdov, Antonínov, Fučíkov a také Zápotockýgrad. Budovatelská atmosféra byla tehdy všudypřítomná, a to se odráželo i na nápadech jako Kombajnov nebo Dělníkov. Některé z nich zněly poněkud kostrbatěji, například Lidobudovatelov, nebo dokonce Budosocikolektivov. Duch doby se sice nezapřel, nicméně poslední jmenované by měli nejspíš problém vyslovit i ti nejzapálenější soudruzi. 

Idylické sídlo 

Chtěli byste žít ve šťastném městě? Samozřejmě – tak potom vítejte ve Šťastnově! Preferujete věčný mír? Přestěhujte se do Ostravského Mírumilova nebo Všemírova! Cílem socialistického úsilí bylo postavit město, které by bylo vzorem pro všechny, tak proč by se nemohlo jmenovat Vzorvšem? Další navrhované názvy jednoduše zachycovaly průmyslový charakter oblasti, setkat jste se tedy mohli s označeními jako Stokomínů, Uhlokopy nebo Uhlín. Existovala také možnost, že by horníci s rodinami žili ve Slezském Donbasu, Rudohvězdově či Rudozáři. 

TIP: (Ne)zlatá padesátá: Jak se budovaly světlé zítřky v Československu?

Nakonec byly národním výborem vybrány tři nejlepší návrhy, a to Šachtín, Havířov a Cingrov, ačkoliv občanům se nejvíce zamlouval Bezručov. Vítězem se podle KNV stal Šachtín, ale konečné rozhodnutí bylo na ministrovi vnitra Rudolfu Barákovi – a my už dnes víme, jak to dopadlo.

V lidském těle již téměř nezbývají žádné tkáně, které by nebyly zasažené mikroplasty – nepatrnými částečkami plastového odpadu. Odborníci je odhalili v placentách těhotných žen, v mateřském mléce, v lidské krvi i v plicích. Tyto drobné částečky, které pocházejí z vláken oblečení, pneumatik, kosmetiky a mnoha dalších zdrojů, byly nalezeny po celé planetě, od vrcholu Mount Everestu až po nejhlubší oceány. Podle mnoha studií je lidé konzumují v potravinách, ve vodě a dokonce je i vdechují. Nově lékaři objevili mikroplasty i nejvnitřnějších tkáních lidského srdce. 

Stále sice nevíme, nakolik závažná hrozba pro lidský organismus přítomnost mikroplastů představuje, obzvláště při dlouhodobém působení, začínají se ale objevovat první studie, které jim připisují konkrétní negativní účinky. Studie z letošního dubna například naznačuje, že mikročástice nylonu způsobují u laboratorních myší změny krevního tlaku, zhoršenou dilataci krevních cév a poruchy endokrinních funkcí.

Znečištění v srdci

Nejnovější objev si připsal čínský výzkumný tým nemocnice Anzhen v Pekingu. V rámci svého výzkumu lékaři prostudovali vzorky srdeční tkáně 15 pacientů, kteří podstoupili operaci srdce. Po mikroplastech pátrali i ve vzorcích jejich krve, odebraných před a po operačním zákroku. Výsledky čínského týmu publikoval odborný časopis Environmental Science & Technology.

Vědci použili různé zobrazovací metody a s jejich pomocí odhalili ve většině vzorků srdeční tkáně desítky až tisíce kusů mikroplastů. Přestože je zřejmé, že část mikroplastů se do srdečních tkání dostala až při operaci srdce, výzkum potvrdil, že mikroplasty byly přítomny v srdcích i před operacemi. Pokud jde o vzorky krve pacientů, mikroplasty byly nalezeny ve všech. Vzorky odebrané po operacích přitom obsahovaly v průměru menší mikroplasty více různých typů. I z toho je možné odvodit, že zdrojem alespoň části mikroplastů byla operace. Pokud jde o vzorky srdeční tkáně, badatelé v nich identifikovali celkem devět typů plastů.

TIP: Varovný objev: Mikroplasty byly poprvé nalezeny přímo v lidské krvi

Mezi objevenými mikroplasty dokázali čínští vědci identifikovat mikročástice polymethylmethakrylátu, materiálu používaného při výrobě plexiskla, polyethylentereftaláty z materiálu sloužícího k výrobě plastových lahví nebo polyvinylchlorid, všudypřítomný materiál od stavebnictví až po domácnosti. Podle autorů studie je výskyt mikroplastů uvnitř zásadních orgánů alarmující a zaslouží další podrobnější výzkum.

Luftwaffe na začátku roku 1943 testovala mnoho typů dvoumotorových strojů určených k boji se sovětskými pancéřovými vozidly. Bitevní Ju 88 a Bf 110 víceméně zklamaly. Skvěle se naopak osvědčily Henschely Hs 129 vyzbrojené protitankovými kanony ráže 30 nebo 37 mm. Dvojice těchto zbraní se začala montovat i do podvěsných pouzder pod křídly Junkersů Ju 87 Stuka namísto pumových závěsníků.

Improvizovaný útvar těchto letounů nesoucí označení 2. letka Zkušební jednotky pro boj s tanky (Versuchskommando für Panzerbekämpfung) s nimi dosáhl vynikajících výsledků. Stroje se proto začaly vyrábět sériově pod označením Ju 87 G a jako první je v červnu 1943 dostala 10. letka střemhlavé bombardovací eskadry St.G.2 Immelmann.

Zkáza z nebes 

Oddíl se začal formovat na letišti Charkow-Woitschenko. Za bojeschopný byl prohlášen 17. června a začátkem příštího měsíce se přesunul na letiště Orel, odkud zasáhl do obrovské tankové bitvy u Kurska (5. července 1943–23. srpna 1943). Němci v tomto střetnutí vsadili na drtivý atak pancéřových vozidel a stuky měly zasahovat tam, kde obrněnce zastavila kvalitně vybudovaná obranná postavení v podobě protitankových překážek a děl. 

Ačkoliv samotná bitva skončila pro třetí říši katastrofální porážkou, samotné Ju 87 G se v boji velmi osvědčily. Každý jejich kanon měl v zásobníku 12 nábojů s granátem s tvrdým wolframovým jádrem a díky dlouhé hlavni dokázal probíjet pancíř tanků Rudé armády na vzdálenost až 300 metrů. Ráže 37 mm pro boj se silně obrněnými T-34 a KV-1 se na první pohled nejevila dostatečně razantní. Stuky se však dokázaly dostat do těsné blízkosti nepřátelského vozidla (asi 100 metrů). Navíc nalétávaly na nepřítele zásadně z boku nebo zezadu, kde měly tanky pancíř mnohem slabší.

Poznat slabiny nepřítele

Jedinou nevýhodu Ju 87 G představovala malá rychlost a vysoká poruchovost kanonů. Zbraně se montovaly pod křídla místo pumových závěsníků a maximální výkon takto zatíženého stroje činil pouhých 344 km/h. Nejvíce tyto verze stuky proslavil pilot Hans-Ulrich Rudel, který se účastnil už jejich prvních testů. Sám o tom později napsal: „S kanony pod křídly mohu útočit s přesností 20 až 30 cm. Jestliže se tedy přiblížíme k tanku dostatečně blízko, musíme trefit jeho lehce zranitelná místa. Podle ukořistěných strojů si musíme do paměti vtisknout všechny typy ruských tanků a zapamatovat si jejich nejzranitelnější místa: motor, palivové nádrže a umístění munice. Samotný zásah tanku ještě nemusí znamenat jeho zničení. Musíme zasáhnout místo, kde je umístěn zápalný nebo explozivní materiál.“

Protitankové Junkersy 87 dosáhly značných úspěchů, a proto 10. Panzerjäger Staffel vznikla i u eskader SG 1., 3. a 77. Ve všech případech se u nich scházeli piloti stuk, kteří už měli nějaké zkušenosti v bojích s tanky. Většina z nich dosud sloužila na Ju 87 D-3, které disponovaly dvěma kanony MG 151/20 ráže 20 mm. Ty se osvědčily i proti lehce pancéřovaným vozidlům a posádky strojů je tak stále častěji užívaly také k napadání pozemních cílů, což se jim později u letek Panzerjäger velmi hodilo. Jeden z nich o používané taktice později napsal: „Nejlepším místem pro střelbu je zadní část. Tam je motor a pouze slabý pancéřový plát, v němž jsou navíc ke zvýšení účinnosti chlazení velké otvory. Proto se vyplatí pokusit se zasáhnout tank právě sem.“

Držte se pohromadě

Když v roce 1944 ztratila Luftwaffe definitivně převahu ve vzduchu, začali mít piloti Ju 87 G stále větší potíže. Stuka byla totiž dost pomalá a nedisponovala ani příliš silnou výzbrojí. Každý velitel letky či skupiny proto dbal na to, aby jeho jednotka držela pevně semknutou formaci, v níž se dokázaly jednotlivé stroje navzájem krýt palbou. Často takové protitankové eskadry doprovázely stíhačky. V případě napadení se sestava nesměla rozprchnout. Junkersy 87 G začaly kroužit dokola a utvořily obranný kruh, kde každý letoun hlídal, aby se za ocas stroje před ním nedostal nepřátelský stíhač. Pokud k tomu došlo, pilot střemhlavého bombardéru se ho pokusil poslat k zemi nebo alespoň odehnat palbou zbraní v křídle. Zadní střelci pak zase svým pohyblivým kulometem hlídali zadní polosféru. Stuky ovšem snesly značné poškození a letci je často dokázali dotáhnout domů i s mnoha vážnými průstřely v křídle, trupu či celými chybějícími kusy potahového plechu. 

TIP: Junkers Ju 87: Německý postrach nebe

Ač Ju 87 rozhodně nepatřil mezi vhodné stroje pro vzdušný boj, mnoho jeho pilotů si takto připsalo nejedno vítězství a například slavný Rudel měl na svém účtě devět sestřelů. Svým podřízeným pak často říkal: „Kdo se mě nebude držet, toho stíhači sestřelí. Kdo se odtrhne od skupiny, stane se jejich kořistí a nebude mu pomoci. Držte se tedy vždy ve skupině! Válka není žádná životní pojistka.“

Dokončení: Ničitelé sovětských pancířů: Protitankové letky Hitlerovy Luftwaffe (2) (vychází v úterý 22. srpna)

Jeden z pilířů legitimity české knížecí a královské moci souvisí s mytickým svazkem urozené Libuše s prostým Přemyslem. Tento příběh je zachován ve dvou verzích. V té stručné u Kristiána z konce 10. století a v přepracované u kronikáře Kosmy ve 12. století. 

Co praví legenda 

Původně říkala pověst zhruba toto: U Čechů vypukl „mor“ (což značí v podstatě libovolné nepříjemnosti) a lid se s prosbou o radu obrátil na věštkyni jménem Libuše. Ta poskytla hned dvě doporučení. Je prý zapotřebí pomocí posvátného oborání vymezit hradský okrsek a ten pak osadit knížetem, ke kterému poselstvo dovede její kůň. Oř našel budoucího vládce opět při polních pracích a poslové mu pak přímo u pluhu odevzdali odznaky jeho nové funkce. Přemysl a Libuše následně oslavili svatbu, což podle Dušana Třeštíka symbolizuje posvátný sňatek země s polobožským oráčem. 

TIP: Bohyně nebo čarodějka: Fakta a mýty o kněžně Libuši

Naší pozornosti by však neměla uniknout ani antická inspirace. I Římané totiž měli svého vládce povolaného od pluhu a aranžmá celé scény bylo vlastně hodně podobné. Poslové s odznaky moci, zdráhající se muž i opuštění voli. V římské pověsti se vládce jmenoval Lucius Quinctius Cincinnatus a šlo o pololegendární postavu, která ztělesňovala římské ctnosti. Tento hrdina byl v případě potřeby připraven převzít odpovědnost, ale moc ho nekorumpovala a rád se vrátil k prostému životu.

Americká sonda InSight je známá především jako „robotický geolog,“ který studuje nitro rudé planety. InSight, který prováděl výzkum od prosince 2018 do prosince 2022, ale stihl i další pozoruhodné věci. Mimo jiné přinesl i objev, který se týká délky dne na Marsu. Vědci k tomu využili spojení se sondou prostřednictvím rádiových antén.

Tyto antény byly určeny ke komunikaci se sítí Deep Space Network, která pro NASA zajišťuje přenos signálu mezi pozemní operátory a vesmírnými sondami. Během 6 let intenzivní komunikace mezi sondou InSight a Zemí vzniklo úctyhodné množství dat, které bylo možné analyzovat.

Co prozradily rádiové vlny?

Sébastien Le Maistre z Královské belgické observatoře a jeho spolupracovníci detailně prostudovali změny rádiových vln, k nimž docházelo při vysílání v různou dobu. Badatelé zpracovali údaje za prvních 900 solů (marťanských dní) mise InSight na Marsu. Zároveň provedli korekce v souvislosti s řadou faktorů, které měly na rádiové vysílání vliv, jako je například sluneční vítr nebo vlhkost pozemské atmosféry. Svůj výzkum vědci zveřejnili v odborném časopisu Nature.

Byla to úmorná práce. „Hledali jsme nepatrné změny, k nimž docházelo během vysílání,“ uvádí La Maistre. „Trvalo velmi dlouho a vyžádalo si to zpracování značného množství dat, než se nám ty změny rádiových vln začaly rýsovat.“ Nakonec to zvládli a dospěli k překvapivému výsledku.

TIP: Jak dlouhý je jeden rok? Odpověď není tak jednoduchá

Ukázalo se, že rotace rudé planety nepatrně zrychluje, asi o 0,76 milisekundy ročně. Díky tomu se délka dne na Marsu každým rokem zkracuje. Pokud jde o příčinu, vědci si nejsou jistí. Měsíce Marsu Phobos a Deimos jsou příliš malé na to, aby v tom mohly mít prsty. Le Maistre s kolegy se domnívají, že by mohlo jít o změny v rozložení hmoty na povrchu Marsu – především pak mas ledu na pólech rudé planety. Podle vědců se jedná o nejpřesnější měření doby rotace Marsu, jaké kdy bylo provedeno.

Polští archeologové odkryli 400 let starý hrob malého dítěte, které bylo pohřbeno čelem k zemi a na noze mělo železný zámek. Podle vědců jde o neklamné známky „upířího pohřbu“.  Lidé se tímto opatřením snažili rituálně zabránit tomu, aby se dítě vracelo zpět do světa živých.

Hrob se nachází ve vesnici Pień, nedaleko města Bydhošť na severu Polska. Podle všeho je součástí hřbitova pro „opuštěné duše,“ tedy pochybné existence a chudé, kteří neměli nárok nebo finanční prostředky pro pohřeb na normálním kostelním hřbitově. Z našeho pohledu jde o lidské tragédie, které neskončily ani po smrti.

Upíři pod zámkem

Přibližně 5 až 7 let staré „upíří dítě“ bylo objeveno nedaleko hrobu „upíří ženy“ nalezené v loňském roce, která byla pohřbená se srpem přes hrdlo a s podobným železným zámkem na noze. „Lidé se dítěte, stejně jako zmíněné ženy, zřejmě báli i po jejich smrti,“ spekuluje pro Live Science archeolog Dariusz Poliński z Univerzity Mikuláše Koperníka v Toruni.

Na hřbitově „opuštěných duší“ byl nalezen ještě třetí železný známek, u něj ale archeologové nalezli jen několik roztroušených kostí. V místě se nachází zhruba 100 hrobů, na žádné další pohřbené děti ale vědci nenarazili. Podle Polińského je takový „upírský pohřeb“ dítěte velmi výjimečný a v Evropě žádný další podobný neznáme.

TIP: Archeologové objevili v Polsku hrob upírky, pohřbené se srpem přes hrdlo

Vědci nyní čekají na výsledky analýz DNA ženy pohřbené se srpem i nešťastného dítěte, u něhož ještě není známé pohlaví. Jejich osudy musely být zajímavé a současně velmi tragické. Žena byla zřejmě bohatá, a také vážně nemocná. Pokud jde o dítě, lidé se tehdy velmi obávali návratu mstivých duchů malých dětí, zvlášť když dítě zemřelo náhlou nebo neobvyklou smrtí.

Ačkoli to na první pohled vypadá jen jako změť křovin rostoucích v blátivé vodě, mangrovy jsou pro naši planetu pokladem. Mangrovové porosty se pyšní mimořádnou odolností a dokážou se vypořádat s opravdu tvrdými podmínkami – vysokou slaností, neustálou změnou výšky hladiny vody v důsledku přílivu a odlivu a na kyslík chudými půdami. Právem se jim přezdívá klenot moře. Na jihozápadě Kambodži v provincii Kampot ale těchto pozoruhodných stromů rychle ubývá… 

Stromy, které přinášejí život

„Když stoupla cena pozemků, řada lidí sem přišla a mangrovy si prostě zabrali. Pak je začali kácet a pozemky vysušovat,“ stýská si Sim Him, který je zakladatelem mangrovové školky pojmenované Kampot. 

Na mangrovech jsou do značné míry závislí rybáři. Prostor mezi kořeny těchto stromů je totiž domovem až pro 75 procent komerčně lovených ryb, které zde prožijí velkou část svého života. Totéž platí i pro další mořské živočichy, na kterých si rádi pochutnáváme. Stovky Kambodžanů už kvůli kácení mangrovů přišly o živobytí.

„Přicházíme o spoustu mangrovů. Zasahuje to všechny lidi, protože klesají příjmy v řadě oblastí. Přicházíme o zdroj potravy, ale nejen to. Tím, že se ničí porosty, klesá tu množství ryb. Když ztratíme mangrovy, ztratíme veškeré zdroje obživy,“ popisuje řetězec rozkladu rybář Neth Sen. 

Skupina aktivních Kambodžanů kvůli záchraně oblasti založila mangrovovou školku Kampot, kde pěstují mladé rostlinky mangrove. Když jsou sazenice dost velké a silné, putují do pobřežních vod, kde je lidé zasadí. Během sedmi let už lidé vysadili kolem 200 tisíc rostlinek. Situace na jihozápadě Kambodži se tak začala pomaličku zlepšovat.

Další rána pro mangrovy

„Ztratili jsme toho spoustu. Už tady vykáceli rozsáhlé oblasti mangrovů. Lovíme méně krabů, krevet, ryb. Bylo to ještě horší, než jsme začali mangrovy vysazovat. Trochu se to teď zlepšilo, ale stále to není jako před kácením,“ přibližuje situaci rybář Mith Sen. 

V okamžiku, kdy se věci mění k lepšímu, ale mangrovy na jihozápadě Kambodži čelí další závažné hrozbě. Pokud se opravdu zrealizují ambiciózní plány, kterým nahrává ekonomický růst v zemi, padne pětadvacet kilometrů dlouhý pás mangrovů Trapeang Sangke za oběť developerským projektům. Investoři zde hodlají mangrovy vykácet, půdu vysušit a na tomto místě vybudovat golfové hřiště, klub jezdeckého póla, jacht klub, nejméně dva plážové rezorty a také přístaviště trajektů. Stavba se sice zatím ještě nerozjela na plné obrátky, už teď ale místní pociťují důsledky. Mladé sazeničky ve školce začaly umírat a míra jejich přežití po vysazení do mangrovů klesla z 95 % na pouhých 30 %. 

Ještě není rozhodnuto

Rozsáhlý developerský projekt má sice přinést práci stovkám lidí, jenže pro životní prostředí to bude obrovská ztráta. Mangrovy fungují jako perfektní obrana před erozí půdy, údery hurikánů a tajfunů a co víc – tyhle nenápadné porosty dokážou zadržet až čtyřikrát více uhlíku než tropické deštné lesy, o nichž se říká, že jsou plícemi planety.

TIP: Živá poušť umírá: Chilskou poušť Atacama drancuje těžba lithia

„Mangrovové půdy jsou bohaté na uhlík a kácení stromů proto přispívá ke zvyšování podílu oxidu uhličitého v atmosféře. Zároveň jsou velmi podstatné pro zachování biodiverzity. Je to úžasná školka pro ryby a další vodní živočichy. Proto jsou naprosto klíčové pro život na pobřeží,“ říká ředitel rozvoje ochranářské organizace Wildlife Alliance Thomas Gray. Projekt výstavby, který zničí mangrovy, zatím ještě nebyl schválen v plném rozsahu. Zatím se tedy Sim Him a jeho přátelé nevzdávají a dál sází další a další rostlinky, aby zdejší přírodní prostředí zachránili. 

Placení desátku nepředstavuje nijak novou instituci. Příspěvek na fungování chrámů se odváděl už v Mezopotámii a praktikovala jej většina kultur Blízkého východu. V křesťanství se však až do 6. století jednalo o vyloženě dobrovolnou platbu, která ve světském právu nabyla formální podoby v 8. století.

Zpočátku církev nevlastnila mnoho majetku a daleko běžnější bylo, že dostávala volně k využívání pozemky. S nápadem na pravidelnou a uzákoněnou platbu však překvapivě přišla světská moc: Desátek vymyslel franský princ Karel Martel jako odškodnění poté, co biskupům zabavil část půdy a začal jim z ní vyplácet hmotnou dávku – konkrétně desetinu výnosu zemědělské produkce uplynulého roku. O několik dekád později, za vlády Karla Velikého, se zmíněný „příspěvek“ rozšířil z pozemků odebraných církvi také na půdu v držení šlechty, a tedy i na farnosti. Desátek vybraný v kostele tak neplynul do církevní pokladny, nýbrž do kapes správců z řad aristokracie.

Dvě třetiny pro šlechtice

Církevní reformátoři, kteří již v 11. a 12. století bojovali za svobodu náboženské instituce, přirozeně trvali na její majetkové autonomii – zatímco zástupci šlechtických stavů se naopak nechtěli jen tak vzdát stálého přílivu financí. Vyhrocenou situaci pomohl roku 1174 zmírnit zákaz zcizování desátků laiky, na němž se shodli biskupové účastnící se třetího lateránského koncilu v Římě. Nařízení mělo zabránit, aby církevní prostředky končily v kapsách zeměpánů.

Samotné prosazení zákazu se ovšem vleklo po celý středověk, a v některých částech Evropy k němu dokonce nedošlo nikdy. Co se týká českých zemí, právo církve na finanční prostředky formálně uzákonil Přemysl Otakar I. v roce 1222. Realita přesto většinou neodpovídala představám biskupů: Ti plánovali rozčlenit přijatý desátek na čtyři díly a jeden vynaložit na dobročinné účely, kdežto dalšími podělit příslušného faráře, vlastníka kostela a diecézi – tedy fakticky sebe. Jenže poplatek se do jejich rukou dostal většinou už okleštěný na pouhou třetinu původní hodnoty, neboť zbytek si pro sebe při výběru zabavil místní šlechtic. Zmíněný nevelký obnos, jenž měl stačit na správu kostela, přesto tvořil nadpoloviční část veškerých příjmů farnosti.

Konec výjimek

Povinnost platit desátek se odvíjela od výše majetku. Podléhali jí v podstatě všichni, kdo ve farním obvodě něco vytvářeli, ať už se věnovali zemědělství, či řemeslům – a to včetně Židů. Zároveň vznikla vrstva institucí a duchovních, kteří disponovali tzv. papežskou exempcí neboli zproštěním od dané platby. Počet výjimek však rychle stoupal, až roku 1157 papež Hadrián IV. celý systém zrušil a vydal plošnou exempci pouze pro řády cisterciáků, templářů a johanitů. Nové pravidlo nicméně platilo jen do roku 1215, kdy veškeré výjimky ukončilo rozhodnutí čtvrtého lateránského koncilu: A tehdy se z desátku stal základní finanční zdroj pro faráře.

TIP: Ekonomická krize středověku: Co ji způsobilo a jak se s ní Evropa vypořádala?

Přehnaná kreativita bývá často nejen v gastronomii ošidná. Ukazuje to i případ oblíbené izraelské restaurace Gordos z Telavivském distriktu. Jedna z položek (tajného) restauračního menu – dezert pojmenovaný „Third House of Shit“, vzbudila pozornost na sociálních sítích. 

Kontroverzi budí nejen samotný dezert – čokoládová zmrzlina servírovaná ve skutečné záchodové míse, ale i její název. Třetí chrám má v judaismu důležité postavení a pro mnoho věřících jde o velmi citlivé téma. Ostatně už dva tisíce let se věřící židé třikrát denně modlí za vybudování Třetího chrámu, který by měl vzniknout na Chrámové hoře a zvěstovat tak příchod Mesiáše.

První chrám nechal postavit v 10. století před Kristem král Šalamoun, čtyři sta let nato ho ale zničili Babyloňané. Také Druhých chrám byl zničen – v roce 70 našeho letopočtu jej nechali zbořit Římané a jedinou jeho připomínkou je známá Zeď nářků (resp. správně Západní zeď).

Servírovat zmrzlinu, pudink a další dezerty podobným způsobem není (pro někoho možná překvapivě) úplnou novinkou. Již před 20 lety vznikla na Tchaj-wanu například restaurace s názvem Modern Toilet, která nabízela zmrzlinu v miniaturních napodobeninách záchodových mís. Asiaté mají ale k symbolice exkrementů jiný vztah než zbytek světa. V zemi, kde se k judaismu hlásí zhruba tři čtvrtiny populace, je spojení exkrementů a náboženské tematiky vysoce kontroverzní počin, což ostatně dokládají i rozhořčené reakce věřících. Vyloučit ale pochopitelně nelze ani možnost, že jde jen o (ne)vydařený virální žertík.