Devět z deseti lidí si podle nedávné psychologické studie čas od času dopřeje malé potěšení, aniž by se o tom zmínili svému protějšku. Vědci dokonce některá z nich anonymně uveřejnili: Účastníci výzkumu se jim například svěřili, že si v nepřítomnosti partnera zapálí cigaretu, zbylé peníze určené na nákup potravin využijí k pořízení něčeho pro sebe nebo si nechají věc, o níž se předem společně dohodli, že se jí zbaví.

Pizza potají

Tajně zkonzumovaná sladkost či balíček od kurýra, o němž ten druhý nemá tušení, však v dotyčných vyvolávají pocit mírného provinění. Právě na něj se důkladněji zaměřil Gavan Fitzsimons z americké Duke University a jeho závěry nejspíš většinu osob žijících v partnerském vztahu potěší.

„Dokonce i tak všední činnost jako tajné pojídání pizzy povede k tomu, že se bude dotyčný snažit svůj drobný prohřešek vynahradit nějakou činností přínosnou pro vztah, například umytím nádobí po večeři,“ tvrdí profesor psychologie a marketingu. Závěry své studie Gavan Fitzsimons zveřejnil v odborném magazínu Journal of Consumer Psychology.

TIP: Neduste v sobě emoce: Ukrývaný vztek má negativní vliv na zdraví a zkracuje život

Badatel dodává, že k „tajnému spotřebitelskému chování“, jak uvedený fenomén nazval, se častěji uchylují ti, kdo jsou přesvědčeni o pevnosti svého vztahu: Cítí totiž jistotu, že to svazek neohrozí. Popsané chování je přitom charakteristické pro jedince s vysokou potřebou nezávislosti, neboť jim umožňuje získat větší pocit autonomie. Autoři studie nicméně upozorňují, že jejich zjištění platí výhradně pro „neškodné“ činnosti – rozhodně nikoliv pro nevěru či jiné závažné narušení vztahu. 

V Anglii se schylovalo k válce růží, v Čechách doznívalo husitství, Itálie žila ve víru renesance a Balkán čelil invazi osmanských Turků. Právě tehdy se zrodila legenda krutého vládce a obávaného vojevůdce Vlada III. Draculy, nelítostného soupeře Turků, nezadržitelně postupujících do křesťanské Evropy. Turecké invazi stálo v cestě valašské knížectví, které po dlouhý čas neslo hlavní nápor tureckých útoků. Situace velmi obtížně zvladatelná, přesto se to zdejším vládcům dařilo. Co bylo horší, nepokoje sužovaly knížectví i zevnitř. Vypořádat se s opozicí vyžadovalo ráznou ruku. Tu kníže Vlad III. nepochybně měl a také ji použil  – víc, než by musel…

V otcových stopách

Vlad III. proslul sadistickými způsoby poprav, kdy s oblibou narážel své odpůrce a nepřátele na kůl. Jen těžko si lze představit trýznivější smrt. Byl rovněž nesmlouvavým pánem, který vyžadoval naprostou poslušnost svých poddaných. Tresty, které udílel za porušení zákonů, byly rovněž velmi kruté. Byl Vlad Dracula vždy takový? 

Do jisté míry určitě ano, mnohé ho ale naučily životní zkušenosti. Byl prostředním synem knížete Vlada II., jehož doprovázel na jeho válečných taženích proti Turkům, jakmile to jen bylo možné. Roku 1442 pozval vojvodu Vlada II. sultán Murad II. do Gallipoli k diplomatickému jednání. Vlad výzvu uposlechl a na cestě jej doprovodili i jeho dva mladší synové Vlad a Radu. Když se však dostavili na smluvené místo, byli všichni zajati a uvězněni. Kníže Vlad II. musel složit sultánovi slib věrnosti a jako záruku ponechat v jeho rukou oba své syny.

Pod autoritou sultána

Tak se mladý Vlad Dracula ocitl v tureckém zajetí. Jako urozenému rukojmí se mu patrně dostalo slušného zacházení, vzdělání i vojenského výcviku, zůstával ovšem vězněm v cizí zemi s cizí kulturou. Mezitím jeho otec, ačkoliv si musel být vědom rizika, porušil přísahu sultánovi a podpořil roku 1444 uherského a polského krále Vladislava III. Jagelonského při tažení proti Turkům.

Za zradu mohli jeho synové zaplatit životem, ale nestalo se tak. Křížová výprava skončila katastrofální porážkou křesťanů u Varny a Vlad II. se opět dostavil k sultánovi, aby obnovil slib věrnosti. Tentokrát se také zavázal platit Turkům roční tribut. To sultána zřejmě uspokojilo, neboť oba Vladovy syny propustil. Netrvalo dlouho a roku 1447 proti Vladovi II. povstali valašští šlechtici – bojaři, kteří Vlada II. prohlásili za sesazeného a na útěku jej zabili i s jeho nejstarším synem Mirceou. Nyní však mohl svůj dědický nárok uplatnit mladý Vlad Dracula  –  a také to udělal.

Boj o moc

Knížectví Vladovi III. nepřipadlo automaticky. Právě naopak. Po smrti otce byla vláda svěřena Vladislavovi II., a to díky podpoře Jana Hunyadiho, uherského regenta. Jenomže Hunyadi, zapřisáhlý nepřítel Turků, vzápětí i s Vladislavem II. vyrazil proti Osmanům a Valašsko zůstalo nechráněné. Toho okamžitě využil Vlad Dracula a s podporou tureckého vojska vpadl do země. První období jeho vlády nad Valašskem se skončilo pouhé dva měsíce poté, když se z tažení vrátil kníže Vladislav. 

Co dělal Vlad III. po roce 1448? O tom příliš zpráv nemáme a snad to ani není příliš důležité. Zlom představuje léto roku 1456, kdy Jan Hunyadi vybavil Vlada III. vojskem, s jehož pomocí vpadl do Valašska, odstranil svého rivala Vladislava II. a ujal se otcova dědictví. Následně jej Hunyadi pověřil obranou transylvánské hranice, což dokládá i sám Dracula, když slibuje ochranu obyvatelům města Brašov, zároveň je však zavazuje k pomoci Valašsku, pokud by bylo napadeno Turky.

Když Jan Hunyadi pověřil Vlada III. obranou Transylvánie (Sedmihradska) proti Turkům, vybral Hunyadi vskutku prozíravě. Málokdo znal Turky tak dobře jako Vlad, což bylo v době po roce 1453, kdy padla Konstantinopol do rukou Osmanů a pozdně středověká Evropa čelila jejich intenzivnímu tlaku, neocenitelné. Vladův vztah k Osmanům přitom nemohl být a priori negativní, neboť několikrát přešel v mocenském boji na jejich stranu, hledal u nich azyl i vojenskou podporu. Turci představovali významnou mocenskou entitu, s níž bylo třeba počítat. Situace se změnila právě až roku 1456, kdy se Vlad III. podruhé chopil vlády nad Valašskem.

Spravedlnost podle Draculy

První, co nový valašský kníže udělal, bylo vypořádání se s opozicí, tedy vlivnými bojary, kteří stáli za smrtí Vladova otce i staršího bratra. Stovky bojarů skončily nabodnuté na kůlech a jejich majetek získali ti, kteří Vlada podporovali. Narážet nepřátele, odpůrce a odsouzence na kůl se Dracula naučil v mládí v tureckém zajetí. Možná byl svědkem toho, když takto Turci zabíjeli jeho zajaté souvěrce a krajany. Takový zážitek v mladíkovi pravděpodobně zanechal hluboký otisk. Nepochybně si byl vědom, jak velký odstrašující účinek tato krutá praktika má, a často ji používal. Ostatně proto se mu také dostalo posmrtného přízviska Napichovač.

Vlad vykonal svou mstu, opozice byla zlikvidována, masakry tím ale neskončily. Knížeti přišlo vhod, že v Uhrách vypukla roku 1457 rebelie rodu Szilágyi proti králi Ladislavu Pohrobkovi, a připojil se na stranu panovníkových odpůrců, aby posílil vlastní pozici. Nejprve pomohl svému bratranci Štěpánovi získat vládu v Moldávii, poté s vojskem vtrhl do Transylvánie a vyplenil řadu vesnic v okolí měst Brašov a Sibiu. Při té příležitosti zmasakroval mnoho transylvánských Sasů, loajálních králi Ladislavovi, a desítky saských kupců z Brašova, kteří spolupracovali s již zlikvidovanými valašskými bojary, nechal narazit na kůl. Tím upevnil nejen své postavení, ale i Szilagyiů, kteří se stali nejmocnějším rodem v Uhrách.

Nový král Matyáš Korvín však Vladu Draculovi nepřál a podporoval jeho odpůrce Dana III., jenž usiloval o vládu nad Valašskem. Vlad jej roku 1459 porazil, zabil a následně vpadl do jižní Transylvánie, aby znovu ztrestal své odpůrce. Zpustošil předměstí Brašova, všechny zajatce, muže i ženy, nechal nabodnout na kůl. Mír byl obnoven v červenci 1460.

Ve válce s Turkem

Vlad III. rovněž přestal platit Osmanům tribut, nazývaný jizya.  Po pádu Konstantinopole byla cesta do Evropy volná a Valašsko stálo v první linii. Vlad mohl jen získat. Když se podle dobového vyprávění objevili u valašského dvora sultánovi vyslanci, aby knížeti předali předvolání Mehmeda II., odmítli před Draculou sundat své turbany s tím, že jim to nedovoluje víra. Nato kníže přikázal přibít jim turbany k hlavě, aby je již nikdy nemuseli sundávat. Gesto naprosto výmluvné, stvrzené dalšími skutky.

Vlad obnovil diplomatická jednání s králem Matyášem, pronikl na Turky ovládané území, kde podél Dunaje plenil, zabíjel a kořistil a vzhledem k tomu, že plynule ovládal turečtinu, dokázal proniknout i za obranné linie tureckých táborů a zničit je.

O výsledku svých bojů s Turky informoval 11. února 1462 uherského krále Matyáše: „Zabil jsem sedláky, muže i ženy, staré i mladé, kteří žili v Oblucitzy a Novoselu, kde se Dunaj vlévá do moře (...) Zabili jsme 23 884 Turků bez započtení těch, které jsme upálili v jejich domovech a Turků, jimž naši vojáci uťali hlavy (...). Tudíž, vaše výsosti, musíte vědět, že jsem s ním (sultánem) porušil mír.“ To vše prý učinil pro čest krále a uherské koruny a pro záchranu křesťanství a upevnění katolické víry.

Pokud Vlad doufal Turky vyprovokovat, pak se mu to povedlo. Když se sultán Mehmed II. dozvěděl o vpádu a řádění valašského knížete, vyslal proti němu osmnáctitisícové vojsko, aby zničilo jediný valašský přístav Brăila. Následný střet s Draculou přežilo pouze osm tisíc Turků. Jeho vítězství nad Turky oslavovali transylvánští Sasové, uherský král, italské státy včetně Benátek i papeže. 

Zpráva nemile zasáhla sultána, který zanechal obléhání Korintu, shromáždil obrovskou armádu, údajně čítající 150 000 mužů, a vypravil se na sever, aby ukončil Draculovo panování. Velikost armády nasvědčuje tomu, že chtěl Valašsko opět přivést do závislosti na Osmanech. To potvrzuje i skutečnost, že ještě před vlastní výpravou obdržel Valašsko od sultána mladší Vladův bratr Radu, jenž už dříve přestoupil k islámu.

Les mrtvol

Pod sultánovým velením překročila osmanská armáda 4. června 1462 Dunaj a vstoupila na území nepřítele. Drtivé přesile nemohl Vlad III. otevřeně čelit, proto systematicky ustupoval do vnitrozemí k hlavnímu městu knížectví Târgoviște a uplatňoval taktiku spálené země. Sultán jej následoval. Z 16. na 17. června se Turci utábořili nedaleko Târgoviște, aniž by si připouštěli jakékoliv nebezpečí. Vlad III., jemuž příliš prostoru nezbývalo, se rozhodl pro noční útok na turecký tábor s cílem sultána zabít. Útok valašské jízdy na turecké ležení byl naprosto nečekaný a zničující. Osmané utrpěli citelné ztráty, údajně 15 000 zabitých, Mehmed II. ovšem vyvázl.

Demoralizovaná sultánova armáda pokračovala k Târgoviști, aby ho oblehla, nicméně nalezla město vyklizené. Jediné, co na sultána čekalo, byl les 20 000 na kůlu naražených souvěrců, na nichž hodovali havrani. To bylo i na tureckého sultána Mehmeda II. příliš. Rozhodl se tažení ukončit, na zpáteční cestě zničil přístav Brăila a do Konstantinopole se vrátil jako vítěz s velkou kořistí. Zůstal však Vladův bratr Radu s tureckým vojskem. Prostřednictvím vyslanců varoval před návratem sultána a cíleně oslaboval Vladovu pozici. Ačkoliv Radu utrpěl dvě porážky, stále více lidí se přidávalo na jeho stranu. Kníže Vlad byl nucen stáhnout se do Karpat a doufat v pomoc a podporu uherského krále Matyáše Korvína.

Poslední boj

V listopadu 1462 se král Matyáš s Draculou skutečně v Transylvánii sešel a několik týdnů s ním rokoval. Přes Vladovo naléhání ho odmítal podpořit, o válku s Turky nestál, k dohodě tedy nedošlo. Následně král pověřil Jana Jiskru z Brandýsa, který do jeho služeb vstoupil po skončení husitských válek, aby Vlada zajal. Dalších třináct let tak strávil Dracula v zajetí ve Visegrádu. 

Prameny se o něm opět zmiňují až k roku 1475, kdy jej král opět uznal valašským knížetem, vojenskou podporu mu ale neposkytl. Nato se Vlad přesunul do Transylvánie a roku 1476 již zase bojoval proti Osmanům, tentokrát v Moldávii. V listopadu se konečně ujal valašského knížectví, avšak na přelomu let 1476/7 padl v boji s Turky. Jeho tělo prý bylo rozsekáno na kusy a hlava poslána sultánovi do Konstantinopole.

Nesmrtelný vládce

Valašský kníže byl mrtev, jeho pověst však žila dál. V porovnání s jinými rozporuplnými historickými postavami existuje o Vladovi III. dostatek dobových pramenů, které nám poskytují barvitý obraz o jeho skutcích a osobnosti. A v žádném případě to není obraz zrovna lichotivý. Od úst k ústům se nesla svědectví o jeho krutosti a sadismu. Prameny mluví nejen o napichování na kůl, ale také o upalování a vaření zaživa, vynuceném kanibalismu či sexuálním sadismu. 

Faktem ovšem je, že jeho nepřátelé a odpůrci, zejména v německých zemích, si rádi přimysleli další nechutné detaily a Vladovy skutky zveličili. Přesto nám zůstává dostatek důvěryhodných zpráv, které dokládají, že Vlad III. Dracula, i když zdatný vojevůdce a válečník, byl vyšinutý sadista, libující si v krvi a utrpení. Odhadovaný počet Draculových obětí je 40 až 80 tisíc, což mluví samo za sebe. Přesto se Vlada III. ujali rumunští obrozenci, kteří se o půl tisíciletí později opřeli o jeho vojenské úspěchy a vytvořili obraz národního hrdiny.  

Obrovský třetihorní žralok megalodon (Otodus megalodon) obýval pozemské oceány během miocénu a pliocénu. Poprvé se tito superpredátoři objevili na Zemi v tzv. oligocénu, asi před 28 miliony let. Tehdy se naši předkové ještě proháněli ve větvích stromů a podobali se dnešním opicím Starého světa. Poslední prokazatelné zkameněliny megalodonů pak pocházejí z vrstev starých asi 1,5 milionu let, tedy již z éry člověka vzpřímeného, byť k vymření těchto predátorů došlo mnohem dříve - podle současných odhadů někdy před 3,6 miliony let. Příčinu vyhynutí těchto masivních paryb, jež si po tak dlouhou dobu udržely pozici dominantního predátora mořských ekosystémů, je těžké určit; nejspíše však souvisela s výkyvy teplot oceánských vod.

Teplokrevní zabijáci

U fosilních žraloků paleontologové nejčastěji nacházejí jejich zuby. Z nich je zpravidla obtížné odvodit, jak původní žralok vypadal nebo jak žil, Randy Flores z Kalifornské univerzity v Los Angeles a jeho kolegové ale dokázali ze zubů megalodona vyčíst velmi zajímavé údaje o jeho fyziologii. Zjistili například, že nešlo o ektotermního (studenokrevného) živočicha. Výsledky jejich výzkumu publikoval vědecký časopis PNAS.

V zubech megalodona je uložen záznam v podobě specifického souboru izotopů. Odborníci jsou schopní z izotopového složení zubů odhadnout, jakou přibližnou teplotu mělo tělo tvora, který měl tyto zuby v čelistech. Na základě těchto záznamů dospěli vědci k závěru, že tělo megalodona bylo zhruba o 7 °C teplejší, než tehdejší třetihorní oceán. Teplotu oceánu badatelé určili podobným způsobem, tedy analýzou složení izotopů, které pocházely ze schránek fosilních mlžů z příbuzenstva hřebenatek. Pokud se vědci nemýlí, můžeme megalodona považovat za teplokrevného živočicha, na rozdíl od většiny ostatních žraloků.

Teplokrevnost mohla být pro megalodona dlouho výhodou a možná mu i usnadňovala život – jeho teplejší tělo mu umožňovalo rychlejší pohyb, lépe snášeli chladnější vodu a snáze se tak šířili po celém světě. Tedy až do nástupu pliocénu – životní prostředí v pliocénu bylo silně ovlivněno ochlazováním a vysušováním klimatu a měnily se i podmínky v oceánu. Udržování tělesné teploty a shánění dostatečného množství potravy muselo být pro teplokrevného megalodona stále náročnější, až nakonec mohl prohrát v konkurenci s menšími ale lépe přizpůsobenými druhy predátorů.

Hvězdná porodnice s označením Sh2-284 je rozsáhlá oblast obsahující značné množství plynu a prachu. Její nejjasnější část, zachycená na uvedeném snímku, má průměr asi 150 světelných let. Nachází se asi 15 tisíc světelných let od Země a na obloze ji lze nalézt v souhvězdí Jednorožce.

Uprostřed nejjasnější části mlhoviny se nachází hvězdokupa mladých hvězd známá pod označením Dolidze 25, která emituje značné množství záření s vysokou energií a přichází z ní silný hvězdný vítr. Záření je dostatečně intenzivní na to, aby ionizovalo vodíkový plyn v oblaku, který následně energii vyzáří v typickém odstínu červené barvy. Oblaky, jako je tento, jsou zásobárnami materiálu pro tvorbu nových hvězd.

TIP: Mlhovina Tarantule: Nejdetailnější snímek supervýkonné hvězdné porodnice

Hvězdný vítr proudící z centrální hvězdokupy vytlačuje z mlhoviny plyn a prach. Uprostřed proto vzniká „dutina“ ochuzená o hmotu. Když se hvězdný vítr setká s hustějším shlukem materiálu, který klade větší odpor, dochází nejprve k jeho „erozi“ po stranách. Vznikají tak útvary připomínající „pilíře“, které lze spatřit na okrajích Sh2-284. Tyto pilíře jsou ve skutečnosti široké několik světelných let a obsahují obrovské množství plynu a prachu – materiálu, ze kterého se formují nové hvězdy.

Vojáci 2. pěšího pluku francouzské cizinecké legie se připravují ke střelbě ze 120mm těžkého minometu MO-120-RT-61 (Mortier de 120mm Rayé Tracté), který stojí v pozici za tažným vozidlem VTM 120 během operace Pouštní štít v roce 1990. Tuto zbraň vyvinula firma Thomson-Brandt a francouzská armáda ji zavedla do své výzbroje v roce 1973.

Její předností je velký dostřel a přesnost, nevýhodou naopak vysoká hmotnost a cena. Díky svým vynikajícím vlastnostem se minomet dočkal exportu do řady zemí a také licenční výroby například v Turecku, Nizozemsku, Německu a Japonsku. Granáty lze vystřelovat automaticky (granát se odpálí po vhození do hlavně a dopadu na její dno), nebo řízeně (zatažením za šňůru po vhození granátu do hlavně). 

TIP: Cizinecká legie: Legendami opředení bojovníci za slávu Francie

Mnozí experti se shodují, že tento minomet má srovnatelný účinek se 155mm houfnicí, je však neporovnatelně lehčí a levnější. Přesto kvůli své hmotnosti nemůže být přepravován ručně a k jeho převážení slouží vozidlo VTM 120, které může převážet 70 granátů a šestičlennou obsluhu, jíž poskytuje základní balistickou ochranu před palbou z ručních zbraní a před šrapnely.

Jazyk nám slouží nejen přímočaře coby komunikační prostředek, ale také přeneseně jako živý záznam historických událostí, které se do něj zapsaly v podobě různých pořekadel a přirovnání. Tak třeba expresivní fráze „dostat világoš“ popisuje situaci, kdy někdo utrpí hanebný výprask.

Někdejší maďarské město Világoš dnes leží na území Rumunska a nazývá se Șiria. V roce 1849 se stalo dějištěm poslední fáze maďarského povstání proti habsburské monarchii, nicméně revoluční snahy dospěly k neslavnému konci: Zdecimovaný zbytek povstalecké armády uznal prohru a u Világoše kapituloval, aniž došlo k bitvě.

TIP: Proč se říká „mít něco za lubem“?

Do rukou ruského generála Ivana Fjodoroviče Paskeviče (tehdejšího spojence Františka Josefa I.) se vzdalo 23 tisíc vojáků, 11 generálů a 1 400 důstojníků. Rusové získali 129 děl, 29 praporů a 31 standart. Svědectví o drtivé porážce Maďarů pak proniklo i do češtiny a uchovalo se v ní právě v podobě přirovnání „dostat világoš“. Fráze se stejným významem se používá i ve slovenštině a srbštině.

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

Během výletu do amerického Národního parku Everglades narazila žena počátkem letošního roku na obří krajtu tmavou (Python bivittatus), ležící přímo uprostřed silnice. Krajty tmavé dorůstají ve volné přírodě v průměru okolo 3,7 metru. Had, na kterého narazila Kymberly Strempack Clarková, ale podle odborníků měřil více než 4,5 metru.

„Maximální velikost krajty tmavé v národním parku Everglades na Floridě roste každým rokem o 15 až 30 cm, a to již několik let,“ říká biolog J. D. Willson z University of Arkansas a dodává, že zanedlouho se jistě objeví šestimetrový jedinec.

Když teplo svědčí růstu

Krajta tmavá přitom není na Floridě původním druhem – pochází z jižní a jihovýchodní Asie. V sedmdesátých letech se však tito hadi začali prodávat v obchodech se zvěří jako domácí mazlíčci a následujících dvacet let si je tu koupily tisíce lidí. Někteří jedinci utekli, jiní byli puštěni do volné přírody, a park Everglades se pro ně stal příhodným místem k přežití.

V Everglades žijí ale i jiné zavlečené hadí druhy, jako například krajta písmenková (Python sebae) nebo hroznýš královský (Boa constrictor), který dnes v průměru přesahuje délku tří metrů.

TIP: Invazní krajty na Floridě pomáhají místním křečkům. A také šíření nemocí

Podle herpetologů jsou někteří hadi stále větší a jejich růst má na svědomí lidská činnost způsobující oteplování klimatu. Kvůli stoupajícím teplotám jsou totiž nuceni lovit převážně v noci, kdy se jim naskýtá větší množství kořisti. Navíc ubývá predátorů, kteří hady loví, takže plazi se nerušeně rozšiřují na další území. Krajty tmavé navíc neprosperují jen na území USA, podle nové studie se tito velcí plazi objevují na stále větším území v indickém povodí Gangy. Také zde vidí badatelé hlavní příčinu v klimatických změnách.

Transplantace orgánů zachraňují životy. V současné době mají ale lékaři k dispozici bohužel jen krátké časové okno, během kterého je možné orgány vyjmuté z těla dárce využít k transplantaci. Mnohé orgány kvůli tomu přicházejí nazmar (uvádí se, že u ledvin jde až o 20 %). Je to součást problému s chronickým nedostatkem řady orgánů pro transplantace.

Řešením by mohlo být zmrazování orgánů, které by prodloužilo jejich životnost. Dnešní metody zmrazování a následného rozmrazování ale nedostačují k tomu, aby se orgány uchovaly v takovém stavu, aby byly použitelné pro transplantace. Odborníci americké Minnesotské univerzity vyvinuli nový postup opětovného rozmrazení, který zajišťuje, že zmrazené orgány budou vhodné pro transplantaci.

Nanotechnologie pro rozmrazení orgánů

Klíčem k úspěchu bylo přidání nanočástic oxidu železa k používanému kryoprotektantu. Při vhodném použití magnetických polí tyto nanočástice, které jsou rozptýlené v cévách dotyčného orgánu, sehrají roli nepatrných „ohřívačů“ a zařídí, že se orgán zahřeje a rozmrazí rovnoměrně, což je nezbytné k zachování jeho životních funkcí.

John Bischof a jeho spolupracovníci uspořádali úspěšný experiment se zmrazením, rozmrazením a následnou transplantací ledvin potkanů. Nejprve ledviny zmrazili a v kryogenních podmínkách je skladovali 100 dnů. Následně je rozmrazili s využitím zmíněných nanočástic a transplantovali je pěti potkanům. Všechna pokusná zvířata přežila a do 30 dní se u nich plně obnovila funkce ledvin. Výsledky výzkumu vědci zveřejnili v odborném časopisu Nature Communications.

TIP: Jak obnovit poškozené plíce pro transplantace? Pomohou nám prasata

„Je to poprvé, kdy někdo publikoval protokol pro zmrazení, dlouhodobé skladování, rozmrazení a úspěšnou transplantaci funkčního orgánu,“ pochvaluje si Bischof. „Jde o vyvrcholení více než desetiletého výzkumu. Nakonec jsme prokázali, že náš postup opravdu funguje.“ Jde o významný milník v oboru transplantací, který by mohl vést ke vzniku dlouhodobých bank orgánů.

V letech 1125−1140 vládl českým zemím Soběslav, kterého doboví kronikáři ověnčili různými lichotivými přívlastky. Jejich názor však nesdílel biskup Menhart. Ten usiloval o propuštění zajatého Břetislava (syna Břetislava II.), jeho uvedení na stolec a zavraždění panujícího knížete.

Jak se dělá atentát

Pro svůj plán duchovní získal knížecího kaplana Božíka a urozené bratry Střezimíra a Miroslava. Jakmile však celé spiknutí zorganizoval, vydal se jako zbožný poutník do Jeruzaléma s tím, že ledva se vrátí, sklidí plody své dračí setby.

Nyní byli na tahu velmoži, kteří najali dva bojovníky a s velkou pečlivostí je vyzbrojili. Podle takzvaného Kanovníka vyšehradského měl jeden kopí a dva lokte (téměř 120 centimetrů) dlouhou „dýku“ a druhý meč potřený jedem. Najatí vrazi se následně vmísili do knížecí družiny a čekali na vhodnou příležitost.

Ani Soběslav však nebyl bez zastánců a podporovatelů a ti ho včas varovali. Díky tomu odhalil neznámé muže ve své suitě a poslal vojáky, aby vrahy ve vší tajnosti zajali. První byl zadržen bez potíží, ale druhému se podařilo uniknout. Kníže tedy předstíral, že mu byl ukraden tlumok, a namísto atentátníka poslal své muže chytat domnělého zloděje. Po krátkém stíhání byl viník zadržen a pachatelé přiznali, že je zaplatili Miroslav a Střezimír. Starší Miroslav byl okamžitě zatčen, ale mladší se pokoušel o útěk a zaštítil se přitom smyšlenou historkou o nemocné matce. Nakonec byl chycen také. Následoval výslech a o poznání později i veřejný soud.

Ortel nad vrahy

Urozené bratry čekalo utětí všech údů. Ještě krutější ortel stihl najaté vrahy: „Jsou do kola vpleteni, oči jim vyloupány, ruce i jazyk uříznuty a s přeraženými údy jsou položeni na sloupy, k jejich zahynutí připravené, bídné životy skončili.“

Kaplan Božík měl větší štěstí, podařilo se mu včas uprchnout. Neodolal však pokušení a vydal se na popravu, kde byl zadržen a uvězněn. Tím se penzum obviněných nevyčerpalo. Stín pochybnosti padl i na velmože Křivosúda, Vacemila a Jindřicha. Všichni byli příbuznými zajatých šlechticů a svorně se odvolali k božímu soudu. Kníže vyhověl, a proto museli kráčet po žhavém železe. Zkouška prokázala jejich vinu, a tak byli sťati. Ve stejné době vydal Soběslav pokyn k oslepení uvězněného Břetislava.

Spravedlnost není pro každého

Zatímco se soukolí spravedlnosti dalo do pohybu a rozdrtilo první oběti, vrátil se biskup Menhart z daleké cesty, aby zkontroloval, jak se úklad povedl. Když viděl ne­úspěch celého atentátu, vydal se dobrovolně do rukou knížete. Právě tehdy začal tvrdit, že mu šlo pouze o blaho vězněného Břetislava. Takzvaný Kanovník vyšehradský k tomu lakonicky dodává, že „biskup Menhart ničeho zlého proti knížeti Soběslavovi nesmýšlel“. Církevní hodnostář opravdu nakonec ušel trestu, protože potrestat ho by politicky bylo příliš riskantní.

TIP: Potřební, přesto opovrhování: Krvavá historie katovského řemesla

Dobová spravedlnost tedy zafungovala jako silonová síť. Malé rybky zahubila, ale dravec rozměrů biskupa Menharta ji zpřetrhal a vzniklou dírou se snadno provlékl i kaplan Božík. Ani o jeho potrestání totiž nejsou žádné zprávy.