Pro australského chirurga Nicka Hartnella jsou klokani dokonalými atlety. Ve skoku dalekém překonají vzdálenost 12 metrů a dokážou vyvinou rychlost až 70 kilometrů v hodině. Když Hartnell a jeho spolupracovníci sledovali klokany v akci, zajímalo je, do jaké míry vděčí za své výkony šlachám. A zda by bylo možné využít šlachy klokanů v lidské medicíně.

Během let výzkumu se dopracovali ke xenotransplantacím, tedy k využití transplantací klokaních šlach při léčbě poranění, jakým je například přetržení předního zkříženého vazu v koleni. Jen v USA dochází ročně asi k 200 tisícím případů, přičemž zhruba čtvrtina těchto zranění vyžaduje následné operační zákroky.

Šlachy cizího původu

Povaha tohoto zranění obvykle vyžaduje transplantaci další tkáně. Tyto tkáně lze brát z jiných míst na těle pacienta, což ale přináší zdravotní komplikace. Další možností jsou tkáně od zemřelých dárců nebo syntetické tkáně. V těchto případech se ale objevují problémy s výdrží tkání a také jich bývá nedostatek. Kromě toho asi čtvrtina operací po přetržení předního zkříženého vazu selže.

Podle Hartnella a jeho kolegů jsou klokaní šlachy v tomto směru velmi slibné. Nejen, že jsou několikrát silnější než lidské šlachy, ale zároveň jsou velmi dobře dostupné. Lze je totiž získat při zpracovávání klokanů při výrobě potravin. Dnes se tento zbytkový materiál využívá jen pro výrobu jídlo pro domácí mazlíčky.

TIP: Jak obnovit poškozené plíce pro transplantace? Pomohou nám prasata

Klokaní šlachy sice lidem neposkytnou možnosti pohybu superhrdinů, jde ale o zajímavou alternativu dnešních léčebných postupů. Badatelé připravují první klinické testy na lidech, které by měly být zahájeny již v roce 2024. Doufají, že v případě úspěchu v testech s lidskými pacienty, se xenotransplantace klokaních šlach prosadí v širokém měřítku.

Filipíny se od počátku 20. století nacházely pod správou USA. Washington zde udržoval početné jednotky, avšak se zastaralou výzbrojí a mizerným zásobováním. Jakmile 22. prosince 1941 na souostroví zaútočila japonská 14. armáda, organizovaný odpor se rychle zhroutil. Poslední spojenecké oddíly kapitulovaly na jaře 1942 na poloostrově Bataan. Následovala jedna z nejtragičtějších epizod války v Tichomoří, neboť Japonci donutili 70 000 Filipínců a Američanů absolvovat dlouhý pochod do zajateckých táborů. Podvyživení a nemocní muži nedostávali vodu, takže jich tisíce zemřely. Rozzuřený velitel filipínské posádky generál Douglas MacArthur před odjezdem prohlásil, že právě toto souostroví se stane základním stavebním kamenem vítězství. Projev zakončil slavnou větou: „Já se vrátím!“

Splnění slibu

V následujících měsících čelily císařským vojskům jen skupinky domorodých partyzánů. Až když se válečná štěstěna začala k Tokiu obracet zády, Filipíny se opět ocitly v centru pozornosti. K lámání chleba došlo začátkem roku 1944, kdy se představitelé amerických ozbrojených sil dohadovali o dalším postupu proti Japoncům. Zatímco většina generálů považovala za nejvhodnější odrazový můstek nové ofenzivy Tchaj-wan, MacArthur trval na co nejrychlejším dobytí největšího filipínského ostrova Luzon – splnění slibu totiž považoval za otázku cti. Tentýž cíl preferoval i velitel 3. flotily admirál William Halsey, nicméně vrchní velitel námořních operací admirál Ernest King si uvědomoval, že na Luzonu žije 12 milionů obyvatel. Obával se vysokých ztrát na životech civilistů kvůli bombardování a zeptal se náčelníka Halseyho štábu viceadmirála Roberta Carneye: „Chcete, aby Manilu potkal stejný osud jako Londýn?“ Carney odvětil: „Nikoliv, chci z Luzonu udělat Anglii.“ Předestřel tím záměr využít ostrov coby základnu pro další letecké i vyloďovací operace. 

Spor rozřešil až prezident Roosevelt, který po delším váhání tchajwanskou variantu zavrhl – uvědomoval si, že ztrátou Filipín Japonci přijdou o přístup k zásobám ropy ve Východní Indii. Začátkem října tak výbor amerických náčelníků štábů nařídil MacArthurovi dobýt Luzon, zatímco uskupení admirála Chestera Nimitze mělo napadnout Iwodžimu a Okinawu. Američané udeřili na Filipíny taktikou skoků z ostrova na ostrov a v říjnu 1944 se první oddíly vylodily na Leyte. V prosinci následoval výsadek na Mindoro, z jehož letišť hodlal MacArthur vysílat letouny na podporu hlavní invaze na Luzon.

Neshody mezi obránci 

Velitelem japonských sil na Filipínách se během podzimu stal generál Tomojuki Jamašita, který si roku 1942 získal respekt dobytím Malajsie. Tokijský štáb stanovil obranu ostrovů za prioritu číslo jedna, ovšem Jamašitovy přípravy brzdily neshody s neústupným nadřízeným – polním maršálem Hisaičim Teraučim v Saigonu. Jamašita navrhoval stáhnout mužstvo, zbraně a zásoby z Leyte a Mindora právě na Luzon a udržet ho tak dlouho, jak jen to půjde. Terauči přesto rozkázal tvrdošíjně hájit každý ostrov, čímž jen zbytečně tříštil síly. 

Alespoň na samotném Luzonu byl Jamašita do značné míry vlastním pánem. Po zhodnocení situace se rozhodl, že Manilu nemá smysl bránit. Jednak ji považoval za strategicky nevýznamnou, jednak věděl, že pro milion jejích obyvatel nedokáže zajistit zásobování. Další problém tvořila takřka nehájitelná rozloha města zastavěná hořlavými dřevěnými domy. Jamašita tedy nařídil veliteli manilské posádky generálu Šizuovi Jokojamovi zničit mosty přes řeku Pasig, jež rozděluje město na severní a jižní část. Následně měla 14. armáda složená ze šesti pěších divizí a dvou samostatných smíšených brigád ustoupit do hornatého kraje na severozápadě ostrova, kde by se v okolí řeky Balili mohla bránit dlouhé měsíce a poutat americké síly. 

Zcela opačný názor bohužel zastával kontradmirál Sandži Iwabuši, jenž stál v čele manilských oddílů námořní pěchoty nepodléhajících velení pozemních sil. Hodlal metropoli bránit do posledního ze svých 20 000 mužů a ignoroval fakt, že město nabízí minimum vhodných defenzivních pozic. Výjimku představovalo historické jádro Intramuros obehnané starými hradbami, stejně jako úřednická čtvrť s budovami se železobetonovou strukturou. Iwabuši nechal ženisty zdemolovat veškeré objekty, jež by mohly pro nepřítele mít hodnotu, a poté nakázal vojákům v centru se opevnit.

Úspěšné vylodění 

Zatímco američtí pěšáci bojovali s posádkou Mindora o ovládnutí letištních ploch, vyslaly Halseyho letadlové lodě bombardéry nad Luzon. Palubní letci zničili 270 císařských letounů a eliminovali hrozbu vzdušného úderu na flotilu, jenže pak do plánů invaze zasáhlo počasí. Sedmnáctého prosince zuřil v oblasti tajfun a Američané měli co dělat, aby uchránili lodě od nejhoršího. Nakonec stálo běsnění živlů Halseyho tři torpédoborce. Přes tuto tragédii přípravy pokračovaly a MacArthur pověřil dobytím Luzonu 6. armádu generálporučíka Waltera Kruegera. Plán operace počítal s tím, že hlavní síly vytvoří v Lingayenské zátoce předmostí, z něhož vyrazí podél planiny ve středu ostrova, obsadí metropoli a ovládnou Manilský záliv.

TIP: K úspěšnému náletu na Filipíny přispěl i japonský válečný zajatec

Ráno 9. ledna 1945 se první skupina sestávající z I. sboru vylodila u města San Fabian a XIV. sbor vyskákal z lodí u Lingayenu a Dagupanu. Partyzáni Spojence předem informovali, že se Japonci nechystají pobřeží bránit, a slabý odpor dal těmto zprávám za pravdu. Americký velitel filipínských odbojářů podplukovník Russell Volckmann při předpovědích vycházel z kopie Jamašitova plánu, který se v prosinci podařilo jeho mužům najít ve vraku císařského letounu.

Dokončení: Krvavá zkáza perly Filipín: Bitva o Manilu v roce 1945 (2) (vychází v neděli 30. července)

Při pohledu na noční oblohu by se zdálo, že hvězdy představují v kosmu převažující typ objektů. Zdání však klame. Podle současné kosmologie tvoří vesmír především těžko pochopitelná temná energie – substance, jejíž podstata stále ještě uniká správnému pojetí – a skrytá látka, která se projevuje pouze gravitací, ale nijak nezáří. Pouhých necelých 5 % hmoty a energie kosmu utváří nám známá „normální“ (odborně baryonická) hmota a z toho je asi jen 10 % uloženo ve hvězdách. Drtivá většina baryonické hmoty se nachází v plynu.

Stálice se však jedna od druhé liší zejména hmotností, od níž se odvíjí převážná část jejich vlastností – především vývoj či chemické složení. Ve vesmíru tak najdeme hvězdy, které jsou snad jen 80krát hmotnější než Jupiter (dosahují tedy asi 7 % hmotnosti Slunce), ale i ty, jejichž hmotnost překonává naši hvězdu 100krát. V minulosti se přitom mohly objevit i stálice 500krát hmotnější než Slunce.

Jelikož neznáme dostatečně přesně statistické rozdělení hvězd podle jejich hmotnosti, které by bylo reprezentativní pro celý vesmír, můžeme jejich celkový počet pouze odhadovat. V průměrné galaxii se nachází přibližně 100 miliard stálic, přičemž hvězdných ostrovů je ve vesmíru asi 10 bilionů. Celkově se tak v kosmu pravděpodobně vyskytuje kvadrilion (10²⁴) hvězd, plus minus nějaký řád – což je opravdu úctyhodné množství.

Nehmota jako základ

Teorie niter hvězd a hvězdného vývoje, jež tvoří základ astrofyziky, zahrnovala výhradně stálice složené z baryonické hmoty. Jako hvězdu označují astronomové objekt, který je v hydrostatické rovnováze (tj. „kulatý“) a současně si po značnou část svého života vyrábí energii v nitru termojadernými reakcemi.

Známé fyzikální principy však připouštějí i existenci těles v hydrostatické rovnováze, jejichž podstatou je jiná než běžná baryonická hmota. Protože jde většinou o velmi hmotné objekty, mluví se o nich jako o hvězdách. V některých případech by se přitom mohlo jednat o pozdní vývojová stadia běžných stálic. Existence zmíněných objektů je ovšem pouze hypotetická, dosud nepodložená jednoznačnými pozorovacími důkazy.

Kvarkové hvězdy: Jako obří nukleon

V závěrečných fázích vývoje velmi hmotných hvězd dochází k neutronové degeneraci hmoty, kdy se protony přeměňují na neutrony, a výsledný objekt – neutronová hvězda – může bez odporu elektrostatického působení dosáhnout vysokého stupně gravitační kontrakce. Teorie připouští, že by se mohly neutrony pod tlakem rozpadnout na elementární částice, kvarky. Takový objekt by byl ještě kompaktnější než neutronová hvězda; a pokud by z okolí nepřitékala žádná další hmota, jež by mohla podnítit pokračování kolapsu až na černou díru, mohla by stálice setrvat ve stadiu tzv. kvarkové hvězdy do konce svého života. V podstatě by se stala makroskopickou elementární částicí – nukleonem.

Objekt nesoucí označení 3C58, pulzar v souhvězdí Kasiopeji, představuje dost možná pozůstatek supernovy z roku 1181, ale snad je i mnohem starší. Každopádně se zdá, že chladne podstatně rychleji, než by odpovídalo standardní teorii neutronových hvězd. Jedno z možných vysvětlení zní, že se jedná o kvarkovou hvězdu. Různé odborné práce připouštějí, že by kvarkovými hvězdami mohly teoreticky být ještě další dva známé pulzary; a pečlivá pozorování čtyř výbuchů supernov z poslední doby naznačují, že se při nich vytvořila kvarková hvězda. V každém případě jde o důkazy značně nepřímé.

Elektroslabé hvězdy: Hustší a podivnější

Kvarkové hvězdy jsou ze všech hypotetických stálic asi nejméně exotické. Zaměřme se však nyní na kolabující supernovy, tedy závěrečná stadia osamocených stálic. Podle některých modelů může v průběhu kolapsu nastat stav, kdy těleso vzdoruje gravitační síle tlakem záření, které se uvolňuje během tzv. elektroslabého hoření. Během zmíněného procesu se kvarky přeměňují na leptony (elektrony, ale především neutrina) pomocí elektroslabé interakce. Vznikají při tom fotony velmi tvrdého záření. Taková stálice by se po relativně krátkou dobu, asi 10 milionů let, udržela stabilní.

Model vnitřní struktury elektroslabé hvězdy. Její vnější vrstvy tvoří zřejmě podobný materiál jako hvězdy neutronové. Stálice má průměr zhruba 5 km. V jejím centru se nachází jádro o rozměru jablka, tvořené směsí kvarků měnících se na leptony. Takto malé jádro by však dosahovalo asi dvou hmotností Země.

Elektroslabé hvězdy by mohly vznikat v okamžiku, kdy tlak kvarkové degenerace uvnitř kvarkové stálice nezvládne vzdorovat vlastní gravitaci. Z toho vyplývá, že by elektroslabé hvězdy měly mít ještě větší hustotu než hvězdy kvarkové. Opět se jedná o čistě hypotetické objekty, které navíc na rozdíl od kvarkových stálic nemají žádného slibného kandidáta. Příčina však možná tkví ve výběrovém efektu a také v krátké životnosti elektroslabých stálic.

Bosonové hvězdy: Černé veledíry?

Výše popsané kvarkové i elektroslabé hvězdy se skládají z fermionů, tedy z elementárních částic s poločíselným spinem. Pro fermiony platí Pauliho vylučovací princip, podle nějž nelze nalézt dva fermiony ve stejném kvantovém stavu. Proto například není možné, aby měly všechny fermiony základní energii. Této vlastnosti vděčíme za existenci chemické bohatosti, neboť jen proto vytvářejí elektrony okolo atomů složité elektronové obaly. Kdyby byl elektron boson – částice s celočíselným spinem, která se vylučovacím principem neřídí – napadaly by všechny elektrony na základní energetickou hladinu a žádné strukturované elektronové obaly by nevytvářely. Chemická bohatost tohoto světa by byla tatam.

Co kdyby tedy ve vesmíru existovaly makroskopické objekty sestávající z bosonů? Označili bychom je jako bosonové hvězdy a musely by být velice husté, neboť právě Pauliho vylučovací princip je podstatou všech degeneračních sil, které kladou odpor gravitaci. Aby tedy bosonové hvězdy mohly vůbec existovat, musela by je tvořit nějaká skupina bosonů, pro něž existuje repulzivní síla. Vědci uvažují o exotických bosonech, například o hypotetických axionech, jež někteří odborníci pokládají za klíč k pochopení podstaty skryté látky. Na rozdíl od fermionových hvězd by se však bosonové hvězdy musely zformovat během raných fází vývoje vesmíru, krátce po Velkém třesku; určitě by nemohly vznikat kolapsem běžných objektů.

Velmi hmotné bosonové hvězdy představují elegantní řešení problému černých veleděr v jádrech galaxií, jejichž vznik se nepodařilo standardními cestami uspokojivě vysvětlit. Kdyby se místo nich nacházely v oblastech galaktických center bosonové hvězdy z nejranějších etap vývoje vesmíru, o hmotnostech milionů až miliard sluncí, nebylo by třeba se problémem vzniku černých veleděr vůbec zabývat. Nepozorovatelné bosonové hvězdy menších hmotností by také pěkně řešily chybějící skrytou látku.

Preonové hvězdy: Mimo současnou fyziku

Někteří vědci se nenechávají brzdit aktuálním stavem poznání a v konstrukci exotických objektů jdou ještě dál. Domnívají se například, že podobně jako atomové jádro tvoří protony a neutrony, jež dále sestávají z kvarků, tak ani kvarky (nebo leptony) nelze považovat za skutečně elementární částice: Skládají se z ještě menších konstituentů – preonů. Ty se však navzdory nezměrnému úsilí nepodařilo na urychlovačích detekovat a o jejich existenci nesvědčí ani náznaky z prováděných experimentů. Kdyby byly preony reálné, nic by asi nebránilo teoretickému konstruktu preonové hvězdy. Teoretikové očekávají, že by takové objekty byly opravdu superhusté, s hodnotami okolo 10²³ kg/m³, což asi o šest řádů překonává neutronové stálice.

TIP: Hypotetické objekty: 10+1 vesmírných objektů, které nejspíš neexistují

Preonové hvězdy by buď mohly představovat pozůstatky po Velkém třesku, nebo by mohly vznikat při výbuších supernov. Vystavěná teorie od nich nepožaduje, aby byly extrémně hmotné, a tak by preonové hvězdy s pouhou desetinou hmotnosti Slunce mohly být dlouhodobě stabilní. Preonová stálice s hmotností 100 ekvivalentů Země by pak měla rozměr okolo jednoho metru. I preonové hvězdy jsou kandidátem na podstatu skryté látky. S baryonickou hmotou by interagovaly pouze gravitačně, a jejich mapování – pokud existují – lze tedy provádět jen nepřímo.

Kacíři měli na jihu Čech svou baštu ještě před nástupem husitství. Alespoň to tak viděla inkvizice. Ta začala svou systematickou činnost na našem území rozvíjet s nástupem Lucemburků na trůn. A ne náhodou se často zaměřovala právě na pohraniční oblasti. Tam totiž s německými kolonizátory pronikalo i učení, které církev považovala za ďábelské. Platilo to zejména o takzvaných valdenských, tedy o hnutí chudých laických kazatelů. Duchovním otcem těchto údajných odpadlíků byl Fracouz Valdès. Snažil se s Vatikánem vycházet, ale nakonec se jeho hnutí pronásledování nevyhnulo.

Bludařský jih

Valdèsovi následovníci vytvářeli ostrůvky exulantů po celé Evropě. Díky německy mluvícím novousedlíkům se jim dařilo i u nás, nejprve zejména na jihu Čech. Už celá desetiletí před Janem Husem našli na Kozím hrádku azyl valdenští kazatelé pronásledovaní inkvizicí. A nelze si nevšimnout, že valdenské učení mělo mnohé společné i s myšlenkami samotného Husa, i když ten sám se k valdenským nehlásil. To ale neznamená, že ho z toho v Kostnici neobviňovali. A někteří Husovi následovníci už valdenskou inspiraci nepokrytě přiznávali. Aby ne! Obzvlášť ti, co pocházeli z jihu Čech, nemohli dost dobře na některého příznivce valdenského hnutí nenarazit.

Zrazená revoluce?

Krátký exkurs do rušné a neklidné doby nám říká, že zástupy chudiny přicházely na jih Čech s velikými nadějemi. Církevní reformátor Hus pomohl rozpoutat něco, co bychom mohli nazvat sociální bouří a utopií. Nešlo jen o spor s oficiální církví a o hledání pravé víry. Naději v lepší časy vyvolávala i idea rovnostářství, která se mezi přívrženci kalicha šířila. Nešlo jen o skoro bájné kádě, kam se měl v Táboře odevzdávat soukromý majetek. Nemajetní doufali, že je husitská revoluce zbaví také povinnosti odvádět daně. Tyto ideály připomínající utopické vytržení prvních komunistů však vzaly v praxi za své.

Realitu můžeme docela dobře přirovnat k životu v současných „komunistických rájích“ či možná spíš „skanzenech“. Hospodářství se nedařilo tak, jak by si proroci lepších zítřků představovali. Válka si žádala své a polykala spoustu peněz, zboží a surovin. Lidé brzy zjistili, že se jim nežije lépe – naopak: životní potřeby musejí odevzdávat ve prospěch bojujících vojsk. A co hůř, nové elity se často chovaly stejně jako ty dřívější. Nastalo rozčarování, které poskytlo živnou půdu pro všechny demagogy a náboženské blouznivce.

Konec světa

Mezi husity velmi silně rezonovaly takzvané chiliastické nálady, tedy přesvědčení, že konec světa se blíží. V očekávaný čas však soudný den nenastal. Přesto se nepřestávalo věřit, že je blízko. Učení se jen trochu poupravilo. Konec nepřijde sám od sebe, ale lidstvo se o něj prý musí přičinit. Když to jinak nepůjde, tak třeba i násilím. Je potřeba zúčtovat se všemi přisluhovači ďábla. Potom nastane ráj na zemi, ženy budou rodit bezbolestně a k rozmnožování nebude ani třeba mužského semene… 

Podobné teorie podporovaly násilné běsnění husitů. To se přitom nevyhýbalo ani kněžím. Duchovní patřili mezi vražděné i vraždící. Našla se spousta věcí, které byly náboženským radikálům trnem v oku. Například drahá kněžská roucha. Na co taková paráda? Neposloužily by tyto oděvy lépe, kdyby se rozpáraly a ušilo se z nich oblečení pro chudé? A proč sloužit mši v kostele? Proč ne na zelené louce pod širým nebem, jako to dělával mistr Jan třeba před Kozím hrádkem?

Husitští duchovní, kterým často chybělo teologické vzdělání a zkušenosti, šli ještě dál. Hostie? Z jakého důvodu připomínat Kristovu památku takovýmto složitým způsobem? Copak někdo věří, že je jeho tělo přítomné v kousku jídla? Kterýkoliv pokrm je možné přijímat od Boha s vděčností. Hostie k tomu nepotřebujeme! Kristus a učedníci nepojedli při poslední večeři jen symbolicky, ale opravdu se společne nasytili. Proč nedělat jednoduše totéž?

Souhrnně řečeno se reformní teologie zbavovala církevního učení, které se během dlouhých století nabalilo na původní jádro křesťanství. Jenže kde se takovéto divoce aplikované reformy zastaví? Nedojde nakonec k popření víry jako takové? Radikální kazatelé si brzy nadělali spoustu nepřátel. Vždyť by se snadno našlo víc důvodů, proč je prohlásit za kacíře, než tomu bylo v případě Jana Husa před kostnickým koncilem. Mezi pražskými teology a lidovými kazateli z Tábora vězel zanedlouho hluboký příkop. Husitskému hnutí hrozil vážný rozkol. Žižka to mohl pozorovat i na svých vlastních vojácích. Nakonec pochopil, že musí jednat dřív, než nastane zhoubný rozklad, který už nikdo nezastaví. Husité se museli se zbraní v ruce vypořádat s jinými husity, kteří podle názoru většiny odpadali od pravé víry.

Čistky

Na počátku husitské revoluce stála Husova náboženská vzpoura. Nepřekvapí proto, že právě teologické otázky způsobovaly další kvas a třenice. Nejednotnost reformního hnutí by znamenala neschopnost čelit vnějšímu nepříteli – tedy křižáckým výpravám. To si vůdce Žižka jasně uvědomoval. Jeho další kroky můžeme interpretovat dvojím způsobem.

Snad viděl, že radikální reformátoři zacházejí příliš daleko. Jak například mohou zpochybňovat přijímání jako takové, když právě přijímání pod obojí je jednou z věcí, za niž kališníci bojují? Máme dokonce doloženo, že husitská vojska nesla ve svém čele hostii. A teď by ji odmítali? Možná tedy chtěl Žižka zabránit ztrátě víry. Té víry, pro kterou zahořel a jíž byl připraven obětovat i život. Existuje ale i druhá možnost. O teologické spory se možná příliš nezajímal a uvažoval především jako vůdce a voják. Nemohl dovolit, aby se síly vojska tříštily, a proto musel zasáhnout a radikální křídlo utnout v zárodku. Je také pravděpodobné, že pikarti, jak se začalo radikálům poněkud nepatřičně říkat, měli prostě sklony k volnomyšlenkářství či idealismu, jaký se neslučuje s vojenskou kázní. Pokud by uvěřili, že nastává ráj na zemi, byli by ochotní bojovat?

Dnes asi těžko zmapujeme všechny myšlenky, které se mezi náboženskými horlivci v Táboře rozmohly. Ale například Petr Chelčický hlásal nenásilí. To jistě nešlo dohromady s vizemi pragmatických politiků, k jakým patřil do jisté míry i Žižka, přestože zápal pro víru mu zřejmě také nechyběl. Stál však nohama na zemi a věděl z vlastní zkušenosti, že světská moc se získává mečem a ohněm.

Jisté je, že Žižka zasáhl. Tvrdě a krutě. Sektáře nechal zmasakrovat, nebo dokonce upálit. Řád a pořádek udržel podobným způsobem, jakým jednali nepřátelé husitů. A to přesto, že se mezi reformátory ozývaly hlasy, které takto násilné praktiky odmítaly.

Trestná výprava

Kdo vlastně mezi obyvateli husitského Tábora platil za nejviditelnější tvář pikartů? Z Moravy pocházející Martin Húska si vysloužil přezdívku Loquis neboli mluvka. Zas tak mnoho o něm nevíme – tím méně je toho jisté. Kusé zprávy mohly být značně tendenční – oponenti se snažili tohoto muže zdiskreditovat. Jeho nesoulad s většinovými proudy uvnitř husitských kruhů narůstal postupně. Nejprve se lidově řečeno hádal Tábor s Prahou, nakonec však i z Tábora zaznívaly hlasy, které žádaly o pomoc s extremisty, kteří se příliš utrhli ze řetězu.

A Húska měl stoupence, kteří táborské většině pili krev ještě víc než on sám – například kazatel Petr Kániš. Pikarté raději z Tábora odešli a našli azyl pod hradbami hradu Příběnice. To bylo někdy z kraje roku 1421. Ještě téhož roku proti nim zasáhla vojenská síla a rozehnala je do okolních lesů.

Nevíme přesně, zda už během života ve stínu příběnického hradu docházelo k sexuálním excesům, které českým pikartům vynesly pojmenování adamité neboli naháči, nebo zda se tyto pochybné praktiky rozmohly až poté, co zbytky pikartů bloudily krajem. Je možné, že jejich pád do bludů ovlivnilo jejich spojení se sektáři vedenými jistým Rohanem. Tento kovář z Veselí nad Lužnicí si pravděpodobně nezadal s dnešními guru, kteří někdy také mají tendence zneužívat svou moc k sexuálnímu ovládnutí žen.

Historici vedou polemiky, jak přesně se pikartská krize vyvíjela. Pravděpodobný scénář vypadal asi tak, že Húska v Táboře zažehl něco, co se mu později vymklo z rukou. Počáteční náboženskou horlivost a snahu navázat na ducha prvních křesťanů vystřídaly bludy a snad došlo i na sexuálně uvolněné chování. Pokud ale pikarti opravdu chodili nazí a propadali orgiím, pravděpodobně k tomu hromadně docházelo až v poslední fázi, kdy zbývající členové sekty přežívali na ostrově na Nežárce. Nenapočítali bychom jich zřejmě víc než několik desítek. Okolí svého ostrovního ráje však pěkně děsili, protože se dopouštěli přepadů a násilí.

Středověký fejk?

Takhle to zkrátka dál nešlo! Jižní Čechy se staly kulisou drastických dějů. Poté, co Žižka upálil pochytané pikarty v klokotské faře na dohled od Tábora, došlo nakonec i na naháče od Nežárky. A vítězové se postarali také o špatnou pověst „naháčů“, když šířili zvěsti o nepravostech, které páchali. Skutečně? Nebo šlo jen o jednotlivé excesy? Vrhl snad promiskuitní Rohan stín i na jinak asketické pikarty, které vedl Húska? Je docela dobře možné, že Žižka prostě potřeboval odpadlíky očernit, aby ospravedlnil tvrdost, s níž znovunastoloval jednotu. Skupinový sex, nahota a násilí na nevinném obyvatelstvu, to zní snad až příliš přitaženě za vlasy. Stali se pikarti obětí Žižkovy dezinformační kampaně, díky níž vstoupili do našich dějin jako adamiti – naháči? Nešlo jen o středověký „fejk“? Nevíme jistě.

TIP: Hippiesáci středověku: Jak se na valdenské dívala středověká církev?

Osud Martina Húsky naopak známe. Odvolal své názory, čímž se mu málem podařilo utéct smrti. Dost možná tím ale naopak přispěl k mravní zkáze svých někdejších následovníků. Ztratil u nich autoritu a oni buď propadli anarchii, anebo se dali ošálit novými falešnými mesiáši. Húska se snažil uklidit do ústraní na rodnou Moravu. Hořkému konci se však stejně nevyhnul. Dostal se do rukou pražského arcibiskupa Konráda z Vechty, který pobýval v Roudnici nad Labem. Právě zde Húsku mučili a snažili se jej přimět k udávání přívrženců. Nakonec ho čekala smrt upálením v zabedněném sudu. 

Vyznavačům konspiračních teorií už řadu staletí jitří fantazii tajemné organizace, jejichž členové údajně tahají za nitky dějin – a zednáři patří mezi nejoblíbenější podezřelé. Nadvládu nad světem svěřují do jejich rukou různí pseudovědci i popkultura. Do karet jim přitom hrají nejen nesčetná tajemství, jež spolky opřádají, ale také fakt, že se řada respektovaných politiků vůči bratrstvům vymezuje, čímž v očích veřejnosti potvrzují jejich moc. 

Například bývalý britský ministr vnitra Jack Straw v roce 1999 prosadil, aby každý soudce veřejně deklaroval, zda patří k zednářům. Soud pro lidská práva po deseti letech nařízení zrušil, dodnes však platí pro britské policisty – kteří se ovšem povinně „přiznávají“ pouze svým nadřízeným. 

Stavitelé budoucnosti 

Přesto zůstává zednářství v Británii nesmírně populární. BBC uvádí, že jen v Anglii a Walesu se k němu hlásí na 250 tisíc přívrženců, a po celém světě jich pak najdeme dokonce šest milionů. Vysocí představitelé společenství tvrdí, že mezi „bratry v řádu“ patří i několik členů královské rodiny – Velké lóži v současnosti předsedá princ Edward, vévoda z Kentu. Představují tedy zednářské spolky skutečně ony tajemné hráče v pozadí? 

Svůj mytický původ odvozuje zednářství od Šalomounova chrámu, ale ve skutečnosti se první společenství objevila v Evropě až ve 14. století. Pojmenování „zednáři“ bylo přitom v prvotním významu skutečně přímočaré: Šlo o členy stavitelského cechu. Na rozdíl od ostatních lidí, kteří jen výjimečně opustili rodný kraj, byli neustále v pohybu. Putovali po celém starém kontinentu na místa, kde se právě budovaly katedrály či hrady, a nabízeli své služby každému, kdo si je mohl dovolit. Na dobové poměry byli vzdělaní, zcestovalí a měli rozhled. 

Základní kameny moci 

Uzavřené bratrstvo si postupně vytvořilo řadu rituálů a později – s úpadkem cechovních monopolů na řemesla – začalo přijímat „spřízněné duše“, jež neměly se stavitelstvím nic společného. Časem se tak čistě profesní spolek, chránící si své znalosti, proměnil v bratrstvo s vysokými ideály. V 18. století vznikl systém lóží, tedy lokálních skupin, kam mohli být noví členové přijati pouze na základě doporučení dlouholetých zednářů. Tehdy se stejně jako dnes vyžadovala mravní bezúhonnost, otevřenost mysli a víra ve vyšší princip nebo, chcete-li, v Boha. Všechny místní lóže pak na národní úrovni zastupuje tzv. Velká lóže, která pro ostatní představuje právní autoritu. 

Hlavní úkol nového zednáře spočívá v osobním rozvoji. Jeho bratři mu krok za krokem předávají tajné znalosti a zasvěcují ho skrze rituály. Zdokonalení ducha by pak měl zednář zprostředkovat světu, například v podobě charity a nezištné pomoci bližním. Kritici však tvrdí, že si členové spolku udělali z lóží jakýsi sociální klub pro rozšiřování známostí, a tedy i moci. Ta byla posléze dle konspiračních teoretiků natolik velká, že bratrstvo jejím prostřednictvím měnilo tok dějin. 

Přizpůsob se, nebo zemřeš 

Řada teorií svádí na zednáře například rozpoutání Velké francouzské revoluce: Historická událost z let 1789–1799 vyústila v nahrazení absolutistické monarchie vládou lidu, kterou podpíraly myšlenky republikánství. Ne všechny vrstvy společnosti se však novým pořádkům přizpůsobily, a tak začalo kruté pronásledování odpůrců, mimo jiné i tvrdohlavých katolíků. Právě od nich – konkrétně třeba od jezuity Augustina Barruela – vzešly dobové teorie, že za novou tváří Francie stojí zednářská lobby. 

Nové poměry totiž „ladily“ se skutečností, že zednáři odjakživa brojili proti církevnímu vlivu, a ten v zemi s nástupem republiky značně ochabl (viz Snášenlivost především). Podezřele působil i fakt, že do boje s královskou armádou vytáhl v podstatě nuzný lid a „záhadně“ zvítězil. Logicky bylo mnohem snazší vysvětlit selhání monarchie vlivem tajemné organizace než touhou mas po změně.

Na obou stranách revoluce 

Zednáři během revoluce skutečně sehráli důležitou roli, ale spíš proto, že do jejich lóží patřil bezpočet státníků. Zednářská ideologie sice inspirovala výsledek společenského střetu, ale existovali i členové spolku, kteří se snažili hájit cíle království. Například lucemburský vévoda stojící na straně Ludvíka XVI. představoval toho času pravou ruku velmistra. V Dijonu pak dokonce fungovala aristokratická lóže La Concorde a její příslušníci v srpnu 1789 uprchli za hranice. Obecně tedy zednáři revoluci ovlivnili, nicméně působili víc na pozadí konfliktu a účastnili se jej z obou stran.

Podle konspirátorů se dalším velkým úspěchem zednářství nestalo nic menšího než zrození Spojených států amerických. Do řádu prý patřili mnozí z Otců zakladatelů, ústavu údajně podepisovaly desítky zednářů a její hlavní body jako svoboda vyznání a projevu byly motivovány pravidly spolku. Mezi zásadní argumenty k potvrzení odvážných teorií má patřit symbolika na zadní straně jednodolarovek, zobrazujících pyramidu s okem na vrcholu. Dle zednářského učení prý takto Bůh shlíží na lidstvo. 

Boží oko pro všechny

Podobně jako v případě Francie ani zde nelze vliv řádu popřít, ale spíš proto, že prosazoval nadčasové myšlenky, jež se ukázaly jako funkční pro rodící se moderní společnost. Svoboda vyznání, projevu, podnikání, odklon od monarchie k vládě volených zástupců, oslabení církve – vše uvedené v americké ústavě najdeme a koresponduje to se světonázorem zednářů. Nelze však jistě tvrdit, že si Spojené státy založili sami pro sebe, aby tam mohli bez omezení prosazovat vlastní myšlenky. 

Konspirace se rozpadají, už pokud jde o zadní stranu jednodolarových bankovek: Boží oko v pyramidě totiž nepředstavuje výhradně zednářský symbol. V průběhu dějin se pojilo s řadou jiných spolků, například s ilumináty. Jedná se o oblíbenou lež, kterou nezřídka schválně podsouvají i sami zednáři. „Jsem si jistá, že by mnozí členové řádu rádi věřili, že se jejich symbol nachází na zadní straně bankovek, protože by tak bratrstvo získalo na významu. Pokud totiž máte svůj znak na penězích, musíte být vážně někdo,“ tvrdí Margaret Jacobová z University of California. 

U zrodu svobody

Podobně nejisté zůstává tvrzení, že se mezi zednáře řadila většina Otců zakladatelů, kteří stáli za vyhlášením nezávislosti amerických kolonií a vznikem USA. Prameny naznačují, že byli spíš v menšině. Závěry prací na dané téma se sice rozcházejí. Nicméně víme, že George Washington i pozdější prezident James Monroe k řádu patřili, zatímco revolucionáři John a Samuel Adamsovi, Thomas Jefferson, James Madison a Thomas Paine zřejmě nikoliv. Pouze o devíti z 56 signatářů Deklarace nezávislosti z roku 1776 můžeme s jistotou prohlásit, že zasedali v lóži. A z 39 kontinentálních delegátů, kteří o 11 let později schvalovali ústavu, náležela k bratrstvu jen třetina.

Tvrzení o moci zednářů jsou navíc často až neuvěřitelně odvážná: Například se proslýchá, že bratrstvo ovládlo kosmickou agenturu NASA, jež proto zatajuje, že je Země plochá – nemluvě o tom, že zfalšovala přistání na Měsíci. Atentáty z 11. září 2001 tvoří údajně následek boje mezi řádem a vyznavači islámu. Zednáři prý rovněž mohou za část vražd připisovaných Jacku Rozparovači a mají na svědomí také atentát na Johna F. Kennedyho.

Ve jménu satana

Proti argumentům sdílnějších zednářů, kteří podobná nařčení popírají, vyrážejí konspirátoři do útoku tvrzením, že ani členové bratrstva nemusejí vědět o jeho moci. Uvnitř organizace se podle nich ukrývá další kabala a řídí celou planetu: Zmíněná buňka údajně praktikuje okultní rituály a vzývá satana. Navíc propojuje všechny Velké lóže, a dovede tak ovlivňovat světovou společnost jako celek. Dané teorie se samozřejmě těžko vyvracejí či potvrzují. Pravdou zůstává, že zednářství vyšlo z módy a počty jeho přívrženců postupně klesají, což o jeho moci vypovídá podstatně lépe než divoká tvrzení.

TIP: Temné proroctví Římského klubu: Konec světa prý nastane již v roce 2040

Aby bratrstvo přežilo ve věku, kdy je těžké cokoliv skrývat, muselo se zbavit mnoha tajností a otevřít se veřejnosti. Zažádat o přijetí může každý, kdo splňuje pár základních podmínek. Stanovy mnoha lóží dokonce nařizují, aby se členové vyhýbali hovorům o aktuální politice či navazování podnikatelských kontaktů. Transparentnost tak konspiračním teoriím příliš nenahrává a dnešní společnost vnímá zednáře spíš jako skupinu lidí vyznávajících určité hodnoty než coby záhadné světovládce, za něž byli považováni v předešlých staletích. Vládnou tedy zednáři světu? Jistě mají svůj vliv, ale podobně jako v případě Židů pochází představa všemocné světové chobotnice skutečně jen z říše fantazie. 

Léto na severní polokouli vrcholí a letos to opravdu stojí za to. Extrém stíhá extrém a teploty na některých místech atakují hranici, kterou považujeme za kritickou pro lidské přežití. V Číně dosáhla teplota 52,2 °C, čímž padl tamní absolutní rekord. V americkém Údolí smrti, které je notoricky známé extrémními horky, naměřili 53,3 °C. Město Phoenix v Arizoně „pokořilo“ nelichotivý rekord – 19 dnů po sobě zde teplota vystoupala na více než 43 °C. 

Hranice lidských možností

Velký rozruch také vyvolala zpráva o tom, že na íránském letišti Persian Gulf International Airport v provincii Búšehr zaznamenali tepelný index (pocitovou teplotu), tedy parametry kombinující teplotu vzduchu ve stínu a vlhkost vzduchu, na hodnotě 66,7 °C. Podle odborníků je tak vysoká pocitová teplota na hranici toho, co může průměrný člověk vydržet nebo možná i za touto hranicí. Tyto klimatické podmínky mohou překonat schopnost lidského těla regulovat teplotu, což může mít fatální následky. Jak říká profesor Cascade Tuholske z Montanské státní univerzity: „Víme, že současné extrémní teploty zabíjejí lidi.“

Bez pomoci klimatizace, větráků nebo stínu se lidské tělo musí spoléhat samo na sebe. Část tepla dokáže lidské tělo vyzářit do okolí, to ale funguje v případě, že je teplota okolí nižší než teplota lidského těla. Pak už zbývá jenom jediná možnost a tou je pocení. Přeměna vody v páru odvádí z těla teplo. Ale i schopnost pocení má své limity.

TIP: Bude horko: Globální oteplování mění města v pekelné výhně

Vědci zjistili, že lidské tělo ztrácí schopnost ochlazovat se pocením už při teplotě vlhkého teploměru (wet bulb temperature - teploměru s čidlem obaleným vlhkou tkaninou) 35 °C. V takovém případě je smrt blízko, zvláště pro seniory či lidi s nemocným srdcem. Na zmíněném letišti v Íránu naměřili teplotu vlhkého teploměru 33,7 °C, což je opravdu nebezpečně blízko uvedené kritické hodnotě. Vysoké teploty vlhkého teploměru se přitom objevují stále častěji, podle výzkumu z roku 2020 více než dvakrát častěji než v roce 1979.

Jde o jednu ze zásadních otázek částicové fyziky a kosmologie raných fází vývoje vesmíru. Když se totiž před 13,8 miliardy let odehrál Velký třesk, vznikly současně částice i antičástice, tedy jakési částicové páry zrcadlené elektrickým nábojem. Proton a antiproton jsou jinak totožné, mají však opačné náboje. Pokud se potkají, anihilují a promění se ve spršku fotonů gama.

Je ovšem zřejmé – už proto, že existujeme – že v minulosti neměly všechny částice své antičástice. V raných etapách vývoje kosmu se v jejich počtech objevila asymetrie, jež mírně preferovala první zmíněné, zřejmě v převaze jedné částice nad miliardou anihilovaných párů.

TIP: Existuje dnes v kosmu antihmota?

Experimenty ukazují, že některé elementární částice se mohou spontánně měnit na své protějšky a naopak. Zdá se však, že kdysi dávno zmíněný cyklus končil častěji částicí než antičásticí, a po skutečných důvodech narušení symetrie fyzici stále aktivně pátrají. 

Záliba ve focení vulkánů je opravdu neobvyklý koníček. Jak a kdy vlastně vaše kariéry fotografa činných sopek odstartovala?

Jako dítě jsem hltal zprávy o výbuchu sopky Mt. Helens, která vybuchla v roce 1980 a později jsem v přírodopisných časopisech s oblibou vyhledával články s tématy sopek a erupcí. O mnoho let později jsem měl sám možnost prožít první fascinující setkání se sopečnou činností, když jsem navštívil řecký ostrov Kos a u sopky Nisyros jsem poprvé ucítil pach sirných plynů. Asi před jedenácti lety jsem si pak pořídil první zrcadlovku, abych mohl fotit zatmění slunce. Během první cesty se svým novým fotoaparátem jsem se pak dostal na vulkanický ostrov Lanzarote, který je jedním ze španělských Kanárských ostrovů. V tom okamžiku se mé dva zájmy protnuly – když jsem si plně uvědomil, jak vlastně vznikly sopečné útvary a jak působivá musela být erupce, která dala vzniknout celému ostrovu. Tehdy se zrodila moje touha fotit činné sopky v okamžicích, kdy vyvrhují popel a kusy žhavé lávy.

Máte dost nebezpečnou zálibu a vaše práce taky není úplně bez rizika. Mají tyto dvě oblasti vašeho života něco společného?

Studoval jsem chemii a teď pracuji jako kontrolní inženýr chemických elektráren. Jsem zodpovědný za provoz, údržbu a analýzu jak statických, tak pohyblivých součástí. Musím zaručit bezpečný, spolehlivý a stálý provoz elektrárny, a proto jsem zvyklý pohybovat se v ochranném oblečení v blízkosti nebezpečných chemikálií. A taky musím mluvit hodně anglicky. Oba tyto aspekty mé práce jsou mi při focení sopek užitečné, ale neřekl bych, že toho mají nějak moc společného.

Daří se vám sladit zřejmě náročnou práci s náročným koníčkem?

Výlety nebo dovolené u sopek, které jsou neustále činné, je možné plánovat měsíce dopředu. V těchto případech obvykle žádné komplikace nenastávají. Jiné je to v případě expedic, kdy je nutné co nejrychleji se sbalit a vyrazit. Tehdy je vše mnohem složitější. Už jen dospět k finálnímu rozhodnutí, že mohu jet, může být několikadenní proces. Všechno musí být zorganizováno ve spěchu, přičemž cestovní přípravy včetně chystání fotografického a bezpečnostního vybavení zaberou dost času. Už se mi taky v minulosti několikrát stalo, že mi v cestě za činným vulkánem zabránil nabitý pracovní harmonogram.

A co váš osobní život a sopky? Nedochází tady k nějaké kolizi?

Většinou se snažím zkombinovat vulkány a dovolenou. V případě, že program dovolené netvoří výhradně dny strávené na okraji sopky, má moje manželka pochopení. Myslím, že větším problémem je nedostatek času, kvůli němuž nemohu udržovat své webové stránky a zpracovávat pořízené záběry ve své digitální fotokomoře.

Jste ženatý a máte malé dítě. Co si o vaší zálibě myslí manželka? Nesnaží se vás od nebezpečného koníčka nějak odradit?

Žena má sopky taky ráda a byla se mnou u aktivních vulkánů jako je Stromboli a havajská Kilauea. Výlet na Stromboli byl dokonce naší svatební cestou. Každopádně ale není do sopek takový blázen jako já a už vůbec není člověk, který by měl v oblibě výpravy expedičního typu. Nejvíc starostí si dělá, když jsem právě na některé z takových cest. Nijak mne k cestám za vulkány nepovzbuzuje, ale ani se nesnaží moji fotografickou vášeň krotit nebo mi dokonce házet klacky pod nohy. A když je nějaká možnost kontaktu, například pomocí půjčeného satelitního telefonu, zůstává i v době mých výprav klidná.

Vy sám si nepřipouštíte možnost, že vás nějaké erupce zastihne nepřipraveného a nechráněného a způsobí vám třeba i smrtelné zranění?

Většina lidí, kteří se dozvědí o mé zálibě, si v prvním okamžik pomyslí, že musím být blázen, když dobrovolně lezu k aktivní sopce. Jenže vulkány nejsou všechny stejné. V prvé řadě o nich platí, že čím častěji dochází k erupcím, tím je sopka méně nebezpečná. A jejich nejnebezpečnějším projevem nejsou vulkanické plyny ani láva, ale takzvané pyroklastické proudy. Jde o jakési extrémně žhavé laviny, které obsahují směs sopečných plynů, úlomků magmatu a sopečného popela a pohybují se nesmírně velkými rychlostmi. To jsou skuteční zabijáci a já se cíleně vyhýbám místům, kde bych se mohl s tímto vulkanickým projevem setkat. 

Navíc většina zranění, které lidé utrpí na výpravách k sopečným kuželům, vzniká jako důsledek nepříznivého počasí, nerovností na svazích a vrcholcích sopek a podobných lokálních podmínek. Když má člověk dobré informace, umí se odpovídajícím způsobem připravit a má na sobě oděvy, které zaručují základní ochranu, skoro určitě zůstane zdravý a v jednom kuse.

Máte nějaká daná bezpečnostní pravidla, kterých se při pohybu u aktivních sopek držíte? Studujete jednotlivé sopky z knih, nebo spoléháte na dřívější zkušenosti?

Každá sopka je jiná a i když mám velké množství knih o vulkánech, většinou spoléhám především na internet. Mailem kontaktuji místní lidi a turistické kanceláře a dozvídám se od nich aktuální informace. O sopečné aktivitě pak získávám údaje přes internetové servery a místní observatoře. Jestliže má být převažující sopečnou aktivitou pyroklastický proud, jako tomu bylo například u indonéské sopky Merapi, je to pro mě příliš velký risk. Navíc by se fotografování omezilo na zachycování negativních stránek vulkanické aktivity – devastované a popelem pokryté oblasti, zničený majetek a zoufalí lidé. I když jsou tohle situace, které mohou být pro některé fotografy zajímavé, já o takové záběry v žádném případě nestojím.

Nepochybuji, že pro svou bezpečnost děláte, co se dá. I tak se mi ale nezdá, že byste se mohl vyhnout veškerým nástrahám, které blízkost činné sopky přináší…

Ještě nikdy jsem se nedostal do situace, že bych musel vzít nohy na ramena a běžet o život. V Itálii na Stromboli a u etiopské Erta Ale byly situace, kdy jsem si musel kvůli náhlé změně větru rychle nasazovat plynovou masku. A u Ol Doinyo Lengai, v Tanzánii, jsem stál na kusu ztuhlé lávy, která byla chvíli poté, co jsem z ní odešel, stržena do bublajícího lávového jezírka. Možná vám to bude připadat jako velké riziko, ale jde opravdu o ojedinělé případy. Většinu rizik, kterým musím nějak čelit, s sebou nesou běžné outdoorové aktivity. 

Nebezpečné jsou blesky a horská nemoc na Etně, extrémní chlad na Islandu a příšerné vedro v Etiopii. A taky hustá mlha a levhart, který na mne zíral u vulkánu Ol Doinyo Lengai. Alespoň jsem si tehdy myslel, že jde o levharta, ale nakonec se ukázalo, že ty domnělé oči kočkovité šelmy byly dva kousky zeleného plastu, které někdo přivázal ke stromu a označil tak nebezpečný okraj kráteru. Mně ale nikdo neřekl, že nějaké takové značky u vrcholu sopky jsou a tak mě dva kousky plastu vyděsily k smrti.

Ponechme teď stranou možnost, že by na vás u kráteru číhal levhart. Když překonáváte poslední kroky k okraji kráteru, máte strach?

Dostávám se do míst, kde vládnou přírodní síly a lidská slova nebo činy mají zanedbatelnou váhu. Zvuky srovnatelné s řevem tryskových motorů, obří mraky plynů a páry a výtrysky lávy mohou mít zastrašující účinek a člověk si na obrovské sopce může připadat nepatrný. Ale zároveň mám v těchto místech možnost obdivovat neuvěřitelné přírodní představení a pořizovat unikátní záběry. Díky tomu se mnohem spíš cítím být nesmírně obdarovaný. Není moc lidí, kteří by mohli zblízka pozorovat tyhle úžasné přírodní projevy.

Už byla řeč o vhodném oblečení. Jak se tedy k sopce oblékáte? Máte nějaké speciální vybavení?

Nejdůležitější je nenechat se zaskočit počasím, úplně stejně jako při běžném chození po horách. Na vrcholu je nebezpečí zásahu sopečným plynem a popelem. Pro ty případy s sebou nosím helmu, ochranné brýle proti prachu a plynovou masku. No a taky si musíte držet odstup. Žádná fotka nestojí za to, aby se člověk zranil. Pokud se vydáváte k sopce a jste vybaven oblečením proti nadměrnému žáru, pak se na můj vkus chcete dostat až moc blízko.

Váš fotoaparát je v zásadě také obyčejný, nebo máte nějaký prachuvzdorný model nebo alespoň kryt?

Všechno je to vybavení do normálních atmosférických podmínek. Dřív jsem jako improvizovaný kryt používal obyčejný igelitový sáček, ale když jste na vrcholu, kde fouká, zápasení s vlajícím pytlíkem zrovna nenapomáhá kvalitě pořízených záběrů. Nakonec jsem zjistil, že prach a vulkanický popel nejsou pro běžný fotoaparát až takový problém, i když dávají dost zabrat stativu. Člověk si ale musí dávat pozor při výměně objektivů. Sopečné plyny se v ten okamžik mohou snadno dostat dovnitř a zařízení poškodit. To se mi koneckonců už nejednou stalo.

Máte nějaký sen, který se týká zamýšlených lokalit, které hodláte navštívit, nebo nějakého vulkanického projevu, jenž se vám zatím nepodařilo zachytit?

Mám jedno související přání, a to publikovat v nějakém nizozemském časopisu o přírodě, protože moje snímky zatím byly publikovány výhradně v cizině. Taky bych rád vydal knížku o sopkách, protože materiálu mám spoustu. Chybí mi však jeden zásadní záběr, a to velký oblak vulkanického prachu, kterým při západu slunce nebo za svítání prošlehávají blesky. Pokud jde o místa, která bych chtěl fotografovat, ještě jsem nebyl u Vesuvu a ve vesnicích Pompeje a Herculaneum, i když to u vulkanického nadšence asi zní divně. Velmi zajímavé sopky jsou taky v Indonésii – například Anak Krakatoa a zejména sírové doly kráteru Kawah Ijen. Na mém pomyslném seznamu přání je taky Nový Zéland, Costa Rica a Galapágy. S focením sopek ještě zdaleka nejsem hotov.

Mrakodrapy zhasly. V přízemí Empire State Building pronajímali jen třetinu obchodů a nahoře nejezdily výtahy. Na nádraží stály koše, kam cestující z předměstí dávali zeleninu ze svých zahrádek. Stalo se běžným, že někdo zaťukal na dveře a zeptal se na zbytky od večeře – mohlo jít o vašeho bývalého šéfa nebo bankéře. Skoro každý třetí Američan neměl práci. V redakcích novin odpojovali elektrické hodiny, v papírnách používali odřezky místo toaletního papíru a v New Yorku dokonce otevřeli chudobinec pro milionáře. Krize byla cítit na každém rohu. Tvrdě zasáhla především střední třídu, tedy občany zvyklé na stabilní zaměstnání i na prosperitu dvacátých let.

Liftboy s diplomem

S velkou krizí začala doba nejistoty, hladu a paradoxů. Například ocelárny Bethlehem Steel v jedné ze svých poboček propustily šest tisíc ze sedmi a půl tisíc zaměstnanců. Vystěhovaly je z podnikových bytů a domy zbouraly, aby ušetřily na dani z nemovitosti. „Nezaměstnanost se pohybovala v některých oblastech kolem pětadvaceti procent. Ale v oblastech amerického středozápadu, kde se nacházela spousta průmyslových továren, se pohybovala klidně až kolem osmdesáti procent,“ líčí tehdejší situaci Jana Sehnálková, amerikanistka z Univerzity Karlovy.

Vykládaly se historky o mužích, kteří zakládali požáry, aby si vydělali při jejich hašení. Nebo o majiteli agentury na zprostředkování práce, který sám přijal první nabídku, která přišla. Za volantem taxíku jste mohli narazit na profesora a hotely požadovaly od obsluhy výtahu vysokoškolský diplom. Ženy to neměly o nic lehčí. Některé státy odhlasovaly zákon, podle kterého směl pracovat jen jeden člen rodiny. Ženy zůstávaly doma a z mužů se stávali učitelé a zdravotní bratři. „Nejvíce zasaženy byly ale samozřejmě rasové menšiny, zejména Afroameričané, kteří byli jako první vytlačeni z pracovních pozic,“ upřesňuje Jana Sehnálková.

Šupinatá měna

Během krize se ze dvou milionů Američanů stali tuláci cestující za prací. Pro mnohé rodiny se stal domovem stan nebo bouda stlučená z toho, co bylo zrovna po ruce. Po Americe vyrostla celá městečka takových chatrčí. Často v blízkosti veřejné vývařovny, kde dávali polévku zdarma.

Když jste ale měli peníze, mohli jste za krize žít jako král. Padaly ceny šperků, stejně jako punčoch a nemovitostí. Fotoreportéři detroitského listu si mohli společně koupit stádo koní na pólo. A ceny v zemědělství byly dokonce tak nízké, že farmáři raději nechali úrodu hnít na polích, nebo s ní topili.

Nabídka převyšovala poptávku. Lidé neměli peníze, a tak neměli za co utrácet. V některých státech byl nedostatek peněz takový, že si místní vyrobili vlastní měnu. Tak třeba v městečku Tenino ve státě Washington si tiskli dolary rovnou na dřevo. „A nejen dřevěné peníze, ale byly to třeba peníze z rybích šupin, peníze, které se prostě kreslily na kus papíru. Ve své podstatě to byly jenom poukázky,“ vysvětluje Milan Vodička, autor knihy Den, kdy došly prachy.

Monopoly, puzzle, známky

Neměli práci ani peníze. Zato jim nechybělo moře volného času, který bylo potřeba nějak „zabít“ – nejlépe levně a zábavně. A tak za krize opouštěli Američané golfová hřiště a vrhali se na minigolf, ping-pong a badminton. Narodily se deskové hry Monopoly a Scrabble a bridž se stal tak populárním, že rádia vysílala přenosy turnajů a ročně se prodalo padesát milionů balíčků karet. Lidé se zamilovali do skládaček puzzle. V letech 1932 a 1933 nakupovali v průměru deset milionů skládaček týdně. Rozkvět zažilo i sbírání známek – počet filatelistů se tehdy zvýšil čtyřnásobně. Inspirací se zřejmě stal americkým občanům jejich nový prezident Roosevelt, který se své sbírce známek věnoval s velkou vášní.

Na vrcholu krize se zrodil skutečný supermarket, marketing a průzkum trhu. Knihy Přemýšlej a zbohatni se tehdy prodalo pět milionů. Některým se to navzdory krizi skutečně podařilo.