Byl to výbuch, který do atmosféry vyvrhl pyroklasty o objemu 150 kilometrů krychlových. Popílek spadu se po téhle ohromné erupci v regionech blízko vulkánu ukládal v mnohametrových vrstvách ještě dlouhé týdny. A v několikacentimetrových nánosech byl patrný až 1 300 kilometrů daleko od jícnu. Probuzení indonéského stratovulkánu Tambora zkrátka nešlo přehlédnout. Ani přeslechnout. 

Erupci mohli zaslechnout do vzdálenosti 2 700 kilometrů. Díky tomu také víme, že celé to ničivé divadlo na Tamboře začalo 5. dubna 1815 sérií erupcí a mohutně vygradovalo o pět dní později. V rámci novodobých dějin jde o největší zaznamenanou erupci a my ji máme dobře přišpendlenou k datu v kalendáři. To je ovšem spíše výjimka a informační luxus, který si současní vulkanologové a historici většinou dopřát nemohou.

Problém s přesností

O dataci dalších mohutných erupcí sopek – a že jich za předešlá staletí bylo – totiž víme jen velmi málo. S velkým štěstím je ještě dokážeme přiřadit k nějakému konkrétnímu roku. Zpravidla proto, že po těch největších erupcích sopek obvykle následoval tzv. rok bez léta. Oblaka sopečného prachu vyvržená do stratosféry se totiž postarala o odraz části dopadajícího slunečního záření. Průměrná teplota na povrchu Země pak poklesla až o 1 °C a sezona po erupci tak dokázala vyvolat na opačném konci světa chladné a deštivě-blátivé období – a také neúrodu, hladomor, nepokoje. 

Zrovna takové neexistující léto proběhlo po Tamboře v roce 1816. Pořádnou neplechu na globálním klimatu udělala v roce 1600 i peruánská Huaynaputina. V roce 1281 svět platil nečekanou zimou za erupci vulkánu Samalas a další takové léto bez léta se odehrálo rok po erupci Rinjani, tedy v roce 1258. U stratovulkánů, které nelze přeslechnout ani přehlédnout, to relativně jde. Ale s přesnými daty jsme na štíru u menších sopek, u nichž erupce trefíme s přesností na zaokrouhlené dekády.

Mnišský kalendář

Jestli ale k těm dalším mimořádným erupcím došlo v úterý nebo pátek, v lednu nebo červenci? To se zatím jevilo být vcelku nezjistitelné. Ze záznamu půdních sond anebo z odebraných ledovcových jader, odkud se dá vykoukat tenoučká vrstva sopečných usazenin, či z letokruhů na chlad reagujících stromů se nic moc víc než hrubý letopočet vyčíst nedá.

Zajímavé zpřesňující vodítko, které by mohlo ono konkrétní datum přiblížit a dostat do kalendáře i trochu menší sopky, které bouřily v 12. a 13. století, teď ale objevil mezinárodní tým vědců vedený experty Ženevské univerzity. Tedy, nebyla to ani tak jejich, jako zásluha středověkých mnichů. Tito kronikáři a dějepisci středověku, ať už žili v Evropě, či v Asii, totiž při pozorování noční oblohy nevědomky a přesto velmi přesně zaznamenali některé z největších sopečných erupcí v historii.

Temná strana

Jak už to tak s velkými objevy bývá, inspirace k nim se ubírá klikatými cestičkami. V tomto vulkanickém případě nese lví podíl na vyřešení historické hádanky Sébastien Guillet z Ústavu environmentálních věd při Ženevské univerzitě. Když poslouchal album Dark Side of the Moon od Pink Floydů, myšlenky se mu zaběhly k úvaze, jak často vlastně dochází k zatměním Měsíce. A kdy jsou asi nejvýraznější. A teorie byla na světě: nejtemnější zatmění Měsíce se odehrála přibližně rok po velkých sopečných erupcích. 

„A protože známe přesné dny zatmění – dokážeme je vyčíst a vypočítat z lunárního kalendáře – otevírá se nám možnost využít historických pozorování zatmění Měsíce k zúžení doby, kdy muselo k erupcím dojít,“ vysvětluje Guillet. Dalších pět let pak tuto teorii testoval v praxi spolu s kolegy glaciology, oceánografy, vulkanology a především historiky. Ti prozkoumali stovky letopisů a kronik z celé Evropy a Blízkého východu, v nichž hledali zmínky o částečných a úplných zatměních Měsíce.

Zatmění?

K zatmění Měsíce dochází, když měsíční kotouč zastíní planeta Země. Nastává při úplňku, pokud se Slunce, Země a Měsíc ocitnou v jedné přímce. V průměru se tak děje dvakrát až třikrát za rok – maximálně pětkrát, když započítáme i polostín. Úplná zatmění samozřejmě přicházejí vzácněji. A ani většina úplných zatmění Měsíce není „úplných“. Měsíc nezmizí, ale obvykle zůstává viditelný jako obrys, načervenalá koule.

Ale po nějaké té velmi rozsáhlé erupci může být v planetární stratosféře přítomno tolik sopečného prachu, že při úplném zatmění zmizí Měsíc úplně, dočista a zcela. Což samozřejmě vyvolá rozruch, obavy a strach u všech, kteří se občas podívají na noční oblohu. „Ani starý lid nepamatoval, že by poloha měsíčního kotouče nebyla vidět, jako tenkrát. Prostě jako by celá během zatmění zmizela…“ poznačil si například japonský písař Fudžiwara no Teika do svých záznamů.

A protože to bylo 2. prosince 1229, už se dalo víc než spekulovat o tom, k erupci jaké sopky by se dala taková mimořádná událost přiřadit. Ve stratosféře totiž sopečný popílek zůstával tři až dvacet měsíců po erupci – záleželo na její síle. A to pomohlo vytvořit přesnější časovou osu pro vulkanology. Kronikáři ve středověké Evropě si počínali stejně jako onen japonský písař – a kromě úrody či neúrody, hrdinných i zavrženíhodných činů králů, válek a katastrof zaznamenávali i nebeské úkazy.

Konec světa

Zvlášť užiteční se pro výzkumníky stali mniši z klášterů. Ze šedesáti čtyř zatmění, k nimž došlo v Evropě v letech 1100 až 1300, mniši věrně zdokumentovali 51 případů. A v pěti z těchto případů také zaznamenali, že Měsíc se jevil výjimečně tmavý až neviditelný. Sébastien Guillet se přitom s kolegy nesoustředil jen na Evropu – zmínky o sto devatenácti zatměních Měsíce objevili ve čtyřech stovkách kronik z celého světa.

Hned sedmatřicet z nich pak popisovalo i odchylné zabarvení měsíčního kotouče. I to přineslo užitečné vodítko: načervenalé zabarvení Měsíce vypovídalo o erupcích, které vnesly aerosoly do atmosférických vrstev pod stratosférou. A byť se regionálně projevovaly nepochybně ničivě, měly relativně malý vliv na globální klima.

TIP: Smrtonosné živly: Které katastrofy patří mezi nejničivější v dějinách lidstva?

Pětileté bádání týmu Ženevské univerzity pak výrazně upřesnilo datace erupcí patnácti sopek. A potvrdilo, že 12. a 13. století patřilo k jednomu  z vulkanicky nejaktivnějších období v lidské historii. Je také zjevné, že společný efekt středověkých erupcí se nejspíš promítl do planetárního klimatu v podobě malé doby ledové. 

Budovy moderních měst jsou jako skály z betonu a oceli. Mimo jiné se to projevuje tím, že mohou účinně vést teplo do a z městského podloží. Podzemí měst jsou dnes provrtané nesčetnými tunely a šachtami všech možných velikostí, což také vede ke značnému ohřívání podzemních oblastí. Postupující globální oteplování tento problém samozřejmě ještě zhoršuje.

Alessandro Rotta Loria z americké Severozápadní univerzity a jeho kolegové prostudovali podzemí amerického Chicaga. V průběhu tří let vědci sbírali data ze 150 bezdrátových teplotních senzorů a zpracovali je pomocí počítačového modelování. Výsledky jejich výzkumu zveřejnil vědecký časopis Communications Engineering.

Oteplování pod Chicagem

Ukázalo se, že v podzemí hustě zastavěné čtvrti s mrakodrapy Chicago Loop jsou teploty v podzemí asi o 10 °C vyšší, než v podzemí nedalekého městského parku. Ještě výraznější to bylo v případě vzduchu v podzemních prostorách. Pod hustou zástavbou byl vzduch až o 25 °C teplejší.

„Lidmi vytvořené podzemní prostory, jako sklepy, podzemní garáže nebo tunely, nepřetržitě vyzařují teplo,“ uvádí geomechanik a stavební inženýr Rotta Loria. „Ve městech jako takových obecně panují vyšší teploty než v jejich okolí. Běžně používané konstrukční materiály ve městech pohlcují teplo a pak ho opět vyzařují do okolí. To víme už desítky let. Teď zkoumáme teplotu v podzemí.“

Výsledky měření teplot pod Chicagem. (zdroj: Northwestern University, Alessandro Rotta Loria, CC BY-SA 4.0)

V závislosti na svém složení, reaguje městské podloží na různé teploty různě – může se posouvat různým tempem a deformovat tak samotné základy a budovy, které na nich spočívají. Studie vědců ze Severozápadní univerzity například ukázala, že podzemní klimatické změny mohou způsobit „nabobtnání“ půdy v některých oblastech až o 12 mm, zatímco jinde může pod tíhou těžkých budov klesnout až o 8 mm. „Chicagský jíl se může při zahřátí smršťovat, stejně jako mnoho dalších jemnozrnných druhů půdy. Nemusíte tak žít v Benátkách, abyste zažili jaké to je, když se město potápí – i když příčiny jsou úplně jiné,“ uvádí geomechanik a stavební inženýr Alessandro Rotta Loria.

TIP: New York se propadá pod vahou svých mrakodrapů

Podle Lorii nejspíš nehrozí, že by se podzemní klimatické procesy projevily okamžitě. Považuje je ale za „doutnající nebezpečí“, které vystavuje budovy trvalému a dlouhodobě jen těžko zvládnutelnému tlaku. Platí to podle něj zejména pro starší budovy postavené z kamene a cihel, nacházející se v evropských městech. Ani relativně moderní budovy ale podle něj nejsou v bezpečí.

Vědci se dosud domnívali, že primáti vybavení velkým mozkem se silně vyvinutými poznávacími schopnostmi budou mezi zvířaty na prvním místě také v plnění organizovaných týmových úkolů. Evoluční antropoložka Christine Dreaová z Duke University v americkém Durhamu však před časem dokázala, že společenské šelmy, jako jsou hyeny skvrnité (Crocuta crocuta), dokáží v některých ohledech hravě překonat i šimpanze, přestože mají menší mozek. 

Dreaová vycházela z faktu, že hyeny loví ve smečkách, a mají proto v genech zakódovanou nutnost vzájemné spolupráce. Připravila speciální test, ve kterém nechala do ohrady umístit dvě plošiny ve výšce tří metrů nad zemí. Z každé plošiny visely dva provazy. Když se prudce zatáhlo současně za oba provazy na jedné plošině, otevřela se padací dvířka, z nichž vypadly kosti a maso. Dreaová chtěla zjistit, jak rychle hyeny přijdou na tento mechanizmus a jestli budou schopny spolupracovat, aby se dostaly ke kořisti. Stejný test předložený dříve šimpanzům se ukázal jako velmi obtížný – primáti potřebovali dlouhý výcvik, než se tímto způsobem naučili získávat potravu. 

Nutnost spolupráce triumfuje

Když Dreaová vpustila do ohrady první pár hyen, s překvapením zjistila, že základní princip pochopily za méně než dvě minuty a rychle se naučily synchronizovat škubnutí lanem na plošině. Bez jakéhokoli předchozího tréninku tak zvládly potřebný manévr, představující v experimentu model skupinového lovu. V další části pokusu Dreaová páry hyen různě kombinovala a přišla na to, že zkušenější zvířata jsou schopna zaučit své méně zkušené partnery pomocí neverbální komunikace, spočívající v pohledech a následování. V přírodě se hyeny naproti tomu dorozumívají štěkáním.

Dalším zajímavým objevem byl fakt, že dvě dominantní hyeny nebyly pro vzájemnou agresivitu schopny spolupráce, ale zato ochotně přijaly podřadné postavení při zaučování, když je vědci přiřadili k nedominantním jedincům. Při plnění úkolu se také ukázalo, že zvířata jej zvládnou za kratší časový úsek, jestliže je v ohradě přítomno publikum složené z dalších hyen.

TIP: Jsou psi inteligentnější než kočky? A jak si stojí masožravci vůči býložravým?

Podle Dreaové se společenské šelmy mohou stát výborným modelem pro studium vývoje sociální inteligence a strategie řešení problémů, vyžadujících vzájemnou spolupráci. Na rozdíl od primátů jsou totiž při získávání potravy odkázány jedna na druhou. „Hyeny skvrnité nejspíš nejsou chytřejší než šimpanzi, naše experimenty ale ukazují, že v úkolech vyžadujících spolupráci jsou hyeny efektivnější,“ shrnuje Dreaová.

Amir Timur, Tamerlán, Timur Lenk nebo Timur Veliký. Čtyři jména, za nimiž se však skrývá jedna a tatáž osoba. Dobyvatel světa, muž, který se navěky zapsal do historie nejen Uzbekistánu, ale i celé oblasti Střední Asie. Muž, kterého se bály celé národy. 

Pokud bychom chtěli vyrazit na místo, kde Timur přišel na svět, museli bychom podniknout cestu k městu Šachrizabz, ležícímu asi osmdesát kilometrů jižně do slavného Samarkandu. Timur se nenarodil přímo uvnitř hradeb, ale v blízké vesnici Hodža Ilgar. Přesto se s jeho jménem spojuje především město. 

Cestou ze Samarkandu se horizont zaplní kopci a mezi nimi narazíte na několik menších měst a vesnic. Tradiční způsob života zde ještě nevymřel, a tak se za okny mikrobusu odehrávají každodenní rituály. Starý muž sváží slámu na oslíkovi do vesnice, na poli se krčí od východu slunce ženy v barevných květovaných šatech, několik dětí prodává při cestě melouny, ovoce nebo zeleninu a nikdo nikam nespěchá. Nemá proč ani kam.

Bílý palác v zeleném městě

Modernímu městu stále pozoruhodně dominují stavby staré několik století. „Zelené město“, jak zní překlad jeho názvu, figuruje díky kráse a výjimečnosti svých památek i na seznamu světového dědictví UNESCO. Nejvýraznější pamětihodností je Letní palác Timura Velikého, nazývaný Aksaray čili Bílý palác. Aksaray byl ambiciózním projektem, k jehož stavbě přizval Timur nejlepší stavitele své tehdejší říše. Palác ze 14. století téměř zanikl, ale i rozvaliny, které z něj zbyly, jsou stále impozantní. 

Z celého města lze zahlédnout jeho zachovalou čtyřicetimetrovou věž. V době největší slávy bychom jí dokonce museli přidat ještě dalších 25 metrů. Zdobí ji tisíce nádherných kachlů s neuvěřitelnými dekory a ještě dnes si lze živě představit, jaký obdiv musela budit v kolemjdoucích v době, kdy byla nově postavena. 

Stavba paláce trvala dlouhých 24 let a řemeslníci ho za tu dobu stihli vyzdobit nejen kachli tyrkysové barvy, ale i zlatem, mozaikami a kaligrafickými symboly. Jeden z takových nápisů například říká, že vládce je stínem Boha na zemi. 

Palácem se pohybuje jen hrstka turistů. Těch zahraničních je stále málo, protože mnozí se sem i přes blízkost Samarkandu neodváží vydat. Je zde však mnoho turistů domácích – Uzbekové milují cestování po své historii. 

„Představte si, že takovými kachli byla vydlážděna celá podlaha,“ ukazuje místní průvodkyně na pár barevných dlaždic položených na zemi. Aby byl zážitek z místa ještě umocněn, dá se vystoupat na jednu z věží. Je třeba zdolat 116 schodů, ale jakmile se člověk ocitne nahoře, musí konstatovat, že námaha stála za to. Výhled láká milence, kteří se drží za ruce a zasněně hledí do dálky, možná s představami o společné budoucnosti. 

Šachrizabz z výšky vypadá působivě. Nízké domy se rozprostírají kolem náměstí nesoucího jméno místního hrdiny a přímo nad nimi vyrůstají tyrkysové kopule. Panoráma dotváří i staré ruské kolo, spousta zelených stromů a šedivý horský masiv na horizontu. 

Svatba pod sochou

Pod vysokou sochou Timura Velikého je rušno jako uprostřed bazaru. Timurův kamenný pohled je upřen do dálky k mauzoleu, kde sní věčný sen jeho syn. Záhony květin a růží obklopují prostranství a přístupová cesta je stále zaplněna lidmi. Socha nejslavnějšího rodáka je totiž oblíbenou kulisou pro svatební fotografie, a tak k ní nyní kráčí hned dva páry. 

Krásnou nevěstu s mandlovýma očima doprovází mladík v nablýskaném obleku a společnost několika desítek lidí. Jsme v islámské zemi, ale islám neovlivňuje každodenní život v Uzbekistánu příliš výrazně. Dívky zde rády nosí sukně, třpytivé šaty, trička, či dokonce kalhoty. Šátek si přes tmavě černé vlasy nedává žádná, ale některé nosí jako korunku krásy malý, čtvercový klobouček, který je součástí tradičního uzbeckého oděvu. 

Nedaleké tyrkysové kupole patří komplexu Doru Tilavat a mešitě Kok Gumbaz. Největší z nich vyčnívá nad přezdobeným portálem a pod ní sedí na kobercích několik mužů. Dvě menší kupole patří mauzoleu významného muže jménem Šams ad-Dín Kuljál. Ten putoval krajinou, šířil myšlenky islámu a stal se vzorem a duchovním učitelem Timura Velikého. Jedna z hrobek snad prý uchovává ostatky Timurova otce. Pod stromy sedí několik malířů, kteří jistými tahy štětce přenášejí krásu uzbeckých památek na papír. Všudypřítomné historické stavby dodávají místu neopakovatelnou atmosféru.

Tajemství prázdné hrobky

Rozlehlý park končí před zajímavou stavbou, v níž se snoubí několik architektonických stylů. Za vysokým cihlovým portálem se na střeše krčí malá zaoblená pyramida. Ocitli jsme se v komplexu Dorus Saodat nebo také Chazrati Imám, jak ho někdy přezdívají domácí. Toto místo patří k nejvýznamnějším v celém Šachrizabzu a každý návštěvník zde dříve či později skončí. Hned u vstupu se ze stínu stromů vynoří mladé dívky a ženy a snaží se příchozím nabídnout suvenýry. Prodávají barevné šátky, dekorované tašky, čepice vyšívané tradiční metodou, šaty nebo přezdobené peněženky. Ceny jsou velmi nízké. 

Stavba se zaoblenou pyramidou nese jméno Džehangira, nejstaršího a nejoblíbenějšího syna Timura Velikého. Je to další z mnoha otisků historie Timurova rodu v Šachrizabzu. Poblíž má hrob i druhý dobyvatelův syn Umar Šejk, další členy rodiny však musíte hledat v samarkandském mauzoleu Gur Emir. 

Přímo se stavbou sousedí mešita s nádvořím. Právě ho zaplnili staří muži, které muezzin svolal k modlitbě. Dlouho poté ještě zůstávají na místě a hovoří spolu. V náhodném pozorovateli vyvolávají dojem, jako by přišli z dávné minulosti. Každý z nich má na sobě tradiční dlouhý kabát sahající téměř až po kotníky, na hlavách hranaté tubatejky s vyšívaným vzorem a mnohým z nich zdobí svraštělou tvář i dlouhá sněhobílá či šedá bradka. 

Několik metrů odtud se nachází místo s dodnes neodhaleným tajemstvím. Těžké dřevěné dveře vedou pod zem, kde se nachází nevelký prostor se sarkofágem. Arabské nápisy se lesknou od dotyků poutníků a všude vládne šero a ticho. Právě zde mělo spočinout tělo Timura Velikého po jeho smrti. Chtěl zůstat navěky tam, kde přišel na svět, a chtěl být v blízkosti svých synů. 

TIP: Město bez hranic: Mašhad je íránskou Mekkou i hlavním městem šafránu

Timur dobýval v posledních letech své vlády území jako na běžícím pásu. Podrobil si Aleppo, Bagdád a brousil si zuby na Čínu. Na cestě ke svému snu však onemocněl a zemřel 17. února 1405 na místě zvaném Otrar v dnešním Kazachstánu. Jeho mrtvé tělo nesli do Šachrizabzu, ale nakonec se rozhodli pohřbít ho v Samarkandu. Hrobku, připravenou pro Timura v Šachrizabzu, objevili až v roce 1963. Tehdy to byl senzační objev, mimo jiné i proto, že se v ní našly dvě kostry, o kterých se dodnes neví, komu mohly patřit.

Využívání červeného světla při astronomických pozorováních má původ ve fyziologii lidského oka. Již v hodinách biologie se děti učí, že zrakový orgán zahrnuje dva typy světlocitlivých buněk, tzv. tyčinky a čípky. Druhé zmíněné „vidí“ barevně a ke vjemu potřebují relativně velké množství světla. Naproti tomu tyčinky dokážou registrovat i jednotlivé fotony, ovšem za cenu ztráty barevného vnímání.

Astronomická pozorování se obvykle odehrávají za světelně slabých podmínek, je proto žádoucí, aby se maximálně zapojily právě tyčinky. Ty foton zaregistrují díky přeměně molekuly rodopsinu po dopadu zmíněné částice. V případě většího osvícení se veškerý rodopsin v tyčinkách rozpadne a světlocitlivé buňky ztrácejí účinnost – přesně to se děje za denního světla. Zpětná syntéza rodopsinu trvá asi 30 minut: Uvedené době říkáme „adaptace na tmu“ a zná ji každý, kdo přejde z přesvětlené místnosti do temného venkovního prostoru a „rozkoukává se“.

TIP: Ultrafialové vidění: Takhle vypadá polární svět sobíma očima

Fotony nižších energií, tedy například červeného světla, jsou při přeměně rodopsinu méně účinné než třeba fotony modrého světla. Proto astronomové používají při pozorování tlumené červené osvětlení, aby nepřišli o svoji adaptaci na tmu.

V pořadí 20. světová výstava se konala v Paříži mezi 25. květnem a 25. listopadem 1937 a měla odrážet téma Umění a technika v moderním životě. Jak tvrdil generální komisař celé akce Edmond Labbé: umění a technologie nestojí proti sobě, ale navzájem se podporují – krása a umění musejí být v nové době nerozlučně spojeny. Poněkud ironičtěji zní, že celý podnik měl také motivovat národy k míru. V éře doznívající hospodářské krize a mezinárodního politického napětí šlo o předsevzetí bohulibé, ale sisyfovsky nesplnitelné. 

Zcela přiléhavě to ilustrují dva nejdiskutovanější a nejoceňovanější pavilony zemí, které v následujících letech ostře proměnily politickou realitu celého světa. Ano, šlo o bolševický Sovětský svaz a nacistické Německo. Oba navíc stály naproti sobě, skoro symbolicky, chce se říct – alespoň do své spřízněnosti diktátorským režimem, jež v nich vládl.

Na jedné straně se tedy k nebi vypínalo pětadvacet metrů vysoké sousoší Dělník a kolchoznice od ruské sochařky Věry Muchinové. A na druhé postávalo šest obřích nahých svalovců ze dvou monumentálního sousoší od Josefa Thoraka. Na ně ze střechy pavilonu navrženého prominentním architektem Alberem Speerem shlížela zlatá orlice s dubovým věncem a svastikou v pařátech. Speer ve své biografii později přiznal, že letmo nahlédl do plánů sovětského pavilonu a své návrhy tak od počátku plánoval jako konfrontaci se Sovětským svazem a souboj dvou velmocí i principů. Obě stavby zkrátka už z dálky hlásaly ideologii a propagandu svých vůdců, přesto získaly zlatou medaili! 

Primární impulz pro vznik legendárního cyklozávodu dala poněkud překvapivě největší francouzská politická aféra 19. století. Vešla ve známost jako Dreyfusova a židovský důstojník uvedeného jména v ní čelil křivému obvinění ze špionáže pro Německé císařství. Země se skandálem rozdělila na dva tábory a tlak byl cítit ve všech společenských vrstvách.

Například významný průmyslník Jules-Albert de Dion a jeho přátelé se roku 1899 dostali na dostihovém okruhu do ostrého sporu se skupinou Dreyfusových příznivců. O události obsáhle a velmi jízlivě informovaly tehdejší nejúspěšnější sportovní noviny Le Vélo, jejichž šéfredaktorem byl Pierre Giffard. Rozhořčený de Dion se rozhodl, že se plátku pomstí a přivede ho na mizinu. Spojil proto síly s výrobcem automobilů Adolphem Clémentem a vynálezcem pneumatik Édouardem Michelinem a společně založili konkurenční list L’Auto-Vélo. Jeho vedením pak pověřili populárního závodníka Henriho Desgrange, který pro Clémenta pracoval jako reklamní textař.

Zpočátku se však zdálo, že vsadili na špatného koně: Nový titul prohrál soudní při s Giffardem, který ho zažaloval za plagiátorství v názvu, takže se musel přejmenovat pouze na L’Auto. A kromě toho, ať se Desgrange snažil jakkoliv, nedařilo se mu prodat víc než dvacet tisíc výtisků denně. Le Vélo přitom vycházelo ve čtyřnásobném nákladu.

Bič na Giffarda

Frustrovaný šéf plátku si uvědomil, že pokud má získat nové čtenáře, musí přijít s nějakou „bombou“. Na 20. listopadu 1902 tedy svolal schůzku klíčových redaktorů, aby společně vymysleli, jak prodej zvýšit. Doslova jim řekl, že potřebují „něco, co zavře Giffardovi hubu“. Nejmladší účastník jednání, 26letý cyklistický novinář Géo Lefèvre, navrhl uspořádat mimořádnou sportovní podívanou – několikadenní cyklozávod, který by svými gigantickými rozměry zastínil všechny dosavadní podniky svého druhu. Novinku mělo představovat několik klání bezprostředně po sobě, jejichž časy by se sčítaly.

Desgrange si původně nebyl myšlenkou jistý a souhlasil až po rozhovoru s finančním manažerem listu Victorem Goddetem, kterého naopak zmíněná idea nadchla. Devatenáctého ledna 1903 pak nechal v novinách otisknout oznámení o pořádání cyklistického zápolení, jež dostalo jméno po vzoru automobilové Tour de France. Desgrange se nicméně nadále domníval, že akce skončí nevalně. Ředitelem, rozhodčím na startu a v cíli, kontrolorem i časoměřičem každopádně jmenoval Lefèvra.

Kominík v čele

Novinový inzerát lákal zájemce na nový závod, během nějž měli za 19 dnů absolvovat okruh měřící 2 428 kilometrů. Jako první se na listinu zapsal 32letý kominík Maurice Garin, který již vyhrál několik významných silničních zápolení. Další účastníci nepatřili mezi takové nadšence a na Tour de France se přihlásili až poté, co pořadatelé zvedli finanční odměnu na šestinásobek průměrného ročního příjmu továrního dělníka. Z 60 účastníků bylo 49 Francouzů, po čtyřech Belgičanech a Švýcarech, dva Němci a jeden Ital. Pouze třetina z nich se cyklistice věnovala profesionálně, zbytek vzešel z řad amatérů, nezaměstnaných či hazardérů.

První ročník odstartoval 1. července 1903 ve tři hodiny odpoledne od kavárny Le Réveil-Matin na pařížském předměstí Montgeron. Trasa vedla přes Lyon, Marseille, Toulouse, Bordeaux a Nantes zpět do Paříže, a to většinou po polních cestách nebo silnicích s povrchem z dlažebních kostek. Závod sestával z šesti etap a žádné z nich se nevyhnuly havárie, úžehy, poruchy kol, problémy s orientací, ale ani skandály spojené s podváděním: Někteří soutěžící se například nechali táhnout autem nebo se svezli vlakem.

Poslední jdou z kola ven!

Vzhledem k uvedeným obtížím i faktu, že cyklisté trávili v sedle zpravidla víc než patnáct hodin denně a polykali všemožné preparáty zvyšující výkonnost, se závodu přezdívalo „okruh bolesti“ nebo „pojízdná lékárna“. Již zmíněný Garin se ani během klání nedokázal vzdát milovaného červeného vína či cigaret bez filtru a po cestě se občerstvoval v barech – přesto 19. července proťal cílovou pásku jako první z 21 jezdců, kteří se nevzdali. Mezi zúčastněnými přitom panovaly obrovské rozdíly a poslední borec dorazil do Paříže až o 64 hodin a 22 minut později. Dnes by k ničemu podobnému dojít nemohlo: Každou etapu totiž uzavírá auto, tzv. zameták, a sbírá největší opozdilce, kteří tak v klání končí.

Původně skeptický Desgrange se nestačil divit, jak monstrózního úspěchu závod dosáhl. Noviny L’Auto zahrnovaly Francouze po celé zemi články o hrdinech na silnicích, díky čemuž se podařilo zvýšit denní náklad z 25 tisíc výtisků na 65 tisíc. Zvláštní vydání s výsledky si koupilo dokonce 130 tisíc nadšenců. O čtyři roky později měl již zmíněný list čtvrtmilionový náklad, takže platil za nejuznávanější odbornou tiskovinu pro fanoušky cyklistiky. Šéfredaktor tím dokonal pomstu nad plátkem Le Vélo, který přišel o čtenáře a roku 1904 zbankrotoval…

Když nezemřu, vyhraju

Druhého ročníku se v roce 1904 zúčastnilo 88 cyklistů, avšak mnozí pamětníci jej označili za skandální a nebezpečnou frašku. Diváci se totiž nechávali strhnout nadšením pro své favority nebo nenávistí k protivníkům a dopouštěli se mnoha sabotáží. Na kontrolním stanovišti například schovávali násadky na pera, aby se jezdci nemohli podepsat do knihy. Někdy přes silnici pokládali kmeny stromů nebo na ni sypali střepy a hřebíky, a neštítili se ani fyzických útoků na soutěžící. Jednoho ze závodníků zbili do bezvědomí, jiného zranili na ruce – to vše za bouřlivého řevu přihlížejících: „Zabijte je!“ Zdivočelý dav se rozprchl teprve poté, co jeden z rozhodčích vystřelil z pistole do vzduchu. Garin před závodem prohlásil, že Tour de France vyhraje, pokud ho po cestě do Paříže „někdo nezavraždí“.

K nekalostem se uchylovali rovněž mnozí účastníci či jejich manažeři. Soupeřům třeba přimíchávali do jídla projímadla, do závodních kalhot jim sypali svědivý prášek, nařezávali rámy kol nebo vkládali hřebíky do bot. Čtveřice závodníků, jež ve druhém ročníku vedla celkovou klasifikaci – tedy Maurice a César Garinovi, Lucien Pothier a Hippolyte Aucouturier – také nejela vždy po předepsané trase. Pečlivě studovali mapu a vymýšleli si časově úsporné zkratky, nebo dokonce část cesty absolvovali vlakem. Měli však smůlu, protože si jich na jednom nádraží všiml jistý chlapec, podvodníkům vynadal a organizátory o všem informoval.

Konec kvůli fanouškům?

Po ukončení závodu byla kvůli zjištěným nesrovnalostem ustavena vyšetřovací komise a v následujících týdnech vyslýchala závodníky, pořadatele i svědky. Jmenované jezdce čekala diskvalifikace a trest v podobě různě dlouhého zákazu závodění. Důvody popsaných opatření se sice veřejnost nikdy nedozvěděla, ale zřejmě šlo o nepovolené použití železnice. Vítězem druhého ročníku Tour de France se tak stal 19letý Henri Cornet, přezdívaný Vtipálek. Také on byl sice usvědčen, že se během závodu přidržoval auta, ale vyvázl jen s napomenutím. Dosud mu tudíž náleží titul nejmladšího favorita.

Desgrange, šokován skandály a výtržnostmi na trase, následně prohlásil: „Druhý ročník Tour bude podle mě poslední. Hrozí jí zánik kvůli slepé a zuřivé vášni fanoušků.“ Nakonec se ovšem závod etabloval a po roce 1910 již patřil k národnímu stříbru. Stalo se tak díky mnoha organizačním změnám: Počet etap se postupně zvyšoval až na současných 24, trasa se protáhla na 5 500 kilometrů a její průběh se každý rok měnil, aby jezdci zavítali do všech francouzských departementů. Z marketingových důvodů však Tour tradičně končila na pařížském bulváru Champs-Élysées. Prvních devět ročníků vyhráli domácí závodníci, a teprve v roce 1912 se vítězem stal Belgičan Odile Defraye.

Krymsko-konžská hemoragická horečka je závažné virové onemocnění, jehož původcem je RNA virus označovaný jako CCHFV (Crimean–Congo hemorrhagic fever orthonairovirus). Vyskytuje se v řadě zemí napříč Afrikou, v jižní a východní Evropě, a také v Asii, od Turecka a Arabského poloostrova do západních částí Indie a Číny.

Krymsko-konžská krvácivá horečka, kterou přenášejí na lidi klíšťata, je opravdu nebezpečná. Mívá velkou úmrtnost, která se pohybuje v širokém rozmezí kolem 25 procent (9 až 50 % v závislosti na ohnisku), přičemž smrt obvykle nastává již ve druhém týdnu nemoci. Není náhodou, že toto onemocnění patří mezi „prioritní choroby,“ jimž věnuje velkou pozornost Světová zdravotnická organizace (WHO).

Krvácivá horečka přichází

V posledních letech se případy krymsko-konžské hemoragické horečky objevují na dříve nevídaných místech. Výjimkou nejsou ani doposud nepostižené části Evropy. V roce 2010 byla ve Španělsku poprvé nalezena klíšťata infikovaná touto chorobou. Od roku 2013 se ve Španělsku objevilo 12 případů nákazy lidí touto horečkou, přičemž 4 lidé zemřeli. Experti varují, že se krymsko-konžská hemoragická horečka v Evropě bude dál šířit a mezi ohrožené země patří i Velká Británie. 

Nedávno to během slyšení v parlamentu Spojeného království, v příspěvku věnovanému připravenosti na příští potenciální pandemie, potvrdil epidemiolog James Wood z Univerzity v Cambridgi: „Ve Velké Británii velmi pravděpodobně dojde k šíření krymsko-konžské hemoragické horečky.“ Zatím jediný potvrzený případ krymsko-konžské hemoragické horečky v Británii pochází z loňského roku, tehdy šlo ale o „cestovatelskou diagnózu“, kdy si nákazu přivezla žena z cest po Střední Asii.

„A nejde jen o tuto krvácivou horečku. Existují i další infekce, šířené členovci, které se mohou ve Velké Británii objevit. Další by mohla být velmi nebezpečná krvácivá horečka Rift Valley, kterou přenášejí komáři,“ dodává Wood.

TIP: V Pensylvánii se mezi klíšťaty šíří nebezpečný virus Powassan

Podle epidemiologa bude problémem samotná diagnostika, protože britští lékaři s těmito chorobami nemají téměř žádné zkušenosti. Jedním z hlavních důvodů šíření krymsko-konžské hemoragické horečky do nových oblastí jsou podle odborníků změny klimatu. Kvůli stoupajícím teplotám v Evropě a v dalších koutech světa se lokality potenciálního výskytu infikovaných klíšťat rozšiřují.

Měsíčně si Bharat Jain vydělá zhruba 60 až 70 tisíc indických rupií (v přepočtu 15 až 20 tisíc korun). V zemi, kde je průměrná mzda 31 900 rupií (8 300 Kč) jde o slušné peníze, zvlášť pro člověka, který nemá žádné vzdělání a živí se hlavně žebrotou. Denně na ulici dokáže během 10 až 12 hodin vyžebrat dva až dva a půl tisíce rupií. 

Ne všechny jeho příjmy ale pocházejí z milodarů. Jain dokázal vyžebrané peníze chytře investovat a dnes mu patří velký byt se dvěma ložnicemi v Bombaji v hodnotě 1,2 milionu rupií, a také dva obchody v městě Tháné, které pronajímá za 30 tisíc rupií měsíčně. Celková odhadovaná výše majetku Bharata Jaina se dnes podle indických médií pohybuje okolo milionu dolarů.

TIP: Chudoba v africké Keni: Za sexuální služby se zde platí rybami

Přestože rodina „nejbohatšího žebráka na světě“, jak se Jainovi přezdívá, ho dnes již od cest za žebrotou zrazuje, on stále na svou pouliční misi vyráží. Možná kvůli komunitě žebráků, k níž si za léta strávená na ulici vybudoval pevná pouta, možná proto, že si jinak svůj den neumí představit. Jisté je, že jeho dva synové nejspíš nepůjdou ve šlépějích svého otce – oba mají dokončené vzdělání v klášterních školách a Jain věří, že je tak čeká lepší život než je ten jeho.

Pomineme-li Měsíc, je nejjasnějším objektem na pozemské obloze planeta Venuše. Její hustá oblaka odrážejí zpět do kosmického prostoru asi 75 procent slunečního záření. Mají tedy albedo 75 procent. Oproti tomu naše Země odrazí jen asi 30 procent přicházejícího záření. Evropský vesmírný dalekohled CHEOPS (CHaracterising ExOPlanets Satellite) před časem objevil exoplanetu LTT 9779b, která odrazí dokonce 80 procent hvězdného záření.

Exoplaneta LTT 9779b byla objevena v roce 2020 a již tehdy bylo jasné, že jde o výjimečný objekt. Jde o první známý ultrahorký neptun, který svou mateřskou hvězdu oběhne za méně než jeden pozemský den (konkrétně za 19 hodin). Dotyčná hvězda je přitom zhruba stejně velká a hmotná jako naše Slunce. Exoplaneta LTT 9779b je podle astronomů 4,7× větší než Země (je tak větší než například Neptun) a mateřská hvězda žhaví její přivrácenou stranu na teplotu okolo 2 000 °C.

Vesmírné zrcadlo

Příčinou velmi vysokého albeda exoplanety LTT 9779b jsou žhavá oblaka s velkým obsahem kovů. Tvoří je zřejmě především roztavené silikáty (křemičitany) s různými kovy, například titanem. Podle vědců jde o velmi nehostinné místo. Jak barvitě popisuje astronom James Jenkins z chilské Univerzity Diega Portalese a výzkumného centra CATA: „Představte si hořící svět, v těsné blízkosti hvězdy, kde se převalují těžká kovová mračna, z nichž prší titanový déšť.“ Výzkum Jenkinse a jeho kolegů nedávno zveřejnil odborný časopis Astronomy & Astrophysics.

Astronomka Vivien Parmentier z francouzské Observatoře Côte d’Azur přiznává, že podmínky panující na exoplanetě LTT 9779b jsou pro vědce překvapením. Vzhledem k její extrémní teplotě (při teplotách nad 100 °C se v atmosféře nemohou tvořit mračna z obsahem vody) by se v její atmosféře neměly vyskytovat ani oblaka z roztavených kovů nebo skla. Vysvětlení podle Parmentierové spočívá v tom, že atmosféra exoplanety je zcela saturovaná výpary silikátů a kovů, díky čemuž tam vznikají mračna teplotě navzdory.

Planeta, která by neměla existovat

Vysoká odrazivost a teplota ale nejsou jedinou zvláštností exoplanety LTT 9779b – všechny doposud známé exoplanety, které obíhají kolem své hvězdy za méně než jeden den, jsou buď „horké Jupitery“ – plynní obři nejméně desetkrát větší než Země – nebo kamenné planety menší než dvojnásobek Země. LTT9779b je tedy příliš malá (na horký Jupiter) nebo příliš velká (na kamennou super-zemi).

TIP: První objevený ultrahorký neptun je nejspíš jen zbytkem původní planety

„Je to planeta, která by vlastně neměla existovat,“ potvrzuje Vivien Parmentier. „Podle toho co známe, by mělo jít o holou exoplanetu s „odfouknutou atmosférou“. LTT 9779b ale zjevně atmosféru má a dokonce se v ní vyskytují mraky." Podle Sergio Hoyera z Astrofyzikálního ústavu v Marseille je možným klíčem složení mraků – jejich hmotnost brání mateřské hvězdě připravit exoplanetu o její atmosféru.