Mehmet Mahmut a Richard Stevenson z Macquarie University v australském Sydney získali pro svůj experiment devadesát mužů. Polovina neměla partnerku, druhá půlka žila v dlouhodobém vztahu se ženou. Každý dobrovolník dostal nové bavlněné tričko, v kterém si zacvičil tak, aby se zpotil. Propocená trička pak vědci nabídli k očichání osmdesátce heterosexuálních ženských dobrovolnic. Každá hodnotila pach šesti triček a k tomu i fotografii majitele trička.

Výsledky studie publikované ve vědeckém časopise Frontiers in Psychology dokazují, že lidé vysílají svým tělesným pachem do okolí celkem jasné signály. Ženy hodnotily tělesný pach single mužů jako silnější a tváře těchto mužů jim připadaly mužnější. Rozdíl v mužnosti tváře ale uváděly pouze ženy, které měly trvalý vztah s mužským partnerem. Autoři studie se domnívají, že nezadaní muži na sebe silným tělesným pachem upozorňují.

„Z evolučního hlediska může být pro ženy výhodné podle pachu určit, který muž se jeví jako potenciální partner. Zároveň tak mají větší šanci vyhnout se zadaným mužům. Pokud mají zadaní muži děti, pak se o ně musejí starat. Nové partnerce a jejím dětem už by mohli poskytovat jen výrazně slabší podporu,“ vysvětlují ve studii Mahmut a Stevenson. Silnější tělesný pach ale nezvyšuje šance mužů na získání partnerky, protože ženy nehodnotily odér single mužů jako přitažlivější.

Co formuje pach

Tělesný pach bývá individuální. Názorně nás o tom přesvědčí komáři, kteří si vybírají oběti právě podle jejich tělesného pachu. Někoho tito krvežízniví trapiči pronásledují ve velkém, protože je jeho tělesný pach láká. Jiní lidé mají štěstí, že nevydávají pro komáry atraktivní pach – ti pak masovými ataky bodavého hmyzu netrpí.

Většinu látek tvořících tělesný pach neprodukuje lidské tělo. Významnou roli tu sehrávají mikrobi, kteří žijí na naší kůži a rozkládají látky vylučované s potem. Vznikají tak například molekuly odvozené od hormonu androstenu a některé mastné kyseliny. Dokud není pot zpracován kožními bakteriemi, nepáchne. Kožní mikrobi produkují i látky, které lidským nosům páchnou opravdu nevšední silou. Prim mezi nimi hrají molekuly ze skupiny thioalkoholů. Ty ucítíme i v koncentraci 0,000 000 000 001 gramu na litr. Bezkonkurenčně nejsilněji nám z thioalkoholů vyráběných lidskými kožními bakteriemi páchne molekula 3-metyl-3-sulfanylhexan-1-olu, zkráceně označovaná jako 3M3SH.

Na tělesný pach jednotlivých lidí tak má velký vliv druhová skladba bakterií žijících na kůži. Promítá se do něj ale i dlouhá řada dalších vlivů – jedním z nich je zdravotní stav. Nejznámější příklad tělesného odéru spojeného s určitou nemocí nabízí acetonový tělesný pach pacientů s cukrovkou. Významně působí na skladbu tělesného pachu i dědičné vlohy, především geny určující základní vlastnosti imunitního systému. V řadě experimentů se ukázalo, že při výběru partnerů dáváme přednost tělesným pachům lidí, kteří se od nás variantami těchto genů liší. Díky tomu si vybíráme partnery, s nimiž nás nepojí těsnější příbuzenská pouta.

Jste to, co jíte?

Do spektra látek vytvářejících tělesný odér konkrétního člověka se promítá také jeho jídelníček. Nápadné to bývá při konzumaci silně aromatických potravin, jako je česnek. Tělesný pach se ale mění i při vyšší konzumaci červeného masa. Výsledky experimentů se ale rozcházejí. Některé dokázaly, že jedlíci červeného masa voní příjemněji, jiné naopak skončily konstatováním, že konzumace červeného masa vyvolává odpudivější tělesný pach.

Skladba látek vytvářející celkový pachový obraz člověka není stabilní a časem se mění. U žen doznává významné proměny například v závislosti na fázích menstruačního cyklu. Z experimentů vyplývá, že muži hodnotí jako atraktivnější tělesný pach žen, které se nacházejí ve fázi cyklu příhodné pro početí. Také v tělesném pachu mužů se odráží hormonální stav jejich organismu, například hladiny hormonů kortizolu a testosteronu. Ženy preferují podle tělesného pachu muže, kteří mají testosteronu více. Tělesný pach mužů s vysokými hladinami testosteronu hodnotí jako nejatraktivnější ty ženy, jež mají v daném období vysokou pravděpodobnost úspěšného početí.

Nezadaní muži mívají hladiny testosteronu v těle vyšší, což je pohání k vyšší soutěživosti, k vyšší aktivitě a také k agresivitě. To vše by jim mělo pomoct k tomu, aby získali vhodnou partnerku. Naopak muži, kteří jsou ženatí nebo žijí v dlouhodobém vztahu s ženou, mívají testosteronu méně. Nižší hladiny hormonu jim napomáhají k upevnění citových vazeb, a tím i k udržení svazku s partnerkou. Rozdílné hladiny testosteronu v těle by tak mohly vysvětlovat odlišný pach zadaných a single mužů.

TIP: Podceňovaný smysl: Lidský nos dokáže rozlišit miliony pachů

Jako jednu z možných příčin silnějšího tělesného pachu single mužů uvádějí Mahmut a Stevenson horší úroveň osobní hygieny. Pokud ale představuje tělesný pach významný signál o nezadanosti, pak můžeme horší hygienu nezadaných mužů vykládat i jako podvědomé posilování signálu určeného ženám. Ještě v napoleonských dobách tato tělesná vizitka mužnosti zjevně fungovala. Dnes ji ale vnímáme úplně jinak a páchnoucí single muž atraktivní není.

Teplota vzduchu se u nás měří od roku 1752 v pražském Klementinu, zatímco celosvětově probíhá nejstarší souvislé měření od roku 1659 v Británii. Dřívější teploty můžeme zjistit porovnáváním složení jednotlivých vrstev ledu v různé hloubce velkých ledovců.

Voda zahrnuje převážně lehký izotop kyslíku ¹⁶O a lehký vodík ¹H. V přírodě se však vyskytuje také nepatrné množství těžkých izotopů ¹⁷O, ¹⁸O a ²H, jež obsahují v jádře o jeden či dva neutrony víc, nicméně jsou stabilní a nepodléhají radioaktivnímu rozpadu. Nazývají se těžké, protože mají skutečně vyšší hmotnost, a tedy i o něco vyšší bod varu než lehká voda. Lze je tudíž laboratorně oddělit, změřit a spočítat jejich poměry, na jejichž základě se dá potom přesně stanovit teplota v době, kdy tato voda zmrzla.

Stáří ledu zjistíme z hloubky vrtu a počtu vrstev. Pro každou teplotu můžeme následně spočítat poměr lehké a těžké vody, protože první zmíněná se vypařuje snáz než druhá. A víme-li, v jaké době voda obsahovala konkrétní poměr lehkých a těžkých izotopů, snadno odvodíme i tehdejší teplotu.

Za Zeptej se vědce odpovídá Mgr. Vojtěch Dolejš, Centrum molekulární biologie, Univerzita v Heidelbergu

Sovětský svaz pečlivě sledoval nasazení západních helikoptér v různých válkách a v průběhu 60. let začaly též v letectvu s rudou hvězdou vznikat požadavky na obdobný stroj. Z řady návrhů a koncepcí se nakonec prosadila konstrukce, jež čerpala z dopravního vrtulníku Mi-8, takže SSSR do jisté míry napodobil přístup Američanů, jejichž bitevník AH-1 se rovněž zrodil na základě víceúčelového stroje UH-1. 

Nový sovětský stroj se však současně zásadně lišil tím, že byl podstatně větší a uchoval si schopnost transportovat vojáky či zásoby. Proslulý Mil Mi-24 tak vlastně není „čistý“ bitevní vrtulník, nýbrž kombinace stroje bitevního a dopravního, ačkoliv se možnost dopravy v praxi využívá jen vzácně. 

Předchozí část: Od kobry po asijskou exotiku: Bitevní vrtulníky na moderním válčišti (1)

Oproti AH-1 může nést i mnohem větší náklad zbraní, ovšem na rozdíl od pozdějších verzí kobry i od apače u něj pořád platí, že jde především o stroj k ničení „měkkých“ cílů. Někdy se říká, že Mi-24 je jakýsi létající hybrid bojového vozidla pěchoty a dělostřeleckého raketometu, protože obvykle nosí raketnice s velkým počtem neřízených raket, ačkoli do jeho arzenálu náleží i řízené střely. 

Mi-24 se velmi osvědčil v Afghánistánu a vznikly desítky verzí, které se odlišují například úrovní elektroniky a hlavňovou výzbrojí, kterou může reprezentovat 12,7mm kulomet či kanony kalibru 23 nebo 30 mm. Respekt vzbuzuje i seznam uživatelů, jelikož „Krokodýl“, jak se Mi-24 někdy přezdívá, se dostal do výzbroje zhruba 70 zemí. Navzdory tomu však již v časech SSSR vznikaly i projekty jeho náhrady.

Odlišný přístup v Rusku 

Zrod amerického AH-64 Apache totiž vedl na druhé straně železné opony k názoru, že by měl vzniknout i další bitevní vrtulník, tentokrát už specializovaný „lovec tanků“, který by se navíc mohl uplatnit v soubojích s americkými helikoptérami. Konstrukční kancelář Mil tedy nabídla konvenčně pojatý Mi-28, zatímco konkurenční Kamov vsadil na koncepci, jež se osvědčila už u jeho námořních strojů, totiž na dva nosné rotory. Tím seznam neobvyklých vlastností navrženého stroje Ka-50 pouze začínal, protože „Černý žralok“, jak zněla jeho přezdívka, měl pouze jednoho člena osádky (který navíc seděl na vystřelovacím sedadle), jemuž asistoval (na sovětské poměry mimořádně vyspělý) palubní počítačový systém. Nekonvenční Ka-50 se poté stal vítězem, jenže vstup do výzbroje sovětského letectva již nestihl a Rusko poté vyrobilo jen jedinou malou sérii. Nedošlo ani na export, ačkoli existovalo několik vážných zájemců včetně Slovenska. 

V novém století uskutečnily ruské vzdušné síly revizi svého přístupu k vrtulníkům a rozhodly se pokračovat s modernizovanými Mi-24 s tím, že perspektivní náhradou se stanou přepracované Mi-28 ve variantě Mi-28N, zvané také „Noční lovec“. Zkrátka však nepřišla ani společnost Kamov, neboť Kreml objednal i sériovou produkci vrtulníků Ka-52, jak se jmenuje dvoumístné provedení Ka-50, známé i jako „Aligátor“. Jedná se o pokročilé a nákladné stroje, které se pořizují pouze v malém počtu. Mi-28N a Ka-52 byly nasazeny v Sýrii a zapojily se i do současné agrese proti Ukrajině. Rusko také pracuje na zcela nových typech bitevníků, ale budoucnost těchto programů je nyní krajně nejistá.

Typy ze západní Evropy... 

Řada členů NATO si pořídila americké „Kobry“, ale i letecké firmy v západní Evropě začaly pracovat na vlastních programech bitevních vrtulníků. Největší zájem projevila německá společnost MBB, která v polovině 80. let navázala spolupráci s francouzskou firmou Aérospatiale. Z tohoto partnerství v 90. letech vznikl společný podnik Eurocopter, avšak už za studené války armády obou států sestavily požadavky na projekt bitevního vrtulníku, jenž obdržel jméno EC 665 Tiger. První sériový stroj byl kvůli rozpočtovým škrtům předán až v roce 2002. Kromě poněkud odlišných variant pro armády Německa a Francie vznikla i verze pro Španělsko, jež se k projektu připojilo, avšak následně se podařilo získat už jen jednu další vývozní zakázku, a to pro Austrálii.

Z hlediska exportních úspěchů za americkými i ruskými typy značně zaostává také druhý západoevropský bitevník, který vznikl jako výrobek italské značky Agusta, jež se poté spojila s britským podnikem Westland. Lehký bitevní stroj A129 Mangusta, jenž vstoupil do služby v roce 1990, dnes patří do portfolia značky Agusta Westland. Vedle samotné Itálie si jej pořídilo pouze Turecko, byť jeho varianta zvaná T129 ATAK se někdy považuje i za nový typ, který turecká firma TAI vyvinula na bázi mangusty, jelikož se od základní platformy v řadě rysů odlišuje. Turecko již pro T129 získalo rovněž exportní odběratele a zužitkovalo ho jako zdroj cenných zkušeností pro projekt domácí bitevní helikoptéry těžší hmotnostní kategorie T929 ATAK 2.

... a z asijských zemí 

Stranou nemohly zůstat ani další ambiciózní velmoci. O vlastní bitevní vrtulník dlouho usilovala Čína, ale čistě domácí projekty opakovaně zklamaly. Peking se tudíž tajně obrátil na Rusko s žádostí o technologickou asistenci, kterou následně poskytla kancelář Kamov, jež pro čínskou firmu Changhe vytvořila nový design bitevníku. Stroj, jenž dostal jméno Z-10 (někdy též WZ-10), vstoupil do výzbroje v roce 2012 a čínská média jej opakovaně vychvalují, avšak o zahraničním původu celého designu i spousty komponentů se (nikoli překvapivě) nezmiňují. Čínské vzdušné síly zařadily do služby dokonce i druhý bitevní vrtulník nazvaný Z-19 (někdy také WZ-19), ani u něj se však nedá mluvit o čistě domácím původu. V podstatě se totiž jedná o bitevní derivát lehkého víceúčelového stroje Harbin Z-9, respektive licenční kopie francouzského stroje AS 365 Dauphin. „Devatenáctka“ tak patří do nižší hmotnostní kategorie než „desítka“, takže má sloužit spíše k průzkumným úkolům. 

Vlastní bitevní helikoptéru vyvinula také Indie ve formě typu LCH (Light Combat Helicopter) od firmy HAL. Už sám název napovídá, že jde o lehčí stroj, a totéž platí i u japonského Kawasaki OH-1, známého též jako „Ninja“. Ten vznikl primárně k průzkumu, byť svou koncepcí patří spíše mezi bitevníky, a zvažovala se též útočná verze zvaná AH-2. Seznam bitevních vrtulníků na trhu zakončuje CSH-2 Rooivalk, který jihoafrická firma Denel vyvinula ještě v období apartheidu, jenže pro něj dodnes nenašla zahraničního kupce. Na trhu tak pořád jasně dominují americké a ruské stroje, byť se očekává, že se výrazně prosadí čínské a možná i turecké typy.

„Téhož času Fritigil jakás, královna Markomanů, uslyševši od kteréhosi křesťana, který z krajin italských náhodou k ní přišel, pověst o muži svatém, uvěřila v Krista, jehož služebníka uznala v onom poutníku, a poslavši dary církvi do Milána, žádala prostřednictvím poslů, aby byla poučena spisy biskupa, jak by měla věřit. Jíž on napsal slavný list na způsob katechismu, v němž ji také napomenul, aby poradila svému muži, aby se se svým lidem poddal Římanům. Když připutovala do Milána, litovala velice, že svatého biskupa, k němuž spěchala, již nenalezla, neboť již opustil tento svět.“ 

Tyto řádky napsal svatému Augustinovi (354–430) na Bílou sobotu roku 397 Paulinus z Milána, notář a životopisec svatého Ambrože (339–397), onoho „svatého biskupa“ (který dle legendy Augustina pokřtil). Tento jedinečný historický pramen nás velmi střídmě informuje o jakési tajemné královně Fritigil, o níž hovoří zkazky na různých místech Moravy. Někteří legendisté dokonce tvrdí, že právě díky ní přijala Morava křesťanství.

Dopisování se sv. Ambrožem

Královna Fritigil (či Fritigilda) se stala posledním známým panovníkem Markomanů, kteří žili na jižní Moravě v závěru 4. století. Navzdory znění výše uvedeného listu Fritigil velmi pravděpodobně už byla křesťankou, ovšem ariánského vyznání. Ačkoli toto učení odsoudil hned první nikajský koncil v roce 325 jako herezi, i nadále se šířilo právě mezi germánskými kmeny (a nejen mezi nimi). Boji proti ariánství, které kupříkladu odmítalo úplné božství Krista a Ježíše považovalo za stvořeného Bohem, věnoval svatý Ambrož během svého života nemalé úsilí. Ve světle těchto informací můžeme porozumět dopisu Ambrožova tajemníka Paulina spíše tak, že Fritigil projevila zájem o jinou (nikajskou, podle Ambrože pravověrnou) podobu křesťanského učení. Jak se dozvídáme dále, jeden ze čtyř velkých církevních otců Západu pro markomanskou královnu vypracoval jakýsi stručný katechismus.

V Žarošicích na úpatí Ždánického lesa se navíc ještě traduje, že společně s tímto psaním poslové z Itálie přinesli také mariánskou sochu (zatímco podle jiné verze se jednalo o obraz). Tento dar svatého Ambrože pak prý Fritigil umístila do kostela, který nechala vystavět a v němž byla později sama pochována. Žarošice jsou dodnes oblíbeným poutním místem, které se tradičně řadí mezi nejstarší poutní místa Moravy (společně s Rajhradem, Křtinami, Velehradem a Tuřany). Zdejší kultovní předmět – sochu označovanou jako Stará Matka Boží, Panna Marie na vinici, Ochránkyně vinařů, anebo dokonce Divotvůrkyně Moravy – některé starší legendy považují právě za odkaz královny Fritigil. Historikové umění jsou však v tomto ohledu krajně nedůvěřiví. Podle nich vzniklo 142 cm vysoké dřevěné dílo asi ve 20. letech 14. století a jeho původ spojují s osobou Elišky Rejčky.

Vějíř otazníků

Dříve než se Fritigil vydala na svou poslední cestu, stačila prý ještě založit kapli v areálu olomouckého hradu. Podle tradování se pak místem posledního odpočinku markomanské královny stal již výše zmíněný kostel v Žarošicích. Archeologové ovšem po nějaký čas spojovali Fritigil radši s komorovým hrobem II na Žuráni u Brna. Přibližně čtyřicetiletá žena zde byla pohřbena společně se dvěma koňmi a velmi hodnotnou výbavou, reprezentující nejvyšší vrstvu tehdejší germánské společnosti. Za zmínku v této souvislosti stojí zejména nalezené zlomky pyxidy ze slonoviny, která byla bohatě zdobena reliéfy s křesťanskou tematikou. 

Dnešní odborníci však pohřbenou ženu ztotožňují spíše s královnou Silingou, třetí manželkou langobardského krále Wachona, která žila v první polovině 6. století. Fritigil a její životní příběh nám tak stále zůstávají zahaleny nejedním tajemstvím. Nakolik se její odkaz v následujícím období uchoval či dále rozvíjel, těžko soudit. Provokativně však můžeme citovat autora Kristiánovy legendy, který se o christianizaci Moravy na konci 4. století zjevně doslechl, když píše: „Morava, země slovanská, přijala víru Kristovu, jak podle staré zvěsti věříme a víme, za dávných dob, za časů prý Augustina, učitele velebného.“ Zdá se, že markomanská královna Fritigil bude naši obrazotvornost dráždit navěky. 

Planetární vědci už dlouho vědí, že se Merkur po dlouhé miliardy let smršťoval. Odhalily to snímky sondy Mariner 10 pořízené v roce 1974. Slunce sice „opéká“ Merkur nejvíc ze všech planet, ten ale přesto vychládá. Kvůli tomu se horniny v nitru Merkuru postupně zmenšují a s nimi se zmenšuje i celá planeta. Zatím není jasné, do jaké míry probíhá toto smršťování v dnešní době, ani jak dlouho bude ještě trvat.

Propadliny na Merkuru

Benjamin Man z britské Open University a jeho spolupracovníci detailně prozkoumali povrch Merkuru s využitím snímků pořízených sondou MESSENGER a zmapovali tektonické prvky, které se tam nacházejí. Jejich výzkum nedávno uveřejnil vědecký časopis Nature Geoscience.

Manův tým zjistil, že se všude na povrchu Merkuru nacházejí relativně mladé grabeny (propadliny), které vznikají propadem bloků hornin podél rovnoběžných zlomů. Tyto grabeny jsou hluboké zhruba 10 až 150 metrů, obvykle jsou méně než kilometr široké a táhnou se do délky desítek kilometrů. Badatelé odhadují, že musejí být staré maximálně 300 milionů let. Jinak by se na nich citelně projevily dopady meteoritů, které by vymazaly jejich původní tvary. Přítomnost mnoha mladých grabenů na povrchu Merkuru napovídá, že smršťování planety neustále probíhá a je v souladu s modely termochemické evoluce planet.

TIP: Mráz v pekle: Na Merkuru je možná mnohem víc ledu, než jsme tušili

O grabeny a další útvary na povrchu Merkuru se bude intenzivně zajímat evropsko-japonská mise BepiColombo, která by měla zahájit pozorování z oběžné dráhy Merkuru v roce 2026. Přestože sonda nemá přistát na povrchu Merkuru a nezíská tak seismická data, vědci věří, že snímky pořízené sondou BepiColombo by mohly přinést další informace o grabenech a dalších projevech geologických procesů na Merkuru. 

Druhého prosince 2001 se tři Gruzínci z malého města Lia vydali autem do lesa, aby nasbírali dřevo. Později odpoledne pak narazili na podivný úkaz: Okolo dvou zvláštních objektů ve tvaru puku roztál do vzdálenosti jednoho metru sníh a ze země se v mrazu zvedala pára. Nejodvážnější z trojice se pokusil jeden ze záhadných předmětů zvednout, ale hned ho upustil, protože byl příliš horký. Aniž by si muži uvědomili potenciální nebezpečí hrozící od tajemných artefaktů, rozhodli se, že na cestu domů je už příliš pozdě, rozbili tábor a svůj prazvláštní nález použili jako zdroj tepla. Spacáky si rozložili okolo, navečeřeli se, popili vodku a chystali se ulehnout.

Jenže už zkraje noci se jim udělalo špatně a zvraceli. Křeče a dávení pak přetrvaly až do úsvitu a ráno byli muži natolik zesláblí, že dokázali do auta naložit jen polovinu zamýšlených zásob dřeva na otop. Zmíněné podivné předměty naštěstí nechali v lese a vrátili se domů. Nevolnosti však přetrvávaly, a tak se nešťastníci vydali k lékaři. O neobvyklých zdrojích tepla se mu ovšem nezmínili, takže doktor připsal jejich potíže alkoholu. Rodiny mužů si nicméně všimly, že mají všichni tři stejné příznaky a dvěma z nich se začíná na zádech loupat kůže. Po následujícím vyšetření 22. prosince skončila trojice v nemocnici a začal její zoufalý boj o život.

Poločas rozpadu

Ony tajemné předměty nalezené v lese představovaly vysoce radioaktivní tablety, používané coby palivo v radioizotopových termoelektrických generátorech alias RTG. Neopatrní muži se tak vystavili dávkám záření, které bez rychlé pomoci končí smrtí. Jeden z trojice, známý jen pod iniciálami MB, se o tablety v noci neopíral a z nemocnice ho pustili už 23. ledna. Jeho přátelé DN a MG však stejné štěstí neměli. Prvnímu z nich se na zádech vytvořil obrovský mokvavý vřed a radiace mu poškodila řadu orgánů včetně srdce, imunitní systém i kostní dřeň. Navzdory intenzivní péči, antibiotikům, operacím a pokusům o transplantaci kožních štěpů se jeho stav zhoršoval, následovala sepse a multiorgánové selhání. O život bojoval 893 dní. MG trpěl podobnými následky, v nemocnici strávil přes dva roky a dostal řadu kožních implantátů. Domů se pak vrátil 18. března 2003.

Incident tím ovšem neskončil. Tablety bylo potřeba najít a bezpečně zlikvidovat. Vyšetřování nejprve odhalilo, že se jedná o nepřímý důsledek budování Ingurské a Chudonské přehrady. Protože se stavělo v odlehlých lokalitách a dělníci se potřebovali dorozumívat vysílačkami, napájeli své stanice pomocí RTG. Zatímco ingurské vodní dílo dotáhli stavaři do konce, práce na druhé nádrži po rozpadu Sovětského svazu ustaly. Pracovníci pak za sebou zanechali veškeré vybavení včetně RTG, načež se radioaktivní materiál neznámo jak dostal z ochranného pouzdra a našla ho zmíněná trojice.

Bezpečně uklizeno

Při pozdějším ohledání se zjistilo, že každá tableta vyzářila za hodinu zhruba 4,6 sievertu, přičemž po pěti sievertech má dotyčný pouze 50% šanci na přežití (viz Všudypřítomné záření). Vyzvednutí objektů si tedy vyžádalo speciální olověný sejf o hmotnosti 5,5 tuny a upravené vojenské auto, jež by ho dokázalo provézt lesnatým terénem. V neposlední řadě museli specialisté vyškolit tým 24 lidí, kteří měli palivo dopravit do úschovy. Nikdo z nich však nesměl v jeho blízkosti strávit víc než 40 sekund. Operace byla úspěšná, nicméně nastolila otázku, kolik podobných „artefaktů“ se v gruzínských lesích ukrývá. Mezinárodní agentura pro atomovou energii proto začala tamní porosty pečlivě zkoumat a do roku 2006 našla tři stovky podobných radioaktivních zdrojů, z velké části zanechaných na místě v sovětské éře.

Smrt si nevybírá

Snad ještě bizarnější případ se odehrál roku 1987 v brazilském městě Goiânia. Tamní institut radioterapie se přestěhoval a v původní budově po něm zůstalo jedno ozařovací zařízení. Pracovníci jej sice hodlali zlikvidovat, ale spory s majitelem pozemku jim v tom zabránily. Stroj ukrývající 93 gramů vysoce radioaktivního chloridu cesného měl strážit člen bezpečnostní služby. Jednoho dne se ovšem do služby nedostavil a do komplexu se vloupali dva mladíci, Roberto dos Santos Alves a Wagner Mota Pereira. Zařízení jim okamžitě padlo do oka a domů si odnesli právě jeho část s radioaktivní látkou. Při následném rozebírání „lupu“ je neodradil ani fakt, že se jim udělalo zle. Ovšem zatímco Pereirovi se přitížilo natolik, že musel do nemocnice, jeho kumpán v rozborce pokračoval, a nakonec ze stroje uvolnil kapsli s chloridem. 

Mladík do ní posléze udělal šroubovákem díru, a když viděl, že z jejího nitra vychází temná modrá záře, trochu světélkujícího prášku vyjmul a zkusil ho zapálit. Jelikož se však nic nestalo, prodal zvláštní kapsli na nedaleké vrakoviště. Jeho majitel Devair Alves Ferreira si záře také všiml a myslel si, že koupil něco velmi vzácného, možná i nadpřirozeného. V následujících dnech proto sezval širokou rodinu, aby se na úžasný předmět přijela podívat. Když se mu pak z útrob podařilo vydolovat zrnka cesia o velikosti rýže, začal je příbuzným rozdávat: Devairův bratr si například odnesl trochu světélkujícího prachu domů a nasypal jej na podlahu, protože se mu líbila jeho záře. V zamořeném prostoru si posléze hrála jeho šestiletá dcera a ozáření bylo v jejím případě tak obrovské, že se neslučovalo se životem…

Ferreirova manželka Maria si následně jako první všimla, že se spoustě lidí v jejich okolí dělá zle a mají podobné příznaky. Vše proto nahlásila a vyšetřování odhalilo zdroj radiace. Dvacet z 249 zasažených osob potřebovalo lékařskou péči a čtyři lidé včetně Marie nakonec ozáření podlehli. Devair však překvapivě zemřel až v roce 1994 na cirhózu jater, kterou si přivodil zapíjením depresí… Kvůli kontaminaci se muselo srovnat se zemí několik domů, a z mnoha lokalit se sbírala i povrchová zemina. Nebezpečnou látku zajistila armáda a prázdná schránka je dnes k vidění ve Škole specializované výuky v Rio de Janeiru.

Zamořený kontinent

Ne všechny podobné katastrofy se však omezují na relativně malé lokality – například v mexickém městě Ciudad Juárez zadělali roku 1984 na celokontinentální pohromu. Tamní soukromá léčebna si ilegálně koupila zařízení na radioterapii, nicméně nezaměstnávala nikoho, kdo by s ním uměl pracovat. Nejdřív proto stroj zůstával ve skladu, načež bylo rozhodnuto o jeho rozebrání a odprodání do sběru. Spolu s ním se však na skládce ocitla kapsle s šesti tisíci peletek radioaktivního kobaltu-60. Schránku navíc poškodil pracovník rozebírající zařízení a nebezpečný obsah se z ní začal sypat. Manipulace zamořila většinu skládky a ozářené kovy byly následně odprodány do sléváren, kde se z nich vyráběly nohy ke stolům, a hlavně pruty betonářské oceli.

Na problém se přišlo náhodou. Jeden z nákladních automobilů převážejících výztuž musel totiž uhnout z trasy a projel kolem Národní laboratoře Los Alamos v Novém Mexiku, načež se tamní měřáky zachycující radioaktivitu probudily k životu. Jenže už bylo pozdě: Předpokládá se, že z kontaminovaného kovu vzniklo 30 tisíc noh pro stoly a 6 600 tun ocelových výztuží. Z celkové produkce se podařilo stáhnout 2 360 tun prutů a kontroloři následně museli navštívit přes 17 tisíc budov po celé Severní i Střední Americe, v jejichž zdech mohl radioaktivní kov skončit. Celkem 814 staveb se pak muselo zdemolovat. Nohy stolů se z prodeje a výroby povedlo stáhnout všechny, ocelových prutů se vrátilo zhruba 90 %. Vysoké radiaci přitom čelily asi čtyři tisíce lidí, nikdo z nich ale naštěstí nezemřel.

Doma v pasti

Může se přitom stát, že se radioaktivní znečištění nepodaří objevit dřív, než se do zasažených domů nastěhují lidé. Ukazuje to událost z ukrajinského Kramatorsku, k níž došlo v 80. letech. Vše začalo o dekádu dřív, když se v lomu Karansky ztratilo drobné měřicí zařízení obsahující kapsli s radioaktivním cesiem-137. Jelikož se ho ani po týdnu nepovedlo nalézt, vše se nakonec zametlo pod koberec. Zařízení nicméně zapadlo mezi kameny, a protože se štěrk z lomu využíval na stavbě, ocitla se kapsle s cesiem zalitá v betonovém panelu bytu 85 na ulici Mariji Prymačenkové 7.

TIP: Československý Černobyl: 43 let od havárie v Jaslovských Bohunicích

Nájemníci tam žili od roku 1980, a přímo vedle zdi dokonce stávala dětská postýlka. V následujícím roce v bytě z neznámých důvodů zemřela osmnáctiletá dívka a vzápětí skonal i její šestnáctiletý bratr a jejich matka. Ačkoliv se později ukázalo, že všichni podlehli leukémii, lékaři nemoc přisoudili genům. Když se však do bytu nastěhovala nová rodina a jejich syn posléze také zemřel na rakovinu kostní dřeně, začalo vyšetřování a kapsle s cesiem se našla. Případ z lomu tak připravil o život čtyři lidi… 

Kdo byli Nabatejci? Na zdánlivě prostou otázku můžete dostat rozmanité odpovědi. Záleží, koho byste se zeptali – a také kdy. Někdy po 4. století př. n. l. by se o nich hovořilo jako o žebrácích z pouště. Bylo jich mnoho, to ano, ale šlo převážně o chudé kočovníky. Jinou zemi, než tu pod svýma nohama, nevlastnili. 
O století později byste o nich už neslyšeli jediného slušného slova. Od hranic s nynější Sýrií až po Egypt měli reputaci sprostých zlodějů. Vědělo se o nich tolik, že ze svého pevným prostorem nevymezeného království pořádali nájezdy na své sousedy. Kradli, loupili a vraždili. Běda každému, kdo se k nim jen přiblížil.

Ve 2. století př. n. l. si už zjevně nakradli dost. O nekonečných zástupech jejich stád, které hnali z místa na místo, se vyprávěly legendy. Dokonale se navíc sžili s pouští! I v nehostinných krajích prý budovali hluboké studny a důmyslné cisterny, jejichž umístění samozřejmě tajili. Tak se dokázali pohybovat i přes vyprahlou zem bleskovou rychlostí a přitom jim voda nechyběla.

Piráti i obchodníci

Legend neubývalo. Když do přelomu letopočtu chybělo necelé století, Nabatejcům patřila celá země od Damašku po břehy Rudého moře. Tou dobou jejich karavany převážely pouští zboží z Dálného východu a z Indie. Po čertech výnosný byznys jim dával nebývalé možnosti. Vybudovali skalní město Petra, oživili znovu Palmýru. Z jejich umu přecházel zrak.

Velcí stavitelé, budující města? Ano. Ale také ti nejúpornější a nejkrutější piráti, na které se dalo v Rudém moři narazit. Kromě toho se z importu žádaného zboží přeorientovali na obchod. A brzy byli považováni za nejlepší obchodníky pod sluncem. Samozřejmě i proto, že kontrolovali pěší i lodní trasy, a jakoukoliv konkurenci nemilosrdně likvidovali. Kdokoli potřeboval kadidlo a myrhu, asfalt na balzamování zesnulých, měď, cukr, slonovinu, perly, koření nebo bavlnu, Nabatejci měli na dovoz tohoto tovaru prakticky monopol. A nechyběl jim ani talent k vrcholné diplomacii.

Nenadálý konec

V oblasti přitom působila judská království a také výbojní Římani, kteří už pomalu ovládali zbytek celého známého světa – ale Nabatejci s nimi uměli vycházet. Vyjednávali, platili tribut, uzavírali politicky příznivé sňatky. Občas také hlasitě zachrastili zbraněmi, aby nahnali strach. Představovali sílu, se kterou se vždycky muselo počítat. I když žili v neklidných časech a na neklidném území, uměli si podržet svou nezávislost. Nestali se ničí kolonií.

Ale tohle všechno se v roce 106 změnilo. Nabatejci, jejichž sláva se zdála mít vytrvale vzestupnou trajektorii, to jakoby vzdali. Vypadalo to, jako by se najednou bez boje podvolili římskému císaři Trajánovi. A jejich někdejší království se do map psalo už jen jako provincie Arabia Petraea. Z obávaných pouštních válečníků, zkušených vůdců karavan a protřelých obchodníků se v průběhu několika málo let stali zemědělci. A tím také počal jejich konec. Za dalších sto let už nikdo nedokázal říct, co tihle Nabatejci byli vlastně zač. Z dějin regionu úplně zmizeli, aniž by po sobě zanechali nějakou stopu.

Část se jich nejspíš asimilovala s jinými kmeny a národy, část se navrátila ke kočovnému způsobu života. Jiní asi podlehli výbojným Arabům a beduínům. Společně ale upadli v zapomnění.

Hledání odpovědi

Pro současné badatele tím ale vyvstala pořádná záhada k řešení. Království v historii nikdy nezanikají „jen tak“ – bezdůvodně. Většinou jim někdo – nebo něco – pomůže. Co se tedy stalo s Nabatejci, kteří ještě v prvním století našeho letopočtu vypadali, že jsou vůči zásahům zevnitř i zvenčí imunní? Jako první podezřelý se nabízela přírodní katastrofa. A stopy na místě činu se docela nabízely. Město Petra totiž postihly přinejmenším dvě velká zemětřesení. Obě ale až staletí poté, co hvězda Nabatejců zapadla. V historii nenacházíme ani zmínky o vnitřních rozbrojích, rozvratech kvůli nástupnictví nebo náboženských válkách.

Pozornost badatelů se pochopitelně soustředila na největší sílu v regionu: Římany. Ti přišli s Nabatejci do kontaktu už od roku 63 př. n. l., byť jejich vztahy s pouštním národem provázely komplikace. Zakládaly se sice na respektu, ten ale spíš plynul z toho, že otevřená válka s poměrně silným protivníkem by se Římu nejspíš velmi prodražila.

Války netřeba

Papyrové svitky nalezené v Egyptě potvrzují, že „skoncovat“ s Nabatejci chtěli Římané zhruba každých třicet let. Řešily se různé varianty útoku – postup zároveň ze Sýrie i od Egypta či od přístavu v Gaze. O realizaci takových plánů se ovšem nedochovaly žádné konkrétní informace.

Místo nich se dalo ze záznamů římských obchodníků vyčíst něco jiného. Přibližně ve dvacátém roce před naším letopočtem začali šetřit. Zní to zvláštně, ale to, co bychom nejspíš mohli nazvat účetní uzávěrky, to potvrzují. Římané nenakupovali vzácného zboží méně (spíš naopak), ale výrazně levněji. 
Jak to? Dokázali se totiž vojensky prosadit v Rudém moři. Zatočili tu s piráty, a kadidlo, myrhu a koření už nebrali s přirážkou od prostředníků – tedy nabatejských karavan – ale vozili si je sami. 

Nabatejci tehdy přišli o monopol na dovoz, svůj nejvýznamnější zdroj příjmů. Od té doby už nebohatli, ale chudli.
I když nejspíš hodně chtěli, nemohli jen tak zaútočit na římské lodě v Rudém moři. Vyprovokovalo by to válku, kterou by v dlouhodobém měřítku neustáli. Takže když se v roce 106 podvolili Římanům, už dávno si nestáli jako bohaté a mocné království. Měli za sebou více než století stagnace, kdy přestali vydělávat a jen platili tribut, čímž ruinovali sami sebe.

Tajná mise

V roce 106 se pak Nabatejcům přihodila ještě jedna nepříjemnost. Po třiceti letech na trůně zemřel nabatejský panovník Rabel II. Sotter. Odpověď na otázku, zda měl nějakého nástupce, je přinejmenším sporná. Ale pokud ano, šlo nejspíš o nezletilou osobu. Patrně museli hledat regenta, který by království dočasně spravoval. A přihlásili se – Římané.

Pro badatele byla tahle poslední kapitola nabatejské historie dlouho nečitelná. Jasno do ní vnesl až nedávný „objev“ krajinného archeologa Michaela Fradleyho z oxfordské univerzity. Tak dlouho seděl nad leteckými a satelitními snímky pouští z oblasti Jordánska a Sýrie, až na nich objevil několik pravidelných obdélníkovitých útvarů.

Ukázalo se, že jde o římská vojenská ležení. Ležela hezky odstupňovaná, tři za sebou a zhruba čtyřicet kilometrů od sebe – tedy ve vzdálenosti jednoho dne pěšího pochodu legionářů. Nacházela se přitom v přímé linii s Římem ovládané Sýrie směrem k Dúmat al-Džandál, srdci Nabatejského království. Datace? Velmi blízce odpovídala roku, kdy se Nabatejci rozhodli hodit ručník do ringu.

Jejich tributem a poplatky vyždímané království přišlo o zdroj příjmů, pozbylo svou sílu na moři i na souši. A když zemřel jejich poslední velký král, namířily si to přímo k jejich hlavnímu městu římské legie. K boji nejspíš ani nedošlo, Nabatejci pochopili, že už prohráli. Podvolili se, stali se součástí provincie Arabia Petraea.

Sousedé k pohledání

„V podstatě to potvrzuje, že ono převzetí Nabatejského království a jeho začlenění do římského impéria nebylo tak mírumilovné a poklidné, jak popisovali římští historici,“ komentuje Fradley. Přání na přidružení dosud nezávislého území podpořili silou.

TIP: Aplikace Google Earth odhaluje polohu tří římských vojenských táborů v Jordánsku

Tažení legií klidně mohlo být i tajnou misí, která by se překvapivým útokem projevila až tehdy, pokud by Nabatejci „férovou“ nabídku císaře Trajána odmítli. Za koncem Nabatejského království tak nestála přírodní katastrofa, náboženské nepokoje nebo spory o nástupnictví, ale nenasytné impérium v jeho těsném sousedství…

Kolagen a elastin jsou významné mimobuněčné a ve vodě nerozpustné vláknité proteiny, které se podílejí na stavbě pojivových tkání. Mimo jiné zodpovídají za mechanické i estetické vlastnosti pokožky a současně těsně souvisejí se stárnutím. Oba dva tyto proteiny skloňuje ve všech pádech kosmetický průmysl a označuje je za klíčové pro mladistvý vzhled pokožky. Problém je v tom, že v průběhu stárnutí tyto proteiny ve tkáních ubývají.

Wei Zhang z australské Flindersovy univerzity a jeho spolupracovníci prozkoumali účinky extraktů tří různých druhů hnědých řas na zmíněné „proteiny mládí.“ Šlo o chaluhy druhů Ecklonia radiata, Cystophora moniliformis a Cystophora siliquosa, které si badatelé nasbírali na pláži zálivu Rivoli v jihovýchodní Austrálii. Výsledky výzkumu publikoval odborný časopis Algal Research.

Chaluhy proti stárnutí

Ukázalo se, že extrakty z chaluh opravdu mají blahodárné účinky, pokud jde o mladistvý vzhled. Experimenty potvrdily, že tyto extrakty pomáhají zpomalovat vliv stárnutí na pleť. Podle Zhanga přitom extrakty nejen že podporují tvorbu kolagenu ve tkáních, ale potlačují také neenzymatický proces zvaný glykace, při němž dochází k rozkladu kolagenu s elastinem.

„Až doposud jsme neměli k dispozici antiglykační proces, který by byl natolik účinný, aby mohl mít zásadní vliv na průběh stárnutí pokožky,“ přiznává Zhang. „Náš objev je velmi vzrušující, protože ukazuje cestu k ještě účinnějším postupům, které by bránily glykaci a tím i rozkladu kolagenu a elastinu.“

TIP: Díky nové metodě dokázali vědci omladit kožní buňky o 30 let

Vědci si již podali žádost o patent a momentálně hledají partnera z průmyslu, s nímž by mohli svůj objev uplatnit na trhu. To vše v době mohutného rozmachu pěstování chaluh určených nejen pro potřeby kosmetiky, ale i pro farmaceutický průmysl, vývoj nových materiálů nebo pro využití v zemědělství.

Když loni 21. září zamířila k Mezinárodní vesmírné stanici kosmická loď Sojuz MS-22, žádný z členů tříčlenné posádky nepočítal s tím, že ve vesmíru stráví déle než rok. Sergej Prokopjev, Dmitrij Petělin a Francisco Rubio se měli původně vrátit letos v březnu, jejich misi ale neplánovaně prodloužily problémy s únikem kapaliny na chladicím systému kosmické lodi. Poškozený Sojuz se v březnu vrátil prázdný a Prokopjev, Petelin a Rubio zůstali na ISS.

Za déle než rok obletěla trojice astronautů 5 963krát Zemi a urazili při tom přes dva a půl miliardy kilometrů. Vzhledem k rychlosti oběhu ISS viděli víc západů a východů Slunce, než by zvládli za osm let na Zemi.

Frank Rubio díky 371 dnů trvající misi stanovil nový americký rekord v délce nepřetržitého pobytu ve vesmíru. Dosavadního rekordmana Marka Vande Heie překonal o téměř 378 hodin. Pro Rubia šlo o jeho vůbec první let do vesmíru. Světový rekord drží ruský kosmonaut Valerij Poljakov, který v letech 1994 až 1995 strávil na palubě ruské vesmírné stanice Mir 437 dní. Mezi ženami je rekordmankou Američanka Christina Kochová, která strávila ve vesmíru 328 dnů, 13 hodin a 59 minut.