Zní to cynicky, ale dalo by se říci, že nacisté nevymysleli nic nového. Židovstvo utrpělo hned několikrát v dějinách decimující rány znamenající vyhlazení celých komunit. Ani po ideové stránce nešlo o nic originálního, Hitler pouze rozvedl to, co už dávno bylo vynalezeno. Snad jen s tím rozdílem, že se nacisté pokusili o rasovou genetiku. 

Nenávist vůči Židům nepředstavovala až do zkušenosti s holocaustem nic neobvyklého. Vlastně tento latentní rasismus nikoho nepobuřoval. V dobové literatuře najdeme po celá staletí očividné doklady, že šlo o zcela běžný a rozšířený kolorit. Jako by potkat Žida představovalo pro běžného Evropana něco nežádoucího. Jak rádi lidé uvěřili historkám o zločinných Židech! Stačí připomenout nejznámější aféry: Dreyfuse ve Francii, Hilsnera u nás. Důvod?

Nejpřekvapivějším zjištěním je, že ačkoliv antisemitismus zůstává, jeho důvody se mění. Čím vším Židé vadili? Pokaždé něčím jiným. V dobách předkřesťanských svým monotesimem. Jenomže vadit nepřestali ani po nástupu monoteistického křesťanství. Odůvodnění? Hodilo se vše. Židé zabili Ježíše! Žid Jidáš ho zradil! Tato argumentace však měla jednu zásadní chybu. Kristovi učedníci byli přece také Židé. Ježíš sám rovněž. Ale na to se v zájmu antisemitismu zcela nelogicky zapomnělo.

Paradoxy se kupily i nadále. V osvícenských dobách odklánějících se od náboženství ve jménu lidského rozumu se ortodoxní hluboce věřící židovstvo mohlo zdát jako brzda lidského pokroku, jako zpátečníci. Následuje však absurdní veletoč. Už na začátku 20. století se rozmáhá mínění, že Židé stojí za světovými revolucemi. Že jsou bořiteli starých pořádků. Komunisti! Zvrhlí dekadentní modernističtí umělci, reformátoři!

Odlišnost

Židům se samozřejmě během dějin vyčítalo mnohem víc. Že prý páchají rituální vraždy na křesťanských dětech, šíří malomocenství, kradou a pálí hostie. Jako by Židé vzbuzovali v lidech jakýsi iracionální strach a obavy. Jako by rozum teprve následně hledal racionální argument pro podvědomou a nevysvětlitelnou nenávist a úzkost. Proč se lidé báli Židů? Měl na to vliv podvědomý strach z kastrace, o kterém píše Freud? Mohla obřízka symbolizovat tyto skryté úzkosti v našem nitru? Obřezávaly se však i jiné národy, nejen Židé.

Jediným neoddiskutovatelným důvodem se zdá židovská jinakost. Odlišovali se nejen náboženstvím a zevnějškem (oblečení, vousy apod.). Po většinu dějin neměli vlastní stát, s nímž by je člověk mohl identifikovat. Povědomí, které se o židovském národě vytvářelo, tak souviselo s fenoménem vyhnanství a uprchlictví. Neasimilovali se s místním obyvatelstvem a mluvili většinou jiným jazykem. Dá se tedy říct, že do jisté míry se židovský element vyčleňoval a vyděloval sám. Židé tak lidem připadali nejen jiní, ale často také nesrozumitelní.

Když k tomu připočteme celou řadu kulturních stereotypů, jako např. obraz vychytralého židovského lichváře, oheň je na střeše. Představa Žida mnohdy splývá s čímsi cizorodým, nebezpečným, nedůvěryhodným a proradným. Logika a racionalita přestávají hrát rozhodující roli. Dostáváme se na nebezpečné pole pocitů, strachů, obav, nejistot a předsudků. 

Dějiny Židů se povětšinou odehrávají v cizině, v obklopení jinou většinovou kulturou a náboženstvím. Existence ghett nebyla jen výsledkem tlaku na segregaci Židů. Do jisté míry to Židům rozptýleným po světě vyhovovalo, protože jim to umožňovalo jako národu a kultuře přežít, uchovat si identitu, když sami neměli žádný existující stát, který by mohli rozvíjet.

Žid není žid

Před antisemity stál vždy velký problém. Jak poznat, kdo je Žid a kdo ne? Když se Žid hlásil k víře předků, odpověď byla jasná. Ale jinak? Charakterizuje židovstvo náboženství, nebo rasová příslušnost? Kolem této obtíže se točí celé dějiny antisemitismu. Ale tento otazník nezajímá jen nepřátele Židů, ale klíčovou roli sehrál i v dějinách samotného židovského národa.

Ptáme-li se, proč se osudy Židů tolik liší od jiných národů, nevystačíme si pouze s výčtem jejich specifik. To klíčové se odehrálo už ve starověku. Středomoří tehdy ovládali Řekové a později Římané. Za typický rys tohoto období rozkvětu můžeme považovat náboženský synkretismus, to znamená, že jednotlivé víry existovaly vedle sebe, a dokonce se prolínaly. To však židovské náboženství, vyznávající jediného Boha, nedovolovalo. 

Židé budili od starověku nevoli svým lpěním na jediném Bohu. Odmítali se klanět zbožštělým sochám římských císařů v chrámech. Dávno předtím, než Hitler vymyslel zákony zakazující křížení rasy, byli to Židé, kdo zamítali sňatky s Nežidy. To všechno budilo nevoli a přivolávalo nenávist.

Židy ovšem nemůžeme chápat jako nějakou jednotnou komunitu. Naopak. Většina z nich, zejména ti bohatší, dokázali docela dobře soužít s ostatními národy a náboženstvími. Přizpůsobili se světu a nelpěli na tradici víc, než bylo žádoucí. Vedle nich však existovalo něco jako tvrdé jádro. Chcete-li, fanatici. Ti odmítali kompromisy a chtěli zachovat přikázání předků.

K židovskému Bohu patřila také víra v zaslíbení, které kdysi Jahve učinil – přislíbil svému lidu zemi. Klíčovým místem víry se od svého vybudování králem Šalamounem stává také Chrám v Jeruzalémě. Celé náboženské frakce byly ochotné bojovat nejen za vládu v zemi zaslíbené, ale i za chrámový „příbytek“ svého boha. Motivováni vírou se vrhali i do předem prohraných bitev s přesilou. Hnali svůj národ do zápasu s Řeky, s Římany, ale i s umírněnými Židy, kteří se odcizili víře předků, i když její chápání se ve skutečnosti během staletí proměňovalo, a to včetně významu samotného Chrámu.

Dalo by se říci, že obě skupiny přispěly ke zrodu antisemitismu. Militantní radikální věřící svým postojem k jiným náboženstvím a neochotou se podřizovat a soužít s jinými kulturami. Ti umírněnější dali světu argumenty proti radikálním Židům, ačkoli sami byli také Židé. A vnější svět nedokázal rozlišovat. S židovskými náboženskými fanatiky se lidově řečeno svezli i ostatní příslušníci židovského národa. Žid jako žid? Osudová chyba.

Lichváři

Velkou zbraň v rukou antisemitů vždy představovaly stereotypy vnímání. O Židech se například mluvilo jako o lichvářích. Přitom si toto povolání nevybrali, ale donutily je k němu okolnosti. Roku 1215 rozhodl IV. lateránský koncil katolické církve, že Židé mají žít v uzavřených komunitách a nosit znamení. Směli vykonávat jen některé profese a nemohli vlastnit půdu. Mohli se však živit tím, co se zapovídalo křesťanům: půjčovat peníze na úrok. Tak vznikl obraz chamtivého Žida. Nic na tom nezměnil fakt, že křesťané dělali totéž. Nejprve tak trochu „pod pokličkou“, po nástupu renesančního měšťanstva a reformovaných církví i veřejně. Bankovnictví se od té doby těší naopak vysoké prestiži.

Jako zlodějské lichváře je zkrátka viděl každý, kdo jim záviděl jejich výdělky nebo si na jejich peníze dokonce dělal zálusk. Dodnes se hraje například Shakespearův Kupec benátský. Postava Žida Šajloka se inspirovala staršími díly, jako např. Marlowovou hrou Maltský Žid. Šajlok jde tak daleko, že si v případě nesplacení dluhu žádá právo vyříznout dlužníkovi z těla kus masa! Tím možná vyšel Shakespeare vstříc dobovému pohledu publika nevražícího na Židy. Na druhou stranu se stereotypnímu vnímání výrazně vzepřel. Šajlok pronáší monolog ozřejmující jeho motivaci.

Jak se chovali křesťané k němu a příslušníkům jeho národa? Zlo plodí zlo. Šajlokova bezohlednost je plodem bezohlednosti druhých. Ale konec hry? Šajlok přestupuje na křesťanskou víru. Proč? Měl to být symbol naděje na odpuštění a mír mezi národy? Hold hodnotám křesťanství? Nebo ani génius Shakespeare nedokázal překonat dobovou podmíněnost a s absolutní samozřejmostí nadřadil vlastní náboženství nad víru Židů?

Exodus z východu

Výbuchy násilí vůči Židům sledujeme od starověkých dob. Ve středověku souvisely například i s křížovými výpravami. Velké protižidovské běsnění zažilo tehdy také Porýní. Novodobé pogromy však nepřicházely z Německa, ale z východu. Právě odtud na přelomu 19. a 20. století prchaly na západ početné rodiny. Židé v Rusku měli tradičně velmi svízelné a nerovnocenné postavení. Až na malé výjimky směli žít pouze na vyčleněném území. To samozřejmě přispívalo k jejich velké chudobě. Několika jednotlivcům se přesto podařilo překonat nevýhodu svého původu a stát se významnými a bohatými občany. To pochopitelně budilo závist. Zášť společně s odporem ke zbídačené většině židovstva podněcovala antisemitismus.

Podvrhy

Ten v carském a později stalinském Rusku nevzešel jen z nálady lidových vrstev. Podobně jako v hitlerovském Německu pocházel i z nejvyšších míst. Tak vznikl asi nejslavnější podvrh v dějinách antisemitismu. Takzvané Protokoly sionských mudrců vytvořila carova tajná policie. Měly dokazovat snahy světového židovstva ovládnout svět. Na cara tehdy podvrh neudělal velký dojem, ale zlo jednou vypuštěné z láhve již na světě zůstalo. Prakticky identický obsah koloval později Evropou, a našel odezvu dokonce i mezi vzdělanci v západních zemích. Podvrhy mají neuvěřitelnou schopnost odolávat faktům. I když je pravost vyvrácena, myšlenky zůstávají. Co na tom, že spiknutí nebylo prokázáno?

Na přelomu 19. a 20. století prchaly miliony Židů z Ruska, Ukrajiny a Haliče zejména do Ameriky. A pryč je nehnala jen bída, ale i strach. Novodobé dějiny perzekuce odstartoval pogrom v Oděse roku 1871. O deset let později se rozhořela celá vlna pogromů asi na stovce různých míst! Roku 1891 bylo vyhnáno na 10 tisíc Židů z Moskvy. Někdy se pogromů aktivně účastnila i policie a armáda!

TIP: Ostudné rabování a židovský pogrom v Holešově

Židé se na východě právem cítili nežádoucí. Vlna uprchlíků, která po pogromech zaplavila západní Evropu, však pomohla zažehnout novou explozi nenávisti v Německu a dalších zemích. Vždyť Židé, kteří přicházeli z východu, nezapadali ještě víc než „domácí“ Židé. Lišili se jazykem, vzděláním a lpěním na náboženství. Smyčka se přitom utahovala. Kdo nestihl utéct včas, měl to stále těžší. Uprchlíky nevítá domácí obyvatelstvo nikdy a nikde, natož Židy. I Československo si vybíralo. Německé a rakouské uprchlíky před nacisty většinou přijímalo, a to včetně Židů. Polské Židy ale na svém území nechtělo. 

Expedice Apolla po sobě na lunárním povrchu zanechaly mnoho artefaktů, přístrojů a dalšího vybavení, které buď mělo pracovat i po jejich odletu, nebo bylo pro úspěšný návrat domů postradatelné. Paleta pomyslné skládky na Měsíci je velmi pestrá, od nejrůznějších senzorů přes použité nástroje pro sběr vzorků a nepotřebné části skafandrů až po americké vlajky. Seznam nicméně zahrnuje také nečekané či bizarní položky, o nichž široká veřejnost často téměř nic neví. Připomeňme si nejpodivnější předměty, které po lidech na Měsíci zůstaly.

Lehce čpící artefakty

Pro někoho možná půjde o šokující zjištění, ale jako první předmět umístil Neil Armstrong na měsíční povrch… pytel s odpadky! Buzz Aldrin mu jej podal, když jeho parťák opustil průlez modulu Eagle a klečel na „verandě“ zajišťující přístup k žebříku, po němž měl sestoupit dolů. Armstrong pytel s prázdnými obaly od potravin a dalšími drobnostmi převzal a hodil na zem. Nedlouho poté, co otiskl svou stopu do věčného prachu, ho pak odkopl pod přistávací stupeň lunárního modulu, aby se jim nepletl pod nohy.

Na konci výstupu, když už byli oba v bezpečí kabiny, ještě jednou vypustili z kokpitu atmosféru a znovu otevřeli průlez. Z něj pak vyhodili batohy zajištění životních podmínek, galoše, v nichž se procházeli po povrchu, a další položky – včetně sáčků s odpadními produkty vlastního metabolismu. Jinými slovy po sobě posádka Apolla 11 zanechala na Měsíci rovněž pytlíky s močí a výkaly. A nedošlo k tomu naposled.

Také následující lunární výpravy pokračovaly v praxi odhazování vaků s exkrementy na povrch. Pro start z Měsíce se počítalo s každým dekagramem hmotnosti, takže se nepotřebné položky musely obětovat ve prospěch co největšího množství odvezených vzorků hornin. Celkem se tudíž na našem souputníkovi nachází 96 vaků na metabolický odpad, přestože ne všechny jsou naplněné. Každopádně tím vznikla poměrně bizarní kolekce biologického materiálu, o nějž poslední dobou projevují zájem astrobiologové. Rádi by totiž zjistili, v jakém stavu se nyní obsah vaků nachází, jestli se v něm ještě vyskytují nějaké bakterie, a pokud ano, zda a jakým způsobem za několik dekád zmutovaly.

Rodinka na Měsíci

Říká se, že za každým úspěšným mužem stojí cílevědomá žena. A platilo to i pro astronauty misí Apollo. Rodiny jim poskytovaly klidný přístav v kolotoči výcviků a nekonečného cestování, nicméně manželky si musely se vším poradit víceméně samy, a to od rodinného rozpočtu až po zajištění oprav domácích spotřebičů. Navíc existoval kontrakt s časopisem Life, jehož reportéři měli do rodinného soukromí přístup. Přidáme-li neustálé pochybnosti, čím se manžel na druhé straně Spojených států ve volném čase zabývá, asi nikdo by nechtěl se ženami a dětmi astronautů měnit.

Mnozí členové oddílu si to uvědomovali a snažili se svým blízkým neustálý tlak a vlastní nepřítomnost alespoň trochu vynahradit. Všichni astronauti měli možnost v osobních balíčcích, označovaných jako PPK neboli Personal Preference Kit, dopravit na Měsíc drobné šperky či jiné upomínkové předměty pro své drahé. Někteří šli ovšem ještě o kus dál a rozhodli se tam dovézt celou rodinu.

Podpisy i otisky

Samozřejmě není řeč o černých pasažérech, nýbrž o rodinných snímcích. Víme o dvou případech, kdy astronauti nechali fotografie svých nejbližších přímo na povrchu zemského průvodce, a prvním z nich se stal údajně pilot lunárního modulu Apolla 15 Jim Irwin. Během jedné z vycházek měl do regolitu položit snímek své rodiny, přestože v dobových zdrojích nelze dohledat podrobnosti. Mlčí i oficiální katalog objektů na Měsíci, který v roce 2012 zkompilovala NASA, a neexistuje ani záběr, jenž by něco podobného dokazoval.

Faktem zůstává, že na zmíněnou epizodu vzpomínal pilot lunárního modulu „šestnáctky“, kterého prý Irwin inspiroval ke stejnému kroku. Charles Duke se proto domluvil s fotografem Ludym Benjaminem, aby jej společně s rodinou zachytil na zahradě jejich domu v El Lagu. Na rub snímku pak napsal: „Toto je rodina astronauta Charlieho Dukea, který přistál na Měsíci 20. dubna 1972.“ Všichni zvěčnění příbuzní fotografii podepsali a přidali také otisky palců.

Vybledlá vzpomínka

Třiadvacátého dubna pak mohl Charlie svůj plán uskutečnit. Třetí a poslední měsíční vycházka mise Apollo 16 se chýlila ke konci. Od startu z Floridy uplynulo 107 hodin a tři minuty, když Duke při vykládání vozítka LRV poodešel asi deset metrů od lunárního modulu a upustil na povrch rodinnou fotografii v průhledném plastovém sáčku. V hlavě mu běžela myšlenka na to, kdo ji jednou najde. Poté udělal dokumentační snímek a vrátil se ke své práci.

Z Dukeovy fotografie zbyl dnes vlivem slunečního záření nejspíš pouze vybledlý papír. A pokud se jednou někdo dostane do míst, kde se v dubnu 1972 procházeli astronauti Apolla 16, možná bude překvapen, proč tam lidé zanechali něco tak neúčelného. Pro Charlieho a jeho rodinu má však onen snímek nevyčíslitelnou hodnotu: Ukazuje totiž rodinné pouto, jež funguje i na vzdálenost 400 tisíc kilometrů…

Snímek, který se nekonal

Asi každý, kdo se někdy blíž zabýval personálním obsazením amerických lunárních misí, bez rozmýšlení potvrdí, že nejsehranější partu tvořila trojice Apolla 12. Jako osobnosti si Charles Conrad, Alan Bean a Richard Gordon dokonale „sedli“, takže výcvik i let provázela řada okamžiků, kdy se navzdory bezesporu těžké a dokonale profesionální práci královsky bavili.

Nebyla tedy nouze o žertíky nejrůznějšího druhu, jeden z nich však nevyšel tak, jak si měsíční cestovatelé představovali. Ještě během příprav někoho z nich napadlo, že by bylo ohromně zábavné tajně na Měsíc propašovat mechanický časovač pro fotoaparát Hasselblad. Jeho pomocí by pak Conrad s Beanem mohli pořídit společnou fotku se Surveyorem 3. Měli totiž v blízkosti sondy přistát, zkontrolovat ji a přivézt na Zemi některé její součástky. Kdyby se jim trik s časovačem povedl, jednak by nepochybně vznikl triumfální záběr, ale hlavně by si specialisté na Zemi lámali hlavu, kdo vlastně dvojici u robotického průzkumníka zvěčnil.

Prach a černý stín

Až do jistého okamžiku vycházel plán dokonale: Conrad koupil v obchodě s fotoaparáty malý mechanický časovač a při výcviku s Beanem nenápadně natrénovali, jak ho použít. V den startu nezapomněl Charles přístroj vložit do jedné z předních kapes skafandru a poté ho dal na dohodnuté místo ve velitelském modulu. Po příletu k Měsíci pak s Beanem časovač přesunuli do lunárního modulu a po přistání jej před druhou vycházkou vložili do vaku na vzorky, aby ho mohli v pravou chvíli vytáhnout.

Problém nastal, když dvojice dorazila k Surveyoru. Jakmile přišla chvíle, kdy mohli časovač našroubovat na fotoaparát a ten pak umístit na přepravku nástrojů, podíval se Bean do vaku na vzorky. Během nácviku na Zemi v něm lesklé chromované zařízení vždy bez problémů našel. Jenže na Měsíci pokrýval všudypřítomný šedý prach vnitřek vaku i kameny, které astronauti cestou nasbírali, a navíc byl stín uvnitř na rozdíl od prostředí na Zemi naprosto černý. Bean se dokonce spustil na čtyři a začal vzorky opatrně vyskládávat kolem sebe. Bál se však, že některý z nich ztratí, proto marné snahy zanechal. Neuspěl ani Conrad, a jelikož čas běžel, oba zklamaní muži další pátrání vzdali. Svět tudíž o mysteriózní foto přišel.

Nalezený, ztracený

Když Charles na konci vycházky přesypal obsah vaku na vzorky do speciálního kontejneru, v němž měly kameny putovat k Zemi, čekalo ho překvapení: Na vrcholu hromádky spočíval časovač. Conrad ho frustrovaně vzal a zahodil co nejdál, a teprve po chvíli oběma astronautům došlo, že jim mohl posloužit k perfektní fotografii s lunárním modulem v pozadí. Snímek dvojice potřásající si rukama před modulem Intrepid by byl snad ještě efektnější než ten původně zamýšlený.

TIP: Mistři dobrého světla: Kdo jsou autoři nejlepší snímků z misí Apollo

Takto se nejspíš budoucí návštěvníci Měsíce při nálezu přístroje podiví, k čemu sloužil a jakou sehrál při raném průzkumu zemského souputníka roli. V té době už si možná nikdo nebude pamatovat, že měl malý kovový mechanismus splnit jedinou úlohu – a sice udělat si legraci ze všech, kdo na astronauty čekali na Zemi…

Zdroje perel na území dnešního Bahrajnu prosluly již ve starověku, vrcholu však jejich lov dosáhl na přelomu 19. a 20. století. Získané bohatství se odráželo také v pestrosti místní architektury – a několik komerčních i obytných domů dodnes připomíná hrdou, ale rovněž nebezpečnou a náročnou činnost.

Z pevnosti na lov

Místo, které se na seznam UNESCO zapsalo teprve v roce 2012, zahrnuje sedmnáct budov, tři příbřežní dřevěné podstavce pro ústřice, část pobřeží a pevnost Qal’at Bu Mahir. Ta se nachází na jižním cípu Muharraqského ostrova a právě odtud vyjížděly lodě na lov perel. 

Od úpadku perlového průmyslu na počátku 20. století se zmíněné budovy v podstatě nezměnily, což mimo jiné svědčí o vysoké úrovni zpracování. Řada z nich se však téměř nepoužívá ani neudržuje, takže chátrají. Jakákoliv obnova přitom musí být velice přesná a pečlivá, aby se zachovala jejich autenticita – a to především s uplatněním původních materiálů a řemeslných prací. Například restaurování některých částí pevnosti v posledních dekádách probíhalo natolik necitlivě, že se bude muset provést znovu a s využitím tradičních zdrojů.

Bohatství v ohrožení

Obnova velmi křehkých budov vyžaduje průběžnou údržbu, stejně jako školení v tradičních dovednostech, zejména v dřevařských a jemných omítkových technikách. Druhé zmíněné přitom stát zajišťuje i na úrovni vysokých škol.

Na rozdíl od uvedených staveb kolonie ústřic ohrožené nejsou – dál prosperují, i když už se zdaleka nenacházejí na takové úrovni jako kdysi. Pobřeží Bu Mahir i další místa v Muharraqu představují národní památky, ústřice pak chrání vyhláška o volně žijících živočiších. Další nařízení z roku 2011 navíc určuje vybrané mořské lokality a nárazníkové pásmo coby národní chráněnou oblast.

V současnosti se jako stíhače tanků většinou označují vozidla, jež nesou protitankové řízené rakety, ale v řadě armád stále dosluhují také kanonové stíhače tanků. Zpravidla jde o obrněnce příbuzné tankům vybavené výkonnými kanony, které mají dovolit ničení nepřátelských obrněnců na „bezpečnou“ vzdálenost, z níž tanky nedokážou efektivně vést palbu, popřípadě též z úkrytů. První koncepty takových vozidel se zrodily už mezi světovými konflikty, ovšem až druhá světová válka přinesla jejich obrovskou expanzi, na níž se významně podílely rovněž továrny a ozbrojené síly Hitlerovy říše.

Panzerjäger I

Tančík PzKpfw I sehrál důležitou roli v začátcích budování německých tankových sil a potom i během bojů v Polsku, tam se však již projevila jeho zastaralost, slabá výzbroj a nedostatečný pancíř. V roce 1940 proto byly „jedničky“ z frontové služby vyřazeny, ale vesměs neputovaly do šrotu, jelikož se hledalo vhodné využití jejich podvozků. Kromě mnoha pomocných vozidel se tak zrodil i první německý stíhač tanků, respektive samohybný nosič protitankového kanonu. Nejprve se experimentovalo s 37mm kanonem PaK 36, avšak ten se ukázal jako nevyhovující, takže u sériové podoby dostal přednost kanon PaK 36(t) ráže 47 mm. 

Jak sděluje písmeno „t“ v německém označení, šlo o původně českou (tschechisch) zbraň, a sice kanon vz. 38. Ve své době představoval poměrně výkonný prostředek, který si dokázal poradit s většinou tanků, jež se vyskytovaly v arzenálu nepřátel třetí říše, ačkoliv na nejtěžší obrněnce nestačil. Vozidlo se označovalo jako Panzerjäger I a vzniklo jako podvozek PzKpfw I, na kterém byla instalována jednoduchá, shora otevřená pevná nástavba s kanonem. Panzerjäger prodělal křest ohněm ve Francii a poté byl nasazen v severní Africe a v SSSR, ale růst síly pancířů nepřátelských strojů jej brzy odsoudil ke ztrátě efektivity. Po roce 1942 už se téměř neužíval.

Marder 

Po invazi do SSSR byli Němci nepříjemně překvapeni skutečností, že sovětská armáda disponuje obrovským množstvím obrněnců s kvalitním pancéřováním. Nutnost čelit této přesile si vynutila stavbu improvizací, mezi něž patřily stíhače řady Marder na šasi lehkých tanků. Vznikla trojice hlavních typů, jež se lišily použitými podvozky. Základ pro Marder I vytvořila kořistní francouzská vozidla, a to lehké tanky Hotchkiss 38 H a FCM 36 a tahače Lorraine 37L. Stíhač Marder II byl vyroben na šasi PzKpfw II a konečně Marder III dostal podvozek tanku PzKpfw 38(t), respektive československého ČKD LT vz. 38. 

Ve všech případech opět platilo, že na podvozek byla posazena shora otevřená nástavba, v jejímž čele se nacházel kanon. V případě vozidla Marder I šlo o německou 75mm zbraň PaK 40, ovšem u „dvojek“ a „trojek“ se uplatnil i další typ. Němci totiž v SSSR ukořistili též vynikající sovětská divizní děla F-22 (neboli vz. 1936) ráže 76,2 mm. Rozhodli se pro jejich upravení pro německou 75mm munici a výsledné kanony nazývané PaK 36(r) se instalovaly do vozidel Marder II a III. Celkem vzniklo přes 2 100 všech marderů (z nichž přes 1 700 tvořily „trojky“), které byly zpočátku velice efektivními prostředky. Jejich bojová hodnota sice postupně klesala, přesto se ale uplatňovaly až do samého konce války.

Nashorn 

Ačkoli německé 75mm kanony představovaly relativně účinné zbraně, proti nejlépe obrněným tankům nepřítele nestačily. Záhy se ale ukázalo, že Němci mají k dispozici excelentní nástroj i proti těžkým kolosům Britů, Francouzů a Sovětů, a sice kanon ráže 88 mm, který byl původně vyvinut jako protiletadlová zbraň. Původně improvizované použití se proto změnilo ve standard a začalo se pracovat na jeho samohybné podobě. 

Coby základ se použil Geschützwagen III/IV čili nosič výzbroje, jehož podvozek spojoval některé součásti tanků PzKpfw III a IV. Opět šlo o vozidlo s otevřenou nástavbou, avšak daleko prostornější a lépe pancéřovanou než u starších typů. Kombinace nosiče a 88mm kanonu PaK 43 se nejdříve nazývala Hornisse, ale později se začalo užívat označení Nashorn. (Kromě toho vzniklo provedení nesoucí 15cm houfnici, které se jmenovalo Hummel.) 

TIP: Útočná děla k podpoře pěšáků: Koncept vysoce mobilní Panzerwaffe

Vozidlo poprvé zasáhlo do boje na jaře 1943, avšak hlášení vyznívala poněkud rozporně. 88mm kanon sice nabízel ohromnou účinnost (byly zaznamenány zásahy tanků na vzdálenost přes 4 000 m), ale stíhač tanků Nashorn jako celek trpěl nízkou kvalitou výroby. Vadila rovněž omezená pohyblivost, kvůli které vozidlo nedokázalo tanky moc dobře „stíhat“, a proto se hodilo spíše pro palbu z úkrytů, avšak při tom zase vadila vysoká silueta. Muselo se tedy čekat na vhodnější platformu pro 88mm kanon.

Dokončení: Recept na ocelovou lavinu: Stíhače tanků Ferdinand, Jagdpanzer IV a Hetzer (vychází v neděli 22. října)

Trest smrti provazem si na samém konci roku 1938 vysloužil teprve šestadvacetiletý Svatoslav Štěpánek, jeden z téměř zapomenutých českých sériových vrahů. Případ psychicky narušeného sexuálního násilníka v pohnutých letech před druhou světovou válkou skoro zapadl, byť se v mnoha ohledech jednalo o novinářskou senzaci. Synáček z dobré rodiny, jehož tatínek byl inženýrem v cukrovaru, se prostě nepovedl. Sadistické sklony, týrání zvířat i dětí, mu ale dlouho procházely. Pro ataky na ženy v okolí domu svých rodičů si vždy uměl najít alibi.

Ke dvěma pokusům o vraždu žen je třeba bohužel nakonec započítat dvě vraždy dokonané a k tomu ještě ubití pětiletého sousedovic chlapečka kladivem. Prý ho zajímalo, jak to asi křupne. Navíc - mladý vrah si zakládal na ženských ňadrech. Byl jimi naprosto fascinován, a když mohl, pokusil si je po činu odřezat a vzít s sebou. K těmto činům se při vyšetřování doznal. Policistům také pořád nedávala spát jeho „mapa s pokladem“, kde byla několika křížky vyznačena místa, na kterých došlo k násilným vraždám a zmizením. A zrovna náhodou v době, kdy se tam Štěpánek vyskytoval. Jednalo se snad o podvrh, kterým si chtěli vyšetřovatelé vylepšit skóre? Těžko říct.

Ticho na samotě Doyscherhof

Nic pro slabé nátury: 10. dubna 1926 neznámý muž napadl spící rodinu Döllnerů. Sekyrou. Čtyřletá holčička, devítiletý klučina, oba rodiče a služka. Jedenáctiletý Kašpar Döllner přežil jen proto, že jej umírající otec zalehl. O masakru se psalo v Německu i Čechách, masové vraždy zvyšují náklad. Jediná stopa? Kromě nakousnutého perníku, který vrah při prohledávání místnosti po činu posvačil, ještě fakt, že pachatel měl zrzavé vlasy. Proto padlo podezření na čeledína, zvaného Rotkopf („Rudá hlava“), kterého před pár měsíci Döllner vyhodil, pravým jménem Františeka Sandtnera.

Ten měl na první pohled neprůstřelné alibi: byl přeci na vojně v Prešově! Jenže jako z udělání měl dovolenku právě v inkriminující dobu. Ale cennosti u něj nalezené, včetně hodinek starého Döllnera, mluvily jasně v jeho neprospěch. Sandtner měl navíc kriminál doslova v krvi: narodil se totiž matce při pobytu v mostecké věznici. A protože byl otec tulák, skončil sám brzy v sirotčinci. Litovat ho ale nemusíte: president Masaryk, jako už to v podobných případech bývá, zvažoval udělení milosti. Byl však doslova zaražen naprostou absencí svědomí vraha. Ten tvrdil, že by je nejradši pobil všechny, mrzelo ho, že „práci nedotáhl do konce“. A taky byl zklamaný: čekal, že na místě narazí aspoň na 50 000 korun. Místo toho umlátil pět lidí kvůli půl kilu másla a 270 Kč v hotovosti.

Vražedkyně s čistým svědomím

Případ ženy – vražedkyně, je vždycky sousto pro novináře. A když se k tomu přidá ještě pár pikantností z intimního života, nevěra a svody vášní, je vystaráno. Co na tom, že Hildegarda Cecílie Haniková nevraždila. Díky mediální masáži ji čekal provaz! Hilda se „jen“ nešťastně provdala za kapitána Karla Haniku, který nemiluje společenský život, večírky a styky z honorací. A na tom všem si Hilda, a hlavně její matka, dost zakládá. Právě ta se pravděpodobně stala motorem celého spiknutí. Plán je prostý: umluvit osmnáctiletého Hildina bratrance, Jana Veselého, který ji poněkud neobratně tajně miluje, aby zabil jejího muže.

Po roce příprav se zločinný záměr podaří, ale policisté jsou rychle na správné stopě. Hildina matka, přiživující se coby andělíčkářka (potratářka), vše hodí na svou dceru! I když se Jan k činu okamžitě dozná, nestačí to. Veřejnost, masírovaná novináři, už rozhodla. V den zahájení procesu bylo v Brně akreditováno dvanáct novinářů z Prahy, redaktoři brněnských Lidových novin měli v soudní místnosti vlastní stůl. Do novin se pak dostaly nejdrobnější detaily ze soudního líčení.

TIP: Případ bosé kokainistky: Skutečná detektivka z časů prvorepublikové Prahy

Vrah a střelec dostává tři léta, matka dvacet let a Hilda Haniková trest smrti. Ten jí byl sice zmírněn rozhodnutím prezidenta republiky z 31. ledna 1925 na 15 let těžkého žaláře, ale na svobodu se už nedostala. Zemřela ve vězení dříve, než mohla být podmínečně propuštěna. 

Umělé inteligence zažívají obrovský rozmach, jsou ale také velmi náročné na výpočetní kapacitu. Velké jazykové modely vyžadují výcvik, který spotřebovává energii při provozu počítačů a velkou spotřebu má i jejich provoz. Alex de Vries ze Svobodné univerzity v Amsterdamu ve studii nedávno zveřejněné odborným časopisem Joule odhaduje, že v budoucnu budou umělé inteligence spotřebovávat stejné množství energie jako některé země světa.

Například inteligence ChatGPT-3 využívala pro svůj výcvik 10 000 grafických procesorů od společnosti NVIDIA a spotřebovala u toho 1 287 MWh elektrické energie. To zhruba odpovídá roční spotřebě 121 průměrných domácností ve Spojených státech.

Nenasytná inteligence

„Pokud jde jen o samotnou společnost Google, její služby v roce 2021 spotřebovaly celkem 18,3 TWh elektřiny, přičemž energetický podíl umělé inteligence činil 10-15 % ," uvádí de Vries. „Podle nejhoršího scénáře by umělé inteligence Google mohly v dohledné době spotřebovávat podobné množství energie jako celé Irsko (cca 29,3 TWh ročně).“

Společnost NVIDIA, která je předním dodavatelem výkonných procesorů, používaných pro umělé inteligence a podobně náročné výpočetní aplikace, hlásí za druhé čtvrtletí roku letošního roku rekordní zisky ve výši 16 miliard dolarů (přes 370 miliard Kč). To ukazuje na svižně rostoucí poptávku po umělých inteligencích a technologiích nutných pro jejich provoz.

TIP: Středoamerický Salvador hodlá využít energii sopek k těžbě bitcoinů

Největší hráči v oboru, jako jsou Google, Amazon nebo třeba Microsoft, se pouštějí do vývoje vlastních čipů, které budou lépe vyhovovat nárokům umělých inteligencí. Nemluvě o tom, že například Google může propojit generativní umělou inteligenci s každým vyhledáváním v prohlížeči. To všechno znamená, že nároky na energii spojené s umělými inteligencemi dále strmě porostou.

Moderní pizza – coby kulatý korpus pokrytý rajčaty, sýrem a dalšími surovinami – se zrodila v Itálii zřejmě na přelomu 18. a 19. století.  Všeobecně známým se stal příběh o Markétě Savojské, manželce italského krále Umberta I., která při návštěvě Neapole v roce 1889 ochutnala historicky první „margheritu“ ozdobenou v barvách italské trikolory rajčaty, mozzarellou a bazalkou.

Než přišla rajčata

Kořeny populární italské pochoutky, jež si mezitím získala oblibu po celém světě, však ve skutečnosti sahají do mnohem vzdálenější historie. Moučné placky dozdobené různými ingrediencemi konzumovali lidé již ve starověku: Například Peršané si v 6. století zpestřovali jídelníček jednoduchými koláči se sýrem a datlemi. Všechny prapůvodní „pizzy“ měly ovšem jedno společné: Chyběla na nich rajčata.

Zmíněná plodina se ze své jihoamerické domoviny dostala do Evropy až koncem 15. století, ale místní strávníci ji zpočátku považovali za jedovatou. Běžně tak lidé rajčata konzumovali až v 19. století. Z uvedeného důvodu je pochopitelně nenajdeme ani na fresce, kterou italští archeologové nedávno odhalili v atriu jedné z pompejských budov, přiléhající k pekárně.

Dar pro hosty

Obraz zachycuje stříbrný tác s několika typy pokrmů na černém pozadí: Vedle zmíněné chlebové placky vyobrazil neznámý pompejský umělec i pohár s vínem a různé druhy ovoce. Podle odborníků se tehdejší „pizza“ zdobila semínky granátových jablek, plody podobnými datlím, kořením a různými dochucovadly, která by mohla představovat jakési rané pesto. Podnos, tak jak je znázorněný na malbě, tvořil podle archeologů typický dar servírovaný hostům. A přestože se nejedná o pizzu v pravém slova smyslu, vědci se shodují, že šlo o její předchůdkyni.

„Víme, že už ve starověkých Pompejích existovaly formy plochého chleba, který se vyráběl z obilí, vody, soli – a možná i piva jako kypřicího prostředku – a následně se dozdobil zeleninou nebo rybami,“ uvedl pro deník Guardian majitel jedné z nejstarších neapolských pizzerií Gino Sorbillo. 

Ibis skalní (Geronticus eremita) dříve hnízdil na mnoha místech jižní Evropy. Dnes přežívá jen v několika lokalitách severní Afriky a maličká populace se snad ještě drží v občanskou válkou zmítané Sýrii. Do záchrany tohoto druhu se zapojila i vídeňská zoo, kde tyto „plešaté“ ptáky chovají a kde ibisové pravidelně vyvádějí mláďata. V zajetí odchované ibisy nelze po dosažení dospělosti jednoduše vypustit do volné přírody a je nutné naučit je migrovat. Díky těmto „tréninkovým“ letům získal britský fyziolog Steve Portugal pozoruhodné informace o způsobu, jakým ptáci využívají vzdušných proudů.

Hurá za rogalem

Členové sdružení Walldrappteam (waldrapp je jedno z anglických jmen ibise skalního) učí ibise skalní migrovat. Využívají skutečnosti, že v zajetí odchovaní ptáci následují člověka. Piloti se proto vydávají na motorovém rogalu na dlouhý let do italského Toskánska. Obyvatelům jižního Rakouska a severní Itálie se díky tomu na podzim občas nabízí nevšední podívaná: oblohou se šine motorové rogalo a jemu v patách letí klín černých ptáků s dlouhými zobáky a holými hlavami.

Mladí ibisové si cestu do Toskánska teprve ukládají do paměti, ale schopnost letět v typické formaci mají vrozenou. Je jim přitom úplně jedno, jestli na hrotu velkého „V“ letí pták, nebo člověk na rogalu. Britského fyziologa Steva Portugala z Royal Veterinary College v anglickém Hatfieldu pohled na ibise ve formaci tvaru „V“ velmi zaujal. Spojil se s nadšenci z Waldrappteamu a požádal je o spolupráci při odhalování ptačích letových zákonitostí.

Jízda na pohyblivé vlně

Piloti bombardérů, kteří za druhé světové války podnikali dálkové lety, zjistili, že let ve „V“ formaci významně snižuje spotřebu pohonných hmot. Odborníci na aerodynamiku přispěchali s vysvětlením. Za křídlem vepředu letícího stroje totiž vzniká vzestupný proud vzduchu. Pokud se pilotovi druhého letadla podaří „posadit“ křídlo na tuto „vlnu“, nadnáší to jeho stroj a ten pak spotřebovává méně paliva. To zdaleka neplatí jen pro staré vrtulové letouny. Piloti moderních tryskových stíhaček mají spočítáno, že když udrží křídlo svého stroje na vzdušné vlně vzedmuté stíhačkou, která letí před nimi, spálí o plných 18 % méně paliva, než když letí na vlastní pěst.

Také ptáci letící v klínovité formaci by mohli šetřit síly a podle některých propočtů spotřebovávat o 20 až 30 % méně energie. Aby toho však dosáhli, musí zvládnout nesmírně obtížný trik. Zatímco křídla letadla se nehýbou a vzdušná vlna za přímo letícím letounem je rovná, ptáci křídly mávají. Vzestupná vlna, která se tvoří jen na konci mávajícího křídla, se proto neustále pohybuje nahoru a dolů. Pokud opeřenec letí jako druhý nebo další a chce se „svézt“, musí vlnící se vzestupný proud dokonale kopírovat pohyby vlastního křídla. Stačí malá odchylka, pták z vlny „vypadne“ a těžko se na ni opět „vyhoupne“.

Příliš složitá „ptákovina“?

Při letu ve formaci zdaleka nejde jen o to, že by pták na chvíli ztratil podporu vzestupných vzdušných vírů, které vznikají na špičce křídla. Pod celou plochou mávajícího křídla se totiž naopak tvoří silné sestupné vzdušné proudy a ty se za letícím opeřencem táhnou v širokém pásu. Číhají jako zrádná past na neopatrného letce, který spadl ze vzestupných vírů. Pokud se pták dostane do této „dolů jedoucí“ vzdušné zdviže, čekají ho vážné potíže.

Vědci byli přesvědčení, že ptáci nejsou příliš komplikované synchronizace při mávání křídel vůbec schopní a v klínových formacích létají z jiných důvodů, než je úspora energie. Let ve formaci ve tvaru „V“ by mohl být výhodný například pro obranu před útočícími dravci.

Vyhmátnout si vzdušný proud

Steve Portugal si chtěl ve věci vzdušných proudů udělat jasno. Vybavil tedy speciálně vyvinutým lehoučkým, ale o to výkonnějším přístrojem GPS hned čtrnáct mladých ibisů skalních. Následoval trpělivý sběr dat o poloze letících ptáků při přesunu za rogalem z rakouského Salzburgu do Toskánska. Fyziolog si mohl být jistý, že přístroje v každém okamžiku určují pozice jednotlivých ptáků s chybou menší než 30 centimetrů. Zároveň měl kontrolu nad tím, s jakou frekvencí každý z ibisů mává křídly.

Výsledky analýz letu zveřejněné předním vědeckým časopisem Nature ukázaly, že vědci ibise (a zřejmě i ostatní ve formacích létající ptáky) podceňovali. V klínu letící ibisové se totiž drží přesně v takové pozici, jaká jim zajistí největší vztlak na křídlo. Také při mávání křídly volí optimální rytmus a jejich letky dokonale kopírují zvlněnou trajektorii vzestupného vzdušného víru. Vědci předpokládají, že pták vnímá vzestupný proud některými pery křídla napojenými na vysoce citlivé nervy. Správnou pozici za ptákem letícím vpředu i optimální frekvenci mávání křídel si tak ibis doslova „vyhmátne“.

Některé otazníky zůstávají

Výsledky týmu Steva Portugala jen potvrdily, co někteří vědci tušili. Letem v klínovité formaci ptáci skutečně šetří energií. Naznačovalo to už dřívější pozorování pelikánů, kterým vědci za letu měřili tepovou frekvenci. Osamoceně letícímu pelikánovi tluče srdce o poznání rychleji než těm, kteří letí v klínu. Samotář se zjevně víc nadře. Podobně jsou na tom ale i ptáci letící v čele klínu. Ti z výhod „jízdy“ na vzestupných proudech samozřejmě netěží.

Navzdory nespornému pokroku, který umožnil projekt sdružení Waldrappteam a nasazení špičkové techniky týmem Steva Portugala, nejsou stále všechny nejasnosti ohledně ptačích letových formací vyřešeny. Není například úplně jasné, proč v klínech nelétají i menší ptáci, kteří při jarních a podzimních tazích rovněž překonávají dlouhé vzdálenosti. Zřejmě se na tom podílí vysoká frekvence, s jakou mávají křídly. Vzestupná vlna je za rychle mávajícím křídlem „roztřepaná“ a je prakticky nemožné se na ní udržet.

TIP: Jihoamerický ibis rudý: Krasavec v nachovém hávu

Hádanky obklopují i let ptáků, kteří klínovité formace dodržují. Čas od času lze pozorovat, že pták letící spořádaně v klínu vybočí z formace a posune se přímo za ptáka letícího před ním. V té chvíli mění frekvenci mávání křídly tak, aby šel „proti“ vlně, kterou za sebou vůdce nechává. Proč ptáci dobrovolně zaujímají tuto na první pohled nevýhodnou pozici a zda změnou rytmu mávání křídel uniknou pasti sestupných proudů, není jasné.

Před 2,02 miliardy roků dopadlo jihozápadně od dnešního Johannesburgu vesmírné těleso a vyhloubilo tam kráter s průměrem asi 300 km, dnes nazývaný Vredefort. Řadí se mezi největší i nejstarší impaktní struktury na Zemi a odborníci měli donedávna za to, že jej vytvořila planetka o průměru kolem 15 km s dopadovou rychlostí asi 15 km/s. 

Nejnovější výzkumy však ukazují, že šlo o ještě katastrofálnější událost. Výsledky vycházejí z numerických simulací, podle nichž by dříve odhadovaný impakt nemohl tak velký kráter vyhloubit. Pozorováním odpovídá spíš těleso s rozměrem 20–25 km a dopadovou rychlostí 15–20 km/s.

Zjevně se tedy jednalo o větší objekt než ten, který na konci druhohor ukončil éru dinosaurů, a důsledky pro zemské prostředí musely být naprosto zničující. Nelze říct, zda docházelo k masovému vymírání: V době starších starohor se životní formy nacházely teprve v bakteriálním stadiu, především v podobě prokaryotních buněk. 

TIP: Stopa dávné katastrofy: Německý kráter Ries a české vltavíny

Evoluční biologové však podotýkají, že na časové ose odpovídá zmíněný impakt vyvinutí eukaryotních buněk s pravým jádrem a specializovanými organelami. Bylo by velmi zajímavé, kdyby se ukázalo, že spolu obě události souvisejí. 

Začneme netradičně, otázkou na čtenáře. „Knihovnu doma máte? A mohli bychom ji vidět?“ Odráží vaše soukromá sbírka tištěné literatury ta nejlepší díla posledních dekád a staletí, tedy jen ty pečlivě vybrané a skutečně hodnotné kousky? Vypadá jako soupiska čtenářského deníku maturanta? Anebo je naplněna spíš něčím, co se vám líbí, byť jde spíše o oddechovky a nic, nad čím by literární kritik zajásal? Právě tahle otázka platí za milion dolarů.

Aniž bychom vám dále sahali do svědomí (a knihovny), právě takové dilema pochybné „hodnoty“ literárního obsahu průměrné sbírky se brzy může ukázat zásadní pro naše poznání historie antického Říma. Kdy? Až jestli bude letos v prosinci zdárně vyřešena tzv. Vesuviánská výzva. Tedy až se dozvíme, co vlastně obsahují svitky z Vily papyrů. Je to hodně informací najednou, takže radši to vezmeme pomalu, hezky od roku 50 před naším letopočtem. Tehdy totiž Villa dei Papiri nejspíš vznikla.

Palác umění

Šlo o mimořádnou zakázku, opravdu hodně luxusní sídlo. Aby ne, objednal si ji totiž Lucius Calpurnius Piso Caesoninus. Tomuto římskému senátorovi přidávalo na důležitosti i to, že jeho zetěm se stal samotný Julius Caesar! Do kapsy tedy rozhodně hluboko neměl, a na výsledné podobě Vily papyrů vystavěné z bílého mramoru jste to mohli poznat. Sloupořadí obklopovalo stinné nádvoří s překrásnou zahradou, v níž stálo jedenáct bronzových fontán a přes osmdesát soch.

Vznosná palácová vila byla ozdobou celého Herculanea. Město, které patřilo římské smetánce, fungovalo podobně jako Riviéra pro movité. Na rozmařilé dovolené sem přijížděli mocní a boháči. Caesoninus přitom nepatřil jen k mocným a bohatým. Velmi též miloval umění, filozofii a literaturu. A Villa dei Papiri uchovávala velkou část jeho soukromých sbírek svitků a traktátů. Které si pochopitelně nesháněl po světě sám, ale na zakázku mu je zaopatřoval filozof Filodémos z Gadaru.

Nejistý osud

Dá se tedy odtušit, že jeho takřka kurátorovaná sbírka patřila k unikátům. Moc si jí ale neužil. Umřel totiž v roce 43 př. n. l. Majitelem vily se pak stal jeho syn, kterému ale na literaturu moc času nezbývalo. Zastával místo významného konzula a prokonzula, místodržitele Pamfylie a Galatie i vyslance v Sýrii. Slavně také potlačil povstání v Thrákii a sesbíral řadu oslavných titulů. Patřil k osobním důvěrníkům císařů Oktaviána a Tiberia.

Takže v Herculaneu a ve Vile papyrů moc času netrávil a o sbírky nejspíš moc nepečoval. Umřel v roce 32, nemáme však úplně jasno v tom, kdo po něm nemalé rodinné majetky přebral. Jeho nejbližší příbuzní, senátor Asprenas Calpurnius Serranus ani generál Lucius Nonius Asprenas, jej totiž o moc dlouho nepřežili. V následujících letech se tak mohl pyšnit luxusní palácovou vilou v Herculaneu nějaký jeho pro dějiny nevýznamný potomek.

Anebo – což se jeví nejpravděpodobnější – celý ten provozem a údržbou nákladný objekt dědicové prodali jinému majiteli. Takovému, který se o hodnotnou literaturu vůbec nemusel zajímat. Mohlo by se zdát, že na tom nesejde. V roce 79 došlo k erupci Vesuvu a pod dvacetimetrovým příkrovem horkého popela a pemzy zmizela nejen Villa dei Papiri, ale i celé Herculaneum.

Archeologie

Jenže tahle římská Riviéra nezůstala pod sopečnou krustou navždy. V roce 1750 se k ní prokopali první archeologové. A užasli, neboť v pěti segmentech toho skvostného paláce narazili na „knihovny“ plné stovek, možná tisíců svitků. Jen se nedaly přečíst – všechny totiž zuhelnatěly. Každou z těch roliček spekl horký popel do podoby černavého válečku.

Svitků, které nebyly zničeny během kopání a pokusů o rozbalení zůstalo nakonec asi 1 800 kusů. Zamířily do muzeí a soukromých sbírek spíš jako kuriozita. Po dalších marných experimentech dospěli všemožní odborníci k závěru, že pokud je nechceme úplně zničit, nikdy je nebudeme schopni přečíst.

Milionová výzva

Hurá do současnosti. Přesněji tedy do loňského roku, kdy Nat Friedman, bývalý šéfmanažer softwarové vývojářské společnosti GitHub, nabídl odměnu milion dolarů tomu, kdo svitky přečte. Bez rozbalování, jen s pomocí té nejmodernější techniky a nástrojů umělé inteligence. Pro tuhle akci se vžilo pojmenování Vesuviánská výzva. Jejím cílem je, kromě oživení skoro dva tisíce let staré historie, motivovat vpravdě královskou odměnou také technologický vývoj.

Pokud jste skromnější, můžete si sáhnout i na cenu za průběžný pokrok při řešení, která činí 50 tisíc dolarů. Perfektní na tom je, že spoustu technicky náročné práce už pořadatelé Vesuviánské výzvy udělali za vás. S pomocí tomografie pořídili trojrozměrné skeny horních polovin dvou neporušených svitků s rozlišením na 8 mikrometrů. Na téhle fušce se podílel Francouzský výzkumný institut i badatelé z univerzity v Oxfordu a výzva je, díky veřejně přístupným zdrojům, otevřená všem.

Metoda existuje

Ano, luštění zuhelnatělého svitku, který nemůžete rozbalit, skutečně připomíná snahu o čtení srolovaných novin zalitých do asfaltu. Ale teoreticky to nemožné není. Vlastně, něco takového se už před časem povedlo na 1 500 let starém svitku En-Gedi, nalezeném na břehu Mrtvého moře. Inkoust totiž zanechává na papyru stopu, a tento otisk – jeho šířku, sklon i postavení – lze s trochou fantazie přiřadit konkrétnímu znaku písma.

Problémem je ono úhlové zkreslení, které vzniká zatočením listu papyru. A také to, že těch znaků na jednom řádku najdete víc. Lidské oko pochopitelně není schopné proniknout skrz, ale nějaký chytrý algoritmus a samo­učící se umělá inteligence by mohla srolovaný list rozbalit a přečíst. Pořadatelé Vesuviánské výzvy přitom zůstávají skromní. Pro výhru vám postačí „přečíst“ čtyři řádky z papyru, tak, aby vám na každém řádku nechybělo víc než 15 procent písmen. V podstatě tak stačí přečíst čtyři tweety z antiky a stanou se z vás milionáři.

O svůj postup a metodu se pak pochopitelně musí výherce s autory výzvy podělit. Doufají totiž, že by se takto dalo přečíst 70 až 80 procent textu na zbývajících papyrech, včetně těch, které se nacházejí v soukromých sbírkách.

Pornografie?

O tom, že v knihovně starého Lucia Calpurnia Caesoninuse odpočívala zásadní literární díla antiky, nikdo moc nepochybuje. Mohlo jít o spisky, o nichž ani nemáme zdání – anebo o nich jen letmo tušíme z náznaků a děl jiných dobových autorů. Jejich rozluštění by samozřejmě bylo fantastické. Těžko ale odhadnout, jak dalece se tahle sbírka z Vily papyrů proměnila poté, co správu sbírky přejal jeho zcestovalý syn. A co vlastně zůstalo z původní sbírky, když sláva rodu pominula a knihovnu v palácové vile Herculanea spravoval desítky let neznámo kdo.

TIP: Nová technologie zobrazování umožňuje číst dávné papyry uvnitř obalu mumie

Může být, že milionovou Vesuviánskou výzvu někdo skutečně naplní. Ale místo poznání těch nejhodnotnějších děl antiky si přečteme jen třetiřadý brak, sprostou pornografickou básničku nebo suchý nákupní seznam. Protože ne každý chová ve své knihovně díla, která by znalce literatury potěšila.