Vulkán Ijen na indonéském ostrově Jáva představuje unikátní přírodní fenomén, který obdivují stovky turistů denně. Odvrácenou stranou mince je tamní manuální těžba síry, za niž horníci tvrdě platí zničeným zdravím: Průměrně se dožívají padesáti let. Síra se v místě oficiálně těží od roku 1968 a od té doby tam již zemřelo přes sedmdesát horníků – často na udušení toxickými výpary. Protože se však v regionu mnoho jiné práce nenabízí, přijímají muži svůj úděl s klidem a úsměvem.

Výstup v pachu síry 

Jsou dvě hodiny po půlnoci a pět stupňů nad nulou – na tropickou Indonésii nezvykle chladno. V základním táboře pod sopkou Ijen na východní Jávě však vládne nebývalý ruch. Před bránou, za kterou vede cesta na vulkán, už stojí několik desítek turistů. Otevírá se o půl třetí a potemnělou krajinou pak pomalu stoupají lidé dychtiví vidět opěvovanou krásu kráteru. Mísí se s indonéskými horníky, jimž začíná další pracovní den. 

Na tři kilometry vzdálený vrchol vulkánu to v prudkém terénu trvá dvě hodiny. Cesta se nejprve vine smíšenými lesy, poté porost postupně řídne, až zůstane jen kamenitá stezka obklopená oblakem intenzivního pachu síry. 

Čekání na modrý plamen 

Turisté se vydávají k sopce tak časně, aby spatřili unikátní „modrý oheň“ neboli vznícené sirné výpary, jejichž teplota dosahuje až šesti set stupňů. Mnozí horníci zas dávají přednost noční směně, aby unikli tropickým vedrům, jež panují během dne. Na vrchol vulkánu, který ční do výšky 2 799 metrů nad mořem, dorazíme někdy po čtvrté ráno. Okolí stále halí tma, fouká nepříjemný vítr smísený s deštěm a je poměrně chladno. Hustá mlha nám navíc brání ve výhledu na „modrý oheň“ uvnitř kráteru. Několik indonéských turistů rozdělává improvizovaný táborák, aby se zahřáli. Do plamenů házejí noviny polité benzinem i hrací karty. 

V temné mlze se skrz déšť náhle objevuje světlo. Pomalu se k nám blíží indonéský horník, který si čelovkou svítí na cestu. Na zádech nese koše plné žlutých úlomků síry. Zpod kapuce vykukuje pouze oranžový oharek cigarety. Muž nakračuje obezřetně, aby na rozbředlé stezce neuklouzl. Prochází kolem a mizí v temnotě. 

Smrtící tyrkysová nádhera

Po páté ráno začíná svítat. Mraky se trhají, ale modrý oheň dnes již neuvidíme, na to už je příliš světlo. Sluneční paprsky však odhalují jiný unikát – vulkán Ijen a kráter, na jehož dně se rozprostírá úchvatné jezero hýřící modrozelenými tóny. Mimochodem, jde o nejkyselejší sopečné jezero na světě. Neumožňuje výskyt žádného života a vědci v něm nedávno naměřili rekordní pH 0,4 (běžná užitková voda má pH 7). 

Dole v kráteru ovšem také vyvěrá síra, pro kterou se trmácejí místní horníci. „Turistům vstup zakázán“, informuje nás rezavá cedule na okraji srázu. Většina návštěvníků se v tomto místě zastavuje. Muži s prázdnými koši však pokračují dál, stezkou dolů. Vydávám se za nimi. Strmá cesta vytesaná do kamene směřuje na dno kráteru – k místu, kde vyvěrá roztavená síra. Ztuhlý materiál pak horníci lámou pomocí kovových tyčí a v dřevěných koších ho vynášejí ven. Veškerá práce probíhá ručně a náklad na zádech obvykle váží 70–90 kg. 

Cigareta místo respirátoru 

Tím však dřina nekončí. Na vrcholu sopky muži síru nasypou do pytlů a na dvoukolácích ji svážejí do základního tábora na úpatí. Tam se náklad váží, a horníci dostanou zaplaceno – za kilogram síry asi tisíc indonéských rupií, v přepočtu kolem dvou korun. Vzhledem k náročnosti práce a zdravotním následkům je to doopravdy mizerný plat…

Naštěstí se nabízí i možnost přivýdělku: Některé dvoukoláky jsou uzpůsobeny tak, aby mohly svézt znavené cizince. Provozování horské „taxislužby“ tak místním horníkům přináší cenné peníze navíc. Přece jen – za sto kilogramů síry dostanou méně než za svezení stejně těžkého západního turisty… Vítaný přivýdělek představují i sírové sošky, které horníci turistům prodávají na vrcholku vulkánu. 

Zmíněné povolání je každopádně vysoce rizikové. Znamená mnohé zdravotní problémy, především astma a další dýchací potíže, zdeformovanou páteř i nohy, a dokonce „rozpuštěné“ zuby v důsledku silných výparů. Na bezpečnost práce se však nijak nehledí a používání ochranných respirátorů kvůli toxickým látkám představuje spíš výjimku. Mnozí horníci v kráteru raději pokuřují.

Když se vítr obrátí 

Stihnu u jezera udělat jen několik fotek, když na mě začne mávat jeden z horníků. Vítr se obrátil a nese k nám oblaka toxického kouře. Muž, který si říká John, ukazuje směrem k vrcholu. „Harus pergi,“ říká mi indonésky. „Musíme jít.“ 

Nasazuji si ochrannou roušku a přes ni ještě zavazuji šátek. John s klidem potáhne z ubalené cigarety bez filtru a na ramena si zvedá koše plné síry. Nechávám ho jít prvního a pořizuji několik snímků, jak stoupáme k vrcholu.

Po chvíli nás sirný oblak dostihne a cesta se mi ztrácí v mlžném oparu. Pálí mě oči a slyším sípání vlastních plic, jež bojují s jedovatým plynem. Zmocňuje se mě strach a přidávám do kroku. Míjím Johna, který kráčí svým vytrvalým tempem a cigárko žmoulá mezi rty. Začíná se mi motat hlava a už se neohlížím. Rukama se chytám okolních kamenů a drápu se nahoru. Podaří se mi dostat se ven, mimo oblak sirného kouře. Sedám si na balvan u cesty a těžce oddychuji. Po pár minutách, kdy ještě rozdýchávám výstup z kráteru, se objevuje John s nákladem síry. Když mě míjí, zeširoka se usměje, ukáže pár zubů, které mu ještě zbyly, a klidně pokračuje dál.

Indonéští Sisyfové 

Při pohledu na Johna a další horníky se mi vybavuje mytický Sisyfos, kterého bohové odsoudili k tlačení balvanu na kopec. Těsně pod vrcholem mu však kámen vždy vyklouzl, a tak musel začínat pořád znova, donekonečna. 

TIP: Živá poušť umírá: Chilskou poušť Atacama drancuje těžba lithia

Podobně se zdejší horníci vydávají na dno kráteru, vynášejí ven „ďáblovo zlato“ (jak místní síře přezdívají) a každý další den začínají znovu. Mizerné peníze za tvrdou dřinu sotva stačí k uživení rodiny. Přesto tito muži, podobně jako bájný Sisyfos, přijímají svůj úděl a jsou se svou prací smířeni. Z jejich přístupu přitom čiší klid a pokora. 

Britský startup DEEP má velmi ambiciózní plány. Do roku 2027 by tito specialisté na podmořské projekty chtěli vytvořit trvalé osídlení pod mořskou hladinou. DEEP vyvíjejí futuristicky vyhlížející podmořské obytné moduly Sentinel, které mají umožnit lidem žít v hloubce až 200 metrů pod hladinou oceánu po dobu až 28 dnů.

Právě modul Sentinel je klíčovým prvkem odvážného projektu. Měl by nabídnout stavebnicové prostory pro bydlení, společenský život, a také pro vědecký výzkum, který by v podmořských základnách mohl probíhat. Podle představ startupu DEEP by moduly měly být poháněny obnovitelnou energií a propojené s hladinovými bójemi pro satelitní komunikaci.

Živobytí pod vodou

Moduly Sentinel by podle představ vývojářů měly pod hladinou vydržet zhruba 20 let. Také by mělo být možné tyto moduly podle potřeby relativně snadno přemísťovat na různá místa pod vodou. Startup rovněž vyvíjí velký bioreaktor, který by si měl poradit s veškerým odpadem podmořského sídla. To by mělo podstatně usnadnit život obyvatel podmořské kolonie.

„Potřebujeme chránit oceány a musíme jim proto porozumět. Dění v oceánech má globální dosah,“ vysvětluje motivy společnosti její prezident pro Evropu, Střední východ a Afriku Steve Etherton. „Oceány ovlivňují lokální počasí i planetární klima a představují zdroj životně důležitého kyslíku i cenných surovin.“

Konstrukce z modulů Sentinel by se měla v dohledné době objevit v jednom zatopeném lomu ve Velké Británii, který byl dříve využíván jako Národní centrum pro potápění. Lom nabízí prostor o velikosti zhruba 600 metrů a hloubku okolo 80 metrů, kde je možné provádět různé aktivity pod vodní hladinou.

Malým mlhovinám podobné pozoruhodné Herbigovy–Harovy objekty jsou projevem aktivity nově zrozených hvězd. Tato hvězdná nemluvňata bývají velmi divoká a vyvrhují hmotu v podobě polárních výtrysků, které se řítí vesmírem velkou rychlostí a vykreslují často velmi estetické struktury.

Jedním z takových objektů je Herbig-Haro 211 (HH 211). Jde o dvojici protilehlých polárních výtrysků hmoty, které letí nadzvukovou rychlostí. Vyvrhla je mladá hvězda, která se nachází v souhvězdí Persea, ve vzdálenosti zhruba 1 000 světelných let od Země. Jde tak o jeden z nejbližších a také nejmladších objektů tohoto typu, jaký známe.

Pozorování hvězdného mláděte

Hvězda objektu HH 211 se podle vědců zrodila teprve před pár desítkami tisíc let a její hmotnost odpovídá zhruba jen 8 % Slunce. Hvězdné mládě má ale ještě dostatek času k hromadění hmoty, která se nachází v jeho blízkosti. Odborníci předpokládají, že vyroste do hvězdy podobné našemu Slunci.

TIP: Fantastický snímek hvězdné porodnice Rho Ophiuchi je oslavou prvního výročí dalekohledu Jamese Webba

Uvedené vlastnosti dělají z objektu HH 211 ideální cíl pro pozorování Vesmírným dalekohledem Jamese Webba v oblasti blízce infračerveného záření. Chopil se toho vědecký tým, který vedl Tom Ray z Dublinské univerzity a detailně prozkoumal strukturu výtrysků, tvořených vodíkem, oxidem uhelnatým, monooxidem křemíku a dalšími látkami. Ve studii, zveřejněné v prestižním časopisu Nature, vědci mimo jiné popisují rychlost pohybu vnějších částí objektu HH 211, kterou odhadují v rozmezí 80 až 100 kilometrů za sekundu.

V posledních staletích byl nejeden mír fakticky uzavřen s platností do nejbližší první války. Smluvená příměří se mnohokrát považovala spíš za čas k dalšímu dozbrojení. Dohody sepisované na věčnost ukazovaly svůj jepičí charakter. A největší rizika pro sebe často představovali někdejší spojenci navzájem. Ale pak jsou tu ještě Portugalci a Angličani…

Kouzlo dlouhověkosti

Jejich aliance, uzavřená v roce 1373, platí dodnes. Ne tedy beze změn. Úprav se dočkala už nejméně desetkrát, přesněji řečeno v letech 1386, 1643, 1654, 1660, 1661, 1703, 1815, 1899, 1904 a 1914. Jenže všechny ty změny a úpravy vedly jen k posílení původního spojenectví. A to stojí, už 650 let, na stále stejných principech.

Aliance přečkala bezpočet sporů, bojů a válek – včetně dvou světových. Přetrvala střídání mocenských režimů, měnících se dynastií i rozdílných způsobů vlády. Ustála koloniální rozmach, dekolonizaci i revoluce a pády říší. Londýnská úmluva, kterou podepsal anglický král Eduard III. a portugalský král Ferdinand I. spolu s královnou Eleonorou, hlásala „věčné přátelství ve svazcích a spojenectví mezi dvěma námořními státy“.

Je to výjimka potvrzující pravidlo o nestálosti mezinárodních dohod. Proto si také její původní latinský text zaslouží alespoň krátký rozbor. Z čeho ta neuvěřitelná životnost smlouvy plyne? Především z toho, že není nějak extra podrobná a konkrétní. Je sepsána vlastně docela volně, nedirektivně.   
Nediktuje, s kým se Portugalsko nebo Anglie ještě smí či nesmí bavit. Ale staví na tom, že se určitě budou tyhle dvě země bavit spolu. A to jak na úrovni skutečného přátelství (Amicitae), tak svazků (Adunationes) i spojenectví (Alligantiae). Je to úmluva univerzální. Píše se v ní, že si Portugalci a Angličané budou vzájemně přáteli přátelům a nepřáteli nepřátelům.

Volný obchod i pohyb

Říká, že Portugalci se mohou pohybovat v anglických vodách a naopak. Že jedni mohou recipročně plout do přístavů toho druhého a najít tam bezpečné kotviště. A zrovna tak, že kupci jedné země mohou kšeftovat na území té druhé. Je to smlouva o volném obchodu a volném pohybu. O privilegovaném přístupu partnerů na jejich domácí trhy. Nestanovuje přitom nějaké závazné kvóty. Platí pro oba národy stejně.

Nosné je i to, že smlouva nefunguje – jako mnoho jiných – jen na vojenské bázi, jako spojenectví proti jednomu nepříteli. Ona platí proti všem případným nepřátelům bez rozdílu. Říká, že ať už bude mít Portugalsko trable s kýmkoliv, Anglie bude stát za ní. A naopak. Londýnská úmluva pak má ještě jeden nezřejmý klad. Je flexibilní.

Není postavena tak, že kdyby z ní vypadl jeden slovní kamínek, její stavba se sesype. Je možné ji měnit, upravovat či doplňovat. Je možné ji rozšířit dalšími dovětky a dílčími smlouvami. Taková neomezující svoboda volby je též velkou vzácností. Ale na druhé straně podporuje trvanlivost a pružnost v měnících se situa­cích. Funguje dobře za míru a prosperity i v časech neradostných.

Lisabon a Londýn

To se ostatně ukázalo už mnohokrát. Londýnská úmluva byla ukována v krajně neklidné době – za počínající stoleté války. Při té si víceméně každé království v Evropě vybíralo, jestli se přikloní spíš k Francii, anebo k Anglii. Na Pyrenejském poloostrově naopak rozměrově spíše kapesnímu Portugalsku hrozila ztráta samostatnosti.

Angličané, hledající v Evropě spojence, nabídli králi Ferdinandovi férovou alianci. A současně jako ti „mocní“ v podstatě potvrdili legitimitu menšího Portugalska. Deklarovali jeho místo na mapě Evropy. Postavili se, i když nemuseli, dost důrazně proti vměšování Kastilie. Portugalci jim to nikdy nezapomněli. Takže kdykoliv teklo Angličanům do bot, přispěchali jim na pomoc. Na oplátku pak oni Portugalcům pomohli během napoleonských válek. A Portugalsko za druhé světové války zapůjčilo Velké Británii Azorské souostroví, jako základnu námořních operací. Zopakovalo to znovu v roce 1982 během Falklandské krize.

Iberijská unie

Úmluva byla přerušena pouze jedinkrát a ne tak zcela vinou Portugalska. Když totiž v bitvě s Maročany ve svých čtyřiadvaceti letech padl král Sebastian I., nezanechal po sobě žádné potomky. O uprázdněný trůn se proto začalo tahat „příbuzenstvo“. Sebastianův děd, portugalský král Manuel I. byl ženat hned třikrát a pokaždé se španělskými princeznami. Jeho druhá manželka mu porodila hned deset potomků! Hned dva vnukové a jedna vnučka tak vznesli na Portugalsko nárok: španělský král Filip II., převor kláštera v Cratu Antonín a Kateřina, vévodkyně z Braganzy. Zvítězil ten nejsilnější a roku 1581 tak vznikla takzvaná Iberijská unie, která stanovila Filipa II. portugalským králem.

Zpočátku se Portugalsku spojenectví se Španělskem, do něhož proudilo zlato z říše inků a aztéků, vyplácelo. Jenže jak zlatý věk odcházel, přišly zásadní nevýhody: a to právě konec obchodování s Anglií a Nizozemskem – ba dokonce vyložené nepřátelství. Útoky anglických korzárů už byly jen taková třešnička na velmi zkaženém dortu. Po necelých šedesáti letech se tak Portugalsko znovu osamostatnilo pod vládou Jana IV., jednoho z dalších potomků portugalských králů. A promptně obnovilo právě Londýnskou úmluvu.

Zkrátka, těch 650 let existence smlouvy názorně celému světu dokládá, že budování a dodržování spojenectví je vlastně tou nejspolehlivější zbraní v arzenálu každé země… 

Největší druh žraloka je na Filipínách už dvacet let chráněn, globálně je ale stále označený jako ohrožený druh (EN, z anglického Endangered). Důvodem je pokračující nadměrný rybolov v Indickém a Tichém oceánu, zejména v jihovýchodní Asii. 

Mořští biologové zkoumající populace žraloků velrybích (Rhincodon typus) na Filipínách pod vedením Argentince Gonzala Arauja připevnili k celkem 17 dospívajícím jedincům satelitní lokátory, které byly umístěny na konci 1,8 metru dlouhé šňůry, aby se častěji dostaly nad hladinu a družice tak mohly zjistit jejich polohu. Závěry výzkumu ukázaly, že během ročního období sledování žádný ze žraloků neopustil filipínské vody, ačkoli vědci zároveň zjistili, že v průměru dokážou urazit 47 kilometrů za den.

TIP: Jaderné testy studené války odhalily skutečné stáří žraloků obrovských

Jiný výzkum probíhající po dobu jedné dekády na Maledivách zároveň o žralocích velrybích odhalil dříve neznámé skutečnosti ohledně jejich velikosti a věku. Vedoucí výzkumník studie Američan Cameron Perry prozradil, že samci žraloků velrybích se mohou dožít až 130 let. To znamená, že někteří dodnes žijící jedinci se zřejmě narodili kolem roku 1890, tedy v době, kdy si Rudolf Diesel nechal patentovat dieselový motor, Francií otřásala Dreyfusova aféra a v Londýně byl otevřen slavný Tower Bridge. Podle propočtů výzkumníků mají takto staří samci potenciál dorůst velikosti bezmála 19 metrů.

Mýty, podle nichž se lidé ve středověku nemyli a téměř si libovali ve špíně, se nezakládají na pravdě. Například Paříž měla ve 13. století tři desítky veřejných lázní a anglický král Eduard III. nechal ve svém paláci rozvést tekoucí teplou i studenou vodu. Nicméně hygiena v křižáckých státech se od evropských zvyků přece jen lišila. 

Základ tvořila antická tradice následovaná Byzancí, kterou zas ovlivnily arabské a turecké způsoby: Zatímco koupání v západní Evropě obvykle zahrnovalo malé dřevěné vany se závěsy, lázně v každém římském městě bývaly prostorné a elegantní. Často šlo o atria otevřená k nebi a obklopená kolonádami, jež sloužila jako veřejné prostory, kde se vedla obchodní i politická jednání. Lázně v Turecku a Arábii byly sice temnější a uzavřenější, ale přesto okouzlující. Střechy měly kopulovité a ve výbavě nechyběly mramorové podlahy, lavičky a fontány.

Východ vyznával zásadu mít jak horké místnosti pro napařování a pocení podobné sauně, tak ty studené pro omývání. Po koupeli navíc následovaly masáže vonnými oleji. Křižáci pak po dobytí Svaté země a podle tradičního vzoru začali budovat vlastní lázně: Velkolepé prostory pro hygienu si zařídili především templáři a johanité. Převzali také síť římských akvaduktů a kanalizace, díky níž byla města Levanty na výrazně vyšší úrovni než jejich protějšky v západní Evropě. Vodovody rozváděly pitnou vodu do mnoha veřejných kašen, sloužily však rovněž k vyplachování početných latrín ústících do kanalizace.

Jednou měř, dvakrát řež

I lékařská péče v křižáckých státech těžila z úzkého kontaktu s Byzantskou říší a muslimským světem – a to nejen pokud jde o rozvoj nemocnic, ale také o inovativní léčbu, udělování lékařských licencí a zákony týkající se zanedbání pacienta. Péče byla pozoruhodně propracovaná a zahrnovala složité postupy, od operací kýly a šedého zákalu až po omezené zákroky na mozku. V některých ohledech se však zase východ učil od západu. Kvůli četným vojenským střetům se evropští „felčaři“ specializovali na zranění z boje, znali rozdíl mezi žílami a tepnami a dokázali si poradit rovněž s amputacemi či s následky poranění šípem. Zlomené kosti uměli napravit tak, aby srostly rovně a funkčně, využívali dlahy, obvazy i sádru.

TIP: Zavánějící problém: Jak středověká města nakládala s tunami lidských výkalů?

Při operacích se poměrně často používalo anestetikum ze směsi různých rostlin, například jitrocele, bolehlavu, máku, kořene mandragory nebo semen salátu. Podávalo se nasáklé do houby, kterou pacient čichal, ale bylo třeba hlídat dávkování – jinak mohly nastat škodlivé, až fatální následky. V křižáckých státech běžně působili pouze licencovaní lékaři, což představovalo inspiraci muslimskou praxí. Všichni pak museli podstoupit zkoušku před odbornou komisí, čímž se výrazně snižovalo procento šarlatánů a podvodníků.  

Dvanáctého února 1964 podepsal sovětský raketový inženýr Sergej Koroljov předběžný projekt „Mnohomístná kosmická loď Voschod“. Plavidlo mělo existovat ve dvou variantách: ve verzi 3KV pro trojčlennou posádku a jako dvoumístná kabina 3KD pro realizaci výstupu do volného prostoru. Před konstruktéry pod vedením Jevgenije Frolova se rýsovaly obrovské potíže s nejistými vyhlídkami. Usazení tří kosmonautů do Vostoku hraničilo se zázrakem, ale největší problém paradoxně nepředstavoval systém zajištění životních podmínek, jenž se měl vyrovnat s násobně většími nároky. Vrásky na čele dělalo konstruktérům rozmístění posádky uvnitř, a hlavně způsob přistávání.

Ohledně dispozice kabiny panovaly velké rozpory mezi vojáky, zastoupenými velitelem oddílu kosmonautů Nikolajem Kamaninem, a inženýry v čele s Koroljovem. Pokud se měli do interiéru vtěsnat tři muži, znamenalo to umístit sedadla de facto bokem vzhledem k původní poloze katapultážního křesla. Horší ovšem bylo, že se kvůli omezenému objemu kabiny musela opustit praxe, kdy kosmonauti létali ve skafandru. V případě dehermetizace lodi by absence ochranného obleku znamenala jistou smrt posádky, ale přestože Kamanin a spol. uvedenému řešení hlasitě oponovali, jiná možnost prostě nebyla reálná.

Dva padáky a brzdicí motor

Stále zde však zůstávala otázka přistání. U původních Vostoků se během nominální návratové sekvence počítalo s tím, že se kosmonaut katapultuje a přistane na vlastním padáku. Hlavní padák kabiny totiž zajišťoval její sestup a dosednutí rychlostí zhruba 10 m/s, což bylo příliš mnoho. Pokud by katapultáž selhala a kosmonaut by musel zůstat uvnitř až do přistání, hrozilo mu těžké, potenciálně i smrtelné zranění.

Logický krok by tedy znamenalo vybavit katapultovacími křesly také Voschod. Jenže v jeho omezeném prostoru na ně jednoduše nezbylo místo. I kdyby se posádka omezila na dva členy, nebylo kam umístit průlezy pro katapultování, nebo jen za cenu výrazného narušení tuhosti kabiny. Nakonec padlo rozhodnutí, že Voschod nebude přistávat pod jedním padákem, nýbrž hned pod dvěma, což by však samo o sobě při vyšší hmotnosti lodi oproti Vostoku bezpečné dosednutí nezajistilo.

Konstruktéři proto přišli s návrhem brzdicího motoru na tuhé pohonné látky, umístěného na padákovém závěsu. Při sestupu na padácích se ze spodní části kabiny rozvinul prutový senzor o délce 120 cm, a jakmile se dotkl země, propojil se elektrický okruh, motor na závěsu se spustil a zpomalil dosednutí na přijatelné 2–4 m/s. Kosmonauti navíc měli sedět ve speciálních křeslech Elbrus vybavených amortizátory, které část energie při střetu se zemí absorbovaly: Maximální přetížení mělo činit 15 g v rámci několika málo desetin sekundy.

Aspoň jeden inženýr

Práce na Voschodu se u konstruktérů OKB-1 nejprve nesetkaly s nadšením, ale Koroljov dokázal situaci zvrátit. Když k němu v únoru 1964 přišel na poradu vedoucí projektant Konstantin Feoktistov, Sergej Pavlovič prohodil: „V trojmístné lodi samozřejmě poletí alespoň jeden inženýr.“ Feoktistov, který již předtím projevil ambice se do vesmíru podívat, velmi dobře pochopil – a díky jeho vlivu se projekt rozběhl doslova zběsilým tempem.

Třináctého dubna pak vyšlo nařízení Ústředního výboru Komunistické strany a Rady ministrů „O přípravě pilotovaných kosmických lodí“. Bylo v něm oficiálně stanoveno, že se pro řadu 3KV využijí čtyři rozestavěné kabiny Vostok a pro řadu 3KD se zkonstruuje pět zbrusu nových, vylepšených. Minimálně v případě 3KV však zmíněné nařízení jako obvykle pouze legalizovalo již probíhající práce…

Ve zběsilém tempu

Ono zběsilé tempo se samozřejmě neobešlo bez patálií většího či menšího rozsahu a zřejmě nejvíc konstruktéry potrápil nový padákový systém. Aby ho mohli vyzkoušet při shozech z letounu, převzali narychlo z muzea OKB-1 kabinu Vostoku 2, v níž v létě 1961 German Titov jako první člověk v historii strávil na oběžné dráze celý den. Konstruktéři poté provedli nezbytné úpravy, aby mohla posloužit coby testovací kus pro Voschod.

Dvacátého devátého srpna se při provádění testů ve Feodosii na Krymu, konkrétně při nakládání do letounu, samovolně otevřel příklop padáku a ten se ze svého kontejneru uvolnil. Tentýž příklop se pak 6. září pro změnu neotevřel, kdy měl, a kabina s nevyčíslitelnou historickou hodnotou padala z výšky 10 km, načež se roztříštila o zem. Už 9. července se přitom nezdařil test raketového motorku měkkého přistání. Družice Kosmos 34 (ve skutečnosti výzvědný satelit Zenit 4) dosedla v oblasti Uralu a kutálela se asi 300 m ze svahu dolů, než se dotyčný motor uráčil aktivovat. 

Konstruktéři v panice navrhovali vybavit posádku motocyklovými helmami, Koroljov však trval na vyladění systému. Z devíti zkušebních shozů se potom odehrála tři dosednutí rychlostí 7,5 m/s a šest rychlostí 1,5 m/s. Podařilo se dopracovat i padák a na podzim byla na světě kabina 3KV ve finální konfiguraci.

Upravený Vostok

Loď 3KV Voschod měla navenek mnoho společného s 3KA Vostokem, z nějž konstrukčně vycházela. Na délku měřila zhruba 5 m, největší průměr činil 2,43 m a startovní hmotnost se pohybovala kolem 5,3 t. Plavidlo sestávalo z hermetického přístrojového úseku a návratové kabiny.

První zmíněný měl podobu dvou komolých kuželů spojených základnami a nacházely se v něm důležité systémy pro fungování plavidla na oběžné dráze. Obsahoval především motor TDU z Isajevovy dílny, jenž zajišťoval brzdicí manévr pro návrat do atmosféry. Po obvodu byly umístěny sférické nádrže, jednak se stlačeným vzduchem pro systém zabezpečení životních podmínek a dále se stlačeným dusíkem pro orientační motorky. Úsek zahrnoval rovněž aparatury pro telemetrické a rádiové spojení, antény i další komponenty nutné pro let. Vedle solárního senzoru sloužícího k orientaci přibyly nové iontové senzory a experimentální iontové motorky.

Nanejvýš tři dny

Návratová kabina měla tvar koule, takže přistávací sekvence probíhala výlučně v balistickém módu. Největší úpravu představovala již zmiňovaná trojice křesel Elbrus, oproti Vostoku otočená o 90°. Důležité prvky, zejména hlavní přístrojový panel a optický orientátor Vzor, však zůstaly na původním místě. Velitel se tedy musel při orientaci lodi částečně posadit a otočit hlavu do strany.

Kvůli úspoře hmotnosti zmizela z interiéru jedna ze dvou kamer, ovšem další se nyní nacházela zvenčí na přístrojovém úseku. Posádka měla k dispozici malou obrazovku, na níž mohla její záběry sledovat, což se posléze využilo při monitorování třetího stupně rakety během oddělení od lodi. Systém zabezpečení životních podmínek mohl udržet tři kosmonauty naživu po dobu pouhých tří dnů. Aby se zajistila nezbytná rezerva, nepočítalo se u trojčlenných posádek s delšími lety než jeden den.

Horkou jehlou

Celkově vzato Voschod rozhodně nepředstavoval žádnou novou loď, jak spekuloval tehdejší sovětský i západní tisk. Znamenal spíš mírnou a v mnoha ohledech velmi riskantní evoluci, přičemž se jednalo v pravém slova smyslu o nouzové řešení: Nová loď Sojuz měla přijít na scénu až za několik měsíců či roků, přičemž sovětské vedení žádalo od Koroljova výstup, jenž by odvedl pozornost od nastávajících letů amerických plavidel Gemini. A přestože inženýři z OKB-1 ani šéfkonstruktér sám nebyli nejprve projektu šitému horkou jehlou příliš nakloněni, akceptovali rizika, která by byla za jiných okolností naprosto nepřijatelná. Bylo jasné, že ti, kdo usednou do zmíněné kabiny, budou riskovat mnohem víc než jejich předchůdci…

Poddruh bambusu listoklasce černého (Phyllostachys nigra var. henonis) pochází z čínské provincie Chu-nan. Tento bambus na první pohled zaujme elegantním tmavým stonkem a zároveň nabízí mnoho možností praktického využití, od přípravy pokrmů až po výrobu dřevěných konstrukcí. Pěstuje se po celém světě, zejména v Japonsku, kam se dostal již před mnoha staletími. V zemi vycházejícího slunce jde dokonce o jeden ze tří nejhojnějších druhů bambusů.

Jen jednou za 120 let

Podobně jako řada dalších druhů bambusů je i listoklasec černý monokarpickou rostlinou se synchronizovaným kvetením. To znamená, že nejprve mnoho let roste, „v jeden okamžik všude vykvete“, a poté všechny odkvetlé rostliny zahynou. 

Problém je v tom, že si listoklasec ve svých buňkách „pamatuje“ kolik času uplynulo od jeho vyklíčení. V důsledku toho jsou všechny porosty tohoto druhu, i když je lidé různě množí a rozsazují, prakticky stejně staré. 

Zároveň víme, že listoklasec do květu roste zhruba 120 let. Všechny bambusy tohoto druhu na celém světě naposledy vykvetly v roce 1908 (jen velmi málo rostlin kvetlo o něco dříve, nebo o něco později). Není proto těžké spočítat, že k dalšímu hromadnému květu listoklasce by mělo dojít v roce 2028.

TIP: Ve Velké Británii kvetou rostliny o měsíc dříve než před 30 lety

V roce 2020 vědci z Hirošimské univerzity objevili „předčasně“ kvetoucí rostlinu listoklasce a využili nečekanou příležitost k jejímu studiu. Bohužel se ukázalo, že příští období květu by mohlo představovat pro produkci bambusu katastrofu. Bambus podle vědců neprodukoval žádná životaschopná semena, která by mohla klíčit. Zastavila se i produkce nových bambusových výhonků a po odkvětu nebyly první tři roky patrné žádné známky regenerace bambusu. Pro Japonsko a v menší míře i pro další země by to mohlo znamenat bolestivé ekonomické ztráty.

Obavy panují i nad dopady na životní prostředí. Rozsáhlý kořenový systém černého bambusu pomáhá stabilizovat půdu a předcházet tak erozi. V řadě zemí je proto využíván i jako nástroj pro kontrolu eroze na svazích a náspech. 

Svazky granátů, speciální protitankové granáty či zápalné lahve dokázaly poškodit tanky protivníka asi na 10–40 m. Účinné protitankové kanóny dokázaly likvidovat obrněnou techniku na mnoho stovek metrů, nemohly však pěchotu vždy doprovázet kvůli své hmotnosti a rozměrům. Pěchota proto potřebovala přibližně stejně lehký a přesný prostředek jako protitankové pušky, který by pokryl vzdálenosti 50–150 m, ale probil by pancíř tanků o tloušťce 150–200 mm. 

Vznikla tak nová kategorie zbraní odpalující poměrně těžké střely s kumulativní, průpalnou hlavicí bez zpětného rázu. Účinkovaly jen na pár desítek či několik málo stovek metrů, protože podstatná část reaktivní energie vyvažující střelu vychází otevřenou hlavní dozadu, případně proto, že střela je zkonstruována jako malá raketa. Na počátku vývojové řady pancéřovek, tarasnic a bezzákluzových kanónů stály Panzerfaust a Panzerschreck.

Průkopník Panzerfaust

Firma HASAG z Lipska přišla v roce 1942 s jednoduchou, přitom převratnou koncepcí – tenkostěnná trubice s výmetnou náplní obsahovala hlavici s průpalnou kumulativní náloží s šípovou stabilizací. Výmetná nálož expandovala oběma směry. Tak se zrodil bezzákluzový, jednorázově použitelný protitankový prostředek Panzerfaust, „pancéřová pěst“. 

U prvních verzí (Panzerfaust 30 klein a Panzerfaust 30) činil účinný dostřel na pohybující se tank pouhých 30 m. Zbraň kladla značné nároky na psychickou odolnost střelce, který musel pálit na cíl z bezprostřední blízkosti, z okopu, zpoza zdi či jiného úkrytu. Přitom zášleh a dým z bezzákluzové zbraňě spolehlivě prozradily jeho polohu protivníkovi. Panzerfaust 30 vážil 5,22 kg a jeho hlavice letící rychlostí 30 m/s o hmotnosti 3 kg prorazila po explozi až 200mm pancíř. 

Počínaje rokem 1944 začal přicházet k jednotkám vylepšený Panzerfaust 60 o hmotnosti 6,8 kg s účinným dostřelem 60 m a 3kg hlavicí o rychlosti 45 m/s probíjející 200mm pancíř. Další typ s dostřelem 100 m se vyráběl od podzimu 1944 jako Panzerfaust 100. Vážil 6,8 kg, jeho 3kg střela s rychlostí 62 m/s probíjela opět 200mm pancíř. Od března 1945 přicházel na frontu ještě účinnější Panzerfaust 150, ten už se ale do konce války příliš nerozšířil.

Komplikovaný Panzerschreck 

Na rozdíl od jednorázově použitelných panzerfaustů se jedná o zbraň na více použití s větším účinným dostřelem. Další podstatná odlišnost od předchůdce spočívá v použití nikoliv výmetné náplně, která exploduje uvnitř trubice, ale malého raketového motoru na tuhé pohonné hmoty, který o něco zvyšuje přesnost a dolet kumulativní hlavice – bohužel zároveň ohrožuje při opouštění hlavně zrak střelce a vynucuje si dodatečnou ochranu obsluhy.

Vývoj panzerschrecku, tedy „postrachu tanků“, spadá do počátku roku 1943. Rommelův Afrikakorps ukořistil v Tunisku několik amerických zbraní Bazooka, podle nichž Němci vyvinuli vlastní prostředek. První typ, zavedený do výzbroje, nesl název Raketenpanzerbüsche 43 (zkráceně RPzB.43), ale i Panzerschreck 43. Zbraň měřila 1,64 m a vážila 9,25 kg. Ke střelbě se používal 88mm projektil RPzB.Gr 4322, dosahoval rychlosti 105 m/s a dokázal účinně zasáhnout jedoucí cíl do 150 m, což je dvoj- až trojnásobek dosahu panzerfaustů. Hmotnost střely činila 3,3 kg, kumulativní nálože pak 0,6 kg. Průraznost pancíře dosahovala 180 mm, tedy o něco méně než u panzerfaustu.

Příliš rizikové použití?

Obsluha této de facto malé raketové odpalovací rampy však musela používat plynovou masku a plášť proti horkým spalinám, což zhoršovalo pohotovost a orientaci střelce v reálném boji. V listopadu 1943 proto zbraň dostala ochranný štít s malým průzorem pro míření, čímž vznikl Panzerschreck 54. Celková hmotnost díky štítu sice vzrostla na 11 kg, ovšem nová střela stejné ráže 88 mm pod označením RPzB. Gr.4992 měla prodloužený efektivní dostřel na tank v pohybu na 180 m a průraznost na 230 mm. 

Jako poslední model vznikl koncem roku 1944 Panzerschreck 54/1, opět při stejné ráži 88 mm. Délka odpalovací trubice se snížila na 1,35 m a hmotnost na 9,5 kg, přibyla však zdokonalená mířidla. Trubice měla mít životnost asi 200 výstřelů.

U přístavního městečka Marstrand, které se nachází na stejnojmenném ostrově na jihu Švédska, se nedávno potápěl rekreační potápěč. V hloubce asi 20 metrů narazil na objekt, z něhož se vyklubalo malé, ústím nabíjené dělo, vyrobené ze slitiny mědi. Unikátní nález prozkoumal mezinárodní tým, který vedl mořský archeolog Staffan von Arbin ze švédské Univerzity v Göteborgu.

Jak badatelé popisují ve studii, kterou nedávno publikoval odborný časopis Mariner's Mirror, podle všeho jde o původně funkční lodní dělo ze 14. století, které pochází ze zatím neznámého vraku. Pro archeology bylo důkazem nalezení částí původní nálože uvnitř děla. Velmi pravděpodobně tedy nešlo o náklad, který by loď převážela, nýbrž o funkční zbraň. Dělo bylo nabité a připravené k palbě, když se loď potopila.

Jedno z nejstarších děl Evropy

„Díky zachovaných zbytkům nálože v dělu jsme mohli určit jeho stáří pomocí radiokarbonového datování,“ vysvětluje von Arbin. „Ukázalo se, že dělo pochází ze 14. století, což z něj dělá jedno z nejstarších lodních děl nalezených na evropském kontinentu vůbec.“ Tento typ děl se na lodích používal zejména v 15. a 16. století, nález z Marstrandu ale ukazuje, že podobný typ zbraně lidé znali již mnohem dříve.

Badatelé vzácný nález zdokumentovali pomocí 3D skenování a provedli chemickou analýzu kovu, z něhož je středověká zraň vyrobená. Ukázalo se, že k výrobě byla použita slitina mědi, která obsahuje zhruba 14 procent olova a malý podíl cínu. Podle vědců je taková slitina pro výrobu děla značně nevhodná a při delším a intenzivním využití by pravděpodobně prasklo.

Podle Staffana von Arbina to ukazuje, že lidé, kteří dělo vyráběli, neměli potřebné znalosti o vlastnostech slitin. „Vše nasvědčuje tomu, že ještě zcela nezvládali umění výroby děl, a jejich produkce byla z valné míry založena na pokusech a omylech,“ spekuluje švédský archeolog.

TIP: Průzkum potopeného vraku královské lodi Gribshunden odhalil cenný náklad koření

Složení materiálu ukázalo i další zajímavost – měď použitá k výrobě děla podle vědců pocházela patrně z území dnešního Slovenska a olovo z některé z česko-polských příhraničních oblastí.