Poprvé se mohli lidé svézt na horské dráze v roce 1884 na newyorském Coney Islandu. Atrakce zdolávala 15metrový vrchol a jela tehdy nevídanou rychlostí 6,4 kilometru v hodině. Oproti tomu dnešní verze už běžně vozí pasažéry do výšky 90 metrů a řítí se rychleji než auto po dálnici. Je na tak extrémní podmínky naše tělo stavěné? 

V návrzích horských drah se zohledňuje řada parametrů, od zrychlení, intenzity nárazů až po přetížení. Zatímco stíhací piloti jsou trénováni tak, aby vydrželi přetížení 8-9 G po relativně dlouhou dobu, i ty nejextrémnější horské dráhy obvykle „produkují“ jen okolo 5 G po velmi krátkou dobu.

Stále ale platí, že i přes tyto limity se hlava a krk mohou volně pohybovat a prudké trhavé pohyby při náhlých zastaveních ohrožují krční páteř. V krajních případech může dojít k otřesu mozku, nebo dokonce k narušení životně důležitých tepen a k mozkové mrtvici. Jak navíc prokázal dřívější německý experiment s 55 dobrovolníky, i u zdravých osob se může před jízdou či po ní objevit krátká epizoda srdeční arytmie či fibrilace síní.

Z nuly na sto za dvě sekundy

Před dvěma lety tak musela být uzavřena horská dráha v japonském zábavním parku Fuji-Q Highland, která proslula v té době bezkonkurenčním zrychlením: Rychlosti 180 km/h se na ní dosahovalo za neuvěřitelných 1,56 sekundy. Skvělé lákadlo ale nebylo příliš šetrné k lidskému tělu, což se bohužel v průběhu let projevovalo vážnými zraněními návštěvníků – nejčastěji zlomeninami krční páteře. Aktuálně nejrychlejší horskou dráhou je tak Formula Rossa v zábavním parku Ferrari World v Abú Dhabí, která dosahuje maximální rychlosti 240 km/h a z nuly na sto zrychluje za necelé dvě sekundy.

TIP: Jaké největší přetížení může člověk přežít?

I přesto jsou horské dráhy obecně velmi bezpečné. Statistiky ukazují, že například ve Velké Británii je pravděpodobnost úmrtí během jízdy na horské dráze 300 000 000 : 1 a je tak mnohem pravděpodobnější, že vás usmrtí zásah blesku (10 000 000 : 1). Ve Spojených státech každoročně zhruba 300 milionů lidí absolvuje přibližně 1,7 miliardy jízd na horské dráze. Od roku 1994 do roku 2004 přitom záznamy evidují v průměru čtyři úmrtí ročně. Zásah blesku usmrtí v USA každoročně v průměru 39 lidí.

Mezi britské letce, kteří absolvovali pilotní výcvik ještě před vypuknutím války, patřil Frederick Thayre (1894 až 1917). Na frontu k 16. peruti přišel ale až začátkem roku 1916, kdy zahájil bojové lety za řízením dvoumístného RAF B.E.2. Už 18. března na jeho stroj zaútočil německý jednoplošný Fokker E.III, ale Thayre společně se svým střelcem nepřítele poslali k zemi. V červenci pak převzal velení jedné z letek a byl povýšen na kapitána. Ještě před koncem roku přešel k 20. peruti vyzbrojené dvoumístnými víceúčelovými F.E.2d.

Předchozí část: Skvěle sehrané osádky (1): Prvoválečná stíhací esa na dvoumístných letounech

Archaické letadlo

Neobvykle vyhlížející stroj s tlačným motorem a střelcem sedícím v přídi trupové gondoly nesl dva až tři pohyblivé kulomety a sloužil i ke vzdušnému boji. První dvě vítězství za jeho řízením Thayre získal 29. dubna 1917 a od jara létal prakticky výhradně s palubním střelcem Francisem Cubbonem. Oba si vedli mimořádně agresivně a často se svým archaicky vyhlížejícím strojem napadali i modernější německé stíhačky. Například 3. května zaútočili na 26 mnohem výkonnějších Albatrosů D.III a dva sestřelili. Během dlouhého střetu vystříleli veškerou munici do kulometů, pak oba tasili své automatické pistole a pálili z nich! O dva dny později se účastnili boje, který trval více než půl hodiny, a nárokovali během něho tři sestřely.

Do konce května měl Thayre na kontě už 18 vítězství a začátkem příštího měsíce ohlásil další dvě. Devátého června 1917 odstartovali naposledy. V oblasti Warnetonu se jejich stroj dostal do palby protiletadlových děl; brzy jejich F.E.2d dostal přímý zásah, který letoun i osádku rozmetal na kusy. Thayreho skóre se tak zastavilo na 16 sestřelených stíhačkách a dvě další ohlásil jako padající mimo kontrolu. Na kontě měl i dva pozorovací dvoumístné stroje kategorie C.

Neznámý letec

Přestože Friedrich Huffzky získal za války neoficiální titul leteckého esa, o jeho životě toho není příliš známo. Na začátku roku 1918 jej jako pilota přidělili k německé bitevní letce Schlachtstaffel 15, jež primárně útočila proti pozemním cílům. Ve výzbroji měla dvoumístné Halberstadty CL.II původně konstruované jako dvoumístné stíhačky, které však brzy dostaly jiné určení. 

Předností halberstadtů byla nejen robustní konstrukce, ale hlavně pancéřování. Šlo o přídavné, dodatečně montované ocelové pláty, které chránily pilotní prostor, motor a palivové nádrže. Osádky měly za úkol útočit na místa, kam pak udeřila německá pěchota. 

Náročné úkoly

Bitevní piloti létali co nejníže a prokázali účinnost této taktiky. Jejich cílem se stávaly i nepřátelské dělostřelecké baterie, které se jim někdy dařilo úplně umlčet. Velmi náročné byly nálety na dohodová letiště, která se nacházela daleko za frontou, takže bitevníky musely letět dlouhou dobu nad nepřátelským územím, odkud na ně pálila každá hlaveň. 

Huffzky do akcí létal se střelcem Gottfriedem Ehmannem, který u jednotky sloužil už od podzimu 1917 a do té doby sestřelil svým pohyblivým kulometem tři soupeře. První společné vzdušné vítězství získali 4. června 1918 a 18. července sestřelili pro Huffzkyho čtvrtého a pátého soupeře, když poslali k zemi dva francouzské spady. O tři dny později stejný výkon zopakovali. Dne 24. července pak napadli a sestřelili francouzský průzkumný letoun a o pět dní později poslali do hlubin Sopwith Camel. Jednalo se o Huffzkyho deváté a Ehmannovo dokonce dvanácté vzdušné vítězství.

Tým, který vedl americký astronom Steven Finkelstein, loni v létě s pomocí Webbova dalekohledu objevil galaxii, kterou badatelé nazvali Maisiina galaxie. Jmenuje se podle Finkelsteinovy dcery Maisie (zdrobnělina od skotské varianty Markéty), která měl v den objevu galaxie narozeniny.

Finkelstein s početným týmem spolupracovníků Maisiinu galaxii dál pozoroval. Pomocí spektroskopických analýz vědci nedávno potvrdili, že Maisiina galaxie opravdu existuje a že ji pozorujeme ve vesmíru starém pouhých 390 milionů let. Výsledky svého výzkumu vědci tento týden zveřejnili v prestižním časopisu Nature.

„Na Maisiině galaxii je velmi vzrušující, že jde o jednu z prvních vzdálených galaxií, které detekoval Vesmírný dalekohled Jamese Webba,“ pochvaluje si Finkelstein. „A že je teď úplně první z těchto galaxií, které se nám podařilo spektroskopicky potvrdit.“ Projekt Cosmic Evolution Early Release Science Survey (CEERS), který Finkelstein vede, teď pracuje na potvrzení 10 dalších galaxií nalezených Webbovým dalekohledem, které by mohly pocházet z ještě mladšího vesmíru.

Stará, ale ne nejstarší

Původní odhady vzdáleností galaxií objevených Webbovým dalekohledem vznikají na základě hodnoty tzv. rudého posuvu, vypočítaného pomocí fotometrie (měření celkového zářivého toku v malém počtu širokofrekvenčních filtrů). A právě fonometrická data naznačovala, že by Maisiina galaxie mohla být ještě starší – konkrétně vědci její vznik odhadovali na 290 milionů let po Velkém třesku.

TIP: Vědci potvrdili existenci doposud nejméně zářící galaxie v mladém vesmíru

K ověřování charakteristik těchto galaxií ale slouží následná pozorování s využitím spektrografu NIRSpec (Near-Infrared Spectrograph), který se nachází na palubě Webbova dalekohledu. NIRSpec rozloží záření objektu do mnoha úzce vymezených oblastí frekvencí pro následné detailní analýzy. Jde sice o pracnější metodu, její výsledky jsou ale přesnější. Maisiina galaxie je tak sice o něco starší, než kolik slibovaly prvotní odhady, stále ale jde o jednu z nejstarších, které kdy byly pozorovány. Titul nejstarší známé galaxie tak i nadále patří galaxii GLASS-z13, která pochází z časů pouhých 300 milionů let po Velkém třesku.

Na ostrově Anglesey (velšsky též Ynys Môn), který se nachází na severozápadě Walesu, zaznamenali cenný nález amatérští archeologové vyzbrojení detektory kovů. Na jednom poli narazili na zajímavý zlatý poklad keltských mincí, který představuje první nález zlatých mincí, pocházející z doby železné, na území Walesu.

Jde o celkem 15 zlatých statérů, které byly nalezeny na stejné lokalitě mezi červencem 2021 a březnem 2022. Byly vyraženy někdy mezi lety 60 a 20 před naším letopočtem, podle analýz ve třech různých mincovnách na území dnešního hrabství Lincolnshire ve východní Anglii. Vysoce stylizované statéry jsou původně řecké mince, ale napodobovaly se v podstatě v celé tehdejší Evropě a Středomoří.

Zlaté statéry

V tomto případě jde o keltské statéry, které imitují zlaté mince krále Filipa II. Makedonského. Keltští bojovníci sloužili v armádách makedonských panovníků a po návratu do své vlasti dál používali jejich zlaté mince. Podle tohoto vzoru pak vznikaly keltské napodobeniny.

Nálezy mincí doby železné jsou ve Walesu výjimečné. Oblast obývaly kmeny, které nerazily vlastní mince a cizí mince používaly jen vzácně. Je velmi pravděpodobné, že u nich mince, jako jsou ty z objeveného pokladu, měly jinou roli, než mají dnes. Neplatilo se s nimi při běžných transakcích. Podobně jako v případě šperků to byly cennosti, které bylo možné například darovat někomu velmi významnému anebo třeba rituálně obětovat.

TIP: V Anglii byl objeven doposud největší poklad anglosaských zlatých mincí

Archeologové se domnívají, že nalezené mince původně používali Corieltauové, což byl keltský kmen z dnešní oblasti East Midlands ve východní Anglii, na jejichž území byly mince podle všeho vyraženy. Ostrov Anglesey byl v té době náboženským centrem plným druidů a nalezené mince mohly být obětinou či rituálním darem. Na ostrově se také tehdy těžila měď a Corieltauové mohli dotyčné zlaté mince použít při významné obchodní transakci.

Zakázané město – někdejší přísně střežené sídlo císařů a po dlouhá staletí chlouba Pekingu i celé říše středu – představovalo až do začátku 20. století místo, kam noha obyčejného smrtelníka nesměla vkročit. Pečlivě budovaná legenda o vzniku přepychového domova samotných synů nebes, za něž se císařové považovali, má však trhliny. Například fakt, že hlavní architekt komplexu pocházel z Vietnamu, čínské anály dlouho úspěšně tajily. Pravdou také zůstává, že císař, který nechal palác zbudovat, ve skutečnosti neměl na trůn žádný nárok. 

Sám v horách

Příběh o Zakázaném městě se začal psát roku 1369 v opuštěných horách v okolí města Nankingu. Právě tam byl totiž vyhnán teprve devítiletý chlapec a zcela bez prostředků zůstal napospas osudu. Naučil se lovit zvěř i rozdělat oheň a především v každé situaci spoléhat sám na sebe. Událost, která ukončila jeho bezstarostné dětství, jej navždy změnila.  

Ču Ti přitom nebyl žádný chudý sirotek, nýbrž čtvrtý syn císaře Chung-wua, zakladatele dynastie Ming. O drastickou zkušenost v horách, která ho málem stála život, se navíc postaral jeho vlastní otec. Do divočiny jej vyhnal, aby se chlapec musel tváří v tvář postavit tvrdé realitě života.  

Chorobné ambice

Když roku 1370 rozdělil císař vlastní državy mezi své syny, připadla Ču Timu oblast na severovýchodě Číny, s níž získal i nové sídelní město Pej-pching neboli dnešní Peking. Tehdy šlo však spíš o chudou provinční základnu, kterou od hlavního císařského sídla v Nankingu dělilo zhruba tisíc kilometrů. 

Otcovy tvrdé lekce nicméně padly na úrodnou půdu. Kníže Ču Ti se ukázal jako schopný vojevůdce a vytlačil ze severovýchodního pohraničí mongolská vojska. Vydobyl si tak moc, uznání vlastních vojáků i respekt nepřátel. Jenže chorobně ambicióznímu muži to nestačilo. Mířil mnohem výš, k místu, na které by se jiný smrtelník neodvážil ani pomyslet – k trůnu. 

Věc měla ovšem zásadní háček: Oficiálně si Ču Ti coby čtvrtý syn, navíc zřejmě potomek konkubíny (což později popíral), císařskou stolici nárokovat nemohl. Další a zcela zásadní překážku představoval fakt, že byla dávno obsazená. Mandát „syna nebes“ držel už nějakou dobu Ťien-wen, syn Ču Tiho bratra a vnuk prvního císaře. 

Masakr v Nankingu 

Jenže Ču Ti se nezastavil před ničím. Shromáždil ohromné vojsko a v roce 1402 s ním stanul před branami Nankingu. Řadou úplatků se mu podařilo docílit, že mu vstup do města jednoduše otevřeli. Následovalo rabování, plenění a nakonec padl i císařský palác. Svržený Ťien-wen však při krvavém masakru beze stopy zmizel a pátrání bylo marné. Představa, že se jednou znovu objeví s touhou po pomstě, pak Ču Tiho pronásledovala až do konce života.

Když se nechal roku 1402 korunovat jako císař Jung-le, někteří úředníci mu odmítli poslušnost a povaha uzurpátora se opět projevila naplno: Bez milosti dal neposlušné poddané popravit i s jejich rodinami. Obětí čistky se tak údajně staly desítky tisíc lidí. Jung-le se každopádně rozhodl přestěhovat císařské sídlo do Pej-pchingu, který přejmenoval na Pejting neboli „severní hlavní město“. Nechal tam vybudovat obrovský nádherný palác, jaký lidstvo ještě nevidělo. Jednou provždy se tak měl potvrdit jeho mandát, jehož zpochybnitelnosti si byl nový panovník velmi dobře vědom. 

Z Vietnamu do Číny 

Roku 1381 se ve vietnamském Ha Dongu narodil chlapec jménem Nguyen An. Jeho talent byl už od dětství nepřehlédnutelný: Díky šikovným rukám i ohromné představivosti a kreativitě patřil již v šestnácti letech k architektům na dvoře panovníka dynastie Tran. Jenže v roce 1406 pronikli do země Číňané a krutě si ji podrobili. Jak bývalo zvykem, domů s sebou odvlekli tisíce zajatců, které pak využívali především jako otroky. Byl mezi nimi i tehdy pětadvacetiletý Nguyen An. V novém bydlišti přijal jméno Žuan An a podstoupil nedobrovolnou kastraci. 

Právě v roce 1406 se osudy nového císaře a zmíněného eunucha spojily. Jung-le totiž překvapivě vložil podobu celé stavby do jeho rukou, a mimo jiné tak – ostatně už poněkolikáté – zásadně porušil nařízení zavedené jeho otcem. Podle něj se kastráti nesměli podílet na žádných rozhodnutích souvisejících s politikou, jež měla být naopak svěřena vzdělaným úředníkům. Jenže těm paranoidní vládce vůbec nevěřil. 

Sídlo pro syna nebes

Žuan An neponechal při výstavbě Zakázaného města nic náhodě. K dispozici dostal to nejlepší, co říše nabízela: bezmála milionovou armádu dělníků z řad běžných občanů, ale také vojáků či vězňů, nejlepší architekty, stavitele i řemeslníky. Jeho úkolem však nebylo jen vystavět neobyčejný palác – měl vybudovat komplex odrážející symboliku nebeského pořádku, sídlo samotného „syna nebes“. 

Žuan An se úkolu chopil se ctí i vášní člověka, který už nemá co ztratit. Koneckonců, šlo mu o život: Vrtošivý císař mu totiž následujících čtrnáct let, kdy komplex vznikal, průběžně vyhrožoval smrtí. Dokonce se traduje, že když jednou architektovi došly tvůrčí nápady a už se loučil se světem, rozhodl se, že ještě alespoň navrhne domeček pro svou ochočenou cikádu. Ráno ho v pracovně překvapil sám panovník a náhodou výkres spatřil. Zmíněný návrh se mu přitom zalíbil natolik, že podle něj nakonec vznikly zvláštně zakřivené střechy čtyř věží strážících Zakázané město. 

Draci, lvi i létající opice

K nejčastějším symbolům komplexu patří císařský drak. Zdobí a chrání řadu paláců, budov i schodišť, a to spolu s fénixy, kteří zas reprezentovali císařovny. V Zakázaném městě však najdeme řadu dalších posvátných tvorů. Například v síni Nejvyšší harmonie shlíží z každého rohu střechy devět mytických zvířat: drak, fénix, lev, kůň, mořský koník, drak podobající se lvu, drak podobající se rybě, drak podobající se býku a létající opice. 

Návštěvníky však dosud uchvacuje i barevnost místa. Nejvýznamnější tón představuje posvátná žlutá, zdobící palácové střechy i množství dekorací. Považovala se za barvu císařskou, příznivou a posvátnou, a v dobách dynastie Ming i Čching zůstávala vyhrazena vladařům a jejich rodinám. Červeň, spojovaná se štěstím, bohatstvím a mocí, zas hojně zkrášluje okenní rámy i vnější sloupy; zatímco zelená, jež v tradičním pojetí znamenala růst, se vyskytuje například na některých střešních taškách a dekoracích. 

V prosinci 1420 bylo Zakázané město dokončeno a vrchní architekt Žuan An si mohl oddechnout: Císař byl spokojen a on sám nejen přežil, ale těšil se i poctám. Podobné štěstí však neměly desítky tisíc pracovníků, jež megalomanská stavba pohřbila buď přímo, nebo podlehli hladu, vyčerpání a nemocem. Vydrancovaná zůstala i císařská pokladnice, kterou vybudování sídla značně zatížilo. 

Po skončení druhé světové války zůstávala bezpečnostní situace v Evropě napjatá. Sovětský svaz začínal formovat svůj mocenský blok, rostlo napětí mezi SSSR a Tureckem ohledně využívání černomořských úžin. V Řecku zuřila občanská válka mezi komunisty a konzervativci, vojensky a materiálně podporovanými Velkou Británií. Panovaly obavy, že se komunismus z Řecka a Jugoslávie může rozšířit do Itálie, která po válce procházela komplikovanou transformací. Navíc dosud zůstávala nevyřešena otázka Terstu. V neposlední řadě visely otazníky nad budoucím politickým a ekonomickým vývojem Německa. 

Zadržování komunismu

V takové situaci se přirozeně objevovaly úvahy o nějaké formě zajištění kolektivní bezpečnosti, o níž diskutovali zejména zástupci Velké Británie, Francie a států Beneluxu. Prvním krokem se stal podpis britsko-francouzské smlouvy o alianci a vzájemné pomoci v Dunkerku 4. března 1947. Dohoda měla primárně za cíl zajistit vojenskou spolupráci obou zemí v případě dalšího konfliktu s Německem. Zároveň se však počítalo s možností defenzivní spolupráce proti SSSR. Snaha o posílení vojenské kooperace obou států vycházela mimo jiné z nejistoty, jak by se v případě nové války zachovaly Spojené státy.

Jejich jasné stanovisko přišlo pouhý týden po podpisu britsko-francouzské dohody, když prezident Harry S. Truman v Kongresu avizoval politiku „zadržování komunismu“. Ta měla spočívat především v politické a hospodářské izolaci komunistických zemí. S tím souvisela také ekonomická pomoc státům, jimž hrozila sílící indoktrinace marxistickou ideologií. Trumanův příslib „pomáhat svobodným lidem na celém světě“ dával signál, že USA po skončení druhé světové války hodlají zůstat významným hráčem na mezinárodním poli. V praxi ovšem linie zadržování komunismu také znamenala, že USA fakticky podporovaly nedemokratické režimy v jejich boji proti krajní levici.

Noví členové

V březnu 1948 se aliance z Dunkerku rozšířila o státy Beneluxu – na základě Bruselské smlouvy vznikla Západní unie, jedním z jejíchž pilířů se stala společná vojenská strategie. V  září téhož roku se pak ustavila Obranná organizace Západní unie (Western Union Defence Organisation, WUDO). V době míru organizaci řídil komitét složený z ministrů zahraničí členských zemí. Praktické vojenské otázky řešil komitét náčelníků štábů, jemuž předsedal maršál Bernard Montgomery. Porady generality probíhaly na francouzském zámku Fontainebleau a již od roku 1949 armády WUDO konaly společná cvičení.

Zároveň se rozběhla operace Gladio, zaměřená na přípravu struktur pro vedení partyzánské války na vlastním území v případě sovětské invaze. V tomto směru WUDO využívala zkušenosti protinacistických odbojových organizací. V operaci následně pokračovaly i zpravodajské orgány Severoatlantické aliance (North Atlantic Treaty Organization, NATO), která se ustavila 4. dubna 1949 ve Washingtonu, když k Západní unii přistoupily Spojené státy, Kanada, Portugalsko, Itálie, Dánsko, Norsko a Island. Severské země se cítily ohroženy sovětskou expanzí, také italská vláda měla důvody obávat se šíření komunismu. Řím zároveň stále usiloval o dořešení otázky hranic s Jugoslávií.

Eisenhower znovu v čele

Když roku 1950 vypukla válka v Koreji, organizační struktura WUDO se fakticky včlenila do NATO (formálně WUDO zanikla v prosinci 1951). Korejský konflikt vedl k zintenzivnění debat o obranných plánech NATO v Evropě, které od dubna 1951 koordinovalo Vrchní velitelství spojeneckých sil v Evropě (Supreme Headquarters Allied Powers Europe, SHAPE). V jeho čele stál Dwight Eisenhower a z počátku úřadoval v Paříži. Šéf SHAPE po zkušenostech z let druhé světové války prosazoval jednotnou linii velení a snažil se bránit kompetenčním konfliktům mezi generály členských států. Navzdory konzervativním náhledům preferujícím pozemní síly usiloval Eisenhower zejména o zajištění vzdušné převahy. K tomu také směřovala první cvičení NATO. Sám „Ike“ ovšem na pozici velitele SHAPE brzy rezignoval, protože se rozhodl kandidovat v prezidentských volbách roku 1952.

TIP: Tam, kde se psala historie: Dlouho očekávané setkání Spojenců na Labi

V září 1952 byla vedle vojenské hierarchie ustavena civilní funkce generálního tajemníka NATO. Prvním držitelem úřadu se ale stal voják z povolání, britský generál baron Hastings Ismay (1887–1965), někdejší osobní vojenský poradce Winstona Churchilla. V jeho éře začala vojenská cvičení NATO ve Středomoří a Skandinávii a ustálila se struktura čtyř velitelství SHAPE pro Sever (Oslo), Střed (Fontainebleau), Jih (Paříž/Neapol) a Středomoří (Malta).

Dokončení: Aliance proti Stalinovi: Obtížný vznik a těžké počátky NATO (2)

Hnědí trpaslíci nepatří mezi hvězdy a nejsou ani planetami. Jde o samostatnou třídu objektů na pomezí mezi hvězdou a planetou. Typický hnědý trpaslík představuje těleso s hmotností v rozmezí 13–80 hmotností Jupitera, jemuž také odpovídá velikostí, přičemž je obvykle relativně chladný – povrchová teplota typického hnědého trpaslíka dosahuje jen několika stovek stupňů Celsia.

Hnědý trpaslík, kterého objevil tým z izraelského Weizmannova vědeckého institutu, ale tyto teorie staví na hlavu. Povrchová teplota objektu WD0032-317B, vzdáleného od nás zhruba 1 400 světelných let, podle vědců šplhá k 8 000 Kelvinům (7 727 °C). Pro srovnání, teplota na povrchu Slunce se pohybuje okolo 5 500 °C.

Žhavější než Slunce

Příběh hnědého trpaslíka WD0032-317B je příběhem extrémů – jeho mateřskou hvězdou je bílý trpaslík – tedy objekt, který vznikl zhroucením hvězdy o průměrné nebo podprůměrné hmotnosti. Přestože bílí trpaslíci již nemají vlastní zdroj energie, vyzařují obrovské množství tepla, které nashromáždili během aktivního života hvězdy. Jejich povrchová teplota se (v závislosti na stáří) může šplhat až k 40 000 °C a ještě miliardu let po svém zhroucení mohou produkovat teplotu okolo 20 000 °C. Bílý trpaslík ze systému WD0032-317B patří k těm žhavějším – podle vědců se jeho povrchová teplota pohybuje okolo 36 700 °C. Výsledky svého pozorování vědci tento týden zveřejnili v recenzovaném časopisu Nature Astronomy.

Jeho hnědý společník jej ve vázané rotaci obíhá s periodou pouhé 2,3 hodiny – jedna strana hnědého trpaslíka je tak vystavena trvalému spalujícímu žáru, zatímco na té odvrácené panuje trvalá noc. Hnědý trpaslík WD0032-317B je tak podle izraelských vědců nejžhavějším objektem svého druhu, jaký lidstvo kdy objevilo.

TIP: Rozpálené peklo ultrahorkého jupiteru KELT-9b má v atmosféře železo a titan

Vesmírné objekty, které obíhají takto blízko svých hvězd, jsou ozařovány obrovským množstvím ultrafialového záření. To může způsobit, že se jejich atmosféra zcela vypaří a molekuly v ní se roztrhají, což je proces známý jako tepelná disociace. Až doposud přitom astronomové objevili pouze jediný svět, na kterém tepelná disociace probíhá – je jím ultrahorký jupiter KELT-9, vzdálený asi 670 světelných let od Země. Jeho povrchová teplota je ale „jen“ 4 300 °C a množství spalujícího ultrafialového záření je u WD0032-317B dokonce 5 600× vyšší než u exoplanety KELT-9b.

Poslední mužský příslušník habsburské dynastie a španělský protikrál, pětadvacetiletý Karel VI. (1685–1740) se chopil vlády nad podunajskou monarchií v roce 1711. V roce 1713 ho opustili jeho spojenci Britové a Nizozemci, neboť si nepřáli spojení španělských a rakouských panství pod jedním žezlem. Bylo jasné, že kdysi mohutná „říše, nad níž slunce nezapadá“ se rozpadne. Karlovi zbylo jen podunajské soustátí a jeho manželství s „bílou Bětkou“, jak kvůli alabastrové pleti něžně nazýval Alžbětu Kristýnu Brunšvicko-Wolfenbüttelskou, ke všemu zůstávalo bezdětné. 

Kdo bude dědit? 

Císař se rozhodl zajistit další existenci celého podunajského soustátí právní cestou pro případ, že by se mu již nenarodil mužský potomek, jelikož pro jeho země neexistoval jednotný nástupnický řád. Například v Uherském království měli v případě vymření Habsburků právo zvolit si nového panovníka, zatímco v Českém království zavedlo Obnovené zřízení zemské z let 1627–1628 i dědictví po přeslici. Jenže neexistoval zákon, který by stanovoval pořadí, podle kterého se mělo po přeslici nastupovat na trůn. 

Přesněji řečeno, otec Josefa I. ( 1705–1711) a Karla VI., císař Leopold I. ( 1657–1705), vydal v roce 1703 nařízení, dle kterého Josef zdědí rakouské a Karel španělské země, a že v případě, že by oba neměli syny, přešlo by dědictví nejprve na dcery staršího Josefa podle pořadí prvorozenectví, a poté případně na Karlovy dcery. 

V roce 1713 žilo celkem šest Habsburků, z toho pět žen. Kromě Karla VI. se jednalo o dvě jeho neteře (dcery císaře Josefa I.), arcivévodkyně Marii Josefu a Marii Amálii, a o tři Karlovy sestry: neprovdané arcivévodkyně Marii Alžbětu a Marii Magdalenu a portugalskou královnu Marii Annu Josefu. Kdyby Karel zemřel, zdědila by podle nařízení Leopolda I. Karlova neteř Marie Josefa České království, zatímco Uhři by si mohli zvolit vlastního kandidáta. A kdyby se v budoucnu Karlovi narodily jen dcery, nezdědily by nic. S tím se však císař nehodlal smířit. 

Snahy upřesnit nástupnictví dále uspíšila také nová epidemie „černé smrti“, která kosila nebožáky po celé Evropě bez ohledu na jejich původ. Z těchto důvodů císař instruoval svého dvorského kancléře, hraběte Johanna Friedricha Adama von Seilerna (1646 až 1715), aby sepsal dokument, který by uzákonil nedělitelnost soustátí a upravil nástupnictví ve prospěch panovníkových dosud nenarozených potomků. Seilern se díky svému nadání vypracoval ze syna barvíře a luterána na klíčového spolupracovníka tří císařů. Sám měl také smůlu se zajištěním dědice, neboť se mu žádný nenarodil, takže nakonec adoptoval synovce. Možná i z tohoto důvodu napsal právnicky „neprůstřelný“ materiál. Jednalo se o Pragmatickou sankci, což byl podle římského práva královský edikt na úrovni základního, nezrušitelného zákona týkající se otázek mimořádného významu. 

V Říši je to jinak 

Ve středu 19. dubna 1713 přečetl Seilern ve Vídni jménem Jeho Veličenstva před všemi tajnými rady a ministry takzvanou Pragmatickou sankci o posloupnosti nejjasnějšího arcidomu rakouského. Sankce upravovala nástupnické právo tak, že všechny habsburské země spravoval nedílně, jednotně a dědičně jeden panovník. Volné seskupení habsburských zemí bylo nyní chápáno jako nedělitelné soustátí. Dědický nárok na něj měli mít nejdříve potenciální mužští potomci (prozatím bezdětného) císaře Karla VI. Pokud by se žádní takoví nenarodili, mohly si nástupnictví nárokovat jeho potenciální dcery. Teprve v případě, že by po smrti Karla VI. nezůstal na živu žádný jeho potomek, přešlo by nástupnictví na dcery císaře Josefa I. 

Jednalo se o úpravu takzvané agnatické primogenitury, tedy pravidla, že všichni mužští členové rodu mají přednost před ženami a že dědicem se stává prvorozenec. Pragmatická sankce nyní stanovovala, že na trůn mohou v případě, že již nežije žádný mužský člen rodu, nastoupit i ženy. Císař, jenž byl hlavou Svaté říše římské národa německého, vydáním sankce paradoxně porušil její dosavadní právní normy. Platilo totiž, že v případě vymření rodu po meči spadlo říšské léno na císaře. Tím pádem by o Českém království, rakouských zemích a dalších říšských územích rozhodoval nástupce Karla VI. na císařském trůnu. Svatá říše římská národa německého si hlavu státu volila, volba ženy byla zcela vyloučena. 

Z těchto důvodů bylo velmi důležité, aby stavové všech zemí podunajského soustátí Pragmatickou sankci schválili a aby ji současně uznali evropští panovníci. Karel VI. proto strávil zbytek života jak úmornou snahou zplodit syna, tak jednáními ve snaze zajistit přijetí sankce doma i v zahraničí. Téměř přesně po třech letech od vydání sankce se zdálo, že obavy o dynastii byly plané. Císařskému páru se narodilo první dítě – syn. Po půl roce se štěstěna od císaře odvrátila, když jeho maličký dědic Leopold v listopadu roku 1716 zemřel. Na jaře 1717 se ale narodila zdravá a plná života Marie Terezie. Po ní arcidům rozhojnily ještě dvě dcery, avšak žádný další mužský Habsburk už světlo světa nespatřil. 

Jen kus papíru? 

Jak se císaři podařilo přesvědčit své věrné poddané, aby schválili nový zákon? S českým sněmem si nemusel dělat starosti, neboť od porážky stavovského povstání měl zákonodárnou moc pouze panovník. Roku 1720 dorazilo na český sněm celkem 58 sněmovníků a vzhledem k přítomnosti Karla VI. se o dokumentu vůbec nediskutovalo – byl jednomyslně přijat. Podobnou devótnost projevili rovněž moravští a slezští sněmovníci, zatímco uherští páni o sankci jednali několik let a postupně si na císaři vymohli mnoho ústupků. Nakonec všechny habsburské državy Pragmatickou sankci akceptovaly. 

Rok po vydání dokumentu byl Karel VI. v rámci mírů uzavírajících válku o španělské dědictví odškodněn Jižním Nizozemím, Neapolským královstvím, Sardinií a většinou Milánska. Jenže velkou část těchto zisků později obětoval právě proto, aby si od Španělska, Francie a dalších mocností vymohl uznání sankce. Nikdy neuspěl u bavorského kurfiřta Karla Albrechta (vládl 1726–1745), který hodlal dědit jako manžel dcery Josefa I. a zároveň se odvolával na dědickou smlouvu mezi Habsburky a Wittelsbachy z roku 1546. Jednání o uznání stála císaře velké úsilí a oběti, ale jak oprávněně podotkl jeho klíčový ministr, princ Evžen Savojský, lepší zárukou následnictví Marie Terezie by byla spíše silná armáda než „kus papíru“.

TIP: Evropa proti ženě: Marie Terezie a boj o rakouské dědictví

Po císařově smrti si Prusko a Francie nedělaly žádné výčitky, že se pod slavnostní potvrzení sankce podepsaly, a vrhly se na državy Marie Terezie s úmyslem nedopřát jí žádné dědictví. Neuspěly – ve válkách o rakouské dědictví (1740–1748) sice mladá panovnice ztrátou Slezska, Kladska a Parmy přišla o významnou část území, zbytek držav ale pod svou vládou uhájila. Zachráněná podunajská monarchie se řídila Pragmatickou sankcí jako základním zákonem státu až do svého zániku v roce 1918.

To, že člověk patří mezi obratlovce, se většina z nás naučila během hodin přírodovědy na základní škole. Stejně jako fakt, že obratle tvoří dohromady páteř a ta je centrální nosnou strukturou kostry lidského trupu. Na rozdíl od většiny jiných obratlovců však nedisponujeme další důležitou strukturou spojenou s páteří, tedy ocasem. Ten u čtyřnožců slouží k mnoha účelům, mimo jiné k vyrovnávání těžiště, udržení rovnováhy, signalizaci a komunikaci, jako pátá pracovní končetina i třeba zbraň.

Pro lidoopy, a tím pádem i pro nás lidi však ocas tuto funkci ztratil, postupně se v průběhu evoluce zkracoval, až zcela zakrněl. Lidem po něm zbyl malý poslední kousek páteře zvaný kostrč. Přestože ocas k životu nepotřebujeme, nelze totéž říct o kostrči, která patří mezi významné stabilizační prvky skeletu. Může nás ale také leckdy potrápit.

Pozůstatek ocasu

Kostrč, latinsky coccyx nebo také os coccygis, je konečným segmentem páteře lidoopů, některých dalších velkých primátů a lidí. Obdobné struktury nalézáme i u jiných bezocasých obratlovců, například ptáků. K předchozímu segmentu páteře, ke kosti křížové, je připojena chrupavčitě vazivovým spojením, které umožňuje jistou pohyblivost.  

O kostrči někdy odborníci mluví jako o příkladu takzvaného evolučního rudimentu (viz box První pokus), který postrádá další funkci a po zániku ocasu je u člověka zcela zbytečný. Takové závěry by však byly poněkud předčasné. Ke kostrči se upíná celá řada struktur, patří sem svaly jako zvedač anu, kostrční sval, kyčlokostrční a stydkokostrční svaly, přední a zadní křížokyčelní vazy, případně další součásti pánevního dna.

Možnost pohyblivosti kostrče je velmi důležitá, neboť se nachází v nejužším místě pánevního dna. Zejména při porodu je tedy důležité její „vyklopení“ a rozšíření pánevního kruhu tak, aby hlava plodu mohla bezpečně opustit tělo matky. V menší míře tuto pohyblivost využívá každý z nás téměř každodenně, neboť k podobnému procesu dochází i během vyprazdňování.

Kostrč nás však může řádně potrápit a působit nám mnohé komplikace. Nejčastější obtíží je takzvaná coccygodynie (slovo složené z coccyx, kostrč a odynos, bolest). Jak slovo napovídá, jedná se o soubor obtíží charakterizovaný především bolestmi v oblasti kostrče a dolní části páteře na spodním konci hýžďové rýhy. Nejedná se o samostatnou chorobu, spíše o syndrom s mnoha různými příčinami, který postihuje častěji ženy, a to obvykle ve věku kolem 40 let. Ženské pohlaví k této obtíži inklinuje pro přirozeně vyšší vyklenutí kostrče a také častější trauma této oblasti vznikající během porodu.

Pád na zadek

Oblast kostrče je dobře zásobena senzorickými nervy, proto také naražení kostrče při pádu „na zadek“ dokáže pořádně zabolet. Stejně tak chronické potíže v oblasti kostrče umějí velmi znepříjemnit život výraznou bolestivostí. Typickými příznaky coccygodynie jsou právě ostré bolesti v oblasti kostrče, někdy přenesené do sousedních oblastí (bederní páteř, hýždě) a zhoršující se typicky v sedě, při vstávání nebo při tlaku na postižené místo.

Mezi nejčastější příčiny patří úraz – buď přímé poranění v důsledku pádu, nebo mírnější, ale opakované silné namáhání (cyklistika, veslování a podobné sporty). Nelze opomenout ani porodní trauma nebo poškození vzniklé v důsledku chirurgických výkonů (například dlouhodobé operace v tzv. gynekologické poloze). V případě pádu se mohou bolesti rozvinout prakticky okamžitě, ale mohou se objevovat se zpožděním týdnů až měsíců po úrazu.

Kromě úrazových příčin může coccygodynii způsobit i zánět prostaty, ale také nádory v oblasti pánve – buď metastázy jiných nádorů do páteře, nebo tumory vzniklé přímo v dané oblasti (kostní nádory páteře, kolorektální karcinom v konečníkové oblasti a podobně). Dále také chronické přetěžování páteře například špatným sezením v zaměstnání či v autě (sedavá povolání, profesionální řidiči). Přetížení svaloviny pánevního dna vede k nerovnováze tahových sil, které se pak přenášejí na kostrč.

Od bolesti až na operační sál

Diagnostika coccygodynie se opírá především o příznak bolestivosti v oblasti kostrče, podobné potíže však mohou být vyvolány i například onemocněními bederní páteře nebo kyčelních kloubů, kdy se bolest přenáší do kostrče (zejména vadným držením těla). Proto je potřeba zároveň vyšetřit celkové držení těla a funkční stav páteře a kloubů, případným dalším způsobem průkazu je injekce lokálního anestetika k oblasti kostrče, která by měla způsobit okamžitou úlevu.

Coccygodynie se může projevovat také obtížemi při dlouhodobém stoji, kdy se přetěžování svalů pánevního dna projeví poměrně rychle vznikající bolestí, úleva se dostaví při chůzi nebo při lehnutí. Mezi další příznaky u žen pak patří nepříjemnosti při pohlavním styku či bolestivá menstruace.

Léčba coccygodynie spočívá zejména v nápravě vyvolávající příčiny, možná je i rehabilitace a mobilizace kostrče fyzioterapeutem, při níž se uvolní zatuhlé svaly a vazy. Ke snížení tlaku na kostrč pomohou různé sedací podušky speciálních tvarů, k léčbě bolesti pak kromě klasických analgetik mohou pomoct v závažnějších kauzách i obstřiky.

TIP: Spočítejte si tepny: Podle vědců rychle přibývá lidí s „nadbytečnou“ tepnou v předloktí

V nejzávažnějších případech pak není jiná možnost řešení než chirurgické odstranění kostrče, tzv. coccygektomie. Jedná se však o nejzazší možnost tehdy, kdy jsou jiné způsoby terapie vyčerpány, neboť tento chirurgický výkon není zcela bez rizika. Odstranění kostrče může vyřešit problémy s bolestivostí, zároveň však pánevní dno přijde o svou důležitou „kotvu“, takže může dojít k jeho povolení, v krajním případě i ke kýle v kostrční oblasti (tzv. coccygeální kýla). Proto se nevyplácí kostrč podceňovat jako nevýznamný evoluční pozůstatek, ale je třeba i takto malému kousku páteře věnovat náležitou pozornost. 

Olovo má celou řadu příznivých vlastností – jeho rudy jsou dobře dostupné, vzhledem k velmi nízké teplotě tání je dobře kujné už při pokojové teplotě a zároveň je velmi těžké a také odolné. Lidé si toho všimli už dávno a od starověku používají olovo jako materiál pro výrobu rozmanitých předmětů a konstrukcí.

Olovo má bohužel i jednu zásadní vadu – je velmi toxické a co je ještě horší, hromadí se v těle, především v kostech a jen obtížně se dostává z těla ven. Jako neurotoxin ohrožuje lidské zdraví i životní prostředí. Olovo je nebezpečné především pro děti, protože narušuje jejich duševní vývoj, snižuje IQ a vyvolává změny chování.

Dělá olovo z dětí kriminálníky?

Maria Jose Talayerová z americké Univerzity George Washingtona a její spolupracovníci analyzovali dřívější studie týkající se toxicity olova a dospěli k závěru, že vystavení olovu během dětství zřejmě zvyšuje sklony ke kriminalitě v pozdějším životě. Výzkum týmu Talayerové zveřejnil odborný časopis PLOS Global Public Health.

Badatelé našli spojitost mezi vystavení dětí olovu a vývojem agresivního či nepřátelského chování, včetně kriminality. Určitý problém byl ale v tom, že Talayerová s kolegy, navzdory důkladnému pátrání, narazili jen na 17 dřívějších výzkumných prací, které vyhovovaly jejich kritériím, což není u tohoto typu výzkumu mnoho. Výsledky je proto dobré brát s jistou rezervou. 

Na druhou stranu závěry týmu Talayerové jsou v souladu s výsledky rozsáhlých studií, které odhalily souvislost mezi snížením zátěže dětí olovem a omezením kriminality ve Spojených státech v průběhu 20. století. 

TIP: Vystavení olovu v dětství vedlo ke snížení IQ u více než poloviny Američanů

V moderní době byl donedávna hlavním zdrojem olova olovnatý benzín. Olovo se k dětem také dostává z průmyslových provozů, nekvalitních výrobků či barev nebo i ze starých olověných trubek. Badatelé jsou přesvědčeni, že kvalitní prevence a ochrana dětí před olovem prospěje celé společnosti.