V důsledku vleklé války platil Irák dlouhé roky za takřka nedostupnou oblast, v poslední době se však události pohnuly správným směrem, takže se země turistům znovu otevírá. Mezi lokality, které patřily mezi nejbezpečnější i během válečného konfliktu, se řadí město Basra ležící na samotném jihu – na dosah místa, kde řeka Šatt al-Arab vzniklá spojením Eufratu a Tigridu ústí do Perského zálivu.

Dokonce ještě dnes si Basra ponechává status bazarového města, jež po staletí zářilo na mapě coby klíčová obchodní křižovatka. Výjimečná pověst ho předcházela a obchodníci opěvovali jeho krásu, protkanou vodními kanály i bazary s exotickým zbožím. A přestože zmíněná éra již patří minulosti, romantikou prastarých časů oplývá Basra dál.

Pád na periferii

Její dějiny se začaly psát spolu se zrodem islámu: Roku 636 ji založili vojáci chalífy Umara I., a ve srovnání se starověkou Mezopotámií a jejími prosperujícími městy Ur, Uruk či Babylon je tedy mladičká. Uvedený „hendikep“ se však usilovně snaží vyvážit významem, jaký od dob svého vzniku zaujímá v iráckých dějinách. Nelehké začátky nesoucí se ve znamení boje s nedostatkem vody a horkým klimatem dokázala Basra obdivuhodně překonat, a nakonec vyrostla ve třetí největší irácké sídlo hned po Bagdádu a Mosulu.

Pomyslný zlatý věk prožila za vlády dynastie Abbásovců zhruba v 8. století. Panovníci sice spravovali mocný chalífát z Bagdádu vzdáleného přes čtyři sta kilometrů, Basra však v té době rovněž vzkvétala: Stala se vyhledávaným cílem filozofů, básníků i spisovatelů. Karta se obrátila na přelomu 9. a 10. století, kdy ji z velké části zdevastovaly dva překotné vpády nepřátelských vojsk. V souladu se známým rčením „kde řinčí zbraně, múzy mlčí“ se rázem ocitla na periferii a jediné, co se po následující staletí měnilo, byla jména panovníků. Basra ovšem nikdy nezanikla docela – když tam ve 14. století zavítal marocký cestovatel Ibn Battúta, poznamenal si, že jde o „město plné ovocných zahrad, kde se střetává slané a sladké moře“.

Ve víru války

O částečné oživení vyhaslé slávy se v 16. století postarali Portugalci, kteří se v regionu objevovali čím dál častěji, následováni Osmany a Peršany. Zásadní zvrat však přinesl dynamický vír 20. století, kdy v čele Iráku stanul Saddám Husajn. Irácko-íránský konflikt mezi léty 1980 a 1988 vyhnal z Basry na půl milionu obyvatel. A sotva se začalo blýskat na lepší časy, přelila se zemí na počátku 90. let operace Pouštní bouře, při níž armády osmadvaceti států v čele s USA vpadly na Blízký východ, aby osvobodily Irákem okupovaný Kuvajt.

Vytoužený mír se však nekonal ani poté: Prezident krvavě potlačil lidovou vzpouru, a nepřímo tak Basru uvrhl do temnoty. Teprve po jeho pádu v roce 2003 – v době, kdy se celá země zmítala v ničivé spirále etnického a náboženského násilí – se město paradoxně stalo oázou relativního klidu. A zůstalo jí i během zatím posledního konfliktu, kdy se severní část Iráku topila v krvi pod vlajkou Islámského státu. Dnes se Basře ekonomicky daří a v jejím panoramatu přibývá jedna výšková budova za druhou.

Zanedbané a špinavé

Slunce v ulicích doslova žhne hned od rána. Ostatně jde o jedno z nejteplejších míst Iráku, a když je v Bagdádu třicet stupňů, v Basře rtuť teploměru atakuje čtyřicítku. Připočteme-li značnou vlhkost od řeky Šatt al-Arab, je zřejmé, že se k prohlídce starého města hodí jiné roční období než léto.

V minulosti Basra tvořila ozdobu Iráku a její orientální duše se částečně zachovala dodnes, přestože se ztrácí před očima s tím, jak vládu přebírá uspěchaný moderní život. Ranní chaos v ošuntělých ulicích tak připomíná jakékoliv jiné velkoměsto. Teprve když se spletí uliček dostanete až do starého centra, vytratí se troubení klaksonů do zvláštního ticha. Ve srovnání s dávno minulými dobami dnes v místě žije pouhá hrstka lidí, jak dokládají vybydlené domy i zanedbaná síť vodních kanálů. Kdysi přitom bývaly pýchou města, a právě díky nim si Basra vysloužila přezdívku „Benátky východu“. Na Itálii si tam dnes ovšem vzpomene málokdo: Vodní hladinu pokrývá vrstva odpadků, z níž se line nepříjemný zápach, a přestože kanály lemují vznešené budovy zdobené okenicemi i dřevěnými balkony zvanými mašrabíja, okolí působí zanedbaně.

Pulzující bazar

Zatímco uličky starého města zůstávají klidné a tiché, tržiště v ostrém kontrastu k nim představuje pravý opak. Hranice patrně nejživějšího místa v Basře nelze přesně vymezit: Postrádá centrální adresu v podobě náměstí či budovy – naopak se rozlévá ulicemi, zaplňuje celou čtvrť, a místy přetéká i do okolí. Změť stánků, mezi nimiž se proplétají potulní prodejci, se nachází v těsném sousedství kanálu protínajícího město. A také ona se proměnila v jakousi časovanou bombu, kde převládá ruch, hlasité vyvolávání prodavačů a hlava na hlavě.

Lidé jsou tam přesto usměvavější než třeba v Mosulu, a pokud by člověk nevěděl, kde je, snadno by si místo spletl s Íránem. Ve skutečnosti leží státní hranice o pouhých patnáct kilometrů dál, takže se vlivy obou zemí mísí. Mnohé ženy například nosí černé čádory.

Saddámova jachta

K nejatraktivnějším lokalitám Basry patří nábřeží řeky Šatt al-Arab. Ráno u vody potkáte spoustu lidí, zato v poledním horku tam nebude živá duše. Při pohledu na protější břeh, kde se kupí dvě desítky rezavějících lodních vraků, přesto není snadné zapomenout, že se město ještě relativně nedávno nacházelo uprostřed bojů. Právě od mohutného veletoku se dal počátek americké invaze do Iráku v roce 2003 sledovat doslova v přímém přenosu, a u nábřeží zůstala dokonce kotvit odstavená prezidentova jachta, třebaže majitel – popravený koncem roku 2006 v Bagdádu – se pro ni už nevrátí. 

TIP: Svítání nad Bagdádem: Irácká metropole zažívá poválečnou renesanci

Na připomínky Husajnovy éry však v Basře narazíte téměř na každém kroku. Měl svá sídla roztroušená po celé zemi a všude zaměstnával služebnictvo i kuchaře, kteří museli být permanentně připraveni, že se může prezident kdykoliv objevit. Konkrétně v Basře sice příliš často nepobýval, přesto po něm zůstaly četné paláce a některé se už dočkaly rekonstrukce: Jeden se kupříkladu proměnil v galerii. 

Asi každý, kdo v létě vyráží za památkami, zná poničené zámky či kostely jako neblahou památku komunistických dějin naší země. Podobná dramata se přitom odehrávala i v osmdesátých letech 18. století a řadu budov stihl už tehdy smutný osud. Klást mezi tyto dvě historické události rovnítko by však samozřejmě byla chyba. Josef II. byl osvícencem a měl o svém budoucím státě představu, do které kláštery jakožto relikty středověku nezapadaly. Na druhou stranu od něj nešlo o žádnou snahu zlikvidovat církev nebo náboženský život jako takový. Ačkoliv výsledek jeho rozhodnutí zůstává dodnes sporný a kontroverzní a došlo k nenávratným kulturním škodám.

Proč?

Kláštery a řeholní řády zažily svou zlatou éru ve středověku, tedy několik století před tím, než Josef II. usedl na trůn. Za tu dobu se mnohé značně změnilo. Jestliže například kdysi vznikl klášter na nějakém pustém a ne­obydleném místě, v době osvícenské už v jeho v okolí často žili lidé. Nešlo dávno o tichý kout pro modlitbu a rozjímání. Kláštery se také často výrazně orientovaly na podnikatelské aktivity. To se přitom do jisté míry rozcházelo s tím, proč byly založeny. Tato situace dokonce vadila i mnohým duchovním uvnitř samotné církve. Svět a doba se zkrátka změnily natolik, že držet se za každou cenu středověkých tradic se mohlo zdát absurdní.

Ukončit řádu činnost, to ostatně nebylo nic tak úplně nepředstavitelného. A dokonce to udělala církev sama. Papež Kliment XIV. v roce 1773 zrušil zdánlivě všemocný jezuitský řád. A to přesto, že v mnoha zemích to vzbudilo skoro odpor.

Josef II. už za života své matky navrhoval řadu reforem, do kterých se Marii Terezii nechtělo. Rušit kláštery? S tím nesouhlasila. Josef II. musel počkat, až se moc dostane do jeho rukou. V roce 1780 si jeho matku povolal Bůh k sobě. Nový císař neváhal a pustil se do razantních reforem celého státu. Na kláštery došlo brzy – už rok po smrti Marie Terezie.

Pro člověka, který zažil komunistické běsnění, teď asi přijde překvapení. Finance, které ze zrušení klášterů plynuly, Josef II. zase do značné míry vracel církvi samotné! Byl názoru, že duchovnímu životu obyvatel jeho státu lépe poslouží, když vznikne více far, tak aby se vzdělaní faráři pohybovali i v menších obcích a zapadlejších koutech země. Blíž obyčejným lidem. To vrhá na jeho čin zdánlivě podobný tomu, co napáchal socialismus, úplně jiné světlo.

Škody

Konec klášterů si ale neidealizujme. Církevní stavby dopadly mnohdy podobně jako po roce 1948. Co se s nimi dělo? Z některých se staly například nemocnice, což vypadá bohulibě. Jiné tolik štěstí neměly a dostala je k užívání armáda – podobně jako za stalinismu. Dokonce ani takové skvosty, jako románská krypta v klášteře v severočeských Doksanech, neunikly po josefínských dobách škodám. Došlo k poničení cenných románských sloupů – dnes tu bohužel z velké části nalezneme pouze kopie.

Byrokracie

Traduje se, že rakouské mocnářství si potrpělo na byrokracii. I rušení klášterů představovalo docela komplikovaný úřední akt. Na místo se musel dostavit komisař. Majetek se podrobně sepsal a rozděloval podle určených pravidel. Přesto se stávalo, že cenné umělecké předměty skončily v rukou nějakého hochštaplera, který se na nich hodlal obohatit. Na druhou stranu se mnohdy sepisoval přesný inventář knihoven, který dosud chyběl. Nejcennější publikace se odvážely do Prahy. Dnešní Národní knihovna vděčí za řadu cenných přírůstků právě událostem té doby.

A co mniši a jeptišky? Mohli si ponechat pár věcí, které měli ve svých celách. Ani tyto předměty ale neunikly pečlivým zrakům úředníků a byly evidovány. Muselo to být často potupné. Kdo však na převratné události doplácel asi nejvíc? Chudé děti, které mnohdy v klášterech nalézaly šanci na své vzdělání. Teď měly po nadějích.

Neplakali?

Historici dokážou i po letech zmapovat fakta, s lidskými pocity je to ale horší. Jak řeholníci a jeptišky prožívali tuto dobu plnou změn? Viděli bychom na jejich tvářích slzy? Vztek? Nebo se snad našli tací, kteří si novou dobu pochvalovali? Zřejmě nás překvapí, že cítili od všeho trochu. V dobových vzpomínkách najdeme i záznamy o tom, jak si mnozí bývalí obyvatelé klášterů pochvalovali životní změnu. Pobyt v celách někdy opravdu připomínal vězení. Vrátit se k příbuzným a brát penzi nemuselo být k zahození. Přesto musela řada z nich hořekovat nad ztracenou tradicí. Mnohdy také museli z úředního rozhodnutí přejít do jiného kláštera a změnit řád. A co člověk nečiní dobrovolně, vnímá většinou jako příkoří.

K takovým věcem skutečně docházelo a mnohdy muselo jít o dramatické situace plné emocí. Ale vraťme se k faktům, o nichž není sporu. Měli lidé v klášterech na vybranou? Ano. Novici a novicky ovšem nemohli složit slib. Ostatní měli aspoň částečně svobodnou volbu, a co především – stát se postaral o jejich hmotné zajištění do budoucnosti. Rozhodně je nevyhodil na ulici. Dostávali buď jednorázový příspěvek, anebo dokonce penzi. Její výše se lišila podle toho, jakou budoucnost si pro sebe zvolili. Někteří, a to zejména představení, mohli zamířit do klášterů svých bratrstev za hranicemi země. A stát jim dokonce poskytl cestovné. Jiní mohli změnit řád a přestěhovat se do kláštera, který měl to štěstí, že rušení unikl. Takových stále zůstávalo dost. Z mnichů se také mohli stát faráři, aby podle Josefa II. lépe a praktičtěji sloužili druhým lidem. Umírající se stěhovat nemuseli a bývalo jim dovoleno dožít. Méně nemocné převáželi do jiného kláštera, který byl k tomuto poslání vybrán. Známe také například případy, kdy se z mnicha stal kostelník.

Protekce

Překvapí nás asi zjištění, že jinak byrokraticky důsledné rušení klášterů skrývá jednu dodnes nevyluštěnou záhadu. Podle jakého klíče se rozhodovalo o tom, kde k rušení dojde a kde naopak ne? Když si některý z komisařů nepočínal vůči řádům dost důsledně, vyměnili ho. Stát rozhodoval o osudech lidí i staletých institucí, stěhovalo se tam a nazpátek a připomínalo to hru „škatulata, hejbejte se“.

Nelze nevidět, že jistou logiku idea měla. Pokud měl Josef II. pro některé řády větší sympatie, byly to ty, které poskytovaly cosi jako sociální nebo zdravotnickou službu veřejnosti. Méně pochopení cítil pro ty orientované spíše na vnitřní duchovní život a ne tolik na praktickou službu. Žebravé řády měly smůlu. Podle osvícenců patřily do středověku. Ale jinak? Historici přicházejí s náznaky, že jak to tak bývá, hrála svou roli i protekce. Když měl představený kláštera dlouhé prsty, mocné známé nebo příbuzné, dokázal se nemilosrdnému sítu vyhnout. Příkladem mohou být rytířské řády, které měly zastání mezi aristokracií.

V názorech historiků se ale objevují i jiné spekulace. Při podrobnějším pohledu na mapu se ukáže, že mezi kláštery stejného řádu někdy zůstávaly zachovány ty v pohraničí, zatímco ty, které ležely v srdci Čech, nepřežily. Proč? Hrál zde roli národnostní klíč? Omezení vlivu českého živlu, který měl ve vnitrozemí silnější slovo, a naopak? Kláštery, kde vládla němčina, mohly zůstat?

TIP: Císař Josef II.: Svérázný reformátor, který předběhl svou dobu

V lednu 1782 vešlo ve známost, že mají být zrušeny řádové domy, kláštery i hospice kartuziánů, klarisek, kapucínek a františkánek. Začala smršť. V českých zemích brzy došlo také na premonstrátky v Doksanech, ale také například na vůbec nejstarší ženský klášter u nás. Benediktinky u sv. Jiří na Pražském hradě upadly v nemilost přesto, že zde kdysi působily dcery českých panovníků. V roce 1783 si Josef II. posvítil na mužské kláštery. Nejvíce jich zaniklo v roce 1785 – celkem 23. Chvat, s jakým se postupovalo, způsoboval komplikace. Stát proto šlápl na brzdu a počet likvidovaných klášterů klesal. Císař Leopold II. později zvolil jiný přístup, a dokonce některým i povolil návrat. Ovšem na počátku 19. století přišla další selekce a nad kláštery se opět stahovala mračna... 

Splachovací toaleta ze dřeva nepůsobí na první pohled moc důvěryhodně. Nicméně výrobky finské firmy Woodio vznikají z břízové štěpky a jsou zakonzervované speciálním nátěrem: Nesají tedy vodu a čistí se stejně snadno jako jejich porcelánové či keramické protějšky. Kromě toho se při jejich výrobě údajně uvolní o 99 % méně uhlíkových emisí, a přírodní materiál je dokonce značně odolnější vůči nárazům. S příštím nákupem domácího „trůnu“ tak můžete svou volbou mimo jiné přispět k záchraně planety…

Cena toalet a dalších sanitárních prvků se příliš neliší od značkových výrobků z keramiky – závěsné WC nabízí firma v cenách od 766 do 887 eur (17 500 až 20 500 Kč).

Sádhu se touží dobrat nejvyššího duchovního cíle – dosáhnout mókši, tedy osvobození. Na cestě k tomuto ideálu se musí vzdát tří životních cílů: kámy (smyslového potěšení), arthy (bohatství a síly) a dharmy, tedy povinnosti. Samozřejmě se také musí zřeknout vazeb a uchýlit se do jeskyní, lesů nebo chrámů.

Různé podoby askeze

Být sádhuem přitom neznamená vyznávat stejný duchovní směr. Existuje mnoho sekt, jejichž přístup k askezi a kontemplaci se různí. Někdo žije o samotě v horách a přijímá jen minimální dávky potravy – většinou jen ovoce. Jiní chodí pouze nazí či hledají boha v kouření hašiše či marihuany. Mnoho z nich figuruje v Guinnessově knize rekordů ve zcela bizarních kategoriích – jako ten, který 17 let pouze stál, či jiný, který se plazil 1 400 kilometrů v kuse. Záměrně také mrzačí svá těla – drží ruku nad hlavou celá desetiletí proto, aby jim prsty odumřely do nepohyblivého pahýlu. Anebo si nechávají prorůst dlaně vlastními nehty.

Sekta Aghora, jež vznikla zhruba ve 14. století, uctívá „nečistotu“ coby součást dokonalého světa stvořeného bohem Šivou. Její členové konzumují výkaly či maso mrtvol svých bližních – samozřejmě coby součást meditace o absolutnu a pravém já… Tito sádhuové se pomazávají popelem z pohřebních hranic, a pokud nezůstávají nazí, halí se do rubáše.

TIP: Disciplína těla i ducha: Jóga se v moderní společnosti šířila od 19. století

Po celé Indii takto dnes žije kolem čtyř až pěti milio­nů sádhuů a získávají si čím dál větší respekt a podporu. Možná i díky tomu, že doba stále více fungující na principech konzumu a uspokojování svých tužeb potřebuje mít pocit, že někdo pracuje i na jejich spasení. Míní se totiž, že přísná askeze sádhuů pomáhá vykořenit karmu celé společnosti. I proto mohou například ve vlacích cestovat zdarma. A oni sami se okolního světa nezříkají zcela: věnují se bylinkářství, výrobě léků i černé magii, odstraňují kletby či žehnají novomanželům. A samozřejmě se celé dny věnují jógovým cvičením a meditacím… 

Štítová sopka Kilauea na Havajských ostrovech je v současnosti jedním z nejaktivnějších vulkánů celé planety. Chrlí lávu téměř neustále a podstatnou měrou přispívá k utváření podoby ostrova. Před pár dny skončila jedna z klidnějších epizod, která trvala pouhé tři měsíce a nyní se již vulkán opět probudil.

Podle americké výzkumné agentury United States Geological Survey (USGS), ve středu 7. června 2023, ve 4:44 ráno místního času začal soptit kráter Halemaʻumaʻu, který se nachází v mnohem větší kaldeře Kilauea na vrcholu sopky. Podle havajských legend je právě tento kráter sídlem bohyně ohně a vulkánů Pelé.

Nová erupce kráteru Halemaʻumaʻu

Láva se nejprve objevila v hloubce asi 10 metrů a rychle vyplnila dno kráteru, s celkovou plochou zhruba 1,5 čtverečního kilometru. Podle informací správy Národního parku Havajské vulkány a z dostupných záběrů je patrné, že součástí erupce, která se zatím vyvíjí spíše pomalu, je i produkce tzv. lávových fontán, které dosahují do výšky kolem 15 metrů.

Jak upozorňují odborníci USGS, rudě zbarvená láva, která obzvláště v noci vytváří nádherné scenérie, nepředstavuje v současné době největší problém. Na prvním místě by se lidé v blízkosti sopky měli bát především vulkanických plynů, což je v tomto případě směs vodní páry, oxidu uhličitého a oxidu siřičitého, která tryská do okolí. Jde o desítky tisíc tun plynů každý den.

Alarmující je hlavně vysoký obsah oxidu siřičitého, který by mohl vést ke vzniku vulkanického smogu. Ten by pak (unášený větrem) znepříjemnil život v celé oblasti. Lidé vystavení toxickému vulkanickému smogu jsou ohroženi zdravotními obtížemi, které se projevují pálením očí, bolestmi hlavy a pálením v krku. Obzvlášť nebezpečný je vulkanický smog pro osoby, které mají astma nebo jiná respirační onemocnění. Dalším nebezpečím je podle odborníků riziko vzniku velkého množství ostrých úlomků vulkanického skla.

TIP: Nové pobřeží: Erupce havajské sopky Kilauea nepřináší jen zmar a zkázu

USGS vydalo varování a přiřadilo erupci červený, tedy nejvyšší stupeň varování. Podle místních úřadů ale zatím nejsou ohroženy osídlené oblasti v okolí sopky. Smutnou ironií osudu je, že momentálně největší riziko hrozí turistům, které erupce bohužel láká po tisících.

Uprostřed souhvězdí Hydry se nachází Slunci podobná hvězda TW Hydrae. Hvězda představuje pro astronomy atraktivní cíl, neboť se nachází relativně nedaleko od nás (leží jen zhruba 175 světelných let od Slunce) a její disk je natočený velmi příhodně k Zemi. Jedná se o mladou hvězdu, jejíž stáří je odhadováno na pouhých 10 milionů let, kterou obepíná protoplanetární disk.

Podivná hra stínů

V roce 2016 vědci objevili v protoplanetárním disku hvězdy podezřelý stín, který podle všeho pochází od vnitřního, mírně nakloněného disku. O pět let později astronomové na novějších snímcích Hubbleova teleskopu identifikovali další stín. Nové zjištění vědce zmátlo – ještě nikdy nic podobného nespatřili.

Porovnání dvou fotografií protoplanetárního disku u hvězdy TW Hydrae z let 2016 a 2021. (foto: NASA, ESA, J. Debes (STScI), CC BY-SA 4.0)

John Debes z operačního střediska pro Hubbleův vesmírný teleskop a Rebecca Nealonová z britské Univerzity ve Warwicku proto nejprve testovali několik teorií, které by dění u hvězdy TW Hydrae vysvětlovalo. Na základě pokročilých počítačových modelů vědci dospěli k závěru, že i druhý stín je dokladem existence dalšího nakloněného disku. Bez zajímavosti není ani náklon obou disků, jenž podle vědců činí pět až sedm stupňů, což je podobný sklon, jaký mají i oběžné dráhy těles vnitřní Sluneční soustavy.

TIP: Jsou protoplanetární disky okolo hvězd vždy ploché?

Nejpravděpodobnějším vysvětlením existence disků je podle badatelů dvojice rodících se planet. Ty se od své centrální hvězdy nacházejí v podobné vzdálenosti, jaká dělí Slunce a Jupiter. Oba disky se pohybují různou rychlostí a hvězdu TW Hydrae obkrouží jednou za 15 let.

Teoreticky by v tomto podivuhodném systému mohla vznikat i třetí planeta – také ve vnějším disku se totiž rýsuje něco, co připomíná mezeru. Pokud by se zde skutečně utvářela planeta, dělila by ji od mateřské hvězdy přibližně dvojnásobná vzdálenost Pluta od Slunce.

V období portugalsko-španělského soupeření o vliv na zámořských územích se Kryštofu Kolumbovi (1451 až 1506), neohroženému janovskému mořeplavci ve španělských službách, podařilo nevídané. Byl přesvědčen o tom, že během plavby, na kterou se vydal v srpnu 1492, objeví západní cestu do Indie, kterou bude možné využívat k obchodu. Fakt, že připlutím k jednomu z ostrovů dnešních Baham objevil nový světadíl, si nepřipustil až do své smrti.

Po bitvě je každý generál

Dalo by se předpokládat, že za svůj průkopnický čin bude cílevědomý mořeplavec adorován, jenže kromě obdivovatelů se údajně našli i závistivci znevažující jeho úspěch. Uštěpační členové španělského dvora byli zkrátka toho názoru, že nález nové obchodní stezky do „Indie“ byl nevyhnutelný – doplout někam lodí koneckonců není žádné umění. Takovéto poznámky se podle jedné z verzí příběhu nezdráhali adresovat samotnému objeviteli na barcelonském banketu v roce 1493.

Kryštof Kolumbus si veškeré posměšky od společensky unavených dvořanů vyslechl, a vzhledem k tomu, že se nepovažoval za pouhého šťastlivce, rozhodl se přítomné přesvědčit o jedinečnosti svého nápadu. Poručil si proto přinést vařené vejce a dotyčné u stolu s úsměvem vyzval, ať se předmět pokusí postavit na špičku tak, aby se neodkutálel. Účastníci experimentu byli po několika pokusech skálopevně přesvědčeni, že je zcela nemožné úkol splnit. Kolumbus tedy uzmul vejce do ruky, jemně jej naťukl o stůl, a hle: s roztříštěnou skořápkou na špičce stálo bez hnutí. Přihlížející, rozčarováni ze svěží jednoduchosti celého řešení, vykřikovali, že jde o podvod – vejcem přece mohli uhodit jakbysmet. Kolumbus jim ale odvětil: „Jistěže ano; rozdíl je, pánové, v tom, že jste to mohli udělat vy, ale udělal jsem to já.“ Po bitvě je totiž každý generál, jak by pravilo české rčení.

Populární historka

Ať už tento příběh zní sebeatraktivněji, pravděpodobně není postaven na reálných základech. Legenda o Kolumbově vejci se poprvé objevila ve spise Historia del mondo nuovo (Historie Nového světa) vydaném roku 1565, jenže autor, milánský obchodník Girolamo Benzoni, znal historku pouze z doslechu. Ono vlastně není divu – obdobný příběh, jen s jiným hrdinou v hlavní roli, se totiž objevil již v roce 1550 ve sbírce životopisů Le vite de' più eccellenti pittori, scultori, e architettori od florentského architekta Giorgia Vasariho. V rámci tohoto vyprávění se staviteli Filippu Brunelleschimu podařilo skrze hru s vejcem pochybovačům vysvětlit inovativnost jeho modelu kupole, která se dnes tyčí na vrcholku katedrály Santa Maria del Fiore ve Florencii.

TIP: Smrt mořeplavce: Kryštof Kolumbus zemřel zklamaný a rozčarovaný

Jak šel čas, ustálené slovní spojení zevšednělo a proniklo do běžné řeči i do literárních děl včetně Frankensteina (1818) Mary Shelleyové, Haškových Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války (1921–1923) nebo Velkého Gatsbyho (1925) od Francise Scotta Fitzgeralda. Vědec Nikola Tesla se roku 1893 dokonce pomocí rotujícího magnetického pole pokoušel zdvihnout měděné vejce na špičku, aniž by jej musel rozbíjet. Nakřáplé vajíčko neuniklo ani pozornosti nacistického diktátora Adolfa Hitlera, který metaforu využil ve svém spise Mein Kampf (1925).  

S nebezpečím si zahrávala celá její rodina. Boj za svobodu pro svou vlast nakonec Marii Moravcovou a její blízké stál život. A nás může i v současnosti provázet otázka: dokázali bychom alespoň něco málo z toho, co dokázala ona?

Obětavá

Marie, tehdy se jmenovala Kouřilová, se narodila 25. srpna roku 1898 na pražském Žižkově. Její otec byl obchodník a ani Mariin život se ničím nevymykal z tehdejší „běžnosti“. Ve dvaceti letech se provdala za Aloise Moravce, muže o 11 let staršího. Na samém konci 1. světové války se jim narodil syn Miroslav a o tři roky později Vlastimil. Marie se vedle péče o rodinu zapojovala i do veřejných aktivit. Působila jako členka Dobrovolných sester Československého červeného kříže a zúčastňovala se aktivit husitské církve, ke které se celá rodina hlásila. 

Přenesme se ale v čase do třicátých let. Mnichovská dohoda ze září 1938 přinutila Československo odstoupit Hitlerovi pohraniční části republiky. Českoslovenští občané, kteří zde žili, museli den ze dne odejít ze svých domovů. Do vnitrozemí jich proudily statisíce – a mnoho z nich potřebovalo pomoc. A do té se zapojila také Marie, která na žižkovské husitské farnosti založila sociální odbor, který uprchlíkům pomáhal. 

Už 15. března 1939 však Německo pohltilo i zbytek země. Pro vlastence, k nimž patřili i Moravcovi, představoval protektorát Čechy a Morava těžkou ránu. A situace se stále zhoršovala – na podzim roku 1941 se zastupujícím říšským protektorem stal mimořádně krutý Reinhard Heydrich. Začaly další perzekuce vlastenců, další zatýkání a další vraždy. Situace vypadala beznadějně, bylo třeba „něco“ dělat.

Mamina parašutistů

Anně Piskáčkové ji jako důvěryhodnou osobu doporučila jejich společná známá z Červeného kříže. V lednu roku 1942 proto přišla Piskáčková za Marií se zvláštní prosbou. Potřebovala, aby se u Moravců ubytovalo pár lidí. Ukázalo se, že jde o parašutisty z výsadku z Anglie. A úkol si nekladli zrovna nejmenší: měli pomoci protinacistickému odboji tím, že zabijí Reinharda Heydricha. Marie neváhala, ostatně starší syn Miroslav v RAF také působil. 

Sousedka Marie Špinková v září 1945 vypověděla: „Vím, že u paní Moravcové bydlil ponejvíce Valčík a Kubiš, občas se v bytě sešlo až pět parašutistů, někdy tam i přespávali všichni. Paní Moravcová pro ně prala a vařila, v čemž jsem jí pomáhala. Když nebyla doma, vydávala jsem jim na heslo klíče od bytu. Paní Moravcovou nazývali mamino.“ Ovšem to nebyla jediná aktivita Marie Moravcové a její rodiny. Syn Vlastimil pracoval jako pojišťovací inspektor a vykonával kurýrní službu mezi Prahou, Plzní a Pardubicemi. Zprávy pak dopravoval do bytu, odkud mohly být distribuovány na další místa.

Přípravy parašutistů se chýlily ke konci. Za klíčové datum byl stanoven 27. květen 1942. Heydricha sice útok pouze zranil, ovšem o několik dnů později na následky zranění zemřel. A začal hon na parašutisty a na ty, kteří jim pomáhali. Bylo vyhlášeno stanné právo a probíhaly razie. Praha byla uzavřena. Německá armáda obklíčila celé město a zastavila provoz vlaků. Kam a jak ukrýt parašutisty? Do složité operace se samozřejmě zapojila i Marie Moravcová. Jeden z jejích spolupracovníků, obchodník Eduard Kučera zajišťující jí potraviny, později uvedl: „Po týdnu přijela paní Moravcová, celá zešedivělá a ustaraná a žádala mě znovu o jídlo. A to hlavně v konzervách, které potřebuje pro mládence do krytu, který pro ně našli někde v Praze.“

Obětí zrady

Marie Moravcová si přesto zachovávala odvahu. Do krypty v kostele sv. Karla Boromejského v pražské Resslově ulici, kde se parašutisté skrývali, nosila jídlo. Hon nacistů zatím pokračoval bez výsledků. Pak ale na služebnu pražského gestapa přišel zrádce. Karel Čurda, jeden z parašutistů, údajně přišel udat své spolupracovníky z obav o život rodiny. Tak se nacisté dozvěděli o adresách, v nichž se atentátníci skrývali a jména lidí, kteří jim pomáhali přežít. 

V seznamu nechyběli ani Moravcovi. Ostatně jejich byt Čurda několikrát navštívil a dobře jeho obyvatele znal. Do pražské Biskupcovy ulice vtrhlo gestapo 17. června ve čtyři hodiny ráno. Marie dobře věděla, co může od Němců očekávat. Ostatně již několik dnů před osudovým datem si vyprosila od pardubických odbojářů Krupkových ampulku s jedem. Tu si vložila do brože, kterou nosila na šatech. Gestapo ji sice zadrželo, uprosila je ale, aby mohla jít na toaletu. Tam jed spolkla. V několika minutách její život skončil, nebylo jí tehdy ani 44 let. 

Celá rodina

Tělo Marie Moravcové bylo pohřbeno do hromadného hrobu na hřbitově v pražských Ďáblicích spolu s dalšími českými odbojáři. Její manžel Alois byl zatčen a krutě vyslýchán. Popravili ho nakonec 29. října 1942 v koncentračním táboře Mauthausen. Krutý osud čekal i syna Vlastimila, zvaného Aťa. Ten v době zatýkání nebyl doma, nacisté ho proto vylákali do Prahy fingovaným telegramem. V něm stálo, že je maminka nemocná. Vlastimil neprodleně přijel a padl tak do pasti. Po několika hodinách krutých výslechů, během nichž nic neprozradil, mu nakonec donesli uříznutou hlavu jeho matky – údajně s dovětkem, že stejně se povede jeho otci. 

TIP: Atentát z pohledu nacistů: Jak probíhalo vyšetřování smrti Reinharda Heydricha

Tehdy se Vlastimil zhroutil a prozradil úkryt parašutistů. Stál poté spoutaný před kostelem, kde se zbytek parašutistů hrdinně bránil několikanásobné nacistické přesile. Mrtvé a jejich pomocníky pak musel Vlastimil identifikovat. I on byl poté odvezen do koncentračního tábora Mauthausen. A ve stejný den jako jeho otec také popraven. Nikdo ze členů Moravcovy rodiny válku nepřežil… Starší syn Miroslav, který létal v Británii s RAF, zahynul ráno 7. června 1944 při havárii na letišti Appledram krátce po vzletu. Účastnit se měl spojenecké invaze do Normandie… 

Cévní mozková příhoda (CMP), lidově mrtvice, je náhlá porucha krevního oběhu mozku, která vede k nevratnému poškození mozkové tkáně. Jde o akutní stav, který vyžaduje neodkladnou lékařskou pomoc, kdy nejdůležitější roli hraje čas. Evropský tým odborníků na švédské Univerzitě v Göteborgu, německé Kolínské univerzitě a Akademii věd ČR a VŠCHT v Praze nyní přichází s přípravkem ve formě nosních kapek, které by mohly významně zlepšit situaci pacientů s CMP, včetně těch, kteří se nedostanou do nemocnice včas. 

Nový přípravek obsahuje speciální protein C3a, který je za normálních okolností vytvářen v centrálním nervovém systému. Dřívější výzkum prokázal, že tento protein napomáhá obnově motorických funkcí u pacientů s mozkovou mrtvicí.

Proteinová léčba následků mrtvice

Jak popisuje studie zveřejněná vědeckým časopisem Journal of Clinical Investigation, Anna Stokowska z Univerzity v Göteborgu s týmem spolupracovníků aplikovala tyto nosní kapky myším celý týden poté, co u nich byla vyvolána mrtvice. V porovnání se skupinou myší po mrtvici, kterým tyto kapky nebyly podány, došlo u léčených hlodavců k podstatně rychlejší a kvalitnější obnově motorických funkcí.

Snímky pořízené magnetickou rezonancí rovněž ukázaly, že podání nosních kapek s proteinem C3a vyvolalo zvýšení tvorby nových spojů mezi nervovými buňkami. Také se zdá, že zvýšený obsah proteinu C3a posiluje funkci astrocytů, podpůrných buněk nervové soustavy, které zajišťují fungování neuronů. Další dobrou zprávou je, že příznivý účinek preparátu přetrvával dlouhou dobu po ukončení léčby.

TIP: Nečekaná pomoc: Jed australských pavouků léčí následky mozkové mrtvice

„S těmito kapkami by do určité míry skončil stresující závod s časem,“ uvedla vedoucí výzkumného týmu Marcela Pěkná z Univerzity v Göteborgu. „Lék může být podáván všem pacientům po mrtvici, i těm, ke kterým se konvenční léčba dostane pozdě.“ V další fázi hodlají vědci účinky preparátu testovat na lidských pacientech.