Tzv. Tyndallův jev patří mezi nejvíc fotogenické efekty, které příroda nabízí, a vzniká při průchodu paprsků světla koloidním prostředím. Jedná se o soustavu obsahující koloidní částice, jejichž rozměry se typicky pohybují mezi 1 a 1 000 nm (nanometry), což lze srovnat s vlnovou délkou viditelného záření v hodnotě 390–760 nm. Uvedené částice jsou rozptýleny v prostředí svých mnohem menších protějšků.

TIP: Soumračná podívaná: Co jsou to krepuskulární paprsky a jak vznikají?

Při interakci se světlem udělují koloidní částice soustavě specifické optické vlastnosti, jež tvoří základ Tyndallova jevu: Procházející paprsek se v důsledku bočního rozptylu „zviditelní“. V přírodě najdeme mnoho prostředí, která popsaný jev umožňují – například kouř, mlhu či zvířený jemný prach. Známe ho tak v podobě paprsků světla pronikajících v lese skrz stromy, coby světelné vějíře sahající na nebi daleko od mraků nebo jako výrazné paprsky přímého slunečního svitu vstupující okny do potemnělých či zaprášených budov. V každém případě jde o oblíbený cíl uměleckých fotografů.

Astronomové v listopadu 2014 detekovali událost, která později dostala označení ASASSN-14li – ukázalo se, že jde o pohlcení hvězdy, která se příliš přiblížila k supermasivní černé díře. V té době šlo o nejbližší známý případ TDE (Tidal disruption event) neboli „špagetifikace hvězdy černou dírou“. Došlo k ní v galaxii vzdálené 290 milionů světelných let.

Vzhledem k relativní blízkosti události ASASSN-14li dostali odborníci unikátní příležitost prozkoumat tento proces podrobněji. Americký astronom Jon Miller z Michiganské univerzity a jeho kolegové provedli „vesmírnou forenzní studii“ zániku hvězdy, ve snaze zjistit co nejvíce podrobností o této fascinující události. Závěry jejich výzkumu publikoval tento týden odborný časopis Astrophysical Journal Letters.

Studie zániku hvězdy

Vědci využili zejména pozorování vesmírných rentgenových observatoří Chandra a XMM-Newton, které zjišťovaly množství uhlíku a dusíku v blízkosti dotyčné supermasivní černé díry. Badatelé jsou přesvědčeni, že právě tyto dva prvky byly vytvořeny fúzními procesy v nitru hvězdy a do okolního vesmíru se dostaly při jejím roztržení.

„Jako bychom pozorovali vnitřnosti rozervané hvězdy,“ popisuje Miller. „Chemické prvky, které zbyly u supermasivní černé díry, nám pomohly zjistit, jaká hvězda tam vlastně zanikla.“ Až doposud nebylo jasné, zda uhlík a dusík na dotyčném místě nepocházejí třeba z předešlých událostí. Detailní analýzy ale ukázaly, že s velkou pravděpodobností pocházejí z jediné hvězdy.

TIP: Neočekávaný objev: Některé černé díry opakovaně „konzumují“ stále stejnou hvězdu

„Rentgenové teleskopy se ukázaly jako skvělé forenzní nástroje,“ potvrzuje Millerova kolegyně Brenna Mocklerová z Carnegieho observatoří a Kalifornské univerzity v Los Angeles. „Poměr množství detekovaného dusíku k množství uhlíku ukazuje, že při události ASASSN-14li byla roztrhána hvězda o hmotnosti přibližně odpovídající třem Sluncím.“ Jde tak o jednu z největších hvězd, jejíž zničení černou dírou jsme pozorovali. 

Jako zjevení působí druh chameleona, který byl v roce 2012 nalezen na jednom z malých ostrůvků madagaskarského souostroví Nosy Hara. Samičky tohoto maličkého ještěra dorůstají maximální délky 29 milimetrů a samci pouhých 16 milimetrů. 

Jako zrnko rýže

Od svého rovněž drobného blízkého příbuzného Brookesia minima, který žije na madagaskarském ostrově Nosy Be, se liší větší hlavou a kratším ocasem, jenž se v dospělosti zbarvuje do oranžova. Vědci přisoudili tomuto nejmenšímu známému chameleonovi latinský název Brookesia micra.

Miniaturní chameleon patří ke čtyřem druhům objeveným týmem německých biologů při noční výpravě po ostrově. Vědci hledali s pomocí svítilen živočichy, kteří se přes den ukrývají pod listy rostlin a v noci vylézají na stromy.

Chameleonek dorůstá tak miniaturní velikosti zřejmě proto, že sám ostrov, na kterém se vyvinul, zabírá jen velmi malou plochu. Pro tento tento fenomén se vžilo označení „ostrovní nanismus“ a netýká se jen zvířat, ale i například dávných lidských příbuzných.

TIP: Objev z Madagaskaru: Noví chameleoni jsou duhoví a mají nos jako Pinocchio

Jedním z hlavních úkolů dnešní generace by podle ochránců přírody měla být snaha o ochranu přirozeného prostředí nejen tohoto nejmenšího chameleona na světě, ale všech zakrslých plazů, kteří jsou ohroženi zejména kácením lesů.

Oxid dusný, známější jako rajský plyn, se využívá jako anestetikum nebo i součást léčby v medicíně, oxidační činidlo v raketových motorech nebo třeba při výrobě šlehačky. Těší se ale i popularitě jako rekreační droga, protože jeho vdechování vyvolává krátkodobé stavy veselosti a rozjařenou náladu. Ostatně právě proto se mu říká „rajský plyn“ a v angličtině „laughing gas“.

Jak to ale v podobných případech bývá, přehnané užívání rajského plynu může nést vážné zdravotní následky. Pokud někdo vdechuje tento plyn příliš intenzivně, může si podle lékařů přivodit zástavu dechu nebo srdce, což je v obou případech bez okamžité pomoci spolehlivě smrtelné. Vzhledem k rostoucí popularitě rekreačního užívání zejména v Kanadě, Austrálii, některých částech Evropy a zejména ve Velké Británii, se z toho stává stále větší problém.

Problémový rajský plyn

Vedle intenzivního jednorázového užití je problematické i jeho dlouhodobé zneužívání. Kanadští odborníci Cyrille De Halleux a David N. Juurlink z Torontské univerzity zpracovali přehled dřívějších výzkumů, které hodnotí dopady dlouhodobého rekreačního užívání rajského plynu a jejich závěry jsou alarmující – rajský plyn podle vědců vyvolává vážné a v některých případech trvalé neurologické následky. Výsledky studie nedávno zveřejnil odborný časopis Canadian Medical Association Journal.

„Nízká cena a snadná dostupnost oxidu dusného z něj dělá oblíbenou rekreační drogu,“ potvrzuje De Halleux. „V ohrožení jsou především mladší lidé.“ Jedním z nejzávažnějších následků dlouhodobého užívání rajského plynu je nenápadné vyvolání nedostatku vitamínu B₁₂ v metabolismu. To přináší vážné neurologické problémy.

TIP: Rajský plyn může léčit deprese, závislosti či stresové poruchy

Jde především o myelopatii, čili nezánětlivé onemocnění míchy, neuropatii, neboli poškození nervů a encefalopatii, což představuje poškození činnosti mozku, které se může projevovat změnou chování. Léčba pochopitelně spočívá především v ukončení užívání rajského plynu, v některých případech je ale už pozdě a následky zůstávají do jisté míry trvalé. Podle kanadských odborníků by proto měli lékaři zpozornět při zjištění zmíněných symptomů u svých pacientů.

Životní příběh britského pilota Euana Dicksona (1892–1980) rozhodně nenudí – rodák z anglického Sheffieldu se v mládí odstěhoval na Nový Zéland. V roce 1916 se ale vrátil do Velké Británie, aby narukoval do armády. 

Výcvik absolvoval u námořního letectva a v březnu 1917 odešel na frontu k 10. bombardovací peruti létající na robustních, ale velmi rychlých Airco DH.4. O měsíc později přešel k 5. námořní peruti se stejnou výzbrojí a odlétal u ní desítky bojových letů bez setkání s nepřítelem. Osmý prosincový den na jeho letoun ale zaútočil německý Albatros D.V a Dicksonovi se podařilo protivníka sestřelit, v únoru 1918 pak dostal další dva. 

Proti přesile

Z jeho následujícího boje se dochovalo hlášení: „Dne 16. března šel na pomoc jinému stroji ze své formace, na který z bezprostřední blízkosti útočilo dvanáct nepřátelských stíhačů. Navzdory skutečnosti, že všechny kulomety na jeho stroji byly kvůli nedostatku munice k ničemu, otočil se a zaútočil na nepřátelskou formaci, rozdělil ji a odvedl jejich pozornost od druhého stroje, čímž jej nepochybně zachránil.“ Do konce března měl na svém účtě už sedm nepřátelských stíhaček.

V dubnu 1918 vzniklo samostatné RAF a z jeho jednotky se tak stala po přečíslování 205. peruť. On sám se účastnil mnoha bitevních náletů proti německým pěšákům a při jedné podobné akci se mu podařilo sedmi pumami zasáhnout nepřátelské nádraží. Odpoledne 3. května na jeho peruť zaútočila velká formace stíhaček Pfalz D.III; on přesně mířenou palbou jednu zapálil a další dvě po zásazích zmizely k zemi. Poslední čtrnácté vítězství ohlásil 18. května 1918.

Na frontě působil až do srpna a po podepsání příměří britské letectvo opustil. Po návratu na Nový Zéland, kde se stal jedním ze zakladatelů tamní letecké pošty a 25. srpna 1920 se stal prvním člověkem, který proletěl Cookovým průlivem mezi Severním a Jižním ostrovem.

Nad modrou hladinou

O počátcích letecké kariéry Karla Meyera (1894–1917) toho není mnoho známo, ale nejméně od jara 1916 sloužil jako pilot u německé námořní letky See-Flug Station 1 na dvoumístných hydroplánech Friedrichshafen FF.33. Většinou podnikal průzkumné lety nad Severním mořem nebo průlivem La Manche a při jedné takové misi 17. července sestřelil francouzský létající člun FBA. Při průzkumu nad belgickým Ostende 2. srpna poslal k zemi dvoumotorový francouzský caudron. O tři dny později – to letěl na Hansa-Brandenburgu LW – rozstřílel další FBA. 

Začátkem září mu velení jednotky zamítlo nárok na zničený caudron, ale vynahradil si to prvního říjnového dne, když získal jedno jisté a jedno nepotvrzené vítězství. Esem se stal 23. října 1916, kdy spolu se svým střelcem Karlem Elsasserem sestřelil FBA. Podle pamětníků byl Meyer lovem nepřátelských letounů doslova posedlý, a tak si občas půjčoval i stíhačku Rumpler D.I. S ní se vypravil 1. února 1917 nad frontu a dostal se do souboje s britským stíhacím Sopwithem Pup. Po dlouhém manévrovém souboji donutil nepřátelského pilota k přistání na vlastní straně fronty, kde jej zajali němečtí pěšáci. 

Většinou ale stále létal nad mořem za řízením hydroplánů. Brzy ráno 21. dubna 1917 vzlétla britská vzducholoď C.17 podporučíka Edwarda Jacksona na hlídku nad Severní moře. Panovalo velmi nepříznivé počasí, přesto ji v mracích Meyer objevil. Neozbrojená C.17 neměla šanci a po rozhodném útoku se zřítila do vln. Moře po pár dnech vyplavilo její trosky, nikdo z pěti mužů na palubě se ale už nenašel. Krátce po tomto úspěchu Meyera převeleli k námořní stíhací jednotce Marine Feld Jager 1. Pozdě večer 22. června 1917 sestřelil britské Airco DH.4, čímž se jeho skóre uzavřelo na osmi potvrzených vítězstvích. Zemřel 31. prosince téhož roku na následky zranění utrpěného za nejasných okolností o několik dnů dříve.

Ze země do vzduchu

Většina prvoválečných letců začínala svoji vojenskou kariéru u pěchoty a jako infanterista a krátce dokonce coby kavalerista sloužil původně také Francouz Jean-François Jannekeyn (1892–1971). Pilotní výcvik absolvoval v květnu 1917 a po jeho dokončení nastoupil v listopadu k letce SOP 132 dislokované v Luxeuil. Ta operovala na dvoumístných bombardérech Sopwith 1 ½ Strutter až do konce března 1918, kdy byla přezbrojena na výkonné Breguety 14B2. 

Ty mnozí považovali za nejlepší jednomotorové bombardéry té doby. Jannekeyn si jako kulometčíka vybral mladého důstojníka Eugèna Weismanna, jemuž po zranění v zákopech lékaři amputovali konce chodidel. V květnu 1918 Jannekeyn v hodnosti kapitána převzal velení vlastní letky a v polovině srpna 1918 pak získal první vzdušné vítězství, když sestřelil nepřátelskou stíhačku. 

Dne 14. září se jeho jednotka vracela z bombardování německých pozic, když na ni zaútočila velká přesila Fokkerů D.VII. Weismann se bránil palbou z pohyblivého kulometného dvojčete a pilot mu výrazně pomáhal vpřed pálící zbraní. Po návratu oba nárokovali čtyři sestřely, čímž se Jannekeyn zařadil mezi několik málo francouzských es na bombardérech. 

Po válce zůstal u letectva a stále stoupal po hodnostním žebříčku. Na začátku dalšího konfliktu už sloužil na štábu vzdušných sil v hodnosti brigádního generála. Po francouzské kapitulaci zůstal v armádě kolaborantské vlády ve Vichy. Dne 23. února 1942 jej jmenovali velitelem letectva v Alžíru a v dubnu dokonce ministrem letectví. Po válce jej na krátkou dobu uvěznili a nakonec zemřel v naprostém zapomnění.

„Už jako třináctiletá školačka jsem se o tuto oblast Afriky zajímala a chtěla jsem se tam vydat. A pak mě napadlo, že bych tam možná mohla jít pracovat jako lékařka,“ vyprávěla bezmála osmdesátiletá Anne Spoerryová v životopisném filmu, který o ní koncem 90. let natočila dvojice francouzských dokumentaristů. V Keni nakonec strávila více než polovinu svého života a na jeho sklonku ji místní obyvatelé považovali téměř za světici. Právem.

Bílá žena ve vlastním letadle s velkým červeným křížem na střeše více než tři desítky let cestovala po celé zemi, hojila rány, ošetřovala nemocné, trhala zkažené zuby a učila místní obyvatele základům hygieny. Obětavou péčí o nemajetné příslušníky domorodých kmenů si vysloužila pověst spasitelky, takže záhy získala důvěru dokonce i kmenových náčelníků věrných tradičním způsobům léčby. Mnozí z nich po jejím naléhání změnili názor na očkování, díky čemuž se jí připisuje významný podíl na vymýcení neštovic či obrny.

Věrná svému poslání

„Zachránila víc životů než kdokoliv jiný ve východní Africe, ne-li na celém kontinentu,“ prohlásil o ní keňský politik a paleontolog Richard Leaky. Význam humanitární činnosti, jakou si na své konto připsala, později někteří odborníci přirovnávali k monumentálnímu dílu francouzského misionáře a lékaře Alberta Schweitzera, který za svou celoživotní práci (dlouhá léta působil mimo jiné v africkém Gabonu) obdržel v roce 1952 Nobelovu cenu míru.

Anne Spoerryová se nikdy nevdala – od té doby, co se ve třiceti letech poprvé dostala do Afriky, se plně věnovala svému poslání. Profesní dráhu zahájila tři roky po skončení druhé světové války v Etiopii. Tamější císař Haile Selassie I. však odmítl připustit, aby v jeho království sloužila žena na pozici lékařky. Spoerryová se tak přesunula do Jemenu, kde dva roky léčila princezny v harémech.

Vábení černého kontinentu však bylo stále silnější, a tak se jednoho dne připojila k somálským poutníkům mířícím zpátky domů po cestě do Mekky. Zakotvila v Keni, která v tu dobu představovala britský protektorát, koupila si farmu a pustila se do práce.

Máma doktorka

Ve svých memoárech nazvaných „Říkají mi Mama Daktari“ (svahilsky Máma doktorka) později vzpomínala, že kromě funkce lékařky vykonávala rovněž práci poštovní doručovatelky, elektrikářky, odtahové služby nebo porodní báby. Ve vnitrozemí se dlouho pohybovala na hřbetu osla; díky blízkému příteli, který sloužil jako instruktor RAF, ale v pětačtyřiceti letech úspěšně složila zkoušky a získala pilotní průkaz. Tím se její působiště rázem významně rozšířilo; snadno se dostala i na ostrovy roztroušené u keňského pobřeží.

Připojila se k nedávno založené nevládní organizaci s mobilní lékařskou jednotkou, v jejíchž řadách působila jako první žena v historii (instituce mimochodem funguje dodnes a pracuje pro ni na dva tisíce zaměstnanců), ale po Keni se pohybovala také na vlastní pěst. Během následujících desítek let nalétala na osm tisíc hodin.

Mezi nejčastější diagnózy, s nimiž se v tropickém regionu potýkala, náležely rány způsobené střelnou zbraní či kopím, infekční choroby či parazitická onemocnění. Na prvním místě pro ni prý vždy byly matky s dětmi. Ročně naočkovala na třicet tisíc lidí a za celou kariéru ošetřila přes milion pacientů.

V rukou gestapa

Nikdo z Afričanů pravděpodobně neměl ponětí o tom, jaké události předcházely Anninu příchodu do Afriky. Rodačka z provensálského Cannes, mladší sestra pozdějšího slavného architekta Françoise, se po maturitě vydala studovat medicínu do Paříže. V té době Evropu začala obcházet nacistická hrozba a sourozenci se jednomyslně rozhodli zapojit do odbojového hnutí Résistance (Odpor), které brojilo proti německé okupaci a kolaborantské vládě. Marně: V roce 1943 Annu s Françoisem dostihli členové gestapa a poslali je na devět měsíců do věznice ve Fresnes na jihu Paříže.

Krátce po Novém roce pak François putoval do koncentračního tábora v Dachau, zatímco Anne skončila v Ravensbrücku. Oba přežili, ovšem tím jejich společný příběh končí. Anne totiž neopustila brány tábora v roli jedné z obětí, nýbrž jako vražedkyně.

Sporná svědectví

Při zatčení uvedla, že je lékařka, neboť jí zbývalo dokončit už jen jeden semestr studia. Díky tomu byla přidělena do bloku 10, určeného pro tuberkulózní a duševně nemocné ženy, kde jako dozorkyně sloužila jistá Carmen Moryová, nechvalně proslulá svou nemilosrdnou, sadomasochistickou povahou (viz Ďábel v lidské podobě). Anne, která během pobytu v táboře používala přezdívku Doktorka Claude, se ocitla pod jejím vlivem.

Podle svědectví některých přeživších mezi oběma ženami vzniklo nepravděpodobné přátelství a Anne, přespávající s Carmen v jedné kóji, se záhy stala její pravou rukou. Obvinění tvrdí, že jí asistovala při podávání smrtících injekcí – jak Moryová později pronesla před válečným tribunálem v Hamburku, píchala vězňům přímo do srdce 15 kubických centimetrů vzduchu.

Ne všechna svědectví o tom, co přesně se za plotem tábora smrti odehrávalo, se však shodují. Některé ženy se Anne zastávaly s tím, že ji Moryová doslova očarovala. „Claude by pro Moryovou udělala cokoliv. Byla zděšená ze všeho v táboře. Někteří takhle vyděšení lidé reagovali jako ona – stali se snadnou kořistí,“ líčila jedna z přeživších zajatkyň. Další pak na její obhajobu dodaly, že jakmile Moryovou převeleli do jiné sekce, Anne se okamžitě změnila, dokonce několika vězeňkyním pomohla uprchnout a další zachránila z plynové komory.

Cesta do afrických srdcí

Ani to jí však nepomohlo vyhnout se předvolání před soud. Čelila obviněním z mučení a napomáhání k vraždě. Sama připustila, že některé duševně nemocné ženy bila a polévala studenou vodou. Podle verdiktu svým nelidským chováním a vydáváním se za lékařku zostudila Francii, za což ji čekalo vyhoštění ze země na 25 let a zákaz činnosti. Uchýlila se tak na chatu ve Švýcarsku a v Basileji posléze získala doktorát z tropické medicíny. S takovou průpravou už jí nic nebránilo zahájit kariéru ve vysněné Africe.

Počátky ale nebyly snadné – stejně jako v Etiopii čelila i v Keni předsudkům kvůli svému pohlaví. Tehdy se ukázalo jako výhoda, že pochází z bohaté rodiny – finanční polštář od rodičů umožnil, aby si pronajala lékárnu a následně koupila vlastní farmu. O přebytky se pak dělila s nejchudšími, čímž zahájila svou úspěšnou a dosud nepřekonanou cestu do srdcí Afričanů. Anne Sporreyová zemřela v roce 1999 po mozkové mrtvici.

Sondu Čandrájan-3 (Měsíční loď 3) vynesla do vesmíru 14. července raketa Launch Vehicle Mark-3 (LVM3). Sonda pak více než týden obíhala kolem Země, než nastoupila kurz k našemu souputníkovi. Na měsíční orbitu sonda vstoupila 5. srpna, kde sérií manévrů postupně upravovala svou trajektorii.

K samotnému sestupu modulu Vikrám (Chrabrost) došlo ve středu 23. srpna krátce po 14. hodině našeho času, kdy modul zahájil zhruba 15 minut trvající přistávací manévr. Těsně nad povrchem modul zkontroloval místo přistání a provedl drobnou finální korekci cílového místa. O několik sekund později lander Vikrám úspěšně dosedl na povrch Měsíce, zhruba 600 kilometrů od jeho jižního pólu.

Lander Vikrám nese ve svých útrobách šestikolový rover Pragján (Moudrost). Ten má během dvoutýdenní mise shromažďovat data a fotografie a odesílat je k analýze zpátky na Zemi. K tomu mu poslouží jak sonda Čandraján-3, tak i její předchůdkyně Čandraján-2, která stále operuje na orbitě Měsíce. Rover je vybavený pěticí přístrojů, které by se měly zaměřit na fyzikální vlastnosti povrchu Měsíce, atmosféru blízkou povrchu a tektonickou činnost s cílem zjistit, co se děje pod povrchem našeho souputníka.

Tmavé krátery v oblasti jižního pólu by podle vědců mohly skrývat zásoby vodního ledu, klíčové suroviny pro eventuální budoucí osídlení Měsíce. Led by v budoucnu mohl astronautům poskytnout vodu, kyslík, nebo energii.

Indický úspěch je úspěchem celé Země

Úspěch indické mise Čandraján-3 je mimořádný nejen vzhledem k místu přistání, které je v oblasti pólů složitější než v okolí rovníku, kam směřovaly dosavadní úspěšné projekty. Většina přístrojového vybavení sondy, landeru i roveru totiž pochází z domácích zdrojů. Indický kosmický průmysl tak vytváří hi-tech logistický řetězec, který produkuje profese s vysokou přidanou hodnotou.

Na rozdíl od dříve úspěšného Ruska navíc nejde o přísně státní projekty. Mladá generace indických inženýrů hledá inspiraci u společností, jakou je například SpaceX a pracují na vlastních vesmírných a hi-tech projektech. Indická administrativa navíc tyto snahy podporuje ve snaze maximálního zapojení soukromého sektoru. Zatímco rozpočet Indické vesmírné agentury (ISRO) činil v minulém fiskálním roce méně než 1,5 miliardy dolarů, indická soukromá vesmírná ekonomika již nyní generuje okolo 6 miliard dolarů a očekává se její ztrojnásobení v roce 2025.

TIP: Příprava na premiéru: Indie se chystá na svou první pilotovanou misi

Indický vesmírný program je navíc partnerem další velké vize – návratu lidí na Měsíc. Na něm spolu s Evropskou vesmírnou agenturou spolupracuje i s americkou NASA. Ta se plánuje s pilotovanou posádkou vrátit na povrch Měsíce už do dvou let.

Svatý Tomáš, největší ostrov státečku Svatý Tomáš a Princův ostrov, se nachází v Guinejském zálivu, asi 240 kilometrů západně od afrického Gabonu. Je to vlastně obrovská štítová sopka, která někdy během mladších třetihor vyrostla z více než tříkilometrové hloubky oceánu.

Ostrov byl v době, kdy na něj v roce 1472 dorazili Portugalci, neobydlený a zpočátku se pro trvalé osídlení jevil nezajímavým. Král Jan II. Portugalský si ale uvědomoval, že vzhledem ke své poloze by mohl sloužit jako bezpečný přístav pro tehdejší mořeplavce. Ostrovy se tak staly vlastnictvím portugalského šlechtice Joao de Paivy, který se ale do kolonizace příliš nehrnul. Důvodem byla především značná izolovanost ostrova, malárie a další tropické nemoci, které Evropany kosily jako mouchy.

Na přelomu 14. a 15. století na ostrově vznikly první plantáže cukrové třtiny, která zde velmi prosperovala. Výnosy byly dokonce třikrát vyšší než na Madeiře, odkud byla plodina původně přivezena a portugalský král proto rozhodl, že se výnosy z pěstování třtiny stanou zdrojem důchodu jeho následníka. Na ostrov bylo postupně navezeno okolo tří tisíc otroků a až do konce 19. století fungoval jako významný otrokářský uzel.

Otrocký cukr

Na neoblíbený ostrov byli násilím deportováni hlavně odsouzenci, židovské děti, a také otroci z tropických oblastí afrického kontinentu. Zatímco v jiných portugalských koloniích se otroci využívali pouze na tvrdou manuální práci, na Svatém Tomáši vykonávali otroci téměř všechna povolání, od stavby a provozování zařízení pro zpracování cukrové třtiny až pěstování této plodiny na plantážích.

Jak ve své studii, kterou zveřejnil odborný časopis Antiquity, uvádí antropoložka Dores Cruz z německé Kolínské univerzity, na ostrově Svatý Tomáš takto vznikla historicky první plantážová ekonomika, založená na pěstování cukrové třtiny a otrocké práci. Plantáže s nelidskými podmínkami byly ekonomicky úspěšné a na počátku 16. století předstihly v produkci cukru Madeiru.

TIP: Kolonizace a obchod s otroky zaplavily Nový svět vražednými viry

Svatý Tomáš byl až doposud jen velmi málo prozkoumán archeology. Agresivní tropické podnebí navíc historické památky velmi rychle likviduje. Studie Dores Cruz ale ukazuje, že zřejmě právě zde původně vznikl koncept otrockých plantáží, který byl časem vyvezen do Nového světa, kde se dále vyvíjel a rozšiřoval. Díky němu dosáhlo otroctví spojené s těžkou celoživotní prací obludných rozměrů.

Původní představa, že NATO proti případnému útoku Sovětů a jejich spojenců v Evropě postaví 96 divizí, se ale záhy ukázala jako příliš ambiciózní. Obranná strategie se proto více soustředila na možnosti využití jaderných zbraní. Ačkoliv se nadále hovořilo o potenciálním nasazení 35 divizí, v praxi jich NATO mělo v Evropě k dispozici o 10 méně. Vojenské kapacity řady zemí aliance v té době vázal konflikt v Koreji, Britové se potýkali s povstáním v Malajsku, francouzské síly bojovaly v Indočíně.

Předchozí část: Aliance proti Stalinovi: Obtížný vznik a těžké počátky NATO (1)

Německé požadavky

Pro posílení kolektivní bezpečnosti nekomunistických zemí bylo nutné prolomit tabu. Jestliže dohoda z Dunkerku v roce 1947 vnímala Německo jako jednu z potenciálních hrozeb, v průběhu korejské války se šéfům Severoatlantické aliance začínala SRN naopak jevit jako možný spojenec. 

Po porážce nacismu nechala Spojenecká kontrolní rada 20. srpna 1946 formálně rozpustit Wehrmacht. O tři roky později v reakci na vyhlášení Německé demokratické republiky začala západoněmecká spolková vláda jednat o remilitarizaci země. V říjnu 1950 se kancléř Konrad Adenauer tajně sešel v Himmerodu s bývalými vysokými důstojníky; z jejich jednání vzešlo memorandum, jež se mělo stát základem koncepce nové armády. Ta měla čítat čtvrt milionu mužů a předpokládalo se vytvoření nejméně 12 tankových divizí. Autoři rovněž po západních spojencích žádali propuštění vojáků vězněných za válečné zločiny a „morální očištění“ válečných veteránů včetně příslušníků Waffen-SS.

Z nepřítele spojencem

Adenauer si uvědomoval, že zejména představitelé Francie a Beneluxu, mající dosud živou zkušenost s obdobím nacistické okupace, nepřijmou tyto návrhy bez námitek. Úkol vytvořit podmínky pro další jednání o vojenské spolupráci mezi NATO a SRN připadl Dwightu Eisenhowerovi. Ten po schůzce s německými generály Adolfem Heusingerem a Hansem Speidelem vydal v lednu 1951 tiskové prohlášení, v němž ocenil „čest německých vojáků“. Američané a Britové také souhlasili s předčasným propuštěním části vězněných německých důstojníků. 

Uvedené kroky otevřely cestu k podpisu Pařížské dohody z 27. května 1952. Ta zakládala Evropské obranné společenství, sestávající ze SRN, Francie, Itálie a zemí Beneluxu. Dle úmluvy měla vzniknout společná evropská armáda. Namísto toho však francouzský parlament, navzdory úsilí premiéra Reného Plevena, odmítl smlouvu ratifikovat. Itálie se následně zdržela stanoviska.

Sovětský protitah 

Navzdory prvotnímu neúspěchu se v té době úspěšně rozvíjela francouzsko-německá hospodářská spolupráce (takzvaný Schumanův plán), čímž se otvíral prostor pro další jednání o posilování vojenské kooperace. S podporou Američanů v tichosti probíhala jednání, tajená před sovětskými agenty i před protiněmecky naladěným veřejným míněním západoevropských zemí. Adenauer zřídil takzvaný Amt Blank, pojmenovaný podle jeho vedoucího Theodora Blanka. Jen zasvěcení věděli, že cílem úřadu s nevýrazným jménem je posílení vojenské spolupráce s NATO. 

S využitím podkladů Blankovy kanceláře vznikla klauzule základního zákona z 26. února 1954 o obraně suverenity Spolkové republiky. Na podzim téhož roku pak konference v Londýně rozhodla o přijetí západního Německa do NATO k 9. květnu 1955. Ne náhodou pouhých pět dní po tomto datu státy východního bloku podepsaly Varšavskou smlouvu, na jejímž základě se armády členských zemí podřizovaly jednotnému (sovětskému) velení. 

Zrození Bundeswehru 

Nová západoněmecká spolková armáda, dosud existující pouze na papíře, se musela formálně zříci tradic Wehrmachtu a přihlásit se k odkazu napoleonských a sjednocovacích válek v 19. století. Z tohoto období se také čerpala terminologie a symbolika. V praxi ale důstojnický sbor tvořili zejména veteráni druhé světové války. Prvním armádním inspektorem se stal Hans Röttiger (1896–1960), veterán tankových bojů v Itálii. Fakticky Bundeswehr začal existovat na podzim 1955, kdy nastoupili první branci. Koncem roku 1958 již armáda čítala sto tisíc mužů. NATO tak získalo novou výraznou posilu.