Vědci zjistili, že pigmentace obličeje – jak je tmavý nebo světlý – závisí na geografických faktorech (například opice žijící blízko rovníku mají tmavší kůži), kdežto znaky na obličeji mají souvislost s velikostí skupiny a počtem příbuzných druhů žijících v okolí. Tzv. opice starého světa obývající Afriku a Asii vytvářejí rozmanité sociální struktury. Kupříkladu mandrilové žijí ve skupinách čítajících až 800 jedinců. Orangutani naopak tráví většinu času o samotě, společně žijí pouze matky s mláďaty. Šimpanzi zase tvoří malé skupinky, které se čas od času shromažďují do obrovských tlup, a paviáni pláštíkoví žijí podle složitých hierarchických pravidel zahrnujících harémy, klany i speciální tlupy.

Zatímco primáti sdružení v malých skupinách mají obličeje víceméně stejné, ve velkých sociálních skupinách najdeme značné rozdíly. Hlavním důvodem je podle Michaela Alfara potřeba rozeznat v davu konkrétní jednotlivce.

TIP: K čemu má kahau nosatý tak velký frňák? Je odznakem plodnosti

„Obličeje jsou opravdu důležité pro rozeznávání jedinců. Navíc se domníváme, že barevné vzory mají co do činění s rozlišováním příbuzných druhů a jsou důležité pro sociální komunikaci v rámci druhu,“ vysvětluje Alfaro. „Lidé jsou dnes pobláznění do Facebooku, ale náš výzkum naznačuje, že primáti spoléhají na obličej při určování, kdo je kamarád a kdo soupeř, už 50 milionů let.“

Nejstarší minulost Sluneční soustavy známe do značné míry díky primitivním meteoritům, které vznikly v prvních 100 000 letech jejího formování a v průběhu historie dopadly na zemský povrch. V těchto meteoritech se mimo jiné vyskytuje radioaktivní izotop hliníku v nerovnoměrné koncentraci. Podle odborníků se zdá, že se do mladé Sluneční soustavy dostala další „várka“ tohoto izotopu až po jejím zformování. Jako nejpravděpodobnější scénář se jeví exploze blízké supernovy, ke které došlo krátce po vzniku Sluneční soustavy. Dnes žijeme v poměrně prázdné části vesmíru, ale před 4,5 miliardami let jsme byli součástí hvězdné porodnice, kde o exploze supernov nemusela být nouze. 

Záchranné molekulární vlákno

Pokud ale opravdu k takové explozi supernovy došlo, jak je možné, že mladá Sluneční soustava přežila bez úhony rázové vlny této vesmírné exploze? Astrofyzička Doris Arzoumanianová z Národní astronomické observatoře Japonska a její tým nabízejí zajímavé vysvětlení. Podle vědců ochránilo Sluneční soustavu tzv. molekulární vlákno, které posloužilo jako nárazník. 

TIP: Jak to začalo? Vznik Sluneční soustavy odstartovala menší supernova

Jak badatelé uvádějí ve studii, zveřejněné odborným časopisem Astrophysical Journal Letters, hvězdy obvykle vznikají v molekulárních mračnech, která mají vláknitou strukturu. Menší hvězdy, jako je naše Slunce, často vznikají podél molekulárních vláken, zatímco masivní hvězdy, které končí život explozí supernovy, se zase typicky rodí v místech, kde se kříží více takových vláken.

Arzoumanianová s kolegy se domnívají, že mladou Sluneční soustavu před rázovými vlnami exploze ochránilo husté molekulární vlákno. Zároveň v něm uvízlo velké množství izotopů hliníku, které se pak dostaly do Sluneční soustavy a následně i do meteoritů, ve kterých je dnes nacházíme.

Suchý Důl u Police nad Metují představoval až do 90. let 19. století vcelku poklidnou obec. Venkovský život zde snad narušovali pouze poutníci jdoucí z Police nad Metují do Vambeřic, význačného poutního místa na území dnešního Polska, známého také pod označením „slezský Jeruzalém“. Na sklonku 19. století však Suchý Důl, Polici nad Metují i široké okolí obrátila vzhůru nohama údajná mariánská zjevení. Ústřední postavou celého dění se stala Kristina Ringlová (1878–1957), chudé děvče ze Suchého Dolu. 

Podle tradování se Kristina v letech 1892–1895 celkem třiadvacetkrát setkala s Pannou Marií. První ze série zjevení se mělo odehrát dne 10. srpna 1892 odpoledne, kdy dívka vyrazila na houby do Šolcova (dnes Ticháčkova) lesa nad obcí. Jak později vypověděla, tehdy spatřila vysokou, štíhlou ženu s bledým obličejem, celou zahalenou v černém rouchu. Tajemná postava prý po celou dobu budila dojem, jakoby se vznášela, a Kristinu třikrát hlasitě oslovila: „Pozdrav Pán Bůh!“ Dívka však na nic nečekala, vzala nohy na ramena a z lesa zděšeně utekla. K dalšímu zjevení pak údajně došlo na tomtéž místě o dva týdny později (tehdy už si ale Kristina dodala odvahy a ženu vyslechla). Zprávy o událostech se však začaly lavinově šířit až po třetím tradovaném setkání s Pannou Marií v srpnu roku 1892. Tehdy bíle oděná žena údajně požádala, aby byla v lese nad Suchým Dolem uctívána zpěvem a modlitbou růžence.

Rozkvět poutního místa

Na stromech v Šolcově lese se začaly záhy objevovat svaté obrázky, růžence a další devocionálie, které sem přinášeli věřící. Místo se stalo hojně vyhledávaným, jeho popularita navíc ještě vzrostla, když se Anna Klimšová rozhodla využít hlínu z místa tradovaného zjevení k uzdravení své nemocné dcery Anežky a ona se začas vyléčila. Počty poutníků prudce stoupaly a na začátku roku 1893 již k Suchému Dolu mířilo až deset tisíc osob denně. Dosud nevídané množství návštěvníků do kraje samozřejmě přineslo také silnou finanční vzpruhu, místní ubytovací a stravovací zařízení byla pravidelně obsazena. 

Polický pivovar dosáhl v roce 1893 dokonce absolutního vrcholu své produkce. Rovněž vlakové spoje musely být výrazně posíleny, neboť v některé dny přijíždělo až patnáct tisíc poutníků. Nové příležitosti samozřejmě neopomněli využít ani další (nejen místní) podnikatelé, takže cestu z Police nad Metují do Suchého Dolu brzy lemovaly jarmareční boudy. Přímo v Šolcově lese navíc započalo budování křížové cesty a takzvaných růžencových schodů. Ke vzniku slavného poutního místa však stále chyběl jeden důležitý prvek – církevní souhlas.

Kterak četníci rozháněli věřící

Tradovaná suchdolská zjevení měla od počátku početnou základnu příznivců, ale také odpůrců, poukazujících na takřka identickou podobu s událostmi v Lurdech. Hlasitým kritikem se stal především Ludvík Sigismund Bouška, místní kaplan, nadaný básník, výtečný překladatel a ústřední postava hnutí Katolická moderna. Skeptický byl ovšem i nedávno nastolený královéhradecký biskup Edvard Jan Brynych. Prostřednictvím pastýřského listu již v říjnu roku 1893 věřící upozorňoval, že celá záležitost „velice podezřelá jest, a to z mnoha příčin“. Jednoznačný verdikt se však v tomto dopisu ještě neobjevuje; biskup zde „pouze“ připomínal, že tradovaná zjevení dosud nebyla církví prošetřena, takže poutníci prozatím nemají do Šolcova lesa docházet. 

Definitivní tečku za suchdolskými událostmi Brynych učinil až v červenci 1894. Tehdy věřící seznámil s výsledky onoho šetření, podle nichž se v Suchém Dole žádné nevysvětlitelné zjevení neodehrálo: „Zjevy suchodolské měly dle vyznání vyšetřením zjištěným k tomu pomoci, aby se v Polici, městě u Suchodolu ležícího, scházelo mnoho lidí a ti aby tam přinášeli mnoho peněz, aby se tam zmohly obchody a živnosti. Rozumíte mi zajisté. Sama matka Kristiny Ringlové vyznala, že jí ta celá věc vynesla za minulý rok 400 zl.“ 

Hlavní sdělení druhého pastýřského listu je zcela jednoznačné: zjevení Panny Marie v Suchém Dole jsou podvod. Královéhradecký biskup zdejší poutě v létě roku 1894 přísně zakázal, stejně jako jakoukoli podporu či rozšiřování povědomí o takzvaných suchdolských zázracích. Kuriozitou je, že ani tento zákaz zájem věřících zcela neudusal a poutníky v Šolcově lese nakonec museli rozhánět četníci. Několik z nich (včetně Kristiny Ringlové) pak bylo dokonce zatčeno a uvězněno.

Vizionářka potřísněná krví

Ještě v roce 1897 došlo ke zbudování dřevěné kaple v Šolcově lese. Jen o několik let později však tradovaná mariánská zjevení v očích věřících pozbyla veškeré věrohodnosti. Kristina Ringlová totiž byla roku 1902 obviněna a následně odsouzena za vraždu své přítelkyně Anežky Špačkové. Celý případ se dodnes nepodařilo zcela jednoznačně vysvětlit, a pravděpodobně se to již ani nikdy nepodaří. Nejprve se obě dívky v listopadu 1901 vydaly do Vídně a následně se prý rozhodly navštívit slavné rakouské poutní místo Mariazell. Nazpět se však vrátila pouze samotná Kristina. Následujícího roku bylo v houští poblíž cesty do Mariazell objeveno mrtvé tělo mladé dívky, později identifikované jako nezvěstná Anežka Špačková, kterou někdo zastřelil malým revolverem na velmi krátkou vzdálenost. Hlavním podezřelým se okamžitě stala Kristina Ringlová. Ta sice po celou dobu tvrdila, že je nevinná, porotu ale nepřesvědčila a v roce 1903 si před krajským soudem v Olomouci vyslechla rozsudek smrti oběšením, jenž jí byl později zmírněn na patnáct let těžkého žaláře.

Postskriptum

V průběhu let usilovala o předčasné propuštění Kristiny Ringlové z vězení celá řada křesťanských spolků i jednotlivců. Nakonec se dostala na svobodu v srpnu roku 1916. Po svém návratu na Broumovsko se živila pletením a vyšíváním, především však vyvíjela velké úsilí o obnovu kaple i dalších staveb v Šolcově lese. Podzim života pak prožila v Suchém Dole, odkud se přestěhovala do domova důchodců v Hořicích v Podkrkonoší, kde roku 1957 ve věku 79 let zemřela.

TIP: Zázrak z Hřivínova Újezda: Krátce po číhošťském zázraku měla StB další práci 

Dramatické události ze závěru 19. století nad Suchým Dolem doposud připomínají dochované stavby, ale také novodobá kopie původní dřevěné kaple, dokončená a posvěcená v roce 2012. Kdysi zástupy dychtivých lidí navštěvovaný Šolcův les je však dnes zcela poklidným, napůl zapomenutým místem. Stejně jako ona údajná zjevení Panny Marie. 

V mexickém státu Campeche se na západě poloostrova Yucatán rozkládá nedávno zřízená ekologická rezervace Balam-Ku (též Balamkú), která navazuje na biosférickou rezervaci Calakmul. V této oblasti prales ukrývá ruiny celé řady mayských měst. Archeologům se zde nedávno povedl zajímavý objev.

Slovinský archeolog Ivan Šprajc a jeho kolegové v týmu mexického Národního institutu antropologie a historie (INAH) zde narazili za pomoci leteckého snímkování laserovým systémem LiDAR na ruiny doposud neznámého mayského města, kterému dali přezdívku Ocomtún, což v jazyce yucatanských Mayů znamená „kamenný sloup“. Původní jméno města není známé.

Město v džungli

Jde o poměrně rozsáhlé město, jehož centrální část pokrývá plochu přes 50 hektarů a zahrnuje řadu velkých staveb, včetně pyramidálních struktur, jejichž výška přesahuje 15 metrů. Ocomtún se nachází na místě, které je vyvýšené nad okolním terénem a obklopují ho rozsáhlé mokřady.

Lidarový snímek ruin města Ocomtún. (foto: INAH, Ivan Sprajc, CC BY-SA 4.0)

V jihovýchodní části Ocomtúnu se nacházejí tři náměstí, obklopená věžovitými stavbami a dalšími strukturami. Nechybí ani typické hřiště pro míčovou hru pok-a-tok (tlachtli, česky nesprávně pelota). V okolí nově objeveného města se nalézají další mayské lokality, vzdálené několik desítek kilometrů, například Nadzcaan nebo Chactún.

TIP: Aguada Fenix: V Mexiku objevili nejstarší a zároveň největší monument Mayů

Podle archeologů bylo město Ocomtún významným regionálním centrem, zřejmě během klasického období mayské civilizace, cca v letech 250 až 1000 našeho letopočtu. První průzkumné sondy odhalily keramiku, která většinou odpovídá pozdně klasickému období, tedy zhruba po roku 600 našeho letopočtu. Výzkum zdejší lokality ale je teprve v počátcích a nejspíš nás tak čekají další zajímavé objevy.

Let Apollo 9 byl v mnoha ohledech přelomový – poprvé se měl v jeho průběhu uskutečnit pilotovaný let lunárního modulu. Startu ale předcházela řada odkladů a úprav plánů. Když se 3. března 1969 země na mysu Kennedy začala otřásat, bičována proudy spalin z mocných motorů Saturnu V, v útrobách kosmické lodi seděla tříčlenná posádka ve složení James McDivitt (velitel), David Scott (pilot velitelského modulu) a Russell Schweickart (pilot lunárního modulu).

Image

Čtěte také

Pozapomenutý let k Měsíci: Jak vypadaly přípravy mise Apollo 9?

Po navedení na orbitu čekala Scotta coby pilota velitelského modulu první důležitá zkouška – vytáhnout lunární modul přezdívaný Spider z adaptéru na vrcholku třetího stupně Saturnu. Po menších potížích s nesprávně nastavenými jističi orientačních motorků uspěl a mise mohla začít se vší parádou. V průběhu prvních tří dnů se uskutečnily důležité zážehy hlavního motoru SPS, během kterých se otestovalo chování celé sestavy CSM/LM. Při jednom z nich se například měnila poloha trysky motoru s cílem zjistit, jak si s oscilacemi poradí autopilot.

Všechno proběhlo bezvadně a technika šlapala jako švýcarské hodinky, totéž ovšem neplatilo o lidech. McDivitt a Schweickart byli bohužel náchylní k adaptačnímu syndromu známému jako kosmická kinetóza (viz Kosmická kinetóza). Jenže zatímco velitel trpěl pouze nepříjemným pocitem v žaludku, jeho kolegu postihly mnohem výraznější příznaky, což poměrně zásadně ovlivnilo letový plán.

Čas na změnu

Třetí den se Jim a Rusty přesunuli do Spidera, kde se měly uskutečnit důležité testy systémů, včetně zážehu motoru přistávacího stupně. Jakmile však oba muži zaujali svá místa, začal Schweickart zvracet. McDivitt si následně vyžádal komunikaci s řídicím střediskem na soukromém kanále a jako velitel uplatnil svou pravomoc na úpravu letového plánu. Následující den se totiž počítalo s testem skafandru A7L a batohu zajištění životních podmínek PLSS. Rusty se měl ze Spidera vnějškem přesunout do otevřeného příklopu velitelského modulu přezdívaného „Gumdrop“ a částečně zaplout dovnitř. Cestou by z jeho exteriéru sejmul kazetu se vzorky a předal ji Scottovi. Poté by se vrátil do lunárního modulu a na plošince před schůdky k patce přistávací nohy – neboli na „verandě“ – by ve speciálním úchytu strávil několik desítek minut, snímkoval by soulodí a hodnotil osvětlení přechodové trasy v nočních podmínkách.

46 minut radosti

McDivitt tedy udělal jedinou správnou věc a Schweickartovu vycházku zrušil, neboť případné zvracení do uzavřené helmy mohlo být životu nebezpečné. Spolu se skleslým pilotem lunárního modulu pak úspěšně otestovali motor přistávacího stupně. Druhého dne se ovšem Rusty probudil více méně v pořádku, což dávalo naději alespoň na základní improvizovaný výstup do prostoru. Vedení mise i McDivitt naznali, že tomu nic nebrání, a tak se astronaut protáhl průlezem Spidera a prožil na „verandě“ svých 46 minut čisté radosti. 

Fotografoval detaily soulodí, testoval úchyty, a přestože se do velitelského modulu nepřesunul, jednoznačně se domníval, že by takový přechod mezi oběma stroji v případě nutnosti neznamenal problém. Mezitím se Scott vyklonil z otevřeného příklopu Gumdropu, aby sebral kazetu se vzorky, kterou mu měl původně předat Rusty. A Schweickartův snímek kolegy vysunutého z útrob velitelského modulu se záhy zařadil do zlatého fondu první dekády pilotovaných kosmických letů.

Na cestě bez návratu

Pátého dne měl nastat vrchol celého letu – McDivitt a Schweickart se znovu přesunuli do Spidera, tentokrát ovšem s tím, že jej otestují během volného letu: 92 hodin a 39 minut po startu tak uvolnili západky, jež ho poutaly ke Gumdropu, a jako první lidé v dějinách pluli vesmírem ve stroji, který nebyl schopen návratu na Zemi. Několik desítek minut se oba moduly pohybovaly ve formaci, aby měl Scott dost času na pozorování a fotografování zejména přistávacího podvozku Spidera. Pak se Gumdrop vzdálil a astronauti v lunárním modulu zažehli motor v přistávacím stupni, aby zvýšili svoji dráhu.

Spider postupně odletěl až do vzdálenosti okolo 180 km, načež proběhla série zážehů motoru přistávacího stupně. Necelé čtyři hodiny po začátku samostatného letu pak přišel další milník: Astronauti přistávací stupeň odhodili a nastal čas otestovat motor toho vzletového. Po jeho zažehnutí se na sebe oba muži překvapeně podívali. Předpokládali totiž, že vzhledem k umístění krytu motoru jen pár centimetrů za jejich zády na podlaze bude v kabině takový hluk, že je před ním neochrání ani helmy. Neslyšeli však vůbec nic a teprve pohled na přístroje je ujistil, že zážeh vskutku probíhá.

Lunární modul jednoduše chystal své posádce vesměs samá příjemná překvapení a totéž se dalo říct o letovém plánu. Schweickart později vzpomínal, že je oba s McDivittem zarazilo, kolik mají oproti simulacím na Zemi volného času. Posléze jim však došlo, že je tehdy zasypával neustálý proud poruch a simulovaných problémů vyžadujících řešení, zatímco v reálu Spider fungoval jako hodinky.

Skvělý létající stroj

Pak se na obzoru opět objevila jasná tečka, z níž se vyklubala mateřská loď. Scott celou dobu lunární modul bedlivě sledoval, aby mohl v případě potřeby zasáhnout. Během testu však nedošlo k žádnému výraznějšímu problému a po samostatném letu trvajícím 6 hodin, 22 minut a 55 sekund se Spider opět připojil ke Gumdropu. Během závěrečného přibližování oslnilo McDivitta slunce – svítilo přímo do malého střešního okénka, jímž sledoval blížící se mateřskou loď. Jinak skončil vrcholný bod letového programu na jedničku.

Jedinou vadou na kráse se stalo jedno z navigačních světel lunárního modulu, jež selhalo krátce po odpojení od velitelské části lodi. Inženýrům z Grummanu se dokonce nechtělo věřit, že vše proběhlo tak hladce. O to víc je hřála pochvala od McDivitta, který při poletovém rozboru okomentoval výkon Spidera slovy: „Je to skvělý létající stroj…“ Po přesunu Jima a Rustyho byl lunární modul odhozen a řídicí středisko na dálku zažehlo motor vzletového stupně, jenž pak pracoval až do vyčerpání pohonných látek. Mělo jít o simulaci startu z povrchu Měsíce a stupeň poté létal na oběžné dráze Země do října 1981…

Zpátky na Zemi

Další dny už plynuly podstatně volněji. Nejdůležitější cíle mise astronauti splnili a nyní se mohli věnovat zejména fotografování zemského povrchu a sledování hvězdné oblohy. V dané souvislosti bylo zajímavé pozorování družice Echo-2, kterou tvořil de facto obří balon o průměru 41 mtrů: Posádka jej sledovala jak sextantem a dalekohledem, tak pouhýma očima. Rušnější okamžiky zažil ve zmíněné fázi letu zejména Scott, který ze své pozice pilota velitelského modulu zodpovídal za několik dalších testovacích zážehů motoru SPS v servisní sekci. K poslední modifikaci dráhy došlo osmý den mise a zmíněný motor upravil trajektorii lodi tak, aby ji v případě potřeby dostaly zpátky do atmosféry orientační trysky RCS.

Třináctého března se odehrál osmý a současně poslední zážeh SPS – deorbitační – a následovala sekvence prověřená již předchozími lety: odpojení servisního modulu, průlet atmosférou, aktivace padákového systému a pomalé snášení na hladinu moře. Mise Apolla 9 skončila po 10 dnech, 1 hodině a 54 sekundách dosednutím do vln Atlantiku, přibližně 5,5 km od čekající lodi USS Guadalcanal. Už 49 minut po přistání byla posádka na palubě záchranného plavidla a velitelský modul se dočkal vyzvednutí o 83 minut později.

Velký krok k Měsíci

Apollo 9 se stalo veledůležitým milníkem na cestě k lunárním pilotovaným expedicím. Dnes tak trochu zapomenutá výprava odpověděla na podstatné otázky: Zda dokáže pozemní středisko sledovat a řídit let dvou komplexních pilotovaných strojů v extrémně náročných fázích mise současně, zda skafandr a batoh zajištění životních podmínek fungují podle předpokladů – a hlavně zda lunární modul zvládne to, co jeho tvůrci a posádka očekávali.

TIP: Kterak Apollo 13 (ne)vstoupilo do historie: Jak měl proběhnout let na Měsíc

Současně „devítka“ prověřila několik procedur, jež se posléze využily při letech na Měsíc a mimo jiné figurovaly i při záchraně Apolla 13: Šlo třeba o dynamické charakteristiky soulodí při zážehu motoru lunárního modulu a další. Díky zmíněné misi vstoupila NASA do zásadního roku 1969 úspěšně a s opodstatněným optimismem. Je nad slunce jasnější, že bez Apolla 9 by v červenci téhož roku rozhodně nemohla padnout slova o velkém skoku pro lidstvo…

Případ piltdownského člověka patří k největším a nejslavnějším vědeckým podvrhům hned ze dvou důvodů – souvisel se samotným původem člověka a vědcům trvalo téměř čtyřicet let, než přišli na to, že je někdo napálil. Kauza se začala psát roku 1912, kdy amatérský geolog a archeolog Charles Dawson vykopal nedaleko vesničky Piltdown v anglickém Sussexu pozůstatky, jež by mohly patřit některému z dávných předků člověka.

Nalezená lebka, čelist a zuby ohromného stáří okamžitě vzbudily senzaci – vědci totiž již dlouho hledali spojovací článek mezi opicí a člověkem a nový Eoanthropus Dawsoni (Dawsonův jitřní člověk) se zdál být ideálním kandidátem. Nebo spíše kandidátkou – podle odborníků totiž kosti patřily ženě – představitelce rasy, z níž měli vzejít jeskynní i moderní lidé.

Pozdravy od orangutana

Vědecká obec se radovala a Britové se dmuli pýchou, protože právě jejich země měla být podle všeho kolébkou lidstva. Postupem času se však začalo ukazovat, že něco nehraje – archeologové totiž v Africe začali objevovat skutečné pozůstatky hominidů, od nichž se piltdownský člověk značně lišil. Zatímco mozkovnu měl lidskou, jeho čelist se zdála být spíše opičí.

Až roku 1953 vědci definitivně potvrdili, že se jedná o podvrh: čelistní kost piltdownského „předka“ pocházela ve skutečnosti od orangutana a lebka zase od dospělého lidského muže. Neznámý šprýmař si „vyhrál“ i se zuby, které předkovi propůjčil šimpanz. Navíc se zjistilo, že fosilie někdo speciálně dobrousil a dobarvil. Nakonec přišla i rána pro Brity – ani jeden z kostních nálezů nepocházel z jejich území.

Výsměch vědecké aroganci?

Okamžitě se rozpoutala bouřlivá diskuze na téma, kdo vlastně vědeckou obec takto napálil. Podezření padlo na již zesnulého objevitele či jeho bývalý tým, jenže všichni se dušovali, že o žádném falšování neměli potuchy. Zbývala celá řada dalších možností a padlo i jméno Arthura Conana Doyla, tvůrce slavného Sherlocka Holmese. Ten žil totiž nedaleko výkopu v Piltdown a měl i potřebné anatomické znalosti, neboť byl s Dawsonem členem stejné regionální archeologické společnosti.

TIP: Lháři a podvodníci: Pět největších lží historie lidstva

Proč by to ale dělal? Podle některých prý jako výsměch aroganci vědců, kteří si jej dobírali pro jeho zájem o spiritismus. V úvahu ovšem přichází i řada dalších jmen, pravá totožnost geniálního falzifikátora totiž zůstala dodnes utajena.

Aby mohl jít Isaias Jones dřív z práce, zinscenoval vlastní přepadení. Jones zavolal na místní policejní stanici v americké Tulse s tím, že na pumpu, kde pracuje, vešel ozbrojený maskovaný muž, který ho donutil vydat hotovost. Pumpař lupiči v obavě o svůj život vyhověl a peníze mu vydal.

Zpočátku vše vypadalo jako běžné přepadení, neboť pumpařovu výpověď potvrzovaly i kamerové záznamy. I přes maskování se ale policistům podařilo lupiče z kamerového záznamu identifikovat a po třech dnech jej i dopadnout.

Během výslechu na policejní stanici ale obviněný Steven Jones vyšetřovatelům prozradil, že ve skutečnosti pumpu přepadl na přání Isaiase Jonese (muži nejsou nijak spřízněni a jedná se jen o shodu jmen). Vše prý měla domluvit jejich společná známá Alyia Lockeová.

Následný výslech ženy tuto verzi potvrdil a Lockeová policistům ukázala textové zprávy, které domluvené přepadení potvrzovaly. Pod tíhou důkazů se později přiznal i přepadený pumpař a iniciátor celé akce Isaias Jones. Jako důvod uvedl, že se cítil být unavený a chtěl jít dřív z práce.

TIP: Podvodníci přesvědčili muže, aby jim poslal své úspory a zapálil banku

Pumpaře Jonese policisté obvinili ze zpronevěry a spiknutí, s úmyslem spáchat těžký zločin. Lupiči Jonesovi policisté ke spiknutí přidali i obvinění z nelegálního držení střelné zbraně a obvinění se nevyhne ani Alyia Lockeová.

Podobu německé armády na počátku druhé světové války zákonitě určovala dvě období. To první trvalo do roku 1935, kdy Německo alespoň navenek dodržovalo versailleskou mírovou dohodu a z ní vyplývající omezení armády na 100 000 mužů. Německý Reichswehr se držel důmyslné koncepce, kterou vypracoval generál Hans von Seeckt. Propracovaný systém výcviku měl zajistit stav, kdy každý voják dokázal zastat funkci o stupeň vyšší než tu, na níž se momentálně nalézal. S nevelkou nadsázkou tak lze říci, že když Hitler roku 1935 nařídil v Německu obnovit povinnou službu, měl k dispozici sbor čítající kolem 100 000 poddůstojníků a důstojníků, a to většinou velmi kvalitních. Početní omezení Reichswehru totiž znamenalo možnost si skutečně pečlivě vybírat kandidáty. V onom druhém období se tak mohl nový Wehrmacht mimořádně intenzivně rozvíjet a realizovat nové koncepce, kdežto jiné armády se pořád konzervativně držely zavedených principů.

Důmyslná koncepce

To však neznamená, že vojenští vizionáři v Německu nemuseli překonávat odpor. Ve skutečnosti také tam působili zastánci starých pořádků v čele s generálem pěchoty Ludwigem Beckem, jenž do roku 1938 sloužil jako náčelník generálního štábu a nehleděl příliš nadšeně na různé novoty, které prosazovali propagátoři obrněnců jako Erich Manstein či Heinz Guderian. Německá „sázka na pancíře“ měla do značné míry šanci jen díky podpoře Adolfa Hitlera, který se na rozdíl od většiny politiků své doby nebál technických inovací. 

Ani „tankoví“ generálové však nezapomínali na pěchotu, neboť esenci blitzkriegu nepředstavovalo nekompromisní nasazení tanků, nýbrž úzká spolupráce obrněnců s pěšáky a taktickým letectvem, která se dala uskutečňovat díky rozšíření bezdrátových vysílaček. Někteří historici dokonce tvrdí, že zejména radiostanice (a nikoliv tank nebo letadlo) byla onou přelomovou inovací, jež umožnila vést „bleskovou válku“.

Kulomet jádrem družstva

Velice důležitou roli sehrál také 7,92mm univerzální kulomet MG 34, z něhož se stal primární palebný prostředek družstva. Dá se v podstatě říci, že německé pěší družstvo bylo vybudováno právě okolo této zbraně, kdežto další vojáci s puškami sloužili především jako jeho ochrana při přesunech mezi pozicemi a při nabíjení. Německá armáda rovněž experimentovala s motorizací pěchoty a potom přidala i mechanizaci, respektive nasazení obrněných transportérů pro přesuny družstev, byť je třeba zdůraznit, že služby polopásů vždy využívala jen menšina německých pěšáků. Těchto obrněnců Wehrmacht nikdy neměl dostatek, takže většina pěšáků musela spoléhat na převoz v nákladních autech, případně na vozech s potahy. Navzdory propagandě se armáda neobešla bez milionů koní, a když chyběli i ti, museli také němečtí pěšáci spoléhat na vlastní nohy.

Bez ohledu na tyto debaty však platí, že ani sebelepší technické vynálezy by příliš nezmohly, pokud by je neobsluhovali dobře vycvičení vojáci s kvalitními důstojníky. Wehrmacht to však velice správně chápal a jeho výcvik branců z let před vypuknutím války patřil mezi nejlepší na světě. Dbal na opravdu užitečné dovednosti a sloužil zároveň k výběru kandidátů na velitele. Navzdory občasnému odporu tradiční šlechtické kasty se velmi dbalo na to, aby povyšování probíhalo nikoli podle původu, nýbrž zejména podle schopností a zásluh. Vojáci tedy měli reálné šance na kariérní postup, s čímž souvisel též důraz na osobní iniciativu, což platilo pro mužstvo i velitele. To v praxi znamenalo obrovskou taktickou pružnost, která nepochybně výrazně přispěla k prvním velkým triumfům Wehrmachtu.

Tisíce sudetských Němců ve spěchu odešly za hranice ještě před příchodem spojeneckých vojsk. Prchali před frontou, ale často s nimi mizeli i prominentní nacisté, kteří se chtěli vyhnout potrestání. A protože mnoho mužů ze Sudet bylo odvedeno do wehrmachtu a nacházelo se nyní mimo svá bydliště, většinu německých obyvatel v českých zemích tvořily ženy, děti a starci.

Bez práv

Hned po osvobození vyhřezla na povrch nenávist Čechů ke všemu německému, kterou přiživovaly veřejné projevy politiků. K nejznámějším patřilo tiskem šířené vystoupení prezidenta Edvarda Beneše v Brně 12. května 1945 o tom, že „německý problém v republice musíme definitivně vylikvidovat“. Dnes se vedou diskuse o tom, jestli tím mínil fyzickou likvidaci Němců, anebo zda termín „vylikvidovat“ znamenal v Benešově podání prostě situaci vyřešit.

Němci byli zbaveni občanských práv a někteří internováni v táborech. Nesměli se sdružovat a navštěvovat parky, poslouchat rozhlas, jezdit ve veřejných prostředcích, nakupovat mohli jen ve vyhrazených hodinách. Obvykle museli nosit bílé pásky a nikdo se nenamáhal mezi nimi více rozlišovat. Vesměs byl uplatňován princip kolektivní viny, který leckdy postihl i německé antifašisty (viz Zapomenutí hrdinové). Ve spisku Ivana Herbena s příznačným názvem Ďábel mluví německy (1945) se tak například dočteme: „Není Němců dobrých, jsou jen špatní a ještě horší. Není ani Němců demokratických, každý Němec je především imperialista, chamtivec a otrokář.“

Revoluční opatření

Němce, konkrétně muže od 14 do 60 let a ženy od 14 do 55 let, postihla pracovní povinnost a na základě dekretů prezidenta republiky také konfiskace majetku. Hlavním opatřením proti Němcům ale mělo být potrestání vybraných viníků národního utrpení za protektorátu a vysídlení většiny Němců ze země.

V prvních poválečných měsících zasedaly v Sudetech různé „revoluční tribunály“, jež obvykle bez řádného vyšetřování urychleně a bezodkladně odsuzovaly k tvrdým trestům skutečné či domnělé nacisty. Účastnili se jich zástupci armády a místního obyvatelstva, ale nejkrutější obvykle bývali členové partyzánských uskupení, která po válce „pročišťovala“ pohraničí. Víme o krvavých soudech například v oblasti působení oddílu „Václavík“ na Lanškrounsku nebo ozbrojenců plukovníka Hobzy operujících podél česko-rakouské hranice.

Další Němci byli postiženi takzvaným retribučním soudnictvím (zaměřeným primárně na potrestání), které jako mimořádné opatření dopadalo na „zrádce a kolaboranty“ od nejvyšších představitelů protektorátních a okupačních úřadů až po menší ryby na místní úrovni. Z více než 700 popravených bylo 475 Němců (například protektorátní státní ministr Karl Hermann Frank či pražský vládní komisař a historik Josef Pfitzner), dalších 443 osob této národnosti dostalo trest doživotního vězení.

Poválečné „excesy“

Improvizované revoluční tribunály často sahaly k přemrštěnému násilí, nejednaly tak ale pouze ony. Například kvůli plánovanému zřízení velitelství I. divize československé armády bylo v okolí Postoloprt a Žatce od 28. května 1945 zajištěno několik tisíc místních Němců. V internaci byli týráni a někteří popraveni. Řádění vojáků, kterým asistovalo také několik místních obyvatel, bylo už v roce 1947 vyšetřováno parlamentní komisí. Nikdo ovšem nebyl potrestán, protože čin byl prý spáchán „v revoluční době“, a nevztahuje se na něj trestní odpovědnost. Z hromadných hrobů se podařilo exhumovat celkem 763 mrtvol.

Po výbuchu muničního skladu v Ústí nad Labem 31. července 1945 došlo k masakru německého obyvatelstva přímo v ulicích města. Násilnosti prováděli především příslušníci „revolučních gard“ a neznámá skupina civilistů, která do města údajně dorazila krátce před výbuchem. Němci byli surově mláceni, někteří zastřeleni. Z mostu Edvarda Beneše pak útočníci své oběti včetně žen a dětí shazovali přímo do Labe. Přesný počet zabitých neznáme, odhady hovoří o 80 až 100 usmrcených. Vyšetřovací komise vedená ministrem národní obrany Ludvíkem Svobodou označila za viníka německou teroristickou organizaci Werwolf. Podle novějších výzkumů však mohl být celý incident připravenou provokací, která měla zvýšit tlak na právě probíhající konferenci Spojenců v Postupimi, aby dala zelenou hromadnému odsunu Němců z Československa.

„Divoké odsuny“

Těžké chvíle prožívali němečtí obyvatelé Sudet již při osvobozování (či spíše obsazování) tohoto území Rudou armádou. Němci (a hlavně Němky) se před sovětskými vojáky ukrývali v lesích, jednotlivci i rodiny páchali sebevraždy. Pak přišel „partyzánský revoluční chaos“, neboť československé úřady přebíraly správu v pohraničí jen pomalu. Dočasné bezvládí zneužívali rychlokvašení partyzáni a gardisté, kteří podle jednoho hlášení „drancují, napadají příbytky a ohrožují bezpečnost i českých lidí“. Až v polovině května 1945 napochodovalo na území bývalých Sudet také československé vojsko.

Právě vojáci sehráli zásadní roli při provádění prvního vysídlování Němců. Ačkoliv o odsunu ještě Spojenci oficiálně nerozhodli, probíhalo vyhánění Němců na různých místech již od konce května 1945. Bylo prováděno několika způsoby, přičemž nejčastěji směřovali vysídlenci pod ozbrojeným dozorem ke státní hranici pěšky nebo odjížděli v otevřených železničních vagonech (viz Brněnský pochod smrti). Přípravy k vysídlení měly většinou rychlý průběh. Němci museli mnohdy v řádu hodin opustit své domovy, byly jim zabavovány cennosti, vkladní knížky i peněžní hotovost, tolerována bývala jen zavazadla s nejnutnějším vybavením o hmotnosti 30–50 kg a jídlo na několik dní. 

Podle historiků Tomáše Staňka a Adriana Portmanna se nazývaly kvůli koordinaci místních orgánů s armádou i vyššími místy „organizované divoké odsuny“ a od konce války do podzimu 1945 bylo takto vysídleno za hranice až 750 000 osob.

Není známo, kolik obětí si poválečné násilí a „divoké odsuny“ vyžádaly. Česko-německá komise historiků přišla v polovině devadesátých let minulého století s odhadem, podle kterého mělo jít o číslo mezi 19 a 30 tisíci sudetských Němců, kteří zemřeli během prvních poválečných let. Dnes víme, že od konce války do konce roku 1945 zahynulo 8 až 10 tisíc Němců, přičemž asi polovina z nich následkem přímého násilí nebo v táborech a věznicích.

Organizované vysídlení

Teprve na začátku srpna 1945 Spojenci zasedající na Postupimské konferenci oficiálně schválili odsun Němců z Československa, Polska a Maďarska. Vymínili si přitom, že vše bude probíhat spořádaně a v humánních podmínkách. Vysídlování sudetských Němců tak muselo být zastaveno a centrální úřady začaly urychleně vypracovávat předpisy pro organizovaný transfer, který pak probíhal od ledna do listopadu 1946.

Logisticky obtížnou a ohromnou akci řídilo ministerstvo vnitra a prováděly okresní správní komise nebo národní výbory za pomoci orgánů národní bezpečnosti. Základní „odsuvnou jednotkou“ byla rodina, kterou úřad dopisem či vyhláškou vyrozuměl o jejím zařazení do transportu a o místě a čase shromáždění. Vedle toho ji také informoval o tom, co si smí odvézt a jakým způsobem má zabezpečit byt nebo domek. V určený den rodinu přepravili do sběrného střediska, kde se sestavovaly jednotlivé transporty. Zde byl zajištěn zdravotní dohled (často od německých lékařů, kteří pak byli s transportem rovněž odsunuti) a základní hygiena, navíc se tu německé rodiny nemusely obávat násilností.

Deportace Němců probíhala po železnici v krytých vagonech, přičemž každý transport tvořilo okolo 1 200 osob. Do amerického okupačního pásma si každý mohl vézt 70 kg zavazadel, do sovětského jen 50 kg. Zakázány byly cennosti, vkladní knížky a hotovost nad 1 000 marek. Na hranicích fungovaly předávací stanice spojeneckých orgánů, které se staraly o distribuci transportů do různých míst Německa.

První vlak vyjel 25. ledna 1946 z Mariánských Lázní (podle některých pramenů z Českých Budějovic). Podle oficiálních československých údajů bylo takto vysídleno 2 232 541 Němců, z čehož 1 446 059 odjelo do amerického a britského okupačního pásma a 786 482 do sovětské zóny. Dalších asi 350 000 Němců opustilo v téže době Sudety jinou cestou, takže zde kromě specialistů či smíšených manželství zůstali už jen Němci, které do spojeneckého uzavření hranic hromadným transportům koncem roku 1946 nestihli Čechoslováci vysídlit. Později však ještě z Československa vyrážely dodatečné transporty za účelem slučování rodin. V pohraničí také dožívalo několik tisíc osob „vyňatých z odsunu cestou milosti“ – jednalo se většinou o staré a nemocné lidi či osoby v ústavech a starobincích.  

Filmové štáby zamířily do vyprahlé Sahary poprvé v roce 1962, kvůli natáčení populárního Lawrence z Arábie. V dalších letech následovaly mimo jiné kasovní trháky Ježíš Nazaretský, Honba za klenotem Nilu, Mumie či Gladiátor. Přesun na sever Afriky se režisérům vyplatí: Ait Ben Haddou totiž i dnes působí dojmem, že se tam čas zastavil přinejmenším v 17. století – a do stejného období se také datuje vznik tamních domů. Použité stavební techniky jsou přitom ještě starší, inspirované zřejmě původní metodou z 11. století.

Útočiště pro karavany

Zatímco dnes v místě setrvává jen několik posledních rodin žijících z cestovního ruchu, v minulosti šlo o klíčovou zastávku na důležité obchodní trase spojující starověký Súdán s Marrákešem na severu dnešního Maroka. Podél transsaharské cesty určené pro karavany převážející sůl a další zboží vyrůstaly v blízkosti oáz vesnice zvané ksary, charakteristické mohutným opevněním s úhlovými věžemi. Jednalo se především o ochranu před nájezdy nomádů a dalších nepřátelských kmenů, zatímco uvnitř hradeb se rozkládala klasická síť ulic a náměstí.

V Ait Ben Haddou nechybí ani orientální hostinec zvaný karavanseráj, mešita či dva hřbitovy – jeden pro muslimské obyvatele, druhý pro židovské. V horní části osady za hradbami se pak dochovaly rovněž ruiny sýpky a prostoru pro mlácení obilí.

Zapomeňte na cement

Z kopce tyčícího se do nadmořské výšky přes 1 300 metrů se naskýtá panoramatický výhled na celý ksar: V jeho nepravidelném půdorysu se tísní typické domky z vepřovic a dřeva, díky nimž má vesnice rozkládající se na ploše tří hektarů vzácně jednotný vzhled. Nepálené cihly ze směsi hlíny a slámy představovaly od nepaměti cenově nejvýhodnější materiál do podmínek horké pouště. Zároveň však vyžadovaly pravidelnou údržbu, jinak hrozilo, že je poškodí déšť.

TIP: Za velkým pískem Sahary: Zlatá chlouba Maroka je plná života i netradiční kultury

Právě díky použité stavební technologii se Ait Ben Haddou v roce 1987 zařadilo na seznam památek UNESCO. Dnes tam v rámci zachování původního vzhledu platí přísný zákaz stavět z čehokoliv jiného než ze zmíněné hlíny a dřeva. Úřady zamítly dokonce i cement a ani v případě dveří a oken nesmí dřevo nahradit kov: Kontrole uniklo pouze několik železobetonových konstrukcí, které však kryje hliněná omítka. Jde o jeden z výsledků plánu správy z let 2007–2012, na jehož podobě se podílely všechny instituce i osoby, kterých se budoucnost lokality týká – tedy zejména místní obyvatelé.