Kácení amazonského pralesa je sice nesmírně destruktivní pro místní ekosystémy, biodiverzitu i celou krajinu, paradoxně díky němu se ale v posledních letech dozvídáme, jak vlastně vypadala Amazonie v předkolumbovské době. Mimo jiné tak zjišťujeme, že se skutečnost velmi liší od našich původních představ panenského pralesa.

Dnes již víme, že v oblasti Amazonie vzkvétala rozsáhlá společenství již od konce nejmladší doby ledové. Dávné civilizace zde budovaly rozsáhlá sídla, zdejší lidé provozovali zemědělství a významně ovlivňovali krajinu. Podle všeho si postupně osvojili řadu znalostí a dovedností, díky nimž vytvořili antropogenní krajinu, nikoliv nepodobnou například dnešní Evropě. Otázkou zůstává, jak intenzivní tyto zásahy do Amazonie vlastně byly.

Tajemství pralesa

Početný výzkumný tým, který vedl Luiz Aragão z brazilského Národního institutu pro vesmírný výzkum (INPE) a britské Exeterské univerzity, odhaduje, že se pod korunami amazonských pralesů stále skrývá více než 10 tisíc osídlení dávných obyvatel Amazonie. 

Badatelé navázali na předchozí průzkumy, které zahrnovaly snímkování vybraných oblastí Amazonie s využitím laserové technologie LiDAR. V rámci nové studie, zveřejněné v prestižním vědeckém časopisu Science, vědci detailně prozkoumali 5 315 kilometrů čtverečních dříve zmapovaných pomocí LiDARu na různých místech Amazonie a objevili 24 doposud neznámých struktur lidského původu. Jde o opevněné vesnice, obranné a ceremoniální struktury, osídlení na vrcholcích kopců, a také populární geoglyfy.

TIP: Archeologové objevili v Amazonii pozůstatky rozsáhlé sítě zvláštně uspořádaných vesnic

Na základě svých výsledků a předchozích podobných studií vědci odhadují, že se v Amazonii, především v její jihozápadní části, může nacházet 10 272 až 23 648 velkých sídelních struktur z předkolumbovského období. Aragão s kolegy jsou přesvědčeni, že Amazonie zasluhuje přísnou ochranu nejen z hlediska biodiverzity a cenných ekosystémů, ale také kvůli její značné archeologické a biokulturní hodnotě. 

Píše se rok 1424. Jan Žižka už překročil šedesátku a po tři roky je na obě oči slepý. Přesto stojí v čele husitských vojsk. A co víc, vítězí s nimi, kde může. I přes úctyhodný věk a tělesný handicap je na vrcholu svých sil. A velí dosud největší armádě, jakou kdy měl. Spojily se v ní vojska orebitů, táboritů a Pražanů. Právě se s nimi chystá na Moravu. Tam hodlá pokořit armádu vévody Albrechta, zetě Zikmunda Lucemburského. Cestou chce ještě dobýt hrad Přibyslav, který patří husitským nepřátelům, pánům z Ronova. Při jeho obléhání jej však 11. října 1424 zastihne smrt.

Záhadná nemoc „od hlízy“

Co o Žižkově náhlém úmrtí můžeme vyčíst z dobových kronik? „Tady se bratr Jan Žižka smrtelně roznemohl od hlízy a učinil odkaz svým věrným bratřím Čechům, panu Viktorinovi z Kunštátu, panu Janu Bzdinkovi a Kunešovi z Bělovic, aby se báli Pána Boha, neustále a věrně bránili pravdu boží a spoléhali na odplatu věčnou. Pak se bratr Žižka poručil milému Pánu Bohu a skonal ve středu před sv. Havlem. A jeho lid přijal jméno sirotci, jako by jim zemřel otec.“

Husitské vojsko dobylo a vyplenilo hrad Přibyslav i bez Žižkova velení. Jeho tělo poté odvezli do Hradce Králové, kde jej pohřbili v kostele sv. Ducha. O něco později byl přenesen do Čáslavi a uložen v místním kostele.

A na co že to Jan Žižka vlastně měl zemřít? Roznemohl se „od hlízy“. To by odpovídalo morovému onemocnění. Při něm se na různých místech těla, zejména v podpaždí a tříslech tvoří tzv. hlízy neboli zduřené uzliny. Ano, mor si ve středověku vyžádal mnoho obětí,  proč by jednou z nich nemohl být i chrabrý vojevůdce?

Jednou možná ano, ale ne jedinou! Je totiž velmi nepravděpodobné, že by Žižka na tuto velice nakažlivou nemoc zemřel v celém vojenském ležení jediný. A je také velmi nepravděpodobné, že by morová epidemie zůstala dobovými kronikáři nepovšimnuta. Naopak, příchod morové nákazy byl většinou zaznamenán, a tak víme, že jedna taková zasáhla Čechy o rok později. Ale v roce 1424 se o ní nevyskytuje žádná zmínka. Navíc, jak je i z výše zmíněného textu patrné, Jan Žižka během své nemoci nebyl v izolaci. Přišli se s ním rozloučit jeho blízcí souputníci. A víme, že žádný z nich následně neonemocněl. Jaká to nemoc tedy Žižku sklátila? Neměla patrně dlouhého trvání a také nebyla nakažlivá. Nabízí se samozřejmě i možnost, že o žádnou nemoc nešlo. Co když se neznámému vrahovi podařilo Jana Žižku otrávit?

Smrt arsenikem?

Což o to, nepřátel měl husitský předák dost, ale podařilo by se jim skutečně dostat až do jeho nejtěsnější blízkosti, aby mu mohli podstrčit jed? V takovém případě by patrně použili arsenik, nejběžnější jed své doby. Pokud by to tak bylo, musel být travičem někdo jemu velmi blízký. Opět nemáme doloženo, že by nějaké potíže podobné otravě arsenikem postihly i někoho z jeho okolí. A vzhledem k tomu, že ve vojenském ležení všichni jedli a pili totéž, bylo by v takovém případě otrávených jistě víc. 

Jed navíc není tak těžké ověřit. Arsen zůstává v kostech i po smrti. A my máme k dispozici Žižkovy ostatky. Už v roce 1910 byla v čáslavském kostele sv. Petra a Pavla objevena v tajném výklenku hromádka lidských kostí a část lebky, která byla po pečlivém výzkumu přisouzena Janu Žižkovi. Identifikaci pomohla Žižkova známá zranění očí, která nalezené lebce odpovídala. Později byla kostra podrobena vyšetření za pomoci metody atomové absorpční fotometrie a ta přítomnost arsenu potvrdila.

Jenže, aby to nebylo tak jednoduché, jenom z části. Jak je to možné? Jednoduše. Některé kosti stopy arsenu skutečně obsahovaly. Lebka však nikoliv. Jak si tuto záhadu vysvětlit? Kostra byla totiž seskládána z vícero jedinců, takže nepatřila jen Žižkovi. Ale pouze lebka byla podrobena pečlivému antropologickému výzkumu, přičemž identita podle ní byla potvrzena. Arsen tedy nejspíš příčinou Žižkova úmrtí nebyl.

Nepodařený atentát

Předchozí zjištění však ještě nevylučuje, že byl husitský vojevůdce skutečně otráven. Vždyť vrah mohl použít jiný jed, než arsenik. A také se nedá vyloučit, že se mýlí i antropologové a lebka Janu Žižkovi nepatří, na rozdíl od některých jiných kostí.

Pokud bychom tedy trvali na vraždě, měli bychom si položit základní otázku. Kdo na ní mohl mít zájem? A rovnou si odpovíme: Takových by se našlo! A máme dokonce historicky doloženo, že k útoku na Jana Žižku mělo dojít. Existuje totiž dopis datovaný 22. listopadu 1423, tedy necelý rok před Žižkovou smrtí, který zaslal jistý kněz Ambrož z Hradce Králové. Stojí v něm: „Bratře Žižko, věz, žeť jsme jednoho z Opočenských strany jali, vězně dosti znamenitého, kterýž jestiť nás zajisté zpravil, že již jeden jest s tebů u vojiště, kterýž tě má zamordovati. A za to má ještě třicet kop vzíti a již deset hotových vzal.“

Tak vida, přece jen pokus o úkladnou vraždu ve vojenském ležení. Tato se ještě nevyvedla. A Jan Žižka? Hned se sebral a přitáhl se svým vojskem nejdříve do Hradce Králové a následně do České Skalice. Tady rozprášil armádu oněch zmiňovaných Opočenských, tedy Jana Městeckého z Opočna a Půty z Častolovic.

TIP: Husité ze Starého Města pražského vedli válku se svými sousedy z Nového Města

Troufl by si po tak brutální pomstě ještě někdo usilovat o Žižkův život? Co třeba někdo z řad Pražanů, které Jan Žižka nejdříve pokořil a pak jejich armádu přibral k tažení na Moravu? Nenaskytla se tak vrahům příležitost, jak se vojevůdci dostat co nejblíž? Možná. V tomto směru se však můžeme jen dohadovat. Důkazy nemáme.

Jasná a masivní eliptická galaxie Messier 87 (M87) v souhvězdí Panny je jednou z nejhmotnějších galaxií v našem širším galaktickém sousedství. Pro astronomy jde o vděčný objekt pozorování. Supermasivní černá díra této galaxie se mimo jiné stala prvním významným cílem pro virtuální radioteleskop Event Horizont Telescope (EHT).

Na galaxii M87 je zajímavý nápadný polární výtrysk z černé díry, jehož jedna část míří téměř naším směrem. Tento výtrysk plazmatu se táhne od černé díry do vzdálenosti minimálně 5 tisíc světelných let. Vědci nedávno zjistili, že se s ním pojí jedna velice zajímavá záhada.

Galaktický výtrysk a exploze nov

Michael Shara z astrofyzikálního oddělení Amerického přírodovědného muzea a jeho spolupracovníci si totiž všimli, že v blízkém okolí výtrysku galaxie M87 nápadně často explodují novy. Exploze novy je astronomický jev, kdy bílý trpaslík v těsné dvojhvězdě nashromáždí hmotu od hvězdného partnera a exploduje, přičemž se zvýší jeho jasnost až milionkrát. Je to podobné jako u supernovy typu Ia, ale méně intenzivní.

Exploze nov by, alespoň pokud víme, neměly s galaktickým výtryskem nijak souviset – mělo by jít o na sobě zcela nezávislé jevy. Astronomové ale nedávno zjistili, že novy se v galaxii M87 zdají být netypicky zarovnány podél výtrysku, místo toho, aby byly náhodně rozptýleny po celé galaxii. Mohou snad galaktické výtrysky nějakým způsobem spouštět exploze nov?

TIP: Polární výtrysky černých děr ovlivňují tvorbu hvězd v galaxiích

Vědci prostudovali data dvou samostatných průzkumů Hubbleova vesmírného dalekohledu a identifikovali celkem 135 nov v dráze výtrysku. „Pravděpodobnost, že by k takovému rozložení došlo náhodou, je řádově 0,3 %,“ uvádějí vědci v zatím nerecenzované studii. Další hádankou je, zda jde o jev spojený pouze s galaxií M87, nebo zda se něco podobného objevuje i v jiných koutech vesmíru. K podobnému srovnání ale vědcům zatím chybí relevantní data.

Prodejci solných lamp uvádějí jako jeden z přínosů údajnou ionizaci vzduchu po jejich zahřátí. Ze solného kamene (NaCl) se mají uvolňovat záporně nabité ionty a přispívat k lepšímu psychickému stavu uživatele. Podle laboratoře amerického Caltechu se však ze zmíněných lamp ionty neuvolňují, a to ani při zahřátí. Vznik iontu z krystalu soli předpokládá, že molekula vody ze vzduchu uvolní chloridový iont ze soli. Jenže popsaná reakce vyžaduje hodně dodané energie, tudíž na lampě neprobíhá. 

Studie zkoumající vliv záporně nabitých iontů na psychiku se ve výsledcích bohužel neshodnou. Výzkumy ukazující pozitivní účinek mají mnohdy metodické nedostatky a často není možné lepší náladu, vyšší výkonnost či větší odpočatost jasně přičíst právě iontům. Ve vnitřních prostorách se jich běžně vyskytuje málo, přichytávají se na vodivé povrchy a na prachové částice. Generátory negativních iontů se tedy mohou používat i k vyčištění vzduchu od prachu, který je na sebe váže a padá k zemi. Ve vzduchu pak ovšem iontů zůstává málo, stejně jako v oblastech s příliš znečištěným ovzduším. Na mě osobně působí solné lampy psychicky pozitivně, přičítám to však pouze měkkému světlu vytvářejícímu příjemnou atmosféru.

Za Zeptej se vědce odpovídá Mgr. Zuzana Hübnerová, Ph.D., Fyziologický ústav AV ČR

Gladiátorská klání v římských arénách se v našem povědomí oprávněně pojí s bojem muže proti muži i s hromadnými jatkami, divokými šelmami, prachem a krví – to vše pouze pro pobavení bouřícího publika. Ano, realita antického Říma byla velmi krutá a opakovaná krveprolití v arénách ji pouze podtrhovala. 

Ovšem i gladiátoři zůstávali jen lidmi se svými touhami, slabostmi, pohnutkami, zvyky a všedním životem. Tak tomu bylo za dob císařského Říma, stejně jako v počátcích republiky na konci 4. století př. n. l. Tehdy se gladiátorské zápasy zrodily coby součást pohřebních rituálů na počest zemřelého člena některé z významných římských rodin. Uvedené pohřební hry bývaly ryze soukromé, bez účasti státu. A kromě toho, že měly zesnulému usnadnit přechod do světa mrtvých, znamenaly též příležitost ukázat moc a bohatství rodu.

Během několika staletí nabraly gladiátorské zápasy zcela jiný kurz. Už se nejednalo o pohřební rituál, nýbrž o plně profesionální a organizovanou událost, jež sloužila k pobavení lidí při významných dnech a na oslavu vítězství. Na Apeninském poloostrově postupně vzniklo několik specializovaných gladiátorských škol a později byly založeny další i v provinciích. Nejstarší písemná zmínka mluví o škole v Capui, jež se v období pozdní republiky stala hlavní líhní gladiátorů. Díky Spartakovu povstání proslula škola Lentula Batiata a jednu vlastnil i Julius Caesar. Největší a nejvýznamnější podobnou instituci císařské doby však představoval římský Ludus Magnus, vybudovaný v 1. století za Domitiana jako jedna ze škol císařských, které v Římě nahradily své soukromé protějšky.

Ve škole zabíjení

Gladiátoři měli velmi nízké společenské postavení, přibližně na úrovni prostitutek, což bylo zčásti předznamenáno faktem, že se rekrutovali převážně z řad otroků a válečných zajatců. Pokud je nečekala rovnou poprava, končili v krvavých řežích v aréně nebo byli odsouzeni do gladiátorské školy, kde z nich měli vychovat profesionální bojovníky. Většinu gladiátorů tedy zpočátku tvořili právě váleční zajatci, neboť již měli zkušenosti z boje, a náklady na jejich výcvik tudíž nebyly tak vysoké.

Otroci se stávali gladiátory obvykle v rámci trestu za závažný zločin, například vraždu, žhářství, zneuctění chrámu či travičství. Odsouzení do gladiátorské školy se fakticky rovnalo rozsudku smrti, s velmi mizivou nadějí na udělení milosti od publika. Za vraždu, znásilnění nebo loupež však mohli v aréně skončit i římští občané. Tito tzv. noxii pozbyli všech svých práv a proměnili se v pouhé „jateční kusy“, když byli bez výcviku i zbroje posláni do zápasiště, kde je zlikvidovali profesionální gladiátoři–veteráni. Poslední kategorii rekrutů pak tvořili dobrovolníci z řad občanů, které motivovala buď bídná finanční situace, či nespoutaný obdiv ke gladiátorským šampionům a touha po vzrušení.

Péče o cenné zboží

Všichni nováčci si každopádně byli rovni, bez ohledu na to, jak se do školy dostali. Hned vzápětí museli složit přísahu, v níž se zavazovali vše vydržet, i když budou „páleni, spoutáni, biti a zabiti mečem“. Každého z nich záhy po nástupu prohlédl lékař, přičemž se zajímal nejen o jeho fyzickou kondici, ale také o vzhled a charisma. Ne všichni se totiž pro gladiátorskou show hodili. Poté se rekrutů ujali zkušení trenéři – tzv. doctores, sami vysloužilí gladiátoři – a učili je efektivnímu způsobu boje se zbraněmi, jež jim přidělil majitel školy. Trénink však probíhal s dřevěnými zbraněmi, s nimiž nováčci útočili na dřevěný kůl zvaný palus, aby si utužili kondici a osvojili si potřebné dovednosti. Cílem bylo pohyby automatizovat. Na ostré zbraně se přecházelo až později a po skončení tréninku putovaly vždy zpět do střežené zbrojnice.

Gladiátoři představovali pro majitele školy značnou investici, o niž bylo nutné pečovat. Proto měli k dispozici i maséry a lékaře, kteří své svěřence udržovali v dobré kondici a dbali, aby při výcviku neutrpěli žádnou závažnou újmu, jež by jim zabránila předvést v aréně kvalitní vystoupení. O úrovni zmíněných doktorů svědčí i fakt, že k nim patřil mimo jiné slavný Galénos, pozdější osobní lékař císaře Marca Aurelia. Několik let působil v gladiátorské škole v Pergamu a díky jeho schopnostem tam podlehli zranění pouze dva zápasníci, zatímco u jeho předchůdce byla úmrtnost třicetinásobná. Kvalita péče se samozřejmě lišila podle toho, zda šlo o malou školu v provincii, nebo o císařskou instituci v Římě, kde se borcům dostávalo stoprocentního servisu.

Pojídači ječmene

Ve vývoji a prospěchu gladiátora hrála důležitou roli výživná strava. Základ jídelníčku tvořil ječmen, z něhož se vařila kaše smíchaná s fazolemi. Konzumace zmíněné obilniny ve velkém vynesla gladiátorům přezdívku hordearii neboli „pojídači ječmene“. Obecně se jejich jídlu říkalo sagina a muži stravující se v rozlehlých společných jídelnách si ho nijak zvlášť neoblíbili. Každopádně dostávali větší příděl než legionáři v armádě a jejich strava byla vydatná a energetická. Na druhou stranu podle Galéna vedla k tloustnutí, přestože uznával, že silná vrstva tuku chrání zápasníky před lehčími zraněními. Filmová představa gladiátora jakožto štíhlého atleta je tedy zcela mylná. Kosterní nálezy naopak potvrzují, že šlo sice o robustní a svalnaté, přesto lehce obtloustlé chlapíky.

Pokud se zrovna nepotili při výcviku nebo neprolévali krev v aréně, trávili čas v nepříliš útulných ubikacích, umístěných podél tréninkové arény. Nováčci pochopitelně dostali ty nejhorší „kobky“, zatímco zkušení profesionálové mohli mít i slušné ubytování. V jedné nevelké místnosti obvykle žili dva až tři muži. Zařízení cel bylo velmi prosté, přičemž chyběly i postele, které zřejmě nahrazovaly slamníky. Volnost, jaké se gladiátoři těšili, závisela na jejich původu: Váleční zajatci nebo zločinci se považovali za nedůvěryhodné a nebezpečné, tudíž je v ubikacích zamykali a střežili. Dobrovolníci či římští občané se naopak mohli pohybovat volně.

Znamení prohry

Střetům gladiátorů předcházela dlouhá předehra v podobě zápasů zvířat, jejich lovu v aréně a také bojů tzv. bestiariů se lvy či tygry. V poledne se v aréně odehrávaly popravy a teprve ve druhé části dne přišla na řadu gladiátorská klání coby zlatý hřeb. Když zazněly trubky, mohli vyškolení bojovníci předvést svůj um. Většina jistě chtěla přežít, bez ohledu na to, že tváří v tvář stanuli muži z jedné školy, kteří se třeba i spřátelili. Šlo o jediné, a sice pobavit publikum. Chtěl-li gladiátor získat dav, musel předvést „show“. Nicméně obvyklá představa divokého a chaotického zápasu je na míle vzdálená pravdě. Na každý bojující pár dohlíželi jeden až dva rozhodčí, obvykle vysloužilí gladiátoři, a pokud jeden z účastníků utrpěl vážné zranění nebo přišel o část vybavení, mohli boj zastavit. V případě nejasného výsledku pak rozhodovali o vítězi, což se však nestávalo často.

Jakmile jeden z bojovníků klečel odevzdaně na kolenou a zdvihl levý ukazovák na znamení porážky, určil jeho osud jekot davu. Vůli většiny musel ovšem potvrdit i předsedající her, obvykle císař. Nálada diváckých mas znamenala všechno: Jestliže císařové Caligula či Claudius nechali usmrtit sice poražené, ale velmi populární gladiátory, jejich vlastní oblíbenost výrazně klesla. Smilování neboli missio se proto často udělovalo především dobrým showmanům. Odhadované riziko úmrtí v zápase se u profesionálů pohybovalo okolo 20–25 %. Ročně nastupovali ke dvěma až třem střetnutím, a jen málokterý jich tedy přežil víc než tucet.

Když volá svoboda

Pro většinu gladiátorů vedly z arény pouze dvě cesty: Jedna procházela bránou Libitinaria, kudy se odnášeli mrtví, a druhá vyžadovala získání dřevěného meče zvaného rudis – odznaku svobody, který mohl obdržet jen skutečně dobrý bojovník. Odpovídajícím označením rudiarius se však pyšnil málokterý zápasník. Šance, že bude moct gladiátor odejít na odpočinek, byla nižší než u legionářů. Obvykle začínali svou dráhu kolem 17 let a většina z nich byla zabita mezi 18. a 25. rokem. Mortalita ovšem v průběhu času klesala s tím, jak „byznys“ rostl. Na počátku her coby soukromé oslavy na počest zemřelého člena rodiny se porážka automaticky rovnala rozsudku smrti. Na vrcholu impéria, kdy poptávka dalece přesahovala možnosti gladiátorských škol produkovat kvalitní bojovníky, se missio udělovalo poraženým poměrně často, protože jejich život představoval cenný artikl.

TIP: Krvavý sport v Koloseu: Gladiátory sledovaly desetitisíce diváků

Pokud gladiátor přežil a dosáhl mnoha vítězství, mohl získat svobodu. Po 30. roce života již mohl patřit k zasloužilým veteránům. Někdo se usadil, jiný bojoval dál: Například jistý Flamma, původem Syřan, získal rudiarius hned čtyřikrát, ale pokaždé se rozhodl vrátit do arény. Jeho náhrobní kámen na Sicílii praví: „Žil třicet let, bojoval čtyřiatřicetkrát, zvítězil jednadvacetkrát, remizoval devětkrát a byl poražen čtyřikrát.“ Někteří šťastlivci dokázali bojováním zbohatnout, a nakonec si mohli otevřít vlastní školu. Základním předpokladem však bylo přežít. 

Lidská kůže je jako první na ráně při mnoha nehodách či úrazech. Její hojení je ale bohužel leckdy komplikované, zejména v případech rozsáhlejších poškození. V posledních letech se proto objevují různé typy umělé kůže, které lze vytisknout na biotiskárnách. 

Tým amerického výzkumného institutu Wake Forest Institute for Regenerative Medicine (WFIRM) učinil v tomto směru významný pokrok. Anthony Atala a jeho kolegové vyvinuli biotištěnou kůži, která obsahuje šest základních typů kožních buněk ve speciálních hydrogelech. Výsledky výzkumu Atalova týmu zveřejnil vědecký časopis Science Translational Medicine.

Kůže z tiskárny

3D biotiskárna tuto umělou kůži vytiskne ve vrstvách, které odpovídají skutečné lidské kůži. Má tenkou pokožku (epidermis) s ochrannou funkcí, pod kterou se nachází škára (dermis), čili pevná a pružná vazivová vrstva kůže. Nejhlubší vrstvu představuje podkožní vazivo (hypodermis), bohaté na tukové buňky.

Když vědci tuto novou biotištěnou kůži s vrstvami odpovídajícími skutečné kůži transplantovali myším, vytvořily se v ní krevní cévy a proběhl v ní standardní vývoj a proces hojení. Výsledkem bylo rychlejší uzavření rány a větší produkce kolagenu, což vedlo k menšímu zjizvení nově vytvořené kůže.

TIP: Ruční biotiskárna s živými buňkami usnadní léčbu těžkých popálenin

Badatelé poté celý postup zopakovali s většími kusy biotištěné kůže, tentokrát o rozměrech 5 x 5 cm, které transplantovali laboratorním prasatům. Výsledky byly velmi podobné, opět s menším zjizvením vzniklé kůže, než bývá obvyklé. Biotištěná kůže by se v budoucnu mohla uplatnit nejen u lidských pacientů, ale také při nejrůznějších kožních testech, které se dnes provádějí na živých zvířatech.

V únoru 1942 vzplál v newyorském přístavu zaoceánský parník Normandie (zabavený pro potřeby armády a přejmenovaný na USS Lafayette). Přestože následné vyšetřování dospělo k závěru, že šlo o nehodu, existovalo poměrně vážné podezření, že mohlo jít o sabotáž.

Úvodní část: Italští gangsteři hráli důležitou roli ve službách americké armády (1)

Americké úřady proto uzavřely dohodu s někdejším bossem newyorské mafie Charlesem „Lucky“ Lucianem, jehož podřízení společně s vlivnými odbory doky kontrolovali. Dodnes sice není jisté, do jaké míry Lucianova činnost zabránila sabotážím, nicméně stávky opravdu ustaly jako mávnutím kouzelného proutku a nakládka i vykládka běžely bez potíží.

Mafián zpravodajcem

Kontroverzní spolupráce se osvědčila natolik, že se ji americká vláda rozhodla rozšířit. Příležitost přišla v roce 1943, kdy se Spojenci chystali na operaci Husky neboli invazi na Sicílii. Generálové už disponovali zkušenostmi z vylodění v Africe, vůbec poprvé se však schylovalo k obojživelnému úderu na mateřské území některého ze států Osy. Generálu Dwightu Eisenhowerovi, který celé operaci velel, přitom nedávalo spát hned několik otázek. Jak urputně se budou německo-italské divize bránit? Jak zareaguje civilní obyvatelstvo? V jakém stavu se nacházejí přístavy a silnice?

Po spolupráci amerických úřadů s mafiány ve Spojených státech přišlo na řadu také jejich využití s invazí do Itálie. Agenti FBI přitom věděli, že Luckyho podřízení udržují čilé styky se svými soukmenovci na ostrově. Přišli proto s nápadem využít je jako zdroj informací o nepřátelské obraně, stejně jako pátou kolonu rozvracející morálku italských vojenských posádek. Úkolem dosáhnout další dohody s Lucianem byl pověřen zkušený námořní zpravodajec komandér Charles Haffenden, který začal shromažďovat dostupné reálie a zároveň jednat s uvězněným bossem. 

Kápo, kterému Američané za prohloubení spolupráce nabídli další možnosti řízení gangsterů přímo z basy, souhlasil. Haffenden ho nechal přestěhovat do mírnější a pohodlnější věznice, v cele se objevil rozhlasový přijímač, telefon nebo mapa Evropy i Sicílie se značkami různých významů. Navlas stejnou výbavu měl v kanceláři též samotný zpravodajec, který tak mohl na novinky obratem reagovat.

Pohlednice, mapy i výpovědi 

Luckyho kontakty s palermskými mafiány zajišťovali vlivní kmotři Vincent Mangano, Calogero Vizzini a Vito Genovese. Se svými spojkami se setkávali v italských restauracích v Manhattanu a Brooklynu. Luciana i Haffendena navštěvovaly desítky podivných lidí, o jejichž totožnosti se nevedla evidence, a na jména se nikdo neptal. 

Mangano a Genovese tak záhy vybudovali „kurýrní službu“ dodávající pozoruhodně přesné zprávy. Podařilo se jim aktivizovat italsko-sicilskou komunitu přímo v USA, kterou vyzývali ke sdílení jakýchkoli cenných údajů se zpravodajskou centrálou v newyorské Church Street. Krajánci uposlechli a nosili agentům vše možné i nemožné – od pohlednic a fotografií přes mapy po turistické průvodce. Vypovídali o poměrech na ostrově, členitosti pobřeží, stavu mostů nebo hloubce pobřežních vod. Hromadily se neocenitelné údaje o rozmístění kasáren a odolnosti opevnění.

Na samotné Sicílii pak mafie pod Lucianovou zaoceánskou taktovkou šířila letáky informující o cílech Spojenců a slibující mír, slušné zacházení i celkově lepší život po svržení Mussoliniho. Tyto kroky měly zabránit odporu civilního obyvatelstva po anglo-americkém vylodění. Dále američtí zpravodajci vyhledávali a najímali osoby se sicilským dialektem, které měly po vylodění sloužit coby prostředníci a tlumočníci. Armáda před operací Husky přijímala prakticky kohokoliv, kdo uměl italsky a znal ostrovní terén, takže v invazních jednotkách nakonec sloužilo 15 % mužů italského původu. 

Apel na obránce

Spolu s mafiány pomáhali na Sicílii rozpoutat kampaň, jež vyzývala obránce k dezerci či kapitulaci. V několika případech americko-italští vojáci pomocí megafonů skutečně přemluvili obránce, aby opustili své pozice a přidali se ke Spojencům. Místní mafiáni současně přesvědčovali Italy, ať zanechají válčení, pokud ještě někdy chtějí spatřit své rodiny a napít se vína. Dezertérům dokonce rozdávali civilní šaty, aby je Mussoliniho podřízení nevypátrali.

Obrana Sicílie se ukázala být tužší, než Američané předpokládali, i tak ale spojenecké divize poměrně brzy získaly převahu. Mafiáni k tomu přispěli přinejmenším na dvou místech – v tradičním centru organizovaného zločinu Villalbě nebo v městečku Mussomeli, o němž fašisté tvrdili, že ho budou hájit do posledního muže. Avšak když tam 20. července 1943 vstoupily čelní oddíly americké 4. divize, mafiánští pomocníci přiměli obránce k rychlé kapitulaci výmluvnými argumenty: „Nechceme válku, složte zbraně. Nevypálíte ani ránu! Jinak z vás, vašich žen a dětí nezůstane vůbec nic…“

Klany znovu u moci

Jakmile generálporučík George Patton obsadil 22. července Palermo a záhy padla celá Sicílie, přistoupili mafiáni k vyřizování vlastních účtů s nenáviděnými fašisty. Zatímco civilisté bujaře oslavovali, několika „diskrétních“ výstřelů v postranních uličkách si nikdo nevšiml. 

Zároveň mafie Spojencům ukázala, že rozhodně nepracuje zdarma – zásobovací důstojníci se nestačili divit, kolik benzinu, cukru nebo konzerv zmizelo z armádních skladů. Někteří ziskuchtiví vojáci US Army pomáhali mafii ovládnout černý trh a umožnili gangsterům nabytou ekonomickou moc rychle přeměnit v politickou. 

TIP: Sicilské Palermo: Kmotrovo město na ohnivém ostrově

Okupační úřady se navíc ve snaze stabilizovat situaci nerozpakovaly dosazovat mafiány do úřadů a pověřily řadu z nich starostovskými funkcemi. Kupříkladu ve Villalbě se chopil moci již zmíněný kápo Vizzini, který v okolí získal takřka neomezený vliv – přestože šlo o negramotného podsaditého staříka, z něhož si spojenečtí vojáci tropili legraci. 

Už roku 1945 se ukázalo, že válka vlastně pomohla k obnovení moci mafie nad Sicílií. Mnozí členové klanů zapojení do invaze už na ostrově zůstali, aby obnovili bývalé pořádky. Zanedlouho se za nimi z USA přestěhovali i bossové s celými rodinami. A protože v poválečném chaosu představovala mafie na poničeném ostrově jedinou fungující organizaci, nedalo jí příliš práce opět získat ztracené pozice.

Majitel množírny zakrslých králíků plemene lionhead neboli „lví hlava“ se před dvěma lety musel odstěhovat ze svého domu v komunitě Jenada Isles. Jenže místo aby vzal chlupáče s sebou, vypustil je ven. Původně nevelká skupinka se tak postupně rozrostla a dnes podle některých zdrojů čítá až sto jedinců.

Ve floridském vedru se nicméně malí tvorové přehřívají a pasou se na nepříliš vhodné zeleni předzahrádek, takže snadno podléhají nemocem, ale také dravcům. Jako invazní druh sice nejsou nebezpeční, situace si však žádá řešení. Alicia Griggsová proto radnici přesvědčila, aby počkala s odstřelem, a začala vybírat peníze na odchyt, kastraci a přesun chundelatých vetřelců z ulic do nových domovů.

Náklady na odchyt a veterinární péči králíků ale nejsou zrovna malé. Podle mluvčích záchranné stanice East Coast Rabbit Rescue, která se do odchytu floridských chlupáčů zapojila, vyjde základní péče na zhruba 200 až 300 dolarů. Místní radnice proto přislíbila, že náklady záchranářům proplatí. Podle nejnovějších zpráv ale jednání o finanční náhradě za péči o odchycené králíky zamrzla a řešení králičí invaze je v tuto chvíli nejasné. 

Za oběžnou drahou Neptunu se rozkládá oblast označovaná jako Kuiperův pás. Jde o domov možná až stovek milionů menších i větších převážně ledových objektů jejichž nejznámějším zástupcem je trpasličí planeta Pluto. V určitém směru tvoří Kuiperův pás obdobu hlavního pásu planetek mezi Marsem a Jupiterem, je však rozsáhlejší a zhruba 20–100krát hmotnější. Vnější hranice Kuiperova pásu se nachází zhruba 55 astronomických jednotek od Slunce.

Podle dosavadních poznatků za touto hranicí následuje prázdný prostor, ne však docela prázdný – úplně prázdný prostor ve vesmíru neexistuje. Obsahuje spoustu nabitých částic pocházejících ze Slunce: elektrony, protony, alfa částice a v malém množství i těžší ionty, čili jádra atomů jiných prvků.

Druhý Kuiperův pás?

Nová data sondy New Horizons ale naznačují, že oblast za vnější hranicí Kuiperova pásu nemusí být tak pustá, jak jsme si mysleli. Sonda se nyní nachází ve vzdálenosti 57 AU od Slunce a je tak již za vnější hranicí Kuiperova pásu. Většina přístrojů sondy je momentálně ve stavu hibernace, stále ale pracuje její prachový detektor Dust Counter Venetia Burney (VBSDC). Přítomnost prachu je pro vědce skvělým indikátorem srážek vesmírných objektů. Množství prachu mělo po překročení hranice Kuiperova pásu výrazně klesnout, podle Alana Sterna, vedoucího vědeckého týmu sondy New Horizons, se tak ale nestalo.

Data sondy New Horizons vědci spojili s dřívějším pozorováním japonského 8,2metrového dalekohledu Subaru, který se nachází na havajské observatoři Mauna Kea. Ten od roku 2021 identifikoval celkem 12 velkých objektů, nacházejících se ve vzdálenosti zhruba 60 AU od Slunce.

Podle doposud nerecenzované studie by se tak za hranicí Kuiperova pásu mohl nacházet další, doposud neznámý pás planetek. Vědci již do zkoumání této oblasti znovu zapojili teleskop Subaru a snímky vyhodnocují pomocí umělé inteligence.