Ona a on, samec a samice. To je základní model soužití nejrůznějších živočichů, který vždy slouží základnímu přírodnímu imperativu – plození potomstva. V přírodě však najdeme i svazky, ve kterých se dávají dohromady on a on popřípadě ona a ona.

Skandál newyorských tučňáků

Ošetřovatel tučňáků uzdičkových ze zoo v newyorském Central Parku Rob Gramzey si za šest let na zvláštní chování svých svěřenců Roye a Sila zvykl. Nehnuli se od sebe na krok, ovíjeli se navzájem krky, štěbetali si „do ouška“ a pářili se. Jen mládě mít nemohli, protože oba byli samci. Gramzey jim zkoušel „dohodit“ samičky, ale Roy a Silo o ně nejevili zájem. Popravdě, ani samice o Roye a Sila nestály. Přes nemožnost početí oba samci zjevně toužili po potomkovi. Zbudovali si hnízdo a místo vejce v něm zahřívali oblý kámen. Pak se jim naskytla příležitost k „adopci“. Jeden z „heterosexuálních“ párů tučňáků uzdičkových snesl dvě vejce. Tento druh tučňáka odchová jen jedno mládě, a tak bylo jedno z vajec odsouzeno k zániku. 

Gramzey je proto rodičům odebral a podstrčil jej do hnízda Roye a Sila. Ti se péče o vajíčko nadšeně ujali a vyseděli samičku, které dal personál zoo jméno Tango. Oba „tátové“ zvládli i výchovu „dcery“. Krmili ji, zahřívali a starali se o ni, dokud se neosamostatnila.

Příběh Roye, Sila a Tango se stal předlohou pro knižní bestseller, kniha (v češtině vyšla v roce 2017 pod názvem Tango: Skutečný příběh jedné tučňáčí rodiny) byla vynášena do nebes i zatracována a ve Spojených státech nechala chladným jen málokoho. Američtí homosexuálové viděli v příběhu Roye a Sila jasný důkaz, že homosexualita je přirozený fenomén; mnozí konzervativně ladění Američané naopak považovali Gramzeyův čin za zvrácenost a chování tučňáků za porušení norem přírodních zákonitostí.

Zvláštní je na homosexualitě tučňáků to, že nejde zase o takovou vzácnost. Zoo v Central parku už měla páry tvořené samci i páry složené ze dvou samic. Dokonce i Tango si vybrala za životního partnera samičku.

Pakty ochranářského spojenectví

Vznik homosexuálních párů zvířat nelze vysvětlit výhradně vlivem zajetí a domestikace (viz Homosexualita vyvolaná zajetím). Páry tvořené jedním pohlavím najdeme hojně i mezi volně žijícími zvířaty v panenské  přírodě. Zatím vědci pozorovali takové dvojice u 1 500 druhů zvířat, donedávna se o tom ale ani mezi odborníky příliš nemluvilo.

První zmínky o pozorování párů živočichů stejného pohlaví pocházejí od přírodovědců z konce 19. století. Například francouzský entomolog Henri de Kerville zachytil ve skice dvojici samců brouka vrubouna posvátného při pokusu o páření. Celou první polovinu 20. století nahlíželi vědci na podobné chování u živočichů jako na nežádoucí anomálii a někdy se snažili zvířata z homosexuality „léčit“. Nejčastěji vsázeli na kastraci nebo na drastický zákrok, kdy při tzv. lobotomii dochází k rozrušení čelních laloků mozku.

Našli se ale i vědci, kteří se snažili pochopit, co zvířata k homosexuálnímu chování vede. Už v roce 1914 došel americký psychopatolog Gilbert Van Tassel Hamilton pozorováním paviánů a makaků k názoru, že sexuální aktivita mezi příslušníky stejného pohlaví představuje velmi účinný prostředek k posílení spojeneckých svazků. Zjistil, že samice vyhledávají pohlavní aktivity s příslušnicemi stejného pohlaví, pokud jsou ohrožovány jinými samicemi. Stejně tak se nabízejí mladí nedospělí samci silnějším dospělým samcům v naději, že s nimi vytvoří tandem, ve kterém budou chráněni před neurvalejšími samci z tlupy.

Sex místo rvačky

Stejný důvod jako u paviánů a makaků má zřejmě uzavírání homosexuálních svazků mezi nedospělými samci delfína skákavého. Tyto delfíní „gaye“ pojí opravdu pevná pouta a při útoku žraloka jsou ochotni nastavit za partnera krk. V dospělosti závisí životní úspěchy jednotlivých delfínů na fungování velice početných, dlouhodobých koalic. Ty jsou využívány i pro plození potomků v heterosexuálních párech. „Gang“ samců například pomáhá svým členům při „únosech“ samiček z cizích stád. Někdy se členové gangu o samici dělí, ale často uznávají, že na ni má přednostní právo ten člen, kdo si ji vybral. Pak spříznění samci unesenou samičku hlídají před dotíráním cizích samců a nedovolí se s ní spářit nikomu kromě jejich „kolegy“. Homosexuální svazky budované z mládí jsou pro delfíny základem pozdějších pevných a spolehlivých koalic.

Poměrně nedávno byly podobné pakty pozorovány i u šimpanzů bonobo. Tito lidoopi jsou pohlavně velmi aktivní a silně promiskuitní, přitom polovina veškeré pohlavní aktivity padá na kontakty s příslušníky stejného pohlaví. Samice se navzájem otírají zevními genitáliemi tak často, že to zřejmě vedlo k anatomické adaptaci. Mají klitoris postavený tak, aby při tření o genitál jiné samice docházelo k jeho maximálnímu podráždění. Také samce bonobů lze často přistihnout při sexuálních hrátkách s jinými samci, výjimkou není ani orální sex.

Podle jednoho z největších znalců života bonobů Franse de Waala slouží těmto lidoopům sex k uvolnění napětí v tlupách. Když například dospělá samice uhodí cizí mládě a matka mláděte vystoupí na jeho ochranu, nekončí konflikt rvačkou, ale vzájemným třením vnějších genitálů. Stejně tak si pomáhají homosexuální aktivitou i mladé samičky, které před dosažením dospělosti opouštějí rodnou tlupu a hledají nový domov v cizí skupině bonobů. Počáteční averzi domácích samic překonávají překotnou homosexuální aktivitou a většinou tak dosáhnou snazšího přijetí do nového kolektivu.

Věrnost až za hrob

Časté jsou homosexuální svazky u ptáků a mohou být prospěšné v některých momentech rozmnožování. Například u labutí černých se někdy v období stavby hnízda dávají dohromady dvojice samců. Protože jsou samci labutí silnější než samice, je hnízdo zbudované samčím homosexuálním párem výrazně větší a bytelnější. V hnízdištích na havajském ostrově Oahu zase vědci zjistili u albatrosů laysanského, že samičí páry tvoří plnou třetinu všech hnízdících dvojic. Samice tohoto nádherného ptáka se nechají oplodnit některým ze samců z bližšího či vzdálenějšího okolí, ale jinak se k sobě chovají jako plnohodnotné sexuální partnerky a jsou si navzájem dlouhodobě věrné. Byl zaznamenán pár samic, který žil spolu plných devatenáct let.

Samice heterosexuálních párů kladou obvykle jen jedno vejce. U plné poloviny homosexuálních párů však snesou vejce obě samice a v jejich hnízdě proto najdeme dvě vajíčka. Při sezení však jedno vejce odsouvají stranou, a tak se nakonec vyklube mládě jen z jednoho. V péči o mládě homosexuální páry za heterosexuálními nijak nezaostávají a úspěšností ve vyvádění mláďat se jim zcela vyrovnají.

Podobné homosexuální páry tvoří i samice racka západního. Zhruba desetina samiček žije v trvalých svazcích se samicemi a své partnerce příležitostně „zahnou“ jen aby se samcem nechaly oplodnit. Pak se ale vrátí k samičí partnerce a spolu vychovají mláďata. Také homosexuální svazky racků přetrvávají řadu let.

Homosexualita jako evoluční výhoda

Sexuální vztahy mezi příslušníky téhož pohlaví pro vědce dlouho představovaly velkou evoluční záhadu, protože z něj nemohou vzejít potomci. I z tohoto pravidla však existují výjimky. U brouků potemníků moučných bylo pozorováno časté páření mezi samci. Samec, který se nachází v postavení samice, je k páření donucen hrubou silou. Je „znásilněn“ a do jeho pohlavních orgánů se přitom dostane sperma cizího samce. Když se „znásilněný“ samec následně sám páří se samicí, přenáší na ni i sperma cizího násilnického samce. Jde o jeden z mála případů homosexuálního chování, které vede přímo k početí potomstva.

Homosexuální svazky jsou mezi zvířaty tak časté, že zcela jistě nepředstavují poruchu chování. Musí přinášet významnou výhodu, která je v průběhu evoluce upřednostněna přírodním výběrem. Není pochyb o tom, že například u albatrosů laysanských funguje díky homosexuálním párům samic celá populace do značné míry jinak než v případě, že by se stavba hnízda, kladení vajec a péče o mláďata omezila jen na heterosexuální páry. Osamělé samice – mohli bychom si je označit za „svobodné matky“ – by zcela jistě nezvládaly všechna úskalí rodičovství tak úspěšně jako homosexuální pár. Svazky mezi samicemi tak přispívají ke zvýšení úspěšnosti celé populace a lze na ně nahlížet jako na evoluční alternativu tradičního způsobu rozmnožování a péče o potomky.

Jakmile se homosexuální svazky evolučně prosadí, formují další evoluci živočichů. Názorným příkladem se zdá být změna v umístění klitorisu samic šimpanzů bonobo. Také u samců potemníků lze pozorovat anatomické rysy, které znesnadňují vnášení spermatu do pohlavních orgánů samce „znásilněného“ při homosexuálním páření.

Plodnost spojená s homosexualitou

Mechanismy pro vznik a udržení homosexuálních svazků se u jednotlivých živočišných druhů liší. Například samce mušky octomilky předurčuje k homosexualitě genetický defekt, který jim nedovolí odlišit samici od samce. U tohoto hmyzu je homosexualita přísně dědičná. U jiných živočichů se při formování párů stejného pohlaví mohou uplatnit i nejrůznější vlivy vnějšího prostředí.

K těmto faktorům patří i domestikace a chov v zajetí. Zdaleka ovšem nejde jen o stres nebo nahromadění většího počtu jedinců téhož pohlaví na jednom místě. Svou roli mohlo sehrát i šlechtění. Člověk si často vybíral nejplodnější samice a gen, který předurčoval samice k plodnosti, mohl zvyšovat sklon samců k homosexualitě. U domácích zvířat by mohla mít takové genetické pozadí homosexualita ovcí. Zhruba 6 % beranů se chce pářit jen se samci a odmítají páření s ovcemi, byť by byly v říji a byly s pářením svolné.

Vyvozovat z homosexuality zvířat hlubší závěry o lidské homosexualitě je však ošemetné. Evoluční kořeny homosexuality jsou velice různorodé a u člověka může má sexuální vztah příslušníků stejného pohlaví s velkou pravděpodobností úplně jiné příčiny než u tučňáků, bonobů nebo delfínů. Řada vědeckých studií navíc poměrně jednoznačně ukazuje, že za homosexualitu u lidí není „odpovědný“ konkrétní gen.

Rilmenidin je lék primárně určený k léčbě esenciální hypertenze (vysokého krevního tlaku). Vědci ale nedávno zjistili, že jeho účinky jsou podstatně širší. Molekulární biogerontolog João Pedro Magalhães z britské Birminghamské univerzity učinil během experimentu na pokusných červech překvapivý objev. Z výzkumu, který zveřejnil odborný časopis Aging Cell, totiž vyplynulo, že rilmenidin zpomaluje stárnutí háďátek obecných (Caenorhabditis elegans). Pokud by se podobný efekt projevoval i u lidí, mohl by tento lék pomoci lidem žít o něco delší a možná i zdravější život. 

Omlazení červů

Preparát rilmenidin se v centru zájmu vědců neocitl náhodou. Magalhães s kolegy si ho vybrali kvůli jeho účinkům na buněčné úrovni. Napodobuje totiž stav, kdy mají buňky omezený příjem energie. Vědci již před časem díky experimentům s různými druhy živočichů zjistili, že „hladovění“ na buněčné úrovni do jisté míry prodlužuje pokusným zvířatům život.

V současnosti na toto téma probíhá vášnivá debata. Hladovění je bohužel velmi nepříjemné a přináší i zdravotní důsledky. Pokud bychom byli schopni dosáhnout stejného efektu bez negativních konsekvencí, mohlo by to přinést nové možnosti pro zkvalitnění života v pokročilém věku.

TIP: U myší zabírá vakcína proti stárnutí: Bude fungovat i u lidí?

„Jako první jsme u pokusných zvířat zjistili, že rilmenidin může prodloužit délku života,“ pochvaluje si Magalhães. „Teď jsme celí žhaví na další výzkum, v němž budeme zjišťovat, zda by rilmenidin mohl mít i jiné klinické využití než jen léčbu hypertenze.“ Velkou výhodou tohoto preparátu je jeho perorální užívání, a také minimum vedlejších účinků. 

Mezi Benátskou republikou svatého Marka, největším hegemonem ve východním Středomoří, a Osmanskou říší, rozpínající se na anatolském a balkánském poloostrově, vládl po většinu 15. století mír. Oběma stranám totiž vyhovovala vzájemná obchodní spolupráce, která umožňovala čilou výměnu zboží mezi břehy Středozemního moře. Limity tohoto soužití však postupně vypluly na povrch, až nakonec v rozmezí let 1499–1503 vygradovaly do ozbrojeného střetnutí, označovaného jako druhá osmansko-benátská válka. 

Klíč k obchodnímu úspěchu ve východním Středomoří na Blízkém východě představovalo držení základen v Jónském, Adriatickém a Egejském moři. Tato skutečnost nebyla žádným tajemstvím a výbojný turecký sultán Bájezíd II. ( 1481–1512) si jí byl dobře vědom. Začal proto benátské pevnosti, zejména pak obchodní přístavy na západním pobřeží Peloponéského poloostrova, považovat za sféru vlastního vlivu. Primární příčinou sváru mezi křesťany a muslimy tedy nebyla vzájemná náboženská odlišnost, nýbrž turecká touha oslabit námořní moc Benátek ve východním Středomoří. 

Podceňovaní nováčci 

Zatímco ctižádostivý osmanský sultán osnoval rozsáhlé útočné plány, benátská dóžecí rada, jež město zastupovala, hleděla na bobtnající konflikt bez větších obav. Byla si totiž jista silou vlastní válečné flotily, a navíc se spoléhala na případné posily od křesťanských spojenců. Představitelé městského státu sdíleli předpoklad, že půjde o krátkou válku, po níž benátský vliv ve východním Středomoří ještě vzroste. Přestože od památného dobytí Konstantinopole Osmany uběhlo ani ne půlstoletí a Benátčané už s muslimskými bojovníky v rámci prvního vzájemného střetnutí v letech 1463–1479 udělali určitou zkušenost, jejich pohrdání osmanským loďstvem lze pochopit. 

Zdálo se totiž neuvěřitelné, že by pouhé dvě generace stačily potomkům tureckých kočovných kmenů na vybudování flotily námořních lodí schopné učinit z Osmanské říše významného hráče ve středomořském prostoru. Důvodů, proč turecké loďstvo dosáhlo tak rychlého vzestupu, lze najít více – jako zásadní se projevila jejich ochota ke spolupráci s dalšími etniky ve Středomoří, neboť takoví Řekové či Arméni toho o plavbě a navigaci hodně věděli. Taktéž se jim vyplatila učenlivost, když osmanští lodní stavitelé bez rozpaků kopírovali křesťanské modely – inspirovali se především u benátských a francouzských vzorů. Navíc dobové mapy prozrazují, že se Turci překvapivě obstojně orientovali v prostoru středomořského válčiště.

Střet neporažených flotil 

Válečné akce zahájilo jako první turecké loďstvo, které v červnu 1499 vyplulo z cařihradského a gallipolského přístavu. Na širé moře se tehdy vydalo okolo dvou set lodí, z toho na 80 galér a téměř 30 galeon. Osmanská flotila se pyšnila i dvěma válečnými „velikány“ o výtlaku 1 800 tun, kteří by v té době v evropském prostoru nejspíš nenašli co do velikosti sobě rovná plavidla. Lodi flotily poháněla především dlouhá vesla, u nichž se střídalo téměř patnáct stovek veslařů, přičemž na rozdíl od benátských galér obsluhovaných otroky se na palubách tureckých veslic plavili výhradně svobodní muži. Sultán se každopádně nechtěl spoléhat jen na námořní síly, pod jeho osobním velením proto po souši směrem na Peloponéský poloostrov postupovala mohutná turecká armáda v počtu asi 70 000 mužů. 

Benátčané se tureckého loďstva nezalekli a přichystali k útoku flotilu o síle asi 125 válečných plavidel. Na první pohled by se sice mohlo zdát, že osmanští útočníci měli značnou přesilu, ale lodě křesťanů byly robustnější, a tím pádem se na ně vešla početnější posádka. Tento systém dokonce představoval výhodu například během palby z luků, kuší a arkebuz na přibližující se nepřátele. 

Zatímco muslimské flotile velel zkušený admirál Kemal Reis (1451–1510), ta křesťanská se musela spokojit s méně schopným vůdcem Antoniem Grimanim (1434–1523). Příslušník bohaté benátské rodiny byl sice obratným diplomatem, ale zkušenostmi s námořní plavbou a velením válečnému loďstvu se pochlubit nemohl. Jeho nedostačující schopnosti dokázal částečně vykompenzovat druhý z velitelů Andrea Loredan (1455–1499). Oba muži se sice špatně snášeli a odmítali respektovat jeden druhého, nicméně Loredanovy válečné lodě posílily Grimaniho sestavu, takže počet bojeschopných plavidel se na benátské straně před očekávaným střetem vyšplhal na sto padesát. 

Plameny na hladině 

Sultánovo pozemní vojsko z velké části ovládlo Peloponéský poloostrov, jenž se tehdy nazýval Morea. Nedokázalo však dobýt klíčové pevnosti na západním pobřeží, které díky neutuchající podpoře ze strany benátského námořnictva suchozemské obléhání úspěšně přestály. Osmané se rozhodli vyřešit patovou situaci rozšířením blokády i na vodní cesty, ale k tomu potřebovali Benátčany porazit v námořní bitvě. Nepřátelské flotily se v Jónském moři poprvé přiblížily na dohled v srpnu 1499. Velitelé obou stran si uvědomovali sílu protivníka a netroufali si riskovat. Následovalo tedy několik dnů opatrného manévrování, kdy obě strany vyčkávaly na vhodnou chvíli k útoku. Vzhledem ke vzrůstající naději benátské strany, že jim na pomoc přispěchá francouzské loďstvo nebo posily vypravené papežem, to nakonec byli Osmané, kteří se rozhodli dále neotálet a během několika dní Benátčany zaskočili hned čtyřmi separátními útoky.

První, a zároveň největší ze střetů, označovaných souhrnně jako bitva u mysu Zonchio, proběhl 12. srpna. Konflikt, v jehož rámci obě strany poprvé v historii použily kanony na palubách lodí, se doslova a do písmene rozhořel naplno, když se jedna z tureckých galeon v průběhu zápolení vznítila. Dvě křesťanské galeasy následně ve snaze o zteč osmanské paluby manévrovaly tak blízko, že oheň přes plachtoví přeskočil i na ně. Velká benátská plavidla, již značně poničena řadou zásahů, postupně vzplanula a spolu s tureckou lodí klesla ke dnu. Přestože se část tonoucích námořníků podařilo posádkám dalších lodí vylovit, pohled na ztrátu dvou mohutných plavidel značně podlomil počáteční bojové nadšení křesťanských válečníků. 

Osmané naopak hbitě využívali své početní převahy a na lodě protivníků útočili hned z několika stran. Jejich strategie, ne nepodobná taktice vlčí smečky, se v konečném důsledku ukázala být vítěznou. 

Rány benátskému sebevědomí 

Po první benátské porážce následovaly ve dnech 20., 22. a 25. srpna ještě další tři námořní střety, všechny s nepříznivým výsledkem pro křesťanskou stranu. Nešlo o drtivé prohry, takže loďstvo si dokázalo udržet svou bojeschopnost a s posílením o francouzskou flotilu bylo Osmanům stále nebezpečným soupeřem. Přesto se obezřetný velitel Grimani rozhodl s námořnictvem stáhnout, za což ho po návratu do Benátek čekal pobyt v žaláři. 

Turecká strana využila ústupu oslabeného protivníka k pokusu ovládnout významnou pevnost a obchodní základnu Lepanto. Přístav s pevností se vzdal už 28. srpna, když obránci dostali po krátkém obléhání nabídku na ušetření jejich životů. Benátky tak utržily další ránu, neboť ztratily kontrolu nad klíčovým opěrným bodem. 

Srpnovými střety hlavní válečné akce roku 1499 skončily, přesto nelze tvrdit, že by v oblasti zavládl úplný klid – Turci i nadále podnikali bleskové útoky na osady pod benátskou kuratelou, čímž ekonomiku dóžecí republiky dále oslabovali. Sice své nájezdy soustřeďovali primárně na dalmatské pobřeží, ale některé jízdní oddíly pronikly až do okolí samotných Benátek. Na zimu se pak většina pozemního vojska stáhla do bezpečí vzdáleného tábora u někdejšího hlavního města osmanské říše Edirne, zatímco loďstvo se rozhodlo přečkat nehostinné měsíce v nedalekém Korintském zálivu. 

Bez pomoci souvěrců

Benátčané se Lepanta nehodlali vzdát tak snadno a jeho znovudobytí se následujícího roku stalo prvořadým válečným cílem. Optimistické předpoklady, že po vítězné odvetě budou Osmané ochotní uzavřít mír výhodný pro Benátky, však brzy vzaly za své. Turecké Portě totiž po nedávných úspěších nechyběla sebejistota, a tak její představitelé rozhodně neměli v úmyslu Benátkám dobytá území či získané bohatství vracet – naopak v domovských přístavech zahájili rozsáhlou výstavbu nových válečných plavidel. Republika sv. Marka se na další konfrontaci taktéž připravovala velmi intenzivně. Znásobila svou diplomatickou aktivitu, na kterou městská rada uvolnila většinu zlatého pokladu. 

Největší část z celkové sumy, činící více než sto tisíc dukátů, tehdy putovala do Uherského království, které vedlo s Osmanskou říší dlouhodobé územní spory. Tato skutečnost z Uher v benátských očích činila velmi slibného koaličního partnera, ale navzdory darům se uherský král Vladislav Jagellonský ( 1490 až 1516) držel spíše zpátky. Dobře si totiž uvědomoval, že v případě války s tureckou říší by jeho křehké soustátí muselo čelit útokům divokých tatarských nájezdníků. Důvěra v pomoc ze strany spojenců se Benátkám příliš nevyplatila – křesťanští monarchové se až na výjimky zmohli především na symbolickou podporu a některé městské státy jako Milán, Florencie či Neapol dokonce otevřeně podpořily válečné úsilí Vysoké Porty.

I ve druhém roce války velel osmanské pozemní armádě sultán Bájezíd II. osobně. Turecké jednotky od severu opět napochodovaly na Peloponéský poloostrov, na jehož západním pobřeží oblehly významnou pevnost Modon. S významným přispěním loďstva získali Osmané v srpnu 1500 přístav pod kontrolu, čímž se Benátky ocitly bez své nejsilnější základny v Jónském moři. Turci začali sklízet plody svého dosavadního snažení, když obsadili další benátské pevnosti včetně měst Koroni a Navarino, důležitých přístavů v jihozápadním cípu poloostrova. Republika sv. Marka tak byla z celého regionu prakticky vytlačena. 

Vleklá jednání 

Rok 1501 se nesl v poklidnějším duchu a obešel se bez významnějších válečných operací. Turecká flotila zůstala zakotvená u Bosporu a sultán, spokojený s dosaženými úspěchy, nehodlal více riskovat. Koneckonců již získal prakticky vše, co zamýšlel, a jeho pozornost se přesunula k jiným záležitostem – například k potenciální hrozbě války s Uherským královstvím. Ve vzduchu ovšem stále visela možnost spojené křesťanské invaze na území dnešního Řecka. I když lodě krále Ludvíka XII. ( 1498–1515) připluly až k Neapoli, k žádné kolektivní akci francouzské, španělské či portugalské flotily nakonec nedošlo. Napjatá situace sultána nicméně nutila vydržovat značné vojenské síly k případnému použití. Bojové akce se toho roku omezily především na turecké drancování Dalmácie a nájezdy až do okolí řeky Pád. 

Obě strany začaly pociťovat únavu z válčení, proto přišlo vhod zahájení mírových rozhovorů, které pokračovaly po dobu následujících dvou let. Vzhledem k neochotě Osmanů vydat Benátčanům zpět kteroukoliv z dříve získaných pozic však dialog opakovaně krachoval. I když se loďstva obou znepřátelených stran opět přesunula do Jónského moře, po většinu času se vyhýbala přímé konfrontaci. Až v srpnu 1502 zaznamenala benátská flotila, složená z celkem osmdesáti válečných lodí, úspěch v podobě ovládnutí ostrova Santa Maura (dnešní Lefkada) se stejnojmennou pevností. Rozlícený sultán chtěl nejprve přerušit veškerá probíhající mírová jednání, obměkčit se nechal až po přímluvě jednoho z velkovezírů. Diplomatický dialog pokračoval a Benátky tak mohly do Istanbulu vyslat svého zástupce Zaccariu de' Freschi (1456–1510). Sultán se mezitím snažil upevnit svou pozici skrz započatou diplomatickou ofenzivu, v jejímž rámci uzavřel předběžná mírová ujednání s uherským a polským králem. Pokoušel se tak oslabit alespoň některé z hrozeb, jimž by Osmanská říše v budoucnu mohla čelit. 

Ztráta měst i moří 

Po dvou letech intenzivních diplomatických styků, kdy osmanští i benátští vyslanci křižovali Balkánským poloostrovem a východním Středomořím, se zdálo, že je mírová dohoda na dohled. Benátčané se začali smiřovat s nepříjemnou realitou, ve které Osmanům přiznali územní zisky v oblasti Peloponésu i okolních řeckých ostrovů, a zároveň jim museli vrátit dobytou pevnost Santa Maura spolu s ostrovem Kefalonia. Pouze za splnění těchto podmínek totiž byl sultán ochotný uvažovat o propuštění křesťanských zajatců a opětovném navázání zpřetrhaných obchodních vazeb. Turecká strana předložila v prosinci 1502 návrh mírového plánu o 31 bodech, které se v benátském táboře staly předmětem usilovné diskuse. 

Křesťanské straně se tehdy velmi osvědčil vyslanec Andrea Gritti (1455–1538), v jehož osobnosti se snoubil diplomatický takt s odhodláním a výbornou znalostí tureckého jazyka i místních poměrů. Benátčan předtím řadu let v říši půlměsíce pobýval, navíc se při mírových jednáních mohl opřít o jednoho ze tří zdejších velkovezírů, který mu vyjádřil podporu. Trvalo dobrého půl roku, než byla dohoda definitivně uzavřena a v srpnu 1503 podepsána. Jejím základem sice zůstal původní sultánův návrh, ale Benátkám se přece jen podařilo vymoci si od Turků drobné ústupky. Verdikt v každém případě určil nového „pána“ Egejského a Jónského moře. Osmanská říše tehdy získala kontrolu nad významnými základnami včetně Lepanta, Modonu, Koroni nebo Drače na albánském pobřeží, benátská námořní velmoc naopak jejich ztrátou inkasovala těžký úder, ze kterého se již nikdy plně nezotavila. 

TIP: Uhry ve stínu půlměsíce: Jak se dařilo království pod správou Turků?

Představitelé republiky s nelibostí pozorovali, jak se jejich postavení ve východní části Středomoří trvale oslabuje a těžiště obchodu se přesouvá pod osmanskou kuratelu. Tento vývoj nicméně neměla na svědomí jen benátsko-turecká konfrontace, nepřímým viníkem byly i tehdy probíhající zámořské objevy. V jejich důsledku došlo k navázání nových obchodních tras směřujících k Orientu, kvůli kterým význam Benátek jako zásadního zprostředkovatele obchodu s Blízkým východem upadal.

Slunce je nejen zdrojem životodárných paprsků a zničujících slunečních erupcí, odehrává se na něm i celá řadu zvláštních jevů. Patří k nim i tzv. koronální déšť, který vlastně funguje podobně jako ten pozemský. Jen místo vody „kondenzuje“ ve sluneční koroně a silných magnetických polích chladné plazma, které pak padá zpátky na sluneční fotosféru. 

Na koronální déšť se nedávno detailně zaměřil tým odborníků, které vedl fyzik Patrick Antolin z britské Northumbrijské univerzity v Newcastlu a výsledky jejich bádání by se měly v příštích dnech objevit v odborném časopis Astronomy & Astrophysics. Při výzkumu byly neocenitelné především snímky evropské sondy Solar Orbiter (SolO), která krouží v těsné blízkosti Slunce.

Meteoritický déšť na Slunci

Díky snímkům mise SolO badatelé zjistili, že koronální déšť tvoří shluky plazmatu o velikosti až 250 kilometrů. Spíše než dešti se tak tento jev podobá pádu meteoroidu. Ukázalo se také, že když shluky plazmatu padají zpět na fotosféru Slunce, vznikají ve směru jejich letu horké skvrny, kde se díky stlačování plynů objevují teploty až kolem milionu °C. Tyto skvrny přetrvávají jen několik minut.

TIP: Astronomové prozkoumali magnetické pole sluneční korony

Když pozemskou atmosférou prolétají meteoroidy, obklopí je velký žár, v jehož důsledku meteoroidy přijdou o podstatnou část hmoty a někdy i hlučně explodují. Jak ale zjistil Antolin s kolegy, při koronálním dešti to probíhá jinak. „Atmosféra“ Slunce je totiž mnohem řidší než ta pozemská. Siločáry mohutných magnetických polí Slunce vytvářejí „tunely,“ jimiž se pak kusy plazmatu koronálního deště pohybují jako na gigantické autodráze. V důsledku toho se kusy plazmatu dostanou do fotosféry prakticky neporušené, aby tam nakonec explodovaly v intenzivním záblesku záření a horka.

Muž, který si vysloužil přezdívku nacistický James Bond, se narodil v roce 1911 v Kielu do středostavovské rodiny. Dospíval ve složitém politickém období – severoněmecký přístav s velkými loděnicemi tvrdě poznamenala porážka císařského Německa v první světové válce a ještě silněji pak hospodářská krize na přelomu 20. a 30. let. Mezi dělníky v docích se masově prosazovaly jak komunistické, tak i nacistické myšlenky. Když mladého Alfreda skupina „rudých“ vrstevníků zbila kvůli motocyklu od otce, na který si údajně z neznalosti připevnil hákový kříž, jeho cesta vedla definitivně do nacionálněsocialistického tábora.

V roce 1931 vstoupil do SS i NSDAP. V řadě nepokojů a potyček s odpůrci nacismus utržil nějaká zranění, zároveň se v nich ale také naučil rány sám rozdávat. Pro policejní orgány skomírající Výmarské republiky se stal známou postavou, ale nástup Adolfa Hitlera k moci mu otevřel nové obzory. Počátkem roku 1934 se tak Naujocks stal příslušníkem Bezpečnostní služby říšského vedoucího SS (Sicherheitsdienst des Reichsführers SS, zkráceně SD).

Vražda u Vltavy

V rámci nacistické zpravodajské organizace se osvědčil jako řidič a nejspíše se podílel i na některých vraždách během takzvané noci dlouhých nožů v červnu 1934, při které příslušníci SS na Hitlerův rozkaz zlikvidovali své politické konkurenty zejména z řad SA (Sturmabteilung, Úderné oddíly). Následně ho Heydrich pověřil úkolem v zahraničí. Špičkám NSDAP ležela v žaludku činnost jejich bývalých spolustraníků. Ti führerovi vyčítali, že zradil původní sociální a dělnické ideály nacistického hnutí. Po odchodu z NSDAP založili pod vedením politika Otty Straßera takzvanou Černou frontu (Schwarze Front), kterou vůdce po uchopení moci zakázal, a její příslušníky nechal pronásledovat na německém území i v exilu.

Důležitý úkryt našli lidé z této revoluční organizace i v tehdejším Československu. Na břehu Vltavy v hotelu Záhoří (dnes je toto místo pod hladinou slapské přehrady) začali provozovat ilegální vysílačku, která burcovala německou veřejnost k odporu proti totalitnímu režimu. Za její provoz odpovídal inženýr Rudolf Formis. Heydrich se ho proto rozhodl unést do Říše a k této misi vybral Naujockse a jeho kolegu Wernera Götsche. Nacistický James Bond přitom už dříve připravoval atentát na Ottu Straßera, který pobýval v Praze. K němu ale nakonec nedošlo.

Agent si do Československa přivezl kvůli větší nenápadnosti jako doprovod berlínskou učitelku gymnastiky Edith Käsbachovou, která o účelu cesty nic nevěděla. Jaké proto bylo její překvapení, když v povltavském hotelu po příjemném rozhovoru povedené trojice s Formisem došlo k potyčce, při které Naujocks inženýra zastřelil. Vysílačku ve zmatku nenašli a do Německa se tak vrátil s prázdnýma rukama. Liší se přitom intepretace toho, zda výsledek mise jeho nadřízeného uspokojil, či nikoliv.

Nejasná operace

Naujocks každopádně důvěru šéfa SD zatím neztratil. Počátkem března 1939 jej Heydrich pověřil, aby zajistil dodávky výbušnin slovenským separatistům. Špion přesídlil do Vídně a začal organizovat převoz nebezpečného zboží z Říše do Bratislavy. Tam měly exploze organizované SD posloužit jako záminka pro německou intervenci, přičemž výbuchy by se připsaly na vrub Čechům. Vývoj událostí ve dnech 14.–15. března 1939 ale ukázal, že odtržení Slovenska se obejde i bez teroristických akcí.

Nejslavnější akce pod agentovým velením se tak uskutečnila až 31. srpna 1939. Do rozhlasové stanice v tehdejším německém pohraničním městě Gleiwitz (dnešní polské Gliwice) vtrhlo komando vydávající se za příslušníky polské armády a odvysílalo ostré protiněmecké prohlášení. Jednalo se ale o skupinu, kterou na Heydrichův pokyn řídil právě Naujocks. Po válce se snažil o této akci mlžit, a to včetně výpovědí před spojeneckými orgány. Zůstává tak kolem ní řada nejasností, které využívají různí revizionisté německých dějin, často i z neonacistického prostředí.

Operaci ale podle všeho uskutečnilo zhruba šest mužů z SD, kteří pro zvýšení efektu využili i takzvaných konzerv. Jednalo se o mrtvá těla vězňů z koncentračního tábora Dachau, zanechaná na místě. Jedno z nich ale patřilo hornoslezskému farmáři Franciszkovi Honiokovi, kterého gestapo zatklo pro jeho propolské postoje den předtím. Akce v Gliwicích patřila k širšímu spektru sabotáží a operací pod falešnou vlajkou na polsko-německém pomezí, jež se staly záminkou pro zahájení války proti zemi piastovského orla.

Zvraty ve válečné vřavě

Po vypuknutí konfliktu se Naujocks podílel jako velitel komanda na úspěšné operaci Sicherheitsdienstu, která vešla do dějin coby incident ve Venlo. Nedlouho poté agent zpracoval do precizní podoby nápad některých dalších nacistů, jak poškodit ekonomiku tehdejšího hlavního nepřítele, tedy Velké Británie. Navrhl masově padělat librové bankovky a zaplavit jimi nepřátelský finanční trh. Tím chtěl způsobit inflaci a následný rozvrat hospodářství. Heydrich svolil a pod špionovým velením začala operace Andreas. Šlo ale jen o omezený podnik, který představoval předzvěst pro mnohem větší akce pod krycím jménem Bernhard (viz Padělatelé v říšském zájmu). Na něm se ale již Naujocks zřejmě nepodílel.

Kvůli vlastním finančním machinacím spojeným s operací SD při arizaci filmového průmyslu v Holandsku upadl špion u Heydricha dočasně v nemilost a z Bezpečnostní služby jej koncem roku 1940 (některé zdroje uvádějí rok 1941) vyloučili. Nějaký čas pak strávil ve vazbě, aby následně obdržel povolávací rozkaz k Waffen-SS. Tam se jako řadový voják zúčastnil v řadách Leib­standarte SS Adolf Hitler první fáze německého tažení do Sovětského svazu. V roce 1942 jej ale kvůli vážnému zranění uznali neschopným služby na frontě a vrátil se ke starým kamarádům z SD, i když je sporné, zda se stal oficiálním příslušníkem organizace.

V Belgii pod krycí legendou boje s bujícím černým trhem pomáhal spřádat intriky proti tamějšímu německému veliteli vojenské správy generálu Alexanderovi von Falkenhausenovi, který se stal konkurentem mocenských plánů SS. Agentovy aktivity ale pokrývaly i další oblasti nacisty okupovaného starého kontinentu včetně území bývalé Jugoslávie nebo třeba Dánska. Tam se lidé z SD rozhodli likvidovat protinacistický odboj pomocí bomb a střelby. Tento takzvaný protiteror páchali jak tamní kolaboranti, tak i němečtí špioni včetně Naujockse, který od konce roku 1943 do září 1944 velel speciálnímu oddílu zvanému skupina Peter, určenému právě k této činnosti.

Dne 19. října 1944 došlo ke zdánlivě nečekanému zvratu. Agent přešel frontu a vzdal se Američanům. Nejprve se vydával za rakouského protihitlerovského odbojáře, následně ale odhalil svoji pravou identitu. Podle dostupných zdrojů ho vyslali nadřízení z SD testovat připravenost Spojenců k jednání, nelze ale vyloučit ani další postranní úmysly. Američtí i britští zpravodajci jej podrobili dlouhým výslechům a za pomoci britské MI5 s ním 5. března 1945 v Londýně mluvili i příslušníci československého vojenského zpravodajství.

Směšný trest

Naujockse po válce předvolali jako svědka k Norimberskému tribunálu, nicméně za svou špionážní činnost se sám ocitl v hledáčku policejních a justičních orgánů několika států. V Dánsku jej v roce 1949 nejprve prvoinstanční soud odsoudil na 15 let vězení, odvolací tribunál mu ale trest z ne zcela pochopitelných důvodů snížil na pět let a už v roce 1950 se bývalý agent třetí říše ocitl na svobodě. Od roku 1952 žil v Hamburku a přiživoval vlastní legendu. Zřejmě neoprávněně se hlásil k údajnému podílu na takzvané Tuchačevského aféře z roku 1937, kdy měli agenti SD podstrčit Stalinovi dokumenty o údajné zradě jeho předního maršála, což vedlo k rozsáhlým čistkám v Rudé armádě.

Nejasné jsou také jeho vazby na záchrannou síť pro nacistické zločince známou pod zkratkou ODESSA (Organizace bývalých příslušníků SS). Německé úřady proti Naujockovi zahájily několik vyšetřování, žádné z nich ale nedotáhly do konce. Rovněž krajský soud v Praze 17. prosince 1965 obnovil trestní řízení ve věci vraždy Rudolfa Formise z roku 1935. Před žádným pozemským soudem ale již nacista nestanul. Dne 4. dubna 1966 zemřel na infarkt. I jeho smrt, stejně jako řadu jiných událostí s ním spjatých, provázejí různé nejasnosti a konspirační teorie.

Snaha sestrojit perpetuum mobile čili stroj, který bude fungovat bez spotřeby energie, patřila od pradávna ke snům mnohých vynálezců. Nebylo tedy divu, že když Charles Redheffer představil ve Filadelfii roku 1812 svůj prototyp zařízení, které nepotřebuje žádný pohon, vyvolal vynález doslova senzaci. Každý chtěl vidět zázrak moderní mechaniky a Redheffer neváhal za návštěvu své výstavy inkasovat nemalé částky. Ale právě touha po penězích se mu nakonec stala osudnou.

Chtěl sestrojit stroj ještě větší, na němž by vydělal ještě víc, a neváhal tak zažádat město o finanční podporu. Jenže radní nebyli hloupí a v roce 1813 přišlo stroj prověřit osm komisařů. K samotnému vynálezu se nedostali, neboť jej Redheffer střežil za zamřížovanými okny. Pouhé zhlédnutí stroje na jedné z výstav jim však potvrdilo domněnku, že se jedná o podvrh a bylo jen otázkou času, kdy se jim to podaří dokázat.

Odhalen vynálezcem parníku

Redheffer cítil, že se nad ním začínají stahovat mračna a raději utekl do New Yorku, kde byl dosud neznámý. I zde začal svůj zázrak vystavovat. Jednoho dne se ale na stroj přišel podívat inženýr mechaniky Robert Fulton, slavný vynálezce parníku – a podvod odhalil. Když Fulton odstranil ze stroje boční dřevěné díly, objevil se dlouhý drát, vedoucí přes zeď do další podkrovní místnosti. Tam se lidem naskytl tragikomický pohled: překvapený stařík, kterého Redheffer najal, jednou rukou točil klikou a poháněl tak celý stroj, zatímco v druhé ruce držel chleba, který zrovna jedl. Rozzlobení diváci stroj zničili a Redheffer opět prchl z města.

I když měl vynálezce z ostudy kabát, s vývojem perpeta mobile pokračoval nadále. Svůj další prototyp, který dokončil roku 1816, však již veřejnosti představit odmítl. Jisté je, že v červenci roku 1820 na americkém patentovém úřadu získal patent pro zařízení registrované pod tajemným názvem „stroj pro získání energie“. Zda se skutečně jednalo o perpetuum mobile, se však bohužel již nikdy nedozvíme. Společně s dalšími údaji shořel i ten Redhefferův při rozsáhlém požáru, jenž patentový úřad zachvátil v roce 1836.

Jestli bude lidstvo vůbec někdy připraveno pátrat po životě na jiných tělesech Sluneční soustavy, je nepochybně dobré vědět, kde se po něm poohlédnout. Vědci proto sestavili seznam míst, která se jeví nejnadějněji. Vedle Marsu a ledového Pluta se nadějně jeví i měsíce Jupitera.

Europa: Šance nejen v oceánu

Pod ledovou kůrou Jupiterova měsíce Europa se nachází kapalný vodní oceán. Důkazy poskytl Hubbleův dalekohled, když vyfotografoval výtrysky páry stoupající do výšky až 200 km nad povrch v oblasti jižního pólu. Slapové síly a tření v důsledku gravitačních interakcí s plynným obrem generují podle vědců dostatek tepla k udržení kapalného prostředí. Jak vysvětluje Geoffrey Yoder z NASA, „oceán na Europě se považuje za jedno z nejnadějnějších míst ve Sluneční soustavě, které může tvořit potenciální útočiště života“.

Rozsáhlý globální rezervoár obsahuje v porovnání s pozemskými oceány víc než dvojnásobek vody. Není tedy divu, že popsané vzácné podmínky dělají z Europy jeden z cílů s nejvyšší prioritou při pátrání po živých formách mimo naši planetu. Problém však představuje ledová krusta, která může být až desítky kilometrů silná. Podle nové studie přesto není sama o sobě zcela pasivní a nezajímavá: Mohlo by se jednat o dynamickou strukturu s podmínkami vhodnými pro život.

Kapsy ve skořápce

Na povrchu Europy se totiž vyskytuje množství útvarů v podobě „dvojitých hřebenů“ s rýhou uprostřed. Jejich vznik dlouho obestíralo tajemství, nedávno se však vědci posunuli o kus dál: Téměř stejné struktury se podařilo objevit v Grónsku. Odborníci je detailně prozkoumali pomocí radaru pronikajícího skrz led, a jelikož se nacházely v různé fázi vývoje, dokázali popsat i jejich vznik.

Ukázalo se, že se pod povrchem zmíněných útvarů možná skrývají vodní „kapsy“. Mělká kapalná voda se tedy může vyskytovat také ve skořápce ledu, jenž Europu obaluje a formuje její zvláštní geografii. Mezi podpovrchovým oceánem, uvedenými kapsami a ledovým povrchem pak může probíhat výměna chemických prvků, což zvyšuje šanci detekovat život právě na uvedeném měsíci. Více se však dozvíme, až Europu z její oběžné dráhy prozkoumá sonda vybavená radarem a získané snímky vědci porovnají s radarovými daty z Grónska. Tyto nové a zásadní informace o souputníkovi Jupitera by měl přinést chystaný automat Europa Clipper, s plánovaným startem v roce 2024.

Ganymed: Samá voda

Největší měsíc Jupitera představuje Ganymed: S průměrem 5 268 km je o 8 % rozměrnější než Merkur, ale má jen polovinu jeho hmotnosti. Takto nízká hustota napovídá, že ohromujících 69 % celkového objemu souputníka může tvořit kapalná voda.

Sonda Galileo v 90. letech zjistila, že má Ganymed vlastní magnetické pole, takže musí obsahovat i tekuté kovové jádro. Jeho teplo pak postačuje k roztavení ledu a k vytvoření podpovrchového oceánu, který může být až 100 km hluboký. Další modely naznačují existenci několika samostatných vrstev zmíněného rezervoáru, oddělených tenkými plochami ledu v koncentrickém uspořádání, podobně jako cibule.

Rozkmitané důkazy

Oceán spočívá hluboko v nitru tělesa, tudíž na Ganymedu nemůžeme spatřit gejzíry vody tryskající na povrch. Máme však k dispozici jiná pozorování, která poskytují přímé důkazy existence vodního bohatství. Například pomocí Hubbleova dalekohledu sledovali vědci zvláštní chování polárních září nad měsícem, jež nasvědčuje, že magnetické pole v daném prostoru tlumí vodivá slaná masa.

Poměrně silné magnetické pole Ganymedu je totiž navíc ovlivněno svým ještě silnějším protějškem u blízké obří planety. Když v magnetosféře Jupitera dochází ke změnám, mění se rovněž poloha auror na jeho souputníkovi: Posouvají se vůči rovníku a jedná se o specifické kmitání v severojižním směru. Na základě sledování pohybu dvou pásů polárních září dokázali vědci určit, kolik slané vody se pod ledovou kůrou Ganymedu nachází. Kdyby totiž uvnitř měsíce neexistoval slaný, a tudíž i elektricky vodivý oceán, projevovalo by se příslušné kmitání mnohem výrazněji.

Kallisto: Podmínky nejisté

Druhý největší satelit Jupitera s průměrem 4 821 km představuje Kallisto. Má téměř stejné rozměry jako Merkur, ale jen třetinu jeho hmotnosti. Přibližně z 50 % ho tedy tvoří voda. Povrch měsíce je posetý krátery, bez zlomů či hladkých plání, a podle všeho se jedná o geologicky mrtvé těleso.

Měření gravitace uskutečněná sondou Galileo odhalila, že se souputník nečlení na kamenné jádro a vodní či ledový plášť. Znamená to, že se led během jeho formování nikdy zcela neroztavil. Přesto víme, že se nepříliš hluboko pod povrchem Kallisto ukrývá kapalný oceán. Zjištěné interakce měsíce s magnetickým polem Jupitera ukazují, že musí mít elektricky vodivé prostředí o síle téměř 10 km.

Nemrznoucí směs

Kallisto krouží od své planety příliš daleko, a nedostává tak dostatek tepla ze slapového ohřevu. Aby zůstal tamní rezervoár kapalný, musí kromě vody obsahovat ještě nějakou „nemrznoucí směs“, například 5 % čpavku. V takovém případě by v něm ovšem nepanovaly zrovna příznivé podmínky pro život. Kapalná voda navíc zřejmě spočívá mezi dvěma vrstvami ledu, takže tam neprobíhá přísun minerálů a živin. Přesto vědci zcela neztrácejí naději.

Dokončení: Kde hledat ve vesmíru život? Saturnovy měsíce Enceladus a Titan (vychází v neděli 16. července)

Představa o možné přeměně jednoho druhu hmoty v jiný, zejména obyčejných kovů v kovy drahé (stříbro, zlato) se zrodila již ve starověku. Vycházela zejména z pozorování současného výskytu různých kovů v rudných ložiscích, kde například stříbrné rudy doprovází i rudy olova. Odtud byl již krůček k představě, že kovy zrají v zemi, podobně jako rostliny. A tedy že působením času vznikají odolnější a vzácnější kovy, jako je stříbro nebo zlato. Významným impulzem pro myšlenku urychlení tohoto procesu „zrání“ byla zkušenost, že předměty z méně ušlechtilých kovů lze různými chemickými reakcemi „obarvit“ a dát jim vzhled kovů drahých. 

Kámen mudrců 

K provedení umělé přeměny kovů – transmutaci (z latinského transmutare, přeměňovat) byl potřeba transmutační prostředek, nazývaný nejčastěji lapis philosophorum, kámen mudrců či filosofů. Podle většiny autorů měl mít podobu prášku různé barvy, obvykle červené. Odtud také název elixír, vzniklý z řeckého slova ξηρίον (xerion) ve významu prášek. Při překladu do arabštiny bylo slovo nevhodně přepsáno jako ksr, doplněno arabským členem al− a vložením písmene −i− pro lepší čtení. A při následném překladu do latiny vzniklo slovo elixir. Jiným pojmenování transmutačního prostředku byla tinktura, termín odvozený od latinského slovesa tingere (barvit).

Vykonání celého procesu obvykle spočívalo v zahřívání velkého množství neušlechtilého kovu (rtuti, olova, mědi, cínu) s malým množstvím kamene mudrců, operace byla nazývána proiectio (uvržení, promítnutí) nebo tingace (obarvení). Často se mělo jednat o dlouhý, časově náročný proces. Samotný kámen mudrců pak měl mít i řadu dalších účinků, zejména při léčbě nemocí. 

Auri sacra fames, prokletá chtivost po zlatě na straně jedné, a obtížná – a jak dnes víme nemožná – cesta k získání kamene filozofů na straně druhé, vedla i k rozvoji podvodů a předvádění „úspěšných“ transmutací. Takoví manipulátoři byli zváni „zlatodějové“, nebo ve staré češtině „pokladači“. Na druhé straně je třeba podotknout, že za úspěšnou transmutaci byla často považována i jen povrchová změna barvy předmětu na barvu zlata. Pradávnou touhu alchymistů po transmutaci kovů se podařilo splnit až s rozvojem nukleární chemie v průběhu 20. století. Ale náklady na výrobu zlata touto cestou nesmírně převyšují cenu takto získaného kovu. 

Praha Mekka alchymistů 

Čechy a Praha hrály v otázkách alchymie, transmutace a hledání filozofického kamene po staletí významnou roli. Kromě působení vlastních alchymických laboratoří zaznamenává historie řadu případů, kdy byla v našem hlavním městě transmutace veřejně demonstrována. Zprávy o transmutacích provedených za vlády Přemyslovců a Lucemburků jsou dosti nespolehlivé. Naopak největší množství transmutací je zaznamenáno z doby vlády Rudolfa II. (v Čechách 1575−1611), který od roku 1583 trvale sídlil v Praze. 

Mezi alchymisty, kteří císaři předváděli své pokusy o přeměnu neušlechtilých kovů ve zlato či stříbro, najdeme například Edvarda Kellyho či již tehdy usvědčené podvodníky Filipa Günstenhofera nebo Jana Mühllera. Nejproslulejším alchymistou té doby v Praze byl Polák Michal Sendivoj ze Skorska (1566−1636), který ohromil svými transmutacemi provedenými roku 1604 Rudolfa II. natolik, že nechal do stěny místnosti, kde se pokus uskutečnil zasadit oslavný nápis „Faciat hoc quispiam alius, quod fecit Sendivogius Polonus!“ (Vykonej někdo jiný, co vykonal Polák Sendivoj!). 

I další Habsburkové, třebaže trvale sídlící ve Vídni, se do Prahy občas vraceli. Tak 15. ledna 1648 císař a král Ferdinand III. ( 1637−1657) vlastnoručně provedl na Pražském Hradě transmutaci 3 liber (asi 1260 g) rtuti na zlato pomocí jednoho gránu (asi 75 mg) transmutačního prášku, který mu dal alchymista Johann Konrad Richthausen (1604−1663). Výsledkem bylo údajně 2,5 liber (asi 1050 g) zlata. Z kovu byla vyražena pamětní medaile, která se ale dochovala jen na vyobrazeních. Zájem o alchymii projevovala samozřejmě i vysoká šlechta. Tak v roce 1664 vznikla z domněle alchymicky připraveného zlata medaile pro hraběte Humprechta Jana Černína z Chudenic (1628−1682). Zlato, označené na medaili „aurum chimicum“ (chemické zlato) pro hraběte vyrobil dnes neznámý alchymista Matheus M. Bohemus. 

V roce 1680 přicestoval od Prahy falešný baron Heinrich Wagnereck a předvedl veřejnou transmutaci sedmi lotů (asi 115 g) cínu ve zlato. Podle jedné z dobových zpráv to: „dosvědčí celá Praha, mnoho moudrých a významných lidí, kterým bez ostychu umožnil takové věci vidět.“ Konečně v roce 1726 se Prahou mihnul francouzský zlatník Albert Aluys a předvedl přeměnu železného hřebíku ve stříbrný. Jednalo se o typicky podvodný proces, kdy ponořením železa do roztoku stříbrné soli se na železu vyloučila tenká vrstva stříbra. 

Spor o možnost transmutace 

Za poslední pražskou transmutaci můžeme označit událost, která se odehrála na podzim roku 1728, a o níž se nám dochovala i dobová, velmi podrobná zpráva. Víme tedy, že podnětem k ní byl učený spor mezi jezuitou paterem Casparem Pfliegerem (1665–1730), příslušníkem staroměstské jezuitské koleje v Klementinu, a nejvyšším zemským sudím hrabětem Josefem Františkem z Vrbna (1675–1755) o možnostech transmutace. Hrabě se o alchymii velmi zajímal a už v roce 1716 se ve Vídni účastnil údajně úspěšného pokusu, při němž bylo několik měděných mincí transmutováno na stříbro. Mince patřily k oblíbeným vstupním materiálům pro podobné pokusy, protože vyražený reliéf ztěžoval možnou podvodnou manipulaci. Transmutace kovů na stříbro byla považována za předstupeň transmutace na zlato, kdy použitý kámen mudrců byl ještě „nedokonalý“. Proto se označoval i jako tinctura lunaris, měsíční tinktura, neboť stříbro se v alchymické symbolice spojovalo s Měsícem–Lunou. 

Hrabě z Vrbna ale nebyl autorem, ale jen majitelem této tinktury, kterou ve Vídni obdržel od nejmenovaného přítele, pravého alchymisty, což je až archetypální okolnost známá z řady jiných případů. Na zmíněnou transmutaci vídeňskou navázala o dvanáct let později transmutace pražská, opět spojená s hrabětem z Vrbna, který mezitím přesídlil do Prahy. Příležitostí k jejímu uskutečnění se konala slavnostní hostina, kterou v pondělí 6. září 1728 uspořádal pro profesory lékařské fakulty pražské univerzity právě promovaný Jan Antonín Scrinci. Místem, kde k ní došlo, byl Vrbnovský palác na Loretánském náměstí na Hradčanech, protože hostinu platil mecenáš promovaného, jímž by právě hrabě z Vrbna. 

Zmíněný pater Pflieger hraběte nedlouho před tím žádal, aby finančně přispěl na vědecké potřeby jezuitského řádu. Zároveň byl velmi skeptický v otázkách možné transmutace. Když ho hrabě odbyl nehodnotným saským tolarem, pater Pflieger mu minci vrátil s ironickou prosbou o její přeměnu na minci stříbrnou. Hrabě souhlasil. Nejprve bylo u zlatníka zkouškou na prubířském kameni potvrzeno, že zmíněná mince opravdu není vyrobena ze stříbra. Následně pater Pflieger nechal pro ztížení úkolu na minci vyrazit monogram IHS, což bylo charakteristické opatření pro zamezení podvodné manipulace. 

Poslední pražská transmutace 

Právě shromáždění vysoké šlechty a učenců pražské univerzity bylo vítanou záminkou pro veřejné předvedení transmutace. Došlo k němu 6. září 1728 kdy hrabě ve svém paláci pořádal slavností hostinu ke slavnostní doktorské promoci Jana Antonína Scrinciho (1697−1773), který se jen o 11 let později stal prvním profesorem chemie na Univerzitě Karlově. Podle pokynů hraběte z Vrbna ji provedl profesor lékařské fakulty Johann Jakob Geelhausen (1692–1738). Mince byla rozžhavena na dřevném uhlí, a pak na ni bylo působeno výše zmíněnou lunární tinkturou. Použité množství tinktury odhadl zkušený Geelhausen na pouhé 2 mg. Geelhausen přitom pozoroval, že „tinktura se na minci roztavila jako vosk, tvořila víry, a to víření se šířilo od středu mince stále kruhově až k okraji. A když jsem viděl, že se to kruhové víření konečně rozšířilo po celé minci, vyňal jsem minci z řeřavého uhlí, a vhodil ji do studené vody, vytáhl a hned hodil na zem. Zazvonila při tom hlubším zvukem, než před tím, z čehož samotného se okolo stojící ujistili, že je to stříbro.“ 

Zjišťování ryzosti mincí podle zvuku, který vydala při pádu na zem, byla v minulosti oblíbená, i když nespolehlivá metoda. Zvuk je samozřejmě spojen s hustotou objektu a mince z různých kovů tedy různě zvoní. Bohužel nebyla „transmutovaná“ mince jinak zkoumána, účastníci se tedy spokojili s pouhým pozorováním. 

Snaha dnes vysvětlit chemickou podstatu této poslední pražské transmutace naráží na nedostatek údajů. Metody povrchové úpravy neušlechtilých kovů na slitiny stříbrné barvy jsou samozřejmě známy již z nejstarších dochovaných alchymických spisů. Zmíněnou lunární tinkturou mohla být nějaká sloučenina stříbra, nejspíše síran stříbrný, případně uhličitan či octan stříbrný. Po nanesení na rozžhavený kov dochází k tepelnému rozkladu této sloučeniny (ono víření, které popisuje Geelhausen) a vzniku tenké vrstvy stříbra. Ta by se ale vytvořila jen na té straně mince, kde bylo působeno lunární tinkturou. 

TIP: Pražská alchymistická akademie aneb Jak podvést císaře

Pražská transmutace z roku 1728 je tak především pozoruhodná ze symbolického hlediska, neboť se uskutečnila u příležitosti promoce budoucího prvního profesora vyučujícího chemii na naší nejstarší univerzitě. Zároveň stimulovala diskuzi na stránkách právě vznikajícího vědeckého tisku, neboť Geelhausenova podrobná zpráva o ní se objevila v časopise Commercium litterarium ad rei medicae et scientiae naturalis incrementum institutum (Literární fórum zřízené pro rozvoj lékařství a přírodních věd), který vycházel v Norimberku. Konečně ukazuje, že alchymie byla pro dobové elity zajímavou činností, která sloužila jak k ukojení vědeckého zájmu o přírodu, tak jako vítaná festivita pro ukrácení volného času.

Loni, tedy v roce 2021, tým podmořských archeologů mexického Národního institutu pro archeologii a historii (INAH) objevil při záchranném průzkumu v jedné cenote, zatopeném krasovém závrtu na Yucatánu, potopenou mayskou kánoi. Následný výzkum prozradil, že kánoi, která se nachází v hloubce asi 4,6 metrů, obklopuje množství kostí.

Ukázalo se, že tam je asi 38 různých kosterních pozůstatků, včetně lidských nártních kostí, zřejmě ženských, kostí psů, krocanů a pak pozůstatky pásovců, které archeology okamžitě zaujaly. Právě přítomnost pozůstatků pásovců společně s lidskými je přivedla k přesvědčení, že potopená kánoe není žádná nehoda, ale rituální oběť.

Zatopená brána do podsvětí

Mayové věřili, že cenotes, tedy přízračné a přinejmenším z části zatopené jeskyně, představují vstupy do podzemní říše temnot Xibalbá. Pásovec je zase zosobněním mayského podsvětního božstva, známého jako „L“ (anglicky God L). Archeologové se přitom domnívají, že schopnost pásovců plavat a potápět se mohla vést k představě Mayů, že mají něco společného s podsvětím.

TIP: Podzemí mexického poloostrova Yucatán skrývá metanový svět

Rituální využití kánoe podle vědců dokládá i její konstrukce, která je příliš neohrabaná pro praktické využití na moři, kde by taková loď musela čelit rychlým proudům. Jako zajímavý problém se ukázalo určování stáří této kánoe. Původní odhad byl 830-950 našeho letopočtu, což by odpovídalo závěru klasického období mayské civilizace.

Pozdější radiokarbonové datování ale ukázalo mnohem mladší věk, zhruba 16. století. V takovém případě by to znamenalo, že Mayové praktikovali rituály v bráně do podsvětí i v době devastujícího kontaktu se Španěly. Odborníci ale varují, že přítomné mikroplasty mohly datování zkreslit. Skutečné stáří kánoe by mohly osvětlit nové vzorky dřeva a kostí z dalších plánovaných ponorů.