Studie výzkumného a vývojového centra Sandia National Laboratories (SNL), zveřejněná minulý týden v recenzovaném časopisu Nature naznačuje, že některé kovy – konkrétně měď a platina, jsou na nanoúrovni schopné seberegenerace.

K pozoruhodnému objevu vědci dospěli během testování odolnosti platiny a mědi. Velmi malé části mědi a platiny badatelé vystavili paprsku transmisního elektronového mikroskopu. Ten rychlostí 200 pulzů za sekundu vyvíjel nepatrný tlak na zkoumané materiály a po čase v nich vytvořil miniaturní praskliny. K překvapení vědců ale po 40 minutách od ukončení testování tyto praskliny zázračně zmizely.

Nanoúrovňové svařování

Přestože výsledek vědce překvapil, teze o schopnosti seberegenerace kovů není úplnou novinkou. Před 10 lety přišel s podobnou myšlenkou Michael Demkowicz, profesor materiálových věd z MIT. Hypotéza profesora Demkowicze, která vycházela z počítačových simulací, naznačovala, že některé kovy jsou schopné seberegenerace během procesu, podobajícímu se svařování za studena. Při něm se vlivem vnějšího tlaku spojované materiály přiblíží na takovou vzdálenost, kdy dojde k interakci mezi atomy obou ploch. V důsledku atomové difúze se mezi dvěma kovy vytvoří silná metalurgická vazba, která v podstatě vytvoří svar. Výsledný spoj má podobné vlastnosti jako původní materiál.

Objev by mohl zásadním způsobem změnit způsob, jakým se navrhuje a staví vše od budov až po vesmírná vozidla. Experimenty výzkumníků z SNL sice probíhaly v přísně kontrolovaných podmínkách a vakuu, výzkumný tým ale doufá, že by podobné „chování“ mohlo probíhat i za běžných podmínek. Další výzkum by měl ukázat, jak široce využitelný objev je a jakých materiálů se schopnost seberegenerace vlastně týká.

Už od dob antického Řecka byla Země považována za středobod celého vesmíru a výjimečné místo, kolem něhož se vše odehrává a bez něhož by se kosmický řád proměnil v chaos. Domněle unikátní role naší planety pak dokonale korespondovala s jedinečnou pozicí člověka jakožto božího obrazu obdařeného rozumem, jímž dokážeme svět okolo nás chápat. Sebestředné postavení člověka a Země v řádu světa bylo napříč společností hluboce zakořeněné a jeho zpochybnění, ač reálně nastolené jen jako vedlejší důsledek Koperníkova bádání, představovalo zásadní zlom. 

Změna, kterou polský astronom v chápání vesmíru nastartoval, se dokonce promítla do běžného jazyka. Pokud dojde k přijetí nové revoluční vědecké teorie, která boří stará dogmata, hovoří se o takzvaném koperníkovském obratu. Jedná se o změnu perspektivy, kdy se na tutéž věc díváme z odlišného úhlu pohledu. Abychom lépe docenili, jak rozsáhlou kapitolu lidského poznání Koperník rozepsal, představme si vzdělaného člověka 15. století a jeho astronomické znalosti. 

Jasný výklad autorit 

Každodenní zkušenost založená na pozorování večerní oblohy i meteorologických jevů zdánlivě jasně ukazuje, že Země musí setrvávat v klidu. Pokud by se pohybovala, byl by přece pozorovatel zmítán poryvem větru, který je pohybem způsobován. Zároveň by pociťoval, že půda pod jeho nohama není statická a že musí její posun nějak vyvažovat. Koneckonců i náš zrak dokládá, že stálice i planety na jedné straně oblohy vycházejí a na jiné pak zapadají. Rozum tak dává jasně najevo, jaké pojetí musí být pravdivé. 

Nejde však jen o pouhé logické uvažování, myšlenku geocentrismu podporují i slova uznávaných autorit – jak náboženských, tak těch vědeckých. Už ve Starém zákoně se dočteme o příběhu, kdy Hospodin na přání Jozua zastavil Slunce, aby prodloužil den a umožnil tak Izraelitům vybojovat velké vítězství v bitvě u města Gibeon. Tato pasáž Písma byla až do novověku často používaným a účinným argumentem k podpoře geocentrismu a zaznívala i mezi argumenty proti Koperníkově teorii. 

Za silnou autoritu však ve středověku neplatilo jen Písmo. Starořecký filozof Aristoteles, uznávaný zakladatel mnoha vědních disciplín a autor myšlenek, které pozdější učenci uvedli do souladu s křesťanstvím, zastával stejný názor. Tvrdil například, že všechny hmotné objekty tíhnou přirozeně k Zemi, což je stěžejní myšlenka celého geocentrismu. Hlavní oporou teorie byl alexandrijský astronom z 2. století Klaudius Ptolemaios. Ve svém spise Almagest (147 či 148) podrobně popsal pohyby sfér planet i stálic, dokázal předvídat zatmění Slunce i Měsíce a na základě pozorování stanovil jednoznačným způsobem harmonickou podobu vesmíru. 

První pochybující 

Přestože se v minulosti několikrát objevil myslitel, který Zemi označil za pohyblivý objekt, jednalo se o ojedinělé hlasy, které většinová společnost vnímala jako pouhou kuriozitu. Řeč je například o starověké skupině pythagorejců, kteří se sice hlásili ke geocentrismu, ale přisoudili Zemi rotační pohyb kolem své osy. Řecký filozof Aristarchos ze Samu žijící ve 3. století př. n. l. pak byl prvním známým myslitelem, který veřejně prezentoval myšlenku heliocentrismu. Provedl dokonce sérii měření, a aby svou teorii dokázal, pokusil se změřit paralaxu vzdálených hvězd. Pokud by se totiž Země skutečně pohybovala kolem Slunce, musela by se v průběhu roku měnit odchylka, pod jakou stálici sledujeme. Výsledek naprosto správné úvahy však nebylo možné potvrdit pouhým okem kvůli nezměrné vzdálenosti, která hvězdu od pozorovatele oddělovala. 

Kombinace zdravého rozumu, autority katolické církve i starověkých autorů a Ptolemaiova vědeckého popisu odpovídajícímu tehdejším pozorováním stvořila ucelený systém, který si více než 1 200 let nikdo nedovolil zpochybnit. K pozorování noční oblohy neměli tehdejší astronomové k dispozici dalekohled – ten byl vynalezen až na začátku 17. století, tedy více jak 50 let po Koperníkově smrti. Pro sledování noční oblohy si učenci do té doby museli vystačit pouze se svým zrakem a pomůckami pro měření odchylky či úhlové velikosti objektů. Za vytvořením heliocentrické teorie a jejím následným prokázáním tak nestál technologický pokrok ani příhodnější společenské podmínky, nýbrž odvaha a důmyslné využití již existujících znalostí. 

Na cestě do kapituly 

Rané životní osudy Mikuláše Koperníka rozhodně nenasvědčovaly tomu, že by měl v budoucnu svým dílem obrátit perspektivu lidského pohledu na svět. Narodil se roku 1473 v polské Toruni do vážené rodiny zámožného velkoobchodníka. Ten ještě za Mikulášova dětství náhle zemřel, a tak se podle tradice stal opatrovníkem polosirotka jeho strýc Lukáš Watzenrode, kanovník a později též varmijský biskup. Strýc se snažil zajistit Mikulášovi dobré vzdělání a ideálně také církevní kariéru. Mladý Koperník se měl stát po Watzenrodově vzoru členem kapituly, k tomu však potřeboval kvalitní vzdělání. Mikuláš se tedy zapsal na univerzitu v Krakově, kde měl studovat filozofii, právo a medicínu, jenže místo toho našel zalíbení spíše v matematice a astronomii. Z dnešního úhlu pohledu není divu, neboť Krakovská akademie tehdy byla důležitým evropským centrem těchto disciplín. Ani tamější profesoři si sice nedovolili otevřeně vyvracet geocentrickou teorii, její výchozí premisy však podrobovali neúprosné kritice. 

Smyčky na obloze 

Model světa uznávaný už od doby Klaudia Ptolemaia matematicky přesně popisoval nehybnou Zemi a dráhy nebeských těles probíhající okolo ní. Jejich pořadí je nasnadě: nejblíže Zemi se měl nacházet Měsíc následovaný Merkurem, Venuší, Sluncem, Marsem, Jupiterem a Saturnem (planety Uran a Neptun byly objeveny až roku 1781, respektive 1846), za nimiž stála ještě vše obklopující sféra stálic. Samotné hvězdy se přitom jednotlivě nepřesunovaly, pohyb vykonávala pouze celá sféra. Byť se nám dnes může zdát Ptolemaiův systém naivní, vycházel z velkého množství pozorování a dokázal do jisté míry spolehlivě předvídat polohy planet i další astronomické jevy.

Jeho na první pohled dobře patrnou vlastností je existence takzvaných epicyklů. Tehdejší pozorovatelé si byli vědomi, že polohy planet na obloze se v průběhu roku mění. Nejedná se ale o část kružnice, spíše o zvláštní smyčku. Aby tento pohyb Ptolemaios vysvětlil, zavedl zmíněné epicykly neboli drobné kružnice, po kterých se jednotlivé planety na cestě kolem Země pohybují. Každá planeta tak v Ptolemaiově pojetí vykonává dva pohyby. Při studiu astronomie na univerzitě v Krakově se Koperník nejen dokonale seznámil s matematickým aparátem a astronomií, ale osvojil si i kritický pohled a vědecké smýšlení. 

Právě díky tomu začal pochybovat o tradičním pojetí kosmu, což ho provázelo po zbytek života. Přestal uznávanému ptolemaiovskému systému důvěřovat a rozhodl se ho důkladně prověřit pomocí série pozorování. Aniž by studia v Krakově dokončil, přesunul se ve svých 23 letech na univerzitu v italské Boloni. Smyslem stěhování byla snaha o zisk doktorského titulu, který byl k předpokládané církevní kariéře po strýcově boku nezbytný. Ani zde však Mikuláš neodolal a místo přípravy na budoucí povolání tíhl ke zkoumání řádu vesmíru. 

Průlomová pozorování 

Koperník po celý život vynikal přesností svých měření a důsledností. Aby měl přesné informace o pozorovaných událostech, zaznamenával si například časy měření z několika různých hodin, aby eliminoval případnou odchylku. Údaje poskytované hodinovými stroji se tehdy totiž často rozcházely s aktuálním časem. Na univerzitě v Boloni se jeho učitelem a později i přítelem stal astronom Dominik Maria Novara. Oba muži se rozhodli prověřit platnost některých důsledků Ptolemaiova geocentrismu. 

Jako první se zaměřili na pozorování Měsíce. Podle tradičního pojetí totiž neměla být vzdálenost Měsíce od Země konstantní, ale měla se v určitém cyklu měnit. Během obou čtvrtí se tak měl Měsíc nacházet zemskému povrchu dvakrát blíže než během novu či úplňku. To by ovšem znamenalo, že by se při pozorování v době čtvrtí musel jevit dvakrát větší. Protože takový jev nebyl nikdy pozorován, přišli zastánci geocentrismu s absurdní představou, dle které se samotný Měsíc nafukuje a vyfukuje, takže kromě dvakrát většího průměru má v době úplňku a novu také osminásobný objem. Oba vlivy se měly navzájem vykompenzovat, proto se velikost Měsíce při pozorování nemění. 

K prověření této prazvláštní teorie využil Koperník se svým učitelem vzájemnou polohu Měsíce a jasné hvězdy Aldebaran, která se nachází v souhvězdí Býka. Porovnáním jejich úhlových vzdáleností v době čtvrti a novu dne 9. března 1497 prokázali zcela nečekaný fakt: velikost měsíčního kotouče se na obloze nijak nemění. Představa o „pulsování“ Měsíce se ukázala být jen čistou fantazií vytvořenou k zalepení nesmyslného důsledku ptolemaiovské teorie. Ačkoliv se jednalo jen o jedno narušení Ptolemaiova vesmírného stroje, v ohrožení se ocitl celý koncept. Jestliže se geocentrismus mýlí v pohybu Měsíce, nemůže se mýlit i ve všem ostatním? O tom, jak silně byla myšlenka o nehybnosti Země v tehdejším vědění zakořeněna, dobře svědčí fakt, že oba astronomové své výsledky prozatím nepublikovali. Koperník se však rozhodl začít sbírat další důkazy. 

Co odhalila délka roku 

Další nesrovnalostí, která s geocentrismem přímo souvisela, bylo správné určení délky roku. Z tradičního pohledu se jednalo o dobu, která uplyne mezi dvojím projitím Slunce skrze bod jarní rovnodennosti. Už od roku 45 př. n. l. tak platil takzvaný juliánský kalendář, který stanovil průměrnou délku roku na 365,25 dne. Od dnešních měření se lišil přibližně o 11 minut, což každých 128 let dalo jeden den. S postupem času proto docházelo ke stále markantnějším odchylkám, což způsobovalo posun dat slunovratů a rovnodenností. 

Otázkou bylo, jaký jev tento odklon způsobuje. Podle Ptolemaia za změnou stál pohyb sféry stálic, Koperník ale tušil, že na vině je pohyb Země. Dlouhodobým pozorováním několika jasných hvězd a měřením jejich vzdáleností od bodu jarní rovnodennosti dospěl k závěru, že nejpravděpodobnějším vysvětlením je skutečně pohyb naší planety, a díky přesným observacím dokonce nově přepočítal délku slunečního roku. Zajímal se také o očekávanou konjunkci planet Jupiter a Saturn, která byla mezi astrology vykládána jako velmi negativní událost. Koperník těmto fámám nevěřil, ale protože se jednalo o poměrně sledovaný jev a především možnost, jak pomocí délky roku porovnat starou geocentrickou teorii s tou heliocentrickou, pustil se do výpočtů. Podle tradičního pojetí měla konjunkce nastat 10. června, Koperník ji ale očekával už 12. května. 

Vzájemná poloha obou planet následně dala za pravdu předpovědi polského astronoma. Ani ne třicetiletý muž tak získal obdiv úzkého okruhu svých evropských kolegů, ale také jistotu, že právě jeho popis světa je tím správným. Datum 12. května 1504 můžeme pokládat za den, kdy byla heliocentrická teorie sluneční soustavy prokázána – k jejímu všeobecnému uznání však vedla ještě dlouhá cesta. 

Jak zveřejnit pravdu 

V období svých klíčových pozorování Koperník dokončil studia práv a medicíny a vrátil se z Itálie do polské vlasti, kde se stal kanovníkem varmijské kapituly. Ačkoliv si i během této doby našel čas na astronomii, bezstarostná studentská léta se stala minulostí a většinu jeho energie pohltily úřední povinnosti. Někdy před rokem 1514 se mezi učenci rozšířilo Koperníkovo drobné pojednání přezdívané Malý komentář, v němž shrnul svou heliocentrickou teorii. Jednalo se pouze o teoretickou osnovu většího a propracovanějšího díla, které Mikuláš zamýšlel sepsat. Útlý sešit se sice původně vůbec neměl dostat na veřejnost, ale díky smělým a novátorským myšlenkám si mezi tehdejšími astronomy našel četné čtenáře. 

Hlavním spisem, v němž Koperník vyložil kromě popisu světa i své matematické výpočty a výčet pozorování, se stala až tiskem vydaná kniha O obězích nebeských sfér. Její klíčové části měl sice autor připravené už v roce 1532, ale na doporučení přátel s jejím vydáním otálel. Prvního vydání se dílo dočkalo až v roce 1543, tedy na sklonku Mikulášova života. Autor důmyslně popsané heliocentrické teorie se tedy reakcí na své celoživotní dílo nedožil. 

Přes revoluční změnu v pohledu na vesmír, která odporovala oficiálnímu stanovisku církve, došlo k zařazení Koperníkova díla na Index zakázaných knih až roku 1616, kdy se konal první proces s Koperníkovým následovníkem Galileem Galileim. Do té doby se jeho spisy mohly po více než jedno století volně šířit. Možných příčin tak dlouhého období tolerance je více. Snad za to mohla Koperníkova církevní kariéra, snad dedikace knihy papeži Pavlovi III. (v úřadu 1534–1549), jemuž se v textu pokorně vyznal z nutkání vyjádřit se k nesrovnalostem v ptolemaiovském systému. 

Možná vůbec největší podíl na vcelku smířlivém přijetí Koperníkových revolučních myšlenek měl luteránský teolog Andreas Osiander. Ten ke knize napsal předmluvu, v níž čtenáře uklidnil, že heliocentrická teorie je především matematickým modelem a alternativním popisem ke geocentrickému pojetí. Dodal také, že vykonaná pozorování jsou s výpočty v souladu, ale že to vůbec nic nevypovídá o pravdivosti dané teorie. 

Odmítaví protestanti 

Ani v nejmenším nelze říct, že by se Koperníkovy myšlenky setkaly jen s pozitivními ohlasy. Známý reformátor Martin Luther astronomův počin zhodnotil jednoznačně: „Ten hlupák chce převrátit celé umění astronomie! Ale jak uvádí Písmo svaté, Jozue kázal zastavit se Slunci a ne Zemi!“ Podobně se v jednom ze svých kázání vyjádřil také další z významných církevních reformátorů Jan Kalvín. Historie však ukázala, že je lepší opřít svá tvrzení o vlastní výpočty a pozorování než o pouhou důvěru v autoritu.

Zadostiučinění se Koperníkovi dostalo až ve dvacátých letech 19. století, odkdy bylo i podle katolické církve možné jeho dílo opět komentovat a vydávat tiskem. Přestože k přijetí heliocentrické soustavy jako obecného principu došlo až mnohem později, stal se Koperník prvním astronomem, který ji pozorováním a výpočty prokázal. Obtíže, kterým při tom musel čelit, jsou krásným příkladem toho, jak pracné může být vyvrátit hluboce zakořeněný omyl.

Exoplanetární systém PDS 70, vzdálený zhruba 370 světelných let od nás, je bohatou studnicí vesmírných objevů. Před pěti lety zde vědci objevili dvě formující se exoplanety. V obou případech se jednalo o plynné obry – PDS 70b o velikosti mezi 4 až 17 Jupitery a PDS 70c s velikostí odpovídající 1 až 10 Jupiterům. Obě exoplanety se rodí ve vnějším protoplanetárním disku.

Webbův teleskop se nyní zaměřil na vnitřní část protoplanetárního disku. Tato oblast je od mateřské hvězdy vzdálená zhruba 160 milionů kilometrů a jde o místo, kde by teoreticky mohly vznikat kamenné planety.

Voda ve vnitřním disku

Samotné známky formujících se planet Webbův teleskop neobjevil, podařilo se mu ale v cílové oblasti detekovat vodní páru. Pokud by zde skutečně vznikly kamenné planety, měly by poměrně velkou šanci disponovat vodou hned od počátku svého vzniku.

Objev vodní páry vědce překvapil. Dřívější pozorování podobně starých protoplanetárních disků totiž nic podobného nenaznačovalo. Vědci proto pracovali s premisou, že přítomnost vody v obdobných systémech není vzhledem k intenzivnímu záření mateřské hvězdy pravděpodobná. V systému PDS 70 se ale voda v podobě páry zjevně vyskytuje.

Pokud jde o původ vody, vědci pracují s dvěma možnými scénáři. Podle prvního by voda mohla vznikat přímo v místě spojením atomů vodíku a kyslíku. Druhou možností je transport vodního ledu z oblasti vnější a chladnější části protoplanetárního disku. V takovém případě by ale prach nesoucí led musel překonat zhruba osm miliard kilometrů širokou mezeru, ve které se formují dříve objevení plynní obři.

TIP: První potvrzený snímek nově zformované planety: Je větší než Jupiter a pořádně horká

Otázkou je také způsob, jakým voda ve vnitřní části disku vzdoruje spalujícímu ultrafialovému záření mateřské hvězdy. Podle vědců je možné, že jí materiál disku slouží jako štít a chrání vodu před hvězdným zářením. Odpovědi nejen na tyto otázky by mohlo přinést další pozorování dalekohledem Jamese Webba. Tentokrát vědci chtějí využít infračervenou kameru NIRCam a infračervený spektrometr NIRSpec.

Maďarský tank Turán se rodil ve stejné době jako T-34, ale podle zcela jiných požadavků. Když v bojích o Podkarpatskou Rus ukořistili Maďaři dva československé lehké tanky LT vz. 35, velmi na ně zapůsobily. Budapešť se tudíž obrátila na jejich výrobce, tedy plzeňskou Škodovku, s poptávkou nového středního tanku. Škoda, v té době již ovládaná Němci, nabídla svou konstrukci T-21, jež původně vznikla pro čs. armádu, jenže ta si vybrala konkurenční typ V-8-H z pražského podniku ČKD. Plzeňská společnost ale pokračovala ve vývoji a pro export vytvořila další podobu T-22, která zaujala Maďary. V dubnu 1940 tedy přicestovala maďarská delegace do Plzně a v květnu byla uzavřena dohoda, po níž prototyp obrněnce T-21 vyrazil do Maďarska na testy. 

Úvodní část: Legenda proti experimentu: Duel tanků T-34/76 a maďarských 40M Turán (1)

Upravená věž

Po několika kolech zkoušek a úprav proběhl v prosinci 1940 podpis druhé smlouvy. Ta se už týkala definitivní podoby tanku, který dostal název 40M Turán. Základ představovala konstrukce z Plzně, armáda „království bez krále“ si však vyžádala řadu změn. Místo původního 47mm děla se do vozidla montovala zbraň ráže 40 mm, protože Maďaři chtěli používat munici pro zbraně Bofors, kterou již sami vyráběli. Tank dostal maďarské kulomety, avšak benzinový motor měl československý původ, přestože se licenčně vyráběl v Maďarsku. 

Pancíř byl sestaven z ocelových desek, které se pomocí šroubů a nýtů upevňovaly ke kostře. Šlo tehdy sice o běžné, ale ve srovnání se světovou špičkou zastarávající řešení. Největší změnu oproti původnímu československému vzoru představovalo jistě řešení věže, jelikož T-22 tam nabízel místo pro dva muže a měl celkově čtyřčlennou osádku, kdežto Maďaři se už inspirovali pokročilejším německým pojetím. Ve věži tanku 40M Turán proto seděli tři vojáci (velitel, střelec a nabíječ), zatímco v korbě pracovali řidič a radista. Právě úpravy věže se ale podstatně podepsaly na zpoždění vývoje a výroby.

Nový kanon a těžké ztráty 

Maďarská armáda si totiž nejdřív objednala 230 sériových vozidel, jejichž dodávky měly začít v srpnu 1941, avšak ve skutečnosti byly první sériové turány hotové až v dubnu 1942. Výcvik tankistů začal až v červenci 1942, tedy s téměř ročním zpožděním. Mezitím už bylo zjevné, že turán potřebuje rekonstrukci, jelikož zkušenosti z bojů na východní frontě jasně sdělovaly, že kanon ráže 40 mm naprosto nepostačuje tamním podmínkám. Již v lednu 1942 tedy vznikl prototyp další verze, jež obdržela krátký kanon ráže 75 mm a jméno 41M Turán II, a tak se původní verze označovala i jako Turán I. Maďarská armáda pak opakovaně měnila objednávky, protože se předpokládalo, že se určitou dobu budou vyrábět obě varianty současně, v květnu 1943 ale padlo definitivní rozhodnutí ve prospěch verze Turán II. 

Zanedlouho už první tanky této modifikace směřovaly k maďarským vojákům, a sice do tankových praporů 1. a 2. tankové divize, které byly vyslány do bojů na území Haliče, aby tam bránily předhůří Karpat proti postupu Rudé armády. Takřka ihned ale vyšlo najevo, že konstrukce turánu již zastarala. Maďarští vojáci sice hodnotili své obrněnce výše než německé PzKpfw III a IV, které byly (dle jejich mínění) hůře ovladatelné a méně chráněné, proti ocelové lavině sovětských T-34 si ale příliš dobře nevedl ani jeden z typů. 

Turány proto zaznamenaly těžké ztráty, což se opakovalo i v dalších bitvách, které probíhaly na území dnešního Běloruska a rovněž v anektovaném Sedmihradsku. Tam se maďarská armáda rozhodla dokonce pro ofenzivu, která zpočátku zaznamenala úspěchy, jenže pak se opět projevila drtivá převaha Rudé armády. Tenčící se počty obrněnců Turán bojovaly i dále, maďarské tankové jednotky ale stále slábly a ve finálních bojích o Budapešť v podstatě přestaly existovat. Zdokonalený tank 43M Turán III s dlouhým dělem ráže 75 mm nepřekročil fázi prototypu a z celé maďarské snahy o domácí tank se do dneška dochoval pouze jeden Turán II, který ukořistila vítězně postupující sovětská armáda

Archeologům se povedl pozoruhodný nález na jihu Sibiře – u vesnice Kamyšta v Chakasii objevili neporušené hroby z pozdní doby bronzové, mezi nimiž byl i hrob jezdce na válečném vozu. U jeho kostry, staré asi tři tisíce let, nalezli i bronzový hák, který velmi pravděpodobně sloužil při řízení válečného vozu. Vozataj se podle vědců tímto hákem upoutával k vozu zhruba ve výši pasu a měl tak volné ruce například k ovládání zbraní nebo štítu. Zmíněný bronzový hák je velmi podobný výbavě vozatajů z doby bronzové v Mongolsku a Číně.

Vozataj ze Sibiře

Objevený vozataj měl u sebe kromě bronzového háku i bronzové šperky a bronzový nůž. Tyto nálezy odpovídají kultuře Lugava, což byli pastevci krav, kteří sídlili v této části světa. V 8. století před naším letopočtem, na počátku doby železné, je nahradila kultura Tagar, která patřila do velké skupiny kmenů Skytů.

Archeologický výzkum u vesnice Kamyšta představuje záchranné vykopávky v souvislosti se stavbou železnice. Přestože až dosud nebyly na této lokalitě objeveny válečné vozy, lidé v této oblasti prokazatelně používali vozíky tažené koňmi, které sloužily k přepravě lidí i nákladu.

TIP: Němečtí archeologové objevili 3 000 let starý perfektně zachovalý meč z doby bronzové

V době, kdy žil objevený vozataj, se tam stavěly pohřební komory z kamenů, které měly prodloužené stěny. Připomínaly vůz nebo sáně. Badatelé hodlají ve vykopávkách u Kamyšty pokračovat, aby se dozvěděli víc o pohřebních zvyklostech kultury Lugava v pozdní době bronzové.

Svérázný kosmolog Rajendra Gupta z kanadské Univerzity v Ottawě nedávno přitáhl značnou pozornost, když jako jediný autor publikoval studii, ve které tvrdí, že stáří vesmíru je ve skutečnosti dvojnásobné – asi 26,7 miliard let. Jeho výzkum, uveřejněný v časopisu Monthly Notices of the Royal Astronomical Society, se opírá o velmi kontroverzní teorii.

Většina odborníků se shoduje, že vesmír je starý zhruba 13,79 miliard let. V poslední době se ale objevilo několik pozorování, která tento odhad poněkud problematizují. Jde například o odhadované stáří nejstarší známé hvězdy a kulové hvězdokupy, které se pohybují na samé hranici stáří vesmíru, případně lehce za ní. Naprostá většina odborníků se ale shoduje, že současný odhad víceméně odpovídá a případná změna by odhadované stáří mohla upravovat maximálně v nízkých jednotkách miliard let. Zdvojnásobení stáří vesmíru je ale extrémně nepravděpodobné.

Unavené světlo vesmíru

Gupta ve zmíněné studii vychází z okruhu dnes zcela okrajových teorií, kterým se přezdívá „unavené světlo“ (anglicky Tired light). Tyto teorie počítají s alternativním vysvětlením pro rudý posuv (posun vlnových délek záření při vzdalování zdroje záření), který v kosmologii dokládá rozpínání vesmíru. Podle teorie „unaveného světa,“ by měl rudý posuv vznikat ztrátou části energie fotonů.

Ostatní vědci s Guptou nesouhlasí. Podle známého rčení Carla Sagana si mimořádná tvrzení žádají mimořádné důkazy. Gupta ale podle odborníků žádné konkrétní důkazy nepřináší. Další věc je, že dnešní odhady stáří vesmíru nejsou „vycucané z prstu,“ ale vycházejí z mnoha na sebe navázaných faktů.

TIP: Dalekohled Jamese Webba objevil rekordně vzdálenou galaxii z počátku vesmíru

„Máme k dispozici spoustu měření a pozorování, která jsou v souladu se stářím vesmíru kolem 13,8 miliard let,“ uvádí například Tamara Davisová z Queenslandské univerzity. „Analýzy reliktního záření, měření rozpínání vesmíru pomocí supernov, výzkum největších struktur ve vesmíru nebo měření stáří hvězd, to vše ukazuje na uvedené stáří vesmíru.“

Ačkoliv v Itálii narazíte na nějakou památku téměř na každém rohu, Siena je i na místní poměry unikátní. Nabízí totiž dokonale zachované staré jádro, které je architektonicky kompaktní. Přeloženo do běžné řeči: Nemíchají se v něm historické styly, ale téměř všechny budovy spadají do období 13.–15. století. Kdybyste dokázali přenést z minulosti místního měšťana, nejspíš by v dnešní Sieně nenašel mnoho rozdílů oproti domovu, jaký by si pamatoval.

Město je na své dědictví patřičně hrdé. Jelikož se nachází ve vnitrozemí, nemohlo na rozdíl od Janova či Benátek bohatnout z námořního obchodu; místo toho se stalo centrem finančnictví. Nejstarší banka světa, Monte dei Paschi di Siena, vznikla již roku 1472 a dodnes sídlí ve svém „rodném“ městě. Itálie se k ní chová stejně jako ke kterékoliv jiné vzácné památce a stará se o ni – už proto, že ze zmíněné instituce plynou peníze. Před pěti lety v ní stát koupil většinový podíl a bankovní dům spolu se souvisejícím byznysem patří mezi největší hráče na italském finančním trhu.

Etruské kořeny

Podle legendy založil Sienu jistý Senius, syn Rema a synovec jeho bratra Romula, bájných dvojčat, jež stála u zrodu Říma. Stejně jako v případě věčného města tedy i ve znaku toskánské metropole najdeme vlčici kojící dva malé chlapce. Po původně etruském osídlení pak následovala značně pestrá minulost plná dějinných zvratů, doprovázených epochami rozkvětu i úpadku.

Ve 12. století začala rychle stoupat hvězda nedaleké Florencie a mezi oběma městy zakořenila dlouhodobá rivalita, živená spory mezi papežskou a světskou mocí. Památnou se stala krvavá bitva u Montaperti z roku 1260 – jedno z největších vojenských střetnutí ve středověké Itálii, v němž Florencie utrpěla drtivou porážku. Masakr, po kterém zůstalo přes tři tisíce mrtvých, zmiňuje ve své Božské komedii dokonce i básník a florentský vyhnanec Dante Alighieri.

Vějíř v srdci města

Vítězství nad mocným soupeřem a následná „vláda devíti“, kdy se správy města chopila rada devíti zástupců z řad řemeslníků a obchodníků, přinesly nebývalý ekonomický a kulturní rozkvět. Relativní zlatý věk však trval pouze do roku 1555, kdy Florencie svému menšímu sokovi vojenské ponížení oplatila, Sienu dobyla a převzala nad ní vládu. Místní obyvatelé přesto nadále lpěli na někdejších zvyklostech a vzdor projevovali mimo jiné tím, že i v období bující renesance zůstali věrní „své“ gotice.

V uvedeném slohu vznikla v polovině 14. století rovněž radnice Palazzo Pubblico s více než stometrovou věží Torre del Mangia, kterou zdobí travertinová koruna. Stavba si v průběhu staletí vysloužila pověst nejkrásnějšího toskánského paláce a dominuje centrálnímu náměstí Piazza del Campo ve tvaru vějíře. Prostranství vzniklo v přirozené prohlubni a odráží pozoruhodnou souhru stavitelského umění s přírodními podmínkami lokality. Stalo se svědkem většiny klíčových událostí v sienských dějinách a koná se na něm i každoroční závod Palio di Siena (viz Štvanice na náměstí). Dnes jde o turisticky vyhledávané místo především díky početným kavárnám, jež nabízejí posezení nad sklenkou chianti, šálkem cappuccina a porcí typického koláče panforte s ořechy, medem a kandovaným ovocem.

Radnice plná fresek

Vstupní dvůr Palazzo Pubblico s podloubím ukrývá sochu zmíněné vlčice coby symbolu města. V prvním patře lze potom v Sále map obdivovat grandiózní fresky od sienského malíře Simoneho Martiniho. Obzvlášť tzv. Maestà, o rozměrech 7,6 krát 9,7 metru, představuje zdařilou symbiózu gotického umění a řecko-ortodoxního vlivu. Odborníci vyzdvihují živost obrazu, sílu výrazů znázorněných postav a intenzitu barev, jež dohromady působí až mystickým dojmem.

Nejde navíc o jedinou ukázku středověkého malířství v budově radnice: V Sále míru se nacházejí nejslavnější profánní fresky sienské školy od Ambrogia Lorenzettiho, který svým štětcem zachytil místní vládu, respektive dopady jejích rozhodnutí – ať už dobrých, či špatných. Pozoruhodné je přitom jak alegorické, tak realistické ztvárnění všedního života ve městě. K takřka povinným zastávkám potom náleží kaple sousedící s radnicí, postavená coby výraz vděku za překonání morové nákazy z roku 1348.

Nedokončený obr

V podobný turistický magnet se proměnil dóm Santa Maria, jedna z nejkrásnějších evropských staveb svého druhu. Katedrála dokončená ve 14. století vznikala zhruba dvě stě let a výsledkem se stala překvapivá estetická souhra románských prvků zdobících interiér s převážně goticky pojatým vnějškem. Nicméně hotový skvost představuje kromě šestiboké kopule především 77 metrů vysoká věž, kde s každým podlažím narůstá počet oken.

V první polovině 14. století se Siena nacházela na vrcholu bohatství i moci, a tehdy také vznikly velkolepé plány na další přístavby: Vedle právě dokončeného dómu měl vzniknout ještě „Duomo Nuovo“ coby protipól konkurence vyrůstající ve Florencii. Mělo se jednat o největší svatostánek světa, nicméně kvůli epidemii moru a následné politické nestabilitě zůstaly jeho obrysy jen na papíře a od stavby se upustilo krátce po jejím zahájení. Zbytky plánovaného rozšíření však dosud stojí na jihovýchodní straně dómu a ještě po šesti stoletích překvapují svými rozměry. Ve třech arkádách nedokončeného traktu se dnes nachází muzeum umění, jehož sbírky zahrnují řemeslně precizně vyvedené sochy Giovanniho Pisana, původně zamýšlené pro fasádu katedrály. A vystoupáte-li po úzkých točitých schodech na vyhlídkovou plošinu, naskytne se vám úchvatný pohled nejen na dóm, ale zejména na panoráma celého města i okolí.

Odkaz velkých mistrů

V bohatě dekorovaných kaplích katedrály najdete díla mistrů, kteří přetvářeli dějiny umění – včetně sochy Jana Křtitele od florentského renesančního velikána Donatella, jenž se podepsal rovněž pod výzdobu baptisteria v zadní části dómu. Kapli šlechtického rodu Chigi tam v 17. století vybudoval a svými sochami zkrášlil Gian Lorenzo Bernini. A nacházejí se v ní i čtyři skulptury od proslulého Michelangela, přestože ve srovnání s jeho dalšími díly jsou jen málo známé.

Sienu ovšem nevyhledávají pouze milovníci umění: Ve městě si přijdou na své i ti, kdo dávají přednost vjemům lahodícím sluchu. Světovou proslulost si získala vzdělávací instituce Accademia Musicale Chigiana, sídlící v impozantním gotickém paláci Chigi-Saracini, kde si lze prohlédnout sbírku starých instrumentů. Návštěvníci toužící po duchovním zážitku by pak neměli vynechat dům svaté Kateřiny Sienské, mystičky a církevní učitelky ze 14. století, jež hrála roli v překonání papežského schizmatu. Roku 1939 byla prohlášena ochrannou patronkou Itálie, a o šedesát let později dokonce celé Evropy. 

Oryx (Oryx gazella), jemuž se říká také přímorožec oryx, je velká africká antilopa, která v kohoutku dorůstá velikosti kolem 120 cm, délky až ke dvěma metrům a dosahuje hmotnosti nad 200 kilogramů. V angličtině i němčině se tomuto velkému kopytnatci říká gemsbok, což je název odvozený od holandského jména pro kamzíka. Ačkoli je mezi těmito dvěma druhy podobnost zejména ve zbarvení obličejové části, není asi překvapivé, že oryx a kamzík nejsou nijak blízce spřízněni.

Přímorožec má několik zvláštností. První z nich je schopnost dlouho vydržet bez vody. Vodu, kterou získává z velké části z potravy, si udržuje především díky schopnosti nepotit se, téměř nevylučovat tekutiny v trusu a pomocí rozšířených nozder s hustě prokrvenou sliznicí. Při vdechování tak dokáže ochladit krev až o 2 °C.

Další specialitou oryxů jsou jejich až metr dlouhé rohy. Kvůli nim se přímorožci často stávají obětí lovců trofejí, ale zároveň jim rohy slouží jako mocná zbraň. Tyto antilopy žijí ve stádech o počtu 10–40 zvířat, jimž vládnou dominantní samci. V období páření však mezi sebou samci urputně bojují a rohy si dokáží způsobit i velmi vážná zranění. Svoji agresivitu ovšem neobracejí jen do vlastních řad a jsou známí i neobvyklou vůči proti lvům a ostatním predátorům.

Rakousko-uherská monarchie, do níž české země patřily, platila vskutku za jazykový babylon. Nejvíce obyvatel mluvilo německy, ostatně němčina byla oficiálním jazykem na úřadech a ve školství. Aby lidé mohli dělat kariéru, zkrátka ji nezbytně potřebovali – a to platilo i pro kulturu. Do pomyslného souboje s němčinou se na konci 18. století vydali ti, kteří chtěli na stejnou příčku dostat češtinu. Nešlo to jednoduše, protože němčina představovala vyspělý jazyk s dokonalým pojmoslovím v oblasti právní, úřední, filozofické, umělecké i literární. Oproti tomu čeština se vyučovala pouze v českých zemích, a to pouze na tzv. triviálních školách. Bylo třeba ji kompletně modernizovat, a to velmi rychle. Stejně naléhavě se musela dostat mezi ty, kteří měli reprezentovat nový moderní český národ. 

Role literatury 

Situace byla o to náročnější, že mezi českou společnost patřili lidé spíše z nižších sociálních a společenských vrstev. Lidé žijící na venkově či z řemeslného městského prostředí se tak stali hybateli a buditeli národního obrození. To, že zcela chyběly aktivní vrstvy z řad šlechty či rozvíjejícího se podnikatelského prostředí, neblaze provázelo novodobý český národ po další léta. 

Centrem buditelské práce se stávaly venkovské kostely, kde působili obrozenečtí kněží. Ti v té době vyučovali také na školách a měli tak prostor k rozšiřování českých knih. Právě literatura byla jednou ze základních cest, kterou obrozenci využívali. Zájem o dějiny pak vedl k nejrůznějším „velkolepým objevům“, které měly dokazovat úctyhodnou a starobylou historii českého národa. 

První objev 

Začalo to roku 1817 ve Dvoře Králové. Český buditel, slavista a básník Václav Hanka se tehdy vypravil do sklepa místní kostelní věže. Chtěl hledat šipky, ale pod starými krámy údajně našel dvanáct letitých pergamenů. Obsahovaly staré básně psané v českém jazyce. Neprodleně o svém nálezu informoval svého učitele z univerzity – jazykovědce Josefa Dobrovského a s jeho pomocí dosáhl prohlášení Rukopisu královédvorského, jak jej nazvali, za nejvýznamnější památku staré české literatury. 

„Pak byly v rychlém sledu nalezeny další údajně starobylé památky a záhy se začaly vést diskuse a polemizovat,“ konstatuje literární historik Radim Kopáč a dodává: „Nadšení z těchto literárních památek rezonovalo i v zahraničí, v Anglii, Polsku či Německu, kde dokonce Goethe převedl jednu báseň do němčiny.“ 

Nadšení nebralo konce. Pozdější český politik Julius Grégr o sedmdesát let později napsal: „Národ český zajásal nad nálezem tak skvostným, neboť jím bylo prokázáno, že již v dávné minulosti na vysokém nalézal se stupni kulturním.“ Právě o to totiž šlo: dokázat, že český národ je stejně úctyhodný a starobylý jako například sousední Němci. Národní obrození by tak získalo na oprávněnosti. Ostatně již kolem roku 1816 objevil Josef Linda pergamen s Písní vyšehradskou. Následoval Rukopis zelenohorský, úzký svazeček pergamenů, který do pražského Českého vlasteneckého muzea přišel jako anonymní dar v roce 1818. 

Zpochybnění 

Od samého počátku až do současnosti probíhají polemiky, zda se jedná o falza. Lingvista Šafařík s historikem Palackým byli přesvědčeni, že jde o památky pravé. Za falza je ovšem považovali někteří badatelé hned od počátku, ovšem protože měli tito myslitelé německý původ, usuzovala veřejnost, že jednají z nízkých pohnutek: závidí totiž Čechům a nepřejí jim takové potvrzení starobylé identity. 

Znovu se však tento zpochybňující názor objevil o čtyřicet let později. Coby společné stanovisko ho prezentovali tři významní vědci: filozof Masaryk, lingvista Gebauer a historik Goll. Nejenže zpochybnili jejich pravost, ale zcela otevřeně konstatovali, že se jedná o falza. Ovšem to se do tehdejšího společenského kursu příliš nehodilo. A oni se stali okamžitě terčem nejrůznějších kritik a útoků. Gebauer si například stěžoval, že přišel o přátele, a řada kolegů z univerzity se prý od něj dokonce distancovala. 

Falzum a tečka 

Polemiky o pravosti či nepravosti pokračovaly i v dalších letech, byť ne s takovou intenzitou. Pomyslnou symbolickou tečku pak představoval text ve sborníku Československé akademie věd z roku 1969, který konstatoval, že obě díla jsou padělek. Zdůvodnění? Písmo jen napodobuje styl středověkých rukopisů doby předhusitské. Oba soubory psal jeden písař a vytvořeny byly až po provedení humanistické reformy latinského písma. Napsány tak mohly být nejdříve kolem roku 1700. Přesto se i v současnosti objevují názory, že prohlášení rukopisů za falzum je zlovolný akt útočící na samu podstatu národního zájmu. 

Vymyšlené básnířky 

Tím ale výčet dezinformací nekončí. Ženy umělkyně a ženy literátky píšící česky… právě takové dobové zadání dostali národní obrozenci. V té době žádné ženy básnířky netvořily, ovšem pro velkolepou ideu se samozřejmě hodily. Tak se zčista jasna objevila Žofie Jandová, jejíž poezii otisklo několik časopisů. Ona samotná nikdy neexistovala, vymyslel si ji básník a obrozenec František Ladislav Čelakovský. Přesto vznikaly další a další básně a sám Čelakovský pobaveně líčil v dopisech přátelům, že prý tu a tam někdo Žofii Jandovou zahlédl. V únoru 1824 ovšem tuto mystifikaci „propálil“ sám Čelakovský. 

Podobný vylhaný příběh sdílejí dokonce dvě básnířky – Lidmila a Terezia Vlasta Hekové. I jejich dílka se objevovala, byť sporadicky, v tisku. Skutečné autorství básní patřilo jejich otci Františku Ladislavu Hekovi – ano, předobrazu F. L. Věka od Aloise Jiráska.

Další údajnou básnířkou se stala populární kuchařka Magdalena Dobromila Rettigová, byť v celé kauze figurovala zcela nevinně. Pod jejím jménem uveřejnil v roce 1820 časopis Dobroslav báseň Jablíčka a autorství připsal právě jí. Ovšem ve skutečnosti dílko napsal básník Jan Sudiprav Rettig, její manžel. Přestože sama Rettigová v dopisech přátelům vše uváděla na pravou míru, nebylo jí to nic platné. V obrozeneckých kruzích ji vnímali jako vlasteneckou českou básnířku. Národní obrození totiž potřebovalo dávat na odiv co nejvíce talentů. 

Pravá česká selka 

Ve 30. letech 19. století se objevuje další umělkyně: Marie Čacká. Ovšem její případ je zamotanější. Nikdo si ji nevymyslel, ale šlo pouze o pseudonym. Vylhaný je ovšem celý její příběh a především to, jak se ocitla ve veřejném prostoru. Stalo se to vlastně velmi jednoduše: do redakce jistého časopisu přišel Josef Bojislav Pichl a přinesl básně a historku hodnou romantického románku. Když prý tento pražský učenec cestoval po venkově, zastavil se u venkovského stavení a požádal děvče, které tu žilo, o občerstvení. Dotyčná Božidara odběhla pro studené mléko, ale z kapsy jí vypadl lístek s verši. Ty Pichla tak ohromily, že si nejen usmyslel dostat je mezi čtenáře, ale také se s talentovanou venkovankou oženil. Paradoxně i když se později skutečná identita Marie Čacké dostala na veřejnost, přesto si legenda žila vlastním životem. Za neexistující básnířku dokonce napsala Eliška Krásnohorská nekrolog! 

Je otázkou, zda bohulibý úkol a ideál v období formování moderního národa a novodobé státnosti můžeme shrnout pod okřídlené „účel světí prostředky“. Ono vytváření legend, příběhů a neexistujících osobností zřejmě nastartovalo pocit méněcennosti či klasického mindráku. Už jazykovědec Josef Dobrovský ale v roce 1824 řekl: „Nesmíme se chlubit vylhanými dějinami. Nám stačí to, co je v našich dějinách pravdivé. Lži bychom měli přenechat těm, kdo kromě nich nemají nic jiného.“ 

TIP: Pro slávu národa: Seznamte se s nejslavnějšími falzy českých dějin

Možná ani sám Dobrovský netušil, o jak rozsáhlý problém ve skutečnosti jde. Vladimír Macura, spisovatel, literární vědec a kritik, v knize Znamení zrodu konstatuje: „K mystifikacím – alespoň z dnešního hlediska – docházelo v 1. polovině 19. století často, jakkoliv nenabyly takového významu jako padělky rukopisné nebo jako mystifikace s Čackou a Jandovou. Lze dokonce důvodně předpokládat, že řada z nich dodnes zůstala neodhalena, o jiných se ví málo, jako například o Kollárových Národních zpievankach.“