Vlajkový produkt firmy Coca-Cola nezískal svůj název náhodou: Byl pojmenován podle ingrediencí obsažených v původní receptuře nápoje, který se stal symbolem americké populární kultury. Slovo koka označuje jihoamerický keř známý jako rudodřev koka nebo též kokainovník pravý. Ano, čtete správně, Coca-Cola začínala coby nápoj s kokainovým výtažkem a rovněž se tak prvních přibližně patnáct let prodávala.

TIP: Sladká náhražka morfia: Před 137 lety se na pultech poprvé objevila Coca-Cola

Výraz kola pak odkazuje k africkému stromu, jehož plody obsahují kofein. Ačkoliv přesný recept tvoří pečlivě střežené obchodní tajemství, můžeme si být jisti, že po kokainu už v dnešním výrobku nenajdeme ani stopu. Extrakt z koky se sice používá dál, ale v podobě očištěné od psychoaktivního alkaloidu, takže slouží jen jako ochucovadlo. 

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

Dinosauři dominovali pevninským ekosystémům naší planety neuvěřitelně dlouho: Nepočítáme-li krokodýly a ptakoještěry, představovali jediné velké suchozemské tvory prakticky po celou juru a křídu, tedy v období před 201–66 miliony let. Objevili se mezi nimi čtyřnozí giganti, jejichž hmotnost se blížila 100 tunám, i největší suchozemští predátoři všech dob jako devítitunový Tyrannosaurus rex. Existovali však také podstatně menší jedinci a mnozí z nich se živili malými obratlovci, včetně tehdejších savců.

Obecně řečeno to naši vzdálení savčí předkové v druhohorní éře neměli snadné: Objevili se přibližně ve stejnou dobu jako dinosauři, nejspíš před více než 200 miliony let, a rozhodně neoplývali evolučním náskokem či výhodou. Naopak museli zastávat roli malých ostražitých tvorů, kteří se neustále obávali útoku. Stáhli se proto do defenzivy a omezili svou aktivitu převážně na soumrak a noc, aby se vyhnuli soupeření o potravní zdroje i případným predátorům. 

Vědci zkoumající genetické proměny v savčích vývojových liniích dospěli k závěru, že teprve před 66 miliony let, kdy dinosauři s výjimkou ptáků zcela vyhynuli, se savci změnili v plně denní tvory. Může jít přitom i o důvod, proč většina zástupců zmíněné třídy ani dnes v plném rozsahu, či dokonce vůbec nevnímá barvy, zatímco ptačí potomci dinosaurů mají obvykle mnohem dokonalejší zrak.

Kdo lovil koho?

Archeologové ojediněle narazí na důkaz, že i savci dokázali v průběhu nadvlády dinosaurů ze své submisivní ekologické role vystoupit – navzdory faktu, že žádný z nich nedorůstal větších rozměrů než současní jezevci. V Číně například objevili malého, ale mohutného savce druhu Repenomamus robustus z rané křídy, v jehož tělní dutině se našly kůstky mláděte menšího ptakopánvého psittacosaura. Jednalo se tak zřejmě o oportunistického všežravce nebo masožravce, který před 125 miliony let využil příležitost a bezbrannou drobotinu ulovil.

O trochu starší jurské fosilie žeber velkého sauropoda byly zas okousány neznámými malými savci, kteří se zřejmě před 160 miliony let přiživili na zdechlině. Víme také, že již v době dinosaurů zkoušeli savci v ekosystémech zastávat různé role: Vyskytly se třeba „obojživelné“ formy podobné současným vydrám, plachtící druhy připomínající vakoveverky nebo zubatí jedinci, kteří snesou srovnání s „praveverkou“ z animovaných filmů o době ledové. Savci se zkrátka vyvíjeli, a už před koncem druhohor se dokonce objevili zástupci některých dodnes žijících skupin. Je možné, že například evolučně nejstarší primáti coby naši první bližší předkové existovali již v éře poslední dinosauří megafauny, kam patřily rody jako Tyrannosaurus, Triceratops nebo Edmontosaurus.

Tragické štěstí

Rozhodně však neplatí jedna z dřívějších hypotéz, podle níž dinosauři vyhynuli, protože savci byli fyziologicky lépe vyvinutí a také inteligentnější. Druhohorní savci měli ve skutečnosti velmi malý mozek a dá se předpokládat, že menší draví dinosauři byli chytřejší než jejich tehdejší savčí kořist. Podle paleontologických výzkumů se klíčový orgán savců začal výrazně zvětšovat právě až po velkém vymírání před 66 miliony let. Opět se tedy potvrzuje, že nebýt tragického konce dinosaurů, nemohli by se naši předchůdci šířit a rozrůzňovat: Nenastala by tzv. evoluční radiace, jež dala v průběhu desítek milionů let vzniknout velrybám, lvům, slonům, netopýrům, klokanům, ptakopyskům, vlkům, koním i člověku.

Kdyby ke kataklyzmatu na konci druhohor nedošlo, lidská civilizace by tu dnes velmi pravděpodobně nebyla. Možná bychom se vyvinuli později, jakmile by predační tlak dinosauřích dravců povolil. Teoreticky by ovšem evoluce našich předků mohla nabrat úplně jiný směr a neobjevili bychom se vůbec. Jak si však savci vedli přímo během osudné katastrofy na konci křídy? Jakým způsobem dokázali alespoň někteří z nich přežít zatím poslední hromadné vymírání? Právě to zůstávalo dlouhou dobu nevyjasněnou záhadou.

Katastrofě neunikl nikdo

Výzkumy v nově objevených lokalitách a za přispění moderních technologií naštěstí začínají zmíněné tajemství v posledních letech objasňovat. Obecně řečeno si savci vedli poměrně dobře a zánik druhů přežili zástupci hlavních vývojových linií, jako jsou ptakořitní, vačnatci a placentálové, kteří v těhotenství vyživují plod pomocí placenty. Bylo by však mylné se domnívat, že savci představovali jasné „vítěze“ a vymírání přečkali takřka beze ztrát, takže mohli ihned začít obsazovat místo po vyhynulých dinosaurech. Ve skutečnosti rovněž utrpěli ohromný úbytek a v některých severoamerických lokalitách klesla biodiverzita až o 93 %.

Nejvíc byli zasaženi předkové vačnatců a zástupci některých dnes již vyhynulých skupin, například multituberkulátů. V jejich případě lze z nálezů v proslulém americkém geologickém souvrství Hell Creek soudit, že nepřežilo 10 z 11 známých druhů. Podobné ztráty postihly také tehdejší ptáky, kteří jsou často vnímáni jako druhá „vítězná“ skupina přeživších obratlovců. O žádném triumfu se však ve skutečnosti mluvit nedá: Katastrofa uvedeného rozsahu zkrátka přinesla vyhynutí 75 % veškerých druhů planety. Zbylé zdevastované populace měly trochu víc štěstí a shodou okolností mezi ně patřili naši předkové. Proč ovšem přežili právě savci, kteří se velikostí podobali dnešním krysám, zatímco silní a fyziologicky vyspělí „neptačí“ dinosauři z povrchu Země zmizeli?

Rozpálit a zmrazit

Když před 66 miliony let do oblasti současného Mexického zálivu dopadl rychlostí kolem 20 km/s asteroid měřící až 15 km, následovala nepředstavitelně silná exploze. Krátkodobé i dlouhodobé globální ekologické změny způsobily tak velkou celosvětovou devastaci přírodního prostředí, že právě v onen osudný den skončila celá druhohorní éra. V prvních hodinách po srážce vyletěly do nižších vrstev atmosféry roztavené částečky hornin a doslova rozžhavily vzduch do ruda, ale i při zemském povrchu způsobily krátkodobé zvýšení teploty snad až na 250 °C.

Všichni živočichové vystavení popsanému tepelnému záření se doslova upekli zaživa. Velcí dinosauři většinou neměli šanci přežít, protože na rozdíl od drobných savců, často schopných vyhledat úkryt v podzemních či skalních norách a doupatech, čelili žáru naplno. Nemluvě o tom, že horko dál přiživovala hořící vegetace. Zbylí tvorové pak museli po mnoho měsíců až několik let snášet krutou zimu. Do vzduchu se totiž vzneslo takové množství prachu a popela, že zcela zastínilo Slunce. Podle střízlivých odhadů se globální teplota mohla na tři roky snížit až o 40 °C, což obvykle teplomilným dinosaurům nejspíš zasadilo poslední ránu. 

Mnozí savci se naopak dokázali přizpůsobit: Zimu přežívali v podzemních, skalních či stromových doupatech. Nezahubil je přitom ani hlad, protože dokázali najít potravu i ve zdevastovaném prostředí a také se často dlouhodobě obešli bez přísunu živin. Roli jistě sehrál rovněž fakt, že mnozí z nich patřili mezi všežravce.

Statisíce let růstu

Výzkum fosilií z nejstaršího paleocénu na nedávno objevené coloradské lokalitě Corral Bluffs ukázal, jak rychle se savci v prořídlých ekosystémech po vyhynutí dinosaurů dokázali vyvíjet a zvětšovat. Paleontologové našli pozůstatky nejméně 16 savčích druhů, jež se tam vyskytovaly v prvním milionu let po katastrofě na konci křídy. Událost přežili jen menší jedinci do velikosti krysy a obecně pouze tvorové do hmotnosti kolem 25 kg.

TIP: Bez ničivých následků dopadu meteoritu by někteří velcí dinosauři zřejmě přežili

Díky zmíněné lokalitě vědci zjistili, že než uplynulo 100 tisíc let od katastrofy, zvětšili se savci postupně do rozměrů dnešního mývala. Zhruba 300 tisíc roků po dopadu už někteří dosahovali velikosti bobra a za dalších 400 tisíc let se objevil býložravý placentální druh Ectoconus ditrigonus o hmotnosti 50 kg. Trvalo však ještě několik milionů roků, než nastoupila éra skutečně velkých savců, k nimž patřila mohutná barylambda dorůstající délky 2,5 m a odhadované hmotnosti až 650 kg. První tvor o velikosti koně se pak po planetě proběhl asi šest milionů let po impaktu. 

Splnění zadaného úkolu ovšem vyžadovalo vyřešit nesčetné množství problémů a dilemat, včetně způsobu, jak se na Měsíc vypravit. Ve hře byly zpočátku dvě možnosti: zaprvé „Direct Ascent“, kdy kosmická loď přistane vcelku na lunárním povrchu a vcelku z něj pak také odstartuje a zamíří k Zemi, nebo „Earth-Orbit Rendezvous“, kdy se plavidlo sestaví z jednotlivých částí na zemské oběžné dráze a teprve poté se vydá k Měsíci.

V pozadí se ovšem rýsovala ještě možnost v podobě „Lunar-Orbit Rendezvous“ neboli LOR, zahrnující použití výsadkového modulu: Ten by se na lunární orbitě odpojil od mateřské lodi CSM čili Command and Service Module, přistál by na povrchu, následně by opět odstartoval a zase se s CSM spojil. Jakmile by astronauti přešli na palubu mateřského plavidla, modul by byl odhozen a k Zemi by zamířila samotná loď. Jenže v době, kdy se ještě nepodařilo uskutečnit spojení dvou těles ani na zemské oběžné dráze, se zdál být tentýž manévr u Měsíce naprostým šílenstvím.

Jinak to nepůjde

Po dlouhých debatách a k překvapení mnohých přesto nakonec v létě 1962 zvítězil „černý kůň“ v podobě Lunar-Orbit Rendezvous. Jak se ukázalo, šlo o jediný způsob, který umožňoval splnit Kennedym vytyčený termín lunární expedice. S volbou LOR nicméně přišla nová výzva – navrhnout, vyrobit a otestovat výsadkový modul, jenž astronauty dopraví na měsíční povrch.

Kontrakt na jeho stavbu získala v listopadu 1962 firma Grumman Aircraft Engineering Corporation, a před jejími inženýry tak stál vpravdě titánský úkol: vyvinout a zkonstruovat stroj, jaký do té doby nikdo nejen nevyrobil, ale ani o něm neuvažoval. Lunární modul měl představovat první pilotované vesmírné plavidlo určené výlučně pro lety mimo atmosféru Země a neměl nést tepelný štít. Svým způsobem se jednalo o první skutečně „kosmickou loď“ prostou kompromisů, jež provázejí aparáty prolétávající na počátku a na konci své mise zemským ovzduším.

Jízdní řád v ohrožení

Dnes už víme, že se Grummanovi inženýři zhostili úkolu na výbornou a jejich výtvor se zařadil mezi technologické ikony 20. století. K triumfu v podobě premiérového přistání člověka na jiném nebeském tělese však vedla extrémně klikatá a trnitá cesta plná strastí, chyb a nezdarů. Ve druhé polovině 60. let začalo být evidentní, že se vývoj lunárního modulu stává jednou z tzv. pacing items – položek, jež určovaly tempo realizace programu Apollo. Problémy vyskakovaly téměř z každého koutu, počínaje optimalizací elektrického systému modulu přes nestabilitu pohonného systému, ladění softwaru až po obrovské potíže s nadměrnou hmotností.

Hrozilo dokonce narušení „jízdního řádu“, který vypracovalo vedení programu: Měl podobu písmen abecedy, z nichž každé korespondovalo s jednou logickou fází ostrého testování součástí lodi nebo etapy při cestě na Měsíc. V bezpilotní variantě se měl lunární modul odzkoušet při misi typu B, test s lidmi na palubě na zemské oběžné dráze měl přijít na řadu při misi D. „Éčko“ počítalo se zkouškou modulu na vysoce eliptické zemské orbitě, písmeni F odpovídala generálka přímo na oběžné dráze Měsíce a G zahrnovalo pokus o první lunární přistání. V případě neúspěchu se počítalo s opakováním každé fáze, dokud se neuskuteční ke všeobecné spokojenosti, a teprve poté měl následovat další krok.

Plány versus realita

Pro misi D padla volba na posádku Jamese „Jima“ McDivitta. Zkušený astronaut již velel výpravě Gemini GT-4, během níž pilot Edward White absolvoval jako první Američan výstup do volného prostoru. McDivittovými souputníky se měli stát pilot velitelského modulu David Scott, veterán z Gemini GTA-8, a nováček Russell „Rusty“ Schweickart coby pilot lunárního modulu.

Trojice původně tvořila záložní posádku letu AS-204, který historie zná jako nešťastné Apollo 1. Posléze měli jako první otestovat lunární modul na nízké orbitě. Jenže poté, co jedna ze zkoušek Apolla 1 skončila katastrofickým požárem a smrtí hlavní posádky, musel šéfastronaut Donald Slayton některé plánované starty personálně upravit. McDivittovi nakonec test lunárního modulu zůstal a jeho mise se Scottem a Schweickartem měla nést označení Apollo 8. Nicméně osud jim vložil do cesty další překážky.

Zaprvé se kompletace a pozemní testování modulu protahovaly. Přestože vedení programu původně doufalo, že se premiéra s posádkou odehraje ještě v roce 1968, bylo čím dál jasnější, že se modul nepodaří připravit dřív než na začátku roku následujícího. Druhou komplikaci způsobila aktivita na opačné straně zeměkoule: Zpravodajské služby informovaly, že se Sověti chtějí do konce roku 1968 pokusit o pilotovaný oblet Měsíce, čímž by Američanům zasadili fatální ránu. Pokud by totiž zvládli i jen obkroužit našeho souputníka po extrémně protáhlé oběžné dráze Země, mohli by se pyšnit prvenstvím u Měsíce. A zda přistáli na jeho povrchu, či nikoliv, by již nebylo relevantní.

Letová rošáda

V létě 1968 tak na popud manažera programu Apollo George Lowa proběhla rošáda pořadí a cílů letů. Bylo rozhodnuto poslat v prosinci Apollo 8 na lunární orbitu, zůstávalo však otázkou, která posádka se historického úkolu zhostí. Pro „osmičku“ se připravovala právě McDivittova skupina, jenže její mise byla typu D, což znamenalo test lunárního modulu na oběžné dráze Země – zatímco Apollo 8 mělo k Měsíci zamířit bez něj. Slayton proto sice učinil formalitám zadost a naznačil Jimovi, že pokud by o zmíněný let hodně stál, mohl by jeho angažmá zvážit. Nakonec ovšem padla volba na posádku Franka Bormana, jež trénovala pro Apollo 9.

Borman a jeho kolegové ještě nebyli v natolik pokročilé fázi výcviku, a navíc se McDivitt a hlavně Schweickart se svým modulem LM-3 už poměrně výrazně sžili a byli přítomni jeho stavbě téměř od počátku. A tak se z McDivittova Apolla 8 mávnutím kouzelného proutku stala „devítka“ a Borman se svým týmem ho v pořadí letů přeskočili. Jima, Davida a Rustyho však nemusela neúčast na misi k Měsíci vůbec mrzet. Jako piloty je jistě těšilo, že oproti jinak „nudnému“, byť historickému Apollu 8 byl jejich letový plán nabitý vzrušujícími testy všech systémů CSM i lunárního modulu. A hlavně: McDivitt a Schweickart se měli v modulu vzdálit od mateřské lodi na několik desítek kilometrů, a stát se tak prvními lidmi na palubě stroje, který není schopen návratu na Zemi. V případě potíží by se pak pro ně vydal Scott s CSM, přesto zmíněná představa dodnes vyvolává lehké chvění v žaludku…

S malým odkladem

Na začátku roku 1969 byl konečně lunární modul LM-3 přezdívaný „Spider“ připraven k velkému testu (viz Pavouk, želé a rudý tulák) a Apollo 9 mělo vzlétnout 28. února. Několik dní předtím však lékaři u McDivitta zjistili změny v počtech bílých krvinek, což ukazovalo na možné počínající nachlazení. K nelibosti posádky se tak musel start odložit o tři dny, ale naštěstí nešlo o misi k zemskému průvodci, kde bylo startovací okno v rozmezí několika hodin pevně dáno a opakovalo se jednou za měsíc.

Třetího března 1969 se země na mysu Kennedy začala otřásat, bičována proudy spalin z mocných motorů Saturnu V. Raketa se zprvu líně, posléze však stále rychleji zvedala z rampy 39A k ranní obloze a pro trojici astronautů začala velmi rušná, zhruba desetidenní mise. S většinou důležitých testů se přitom počítalo co nejdřív po začátku letu pro případ, že by se vyskytl problém vyžadující předčasné přistání.

Pavouk, želé a rudý tulák

Od dob Gemini 3 zakazovalo vedení NASA astronautům pojmenovávat své lodě a každý let měl pouze volací znak, například „Apollo 7“. Ovšem v misi s číslem devět figurovaly dva stroje, tedy lunární a velitelský modul (CSM), a při jejich samostatném pohybu by zákonitě mohlo dojít k matoucí komunikaci. Posádka proto začala nejprve neformálně, a posléze i oficiálně používat volací znaky „Gumdrop“ a „Spider“. První zmíněný v překladu znamená želé bonbon, a přesně ten CSM posádce připomínal, přičemž z výrobního závodu dorazil v tenké ochranné fólii modré barvy. Spider je zase pavouk a při pohledu na lunární modul se uvedené asociaci ubránit nedá.

Během letu měl potom Schweickart při výstupu do volného prostoru vyzkoušet batoh zajištění životních podmínek PLSS a přeručkovat z lunárního modulu do velitelského. Dostal tak ještě třetí volací znak, „Red Rover“ neboli „rudý tulák“ – jednak v odkaze na svou zrzavou kštici a také na populární hru, kdy děti přebíhají z jednoho konce hřiště na druhý a snaží se, aby je nechytil hráč uprostřed.

Středověké a raně novověké cechy sdružovaly obchodníky, mistry i tovaryše nejrůznějších řemesel. A též poskytovaly tehdejší společnosti jistou dávku kulturního vyžití. Různé sezonní slavnosti, oslavy a svátky, které pořádaly, nabývaly v průběhu dějin často bizarního charakteru. Zpravidla se vyvinuly z nějakých původně praktických a účelných aktivit. Často také měly „propagovat“ činnost, které se cech věnoval. Občas se ale původní význam vytratil a zbyly pouze sotva pochopitelné rituály, jejichž účel navíc znali pouze členové daného společenství. Pojďme se na některé podívat!

Upalování papeže

Pekařský cech ve francouzském Troyes každoročně upaloval papeže. Jistě, ve skutečnosti šlo pouze o upálení symbolické a obětí rituálního žhářství se stávala jen podobizna papeže. Tamní pekaři ho jemně řečeno neměli v lásce, vedl s nimi totiž dlouhodobě různé spory o obchodní předpisy a sužoval je vysokými daněmi. Cechovní tovaryši a mistři s papežskou podobiznou obcházeli město, a když dorazili na náměstí, za zvuků hudby a bujarého veselí papírového zloducha zapálili na hranici.

Houpání platýse

Jak zajistit rybářům celoroční úspěch? Na to přišli členové rybářského cechu v německých Brémách. Každý rok na jednom z tamních náměstí zavěsili na provaz obřího platýse a houpali s ním sem a tam. V tomto případě opravdu netušíme, proč tamní cechmistři tolik dbali na udržení zrovna tohoto konkrétního postupu, ale můžeme prohlásit, že praktika obvykle přinesla své ovoce, neboť Brémy bohatly a rozrůstaly se populačně i svým významem.

Pochod pýchy

Převlékání za opačné pohlaví rozhodně není žádný moderní výmysl nebo úchylka současné doby, jak se nám někteří snaží namluvit. Ve skutečnosti je to zvyk starý jako lidstvo samo. V Bruselu na takové výroční travesty show stála nejdůležitější slavnost tamního tkalcovského cechu. Muži převlečení za ženy procházeli v průvodu ulicemi města, tancovali a křepčili. Říká se, že tím dávali najevo vzájemnou solidaritu. Věřili také, že tento hrdý cechovní průvod přinese štěstí a prosperitu nejen jim, ale i celému městu.

Slavnost hlav

Některé cechovní rituály musely působit děsivě. Jak jinak si představit slavnost kožešnického cechu v německém Augsburku, při které si členové nasazovali na hlavy masky vyrobené z různých zvířat, nejčastěji lišek, medvědů a vlků? V těchto strašidelných čapkách se procházeli ulicemi a děsili nebohé obyvatele města. O pouhé strašení samozřejmě nešlo – mistři svého oboru chtěli ukázat svou zručnost ve zpracovávání rozličných zvířecích kůží a kožešin.

Chůze po ohni

Tuto praktiku známe spíše z Orientu, ale oblíbili si ji také kováři ve francouzském Toulouse. Rozžhavené uhlí bylo jejich denním chlebem a tovaryši se brzy naučili, že „dobrého nepálí“, a tak se po něm klidně procházeli bosýma nohama. Ukazovali tím jak svou sílu, tak odvahu.

Živočišné buňky jsou v lecčem podobné rostlinným buňkám. V několika podstatných věcech se ale přeci jen liší – naše buňky například nedisponují plastidy ani mohutnou buněčnou stěnou. Bioinženýři se stále častěji snaží přednosti rostlinných buněk využívat, například při vývoji nových materiálů, zpracování celulózních vláken, nebo nově při vylepšení léčby inzulínem.

Podle nedávných klinických studií se při aplikaci inzulínu pomocí inzulínového pera může stát, že se inzulín dostane do krve příliš rychle a dojde k hypoglykémii. Automatické pumpy na inzulín jsou zase drahé a dostupné jen pro malou část diabetiků ve světě. Klinický inzulín se užívá již několik desetiletí, ale schází v něm jeden ze tří peptidů přírodního inzulínu.

Henry Daniell z Pensylvánské univerzity a jeho spolupracovníci vyvinuli slibný inzulin pěstovaný v salátu, který obsahuje peptidy z konvenčního inzulinu a přitom ho lze užívat perorálně. Klíčovou roli v tom hrají právě pevné stěny rostlinných buněk, které zajistí ochranu cenného nákladu, během jeho průchodu horní částí trávicí soustavy.

Inzulín vypěstovaný na zahradě

Experimenty ukázaly, že rostlinný inzulín dokáže regulovat hladinu cukru v těle během 15 minut, což je srovnatelné s působením přírodního inzulínu. U myší léčených tradičním způsobem pomocí injekcí s inzulínem docházelo ke snížení hladiny glukózy v krvi, což vedlo k hypoglykémii. Výsledky studie nedávno zveřejnil odborný časopis Biomaterials.

„Riziko hypoglykémie představuje jeden z největších problémů dnešních metod léčby diabetu. Může vést až k upadnutí pacienta do kómatu,“ vysvětluje Henry Daniell. „Náš inzulín se užívá orálně a dostává se přímo do jater. Funguje tedy velmi podobně jako přírodní inzulin, což snižuje riziko hypoglykemie.“

TIP: Jak dostat inzulín do žaludku bez injekce? Vědce inspirovaly želvy pardálí

Rostlinný inzulín by mohl představovat revoluci v léčbě diabetu. Současná výroba klinicky používaného inzulínu zahrnuje vhodné bakterie či kvasinky a kontrolované laboratorní podmínky pro pěstování mikrobů i skladování a transport inzulínu. Výsledky použití nového inzulínu u myší jsou velmi slibné, nyní vědci chtějí rostlinný inzulín vyzkoušet na diabetických psech a později i na lidských pacientech.

Jatka na západní frontě první světové války znamenala pro britskou armádu strašlivý šok, ale jejich meziválečná doktrína se od té francouzské dramaticky lišila. V mírových časech nechali vojenskou službu dobrovolnou a jádro armády představoval profesionální sbor, jenž měl za úkol „policejní“ akce v koloniích britského impéria. Rozsáhlejší válku na kontinentě generální štáb sice nevylučoval, ale předpokládal, že se bude podobat té z let 1914–1918. Lze říci, že britské ozbrojené síly 20. a 30. let téměř dokonale ilustrovaly úsloví, že se generálové vesměs připravují na minulou válku.

Předchozí část: Tři rozdílné koncepce: Francouzští, britští a němečtí pěšáci v bitvě o Francii (1)

Pokusy s motorizací

Velká Británie disponovala velmi vyspělým strojírenským průmyslem, jenž dokázal zajistit obrněná vozidla, automobily i další mechanizované prostředky, s nimiž tudíž britští vojáci nasbírali dostatek zkušeností. S tím ale kontrastovaly diskuse o správném uplatnění „motorů“. Sice se ozývali vizionáři jako John Fuller či Basil Liddell Hart, kteří pokládali vozidla za cestu k vítězství, ale silné slovo dosud měli i tradicionalisté hájící klasickou roli pěchoty a jízdy. Ostatně ani Fuller a Hart se úplně neshodovali, jelikož ten první nekompromisně sázel na dominanci tanků, kdežto druhý prosazoval vyváženou spolupráci obrněnců a mobilní pěchoty.

Britská armáda tedy provedla řadu experimentů s motorizací, ale s dosti proměnlivými výsledky, které konzervativce ve velení nepřesvědčily. Ti se nakonec rozhodli pro kompromis, který ale řešil málo. Každá pěší četa dostala nákladní automobil, který měl sloužit k přepravě vybavení a podpůrných zbraní, zvláště minometů, avšak samotní vojáci se museli standardně přesouvat pěšky. Vznikaly sice i vyšší motorizované jednotky, ale ty tvořily jen menšinu a často v nich sloužil spíš druhořadý personál.

Neefektivní výběr důstojníků 

Vedle onoho skutečně kvalitního profesionálního jádra britské ozbrojené síly zahrnovaly také takzvanou Teritoriální armádu, která působila jen na domovských ostrovech. Tvořili ji především záložníci, jejichž služba v mírových časech čítala jedno delší letní a čtveřici víkendových cvičení ve zbytku roku. Důstojnický sbor se skládal převážně z profesionálů, avšak většinou ne tak schopných jako ti v onom „expedičním“ jádru armády, které slibovalo lepší kariéru. 

Ostatně celý přístup k důstojníkům se dá označit za jeden z největších nedostatků meziválečné britské armády. Ta se někdy popisuje jako vyhraněná „třídní“ instituce, jelikož její důstojníci pocházeli téměř výlučně z vyšších vrstev společnosti. Klišé v podstatě odpovídá skutečnosti, protože výběr důstojníků se dlouho neodehrával na bázi testů dovedností a zkušeností, nýbrž jen podle rozhodnutí komise, kterou tvořili další místní velitelé. 

Rozmanitá výzbroj

Noví důstojníci často neměli zkušenosti a před válkou jen okolo 5 % z nich pocházelo z dobrovolně sloužících mužů. Jinými slovy, šance na kariérní postup v tehdejší britské armádě zůstávaly minimální. Souviselo to i s faktem, že vysocí britští velitelé měli sklon řídit téměř všechno, jelikož tvrdili, že muži přímo na frontě postrádají celkový obraz situace. Žádalo se precizní plnění rozkazů, nikoliv iniciativa.

TIP: Tajná zbraň britského impéria: Když byl čaj důležitější než munice

Britská pěchota trpěla i slabinami v oblasti radiostanic a podpůrných zbraní. Vysílaček měla málo a šlo o nespolehlivé typy, britské minomety srážela enormní hmotnost a slavný kulomet Bren nedokázal (přestože nepochybně šlo o velice kvalitní konstrukci) zastat úlohu univerzálního zbraně. Naopak mezi nejsilnější stránky britské pěchoty patřil velký počet protitankových pušek Boys – tuto na konci 30. let ještě dosti účinnou zbraň obdrželo každé pěší družstvo.

Dokončení: Tři rozdílné koncepce: Francouzští, britští a němečtí pěšáci v bitvě o Francii (3)

Healthy life years (HLY neboli očekávaná délka života bez zdravotních komplikací, z angl. disability-free life expectancy) je oficiální statistický ukazatel sestavovaný zvlášť pro muže a pro ženy, a to po narození a dále v padesáti a pětašedesáti letech. Vychází z věkově specifické prevalence zdravé/nezdravé populace a věkově osobitých údajů o smrtnosti. Status HLY popisuje zdravá léta, tedy stav bez funkčního omezení nebo zdravotního postižení. 

Co je střední délka života?

Ing. Monika Raušerová z Krajské správy Českého statistického úřadu v Ústí nad Labem vysvětluje, že „střední délka života udává průměrný počet let, který má před sebou jedinec v určitém věku, pokud by zůstaly zachovány platné úmrtnostní poměry. Vypočítává se z úmrtnostních tabulek a lze ji určit pro jakýkoli věk. Nejčastěji se tento ukazatel využívá ve formě naděje dožití při narození, tedy kolika roků se dožije osoba právě narozená. Vzhledem k odlišné úmrtnosti mužů a žen se konstruuje odděleně pro obě pohlaví“.

Střední délka života (nebo také naděje dožití) úzce souvisí s HLY parametrem, protože je podle odborníků výrazně ovlivněna různými faktory. Mezi ty nejzmiňovanější patří: pohlaví, dědičnost, strava a pohyb, životní styl, přístup ke kvalitní zdravotní péči, kultura a míra kriminality.

Studie ukazují, že dlouhověkost je založena na dvou hlavních faktorech: dědičných předpokladech a individuální volbě životního stylu. Vzhledem k tomu mají státy po celém světě různou délku života.

Pohlaví vs. státní příslušnost

Podle Světové zdravotnické organizace byla v roce 2016 globální délka života 72 let (konkrétně tedy 74,2 léta u žen a 69,8 léta u mužů). V roce 2020 byl v rámci EU počet zdravých let při narození vypočítán na 64,5 roku u žen a 63,5 roku u mužů. 

Očekávaná délka života při narození byla u žen v EU v roce 2020 v průměru o 5,7 léta delší než u mužů. HLY představují 78 % a 82 % celkové naděje dožití u žen a u mužů. Muži proto v průměru tráví větší část svého poněkud kratšího života bez omezení aktivit.

Očekávaná délka života se v rámci různých regionů pohybuje v rozmezí od 61,2 léta v africkém regionu do 77,5 roku v evropském regionu. Mezi léty 2000 a 2016 se průměrná délka života prodloužila o 5,5 roku. Africký region podle WHO zaznamenal největší nárůst průměrné délky života během tohoto období (o zhruba 10 let) v důsledku zlepšení přežití dětí a rozšířeného přístupu k anti-retrovirové léčbě HIV/AIDS.

Jak jsou na tom státy EU?

Mezi členskými státy EU si v počtu zdravých let u žen v roce 2020 nejlépe vedlo Švédsko (72,7), následované Maltou (70,7) a Itálií (68,7). U mužů byly nejvyšší počty zaznamenány ve Švédsku (72,8), v Norsku (70,5), na Maltě (70,2) a v Itálii (67,2). Naproti tomu Lotyšsko mělo nejnižší počet HLY jak u žen (54,3), tak u mužů (52,6). Extrémní rozpětí hodnot lze částečně vysvětlit tím, jakým způsobem se v zemi měří omezená aktivita, jež do určité míry ovlivňuje výsledky.

Server Eurostat doplňuje: „Počet zdravých let byl vyšší u žen (ve srovnání s muži) ve dvaceti členských státech EU, přičemž rozdíl mezi pohlavími je obecně relativně malý. V sedmi členských státech EU byl rozdíl více než 2 roky, přičemž největší rozdíly byly zaznamenány v Bulharsku (+4,2 roku), Estonsku (+4,1 roku) a Polsku (+4 roky).“

Státy s nejvyšší délkou života

Nejvyšší průměrná délka života na světě je dlouhodobě zaznamenávána v Hongkongu – zhruba 88 let u žen a 82 let u mužů. Po druhé světové válce zaznamenal Hongkong rychlý ekonomický rozvoj, přičemž délka života se neustále prodlužovala. Hongkong se chlubí jedním z nejlepších systémů vzdělávání a zaměstnání, nejnižší dětskou úmrtností na světě a vysoce kvalitní zdravotní péčí. A to i přesto, že na zdravotní a sociální péči v poměru k HDP vydává daleko méně než jiné země na světě.

Druhou příčku okupuje Japonsko s očekávanou délkou života zhruba 85 let. To je asi 87,7 léta pro ženy a 81,5 roku pro muže. Podle studie z roku 2016 je dlouhověkost v Japonsku z velké části spjata se stravou. Japonci jedí spoustu ovoce a zeleniny, čerstvé maso, ryby a obilniny. Investice japonské vlády do veřejného zdraví je daleko lepší než před padesáti lety. Japonci zavedli systematické programy očkování dětí a univerzálního zdravotního pojištění, což se také podepsalo na vysoké průměrné délce života. Občané v Japonsku zůstávají aktivní, a to do velmi pozdního věku.

Dlouho žijící Evropané

Z evropských obyvatel dožívajících se požehnaného věku zmiňuje server worldpopulationreview.com Italy a Španěly. Průměrná délka života ve Španělsku je 83,6 roku (86 let u žen a 81 let u mužů). Španělsko je známé středomořskou stravou, která svým konzumentům značně prodlužuje život. Strava bohatá na proteiny a vlákninu, zahrnující dostatek zeleniny a ryb, je také spojena s vyšší kognicí a nižším rizikem demence.

Třetí nejvyšší očekávanou délku života mají Italové, u nichž se předpokládá, že se dožijí v průměru 83,5 roku, (tj. 85,6 léta u žen a 81,4 léta u mužů). Očekávaná délka života v Itálii se v posledních letech mírně snížila, což souvisí s tím, že zhruba osm a půl procenta italské populace žije v naprosté chudobě. Severní část země, ekonomicky nejrozvinutější, má očekávanou délku života asi o tři roky vyšší než jižní, chudší část země.

Nejkratší doba života

V globálním měřítku se mezi státy s nejkratší střední délkou života řadí Středoafrická republika (53,3), Čad (54,4), Lesotho (54,3), Nigérie (54,8), Sierra Leone (54,81), Somálsko (57,5), Pobřeží slonoviny (57,8), Jižní Súdán (57,9), Guinea (58,4) a Rovníková Guinea (58,8). Všech deset zemí s nejnižší průměrnou délkou života se nachází v Africe. Jak již bylo zmíněno, africký region zaznamenal největší zlepšení průměrné délky života, která se mezi roky 2000 a 2016 zvýšila o 10 let. Jedním z důvodů, proč byla průměrná délka života v afrických zemích tak nízká, byla epidemie HIV/AIDS.

Malárie také představovala problém, jenž výrazně ovlivnil délku života. Léčba a léky na HIV a malárii se od roku 2000 staly dostupnějšími a zlepšují zdravotní podmínky na celém kontinentu, čímž pomáhají zlepšovat život a také prodlužovat jeho délku.

Krátce žijící Evropané

K zemím s nejkratší střední délkou života patří Litva a Finsko. Odborník na demografii Neil Singh vysvětluje, co stojí za nízkým statusem HLY v Litvě. „V 90. letech vedly ekonomické výpadky a ztráty na životech způsobené nepokoji během hnutí za nezávislost k nízké průměrné délce života (68,5 roku). Od té doby se však míra růstu průměrné délky života stabilizovala.“

V roce 1991 litevská populace vyvrcholila (nejvyššího bodu dosáhla při počtu 3,7 milionů obyvatel). Od té doby se víceméně neustále snižuje. Dnes zemi obývá zhruba 2,79 milionu lidí, a to kvůli vysoké úmrtnosti (ta činí patnáct úmrtí na tisíc obyvatel) a emigraci populace do zemí západní Evropy. Dalším faktorem negativně ovlivňujícím délku dožití je vysoká míra sebevražd v Litvě – národ se bohužel potýká s nejvyšší mírou sebevražd na světě (v průměru šestadvacet sebevražd na sto tisíc lidí).

Očekávaná délka života ve Finsku je 57,2 léta (55,9 léta u žen a 57,7 léta u mužů). Pokles průměrné délky souvisí s nárůstem kardiovaskulárních onemocnění. Alzheimerova choroba a demence patří k předním příčinám nemocnosti a úmrtnosti ve Finsku. V roce 2014 se k tomu přidalo ještě vydatné kouření a pití alkoholu.

TIP: Kdy zemřete? Jednoduchý test vám ukáže očekávanou délku vašeho života

Stručně řečeno, více než jedna třetina dospělých Finů (34 %) v roce 2014 uvedla pravidelnou velkou konzumaci alkoholu. Spotřeba alkoholu rychle vzrostla po roce 2004, kdy vláda po vstupu Estonska do EU snížila daně z alkoholu. V letech 2013 a 2014 asi 30 % patnáctiletých adolescentů (27 % dívek a 32 % chlapců) uvedlo, že byli opilí alespoň dvakrát za život. Míra mezi muži (48 %) je stále více než dvakrát vyšší v porovnání se ženami (21 %). 

Vylepšit svůj zrak dokáže například užovka pletená (Masticophis flagellum), která ve chvíli ohrožení umí přesměrovat tok krve z očí a zajistit si tak volný výhled. Tento štíhlý, nejedovatý had žijící ve Spojených státech a Mexiku má podobně jako mnoho jiných plazů místo očních víček průsvitné blanky chránící oční bulvu. 

Krev jim brání ve výhledu

Právě na této blance před časem objevil Kevin van Doorn z University of Waterloo v Kanadě síť drobných vlásečnic a začal je blíž zkoumat. Zjistil, že jakmile se přiblíží nebezpečí, cévky se zúží, aby zabránily přítoku krve, která zhoršuje vidění. Tento stav trvá několik minut a umožňuje hadovi ostřejší zrak po dobu, kdy se možná bude muset bránit predátorovi nebo před ním utíkat.

TIP: Upřeným pohledem: Jak vidí psi, žáby, pavouci nebo třeba hmyz?

Zcela opačná situace u užovky nastává při svlékání kůže. Cévy zůstanou rozšířené, takže krev do nich neustále proudí, což zřejmě podporuje růst buněk při obnově svrchní vrstvy kůže. Zda se tato schopnost týká i jiných druhů hadů, je předmětem dalšího výzkumu.

Kolem obléhání poslední husitské pevnosti se nakupilo tolik mýtů a omylů, že to snad s trochou nadsázky můžeme přirovnat k legendám o dobytí bájné Tróje. Máme před sebou bezpochyby jednu z největších záhad české historie. Už několikrát se veřejné mínění ukolébalo s pocitem, že omyly byly vyvráceny a věda nás přivedla na práh pravdivého poznání. Skutečně?

Víme málo

Vzhledem k tomu, že se existence Sionu uzavřela v dalekém 15. století, museli se historici spoléhat na útržkovité písemné doklady, často tendenčně zkreslené neobjektivitou autora, který byl zainteresován na té či oné straně. Nabízelo se studium starých kronik, které ale, jak to tak bývá, nepsali očití svědci. Poslední pramen informací skýtal archeologický výzkum, ten však, jak se ukázalo, také nemusí být zcela jednoznačný.

Přenesme se do doby dávno po smrti Jana Žižky. Husitské hnutí postihly vnitřní rozpory. Už proběhla bitva u Lipan a českou korunu třímá Zikmund. Poslední tvrdé jádro bojovníků s kalichem na hrudi se semklo kolem Jana Roháče z Dubé. Muži odhodlaní položit život za svou víru se opevnili na hradě nedaleko Kutné Hory. Kromě plamenných srdcí jim snad mělo pomoci i jméno hradu odvozené od místa, kde stál boží chrám v Jeruzalémě – Sion.

Kdo byl kdo

Na tomto místě si přibližme znepřátelené strany. Hradu velí Jan Roháč, někdejší Žižkův blízký druh a jeden z nejvýznamnějších mužů husitství. Na čas se z neznámých příčin stáhl z vysoké politiky, ale u Lipan už nechyběl. Překvapivě se vrátil v době, kdy mu z toho nemohl kynout žádný prospěch, ale jedině nebezpečí. A fatální lipanská porážka ho nerozkolísala. Pro Zikmunda proto představoval cíl číslo jedna.

Roháč posílil opevnění hradu a zvětšil posádku o husity z Hradce Králové. Panovník za ním poslal vojáky, aby s odbojným potížistou skoncovali. V čele protihusitské formace však stál muž, jehož osoba dala později vzniknout řadě spekuklací. Obléhatel Sionu Hynek Ptáček z Pirkenštejna byl Roháčovým synovcem. To po letech podněcovalo úvahy o tom, zda souboj dvou příbuzných probíhal opravdu tak nemilosrdně, jak se tvrdilo.

Bájný rek

Poměrně podrobný zdroj informací skýtala Historia Bohemica z roku 1458, kterou sepsal Eneáš Silvius Piccolomini, pozdější papež. Líčil hrad Sion jako těžce dobytnou pevnost stojící na vysokém vrchu. Hovořil o dlouhém a krutém obléhání a o mrtvých bojovnících – zejména na straně útočníků. Silvius vylíčil, že dobyvatelé vystavěli vysoké věže, které jim umožnily zasypat hrad palbou.

Ani to však nemělo zabrat a posádka statečně odolávala. Útočníci tedy použili rafinovanou taktiku a prokopali chodbu, díky níž překonali opevnění. Měli údajně Roháče zaskočit nepřipraveného v čase oběda. Když se poslední husitský „mohykán“ vyřítil ven, aby zabránil nejhoršímu, padl prý do zajetí. To mělo zlomit morálku jeho mužů a ukončit bitvu. Následovala truchlivá cesta na pražské popraviště, kde Roháč spolu s nejvěrnějšími absolvoval potupnou popravu.

Tato dramatická událost našich dějin pochopitelně nenechávala chladné ani literáty. Alois Jirásek jí věnoval poslední hru ze své trilogie Jan Hus – Jan Žižka – Jan Roháč. Obléhatel Hynek Ptáček v ní líčí císaři vrchol bitvy slovy, která v podstatě odpovídají tomu, co Jirásek četl u Eneáše: „Nebylo možná hradu dobýti šturmem. Pan Roháč se udatně, mužsky bránil. (…) I dal jsem tajně prokopati průkop (…) Prudký vítr se zdvihl a dul na Sion. Spustili jsme střelbu (…) a dal jsem zapálit přichystané otepě. Hustý dým se hnal na hrad (…) V tu chvíli dorazili můj průkop, vběhli do příkopu, přistavěli žebříky, a tak snadno dostali se za val.“

Takto vypadal tradiční obraz památné bitvy našich dějin. Roháče přitom historikové a spisovatelé nevnímali ani tak jako dona Quijota, který se dal na marný boj, ale jako muže neochvějného a věrného husitským ideálům. Jak to ovšem vypadalo ve skutečnosti? Zvolil Roháč vědomě sebevražedný boj, nebo měl reálnou šanci zvítězit?

Ironií osudu je, že kdyby Roháč vytrval ve svém hradě o pár týdnů déle, dožil by se Zikmundovy smrti. Situace se bez pevné vladařovy ruky opravdu mohla ubírat jiným směrem. Roháčova statečná oběť každopádně posilovala národ i v budoucích těžkých časech, a to i po několika staletích! Například v průběhu druhé světové války. Vždyť právě v roce 1940 odhalili vlastenci na skále pod Sionem tajně Roháčův reliéf, který si tam můžeme prohlédnout dodnes. Ačkoliv vznikl až za okupace, nese datum pětistého výročí bitvy – tedy 1937. Právě v tomto roce totiž na hradě probíhaly připomínkové akce.

Přepište dějiny

Už Jirásek naznačoval, že boj možná nezuřil po čtyři měsíce tak nemilosrdně, jak se obecně soudilo. Vždyť Hynek Ptáček v čele obléhatelů měl důvod svého příbuzného šetřit a pokusit se s ním dohodnout. Útočníci možná opravdu poněkud otáleli a zvrat nastal až tehdy, když se Zikmund odhodlal poslat posily. Teď už nešlo počítat s žádnou shovívavostí, jaká snad mohla připadat do úvahy, když proti sobě stáli muži spojení pokrevním poutem.

Podoba hradu Sion podle anglického cestovatele Williama Francise Ainswortha. (zdroj: Wikimedia Commons, CC0)

Přesto nebyl důvod přepisovat dějiny. Jistě, bitva měla i své politické a snad i diplomatické okolnosti. Obléhatelé také pochopitelně nejprve budovali své pozice a byla by hloupost brát hradby hned útokem. I v tom případě by následná řež prolila doslova potoky krve. Jenže…

Zcela zásadní obrat přinesl archeologický výzkum, který proběhl v šedesátých letech 20. století. Co se našlo? Prakticky nic! Vykopávky na hradech, které prošly obléháním, přinesly obvykle bohaté nálezy vojenského materiálu. Dokonce i hradby opuštěné bez boje skrývaly i po letech značný počet různých částí zbraní, bez nichž to zkrátka ve středověku nešlo. Ale na Sionu? Nálezy hrotů šípů či vypálených koulí naprosto neodpovídaly tomu, co se psalo ve starých kronikách.

Byly popsány celé knihy o tom, že padl jeden z velkých českých mýtů. Statečný boj posledních husitských věrných? Pouhá legenda. Zbožné přání obrozenců! Nabízela se však otázka, proč by boj zveličoval Eneáš Silvius? Že by tím chtěl posloužit Zikmundovi? Hodlal popisem krutých bojů ospravedlnit popravu, kterou dal Zikmund vykonat? Bojovalo se na Sionu opravdu jen švejkovsky? Poznámka o tom, že Roháče zajali takřka u oběda, jako by získala nový rozměr. Možná se obránci a dobyvatelé prostě u poháru vína dohodli.

Odsouzeni k porážce?

Zbytky Sionu ostatně také nevypadaly tak, jak líčily staré kroniky. Hora? Kdepak. Z jedné strany chránila pevnost skála a potok, ale ze druhé se hrad spoléhal především na val, který tu podle dřívějších historiků zůstal ještě po slovanském hradišti (dnešní názory to zpochybňují). Eneáš Silvius očividně přeháněl, když v nás vyvolal dojem takřka nedobytné pevnosti na mohutném vrchu. Do hradu se také nemohl vejít větší počet bojovníků, ledaže by využívali právě předhradí – tedy prostor někdejšího hradiště. Mohli zde ale vzdorovat několik měsíců?

Nejhorší ránu všem, kteří věřili v poslední hrdinnou bitvu božích bojovníků, zasadilo jiné zjištění: na hradě se nenašla žádná studna! Vzdorovat čtyři měsíce v obklíčení bez vody? Nemožné. Ledaže by obléhatelé přimhouřili oko a prostě nechali posádku chodit s vědrem do potoka. Takhle měla vypadat ta slavná bitva velkého českého hrdiny? Moderní věda přinesla české veřejnosti veliké zklamání. Zhruba před půl stoletím to tak alespoň vypadalo.

Rehabilitace

Osud Sionu však ani několik staletí poté, co se proměnil v sutiny, nepřestává překvapovat. Na místo činu se vrátily nové generace archeologů s novou technikou a postupy. Průzkum pochopitelně probíhal i v okolí hradu a v táborech oblehatelů. A přinesl opět překvapivá zjištění!

Nejen, že se nalezly nové doklady o tom, že probíhala zuřivá palba, ale hradní stavby také ukázaly známky násilné destrukce, která neproběhla najednou. To znamená, že Sion skutečně čelil ostřelování, a to opakovaně. Přišlo se i na to, že hladina rybníka sahala mnohem výše, než se předpokládalo. Lze se proto domnívat, že obránci mohli získávat vodu právě z toho zdroje.

TIP: Město na počátku světa: Na jakých ideálech vznikl husitský Tábor?

Ani existenci studny zatím výzkum nepotvrdil, ale také úplně nevyvrátil. Lze také soudit, že Roháč se na obléhání pečlivě připravoval a zvyšoval odolnost svého opevnění. Sion sice poněkud zklame svou rozlohou a netyčí se ani na vysokém kopci, ale na svou dobu šlo o promyšlenou fortifikaci, na níž si rozhodně bylo možné vylámat zuby. Současní historikové a archeologové zkrátka do jisté míry odporují tomu, co tvrdili jejich předchůdci z šedesátých let minulého století. Sion nejen, že mohl odolávat dlouhému obléhání, ale máme také potvrzeno, že nešlo o žádnou „bitvu nad hodovním stolem“, ale o nefalšovaný boj muže proti muži. Husité přitom disponovali na svou dobu moderními palnými zbraněmi z dílny puškaře Zeleného. Odehrál se přece jen na Sionu krvavý masakr?

Obležení

Rozhodující sílu, která přispěla k pádu Sionu, představovali uherští vojáci Michala Országa, kteří přispěchali obléhatelům na pomoc poté, co se jim dlouho nedařilo Roháčův odpor zlomit. Nejnovější důkazy však svědčí o tom, že dlouhé obléhání nezavinila ani tolik liknavost pana Hynka Ptáčka. Obránci Sionu zkrátka kladli tvrdý odpor – a to včetně aktivních útoků na pozice dobyvatelů. Podle současných vědomostí víme hned o třech stanovištích, které strana pana Hynka Ptáčka obsadila. Pozůstatky svědčí o značném počtu bojovníků, i o tom, že si zde vybudovali poměrně důmyslná opevnění a zemnice, kde mohli vojáci přebývat po dlouhé týdny. Po hradě, ale i po pozicích jeho dobyvatelů vás nyní provede naučná stezka. 

Je to delfín? Nebo je to slon? U nově popsaného třetihorního delfína z oligocénu na Novém Zélandu vlastně těžko říct. Měl totiž v přední části lebky kly, které se podobají spíše zubům slonů než čemukoliv, co mají dnešní delfíni.

Fosilie třetihorního delfína byla objevena již v roce 1998 a badatelé ji nyní znovu důkladně analyzovali. „Lebka a čelisti tohoto delfína jsou výjimečně dobře zachovalé a nabízejí detailní pohled na obživu tohoto druhu,“ pochvaluje si vedoucí výzkumu Ambre Costeová z Otažské univerzity v Dunedinu. „Se zbytkem těla je to horší. Kromě lebky se zachovalo v podstatě jen pár žeber a obratlů.“ Výsledky výzkumu novozélandských vědců nedávno zveřejnil odborný časopis Proceedings of the Royal Society B: Biological Sciences.

Lovec olihní z oligocénu

Dotyčný delfín žil asi před 25 miliony let v období oligocénu. Nese jméno Nihohae matakoi, které je složeninou výrazů z maorštiny, popisující zvláštní zuby a lebku tohoto kytovce.

Pozoruhodně zachovalá lebka třetihorního delfína Nihohae matakoi s vystouplými kly. (foto: University of Otago, Ambre Coste, CC BY-SA 4.0)

Na uspořádání lebky a čelistí je na první pohled patrné, že delfín nihohae se především hlavou dost lišil od dnešních delfínů a zřejmě používal strategie lovu, s nimiž jsme se zatím nesetkali u žádných mořských savců. Badatelé se domnívají, že pravěcí delfíni nihohae mohli lovit kořist podobně jako rejnoci pilouni - rychlými pohyby hlavou ze strany na stranu mohli svou kořist nejprve omráčit nebo zranit a teprve poté ji ulovit.

TIP: Zabijácký delfín Ankylorhiza z oligocénu byl na vrcholu potravního řetězce

V případě delfínů nihohae vlastně nejde o pravé kly, jako u slonů či narvalů, které by po celý život dorůstaly. Jde jen o povrchní podobnost. Zároveň se ukázalo, že tyto zvláštní zuby u delfínů nihohae prakticky nejsou opotřebované a že tedy nesloužily například k prohrabávání písku nebo bahna na dně. Podle Ambre Costeové mohly být kořistí těchto třetihorních delfínů například olihně.