Ve vzdálenosti pouhých 32 světelných let od Sluneční soustavy se nachází velmi mladý a bouřlivý červený trpaslík AU Microscopii. Vznikl před 100 miliony let a objevili jsme u něj tři (možná dokonce čtyři) exoplanety. To dělá z AU Microscopii jeden z nejmladších známých planetárních systémů.

Červenému trpaslíku je nejblíže exoplaneta AU Mic b, která ho oběhne jednou za 8,46 pozemského dne. Její vzdálenost od trpaslíka je pouhou jednou desetinou vzdálenosti našeho Merkuru od Slunce. Jde tudíž o žhavou planetu s rozsáhlou vodíkovou atmosférou, jejíž velikost odpovídá čtyřnásobku a hmotnosti desetinásobku Země.

Extrémně rozdílná pozorování

Když exoplanetu AU Mic b před časem pozoroval Hubbleův vesmírný dalekohled, neobjevil nic výrazně zvláštního. Opakované pozorování o rok a půl později ale nabídlo úplně jiný obrázek – exoplaneta vykazovala jasné známky masivní ztráty hmoty. Jako by škytala. Když to viděla Keighley Rockcliffeová z americké Dartmouth College a její kolegové, nejdřív si mysleli, že jde o omyl.

Omyl to ale nebyl. Exoplaneta AU Mic b podle všeho prochází extrémními hvězdnými erupcemi červeného trpaslíka, které ji drásají nesmírně energetickým zářením. Je otázkou, co se s takovou planetou stane v budoucnu. Není vyloučeno, že ji erupce trpaslíka postupně připraví o vodíkovou atmosféru a stane se z ní kamenná superzemě. Závěry výzkumu Keighley Rockcliffeové zveřejnil minulý týden odborný časopis Astronomical Journal.

TIP: Astronomové našli první exoplanetu, která zaručeně nemá atmosféru

Jedním z možných vysvětlení zvláštně rozdílných pozorování je, že erupce trpaslíka někdy ionizuje unikající vodík exoplanety, který je pak pro naše pozorování neviditelný. Další možností je, že erupce trpaslíka přímo ovlivňuje unikání vodíku do okolního prostoru. Ať tak či onak, exoplaneta AU Mic b je první, u níž jsme pozorovali tak velmi rozdílné stavy atmosféry. Více nám snad prozradí další výzkum a budoucí pozorování.

Kanovník vyšehradský – český anonymní kronikář z 12. století a jeden z pokračovatelů Kosmových, ve své kronice popisuje roky 1126–1142. V průběhu těchto 16 let uvádí celkem 22 neobvyklých astronomických jevů. To skutečně není málo. Když k tomu navíc přičteme tvrzení, že v Německu pršela krev a české knížectví přeletěl drak (had), tak v nás snadno vzklíčí podezření, že si prostě vymýšlel. Byl však analista opravdu jen jakýmsi středověkým baronem Prášilem? 

Když se věda k vědě přidá 

Odpověď na výše uvedenou otázku nám tentokrát neposkytnou jen historikové, ale také astronomové. Vezměme si například tvrzení: „(…) jakási obluda ku podobenství hada jednu chvíli, totiž při západu slunce, viděna jest letící přes celou zemi českou i přes mnohá jiná místa.“ Zatímco laik v daném popisu vidí romantické líčení dračího přeletu, astronom František Link hovoří o zřetelném meteoritu, který byl na své dráze postupně brzděn odporem vzduchu, a proto za sebou nechával zřetelnou stopu, která byla deformována ve vysoké atmosféře.

Podobně se dají vysvětlit i události z roku 1139, kdy „(…) zatmělo se velice v povětří, (…). Když pak ta tma trvala týden, dne 24. července téhož měsíce ještě hustší setmění okolo poledne zastínilo povětří smradem velmi smrdutým, který jako z pekla vycházeje dech lidí velmi ovanoval.“  Zde kronikář popisuje zamoření vzdáleným sopečným výbuchem a kronika Falcona Benevantana skutečně popisuje explozi Vesuvu, ke které došlo právě v roce 1139.

TIP: Existovali bazilišci a trpaslíci? Středověké bestiáře zachytily nejpodivnější tvory

Samotný autor byl ke svým zdrojům občas lehce skeptický: „Na mnohých také místech v krajinách německých, ač věříme-li pověsti, viděna jest toho samého dne krev jaké déšť pršící. V jednom místě (…) spadl prý také kus masa zároveň s tím deštěm krvavým, který byl takové velikosti, že ho sotva 12 mužů mohlo vyzdvihnouti.“ Kronikář tedy jazykem své doby popsal celou řadu skutečných astronomických jevů, které souhlasí i při porovnání s moderními výpočty. S jistou mírou nadsázky bychom tedy mohli hovořit o na svou dobu poměrně vědeckém přístupu, a to včetně určité „kritiky zdrojů“.

Onthophagus taurus je brouk z čeledi vrubounovitých a rodu lejnožroutů. Žije ve střední a jižní Evropě, severní Africe a Malé Asii. Je dlouhý 5,5–11,5 milimetru a dokáže utáhnout břemeno 1 140krát těžší než je sám. V přepočtu na člověka by musel jedinec vážící 70 kg pohnout nákladem o hmotnosti 80 tun, tj. například šesti plnými dvoupatrovými autobusy.

Podle vedoucích výzkumu Roba Knella a Leigha Simmonse potřebují tito hmyzí atleti dbát na správnou výživu stejně jako sportovci ze světa lidí. I ti nejsilnější z nich totiž slábnou, když po dobu několika dní nemohou přijímat tu správnou potravu.

Svoji sílu uplatňují lejnožrouti zejména v boji o samičky, při kterém se do sebe zaklesnou rohy a snaží se jeden druhého vytlačit z tunelu vyhrabaného pod kuličkou trusu. Odměnou pro vítěze je pak páření, které probíhá v intimním prostředí podzemního doupěte.

Bez rajčat, brambor, lilku či paprik si dnes nedokážeme svůj jídelníček představit. Všichni uvedení zástupci z čeledi lilkovitých přitom pocházejí z jihoamerického kontinentu. Pálivé papričky pak tamní indiáni sklízeli už v 6. tisíciletí př. n. l., a jde tudíž o jednu z nejstarších zemědělských plodin.

O 35 milionů let dřív

Botanici dosud předpokládali, že se rostlina vyvinula zhruba před 15 miliony let. Teorie ovšem dostala povážlivé trhliny, když dvojice amerických postdoktorandů narazila v přírodovědném muzeu v Boulderu na fosilii, jež se uvedenému druhu nápadně podobá. Zkamenělina byla objevena již v 90. letech v geologicky významné oblasti Green River Formation v Coloradu, kde se dochovaly vrstvy sedimentu z období před 50 miliony let. Až dosud si však nikdo z badatelů nepovšiml, že fosilie náleží k druhu dosud spojovanému výhradně s jižním americkým kontinentem.

Podle autorů studie zveřejněné v časopise New Phytologist je tudíž potřeba dosavadní domněnky o původu feferonek přehodnotit: Z prvotního domova v Severní Americe – kde se vyvinuly až o 35 milionů let dřív, než se myslelo – se jejich semena dostala na jih teprve později, a to zřejmě díky ptákům. 

Některé válečné filmy vyvolávají dojem, že charakteristicky tvarovaný samopal MP 40 byl asi nejrozšířenější zbraní německých pěšáků. Ve skutečnosti náležela pozice nejpočetnějšího typu pěchotní zbraně opakovačce Kar 98k, jen málo odlišné od pušky z první světové války. Přesto ale MP 40 nepochybně představoval zbraň s mimořádným významem. Velmi výrazně se zapsal do historie vývoje rychlopalných zbraní, byl oblíbený u německých vojáků a vzbuzoval respekt u jejich nepřátel, kteří v něm viděli cennou kořist. Inspiroval také konstruktéry řady dalších zbraní, a dokonce je stále používán v boji v zemích třetího světa, což samo o sobě dokazuje jeho kvality a spolehlivost. 

Pozůstatek světové války 

První samopal v moderním smyslu slova se zrodil v Německu za první světové války. Jednalo se o typ MP 18, jehož autorem byl slavný Hugo Schmeisser (1884–1953) a který fakticky určil charakteristické znaky automatů na desítky let dopředu. Užíval munici ráže 9 mm Parabellum a jeho neuzamčený závěr, který střílel z otevřené polohy, byl poháněn zpětným rázem. 

Zbraň se velmi osvědčila v zákopových bojích a po skončení Velké války došlo k jejímu dalšímu rozvoji. Tak se zrodil typ MP 28, který se ale záhy dočkal i konkurence. Heinrich Vollmer (1885–1961) totiž věřil, že dovede zkonstruovat ještě lepší zbraň, ale trvalo dost dlouho, než jeho výrobky dosáhly fáze sériové výroby. Ujala se jí společnost ERMA (Erfurter Maschinenfabrik), a tudíž byly tyto samopaly známé také pod označením EMP. 

Cesta ke standardizaci 

Když nacistický režim zahájil otevřenou militarizaci Německa, začaly se do výzbroje armády i útvarů SS zavádět různé typy samopalů, vesměs produkty společností Bergmann a Solothurn, nicméně vrchní velení usilovalo o jeden standardizovaný a pokud možno jednoduchý a levný typ. Mezi kandidáty patřila i zbraň, kterou na bázi EMP zkonstruoval Berthold Geipel (1888–1971) a která obdržela název MP 36. Na ní jsou už jasně patrné rysy pozdějšího slavného modelu; jedná se ovšem o zbraň extrémně vzácnou a na světě jsou známy jen dva kusy, z nichž jeden se nalézá v Praze.

Maschinenpistole MP 36 (zdroj: Wikimedia Commons, CC0)

Německá armáda sice nejdříve upřednostnila slavnějšího Huga Schmeissera, ale do věci se znovu vložil Heinrich Vollmer, který předvedl důstojníkům výrazně přepracovaný a zjednodušený MP 36. Dočkal se pochvaly a nový samopal zařadil do výzbroje Wehrmacht a Waffen-SS jako MP 38. První sériové exempláře přišly v roce 1939, a tudíž se dočkaly bojového nasazení již během německé invaze do Polska, ačkoliv tehdy asi nikdo netušil, že se zrodila legenda, jež naprosto zásadním způsobem ovlivní vývoj pěchotních automatických zbraní.

Převratný schmeisser

Z předchozího výkladu je zřejmé, že Hugo Schmeisser neměl se samopalem MP 38 vůbec nic společného, snad jedině to, že před dvaceti lety vytvořil základní koncepci samopalu a pak navrhl konkurenci pro pozdější MP 38. Přesto se tento samopal stal známým i pod přezdívkou „schmeisser“, kterou však užívali spíše spojenečtí vojáci. V každém případě se ovšem jednalo o naprosto převratný design. Nikoli však z hlediska funkčního mechanismu, neboť ten pořád užíval pohon zpětným rázem a střelbu z otevřeného závěru. Jestliže opravdu bylo na principu funkce MP 38 něco zajímavého, tak umístění pružiny v teleskopické trubce, jež ji dobře chránila proti poškození či znečištění. 

Za zmínku stojí též konstrukce úderníku, uvnitř kterého se nacházel pneumatický pístový tlumič, jenž se staral o zpomalení pohybu této součásti zpět do přední polohy. Díky tomu se výrazně snížila rychlost střelby, což se ovšem tehdy chápalo jako přednost, neboť zbraň s malou kadencí se dala lépe ovládat a nehrozilo, že voják vyprázdní celý zásobník jedním neuváženým stiskem spouště. 

Maximální zjednodušení výroby 

Kvůli nízké kadenci navíc nebylo nutné vybavit samopal voličem režimů střelby. MP 38 proto střílel jedině dávkami, ale voják se záhy naučil provést krátké stisknutí, po němž vyšla jediná rána. Co ale můžeme považovat za skutečně revoluční, je celkový přístup ke konstrukci MP 38. Jestliže téměř všechny dřívější zbraně využívaly pečlivě obráběné kovové součásti a pohodlné dřevěné pažby, s novým německým samopalem přišel na scénu nemilosrdně účelový a pragmatický design.

Obráběním vznikaly jen některé součásti závěrového a spoušťového mechanismu a naprostá většina kovových prvků se vyráběla prostým lisováním z plechu. Dřevo v konstrukci úplně chybělo, rukojeť byla plastová a místo pažby se použila sklopná kovová ramenní opěrka, první svého druhu. Tento prvek poté okopírovali výrobci obrovského množství typů zbraní a používá se dodnes.

Dalším neobyčejným prvkem německého samopalu MP 38 se stala hliníková lišta s výstupkem pod hlavní, neboť díky ní mohl voják zachytit samopal například o hranu korby vozidla a stabilizovat ho během střelby. Občas ale vadil dlouhý zásobník mířící dolů, který poněkud komplikoval třeba palbu z okopu. Pokud jde o přesnost, od MP 38 nejspíše nikdo žádné mimořádné výkony nečekal, jelikož se koneckonců jednalo o zbraň určenou k boji na krátké vzdálenosti. Mířidla byla standardně nastavená na 100 m a po sklopení příslušného prvku se nastavení měnilo na 200 m, avšak samopal kupodivu vykazoval až překvapivě dobrou přesnost. 

Dva malé problémy

Lze ale přece jen říci, že onen důraz na extrémní jednoduchost asi Heinrich Vollmer poněkud přehnal. Nejvíce se to projevilo na řešení pojistky, neboť zbraň ji jako samostatnou součást vůbec neměla. Zajišťovala se zkrátka jen tím, že se táhlo páky pro natahování závěru (nalézající se na levé straně zbraně) zakleslo do výřezu v drážce, naneštěstí se ovšem u prvních sérií dalo takto zafixovat jenom v zadní pozici. Zbraň tedy byla přenášena fakticky natažená, a pokud došlo k jejímu pádu nebo jiné formě prudkého úderu, mohlo velice snadno dojít k nechtěnému výstřelu. 

Druhý problém se týkal zásobníků zhotovovaných z měkkého plechu. Když jej totiž střelec držel při palbě příliš silně, mohlo dojít k jeho deformaci a narušení funkčnosti. Často selhávaly i pružiny v zásobnících. Problém s pojistkou odpadl u zdokonalené varianty, známé jako MP 38/40. U ní konstruktéři doplnili druhý výřez umožňující blokaci páky i v přední poloze. Problém se zásobníky se řešil tím, že vojáci měli přísně zakázáno držet samopal přímo za zásobník (správně se držel za objímku) a že se do nich místo maximálního počtu 32 nábojů v praxi dávalo 28 až 30 nábojů, díky čemuž se spolehlivost hodně zvýšila. Vývoj válečné situace si ale vynutil další změny, z nichž pak vzešel nejslavnější německý samopal – MP 40.

Hromadná produkce MP 40 

Varianta MP 38/40 byla svým způsobem „přechodová“, protože od roku 1940 se začal vyrábět dále zjednodušený model, jenž opravdu dokonale odpovídal požadavkům „totální války“ (byť tu Goebbels vyhlásil až v roce 1943). Počet obráběcích operací se snížil na absolutní minimum, zjednodušily se i tvary lisovaných součástí a namísto nedostatkového hliníku se ve větší míře využíval plast, jehož podíl navíc s postupujícími roky dále vzrůstal. MP 40 lze od MP 38 snadno rozpoznat podle chybějícího žebrování na předpažbí a odlišně řešené objímce zásobníku, kde se u MP 38 nachází kulatý otvor, zatímco MP 40 tam má podélná žebra.

Maschinenpistole MP 40 (zdroj: Wikimedia Commons, Quickload, CC BY-SA 3.0)

Vedle továrny ERMA tyto samopaly vyráběla i firma Steyr-Daimler-Puch v Rakousku, kde jich vznikl nakonec i největší počet, a také společnost C. G. Haenel ve městě Suhl. Díky tomu mohl ohromně narůstat počet samopalů v německé armádě, která jich na začátku války měla jen 8 722 kusů. MP 38 se nejprve přidělovaly vesměs jen velitelům rot a čet, osádkám tanků a jiných vozidel a parašutistům, z řadových pěšáků dostal „schmeisser“ většinou jen jeden muž z desetičlenného družstva. To se však začalo měnit po invazi do SSSR, kde se němečtí vojáci potkali i s celými velkými jednotkami sovětských samopalníků. Přezbrojování urychlily i tvrdé boje ve městech, kde měl samopal vyšší bojovou hodnotu než puška.

Typické německé družstvo tedy prošlo redukcí na devět mužů, z nichž nejméně dva měli MP 40, avšak po sovětském vzoru začali Němci formovat i celá družstva vybavená výhradně samopaly. Těch byl dostatek, protože zmíněné tři firmy dokázaly během války vyrobit asi 1 047 600 kusů MP 40, a když připočítáme i zbraně MP 38 a MP 38/40, dojdeme k číslu okolo 1,1 milionu kusů. Nemálo jich pochopitelně zamířilo do armád dalších zemí Osy, značnou oblibu si ovšem MP 40 získal i mezi nepřáteli. Zejména vojáci Velké Británie a USA si cenili kořistních „schmeisserů“ více než většiny samopalů z domácí výroby.

Německé vychytávky

V onom celkovém zhotoveném množství figurují i zbraně jedné speciální verze, která se označuje jako MP 40/I. Jednalo se o experimentální samopal opatřený dvojitou objímkou, do níž se daly zasunout dva zásobníky vedle sebe. Po vyprázdnění prvního šlo rychle posunout druhý a pokračovat ve střelbě. Málo rozšířené bylo i používání tlumičů hluku, které se omezovalo prakticky jenom na zvláštní jednotky. 

V poměrně malém počtu se vyráběl odvozený samopal MP 41, na jehož konstrukci se již podílel Hugo Schmeisser. Jednalo se fakticky o derivát původní konstrukce MP 36. Od klasického MP 38 či MP 40 se lišil především voličem režimů palby (dalo se tak střílet i jednotlivými ranami) a pevnou dřevěnou pažbou. Tyto zbraně směřovaly zejména k útvarům SS a SD, německé policii a také do rumunské armády, která ostatně hojně užívala i standardní MP 40. 

Služba i po válce

Služba mimořádně podařeného německého samopalu ale rozhodně neskončila s posledními výstřely druhé světové války, protože velké množství kusů se dostalo do rukou vítězných států. Některé z nich si ponechaly MP 40 ve službě dosti dlouho, například arzenál norské domobrany opustily tyto samopaly až v 80. letech. K důležitým uživatelům těchto zbraní náležela také Francie, která je nasadila mimo jiné v Indočíně, takže se poté dostaly i do rukou vietnamských partyzánů. 

TIP: Druhoválečné kuriozity: Zbraně třetí říše v občanské válce v Sýrii

Velkou oblibu ale MP 40 získal i v zemích Latinské Ameriky, Afriky či Středního východu. Příliš známá také není skutečnost, že Izrael koupil od Československa značný počet těchto zbraní, které pak s úspěchem použil ve válce o nezávislost v roce 1948. Řada zemí, mezi nimi i Portugalsko nebo Jugoslávie, také zhotovila samopaly, jež byly více či méně kopiemi MP 40. A ačkoli to možná vypadá absurdně, ve válkách v některých rozvrácených státech (například v Somálsku, Súdánu, Libyi nebo Sýrii) lze na typické tvary samopalu MP 40 narazit dokonce i dnes.

Není to tak dávno, co jsme hravé chování považovali za velmi vzácné, prakticky výlučně omezené na náš druh a několik dalších „pokročilých“ savců. Postupně ale vychází najevo, že si rádi hrají mnozí ptáci, krokodýlové, želvy, ještěři, ryby a dokonce i hmyz. Vědci teď zkoumají evoluční vznik hravého chování i jeho tvorbu v mozku.

Neurovědec Michael Brecht z Humboldtovy univerzity v Berlíně a jeho spolupracovníci za tímto účelem lechtali a proháněli chichotající se potkany, přičemž současně sledovali jejich mozkovou aktivitu. Výsledky pozoruhodného výzkumu nedávno publikoval vědecký časopis Neuron.

Kde v mozku sídlí hravé chování?

Vědci zjistili, že při lechtání potkanů je obzvláště aktivní část mozku, která se nazývá periakvaduktální šedá hmota. Jde o tkáň, která je uspořádaná kolem Sylviova kanálku ve středním mozku a podílí se na autonomních funkcích, motivovaném chování a na reakcích vůči podnětům z okolí. Mimo jiné jde i o významné centrum kontroly bolesti.

Periakvaduktální šeď je přitom jednou z velmi starobylých součástí živočišného mozku. Vyskytuje se u savců, ptáků, plazů, ryb i hmyzu a její aktivita bývá spojena se zvukovými projevy daného živočicha. Nově se ukazuje, že se tato část mozku významně podílí na hravém chování a smíchu.

TIP: Nebezpečná zábava: Lechtání malých dětí může vyvolávat trauma

Německý tým tento závěr ověřil i tím, že u potkanů experimentálně omezil aktivitu periakvaduktální šedi. Takto hendikepovaní potkani vykazovali mnohem méně hravou náladu. Podle autorů studie jsme v chápání neurálních mechanismů hravého chování teprve v počátcích a ještě nás čeká dlouhá cesta. Nyní se vědci chtějí zaměřit na výzkum souvislosti mezi periakvaduktální šedí a hravým chováním u dalších druhů živočichů, a také na to, zda tato oblast mozku může posilovat hravé nálady.

„Jedná se o skutečně zajímavý objev. Vůbec poprvé se podařilo detekovat shluky hmoty v okolí mladé hvězdy, u kterých existuje potenciál, že by se mohly stát obřími planetami,“ upozorňuje Alice Zurlo, vědkyně, která se na pozorování podílela.

Studie je založena na interpretaci působivého snímku pořízeného přístrojem SPHERE pracujícího na dalekohledu ESO/VLT. Záběr zachycuje fascinující detaily rozložení hmoty v okolí mladé hvězdy V960 Monocerotis, která se nachází ve vzdálenosti více než 5 000 světelných let od Slunce a na obloze ji nalezneme v souhvězdí Jednorožce.

Tajemství zrodu planet

Zájem astronomů tato hvězda upoutala již v roce 2014, když náhle zvýšila svou jasnost více než dvacetkrát. Pozorování získaná přístrojem SPHERE krátce po začátku tohoto zjasnění odhalila, že materiál obíhající hvězdu V960 Monocerotis je uspořádán do několika propletených spirálních struktur táhnoucích se do vzdálenosti větší než celá Sluneční soustava.

Objev astronomy motivoval k další analýze archivních pozorování tohoto systému provedených pomocí radioteleskopu ALMA. Zatímco VLT je schopen zobrazit shluky prachového materiálu kolem hvězdy pouze „z venku“, ALMA dokáže nahlédnout hlouběji do jejich vnitřní struktury. „ALMA nade vší pochybnost ukázala, že spirální ramena procházejí fragmentací, což vede ke vzniku shluků o hmotnosti srovnatelné s planetami,“ doplňuje Alice Zurlo.

Hmota v okolí hvězdy V960 Mon na snímcích z přístroje SPHERE (vlevo v odstínech žluté a okrové) a radioteleskopu ALMA (vpravo v odstínech modré). (foto: ESO/ALMA, Philipp Weber, CC BY-SA 4.0) 

Astronomové se domnívají, že obří planety vznikají buď postupnou akrecí jádra, kdy se prachová zrna postupně spojují dohromady do větších objektů, nebo kolapsem v gravitační nestabilitě, kdy se velké shluky hmoty v okolí hvězdy zhroutí vlivem vlastní gravitace. Vědcům se dosud podařilo najít důkazy potvrzující správnost prvního scénáře, pro druhý z nich však zásadní podpora ze strany pozorování zatím chyběla. „Až dosud nikdo nezískal pozorování gravitační nestability odehrávající se v planetárním měřítku,“ upozorňuje Philipp Weber, hlavní autor studie publikované v časopise Astrophysical Journal Letters.

Přístroje ESO astronomům v budoucnu pomohou odhalit další detaily o tomto vznikajícím planetárním systému. A klíčovou roli zde jistě sehraje dalekohled ELT, který ESO v současné době staví v chilské poušti Atacama. ELT bude schopen pozorovat soustavu podrobněji než dosud a shromáždit o ní zásadní informace.

První svatba sice na rozdíl od dalších tří nebyla jeho volbou, ale ukázala se jednoznačně nejvýhodnější. Blanka z Valois představovala z politického hlediska ideální nevěstu. Posílila spříznění s francouzským vládnoucím rodem, a hlavně si dokázala získat srdce svých českých poddaných i šlechty. Svou roli jistě hrálo i to, že se po příchodu do Čech rychle naučila česky a také německy.

Náhlé rozhodnutí

Píše se duben 1323. Václav, prvorozený syn Jana Lucemburského, je už čtyři roky internován jen se svými chůvami na hradě Křivoklát. Daleko od své matky Elišky Přemyslovny, s níž se už nikdy nesetká. Tehdy si na něj náhle rozpomene jeho otec a přikáže, aby byl přivezen na francouzský dvůr, kde se mu má dostat kvalitního vzdělání. A to není zdaleka všechno! Po příjezdu do metropole nad Seinou se chlapec nestačí ani pořádně rozkoukat, když ho den po jeho narozeninách 15. května ožení se stejně starou Markétou z Valois, které se říkalo Blanka. V katedrále zazní z dětských úst nesmělé „oui“, ale jinak je svatba vzhledem k věku snoubenců pouze symbolická. Vždyť oběma bylo teprve sedm let! 

V týž den se koná i korunovace Karlovy tety královny Marie. A protože byl právě Hod boží svatodušní, kdy se udělovala svátost biřmování, podrobí se princ i tomuto rituálu. Jeho kmotrem se stal sám francouzský král Karel IV. Sličný, švagr jeho otce Jana. Po něm získal Václav biřmovací jméno Karel, které už pak používal trvale.

Šťastná léta na královském dvoře

S Blankou si malý Karel vlastně ani nestihne pohrát. Dívenka, pocházející z vedlejší královské větve, se s ním brzy po svatbě rozloučí a vrací se ke své mamince, paní Mahaut de Châtillon-Saint Pol. Z této doby o Blance nemáme žádné další zprávy. A Václav, teď už vlastně Karel, žije v Paříži na dvoře svého strýce a tety, kteří si ho oblíbí jako vlastního. Karel u nich zapomíná na příkoří, která prožíval před odjezdem do Paříže v Čechách. Prvotřídní učitelé poskytnou bystrému chlapci, který udivuje svou pílí i inteligencí, opravdu dokonalou výchovu i všestranné vzdělání.

Karel strávil v Paříži nezapomenutelných sedm let, které později pokládal za nejšťastnější ve svém životě. Jeho milovaná teta Marie sice po dvou letech po porodu umírá, strýc Karel se mu však snaží vše vynahradit. Ač sám negramotný - nebo možná právě proto, snaží se, aby synovec získal opravdu komplexní vzdělání. I on však v roce 1328 náhle umírá a na trůn nastupuje Filip VI. z rodu Valois, nevlastní Blančin bratr. Karlovi končí zlaté časy a krátí se i pobyt v Paříži.

Na prahu dospělosti

Je čas na shledání s manželkou Blankou. Stane se tak v roce 1330, kdy je oběma právě čtrnáct. Blíží se dospělost, za kterou se ve středověku pokládalo dovršení patnáctého roku života. Nedočkavý Karel prý tehdy Blanku romanticky unesl… Jenže moc dlouho si spolu radovánek neužijí. Karla totiž jeho otec odvolává na tažení do severní Itálie. To se protáhne na další tři roky. Karel si tam údajně náležitě užívá! Po všech stránkách. Blanka je opět sama…Teď už ale zůstává u Karlových příbuzných v Lucembursku. I o tomto období chybí jakékoli záznamy.

Když se Karel po téměř jedenácti letech strávených v cizině vrací do Čech, okamžitě si na Blanku, kterou skutečně miluje, vzpomene. Žádá ji, aby přijela do Prahy. Její příjezd v červnu 1334 vzbudí velký zájem. Blanku vítají davy poddaných. Šlechta je uchvácena její jemnou krásou. Všichni obdivují francouzskou módu, kterou Blanka se svým početným doprovodem v Praze představuje. Blanka však svou družinu překvapivě po měsíci posílá zpět do Lucemburska. Karlovy finanční možnosti jsou totiž omezené a Blanka to chápe!

Chybí dědic

Jinak šťastné manželství Blanky a Karla kalil fakt, že se v něm narodily „pouze“ dvě dcery. A Karel tolik potřeboval syna a dědice! První dceru Markétu přivedla Blanka na svět rok po příjezdu do Prahy, druhá Kateřina se narodila až po dlouhých sedmi letech. Když bylo Kateřině pět let, konala se 2. září 1347 ve Svatovítské katedrále slavnostní královská korunovace jejích rodičů. Rok předtím se po smrti svého otce v nešťastné bitvě u Kresčaku Karel stal králem. 

Blanka z Valois si ale titulu české královny příliš neužila. Za necelý rok ve věku dvaatřiceti let náhle zemřela. Příčina jejího skonu vzbudila dohady a nikdy nebyla spolehlivě vysvětlena. Hovořilo se o morové epidemii. Tato hypotéza už ale byla spolehlivě vyvrácena. Mor, který řádil v letech 1347 až 1351 v téměř celé Evropě, se totiž Čechám vyhnul. 

TIP: Věrný manžel, nebo záletný proutník? Jaký byl vztah Karla IV. k ženám?

Dnešní historikové se spíše přiklánějí k tuberkulóze. Nicméně objevují se dokonce i teorie, že si psychicky labilní Blanka vzala život. Bála se prý zavržení kvůli tomu, že Karlovi neporodila syna. Tyto spekulace ovšem znějí vysoce nepravděpodobně… Manželství bylo považováno za šťastné. Po milované královně truchlil celý národ, truchlil i Karel. Ale ne dlouho. Potřeboval nutně dědice. Brzy se musel znovu oženit…

První zastávkou se stane samozřejmě Měsíc, který od nás dělí jen 1,2 světelné sekundy. Letošní prázdniny nabídnou hned tři úplňky, jeden červencový a dva srpnové, které dokonce ponesou přívlastek „super“. Ptáte se proč? Začněme u toho, že se zemský souputník v úplňku nenachází od mateřské planety vždy stejně daleko: Občas je blíž, občas dál, přičemž krajní hodnoty činí asi 356 tisíc a 406 tisíc kilometrů. Právě 1. a 31. srpna nám pak bude Měsíc z letošních úplňků nejblíž, což také znamená, že jeho kotouč dosáhne na nebi největšího úhlového průměru a současně i největšího jasu – jednoduše řečeno půjde o tzv. superúplňky.

Pravdou ovšem zůstává, že rozdíly oproti jejich „běžným“ protějškům budou nevelké, a proto sotva postřehnutelné. Přesto se můžeme spolehnout, že během prázdninové okurkové sezony vytěží média superúplňkové téma na maximum…

Kam za planetami?

Nyní už se však vydejme vstříc dalšímu cíli naší kosmické výpravy, k planetě Venuši, přičemž tentokrát musíme počítat s cestou trvající zhruba čtyři světelné minuty. Navíc bude možné k „sestře Země“ dorazit pouze v první polovině července, kdy ji zahlédneme jako večernici na podvečerní soumrakové obloze v blízkosti západního horizontu – anebo až v závěru srpna, kdy se naopak objeví na ranním nebi nízko nad východem. Hned zkraje prvního prázdninového měsíce přitom letos poprvé dosáhne maximální jasnosti, konkrétně −4,5 mag, kdežto podruhé se tak stane v září.

Na červencové soumrakové obloze narazíme nedaleko zářivé večernice i na naoranžovělý Mars, k němuž ze Země poletíme rychlostí světla asi 19 minut. Je přitom poněkud paradoxní, že zatímco na nebi dělí Mars s Venuší úhlová vzdálenost, do níž bychom vměstnali sotva deset úplňků, v kosmickém prostoru jde téměř o 270 milionů kilometrů.

Co se planet týče, obsahuje náš výletní itinerář i další dvě položky: Jupiter vzdálený 41 světelných minut a Saturn, k němuž nám to potrvá ještě o 33 minut déle. Budete-li mít k dispozici dalekohled s průměrem objektivu alespoň 50 mm a nejméně s třicetinásobným zvětšením, určitě jej na uvedené oběžnice namiřte. První zmíněná vás odmění čtveřicí svých největších měsíců i tmavými pásy v atmosféře, zatímco u druhé budete moct obdivovat ikonické prstence.

Příští stanice: Ramínko na šaty

Další přesun už si vyžádá asi 400 světelných roků, což znamená, že se vymaníme z našeho planetárního systému a uděláme nepatrný skok v rámci Galaxie. Navzdory tomu cíl v souhvězdí Labutě, přesněji v oblasti její hlavy, stále pohodlně spatříme i pouhýma očima: Jedná se o stálici třetí velikosti nesoucí jméno Albireo, ale teprve pohled dalekohledem odhalí, proč stojí za pozornost – tvoří ji totiž dvojice hvězd s jasností 3 a 5 mag, mezi nimiž zeje na nebi proluka asi 35″, a lze je tudíž rozlišit i v menším přístroji.

Podstatné však je, že mají obě složky výrazný odstín: Jasnější z nich se jeví jako zlatavě žlutá, zatímco slabší coby namodralá. Dodnes přitom s jistotou nevíme, zda jsou gravitačně svázány a krouží kolem společného těžiště (pak by jim každý oběh trval přinejmenším sto tisíc let), nebo se nám vedle sebe na oblohu jen promítají. Mimochodem, jednu z nejvzdálenějších hvězd viditelných bez obtíží i pouhýma očima – obří Deneb na chvostu Labutě – od nás dělí 2 600 světelných roků.

U seskupení stálic, tentokrát jednoznačně nahodilého, ještě zůstaneme. Další vesmírný skok nás zavede do malého souhvězdí Lištičky, k jehož prozkoumání stačí lovecký triedr. Díky němu pak snadno odhalíme tzv. Ramínko na šaty: Tato hříčka přírody zahrnuje desítku stálic páté až sedmé velikosti, rozprostřených na ploše 1,5°, a opravdu nápadně připomíná výbavu šatních skříní. Pokud byste při jejím hledání tápali, vydejte se od již zmíněného Albirea ke hvězdě Altair v Orlovi, až se zhruba ve třetině cesty ocitne Ramínko v zorném poli vašeho dalekohledu. Doputujete přitom do vzdálenosti asi 235–2 050 světelných roků, podle konkrétní hvězdy, kterou si v cíli zvolíte.

Ve změti stálic

V Lištičce zůstaneme i při dalším zastavení, kam bychom rychlostí světla doletěli přibližně za 1 200 let. Na nebi ovšem stačí urazit podstatně menší vzdálenost, a sice 8,3° na severovýchod od Ramínka na šaty. Ještě přímější cesta pak vede od „hrotu“ sousedního souhvězdí Šípu, 3,3° rovnou na sever. A také tentokrát, stejně jako u všech budoucích zastávek, je potřeba mít po ruce dalekohled.

Malý přístroj s objektivem o průměru do 50 mm ukáže pouze mlhavou skvrnku s jasností okolo 7 mag a s úhlovým průměrem 7′. Ve větším dalekohledu se však objeví zřetelné nepravidelné kontury i typické mírné zúžení ve středu. A kam že jsme to doputovali? K planetární mlhovině Činka, známé také jako M27 či NGC 6853. S oběžnicemi nicméně vůbec nesouvisí: Zmíněné historické označení vzešlo z faktu, že někdejším astronomům připomínaly nazelenalé okrouhlé planetární mlhoviny v dalekohledech mdlé kotoučky Uranu a Neptunu. Ve skutečnosti tvoří Činku pozůstatek hvězdy podobné Slunci, která zanikla před několika desítkami tisíc roků, přičemž se do okolí rozptýlil plynný materiál jejích vnějších vrstev.

Zhruba pětkrát dál než M27, tedy asi šest tisíc světelných let od Země, leží objekt s označením M11 nebo také NGC 6705. Nachází se v drobném souhvězdí Štítu, necelé 2° jihovýchodně od hvězdy čtvrté velikosti Beta Scuti. V triedru se bude jevit jako nápadná světlá skvrna s výrazným jádrem o jasnosti 6 mag a úhlovém průměru 12′, zatímco ve větších dalekohledech nabude spíš trojúhelníkového tvaru, a především se začne rozpadat na hustou změť samostatných stálic. Nejjasnější z nich dosahují asi 8 mag, kdežto nejslabší jen 14 mag. Jde totiž o kompaktní, a přitom velmi hmotnou otevřenou hvězdokupu, zahrnující na tři tisíce členek.

Naše galaktická sestra

Cestovní itinerář nám říká, že další zastávku představuje pro změnu hvězdokupa kulová. V katalozích figuruje jako M2 či NGC 7089 ze souhvězdí Vodnáře a pátrat po ní musíme zhruba ve třetině cesty mezi Beta Aquarii z Vodnáře a Enif z Pegase, které jsou snadno viditelné pouhýma očima. M2 však mohou navštívit jedině skuteční vytrvalci, protože i světelnou rychlostí bychom k ní putovali asi 55 tisíc let. V menších dalekohledech se proto jeví jen jako nápadná difuzní skvrnka šesté hvězdné velikosti, s jasným jádrem a úhlovým průměrem kolem 10′. Na samostatné stálice, s jasností okolo 14 mag, ji pak rozliší teprve velké astronomické přístroje.

Ačkoliv již máme notný kus prázdninového výletu za sebou, vlastně pořád stojíme na zápraží našeho galaktického domova. Chceme-li se vydat skutečně daleko, musíme pohlédnout vstříc jiným galaxiím. A tu nejnápadnější na tuzemském nočním nebi zahrnuje i náš itinerář. Je natolik jasná a veliká, že ji lze snadno rozeznat dokonce bez dalekohledu – vždyť v ní září snad až bilion stálic! Pod tmavou oblohou ji za bezměsíčné noci spatříte v souhvězdí Andromedy, nedaleko hvězdy páté velikosti Ný Andromedae. Vypadá jako mlhavá oválná skvrna o jasnosti 4 mag a úhlovém průměru zhruba 2°, v přístroji se však její rozměry více než zdvojnásobí, protože se ukážou také slabší části spirálních ramen a rozsáhlé halo. Cesta ke galaxii v Andromedě už ovšem znamená skutečné putování prostorem a časem: I rychlostí světla by nám totiž trvala stěží představitelných dva a půl milionu let.

Východy a západy Slunce

• V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Raka, 23. července ve 3:51 SELČ vstupuje Slunce do znamení Lva; 23. srpna v 11:01 SELČ vstupuje do znamení Panny

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – nepozorovatelný
• Venuše – viditelná v první půlce července večer nízko nad západem a na sklonku srpna ráno nízko na východem
• Mars – v červenci viditelný večer nad západem, v srpnu nepozorovatelný
• Jupiter – v červenci viditelný od brzkých ranních hodin vysoko nad východem, v srpnu pozorovatelný po celou druhou polovinu noci
• Saturn – v červenci viditelný téměř po celou noc vyjma večera, v srpnu pak po celou noc
• Uran – v červenci viditelný na ranním nebi nad východem, v srpnu pozorovatelný ve druhé polovině noci
• Neptun – v červenci viditelný ve druhé půlce noci, v srpnu po celou noc kromě večera

Zajímavé úkazy v červenci a srpnu 2023

• 1. července – Měsíc poblíž Antara ze Štíra na nočním nebi
• 2. července – seskupení Venuše, Marsu a Regula ze Lva na podvečerní soumrakové obloze nad západem, na ploše o průměru asi 8°
• 6. července – Země nejdál od Slunce v roce 2023, ve vzdálenosti 152,1 milionu kilometrů
• 6. července – setkání ubývajícího Měsíce a Saturnu (4°) ve druhé polovině noci
• 7. července – Venuše letos poprvé dosáhne maximální jasnosti, −4,5 mag
• 11. a 12. července – setkání úzkého měsíčního srpku a Jupitera na ranní obloze: 11. 7. asi 10°, 12. 7. asi 3°
• 13. a 14. července – velmi úzký měsíční srpek v blízkosti Aldebaranu a Plejád z Býka: 13. 7. asi 4° od Plejád, 14. 7. mezi Plejádami a Aldebaranem
• 19. až 21. července – seskupení extrémně úzkého měsíčního srpku, Venuše a Marsu na večerním soumrakovém nebi nízko nad západem; Měsíc lépe pozorovatelný až 20. a 21. 7. asi 6° od Marsu, Venuše jižněji těsně nad obzorem
• 24. a 25. července – dorůstající Měsíc poblíž Spicy z Panny na večerní obloze nad jihozápadem
• 28. července – Měsíc poblíž Antara ze Štíra v první polovině noci
• 1. srpna – první letošní superúplněk
• 2. a 3. srpna – setkání Měsíce a Saturnu na nočním nebi: 2. 8. je bude po východu nad obzor dělit asi 10°, o den později asi 6,3°
• 7. a 8. srpna – setkání ubývajícího Měsíce a Jupitera ve druhé polovině noci: 7. 8. je bude po východu nad obzor dělit asi 5,5°, o den později asi 8°
• 9. srpna – srpek Měsíce mezi Aldebaranem a Plejádami z Býka ve druhé polovině noci
• 12. srpna – v noci nastane maximum meteorického roje Perseid
• 14. srpna – Měsíc poblíž Polluxe z Blíženců na ranní obloze
• 24. a 25. srpna – dorůstající Měsíc poblíž Antara ze Štíra na večerním nebi nad jihozápadem
• 27. srpna – Saturn v opozici se Sluncem
• 30. srpna – setkání takřka úplňkového Měsíce a Saturnu na noční obloze; nejblíž si budou ve večerních hodinách v okamžiku východu, kdy je bude dělit asi 3,3°
• 31. srpna – druhý letošní superúplněk

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském letním čase (SELČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Dávný štítový vulkán Olympus Mons se na Marsu tyčí do výšky 21,9 kilometrů. Jde o nejvyšší horu a také nejvyšší vulkán Sluneční soustavy. Vedle impozantní výšky ohromuje i svou rozlohou, která je téměř stejná, jako celková rozloha Polska. 

Podle dnešních odhadů vznikl Olympus Mons v období označovaném jako hesperian, tedy někdy před 3,7 až 3 miliardami let. Šlo o období doznívající vlny kosmického bombardování a začátku masivního výlevného vulkanismu, kdy se do okolí rozlévaly do širokého okolí převážně bazické (málo viskózní) lávy. Vznikala lávová jezera, která pomalu tuhla, čímž byly zformovány rozsáhlé lávové štíty.

Marsovská historie (v miliónech let):

Podle toho, co víme, měl Mars v té době podstatně hustší atmosféru, celkově teplejší podnebí a velké množství povrchové vody. Vyloučená není ani možnost, že se na povrchu rudé planety nacházel velký oceán, který pokrýval většinu severní polokoule. Olympus Mons tak mohl být velkým vulkanickým ostrovem, ze kterého se láva vylévala přímo do oceánu.

Láva a oceán

Anthony Hildenbrand, z francouzské výzkumné agentury CNRS a Univerzity Paris-Saclay s kolegy prozkoumal svahy vulkánu Olympus Mons, a také dávná pobřeží v oblasti Tharsis Montes, kde jsou další velké štítové vulkány. Pozorované struktury porovnali s pozemskými vulkanickými ostrovy, kde se střetává láva s mořskou vodou. Jejich výzkum zveřejnil odborný časopis Earth and Planetary Science Letters.

Badatelé se domnívají, že horní okraj šestikilometrového srázu, který obklopuje vulkán Olympus Mons, zřejmě vznikl počátkem období hesperianu, kdy ho vytvořila láva vtékající do marťanského oceánu. Podobné geologické rysy jsou patrné i na svazích dalšího štítového vulkánu Alba Mons, který se nachází 1 800 kilometrů severozápadně od Olympus Mons.

TIP: Soptící planety a měsíce: Největší vulkány ve Sluneční soustavě

Závěry výzkumu podporují představu, že velký oceán na severní polokouli Marsu existoval po dlouhou dobu. Vědci jsou rovněž přesvědčeni, že někdy v průběhu hesperianu došlo k mohutnému zdvihu terénu v oblasti vulkánu Olympus Mons, díky němuž se tehdejší pobřeží dostalo do výšky šesti kilometrů, která zcela jistě neodpovídá hladině tehdejšího oceánu.