Velká tichomořská odpadková skvrna představuje gigantickou oblast v severním Pacifiku, kde se v důsledku proudění vody usazuje smetí – a převážně plast. Rozloha skvrny je sezonní, neboť se odvíjí od hustoty znečištění. Podle výzkumníků z organizace The Ocean Cleanup však k roku 2016 zaujímala přibližně 1,6 milionu kilometrů čtverečních, což odpovídá více než dvacetinásobku území Česka, a tvořilo ji až 129 tisíc tun odpadků. Ani takto obrovské smetiště přitom není vidět z kosmu, jelikož se jedná o relativně malé částice a ve vodě nepříliš koncentrované: Průměrně se v metru krychlovém vody vyskytují pouze čtyři.

Milimetry smrti

Podle Matthiase Eggera, který pro The Ocean Cleanup pracuje, bychom o tichomořské skvrně neměli uvažovat jako o plovoucím ostrově: „Přímo na místě uvidíte jen krásný modrý oceán. Lepší je skvrnu přirovnat k obloze. Když se na nebe podíváte v noci, bude poseté hvězdami – a podobně vypadá skvrna z plastů. Jejich koncentrace sice není tak vysoká, ale jakmile si jich ve vodě všimnete, začnete jich pozorovat stále víc.“ Na vině je nehostinné oceánské prostředí, které plasty zvolna rozkládá na tzv. mikroplasty s rozměry do pěti milimetrů. Pouhýma očima se pak dají ve vodě zahlédnout jen stěží, ale dopad mají obrovský. Ostatně nacházejí si cestu dokonce i do našich těl, jelikož je přijímáme spolu s jídlem.

Asi netřeba dodávat, že takto gigantické smetiště zásadně ohrožuje mořský život. Do změti odpadů se chytají ryby či želvy, načež se nedokážou vysvobodit a umírají. Ptáci si zase plovoucí smetí pletou s kořistí, jenže jejich trávicí ústrojí si s víčky, nedopalky a kusy obalů neporadí. Plasty se tak v tělech opeřenců usazují a brání jim přijímat běžnou potravu, tudíž nebozí tvorové hynou hladem.

Plavba na umělé hmotě

Škála problému a jeho následků však může být mnohem širší, než jsme si původně mysleli. Oceány představují nejméně prozkoumanou část planety a tamním ekosystémům nerozumíme ani zdaleka tolik jako těm suchozemským. Pacifická skvrna by přitom mohla sehrát významnou roli v jejich rozvracení. Ačkoliv se její rozloha v závislosti na sezoně mění, faktem zůstává, že plasty vytvářejí relativně stabilní prostředí pro život. Do srdce oceánu se pak na nich přesouvají živočichové, kteří se za normálních podmínek drží na pobřeží či v jeho blízkosti. „Když jsme prozkoumali kusy plastů z tichomořské skvrny, zaskočilo nás, kolik jsme na nich našli pobřežních organismů,“ uvádí Linsey Haramová ze Smithsonian Environmental Research Center.

Takřka na všech prozkoumaných plastech objevili vědci oceánské tvory, což není nijak výjimečné – vždyť některé kusy odpadu tvoří součást skvrny i déle než 50 let. Na 70 % smetí však výzkumníci identifikovali alespoň jeden druh, který uprostřed oceánu běžně nežije a daří se mu pouze na pobřeží. Dvě třetiny vzorků pak sloužily coby domov pro oceánské i pobřežní „nájemníky“. Nejenže se tak spolu s odpadem dostávají na moře organismy, jež by se v jeho vodách za jiných podmínek nevyskytovaly, ale zároveň naším přičiněním vznikají nové komunity živočichů.

Žer, nebo tě sežerou

Popsané ekosystémy se ovšem neutvářejí ve vzduchoprázdnu a o prostor k životu bojují se stávajícími společenstvími: V lepším případě žijí po jejich boku, v tom horším je připravují o potravu, nebo je rovnou pojídají. „Velmi pravděpodobně tam probíhá boj o životní prostor a také o potravní zdroje. Organismy se zřejmě rovněž požírají navzájem. Tamní interakce se zatím těžko určují, máme však důkazy, že se některé pobřežní sasanky krmí oceánskými živočichy. Mezi původními obyvateli a novými komunitami tak rozhodně dochází k určité formě predace,“ vysvětluje Haramová.

Změna prostředí přesto mnoha pobřežním tvorům nebrání v rozmnožování. Zmíněná badatelka s kolegy objevila na kusech plastu například členovce, kteří se starali o čerstvě nakladená vajíčka, nebo sasanky množící se nepohlavně klonováním. Nelze přitom vyloučit, že mořské proudy nějaký kus odpadu ze skvrny vytrhnou a zanesou jej k pobřeží. Druhy, jež umělý ostrov obývají, se tak mohou dostat do nepůvodní lokality, kde nenaleznou přirozené predátory a naruší místní rovnováhu. „Když se dovedete množit, dovedete se také šířit. A když se umíte šířit, umíte i dobývat,“ dodává Linda Amaral-Zettlerová z nizozemského institutu pro mořský výzkum NIOZ. „Pro pobřežní organismy nejde o ‚poslední štaci‘. Jejich cesta do srdce oceánu nemusí nutně skončit smrtí.“

Varovně zdvižený prst

Velká tichomořská skvrna je sice nejrozsáhlejší svého druhu, ovšem nikoliv jediná. Její protějšky se nacházejí také v Atlantiku či v Indickém oceánu. Otázkou zůstává, zda se závěry z Pacifiku dají vztáhnout i na jižně položená oceánská smetiště a zda k invazi pobřežních druhů plovoucích na kusech plastů dochází všude na světě. Haramová s kolegy v současnosti rovněž zkoumá, jestli se organismy mezi jednotlivými ostrovy odpadu přesouvají, nebo na nich zůstávají uvězněny.

Umělá hmota v oceánech každopádně závažným způsobem mění ekosystémy takřka po celé planetě. „Pro mě jde o další varování, že je třeba podniknout drastické kroky, aby se plasty do moří nedostávaly,“ dodává mikrobiolog Martin Thiel. Dočasnou alternativou by se mohl stát oceánský „úklid“, kterým se zabývá třeba již zmíněná organizace The Ocean Cleanup a přímo na vodě buduje k zachytávání plovoucích plastů speciální bariéry. Průzkumy však předpokládají, že by se množství umělohmotných odpadů končících v mořích mohlo do roku 2040 zvednout až 2,6krát, což by znamenalo neúnosnou míru. Změna proto musí přijít v globálním měřítku, a to co nejdřív. 

Za druhé světové války vstoupilo do československé zahraniční armády na různých frontách více než 1 500 příslušnic „něžného pohlaví“. Značná část z nich přitom pocházela z Masarykovy mladé republiky.

„Holky těžší to maj“

Součást tehdejší země tvořil i vzdálený re­gion na území dnešní Ukrajiny, a sice takzvaná Podkarpatská Rus. Šlo o kraj, který oplývá nádhernou a čistou přírodou, ale také byl a stále je velmi chudý. Děti chodily do školy – pokud vůbec – jen velmi krátce, pak musely přiložit ruku k dílu. Negramotnost byla proto v tomto Praze vzdáleném koutu světa velmi častá, přičemž dívek se týkala ještě více. Žena přece nepotřebuje vzdělání, protože jejím úkolem bude pracovat celý život v zemědělství – s drobnými a početnými přetržkami v době porodu a šestinedělí.

Takový osud měla nachystán i Eva Markovičová narozená roku 1922 v malé vesnice Rekyty. Stejně jako mnoho jejích kamarádek musela i ona po vychození několika tříd obecné školy nastoupit do služby. Práce na hospodářství byla ale velmi těžká, úmorná a špatně placená. Dívky se navíc nejednou stávaly objektem touhy svých pánů. Eva byla přesně ten případ. Sedlák si na ni počkal ve stáji a povalil ji na slámu… Proto se rozhodla utéct a v tomto úmyslu ji ještě utvrdila okupace rodného kraje Maďary v březnu 1939.

Vábení SSSR

Za střeženými hranicemi se však rozkládala ohromná říše, kde vládli bolševici. Tato země byla pro všechny velkou neznámou. Jen se o ní tradovalo, že je to místo, kde rozhodují obyčejní lidé. Stát pro dělníky a rolníky. To by bylo něco, žít jako člověk. Eva – stejně jako desetitisíce dalších mladých lidí – podlehla vábivým slovům o „ráji na zemi“ a rozhodla se do SSSR utéci.

Jenže pokud měla pocit, že její utrpení už nemůže být větší, nemohla se víc mýlit. Za nelegální překročení hranic byla zatčena a následně odsouzena k několika letům v nechvalně proslulém systému pracovních gulagů. Za úkol dostala kácet stromy sekerou, což je práce náročná i pro statné muže. Nakonec jí pomohla hodná dozorkyně a „doporučila“ napít se kontaminované vody, kvůli čemuž onemocněla tyfem a mohla se v klidu léčit.

Eva potom v roce 1943 vstoupila do československé vojenské jednotky v SSSR, kde se vycvičila na protiletadlovou dělostřelkyni. Byla to funkce velmi namáhavá a přidělovali se k ní proto fyzicky zdatní lidé. Mladá žena se tam rozhodně neztratila; drobná, ale houževnatá, rodným krajem a gulagem zocelená dívka se stala naší nejúspěšnější protiletadlovou dělostřelkyní a měla na kontě podíl na několika sestřelech německých letadel.

Dobrý anděl

Mezi Židy žijícími v předválečném Československu bychom našli mnoho vysokoškolsky vzdělaných osob, mezi kterými bylo dokonce vysoké procento žen. K nim patřila i Gertruda Engelová. Ta se narodila roku 1910 v Českém Krumlově do rodiny Mořice Frankensteina a Marty, rozené Freundové. Dívka se sice hlásila k české národnosti, vyznání však udávala židovské.

V letech 1921–1929 navštěvovala státní reálné gymnázium v Žatci. Ihned po maturitě začala studovat na německé lékařské fakultě v Praze, přičemž školu úspěšně zakončila roku 1937. Praxi zahájila na dětské klinice v Praze, po půlroce přestoupila na bakteriologický ústav (obě instituce byly německé) a od počátku roku 1938 do října toho roku působila na dětské klinice profesora Brdlíka. Pak ji však čekalo vyloučení z rasových důvodů, což byl také jeden z důvodů, proč dne 15. června 1939 ilegálně přešla v oblasti Beskyd do Polska.

V zahraničí se seznámila s Františkem Engelem, doktorem, který emigroval ze stejných pohnutek. Vzali se a spolu vstoupili do československých vojenských jednotek v SSSR. Zatímco výborný chirurg František se stal vrchním šéflékařem, Gertruda měla na starosti nemocniční oddělení, péči o děti a ženskou část vojska. Proslula jako velice milá a empatická žena, kterou měli všichni rádi. Nutno dodat, že útěk do zahraničí Trudě pravděpodobně zachránil život – její matka zemřela v koncentračním táboře.

Statečné interbrigadistky

Zcela výjimečnou odvahu prokázaly ženy, které se v průběhu občanské války ve Španělsku (1936–1939) rozhodly podpořit republikánskou stranu přímo v místě bojů. Na Pyrenejský poloostrov odcházeli antifašisté (často socialisté a komunisté) z celého světa a ženy v tomto směru nebyly výjimkou.

Mezi nejznámější československé občanky patří bezpochyby skalní komunistka Helena Petránková (rozená Ackermannová), jež v Praze vystudovala za první republiky farmacii. Ta proslula jako horlivá antifašistka. V roce 1936 vycestovala do země býčích zápasů, kde vstoupila do řad interbrigadistů. Uplatnila se jako lékárnice a ošetřovatelka v polním lazaretu Jana Amose Komenského, který byl do země vyslán roku 1937. Po rozbití Československa odešla opět za hranice – tentokrát do SSSR – a v československých vojenských jednotkách se stala vrchní lékárnicí.

Když umění pomáhá

Ve Španělsku však nepůsobil jen zdravotnický personál, našli bychom zde i umělce. Například tanečnice Míla Holzbachová se rozhodla přinášet bojujícím republikánům rozptýlení v podobě divadelních a tanečních představení.

Jako hlasatelka rozhlasu v bombardovaném Madridu, redaktorka novin a překladatelka působila na Pyrenejském poloostrově také Věra Hynková. Tato mladá studentka, jež byla rovněž levicově orientovaná, se po porážce republikánů stáhla do Francie, kde porodila syna. Poté odešla do Jugoslávie za otcem svého dítěte, jenž byl sice krajanským Čechem, ale válka jej zahnala až daleko k moři. Po rozbití státu Jihoslovanů Hynková i její muž odešli k partyzánům. Mladá žena však záhy padla při přestřelce s italskými vojáky. Samozřejmě bylo i mnoho dalších, které prokázaly velkou statečnost, a je velká škoda, že se celé řadě z nich nedostalo zasloužené pozornosti. 

Wintonovo dítě

Do pražské židovské rodiny se v roce 1924 narodila Margita Schneiderová (později provdaná Rytířová). Bystrá a inteligentní dívka studovala na reálném gymnáziu, přičemž v roce 1939 ukončila kvartu a měla bezpochyby našlápnuto na vysokoškolská studia. Bohužel, stejně jako v tisících dalších případů i její osud zásadně ovlivnilo rozbití Československa.

Rodiče si však byli vědomi nebezpečí, které jim – coby Židům – hrozilo bezprostředně po okupaci Čech a Moravy, a tak Margitě i její mladší sestře dokázali zařídit odjezd vlakem do Anglie. Dle vzpomínek Rytířové se jednalo o transporty vypravované Nicolasem Wintonem. Do Velké Británie přijely mladičké dívky 2. června 1939. Starší chodila do školy, pracovala jako au-pair, a protože velmi toužila podpořit spojenecké válečné úsilí, rozhodla se vstoupit do ženského pomocného sboru při letectvu (WAAF). Když v červnu 1942 dosáhla 17,5 roku, což byl předepsaný odvodový věk pro ženy do pomocných sil při armádě, okamžitě si podala přihlášku. Toužila po službě u letadel.

Po základním pořadovém výcviku absolvovala kurs pro letecké elektrikáře, který zakončila jako jedna z nejlepších. V průběhu války několikrát žádala o přeřazení k československé peruti, aby byla blíže svým krajanům. Uspěla až v roce 1945. Tehdy se dočkala převelení do Manstonu, kde se nacházela 310. československá stíhací peruť.

Velké planety našeho solárního systému se v minulosti utvořily v jiném prostředí než planety zemského typu. Předpokládá se, že podstatnou část svého zrodu strávily za tzv. sněžnou čárou, kde se voda vyskytovala především v pevném skupenství, zatímco v centru soustavy setrvávala převážně ve formě páry.

Dále musíme mít na paměti, že ve větších vzdálenostech solárního systému je celkový objem materiálu vyšší a gravitační rušení od Slunce naopak menší. Jádra velkých planet nejspíš obklopovaly mohutné disky se zbytkovou látkou, v nichž se snadno formovaly zárodky menších těles – budoucích měsíců. Takto zřejmě vznikla většina regulárních satelitů, které dnes v okolí velkých oběžnic známe. Jejich iregulární protějšky představují z větší části zachycené objekty, neboť i takto velké planety přicházejí k dalším souputníkům.

Dějiny obou zemí jsou nerozlučně propletené už proto, že zárodek ruské státnosti nevznikl na dnešním území Ruska, ale naopak Ukrajiny. První ruský stát vytvořili v 10. století germánští varjagové neboli vikingové z rodu Rurikova a nazvali jej Kyjevská Rus. Bájné počátky státnosti ležící v Kyjevě tak carům, sovětským komunistům i současným ruským nacionalistům dávaly do rukou klacek, kterým se snažili ubít jakékoliv myšlenky na možnou existenci Ukrajiny coby svébytné země.

Vztah mezi Kyjevskou Rusí a pozdějším státním útvarem soustředěným okolo Moskvy byl však velmi volný a skutečně spíš mytický. Ve 13. století totiž Evropu zaplavili Mongolové, Kyjevskou Rus zcela zdevastovali a na jejím území ustanovili vládu chánů ze Zlaté hordy. Udržela se pak dlouhá dvě století, přestože obyvatelstvo zůstalo vesměs slovanské a jeho vládci museli odvádět daně chánům. Ti samozřejmě dosazovali do správy jednotlivých regionů loajální místní panovníky, kteří uměli ohnout hřbet a zároveň zajistili, aby se lid nebouřil.

Kontinuitu pocházející od Kyjevské Rusi sice Mongolové úplně nezrušili, ale původní struktura moci se definitivně zhroutila a noví vládci nastavili v budoucím Rusku zcela odlišná společenská pravidla a zvyklosti, než známe ze západní i střední Evropy. Když potom vliv chánů v 15. století zeslábl a Zlatá horda se rozpadla, vznikla četná území s mocenským vakuem, jež se muselo vyplnit.

Území nikoho

K regionům, které se dočkaly podobně rozsáhlé obrody, se zařadila také oblast okolo Moskvy – tzv. Moskevské velkoknížectví, skutečný základ dnešního ruského státu. V polovině 16. století se pak po sérii válek podařilo sloučit jednotlivá nezávislá knížectví do silného útvaru pod správou carů.

Další oblast, jež naskočila „na vlak“ k nezávislosti na mongolské nadvládě, ležela na jihovýchodě dnešní Ukrajiny okolo dolního Dněpru, v sousedství tzv. Krymského chanátu – jednoho z pozůstatků Zlaté hordy, toho času pod vládou Osmanské říše. Šlo o Záporoží, na nějž pak volně navazovalo Braclavsko a Kyjevsko. Zmíněné území formálně spadalo pod litevská velkoknížata, která jej dobyla už ve 14. století. Ve skutečnosti tam ovšem moc ze vzdáleného Pobaltí příliš nedosahovala a dění v téměř liduprázdné lokalitě nikoho zvlášť nezajímalo. Region stál „na okraji“ neboli na hranici, a odtud název „okrajina“ čili Ukrajina.

Proto se tam až do 16. století stahovaly různé existence, kterým se nelíbil život obyčejných sedláků pod vrchností a toužily po dobrodružství. Ostatně slovo „kozák“ pochází z tureckého „quazaq“ a označuje právě dobrodruha – přeneseně pak nájemného strážce litevských hranic, tedy hraničáře. Zmínění jedinci vytvořili v rozlehlých a řídce osídlených krajích zvláštní společenství, připomínající spíš loupežné či válečné bandy v čele se zvolenými veliteli než klasický feudální systém západního či ruského typu.

Kozáci z mnoha zemí

Důležité je, že dotyční přicházeli na Ukrajinu ze všech okolních zemí – tedy z Litvy, Polska, Ruska, ale i z Osmanské říše či Krymského chanátu – a nová identita kozáka se pro ně stala důležitější než jejich původní „národnost“ či etnicita. Založením šlo o rebely, jimž se v rodném kraji z různých důvodů nelíbilo, tudíž k němu nechovali žádný sentiment. Z daného pohledu je tedy argument současných ruských nacionalistů o „odrodilých Rusech“ zcela lichý, protože zmíněná směsice lidí vytvořila vlastně zcela nové etnikum. Nedělalo jim pak problém vydávat se na kořistnické výpravy, kamkoliv jim velitel nakázal.

Válečná kořist tvořila základní obživu kozáků, přičemž bez rozpaků vyráželi na lup do všech okolních zemí: do Ruska, původně Moskevského knížectví, na Krym či do Osmanské říše. O něco méně plenili v Litvě, aby příliš nepoutali pozornost svého právoplatného vládce, ale v případě nouze neváhali příležitostně vyrabovat ani panství litevského nebo polského šlechtice. Litva byla totiž od 14. století spojena s Polskem v tzv. personální unii neboli volném sdružení dvou států pod vládou jednoho krále. Roku 1569 ovšem sněm v Lublinu odhlasoval nová pravidla pro těsnější spojenectví, a Poláci si navíc v rámci unie přivlastnili i rozsáhlá území Volyně, Polesí, Kyjevska, Braclavska a Záporoží. Šlo v podstatě o celé kozácké regiony, jež od té doby spadaly přímo pod polského panovníka a pevněji se přičlenily k tzv. Rzeczpospolitej, jak Poláci nazývali svůj unijní stát.

Nechtěná vláda Lachů

Tehdy propukaly problémy mezi Lachy, jak Poláci říkali obyvatelům Ukrajiny, a volnomyšlenkářskými kozáky, kteří si chtěli uchovat svůj specifický vojenský způsob života. Spatřovali v něm svobodu a nehodlali se začlenit do služeb polských velmožů, kteří si na Ukrajině zabírali půdu a vyžadovali, aby pro ně kozácké rodiny robotovaly na polích nebo jim platily daně. Nicméně Poláci si uvědomovali, že jde o významnou vojenskou sílu, kterou mohou využít proti znepřáteleným sousedům. Navíc území kozáků sloužilo jako nárazníkové pásmo a zlomit je silou by nebylo snadné. Proto byl polský král – a také šlechtický sněm, jenž v zemi držel velkou část moci – ochoten k vyjednávání a ústupkům.

Nejvýznačnější kozáci se tedy zapsali do nově zavedeného „rejestru“ neboli registru, přičemž měli dostávat žold z polské královské pokladny a výměnou za to poslouchat příkazy panovníka i sněmu. Původně se jednalo o pouhých 400 mužů, ale k roku 1590 už jich bylo tisíc, a v roce 1637 dokonce osmkrát tolik. Uvedené počty se ovšem staly předmětem vyjednávání hetmanů či atamanů, tedy kozáckých velitelů, s polským sněmem. Nakonec tak vznikla masa desítek tisíců kozáků vyloučených z registru, kteří se najednou ocitli v právním vakuu, protože se odmítali vrátit k životu zemědělců. Začali se nazývat „čerň“ a zůstávali osobně svobodní, ale špatně zvladatelní.

Rebelská chudá čerň

Následovala série povstání, protože čerň se nehodlala se svou novou pozicí smířit, a původní relativní rovnost v kozácké společnosti se rozpadala. Začala se formovat také tzv. kozácká staršina, tedy movití šlechtici, kteří chtěli stejná práva jako jejich polské protějšky. Z větší části se přitom samozřejmě jednalo o registrové kozáky. První významnější povstání se rozhořelo už v roce 1591: Muži hetmana Kosynského se zmocnili řady zámků, kde ničili doklady vlastnických práv polské šlechty, a teprve roku 1593 je porazil kníže Andrzej Wiśniowiecki v bitvě u Pjatky na Volyni. Kosynskyj padl pár měsíců nato, nicméně již o dva roky později propukla další rebelie, tentokrát pod vedením hetmana Nalyvajka. Také tuto vzpouru polská armáda brzy potlačila, načež dal sněm vzbouřené vůdce popravit a přijal zákon, v němž všechny neregistrové kozáky prohlásil za zrádce.

Nicméně postoj Poláků se brzy změnil, když zjistili, že potřebují výrazně rozšířit vojenskou sílu v nových válkách proti Švédsku, Rusku i Osmanské říši. Nejenže tedy navýšili počet registrových kozáků na několik tisíc, ale povolili hetmanům najímat do vojska i čerň, aby podpořili údernou sílu. Zejména Rusko tehdy prožívalo těžké období tzv. smuty, kdy po vymření Rurikovců nastal boj o carský trůn. Poláci na něj s podporou kozáků dvakrát dosadili vlastního kandidáta, prince Vladislava, který byl ovšem z Moskvy vždy zase brzy vyhnán. Vladimir Putin by možná kozáckou účast nazval zradou odrodilých Rusů, ale ve skutečnosti tehdy neměli kozáci z Ukrajiny s původními Rusy už téměř nic společného.

Využít, ale nepovolit

Kozácká povstání proti Lachům neutichla ani v 17. století, za což mohl především nesmlouvavý a často krutý přístup polských velmožů. Ti se totiž jen neradi podřizovali i příkazům krále a sněmu, když to pro ně zrovna nebylo výhodné. A panovník sám neměl v Polsku dost pravomocí a síly, aby je přivedl k poslušnosti – zejména proti nespolehlivým kozákům.

Další rozbušku ve vzájemných vztazích tvořilo náboženství, neboť kozáci se tradičně hlásili k pravoslaví. Přestože jejich předkové pocházeli z různých států, vyznání se ustálilo už při vzniku prvních kozáckých pevností a od 15. století tam hluboce zakořenilo. Roli přitom zřejmě sehrálo dlouhodobě silné postavení kyjevské církve, kde se pravoslaví uchytilo již v raném středověku a nevymýtili ho ani Mongolové. Kozáci by se tak logicky přibližovali k Moskvě proti katolickému Polsku, ale až do poloviny 17. století to žádného hetmana nenapadlo.

Největší sérii povstání před Bohdanem Chmelnyckým měla opět na svědomí čerň a také zdánlivě nesplněné slovo polského krále. Při jednáních se často stávalo, že Poláci naslibovali kozákům za účast na tažení spoustu sociálních i náboženských privilegií a svobod, ale později se vykrucovali. Roku 1621 šlo o zásadní válku s Osmanskou říší, pro kterou chtěl král Zikmund získat hetmana Sahajdačného. Ten měl v úmyslu žádat pro kozáky obrovské ústupky, což se mu tak úplně nepodařilo, neboť Vladislav jen neurčitě přislíbil vše promyslet a projednat.

Znovu a znovu za svobodu

Nicméně Sahajdačnyj se vrátil s tím, že s panovníkem vyjednal úžasně výhodnou dohodu o náboženské i osobní svobodě pro všechny kozáky a rozšíření registru na dvacet tisíc mužů. Tažení se pak poměrně vydařilo, jenže hetman při něm padl. A kozáci logicky žádali po králi splnění slibů, s nimiž počítali, ale on je ve skutečnosti nikdy nedal. Následně se na vlastní pěst domlouvali s krymskými Tatary, zasahovali do tamních poměrů a podporovali je i proti jejich osmanským pánům. Celkově si začali dělat svoji zahraniční politiku, což Polákům působilo značné problémy. Útisk proto pokračoval.

Roku 1629 se čerň vzbouřila nejen proti Lachům, ale i proti vlastní staršině. Poláci rebelie opakovaně brutálně potlačovali, přesto propukaly další a další. A tak dal nový král Vladislav vybudovat na dolním Dněpru silnou pevnost Kodak s polskou posádkou, což kozáky samozřejmě rozlítilo ještě víc. Znovu povstali a opět byli krutě poraženi, až nakonec museli roku 1638 definitivně kapitulovat. Následovalo desetiletí relativního klidu, kdy nebyl jmenován žádný hlavní hetman. Poláci dosadili do nejvyšších pozic kozáckých pluků vlastní lidi a velmoži svým poddaným ještě pevněji „utáhli šrouby“.

Ohněm a mečem

Roku 1648 nastal zlom, když vypuklo největší a nejznámější kozácké povstání pod vedením Bohdana Chmelnyckého, které sugestivně vylíčil Henryk Sienkiewicz v románu Ohněm a mečem. Původně drobný šlechtic Chmelnyckyj z řad staršiny se dostal do sporu s čyhyrynským podstarostou Czaplińským. Ten mu pak v jeho nepřítomnosti přepadl a obsadil statek, ubil jeho malého syna a Bohdanovu milenku donutil, aby se za něj vdala. Šlo o typickou ukázku tehdejšího zacházení Poláků s kozáky. Chmelnyckyj se neúspěšně dovolával spravedlnosti u krále, a nakonec sebral několik stovek kozáků a vedl je do vzpoury. Jejich dlouho dušená frustrace vzplála a brzy se k nim přidávaly tisíce dalších. Bohdan z nich vytvořil armádu, a navíc se domluvil na podpoře s krymskými Tatary, což však v budoucnu působilo potíže.

Poláci situaci zjevně podcenili. Poslali sice silné vojsko, ale rozdělili ho na tři části, které pak Chmelnyckého muži s Tatary postupně porazili. Krátce nato zemřel Vladislav a země zůstala několik měsíců bez krále. Další vítězství, tentokrát nad početnou a mocnou armádou, si kozáci připsali v září 1648 u vsi Pyljavci. Zbytky pyšných polských šlechticů z místa v hrůze utekly, takže kozáci získali velkou kořist. To už Poláci doslova panikařili a na trůn pak dosedl Vladislavův bratr Jan II. Kazimír. Ukázal se však jako velmi slabý a potvrdil Chmelnyckému postavení knížete.

Sen o samostatnosti

Hetman od té chvíle začal jednat jako suverénní vládce a jeho cílem se stalo osvobození od polské nadvlády. Tehdy v podstatě vznikla ukrajinská národnost a vědomí nové společné identity, se snahou založit si vlastní stát. Obyvatelé Záporoží, Kyjevska, Braclavska či Volyně se nicméně ještě nenazývali Ukrajinci, ale s odkazem na Kyjevskou Rus si začali říkat Rusové – bez ohledu na to, že stejný termín užíval pro svůj lid moskevský car. Zmíněné pojmenování však vyjadřovalo svébytnost a nezávislost, nikoliv příchylnost k carovi, od nějž si zatím Chmelnyckyj držel odstup.

Následující události bohužel nově vzniklý národ k Moskvě přece jen přiblížily. Roku 1649 vypukla další válka s Poláky, kteří se nechtěli se ztrátou Ukrajiny smířit. Teď už nešlo o vnitřní spor občanský, nýbrž o konflikt polsko-ukrajinský. Menší kozácké vojsko plukovníka Kryčevského v něm utrpělo porážku a tatarští spojenci přinutili Chmelnyckého k vyjednávání, protože se jim nechtělo bojovat. Tzv. zborovská dohoda ovšem znamenala pouhé nadechnutí před další polsko-ukrajinskou válkou roku 1651. Hned na počátku se Bohdan znovu spolehl na Tatary, kteří ho však tentokrát hrubě zradili a uprostřed bitvy u Berestečka jej zajali a odvezli. Než se mu podařilo vykoupit, kozáci bez velitele prohráli, a Tataři navíc uzavřeli s králem separátní mír. Chmelnyckyj pochopil, že sice může Poláky zdolat v bitvě, ale na dlouhodobé vítězství chybějí jeho mužům bez spojenců síly.

Náklonnost k Moskvě?

Po trpké zkušenosti s Tatary došel hetman k názoru, že jeho jediná naděje spočívá v moskevském carovi. Tehdy poprvé po dlouhých staletích od obsazení Kyjevské Rusi Mongoly si začal ruský vládce činit na Ukrajinu nárok. Roku 1654 uzavřel car s Chmelnyckým dohodu, každá strana ji však pochopila jinak: Kozáci si představovali silnou autonomii pod ochranou ruského státu a mysleli si, že jednají jako rovný s rovným. Naopak Alexej I. Michajlovič coby zastánce samoděržaví viděl v kozácích pouze nové poddané, nad nimiž může kdykoliv uplatnit svou absolutní moc.

Chmelnyckyj brzy pochopil, do jaké pasti se chytil, ale už se mu z ní nepodařilo vymanit. Roku 1657 zemřel a na Ukrajině nastala doba nazývaná „ruina“. Neustálé spory mezi Ruskem a Polskem vedly k tomu, že se země rozdělila podél Dněpru na pravobřežní pod polskou vládou a levobřežní pod vládou cara. Každá část měla vlastního hetmana a čas od času se odehrál i vzájemný boj mezi kozáky a pokus o sjednocení. To se nicméně podařilo až roku 1687 za hetmana Ivana Mazepy, který se původně tvářil jako věrný služebník Petra I. Velikého. Nakonec ovšem kombinací silového nátlaku a diplomacie vyjednal pro Ukrajinu poměrně slušnou autonomii.

Staletí pod ruským jhem

Jenže Petr I. byl založením autokrat a chtěl z Ruska vytvořit silnou centralizovanou říši, kde nebude pro žádnou nezávislost místo. Mazepa to pochopil a pokusil se domluvit se švédským králem i s Poláky, ale moc Rzeczpospolitej už velmi zeslábla a blížil se její úplný zánik. Hetman prohrál a nezbylo mu než uprchnout. Přesto se car musel ještě na čas pravobřežní Ukrajiny vzdát v polský prospěch a Rusko ji definitivně získalo až v rámci prvního dělení Polska roku 1772.

TIP: Kozák proti carovi: Čím děsil Stěnka Razin ruského vládce?

Nakonec se Petrovi I. a jeho následovníkům podařilo hetmanát prakticky zlikvidovat a Ukrajinu pevně včlenit do své říše. Vědomí národní identity však v bývalých kozáckých oblastech už navždy zůstalo a většina obyvatelstva s příslušností k Moskvě nesouhlasila. Snahy o samostatnost se projevovaly především ve 20. století po vzniku Sovětského svazu, ale nakonec uspěly až v roce 1991 po jeho rozpadu. Svébytnost území, jež dlouho zápasilo o existenci na hranici tří velmocí, každopádně nelze zpochybnit. 

Impozantní sudokopytník jelen lesní (Cervus elaphus) je známý též pod označením jelen evropský. Ve střední Evropě se stýkají areály dvou jeho poddruhů: jelena západního (Cervus elaphus hippelathus) a jelena karpatského (Cervus elaphus montanus), který je mohutnější. Samci dosahují hmotnosti 160–240 kg, laně 120–170 kg.

Původně byli jeleni obyvateli bezlesých plání, stepí a otevřených prostor, do lesů a horských oblastí byli vytlačeni člověkem (je ostatně na první pohled zřejmé, že mohutné jelení paroží, vážící i 8 kg, je v hustém podrostu značně nepraktické). Samcům se vyvíjí paroží od března a plně rozrostlé je v červenci; svou okrasu i zbraň shazují v únoru.

Místo vybírají dámy

Jelení samci žijí mimo říji většinou samostatně, zatímco laně ve skupinách. Období říje trvá většinou od poloviny září do poloviny října, přičemž staří zkušení jeleni do procesu namlouvání vstupují nejdříve.

Patron všech lesních a horských tuláků Miloslav Nevrlý výstižně nazývá září „měsícem jeleního řevu“. V letech s teplým a vlhkým počasím v září ale může být říje tišší a nenápadnější. Nápadnost (a hlučnost) je však vázána nejen na počasí, ovlivňuje ji i populační hustota jelení zvěře a poměr pohlaví. Už prof. Dr. Julius Komárek správně tvrdil, že říjiště určují laně. O přesné lokalitě, kde se námluvy odehrávají, rozhoduje především potravní nabídka a nerušený klid.

Vyčerpávající vzrušení

Samci v říji se ozývají hlasitým troubením – staří jeleni sebevědomým, hlubokým hlasem, jejich mladší soupeři mají hlasový projev vyšší o půl až dva tóny. Vládcové harému, který sestává z osmi až deseti laní, brání dámy proti výbojným donchuánům, kteří by si také chtěli přijít na své a předat geny potomstvu. Z jelení lásky se po necelých devíti měsících rodí kolouch jedináček (porodní váha až 15 kg), pouze výjimečně laň vrhne dvojčata.

TIP: Chraptět mohou i zvířata: Vyčerpávající daňčí vábení

Jeleni proti sobě bojují parohy a zpravidla si nezpůsobují vážnější zranění. Už ale byli nalezeni mrtví nešťastníci, kteří se souhrou náhod zaklesli parohy tak, že se nedokázali „rozplést“. Pro samce je říje vyčerpávající: téměř nepřijímají potravu a jejich vzrušení jim takřka nedopřeje odpočinku.

V křídových mořích se proháněli gigantičtí mořští plazi pliosauři, kteří v druhohorách představovali vrcholové predátory mořských ekosystémů. Nově popsaný pliosaurus ukazuje opačný konec příběhu. Jeho pozůstatky byly objeveny v roce 1983 na západě francouzského Lotrinska. A právě podle místa nálezu dostal tento mořský plaz i své jméno – Lorrainosaurus keileni. 

Lorrainosaurus keileni měřil podle vědců nejméně šest metrů, z čehož zhruba pětinu tvořila jeho obrovská hlava s tlamou plnou ostrých zubů. Největší druhy pliosaurů z tohoto období dorůstaly délky přes 15 metrů, i přes svou menší velikost ale šlo jistě o nebezpečného predátora. 

První větší pliosaurus

Lorrainosaurus žil v podle paleontologů v době před 171 miliony let, tedy ve střední juře, relativně blízko předpokládanému počátku evoluce pliosarů. Zástupci skupiny Pliosauridae existovali v té době zhruba 30 milionů let.  Sven Sachs z německého Přírodovědného muzea v Bielefeldu a jeho kolegové dospěli ve studii, zveřejněné vědeckým časopisem Scientific Reports, k závěru, že jde o nejstaršího známého velkého krátkokrkého pliosaura, osvětlujícího počátky vývoje pozdějších gigantických predátorů. Jedním ze spoluautorů této studie je i český paleontolog Daniel Madzia z Polské akademie věd.

Paleontologové zdůrazňují, že fosilní záznam počátku evoluce pliosaurů, zhruba před 165 miliony let a starší, je velice děravý a vzácný. Proto je lorrainosaurus pro odborníky velmi cenný. Jeho fosilie může napovědět, jak probíhala evoluce klíčových znaků pliosaurů, včetně jejich mohutných čelistí a zubů.

TIP: Paleontologové objevili fosilní pozůstatky obřího druhohorního mořského predátora

Nalezená fosilie podle Sachse rovněž ukazuje, že se megapredátoři z linie pliosaurů objevili dříve, než si odborníci mysleli. Došlo k tomu přinejmenším v době, kdy žil lorrainosaurus, možná ještě o něco dříve. Podle fosilních nálezů se zdá, že tito velcí mořští plazi původně vznikli v oblasti, které dnes říkáme západní Evropa. 

Astronomie není jen romantickým pozorováním hvězd během vlahých nocí. Je to také pořádná dřina se spoustou úmorné rutiny. Chtějí-li astronomové objevit něco zajímavého, musejí se často prokousat hromadou snímků a dat dřívějších pozorování. V dnešní době už na to ale nejsou sami – pomocnou ruku jim nabízejí umělé inteligence.

Mezinárodní tým vedený odborníky americké Severozápadní univerzity vyvinul automatický systém, který ovládá celý postup objevování supernov, aniž by potřeboval lidskou obsluhu. Nový přístup funguje. Nejen že BTSbot (Bright Transient Survey Bot) velmi urychluje rutinní práci při objevování supernov, jeho hlavní výhodou je, že prakticky nedělá chyby. Na rozdíl od lidských specialistů.

Inteligence pro lov supernov

Astronomové pracující na kalifornském zařízení Zwicky Transient Facility, určeném pro detekci náhlých událostí na obloze, strávili za posledních šest let celkem 2 200 hodin vyhodnocováním snímků supernov. BTS bot by to teď mohl do značné míry převzít a poskytl by tím badatelům možnost trávit drahocenný čas méně rutinním výzkumem.

Prvním úlovkem umělé inteligence je exploze supernovy, která dostala označení SN2023tyk. Supernovu se podařilo zachytit díky širokoúhlé přehlídce oblohy Zwicky Transient Facility 3. října. Umělá inteligence ji ve snímcích dokázala identifikovat o čtyři dny později. Následně si sama vyžádala spektrum této exploze od robotického teleskopu SED Machine z Observatoře Palomar. BTSbot poté s její pomocí potvrdil, že v případě SN2023tyk jde o explozi supernovy typu Ia (hvězdná exploze, při níž plně exploduje bílý trpaslík ve dvojhvězdném systému), načež výsledky zjištění sdílel s astronomickou komunitou.

TIP: 50 potvrzených úlovků: Umělá inteligence je úspěšným lovcem exoplanet

„Je to poprvé, co roboti a umělé inteligence pozorovali, identifikovali, sdíleli a nakonec také potvrdili doposud neznámou supernovu,“ nešetří nadšením vedoucí výzkumu Adam Miller. „Uvolnění lidských výzkumníků z těchto rutinních úkonů zvětšuje prostor pro analýzy a tvorbu nových hypotéz, v tomto případě o velkolepých kosmických explozích.“

První světová válka svedla na stejnou stranu barikády i mocnosti, které dříve spolupracovaly jen zřídka. Britové a Francouzi stáli po většinu dějin proti sobě, a tak není divu, že se důvěra mezi zástupci obou zemí budovala jen obtížně a stála nemalé úsilí. „Musíme se k nim chovat přátelsky, měli bychom se snažit vyjít vrchnímu veliteli francouzské armády vstříc, ať už jsou naše názory na francouzskou armádu a její velení jakékoliv,“ instruoval britský ministr války Horatio Kitchener velitele Britského expedičního sboru (British Expeditionary Force – BEF) generála Douglase Haiga. Ten měl ostatně později prohlásit, že Francouzi jsou příštím britským nepřítelem. 

Komplikované byly také vztahy obou zemí vůči autokratickému Rusku a v neposlední řadě i vůči Itálii, která ještě donedávna setrvávala v táboře nepřátel. Politické spory se však nevyhnuly ani druhé straně, kde se velitelské kliky tradičně přely, zda by těžiště ofenzivních operací mělo ležet na západě, či východě. Všechny tyto třecí plochy se propsaly i do jednání o sommské ofenzivě.

Stíny v dohodovém ráji 

Jednání o plánovaném útoku narážela na obvyklé problémy a neshody západních mocností. Britům se útok proti silně opevněným německým pozicím na Sommě ani trochu nepozdával a navrhovali místo něj udeřit ve Flandrech, odkud již dva roky operovaly nepřátelské ponorky ztrpčující život Královskému námořnictvu. Ostatně k úderu na Sommě se skepticky stavěl i francouzský vojevůdce Ferdinand Foch. Veliteli BEF generálu Haigovi se nezdál ani Joffreho plán na předchozí menší ofenzivy, které by odčerpaly už tak omezené britské síly, a navíc pochyboval o tom, že by se jimi podařilo odlákat větší množství nepřátelských záložních formací. 

Aby se vyvlekl z nepříjemných rozhovorů s temperamentním Joffrem, vymlouval se na neochotu svých politických nadřízených: „Britská armáda je připravena plně se ujmout své části úkolu, ale nedokážeme si poradit s politiky, kteří jsou po Němcích našimi největšími nepřáteli.“ Nešlo však jen o snahu zbavit se odpovědnosti, část ostrovních politiků skutečně válce na kontinentě příliš „nefandila“ a podporovala spíše operace na Blízkém východě a v koloniích. Navzdory tomu, že k rozhodnutí o provedení ofenzivy došlo na společné konferenci už v únoru 1916, britský válečný výbor v celé záležitosti dlouho váhal. Haig směřoval na vládu několik přímých dotazů a finální rozhodnutí padlo v Londýně až 7. dubna, kdy výbor konečně účast na ofenzivě potvrdil. 

Podobné jednání spojenců Francouze neobyčejně dráždilo a vedlo k trvalému (a důvodnému) podezření, že Britům více záleží na osudu vlastního impéria než na pomoci napadené Francii. Když se pak Haig v létě 1916 snažil vyjednat další odklad ofenzivy, situace vygradovala až do otevřené konfrontace s Joffrem. Temperamentního Francouze se nakonec podařilo uklidnit až za pomoci několika skleniček kvalitní brandy z roku 1840 (Haigova rodina se pálením alkoholu živila po staletí).

Bude ofenziva, nebo ne? 

Joffreho útočné plány se však po začátku bitvy u Verdunu netěšily ani velké podpoře domácích politiků. Na jednání mezi Haigem a Aristidem Briandem, ministerským předsedou francouzské vlády, zazněl názor, že s ohledem na komplikovanou situaci by se Dohoda v tomto roce do žádných ofenzivních akcí pouštět neměla. Následně se ukázalo, že tento postoj sdílí také Joffreho podřízený generál Ferdinand Foch. 

V této situaci Haig stále váhal, jestli se do takového dobrodružství vůbec pouštět, a ještě na přelomu května a června diskutoval s podřízenými, zda nepřesunout část záloh od Sommy do Flander, kde leželo hlavní těžiště britského zájmu. Zároveň informoval vládu v Londýně, že ani v případě, když ofenziva proběhne, nelze od ní s ohledem na celkovou situaci očekávat velké výsledky. 

Jak ulehčit Francouzům?

Zcela klíčovým momentem se stala konference v železničním vagonu prezidenta Raimonda Poincarého u Amiens 31. května. Panovala hustá atmosféra, ve vzduchu visela nervozita a napětí. Foch sdělil přítomným, že on sám se za současné situace staví proti jakémukoliv útoku, ale podřídí se konečnému rozhodnutí svých nadřízených. 

TIP: Těší mě, já jsem Verdun: Křestní jména upomínající slavná bojiště Velké války

Joffre trval na provedení ofenzivy s argumentem, že bitva na Sommě by mohla ulehčit Francouzům u Verdunu. Hrozil, že případná porážka na tomto bojišti by mohla vést ke zhroucení armády a porážce ve válce. V klíčovém okamžiku se za tento postoj postavil také Haig, který uvedl, že se s Joffrem již domluvili a celá akce má také požehnání britské vlády. O nadcházející operaci tak bylo definitivně rozhodnuto, jen konečné datum padlo o několik dní později.

Mezinárodní tým odborníků pod vedením entomologů z Washington State University osekvenoval genom více než 200 druhů včel a porovnal je se vzorky 185 fosilií zmíněných blanokřídlých. Podobně rozsáhlá data o genetické informaci všech sedmi včelích čeledí získali vědci vůbec poprvé. Z výsledků zveřejněných v časopise Current Biology pak vyplývá, že se první včely vyvinuly na superkontinentu Gondwana, který před rozpadem na jednotlivé světadíly zahrnoval dnešní Jižní Ameriku, Afriku, Indii, Antarktidu i Austrálii.

Z jihu na sever

„Poprvé máme statistický důkaz, že včely představují původně hmyz jižní polokoule,“ uvedl Silas Bossert, jeden z vedoucích výzkumu. Dosavadní studie ukazují, že se včely nejspíš vyvinuly z vos a postupně změnily potravní strategii – z dravců se tak stali sběrači nektaru a pylu. Nová práce pak doplňuje další detaily: Zmíněný hmyz se zřejmě poprvé objevil v sušších oblastech západní Gondwany v období spodní křídy, asi před 120 miliony let. S formováním nových kontinentů potom migroval na sever a rozrůzňoval se do četných druhů, souběžně s kvetoucími rostlinami. 

Všechny hlavní čeledi vznikly ještě před nástupem třetihor, jejichž počátek rámuje srážka Země s obřím meteoritem Chicxulub a hromadné vymírání druhů včetně dinosaurů. Na rozdíl od nich se včely dokázaly s následky globální katastrofy vyrovnat, a dokonce prosperovaly z pozdějšího utváření zcela nové fauny a flóry. V současnosti entomologové rozeznávají přes dvacet tisíc včelích druhů.