Kdybych měl popsat šestnáct tisíc kilometrů strávených v sedle motorky, musel bych si rezervovat místo na slušně dlouhý románový cestopis. Raději vám tedy povím, nejen jak se na takovou cestu připravit, ale jak se k ní vůbec odhodlat – protože motorka vám nic neodpustí. Podceníte plánování trasy? Vymstí se vám to dlouhou objížďkou a terénem, který nebude pro váš stroj úplně schůdný, nebo se prostě budete vyhýbat přívalům deště a krup. Pokud jen mávnete rukou nad pravidelným servisem, motorka vás třeba odmítne poslouchat v nejméně vhodný okamžik. Přeceníte své schopnosti, a koledujete si o pořádný průšvih.

Cestujete-li v jedné stopě, musíte zkrátka všechno pevně držet ve svých rukou. Nedá se na nic a na nikoho alibisticky vymlouvat, protože když se něco pokazí, můžete obviňovat jen a jen sami sebe. A často pak bude také pouze na vás se ze vzniklé šlamastyky dostat. Odmění vás ovšem zážitek z cestování zcela odlišný od toho, který byste získali za volantem auta nebo kdybyste se do cíle dopravili letecky.

Šílené dobrodružství

Psal se rok 2022, končila doba covidová, pomalu se opět otevíraly hranice. Rušily se lockdowny a já jsem řešil, kam a jak vyrazit. Moje cestovatelská duše totiž dlouhodobým omezením a nemožností cestovat hodně trpěla a nyní se potřebovala nějak „ozdravit“.

O pět let dřív jsem žil ve vietnamské Hanoji a mám ji vážně rád. Navíc mě během předchozích měsíců pošťuchoval můj kamarád Tony, který se tam natrvalo přestěhoval, abych za ním přijel „na jedno“. Tehdy jsem pracoval v Nizozemsku v testovací uličce na covid, jezdil jsem po jihovýchodě země se sanitkou, a jak jsem s nadsázkou říkal, „šťoural jsem se za peníze v cizích nosech“. Nakonec jsem tedy neodbytnému Tonymu odepsal, že odkládám uniformu, sedám na motorku a jedu. A tak celé moje šílené dobrodružství začalo.

Cesta jižní trasou

Jako vždy šlo u mě tak trochu o punkové rozhodnutí, přesto jsem si uvědomoval, že tentokrát budu muset podstatně víc plánovat. Předně bylo třeba zjistit, kudy se z Evropy do Vietnamu vlastně dostanu. V únoru vypukla ruská invaze na Ukrajinu, takže severní cesta definitivně padla. Čína navíc zůstávala pro turisty zavřená kvůli nulové toleranci vůči covidu, a nezbývalo tedy než se pokusit o jižní trasu. Mezi těmi, kdo si oblíbili dlouhé a pomalé cestování, proslula jako „Hippie Trail“ a zahrnuje jízdu do Turecka, Íránu a dál do jihovýchodní Asie.

Jižní trasa má pochopitelně také svá úskalí, včetně nepříliš bezpečné oblasti pákistánského Balúčistánu nebo třeba zcela uzavřené hranice mezi Indií a Myanmarem. Řekl jsem si však, že to nějak vyřeším za pochodu. Z pohodlí gauče se všechno krásně maluje.

Anglická legenda

Dál bylo potřeba vybrat motorku a nezbytné vybavení na cestu. Volba tehdy úplně bez přemýšlení padla na Royal Enfield. Jde pro mě o synonymum dávných cestovatelských dobrodružství, „kdy byl svět ještě trochu v pořádku“, a v pražské prodejně Vintage Garage jsme se dohodli, že nejvhodnější bude model Himalayan. Jasně – je pomalý a plně naložený do kopce hodně zápasí. Jenže moje cesta neměla být sprint, ale maraton. Potřeboval jsem tudíž jednoduchý stroj, spolehlivý za všech okolností, který mě podrží i mimo asfalt a nezruinuje mi rozpočet.

A tak jsem koncem loňského května zabalil svůj život v Nizozemí, hodil do auta dva kufry a za zvuků Rammsteinů jsem vyrazil přes Německo do Prahy. V matičce stověžaté jsem vyměnil automobil za motorku a zamířil do Brna, kde pak chvíli trvalo, než přišly objednané brašny a než jsem se psychicky připravil na dlouhé dny a noci o samotě. Měl jsem však dostatek času se s Himalayanem sžít.

Kde spát, co jíst?

Nakonec je vlastně úplně jedno, jestli člověk vyráží na měsíc, nebo na rok. Vesměs totiž veze stejnou výbavu. Pak už jen záleží, jak moc je ochotný ubrat z vlastního pohodlí a přespávat ve stanu či pod širákem, nebo raději po celém dni v sedle padnout do čistého povlečení v hotelu u silnice. A jestli si bude vařit sám, čímž ušetří nějakou korunu za jídlo, nebo si v rozpočtu dopřeje i večeři v restauraci.

A tady se dostávám k tomu podstatnému, co dlouhodobé cestování přináší – tedy osekání základních potřeb na úplné minimum. Vesměs člověk denně řeší, co bude jíst a kde spát. Po večerech pak plánuje trasu na další dny, zajišťuje víza nebo hledá případný servis. Já jsem si přibral ještě psaní pro motorkářské časopisy, focení a točení videí, včetně zpracovávání veškerého materiálu za pochodu. Až pozdě jsem si uvědomil, že jsem plány přepálil. Vůbec jsem totiž nestíhal, neměl jsem žádné víkendy: Prostě jsem každé ráno osedlal motorku, cestou sbíral obsah a večer jsem po zpracování fotek či nějakého textu padl do postele, abych ráno zase jen sedl na motorku a jel dál. Příště by to tedy chtělo víc myslet na odpočinek, nejen honit kilometry a příběhy…

Přes hranice

Evropa je pro cestovatele snadná až do Turecka. Tam stačí pas, doklady a pojištění na motorku – jen je dobré si pohlídat, aby se vztahovalo i na asijskou část země. Víza nejsou třeba. Pak se situace mírně komplikuje. Se svými kontakty z Ministerstva zahraničních věcí jsem probíral jednotlivé státy i tamní aktuální situaci, a jen mi přibývaly šediny. Země jako Turkmenistán či Ázerbájdžán zůstávaly zavřené ze stejného důvodu jako Čína, tedy kvůli pandemii. Projet se zatím dalo pouze z Turecka do Íránu, snad do Pákistánu. Afghánistán jsem rozhodně riskovat nehodlal. Pak Indie a Myanmar. 

Informace z Myanmaru o překračování hranic s Indií s vlastním dopravním prostředkem a o další jízdě do Thajska vyznívaly dost protichůdně, ale vesměs se shodovaly, že to nejde. Smířil jsem se tedy s myšlenkou, že mi v jednu chvíli možná nezbude než motorku naložit na loď či letadlo a kus cesty po pevnině přeskočit.

Plány se mění

Moje cesta nakonec vyvrcholila krizí. Mezi Tureckem a Íránem mě dohnal nedostatek spánku, odpočinku a celkově jízda ve čtyřicetistupňových vedrech. K fyzickému vyčerpání se navíc přidaly další politické i přírodní pohromy: Pákistánem se prohnaly obří záplavy, zatímco v Íránu se strhly protesty a po střelbě zůstaly stovky mrtvých. Musel jsem se rozhodnout, zda riskovat, jet dál a zkusit si nějak poradit, nebo se otočit zpátky do Turecka.

Po všem tom chaosu na cestě jsem zvolil druhou možnost, protože čistě po souši jsem se do Hanoje dostat nemohl. Nechal jsem tedy motorku v Ankaře, přeletěl do jihovýchodní Asie a do cíle jsem v poklidu dojel odtamtud. Tedy v poklidu… Dobrodružství jsem přesto zažil dost, ale do Vánoc jsem podle původního plánu do Hanoje přece jen dorazil. Strasti a slasti jihovýchodní Asie už ovšem tvoří součást jiného příběhu. 

Příslušníci speciálních jednotek patří k elitním složkám armády a policie. Očekává se, že příslušníci těchto jednotek jsou mimořádně odolní nejen fyzicky, ale i psychicky. Vzhledem k povaze jejich výcviku bývají členové speciálních jednotek častěji nasazováni v náročnějších a nebezpečnějších misích a častěji u nich dochází k ke zraněním, včetně poranění hlavy.

V důsledku toho veteráni speciálních jednotek často trpí celou škálou psychologických i neurologických poruch, včetně úzkostí, depresí, posttraumatické stresové poruchy nebo sebevražedných myšlenek či přímo sebevražedného jednání. 

Psychedelický koktejl

Badatelé Ohijské státní univerzity, které vedl Alan Davis, nedávno speciálně pro tyto veterány vyvinuli pozoruhodnou terapii zahrnující aplikaci hned dvou různých psychedelických látek současně. Léčba zahrnovala podání hydrochloridu ibogainu, což je silný halucinogen pocházející ze západoafrického keře iboga (Tabernanthe iboga) a látky 5-Me-O-DMT, halucinogenu, který vylučuje ze své kůže ropucha coloradská (Incilius alvarius).

Vědci uspořádali experiment s 86 americkými veterány speciálních jednotek, kteří se léčí s různými psychickými obtížemi a naprostá většina z nich utrpěla při své práci závažné poranění hlavy. Každý z účastníků dostal jednu orální dávku ibogainu a další den inhaloval nejméně tři dávky 5-Me-O-DMT, vždy celkem 50 mg. Součástí experimentu byla i sezení s odborníky, před i po užití psychedelických látek.

Celkově zaznamenali účastníci experimentu významné zlepšení symptomů posttraumatické stresové poruchy, deprese, úzkosti, nespavosti a návalů hněvu a významné zvýšení spokojenosti s vlastním životem. Jak věci shrnují ve studii zveřejněné v odborném časopisu American Journal of Drug and Alcohol Abuse, pozitivní dopady léčby účastníci pociťovali i po šesti měsících.

TIP: Syntetická verze halucinogenní látky tropického keře by mohla léčit závislosti a deprese

Nečekaným, ale nikoliv nevítaným dopadem bylo výrazné zvýšení kognitivních funkcí účastníků experimentu, což překvapilo samotné vědce. Další výzkum by měl ukázat, zda tento efekt souvisí s pozitivními změnami v oblasti psychického zdraví, nebo zda jej mají na svědomí účinky psychoaktivních látek na mozek pacientů. Výsledky výzkumu podle vědců jednoznačně ukazují, že použití psychedelik má smysl i u tak komplikovaných pacientů, jako jsou veteráni speciálních jednotek.

Vztah státu a církve byl ve středověké Anglii plný vyhrocených konfliktů mezi duchovní a světskou mocí. Ke skutečně kuriózním případům pak patří povýšení slavného filozofa a teologa Anselma. 

Zmíněný opat normandského kláštera Bec se na arcibiskupský stolec dostal po podivném záchvatu zbožnosti Viléma II. Ryšavého: V prvních měsících roku 1093 totiž panovník onemocněl, načež k sobě povolal biskupy i barony – a vznešení muži mu poradili, aby litoval svých hříchů a napravil se. Vladař si pod jejich vlivem vzpomněl, že mimo jiné již tři roky brání jmenování nového arcibiskupa v Canterbury, díky čemuž příjmy z tamní diecéze plynuly do jeho pokladny. Hrozba pekelných plamenů posílená nemocí jej tedy přiměla dosadit na uvedené místo nejzbožnějšího kněze, o jakém kdy slyšel.

Ať žije náš pastýř a biskup!

Nešlo o nikoho jiného než o již zmíněného italského teologa Anselma z Becu. Panovník mu kromě arcibiskupství slíbil, že pokud jej Bůh vyléčí, už nikdy nedá na církev dopustit. Opat však nabídku odmítl, neboť králi nedůvěřoval. Rozčilený Vilém pak podle dochovaných svědectví vykřikl: „Mnichu, co to děláš? Proč mne vydáváš věčnému zatracení?“ Anselm přesto zůstal neoblomný.

Král proto všem přítomným poručil, aby před opatem padli na zem a prosili ho. Jenže Anselm poklekl s nimi a žádal, aby si našli jiného kandidáta. Tvrdohlavý vladař nicméně nemínil ustoupit, a když se dotyčný nepodřídil po dobrém, přiměl ho silou: Rytíři jej dovlekli k Vilémovu loži a podali berlu s prstenem, jejichž převzetím se měla dohoda stvrdit. Anselm však zaťal pěsti a odmítal odznaky úřadu přijmout. Rytíři mu proto rozevřeli ruku silou a zlomili mu přitom prostředník, na nějž pak panovník navlékl prsten. Berlu opřeli nebožákovi o sevřenou dlaň, jeden z biskupů rychle přečetl latinskou formuli a oznámil kanonickou platnost volby. Poté všichni zvolali: „Ať žije náš pastýř a biskup!“ S odznaky úřadu odvlekli rytíři Anselma do nejbližšího kostela a nechali ho vysvětit, takže se stal arcibiskupem z Canterbury proti své vůli.

Dvakrát, a dost

Anselmova averze vůči panovníkovi se následně ještě prohloubila. Ačkoliv se totiž král skutečně záhy uzdravil, na předešlé sliby jaksi „zapomněl“. Když mu potom arcibiskup zdůraznil jeho povinnosti vůči církvi, reagoval Vilém popudlivě. Na žádost o jmenování opatů a biskupů Anselmovi podle Anglosaské kroniky odvětil: „Copak nejsou všechna ta opatství moje? Se svým panstvím si zacházím, jak chci.“ 

Po definitivním rozkolu v říjnu 1097 odešel arcibiskup do exilu, načež král pouze prohlásil: „Vyřiďte mu, že jsem ho nenáviděl včera a dnes ho nenávidím ještě víc. Vyřiďte mu, že zítra a každý další den ho budu nenávidět čím dál víc. A pokud jde o nějaké modlitby a požehnání, plivnu mu je zpátky do jeho scvrklého obličeje.“ 

Anselm zamířil do Říma a stal se jedním z hlavních stoupenců gregoriánské církevní reformy. Předsedal několika synodům a aktivně se zapojil do sporu o investituru, v němž papež a císař Svaté říše římské bojovali o vliv na jmenování církevních hodnostářů. V roce 1100 se pak Anselm na přání nového krále Jindřicha I. vrátil do Anglie, ale již o tři roky později ho tentýž panovník poslal znovu do vyhnanství, neboť arcibiskup zkoušel v ostrovní zemi uplatňovat principy reformy osvojené v Římě. Svůj druhý exil strávil proslulý teolog v klášteře Bec, kde sepsal dodnes známá díla, mající za cíl prokázat boží existenci. 

Astronom Richard Brent Tully z Havajské univerzity a jeho kolegové pracovali s rozsáhlými soubory dat z pozorování oblohy Cosmicflows-4 a SDSS (Sloan Digital Sky Survey). Během výzkumu úplnou náhodou narazili na obrovskou strukturu, jejíž tvar připomíná obří bublinu s průměrem zhruba miliardy světelných let. Jde o obří strukturu, která je větší než slavná Sloanova velká zeď nebo obří nadkupa Laniakea.

Badatelé tuto strukturu nazvali Ho'oleilana, což je výraz pocházející z havajského mýtu o stvoření Kumulipo. Podle vědců jde o fosilii z doby těsně po Velkém třesku, která představuje jedinou, ale enormně zvětšenou baryonovou oscilaci z prvotního vesmírného plazmatu. Výsledky jejich výzkumu zveřejnil odborný časopis Astrophysical Journal.

Střed této ohromující bubliny se nachází asi 820 milionů světelných let od Mléčné dráhy. V této oblasti pozorujeme nadkupu galaxií v Pastýři a také oblast, označovanou jako prázdnota v Pastýři – 300 milionů světelných let velkou prakticky prázdnou část vesmíru.

Bublina z doby Velkého třesku

Teorie o vzniku vesmíru v explozivním Velkém třesku pracuje s tezí, že čerstvě zrozený vesmír nebyl homogenní. V extrémně hustém prvotním plazmatu se přelévaly akustické vlny, které vytvořily struktury procházející celým vesmírem – takzvané baryonové akustické oscilace (BAO). Do dnešní doby se tyto struktury kvůli rozpínání vesmíru nesmírně zvětšily a pátrání po nich je tak velmi obtížné.

TIP: Vědci definovali největší vesmírnou strukturu: Měří miliardu světelných let

Je to poprvé, kdy se vědcům zřejmě podařilo vystopovat baryonovou oscilaci z mladého vesmíru v dnešní podobě. „Tento objev nám také jako bonus nabízí prohloubení poznatků o rychlosti rozpínání vesmíru,“ upozorňuje další z autorů studie Cullan Howlett z australské Queenslandské univerzity. „Podle našich analýz je Ho'oleilana větší, než by měla být. To naznačuje, že se vesmír rozpínal rychleji, než předpokládáme.“ Právě rychlost rozpínání vesmíru představuje jednu z největších výzev současné kosmologie a objev struktury Ho'oleila by v tomto směru mohl znamenat revoluci v kosmologii.

V letech 1991–1992 bylo ve volné přírodě napočítáno necelých 600 jedinců lvíčka zlatého (Leontopithecus rosalia), z nichž polovina žila v 55 rozptýlených skupinách ve čtrnácti různých oblastech. Jejich situace naštěstí nezůstala nepovšimnuta a brzy začali být zpět do přírody vypouštěni lvíčci odchovaní v zajetí. I tak dnes volně nežije více než 2 500 exemplářů, přičemž zhruba třetina z nich jsou potomky lvíčků dříve chovaných v zajetí. Díky intenzivním snahám o záchranu je tento druh v červeném seznamu IUCN zařazen „jen“ mezi ohrožené (Endangered).

Příčinu tak nízkého počtu je třeba hledat nejen v zániku jejich přirozeného životního prostředí, ale především ve faktu, že se tito malí primáti v minulosti často stávali terčem lovu. 

Lvíčci zlatí jsou aktivní zhruba 12 hodin z každého 24hodinového cyklu. Na začátku dne se krmí převážně ovocem, později se soustředí na lov hmyzu. V pozdním odpoledni se ukrývají do svých doupat, dutin ve kmenech stromů, jež jsou umístěné ideálně cca 10 metrů nad zemí. Místo spánku relativně často mění, aby zmátli predátory.

TIP: Sexuálně aktivní opičky ohrožují své příbuzné

Tlupy lvíčků mají kolem 2–8 členů, v nichž vládne přísná společenská hierarchie. Rozmnožovat se mohou jen dominantní samice, jimž ve výchově mladých pomáhají ostatní členové tlupy. Lvíčci zlatí totiž často porodí dvojčata, občas i trojčata nebo čtyřčata. Mladší členové skupiny tedy ztrácejí možnost mít vlastní potomky, ale získávají zkušenosti starostí o své mladší příbuzné.

Jednadvacetiletý Louis Renault zahájil kariéru výrobce automobilů na dvorku domu svých rodičů, kde sestrojil svůj první vůz. Vypadal prý sice podivně a neforemně, ale byl osazen převodovým mechanismem, který mu umožnil vyjet strmý svah ulice Lepic na pařížském Montmartru. Tento jeho zlepšovák, který si dal okamžitě patentovat, přilákal první zájemce (a později jej začali používat všichni výrobci automobilů). Marcel a Fernand, oba starší Louisovi bratři, důvěřovali jeho technickému talentu a očekávali od výroby aut velké obchodní úspěchy. Založili společně již v roce 1898 firmu Société Renault Fréres a v dílně na pařížském předměstí Boulonge-Billancourt bylo vyrobeno šest vozů. Nesly označení Voiturette 3/4 CV. 

Nebylo divu, že se Louis, pro něhož byly motory a automobily celoživotní největší láskou, okamžitě vrhl do automobilových soutěží. Pro závodění nadchl i svého bratra Marcela a vyhrávali jeden závod za druhým. Ve své době byly úspěchy v soutěžích tou nejlepší reklamou, a tak se zakázky jen hrnuly. Hned v roce 1900 vybudovala firma prodejní síť a zřídila dealerství v Miláně, Londýně, Berlíně, Curychu, Vídni, New Yorku, Chicagu a Buenos Aires. Závodní hvězda bratří Renaultových stoupala strmě vzhůru, vše se výborně dařilo. Do výroby byl zařazen první užitkový vůz. Logo značky v té době zobrazovalo medailon obtočený stuhou s dvěma písmeny R. 

Úspěch výrobní střídal úspěch v závodech, ale o dva roky později přišla studená sprcha. V květnu roku 1903 se konal nešťastný závod Paříž–Madrid, který poznamenala tragická smrt Marcela Renaulta. Při předjíždění přehlédl ve zvířeném prachu zatáčku a v rychlosti 130 km/h havaroval. Nehodu nemohl přežít. Kromě něj zahynulo ještě několik diváků a pro Louise, který se o bratrově smrti dozvěděl až v cíli, kam dojel druhý, to znamenalo definitivní konec závodní dráhy. 

Chaos podle abecedy 

Louis odkoupil bratrův podíl ve společnosti a ještě intenzivněji se pustil do vývoje nových modelů. V té době již zahrnovala modelová řada typy A, B, C, D, E, G, H, J, brzy přibyl model R, L, M, N, Q a S a později ještě T a U. Neuvěřitelná šíře modelových typů skoro vylučuje možnost se v nich vyznat, ale Louis neúnavně znovu a znovu vylepšuje svá technická řešení a přináší nové vynálezy, které se dodnes používají. Patří mezi ně například hydraulické tlumiče, bubnové brzdy, turbokompresor či taxametr. Právě ten byl v rozvoji jeho podnikání neobyčejně důležitý. 

V roce 1905 získává zakázku na výrobu pařížských taxíků a stává se největším výrobcem automobilů ve Francii. Ve stejném roce vzniká dceřiná společnost v zahraničí, a to ve Velké Británii – Renault Fréres Limited. Renault sbírá jedno ocenění za druhým: v soutěži elegance v Monte Carlu získal hned dvě trofeje, na závodních okruzích končí řidiči jeho vozů pravidelně na stupních vítězů. Louis už si ale za volant závodního vozu nesedne. Jeho technický génius však chrlí jedno technické řešení za druhým. Vyrábí řadu vlastních motorů, konstruuje motory i pro čluny, lodě a letadla. Pouští se také do výroby prvních autobusů, nákladních vozů a popelářských aut. 

Už v roce 1911 míří stejně jako o rok později Citroën do Ameriky, kde se setkává s automobilovým králem Fordem, a po svém návratu připravuje zavedení pásové výroby (i když na ni došlo až v roce 1922). V roce 1913, těsně před vypuknutím první světové války, zaměstnává Renault přes pět tisíc lidí, kteří ročně vyrobí deset tisíc vozů. To už je ale po smrti i bratr Fernand, který zemřel v roce 1909. Louis kupuje i jeho podíl, a protože zůstal ve firmě jako majitel sám, přejmenoval společnost na Société des Automobiles Renault. Louis volí zcela jinou strategii podnikání než jeho francouzští konkurenti. Rozděluje výrobu součástek do různých společností, které samostatně produkují vše, co k sestavení kompletního automobilu potřebuje. Je tak mnohem odolnější proti hospodářským výkyvům. 

Od tanků ke znárodnění 

První světová válka proměnila automobilku na zbrojní továrnu. Vyráběla nejen Renaultovy osvědčené letadlové motory, ale také dělostřelecké granáty, nebo i proslavené tanky FT 17. V roce 1918 jich vláda objednala hned tři tisíce. Jakmile utichla vřava na bitevních polích, vrací se Louis okamžitě k civilní výrobě a pouští se do smělých projektů. Kromě traktorů a nákladních vozů je to i letadlo pro přepravu cestujících Bréguet-Renault 300 CV, které překonalo v roce 1919 rekord v délce letu bez mezipřistání s cestujícími na trase Paříž–Rabat (2 200 km). 

Dlouhá šňůra patentů, které Louis přihlásil, jako by neměla nikdy skončit. Renault se pouští také do výroby železničních vozů a až do roku 1939 také letadel. Od roku 1922 běží v jeho továrnách pásová výroba. V roce 1925 se poprvé z kulatého loga stává kosočtverec, který se objevuje nejdřív jen na luxusních vozech. Portfolio firmy a modelové řady automobilů jsou tak široké, že je lze stěží popsat. 

Vše by nejspíš zdárně pokračovalo a rozvíjelo se, kdyby stejně jako na všechny průmyslové závody nedolehla na továrny značky Renault druhá světová válka. Ta také Louisovi doslova zlomila vaz. Nejdřív byla z nařízení pařížského vojenského guvernéra v roce 1941 zastavena výroba v závodech v Billancourtu. Brzy poté německé okupační síly zabavily závody Renault a ty byly dány pod správu Daimler-Benz. Výroba se obnovuje, ale již pod německým diktátem. O rok později a znovu v roce 1943 jsou bombardovány továrny v Billancourtu i v Le Mans britskou RAF. Z velké části se podařilo zničené závody obnovit, ale v září 1944 přichází další rána – Louis Renault je zatčen pro „spolupráci s nepřítelem“ a na továrny uvalena národní správa v čele s Pierrem Lefaucheuxem.

V říjnu Louis umírá za podivných okolností, spekuluje se o následcích výslechů či špatného zacházení ve věznici. Ačkoliv si přál, aby podnik převzal jeho syn Jean-Louis, je jasné, že toto přání zůstane nevyslyšeno. Jeho majetek byl zabaven a podniky znárodněny. Od ledna 1945 ponesou název Regie Nationale des Usines Renault a prezidentem bude v březnu jmenován Pierre Lefaucheux. 

Od znárodnění po F1 

Nová éra Renaultu udělala z podniku výkladní skříň úspěchů. Lefaucheux prosadil výrobu slavného modelu 4 CV a vozu Dauphine, které podnik rychle postavily na nohy. V roce 1955 nahradil Lefaucheuxe, který zahynul při nehodě, ve funkci Pierre Dreyfus. Dvacet let pak usiloval o to, aby byl podnik, který „patří celému národu“, stejně úspěšný jako soukromá firma. Dreyfus založil svou politiku na dvou hlavních myšlenkách: plánování a vývozu. Francie potřebuje devizy a Renault jí je přinese. 

V roce 1955 vyvážel 25 % své výroby. Jako cíl si ale stanovil 50 %, aby si mimo Francii vynahradil 25 %, které mu zahraniční konkurence ubírala na domácím trhu. V roce 1975 stoupla roční výroba více než šestinásobně a dosáhla 1,5 milionu vozů, z toho 55 % na export. Renault byl s třetinovým podílem na trhu první ve Francii, ale také největším francouzským průmyslovým exportérem. Hodnota podniku se pětkrát zvýšila. Neublížila mu ani totálně neúspěšná americká epizoda, kvůli níž Dreyfus musel propustit 1 500 zaměstnanců. V USA už renaulty nechtěli, o to silněji se tedy zaměřil na Evropu. 

Rychlý rozvoj ze 70. a 80. let, včetně vstupu do závodů formule 1, ale něco stál a kolosální ztráty byly za dveřmi. Dosáhly gigantických dvanácti a půl miliardy franků. Do čela koncernu nastupuje krizový manažer – Georges Besse – a propouští jednadvacet tisíc lidí. Katastrofy pokračují a Besse je před svým domem v Paříži zavražděn. Jeho nástupce Raymond Lévy provede firmu řadou majetkových transakcí a uzavírá různé dohody o spolupráci. Skutečně otevřenou společností se ale Renault stane až v roce 1994, kdy stát sníží svůj podíl z 80 na 53 %. Privatizace Renaultu byla dokončena v roce 1996, kdy se podíl státu snížil na 46 % a z Régie Nationale des Usines Renault se stává zkrátka Renault.

TIP: Kopřivnický „kočár bez koní“: První český automobil Präsident

Svět nablýskaných automobilů není jen samý lesk, a sláva má svůj rub i líc. Téměř padesát let trvající plodné období technického génia Louise Renaulta poznamenaly nejen osobní tragédie, ale také krutost válkami zmítaného 20. století. Bůh ví, kam až by Louis dokázal dovést své technologie v klidnější době bez válek a znárodňování, které už snad dnes také nehrozí.

Paleontologové opět potvrdili, že myanmarský jantar je takřka nevyčerpatelným zdrojem úžasných nálezů z období křídy. George Poinar z Oregonské státní univerzity a nezávislý badatel Fernando Vega nedávno v myanmarském jantaru objevili nepatrnou, ale velmi zajímavou vosičku.

Jak vědci uvádí ve studii, publikované v odborném časopisu Life, jde o úplně nový rod i druh, který dostal jméno Caradiophyodus saradae. Vosička, zřejmě parazitická, měří pouhých 1,3 milimetru, přičemž podstatná část jejího těla tvoří zvláštní tykadla.

Parazitická vosička z jantaru

P)ro vědce jsou tykadla nalezené vosičky záhadou. „Nevíme o žádném fosilním nebo i dnešním hmyzu, který by měl na tykadlech takové věci,“ přiznává George Poinar. „Je jasné, že jde o nový druh. Vyplývá to nejen z těchto útvarů, ale také z tykadel s 15 články, hluboké štěrbiny uprostřed hlavy a znaků na křídlech, které tuto vosičku odlišují od všech ostatních doposud známých druhů.“ Poinar s Vegou si dokonce nejsou jistí, zda vosička s takovou „ozdobou“ vůbec byla schopná letu. 

TIP: Myanmarský jantar uchoval divukrásné barvy hmyzu starého 99 milionů let

Pokud jde o původ těchto struktur, vědci nabízejí několik možných vysvětlení. „Může jít o nepatrná semena rostlin. Také by to mohly být kapky látky vylučované rostlinami nebo vajíčka hostitele, na kterém vosička parazitovala,“ uvádí paleoentomolog Poinar.

Slunce spěje k maximu své aktivity v rámci přibližně jedenáctiletého cyklu, který dosáhne vrcholu kolem roku 2025. Jeho bouřlivá činnost přitom zvyšuje šance na jasné aurory, především v subpolárních a polárních oblastech. S rostoucí geomagnetickou aktivitou s nimi však můžeme počítat i v našich zeměpisných šířkách…

Když nebe tančí

Polární záře vznikají v důsledku interakce mezi nabitými částicemi ze Slunce a molekulami a atomy vzduchu ve vysoké zemské atmosféře. Běžně se vyskytují 80–150 km nad povrchem planety, vzácněji až do 400 km. Za interakcí stojí konkrétně protony, elektrony a tzv. částice alfa – jádra helia se dvěma protony a dvěma neutrony – které naše hvězda zpravidla produkuje při erupcích v magneticky uzavřených oblacích, tzv. plazmoidech.

Magnetický štít Země většinu životu nebezpečného záření odkloní. Část slunečního materiálu však uvázne v okolí zemských magnetických pólů a částice pak podél siločar geomagnetického pole pronikají do atmosféry. Tam v důsledku srážek s atomy a molekulami vzduchu dochází k excitaci i ionizaci a k následnému vyzáření v podobě viditelného světla. V ovzduší tedy vlastně sledujeme doutnavý výboj s odstíny odpovídajícími konkrétním hodnotám vyzářené energie: Nejčastější zelená a červená náleží excitovanému kyslíku, vzácnější růžová odpovídá ionizovanému dusíku. Nejde však o jediné emise...

Polévka a svit Měsíce

Nedávné studie ukázaly, že si Země může polární záře částečně vytvářet dokonce sama, bez přímého vlivu slunečního větru. Tzv. difuzní aurory, připomínající s trochou představivosti promíchávanou hrachovou polévku, vznikají díky elektronovým paprskům urychleným v elektrickém poli v zemské magnetosféře. Při daném procesu se uvolňují druhotné elektrony, padají zpět do atmosféry, a vytvářejí tak „polévkové“ záře. Jev zůstával dlouhá léta záhadou a rozklíčovat ho pomohla i družicová mise THEMIS-ARTEMIS, provádějící svá měření v geomagnetickém poli už od roku 2007.

Za krásu auror vděčíme také Měsíci, jenž přispívá k nasycení modré složky v jejich odstínech. Obvykle bývají velmi slabé a stojí za nimi ionizovaný molekulární dusík. Jsou-li zmíněné ionty zasaženy měsíčním světlem, zachytí a znovu emitují fotony modrého záření přilétající od zemského souputníka. Měsíc sám nesvítí – jedná se o rozptýlené a odražené sluneční záření, přesto k modrému svitu vzduchu vysoko v atmosféře stačí.

Rovnodennost jim přeje

Výskyt polárních září nepodmiňuje pouze intenzivní aktivita Slunce: Stačí neustálý tok částic slunečního větru. Mimo občasné silné erupce, kdy se překotně utrhne oblak s velkým množstvím nabitých částic, se jich z naší hvězdy každou sekundu uvolní asi 1,2 miliardy tun zcela regulérně, a to rychlostí 200–1 200 km/s. Rychleji sluneční vítr uniká z tzv. koronálních děr a z pólů (700 km/s), pomaleji pak z běžně uzavřeného magnetického pole z rovníkových oblastí (400 km/s). Právě rychlejší vítr může patřit mezi další spouštěče výraznějších auror.

Dlouhodobé sledování polárních září však ukázalo, že bez ohledu na intenzitu slunečního větru či eruptivní aktivitu Slunce se silnější aurory nejčastěji objevují okolo jarní či podzimní rovnodennosti, přesněji v březnu nebo v září a říjnu. Příčina tkví ve sklonu rotační osy, a tedy i magnetického pole Země vůči témuž poli naší stálice. V uvedených obdobích bývá nejúčinnější vzájemné rušení polarit magnetického pole ve slunečním větru s polem zemské magnetosféry, což v ní vytváří trhliny propouštějící více nabitých částic než jindy v roce. Popsaný jev nese název Russellův–McPherronův, podle amerických fyziků Christophera Russella a Roberta McPherrona, kteří oslabení geomagnetického pole při rovnodennostech poprvé popsali v roce 1973. Pokud tedy chcete záře vidět s jistotou, naplánujte si výlet do severských oblastí v březnu, září či říjnu. A s dobrým počasím se vaše šance ještě znásobí.

Kam vyrazit…

Nejkratší cesta za aurorami vede na sever Skandinávie a k nejoblíbenějším lokalitám patří norské Lofoty či Tromsø a švédské městečko Abisko u laponského jezera Torneträsk. Předem je třeba uvážit několik věcí, zejména počasí a klima: Zatímco norské lokace již ovlivňuje oceánský vzduch, a noci jsou tudíž teplejší, ale mohou přijít dlouhodobější srážky, Abisko leží v horském vnitrozemí. A hory spolu se zmíněným jezerem vytvářejí jisté mikroklima umožňující protrhání oblačnosti, i když předpověď zcela nepřeje. V Norsku hrají ve výskytu mraků roli změny proudění, buď z vnitrozemí, nebo od oceánu.

Existuje mnoho webových stránek ukazujících, jak se oblačnost vyvíjí a kam se vydat za jasným nebem. Statisticky má sice Norsko podobné množství oblačných nocí i se srážkami, ale právě oceánské podnebí nestahuje teploty příliš nízko pod bod mrazu. Pozorování si tak víc užijete, a scenérie s mořem a horami v pozadí bývají navíc velmi působivé.

… a jak si pozorování pojistit

Předně se vyhněte bílým nocím či polárním dnům a výlet si naplánujte na období, kdy panuje opravdu noc: na severu Norska tedy od září přibližně do začátku dubna. Po zbytek roku jsou noci světlé, a v létě (v Tromsø zhruba od 18. května do 25. července) Slunce dokonce vůbec nezapadá. Pak už stačí brát v úvahu předpověď počasí, které se sice mění lusknutím prstu, ale obvykle se jednou za 4–5 dní polojasná či jasná noc naskytne. Jeďte proto alespoň na týden.

S přihlédnutím k Russellovu–McPherronovu jevu je vhodnější vyrazit na jaře či na podzim. Ovšem nyní, v době stoupající sluneční aktivity, se poměrně výrazné aurory vyskytují nejméně jednou za týden. Zejména na polárním kruhu je pak uvidíte opravdu každou noc, a to kolem lokální půlnoci, kdy se nad danou oblast nasune nejjasnější část aurorálního oválu.

A i když se sluneční aktivita nachází na minimu, spatříte na nebi přinejmenším slabý zelenkavý pás bez výraznějších struktur. Jakmile se však záře „rozbouří“, začne doslova tančit: Vypadá jako zvolna, nebo i dramaticky plápolající oheň, v pásech se rozbíhají vertikální struktury podobné varhanám a kroutí se po nebi jako hadi. Někdy představení trvá jen desítky minut, načež zase utichne, jindy se aurora rozjasňuje ve vlnách a občas může na mnoha místech oblohy svítit zcela nepředvídatelně prakticky po celou noc.

Vyznejte se v číslech

Pokud už jste ve správný čas na správném místě, nebe je jasné a máte po ruce internet či alespoň mobilní data se spuštěným aurorálním monitorem – například s mobilní aplikací Aurora Alerts nebo se solarham.net na počítači – asi vás nepotěší nejednoznačnost hned několika ukazatelů, jež na aktivitu auror upozorňují. V zásadě však není obtížné vše pochopit a odhadnout další vývoj. Ukazatele totiž stavějí na informacích z družic nacházejících se v cestě slunečnímu větru, ještě než dosáhne zemské atmosféry, ale také na reálných datech například z magnetogramů na severských stanicích.

Podstatná je přitom následující pětice: hustota slunečního větru neboli počet částic na prostorovou jednotku, zpravidla na centimetr krychlový; rychlost slunečního větru v kilometrech za sekundu; síla magnetického pole v jednotlivých složkách v nT (podstatná je záporná hodnota vertikální složky pole BZ a celková intenzita Bt); a nakonec obecný index Kp, v rozmezí od 0 do 9. Obecně platí, že čím větší hodnota všech ukazatelů, tím lépe.

Počítejte se skoky

Ovšem sluneční vítr není homogenní a Zemi může skokově zasáhnout oblak s jinými parametry než při dlouhodobějších průměrných hladinách. Proto sledujeme právě uvedené skoky. Informace obvykle předem poskytují družice ACE neboli Advanced Composition Explorer, umístěné v libračním bodě L1 asi 1,5 milionu kilometru od Země, nebo podobně situovaná DSCOVR alias Deep Space Climate Observatory. A protože je sluneční vítr o něco pomalejší než družicový signál, lze do několika desítek minut očekávat podmanivé nebeské divadlo.

Paradoxně méně důležitý parametr představuje nejčastěji proklamovaný Kp index, ukazující na očekávaný výskyt a intenzitu polárních září v následujících hodinách či dnech. Jde jen o předpokládanou průměrnou hodnotu důsledků geomagnetické aktivity, která však nemusí vždy počítat se zmiňovanými krátkodobými skoky. Nicméně pokud ukazatele předpovídají Kp index na úrovni 6 a víc, je dobré se mít na pozoru: V takových případech existuje šance na spatření či alespoň vyfotografování úkazu i v našich nižších šířkách (dokonce i z Česka).

Zřejmě nejdůležitější je, aby při větší hustotě částic a vyšší rychlosti slunečního větru byla záporná hodnota vertikální složky magnetického pole BZ číselně co nejvyšší. Proměnlivé meziplanetární magnetické pole (IMF), jímž proudí částice ze Slunce, musí být orientováno tak, aby se efektivněji navázalo na siločáry magnetického pole Země. Pak mohou do atmosféry vstoupit nabité částice ve větším množství a vykouzlit kýženou podívanou i bez silné sluneční erupce. Pokud ukazatele na internetových monitorech aktivity polárních září dosahují záporných hodnot, šance na vznik auror prudce rostou. A jestliže udávají BZ = −20 nT a méně, existuje naděje i v nižších zeměpisných šířkách včetně Česka.

Když přiletí kanibal

Aurorální monitory zobrazují rovněž simulaci slunečního větru, případně oblaků koronální hmoty, generovanou americkým Národním úřadem pro oceán a atmosféru (NOAA). Simulace ukazuje, v jakých časech může k Zemi v následujících desítkách hodin doputovat hustší oblak nabitých částic ze Slunce a jak to dané ukazatele ovlivní. Právě příchod takového oblaku může vzbudit opravdu silnou geomagnetickou aktivitu a rozsvítit výrazné polární záře.

Velmi zajímavé jsou tzv. kanibalské výrony koronální hmoty neboli Cannibal CME, kdy jeden rychlejší oblak dožene svého pomalejšího předchůdce. Výsledný oblak se díky tomu nasytí a jeho magnetické pole se prudce změní. Popsaná událost vzbuzuje u všech lovců auror maximální vzrušení a nutí je cestovat i stovky kilometrů za jasným nebem, neboť slibuje opravdu nevídanou podívanou.

A co v Česku?

Silné polární záře se obvykle v severských i hlubokých jižních oblastech vyskytují s příchodem hustšího oblaku nabitých částic ze Slunce. Událost potom magnetosféru ovlivní natolik, že aurora rozsvítí nebe až na několik hodin. Lovci září však vědí, že se mnohem častěji dočkají krátkodobých úkazů neboli „aurorálních přeháněk“. Předpovídají se pouze obtížně, ale na jejich příchod může upozornit zmiňovaná série ukazatelů z družice či magnetogramu: Rozechvějí čidla jen na okamžik, avšak do opravdu výrazných hodnot, a pak už nezbývá než odpočítávat pouhé desítky minut do jejich příchodu. 

V Česku se polární záře pochopitelně vyskytují vzácněji, přesto nejsou zcela neobvyklé. Například v roce 2003 nastala jedna z nejvýraznějších auror za posledních padesát let a v našich končinách byla pozorovatelná po celé obloze. Nízko nad obzorem ji pak lidé sledovali dokonce až z Maroka. Velmi jasná záře se odehrála i v podvečer 17. listopadu 1989: Rudé nebe tehdy dokonce zmátlo hasiče nedaleko Prahy, kteří si mysleli, že jde o nepříjemný důsledek událostí sametové revoluce. Naposledy jsme mohli jasnější auroru pozorovat v březnu 2015.

Polární záře viditelné z Česka se obvykle objevují okolo maxima sluneční aktivity vrcholící každých jedenáct let. Ukazatele signalizují velké šance, zejména pokud je předpovězen Kp index s hodnotou 7 a vyšší, vertikální složka magnetického pole dosahuje méně než BZ = −20 nT, rychlost slunečního větru překonává 500 km/s a hustota částic je větší než 10 na centimetr krychlový. Ukazatelů ve skutečnosti existuje víc a navzájem souvisejí, pro začátek však uvedené stačí.

Přes překážky k aurorám

Rovněž s moderní monitorovací technologií jsou naděje na spatření, či alespoň vyfotografování aurory z české kotliny čím dál větší. Pomocí aplikace je dnes možné dostat okamžité upozornění o zvýšené geomagnetické aktivitě a o pravděpodobnosti, s níž lze polární záři očekávat z určité zeměpisné šířky, či přímo z pozice uživatele.

TIP: Klenoty temné oblohy: Co ve městech na obloze neuvidíte

Naopak světelný smog se neustále zhoršuje a místa, odkud se dají aurory s úspěchem vyhlížet, zbývají spíš už jen v horách či daleko od velkých měst – pochopitelně s dokonalým výhledem k severnímu obzoru, kde se většina z nich objeví. V Česku jsou totiž jen málokdy tak jasné, že se rozsvítí vysoko nad hlavou. Přesto stojí za to být v pohotovosti a dát polárním zářím šanci, neboť nebeská podívaná nikdy nezklame.

Po ztrátě československého spojence v roce 1938 a v předtuše hrozícího konfliktu hodlala Francie vybudovat kolem Německa pomyslný obkličovací kruh ze sobě nakloněných států. S jejich pomocí by v případě, že by se Říše pokusila vpadnout do Francie, nejdříve zahájila hospodářskou blokádu a následně by protivníka drtivou koaliční převahou rozdrtila. Jenže se projevily důsledky mnichovské dohody i pozdějšího opuštění Polska. Evropské země se začaly od Spojenců odtahovat a hledaly jiné alternativy.

Úvodní část: Britsko-francouzské spojenectví: Jak se vyvíjely předválečné vztahy dvou tradičních rivalů? (1)

Obklíčit Německo?

Severním ramenem kýženého obklíčení měla být snaha o využití sovětsko-finské války k proniknutí do Skandinávie. V první řadě Francie hodlala připravit Německo o dodávky švédské železné rudy. Británie se sice k plánu připojila s deklarovaným cílem, aby Říše proti ní nemohla využívat norských přístavů, ale celé skandinávské tažení přes střídavé úspěchy spíše sabotovala, neboť pokud by bylo francouzského záměru dosaženo, Německo by nemohlo zesílit do skutečné protiváhy SSSR. Tak se opět prosadila britská vůle, a to jak zachováním dodávek švédské rudy do Německa po celou válku, tak tím, že Londýn vytvořil mezi sebou a svým hlavním protivníkem nárazníkové území v podobě silného Německa.

Problémy spojenecké koordinace se projevily hned zpočátku bitvy o Francii, a to jak v neustále slábnoucí britské účasti na boji s útočníkem, tak na nerespektování přímých rozkazů společného velení ze strany Britského expedičního sboru. Německý úspěch z 20. května 1940 v podobě proniknutí k Lamanšskému průlivu a odříznutí spojeneckých armád v Belgii se mohl obratem změnit v porážku. Na 22. května spojené velení připravilo protiútok na odříznutí německého průlomu a obnovení souvislé fronty. Předvoje z jihu útočících francouzských jednotek sice pronikly až k výchozímu postavení Britů u Arrasu, ti ale nejenže svou část útoku neprovedli, ale z postavení ustoupili o dalších 40 km směrem k průlivu. Omezili se přitom na demonstrační tankový útok na úplně jiném směru. Tím byla promarněna možnost situaci ještě zvrátit. Z takovýchto příkladů pak vychází domněnka, že Britové mohli Francouze vědomě „hodit přes palubu“ a potrestat je tím za spojenectví se Sovětským svazem, proti kterému by se navíc Německo s Francouzi v zádech neodvážilo zaútočit.

Neklidný Balkán 

Vraťme se ale nyní o několik měsíců zpět. Jako svorník budoucí koalice Jugoslávie, Rumunska a Řecka, dokončující obkličovací kruh Německa z jihu, měl posloužit francouzský expediční sbor sestavený na podzim 1939 ze 191. a 192. pěší divize v Sýrii pro vylodění v Soluni. Později jej posílila ještě 86. alžírská divize. Plán ale selhal, když zmíněné státy v důsledku Mnichova přestaly Spojencům plně důvěřovat a začaly hledat nějakou formu dohody s Německem. 

Francouzům poté šlo alespoň o zastavení dodávek rumunské ropy Německu, Britům také o rušení dopravy na Dunaji, po kterém do Říše proudily suroviny ze Sovětského svazu v době, kdy tyto země ještě neměly společnou hranici. Britové proto zahájili sabotážní operaci na Dunaji prostřednictvím lodí maskovaných jako civilní, ovšem vezoucích výbušniny a odborníky mající za úkol zničení plavebních zařízení i ropných rafinerií. Akce ovšem byla již v zárodku 5. dubna 1940 odhalena a zastavena rumunským četnictvem.

Turci, poučeni porážkou v předchozí válce, přistupovali k meziválečnému vývoji obezřetně, otevřeni více směry, se snahou nikoho si neznepřátelit. Těžili ze své strategické polohy na Bosporu a Dardanelách. Pro státy Osy představovali lákavý odrazový můstek směrem k Perskému zálivu a Suezu. Díky deklarované neutralitě získali například dovozem z Němci ovládaného protektorátu přes 400 pásových dělostřeleckých tahačů a několik set děl. 

Naopak Francie dodala turecké armádě jen od začátku roku 1940 arzenál v podobě 400 lehkých kulometů s 350 000 náboji, 190 protitankových kanonů, 100 minometů, 24 protiletadlových děl, 500 000 ručních granátů, 45 tanků R-35 a 75 000 plynových masek. Francouzi hodlali udržet Turecko mimo německý i sovětský vliv a především z něho vytvořit nárazníkový stát mezi svými blízkovýchodními državami a SSSR. Zároveň v něm viděli možnou základnu svého vlivu směrem na Balkán a do Černého moře. Šlo o případ, kdy se britsko-francouzské záměry skutečně shodovaly, a proto byly korunovány dokonalým úspěchem, z něhož plynuly výhody jak Spojencům, tak samotnému Turecku, které bylo ušetřeno válečných hrůz a ještě mnoho získalo.

Boj o ropu

S popisovanými událostmi úzce souvisí také plán útoku na sovětská ropná pole. Pakt Ribbentrop–Molotov z roku 1939 oživil hrozbu britsko-francouzské hegemonii na Středním východě tradičním zájmem SSSR o oblast Persie. Obsazení jejích ropných polí by totiž z příští mechanizované války vyšachovalo zbytek světa. Tuto hrozbu se Spojenci rozhodli urychleně řešit posílením svých kontingentů na Středním východě. 

Podstatou letecké složky plánu nazvané Pike (kopí) bylo leteckými údery vyřadit nebo alespoň eliminovat produkci kavkazských ropných polí a rafinerií, ať už k oslabení sovětských ofenzivních možností, nebo k podvázání jeho dodávek Německu. Na základě průzkumu měl být jako první napaden Groznyj, poté i Batumi a Baku. Operace se neuskutečnila ve své pozemní ani vzdušné podobě, neboť Spojenci nebyli s to poskytnout Turecku ani Íránu, z jejichž území by operace musely vycházet, ochranu proti předpokládané sovětské protiakci.

Z výše uvedených příkladů je zřejmé, že to, co bývá prezentováno jako spojenecká váhavost, nedostatek iniciativy nebo přímo vojenská impotence, mohlo z britské strany představovat spíše záměrnou sabotáž daného úsilí. Aby ale mohla být tato taktika úspěšná, musel se Londýn zmíněných operací účastnit, aby nakonec s pokrčením ramen zalitoval výsledného neúspěchu. Albion tak pod heslem „účel světí prostředky“ obětoval vlastní vojenskou prestiž svým reálným záměrům. Tady je nutné vidět skutečné kořeny britské druhoválečné strategie, mylně nazývané „periferní“. Pro Brity byla bojiště v Itálii, Řecku, severní a východní Africe, na Středním východě nebo v Indii z hlediska zájmů jejich impéria skutečně klíčová, ačkoli jsou dnes historiky spíše opomíjená. Britové si diskrétně a efektivně dovedli zajistit tichá vítězství v operacích, o které jim skutečně šlo, i v období, kdy na evropské scéně šli od jedné porážky (evakuace) ke druhé.

Vzájemná hořkost

Naopak Francouzi museli soustředit naprostou většinu úsilí a prostředků na střetnutí s Německem, kvůli čemuž nemohli na okrajových bojištích zasadit dostatek sil, zejména námořních a leteckých, takže tyto operace nedokázali dovést k žádoucímu výsledku. Mnoho zlé krve pak způsobila operace Catapult, útok britské středomořské flotily na francouzské loďstvo kotvící po úniku z domovských základen v alžírském Mers-el-Kebiru. Labutí písní celého spojenectví se pak staly operace Exporter a Ironclad, vnímané jako snahy o rozšiřování britského koloniálního panství na francouzský úkor pod záminkou boje proti Němcům. Navzdory tomu všemu Francouzi nikdy na Brity neútočili, nestali se ani přímými německými spojenci. Naopak již od příměří připravoval vichistický generální štáb využití Francouzské Západní Afriky a tam umístěných vojsk coby základny pro opětné vylodění v neokupované zóně jižní Francie.

V zemi galského kohouta popisované skutečnosti neumějí vnímat jinak než jako řadu hlubokých křivd a britských zrad. Rádi přitom ale zapomínají, že se jim jen vrátil bumerang osudu, který oni sami připravili svým bývalým spojencům tím, že se „dívali jinam“, když šlo o osud Španělska, Československa, Polska nebo Rumunska. Přitom častý argument, že tak učinili pod anglickým nátlakem, má sice reálný základ, pokládám jej ale za nedůstojný světové velmoci. 

Ve druhé polovině války se v důsledku stále významnějšího angažmá Francie v protihitlerovské koalici vratké spojenectví s Velkou Británií zrodilo znovu, už navždy na něm ale ležel stín vzájemné nedůvěry a hořkosti. Jakousi historickou spravedlnost lze spatřovat v tom, že osud obou bývalých impérií, nad kterými slunce nezapadalo, se naplnil velmi podobně a velmi smutně. Jejich zašlou slávu dnes připomínají jen tradiční ceremonie, obě země samotné, redukované na svou národní podstatu, se na světové scéně musí spokojit jen s partem třetích houslí.

Dvoudílné dámské plavky, známé jako bikiny, dnes považujeme za samozřejmou součást letního šatníku. Je až neuvěřitelné, že se historie moderních bikin začala psát teprve po druhé světové válce. V roce 1946 je na přehlídkovém mole poprvé představil francouzský návrhář Louis Réard a svým na tehdejší poměry odvážným modelem vyvolal vlnu kontroverze. Vzhledem k odvážnému střihu plavek nenašel návrhář žádnou modelku, která by nové plavky chtěla předvádět. Bikiny proto v lázních Molitor poprvé předvedla striptýzová tanečnice Micheline Bernardiniová.

O bombastickou odezvu Réard usiloval už od počátku, když pro něj zvolil právě název „bikiny“. Inspiroval se jménem odlehlého tichomořského atolu Bikini, kde se v té době prováděly testovací jaderné výbuchy. Minimalistické dvoudílné plavky měly mít ve světě módy podobně explozivní účinek – což se jim také povedlo.

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.