Biblický příběh vypráví, že po potopě světa přežil pouze Noe s rodinou, kteří se spolu s vybranými druhy zvířat zachránili na dřevěné arše. Aby poznali, zda již vodní hladina klesá, vypouštěli na průzkum holubici. Úspěch zaznamenala až na několikátý pokus: „A holubice k němu v době večerní přilétla, a hle, měla v zobáčku čerstvý olivový lístek. Tak Noe poznal, že vody ze země ustoupily.“ 

Využití holubů pro průzkum, doručování zpráv či signalizaci však známe téměř ze všech světových civilizací. Staří Řekové vypouštěli opeřence z lodí, aby oznámili návrat posádky do přístavu, Caesar s jejich pomocí komunikoval s provinciemi a císař Dioklecián vybudoval rozsáhlou poštovní síť založenou právě na těchto ptácích. Jejich služeb ale ve velkém využívali Osmani i Arabové a tato metoda přenosu informací nezastarala ani v 19. století. Francouzi takto během obléhání Paříže dopravili z a do obklíčeného města tisíce zpráv.

Spolehliví poslíčci 

Světový konflikt přinesl široké využití moderních technologií, které výrazně zjednodušovaly komunikaci napříč vojenskou hierarchií. Díky polním telefonům, telegrafu a radiostanicím se zdálo, že staré metody přenosu informací za pomoci zvířat patří do starého železa. Opak byl ale pravda. Zkušenosti první světové války sice ukázaly, že se holubi efektivitou moderní technice nevyrovnají, zato ji často předčí svou spolehlivostí a relativní nenáročností na obsluhu a údržbu. 

Princip takovéhoto transferu informací je jednoduchý – holubi se silně fixují na svůj holubník a mají tendenci se do něj vracet. Zároveň mají silně vyvinou schopnost magnetorecepce, tedy vnímání magnetického pole, která jim propůjčuje vynikající orientaci a dává schopnost držet kurs i na dlouhých trasách. Mimo to disponují skvělou pamětí a vynikajícím zrakem. Holub vypuštěný mimo svůj holubník do něj proto dokáže nalézt cestu zpět i na velké vzdálenosti.

Klady a zápory

Takoví poslíčci mají řadu výhod – jsou malí a skladní, potřebují pouze velmi málo jídla a vody a v případě zajetí je velmi obtížné identifikovat jejich původ či určení. Pohybují se vzduchem, takže jim nevadí zátarasy ani minová pole, a vykazují poměrně slušnou rychlost – dokáží udržet rychlost okolo 90 km/h i po desítky kilometrů. Jsou prakticky lhostejní k výbuchům a pokračují v cestě i přes nejrůznější zranění. 

Mají však také zřejmé nevýhody – hůře se orientují ve tmě a mlze, mohou se stát kořistí dravců a příliš jim neprospívá ani zvířený prach a jedovaté plyny. Přesto se jednalo o velmi spolehlivou metodu zasílání zpráv. Britská i německá armáda po první světové válce shodně uvedly, že do holubníků se úspěšně vrátilo až 95 % vypuštěných opeřenců.

Dohodová poštovní síť 

Za holubí velmoc se před vypuknutím konfliktu považovala Belgie. Rychlé obsazení většiny země německou armádou v prvních měsících války však vedlo k decimaci tamního „ptačího sboru“, místní kontrarozvědka dokonce nechala pozabíjet na 30 000 opeřenců, aby nepadli do rukou nepřítele. Tuto ztrátu pak spojenci pociťovali po zbytek války. Francouzská armáda v roce 1914 tento komunikační kanál běžně používala, byl však silně decentralizovaný a neorganizovaný. Vlastními holuby obvykle disponovaly průzkumné jízdní jednotky, které s jejich pomocí informovaly zázemí o svých zjištěních, opeřenci se nacházeli také u některých pěších oddílů. 

TIP: Na křídlech poslů: Poštovní holuby používali lidé již před 2 000 lety

Rok 1915 přinesl zlom, když Francouzi začali ptactvo využívat ve velkém. V první fázi zrekvírovali soukromým chovatelům na 10 000 holubů a z přestavěných autobusů či přívěsů začali zřizovat mobilní holubníky. Ty se mohly rychle pohybovat, mást nepřítele a v případě změn na frontě se stáhnout nebo naopak postoupit – neměla se tedy opakovat belgická situace ze začátku války. Mobilní holubníky zaujímaly pozice za frontou, odkud spojky převážely zvířata v proutěných klecích a koších na bojiště.

Dokončení: Mezi nebem a zemí: Služba holubů za první světové války (2)

Druhohorní dinosaury si obvykle představujeme jako líté predátory, kteří sežerou všechno živé, od jiných dinosaurů až po návštěvníky Jurského parku. Jak se ale ukazuje, menší druhy druhohorních dinosaurů se musely bát nejen větších příbuzných, ale také tehdejších masožravých savců.

Dokládá to i neobvyklá a velmi vzácná fosilie, která zachycuje savce v roli predátora ve smrtelném souboji s býložravým dinosaurem. Fosilii, která pochází z vrstev spodní křídy v Číně, z doby asi před 125 miliony let, popisuje studie nově zveřejněná ve vědeckém časopise Scientific Reports.

Dinosaurus jako kořist

Paleobiolog Jordan Mallon z Kanadského přírodovědného muzea a jeho spolupracovníci objevili jeden z prvních dokladů, že vztahy mezi druhohorními dinosaury a savci nemusely být jen jednostranné. „Nejzajímavější podle mě je, že tato fosilie ukazuje netradiční vztah mezi dinosaury a savci,“ potvrzuje Mallon. „Jak se zdá, savci někdy lovili dinosaury a nemusela to být žádná maličká mláďata.“

Fosilie smrtelného zápasu dinosaura a savce. (zdroj: Canadian Museum of Nature, Gang Han, CC BY-SA 4.0)

Jako kořist v této fosilii vystupuje býložravý dinosaurus rodu Psittacosaurus, který dorůstal velikosti dnešních větších psů. Jeho lovcem se v tomto případě stal savec ze skupiny trikodontů Repenomamus robustus, který byl velký asi jako jezevec. Dnes nám takový savec nepřijde zrovna jako obr, ale ve spodní křídě šlo o jednoho z vůbec největších savců.

TIP: V bavorském Solnhofenu objevili zkamenělý lovecký neúspěch z období jury

Pozoruhodná fosilie byla objevena v provincii Liao-ning na severovýchodě Číny, na místě, kterému se mezi paleontology říká „Čínské dinosauří Pompeje.“ Obě kostry jsou téměř kompletní a byly objeveny tam, kde mohutná sopečná erupce překryla pozůstatky dinosaurů, savců, ještěrů i obojživelníků. Podle paleobiologa Mallona muselo k smrti obou zvířat a jejich fosilizaci dojít velmi rychle.

Zebry patří mezi nejznámějších zvířata Afriky a jsou jedním ze symbolů přírodního bohatství černého kontinentu. Dnes jsou uznávány tři druhy – zebra stepní (Equus quagga, dříve E. burchellii), zebra horská (Equus zebra) a zebra Grévyho (Equus grevyi). U zebry kvaga, vyhubené na konci 19. století, došli vědci v nedávné době k závěru, že nešlo o samostatný druh, ale poddruh zebry stepní. To se projevilo i v latinské taxonomii – podle pravidel zoologické nomenklatury má totiž starší název E. quagga přednost před E. burchellii, takže druhý jmenovaný název byl prvním nahrazen. Zebra stepní je zároveň nejrozšířenějším druhem. 

Černobílá hádanka

Výrazným poznávacím znamením zeber jsou jejich bílé a černé pruhy, o jejichž skutečném účelu se stále vedou spory. Jelikož zbarvení každého ze zvířat je unikátní, původně se předpokládalo, že jde o rozlišovací znamení, které zebrám umožňuje vzájemnou identifikaci. Další variantou byla hypotéza, že jde o kamufláž, díky níž se zebra ukryje ve stínech vysoké trávy.

Pruhy by podle tohoto předpokladu měly poskytovat maskování i většímu počtu zeber, které se shluknou k sobě. Díky optickému klamu by měli predátoři, zejména lvi, považovat stádo za jedno velké pohybující se zvíře, což by je mělo zmást při rozhodování, na který kus zaútočit. Zoologové ovšem nikdy nepozorovali, že by se lvi zdáli být stádem zeber zmateni…

Existuje i teorie zabývající se možností, že střídavé pruhy mají zmást obtěžující mouchy tsetse a rovněž ta, jež tvrdí, že jde o účinný termotregulační mechanismus.

Průkopníkem satelitního internetu se stala společnost SpaceX, která od roku 2019 buduje konstelaci Starlink pro širokopásmový internet. V současné době provozují na nízké oběžné dráze kolem Země přes čtyři tisíce satelitů a hodlají jich vypustit mnohem víc - během následujících několika let by se měla satelitní flotila rozrůst až na dvanáct tisíc. Podle dostupných dat jde o úspěšný projekt, v květnu 2023 měla síť Starlink asi 1,5 milionu předplatitelů.

Starlink už má své konkurenty, i když ti se zatím nemohou pochlubit podobnými počty satelitů jako SpaceX. Jde například o sítě HughesNet, OneWeb nebo Kuiper Systems od Amazonu. Změnu ale může přinést další nový hráč, jehož satelitní internet by mohl být pro Starlink nejvážnějším konkurentem.

Státní satelitní internet

Na trh širokopásmového satelitního internetového připojení nově vstupuje Čína, která začala budovat svou „státní síť,“ což je volný překlad názvu zamýšlené sítě Kuo-wang (Guowang). V sobotu 9. července 2023 vynesla raketa Dlouhý pochod 2C z kosmodromu Ťiou-čchüan ve Vnitřním Mongolsku prototyp satelitu zmíněného satelitního internetu. Satelit se dostal na plánovanou oběžnou dráhu a uskutečnil několik testů, které měly prověřit technologie satelitního internetu.

Síť Kuo-wang by měla naplnit představy čínského režimu o státem provozované satelitní internetové síti. Počítá se s tím, že postupně vytvoří konstelaci asi 13 tisíc satelitů. Projekt řídí čínské úřady a technickou stránku zajišťuje čínská společnost SatNet. Podle řady zdrojů je konstelace Kuo-wang součástí úsilí Číny o co největší průnik na trh satelitního internetu.

TIP: Astronomové varují: Satelity Starlink poškozují tisíce snímků z vesmíru

Podle zprávy společnosti Grand View Research, Inc. měl tento trh v roce 2020 hodnotu 8,23 miliard dolarů (tj. téměř 154 miliard Kč) a v roce 2030 by měl dosáhnout 22,57 miliard dolarů (asi 478 miliard Kč). V roce 2020 měl satelitní internet 43 milionů uživatelů (asi 1 procento všech uživatelů internetu) a v roce 2030 by jejich počet měl dosáhnout asi 110 milionů (zhruba 1,4 procent všech uživatelů).

Přestože horečka představuje značně nepříjemný stav doprovázející nemoc, sama o sobě je přínosná: Umožňuje totiž rychle a účinně zničit původce infekce, z nichž většina nepřežije 37 °C. Za regulaci tělesné teploty zodpovídá hypotalamus a za běžných okolností udržuje standardní hodnotu okolo 36,6 °C. Pokud však dostane od imunitního systému signál o infekci, „nastaví“ nový normál až o 3 °C výš, a než se k němu podaří dospět, cítíme se vlastně podchlazení. Svaly se začnou intenzivně chvět ve snaze produkovat teplo, a dosáhnout tak kýžené teploty, čímž vzniká typická zimnice.

Jak se ale přenastavuje samotný termostat? V případě infekce nebo zánětu se aktivují buňky imunitního systému, které začnou produkovat látky zvané pyrogeny. Ty se krví dostanou do hypothalamu, kde spustí produkci dalších látek – prostaglandinů, jež přenastaví termostat na vyšší teplotu. Léky snižující horečku fungují tak, že blokují produkci prostaglandinů, a tím ruší nastavení termostatu na vyšší teplotu. 

Srážet, či nesrážet?

Je důležité si uvědomit, že horečka není nemoc – nedá se tedy vyléčit. Horečka je příznak nějakého jiného problému v těle, a vždy je potřeba se zabývat tím, proč vznikla. Příliš brzkým sražením teploty se můžete jednak ochudit o důležitý diagnostický znak onemocnění, jednak můžete tělu ztížit práci. Dříve byl skutečně průběh horečky důležitou součástí diagnózy – při různých onemocněních byl totiž průběh teploty odlišný.

Nejčastější příčinou horečky je infekce. V tomto případě zvýšená teplota snižuje (odborně inhibuje) aktivitu mikrobů, omezuje replikaci buněk napadených virem, a tím tělu pomáhá v boji proti infekci. Další příčinou horečky či zvýšené teploty může být zánět, méně často nádor, krvácení do mozku, otrava nebo porucha přímo na termostatu. Pokud je horečka způsobena infekcí, je smysluplné ji prostě nechat být.

TIP: Šeptanda vás nevyléčí: Sedm nejčastějších mýtů a pověr o chřipce

Druhý pohled na horečku ovšem říká, že vysoká teplota představuje pro organismus zátěž. Zvyšuje tepovou frekvenci, zrychluje metabolismus a je energeticky náročná. Velmi vysoká teplota (přes 41 °C) může poškozovat mozek. Není tedy špatný nápad občas tělu ulevit a teplotu snížit. Zejména tehdy, když je horečka vysoká přes 39 °C, trvá dlouho a neklesá, dotyčný ji špatně snáší nebo když se léčí na srdce či vysoký tlak.

Svět britské aristokracie koncem 19. století byl dokonale neprostupný a uzavřený komukoliv, kdo se nenarodil s modrou krví. Šlechtickou vrstvu tvořila pouhá tisícovka osob, které vlastnily půdu a držely tituly. Potomci tohoto úzce vymezeného klubu navštěvovali přední školy vyhrazené právě jen aristokracii a navrch ke špičkovému vzdělání byla smetánka obdařena osobními a rodovými vazbami předávanými po staletí. Proniknout do popsaného prostředí bývalo nesmírně obtížné i pro řadu velkých podnikatelů či státníků povýšených do šlechtického stavu, natož třeba pro katolické šlechtice z „periferních“ oblastí Irska a Skotska. Dokonce i na rodinu Churchillů, kteří získali titul vévodů na začátku 18. století, se pohlíželo jako na zbohatlíky.

Od 70. let 19. století však nedostatek vhodných příležitostí ke sňatku na očekávané úrovni přivedl na Britské ostrovy dcery bohatých amerických podnikatelů. Paradoxně také ony narážely na druhé straně Atlantiku – ve Virginii, Georgii, ale i v New Yorku či Baltimoru – na hradbu povýšenosti. Přestože USA představovaly mladý stát, i tam brzy vznikla elitní vrstva, jež mohla vysledovat své kořeny k prvním zakladatelům. Tyto vyšší konzervativní kruhy zůstávaly uzavřené pro kohokoliv, kdo se narodil vně, a odmítaly přijímat bohatnoucí podnikatele, nadto pocházející z jiných států federace. Ani miliony dolarů nedokázaly dostat dceru železničního magnáta z Ohia na výběrovou internátní školu v Bostonu…

Na zkušenou v Evropě

Mnohé movité Američanky proto braly své dcery do Evropy, aby jim našly ženicha z řad aristokracie. Přinesly s sebou přitom svěží vítr sebejistoty a uvolněného chování. Jak napsal Oscar Wilde v románu Obraz Doriana Graye: „Chová se, jako by byla krásná. Většina Američanek to tak dělá. To je tajemství jejich půvabu.“ A na jiném místě dodal: „Je prostě v módě brát si Američanky.“

Britská aristokracie americké nevěsty ohromně vítala, jelikož na ostrovech dostávaly dcery šlechticů jen skromné věno. Na rodinné jmění či půdu se totiž nesmělo sáhnout, protože vše měl získat dědic titulu. Oproti tomu Američané dělili odkaz rodičů rovným dílem, a navíc ještě část dávali na dobročinnost. Proto se také velké americké majetky z éry zlaté prosperity po občanské válce téměř nezachovaly, neboť se s každou generací tříštily.

K atraktivitě Američanek v britských kruzích přispíval i fakt, že některé byly skutečně pohádkově bohaté. Například dcera železničního magnáta Consuelo Vanderbiltová se roku 1895 provdala do tehdy silně zadluženého rodu Churchillů s věnem ve výši devíti milionů liber, což přesahovalo rodový majetek většiny britských aristokratů. Náklady na sňatek hradila rodina nevěsty, a dokonce nechala Churchillům v Londýně vystavět sídlo Sunderland House.

Nájezdy za kořistí

Část britské aristokracie ovšem přijímala zmíněné mladé ženy se značnou nelibostí, jelikož si z jejich pohledu platily za přijetí do vyšší společnosti. Všeobecně se jim říkalo pirátky, neboť měly v korábu naloženém zlatem podnikat nájezdy na cizí ostrovy a odvážet si odtud kořist v podobě prestižního sňatku. Pro mnoho šlechticů se však jednalo o nejlepší způsob, jak přestát těžké časy a rozmnožit rodinné jmění.

Nejslavnější pirátkou se stala dcera chicagského spekulanta Mary Leiterová, jež se bez většího úspěchu pohybovala v londýnských vyšších vrstvách celé dva roky. Roku 1890 však na plese potkala prince z Walesu – pozdějšího krále Eduarda VIII. – a také budoucího premiéra hraběte z Rosebery. Oba ji požádali o tanec, čímž z ní učinili střed pozornosti. Leiterová se nicméně zamilovala do poslance George Curzona, syna zchudlého barona Scarsdalea. Ačkoliv obdržela několik nabídek k sňatku, odmítla je, neboť doufala, že se vyjádří její favorit. Ten zas nechtěl budit dojem, že prahne po jejím majetku, a vyslovil se až roku 1893 s tím, že zásnuby podrží v tajnosti. Vzali se pak o dva roky později.

TIP: Wallis Simpsonová: Rozvedená Američanka, která popletla hlavu i britskému princi

Maryin otec Levi Leiter koupil mladému páru přepychový dům v centru Londýna, Carlton House Terrace, a poskytl jim roční rentu v pohádkové výši šesti tisíc liber. Bohatství přitom výrazně nastartovalo Curzonovu politickou kariéru: Roku 1899 se stal místokrálem Indie a hrabětem. Ačkoliv Mary zemřela už v roce 1906, krátce po jejich návratu z indické mise, až do sňatku prince Harryho s Meghan Markleovou zůstávala nejvýš postavenou osobou amerického původu v britských dějinách. 

Dipeptid aspartam je umělé sladidlo, mnohem sladší než běžný potravinářský cukr, které se déle než půl století používá jako náhražka cukru v nápojích i potravinách. Je jedním z nejvíce studovaných potravinových doplňků a jeho účincích na zdraví existuje celá řada vědeckých prací. Přesto kolem jeho účinků na organismus stále existují závažné rozpory.

Světová zdravotnická organizace WHO nedávno zveřejnila své hodnocení aspartamu, podle něhož je toto sladidlo „možným karcinogenem“ (podle stupnice WHO Group 2B agent). Takové hodnocení vzbudilo velký rozruch a veřejnost má celou řadu otázek. Této látce se totiž v dnešní době téměř nedá vyhnout.

Možný karcinogen?

Stanovisko WHO je založené na hodnocení jejich dceřiné organizace Mezinárodní agentury pro výzkum rakoviny (IARC), které je podle všeho spíše orientační povahy a vyjadřuje nedostatek informací. Mimochodem, stejné hodnocení jako aspartam (Group 2B agent) mají od IARC například výtažek z jinanu (Ginkgo biloba), výtažek z listu aloe (Aloe vera) nebo rádiové vlny.

Ve stejnou dobu jako stanovisko WHO/IARC byly zveřejněny i závěry Společného výboru expertů pro potravinová aditiva WHO a FAO (JECFA), které se zásadním způsobem liší od závěrů IARC a uvádějí, že nebyla objevena žádná přesvědčivá souvislost mezi aspartamem a jakýmkoliv typem rakoviny. Podle JEFCA je zcela bezpečné konzumovat aspartam při dodržení přijatelné denní dávky, která činí 0 až 40 mg na 1 kilogram tělesné hmotnosti. Pokud někdo váží 70 kg, může podle takto nastavených doporučení denně bez obav přijmout 2 800 mg aspartamu.

TIP: Sladký život našich předků: Čím sladili své pokrmy v době předcukrové?

Pozoruhodné je, že IARC a JECFA sice vycházejí z prakticky stejných dat, hodnotí je ale velmi odlišně. Postoj JECFA, podle něhož aspartam není „možným karcinogenem,“ sdílejí i další instituce, v čele s americkým Úřadem pro kontrolu potravin a léčiv (FDA), který výslovně uvedl, že hodnocení zveřejněné WHO neznamená, že by aspartam byl ve skutečnosti nějak spojený s rakovinou. Experti jsou z celé situace, ve které se splétají odborné i nemalé ekonomické zájmy, rozpačití a většinou doporučují další výzkum, který by mohl vnést více světla.

Koncem léta 1950 Američané takřka smetli z oblohy letectvo KLDR, jež se pak dostalo do hluboké defenzivy. Jeho vrtulové stíhačky a bitevníky ve dne prakticky nemohly operovat a do akce startovaly už jen lehké noční bombardéry. Jednalo se o taktiku, kterou Severokorejci okopírovali od sovětských vzdušných sil z druhé světové války. Osádky pomalých, původně cvičných dvouplošníků každou noc propátrávaly nepřátelský týl a lehkými pumami napadaly každičký zajímavý cíl. Jednotliví piloti často vykonávali i několik misí za noc a útočili na objekty nedaleko jejich základen.

Letiště v jednom ohni 

První severokorejský noční bombardovací pluk začal vznikat v srpnu 1950 na čínské základně Antung (dnes Tan-tung). Skládal se ze dvou letek vybavených dvouplošníky Polikarpov Po-2 a většinu personálu tvořili mladíci, kteří teprve nedávno dokončili výcvik. Bojové operace zahájil pluk v polovině října. Jednotlivé polikarpovy startovaly v časových odstupech, nad cíl doklouzaly s vypnutým motorem a po svržení lehkých bomb nebo ručních granátů okamžitě otočily k návratu. 

Krátce po půlnoci 28. listopadu jeden Po-2 svrhl pumy na americké letiště K-24 Pchjongjang-West, kde shořely tři stíhačky F-51 Mustang a dalších osm utrpělo poškození. První prosincovou noc jiný bombardér napadl letiště K-14 Suwon, kde těžce poškodil čtyřmotorový C-54 Skytrain, a hned následující noc padaly pumy i na Pchjongjang (na tamním letišti došlo ke škodám na dvou taktických průzkumných AT-6). Noční pluk s Po-2 velmi aktivně operoval zhruba do února 1951, pak ale patrně přerušil činnost. V létě se však vrátil opět na frontu a v noci na 17. června napadl letiště Suwon. Jeden svědek ze země o tom napsal: „První puma vybuchla na konci vzletové dráhy, kde na sudech stály jako klamné cíle staré odepsané F-86. Ty přitáhly pozornost a bombardér pak letěl podél dráhy a svrhával pumy. Třetí z nich dopadla nedaleko mého stanu. Vyskákali jsme ven a utíkali k zákopu. Potom se celá základna začala otřásat palbou protiletadlových děl.“ 

První Po-2 se Američanům podařilo sestřelit 24. června. Tu noc se z náletu na KLDR vracel bombardovací B-26 kapitána Heymana, když dostal rádiem informaci, že se poblíž pohybuje pomalý dvouplošník. Brzy ho také spatřil a pustil se za ním, měl ale problém udržet ho v zaměřovači. Musel vysunout podvozek a otevřít pumovnici, aby zpomalil, stejně ho však předlétl. Nepřítel se bránil palbou, načež kolem sebe kroužili skoro čtvrt hodiny. Teprve pak se Američanovi podařil zásah a po chvíli uviděl, jak polikarpov na zemi vybuchl.

Horké léto 

Zvlášť odvážný útok podnikly Po-2 na základnu K-2 v noci na 24. srpna: „V noci se objevil nečekaný host, bombardér Charlie. Sirény začaly vřískat a ozývaly se výstřely protiletadlových zbraní. Brzy jsme slyšeli i řev stíhačky F-82 Twin Mustang, která ho nad námi marně hledala. Protiletadlovci přestali střílet, hlavního cíle už nepřítel ale dosáhl. Probudil nás.“ Američany tyto nálety velmi dráždily a snažili se jim zabránit pomocí útoků na severokorejská letiště. Příliš se ale nedařilo, neboť Po-2 každé ráno odlétaly hluboko do týlu, nebo je pozemní personál ukrýval do železničních tunelů. 

V září se cílem několikrát stala základna K-14 a 22. září byl vlastní protiletadlovou palbou poškozen B-26 vracející se z náletu na KLDR. Příští noc na stejné základně úder Po-2 poškodil několik zde parkujících strojů. Američané kontrovali nasazením nočních stíhaček a 23. září skóroval pilot námořního Grumman F-7F Tigercat major Van Gundy; na cíl v podobě polikarpovu ho navedl jeho radarový operátor a poté jej zničil jedinou krátkou dávkou čtyř 20mm kanonů. 

Na podzim 1951 zahájil bojové operace další severokorejský noční pluk, jehož létající personál tvořily výhradně ženy. Po-2 k náletům užívaly nejen 50kg pumy, ale i kořistní japonské o hmotnosti 15 kg, nebo upravené dělostřelecké granáty. Velmi se také osvědčily kazety (nesené v kabině pozorovatele), do nichž se vkládaly ruční granáty F-1, nesené po dvaceti. Pojistky měly spojené lankem, a když je pozorovatel vyhodil, odjistily se všechny naráz. Když byly svrženy z výšky kolem 50 m, vybuchly ještě nad zemí a zasypaly cíl střepinami.

Příliš rychlí na Po-2 

Na Nový rok 1952 zaútočily polikarpovy na přístav v Inčchonu, kde zapálily sklad paliva, požár prý byl vidět na vzdálenost 40 km. Americké velení to už nehodlalo dál snášet a zanedlouho na bojiště dorazily první radiolokátorem vybavené noční stíhací F-94 Starfire. Rychlé proudové stíhačky měly problém „budíků Kája“ vyřešit, premiéra však dopadla katastrofálně. V noci 27. února se o sestřel Po-2 pokusil poručík Jack Briendley z 68. perutě. Musel stáhnout plyn a vysunout podvozek, přesto byl příliš rychlý a do protivníka nakonec narazil; ani jemu, ani radarovému operátorovi se nepodařilo katapultovat. V noci na 5. března smrtelně havaroval jeho spolubojovník poručík Edward Blair, když při stíhání dvouplošníku snížil rychlost natolik, že přepadl do vývrtky a zřítil se na zem. 

Severokorejci začali v létě 1952 k nočním akcím používat i jednoplošné cvičné Jak-18, ale základ výzbroje stále tvořily osvědčené Po-2. Nepoužívali je jen k bombardování, ale i k propagandistickým účelům, když jejich osádky nad Jižní Koreou rozhazovaly letáky vyzývající k povstání nebo dezercím na sever. Ztráty dvouplošníků byly poměrně nízké a měly je na svědomí spíše havárie nezkušených letců při náročném nočním provozu než nepřátelští stíhači. To se změnilo teprve během roku 1953, kdy americké velení na bojiště odeslalo několik letek s F-4U Corsair vybavených radarem. Nebyly tak rychlé jako F-94 a dokázaly se udržet ve vzduchu i při nižších rychlostech. 

Nepříjemná komplikace

V noci na 30. června vzlétl v jednom z nich poručík Guy Bordelon a brzy dostihl Jak-18, který poslal k zemi. Pak mu ze země přišlo hlášení o dalším cíli, ze kterého se vyklubal opět jakovlev. Zachytil ho do zaměřovače a jedinou dávkou sestřelil. První červencovou noc ohlásil ještě dvě vítězství a pátého soupeře smetl z oblohy v noci na 17. července. Jednalo se o vůbec poslední vítězství nad nočním bombardérem v celé válce. 

TIP: Douglas MacArthur v Koreji: Generálova nebezpečná hra vabank (1)

Nasazení severokorejských Po-2 lze hodnotit jako velmi úspěšné. Jejich provoz nebyl nijak náročný. Kvůli malé nosnosti pum nedokázaly způsobit žádné těžké ztráty, jednalo se ale o velmi nepříjemné útoky, které nutily nepřítele uprostřed noci vyhlašovat letecký poplach, a vyháněly vojáky z postelí. Ti kvůli nim museli velmi pečlivě udržovat zatemnění a říkalo se, že útok nočního bombardéru dokáže přivolat i ohýnek na uvaření čaje nebo pouhá zapálená cigareta. Americké letectvo muselo vyvinout obrovské úsilí, aby jejich náletům čelilo, zamezit jim ale stejně nedokázalo.

Skupiny drobných kamenných těles – planetek – obíhajících po stejné oběžné dráze jako větší planeta známe ze Sluneční soustavy. Typickým příkladem jsou takzvaní trojané Jupiteru – skupina více než 12 tisíc asteroidů pohybujících se kolem Slunce po stejné dráze jako plynný obr Jupiter. Astronomové proto očekávají, že podobné objekty nebo skupiny těles se vyskytují i na oběžných drahách extrasolárních planet u jiných hvězd. Důkazy však dosud chyběly.

„Trojané v extrasolárních systémech byly dosud objekty bájné jako jednorožec: teoreticky mohou existovat, ale nikdo je zatím neviděl,“ říká s nadsázkou spoluautor práce Jorge Lillo-Box ze španělského Centra pro astrobiologii.

Vědeckému týmu využívajícímu radioteleskop ALMA se nyní podařilo v systému PDS 70 najít zatím nejpřesvědčivější důkaz, že trojanské planety by mohly skutečně existovat. Je známo, že kolem této mladé hvězdy obíhají dvě obří exoplanety podobné Jupiteru, nesou označení PDS 70b a PDS 70c. Na základě analýzy archivních pozorování soustavy PDS 70 získaných pomocí ALMA astronomové nalezli na dráze planety PDS 70b oblak částic přesně v místě, kde by se měli nacházet její trojané.

Sourozenci na stejné oběžné dráze

„Teoretická předpověď existence dvojic planet podobné hmotnosti sdílejících jednu oběžnou dráhu kolem své mateřské hvězdy – takzvané trojanské nebo koorbitální planety – se objevila před dvěma desítkami let. A nám se podařilo najít první indicii, která dává této teorii za pravdu,“ říká Olga Balsalobre-Ruza, hlavní autorka práce publikované v časopise Astronomy & Astrophysics.

Trojané se vyskytují ve dvou rozsáhlých oblastech v okolí Lagrangeových bodů (L4 a L5) soustavy hvězda-planeta, v místech, kde společným gravitačním působením dochází k zachycení objektů na stabilních drahách. Při průzkumu těchto dvou oblastí na oběžné dráze planety PDS 70b astronomové nalezli v jedné z nich slabý signál, který naznačuje, že by se zde mohl nacházet oblak drobnějších objektů o celkové hmotnosti až dvojnásobku našeho Měsíce.

Vědci se domnívají, že oblak by mohl být známkou přítomnosti existující nebo formující se trojanské exoplanety v tomto systému. Na plné potvrzení tohoto pozorování si členové týmu budou muset počkat nejméně do roku 2026, kdy se pokusí pomocí ALMA zaznamenat, zda se planeta PDS 70b a oblak pohybují po oběžné dráze kolem hvězdy společně. Pokud by se tato domněnka potvrdila, půjde o dosud nejpřesvědčivější důkaz, že dvě planety mohou sdílet jednu oběžnou dráhu. „To by znamenalo průlom ve studiu exoplanetárních systémů,“ upozorňuje Olga Balsalobre-Ruza.

TIP: Velmi těsná dvojčata: Novorozené hvězdy dělí pouhých 4,5 miliard kilometrů

„Budoucnost tohoto směru výzkumu je vzrušující a my se nemůžeme dočkat zvýšení výkonu radioteleskopu ALMA. Je plánováno na rok 2030 a dramaticky zlepší schopnost pole ALMA charakterizovat trojany v mnoha dalších planetárních systémech,“ dodává Itziar De Gregorio-Monsalvo.

Kypr se svou krásou řadí mezi perly východního Středomoří. Proslul rozsáhlými nalezišti mědi, od níž je vlastně odvozeno jeho jméno – latinsky měď se řekne „cuprum“. Navíc leží strategicky necelých sto kilometrů od pobřeží Turecka i Sýrie, a proto býval již od starověku v hledáčku okolních mocností, což se ostatně podepsalo na jeho mnohdy pohnuté historii. Komplikované až tragické události 20. století vyústily v okupaci severní části ostrova tureckou armádou. Tento stav trvá od roku 1974 až dodnes.

Bohatství mědi

Kypr je rozhodně místem, kudy kráčely dějiny. Dnes tu proto najdeme řadu významných archeologických i historických památek – osady prvních místních neolitických zemědělců, opevněná sídliště doby bronzové, obrovské areály vykopávek městských států klasické antiky i několik středověkých hradů a klášterů… My se ale budeme věnovat jeho starověké éře.

Po roce 1500 př. n. l. se Kypr stal největším vývozcem mědi ve východním Středomoří. Obchodovali s ní a vyváželi ji ve velkých ingotech ve tvaru stylizované býčí kůže – tedy obdélníku s prohnutými stranami. Během tohoto období se na ostrově začali usazovat Řekové. A v éře kolapsu civilizace doby bronzové dorazili i na Kypr okolo roku 1200 př. n. l. nájezdníci a piráti označovaní jako „mořské národy“.

Řecké vlivy

Některá kyperská sídliště byla vypleněna, ale během doby železné se místní opět vzmohli a směřovali k rozkvětu. Z této turbulentní doby pochází například opevněné sídliště Maa Palaiokastro. Zajímá nás proto, že vykazuje řadu podobných charakteristik s opevněnými lokalitami na Krétě, což svědčí o řeckém vlivu na osidlování ostrova a o helenizaci zdejší společnosti. Podle bájí se na řecké kolonizaci podíleli také různí legendární hrdinové, vracející se domů z Trojské války. Řekové na Kypr přinesli i kult Afrodity, bohyně krásy a lásky. Právě zde, v zálivu Petra tou Romiou, se totiž měla podle legendy zrodit z mořské pěny. Poeticky se proto Kypru říká i „Afroditin ostrov“.

Během prvních století 1. tisíciletí př. n. l. na ostrově rozkvetlo sedm, později až deset nezávislých království – městských států obklopených širším okolím. Těmi nejvýznamnějšími byly Idalion, Kition, Lapithos, Ama­thús, Tamassos, Pafos a Salamína. Vždy však podléhaly vlivům mocných států v oblasti Předního východu. Nejprve Kypr kontrolovala Asýrie, jak můžeme vyčíst z několika asyrských úředních dokumentů. Většina kyperských králů měla však i tak řecká jména.

Poté ho nějakou dobu ovládal Egypt, ale kolem roku 526 př. n. l. se ocitl pod nadvládou perské říše. Ne­uběhlo ani třicet let a skoro všechna kyperská království se přidala k protiperskému povstání iónských měst na pobřeží Malé Asie. Tyto události se dokonce staly záminkou k dlouhým řecko-perským válkám, to když se ke vzbouřencům přidaly Athény. Pro Kypr to však nedopadlo nijak zvlášť růžově – o rok později na ostrov přitáhlo perské vojsko a dobylo některá města.

I když země vzkvétala a místním královstvím se vždy načas dařilo z perského vlivu vymanit, do řeckého područí je definitivně uchvátil až Alexandr Veliký. Po vojevůdcově smrti si bohatý ostrov nárokovalo hned několik jeho generálů. Po letech nejrůznějších léček a vražedných útoků si ho nakonec vybojoval Ptolemaios I., který se už předtím zmocnil Egypta a Kypr si prostě jen přibral jako další provincii. A když se ptolemaiovské impérium roku 58 př. n. l. rozpadlo, obsadili ostrov Římané. Dvakrát ho poté dostala darem královna Kleopatra – jednou od svého milence Julia Caesara, o pár let později od dalšího milovaného muže, kterého rozvedla a dostala k oltáři – vojevůdce Marka Antonia.

Jak víme, osud Kleopatry a její lásky se naplnil roku 30 př. n. l. O osm let později ustanovil Řím ostrov senátorskou provincií a rozdělil ho do čtyř administrativních oblastí – Pafos, Amathús, Salamis a Lapithos. Ani staletí římské nadvlády však nesetřela řecký charakter zdejší civilizace. Do kulturně a ekonomicky vzkvétající oblasti také postupně pronikalo křesťanství. Narodil se tu dokonce svatý Barnabáš, původně syn z židovské kněžské rodiny a jeden z prvních konvertitů k nové víře. Spolu s apoštolem Pavlem se vylodili u Salamíny a zahájili zde misijní pouť na obracení zdejších obyvatel ke křesťanství. A když se v roce 395 rozdělila římská říše na západní a východní část, Kypr přečkal konec antiky a následujících skoro 800 let jako součást byzantské říše.

Níkokreon­tův kenotaf

Vraťme se ale k Salamíně. Tento nejvýznamnější kyperský antický městský stát založil podle mytologické tradice řecký hrdina Teukros, když se vracel z Trojské války. Původně totiž pocházel z ostrova Salamíny v Sarónském zálivu poblíž Athén, a nový domov tedy pojmenoval podle svého rodiště. Od 8. století př. n. l. zde postupně vyrostlo nejvýstavnější a politicky nejdůležitější kyperské království. Většina dnes dochovaných a alespoň částečně zrekonstruovaných památek však pochází až z římského období. Jde především o velké divadlo pro asi 15 tisíc diváků, komplex gymnasia čili atletického cvičiště s lázněmi vyzdobenými mozaikami a stadion. Z posledních staletí antiky i raného středověku pak pocházejí zbytky několika raně křesťanských bazilik. 

Na neštěstí leží Salamína v části ostrova okupované Tureckem, takže v posledních letech zde vykopávky ve větším měřítku neprobíhají. Velice významné je i salamínské pohřebiště s několika desítkami hrobů, z nichž některé se nacházely pod mohylou. Výjimečné místo zde zaujímá tzv. Níkokreon­tův kenotaf, nad nímž se tyčila deset metrů vysoká mohyla o průměru padesáti metrů. Pod ní archeologové odkryli pohřební katafalk z nepálených cihel, na němž stála srovnána velká pyramida kamení.

Katafalk nesl stopy po velké pohřební hranici a v jejím popelu byly nalezeny různé předměty včetně zajímavých fragmentů soch v životní velikosti. Původně je sice vyrobili z nepálené hlíny, ale žár pohřební vatry je zatvrdil. Sochy někdo zřejmě vymodeloval kolem dřevěných kůlů, které byly zapuštěny do šestnácti děr umístěných okolo katafalku. Nalezla se řada fragmentů těchto soch – včetně pěti tváří. Jedna patřila ženě, dvě starším a dvě mladším mužům.

Jak si tento nález vyložit? Jednoznačný závěr nemáme, ale datace na konec 4. století a celkové velmi specifické okolnosti nasvědčují, že hrobku postavili na počest velmi významných osobností. Možná šlo tedy o prázdnou hrobku a místo symbolického pohřbu rodiny posledního salamínského krále Níkokreonta. V roce 311 př. n. l. totiž Ptolemaios I., jeden z bývalých velitelů Alexandra Velikého, přikázal Níkokreonta zavraždit.

TIP: Zapomenutá Kleopatřina sestra: Touha po vládě stála princeznu Arsinoe život

Nepodařilo se mu to tak zcela. Vládce se spolu se svou rodinou raději zamkl v obklíčeném královském paláci, který následně poručil zapálit. V ohnivé výhni pak všichni našli smrt. Salamíňané později pravděpodobně uspořádali králi i jeho blízkým slavnostní tryznu, pro niž symbolicky použili hliněné figury. Kenotaf nám tedy zůstal jako jeden z archeologických dokladů vztahujících se ke konkrétní, i když dosti děsivé historické události.