Podle nového výzkumu, který v těchto dnech publikoval vědecký časopis PLOS One, jsme se pokud jde o inteligenci nejspíš příliš nelišili od neandertálců. Vzhledem k tomu, co už víme o těchto vyhynulých homininech, není zjištění o jejich inteligenci úplným překvapením. Dřívější výzkumy potvrdily, že neandertálci byli schopní lovit lvy, používali kožešiny ulovených zvířat a uměli vyrábět lepidlo. „Naše zjištění jsou v souladu s dřívějšími studiemi,“ uvádí v nedávném prohlášení Diego Angelucci, archeolog na univerzitě v Trentu a spoluautor nové studie.

Neandertálci a oheň

Neandertálci uměli spoustu věcí. Mezi odborníky panuje shoda v tom, že neandertálci uměli využívat oheň. Nebylo ale úplně jasné, zda ho uměli také rozdělávat, používat ho k vaření, zahřívání nebo třeba k obraně. Angelucciho tým získal důkazy o tom, že neandertálci oheň nejen sami rozdělávali, ale že pro ně představoval důležitý prvek jejich každodenního života. To podle vědců svědčí o pokročilé inteligenci, srovnatelné s Homo sapiens.

Badatelé zkoumali zbytky ohnišť v krasových jeskyních Gruta de Oliveira, což je význačná archeologická lokalita v centrálním Portugalsku a jedno z nejvýznačnějších evropských nalezišť období středního paleolitu celé Evropy. Na základě mnohaletých vykopávek badatelé soudí, že zde neandertálci žili zhruba v době před 100 tisíci až 70 tisíci lety.

TIP: Neandertálec a moře: Naši nejbližší příbuzní rybařili a milovali mořské plody

„Našli jsme spálené kosti, spálené dřevo a popel,“ popisuje Angelucci. „Skála na dně jeskyně zrudla žárem. Díky tomu víme, že tam neandertálci měli stabilní ohniště, které fungovalo po dlouhou dobu.“ 

Díky výzkumu Angelucciho týmu máme také představu, co si neandertálci na ohni připravovali. Vědci objevili zbytky koz, jelenů, koní, praturů, nosorožců a želv. Zdá se tedy, že že se neandertálci masité stravě nevyhýbali. Záhadou stále zůstává, jakým způsobem neandertálci oheň rozdělávali. Podle Angelucciho je možné, že používali křesadlo z pazourků, jednoznačné důkazy o tom ale vědci zatím najít nedokázali.

Jak zjistit, kolik váží Mléčná dráha? Na první pohled by to nemělo být moc obtížné. Při „vážení“ galaxií se běžně používá rotační křivka, kdy se měří rychlost pohybu hvězd kolem centra galaxie vzhledem k jejich vzdálenosti od tohoto centra. Je to pracné, ale díky tomuto postupu jsme poměrně přesně odhadli hmotnost řady galaxií v našem sousedství, včetně galaxie v Andromedě.

V případě Mléčné dráhy máme problém v tom, že ji pozorujeme zevnitř. Ve výhledu na hvězdy nám často překážejí mračna prachu a plynu. Astronomové proto používají při odhadu hmotnosti Mléčné dráhy jiné typy rotačních křivek, které jsou založené například na mračnech neutrálního vodíku nebo kulových hvězdokupách. Nejsou ale tak přesné jako v případě hvězd.

Měření observatoře Gaia

Mezinárodní tým odborníků využil pro zpřesnění odhadů hmotnosti Mléčné dráhy údaje, které obsahuje třetí várka dat z evropské vesmírné observatoře Gaia. Jak uvádí jejich doposud nerecenzovaná studie, tento soubor obsahuje informace o přesně pozici více než 1,8 miliardy hvězd a o pohybu více než 1,5 miliardy hvězd. Jde sice jen o zlomek z celkového počtu 100 až 400 miliard hvězd Mléčné dráhy, ale postačuje to k poměrně přesnému odvození rotační křivky založené na hvězdách.

Vědci vytvořili na základě dat observatoře Gaia natolik přesnou rotační křivku, že je na ní patrný takzvaný keplerovský pokles (Keplerian decline). Jde o specifický pokles rychlosti hvězd ve vnější oblasti Mléčné dráhy, který odpovídá tomu, že většina hmoty galaxie se nachází v její centrální části.

TIP: Hladová galaktická monstra: Poznejte svět největších galaxií ve vesmíru

Podle této nové rotační křivky Mléčné dráhy je celková hmotnost naší rodné Galaxie asi 200 miliard sluncí. To je velké překvapení, protože předešlé odhady se pohybovaly kolem bilionu sluncí a studie z roku 2019 stanovila hmotnost dokonce okolo 1,5 bilionu sluncí. Vzhledem k tomu, kolik v Mléčné dráze vidíme běžné hmoty, to mimo jiné znamená, že v naší domovské galaxii se nachází mnohem méně temné hmoty, než jsme si mysleli.

Johnovo dětství nebylo procházkou růžovým sadem – narodil se jako šesté z deseti dětí v rodině italských imigrantů v Buffalu. Otec s matkou se museli pořádně ohánět, aby potomstvo uživili, a na vzdělání už se peněz nedostávalo. Naštěstí vypomohla křesťanská komunita a chlapec mohl navštěvovat farní školu sv. Bernarda. Johna ale vysedávání v lavici nebavilo, raději běhal s kamarády venku a měřil s nimi síly při rvačkách. V patnácti předčasně opustil střední školu a začal se živit jako nosič golfových holí.

Vojákem...

Jakmile měl mladík poprvé příležitost vystřelit si ze zbraně, bylo o jeho kariéře rozhodnuto. V červenci 1934 vstoupil do US Army a byl zařazen do 16. pluku v pevnosti Fort Jay. Tři roky sloužil na Filipínách, kde ve volných chvílích využíval svou fyzickou kondici a krátil si čas boxováním v armádních šampionátech. Většinou vítězil a vysloužil si přezdívku Manila John. 

Po propuštění z aktivní služby v roce 1937 se Basilone vrátil domů a pracoval jako řidič náklaďáku v prádelně. Neustále ale vzpomínal na léta strávená v Pacifiku a toužil se tam vrátit. Nakonec došel k závěru, že u pozemní armády je šance na vyslání do zámoří mizivá – zatímco služba u námořní pěchoty skýtá podstatně větší naděje. 

...i mariňákem 

John dlouho neváhal a v roce 1940 se v Baltimoru zapsal k mariňákům. Vzhledem k předchozím zkušenostem neměl potíže se základním výcvikem v táboře Parris Island v Jižní Karolíně, ani s pokračovacím kursem na základnách Quantico a New River. Coby milovník automatických zbraní dosáhl zařazení k obsluhám kulometů v rotě D v 1. praporu 7. pluku 1. divize námořní pěchoty. Zanedlouho se ocitl na palubě transportní lodi, ovšem místo vysněných Filipín se jeho dalším působištěm stala základna Guantanamo na Kubě. 

Osud tomu chtěl, že se John měl napřesrok opravdu do Tichomoří vrátit – jenže za poněkud jiných okolností, než očekával. Japonské císařství v prosinci 1941 napadlo základnu Pearl Harbor na Havaji a Spojené státy vstoupily do druhé světové války. Mariňáci se začali chystat na nasazení, ale než směli poprvé zasáhnout do boje, museli půl roku sledovat těžké porážky uštědřované Američanům japonskými silami po celém Pacifiku.

Na Guadalcanal! 

Příležitost srovnat účty dostala námořní pěchota 7. srpna 1942, kdy se 11 000 příslušníků 1. divize generálmajora Alexandra Vandegrifta vylodilo na ostrově Guadalcanal v Šalomounových ostrovech. Japonská armáda tam nedávno vybudovala letiště, z něhož by letouny s rudými kruhy na křídlech mohly ohrožovat spojeneckou námořní plavbu i základny v jižním Tichomoří. Američané byli odhodláni základnu dobýt za každou cenu a učinit z Guadalcanalu místo, kde se válka začne obracet v jejich prospěch. 

TIP: Hlavou proti zdi: Námořní bitva v průlivu Surigao 1944

Basilone byl mezi prvními, kteří se vylodili na plážích u mysu Lunga – na severní straně ostrova nedaleko letiště. Zhruba 600 zaskočených Japonců, z nichž část patřila k pracovním jednotkám, se zmohlo jen na slabý odpor a přistávací plocha padla za jediný den do amerických rukou. Mariňáci téměř beze ztrát splnili hlavní úkol, navíc letiště záhy dokončili a zprovoznili. Plocha dostala jméno Henderson Field po letci padlém u Midway a brzo na ní začala přistávat letadla se zásobami. Nepřítel se stáhl za řeku Matanikau a námořní pěšáci čelili jen komárům a nemocem. Situace se ale měla radikálně změnit.

V roce 1740 vymřela Karlem VI. rakouská dynastie po meči. Poslední Habsburk přišel během své vlády o Neapolsko, Sicílii, Srbsko, Valašsko, odstoupil od nadějného obchodu se zámořím a navíc ani nezavedl moderní jednotnou finanční či vojenskou správu. Své třiadvacetileté dceři a nástupkyni Marii Terezii proto zanechal především dluhy, oslabenou armádu a nepříliš schopné ministry staré jako biblický Metuzalém.

Oslabení vídeňského dvora využilo nejdříve Prusko a vpádem do Slezska v prosinci 1740 zahájilo válku o rakouské dědictví. Mezitím se rozpoutal válečný konflikt mezi Velkou Británií a španělsko-francouzským blokem v Americe a Indii. V Evropě Francouzi hodlali využít příhodné situace ke zničení svého dávného vídeňského rivala a vyjednali proti němu koalici s Pruskem, Bavorskem a Sasko-Polskem.

Co za pomoc?

Marie Terezie se vyznačovala silnou osobností, inteligencí, rázností, svědomitostí, přísnou zbožností, lpěním na tradicích i ohnivým temperamentem. V kritické situaci, kdy Prusové zabrali bohaté Slezsko a strach budící bavorsko-sasko-francouzská armáda se chystala zaútočit na rakouské i české země, upnula své naděje na uherské poddané. Byla si vědoma, že bez jejich masivní podpory prohraje.

Uherští králové se přísně vzato stávali právoplatně uznanými panovníky z boží milosti až po korunovaci. Z tohoto důvodu se vídeňský dvůr snažil realizovat ceremonii co nejdříve. Jenže panovnice převzala vládu ve druhé polovině těhotenství, takže se muselo s cestou do Prešpurku (dnešní Bratislavy) počkat až na období po porodu a šestinedělí. V březnu 1741 se „k nevýslovné radosti nejvyššího panstva, jakož i k nejvyšší útěše všech obyvatel a všech královských dědičných království a zemí“ narodil vytoužený mužský dědic Josef. Fakt, že dynastie opět měla budoucnost, byl interpretován jako požehnání jediné a pravé dědičce habsburské říše.

Radost z příchodu následníka nicméně vystřídal smutek z neradostných zpráv. V dubnu Prusové rozprášili rakouskou armádu v bitvě u slezských Molvic (Mollwitz) a v květnu se Francie zavázala pomoci Bavorsku vyrvat české země z rukou uchvatitelky Marie Terezie. Uherské stavy naštěstí souhlasily se zahájením korunovačního sněmu, který se tradičně konal jeden měsíc před obřadem. Panovnice se jednání osobně neúčastnila, pouze 27. května přijala delegaci uherských stavů ve vídeňském Hofburgu.

Uherské požadavky

Uherský sněm se ovšem sešel ve velmi opoziční náladě. Stavům vadilo, že královnin předchůdce odmítl vyřešit osvobození šlechtické půdy a pozemků od daní, nechal uprázdněný nejvyšší zemský úřad palatina a každý rok zvyšoval daně. Požadovali proto posílení zemských práv, vyhlášení daňové svobody šlechty, úplné oproštění od jakéhokoliv zahraničního vlivu na domácí záležitosti, ustavení uherské rady ve Vídni a integrování Sedmihradska do jejich království.

Emisaři Marie Terezie se během velmi náročných a vleklých vyjednávání marně snažili, aby se jejich paní nemusela zavazovat k ničemu novému. Nepodařilo se jim však ani sjednat jmenování královnina manžela Františka Štěpána spoluvladařem. V jednom z anonymních letáků se psalo, že jako by nestačilo, že jim Němci vládnou a berou majetek, teď k nim mají ještě přibýt Francouzi. Z tohoto důvodu se František Štěpán korunovace zúčastnil jen jako divák. Stavové ale královně odsouhlasili poskytnout korunovační dar sto tisíc zlatých dukátů, což by dnes odpovídalo přibližně deseti milionům eur. Zasedání sněmu pak bylo přerušeno, aby mohla proběhnout korunovace. 

Nástupem Marie Terezie vznikla specifická situace, neboť na trůn dosedla jako suverénní panovnice žena. Nebylo ji tudíž možné korunovat obvyklým ceremoniálem vyhrazeným pro „pouhé“ manželky králů, v jehož rámci se Svatoštěpánská koruna ani nepokládala na hlavu, nýbrž jen přikládala k rameni. Uherská královna Marie II. Terezie byla proto korunována stejným postupem jako její mužští předchůdci a během obřadu byla oslovována rex – tedy král, nikoliv regina čili královna. Tímto způsobem bylo jednoznačně a nezpochybnitelně potvrzeno, že má stejná práva, výsady a pravomoci jako král-muž.

Emotikony a podobné zkratky používá dle statistik 92 % světové populace. Loňská analýza devíti milionů příspěvků na sociální síti Twitter ukázala, že vůbec nejčastěji se uplatňuje obličejík plačící smíchy (první místo si vysloužil hned v 75 zemích světa), následovaný symbolem červeného srdce. Jen o něco menší popularitě se pak těší drobounká pěstička s palcem nahoru – tedy znak s obecně kladným významem, používaný mimo jiné pro ocenění či souhlas.

Rozluštěná šifra

Právě po uvedeném emoji sáhl v roce 2021 také saskatchewanský farmář Chris Achter, když mu jeden z jeho zákazníků poslal kopii smlouvy o plánované koupi 87 tun lnu, kterou už sám podepsal. Kent Mickleborough předpokládal, že Achter tímto nestandardním způsobem s dodávkou souhlasil, neboť již dřív komunikoval podobně zkratkovitě – například pouhými výrazy „jo“ nebo „ok“. Když ovšem požadovaná zakázka ani po několika měsících nedorazila, obrátil se Mickleborough na soud.

Soudce Timothy Keene pojal proces jako „odhalení přesného významu emoji palce nahoru“ a v nadsázce jej přirovnal k luštění Rosettské desky. Nakonec došel k závěru, že sporný symbol znamená souhlas se smlouvou. Při vynášení rozsudku citoval definici emoji z webu dictionary.com, podle nějž palec nahoru představuje symbol „používaný k vyjádření souhlasu, schválení nebo povzbuzení v digitální komunikaci, zejména v západních kulturách“. Podle Keenea tak plní stejnou funkci jako podpis.

Kliknutí za milion

Dotyčný farmář ovšem nesouhlasil: Dle svých slov použil emoji pouze jako potvrzení, že obdržel fotografii smlouvy – nikoliv, že ji podepsal. Soudce však jeho argument smetl ze stolu a uložil mu uhradit zákazníkovi ekvivalent požadovaného zboží ve výši 61 442 dolarů, tedy v přepočtu přes 1,3 milionu korun. Jedno neuvážené kliknutí tak Achtera vyšlo poměrně draho.

Každopádně se kvůli používání emoji nedostal do sporu se zákonem jako jediný: Jen v USA řešily soudy v nedávné době přinejmenším 45 případů na obdobné téma. Právník Eric Goldman se na ně v reakci na kanadskou kauzu znovu zaměřil, načež připomněl, že se zdvižený palec může používat i sarkasticky, a v některých kulturách se dokonce považuje za urážlivý. „Popsaný soudní případ definitivně nevyřeší, co znamená emoji palce nahoru,“ uvedl pro deník New York Times, „ale ukazuje nám, že jeho uplatňování může mít vážné právní důsledky.“ 

Naše Slunce je letos poměrně bouřlivé. Zaznamenáváme více slunečních skvrn, slunečních erupcí i výronů koronální hmoty, než bylo obvyklé v posledních dvaceti letech. Jedenáctiletý sluneční cyklus míří ke svému maximu a v následujících letech tak můžeme čekat ještě silnější projevy naší hvězdy. Zároveň ale víme, že Slunce umí odpálit i mnohem silnější bouře, které mohou mít intenzivní důsledky na Zemi. Jedna z nejsilnějších – tzv. Carringtonova událost se odehrála v roce 1859, kdy docházelo k rozsáhlým poruchám na telegrafní síti a polární záře byla viditelná i na Kubě a na Havaji.

V dnešní době, která je velmi závislá na elektronice, by důsledky podobné bouře byly nejspíš mnohem horší. Vědci se proto snaží zjistit, jak časté podobné události vlastně jsou. Cenným zdrojem informací jsou pro nás v tomto směru letokruhy stromů – ze dřeva je totiž možné odečíst množství radioaktivního izotopu uhlíku-14, které se zvyšuje v důsledku bouřlivého slunečního počasí, když vysokoenergetické částice zasahují pozemskou atmosféru.

Bouře vepsané do letokruhů

Cécile Miramontová z francouzské Univerzity Aix-Marseille a její spolupracovníci prostudovali letokruhy 140 kusů borovice lesní, které byly nalezeny v březích řeky Drouzet ve francouzských Alpách. Pocházejí ze závěru doby ledové a jde o tzv. subfosilní materiál, u nějž neproběhla kompletní fosilizace, což vědcům podobný výzkum usnadnilo. Výsledky výzkumu francouzského týmu zveřejnil odborný časopis Philosophical Transactions of the Royal Society A.

TIP: Hrozba mateřské hvězdy: Jak vznikají sluneční superbouře?

Badatelé analyzovali jednotlivé letokruhy z tehdejší doby a narazili na náhlé a dramatické zvýšení obsahu uhlíku-14, které dokázali přesně přiřadit k letokruhu, vzniklého před 14 300 až 14 299 lety. Vzhledem k doprovodným anomáliím obsahu beryllia-10, dalšího radioizotopu, který vzniká kvůli záření ve vesmíru, se domnívají, že jde o stopu sluneční megabouře.

Podle francouzských vědců by mohlo jít o záznam vůbec nejsilnější podobné události za poslední tisíce let, která by intenzitu slavné Carringtonovy události převyšovala nejméně o řád.

Paleta byla nalezena mezi základy chrámu boha Hora v dávném Nechenu (řecky Hierakonpolis), dnes nazývaném Kóm el-Ahmar (doslova Červený kopec, podle množství střepů keramiky). Jednalo se o jedno z hlavních center egyptského státu v době jeho vzniku kolem 3050 př. n. l., jež leží asi 90 km jižně od Luxoru.

Nejisté okolnosti nálezu

Původní Horův chrám byl opakovaně přestavován, a navíc značně poničen pozdějšími zásahy, takže jeho výzkum byl značně složitý, a přitom z různých důvodů velmi málo dokumentovaný. Dodnes se proto vedou spory o to, kde přesně byla paleta nalezena, zejména zda tvořila součást velkého souboru předmětů z doby kolem roku 3000 př. n. l., který byl asi o 300–400 let později uložen do základů chrámu při jeho přestavbě, nebo naopak s tímto souborem vůbec nesouvisela. Sporné je ostatně i přesné datum jejího objevení, ví se jen to, že k němu došlo někdy v zimě 1897–1898.

Palety podobné té Narmerově sloužily zejména v době vzniku egyptského státu na přelomu 4. a 3. tisíciletí př. n. l. jak k přípravě líčidel a mastí – tak jako rituální předměty ukládané v chrámech různých bohů s cílem získat jejich přízeň. A právě do druhé skupiny patří zřejmě Narmerova paleta, která je příliš velká a rozsáhle zdobená, než aby se dalo předpokládat její používání k prvnímu účelu.

Sjednocení Egypta

Podle všeobecně přijímaného názoru zachycuje paleta ve zjednodušené a idealizované podobě události týkající se sjednocení Horního a Dolního Egypta v 31. století př. n. l. Na jedné straně panovník s hornoegyptskou korunou kuželovitého tvaru symbolicky pobíjí nepřátele, které mu přivádí bůh Hor v podobě sokola. Šest květů vyrůstajících z oválného bazénku (a později v hieroglyfickém písmu označujících číslovku 1 000) pravděpodobně označuje šest tisíc padlých obyvatel v té době převážně ještě bažinatého území Dolního Egypta, tedy delty.

Na druhé (asi rubové) straně se nachází panovník s tradiční dolnoegyptskou korunou  doprovázený dvěma hodnostáři a nosiči standart, které zřejmě symbolizovaly jednotlivé dobyté kraje. Vládce přehlíží padlé nepřátele s useknutými hlavami. Níže zobrazená dvojice mytických zvířat s propletenými krky, které tvoří vlastní důlek na roztírání líčidel, snad symbolizuje spojení obou částí země. Zcela dole je vítězný hornoegyptský panovník zobrazen jako býk rozrážející hradby opevněného města.

V horní části je na obou stranách palety uvedeno vládcovo jméno Narmer (možná s významem „Zuřící sumec“), jež doprovází zpodobnění kravských hlav symbolizujících ochrannou bohyni Bat, později spojované spíše s mnohem významnější bohyní Hathor. 

Rozbory DNA a fosilní záznamy ukazují, že se ježury a ptakopysci od sebe vývojově oddělili před zhruba 19–48 miliony let. Dnes je ptakopysk společně se čtyřmi dosud žijícími druhy ježur jediným zástupcem řádu ptakořitných – jediných savců, kteří se rozmnožují pomocí vajec. Ježury jsou stejně jako ptakopyskové vybaveny citlivými elektrosenzory. Zatímco ale ptakopysk jich má na svém „zobáku“ zhruba 40 000, ježury jich na prodlouženém čenichu nemají víc než dvě tisícovky.

Zdatní kopáči s lepkavým jazykem

Samička klade jediné vejce s kožovitým obalem a ukládá jej do vaku na břiše. Zhruba po deseti dnech se líhne mládě, které saje mléko ze dvou pórů přímo na matčině kůži (ptakořitní nemají bradavky) a ve vaku zůstává po dobu zhruba padesáti dnů. V té době se mu začínají vyvíjet bodliny. Matka mezitím vyhrabe hnízdo, kde mládě nechává a pravidelně se vrací, aby jej nakojila. Tak to dělá až do doby, kdy mládě dosáhne věku sedmi měsíců.

Poté se musí malý ptakopysk začít živit stejnou potravou, jako jeho matka. Je k tomu vybaven krátkýma silnýma nohama s velkými drápy, což z něj dělá zdatného kopáče. Dokáže se tak dostat pod kůru změklých kmenů, mravenišť a termitišť. Poté přijde ke slovu jeho protažený čumák a dlouhý lepkavý jazyk. S ním loví v dutinách mravence, termity, červy a hmyzí larvy.

TIP: Pichlavý šplhavec: Jihoamerický kuandu obecný

V nedávné době se podařilo osvětlit i pohlavní život ježury australské, který má mnoho specifik. Samice se totiž nerozmnožují každý rok a reprodukčně aktivních samic je tedy vždy méně než samců. Proto jednak dochází ke skupinovému páření a rovněž k tomu, že se samci snaží spářit s dosud hibernujícími samičkami.

Tradiční chemoterapie je poměrně účinnou metodou léčby řady nádorů a v mnoha případech zachraňuje život. Její použití ale není bez následků. Chemoterapie sice zabíjí buňky nádoru, zároveň ale často ničí i zdravé buňky v těle, což přináší celou řadu nežádoucích účinků. Vědci a lékaři se proto snaží léčbu chemoterapií lépe zacílit, aby likvidovala pouze nádory a nezpůsobovala škody ve zdravých tkáních.

Jednou ze zkoumaných možností je aktivace chemoterapie v oblasti nádoru pomocí laserového paprsku. Tato metoda je sice velmi slibná, nicméně použitelná je do hloubky jen několika milimetrů pod kůží.

Ultrazvuk místo laseru

Odborníci Městské univerzity v Hong Kongu vyvíjejí podobnou metodu, která místo laserového paprsku využívá k aktivaci chemoterapie zaostřený paprsek ultrazvuku. Vytvořili proléčivo cyaninplatinu, které se po aplikaci hromadí v místě nádoru a není aktivní, dokud ho nezasáhne přesně cílený ultrazvuk. Výsledky výzkumu hongkongských vědců zveřejnil prestižní časopis Science Advances.

Molekuly cyaninplatiny jsou složitější organické molekuly obsahující strukturu se začleněným atomem platiny. Při zásahu ultrazvukovým paprskem se z cyaninplatiny odštěpí karbonplatina. To je běžně používané chemoterapeutické léčivo, které se váže k DNA v buněčném jádru, narušuje její replikaci a brzdí tím růst buněk.

TIP: Léčba ultrazvukem: Explodující mikrobubliny roztrhají buňky nádoru na kusy

Experimenty potvrdily, že tímto způsobem lze omezit životaschopnost nádorových buněk o 51 % v hloubce okolo jednoho centimetru a o 33 % v hloubce dvou centimetrů. Také se ukázalo, že u laboratorních myší lze po šesti dnech léčby dramaticky potlačit růst nádorů, nebo je dokonce úplně eliminovat. Výhodou cyaninplatiny je i to, že světélkuje, což usnadňuje sledování průběhu léčby.

I když to tak možná na první pohled nevypadá, rozmnožování je v přírodě často velmi riziková záležitost. Účastníci tohoto aktu mohou ohrozit své zdraví a někdy riskují i vlastní život. Pokud je nezahubí jejich vlastní partneři, mohou padnout za oběť predátorům, kteří využijí menší ostražitosti pářícího se páru. Jako užitečné se tak jeví strategie, díky nimiž se lze nechtěnému sexu vyhnout.

Německá zooložka Carolin Dittrichová z Muzea přírodní historie v Berlíně a její kolega Mark-Oliver Rödel prozkoumali v laboratoři sexuální chování u nás dobře známého skokana hnědého (Rana temporaria) a odhalili tři strategie, které využívají samice skokanů, aby se vyhnuly nechtěnému sexu.

Sexuální zvláštnosti skokanů

Prvním trikem, který samice skokanů používají je vymanění se – samice se otáčením těla snaží vyprostit ze sevření sexuchtivého samce. Druhou strategií je odmítavé kvákání, jímž samice napodobují zvuky samce. Když ani jeden z těchto pokusů samce neodradí, předstírají samice skokanů vlastní smrt. Výsledky zajímavého výzkumu zveřejnil odborný časopis Royal Society Open Science.

Statisticky nejčastějším trikem skokaních samic je útěk (vymanění se), který badatelé zaznamenali v 83 % případů. Téměř v polovině případů (48 %) se samice skokanů pokusily napodobit kvákání samce a ve 33 % předstíraly smrt. Experimentu se zúčastnilo 54 samic, přičemž 25 z nich se díky některé z popsaných strategií podařilo vyhnout páření.

TIP: Smrt za odbyté dvoření: Drsná pravidla pavoučího sexu

Odborníci se až doposud domnívali, že role samic je při rozmnožování skokanů a dalších druhů žab spíše pasivní. Experiment ale ukazuje, že samice jsou mnohem aktivnější než se zdálo a mohou samce odmítnout. Jak badatelé zjistili, zmíněné tři strategie, tedy vymanění, odmítavé zvuky a předstírání smrti, využívají spíše menší a mladší samice skokanů, které z nějakého důvodu nemají zájem o páření s dotyčným samcem. V budoucnu hodlají vědci ověřit, zda a do jaké míry se toto chování vyskytuje i u skokanů ve volné přírodě.