Lucemburk se rozkládá na soutoku řek Alzette a Pétrusse, na skalnatém výběžku, který zčásti tvoří přirozené opevnění – stačilo jej tudíž dobudovat z druhé, západní strany. Od 16. století až do roku 1867, kdy byla značná část hradeb stržena, šlo tedy o jedno z největších opevněných sídel Evropy. 

Střídání stráží 

Ještě v polovině 10. století přitom v místě stál pouze malý hrad vystavěný na nepřístupné skále. O dvě stě let později už se v blízkosti pevnosti nacházela osada chráněná kamennou hradbou, která se v průběhu 14. a 15. století dál rozšířila.

V roce 1443 dobyla město burgundská vojska Filipa Dobrého, načež přešlo do rukou španělských Habsburků a hrad se proměnil v masivní, výborně zabezpečenou pevnost. Když si koncem 17. století Lucemburk podmanili Francouzi, dal Ludvík XIV. opevnění ještě rozšířit a posílit. Na jeho práci pak v 18. století navázali rakouští Habsburkové, když se sídla zmocnili a učinili z něj „Gibraltar severu“. 

Město ve městě 

Roku 1867 však nechali místní většinu opevnění zbourat v návaznosti na Londýnskou smlouvu, podle níž mělo město opět získat nezávislost výměnou za to, že se vzdá své pevnosti. Mnohé prvky – jako brány, bašty či kasematy – reprezentující jednotlivé panovnické éry ovšem přetrvaly. Podařilo se rovněž zachovat původní rozložení ulic i mnoha veřejných budov, takže máme jedinečný doklad vývoje tamní architektury počínaje 10. stoletím. 

TIP: Pevnost Krak des Chevaliers: Mohutný strážce svatého řádu

Ve čtvrtích uvnitř opevnění a na úpatí hradeb žili obyčejní lidé a věnovali se především řemeslům. V tzv. horním městě si zase stavěly sídla aristokratické rodiny a útočiště tam nacházely i hlavní náboženské komunity, jež chtěly být blíž oficiálním institucím a správě. 

Dělostřelečtí pozorovatelé tvořili jazýček na vahách, který dokázal vychýlit výsledek bitvy na tu či onu stranu. Jejich hlavní úkol spočíval ve sledování přesnosti palby a jejím vyhodnocení, aby pak vysílačkou, rádiem či telefonem sdělili kanonýrům nové koordináty. Tato práce měla pochopitelně smysl jen u zbraní poskytujících nepřímou palebnou podporu. Konkrétně šlo o houfnice a minomety, jež střílejí horní balistickou křivkou, takže jejich obsluhy nevidí na cíl. U kanonů pálících napřímo mohli dělostřelci roli pozorovatelů zastat sami.

Specializovaná vozidla 

Někdy se zodpovědného úkolu ujímal velitel baterie, jindy bylo nutné využít předsunutých pozorovatelů, kteří působili – často i v několikačlenných týmech – blíže frontové linii. Nejprve museli nalézt co nejbezpečnější i nejvýhodnější pozorovatelnu a pečlivě ji zamaskovat. Když se artilerie rozburácela, sdělovali výsledky palby buď hlavnímu pozorovateli za frontou, nebo samotným obsluhám. 

Jindy předsunutí pozorovatelé, v angličtině označovaní jako FO (Forward Observer) nebo FiSTer (Fire Support Specialist), během ofenzivy doprovázeli útočící pěchotu a tanky. Tato taktika se uplatnila kupříkladu u Wehrmachtu za bleskové války, kdy Němci pro činnost dělostřeleckých pozorovatelů používali průzkumné vozy a polopásy SdKfz 251. Za zmínku stojí provedení SdKfz 251/3, v jehož bojovém prostoru našla své místo radiokomunikační výbava složená z několika vysílacích i přijímacích systémů. Na obranu měli jediný kulomet v předním postavení krytém ocelovým štítem. Dalším specializovaným obrněncem pro pozorovatele se stal SdKfz 253, který se od haklu lišil uzavřeným bojovým prostorem.

Skryti pod pancířem

Své pozorovatele měly i jednotky samohybných děl. V německých ozbrojených silách tito muži nejčastěji využívali upravené tanky Panzerbeobachtungswagen, které jim umožnily přežít v první linii a udržet krok s mobilní artilerií. Jako první se roku 1943 objevil stroj odvozený od PzKpfw III. Čelo věže dostalo silnější pancíř, kanon nahradila atrapa z hliníkové trubky. Přibyl druhý periskop, výsuvný dálkoměr a rozměrná anténa radiostanice Fu 8 s dosahem 20 km. Stroj vezl i další stanici s dosahem do 5 km určenou pro komunikaci s velitelem artilerie. Pětičlenná osádka sestávala z řidiče, pozorovatele, pomocného pozorovatele a dvou radistů. Časem se na bojiště dostaly i obdobně řešené Panzerbeobachtungswagen IV a V.

K vybavení pozorovatelů patřil kromě telefonu, rádia či vysílačky i kompas, mapa a dalekohled, osádky zmíněných obrněnců pracovaly též s mapovým stolkem. Modely používaných dalekohledů závisely na typu pozorovatelny a způsobu práce. Velitelé baterií a hlavní pozorovatelé na relativně bezpečných pozicích za frontovou linií sázeli na rozměrné a těžké nůžkové dalekohledy na skládací trojnožce. V terénu rozmístění předsunutí pozorovatelé se potřebovali z ohrožené pozice rychle stáhnout, a tak preferovali menší a lehčí triedry.

Korekce palebných prvků

Způsob nasazení dělostřeleckých pozorovatelů se napříč armádami podobal a jako příklad můžeme opět použít dobře zdokumentované postupy Wehrmachtu. Když se německá divize chystala k ofenzivě, přesunula se její artilerie na palebné pozice. Odtamtud mohla ostřelovat nejen zvolené místo průlomu, ale i důležité křižovatky, sklady a předpokládaná shromaždiště. Zároveň velitelé vyslali k prvosledovým jednotkám předsunuté pozorovatele s vysílačkami, aby komunikovali s hlavní pozorovatelnou, což Wehrmachtu umožňovalo reagovat na změny situace během postupu. Role předsunutých pozorovatelů byla klíčová zejména v lesnatém terénu. Vojáci na stabilní pozorovatelně totiž měli mizivou šanci přesně zjistit, co se na bojišti děje a kam až se vlastní jednotky dostaly – i kdyby byla umístěna na vyvýšené pozici. 

TIP: Mechanizovaná pěchota v boji (1): Taktika tankových granátníků

Houfnice zahajovaly palbu těsně předtím, než do útoku vyrazily panzery. Pokud se podařilo děla přesně zaměřit a seřadit, dopadaly granáty v linii rovnoběžné s protivníkovou obranou. Tak ideální situace však nastala málokdy a právě nyní se ke slovu dostávali pozorovatelé – vyhodnocovali účinky a na základě jejich hlášení docházelo ke korekci palebných prvků. Současně začaly další baterie střílet do nepřátelského týlu ve snaze znemožnit přísun posil.

Dokončení: Vševidoucí oči: Dělostřelečtí pozorovatelé v časech 2. světové války (2) (vychází v neděli 13. srpna)

Pojem neandertálec má dnes značně negativní nádech – označujeme jím obvykle nevychovaného, obhroublého nebo nepříliš inteligentního člověka, který nedbá na dobré mravy. Z hlediska naší moderní doby by toto hodnocení člověka neandertálského (Homo neanderthalensis) asi obstálo, ale po značnou část období pleistocénu patřili naši vývojoví příbuzní naopak k velmi úspěšným a progresivním hominidům. První zástupci tohoto druhu se objevili zhruba před 430 000 lety, poslední z nich pak „vyhynuli“ asi před 40 000. Přestože nejspíš nebyli nikdy příliš početní, jejich zkamenělé pozůstatky známe z velkého území Evropy, a dokonce i z Blízkého východu, Uzbekistánu a středoasijského pohoří Altaj. 

Co je ale pro nás nejzajímavější, je skutečnost, že jejich pozůstatky byly objeveny také na našem území. Neandertálci tedy žili před desítkami tisíciletí i v místech, kde dnes bydlíme, pracujeme nebo chodíme do školy. Už i proto bychom se o těchto pravěkých hominidech měli dozvědět co nejvíce. Jaké nálezy související s člověkem neandertálským tedy byly na našem dnešním území dosud učiněny?

Země chudá na ostatky

Území České republiky nenabízí tak bohaté nálezy, jaké známe třeba z Německa, Francie nebo Předního východu. Po neandertálském člověku nám zde zůstalo množství artefaktů, zejména nástrojů, ale kompletnější kosterní pozůstatky těchto pravěkých lidí zatím k dispozici nemáme. Může to být způsobeno skutečností, že se na našem území nenacházejí větší krasové oblasti s rozměrnými jeskyněmi. Neandertálci totiž po desítky tisíciletí tyto jeskyně využívali jako posvátné prostory, kam ukládali těla svých mrtvých druhů. Jeskyně na našem území jsou sice zajímavé a některé až impozantní, ale většinou poměrně krátké a „mělké“ – potřebám neandertálců tedy nejspíš nevyhovovaly. 

Dalším důvodem je kupodivu i fakt, že někdejší naše území bylo od 19. století relativně vyspělou průmyslovou zemí. Ještě před oficiálním uznáním existence pravěkých lidí na přelomu 19. a 20. století se u nás totiž začaly ve velkém těžit různé horniny, stavěla se také železniční dráha a vytyčovaly nové lomy a doly. Podobné akce probíhající ve větším měřítku sice mohou vést k významným objevům, zároveň ale často poničí nebo zcela zlikvidují vhodná naleziště. Cenné nálezy, jako je například čtvrt milionu let stará „neandertálská chata“ z Písečného vrchu u Bečova na Mostecku, jsou proto velmi vzácné.

Nejslavnější český neandertálec

Nejznámější nález učinil 26. srpna 1880 gymnaziální profesor a nadšený archeologický amatér Karel Jaroslav Maška. Ten několik měsíců očišťoval vrstvy horniny u ústí do moravské jeskyně Šipka. Po týdnech usilovné práce se na něho usmálo štěstí a přímo u vchodu do jeskynní chodby, které se říkalo „Jezevčí“, odkryl v hloubce 1,7 metru pod původním povrchem jeskynního dna pozůstatky dávného ohniště a u něho čelist „předvěkého“ člověka. Jednalo se o část čelisti neandertálského dítěte, v době své smrti starého asi osm až deset roků, což se ale ukázalo teprve později. Hned následujícího roku 1881 prezentoval Maška svůj objev na Mezinárodním antropologickém kongresu v Salcburku a „Šipecká čelist“ se tak stala v archeologickém světě pojmem. Od objevu prvního neandertálce v Německu uplynulo tehdy teprve čtvrt století a moravská čelist ukázala, že tito pravěcí lidé obývali asi před 40 000 lety mnohem větší území. A nevyhýbali se přitom ani českým zemím.

Historicky bohatá jeskyně

O životě neandertálců a ostatních pradávných obyvatelích Šipky totiž prozradily mnohem víc informací také další archeologické nálezy, které Maška nakonec shrnul ve svém článku Šipecká čelist z roku 1903. Pravěcí lidé z několika různých kultur po sobě v jeskyni zanechali asi 550 kamenných nástrojů z pazourku, rohovce a dalších jim dostupných a vhodných materiálů. Kostí a zubů různých živočichů bylo v jeskynních vrstvách objeveno ještě mnohem větší množství – celkem asi 80 000 kusů. 

Byly tady odkryty například zkamenělé kosterní pozůstatky velkých šelem z doby ledové, mezi nimi i mohutného jeskynního medvěda, kterému jeskyně sloužila jako doupě a nerad se o ni s kýmkoliv dělil, dále nebezpečného jeskynního lva, nevyzpytatelné jeskynní hyeny nebo velké lasicovité šelmy rosomáka. Zkameněliny zubrů a praturů, podobných dnešním bizonům, kosti srstnatého nosorožce, a dokonce i mamuta nasvědčují tomu, že sem byla těla těchto zvířat donesena či dovlečena jako ulovená kořist, tedy jako součást jídelníčku pravěkých lovců. Celkově se zde podařilo objevit zkameněliny asi sto třiceti druhů různých lovných živočichů.

Stínem visícím nad velkolepým objevem je však jeho konečný osud, který v případě Maškových archeologických sbírek nebyl vůbec šťastný. S blížícím se koncem druhé světové války se Maškovy kolekce přesunuly do zámku v jihomoravském Mikulově, kde měly přečkat neklidné časy bojů postupující východní fronty. Zámek pak za dodnes nevyjasněných okolností v dubnu roku 1945 vyhořel a všechny Maškovy exempláře byly při požáru bohužel zničeny. Je smutnou ironií, že celosvětově proslulá čelist neandertálského dítěte přečkala v jeskyni desítky tisíc let, aby byla za pouhých 65 let po svém objevení nenávratně ztracena. Dnes už tedy můžeme obdivovat pouze její odlitky a nákresy. 

Co se ještě našlo?

Pokud bychom brali v potaz celé území někdejšího Československa, pak bychom měli archeologických nálezů spojených s neandertálským člověkem podstatně více. Nejznámější je nejspíš objev výlitku mozkovny nebohého jedince, který kdysi (možná omámen výrony oxidu uhličitého a oxidu siřičitého) spadl do travertinového vřídla na území dnešních Gánovců. V roce 1926 objevil jeho pozůstatky předák tamní těžby travertinů, jakýsi pan Koki. Ten výlitek prodal českému archeologovi Jaroslavu Petrbokovi, který vzácný nález uchoval i pro další generace archeologů a paleoantropologů.

TIP: Naši předkové se uchylovali ke kanibalismu: Bylo to překvapivě výhodné

Významným objevem od našich východních sousedů je také lokalita Šaľa u Galanty, kde byly pozůstatky neandertálce dokonce vybagrovány, a to na několik etap. Došlo k tomu při těžbě štěrku z řeky Váhu, nejdříve v roce 1961 a pak ještě o tři desetiletí později, když se zde podařilo objevit úlomky čelní a temenní kosti lebky. K objevům neandertálských kostí na území dnešní České republiky došlo také v jeskyni Kůlna poblíž Sloupu v Moravském krasu. V roce 1965 zde archeologové odkryli zlomek neandetálské čelisti, následně ještě dva zuby a v roce 1971 zlomek lebeční temenní kosti. Poslední půlstoletí pak žádný podobně významný nález bohužel učiněn nebyl. 

Že se při jídle nevyplatí spěchat a cpát se příliš velkými sousty, potvrzuje i fascinující nález fosilie z německé geologické formace Sachrang (německy Posidonienschiefer), jejíž stáří je asi 180 milionů let. Tato formace ze spodní jury, která se táhne z jihozápadu na severovýchod Německa (s přesahem do okolních zemí), je bohatá na výjimečně dobře zachovalé fosilie mořských živočichů, včetně plazů, ryb nebo hlavonožců.

Badatelé zde před časem narazili na fosilii paprskoploutvé ryby druhu Pachycormus macropterus, která zřejmě měla pořádnou smůlu. Spolkla totiž zhruba deset centimetrů velkého amonita – druhohorního hlavonožce ukrytého v masivní schránce. Na dotyčnou rybu to podle všeho bylo příliš velké sousto a za svou nenasytnost zaplatila životem.

Nenažraná ryba

Paleontologové se domnívají, že schránku amonita pozřela ryba omylem. Žaludek ryby a jeho mikroklima poté posloužil jako skvělé místo pro uchování schránky amonita. Svědčí o tom částečně zachovalý perleťový lesk a pouze malé poleptání schránky žaludeční kyselinou. Ke smrti ryby muselo podle vědců dojít, pravděpodobně v důsledku ucpání trávicích cest a vnitřního krvácení, během několika minut. Mrtvola ryby poté klesla do měkkého bahna, kde bez přístupu kyslíku vznikla perfektní fosilie.

TIP: Zcela unikátní nález z druhohor: První fosilie amonita bez schránky

Samuel Cooper a Erin Maxwellová ze Státního přírodovědného muzea v německém Stuttgartu navíc zjistili, že se pro dotyčnou rybu nejednalo o ojedinělý „dietní prohřešek“ – v pozůstatcích jejího žaludku vědci objevili zachovalé fosilie malých hlavonožců s měkkým tělem, velkého belemnita a dokonce i menší rybu stejného druhu Pachycormus macropterus.

Závěry svého výzkumu badatelé zveřejnili v odborném časopisu Geological Magazine. Nalezená fosilie, která je sama o sobě velmi výjimečná, představuje také první přímý důkaz, že paprskoploutvé ryby ve druhohorách lovily amonity a jim podobné hlavonožce.

Svazek, který měl být tím nejdůvěrnějším poutem, musí zůstat před zraky nechápavé či nepřející veřejnosti na věky utajen. Jenže když se na to přišlo? Konce některých tajných manželství bývaly tragické.

Nejdřív dítě, potom kastrace

• Héloïse d’Argenteuil a Pierre Abélard
• Francie, 12. století

Dobrým příkladem může být nedobře utajený sňatek přibližně sedmnáctileté Héloïse d'Argenteuil. O blaho dívky z dobré rodiny se měl starat její strýc a opatrovník Fulbert, kanovník a podjáhen u katedrály Notre Dame v Paříži. Šlo mu ale spíše o její majetek.

Když pro svou svěřenkyni, v té době jeptišku benediktinského kláštera, najme soukromého domácího učitele, věci dostanou rychlý spád. Mezi mladičkou Héloïse a filozofem pařížské univerzity Pierrem Abélardem to začne jiskřit. Můžeme tomu říkat intelektuální pnutí, ale bude to Héloïse, která po pár lekcích skončí s outěžkem.

Plod zakázané lásky dostane jméno Astrolabius a Abelard příjemně překvapí, když požádá svou milovanou o ruku. Za utajeným sňatkem ale nenásledují líbánky. Do věci se totiž vloží strýc Fulbert, který nemá zájem o Abélarda ani dědice. A nechá filozofa svými pochopy vykastrovat.

Po další léta už oba milenci-manželé udržují jen intenzivní písemný styk. Ona jako představená kláštera, on jako buřič a kacíř na okraji společnosti. Osudem i nevraživostí světa rozdělení manželé se sejdou až po desetiletích ve společném hrobě, kam jejich ostatky uloží vedle sebe.

Poslední přání

• Mary Eleanor Bowesová a Andrew Robinson Stoney
• Anglie, 18. století

Utajené sňatky mohou mít nejrůznější podobu a ne vždy jsou překvapením jen pro rodiče novomanželů. Své by o tom věděla Mary Eleanor Bowesová, která se do chomoutu nechala vlákat poněkud špinavým trikem. V roce 1777 je okouzlující dámou a současně také hraběnkou ze Strathmore a Kingshorne. Jinými slovy, tahle vdova je pořád zatraceně dobrou partií. Tou dobou je vlastně už znovu zasnoubená se svým milencem Georgem Grayem, se kterým tak nějak nechtěně otěhotněla. Hned čtyřikrát, jenže třikrát si zařídila potrat. Počtvrté už se v ní nejspíš cosi hnulo a souhlasila se sňatkem – není to přece jen boží vůle?

Jenže v ten moment se prakticky odnikud vynoří šarmantní kapitán Andrew Robinson Stoney. Chodící testosteron a adrenalin, větrem a dálavami ošlehaný dobrodruh, který to se ženami umí. A Bowesová mu podlehne. Svou chybu si ale brzy uvědomí. Nemá zájem dát všanc svou pověst a jmění kvůli někomu, kdo se navzdory velkému osobnímu kouzlu ukáže být jen zcestovalým chudákem. A navíc lhářem – nedotáhl to dál, než na obyčejného poručíka!

Jenže co to? Zprávy o jejich románku se objeví v tisku a Stoney se staví do role obhájce její cti. Vyzve „nactiutrhačného“ redaktora z deníku Morning Post na souboj. To Bowesové lichotí. A proto pak souhlasí, že po duelu smrtelně raněného Stoneyho pojme za manžela. Aspoň na tu chvilku, než skoná. Je to přece jeho poslední přání a zároveň se tím zahladí onen skandál. Jenže chytrák Andrew zázračně ozdraví hned poté, co si řeknou ano. Souboj i zranění byly totiž inscenovanou léčkou.

Drama pokračuje a pro další roky se jejich domácnost promění v peklo. Stoney se snaží převzít kontrolu nad celým hraběnčiným majetkem, vedle toho znásilňuje její služky, zve si do domu prostitutky a ji samotnou se několikrát pokouší připravit o život. Nakonec skončí ve vězení. Veřejnost je během procesu na straně nešťastné dámy, ale potom poněkud obrátí, když vyjde najevo její potratová historie i současné pletky – třeba s bratrem svého právníka… Nakonec ale Mary dožije v klidu a proklatec Stoney dokonce ani nezíská její dědictví… 

Kdo platí, ten rozhoduje!

• Jiří IV. a Marie Anna Fitzherbertová
• Anglie, 18. století

Očekávaného naplnění nedošel ani utajený sňatek prince z Walesu a budoucího krále Velké Británie Jiřího IV. Že to byl bouřlivák, milovník divokých večírků a pijan, který dlužil, kam se podíval? Jistě. Ve svých jednadvaceti letech ale podlehl kouzlu Marie Anny Fitzherbertové, ženy pro budoucnost prince „absolutně nevhodné“. Jak to? Že je o šest let starší, dvakrát vdova a bez patřičně dlouhého rodokmenu, to by se ještě dalo snést. Ale ona byla katolička! Zákon z roku 1772 zapovídá, aby král a současně hlava anglikánů měl cokoli společného s katolickou círví.

Jiří a Marie Anna to ale nevzdali a vzali se. Tajně. Už z principu byl tento sňatek nelegitimní, protože královský otec k němu nevydal potřebné svolení. A dál? Máme tu zamilovaného prince, budoucího dědice impéria, od kterého svět očekává dynasticky příhodný sňatek a potomky. A ono nic. Nakonec do hry musí vstoupit jeho otec. Přislíbí, že za syna zaplatí jeho statisícové dluhy, když naopak Jiří odstoupí od Fitzherbergové a vezme si oficiálně, nu – třeba svou vlastní sestřenici Karolinu Brunšvickou.

A tak se i stalo. Manželé si ale udělali ze života peklo a vzhledem k tomu, že svazek údajně „konzumovali“ pouze třikrát, je div, že nakonec zplodili dceru. Jiří ovšem čas od času spekuloval nad rozvodem – ten mu ale nebyl povolen.

V roce 1928 přijala Mezinárodní astronomická unie rezoluci, v níž jednou provždy pevně definovala hranice hvězdných obrazců na nebi. Obloha se tak rozčlenila na 88 souhvězdí, a to beze zbytku. Učinila se tím přítrž do té doby nejasné parcelizaci, jež tu a tam vedla k nechtěným omylům. Zde si dovolme malou odbočku: Odborně definovaný pojem souhvězdí není totožný s myšleným obrazem připomínajícím postavu, dávnou příšeru či nějaký předmět, jak jej známe. V pravém slova smyslu jde totiž o ekvivalent katastrálního území určité obce v pozemních mapách, zatímco „laické“ souhvězdí by odpovídalo pouze budovám tvořícím zmíněnou obec. Stejně jako každý metr čtvereční plochy naší země patří do nějakého katastrálního území, spadá tedy i každý bod na obloze do nějakého souhvězdí.

TIP: Které souhvězdí je největší a které je naopak nejmenší?

V důsledku uvedené rezoluce však část dříve používaných souhvězdí škrtem pera zanikla. Dohromady jich v historii zmizely téměř tři desítky, ale některá zůstávají zakořeněna v názvech jiných objektů či jevů. Za všechny připomeňme meteorický roj Kvadrantid vrcholící na začátku ledna, jehož radiant se dnes nachází v souhvězdí Pastýře. Až do začátku 20. století se přitom v daném místě rozkládalo souhvězdí Zedního kvadrantu, nicméně ani v oficiálních databázích se již jméno roje nezměnilo.

Seznam souhvězdí podle abecedy:

Horký písek představuje velké nebezpečí zejména pro želvy žijící u Velkého bariérového útesu. Prognóza předpovídá do roku 2030 velkou spoušť pobřeží v důsledku stoupající hladiny vody, ale do roku 2070 by se měla hlavním problémem stát teplota písku, která může pro vyvíjející se zárodky znamenat smrt. 

Teplo přeje samicím

Teplejší písek ovlivní vývoj plodů a zcela změní poměr pohlaví v populaci. Želví embryo totiž zaznamenává okolní teplotu speciálními čidly v mozku. Při různých teplotách jsou odlišně aktivovány geny zodpovědné za produkci samčích nebo samičích hormonů a odlišné hladiny hormonů pak „přehodí výhybku“ při vývoji pohlavních orgánů směrem ke vzniku samice nebo samce. Vyšší teploty tak znamenají, že se líhne čím dál víc samiček a mláďata častěji trpí tělesnými vadami. Pokud se teplota dostane nad 33 °C, zárodky nepřežijí.

Studie Marianny Fuentes z Univerzity Jamese Cooka v Austrálii, publikovaná v recenzovaném vědeckém žurnálu Global Change Biology, by měla ochráncům přírody pomoci stanovit priority v záchranných projektech. Kromě zajištění stinných míst na pobřeží se počítá s přesazováním vegetace a přemísťováním vajec na chladnější místa. 

TIP: Více než polovině druhů krokodýlů a želv hrozí vyhynutí

Podle Fuentesové však může dojít k nečekaným změnám, které si vyžádá stoupající hladina oceánů a se kterými její model zatím nepočítá. Problémy se budou řešit operativně od regionu k regionu v závislosti na místních podmínkách. Přestože jsou tu želvy už miliony let a zatím se dokázaly na změny prostředí vždy adaptovat, není jich dnes už tolik, aby bez lidské pomoci ustály nápor, kterému budou muset čelit.

Mezi nejvíc nehostinná místa naší planety bezesporu patří příkrá úbočí velkolepého himálajského pohoří. Tamní organismy nesužuje pouze mráz či silný vítr, nýbrž i řídký vzduch a nedostatek kyslíku. Do nejvýš položených míst vystupuje ze savců například jak divoký, kterého lze občas zahlédnout i v oblastech okolo 6 000 m n. m. Ještě o kousek výš je možné pozorovat příbuznou zajíců pišťuchu velkouchou a některé zástupce bezobratlých. V roce 2008 objevili vědci v nadmořské výšce 5 500 metrů na samotném Mount Everestu čmeláky, kteří běžně žijí o něco níž. Při laboratorních pokusech pak zjistili, že by tento hmyz díky svým skvělým letovým schopnostem teoreticky dokázal vystoupat až do 9 000 m n. m. 

V oblastech okolo 6 700 m n. m. se vyskytují pavouci skákavky druhu Euophrys omnisuperstes, které vědci považují za nejvýš žijící tvory na světě. Někteří ptáci se sice bez problémů dostávají i mnohem výš, jenže hory „jen“ přelétávají a nežijí tam trvale. Avšak ani vrchol Everestu nepatří k neobydleným lokalitám bez života. Některé mikroorganismy se totiž mohou díky vzestupným vzdušným proudům dostat i několik desítek kilometrů nad zemský povrch.

Vzhůru do hlubin 

Hlubiny oceánů se vzhledem k obrovskému tlaku vody, chladu a naprosté absenci světla nejeví jako ideální místo k životu, přesto se to i tam různými organismy jen hemží. Málokdo by si v takovém případě nevzpomněl na bizarní mořské „ďasy“, dravé ryby vyčkávající na svou kořist až v hloubce 1 000 metrů, a na další podobná stvoření dráždící fantazii. 

O něco hlouběji najdeme třeba chobotnici hlubinou, která žije i víc než 4 000 metrů pod hladinou Atlantiku, anebo červovité žaludovce (až 3 000 metrů) či ryby zubatky, jež loví kořist až v 5 000 metrů. Život však najdeme dokonce i v nejhlubším místě na planetě – v Mariánském příkopu. Před časem světem prolétla zpráva o poměrně nenápadné dravé rybě Pseudoliparis swirei z čeledi terčovkovitých. Badatelé ji objevili 8 kilometrů pod hladinou, kde si spokojeně pochutnávala na členovcích, kteří tam žijí. Ještě níž bychom našli různé mikroorganismy a před několika lety vyšlo najevo, že i na dně nejhlubšího podmořského příkopu, bezmála 11 kilometrů pod hladinou, se poměrně dobře daří bakteriím.

Bez kyslíku

Kyslík představuje pro naprostou většinu pozemského života klíčový prvek a dlouho se předpokládalo, že komplexnější organismy se bez něj – alespoň v některé životní fázi – neobejdou. O to větší rozruch vzbudil v roce 2010 článek o prvním živočichovi, který údajně přežívá za naprosté absence tohoto plynu. Jednalo se o tři zástupce třídy Loricifera (korzetky), nalezené na dně Středozemního moře. Žili v hustém a na sulfidy bohatém bahnitém sedimentu, v němž se nevyskytoval absolutně žádný kyslík. Přesto vše nasvědčovalo, že tam nepatrní živočichové, dosahující velikosti do 1 mm, prospívali. 

Po zveřejnění článku sice někteří biologové vyjádřili pochybnosti, přičemž tvrdili, že nalezení jedinci patrně představovali jen rozkládající se mrtvé organismy. Avšak vědci, kteří objev učinili, svá tvrzení přesvědčivě obhájili. Mimo jiné naznačili, že korzetky na rozdíl od většiny eukaryot (organismů s buňkami obsahujícími buněčné jádro a množství dalších organel) možná ani nemají mitochondrie, tedy jakési elektrárny zajišťující „palivo“ pro provoz buněk. Místo nich disponují tzv. hydrogenozomy, které jim život v bezkyslíkatém prostředí umožňují.

Vražedný mráz

Život se ovšem dokáže vypořádat i s hlubokým mrazem. Například arktičtí medvědi lední se brání ztrátám tepla perfektní izolací v podobě podkožního tuku a husté srsti, v níž zmíněné vlastnosti umocňují duté krycí chlupy. Tyto šelmy dokonce ztrácejí tak málo tepla, že zůstávají poměrně nenápadné i na snímku z termokamery. Na podkožní tuk a neprodyšný tělní pokryv, v tomto případě husté promaštěné peří, se spoléhají také tučňáci v Antarktidě. 

Savci i ptáci představují zvířata teplokrevná neboli homoiotermní, avšak s chladem se úspěšně potýkají i různí poikilotermní (nepřesně studenokrevní) živočichové. Uvedená skupina se v chladném období brání umrznutí například tím, že snižuje množství vody v těle či podléhá částečnému zamrznutí, případně produkuje jakési nemrznoucí směsi z bílkovin a sacharidů. Kupříkladu někteří severoameričtí skokani bez potíží přežívají dlouhodobé prochladnutí na téměř −15 °C, stejně jako opakované zmrznutí a roztávání. 

Brouk lesák zase snáší snížení tělesné teploty zhruba na 60 °C pod nulou, přičemž jeho larvy přečkají ještě výrazně nižší extrémy. Jejich schopnosti ovšem blednou před podivně vyhlížejícími želvuškami, které dokážou přežít i teploty blížící se absolutní nule (−273,15 °C), a právem se tak označují za nejodolnější pozemské živočichy.

Vedro a sucho

Organismy se nemusejí bránit jen nízkým teplotám, nýbrž odolávají i těm vysokým, s nimiž jde mnohdy ruku v ruce nedostatek vody. Rostliny z pouštních či polopouštních oblastí si pro boj s horkem a suchem vyvinuly nejrůznější strategie. Některé v nejsušším období shazují listy, jiné mají zrychlený životní cyklus pro období, kdy je srážek dostatek. K dalším možnostem patří urputné zadržování vody či pokrytí povrchu těla různými vosky, chloupky a trny, jež část záření odrazí. Díky tomuto přizpůsobování přežívají některé rostliny i v Údolí smrti ve východní Kalifornii, kde teplota občas přesáhne 50 °C. 

Mnoho pozoruhodných strategií boje s přehříváním najdeme také u živočichů. Přeborníky v tomto směru – i podle Guinnessovy knihy rekordů – představují pouštní mravenci z rodu Cataglyphis, kteří obývají Saharu a vydrží zahřátí těla až na 53 °C. Další zvýšení teploty už by však bylo kritické, a aby k němu nedošlo, pomáhají jim dlouhé nohy, díky nimž se stále nacházejí několik milimetrů nad rozpáleným pískem. Dále využívají rychlý pohyb a odpočívají na vegetaci, která je o něco chladnější než okolí. Již zmíněné želvušky nicméně tyto mravence „strčí do kapsy“, neboť ve zdraví přečkají i teploty přesahující 150 °C.

V zemské kůře

V posledních letech se stále jasněji ukazuje, že různými mikroorganismy a nejjednoduššími mnohobuněčnými živočichy se to jen hemží i v zemské kůře. Jejich studium je sice nesmírně složité, potřebné metody nicméně existují. Biologové tak pod povrch Země nahlížejí díky hlubokým vrtům nebo odebírání vzorků v dolech, vodonosných vrstvách či jeskyních. Rozsáhlý projekt v letech 2008–2018 ukázal, že pod našima nohama existuje daleko rozsáhlejší ekosystém, než jsme si dokázali představit. 

Vědci například zjistili, že různé organismy – především bakterie a archea – se běžně nacházejí i 5 km pod zemským povrchem a pravděpodobně ještě hlouběji, třebaže se tam musejí vyrovnávat s vysokými teplotami a tlakem. Nevadí jim ani nedostatek živin a energie, pro jejichž získávání patrně využívají rozklad různých anorganických látek, například síry či železa. Badatelé odhadují, že by pod povrchem naší planety mohlo žít až 70 % pozemských bakterií a archeí. Zmíněné výzkumy jsou však zajímavé i z jiného důvodu: Možná nám totiž prozrazují, jak a kde vznikal pozemský život.

Podmořská vřídla

Jeden z nejúžasnějších, nejpodivnějších a donedávna v podstatě neznámých pozemských ekosystémů představují spletitá a bujná společenství organismů žijících kolem termálních vývěrů hluboko v moři. Tato tepelná vřídla, označovaná jako bílí a černí kuřáci, vznikají stykem vody s lávou, chrlí proudy bohaté na sulfan i jiné látky a dosahují teplot až kolem 350 °C. Uvedená hodnota sice po styku s ledovou vodou rychle klesá, přesto vytváří oblast s teplotami příznivými pro život. 

Daří se tam především četným mikrobům, kteří získávají energii rozkladem anorganických, zejména sirných sloučenin. Tyto organismy nejsou závislé na slunečním záření ani na jiné formě života a zajišťují přežití celého rozsáhlého potravního řetězce, složeného ze slepých korýšů, měkkýšů, mnohoštětinatců, chobotnic či ryb. 

S některými komplexnějšími organismy pak bakterie udržují symbiotické vztahy. Příkladem může být mnohoštětinatý červ Alvinella pompejana, který je má jednak v trávicím traktu, jednak v silné vrstvě na povrchu těla, kde ho v podobě výživného slizu ochraňují před horkou vodou.

Svět uvnitř nás

Život využívá každou vhodnou skulinku, a nepřekvapí tedy, že se některé organismy „rozhodly“ cizopasit v tělech jiných. V určitých případech je to ku prospěchu obou stran, jak dokládá třeba lidský střevní mikrobiom. Tvoří jej miliardy mikrobů, jež nám za „byt a stravu“ poskytují řadu neocenitelných služeb: od trávení po vliv na psychiku a příspěvek k celkovému zdraví. Jindy, zejména v případě různých parazitů, se ovšem o příjemné soužití nejedná. 

Příkladem se může stát zdatná cestovatelka škrkavka dětská, která cizopasí v tenkém střevě. Její vajíčka se do těla dostávají obvykle s potravinami či vodou kontaminovanou lidskými výkaly. Když vajíčko doputuje do tenkého střeva, vylíhne se z něj drobná larvička, jež se tam však zatím neusadí. Naopak proniká stěnou střeva do krevního či lymfatického oběhu, odkud směřuje přes játra do plic. Tam vyvolává kašel, dostane se tak až do ústní dutiny a po spolknutí opět míří do střeva, kde konečně najde útočiště – samozřejmě na úkor člověka, jemuž tím zadělá na nemalé zdravotní problémy. 

V roce 1950 byly v Koněpruských jeskyních v Českém krasu objeveny kosterní pozůstatky ze svrchního paleolitu. Postupně se ukázalo, že patřily ženě, která žila zhruba před 43 tisíci lety a byla součástí nejstarší kultury moderních lidí, tedy našeho druhu Homo sapiens, která se objevila na území Evropy jen krátce předtím.

V současnosti jde zřejmě o nejstaršího moderního člověka, jehož genom (genetickou informaci uloženou v DNA) jsme přečetli. Asi 3 procenta DNA této ženy pochází od neandertálců a dokládá dávné vztahy neandertálců s naším druhem. Zároveň se ukázalo, že tato žena, která je pro vědce stále velkou záhadou, nebyla naším předkem. Její DNA podle všeho vymizela a nezanechala potomky do dnešní doby.

Tvář nejstarší Evropanky

Badatelé jí přezdívají Žena ze Zlatého koně, podle návrší, v němž se skrývají Koněpruské jeskyně. Její genom sice známe, ale až donedávna jsme věděli jen málo o tom, jak tato záhadná žena vypadala. Před časem sice vznikl realistický model ženy, který je společně s lebkou součástí expozice Národního muzea v Praze, pozdější výzkum DNA ale odhalil některé nepřesnosti. 

Vědci původně předpokládali, že lebka je mladší, neodpovídal pigment pleti a ani použitý oděv. S novou verzí podoby Ženy ze Zlatého koně nyní přišel známý brazilský expert na 3D grafiku Cícero Moraes ze společnosti Arc-Team Brazil. Novou podobu ženy představil ve studii, zveřejněné na webu OrtogOnLineMag.

Pravděpodobná podoba Ženy ze Zlatého koně je dílem známého odborníka na 3D modelování Cícera Moraese. (zdroj: OrtogOnLineMag, Cícero Moraes, CC BY-SA 4.0)

Aby badatelé mohli vytvořit podobu dávné ženy, využili několik dřívějších snímků výpočetní tomografie (CT), které zachycují její lebku. Stejně jako archeologové před 70 lety ale zjistili, že části lebky chybí, včetně velkého kusu levé části tváře. „Na této lebce je pozoruhodné, že se do ní po smrti ženy zahryzlo velké zvíře,“ vysvětluje Moraes. „Byl to buď vlk, nebo hyena, přičemž tam obě tyto šelmy tehdy žily.“

TIP: Vědci použili genetická data k rekonstrukci podoby dívky z doby bronzové

Moraes s kolegy využili pro doplnění chybějících částí lebky statistická data z předchozího výzkumu i CT snímky dnešního muže a ženy. Na výsledné rekonstrukci tváře je patrný vliv neandertálských předků, především pokud jde o masivní čelist. Právě tato část lebky patrně vedla k dřívější chybné identifikaci pozůstatků, původně považovaných za mužské. 

Součást Východoasijské eskadry admirála Maximiliana von Spee tvořil na počátku války také lehký křižník Dresden, který jako jediný přežil porážku a zničení celého uskupení během bitvy u Falkland (8. prosince 1914). Loď se poté uchýlila do chilských vod a bez zásob uhlí se ukryla v zátoce na ostrově Más a Tierra (dnes ostrov Robinsona Crusoe) v souostroví Juana Fernandéze. Tam německý křižník v polovině března 1915 vypátrala britská eskadra; po krátké přestřelce Němci svou loď v bezvýchodné situaci sami potopili.

Prasátko Tirpitz 

Císařští námořníci padli do zajetí a v rukou příslušníků Royal Navy skončil také jeden neobvyklý člen posádky Dresdenu – obyčejné prase domácí. To sice Němci při potopení lodi nekolegiálně ponechali vlastnímu osudu, díky vrozené inteligenci se však dokázalo dostat na palubu a nakonec i skočit do moře. 

Vylovení vyděšeného zvířete představovalo obtížný úkol, přesto nakonec skončilo na britském křižníku Glasgow, kterému velel kapitán John Luce. Okamžitě se stalo miláčkem posádky a lodním maskotem. Samozřejmě obdrželo i jméno a tady se naplno projevil britský smysl pro humor. Ač ženského pohlaví, dostal zajatec jméno po německém velkoadmirálovi a ministrovi císařského námořnictva – Tirpitz!

Hlava a nožky 

Svině dostala v novém působišti také vyznamenání. Noví pečovatelé ji dekorovali Železným křížem za to, že, ač ji dřívější „spolubojovníci“ opustili, zůstala s lodí až do konce. Tirpitz strávila na palubě křižníku Glasgow více než rok a poté se přestěhovala do areálu námořní školy na Whale Island v Portsmouthu. Jenže tam pronásledovala místní drůbež a rozbíjela její výběhy. Proto si musela opět „sbalit kufry“ a tentokrát zamířila do výcvikového střediska Královské námořní letecké služby (Royal Naval Air Service) v Cranwellu, kde velel bývalý kapitán lodi Glasgow John Luce. 

TIP: Dvanáctá proti Tirpitzovi: Britské zvláštní ponorkové operace v Norsku 

Další „válečná kariéra“ Tirpitz je nejasná. Byla vydražena v aukci, jejíž výtěžek vynesl Červenému kříži 1 785 liber. V roce 1920 potom její vycpanou hlavu věnoval vévoda William Cavendish-Bentinck nově zřízenému Imperial War Museum v Londýně, které ji má dodnes ve své sbírce. Spolu s ní instituce vlastní i sadu na porcování masa, jejíž nůž i vidlička mají rukojeti z kostí nohou Tirpitz. Než tento příbor skončil v muzeu, byl součástí inventáře na dalším britském křižníku jménem Glasgow, který bojoval ve druhé světové válce a šel do šrotu v roce 1958.