Nádherná paví vlečka z dlouhých per ozdobená efektními oky představuje nejproslulejší příklad toho, co Darwin nazval pohlavním výběrem. Účelem okázalého peří a ornamentů je, aby se nejatraktivnějším jedincům dostalo výhod při páření. Základní princip nikdo nezpochybňuje, ale podle odborné asistentky Roslyn Dakinové z kanadské Queen’s University používají lidé páva jako příklad při vysvětlování pojmu „pohlavní výběr“, aniž by chápali, jak celá tato problematika funguje.

O poskytnutí lepšího vhledu do logiky pavích námluv se zooložka pokusila, když sledovala námluvy ve třech volně se pohybujících hejnech. Díky tomu zjistila, že předvádění ocasu s obzvlášť vysokým počtem ok šanci samečků na páření nezvýšilo. Přestože dřívější studie poukazovaly na souvislost mezi množstvím ok a úspěchem u samiček, Dakinová provedla několik experimentů, které potvrdily, že u 75 % nejúspěšnějších samečků z celkového počtu 102 na počtu ok v pavím chvostu nezáleželo.

TIP: Pestrobarevné paví vysílačky: Jak probíhají námluvy pávů korunkatých

Pokud ovšem pávi předvedli samičkám pouze 120 či 130 ok, téměř nikdy se nespářili. „Zdá se, že samičky mají jakýsi minimální limit,“ říká Dakinová. Touto hranicí je přibližně číslo 138 – od tohoto počtu dolů totiž začíná klesat zájem samic o páření. Nad tento limit však už množství ok nehraje významnou roli.

Dílo s mnohomluvným názvem Spis o nových zemiech a o Novém světě, o němžto jsme prve žádné známosti neměli ani co kdy slýchali samozřejmě není Mikulášovým autorským výtvorem. Jedná se o kompilát různých pramenů, přičemž základ tvoří dopis cestovatele Ameriga Vespucciho (1451–1512) o jeho třetí cestě do Ameriky. Tiskař také částečně vychází z listu Kryštofa Kolumba (1451–1506) popisujícího jeho první plavbu a možná i ze zprávy františkánské misie na ostrově Hispaniola. Řeholníci sem tehdy dorazili s Kolumbovou druhou výpravou a ve svém dopise žádají o vyslání dalších bratří. 

Rudé smilnice 

Samotná Amerika je popisována především jako bizarní země plná divných lidí, které ovšem Mikuláš nenazývá indiány, ale hovoří o nich prostě jako o obyvatelích. V jeho líčení jsou „náčerveni“, tedy doruda opálení a mají dlouhé černé vlasy. Příslušníci obou pohlaví si prý rádi propichují uši a tváře a někdy mají až „po sedmi dierách tak velikých, že (by se) do každé prst vešel“. Tyto otvory pak vyplňují drahými kameny a alabastrem. 

Zcela pohoršlivě přitom hodnotí, že „ženy i mužie, všichni nazí chodiechu, žádnú stránku těla na sobě nepřikrývajíce“. U domorodek to ovšem nepovažuje za takový problém, protože jsou tak tlusté, že jejich překypující břicha spadají i přes stydké partie a cudně je zakrývají. Autor si navíc poněkud protiřečí, když jedním dechem dodává, že „žádné neviděli, která by měla cecky slabé anebo břicho zvraskalé (…) každá měla i břicho i cecky jako panna“ a jinde doplňuje, že jsou „těla ušlechtilého a čistého“.

V jiných ohledech je však spis k indiánkám velmi kritický. Mimořádnou pozornost si vysloužily zejména jejich sexuální praktiky, o kterých zde stojí: „Mají také jeden obyčej velmi mrzký a k věření nepodobný, (...) ženy jsúc nadobyčej smilné, (…) umějí učiniti, že mužie mievají konce (= penisy) nadobyčej tlusté, neb mají nějaká malá zvieřata a ty přisazují k údóm muským; a tak když to zvieře ukusí muže v konec, tehdy jemu nadobyčej velmi oteče a bude tlustý.“ 

Zajímavé je, že ani takto kontroverzní pasáž Bakaláře nemotivovala k tomu, aby ji použil celou. V původním znění Amerigova dopisu totiž cestovatel navíc uvádí, že zmiňovaný tvor je jedovatý, a mnoho mužů proto touto cestou o pohlavní orgán zcela přišlo a skončili jako eunuši. Zkazky o zvířeti, které se chová proto, aby kousalo do penisu, pravděpodobně vznikly nepochopením praxe známé i z předkolumbovské Ameriky. Při ní se do údu vkládá dřevěná nebo kovová vsadka, která má podle etnologa Františka Vrhela „nepatrně přečnívající okraje zjemněny kulovitými knoflíky“. O tom, zda právě ty považovali dávní cestovatelé za stopy po zubech, ovšem můžeme pouze spekulovat. 

Pikanterie a bizarnosti 

Ještě větší odpor než všeprostupující promiskuita budilo místní lidožroutství. Na toto téma v Bakalářově díle stojí: „Viděl sem také člověka a mluvil sem s ním skrze znamenie (= posunky), kterýžto viece než tři sta lidí bieše snědl. (…) A tu jsem viděl v domích těla člověčí slaná visíce, jako u nás slaniny věšejí.“ Jinde zase Mikuláš zmiňuje, jak k sobě krásné indiánky přilákaly jistého námořníka, kterého pak zabily a na místě snědly. Ta samá situace je velice podobnými slovy popsána i v pozdějším díle Zikmunda z Púchova Kozmograffia čzeská podle Šebastiána Münstera, která také popisuje Vespucciho plavbu.

I v tomto případě se jedná o jisté nepochopení. To, co Evropané považovali za kanibalismus dietetický, tedy součást běžných stravovacích návyků, bylo ve skutečnosti lidojedství rituální. Při něm dochází ke konzumaci vybraných částí těla předka či udatného nepřítele, čímž si dotyčný zajišťuje, aby žádané vlastnosti uvedeného subjektu přešly na něj samotného. 

Spisu by se samozřejmě dalo vytknout mnoho dalšího. Především je sepsán poněkud tendenčně. Najdeme zde nepravdivé sdělení, že Vespucci byl maršálkem hispánského, respektive španělského krále. Bakalář zcela vypouští Amerigovu větu, že jeho cesta byla uskutečněna na náklady a z příkazu vládce Portugalska. Tiskař sice správně uvedl datum vyplutí 14. května 1501, ale přilepil k němu nepravdivé „vyjeli jsme ze země hispanské“, zatímco výchozí prameny jasně jmenují Olisippo (Lisabon). Autor byl totiž katolík a vydání jeho díla se kryje s dobou uzavření svatebních smluv mezi Habsburky a Jagellonci, od kterých si sliboval posílení „pravověrného“ vlivu. Proto se také „Hispáncům“ snažil vlichotit. 

TIP: Obrazy z Nového světa: Unikátní informace o domorodcích přinesl český misionář!

Dalším pozorovatelným jevem je, že doboví cestovatelé nedokázali včlenit jednotlivé jevy do celkového kontextu, a proto zdůraznili jen ten nejvíce patrný. Z díla se tak stává jen sbírka bizarností a klípků. Nic z toho by však nemělo zastínit Mikulášovy zásluhy. Tiskař totiž dílo vydal česky, aby mohl informovat tu nejširší městskou veřejnost a popsat jí věci, které by se jinak nemohla dozvědět. Konečně, podobný cíl si vytyčuje i v předmluvě ke slovníku z roku 1511, kde přímo uvádí: „tento vokabulář (…) vyšel (…), aby (…) Slováci latinské učitele (…) čísti mohli (…) totéž i česky.“ Bakalář se tak řadí k vydavatelům, kteří v cestě za poznáním doslova otevírali okno do světa. A ve svém snažení byl úplně první.

Co může dokázat jedno jídlo denně?

Hodně. Nejdřív okamžitě vyřeší hlad coby palčivý problém a postará se o základní potřebu konkrétního dítěte. A pak ho dokáže přivést někam, kde se mu dostane vzdělání, což v důsledku umožní mnoho dalších věcí.

Pro rodiče ze střední Evropy je jen těžko představitelné, že by poslali do školy hladové dítě. A pak od něj ještě čekali, že se něco naučí. O jak běžnou realitu se však jedná v rozvojových zemích?

Dětí, které jste právě popsal, je na světě asi sedmdesát milionů: Jdou do školy, a nemají co do pusy. K tomu připočtěte dalších asi šedesát milionů těch, které do školy nechodí vůbec, protože jsou hladové.

Nicméně jedno jídlo denně – stačí to vůbec?

Častokrát ne. Pro mnoho dětí, které od nás dostanou najíst, jde o jediné slušné jídlo za celý den. A někdy si říkám, jestli dokážeme udělat víc. Bohužel nemůžeme vyřešit všechno, ale naším cílem je alespoň přinést jídlo do míst, kde můžou děti studovat. Uvedené propojení je pro nás klíčové: Chceme jim umožnit, aby získaly vzdělání.

Stává se, že rodiče pošlou děti do školy právě proto, aby se najedly? A vzdělání pak představuje vlastně jakýsi bonus?

Velmi často. Když začneme dávat dětem najíst, zvedá se docházka naprosto dramaticky – často se jedná o jediný důvod, proč do školy přijdou. A ty, které už tam chodí, ji začnou navštěvovat nejen jednou či dvakrát za týden, ale denně. Takže se počty žáků navyšují skokově.

Jděte tam, kde jste potřeba

Která místa jsou z hlediska výživy a vzdělání nejhorší?

Nejtíživější podmínky panují v subsaharské Africe, v zemích jako Jižní Súdán, Etiopie, Malawi, Zambie či Zimbabwe. Velmi postižená je také Indie, která se ovšem nachází v jiné situaci: Existuje tam obrovské bohatství, ale polovina populace stále žije v drtivé chudobě. Tamní problém představuje distribuce majetku. A mezi státy, které pomoc potřebují nejvíc, patří i Haiti, kde se potýkají s obrovskou podvýživou dětí.

Jak africké instituce s popsanými problémy bojují?

My cíleně pracujeme v nejpostiženějších oblastech, přičemž naše mise zní: Jděte tam, kde jste nejvíc potřeba. Takže působíme v Súdánu či Malawi, kde má vláda extrémně omezenou moc, nebo dokonce žádnou. Na Haiti se stát prakticky zhroutil. Naše očekávání od vlád jsou tedy velmi omezená. Nicméně se pořád snažíme s nimi blízce spolupracovat, ale jsme velmi opatrní, abychom od nich nepřebírali jejich odpovědnost. Protože jednoho dne budou muset programy na distribuci jídla ve školách převzít právě státy.

Nemívají lidé ze státního aparátu pocit, že je někam tlačíte? Nebojíte se, že by mohly instituce zaujmout třeba i vysloveně nepřátelský postoj?

Že by se někdo choval vyloženě nepřátelsky, to je extrémně vzácné. Samozřejmě jsme občas frustrovaní jejich apatií, tím, jak nízkou prioritu nám dávají, i když uvážíme, jak málo zdrojů mají. Každopádně mnohem častější než přímý nesouhlas s tím, co děláme, bývá nezájem.

Měl někdo problém s tím, že jste křesťanská charita?

Nepatříme formálně k žádné církvi. Naše mise je univerzální, je pro každého, kdo se k nám chce připojit. Nabízíme stravu bez ohledu na to, k jakému náboženství se příjemce hlásí. A nikdy nespojujeme předávání jídla s obracením na víru. Nicméně zcela otevřeně také přiznáváme, že evangelium naši práci inspirovalo a že mnoho lidí, kteří se do ní zapojují, motivuje jejich víra. V práci samotné však uvedené věci jasně oddělujeme, a problémy tudíž nemáme. Snad jedinou výjimku představuje Indie, kde to občas „skřípne“ – ovšem nikoliv kvůli křesťanství, ale kvůli přežívající paměti kolonialismu. Fakt, že jsme ze Západu, může být pro někoho citlivý. Ale zrovna v Indii své jméno nikde nezviditelňujeme a místo toho pracujeme s partnerskou organizací Bread, která jídlo distribuuje.

V hlavní roli ženy

Jak si vybíráte svá působiště? A jak tam následně začínáte pracovat?

Nejdřív kontaktujeme vůdce místní komunity a vysvětlíme jim, jak všechno funguje. Je strašně důležité si na začátku vyjasnit povinnosti, protože nejde o projekt, který bychom vymysleli a pak ho celý na někoho naroubovali. Spoléháme se na místní lidi, kteří všechno řídí, obstarávají jídlo a vaří. Velmi často se jedná o sdružení rodičů v konkrétní škole nebo o školskou radu. Na tom striktně trváme: Buď se sami zapojíte, nebo půjdeme dál. Soustředíme se na to, aby bylo všechno lokální, abychom tak pomohli místní ekonomice. Nakupujeme od zdejších farmářů a lidé si pak postaví skladiště na potraviny i komunitní kuchyni. Máme v regionu samozřejmě zaměstnance, kteří trénují dobrovolníky a potom dozorují, jak se s penězi na projekt nakládá. Dvakrát do týdne například navštěvují každou školu a kontrolují kvalitu jídla. K tomu pochopitelně sbírají data, abychom měli přehled, co se děje.

Zdá se mi to jako naprostý opak obvyklého postupu některých velkých humanitárních organizací, jež problémy řeší direktivně shora. Setkal jste se někdy s popsaným přístupem?

Ano, bohužel jde o tradiční způsob, jakým se rozvojové programy dělaly. Představa, že můžeme sedět v Evropě a přijít odtud s nějakým řešením, je zcela nesmyslná. Zkoušíme to dělat jinak. Například náš nejstarší a největší projekt představuje Malawi: Jídlo tam poskytujeme asi milionu dětí, tedy třetině všech žáků, a máme v zemi zhruba sto zaměstnanců. Na ně ovšem připadají desetitisíce dobrovolníků. Ze začátku všechno řídilo několik Evropanů, ale dneska už jsou všichni zaměstnanci Malawijci. Za ty roky se tam vyvinulo lokální vedení.

Jak se zmínění dobrovolníci zapojují?

Samozřejmě nepracují každý den. Škola může mít třeba tým padesáti lidí, z nichž někteří se objeví jen jednou za dva týdny, takže to nikoho nezatíží přes míru. V drtivé většině jde o ženy, které jsou ohromně obětavé. Vstávají ve tři, ve čtyři hodiny ráno, aby mohly přijít do školy a začít vařit. Zkoušíme samozřejmě oslovit také muže a nějací se i najdou, ale jedná se skutečně o úzkou menšinu. Převážnou část práce zastanou ženy – a to všude po světě.

Miliony hladových

Nedávno jsem zachytil statistiky, podle nichž se celková situace ve světě zlepšuje. Je to však vidět také v terénu?

Tady si dovolím nesouhlasit. Kdybyste tohle řekl před třemi lety, měl byste pravdu. Ale ve chvíli, kdy nás zasáhla pandemie covidu, po níž následovala ekonomická krize, válka na Ukrajině a s ní související nedostatek obilí, se všechno změnilo. Takže po desítkách let, kdy statistiky ukazovaly zlepšující se globální situaci, se všechno posouvá zase nazpátek. Na planetě nyní hladoví o miliony lidí víc než před dvěma či třemi lety.

Jak vaši práci ovlivnily vzrůstající ceny potravin?

Rostoucí ceny představují hlavní důvod, proč se lidé nemůžou najíst. Někdy jsou samozřejmě na vině válečné konflikty nebo přírodní katastrofy, taková je realita. Ale většina těch, kdo hladovějí chronicky, zkrátka na jídlo nemá peníze. Není to tak, že by v jejich okolí nebylo – jen si ho prostě nemůžou dovolit. Ceny potravin právě teď stoupají, a to velmi dramaticky.

Do jaké míry současný světový vývoj vaši organizaci finančně zasáhl?

Promítá se to na obě strany rovnice: Jednak je mnohem dražší jídlo nakupovat a jednak je těžší získávat peníze od dárců. Sami naši organizaci popisujeme jako „grassroots“ (česky „hnutí zdola“, pozn. red.). Přestože máme nějaké vládní granty, drtivou většinu našeho rozpočtu tvoří malé příspěvky od spousty obyčejných lidí, kteří nás podporují. A tito lidé cítí dopad ekonomické krize, tudíž jim na charitu zbývá méně peněz – takže zde ten tlak pociťujeme i my.

Vím, že se jedná o velmi obecnou otázku, ale jak vidíte budoucnost dětí na globálním jihu? Budou žít za dvacet let lépe než jejich rodiče dnes?

Ano, věřím, že ano. Věřím, že současné těžkosti překonáme a vrátíme se k růstu. Klíč k němu tvoří vzdělání, což můžeme vidět na vlastní oči po celém světě. Díky vzdělání se můžou rozvíjet i velmi chudé země, kde je populace ve srovnání s tou naší současně extrémně mladá. Pokud tito lidé dostanou vzdělání, pak mají šanci.

Víme, že k rozvoji je potřeba také právní stát a podpora ekonomiky. Kam byste vzdělání zařadil v pyramidě priorit?

Rozhodně úplně nahoru. Roli pochopitelně hraje i spousta jiných faktorů, třeba zdravotnictví a samozřejmě tvorba pracovních míst. Ale vzdělání představuje něco, na čem si musíme dát zvlášť záležet. Pokud děti nedostaneme do škol, a to s plným žaludkem, nepodaří se ani nic jiného. Musíme si přitom udržovat dlouhodobý pohled, protože situace se díky vzdělávání nevyřeší hned. Ale už jen to, že se lidi naučí číst a psát, jim naprosto změní život. Přijdou na věci, které by je předtím nikdy nenapadly. Dokážou se lépe bránit před korupcí na úřadech, mají větší šanci jít k volbám a hlasovat pro někoho, kdo je bude hájit, nebo si přečtou o nových technikách v zemědělství.

Ohromná touha žít lépe

Co říkáte na názor některých lidí z bohatých zemí, že obyvatelé chudých států nemají nejmenší zájem tvrdě pracovat a svou životní situaci zlepšit?

Jde o naprostý mýtus, ale bohužel se objevuje velmi často. Pravidelně se setkávám s lidmi z nejchudších komunit a je v nich ohromná touha svůj úděl změnit. Opravdu ho přitom sami zlepšují, protože za nimi nepřicházíme jako běloši ze Západu, kteří jim přinášejí řešení na zlatém podnose, ale přistupujeme k nim jako k partnerům. Říkáme jim: Budeme s vámi pracovat, ale vy se musíte snažit. Všechna ta těžká práce leží na nich, a pokud ji nejsou ochotni odvést, tak Mary’s Meals na místě nepůsobí. Souvisí to s vaší otázkou ohledně kultury „vyřešte všechno“, kterou reprezentují některé humanitární organizace. My nemůžeme pokrýt veškeré potřeby tamních lidí, což ale ani dělat nemáme. My krmíme děti ve škole, a místní už se musejí postarat o všechno ostatní.

Máte osobní zkušenost s nějakým dítětem, které za vámi později přišlo a řeklo „podařilo se mi něčeho dosáhnout, protože jste mi umožnili chodit do školy“?

Ano, stalo se mi to. Jedna úžasná slečna jménem Veronica byla v Malawi v úplně první skupině dvou set dětí, kterým jsme kdy dali jídlo. Jako sirotka ji vychovala starší sestra a stávalo se, že neměly co do úst třeba celý týden. A pak jsme začali podávat jídlo ve škole a ona se přišla podívat. Řekla mi, že jinak by ji nikdy nenapadlo do školy jít. No a nedávno získala univerzitní titul a teď učí na střední škole. Rozhodně přitom není sama. Dnes chodí po světě tisíce lidí, kteří něco dokázali díky tomu, že mohli navštěvovat školu a nehladovět u toho. 

Na začátku první světové války neexistovaly speciální typy letadel určené k boji s nepřátelskými stroji. Letci po sobě pálili vším, co si s sebou brali do kokpitů, ale postupem času měli k dispozici stále silnější výzbroj. Začaly se používat pohyblivé, vzad pálící kulomety obsluhované druhým členem osádky. Až v roce 1915 vznikly první jednomístné stíhačky, které se specializovaly na boj s letouny protivníka, a jejich piloti začali hromadit vzdušná vítězství. Dvoumístné stroje se postupně dostávaly do role lovné zvěře. I jejich výzbroj se ale postupně zlepšovala a osádky měly jeden nebo i dva kulomety pálící vpřed, zatímco další – pohyblivý – ovládal pozorovatel výrazně přispívající k obraně. Obecně ale zůstávaly dvoumístné stroje pomalejší, hůř stoupaly a byly mnohem méně obratné.

V obraně i v útoku 

Někteří piloti dvoumístných letounů dosáhli svých sestřelů v situacích, kdy se jen bránili útoku nepřátelských stíhačů. Mnohdy se jednalo o vítězství sdílená společně s několika dalšími příslušníky jednotky, kteří letěli ve formaci s napadeným strojem. Ještě častěji se pak na vítězství podílel i střelec a pozorovatel v jedné osobě. Většina letectev jej pak započítávala jak na konto obou členů osádky – ať už rozhodující dávku vypálil kterýkoliv z nich. Jiní piloti „dvousedadlovek“ vyhledávali boj dokonce aktivně. 

Například Britové po dlouhou dobu poměrně úspěšně nasazovali dvoumístné Royal Aircraft Factory F.E.2. Ty disponovaly několika kulomety pálícími do různých směrů a jejich piloti i střelci si během roku 1916 připsali mnoho sestřelů. Stroje F.E.2 se objevovaly nad frontou ještě koncem roku 1917 a je až s podivem, že toto poměrně pomalé letadlo s tlačným motorem dokázalo čelit moderním německým stíhačkám. Na druhou stranu ale mnoho vítězství jejich osádek spadá do velmi sporné kategorie „padající mimo kontrolu“. Jednalo se o kulometnou palbou zasažený nepřátelský stroj, který ale nikdo neviděl dopadnout na zem, a jiná letectva tyto případy jako vítězství nepočítala.

Nad rámec povinností 

Rakousko-uherští letci na východní frontě dosáhli také nemalých úspěchů v kokpitech Hansa-Brandenburgů C.I. Bylo to ale více méně z nouze, neboť vlastní stíhačky na tomto válčišti nasadili až v roce 1917. Dvoumístné typy proto sloužily i k útokům na nepřátelské průzkumné stroje či pozorovací balony.

U německých vzdušných sil platilo, že pokud pilot dvoumístného letounu projevoval dostatečnou agresivitu či dokonce sestřelil nepřátelský stroj, brzy jej převeleli ke stíhacímu letectvu. U Britů a Francouzů byla jiná praxe, a když na konci války zavedli dvoumístné stroje se slušnou rychlostí a synchronizovaným kulometem či dvěma, i mezi jejich piloty se našli takoví, kteří se zařadili mezi stíhací esa. Bylo to ale vždy tak trochu nad rámec jejich běžných povinností. Dvoumístné letouny vždy sloužily primárně k průzkumu, navádění dělostřelecké palby, útokům na pozemní cíle nebo k bombardování.

Eso z italské fronty

Adolf Heyrowsky (1882–1945) vystudoval pražskou vojenskou pěchotní akademii a už v roce 1912 se přihlásil do vznikajícího rakousko-uherského letectva. Začátek války ho zastihl u letky Flik 2 na hranicích se Srbskem. Od prvních dnů prováděl průzkumné mise na dvoumístných Lohnerech B.I. Začátkem následujícího roku přešel k Fliku 9 a 22. února nad Bělehradem zapálil pozorovací balon. Druhý poslal v plamenech k zemi 3. března. Poté jej jmenovali velitelem Fliku 9, který později létal na italské frontě na dvoumístných strojích Hansa-Brandenburg C.I, jež už nesly jeden vpřed pálící kulomet umístěný na horním křídle. 

Čtvrtého května 1916 na něm zaútočil na italskou vzducholoď M4 vracející se z náletu na cíle v rakouském týlu. Jako střelec s ním tehdy letělo další budoucí stíhací eso Benno Fiala von Fernbrugg. Do vzducholodě vypálili 53 zápalných střel, což stačilo k jejímu zničení. V létě 1916 si Heyrowsky občas „odskočil“ do kokpitu jednomístného Fokkeru E.III a 15. srpna na něm sestřelil italský voisin, čímž si připsal už páté vzdušné vítězství. Brzy se ale vrátil ke dvoumístnému Hansa-Brandenburg C.I, za jehož řízením běžně napadal nepřátelské průzkumné letouny, a 17. dubna 1917 poslal k zemi i italský stíhací nieuport.

TIP: Čísla, na nichž záleží: Počítání sestřelů za první světové války

V létě do akcí létal pravidelně se střelcem poručíkem Ladislavem Hauserem, s nímž sestřelil nejméně čtyři letouny. V říjnu ale musel nouzově přistát hluboko za nepřátelskými liniemi, ale po dvoudenním pochodu se mu i s jeho pozorovatelem podařilo přejít frontu a vrátit se ke své jednotce. Brzy nato jej převeleli ke štábu c. a k. letectva, kde se věnoval zlepšování spolupráce vzdušných sil s pěchotou. Celkem na dvoumístném stroji sestřelil osm letounů, dva balony a jednu vzducholoď, dvanácté vítězství pak přidal na jednomístné stíhačce.

Až doposud byl za nejtěžšího obratlovce známé historie považován plejtvák obrovský (Balaenoptera musculus). Průměrná hmotnost dospělých plejtváků se pohybuje kolem 100 až 130 tun, podle místa výskytu a pohlaví. Nejtěžší známý jedinec vážil 173 tun, odborníci ale odhadují, že by mohli existovat ještě o něco těžší plejtváci.

Před 13 lety ale byly v suché krajině v oblasti Ica na jihozápadě Peru, která představuje okraj slavné pouště Atacama, objeveny fosilní pozůstatky dávného třetihorního kytovce, který by podle některých odhadů mohl být ještě těžší než plejtvák obrovský. Vzhledem k velikosti nalezených pozůstatků a komplikovaným podmínkám v místě nálezu trvalo vědcům téměř tři roky, než 13 obratlů, čtyři žebra a část kyčelní kosti přepravili do Limy, kde je od té doby studují. 

Obrovský kytovec z eocénu

Italský paleontolog Giovanni Bianucci z Univerzity v Pise a jeho početný tým kytovce příhodně pojmenovali Perucetus colossus, což lze volně přeložit jako „obrovský kytovec z Peru“. Jde o zástupce skupiny basilosaurů. Tato obří velryba se směšně malými zadními nožkami žila podle vědců asi před 39 miliony let, v období eocénu. Výsledky pozoruhodného výzkumu nedávno zveřejnil prestižní časopis Nature.

Přestože vědci měli možnost zkoumat jen několik částí kostry, podařilo se jim rekonstruovat přibližnou podobu a velikost dávného tvora. Bianucci s kolegy odhadují, že hmotnost dospělého peruceta se mohla pohybovat mezi 85 a 340 tunami a na délku mohl měřit 17-20 metrů. To je méně než kolik měří plejtvák obrovský, který v dospělosti dorůstá délky okolo 30 metrů. Třetihorní perucetus byl ale zřejmě těžší než dnešní plejtváci – jen jeho kostra podle vědců vážila 5,3 až 7,6 tun. Hmotnost kostry badatelé odvozují z hmotnosti nalezených kostí – každý z jeho obratlů totiž váží okolo 100 kilogramů! Hmotnost dospělého perucetuse tak mohla dosahovat téměř dvojnásobku dnešních plejtváků. Bianucci ale upozorňuje, že jde jen o kvalifikovaný odhad, vycházející z nalezených částí kostry. 

TIP: Dávný předek dnešních keporkaků a plejtváků byl velkým a zuřivým predátorem

Fosilii peruceta schází mimo jiné i lebka, takže není úplně jednoduché určit jak žil a čím se živil. Badatelé se nicméně domnívají, že vzhledem ke stavbě kostí se perucetus pohyboval poblíž dna v mělkých pobřežních vodách, podobně jako například dnešní kaputňáci nebo mořské krávy z čeledi dugongovitých. Změny prostředí na konci eocénu pak mohly tyto masivní kytovce, specializované na pobřežní vody, odsoudit k vymření, zatímco jejich příbuzní vyrazili dál od pobřeží, kde se z nich staly dnešní velryby.

Pět let po svém startu vstupuje sonda Parker Solar Probe do závěrečné části své mise. Na počátku srpna provedla korekční manévr, díky kterému si upravila svou trajektorii. Sonda nyní směřuje k předposlednímu gravitačnímu manévru kolem Venuše, který ji opět o něco přiblíží Slunci.

K Venuši se má sonda přiblížit 21. srpna a půjde o její v pořadí již šestý průlet kolem této planety. Celkem sonda absolvuje sedm průletů kolem Venuše, přičemž každý průlet upraví její rychlost a přiblíží nejnižší bod její dráhy ke Slunci.

Vstříc žáru Slunce

Nadcházející průlet by měl sondu přiblížit naší mateřské hvězdě až na vzdálenost 0,053 AU (8 676 676 kilometrů), po posledním manévru, naplánovaném na listopad 2024, se tato vzdálenost zkrátí na 0,046 AU(6 881 502 km). Mise by měla vyvrcholit třemi průlety na přelomu roku 2024 a 2025.

Hlavním vědeckým cílem mise sondy Parker Solar Probe je studium přenosu energie, která zahřívá a urychluje korónu a sluneční vítr, studium vlivu struktury a dynamiky plazmatu a magnetických polí na původ slunečního větru a hledání mechanismů, jež urychlují a přenášejí nabité částice. A jakými nástroji sonda disponuje?

• SWEAP alias Solar Wind Electrons Alphas and Protons je experiment s cílem odebrat vzorky sluneční atmosféry při každém přiblížení ke hvězdě. Detailně měří rychlost, hustotu i teplotu u elektronů, protonů a iontů helia, tedy hlavních částic koróny a slunečního větru. Sestává ze dvou podjednotek: SPC jako tzv. Faradayova poháru, vyčuhujícího zpoza tepelného štítu, kde v plném slunečním žáru zachytává nabité částice, a systému SPAN, který monitoruje a měří zachycené částice v okolí sondy.
• FIELDS neboli Fields Experiment měří sílu a tvar elektrických i magnetických polí a pracuje ve dvou režimech: Čtveřice dvoumetrových antén (ilustrace zobrazuje pouze dvě) měří vlastnosti slunečního větru. Pátá, kratší anténa se ukrývá ve stínu za tepelným štítem mezi magnetometry a umožňuje vytvořit trojrozměrný obraz elektrického pole ve vyšších frekvencích.
• FIELDS disponuje také trojicí magnetometrů, jež sledují magnetické pole v okolí sondy, rádiovou emisi a rázové vlny, šířící se skrz sluneční atmosférické plazma.
• WISPR čili Wied-field Imager for Solar Probe představuje jediné snímkovací zařízení na palubě. Dokáže pořídit 3D záběry sluneční koróny a oblaků nabitých částic o vysokých energiích, pomůže najít souvislosti mezi velkými strukturami v koróně a fyzikálními měřeními. Při focení využívá tepelný štít k odblokování většiny slunečního záření, které by jinak slabší korónu přesvítilo, a speciální přepážky odrážející a pohlcující zbytkové paprsky.
• ISʘIS alias Integrated Science Investigation of the Sun se zaměřuje na pozorování energetických elektronů, protonů a těžkých iontů urychlovaných na vysoké energie (desítek keV až stovek MeV) ve sluneční atmosféře. Výzkum umožní pochopit životní cyklus těchto částic: Odkud pocházejí, co je urychlilo a jak se pohybují dál meziplanetárním prostorem. 

Klíčovou součástí sondy je její tepelný štít o průměru 2,44 metru a tloušťce pouhých 11,43 cm, který má ochránit zařízení sondy před žárem až 1 377 °C. Tvoří jej uhlíková pěna, panely z uhlíkového kompozitu a bílá keramická vrstva. Pro minimalizaci přenosu tepla vedením je ke konstrukci sondy připojen pouze na šesti místech.

Vyskytoval se všude: ve školních osnovách, ve veřejném prostoru i v mnoha oblastech společenského života… Několik minulých generací se Juliovi Fučíkovi zkrátka nemohlo vyhnout. Jeho Reportáž psaná na oprátce se stala jedním ze základních kamenů české literatury, dokonce jednou z nejpřekládanějších knih do cizích jazyků…

Dělnický původ

Narodil se roku 1903 v Praze. Otec zprvu pracoval jako soustružník, matka jako švadlena. Malý Julius dostal jméno po strýci – hudebním skladateli a autoru mnoha vojenských pochodů. Ochotnicky hudbě se ostatně věnoval i Juliův otec – coby ochotník zpíval v divadle. Chlapce tak odmalička obklopovala kultura. V jeho čtyřech letech se navíc rodina přestěhovala do Plzně. Otec tam totiž získal místo v tamním Městském divadle – jako barytonista a později inscipient.

Sám Julius odmalička hrál divadlo – jako dítě odehrál desítky rolí. V Plzni vystudoval reálku a poté se vydal studovat na filozofickou fakultu do Prahy. Navštěvoval tam přednášky literárního vědce F. X. Šaldy a hudebního historika Zdeňka Nejedlého. Přitahovala ho ale i novinařina a vysokoškolská studia nedokončil.

Horlivý komunista

V období prvorepublikového Československa patřil mezi nejvýraznější a také nejvlivnější komunistické novináře. Prý mu imponoval „bolševický tah na branku“. Vystoupil z římskokatolické církve a nadále zůstal bez vyznání. Do komunistické strany vstoupil jako osmnáctiletý hned po jejím založení v roce 1921. Pracoval mimo jiné v Rudém právu či v časopise Tvorba. Jako novinář horlivě propagoval Sovětský svaz – a angažoval se v tom opravdu vehementně. Neváhal se dostat do ostré polemiky či konfliktu s každým, kdo by o „budoucích zářných dnech“ světového komunismu jen zapochyboval. Do Sovětského svazu se také vydal. Ze svých zážitků napsal soubor reportáží nazvaných V zemi, kde zítra již znamená včera.

Sňatek s Gustou

Pohledný a výřečný mladík s nezpochybnitelným charismatem přitahoval ženy. On sám pro ně měl také slabost. Navíc opovrhoval v souladu se svým komunistickým přesvědčením „měšťáckou morálkou“ a dělalo mu radost svým chováním pohoršovat okolí a narušovat dobové konvence. Mezi všemi partnerkami a vztahy si nakonec, po nejrůznějších peripetiích s nevěrami na obou stranách, vybral za manželku Augustinu Kodeřičovou, jíž se říkalo Gusta.

Ani svatba nevypadala nějak konvenčně – ostatně snoubenci se svými pětatřiceti lety v občanském průkazu rozhodně nepatřili k standardu. Obřad proběhl v pražských Dejvicích 30. srpna 1938. Ženich na něj doběhl na poslední chvíli a svatební oznámení vyhotovil jen ve dvou exemplářích. Jedno pro nevěstu, druhé pro Fučíkovy rodiče v Plzni. Novinář si ho den před svatbou vytisknul sám v tiskárně Rudého práva. Svatby se účastnili pouze dva hosté, kteří byli zároveň i svědky: šéfredaktor Rudého práva Jan Šverma a redaktor téže tiskoviny Bedřich Reicin.

Profesor Horák

Mnichovská dohoda přinesla zcela zásadní změny do chodu celého státu, stejně tak i do života Julia Fučíka. Komunistickou stranu zakázali hned v říjnu 1938, v prosinci pak rozhodlo ministerstvo vnitra o jejím rozpuštění. Komunisté přešli buď do ilegality, nebo emigrovali do Sovětského svazu. Manželé Fučíkovi zůstali v protektorátu a dostali se do obtíží i materiálních. Oba přišli o zaměstnání, protože byli na výplatní listině zakázané strany.

Fučíkovi se vyhnulo rozsáhlé zatýkání komunistů hned po nástupu nacistů k moci v březnu 1939. Odešel z Prahy na Domažlicko, kde jeho rodiče bydleli. Tam se věnoval literatuře. Napsal například esej Božena Němcová bojující, vydal také svou starší studii o Karlu Sabinovi a pokoušel se i o román. Nakonec se vrátil do Prahy, kde vystupoval pod cizí identitou údajného profesora Horáka. Fučík totiž už dříve s oblibou používal různé kostýmy a divadelní převleky. Přátelé mu prý za to přezdívali „dítě s plnovousem“. Nyní tedy hrál roli vousatého, obrýleného a kulhajícího starce. Jako by to vše poněkud dětinsky považoval za vzrušující hru… Popravdě – zejména kolegové v odboji mu to vyčítali – pořád šlo jen o divadelní kamufláž a mohla velmi jednoduše upoutat pozornost.

Zatčení náhodou

Když s ním tedy v létě 1941 navázala kontakt tajná organizace KSČ, zapojil se Fučík do odboje. Nezastával ale v protinacistických strukturách žádné významné místo. K jeho zatčení došlo 24. dubna 1942 v pražském bytě Jelínkových, kde se účastnil ilegální schůzky. Ironií je, že gestapáci tam vůbec nešli cíleně. Jednalo o rutinní razii a dotyční byli zatčeni vlastně náhodou.

A nastává první „fučíkovský“ problém: dotyční při této schůzce porušili snad všechna pravidla konspirace. V zásadách ilegální práce jasně stálo, že se nesmí sejít více lidí na jednom místě. Další otazníky vyvolává samo zatčení. Fučík měl u sebe dvě pistole a podle odbojářských regulí měl střílet a pokusit se uniknout. Neudělal ani jedno, ba co víc – pistole strčil majitelům bytu do postele, čímž pro ně vystavil ortel smrti. O den později tak nacisté zatkli jeho manželku, kterou po vyšetřování odeslali do koncentračního tábora Ravensbrück.

Pankrácké vězení

Po těžkém výslechu v pražském Petschkově paláci dopravili Fučíka do věznice na Pankráci. Tamní dozorce Adolf Kolínský vzpomínal, že „přivezli muže, který nejevil známky života, byl celý zakrvácený, oblek měl roztrhán a umazán“. Právě Kolínský navrhl Fučíkovi, zda nechce někomu něco napsat. Vězeň po nějaké době této možnosti využil. Motáky psal zprvu pravděpodobně své manželce Gustě. Nakonec se rozepsal více – dopisy z věznice vynášel Kolínský se svým kolegou dozorcem Horou. Texty byly později vydány pod názvem Reportáž psaná na oprátce. Fučík byl poté převezen do Německa, kde ho 8. září 1943 popravili.

Reportáž přežila

Fučíkovy listy si u sebe v bytě dozorce Kolínský nechával. Už tak měl dost štěstí, že se u něj během prohlídek při odchodu z věznice nikdy nenašly. Uschoval je u svých známých nebo příbuzných vězňů. Nakonec se obrátil na Jiřinu Závodskou z Humpolce, která je zakopala na zahradě ve sklenici od okurek.

Skončila válka. Gustě Fučíkové se podařilo přežít koncentrák a vrátit se do Prahy. Dozorce Kolínský ji tehdy vyhledal a všechny texty jí předal. Komunističtí ideologové nad takovým materiálem zajásali. Rozhodli se, že reportáž vydají – stihli to hned v říjnu 1945. Redaktorsky se na knize podílela sama Gusta, která se teď stala nejen vdovou po hrdinovi, ale také redaktorkou nově založeného Státního nakladatelství politické literatury.

Kult

Následovala další a další vydání. Redaktoři text upravili a zcenzurovali tak, aby vytvářel nezpochybnitelný obraz hrdiny. Jakékoli pochybnosti nebyly připuštěny k diskusi. Nikdo ze strany nedbal na to, zda jde o věrohodný popis událostí. Fučík přitom mohl sám sebe stylizovat do role jediného správného. Naopak obraz svých ostatních spolupracovníků mohl zkreslovat – podlehnout pocitu, že ho zklamali, zradili. Komunisté potřebovali bezchybného hrdinu, socialistického revolucionáře. 

Vzmáhající se kult ještě umocnil obraz Maxe Švabinského, který zobrazuje mladého a pohledného muže. V kinech se promítaly filmy o Fučíkovi, sousloví „Lidé, bděte“ se stalo heslem k boji proti imperialistům, špionům a zrádcům. Po Fučíkovi se pojmenovávaly ulice, na veřejná prostranství se umisťovaly jeho sochy a jeho jméno nesly nejrůznější soutěže a přehlídky.

Přehodnocení

Teprve devadesátá léta minulého století otevřela možnosti kritického zkoumání knihy i chování Julia Fučíka. Historik Petr Placák popsal jeho chování jako „trestuhodnou hloupost“. V roce 1995 vyšlo v nakladatelství Torst kritické vydání Reportáže. Editovali ji Alena Hájková a František Janáček a jejich záměrem bylo vyjasnit nejasnosti. Vzešla z toho další polemika, do jaké míry byl Fučík hrdina a do jaké zrádce.

TIP: Gusta Fučíková: Strážkyně Fučíkova odkazu a národní vdova

Do diskuse vstoupila v roce 1998 dokumentaristka Helena Třeštíková s filmem Lidé, mám vás rád, ve kterém vystoupili také pamětníci. Současně byl Fučík odstraněn jako základní obraz hrdiny ze školních osnov. Nahradil ho Jan Palach či vojáci a parašutisté bojující s nacismem. Fučík a jeho dílo už v současnosti nepřeceňujeme, přesto vydává i polemika o něm a jeho díle cenné dobové svědectví. 

Když televizní stanice Discovery Channel odvysílala jeden z dílů populární série Shark Week věnované žralokům, strhl se pořádný poprask. Program běží už úctyhodných 35 let, přičemž staví na vědeckém přístupu a ověřených faktech. Tvrzení, že se v hlubinách oceánu podařilo objevit údajně vyhynulé monstrum – legendárního megalodona – proto vyvolalo úplné pozdvižení. Zmíněný živočich vzrušuje naši fantazii i 1,5 milionu let poté, co zmizel z vrcholu potravního řetězce.

Televizním pořadem prováděli zkušení oceánologové a vědecké kapacity. A tak odborný svět nejdříve zatajil dech – a pak naštvaně zaťal zuby. Ukázalo se totiž, že celý „seriózní dokument“ je ve skutečnosti hrané drama a známé specialisty v něm představují málo známí herci. Film prostě umně dovedl k dokonalosti myšlenku „co kdyby“.

Jeho autoři sice avizovali, že se jedná o podvrh, jenže tak učinili pouze v několika vteřinách v závěru vysílání. Negativní reakce „podvedených“ vědců v tisku byly silné, ale diváci, kteří hru nakonec prokoukli, neskrývali nadšení. A to jen potvrzuje, že zájem o hrozivého predátora stále přetrvává.

Záhadné zmizení

Zuby megalodonů nacházeli archeologové takřka po celém světě, a to datované do velmi širokého časového rozmezí. Poprvé se zmínění superpredátoři objevili na Zemi v tzv. oligocénu, asi před 28 miliony let. Tehdy se naši předkové ještě proháněli ve větvích stromů a podobali se dnešním opicím Starého světa.

Poslední prokazatelné zkameněliny megalodonů pak pocházejí z vrstev starých asi 1,5 milionu let, tedy již z éry člověka vzpřímeného. Příčinu vyhynutí těchto masivních paryb, jež si po tak dlouhou dobu udržely pozici dominantního predátora mořských ekosystémů, je těžké určit; nejspíše však souvisela s výkyvy teplot oceánských vod.

Naše planeta se zhruba posledních 15 milionů let prokazatelně stabilně ochlazovala, přičemž nejdrastičtěji se v tomto ohledu projevily ledové doby ve čtvrtohorách, kdy hladina oceánů poklesla a snížila se jejich teplota. A právě zmíněné náročné období zřejmě megalodoni – přizpůsobení lovu bohaté kořisti v teplých vodách – nepřežili.

Největší problém pak pro ně možná nepředstavoval nedostatek potravy a horší fyzikální podmínky, ale spíše zánik vhodných „žraločích jeslí“, tedy míst k líhnutí a bezpečnému vývoji mláďat. Přesto jim mohl drastický úbytek velkých kytovců, kteří tvořili převážnou část jejich jídelníčku, značně zkomplikovat život.

Největší z největších

Populární literatura a média rozměry megalodonů někdy zveličují. Přesto zůstává nezpochybnitelným faktem, že tento žralok překonával velikostí téměř vše, co známe ze současné přírody. Mohlo jít dokonce o jednoho z největších živočichů, jaký se kdy na Zemi objevil, a to hned po některých kytovcích a sauropodních dinosaurech.

Novorozený megalodon měřil asi 2–4 metry a brzy byl schopen samostatně lovit velké vodní savce a ryby. Rozměry největších dospělých jedinců přesahovaly 16 metrů a jejich hmotnost odhadujeme na téměř 50 tun, tedy zhruba ekvivalent deseti slonů afrických. Sedmnáctimetrový megalodon by pak vážil o dalších 10 tun více, a pokud by gigantický mořský živočich měřil 20 metrů, jednalo by se dokonce o více než 100 tun! Zmíněné cifry přitom převyšují odhady pro největší známé dinosaury a blíží se údajům, jež se udávají u některých plejtvákovitých velryb – plejtvák obrovský dosahuje maximální hmotnosti asi 190 tun, obvykle však váží mnohem méně.

Je tam ještě?

A na závěr ona dráždivá otázka: Mohl megalodon přežít dodnes? Odpověď je, že je to velmi nepravděpodobné. Jako důkaz slouží především fakt, že ani po dvou stoletích vědeckého výzkumu moří a oceánů nemáme k dispozici jediný potvrzený případ setkání s tak obrovskou dravou parybou. Existují sice nepodložené historky o kontaktu s velkými žraloky, jde však buď o výmysly, nebo o zveličené rozměry pozorovaného žraloka lidožravého.

Zmíněný predátor může totiž dosahovat délky až 6,5 metru (v extrémních případech snad i 8 metrů) a hmotnosti přes 3 tuny, což zřejmě dokáže ve vyděšené lidské mysli vytvořit obraz prehistorické obludy. Nicméně megalodon byl stále ještě výrazně větší a celkově mohutnější.

TIP: Vědci zjistili, jak byl doopravdy velký legendární obrovský žralok megalodon

K existenci obřích žraloků se vážou také četné tradice domorodých národů. Například původní Havajci uctívali giganta moří údajně ještě nedávno, přičemž jej občas i zahlédli. Zmíněné příběhy se však zřejmě týkají spíš velkých jedinců žraloka lidožravého, nikoliv megalodona. Nezbývá tedy než se smířit s tím, že děsivého tvora již pravděpodobně v hlubinách současných oceánů nenajdeme.

Archeologové jsou mistry v získávání ohromného množství zajímavých informací z několika málo nálezů. A někdy si vystačí i s jediným nálezem, jak ukazuje práce archeoložky Haly Alarashi ze Španělské národní rady pro výzkum. Alarashiová se svým týmem prozkoumala náhrdelník z hrobu dítěte, který se podařilo objevit v Jordánsku. Dotyčný hrob byl odkryt v roce 2018 a nachází se v neolitické vesnici Ba`ja v jižní části země.

Archeologové v hrobu nalezli ostatky osmiletého dítěte, které podle všeho mělo vysoké postavení v tehdejší společnosti. Společně s ostatky archeologové objevili i větší počet artefaktů, zřejmě sloužících jako ozdoby. Celkem badatelé nalezli přes 2 500 barevných kamínků a schránek, dva výjimečné jantarové korálky, nejstarší známé v celé Levantě, větší kamenný přívěsek a jemně rytý kroužek z perleti. Závěry svého výzkumu vědci zveřejnili minulý týden v odborném časopise PLoS ONE.

Neolitický šperk

Detailní analýza složení artefaktů, jejich opracování a uspořádání prozradila, že vlastně jde o jeden velký náhrdelník, který se v průběhu věků v hrobě rozpadl. Součástí výzkumu byla i velmi zdařilá rekonstrukce původního vzhledu náhrdelníku a rekonstruovaný šperk je nyní vystavený v Muzeu Petry, v jižním Jordánsku.

Tento komplikovaný náhrdelník s větším počtem řad korálků je jedním z vůbec nejstarších a zároveň nejpůsobivějších šperků z období neolitu, které se zachovaly ve víceméně kompletním stavu. Pro vědce se stal cenným zdrojem informací o tehdejší společnosti. Výroba náhrdelníku nepochybně vyžadovala pečlivou práci, a také import exotických materiálů z velké vzdálenosti.

TIP: Hrobky na Kypru ukrývaly zlatý přívěšek ve tvaru lotosu

Badatelé z tohoto výjimečného šperku vyčetli komplexní uspořádání neolitické společnosti té doby. Společnost podle nich museli tvořit nejen zruční umělci, schopní obchodníci, ale i vysoce postavení představitelé elity, kteří si takové šperky mohli objednat a zorganizovat jejich výrobu. Na Alarashiovou a její kolegy udělalo toto zjištění velký dojem a jsou připraveni se věnovat výzkumu jordánské neolitické kultury podrobněji.

První červencový den vyrazil do vesmíru pozoruhodný evropský vesmírný dalekohled Euclid. Po startu z komplexu 40 na floridském Mysu Canaveral, se Euclid vydal na místo určení, kterým je takzvaná Lissajousova dráha kolem Lagrangeova bodu L2 soustavy Země - Slunce, kde bude Euclid působit v průměrné vzdálenosti 1,5 milionů kilometrů od oběžné dráhy Země.

Vesmírný dalekohled před pár dny dorazil na pozici, kde by měl příštích minimálně šest let provádět pozorování hlubokého vesmíru. Není tam úplně osamocený. V oblasti bodu L2 se již nachází evropská vesmírná observatoř GAIA a Vesmírný dalekohled Jamese Webba. Odborníci předpokládají, že Euclid během své mise nashromáždí více než 170 petabajtů dat, která odešle na Zemi, kde je bude zpracovávat celkem devět vědeckých výpočetních center.

Zkušební snímky

Na palubě Euclidu pracují dvě hlavní zařízení. Prvním z nich je kamera VIS (Visible-light camera), která snímá vesmír ve viditelné oblasti spektra a má k dispozici 600 milionů pixelů pro velmi kvalitní snímky galaxií. Druhým zařízením je spektrometr a fotometr NIST (Near-infrared spectrometer and photometer) pro pozorování více než miliardy galaxií v oblasti blízce infračerveného záření s celkem 65 miliony pixely.

Hlavním úkolem mise Euclid je přispět k lepšímu pochopení stále velmi nejasné temné hmoty a temné energie. Posloužit má i k velmi přesnému měření zrychlujícího se rozpínání vesmíru. Data z Euclidu budou použita k analýze tvaru galaxií v různých vzdálenostech od Země a ke studiu rudého posuvu těchto galaxií. Kamera VIS i spektrometr NIST dalekohledu Euclid již pořídili první testovací záběry vesmíru a odborníci jsou z nich nadšení.

TIP: Oči upřené do hlubin: Nové kosmické dalekohledy, které se připravují ke startu

„Vynikající snímky získané VIS a NIST na palubě Euclidu otevírají novou éru kosmologických pozorování a statistické astronomie,“ neskrývá nadšení vedoucí skupiny Euclid Consortium Yannick Mellier. „Tyto snímky ohlašují začátek nové vzrušující výpravy za záhadou temné energie, které rozumíme ještě méně než temné hmotě.“