Kdo napsal Kristiánovu legendu?

• Strachkvas (zvaný též Kristián)

Nejmladší syn Boleslava I. Strachkvas údajně dostal své jméno podle „strašného kvasu“. Narodil se prý totiž během hostiny, při níž byl zavražděn svatý Václav. (Tato verze příběhu nicméně není příliš pravděpodobná.) Mladík byl později určen pro duchovní dráhu a odešel studovat do Řezna, kde možná sepsal Kristiánovu legendu, jež se stala základním pramenem českých středověkých dějin. Jde však jen o jednu z možných verzí. Autorství tohoto pramene nebylo dodnes spolehlivě určeno.

Neteř svatého Václava

• Mlada Přemyslovna

Mlada Přemyslovna byla možná nejmladší dcerou Boleslava I. Kníže, kterého dějiny překřtily na Ukrutného a Bratrovraha, vzdělání považoval za důležitou součást výchovy, a proto dceru poslal do kláštera v Řezně. To se zúročilo, když Mladě její bratr Boleslav II. svěřil úlohu v čele knížecí výpravy do Říma s žádostí o zřízení pražského biskupství. Schopná žena ve Věčném městě uspěla a pražské biskupství opravdu vzniklo.

Diplomacie a politický takt

• Helena Znojemská

O Heleně Znojemské je známo, že byla inteligentní ženou, která si hravě poradila i s vysokou politikou. Dcera údělného knížete Konráda II. Znojemského z rodu Přemyslovců se stala manželkou Kazimíra II. Spravedlivého. Když její manžel zemřel, byla nucena uchránit knížectví pro své nezletilé syny a ujala se regentské vlády. Zanedlouho poté vypukly krvavé boje o moc, nakonec však byla uzavřena mírová dohoda, na čemž měla velkou zásluhu právě Helena.

Dánská královna a věštkyně

• Markéta Přemyslovna (Dagmar Dánská)

Dcera Přemysla Otakara I. Markéta se stala manželkou dánského krále Valdemara II. a přijala jméno Dagmar. Král svou ženu nedokázal náležitě ocenit a byl jí často nevěrný. Poddané ale okouzlila a získala si je svou laskavostí a krásou, takže dodnes patří k nejoblíbenějším dánským vládkyním.

Jako z pohádky

• Judita Přemyslovna

Judita Přemyslovna byla dcerou Přemysla Otakara I. a jeho druhé manželky Konstancie. Byla provdána za Bernarda II. Sponheimského a podle líčení Jana z Viktringu se tak stalo za mimořádně poetických okolností: „(…) pozvala králova dcera Judita cizince a kleriky, chudé i bohaté, aby jim pro očistu lila na ruce vodu, opatřila je jídlem a pitím a aby jim poté rozdělila dary. I stalo se, že se této slavnosti účastnil také Bernard se svým doprovodem. Když k němu pro omývání rukou mladá žena přistoupila, stáhl pro ni ze svého prstu zlatý, malým kamenem ozdobený prsten (…)“

Severní Amerika a především její jižní část, letos čelí nebývalému sevření vedra. Padají nejen teplotní rekordy v jednotlivých dnech či absolutní rekordy, ale také rekordy dlouhodobější povahy, jako například ve Phoenixu.

Arizonská metropole letos vstoupila do historie klimatických záznamů – průměrná červencová teplota zde překonala veškeré dosavadní rekordy v celé historii měření teplot v obydlených oblastech USA. Průměrná teplota ve Phoenixu se v červenci vyšplhala k 102,7 °F, což je 39,2 °C. Jak uvádí Christopher Burt z portálu weather.com, jde o nejvyšší průměrnou teplotu zaznamenanou v jakémkoliv sídle s trvalou populací přes 1 000 obyvatel v celé Severní Americe.

Peklo v Phoenixu

V rámci USA bylo dosavadním držitelem tohoto rekordu rovněž arizonské město Lake Havasu City, kde odborníci rekordní hodnoty zaznamenali v červenci 1996. Meteorologové zde naměřili průměrnou teplotu rovných 39 °C. V samotném Phoenixu jde o poměrně dramatické zvýšení průměrné měsíční teploty. Doposud tento primát držel srpen 2020, kdy ale bylo v Phoenixu v průměru o 3,6 stupně fahrenheita chladněji (99,1 °F).

Phoenix se k tomuto extrémnímu rekordu „propotil“ skrz neuvěřitelnou sérii 31 dní v řadě, kdy maximální naměřená teplota ve městě přesáhla pekelných 43,3 °C, pochopitelně ve stínu. Phoenix navíc ani zdaleka nebyl s rekordně horkým měsícem sám. Nový rekord průměrné teploty během měsíce za letošní červenec hlásí cca 25 amerických měst, včetně Las Vegas, Albuquerque, El Pasa, Baton Rouge, Tampy nebo Miami.

TIP: Extrémní teploty lámou rekordy a blíží se hranici přežití pro lidské tělo

Je pravda, že Phoenix je tradičním pouštním městem. Rozkládá se v Sonorské poušti, kde panují dlouhá a velmi horká léta. Slunce tam během roku září zhruba stejně dlouho jako na Sahaře. Phoenix skrápí největší množství slunečního záření ze všech velkých měst na Zemi. Přesto ani zdejší na leccos zvyklí lidé nevydrží všechno. A teplotní hranice, jakou je lidské tělo schopné snášet, je již nebezpečně blízko. 

„Obracím se nyní na tebe, kdo se zříkáš vlastní vůle, a chtěje sloužit ve vojsku Krista, Pána a pravého Krále, chápeš se mocných a přeslavných zbraní poslušnosti.“ Tak zní jedna z úvodních vět Řehole sv. Benedikta, již sepsal v 6. století zakladatel západního mnišství, Benedikt z Nursie. Jedná se o soubor pravidel určujících život mnichů v klášteře. Podává základní přehled toho, co je v mnišském životě nepřípustné a vyžaduje potrestání. 

Přísnost nade vše 

Podle benediktinské řehole měli mniši v první řadě poslouchat svého představeného, převora či opata, který byl pro ně otcovskou autoritou. Ten měl „neustále myslet na to, že jeho učení i poslušnost žáků budou přezkoušeny na hrozném Božím soudu. Musí si být vědom, že každá ztráta, kterou shledá hospodář na užitku svých ovcí, bude dána za vinu pastýři.“ Představený kláštera coby duchovní pastýř tedy zodpovídal za celou řeholní komunitu. Byl to také on, kdo rozhodoval o způsobu potrestání osob, které se vůči stanovenému řádu provinily. 

Naproti tomu u cisterciáků, kteří se na sklonku 11. století vydělili z benediktinů snahou dodržovat řeholi v její nejpřísnější podobě, vládl ještě silnější systém kontroly poslušnosti jednotlivých členů. Cisterciácký řád se od svého počátku vyznačoval zvláštním hierarchickým uspořádáním. Každý klášter měl totiž nad sebou takzvaný mateřský klášter, jehož představený v něm vykonával kontrolní vizitace. Znamenalo to, že jednou za čas přicházel osobně vyšetřit, zda v dceřiném klášteře probíhá vše podle řádových pravidel. V případě zjištění nepořádků či pochybení mohl ukládat tresty, a to třeba i samotnému opatovi podřízeného kláštera. 

Na pomyslné špičce cisterciáckého řádu se pak nacházela generální kapitula. Jednalo se o jakési řádové ústředí. Šlo o pravidelné zasedání všech cisterciáckých opatů ve francouzském Cîteaux, které vedle jiného projednávalo také disciplinární otázky. I ze strany generální kapituly tak mohl přijít trest, přičemž se zabývala obvykle těmi nejtěžšími přestupky, které nešlo vyřešit na místní úrovni. 

Z dnešního pohledu je vskutku pozoruhodné, jak velký přehled ve středověku uvnitř řádu panoval. Díky této promyšlené centralizaci mohla generální kapitula projednávat neposlušnost i toho posledního mnicha v nejzapadlejším klášteře třeba někde v Sedmihradsku. Tento důmyslný systém tehdy nejen umožňoval rychlé šíření informací napříč Evropou, ale vděčíme mu dnes i za mnoho zajímavých zpráv v protokolech, které se o vnitřním běhu cisterciáckých klášterů dochovaly. Bez něho bychom neměli takový přehled o tom, jaké nepřístojnosti se mnohdy za jejich zdmi děly. 

Není trest jako trest 

Již Benediktova řehole rozlišuje mezi dvěma úrovněmi provinění – lehkým a těžkým. Do první skupiny můžeme zařadit nedodržování mlčení neboli silencia, pozdní příchody či absence při společných modlitbách a mších. Doklady jsou například též o nočním popíjení, hraní v kostky nebo požití masa v době půstu. Mezi těžká provinění se řadily krádeže, zběhnutí z kláštera, homosexuální chování a prostopášnosti všeho druhu. 

Na úrovni kláštera probíhalo nahlašování provinění při shromáždění celého konventu, při takzvané kapitule, jež se odehrávala vždy ráno. Vznést obvinění na druhého bylo možné jen na základě toho, co někdo viděl či slyšel, ne z pouhé domněnky. Mnich, jehož se týkalo, musel veřejně přede všemi prosit za odpuštění, aniž by měl možnost se hájit. K tomu bylo zapotřebí velké dávky pokory. Ne nadarmo se pokora v křesťanství, a v mnišském životě obzvlášť, považuje za jednu z hlavních ctností. 

Mniši v ní byli cvičeni neustále. Trest formou pokání ukládal opat, který také rozhodoval o jeho délce. Cílem nebylo jen napravit samotného hříšníka, ale působit i preventivně na ostatní. Za lehká provinění obvykle následovalo pokání v délce tří až šesti dní. Během této doby byl kajícník oddělen od ostatních. Neúčastnil se společných shromáždění ani stolování, jídal o samotě ve své cele, často jen chleba a vodu. Újma od jídla byla vůbec nejčastějším způsobem trestu. Porce původně náležející kajícnému mnichovi nepřišla vniveč, ale rozdala se potřebným, kteří čekávali před klášterní branou. Není bez zajímavosti, že se chudí v takovém případě mohli těšit i z přídělu vína, jež tvořilo součást obvyklého klášterního stolování. 

Jak odpykat těžké hříchy 

V případě těžkého provinění hříšník rovněž opouštěl ostatní, ale mnohem důsledněji. Nemohl s bratry déle stolovat, účastnit se společných modliteb a sám také pracoval – fyzická práce tvořila důležitou součást mnišského života. Na znamení přísného vydělení ze společenství si musel zakrýt hlavu kapucí hábitu. Dostal ovšem k dispozici staršího zkušeného spolubratra, jenž ho měl během pokání doprovázet, povzbuzovat a dodávat mu útěchu. Když doba pokání vypršela, mohl kajícník znovu předstoupit před shromáždění bratří, symbolicky sundat kapuci a před každým z nich se uklonit. Tím se znovu stal členem klášterního společenství. 

Mniši, především mladší z nich, mohli být navíc potrestáni výpraskem v přítomnosti všech spolubratří. Primárně se jednalo o exemplární trest, který měl odradit další případné hříšníky. Provinilec se svlékl do půli těla a během mrskání měl na znamení pokání nahlas vyznávat svou vinu a slibovat polepšení. Nikdy ho přitom neměl bít ten, kdo jej obvinil. Vždy muselo jít o neutrálního člena komunity a jen takového, který se nacházel v klášterní hierarchii nad ním. Postavení bratří se odvíjelo hlavně od „služebního věku“, tedy doby, jež uplynula od vstupu jedince do kláštera. Po dobu pokání ovšem provinilec musel zaujmout služebně nejnižší pozici, ať už byl v komunitě jakkoliv dlouho. 

K těžším trestům patřilo též uvěznění, pro tyto účely předepisovala generální kapitula zřídit v každém klášteře žalářní celu. Zvláštním způsobem potrestání pak bylo přeložení nenapravitelných narušitelů pořádku do jiného cisterciáckého kláštera. Tím se původní komunita sice potížisty zbavila, neprospěla však té druhé a příliš nepomohla ani reputaci samotného řádu, protože na stěhování mnichů z kláštera do kláštera se od počátku nahlíželo jako na něco nepatřičného. Takzvané stabilitas loci, tedy setrvání na místě, se v řeholním životě vždy pokládalo za cennou hodnotu. Všechny uvedené tresty mohly z nařízení vizitujícího opata či generální kapituly stihnout i představeného komunity nebo jiného hodnostáře. V takovém případě nesměl vykonávat svou funkci. 

Odpuštěno a zapomenuto 

Neexistoval žádný jasný předpis, jak trestat. Vše záviselo na uvážení daného nadřízeného a jeho posouzení celkové situace. Měl přihlédnout k povaze viníka a k tomu, zda přečin spáchal již v minulosti. Benediktova řehole k tomu pedagogicky říká: „Ušlechtilé a chápavé tedy stačí jednou, dvakrát napomenout slovy, nepoctivé a tvrdohlavé či pyšné a neposlušné je však třeba hned od začátku hříchu krotit ranami.“ 

TIP: Čtyři vraždy stačí, preláte: Kdo trávil olomoucké biskupy?

Po vykonání příslušného pokání se postižený mnich znovu vrátil mezi ostatní. Jeho prohřešek se mu již nesměl připomínat. Platilo pravidlo, že k tomu, co bylo jednou odčiněno a odpuštěno, se již nikdo nemá vracet. V řeholním životě se odjakživa dbalo na prospěch hříšníka a radost z jeho nápravy, nikoliv na to, co spáchal.

Ošarky (rod Mallotus) jsou dřeviny především asijských tropů a subtropů z čeledi pryšcovitých. Na první pohled nezaujmou atraktivním vzhledem a nepěstují se na okrasu. Přesto jsou populární, především jako zdroj měkkého dřeva a rozmanitých obsahových látek, od ceněného červeného barviva až po množství biologicky aktivních sloučenin.

Odborníci japonské Ósacké metropolitní univerzity zaměřili pozornost na ošarku Mallotus peltatus (též Mallotus furetianus), která roste na velkém území zahrnujícím čínskou ostrovní provincii Chaj-nan, části Indie a Papuu-Novou Guineu. Tato tropická rostlina je již dlouhou dobu součástí tradiční asijské medicíny, kde se používá například při léčbě cholecystitidy, tedy zánětu žlučníku. Dřívější výzkum potvrdil, že rostlina obsahuje medicínsky přínosné látky.

Ošarka a tučná strava

Japonský tým uspořádal sérii experimentů, v nichž laboratorní myši dostávaly různé typy stravy a v některých případech extrakt ze zmíněné ošarky. Badatelé sledovali, jak extrakt z ošarky ovlivní růst myší. Výsledky výzkumu nedávno zveřejnil odborný časopis Food and Science Nutrition.

Vědci zjistili, že myši, které dostávaly tučnou stravu a zároveň extrakt z ošarky, přibraly za týden tři gramy. V porovnání s tím myši na tučné stravě, které ale nedostávaly ošarku, přibraly za týden šest gramů. Rovněž vyšlo najevo, že se u myší krmených ošarkou vytvářely tukové buňky, čili adipocyty, které byly menší než adipocyty u myší bez ošarky.

TIP: Extrakt z houby korálovce zlepšuje růst nervů a fungování paměti

„Naše výzkumná skupina se věnuje hledání doplňkových potravin, které účinkují proti rozvoji obezity. Pokud by se takové doplňky staly součástí běžné stravy, mohly by přispět ke zdraví a kondici lidí,“ vysvětluje vedoucí výzkumu Akiko Kojimová. „Výsledky našeho výzkumu potvrzují, že extrakt z ošarky působí proti obezitě, a také ukazují potenciál této rostliny jako nového potravinového doplňku.“

Hlemýždi a slimáci nemají končetiny a pohybují se pomocí tzv. břišní „nohy“, tvořené podélnou svalovinou a pokryté množstvím slizových žláz. Když se chce zmíněný plž dostat z místa na místo, svalovina se stahuje a vysílá drobné vlnky směrem od „ocasu“ k hlavě, čímž se uvedené žlázy stlačují. Produkují tak víc slizu sloužícího jako kluzký podklad, po němž se živočich posouvá vpřed. Rychlost pak závisí na počtu svalových stahů a množství vytvářeného hlenu. V průměru se hlemýždi pohybují rychlostí 0,05 do 0,08 kilometrů v hodině.

TIP: Sedmdesátiletý amatérský sprinter ohromil svým výkonem na 100 metrů

Mimochodem, v britském Conghamu se od roku 1970 vždy v červenci koná mistrovství světa ve „sprintování“ hlemýžďů. Soutěží se v kruhovém poli o poloměru 33 centimetrů a malí závodníci mají za úkol se co nejrychleji dostat ze středu na okraj. Dosavadním rekordmanem zapsaným i do Guinnessovy knihy se stal v roce 1995 jistý Archie, který trasu překonal přesně za dvě minuty. Že šlo o úctyhodnou rychlost, dokládá i čas letošní šampionky Evie, která zvládla stejnou trať za 7 minut a 24 sekund. Letošní klání ale podle pořadatelů ovlivnilo suché a teplé počasí, které hlemýždí rychlosti příliš nepřeje. Nikterak to ale neumenšilo radost trenérky vítězné hlemýždice, čtyřleté Lettie Spraggové.

Ve vesmíru nalézáme rozmanité hvězdy. Některé z nich jsou velice vzácné a výjimečné. A právě to je i případ nově objevené hvězdy s označením EMO J041608.8−24035, kterou vystopoval Webbův dalekohled ve velmi vzdálené galaxii. Dělí ji od nás asi 10,4 miliard světelných let a vědci ji považují za příklad nesmírně vzácného druhu – tzv. „kaidžu hvězd“. Jde o vzdálená a masivní hvězdná monstra, která ještě navíc pozorujeme zvětšená díky gravitační čočce.

V tomto případě dostala „kaidžu hvězda“ přezdívku Mothra, podle fiktivního obřího radioaktivního monstra podobajícího se můře, známého z japonského filmu Mothra z roku 1961 a z řady dalších příběhů na pomezí science fiction a fantasy. Teď máme Mothru i v hlubokém vesmíru.

Snímky dalekohledu Jamese Webba, které zachycují Mothru (LS1). Monstrózní hvězdu, vzdálenou 10,4 miliardy světelných let, podle vědců zvětšuje gravitační čočka objektu z temné hmoty. (foto: NASA, JWST, José Diego, CC BY-SA 4.0)

Vesmírná Mothra

Na objevu a počátečním výzkumu Mothry se podílel početný tým odborníků, který vedl José Diego ze Španělské národní rady pro výzkum (CSIC). Jak vyplývá z jejich studie, která je prozatím k dispozici v podobě nerecenzovaného preprintu, výzkumný tým s podobným personálním složením před časem objevil jinou „kaidžu hvězdu“ přezdívanou Godzilla, která je dnes považována za nejzářivější hvězdu ve známém vesmíru.

Podle Diega a jeho kolegů je Mothra vlastně monstrózní dvojhvězdou, kterou tvoří dva veleobři. Prvním z nich je červený veleobr s teplotou přes 4 700 °C a zářivostí odpovídající zhruba 50 tisícům Sluncí. Jeho společníkem je modrý veleobr s povrchovou teplotou témě 14 000 °C a zářivostí 125 tisíců Sluncí.

TIP: Dalekohled Jamese Webba objevil dvojici kandidátů na doposud nejvzdálenější galaxie

Mothru pozorujeme částečně zvětšenou gravitační čočkou kupy galaxií. Samotná gravitace kupy galaxií by ale podle vědců nestačila na zjištěný faktor zvětšení. K němu nejspíš přispívá ještě další objekt, pravděpodobně trpasličí galaxie, nebo hvězdokupa. Tento objekt je ale pro nás neviditelný, takže se zřejmě prakticky celý skládá z temné hmoty. Jakkoli to zní bizarně, podobné podmínky vědci zaznamenali také u dříve objevené „kaidžu hvězdy“ Godzilly.

Když planetární geologové zkoumají cizí světy, snaží se odhalit všechny děje, které se na nich v minulosti odehrály. Záludnost jejich detektivní práce spočívá v tom, že žádnou z událostí nelze zkoumat odděleně – musejí se řešit ve vzájemných souvislostech. Vědce pak mohou potkat překvapivá zjištění. A jedno takové přinesla i studie publikovaná loni v dubnu, jež spojila vznik dvou největších útvarů na Měsíci.

Jediný oceán

Rozdíly mezi oceány a moři na Zemi jsou zřejmé: Liší se rozsahem, hloubkou, teplotou či přítomností proudů. Jediný měsíční oceán, Oceanus Procellarum, se však od ostatních lunárních moří odlišuje především rozlohou. Se čtyřmi miliony kilometrů čtverečních více než dvakrát překonává největší lunární Moře dešťů. Kromě rozměrů hraje ovšem roli i fakt, že Oceán bouří nemá tak zřetelné okraje: Zatímco tedy u Moře dešťů, nepokojů nebo třeba jasu dobře rozeznáme jejich oválné tvary ohraničené horskými valy, v jeho případě není vůbec jasné, kde vlastně končí a kde začíná. Znamená to snad, že nemá nic společného s velkými impakty, jež se podepsaly pod okrouhlou podobu většiny lunárních moří? Daná otázka zůstávala dlouho bez přesné odpovědi.

Jako jeden z prvních se již v 70. letech minulého století pustil do pátrání Peter Cadogan. Podle jeho studie by mohl Oceanus Procellarum tvořit pozůstatek ohromné impaktní pánve o průměru 2 400 km, jež měla vzniknout o několik stovek milionů let dřív než většina jejích lunárních protějšků. Absenci horských valů u Oceánu bouří vysvětloval britský geolog tím, že kůra našeho souputníka tehdy ještě nebyla dostatečně utuhlá a reagovala na impakt podobně jako plastelína – jizva po zformování obří pánve se tak z velké části zacelila. Existencí zmíněné struktury objasňoval Cadogan i větší mocnost měsíční kůry na odvrácené straně. Tak velký impakt by totiž přemístil ohromné množství vyvrženin z místa dopadu na opačnou polokouli, ze Země nepozorovatelnou.

Velká chemická anomálie

Po důkazech impaktního původu Oceánu bouří geologové dlouho pátrali. V roce 1981 vyznačil britský astronom Ewen Whitaker systém prstencových valů a odhadl průměr pánve až na 3 200 km! Charles J. Byrne zas v roce 1994 publikoval hypotézu, podle níž Oceanus Procellarum tvoří hned tři velké „krátery“, o průměru 310, 360 a 760 km. Jejich existenci se pak snažil doložit radiálními hřbety i nakupením hmoty v centrech zmíněných struktur.

Situaci kolem jediného lunárního oceánu dále zkomplikovaly výsledky ze sondy Lunar Prospector, která v roce 1998 zkoumala chemické složení měsíčního povrchu. Všechny tzv. KREEP bazalty (viz Neobvyklé horniny), jež se měly podle dřívějších předpokladů rozprostírat rovno­měrně po celém tělese, se podle nových měření koncentrovaly téměř výlučně do Oceánu bouří. Geochemikům tak bylo jasné, že v něm muselo dojít k něčemu zvláštnímu. A následující výzkum jejich odhad potvrdil.

Vyšší koncentrace radioaktivního thoria (zelená, žlutá až červená) se na zemském průvodci vyskytují převážně v Oceánu bouří a v pánvi Jižní pól – Aitken. (zdroj: Wikimedia Commons, NASA, CC0)

Na základě mapování distribuce hmoty pod povrchem Měsíce, které prováděla dvojice sond GRAIL alias Gravity Recovery and Interior Laboratory, vyšlo v roce 2014 najevo, že Oceanus Procellarum lemují zvláštní gravitační anomálie připomínající riftová údolí na Zemi. Navíc se ukázalo, že má tamní ztuhlá láva stejné stáří, tudíž musela celá oblast vzniknout najednou. Oceán tak netvoří pozůstatek obřího impaktu, nýbrž gigantickou desku, jež se od zbytku měsíční kůry oddělila!

Rekordní kráter

Představme si však nyní i druhého aktéra našeho měsíčního příběhu. Impaktní strukturu neobyčejných rozměrů na odvrácené straně zemského průvodce předpověděli už roku 1962 astronomové William K. Hartmann a Gerard Kuiper. Všimli si totiž, že u jižního okraje měsíčního kotouče vystupují vysoké horské hřbety. O šest let později sonda Zond 6 zjistila, že se tam skutečně nachází ohromná prohlubeň.

Potvrzení masivní impaktní struktury, jež dostala označení Jižní pól – Aitken podle svých hraničních bodů v podobě lunárního pólu a stejnojmenného kráteru, přišlo až v prosinci 1990. Tehdy kolem našeho souseda proletěla americká sonda Galileo a její snímky ukázaly na odvrácené polokouli velkou tmavou skvrnu, jejíž zabarvení způsobuje vyšší zastoupení sloučenin železa než v materiálu okolní pevniny.

Okno do minulosti

Skutečný rozsah formace pomohla odhalit výšková měření sondy Clementine v roce 1994. Na topografických mapách se objevila gigantická impaktní pánev s průměrem asi 2 500 km a hloubkou zhruba 12 km. Po marsovské Utopii s průměrem 3 300 km se tak stala dokonce druhou největší známou pánví ve Sluneční soustavě!

Jižní pól – Aitken patří mezi nejstarší zachované struktury, jež na povrchu zemského souseda známe, a svým způsobem nemá v našem solárním systému obdoby. Impaktní pánve podobného stáří a velikosti vznikaly ještě v dobách vlastního formování jednotlivých těles, takže je zastřely pozdější impakty a následné geologické procesy. Pro badatele se tudíž může jednat o jakési okno do minulosti Sluneční soustavy.

Nečekaná souvislost

A nyní konečně přichází na řadu spojitost Oceánu bouří s pánví Jižní pól – Aitken. Planetární geologové si již dávno všimli, že se v protipólech velkých impaktních pánví zpravidla nachází zvláštní terén. Vznik tak obřích útvarů totiž provázejí seismické a tepelné vlny, jež se šíří celým tělesem. Jejich účinek se pak nejvíc projeví tam, kde se dané vlny setkají, čili v protipólech impaktů.

Proto se Matt Jones z Brown University se svými kolegy zaměřil na zmíněné místo u pánve Jižní pól – Aitken. Simulace chování lunárního nitra ukázaly, že impakt provázela masivní vlna horka, která ovlivnila materiál uvnitř Měsíce. Do protipólu pánve pak přepravila množství draslíku, fosforu, vzácných i radio­aktivních prvků, což vedlo k tavení pláště a k sopečné činnosti. A kde se uvedený protipól nachází? Právě v Oceánu bouří.

TIP: Měsíc byl vulkanicky aktivní mnohem déle, než jsme si doposud mysleli

Ve prospěch popsané teorie hovoří i stáří obou struktur. Odhaduje se, že Jižní pól – Aitken vznikl před 4,3 miliardy roků, zatímco Oceanus Procellarum o několik desítek až stovek milionů let později, což odpovídá rovněž publikovaným modelům. Tím ovšem zásah popsané události do dalšího vývoje Měsíce neskončil. Tavení pláště v Oceánu bouří nejspíš způsobilo ztenčení kůry na přivrácené straně, a tudíž i snazší průnik láv v pozdějších fázích sopečné činnosti, která vytvořila známá měsíční moře. Impakt Jižní pól – Aitken tak může představovat hlavní příčinu odlišnosti obou polokoulí našeho souseda.

Jak vysokého věku se mohou dožívat lidé? Přestože se v dnešní době značně prodloužila střední délka života, především díky lepší hygieně a zdravotnictví, dřívější výzkum poněkud překvapivě ukázal, že ve společnostech lovců a sběračů, pokud se jejich příslušníkům podaří vyhnout nemocem a násilné smrti, žijí lidé v podstatě stejně dlouho, jako lidé z rozvinutých civilizací.

Z toho plyne, že délka lidského života je za normálních okolností víceméně pevně nastavená, zhruba na 70 let. Velmi kvalitní lékařská péče a velmi opatrná životospráva s tím může trochu pohnout, ale ne příliš. Někteří genetici věří, že v lidském genomu je pevně naprogramovaný limit maximální délky lidského života na cca 115 let, s nímž se víceméně nedá hnout.

Znásobení délky života

Podle jiných odborníků je ale možné zásahy do lidských buněk a genomu dosáhnout značného prodloužení lidského života. Mezi vědce, kteří jsou v tomto směru velmi ambiciózní, patří i molekulární biogerontolog João Pedro de Magalhães z britského Institutu pro zánět a stárnutí na Birminghamské univerzitě. De Magalhães je přesvědčený, že by po jistých zásazích lidé mohli žít až tisíc let. Dospěl k tomu po analýze genomů velmi dlouhověkých živočichů, včetně velryby grónské a rypoše lysého. Pokud dokážeme eliminovat stárnutí na buněčné úrovni, mohli bychom podle de Magalhãese žít třeba až 20 tisíc let.

Jak toho dosáhnout? Pokud je maximální délka lidského života předem naprogramovaná, není vyloučeno, že by bylo možné ji přeprogramovat. Jako když si aktualizujete operační systém v chytrém telefonu. De Magalhães věří, že dokážeme vyvinout léčebné postupy, které by toho mohly dosáhnout. „Chci podvést smrt, pokud to bude jen trochu možné,“ dodává biogerontolog a autor sci-fi příběhů Magalhães.

TIP: U myší zabírá vakcína proti stárnutí: Bude fungovat i u lidí?

Může se nám to podařit v dohledné době? Podle Magalhãese je to nepravděpodobné – i když bychom dokázali zjistit, jak stárnutí funguje, nebude snadné vyvinout účinnou „léčbu“. Jednou se to podle něj ale jistě podaří…

Silný vojevůdce na straně Sully

• Gnaeus Pompeius (106 př. n. l. – 48 př. n. l.)

Nelze začít jinak než u Gnaea Pompeia zvaného Veliký. Narodil se v roce 106 př. n. l. do bohaté rodiny v italském regionu Picenum u Jaderského moře. Jeho otec Pompeius Strabo byl vojevůdce, který se nemálo zasloužil o porážku Italiků ve spojenecké válce. Závěrečných bojů se pod otcovým velením účastnil i Gnaeus, jenž však byl po skončení války obviněn ze zpronevěry. Jen díky výhodnému sňatku s Antistií, dcerou významného soudce, se mladý voják vyhnul trestu. 

Když vypukla občanská válka a moci v Římě se chopili mariovci, sympatizoval skrytě se Sullou. V roce 83 př. n. l. poskytl Pompeius Sullovi tři kompletní legie. Později se dal dokonce rozvést se svou první ženou a oženil se se Sullovou nevlastní dcerou Aemilii, ačkoli byla vdaná a čekala rodinu. Nový politický svazek však netrval dlouho, protože Aemilia brzy po porodu zemřela.

Po úspěšných bojích proti mariovcům na Sicílii a na severu Afriky se Pompeius vrátil do Říma jako vítěz a Sulla ho oslovil jako Pompeia Magna (Velikého). Po Sullově smrti se moc ve státě pokusil převzít Marcus Lepidus, ale Pompeius pověřený senátem jeho vojsko u Martova pole porazil.

Spojení v triumvirátu

Po vítězství nad Lepidem se Pompeius zdráhal rozpustit armádu, třebaže mu to senát nařizoval. Pod různými záminkami zůstával ve zbrani v blízkosti Říma, dokud mu na návrh Lucia Philippa nedali velení ve válce proti mariovci Quintu Sertoriovi v Hispánii. Pompeius bojoval se Sertoriem pět let, než se mu podařilo rozdrtit zbytky Mariových sil. Když pak Pompeius v roce 71 př. n. l. odváděl vojsko do Itálie, dostal se tam náhodou právě ve chvíli, kdy vrcholila válka se Spartakem. Pět tisíc otroků prchajících z prohrané bitvy s Markem Crassem narazilo na Pompeia, který je dorazil.

Pompeius nebyl úspěšný jen na souši. V roce 67 př. n. l. byl jmenován velitelem námořních sil a vyčistil Středozemní moře od pirátů, kteří ohrožovali celý region. Po návratu z vítězného východního tažení proti Mithridatovi uzavřel spolek, tzv. první triumvirát, se dvěma politiky podobných cílů, Gaiem Iuliem Caesarem a Markem Liciniem Crassem. A přišla další politická svatba. Pompeius si tentokrát vzal Caesarovu dceru Julii. Caesarovi byla jako jeho působiště přidělena Gallie. 

Pompeius zůstával v Římě a rostoucí Caesarův vliv ho vedl k novému spojenectví senátem. Senát přikázal Caesarovi vracejícímu se z Galie, aby rozpustil vojsko, ten však neuposlechl. Překročil řeku Rubikon oddělující Itálii od Předalpské Galie, čímž porušil římské právo, a zahájil tak občanskou válku s Pompeiem. Pompeius se ocitl v defenzivě, byl nucen stáhnout se do Řecka, kde byla jeho vojska v roce 48 př. n. l. poražena Caesarovými legiemi v bitvě u Farsalu. Pompeius pak uprchl do Egypta, kde si ho ještě v témže roce našla smrt. Zemřel na příkaz rádců mladého egyptského krále Ptolemaia XIII.

Soupeř velkého Pompeia

• Lucius Licinius Lucullus (asi 118–57 př. n. l.)

Méně známým římským vojevůdcem je Lucius Licinius Lucullus. Narodil se kolem roku 118 př. n. l. do starobylé šlechtické rodiny a jeho kariéra začala také v době Spojenecké války, kdy sloužil pod Sullou jako vojenský tribun v Kampánii. V zimě 88 př. n. l. se stal kvestorem, úředníkem s pravomocí soudní, finanční a administrativní, a jako jediný z kvestorů podpořil Sullův pochod na Řím. Na podzim toho roku Sulla poslal Luculla do Řecka, aby převzal jeho jménem velení ve válce proti Mithridatovi. A Lucullus se osvědčil jako schopný stratég. Dal dohromady flotilu složenou z římských spojenců ve Středozemním moři a postaral se o oslabení Mithridatových námořních sil. 

V roce 80 př. n. l. se však vrátil do Říma, kde pět let zastával různé politické funkce. Poté vše podřídil svému klíčovému cíli, porážce krále Mithridata. Věděl, že pokud se z Hispánie z války se Sertoriem vrátí Pompeius, dostane velení proti Mithridatovi právě Pompeius. V Lucullově zájmu proto bylo, aby Pompeius zůstal v Hispánii co nejdéle. Staral se ochotně o to, aby byly Pompeiovi posílány peníze na vedení války, protože jinak by se kvůli nedostatku financí mohl do Itálie vrátit předčasně. 

Když v roce 74 př. n. l. zemřel prokonzul Kilíkie Octavius, usiloval Lucullus o jeho post. Nestál ani tak o samotnou Kilíkii ležící na jihu Malé Asie. Počítal však s tím, že kdyby se stal správcem této východní provincie, bylo by mu svěřeno i velení ve válce proti Mithridatovi.

V době, kdy roku 73 př. n. l. vypuklo Spartakovo povstání, Lucullus skutečně získal velení a přešel s vojskem do Asie. Obsadil Bithýnii, pronikl až do Mithridatova království. V bitvě u města Kabeiry pak podle římského historika Eutropia rozdrtilo pět tisíc římských vojáků třicetitisícovou Mithridatovu armádu. Mithridates utekl do Arménie, kde našel útočiště u svého zetě, arménského krále Tigrana. I toho však Lucullus porazil a válku na východě by dovedl k úspěšnému konci, kdyby mu v roce 66 př. n. l. nebylo odňato velení a svěřeno Pompeiovi.

Z vojevůdce mecenášem

Porážka Arménů vynesla Lucullovi obrovskou kořist, která se zároveň stala jednou z příčin jeho odvolání z postu velitele východní armády. Římané mu vyčítali, že se válkou a jejím protahováním neúměrně obohacuje. Po návratu do Říma trvalo tři roky, než mu byl povolen triumf. Poté se stáhl z politiky a věnoval se podpoře umění. Nechal postavit mnoho nákladných budov včetně lázní a zadal ještě víc soch a obrazů. Vlastnil velkou řeckou knihovnu a zřídil jednu z nejkrásnějších zahrad Říma.

TIP: Muž, který dostal Spartaka: Jak porazil Crassus největšího rebela římských dějin?

Na konci života se oddal požitkářství a rozhazování peněz. Slavné se staly velkolepé hostiny pořádané Lucullem. Dodnes se pro nákladné a luxusní stolování používá označení lukulské hody. Poslední měsíce jeho života byly poznamenány duševní chorobou. Podle řeckého historika Plutarcha však bylo šílenství možná jen předstíranou ochranou proti převratným změnám na sklonku republiky.