Kousek pod vrcholem masivu Radan (1 409 m n.m.) je celkem 202 kamenných soch, které ční přímo k nebi do výšky 2–15 metrů. Jejich šířka u základny se pohybuje v rozmezí 4–6 metrů. Ve světě prakticky neznámé formace vznikly díky erozi místa, kde před miliony let probíhala intenzivní vulkanická činnost. Díky navrstvení různých materiálů má většina věží „hlavy“ z tvrdého andezitu, který je chrání před další erozí. Komíny korunované kamennými bloky o hmotnosti kolem sta kilogramů se zdají být až nereálné a přitom v téměř stejné podobě přetrvávají už několik století. 

Červené zabarvení, jež se mění v průběhu dne s proměnlivým slunečním světlem, odedávna zaměstnávalo představivost místních obyvatel. Ti dali skalám jméno Djavolja Varoš, tedy Ďáblovo město. Iluzi nadpřirozeného místa napomáhá i fakt, že okolní krajina je porostlá bujnou vegetací, zatímco prostor samotných skalních pyramid má pouštní charakter.

TIP: Budoucnost pískovcového unikátu: Pravčická brána se spadnout nechystá

Kromě skal jsou zde i dva přírodní prameny s vysokým obsahem minerálů a extrémně kyselou vodou. Jeden z pramenů se jmenuje Djavolja voda (Ďáblova voda) a druhý Crveno vrelo (Rudá studna). Už padesát let je Djavolja Varoš místo chráněné státem a roku 1995 jej srbská vláda prohlásila za přírodní památník prvořadého významu. Obdobně jako naše Pravčická brána byl útvar nominován do hlasování o sedm přírodních divů světa, ale zůstal před branami finále. 

Nový a výkonný Vesmírný dalekohled Jamese Webba mimo jiné úspěšně pozoruje objekty ve velmi mladém vesmíru. Nedávno narazil na dvě galaxie, jejíž stáří je pouhých 860 milionů let. Tyto galaxie prozkoumal početný tým odborníků, které vedl Xuheng Ding z japonské Tokijské univerzity.

Jde o galaxie, které mají ve svém centru kvazar, tedy nesmírně aktivní supermasivní černou díru, která hltá hmotu a velmi intenzivně září. Vědci analyzovali pozorování Webbova teleskopu a odhadli, jak jsou tyto galaxie hmotné a jak je hmotná jejich supermasivní černá díra. Výsledky svého výzkumu zveřejnili ve vědeckém časopisu Nature.

Superhmotné kvazary v mladém vesmíru

Hmotnost galaxie s kvazarem J2236+0032 vědci odhadují na 130 miliard Sluncí, přičemž na supermasivní černou díru této galaxie připadá hmotnost asi 1,4 miliard Sluncí. Druhá galaxie s kvazarem J2255+0251 váží asi jako 34 miliard Sluncí a její supermasivní černá díra jako 200 milionů Sluncí.

Na galaxie ve vesmíru o stáří 860 milionů let je to slušný výkon. Přitom stále s jistotou nevíme, jak je možné, že supermasivní černé díry v tak mladém vesmíru nashromáždily tak ohromující množství hmoty. Pozorování uvedených kvazarů a galaxií ale potvrdilo vědcům jeden významný předpoklad.

TIP: Vědci pozorovali gigantický výtrysk hmoty kvazaru, široký jako celá galaxie

Ukázalo se, že u obou zmíněných galaxií je zhruba stejný poměr mezi hmotou celé galaxie a hmotou její supermasivní černé díry. Pro odborníky je zásadní, že tento poměr funguje i ve velice mladém vesmíru. Teď musí přijít na to, jaký mechanismus se v tom skrývá. Ding s kolegy využijí další příležitosti pozorovat mladý vesmír Webbovým teleskopem a budou hledat další podobné galaxie s kvazary, aby se přiblížili k vytoužené odpovědi.

Devatenáctiletá Indka studuje vysokou školu v Melbourne. Bydlí v pronajatém pokoji, za který platí 550 australských dolarů týdně (v přepočtu zhruba 7 700 korun). Aby nájem zaplatila, dělí se o postel s řidičem kamionu – zatímco studentka v noci spí, řidič ve stejný čas pracuje.

Že nejde o úplně ojedinělý problém, potvrzuje dva roky starý výzkum badatelů z Technologické univerzity v Sydney, ze kterého vyplývá, že sdílené lože využívají až 3 % zahraničních studentů. Celkem se to týká více než 22 tisíc studentů ve věku od 18 do 30 let. Necelá třetina z nich má původ v chudších zemích, polovina v zemích se středně vysokými příjmy a 15 % studentů pochází ze zemí s vysokými příjmy.

TIP: Bydlení v kleci: Otřesné životní podmínky nejchudších obyvatel Hongkongu

V Austrálii platí pro studenty omezení počtu hodin, které mohou věnovat práci. Držitelé studentských víz mohli ještě nedávno odpracovat maximálně 40 hodin za 14 dnů. Během pandemie koronaviru bylo toto omezení dočasně uvolněno, nicméně aktuálně lze legálně odpracovat jen 48 hodin za 14 dnů. Při minimální hodinové mzdě (21,38 AUD) si tak studenti mohou vydělat maximálně 855 dolarů za 14 dnů.

Stejně jako dnes, i v raném novověku ovlivňovalo styl oblékání nejen podnebí, praktické potřeby a specifický vkus, ale i dobové módní vlny. Ty spočívaly v upřednostňování a zvýrazňování některých částí těla, především posouvání pasové linie. Vzhledem k tehdejším životním podmínkám přitom pro nižší vrstvy nebylo možné při každé sebemenší proměně tělesných rozměrů pořizovat nové šaty. Častá těhotenství vdaných žen tak vyžadovala nápaditá řešení, jak oděv během celého času různě vrstvit, kombinovat a upravovat tak, aby zůstal funkční a praktický. 

Jedna vlna za druhou

Střihy v českém prostředí vycházely především z německé a španělské módy. Na počátku století byl po vzoru španělské módy trendy úzký stažený pas, který tvaruje postavu do písmene V – nejlépe je to vidět na dámských živůtcích. Někdy ve 20. letech přišla na naše území raně barokní linie, která lehce zvyšuje pas. Vpředu na dámských živůtcích je špička, která při pohledu z profilu přiléhá k tělu a sukně získávají zaoblenější tvar. Živůtky měly velmi komplikované střihové řešení, skládaly se ze tří dílů a byly náročně vyztužovány tuhým plátnem i proutím – fišpánem.

Nová módní vlna ve 40. letech rozdělila dámský živůtek až na devět dílů. Tento specifický oděvní prvek měl několik vrstev výztuh, opticky rozšiřoval ramena, zvedal poprsí, zužoval pas a zároveň v něm měl našité drobné šůsky, které zabraňovaly vzniku otlaků během nošení. V 70. letech už dámy nosily i mantuu – nevyztužené šaty, jejichž výsledný vzhled závisel na vyztužených spodních vrstvách. Vyztužený živůtek se přitom užíval jako spodní prádlo a byl rovněž nošen viditelně jako součást oděvu.

Sukně, základ šatníku

Základní oděvní součást tvořila po celé století kolová sukně sešitá se živůtkem, který mohl být bez rukávů, nebo s nimi. Ve druhé polovině století se pak objevily i oddělené sukně a samostatné živůtky. Materiálem pro výrobu kolové sukně bylo většinou kvalitní sukno, místní i zahraniční – anglické, leidenské, perpignanské, norimberské, míšeňské, mostecké nebo českolipské. Kolový tvar přispíval k výrazně zvonovému charakteru. Díky působení módních vlivů došlo postupně i k proměně jednotlivých střihů sukní.

Móda první poloviny 17. století. (ilustrace: Wikimedia Commons, Meyers Konversations-Lexikon, CC0)

Ctihodné měšťanky a vdané ženy měly často sukně černé, ta byla barvou důstojnou. Pokud v ní žena nechodila běžně, měla několik kusů do kostela nebo na příležitosti s očekávanou důstojností. Na běžné nošení pak využívaly i barev různých. 

Plzeňská měšťanka Kateřina Kleowá v roce 1629 odkázala ve svém kšaftu „popelatý barvy sukni tupltykytovou a mantlíček tupltykytový černý odkazuji, suknie karmazínová s zlatem protkávaná černá“. Jasné barvy nosila děvčátka a neprovdané mladé dívky. Přes sukně nosily ženy zástěry, takzvané fertohy – chudší jako ochranu oblečení, ty bohatší jako drahý doplněk, zdobený krajkami a výšivkami.

Pláště a mantlíky

Nedílnou součást oděvu pro oficiální příležitosti i pro pohyb v exteriéru představoval plášť. Délky se pohybovaly od krátkých po ramena až po dlouhé až na kotníky. V pozůstalostních inventářích se pláště objevují často – dlouhé „takzvané“ mantely a zkráceným dámským plášťům kruhového tvaru se říkalo mantlíky. Většinou jsou ze sukna v tmavých odstínech černé, šedé, zelené i modré, letní varianty z taftu a kanaveče. 

Mantlíky vlastnily ženy všech stavů. V kšaftu měšťanky Alžběty Žežulové z roku 1625 najdeme „mantlík tykytový plátnem podšitý“ a již zmíněná Kateřina Kleowá odkazovala „mantlíček tupltykytový černý“. Dále „mantlík harasový všední“ odkázala v Rokycanech měšťanka Markéta Khoblová. Haras byl oblíbený pro výrobu mantlíků, takový odkazovala Dorota Ambrožová. 

Mantlíky nosily hlavně dívky a mladší ženy. Důstojné matky nosily delší pláště. Ve druhé polovině století se u aristokratek mantlíky již nenosí a postupně mizí i u měšťanek. 

Nosil se rovněž dlouhý i krátký ženský plášť s rukávy nebo oblíbená šuba (německy Shaube), která byla svrchním oděvem vyšších vrstev. Šila se z drahých látek a na začátku století pronikla ojediněle i na venkov. Dále se nosily také kožichy různých druhů. Mezi dámské pláště patřila také v první třetině 17. století takzvaná ropa (česky hazuka), což byl dlouhý kuželovitý plášť s rukávy, který se nosil samostatně nebo jako plášť přes živůtek a sukni. 

Kalhotky byly tabu

O spodním prádle českých žen toho víme velmi málo. Historik a spisovatel Zikmund Winter zmiňuje spodní kalhoty u jeptišek na počátku století. Specifickým spodním oděvem bylo oplečí nebo oplečka či oblečka. Šlo o jednoduchou plátěnou spodničku, pro pracující ženy byla i letním pracovním oděvem. Svlečení do košilky se však mimo fyzickou práci považovalo za společensky nevhodné. Český šlechtic Jan Jiří Harant o pohoršení nad svlečením do košile v pamětích z let 1624–1648 píše: „Vždyť v košilích jsou v té době přiváděni odsouzenci na smrt!“

Vyšší vrstvy měly své spodničky a košile luxusně zdobené bohatou výšivkou kolem výstřihu a manžet. Vyšívalo se s oblibou takzvanou nasekanou hedvábnou přízí a ty nejluxusnější se vyšívaly kontrastní výšivkou neboli black work. Od německého autora Hanse Jakoba von Grimmelshausena v románu z dob třicetileté války víme, že černé vyšívání na švech bylo typicky české, a že hlavní ženská postava má sněhobílou košili s černým vyšíváním z hedvábí na švech – prý „podle českého zvyku“. 

Móda z konce 17. století až po počátek 19. století. (ilustrace: Wikimedia Commons, Meyers Konversations-Lexikon, CC0)

V druhé polovině století se košile šily z většího množství látky, kraje rukávů měly bohaté manžety „tacle“ a lemovala je bohatá krajka. Košile se často zavazovaly šňůrkami, ze kterých se stala rovněž módní ozdoba – vyráběly se v podobě masivních střapců vysoké hodnoty. 

Pod spodničkami nosily ženy punčochy, které dosahovaly do výše kolen a zavazovaly se pod koleny podvazky (prosté pásky nebo i zdobné, hedvábné stuhy). Byly šité z látek (plátna, sukna či kůže), diagonálně vůči osnově i útku, aby využily přírodní elasticitu vazby. Ty nejlacinější byly z vlčatého sukna. Z počátku 17. století jsou u nás zachované i pletené punčochy, a to hedvábné, barevné, žluté, černé, hnědé, bílé i vícebarevné. Některé mají jednoduchý vzor, jiné zdobný okraj na lemu, aby se nerolovaly.

Móda stužek

Na počátku století byly velmi nákladným módním doplňkem rukavice, které šili specializovaní rukavičkáři. Měly v zápěstí výraznou lichoběžníkovou manžetu ozdobenou výšivkami, stuhami, krajkami z kovových nití a třásněmi. Dámy ve 30. letech po zkrácení rukávů šatů nosily delší rukavice zakrývající odhalená předloktí. S módou stužek byly zdobené smyčkami hedvábných stuh korespondujícími se stuhami na oděvu. Objevily se rovněž pletené rukavice se složitými vyplétanými vzory a krajkami. U obyčejných žen měly rukavice praktický účel, čemuž odpovídal i jejich jednodušší vzhled.

Mezi důležité součásti dámského šatníku patřil opasek. Oděvy byly ještě na počátku století často bez kapes, a proto opasky sloužily k zavěšení různých váčků a tašvic. Opasky obvykle tvořily pruhy kůže a tkanic mnohem delší, než bylo skutečně zapotřebí k obepnutí pasu. Po sepnutí se nosily s dekorativním uzlem a volný konec ledabyle visel. 

Dámy z nejvyšší společnosti nosily jako módní doplněk v ruce kapesníky – takzvané šátky kapesní, facalíky či facalíty. Čtverce byly z počátku jen zdobeny střapci, později je lemovaly krajky. Zhotovení takového kapesníku bylo velmi náročné, tehdejší paličkované krajky se vyráběly dlouho – jen malý kus krajky o pár milimetrech se vyráběl hodiny. V roce 1613 psala Marie Anna Trnalová z Chyš z Hubojed o 12 facalítech, které poslala bratrovi: „chtěla jsem je vám dáti po všech čtyřech stranách šití, ale bojím se, že by je ani do roku neušili…“ 

Od třicetileté války se oblíbenou ochranou rukou před zimou stal rukávník, takzvaný štucl. Kožešina se při nepoužívání nosila zavěšená na krku. Při sezení mohl štucl zahřívat ruce i nohy a ty luxusnější byly podšité drahými kožešinami a byly potažené drahými látkami. Obyčejnější byly z beraní nebo kozí kůže a sukna. Pravá jako levá I boty se tvarově podřizovaly módnímu stylu. 

Pantofle (domácí i venkovní, chránící dražší obuv) se vyráběly z různých materiálů od kůže až po hedvábí. Podešve byly z usně, korku nebo dřeva. Na počátku století měly podešve osmičkový tvar, do konce století ještě vystřídal různou výšku podpatků dle aktuální módy. Venku ženy nosily střevíce s jednoduchou podešví, takzvané „španělky“. Ty zakrývaly vysoko nárt a šily se ze zámišů nebo jirchářských usní. Měly dvě podoby – s nártovými řemínky nebo bez. Tvarově to byl velmi jednoduchý typ obuvi. Luxusní verze měly na nártu prostřihy, které připomínaly krajku. Podešve zpočátku nebyly odlišené na levou a pravou nohu, tedy pár se vyrobil zcela totožně a až s nošením se vytvarovaly boty na levou a pravou. 

Panenské vínky

Mezi oděvní doplňky patřily neodmyslitelně také pokrývky hlavy. Zvyk pokrytí hlavy byl jasným znakem, že je žena vdaná, jednalo se o společenskou nonverbální komunikaci. Ženy vyráběly tyto doplňky samy doma, ale byly i specializované dílny. Nejvíce se nosily bílé čepce, které mohly být zdobeny krajkami (u vdov také černé). 

Dívky a neprovdané ženy měly vlasy nezakryté, upravené do různých účesů. Nosily se panenské vínky symbolizující nevinnost a o úpravě rozhodoval stav, ne věk. Dívka, která přišla o panenství a nevdala se, se musela vínku jako symbolu čistoty vzdát. Panenské vínky byly někdy věnce ze skutečných květin nebo byly drátěné s umělými květy. Na počátku století nosily ženy pod čepci copy v týle obtočené kolem hlavy.

TIP: Když frčely lilíky: Vlasový styling našich středověkých předků

Sledovat velké dějiny odívání na našem malém území znamená nutně vycházet z celoevropského prostředí. České území bylo v 17. století plné módních krajových odlišností a specifických modifikací zahraničních trendů. Oděv byl určen tehdejším životním stylem a vliv na něj měla i textilní produkce – v Evropě se zpracovával primárně len a bavlna, hedvábí na východě. Tvrdší látky vyžadovaly také jiné tvarování oděvů (na rozdíl od tenkého hedvábí, které se mohlo jednodušeji vrstvit). Z ikonografie a dochovaných oděvů (památky a archeologické nálezy pohřebních výbav) se dá vyčíst mnoho, ale u některých doplňků jsou pouze ojedinělé nálezy 

Americké vojenské letectvo dnes představuje mocnou a obávanou sílu, avšak v roce 1941 působilo zcela odlišným dojmem. Netvořilo dokonce ani samostatnou složku, protože se řadilo do struktury armády coby USAAF (United States Army Air Forces). Z hlediska své síly zaostávalo i za letectvy některých států, které se dnes řadí k zemím třetího světa. Také japonské letectvo tvořilo formální součást císařské armády, ale na rozdíl od amerického se mohlo chlubit vynikajícím personálem, který představoval produkt vysoce kvalitního výcvikového programu. Japoncům rozhodně nechyběla sebedůvěra, jenže ta se posléze ukázala i jako jedna z jejich největších slabin.

Stejný výcvik s pěšáky

Osádky těžkých bombardérů, jež prováděly útoky nejprve na třetí říši a posléze i na císařské Japonsko, měly coby formální členové US Army shodný základní vojenský výcvik jako pěšáci, avšak po jeho absolvování se již přesouvali na letecké základny. 

Na rozdíl od pěšáků či tankistů, jejichž divize bývaly většinou tvořeny muži z blízkých států USA, nabízely letecké útvary mnohem pestřejší obrázky, co se týče původu a také motivace. Před druhou světovou válkou k nim mnoho nováčků mířilo zejména díky tehdy výjimečné popularitě letectví, ale nebylo ani málo těch, které v časech hospodářské krize motivovaly spíše slušné peníze. Po vypuknutí války se situace zcela změnila, protože USA zahájily povinné odvody, byť letectvo nikdy nemělo o zájemce o službu nouzi.

Deset nebo jedenáct

V případě bombardérů dokonce platilo, že jejich osádky tvořili výhradně dobrovolníci, což vycházelo z úvahy, že tato složka utrpí těžké ztráty. Šlo o správný předpoklad, jenže skutečnost nakonec dokonce předčila nejpesimističtější předválečné kalkulace. Typická osádka bombardéru B-17 a B-24 čítala celkem deset mužů, mezi které se řadil pilot, druhý pilot, navigátor, bombometčík, inženýr, radista a čtveřice střelců. V případě nového typu B-29 Superfortress přibyl i radarový operátor a změnilo se rozložení sestavy střelců, jelikož tento letoun disponoval tehdy naprosto revolučním systémem centralizovaného řízení střeleckých věží. 

Většinou platilo, že oba piloti, navigátor a bombometčík patřili mezi důstojníky, zatímco zbývající pocházeli z řad mužstva, respektive poddůstojníků. Určitě však nepřekvapuje, že reálné vztahy mezi členy osádky zpravidla nehleděly na formality. Na většině základen amerických bombardovacích jednotek proto postupně zmizely i dříve rozdělené ubikace pro důstojníky a mužstvo.

Propracovaná příprava střelců 

Brzy po vstupním výcviku u USAAF proběhlo rozdělení podle budoucí specializace. Nejschopnější muži se dle očekávání stávali piloty, na něž se kladly skutečně vysoké nároky – pilot bombardéru musel během výcviku získat nejméně 400 letových hodin. Mimořádný důraz se kladl na činnost ve formaci, jelikož zpočátku se předpokládalo, že se sevřené skupiny bombardérů obejdou bez stíhací ochrany díky desítkám palubních kulometů. 

Na pozice navigátorů, radistů, bombometčíků či inženýrů mířili hlavně mladí muži s technickým vzděláním, zatímco pozice střelců se pokládaly za nejméně náročné, což podivně kontrastuje s důležitostí, která se jim ve zmíněné obranné taktice přikládala. Mezi střelci se dosti často vyskytovali muži z lesnatých a zemědělských oblastí, neboť právě ti se většinou mohli chlubit dobrými střeleckými schopnostmi. Jejich výcvik začínal tréninkem se vzduchovkami na statické terče, brzy však přešli na standardní pušky a kulomety. USAAF disponovalo také tehdy pozoruhodně moderními střeleckými trenažéry, ve kterých si budoucí obsluhy kulometů rozvíjely dovednosti palbou na cíle pohybující se po filmovém plátně. 

TIP: Božský vítr: Zfanatizovaní sebevrazi jako postrach Američanů

Příchod B-29 si potom vynutil úpravy programu výcviku, protože se střelci museli naučit ovládat i centrální počítačový systém, díky kterému mohli přebírat ovládání nad jinými věžemi, respektive si vzájemně „předávat“ cíle. Kromě samotné střelby se velmi důkladně procvičovalo rozpoznávání letadel. Výcvik se v průběhu konfliktu prodlužoval, což souviselo mimo jiné s větší technickou náročností B-29 nebo s nárůstem počtu typů letadel, která střelci museli umět rozpoznat. Navzdory vysokým ztrátám se však USAAF nikdy nepotýkalo s nedostatkem zájemců a výcvikové kapacity byly obrovské, takže jeho stav se v roce 1944 přiblížil dvěma a půl milionům mužů.

Dokončení: Plameny nad Nipponem: Osádky amerických bombardérů vs. japonští stíhači (2)

V jeskyni, která se nachází v sibiřské Chakasii, bylo objeveno značné množství kostí nejrůznějších zvířat doby ledové. Nalezené kosti patří velkým zvířatům té doby, ale i drobnějším druhům. Odborníci mají jasno – kdysi to bývalo doupě gangu dnes již vyhynulých hyen skvrnitých jeskynních (Crocuta crocuta spelaea), které si do jeskyně natahaly spoustu mršin.

Dotyčná jeskyně byla domovem hyen jeskynních před zhruba 42 tisíci let, tedy uprostřed nejmladší doby ledové. Podle dostupných informací jde o největší známé doupě těchto pravěkých šelem v celé Asii. Badatelé zde nasbírali asi 400 kilogramů kostí, které odeslali specialistům k detailním analýzám.

Sbírka úlovků hyen

Jeskyně se podle paleontologů podobá muzeální sbírce, ve které někdo zpřeházel všechny položky. Nacházejí se v ní kosti mamutů, srstnatých nosorožců, zubrů, jaků, jelenů, gazel, medvědů hnědých, lišek i vlků, společně s malými kostmi hlodavců, žab, ptáků a ryb. Kromě nich tam byly nalezeny i dvě lebky hyen jeskynních, které potvrzují tezi o doupěti hyen.

TIP: Vědci objevili pozůstatky devíti neandertálců, které zřejmě sežraly hyeny

„Kosti mamutů, nosorožců a jelenů jsme objevili s charakteristickými stopami zubů. Rovněž jsme narazili na kosti uspořádané způsobem, který odpovídá anatomii dotyčných zvířat,“ popisuje Dmitry Gimranov z Ruské akademie věd. „To dokládá aktivitu hyen, které si do doupěte tahaly části mršin.“ Podle Gimranova se v jeskyni podařilo nalézt i množství kostí štěňat hyen. Takové nálezy bývají vzácné. Kosti mladých jedinců jsou obvykle malé, jemné a křehké, což komplikuje jejich zachování do dnešní doby. Mezi nálezy je i prakticky kompletní lebka malé hyeny a množství mléčných zubů hyen.

Podle únorového rozhodnutí australského úřadu pro dohled nad léčivy (TGA) budou moci registrovaní psychiatři od prvního července předepisovat tyto látky, známé také jako MDMA a psilocybin, k léčbě posttraumatické stresové poruchy a některých typů depresí.

Austrálie se rozhodla tyto látky překlasifikovat na základě testů australského úřadu pro léčiva, který je vyhodnotil jako „relativně bezpečné“ při použití v „lékařsky kontrolovaném prostředí“. Zastánci tohoto rozhodnutí doufají, že by MDMA a psilocybin mohly vést k rozhodujícímu pokroku v léčbě některých duševních poruch.

Rozdávání tabletek se nechystá

Mike Musker, výzkumný pracovník v oblasti duševního zdraví a prevence sebevražd na Jihoaustralské univerzitě, rozhodnutí TGA vítá, upozorňuje ale, že nepůjde o „vydávání tabletek“, nýbrž o „kontrolované užívání pod lékařským dohledem v oprávněných případech“. Extáze by podle něj mohla pomoci při léčbě posttraumatické stresové poruchy, zatímco psilocybin by mohl být užitečný v boji proti depresi.

V současné době podle australského úřadu pro dohled nad léčivy neexistuje žádný schválený preparát, který by MDMA nebo psilocybin obsahoval. Uvedení takového preparátu na trh tak bude zřejmě vyžadovat další povolení TGA.

TIP: Pod pokličkou: Jak účinkují nejznámější drogy na lidský organismus

Austrálie je první zemí na světě, která reguluje MDMA a psilocybin jako léky, klinické studie ale probíhají také v USA, Kanadě a Izraeli. Ve Spojených státech tamní Úřad pro kontrolu potravin a léčiv (FDA) aktuálně posuzuje povolení terapeutického využití MDMA pro léčbu posttraumatické stresové poruchy. Klinická studie z roku 2021 ukázala, že lidé, kteří trpí posttraumatickou stresovou poruchou a užívají MDMA v kombinaci s psychoterapií, mají dvakrát vyšší pravděpodobnost uzdravení než kontrolní skupina, která vedle psychoterapie užívala jen placebo.

„Detektiv temného vesmíru zahajuje svou misi. Euclid je na cestě k odhalení vesmírného tajemství temné hmoty a temné energie a řekne nám více o zvláštní minulosti a konečném osudu našeho vesmíru,“ uvedli na Twitteru zástupci ESA.

Dvoutunový teleskop se má před sebou zhruba měsíční cestu k takzvanému druhému Langrangeově bodu (L2), který se nachází ve vzdálenosti asi 1,5 milionu kilometrů od Země. Odtud Euclid, pojmenovaný po řeckém matematikovi Euklidovi, sestaví trojrozměrnou mapu vesmíru, která má zahrnovat dvě miliardy galaxií a bude odpovídat jedné třetině nebeské klenby.

Po stopách temné hmoty a temné energie

Cílem evropské mise Euclid je vytvoření trojrozměrné mapy vesmíru, měření rudého posuvu galaxií až do vzdálenosti 10 miliard světelných let, a také studium, jak temná energie urychluje expanzi kosmu. Teleskop je vybavený zrcadlem o průměru 120 cm a dvojicí hlavních vědeckých přístrojů: kamera pro oblast viditelného světla (VIS) bude pracovat na vlnových délkách 550–900 nm a podle vědců zobrazí asi 1,5 miliardy galaxií. Druhý z přístrojů infračervený spektrometr (NISP) má pozorovat vesmír v oblasti infračerveného záření.

TIP: Jak jinak lze vysvětlit temnou hmotu? Existuje vůbec?

Odborníci doufají, že díky této mapě odhalí stopy po temné hmotě a temné energii. Temná hmota (nebo též skrytá látka) představuje dosud neodhalenou substanci, jež je podle současných kosmologických modelů nezbytná k vysvětlení struktury a dynamiky vesmíru. Zmíněné dvě složky tvoří podle současných teorií přes 95 % hmoty a energie vesmíru, zatímco na běžnou známou látku připadá jen zbývající malá část. Mise Euclid v hodnotě 1,4 miliardy eur (v přepočtu zhruba 33 miliard Kč) je naplánována na šest let a první vědecké snímky by měly být k dispozici již letos na podzim.

V Brazílii byla nedávno vydražena třetina vlastnických práv krávy, označované jako Viatina-19 FIV Mara Imóveis plemene Nelore, za 6,99 milionu brazilských realů (v přepočtu zhruba 32 milionů korun). Celková hodnota tohoto kusu dobytka se tak vyšplhala na závratných 4,3 milionu amerických dolarů (v přepočtu zhruba 90 milionů korun).

Krávy plemene Nelore pocházejí z Indie, odkud byly do Jižní Ameriky poprvé dopravené již před 150 lety. Krávy tohoto plemene jsou charakteristické svou bílou barvou a typickým hrbem na hřbetě.

Jde o mimořádně odolné plemeno skotu – snadno se rozmnožuje, díky svému efektivnímu metabolismu není náročné na kvalitu krmení, lépe odolává vysokým teplotám (uvádí se, že má větší potní žlázy a až o 30 % více potních žláz, než většina evropských plemen) a je mimořádně odolné vůči nemocem a parazitům. Dnes tvoří plemeno Nelore a jeho kříženci okolo 80 % hovězího dobytka v Brazílii.

Čistokrevné chovné kusy plemene Nelore jsou v Brazílii mimořádně ceněné – ceny nejdražších býků šplhají k milionu dolarů a jejich sperma se prodává za pět tisíc dolarů za dávku.

Zrod jednoho z velkých světových omylů dokážeme datovat naprosto přesně: Roku 1489 narazili dělníci při výkopových pracích v Anziu na perfektně zachovalou sochu. Umělecké dílo měřící 2,3 metru zobrazovalo boha Apollona stojícího v uvolněné pozici poté, co vypustil šíp. Ačkoliv bylo renesanční město uvyklé římským rozvalinám ve svých ulicích i v okolí, skulptura pohanského boha vyvolala nadšení. Nejenže byla téměř kompletní (chyběla jí pouze pravá ruka a malá část levé), ale také si udržela veškeré detaily, jako by ji neznámý umělec vytesal včera. Dnes víme, že nešlo o originální římské dílo, nýbrž o mramorovou kopii původně bronzové sochy řeckého mistra Leochara z roku 350 př. n. l. Dělníci ji pečlivě očistili od zeminy – a neodvratně tak seškrábali veškeré zbytky malby, které na ní ještě zbývaly.

Následně ji odkoupil kardinál Giuliano della Rovere, který byl sice prohnaným politikem i obratným vojevůdcem, ale také miloval umění, a nechal Apollona umístit jako dekoraci do své zahrady. Když se pak coby papež Julius II. přesunul do Vatikánu, vzal sbírku svých antických soch s sebou a dal je instalovat v samotném srdci paláce Belveder, na malém osmistranném nádvoří. Od té doby se místu neřeklo jinak než Cortile delle Statue, tedy „nádvoří soch“. Apollon stál přímo proti vstupu a své místo nezměnil dodnes. Později k němu přibyly další poklady antického sochařství jako sousoší Laokoon a synové nebo tzv. Torzo – část dramaticky ohnuté sochy, z níž se dochoval pouze trup a stehna.

Božská inspirace

Všichni velcí italští umělci té doby dychtili zázračnou sbírku spatřit a papež coby mecenáš jim laskavě dovolil palác navštěvovat. Směli tam přitom pořizovat nejen náčrty soch, ale i jejich trojrozměrné kopie. Klasické formy měly na italské tvůrce elektrizující vliv, který přišel právě včas: Řím se rozrůstal, zemi se navzdory nekonečným svárům významných rodů ekonomicky dařilo a moc i bohatství papežů se rozšířily natolik, že si Svatí otcové mohli dovolit financovat ohromné umělecké projekty. Šťastné setkání zralé doby s úžasně kumulovaným talentem vyústil v kreativní výbuch v podobě renesance, tedy „znovuzrození“ a návratu k velkým ideálům předků.

Apollon se stal předlohou pro důstojné a harmonické rozvržení, zatímco Laokoon představoval vzor dramatického zápasu. Michelangelo Buonarroti se dokonce zúčastnil vykopávek a odkrývání druhé zmíněné sochy právě v době, kdy dokončil svého Davida, a setkání s dávným sochařským géniem ho ještě víc nasměrovalo k dynamičtějšímu projevu. Zmíněná díla pak měla jedno společné, a sice dokonale čistou formu hlazeného kamene, který postrádal jakoukoliv barevnost. Šlo o velký posun od gotické tradice preferující kolorované skulptury, jež Italové samozřejmě znali. Nyní se však zdálo, že Řekové i Římané vytvářeli sochy čisté a spoléhali na efekt samotného tvaru. Onen šťastný omyl pak vedl k revoluci v evropském umění: Posunul Italy na cestu k „modernitě“, k odklonu od pouhého kopírování reality a k pokusu zobrazit život v nové vycizelované formě bez „rušivých“ barev.

Dodnes živý omyl

První náznaky, že řecké a římské sochy možná nebyly tak neposkvrněně bílé, jak se na první pohled zdá, přinesla archeologie v 19. století. Nápověda ovšem existovala už dřív, především v dochovaných textech řeckých tragédií. Například Euripides vložil jedné ze svých postav do úst slova „zdvihni oči k nebi a spočiň na malovaných reliéfech tympanonu“ – což ukazuje na fakt, že čelní štíty řeckých chrámů rozhodně nebyly bílé. Podobně pak v další jeho hře hlavní hrdinka nešťastně pronáší: „Kdybych jen mohla odhodit svou krásu a obléci se ohavností stejně, jako lze smazat barvu ze sochy.“

Na vědeckou obec však podobné úryvky velký dojem nedělaly. Německý estetik a zakladatel oboru dějin umění Johann Joachim Winckelmann dokonce poznamenal, že čím bělejší socha, tím je také krásnější. V té době byly nicméně odkryty Pompeje a Herculaneum, města zničená roku 79 výbuchem vulkánu a dokonale zakonzervovaná sopečným prachem. Práce archeologů pak vynesla na světlo ohromné poklady, včetně sochy bohyně Athény s jasně dochovanou čapkou, toulcem i sandály vyvedenými v rudé barvě. Winckelmann však opět přišel s jasným vysvětlením: Nalezené skulptury prý nebyly římské, nýbrž etruské, a tudíž „primitivnější“. Jenže s přibývajícími důkazy se teorie o čistých sochách stávala neudržitelnou, a i německý badatel musel na sklonku života přiznat, že se mýlil.

Hlavně čisté tvary

Mýtus o klasických čistých formách však mezitím v Evropě hluboce zakořenil: 19. století se neslo v duchu neoklasicismu, k němuž se posléze obrátily i všechny totalitní režimy 20. století, hledající „dokonalého nového člověka“. Mramorové zpodobnění mužského těla pevně zakotvilo na piedestalech v megalomanských stavbách Moskvy, Říma i Berlína. Veřejnost dostávala masivní dávky této pseudoantiky, kterou později ještě podpořily výpravné historické filmy vznikající v Hollywoodu v 50. a 60. letech minulého století a zobrazující starověké sochy rovněž v bílém odstínu.

Vědci ovšem měli jasno minimálně od roku 1863, kdy se podařilo objevit obří tunovou sochu prvního římského císaře Augusta. Byla vyzvednuta ze země během vykopávek v Prima Portě v tzv. Liviině vile, jež patřila imperátorově třetí ženě Livii Drusille. Nejenže se perfektně zachovaly detaily skulptury, ale především se daly po celé její ploše jasně rozeznat skvrny pigmentu, které se poučení archeologové nesnažili odstranit.

Už na konci druhé světové války horovaly za přehodnocení stávajícího přístupu ke zobrazování antiky například články v odborném časopise American Journal of Archaeology. Na populární kulturu to však nemělo žádný dopad. Seriál Řím, který HBO uvedla na obrazovky v roce 2005, ukázal dokonale živoucí město, plné malovaných a pozlacených budov – pouze sochy zůstaly trestuhodně bezbarvé.

Revoluce po sto letech

Barevné antické sochy si tak laici neuměli představit, a proto je ani netoužili vidět. Kolorování artefaktů stálo na okraji archeologického zájmu a rekonstrukce do původní podoby se nezdála atraktivní ani potřebná. Až na konci 80. let minulého století přinesla změnu práce archeologa Volkmara von Graeveho ve frankfurtském muzeu Liebieghaus, jež spravuje bezpočet starověkých skulptur. Na kolegovy výsledky pak navázal Vinzenz Brinkmann, který je dnes šéfem sbírky antických artefaktů, zatímco jeho žena Ulrike Koch-Brinkmannová se věnuje restaurování soch. „Když jsem jel pracovat do Athén, viděl jsem všude bílé sochy a uvědomil jsem si, že tu existuje jakési vakuum – že na zmíněném poli nikdo nedělal výzkum víc než sto let. Takže jsme začali znova, s novými technologiemi, a dokázali jsme shromáždit ohromné množství důkazů,“ vysvětlil Brinkmann.

Téměř čtyři dekády úsilí dvou generací vědců nakonec vyvrcholily v roce 2003. Tehdy mohli kurátoři poprvé předvést kopie soch v původní podobě, umístěných přímo vedle originálů. Expozice Bohové v barvě, která ve Frankfurtu následovala o pět let později, zaznamenala ohromný úspěch, ale skutečně globální pozornost přitáhla před třemi lety, kdy se rozšířila o rekonstrukce slavných řeckých soch z bronzu a vyrazila na turné po nejvýznamnějších světových muzeích.

Světlo odhalí cokoliv

Dnešní archeologové se už kvůli odhalení původního nátěru nemusejí trápit s lupou. Místo toho využívají techniku tzv. UV absorpční spektroskopie, kdy lze analýzou odrazu ultrafialového světla rozeznat i mikroskopické zbytky pigmentů. Další metodu představuje indukovaná infračervená luminiscence, účinná především při odhalování kdysi velmi rozšířené egyptské modři.

Ke zdokumentování jedné sochy je třeba vytvořit 300 až 400 mapovacích bodů, které prozradí původní barevný podklad. Zmíněná mapa potom slouží coby základ pro rekonstrukci. „Zpočátku to bylo hrozně těžké, protože jsme v sobě měli – tak jako všichni ostatní – zakořeněnou představu, že na bílý mramor se nesahá,“ vysvětluje Brinkmann. „A často nás doslova šokovalo, co jsme při výzkumu našli – jak barevné a krásné detaily najednou vystoupily. A to jsme na ně byli mentálně připravení, aktivně jsme je hledali.“ Ulrike k tomu dodává, že „šlo o jedno velké dobrodružství“.

Postupem času a se zdokonalováním technik získávali vědci stále exaktnější údaje. Například na první rekonstrukci tzv. Lučištníka z roku 2003 se ještě nenacházely drobné malby lvů: Podařilo se je odhalit až později a na sochu přibyly pro výstavu z roku 2020. Podobně se povedlo přesněji doladit odstíny na jeho téměř harlekýnském kostýmu. Malé detaily mají přitom někdy velký vliv na výklad toho, co archeologové ve skutečnosti odkryli. Například sochu Peplos Kóré nalezenou na athénské Akropoli – coby jeden z nejlepších příkladů archaického řeckého sochařství – považovali odborníci až donedávna za zobrazení dívky. Rekonstrukce její sukně nicméně ukázala, že nese malby mytologických zvířat, a musí se tak jednat o znázornění bohyně.

Barvy jsou pro barbary

Křiklavé barvy řady soch nepředstavují pouhou fantazii, ale nejspíš odpovídají historické skutečnosti. Východní národy jako Skytové či Peršané jsou takto zobrazovány často a zřejmě si opravdu libovaly v pestrosti. Například na tzv. Alexandrově sarkofágu, který zachycuje boj Alexandra Makedonského s „barbary“, identifikovali vědci 22 různých pigmentů. Většina patří nepřátelským figurám, zatímco dobyvatel je zpodobněn jednoduše v rudé a purpurové, tedy v barvách vyhrazených králům.

Pestrá směs pigmentů tak vždy tvoří protiváhu Řekům, kteří jsou znázorňováni nazí. Ne, že by snad skuteční válečníci takto bojovali – ostatně Řekové reprezentovali nejlepší těžkou pěchotu starověku a tzv. hoplíta na sobě mohl nést bronzovou výstroj vážící až třicet kilogramů. Mytičtí hrdinové však měli působit dokonale a brnění by zakrývalo perfektně vytrénované, téměř božské tělo. Nahota proto zůstala vyhrazena právě „domácím“.

Opálení muži a bledé ženy

Válečníci a atleti jsou navíc zobrazováni s velmi tmavou kůží, opálenou od slunce, což vyjadřuje jejich dobrodružnou náturu a ochotu podstupovat nepohodlí při tréninku i dobyvatelské výpravě. Popsaného efektu dosahovali malíři nátěrem ze síry, oleje a téru, po jehož odstranění vznikla na bronzu patina a dodala mu červený nádech. Jedná se třeba o případ slavných soch Odpočívajícího boxera či Válečníka typu A, kterého se spolu s další podobnou skulpturou podařilo v roce 1972 vyzvednout z lodního vraku u italského Riace. Zuby zmíněných soch pak pokrývaly stříbrné plátky a oči měly vykládané křemenem a drahými kameny, jak dobře ukazují moderní rekonstrukce.

Naopak u ženských zpodobnění nacházíme velmi světlou barvu pleti. Ideální řecká žena – s výjimkou zcela nezávislých Sparťanek – totiž trávila veškerý čas v části domu oddělené od ulice, kde se věnovala domácím pracím a do styku se sluncem nepřišla. Kombinace odstínů oděvu i pleti a drobných detailů měla přitom zcela zásadní význam, a sice aby se divák při pohledu na často chaotickou scénu plnou figur okamžitě zorientoval a rozpoznal, kdo je přítel, nepřítel, hrdina, či bůh.