Placení desátku nepředstavuje nijak novou instituci. Příspěvek na fungování chrámů se odváděl už v Mezopotámii a praktikovala jej většina kultur Blízkého východu. V křesťanství se však až do 6. století jednalo o vyloženě dobrovolnou platbu, která ve světském právu nabyla formální podoby v 8. století.

Zpočátku církev nevlastnila mnoho majetku a daleko běžnější bylo, že dostávala volně k využívání pozemky. S nápadem na pravidelnou a uzákoněnou platbu však překvapivě přišla světská moc: Desátek vymyslel franský princ Karel Martel jako odškodnění poté, co biskupům zabavil část půdy a začal jim z ní vyplácet hmotnou dávku – konkrétně desetinu výnosu zemědělské produkce uplynulého roku. O několik dekád později, za vlády Karla Velikého, se zmíněný „příspěvek“ rozšířil z pozemků odebraných církvi také na půdu v držení šlechty, a tedy i na farnosti. Desátek vybraný v kostele tak neplynul do církevní pokladny, nýbrž do kapes správců z řad aristokracie.

Dvě třetiny pro šlechtice

Církevní reformátoři, kteří již v 11. a 12. století bojovali za svobodu náboženské instituce, přirozeně trvali na její majetkové autonomii – zatímco zástupci šlechtických stavů se naopak nechtěli jen tak vzdát stálého přílivu financí. Vyhrocenou situaci pomohl roku 1174 zmírnit zákaz zcizování desátků laiky, na němž se shodli biskupové účastnící se třetího lateránského koncilu v Římě. Nařízení mělo zabránit, aby církevní prostředky končily v kapsách zeměpánů.

Samotné prosazení zákazu se ovšem vleklo po celý středověk, a v některých částech Evropy k němu dokonce nedošlo nikdy. Co se týká českých zemí, právo církve na finanční prostředky formálně uzákonil Přemysl Otakar I. v roce 1222. Realita přesto většinou neodpovídala představám biskupů: Ti plánovali rozčlenit přijatý desátek na čtyři díly a jeden vynaložit na dobročinné účely, kdežto dalšími podělit příslušného faráře, vlastníka kostela a diecézi – tedy fakticky sebe. Jenže poplatek se do jejich rukou dostal většinou už okleštěný na pouhou třetinu původní hodnoty, neboť zbytek si pro sebe při výběru zabavil místní šlechtic. Zmíněný nevelký obnos, jenž měl stačit na správu kostela, přesto tvořil nadpoloviční část veškerých příjmů farnosti.

Konec výjimek

Povinnost platit desátek se odvíjela od výše majetku. Podléhali jí v podstatě všichni, kdo ve farním obvodě něco vytvářeli, ať už se věnovali zemědělství, či řemeslům – a to včetně Židů. Zároveň vznikla vrstva institucí a duchovních, kteří disponovali tzv. papežskou exempcí neboli zproštěním od dané platby. Počet výjimek však rychle stoupal, až roku 1157 papež Hadrián IV. celý systém zrušil a vydal plošnou exempci pouze pro řády cisterciáků, templářů a johanitů. Nové pravidlo nicméně platilo jen do roku 1215, kdy veškeré výjimky ukončilo rozhodnutí čtvrtého lateránského koncilu: A tehdy se z desátku stal základní finanční zdroj pro faráře.

TIP: Ekonomická krize středověku: Co ji způsobilo a jak se s ní Evropa vypořádala?

Přehnaná kreativita bývá často nejen v gastronomii ošidná. Ukazuje to i případ oblíbené izraelské restaurace Gordos z Telavivském distriktu. Jedna z položek (tajného) restauračního menu – dezert pojmenovaný „Third House of Shit“, vzbudila pozornost na sociálních sítích. 

Kontroverzi budí nejen samotný dezert – čokoládová zmrzlina servírovaná ve skutečné záchodové míse, ale i její název. Třetí chrám má v judaismu důležité postavení a pro mnoho věřících jde o velmi citlivé téma. Ostatně už dva tisíce let se věřící židé třikrát denně modlí za vybudování Třetího chrámu, který by měl vzniknout na Chrámové hoře a zvěstovat tak příchod Mesiáše.

První chrám nechal postavit v 10. století před Kristem král Šalamoun, čtyři sta let nato ho ale zničili Babyloňané. Také Druhých chrám byl zničen – v roce 70 našeho letopočtu jej nechali zbořit Římané a jedinou jeho připomínkou je známá Zeď nářků (resp. správně Západní zeď).

Servírovat zmrzlinu, pudink a další dezerty podobným způsobem není (pro někoho možná překvapivě) úplnou novinkou. Již před 20 lety vznikla na Tchaj-wanu například restaurace s názvem Modern Toilet, která nabízela zmrzlinu v miniaturních napodobeninách záchodových mís. Asiaté mají ale k symbolice exkrementů jiný vztah než zbytek světa. V zemi, kde se k judaismu hlásí zhruba tři čtvrtiny populace, je spojení exkrementů a náboženské tematiky vysoce kontroverzní počin, což ostatně dokládají i rozhořčené reakce věřících. Vyloučit ale pochopitelně nelze ani možnost, že jde jen o (ne)vydařený virální žertík.

Gilles-Éric Séralini zvedl laboratorního potkana a novinářům ukázal břicho zvířete znetvořené dvěma velkými nádory. „Toto zvíře bylo prakticky celý život krmeno geneticky modifikovanou kukuřicí,“ vysvětlil a fotoreportéři jej zasypali ohňostrojem blesků. Francouz dosáhl svého. Jak tím ovlivnil další vývoj genetických potravin?

Kauza Séralini

Séraliniho studie publikovaná v roce 2012 ve vědeckém časopise Food and Chemical Toxicology jako jedna z mála dokazovala zhoubný vliv geneticky modifikovaných zemědělských plodin na zdraví konzumentů. Francouzský toxikolog v ní dokazoval, že dlouhodobé pojídání potravy pocházející z rostlin upravených metodami genového inženýrství vyvolává rakovinu. Novináři by se asi divili, kdyby Séralini ukázal potkany krmené pro kontrolu geneticky nemodifikovanou kukuřicí. I tato zvířata totiž trpěla zhoubným nádorovým bujením. Některá byla postižena dokonce více než potkani držení na geneticky modifikované dietě.

Francouzští vědci použili pro svůj experiment potkany z linie, jež je ve vyšším věku k rakovině vysoce náchylná. Soustředili se hlavně na zvířata krmená geneticky modifikovanou kukuřicí. „Kontrolních“ zvířat konzumujících geneticky nemodifikovanou potravu použili mnohem méně. Výsledky experimentu pak podrobili statistickým testům, které dávaly výrazně větší váhu výskytu rakoviny u početnějších skupin. I když byli potkani z některých skupin krmených modifikovanou kukuřicí zdravější než jejich „kontrolní“ protějšky, nemělo to na výsledky studie takový dopad, jako když onemocněla zvířata z početnějších skupin krmených modifikovanou potravou. Závěr vyzníval tak, jak si to zapřisáhlý odpůrce genetických modifikací Séralini přál: „Potrava z geneticky modifikovaných zemědělských plodin vyvolává rakovinu!“

Séralini využil zájmu o svou studii k velké propagační kampani. Vydal knihu, natočil film, to vše v duchu anti-GMO. Co na tom, že časopis Food and Chemical Toxicology o dva roky později jeho studii odmítl jako chybnou a nevěrohodnou a vyškrtl ji ze svých stránek. To už zaznamenali jen experti z oboru. Většina veřejnosti se nedozvěděla ani o výsledcích tří nezávisle provedených experimentů, jež Séraliniho kontroverzní pokus zopakovaly. Ani jeden nedošel ke stejným závěrům jako francouzský toxikolog. Všechny skončily s výsledky potvrzujícími, že konzumace geneticky modifikované kukuřice rakovinu nevyvolává. Přesto je na internetu ještě dnes rozeset bezpočet článků a komentářů, které berou chybnou Séraliniho studii smrtelně vážně. 

Bez mutací!

Lidé se následků konzumace potravy z geneticky modifikovaných zemědělských plodin bát nemusejí, protože pro jejich jídelníček jich je určeno jen minimum. Drtivá většina skončí jako krmivo prasat a drůbeže. Prim hrají geneticky modifikované odrůdy kukuřice a sóje. Především sóju pěstují její hlavní světoví producenti prakticky už jen v geneticky modifikovaných odrůdách. Na celosvětové sklizni této plodiny se odrůdy upravené genovým inženýrstvím podílejí z více než 85 %!

Nakolik se může krmení geneticky modifikovanými krmivy promítnout do kvality živočišných potravin? Mlékárny v zemích Evropské unie včetně České republiky chtějí po chovatelích krav, aby garantovali, že zvířata nebyla krmena geneticky modifikovanými plodinami. Mléko těchto zvířat pak označují jako „GMO-free“ čili „bez GMO“. Protože skot potřebuje průmyslově vyrobených krmiv minimum, není pro chovatele velký problém si krmení krav pohlídat. Analýza krmiv, která mají zvířata ve žlabech v chlévě, by samozřejmě přítomnost geneticky modifikovaných plodin hravě odhalila – a mlékárna by chovateli mohla vypovědět smlouvu. Ani ty nejdetailnější analýzy ale neodhalí, zda mléko pochází od krávy krmené geneticky modifikovanou kukuřicí. To samé platí i o kuřecím masu a vejcích. 

Neznamená to, že by se geneticky modifikované krmivo nemohlo promítnout do kvality potravin živočišného původu. Vliv bývá nepřímý a pozitivní. Jako příklad lze uvést odrůdy kukuřice upravené genovým inženýrstvím tak, aby vzdorovaly úhlavnímu škůdci této plodiny: motýlovi zavíječi kukuřičnému. Obyčejnou kukuřici housenky zavíječe prožerou a otevřou ji plísním. Ty pak produkují plísňové jedy zvané mykotoxiny, z nichž mnohé jsou karcinogenní. Geneticky modifikovaná kukuřice odolná k housenkám zavíječe neplesniví a může mít proto třeba 150krát méně mykotoxinů než tradiční odrůdy kukuřice pěstované ve stejných podmínkách. Mykotoxiny přecházejí ze zkonzumované kukuřice do těla zvířete a pak se dostávají do mléka, masa i vajec. Tepelnou úpravou se neničí, takže nakonec skončí v lidském organismu.

V importu je síla

Zajímavé je, že nikdo nevolá po GMO-free vepřovém a drůbežím masu nebo po GMO-free slepičích vejcích. Prasata a drůbež jsou přitom krmeny kukuřicí i sójou dováženými zhusta ze zemí, kde se geneticky modifikované plodiny pěstují ve velkém, např. z USA, Kanady nebo Argentiny. Evropské zemědělství je na tomto importu existenčně závislé, protože nedokáže vyrobit dostatek krmiv pro tato zvířata. Kdyby Evropa přestala dovážet krmiva z geneticky modifikovaných plodin, musela by stavy drůbeže snížit o 40 %. Propukla by masná a vaječná krize. Chybějící potraviny by bylo třeba dovážet ze zemí, které je nabízejí. Ne náhodou jsou to právě země, z nichž se nyní dovážejí geneticky modifikovaná krmiva a kde se těmito krmivy hospodářská zvířata standardně krmí. Zákazem dovozu geneticky modifikovaných krmiv by si tedy evropské státy nepomohly, právě naopak.

Existuje ještě jeden velmi dobrý důvod, proč se potravin z geneticky modifikovaných plodin nebát. Současná legislativa je na tyto plodiny mnohem přísnější než na tradiční odrůdy. Než je schváleno jejich pěstování, musí projít rozsáhlými ověřovacími testy. Zkoumá se jejich toxicita a také schopnost vyvolávat alergie. Nic podobného se u nových geneticky nemodifikovaných plodin neprovádí. Geneticky modifikované plodiny jsou proto bezkonkurenčně nejprověřenější komoditou na zemědělském trhu. Proč je lidé přesto odmítají?

Při rozhodování se člověk řídí poměrem přínosů a rizik. Bohužel, velké biotechnologické firmy se už v 80. letech minulého století rozhodly pro chybnou strategii. Genetickými modifikacemi upravili dědičnou informaci zemědělských plodin tak, aby to vyhovovalo pěstitelům. To je i případ plodin odolných k hmyzím škůdcům včetně kukuřice vzdorující housenkám zavíječe kukuřičného.

Málokdo ví, že taková kukuřice mívá méně mykotoxinů a většina lidí žije v představě, že popcorn z geneticky modifikované kukuřice jim žádné „plusy“ nenabízí. Pokud pak v mozku člověka vzklíčí byť jen zárodek podezření, že s geneticky modifikovanou kukuřicí není něco v pořádku, jeví se mu jako ideální řešení kukuřici odmítnout. Nepřichází tím o žádný její přínos a spolehlivě eliminuje všechna, byť jen hypotetická rizika. 

Plodiny nové generace

V současné době už velké biotechnologické firmy pochopily svůj omyl a vyvíjejí geneticky modifikované plodiny a zvířata pro produkci potravin výhodných pro člověka. Příkladem je pšenice, která po zásahu do dědičné informace postrádá složky lepků vyvolávajících zdravotní problémy u lidí s celiakií. Z této pšenice lze upéct pečivo s chutí, vůní a stejnou vnitřní strukturou, jako kdyby bylo z tradiční pšenice. Celiaci ho hodnotí hodně vysoko.

Podobně lze metodami genového inženýrství posunout žádoucím směrem obsah živin: Například zvýšit obsah některých vitamínů, změnit poměry mezi nasycenými a nenasycenými mastnými kyselinami či zajistit vyšší obsah důležitých stopových prvků.

V poslední době se genoví inženýři věnují hodně i úpravám dědičné informace hospodářských zvířat. K dispozici jsou například krávy dojící mléko bez bílkovin schopných vyvolat alergické rekce u novorozenců, které matky nemůžou kojit, a musejí být proto krmeni náhražkami z kravského mléka.

Samostatnou otázku představuje pěstování geneticky modifikovaných plodin v zemích třetího světa. Tam mohou plodiny upravené metodami genového inženýrství přispět k řešení závažných problémů. Názorný příklad nabízí tzv. zlatá rýže, jejíž obilky díky úpravám genovým inženýrstvím obsahují zvýšené množství betakarotenu.

V řadě zemí třetího světa se lidem nedostává v potravě betakarotenu a jejich tělo si nemá z čeho vyrábět vitamín A. To vede k oslabení sliznic a zvýšené náchylnosti k infekcím. Jedním z nejdrastičtějších následků chorobného nedostatku vitamínu A je poškození sítnice ve vyvíjejícím se dětském oku. Odhaduje se, že kvůli nedostatku betakarotenu v potravě každoročně na světě oslepne 200 000 až 400 000 dětí. Pokud by tyto děti dostávaly 200 gramů vařené zlaté rýže denně, o zrak by nepřišly. Přestože je zlatá rýže připravená k pěstování už dvacet let, zatím se nikde nepěstuje. Brání v tom sveřepý odpor ekologických aktivistů.

Smrt nevyhnutelně patří k lidskému životu a platí to pochopitelně i pro budoucí vesmírné kolonisty. Jakým způsobem ale budeme nakládat s těly zemřelých například na Marsu? Science fiction literatura má v tomto ohledu poměrně jasno – vesmírné pohřby obvykle popisuje jako více či méně obřadný rituál, během kterého je tělo zemřelého vypuštěno do volného vesmírného prostoru. Podobný scénář ale nebude vždy technicky proveditelný. Existují i jiné možnosti?

Jako nejlogičtější řešení se nabízí pohřeb mrtvého přímo na Marsu či Měsíci. Jenomže to nebude tak jednoduché. Vzhledem k tomu, že na Marsu a ani na Měsíci, v současnosti podle všeho nejsou žádní mikrobi a jejich povrch skrápí kosmické záření, je nasnadě, že se tam mrtví nebudou rozkládat a ještě ke všemu budou vystaveni ozáření.

Pohřební roucho pro vesmírné kolonie

Bioinženýrka J. J. Hastingsová, která je šéfkou společnosti Analogs LLC a zároveň i velitelkou první mise v rámci programu Senzoria, napodobujícího mise na Marsu, pracuje na přípravě postupů pro pohřby na rudé planetě. Společně s módní návrhářkou Piou Interlandi vyvinuly speciální „pohřební roucho“ pro zemřelé kolonisty či astronauty na Marsu.

TIP: Mají to za sebou: Na Havaji právě skončila roční simulace mise na Marsu

Toto pohřební roucho je vytvořené z recyklovatelných surovin, což má svůj velmi praktický důvod. Na cizích světech nebude možné, přinejmenším zpočátku, plýtvat se surovinami. Proto zřejmě bude po pohřebním rituálu tělo zemřelého i s pohřebním rouchem „vytěženo“ v „lidském recyklátoru“. Definitivní podoba takového zařízení není zatím jasná, ale všechny potřebné technologie jsou již dnes k dispozici. Mrtví tak budou nejspíš beze zbytku využiti k zajištění dalšího provozu základny.

Je pátek, postní den, a ten patří vzpomínkám na vykupitele křesťanů. Odříkání je pravda jen částečné, nesmí se konzumovat maso. Ale nic příjemného to rozhodně není. V 15. století je totiž takových postních dní jako máku. Maso se nejí ani ve středu, kdy Ježíše zradil Jidáš, a nejí se ani v sobotu, kdy se připomíná památka Panny Marie. 

K 121 bezmasým dnům v roce je ale zapotřebí přičíst ještě úplnou hladovku na Velká pátek a Popeleční středu, a také čtyřicet dní hladové očisty velkého půstu před Velikonocemi. Plus mimořádné půsty, odříkání a povinná askeze o některých dalších svátcích. V kalendáři je rázem na 180 dnů, kdy nesmíte jíst maso!

Očista, nebo Očistec?

Lidé ve středověku tomuto liturgicky podmíněnému vegetariánství palce nedrželi. Naopak jim pěkně lezlo krkem. Pravidla totiž byla jasná: v dnech „postu od masa“ nesmělo být jedeno žádné zvíře ani produkt z něj. Propečenou kýtu, na kterou stejně neměl peníze každý, by ještě oželeli. Ale vajíčka, špek, mléko, sádlo? Smůla. Jistě, byla tu výjimka, která dokázala nabídnout živočišné bílkoviny v kaloricky příznivé podobě. Ryby. Ty se totiž nepočítají mezi zvěř, která nalezla úkryt a spásu na arše Noemově. 

Pro obyvatele přímořských oblastí to technicky problém není, jsou u zdroje. Ryby jedí vlastně pořád. Ale ve vnitrozemí? Sladkovodní ryby mají chuť bahnitou a rychle se přejí. Navíc jich není dostatek. Jedinou další alternativou (a pro chudinu vlastně jedinou) zůstávají slanečci. Trvanliví, přesolení, lehce nakyslí. K obědu či večeři, v misce či na talíři půl roku po celý život. Pokud vás trápí filozofická otázka, jak silná byla víra středověkých katolíků, zkuste jíst měsíc v kuse slanečky. Pochopíte.

Ryba musí plavat!

Boháči a šlechta, kteří disponovali patřičným rozpočtem, trávili čas jídla během čtyřicetidenního postu nejen rozjímáním nad Ježíšovou mučednickou smrtí, ale i meditováním nad nedostatkovými živočišnými bílkovinami. Irská kuchařská kniha z roku 1430 uvádí celou řadu kreativních receptů. Počítá se mezi ně například „Eyroun in lentyn“, tedy napodobenina vejce vytvořená z mandlového krému, šafránu a zázvoru. Dokonce byla podávána ve skořápkách, aby se vzhledem přiblížila originálu. Chutí bohužel nikoliv.

TIP: Týrání těla, nebo očista? Co se děje v těle, když se postíme?

V Neapoli se zase o postních dnech podávalo Butiro Contrafata, krémové máslo z rostlinného tuku. Kreativita dvorních kuchařů byla ceněna podle toho, jak dokonale na talíři dokázali simulovat vzhled skutečného masa. V Británii se v archivu Muzea přírodní historie dochovala slova chvály, která v roce 1438 pěl šlechtic nad dílem svého kuchaře, jež dokázal s pomocí světlých štičích jiker a červených plátků uzeného lososího masa vykouzlit napodobeninu slaniny!

Náš vztah s bakteriemi je komplikovaný. Mnohé z nich žijí přímo v nás, jako více či méně žádoucí nájemníci. Některé dovedou rozpoutat smrtící infekce. A jak se ukazuje, mohou také pomáhat pacientům s rakovinou. Při léčbě nádorů je zásadní, aby byly odhaleny co nejdříve. Bakterie to dovedou zařídit.

Jeff Hasty z Kalifornské univerzity v San Diegu a jeho spolupracovníci najali pozoruhodnou bakterii Acinetobacter baylyi. Je známá jako lupič sekvencí DNA. Získává je z okolí a začleňuje je do svého genomu. Vědci tuto bakterii „hacknuli“ a využili její lupičské sklony k diagnostice rakoviny. Jejich výzkum nedávno publikoval časopis Science.

Geneticky vylepšení lupiči

Použili genetický editor CRISPR a upravili zmíněný acinetobakter tak, aby loupil sekvence DNA s mutací v genu KRAS. Tato mutace je typická pro nádorové buňky, které často trousí“ svou DNA po okolí. Když geneticky upravený acinetobakter na takovou sekvenci narazí, začlení ji do svého genomu. Tím se spustí specifický signál, díky němuž lékaři odhalí přítomnost nádoru.

TIP: Mravenci „vyčenichají“ rakovinu stejně dobře jako psi. Naučí se to za 30 minut

V praxi taková diagnostika vypadá tak,že lékaři vpraví bakterie do těla pacienta, v tomto případě do tlustého střeva. Když se acinetobakter setká s nádorovou mutací, zapne se u něj rezistence vůči vybranému antibiotiku. Lékaři umístí vzorek pacientovy stolice na Petriho misku s antibiotikem. Pokud se tam objeví bakteriální kolonie, je to pro pacienta špatná zpráva, protože má v těle nádor.

Zní to poněkud neohrabaně, ale je to ve skutečnosti jednoduchý postup, kterým lze vyrobit z bakterie šikovného diagnostického mikrobota. Nová metoda se označuje jako CATCH (podle anglického Cellular Assay of Targeted CRISPR-discriminated Horizontal gene transfer). V úvodních experimentech na laboratorních myších byla metoda velice účinná. Přítomnost či absenci kolorektálního karcinomu určila se stoprocentní úspěšností.
 

Při správné koordinaci s prvním sledem držela artilerie protivníka v krytech až do okamžiku, kdy se útočící svazky přiblížily na pár stovek metrů k jeho pozicím. Pozorovatelé rozmístění za vlastní linií pak museli dát včas pokyn k zastavení palby. Správné načasování přitom mohlo rozhodnout o úspěchu či selhání celé ofenzivy. Kdyby pozorovatelé nařídili dělům zmlknout pozdě, granáty by způsobily krvavé ztráty v řadách německé pěchoty. Pokud by ticho naopak zavládlo moc brzy, nepřítel by získal čas ke konsolidaci obrany a znovuobsazení vyklizených bodů.

Podpora útoku

Zatímco začínal boj zblízka a pěchota s podporou tanků usilovala o průlom, kanonýři přenesli palbu na vytipované cíle v zázemí. I tentokrát výsledek závisel především na schopnostech předsunutých pozorovatelů – z větší vzdálenosti se už nedalo přesně určit, kudy fronta zrovna probíhá. Velitelé měli předem určeny další pozice, do nichž se baterie přesunou, jakmile infanterie a Panzerwaffe dosáhnou počátečních cílů ofenzivy. 

Předchozí část: Vševidoucí oči: Dělostřelečtí pozorovatelé v časech 2. světové války (1)

Servis zajišťovaly tahače a muniční autokolony. Houfnice připojené k tahačům se nemohly bránit, a tak jim v kritické chvíli poskytovala podporu samohybná děla. Jakmile tažené kusy artilerie dorazily do nových postavení a obsluhy je přenastavily z transportní do palebné konfigurace, velitelé ihned začali zbraně znovu zaměřovat. Jen tak mohla divizní artilerie zahájit podpůrnou palbu ve prospěch prvního sledu při jeho úderu na konečný cíl. Palebné prvky bateriím opět dodávali předsunutí pozorovatelé nebo osádky mobilních pozorovatelen v obrněných transportérech.

Nejlepší přítel pěšáka 

Pozorovatelé Wehrmachtu hráli významnou roli i při obraně. Její úspěch totiž nezávisel jen na počtu nasazených jednotek, ale i na organizaci palebné podpory. Nezaujímala-li divize obranu z chodu, vyslal štáb průzkumníky do vybrané oblasti – s úkolem prověřit shodu terénu s mapou. Informace putovaly na plánovací oddělení, které podle nich rozmístilo síly. 

Dělostřelci zaujali pozice umožňující pokrýt palbou co nejvíce přístupových směrů. Obsluhy si stanovily orientační body a zaměřily si jejich vzdálenosti i azimuty. O tyto údaje, které jim umožňovaly rychle přenášet palbu mezi cíli, se obratem podělily s pozorovateli. Ti při nepřátelském úderu řídili dopad vlastních salv tak, aby těžká děla odřízla čelo postupujících vojsk od druhého sledu, zatímco minomety a lehké houfnice s menším dostřelem zpomalovaly protivníka a nutily jeho vojáky zalehnout. Pokud koordinace fungovala bez potíží, býval útok odražen a přední nepřátelské oddíly utrpěly krvavé ztráty. 

Němci pro své dělostřelce vydávali měsíčník Artilleristische Rundschau a v jednom z čísel z roku 1943 se objevilo pojednání právě o pozorovatelích, jimž Wehrmacht říkal Vorgeschobene Beobachter. Hned v úvodu článek konstatuje, že se jedná o klíčovou roli pro úspěšné nasazení infanterie. Dále uvádí: „Za ofenzivy pozorovatel postupuje vpřed s pěchotou v doprovodu radisty. Když tuhá obrana ofenzivu zastaví, spočívá pozorovatelův úkol v navedení palby na její nejodolnější body a v obnovení postupu. Při statickém boji pozorovatel řídí ničivou palbu proti nepříteli a organizuje krycí palbu, aby pomohl spolubojovníkům. Také nařizuje kanonádu proti nepřátelské pěchotě, která by se chystala udeřit na vlastní linii. Výsledky se projevují nejen v efektivní spolupráci, ale i existencí ducha bratrství v boji – předsunutý dělostřelecký pozorovatel se stává nejlepším kamarádem pěšáka.“

Výkonní Američané... 

Ani dělostřelečtí pozorovatelé ostatních armád se nenechali zahanbit. Přestože Američané jednu z prvních bitev v Africe (v únoru 1943 v průsmyku Kaserín) prohráli, kvalita řízení jejich artilerie udělala na polního maršála Erwina Rommela dojem: „Dokázali koordinovat palbu mnoha baterií na všechny hodnotné cíle v celé bitevní zóně.“ Od dob Velké války prošlo nasazení pozorovatelů strýčka Sama dlouhým vývojem a místo jednotlivých baterií řídili palbu na úrovni praporu. 

Polní telefony považovali Američané za příliš zranitelné a omezující pohyb i na statických pozorovatelnách. Preferovali rádio, jenže tehdy užívané přístroje využívající střední vlny bývaly nespolehlivé. Iniciativy se chopil major Anthony McAuliffe, který věděl, že connecticutská policie má dobré zkušenosti s velmi krátkými vlnami. Dokázal v US Army prosadit vývoj podobných přístrojů, které šly montovat do terénních vozidel a nabízely čistý signál do 60 km. Vojenská rádia Wehrmachtu pracovala s vysokofrekvenčním kmitočtem, přesto se těm americkým do konce války nevyrovnala. Strýček Sam také do dělostřeleckého pozorování masově zapojil lehké letouny, jež tuto disciplínu posunuly na novou úroveň.

…i Sověti 

Také Rudá armáda měla už v roce 1941 velmi kvalitní pozorovatele. Dokázali se flexibilně přizpůsobovat změnám podmínek na bojišti a pracovali jak s dobře fungující telefonní sítí, tak se světelnými signály. Během obkličovacích operací Wehrmachtu se však nemohli naplno uplatnit. Němci pronikali do sovětských linií tak rychle, že už nebylo možné palbu navádět, aniž by pokosila vlastní mužstvo. Do konce roku 1941 ztratili rudoarmějci tolik pozorovatelů, že jich v následujících bitvách panoval nedostatek. 

Jediný muž nezřídka koordinoval činnost 80 a 120mm minometů, 75mm kanonů i 122mm houfnic. Postupně specialistů přibývalo a pro Němce se stali noční můrou – dokázali nepozorovaně pronikat za linie Wehrmachtu a podíleli se též na průzkumu. S rostoucí silou sovětského dělostřelectva Němcům mnohdy nezbylo než na vyhledání a likvidaci pozorovatelů nasadit pátrací oddíly. 

Archeogenetika je mezioborovou disciplínou, která využívá poznatky genetiky ke studiu lidské minulosti. Jde sice především o historickou disciplínu, ale při vlastních analýzách využívá poznatky a metody molekulární biologie. Zatímco archeologie se zabývá studiem starých civilizací a prostředím, ve kterém tyto civilizace žily, pomocí systematického odkrývání (vykopávek) a sběru archeologického materiálu (především různých artefaktů či kosterních pozůstatků), cílem genetiky je porozumět zákonům dědičnosti v žijících organismech. A to zejména tím, že na základě informací známých o rodičích dokáže predikovat vlastnosti potomků. Archeogenetika jde ale vlastně opačným směrem – na základě informací o potomcích se snaží odhalit vlastnosti předchůdců. Tuto vědu je tedy možné definovat i jako studium lidské minulosti za použití moderních molekulárních metod nebo jako získávání genetických důkazů o lidských dějinách.

Od bakterií moru až po stěhování národů

Tato relativně nová věda při studiu využívá především makromolekul DNA (označovaných často jako „historická“ nebo „starobylá DNA“ – z anglického aDNA neboli „ancient DNA“) z archeologicky získaných pozůstatků lidí, zvířat i rostlin (zvláště semen a tkání), případně studuje sekvence jednotlivých aminokyselin i celých proteinů. Analýza DNA zvířat a rostlin pomáhá studovat například dějiny domestikace jednotlivých druhů.

Subdisciplína zkoumající lidskou i zvířecí genetickou informaci z minulých, často velmi starých zbytků organismů se v poslední době také často označuje jako paleogenetika. Ta má kromě historie či archeologie značný přesah i do dalších přírodovědných disciplín, jako jsou evoluční antropologie a paleoantropologie (věda zkoumající vývoj anatomických a fyziologických znaků, typických pro moderního člověka – zjednodušeně řečeno vývoj moderního člověka od jeho nejstarších předchůdců).

Pomocí archeogenetiky je rovněž možné odhalit vývoj lidských i zvířecích patogenů, jako je například morová bakterie yersinia pestis. Jako celek však archeogenetika pracuje nejen s fosilní DNA, ale i s genetickými stopami v současných populacích. Tak je totiž možné lépe odhalit a pochopit pohyb skupin lidí v minulosti, včetně hlavních migrací.

Novodobá knihovna alexandrijská?

Po smrti organismu dochází sice k jeho celkové biologické degradaci, ale části DNA se mohou uchovat i po relativně dlouhé časové období (snad až déle než jeden milion let). K extrakci DNA vědci používají řadu takzvaně izolačních metod, v poslední době pak především komerčně dostupných izolačních sad (tzv. kitů). Vlastní analýza DNA je pak možná díky metodě PCR (tedy polymerázové řetězové reakce – známé v posledních letech zvláště pro testování viru SARS-CoV-2). Ta má na svědomí, že dojde ke zvýšení velmi nízké koncentrace DNA získané po izolaci do analyzovatelného množství, přičemž se amplifikuje jen konkrétní charakteristický úsek.

Z této starobylé DNA (respektive z genetické informace v ní zakódované) lze odvodit některé vlastnosti konkrétního zemřelého jedince (např. jeho pohlaví, některé typy příbuzenských vazeb nebo zdravotní stav) i populačně genetické vztahy různých lidských skupin. Vzhledem ke značné degradaci aDNA a vysokému riziku kontaminace vzorků současnou lidskou i bakteriální DNA jsou ale možnosti tohoto typu archeogenetického výzkumu stále do určité míry omezené. Revoluci přineslo teprve v nedávné době vytváření tzv. DNA knihoven.

Archeogenetika nestuduje pouze informaci uchovanou v biologickém materiálu archeologického původu, ale zabývá se i genetickou strukturou současných populací, z níž je schopna rekonstruovat vývoj osídlení větších či menších geografických celků. Tato disciplína zažívá obrovský rozvoj zejména v posledních dvaceti letech. Mezi její největší úspěchy patří především rekonstrukce genomu našich nejbližších předků a příbuzných, starobylého Homo sapiens, neandertálců i nově objevené lidské skupiny – denisovanů. U nás byla v nedávné době provedena celková analýza genomu populace naší republiky (viz Naše kotlina). Zajímavou lokální studií také bylo hledání současných potomků některých pohřbených jedinců z doby velkomoravské, tedy z 9. století, na Uherskohradišťsku.

Největší úspěchy

Pro rozvoj archeogenetiky v posledních desetiletích a lepší využití jejích výsledků v antropologii byl důležitý rozvoj nových metodologií, zejména tzv. high-throughput (vysoce úplné, skrz naskrz) sekvenování. To umožnilo vytváření stále dokonalejších a úplnějších DNA knihoven a jejich další využití v paleogenetických studiích. Mezi největší úspěchy oboru patří kompletní zmapování genomu neandertálců, denisovanů (dosud neznámé lidské formy, zjištěné teprve na počátku našeho tisíciletí) a anatomicky moderního člověka, které umožňuje porovnávání všech zkoumaných skupin z hlediska jejich hybridizace a sledování genetických příměsí u současných lidských populací.

Nejprve se podařilo izolovat první gen ze starobylé jaderné DNA neandertálců, a to gen FOXP2, kte­rý souvisí s lidskou řečí. V roce 2010 byl částečně rekonstruován neandertálský genom a v roce 2012 pak byla na základě paleogenetické analýzy zubu a koncového článku prstu z jeskyně Denisovy na Altaji iden­tifikována nová lidská forma, odlišná od moderních lidí i neandertálců, která byla podle místa nálezu označena jako denisované. Výsledky všech těchto výzkumů byly velice překvapivé. Prokázaly, že se všechny tři populace mísily a geneticky ovlivňovaly.

Analýza neandertálského genomu totiž doložila, že průměrně 2 % jejich DNA se vyskytují v genomu anatomicky moderního člověka s výjimkou subsaharské Afriky. Celkový rozsah tohoto přenosu může navíc dosahovat až 20 %. Křížení s neandertálci lidem zřejmě umožnilo snadnější adaptaci na chladnější podmínky eurasijského kontinentu, současně však bohužel přineslo i výskyt některých chorob. Ale také denisované přispěli až 6 % své DNA do genomu některých současných populací člověka (zejména v jihovýchodní Asii a Oceánii).

Zatímco genom denisovanů, a do jisté míry i genom neandertálců, ovlivnil genom asijských a austral­ských populací, evropské populace mají spíše geny neandertálského původu. Nejstarobylejší genofond byl tedy popsán u původních obyvatel Austrálie, u kterých bylo zjištěno až 6 % příměsi genomu denisovanů. Naopak genom původních Afričanů nebyl ovlivněn žádnou jinou lidskou formou. Evropané a Asiaté mají prokazatelně některé geny neandertálců. 

Na mořském dně je stále co objevovat. Americký Schmidtův oceánský institut (SOI) nedávno vyslal výzkumné plavidlo RV Falkor na expedici do oblasti Východotichomořského prahu, což je středooceánský hřbet v Tichém oceánu. Výsledkem tohoto výzkumu je jeden z největších objevů v historii studia hydrotermálních průduchů.

Výzkumný tým využil podmořského robota, který je schopný pracovat ve velké hloubce. Robot dokázal otáčet kusy vulkanické krusty, která pokrývá hydrotermální průduchy. Pod krustou se skrýval celý nový, pro vědu doposud neznámý ekosystém. V prostředí o teplotě vody kolem 25 °C tam žijí například kroužkovci, měkkýši a chemosyntetické bakterie, které nevyužívají fotosyntézu.

Průzkum hydrotermálních průduchů

„Na souši už dlouho známe živočichy, kteří žijí v podzemí či v jeskyních. V oceánu zase takové, co jsou obyvateli písku nebo bahna. Teď to ale bylo poprvé, kdy vědci pátrali pod hydrotermálními průduchy,“ uvádí pro ILF Science výkonná ředitelka institutu Jyotika Virmani. „Jde o pozoruhodný objev nového ekosystému, který je skrytý pod jinými ekosystémy. Život opět prokázal, že existuje na neuvěřitelných místech.“

Hydrotermální průduchy jsou horké vulkanické prameny, které se nacházejí ve vulkanických oblastech mořského dna, jako jsou zmíněné středooceánské hřbety. Tyto útvary známe již celá desetiletí, zatím ale ještě nikdo nezkoumal život, který se nalézá pod nimi. Vědci nyní zjistili, že živočichové, které známe z povrchu hydrotermálních průduchů, mohou pronikat i pod tyto útvary.

Image

Čtěte také

Podmořský robot objevil pestrobarevný svět na mořském dně u Antarktidy

Nové hydrotermální průduchy vznikají, když dojde k narušení hornin kvůli vulkanické aktivitě. Horniny na mořském dně popraskají a tyto praskliny zaleje mořská voda. Ta se poté ohřívá od magmatu a vulkanických plynů a vrací se na mořské dno v teplejší podobě a bohatší na obsahové látky.

Ať už jde o pozůstatky vývoje hmotných hvězd, nebo o veledíry v centrech galaxií, lze černé díry coby exotické objekty podle současné astrofyziky obecně popsat jen několika málo parametry: Nejdůležitější je hmotnost, dále elektrický náboj a třetí veličinu tvoří spin neboli rychlost rotace. Platí-li beze zbytku obecná teorie relativity, nemůže obvodová rychlost rotace horizontu událostí přesáhnout rychlost světla. 

Připomeňme, že horizont událostí představuje myšlenou plochu obklopující singularitu černé díry, na níž úniková rychlost dosahuje právě rychlosti světla, a žádná částice tak uniknout nemůže. V případě rotujících černých monster panuje poněkud složitější situace, neboť je obklopují hned dva horizonty událostí. 

Každopádně podle obecné teorie relativity by v případě obvodové rychlosti překračující rychlost světla nabyl poloměr horizontu událostí imaginárních, a tedy nefyzikálních hodnot. Horizont událostí by přestal existovat a objevila by se tzv. nahá singularita, jež ovšem porušuje hned několik platných fyzikálních zákonů. Podle přesvědčení vědců takový jev nemůže nastat, a tudíž ani černá díra nemůže takto rychle rotovat. 

Z výzkumů plyne, že se významný zlomek galaktických černých veleděr danému limitu nebezpečně blíží a že jsou rychle rotující černé díry ve vesmíru podstatně častější než jejich protějšky s pomalou rotací.