Podle americké Národní společnosti pro mozkové nádory představují glioblastomy zhruba polovinu primárních maligních mozkových nádorů. Zároveň jde, bohužel, o jednu z nejvíce smrtících a nejhůře léčitelných druhů rakoviny. Průměrná doba přežití pacienta od diagnózy tohoto onemocnění je, navzdory dosavadnímu pokroku medicíny, stále jen zhruba osm měsíců.

Glioblastom je velmi agresivní nádor a agresivní je i jeho léčba. Obvykle se používá ozařování, zvláště v případech, že glioblastom není možné operovat. Nevýhodou tohoto postupu je, že radioterapie často nepostihne invazivní buňky tohoto nádoru. Další možnost představuje nedávno zavedená léčba onkolytickými viry.

Viry proti nádorům

Onkolytické viry napadají nádorové buňky a zároveň stimulují imunitní systém pacienta. V případě glioblastomu se používá například virus vakcinie (VACV), který se již dlouho využívá při očkování proti pravým neštovicím. Před časem vyšlo najevo, že tento DNA virus je rovněž dobrým spojencem v boji proti nádorům.

V současnosti neexistuje příliš mnoho léčebných postupů, které by samy o sobě dokázaly zlikvidovat nádor. Důvodem je především to, že nádorové buňky intenzivně mutují a nádory proto bývají na genetické úrovni značně heterogenní. Z toho vycházeli Quinn Storozynsky z kanadské Albertské univerzity v Edmontonu a jeho spolupracovníci, když testovali kombinovanou léčbu glioblastomu, zahrnující ozařování a použití onkolytického viru. Výsledky jejich výzkumu nedávno zveřejnil odborný časopis Cancer Letters.

Badatelé léčili myši s glioblastomem vysokými dávkami záření společně s geneticky upraveným virem vakcinie a pro srovnání i oběma zmíněnými postupy samostatně. Samotné ozařování vedlo k vyléčení 20 procent nádorů, samotné onkolytické viry vyléčily dokonce jen 15 procent nádorů. Kombinovaná léčba ale vedla k vyléčení 67 procent glioblastomů u myší.

TIP: Náhoda nebo prokletí: Přispívá vzdělání k rozvoji mozkových nádorů?

„Bylo úžasné vidět, jak kombinovaná léčba dosahuje mnohem lepších výsledků,“ potvrzuje Storozynsky. „Potřebujete nejen ničit nádorové buňky, ale také je vystopovat. K tomu se velmi hodí imunitní systém pacienta, pokud dostane správný impulz, jako třeba od onkolytického viru.“ Výzkum pokračuje a vědci se nyní chtějí zaměřit na testování různých kombinací léčebných postupů. 

Slepec malý (Spalax leucodon) je středně velký hlodavec, stavbou těla podobný krtkům. Slepci jsou zavalití, bezocasí s krátkýma nohama. Na zemi působí neohrabaně, ale životu pod zemí jsou skvěle přizpůsobeni. Na rozdíl od svých krtčích „kolegů“ nemají žádné viditelné oči, i když pod srstí lze jejich zárodky objevit. Jde tak o jediné zcela slepé hlodavce! Jejich nejdůležitějšími smysly jsou sluch a hmat; čich u nich není významný.

Rozsáhlé nory hloubí slepci svými řezáky za pomoci čenichu a nohou. Labyrint tunelů budují ve dvou úrovních, z nichž první, ponořená asi 10–25 cm pod zemí, slouží k získávání potravy. Tunely slepců jsou až stovky metrů dlouhé a s povrchem je spojují svislé otvory, jejichž vyústění pozná pozorný „stopař“ podle kupičky vyhrabané zeminy. Níže položené chodby spojují jedno až dvě hnízda vystlané měkkým materiálem. Slepec zde má vybudované také spižírny a prostory používané jako záchody. Rozsáhlé prostory však obývá vždy jen jeden exemplář. Slepci jsou totiž důslednými samotáři a jiné jedince vyhledávají pouze v období páření.

Překvapení z Izraele

Život slepců není zoology příliš prozkoumán. Výzkum vědeckého týmu v Izraeli však přinesl zajímavé poznatky. Biologové zde zjistili, že samičky na podzim po prvních deštích vybudují mohutnou kupku zeminy, která má metr v průměru a výšku asi čtyřicet centimetrů. V kupce se nachází komůrka o průměru dvaceti centimetrů, v níž přichází na svět mláďata. Doba březosti trvá u samiček slepců čtyři týdny a poté porodí dvě až čtyři holá mláďata, která zpočátku váží jen šest až deset gramů. Rodné hnízdo opouštějí ve dvou měsících věku.

Paprskovitě od „porodní“ kupky se nachází patnáct až dvacet menších kupek. Ty zoologové připisují činnosti samečků, kteří se patrně zdržují nablízku. Toto zjištění by tedy nabourávalo ustálené přesvědčení, že slepci jsou striktními samotáři.

Dlouhý věk bez kyslíku

Oproti jiným hlodavcům se slepci dožívají výrazně vyššího věku. Uvádí se dokonce, že umírají až ve stáří kolem třiceti let. Je pozoruhodné, že (podobně jako rypoši) nikdy neonemocní rakovinou. S rakovinnými buňkami se totiž jejich tělíčka dokážou vypořádat.

TIP: Rypoši lysí jedí vlastní výkaly: Podle zoologů tím posilují mateřské instinkty

Tajemství této schopnosti se snaží odhalit vědci na mnoha světových pracovištích. Kupříkladu americké vědce z Univerzity v Illinois a jejich izraelské kolegy z Haify napadlo, že by příčinou jejich odolnosti mohla být adaptace na nedostatek kyslíku. Toho totiž mají ve svých podzemních tunelech (na rozdíl od kysličníku uhličitého) opravdu poskrovnu.

Pro určování hmotností hvězdných ostrovů existuje několik metod a všechny jsou nepřímé. Jednak lze využít fakt, že objekty ve spirálních galaxiích krouží víceméně kolem jejich centra, takže je možné z oběžné rychlosti a vzdálenosti od středu určit celkovou hmotnost ostrova. Uvedená metoda tzv. rotačních křivek se dá vcelku dobře uplatnit například na pozorování oblaků vodíku v infračervené čáře 21 cm.

TIP: Jak se určuje hmotnost černé díry?

Pro eliptické galaxie lze naopak použít míru tzv. rychlostní disperze, tedy rozptyl rychlostí tamních objektů. Jak oběžná rychlost, tak rychlostní disperze se mohou měřit pomocí spektrografů. Pro hrubý odhad hmotnosti poslouží i některý ze vztahů hmotnost–svítivost, jakmile byla změřena celková svítivost galaxie. Odhad však může být značně nejistý, zejména pokud neznáme zastoupení temné hmoty v daném hvězdném uskupení. Kromě toho se nabízí i gravitační čočkování, tvoří-li galaxie čočku pro vzdálený objekt. Takových případů existuje na obloze dost, ale stále je jich výrazně méně než hvězdných ostrovů celkově.

Starší i nedávná historie se jen hemží případy, kdy lidé udávají setkání s nadpřirozenými silami nebo s jinak nevysvětlitelnými jevy. V řadě případů se nakonec ukáže, že výskyt „duchů“ a „strašidel“ má vlastně velmi racionální příčinu, která ale nemusí být o nic méně zneklidňující a v některých případech může dokonce představovat i životu nebezpečnou hrozbu.

Příkladem může být i nedávný příběh americké spisovatelky a herečky Carrie Poppyová, která se mimo jiné podílí na populárním investigativním podcastu „Oh No, Ross and Carrie!“ Dotyčná autorka nedávno začala pociťovat „zlověstnou spirituální přítomnost,“ ke které se přidaly sluchové halucinace a nepříjemný pocit tlaku na prsou. Zmiňovala se o pocitech, „jako by něco procházelo skrze její tělo“. Nakonec získala dojem, že má v domě démona.

Zavolejte plynaře!

Při pátrání na internetu narazila na fórum „lovců duchů,“ mezi nimiž byli naštěstí u skepticky založení přispěvatelé. Ti jí na základě příznaků, které Poppyová popsala, doporučili pozvat si domů plynaře. Příznaky totiž do značné míry odpovídaly otravě oxidem uhelnatým.

Popyová následně skutečně kontaktovala plynárenskou společnost, jejíž pracovníci opravdu narazili na únik plynu, který zahrnoval i oxid uhelnatý. Podle vyjádření pracovníků plynárenské společnosti měla žena velké štěstí. Její stav se rychle zhoršoval a trpěla fyzickými bolestmi. Vzhledem k intenzitě úniku prý mohla i zemřít.

Oxid uhelnatý určitě nevysvětlí všechny zaznamenané nadpřirozené jevy. V některých případech může jít o duševní poruchu, halucinace spojené se spánkovou paralýzou, podvody nebo třeba jen hloupé vtípky. Toxikolog Albert Donnay ale každopádně věří, že chronické vystavení oxidu uhelnatému nebo i dalším podobně toxickým látkám, může představovat vysvětlení mnoha příběhů o strašidelných domech, ve kterých (vzhledem k jejich často vyššímu stáří) mohlo docházet k úniku oxidu uhelnatého poměrně běžně.

Během poslední ofenzivy dohodových vojsk na italské frontě padlo do zajetí velké množství českých vojáků. Byť se jednalo o příslušníky c. a k. armády, zároveň se v minulých dnech stali také občany Československé republiky, která figurovala mezi vítěznými zeměmi. Aby se tito muži, jež mladý stát potřeboval k zajištění svých hranic, dostali co nejdříve domů, přistoupilo se k vytváření takzvaných Domobraneckých praporů.

Samotná myšlenka na jejich vytvoření se objevila již v průběhu října 1918; vyslovil ji člen Československé vojenské mise v Římě Jan Šeba, jenž očekával příval zajatců. Současně se obával, že tito muži budou vystaveni špatnému zásobování i nedostatečnému ubytování (toho roku v Itálii napadl sníh již 23. listopadu). Hrozil též rozklad jejich morálky, jenž pramenil nejen z každodenní nutnosti boje o holé přežití, ale i z pozice příslušníka poražené armády. Naopak převedení občanů Československa z pozice zajatců na vojáky mělo zajistit zachování sil i životů budoucích bojovníků mladé republiky.

Zajatce nepustíme!

Ve vrcholných kruzích čs. odboje zpočátku panovaly rozpory, jak se k desetitisícům mužů postavit. Například inspektor branné moci Josef Scheiner neviděl důvod ve formování vojenských celků už v Itálii a požadoval prosté odeslání zajatců do republiky. To však Řím jednoznačně odmítal; k výstavbě praporů se však stavěl kladně, a tak se přistoupilo k formování. Výrazným zjednodušením celé věci byla skutečnost, že v prvních rozkazech se o těchto formacích mluvilo jako o „záložních praporech“ čs. legií, což v italských úřadech budilo důvěru. Novému svazku se později začalo říkat Druhá armáda.

Pro vznikající útvar se hledal také odpovídající velitel. Oním mužem se stal Hynek Gibiš (viz Veterán všech legií), jenž se v té době nacházel ve Francii, aniž by zastával jakoukoliv důležitější funkci. Jeho nejlepší kvalifikací pro její výkon byla především znalost jazyků; Gibiš uměl kromě češtiny německy, polsky, rusky, francouzsky, italsky a maďarsky. On sám ale ze jmenování příliš velkou radost neměl, neboť i on se, stejně jako většina ostatních legionářů, těšil domů za rodinou.

Legionáři vs. domobranci

Vstup do legií znamenal před skončením války riziko a veřejné přiznání k vlastizradě. Oproti tomu příslušníci Druhé armády, byť se hlásili do čs. jednotek výhradně dobrovolně, již měli status vojáka existujícího státu. Od toho se odvíjela i jejich výstroj, jejímž základem se stal italský stejnokroj šedozelené barvy. Domobranci, jak se tito muži nazývali, nosili na límci bílo-červené výložky, zatímco legionáři je měli s modrým podkladem a odznakem zbraně. Nejvýraznější rozdíl ale tvořila pokrývka hlavy, kdy se domobranci museli spokojit s pěchotní čapkou s koženým štítkem oproti charakteristickému klobouku italské horské pěchoty alpini. Kvůli úspoře financí příslušníci Druhé armády fasovali kořistní zbraně po rakousko-uherské armádě, ale toto přezbrojení zčásti postihlo i legionáře. Ačkoli řadoví domobranci neměli výsadu nosit útočný nůž, později zformovaný Útočný prapor nože dostal.

Nejasnosti provázely i ustanovení oficiálního názvu. Termín „domobranecký“ poprvé použil ve své depeši již Šeba, uvažovalo se však i o poitalštěném tvaru Milice teritoriální, Československé záložní prapory (to zejména zpočátku) nebo prapory Národní obrany z Itálie. Šebův návrh se tak definitivně ujal až v průběhu roku 1919.

Za sportem do Říma

Hlavním účelem zřízení domobraneckých praporů bylo dostat co nejvíce Čechů ze zajateckých táborů a zajistit jim přepravu do vlasti, a proto nábor probíhal bez ohledu na zdravotní stav přihlášených. Naprostým opakem se stala Sokolská rota, která byla formována ve stejně době a jejíž vznik inicioval sám Šeba. Původně chtěl soustředit nejlepší sportovce ze všech praporů do jedné jednotky, která by se pak zúčastnila mezinárodních závodů dohodových vojsk v Římě. Českoslovenští borci se měli účastnit společných prostných cvičení, cvičení na nářadí a závodů v atletice.

Na konci dubna 1919 tak postupně přicházeli sportovci od nejrůznějších jednotek. Jednalo se o mladé urostlé muže, kteří nafasovali nové uniformy, a velení je používalo také jako čestnou stráž při různých příležitostech; mimo jiné vítali i Milana R. Štefánika při jeho příjezdu do Itálie. Ačkoli se „sokolové“ na vševojskových závodech nijak zvlášť neprosadili, stali se základem pro vznik elitní jednotky domobraneckých praporů. V souvislosti se sílící krizí na Slovensku bylo rozhodnuto, že bude zformován Útočný domobranecký prapor, jehož základem se stane Sokolská rota. Ta se za tím účelem přesunula do Vergiate nedaleko Milána, kde našla zázemí v prázdné tovární budově, kam přicházeli nejlepší vojáci ze všech domobraneckých praporů.

Granátníci i hudebníci

Formování jednotky probíhalo na základě zkušeností z utváření podobných oddílů během první světové války. Skládala se ze tří rot po 180 mužích, každá se dále dělila na čtyři čety a měla vlastní malý štáb. Nejmenší taktickou jednotku představovala poločeta skládající se ze dvou osmičlenných družstev – jedno tvořené granátníky a druhé střelci vyzbrojenými automatickou zbraní a puškovými granátomety. Později vznikla i kulometná rota a Útočný prapor dostal přidělenu vojenskou kapelu. Velitelem se stal původní velitel Sokolské roty rotmistr František Nachtman.

Na kvalitní výcvik však nebyl čas, již 28. června 1919 prapor vyrazil vlakem do Československa. Velitelé rot se museli spokojit s nařízením, aby ke každé zbrani nastoupili muži dle svých schopností – nejlepší střelci k automatickým zbraním, nejzdatnější jedinci jako vrhači granátů, ti s nejlepším zrakem k pozorovatelům a signalistům, vytrvalci jako běžecké spojky. V době odjezdu do vlasti formace čítala 17 důstojníků a 755 vojáků a tehdy také příslušníci Útočného domobraneckého praporu obdrželi typické označení – černého sokola (stejného typu jako na čepici) našitého na levém nadloktí.

Příliš pozdě

Po překročení čs. hranic jednotka zamířila na Slovensko a usídlila se v Beckově (nedaleko Trenčína) coby záloha Etapního oddělení Západní vojenské skupiny. V té době se už ale nebojovalo, protože obě strany uzavřely 3. července 1919 příměří. Teprve v novém působišti mohl Nachtman žádat o doplnění potřebné výzbroje – zcela scházeli kulomety, koně, revolvery, helmy, zákopnické vybavení a další nezbytnosti. Dlužno dodat, že nedostatkem tohoto materiálu trpěly takřka všechny domobranecké prapory včetně těch, které zasáhly do bojů na Slovensku. Krátce po zabydlení museli velitelé rot řešit případy úpadku kázně, ale též konflikty s legionářskými útvary.

Během několika týdnů proběhlo dozbrojení Útočného praporu alespoň na úroveň ostatních praporů, proběhla reorganizace veškerých vnitřních částí a 21. července byl také oficiálně ustanoven název Útočný domobranecký prapor z Itálie. Na počátku srpna 1919 se jeho příslušníci přemístili do Tornaľe na slovensko-maďarské hranici, kde zůstala dosud nevyzbrojená kulometná rota, a zbytek po týdnu zamířil do Spišské Nové Vsi. V té době taky velení povolilo dlouho očekávané dovolené. Jelikož se prapor skládal z mladých mužů, srpnová demobilizace ročníků 1886 a starších se jej téměř nedotkla.

V průběhu září 1919 prošel Útočný prapor několika strážními službami na východě Slovenska a také jej opustil velitel Nachtman, který předal dočasné velení nadporučíku Nejedlému. Na konci října začal přesun na Podkarpatskou Rus, kam domobranci dorazili v závěru měsíce.

Ve východní výspě

V novém působišti měl Útočný domobranecký prapor zaplnit uvolněné místo v sestavě 2. čs. dobrovolnického pluku, který se ještě v létě 1919 účastnil bojů s maďarskou armádou. Tím pádem by se z dosud samostatné jednotky stala součást pluku; navíc měl útvar přijít o svůj název a být přejmenován na III. prapor. To však vzbudilo velkou nevoli především v řadách důstojníků, a to navzdory tomu, že příslušníkům formace stále scházel speciální výcvik. Zvláštní označení si však jednotka mohla dosud ponechat na stejnokroji. Velitelem tohoto III. praporu 2. čs. dobrovolnického pluku byl jmenován kapitán italských legií Antonín Vrla, jenž měl pod sebou v té době již jen devět důstojníků a 322 vojáků.

Hlavní boj se rozhořel zejména o název „Útočný domobranecký prapor z Itálie“, o jehož zachování nechtěl velitel nadřízené brigády, francouzský plukovník Marty, ani slyšet. Situaci přiostřil ještě fakt, že žádost o přejmenování se dostala mimo služební postup přímo ke generálnímu inspektoru čs. branné moci Josefovi Svatopluku Macharovi. Ačkoli celá aféra měla prudký průběh, jediným potrestaným se stal zástupce velitele praporu nadporučík Nejedlý, jehož přeložili jinam. Ostatní tresty vyšly naprázdno s odůvodněním, že „východiskem celé záležitosti byl pochopitelný cit pospolitosti“. V lednu 1920 však museli příslušníci jednotky odstranit z rukávu černého sokola.

Osamostatnění a rozpuštení

Od poloviny listopadu 1919 velení nařídilo praporům 2. čs. dobrovolnického pluku vykonávat strážní službu jižně od Mukačeva a roty bývalého Útočného praporu se rozdělily. V lednu 1920 se II. a III. prapor přemístil do okolí Zařičí, kde se vojáci potýkali s nevraživostí obyvatelstva – převážně maďarské národnosti – která se projevovala zejména častým poškozováním telefonního vedení. O dva měsíce později se prapor přesunul na západ do Rožňavy, kde jej také zastihl rozkaz o opětovném osamostatnění, navrácení původního názvu Útočný prapor a podřízení velitelství 21. brigády.

Koncem března začalo opevňování hranice jižního Slovenska, do nějž se formace zapojila, přičemž stále probíhalo systematické snižování stavů mužstva i důstojníků. O dva měsíce později přišel rozkaz k návratu na Podkarpatskou Rus, což se setkalo s hlasitou nelibostí mužstva i poddůstojníků. Ve staronovém působišti muži střežili čerstvě ustanovenou hranici a napomáhali četnictvu, což spočívalo zejména v pronásledování zběhů odmítajících službu v čs. armádě. Svou labutí píseň si Útočný prapor, nevyužitá elita domobraneckých praporů a chlouba plukovníka Gibiše, odbyl ve Velkém Berezném, kde se na konci srpna 1920 dočkal svého rozpuštění. 

Způsob, jakým se Řekové ve 4. století před naším letopočtem vymezovali vůči všemu neřeckému, hraničil s nepokrytou xenofobií. Kdo nemluvil řecky, byl automaticky považován za přivandrovalce a barbara. Řekové se bez uzardění považovali za lepší naprosto ve všem: vynikali v gastronomii, praktické medicíně, filozofii, námořnictví, vědách, divadelní tvorbě… Ne že by to nutně byla pravda, ale řečtí obyvatelé městských států sami sebe jako výjimečné prostě viděli: jako obhájce vyšší kultury, majáky vzdělanosti blikající v temnotách, idoly nadřazené primitivismu okolí. 

Svůj životní styl a hodnoty – ono majestátní „řectví“ – pak taky s náležitou hrdostí chránili před vnějším světem. K tomu sloužily armády sestavené z branců – pravých řeckých občanů jednotlivých polis. Tito občanští vojáci se nazývali hoplíti. Seřazeni do semknutých šiků čili falang a vyzbrojeni dlouhými kopími a kulatými štíty vítězili jednak umem velitelů-stratégů, neobvykle dynamickým stylem boje a svou celkovou organizovaností. Sílu jim především dávala vysoká osobní motivace a morálka. 

Konkurence 

Jak to? Byli to přece Řekové! I když bojovali třeba v zámoří, vždy se bili za řeckou věc. Tím se lišili od protivníků, kteří do vřavy válek posílali nejrůznější kmenové válečníky a žoldáky, sesbírané pro účely dobyvačných tažení kdovíkde. Řekové slavně vítězili proto, že jejich hrdinné armády byly ty nejlepší na světě – řecké. Alespoň tak zněl narativ, předávaný řeckými historiky napříč generacemi. A téměř stoprocentně byl takto propagován při popisu bitvy u sicilské Himéry z roku 480 př. n. l. 

Zprávu o ní sepsali nezávisle na sobě dva slovutní pánové: Hérodotos a Diodoros Sicilský. A oba přitom tak nějak „opomněli“ zmínit jeden podstatný detail, k němuž se ještě propracujeme. Jinak má střet u Himéry tu smůlu, že probíhal v tomtéž roce, jako další dva zásadní incidenty: bitva u Thermopyl a u Salamíny. Takže v dějepisném výkladu tahle bitva trochu stojí stranou. Neprávem. Současní badatelé se shodují na tom, že právě tady řecké vítězství rozhodlo o vývoji takzvaných Punských válek, tedy série střetů s Kartaginci, na dlouhá desetiletí. Pokud by tu Řekové prohráli, dost možná bychom se o nich v dějepise dnes už tolik neučili, protože jejich „klasické období“ plné prosperity by po prohře nejspíš nikdy nenastalo. 

Sicílie? 

Přesuňme se tedy na Sicílii. Zdejší poměrně velké město Himéra bylo vystavěné na návrší a částečně kryté řekou Imerou. Leželo napůl cesty mezi přístavy Panormus a Cephaloedium a patřilo ke strategickým řeckým državám na Sicílii. Jinak ale měla situace na ostrově ke geografické přehlednosti daleko. Některé z řeckých kolonií byly spravovány relativně demokraticky, v jiných vládli draví despotové a tyrani. 

Ve vnitrozemí ostrova žilo původní sicilské obyvatelstvo, zatímco v části východního a západního pobřeží se opevnili úhlavní nepřátelé Řeků: Kartaginci. Po krku si tu po generace šli vzájemně všichni – a často přitom vytvářeli dost netradiční spojenectví. Bojovali tu Řekové proti Řekům – s kartaginskou pomocí. To se týkalo i „řecké“ Himéry, jejíž panovníci se cítili být ohrožování dravostí řeckých tyranů z Rhegionu, Akragásu a Syrakus. A proto se stavěli spíše pro-kartaginsky. Když z Himéry jednoho takového řeckého leč pro-kartaginského vládce, Terilla, vypudili, požádal Kartágo, aby mu pomohlo jeho državy znovu dobýt. Kartaginský vojevůdce Hamilkar Mago jeho žádost více než ochotně vyslyšel. 

Vítězství 

Dlužno dodat, že Himéra pro něj představovala spíš příhodnou záminku. Kartágo totiž plánovalo kompletně zlikvidovat řeckou konkurenci a jednou provždy opanovat celou Sicílii. Armáda, kterou si sem Hamilkar z Afriky přivedl, tomu odpovídala. I když ani jeho výpravě se nevyhnula různá ztroskotání a ničivé bouře, přistál na Sicílii se dvěmi stovkami válečných a třemi tisícovkami přepravních lodí. Na pevninu prý z nich vypochodovalo na 300 tisíc bojovníků! Pozor, tento číselný údaj nám zanechali Řekové, takže je pravděpodobně dost nadsazený. Ale i tak názorně vypovídá o záměrech Kartaginců skoncovat s řeckou kolonizací Sicílie. 

Proti této ohromné invazní síle se postavily šiky „hodných“ řeckých tyranů: Therona z Agrigenta a Gelona ze Syrakus. Dohromady poskládali snad okolo padesáti až šedesáti tisíc mužů. Na své straně měli pár výhod. Jednak hradby opevněných měst, ale především nejrůznější špinavé triky, kterými narušovali morálku nepřátel. Ještě před samotnou bitvou se jim podařilo spálit část kotvící flotily Kartaginců. Jindy je odřízli od posil, vyslali k nim diverzní jednotku v přestrojení za spojence, pronikli do jejich táborů a vyvolali zmatek. A co se opravdu počítá: dokázali zabít Hamilkara, ještě než vlastní bitva započala. 

I tak Řekové samotný střet málem prohráli – podlehli totiž vábení stříbra a jali se plenit kartaginské ležení. A tehdy na ně ustupující Kartaginci opět zaútočili. Ale když už osud bitvy visel na vlásku, zasáhly Theronovy jednotky a Řekové zvítězili. 

Srdnatí Řekové 

Že Kartágo přišlo o svého vojevůdce, dobrou polovinu své vojenské síly, o většinu loďstva, je holý neoddiskutovatelný fakt. Ony špinavé triky ovšem řečtí historikové nazývali „důmyslnými lstmi hrdinných obránců“. Kdyby tomu bylo naopak, jistě by je tolik nechválili. O to víc se pak Hérodotos a Diodoros soustředili na vykreslení nepoddajnosti řeckých hoplítů, statečnosti s níž se ubránili početní převaze nepřátel. Prostě další slavné vítězství. Ovšem při popisu řeckého triumfu se zapomněla zmínit jedna drobnost. A to, že tu za onu řeckou věc zdaleka nebojovali (a neumírali) jen Řekové. Pro úplnost je také nutno dodat, že v roce 409 př. n. l. se sem Kartaginci vrátili. A tentokrát už zvítězili oni. 

Kde leží padlí? 

Obě bitvy u Himéry, první z roku 480 a druhá z roku 409 př. n. l., za sebou zanechaly víc než slušné množství padlých. Od poloviny 90. let až do současnosti tu archeologové v rámci dlouhodobého průzkumu nalezli více než 13 tisíc lidských ostatků. Poměrně dobře lze odlišit, kteří z nich patřili k Řekům. Ti jsou totiž pohřbeni řekněme se ctí a všemi náležitostmi, jež do záhrobí přináleží padlým hrdinům. Leží jednotlivě, v oddělených rovech. Pak se tu samozřejmě nacházejí haldy plné zpřeházených kostí – hromadné hroby, vzpomínka na padlé Kartagince.

Jenže ke zmatku a překvapení vědců tu existuje ještě třetí kategorie. Hromadné hroby, v nichž jsou těla vyskládána nevrstveně. Leží v nich najednou i desítky koster, které patřily podle všeho mužům ve věku mezi osmnácti až padesáti lety. Tito padlí v hromadných hrobech bojovali za řeckou věc, ale vyloženě řecký pohřeb si nezasloužili. Jen proto, že jich bylo tolik? Po dlouhou dobu se to považovalo za pravděpodobné. Tedy až do loňska, kdy se tým archeologů pod vedením Katherine L. Reinbergerové pustil do rozboru DNA z kosterních fragmentů. 

DNA promlouvá 

Po analýze padesáti čtyř koster nalezených v masových hrobech poblíž Himéry její tým zjistil, že množství vojáků si sem pro smrt přišlo zdaleka. Pocházeli z východního Pobaltí, ze střední Evropy i střední Asie a Kavkazu. To se vzhledem k proklamovanému „řectví“ obránců jevilo jako dost nečekané. Další průzkum ve spolupráci s genetiky odhalil, že zhruba dvě třetiny vojáků, kteří padli během bitvy v roce 480 př. n. l., nepocházelo z Řecka. „Řekové měli v první bitvě velmi výraznou pomoc odjinud,“ tvrdí dnes Reinbergerová. „Muži pohřbení v hrobech spojených s touto bitvou měli rozmanitější genetický původ a chemické složení jejich kostí ukázalo, že mnozí z nich nevyrostli v blízkosti Himéry. Chemické izotopy v jejich kostech potvrdily, že se narodili daleko, což vylučuje možnost, že by byli potomky přistěhovalců druhé nebo třetí generace. A jejich dobrý zdravotní stav v průběhu života svědčil proti tomu, že by třeba mohli být zotročeni.“ 

Žoldáci sem nepatří! 

Vypadá to tedy, že když šlo Řekům o hodně, neštítili se odstoupit od svých vysokých nároků a připlatili si za pomoc žoldnéřů. Naverbovali je, v některých případech, až kdesi z území dnešní Litvy. Právě tyto posily jim pomohly v první bitvě u Himéry v roce 480 př. n. l., kdy to slavně „nandali“ Kartágu. Padlé žoldnéře, kteří jim pomohli, pak pohřbili. Ale samozřejmě bez náležitého důstojenství. A zjevně necítili potřebu připsat jim část zásluh za vítězství. Slovutní historici jako Diodors Sicilský nebo Hérodotos zmínky o přítomnosti cizích vojáků opomenuli. Představa, že na Sicílii přitáhli bojovat ozbrojenci z tisícikilometrových vzdáleností je pro dnešní historiky přinejmenším ohromující. A výrazně proměňuje obraz o propojenosti antického světa.

TIP: Nerovné války: Jak ve skutečnosti probíhala slavná bitva u Thermopyl

Polští vědci analyzovali data shromážděná pozemskou sítí stanic Neutron Monitor Database, která v reálném čase monitoruje intenzitu dopadajícího kosmického záření a data argentinské observatoře Pierra Augera, sloužící k podobnému účelu. Vědci porovnali údaje za posledních 50 let a ukázalo se, že existuje souvislost mezi intenzitou globální zemské seismické aktivity a změnou intenzity sekundárních částic vytvořených kosmickým zářením. 

Sekundární kosmické záření tvoří především elektrony, pozitrony, piony, miony a gama částice a vzniká jako důsledek srážek primárního kosmického záření s molekulami zemské atmosféry. Ta společně s magnetosférou funguje jako štít před kosmickým zářením. Výzkum vědci zveřejnili v odborném časopisu Journal of Atmospheric and Solar-Terrestrial Physics.

Rozhoupané dynamo

Množství shromážděných dat a zjištěná míra korelace podle vědců téměř vylučují, že by mohlo jít o náhodu. Pravděpodobnost, že by šlo o náhodu, vědci odhadují na méně než jednu k miliardě. Vedle korelace mezi mírou kosmického záření a seismickou aktivitou vědci dokázali identifikovat i odpovídající časový rámec – ke zvýšené seismické aktivitě podle nich dochází se zpožděním zhruba dvou týdnů.

„Na první pohled se může zdát existence souvislosti mezi kosmickým zářením a seismickou aktivitou zvláštní. Ve skutečnosti ale má zcela racionální základy,“ uvádí hlavní koordinátor vědeckého projektu CREDO Piotr Homola z Ústavu jaderné fyziky v Krakově. Vědci se domnívají, že podivnou korelaci mezi kosmickým zářením a seismickou aktivitou lze vysvětlit chováním vířivých proudů v kapalném jádru naší planety, které generuje magnetické pole Země. Toto pole, známé také jako magnetosféra, je zodpovědné za vychylování nabitých částic, které tvoří kosmické záření.

TIP: Částicová sprška: Odkud se bere a z čeho se skládá kosmické záření?

Podle polských vědců by velká zemětřesení mohla být spojena s poruchami toku hmoty, která pohání zemské dynamo, což ve svém důsledku ovlivňuje i zemskou magnetosféru. To by následně ovlivnilo schopnost primárních nabitých částic pronikat do atmosféry planety, což by pak mělo dopad na množství sekundárních částic kosmického záření detekovaných na povrchu planety. Pokud se polskou hypotézu podaří potvrdit (jejich studie zatím neprošla nezávislým recenzním řízením), mohlo by to zlepšit naše šance předpovídat silná zemětřesení, při kterých vznikají masivní strukturální škody a umírají lidé.

Teploty moře, zejména u severovýchodního pobřeží Anglie a na západě Irska, jsou o několik stupňů vyšší, než je pro tuto dobu obvyklé. Globální povrchová teplota moře v dubnu a květnu dosáhla historického maxima pro tyto měsíce od začátku vedení záznamů v roce 1850, upozornila britská meteorologická služba Met Office. Vědci očekávají teplotní rekordy i v červnu.

Americký Národní úřad pro oceán a atmosféru zařadil části Severního moře do čtvrté kategorie mořských veder, která je považována za „extrémní“. V oblastech u pobřeží Anglie je teplota až o pět stupňů Celsia vyšší než obvykle. Podle meteorologů z Met Office je navíc pravděpodobné, že vzhledem k jevu El Niño potrvají vysoké teploty i nadále.

Jako kdyby hořel oceán

„Extrémní a bezprecedentní teploty ukazují sílu kombinace oteplování způsobeného člověkem a přirozené proměnlivosti klimatu, jako je El Niño,“ uvádí Daniela Schmidtová z Bristolské univerzity. „Teplo, stejně jako na pevnině, stresuje mořské organismy. V jiných částech světa jsme již byli svědky několika hromadných úhynů mořských rostlin a živočichů způsobených vlnou veder v oceánech. Dokud nezačneme dramaticky snižovat emise, budou tyto vlny nadále ničit naše ekosystémy, protože se tak děje pod hladinou oceánů, a zůstane to bez povšimnutí,“ dodává profesorka Schmidtová.

TIP: Na Novém Zélandu na pláži objevili půl milionu zaživa uvařených slávek

Od roku 1986 do roku 2016 vzrostl počet dnů, během nichž moře zachvátila vedra, o padesát procent ve srovnání s lety 1925 až 1954. Vědci tehdy uvedli, že horko zničilo rozsáhlé oblasti plné mořských živočichů „podobně, jako lesní požáry spalují obrovské plochy lesa“.

Proč téměř celá Evropa věřila na upíry? Vysvětlovali tak našim předkům zdánlivě nepochopitelná úmrtí? Vždyť jak mohl dosud zdravý člověk náhle ochuravět a během několika dnů zemřít – slabý, vyčerpaný a bez energie? A proč se milovaný člověk po smrti vracel lidem do snů jako zloduch, který je mučil? To je otázka spíš pro psychoanalytika, jediné, čím si tak můžeme být jisti, je bohatý životopis potenciálního upíra. A že mu lidská fantazie vykouzlila pěkně dlouhý rodokmen! 

Jak na to 

Starobabylónská stvůra zvaná Lila vraždila za nocích novorozeňata, její obdobou byl i indický démon Vetalu, egyptská Sekhmet nebo římská Strix. I biblická Lilith, která obývala ráj před Adamem, prý měla některé vlastnosti upírů. Vampýři, jak je známe, se však objevili o něco později – v mytologii starých Slovanů a Germánů. Tam se to upíry jen hemží. 

Stát se jimi mohl každý jen trochu nepřizpůsobivý či nepohodlný člověk, ovšemže až po hanebné smrti. Ať už šlo o sebevraha, popraveného zločince, člověka vládnoucího černou magií a jeho oběti nebo dítě čarodějnice počaté s démonem – jejich mrtvá těla začala být pro zbytek komunity hrozbou. Někdy dokonce stačilo, když přes mrtvolu člověka přeskočil vzteklý pes.

Křesťanství to považovalo za svou svatou misi, aby zabránilo nečistým živlům proniknout do lidského světa. Sázelo proto na pohřební rituály a posvěcenou půdu. V této logice se tak upíry mohly stát například děti, které zemřely nepokřtěné. Jedno měli všichni revenanti společné – jejich duše nedošla klidu a nemrtvé tělo škodilo všem v okolí. 

Tělesné modifikace 

Co by to bylo za zloducha, kdyby neměl i patřičně zlověstný vzhled. Stvůře chyběly kosti a nos, její oči žhnuly rudě nebo připomínaly barvu hlíny. Nebyl to žádný démonický švihák v plášti: na odulém, ale nepřirozeně zachovalém, jakoby čerstvém těle se rozpadal pohřební rubáš a kůže se barvila do rumělkova. Dlouhé nehty, vlasy a zatuchlý dech? I tyto charakteristiky evokují spíš nafouknutou rozpadající se mrtvolu. Zatímco někteří upíři si v hrobě jen tiše přežvykovali rubáš, jiní vyrazili ven, mezi lidi. Své oběti dávili kovovými zuby, východní Slované jim dokonce přiřkli zmijí jazyk. Protože vládli nadpřirozenou silou a schopnostmi, mohli být i slepí a hluší a přesto svou kořist hravě zdolali. Pro svou příbuznost s vlkodlaky jim lidé přiřkli i hustou srst a před spravedlností se schovávali v podobě rysa, zmije, kozy, bílého koně nebo netopýra. 

Slované věřili, že upíři mohou také začít nový život, vdát se či oženit a zplodit další děti. Tyto zakuklené upíry prozradilo například husté srostlé obočí. Samostatnou kapitolou byly upírky. Ty bojovaly úplně jinými zbraněmi. Žádné hrůzu nahánějící hnijící maso, ale výjimečná krása jim pomáhala dosáhnout svého. Mrtvolně bledá tvář, havraní vlasy, rty barvy čerstvě vystříknuté krve a oči jak dva uhly s panenkou přes celou duhovku. Vynikaly extrémní sexualitou a silným pohlavním pudem, to ostatně i jejich pánské protějšky.

Vykopat a spálit! 

V čase nočním děsili upíři své nejbližší i úplně cizí lidi. Pili také krev domácích zvířat, byť je nedokázala nasytit tak, jako ta lidská. Jejich příchod do vsi předznamenávalo psí vytí, dobytek se plašil ve stájích. Každá noc ale musí skončit. V slunečních paprscích mohli upíři doslova explodovat. Stahovali se proto zpátky do svých hrobů a upadali do mrtvolného spánku. Přísné vymezení dne a noci však nebylo pravidlem, z vampyrismu podezírali například i řezníky.

Pozemské řádění upírů mohlo být teoreticky nekonečné. Jednou už zemřeli, proto jim stáří ani většina zbraní nemohla ublížit. Zahubit takového upíra vyžadovalo velkou dávku štěstí a důslednosti, dokázal totiž povstat i tehdy, byl-li spálen na prach. Stačilo jen pár kapek lidské krve a jeho přízračné tělo se vrátilo zpět do hmotné podoby. Krev, to je to jediné, čím se upír živí, co mu dodává sílu a léčí každou ránu. 

Člověk se jí však nehodlal vzdát jen tak lehce. Během staletí byl vypracován celý systém obranných opatření. Pokud se nebožtík ocitl v podezření, že se z něj stal upír, nečekali jeho spoluobčané na nic a tělo okamžitě exhumovali. Čekaly na něj pak značně nepietní procedury – čím víc, tím lépe. Trup probodli kůlem z tisového nebo osikového dřeva tak, aby hrot projel tělem i rakví a zastavil se až v zemi, do níž se měl upír symbolicky navrátit. Hlavním cílem totiž bylo udržet jej v hrobě. Proto ho někde balili do rybářské sítě nebo posypali lněnými semínky či mákem – to aby musel tak dlouho počítat uzlíky a zrníčka, dokud jej nezastihne ráno. 

Zabírat měly i nejbizarnější polohy ukládání do hrobu. Pokud ležel upír na břiše, věřilo se, že se při pokusu vydrat se ven z rakve bude naopak zahrabávat hlouběji do země. Objevily se i hroby, v nichž mrtvola stojí vzpřímeně, zavalena kameny, s ústní dutinou zacpanou kamínky, vejci, česnekem, hlínou... Ústy totiž mohl z těla a do těla volně vstupovat duch vampýra. Bez hlavy ani upír daleko nedojde – proto mu ji odťali a pochovali v jiném hrobě. Někdy mu vyřízli i srdce. Polského „upiora“ dokázal zadržet provaz z lipového lýka nebo posvěcený lipový lístek pod jazykem. 

Jako všechny ostatní temné bytosti se prý nemrtví štítili náboženských symbolů. Posvěcené předměty je dokázali těžce ranit a ochromit. Proto se křížky a svaté obrázky vkládaly do podezřelých hrobů. Na svatého Jiří se doporučovalo zkontrolovat, zda se na hřbitově neobjevil nový čilý podnájemník. Tři až pět let po smrti dítěte a sedm poté, co zesnul dospělý člen rodiny, otevírali pozůstalí hrob a pátrali po příznacích vampyrismu. Když byl poté upír spálen na hranici, rozmíchali jeho popel s vodou a tuto kašičku používali jako talisman proti dalším případným útokům.

Obvyklí podezřelí 

Jaké je však skutečné pozadí upírské mánie? Kdo byli ti lidé, kteří padli do rukou mnohdy zfanatizovanému davu? V lepším případě se protiupírská opatření dotkla pouze jejich mrtvého těla, pověsti však mluví i o honech na „pohybující se cíle“. Mezi podezřelé se pochopitelně dostali ti nejbídnější – pro společnost odpudivé postavičky postižené nepochopitelnými chorobami. Mohli trpět například porfyrií, metabolickou poruchou krve, projevující se zvýšenou citlivostí na světlo, obnažením a ztuhnutím dásní, zrudnutím zubů, nadměrným růstem ochlupení a krevními sraženinami na těle. I ta bílá a hladká pokožka se při onemocnění v klidovém stavu vyskytuje. Při delším vystavení paprskům slunce se pak na pokožce nemocného tvoří puchýřky, které se lehce sloupávají a obnažují krví podbarvenou kůži. Porfyrie by vysvětlovala též použití česneku jako zbraně – látka v něm obsažená totiž příznaky nemoci zhoršuje. 

Dle psychologů může být vysvětlení i v tzv. Renfieldově syndromu, „klinickém upírství“. Nemocný je posedlý pitím krve a to už od dětství. Nejprve saje svou vlastní krev z ranek a odřenin, poté touží po dalších a dalších dávkách. Nejednoznačné je i samotné tlení mrtvoly. Vampyrobijci často argumentovali šokující zachovalostí nebožtíka. I po několika měsících mu prý rostly vlasy a nehty, v ústech stála čerstvá krev a jeho tělo jakoby omládlo a zakulatilo se. I tato záhada však může mít reálné vysvětlení. Odhalené tkáně mohou vypadat jako nová pokožka. Plyny vytvářející se v útrobách nebožtíka nafouknou a vyhladí mu vrásky. Krev v těle zůstane, pokud tkáně napadnou jedovaté houby a plísně z rodu Fusarium, objevující se v plesnivém obilí (a to až z 5%). Pokud člověk zkonzumoval takto kontaminovanou potravu, umíral zdánlivě zdravý. Propadal také halucinacím, v nichž ho mohli navštěvovat mrtví, krvácel z malých ranek a oči se mu podlévaly krví. Mykotoxiny pak v mrtvém těle zpomalovaly tlení a udržovaly krev tekutou. Otázkou také je, co vlastně středověký člověk v hrobě očekával. 

Románový švihák 

Romantismus 19. století přiřkl upírům nové rekvizity: charismatický vzhled, hypnotické a magické vlastnosti nebo až erotické zakusování se do krku. Sáním krve se upír udržuje při „životě“, někdy mu však stačí málo, přičemž intervaly mezi nasycením mohou trvat i několik let. A když už k tomu dojde, nemusí nutně zabít. Naopak rozmnožuje svůj druh. 

TIP: Upíři v Čechách: Také v české kotlině řádily v minulosti krvelačné stvůry

Okultisté zase věřili, že upíři po smrti zůstávají v jakémsi vegetativním stavu, neboť jejich nehmotné astrální tělo (cosi jako duchovní otisk pozemské existence) dodává tkáním energii vysávanou z živých těl. Nemuselo jít o krev, astrální upír se spokojil i s psychickou energií. A protože astrální upíři neměli materiální podstatu, vylézali z rakví, aniž by museli zvedat náhrobní kameny nebo rýt v hlíně. Současnost jde ještě dál – diskutuje se o astrálních tělech, cestování v čase a young adult či fantasy literatura či kinematografie je upíry doslova zamořená...