Britské Centrum pro výzkum násilí při Univerzitě v Cambridgi se věnuje unikátnímu projektu, který mapuje místa násilných zločinů ve třech velkých městech středověké Anglie. Projekt Mapy středověkých vražd čerpá z vyšetřovacích zpráv koronerů 14. století. Mapy zobrazují nejen místa zločinů, ale i jména pachatelů a obětí (jsou-li známá), použitou vražednou zbraň a okolnosti zločinu. Projekt mapuje také kostely, kde se zločinci mohli ukrývat před zatčením a středověká vězení. Současná mapa zločinů obsahuje záznamy o 354 vraždách ve třech centrech středověké Anglie – v Londýně, Yorku a Oxfordu.

Testosteronové krvavé lázně

Historické dokumenty odhalují temnou stránku dnešního centra vzdělanosti. Ve středověkému Oxfordu byl počet vražd na hlavu čtyřikrát až pětkrát vyšší než v Londýně a Yorku. Ještě zajímavěji se jeví skutečnost, že násilníky i oběťmi byli v drtivé většině studenti. 75 % vražd a 72 % obětí se podle vědců rekrutuje právě z této skupiny.

Jako hlavní příčinu badatelé spatřují ve vysoké koncentraci mladých mužů (ženy v té době studovat nemohly), dostupnost zbraní a všudypřítomnou dostupnost alkoholu.

„Středověké univerzitní město jako Oxford bylo ideálním místem zločinnosti,“ líčí ředitel Institutu kriminologie v Cambridgi Manuel Eisner. „Studenti tehdy byli muži ve věku 14 až 21 let, kteří se najednou ocitli mimo kontrolu rodiny, církve a cechu a byli vrženi do prostředí plného zbraní, náleven a placeného sexu.“

Město hříchu a zločinu

Z dnešního pohledu byl středověký Oxford skutečným městem hříchu a zločinu. V sedmitisícovém sídle žilo v té době zhruba 1 500 studentů. Manuel Eisner a jeho kolegyně historická kriminoložka Stephanie Brownová z Cambridgeské univerzity uvádějí, že zde ve 14. století připadalo 60 až 75 zavražděných na 100 000 obyvatel ročně. Pro srovnání, dnes je „nejvražednějším místem“ na ostrovech severoanglický Cleveland, kde připadá méně než 20 vražd na milion obyvatel. Čísla středověkého Oxfordu se tak blíží nechvalně známým středo a jihoamerickým městům zločinu.

TIP: Co prozradila analýza kosterních pozůstatků o hygieně obyvatel Británie?

Historické záznamy také odhalují, jakým způsobem probíhalo tehdejší vyšetřování závažných zločinů. Hlavní slovo v něm měl koroner a místní soudní vykonavatel. Ten obvykle sestavil tříčlennou porotu složenou z bezúhonných místních mužů s dobru pověstí, jejichž úkolem bylo vyslechnout případné svědky, posoudit důkazy a označit podezřelého. Zda se případ dostane k soudu, rozhodoval soudní vykonavatel, přičemž dohra v podobě soudního přelíčení zdaleka nebývala v té době pravidlem.

Když se roku 1922 chopil v Itálii moci Benito Mussolini, snažila se fašistická strana žít se sicilskými mafiánskými bossy v symbióze. Vše se ale změnilo už za dva roky během duceho cesty po ostrově. Zatímco v Palermu se mu dostalo vřelého přivítání, v městečku Piana dei Greci padla kosa na kámen. Starostenský úřad tam totiž zastával mafián Francesco Cuccia, jemuž Mussolini nevyjádřil dostatek úcty. A tak uražený kápo nařídil obyvatelům bojkotovat duceho proslov.

Mussoliniho tažení 

Fašistovu hřímání pak naslouchalo jen pár žebráků, prostitutek a obecních bláznů, což se jeho ega silně dotklo. Po návratu do Říma prohlásil, že pro fašismus a mafii není pod italským nebem dost místa. Jinak bezvýznamná epizoda ho dovedla k názoru, že mafiáni si nárokují příliš moci, a pustil se do jejich likvidace. Vykonavatelem Mussoliniho vůle se stal někdejší boloňský policejní prefekt Cesare Mori, který autoritu státu prosazoval železnou rukou. Moriho pomocníci potírali mafiánské struktury s krutostí a pozoruhodným smyslem pro detail. Čistili od vlivu klanů města i venkov a obzvláště důkladní byli právě na Sicílii. Část bossů skončila za mřížemi, jiní uprchli do severní Afriky a někteří dokonce posílili řady fašistické strany. 

Další se rozhodli odplout do Spojených států, kde se pustili do nové činnosti. Pšenka jim kvetla hlavně díky prohibici a brzo získali značný vliv – postupně se v USA ocitlo až 2,5 milionu Italů s příbuzenskými vazbami na Sicílii. Jakmile vypukla válka, začalo mnoho gangsterů a jejich přisluhovačů předstírat proamerické nadšení a vlastenecké cítění. Aby se vyhnuli stále nebezpečnějším zátahům FBI, často raději vstoupili do služeb strýčka Sama a před zákonem se ukryli v uniformě. 

Americké námořnictvo v téže době čelilo vážnému problému – německé ponorky pouštěly obchodnímu loďstvu žilou a za pouhé tři měsíce potopily v Atlantiku 120 plavidel. V únoru 1942 Washington šokovala další nečekaná ztráta. Přímo v newyorském přístavu plameny zachvátily zaoceánský parník Normandie, zabavený Francouzům a přestavěný na loď pro přepravu vojáků. Dodnes není jisté, zda obr klesl ke dnu kvůli technické závadě nebo sabotáži, nicméně vláda obvinila špiony Osy, řadu z nich zatkla a zanedlouho popravila.

Proti stávkám i sabotážím 

Ať už byl pachatelem kdokoliv, zkáza Normandie potvrdila v očích zpravodajců podezření, že právě přes New York se do Spojených států dostávají němečtí a italští agenti – často maskovaní jako přístavní dělníci. Narůstaly obavy, aby se sabotáže obchodních plavidel na východním pobřeží masově nerozšířily. Někteří důstojníci se také domnívali, že z přístavů unikají tajné informace o trasách konvojů, jež usnadňují německým U-Bootům lokalizovat a potápět lodě se zásobami pro evropské bojiště.

Zpravodajská jednotka US Navy známá jako B3 vyčlenila stovku agentů, kteří měli prověřit, zda se mezi Italoameričany pracujícími v docích a na rybářských lodích nacházejí příznivci Mussoliniho režimu. Celé úsilí však vyznělo do prázdna, protože dělníci kontrolovaní mafií tvořili semknutou komunitu stranící se jiných národností. Námořnictvo tedy kontaktovalo Meyera Lanskyho – jednoho z nejvýše postavených mafiánů neitalského původu, aby zprostředkoval dohodu se svým šéfem. Tím nebyl nikdo jiný než nechvalně proslulý Charles „Lucky“ Luciano (vlastním jménem Salvatore Lucania) – někdejší boss newyorské mafie, který si od roku 1936 odpykával dlouholetý trest za kuplířství.

Operace Underworld

Američané věděli, že Lucianovi podřízení kontrolují doky na pobřeží stejně jako vlivné odbory přístavních dělníků. Proto bossovi učinili zajímavou nabídku: Pokud se zapojí do hledání sabotérů, dovolí mu USA řídit nelegální „obchodní“ aktivity i z vězeňské cely. Nakonec mafie skutečně uzavřela s námořnictvem a státem New York dohodu. Luciano přislíbil všestrannou pomoc své organizace při zjišťování a sdílení zpravodajských informací. Jeho společník Albert Anastasia „pečující“ o odbory pak měl zajistit, aby až do konce války v přístavech nevypukla jediná stávka.

Kooperace charakterizovaná rčením „účel světí prostředky“ dostala příznačné označení operace Underworld (podsvětí). Dodnes není jisté, do jaké míry Lucianova činnost skutečně zabránila sabotážím, nicméně stávky opravdu ustaly jako mávnutím kouzelného proutku a nakládka i vykládka běžely bez potíží.

V říši savců obecně platí přímá úměra, že větší tělo znamená delší život. Velryby, sloni, a koneckonců i člověk atakují hranici celého staletí, zatímco drobní hlodavci žijí nanejvýš několik let. V případě psů je tomu však právě naopak: Zatímco mastifové či dogy se málokdy dožijí více než deseti let, čivavy často těší svého majitele bezmála i dvakrát déle.

Tajemství věku

Australský molekulární biolog Jack Da Silva z Adelaidské univerzity shromáždil údaje o vývoji hmotnosti v průběhu života u 164 psích plemen a jejich pomocí popsal faktory ovlivňující dobu dožití. Hlavní roli hrají genetické mutace, které umožnily rozrůznění původního předka až do současných 360 plemen, avšak zároveň s sebou nesou riziko předčasného úmrtí.

Při šlechtění na větší tělesné proporce se preferují mutace vedoucí k rozměrnějšímu tělu i k rychlejšímu růstu v útlém věku. Uvedené změny stimulují proces dělení, ale také stárnutí buněk, přičemž rychlejší růst zároveň zvyšuje hrozbu nežádoucího nádorového bujení.

TIP: Údery života: Je délka života skutečně vyměřena počtem úderů srdce?

Přestože výsledky výzkumu mohou být pro majitele velkých psů znepokojivé, vědci předpokládají, že větší plemena si časem vyvinou geny, které jim v boji s rakovinou pomohou. „Většina ze zhruba 400 psích plemen, která dnes známe, vznikla teprve v posledních 200 letech. Větší plemena psů tak neměla dostatek času k vývoji obranných mechanismů v boji s rakovinou. Stále k tomu ale může dojít, i když patrně za cenu nižší reprodukce,“ tvrdí doktor da Silva.

Podle doktora da Silvy je tak pravděpodobné, že větší plemena psů budou mít v budoucnu méně štěňat, než je tomu dnes. Budou ale díky tomu žít déle.

Barnardova šipka (nebo též Barnardova hvězda) je malý červený trpaslík v souhvězdí Hadonoše. Jde o čtvrtou nejbližší hvězdou v okolí Sluneční soustavy. Září jen slabě, především v infračervené oblasti, vzhledem ke své blízkosti je ale vděčným objektem výzkumu a cílem pátrání po exoplanetách.

Úvahy o možném planetárním systému Barnardovy šipky se objevují již od počátku 70. let minulého století a šlo tak o jednu z prvních hvězd, kde vědci po exoplanetách pátrali. V listopadu 2018 byla u Barnardovy šipky objevena superzemě, v červenci 2021 ale byla její existence vyvrácena.

V současnosti je Barnardova šipka považována za hvězdu bez planetárního systému. Je tím tak trochu výjimkou, protože většina červených trpaslíků nějaký planetární systém hostí. Například červený trpaslík Kepler-42, který je velikostí a stářím podobný Barnardově hvězdě a má nejméně tři exoplanety.

Test teleskopu FAST

Přestože Barnardova hvězda v současnosti není považována za vhodného kandidáta, u nějž by mohl existovat život, nedávná studie se zaměřila na jakékoli známky mimozemského signálu v její blízkosti. Vědci k pátrání po mimozemském signálu využili největší radioteleskop na světě – čínský FAST. 

Pátrání dopadlo dle předpokladu a žádný signál odpovídající možnému mimozemskému životu vědci nezaznamenali. Podle závěrů z doposud nerecenzované studie to ale ani nebylo primárním účelem pozorování. Vědci si díky pozorování Barnardovy hvězdy otestovali schopnosti tohoto výkonného radioteleskopu a jeho možnosti hodlají využít v příštích pozorováních jiných blízkých hvězd, u nichž se terestrické planety vyskytují.

Původně se předkové Pernštejnů psali z Medlova podle menší vsi jižně od Brna. Ve 12. století získali dobré postavení a na začátku 13. století jistý Štěpán z Medlova obdržel (a částečně vyměnil) panství na Vysočině okolo vsi Doubravník. Vysočina tehdy patřila k méně osídleným krajům, takže panovník obdobnými dary sledoval i dlouhodobý cíl. Chtěl, aby nová šlechta místo zkulturnila, zabydlela a zúrodnila.

Zázemí a hrady na Vysočině

Přesně to se pánům z Medlova podařilo a v Doubravníku získávali mýcením okolních lesů úrodnou půdu pro hospodářské zázemí vsí i nového kláštera. Panství se utěšeně rozrůstalo, stejně jako přibývalo potomků jednotlivých větví rodu, v nichž je ve 13. století poměrně zmatek. Víme však, že se Vojtěch I. stal proboštem ženského konventu v Doubravníku, a také to, že Štěpán III. inicioval stavbu hlavního rodového hradu Pernštejna.

Predikát podle nového objektu však začal používat až jeho synovec Filip, který se za vlády Václava II. stal moravským podkomořím. Kromě toho měl tři bratry, takže se dá předpokládat, že právě v jejich době získávali Pernštejnové na síle a systematicky rozšiřovali své panství na Vysočině.

Ani ze 14. století nemáme dostatek pramenů, které by nám umožnily sledovat jejich činnost přesněji. Víme však, že postupně založili i další hrady – Aueršperk, Zubštejn a Pyšolec. Z doby vlády prvních Lucemburků (Jana a Karla IV.) nemáme žádné záznamy o tom, že by zastávali nějaké významné zemské či dvorské úřady.

Těžká doba válečná

Změna nastala až po smrti Karla IV. a jeho bratra moravského markraběte Jana Jindřicha, kdy vládu nastoupili jejich synové. Na českém trůně seděl slabý Václav IV. a na Moravě se rozhořel spor mezi bratry Joštem a Prokopem, jemuž se říká markraběcí války. Roku 1383 se k Joštovi do vojenské služby přidal i Vilém I. se svými třemi bratry. Ti však brzy zemřeli, a tak se Vilém I. stal téměř jediným pánem z Pernštejna. Toho náležitě využil a věrnou službou Joštovi si postupně vybudoval výraznou politickou pozici. K roku 1398 byl nejen purkrabím (tedy správcem) markraběcího města Znojma, ale též moravským zemským hejtmanem.

Sílu si udržel i v době kostnického koncilu, kdy už byl Jošt po smrti. Vilém I. protestoval proti Husovu upálení, ale také podporoval různé loupežné bandy, které škodily katolíkům. Tím sice ukázal pevný názor, ale přispěl k chaosu tehdejší doby. Samotných husitských válek už se moc neúčastnil, ale v roli vůdce moravských kališníků ho nahradil jeho syn Jan, který jako silná hlava rodu udržel pozice Pernštejnů v neklidné době.

Největší z Pernštejnů

Toho však zcela zastínil Vilém II., který se stal vůdcem rodu po Janově smrti. Jde jednoznačně o nejvýraznějšího Pernštejna v dějinách. Už před otcovou smrtí rozšířil rodové panství o Helfštýn a přidal k němu Přerov, Hranice na Moravě i Velké Meziříčí. Mnohem důležitější však byl politický vliv, který umožnila slabší vláda Jagellonců. I díky podpoře krále Vladislava proti Matyáši Korvínovi se mu podařilo získat další majetky – tentokrát ve východních Čechách okolo Pardubic, které pozvedl z provinčního šlechtického městečka na výstavní renesanční sídlo.

Jeho bratři zemřeli bez potomků, a tak mohl kolem roku 1500 plánovat rozdělení svého dominia na českou a moravskou větev mezi syny Jana a Vojtěcha. V té době byl Vilém II. jednoznačně nejmocnějším šlechticem v celé zemi. Předčil dokonce i Rožmberky. Kolem Pardubic měl Rychnov nad Kněžnou, Lanškroun, Lanšperk, na Moravě přibral Plumlov, Prostějov a Tovačov. Dočasně držel i Hlubokou v jižních Čechách.

Labutí píseň rodu

Suverén zemřel roku 1521 a jeho dědictví vydrželo ještě zhruba další století, byť se kvůli horším schopnostem jeho potomků postupně drolilo a rozpadalo. Moravská větev zanikla relativně záhy. Ostatní následníci sice stále měli vliv a postavení, jenže ho nedokázali zúročit. Vynikl snad jen Vilémův vnuk Vratislav zvaný Nádherný, který byl považován za skvělého diplomata a blízce se přátelil s císařem Maxmiliánem Habsburským. Svůj talent však využil hlavně při zahraničních cestách a navazování kontaktů, zatímco rodové panství jakožto hospodářská základna kvůli jeho nákladné reprezentaci spíše chátralo.

Posledním mužským výhonkem rodu byl Vratislav Eusebius, který roku 1631 padl v malé šarvátce se Švédy v rámci třicetileté války. Většinu pernštejnských majetků pak převzali Lobkovicové, k nimž se přivdala známá Polyxena z Pernštejna. Ke konci rodových dějin Pernštejnové změnili vyznání a z původních kališníků se stali katolíky a věrnými příznivci habsburského panovnického domu. 

Pověst o zubrovi

Na rozdíl od většiny panských rodů si Pernštejnové v 16. století „nevyrobili“ svoji rodovou pověst o urozeném a hrdinném předkovi, ale vyzdvihli vychytralost a trpělivost prostého uhlíře Vaňka. 

V 6. století prý jistý markrabě (nebo kníže, král či jiný vládce) vypsal odměnu za velkého zlého zubra, který v kraji řádil. Toho uhlíř jednou potkal, utekl před ním a skryl se v lesní chatrči. Obr nešťastníka pronásledoval a následně odmítal pustit ven. Vaněk proto napíchl skývu chleba na klacek a nechal zvíře nažrat. Tím ho uchlácholil a později pravidelným krmením i zkrotil. Netvor si dokonce nechal navléknout houžev do nozder a takto s ním uhlíř došel až k markraběti, který ho za odměnu povýšil na šlechtice. (Pověst má celou řadu variant. Uhlíř se někdy dokonce jmenuje i Vojtěch a liší se metody vítězství nad zvířetem i titul panovníka.)

Před mnoha lety se na jisté mezinárodní vědecké konferenci probíraly dovednosti a schopnosti lidí moravského gravettienu, tedy období, jež si spojujeme s kulturou „lovců mamutů“. Zatímco zahraniční delegáti se vyjadřovali téměř výhradně v superlativech, někteří domácí odborníci se s vážnou tváří dovolávali primitivnosti tehdejších lidí. V tu chvíli jeden z českých zástupců, popuzen neznalostmi svých kolegů, ztratil nervy a začal ze sebe chrlit ty nejhorší přídomky na adresu pánů Štorcha a Buriana a především na příčinu kolosálních mystifikací, totiž na jejich společné dílo – knihu Lovci mamutů.

Nešťastný fenomén

Mnozí učitelé dějepisu při výkladu o pravěku začínají sentimentální vzpomínkou na své mládí a na emočně podbarvený příběh dvou chlapců z knihy, jež se stále čte a propaguje jako autentické dílo. O fenoménu Lovců mamutů spisovatele Eduarda Štorcha bychom mohli hovořit celé hodiny. Jde přitom o fenomén velmi nešťastný a tragikomický, protože autor a lidé, kteří mohli do koncepce knihy mluvit, zařadili její příběh do oblasti sci-fi, nebo spíše fantasy.

Nikoho by nejspíš nenapadlo spojovat dějepis například s barbarem Conanem, ale se Štorchovou knihou ano, přestože byla psána se stejnou dávkou fantazie. Evoluční mechanismus se v ní přitom pro názornost dočkal silného zjednodušení až na pohádkovou úroveň, což se ukázalo jako zcela prioritní, takže mnohá fakta a archeologické nálezy musely stranou. Také ilustrace Ondřeje Sekory zařazovaly původně knihu tam, kam patřila – tedy mezi neškodné pohádkové příběhy.

Evoluce pro děti

S nadsazenými Sekorovými karikaturami byly pohádkovost i nejrůznější absurdity zjevné a kniha by zůstala jen drobnou literární zajímavostí. Jenže dílo si začalo žít vlastním životem podle všeobecných pravidel a zájmů. Nakladatel chce vydělávat, což mu nemůžeme mít za zlé, a volba proto padla na jiného výtvarníka. Zdeněk Burian, velmi sugestivní malíř a ilustrátor, odvedl opět skvělou práci a doprovodil knihu poloopičími primitivy. Ani jemu nelze nic vyčítat.

Na zmíněném zvratu měl přitom lví podíl komunistický režim, který kvůli propagaci vědeckého světonázoru na školách po Štorchově knize rád sáhl. Nebylo přitom podstatné, zda je v Lovcích mamutů to nebo ono pravdivé, či nikoliv. Rozhodující roli hrála srozumitelně vyložená evoluce, která děti „chytla za srdíčko“. A jelikož Burian v každém dalším vydání přidal i nějaké nové, „rozumnější“ ilustrace, působila kniha stále věrohodněji.

Všechno špatně

Co je tedy v Lovcích mamutů špatně? Všechno. Moravský gravettien byl charakteristický úzkostným vyhýbáním se jeskyním. Polonahá, do bronzova opálená těla by nešla dohromady s tehdejším klimatem. Představa absence rodiny u funkčního modelu kultury v extrémním podnebí je absurdní. Ba dokonce ani obyčejný hlad neodpovídal skutečnosti: naopak, potravinově blahobytný moravský gravettien nazývají odborníci zlatým věkem lidstva. Co zbývá? Vynález ohně a kostrbatá mluva, jež rovněž zcela jistě nepatří do tak pozdního období našich dějin.

Paradoxně dlouho před Štorchem představil lovce mamutů jako moderní společnost archeolog Karel Absolon. Už na počátku 20. let minulého století nechal ve Francii u mistra Forestiera zhotovit portréty dvou příslušníků zmíněné kultury, jež se měly objevit v jistém britském časopise. Jedná se přitom o docela solidní podobizny vytvořené podle lebek: muž i žena, které zachycují, jsou upravení a vše doplňuje zdobení a oděv odpovídající řemeslné úrovni archeologických artefaktů, respektive klimatu doby ledové.

Ztracená desetiletí?

Výrok, že jsme Štorchovou knihou zbytečně ztratili sedmdesát let a že právě kvůli ní zůstává návrat do světa skutečných lovců mamutů tak složitý, je pravdivý jen částečně. Existují také jiné důvody. Nejeden odborník se totiž v otázce pravěkých kultur držel raději zpátky. Dokonce i Absolonovy obrazy působí dnes příliš moderně, a to nejen na laiky. Odborníci, kteří znali fotografie různých „divošských etnik“ z Afriky či Jižní Ameriky z 19. a počátku 20. století, se například často nechali oklamat rafinovaným nasvětlením, přičemž planoucí oči primitivů měly odhalovat jejich „divoký, živočišný původ“. Šlo ovšem o pouhou iluzi.

TIP: Sibiřské bílé zlato: Jak se žije lovcům mamutů z 21. století

Aby tehdejší fotografové naplnili očekávání čtenářů, vybírali si určité typy lidí. Jindy zas „využili“ oči zalité slzami, jež měl na svědomí vítr či ostré světlo. A někdy se dokonce díky vhodnému nasvětlení ze dvou stran změnily kraje duhovek v lesknoucí se body, a světlou bulvu tak zdobí jen tenká kočičí vertikála. Nelze se tedy divit, že se i Absolon zalekl modernosti svých rekonstrukcí a muži na jedné z podobizen nechal rozcuchané vlasy.

Nová šance

A jak zní druhá, velmi hořká část pravdy? Kdyby vědci nepodceňovali profesionální a skutečně účinnou propagaci svých závěrů, nikdy by jediná kniha – navíc určená pro dětské čtenáře – nemohla napáchat tolik škody. V současnosti vznikají nové expozice lovců mamutů. Nechme se tedy překvapit, jak se k tomuto úkolu postaví archeologové tentokrát.

Jihoamerický pavouk palovčík jedovatý (Phoneutria nigriventer) dělá svému jménu čest. Jeho jed obsahuje směs účinných toxinů, včetně nejméně šesti neurotoxických peptidů a jedná se tak o jednoho z nejjedovatějších pavouků na světě, jehož kousnutí může být bez podání protijedu pro člověka smrtelné. Kousnutí tohoto až 15 centimetrů velkého pavouka je velmi bolestivé a způsobuje dramatické zrychlení srdečního tepu, zrychlenou dechovou činnost a zvýšení krevního tlaku. 

Palovčíkův jed má ale i méně předvídatelné účinky – u mužů vyvolává nepříjemnou až několik hodin trvající erekci, která může vést až k nekróze penilní tkáně a nutnému invazivnímu chirurgickému zákroku.

Jed jako lék

Jak to ale v podobných případech bývá, účinné a hrozivé jedy, které mohou zabíjet, bývají cenným zdrojem biologicky zajímavých látek, které se po prozkoumání a případných úpravách mohou uplatnit v medicíně, kde naopak zdraví a životy zachraňují. Brazilští vědci z Federální univerzity státu Minas Gervais vyvíjejí syntetickou verzi molekuly z jedu palovčíků, která je zodpovědná za drastickou erekci.

Molekulu, kterou nazvali BZ371A, otestovali na myších a potkanech. Ukázalo se, že gel s touto molekulou, aplikovaný na třísla hlodavců, vyvolává erekci. Látka z jedu palovčíků, stejně jako její syntetická verze, totiž spouštějí produkci molekul oxidu dusnatého, což vede ke zvýšení průtoku krve v genitáliích.

Pavoučí viagra

Ostatně i nejznámější lék na poruchu erekce (Sildenafil - komerčně známější jako Viagra) funguje na podobném principu – vedle blokování některých enzymů se v důsledku užití sildenafilu stává penilní tkáň citlivější na oxid dusnatý a dochází k erekci. Sildenafil a podobné medikamenty ale nezabírají u zhruba 30 procent mužů a problematické je i užívání Sildenafilu v kombinaci s nitráty, kdy hrozí náhlé poklesy krevního tlaku.

TIP: Nečekaná pomoc: Jed australských pavouků léčí následky mozkové mrtvice

Látka BZ371A podle vědců funguje i u starších myšáků s vysokým tlakem a diabetem, což naznačuje, že by mohla být účinná i u starších mužů s podobnými obtížemi. Jako účinná se látka ukázala i při pilotním testu na lidských dobrovolnících. Zda by se látka BZ371A mohla stát alternativou sildenafilu ale musí ukázat až důkladnější a komplexnější testy. 

Uhrančivé Saturnovy prstence lze spatřit i ve skromném amatérském dalekohledu. Jsou jedním z nejvíce fascinujících objektů celé Sluneční soustavy. Přesto doposud není úplně jasné, jak tyto útvary z ledu, balvanů a prachu vlastně vznikly. Odpověď na tuto otázku možná nyní přináší nový výzkum mezinárodního týmu odborníků, který využil výpočetní sílu superpočítačů.

Nedávná velmi úspěšná mise meziplanetární sondy Cassini přinesla nové poznatky a informace o stáří prstenců Saturnu a jeho měsíců. Ukázalo se, že jsou relativně velmi mladé, alespoň v astronomickém pojetí času. Zároveň ale vyvstaly i nové otázky, týkající se okolností vzniku prstenců a měsíců tohoto elegantního plynného obra.

Simulace srážky měsíců

Jacob Kegerreis z Amesova výzkumného centra NASA a jeho spolupracovníci zapojili do hledání odpovědí britské superpočítačové centrum Distributed Research using Advanced Computing (DiRAC) na Durhamské univerzitě. Díky tomu mohli vědci modelovat scénáře vzniku Saturnových prstenců a měsíců ve více než stokrát větším rozlišení než v předešlém výzkumu. Na základě superpočítačových simulací dospěli badatelé k závěru, že prstence vznikly srážkou dvou měsíců před několika sty miliony let. Výsledky výzkumu vědců NASA zveřejnil odborný časopis Astrophysical Journal.

Dnešní Saturnovy prstence se nalézají uvnitř oblasti, kterou vymezuje Rocheova mez. Gravitační síla je zde natolik účinná, že likviduje jakákoliv větší tělesa. Materiál, který obíhá kolem Saturnu za Rocheovou mezí, se může shlukovat a vytvářet měsíce. Badatelé simulovali více než 200 různých variant srážek dvou měsíců na orbitě Saturnu a zjistili, že v řadě případů dochází k rozptýlení potřebného množství ledu a vytvoření prstenců.

TIP: Výzkum sondy Cassini přinesl odpověď: Prstence Saturnu jsou opravdu velmi mladé

Vědci jsou přesvědčeni, že právě drtivá srážka dvou měsíců dobře vysvětluje vznik prstenců, jak je dnes pozorujeme a přináší i uspokojivou odpověď na otázku, proč jsou prstence tvořené převážně ledem. „Scénář srážky vede k vytvoření prstenců obsahujících velké množství ledu,“ potvrzuje Vincent Eke z Durhamské univerzity. „Když se srazí ledové měsíce, led se rozptýlí dál, než suť z jejich kamenných jader.“

Drtivá většina barev používaná v antice měla přírodní původ, čímž se nijak nelišily od tradic doby kamenné. Barvivo se získávalo obvykle čistěním zeminy s příměsí různých oxidů – například bílé z kaolínu nebo okrové z hlíny bohaté na oxidy železa. Půda se nejdřív rozplavila a poté prosela přes tkaninu tak, aby se jakékoliv nečistoty zachytily. Výsledná řídká tekutina plná pigmentu se pak nechala vyschnout na slunci a vzniklé hrudky se rozetřely na jemný prach. Na černou barvu zase stačilo spálit dřevo či slonovinu a popel zpracovat.

Záře minerálů

Obdobně vznikala barviva z minerálů, které se ovšem musely nejprve vytěžit a rozdrtit. Červená měla často původ v rozemletém hematitu, jenž je bohatý na železo a výsledek může variovat od žluté až po tmavě hnědou. Jasně oranžová pocházela z cinabaritu, toxické přírodní sloučeniny síry a rtuti, která se nicméně široce uplatnila ve výzdobě nejstarších měst světa – například v tureckém Çatal Hüyüku už před deseti tisíci lety.

Pravděpodobně nejdražším minerálem, který se takto používal, se stal jasně modrý či tyrkysový lapis lazuli, těžený ve Střední Asii a v Afghánistánu. Na jeden kilogram pigmentu, zvaného ultramarín, však bylo třeba nadrtit až padesát kilogramů hrubého minerálu, takže se barvivo doslova vyvažovalo zlatem.

Starověká chemie

Extrémní cena ultramarínu přiměla starověké učence k pokusům o jeho nahrazení a Egypťanům se nakonec okolo roku 2600 př. n. l. podařilo vytvořit syntetickou modrou barvu. „Egyptská modř“ poté sloužila k výzdobě hrobek a získala si takovou popularitu, že se její produkce rozšířila do Mezopotámie a později do celého Středomoří. Výrobní postup známe z vůbec prvního dochovaného spisu, jenž se věnuje minerálům a který vytvořil řecký filozof Vitruvius v 1. století př. n. l.

Podle něj bylo třeba spojit vápenatý písek, minerál obsahující měď (například azurit) a směsi uhličitanů, jež se ve formě bílého prášku vyskytují na dně vyschlých egyptských jezer. Namodralé koule poté dělníci vložili do hliněných hrnců a pálili je několik hodin při teplotě tisíc stupňů, načež chemická reakce vytvořila výrazně modrou měďnato-vápenatou směs. Ačkoliv šlo o pracný proces, nevznikal při něm nadbytek odpadu a vyplácel se. Přesto okolo 4. století upadl v zapomnění.

TIP: Jak barevná byla antika? Naše představy o „bílém mramoru“ jsou mylné

První umělá náhražka modrého barviva spatřila světlo světa náhodou. V roce 1709 se berlínský obchodník, ale i teolog a alchymista Johann Konrad Dippel (mimochodem předobraz doktora Frankensteina) rozhodl podvádět své klienty. Naředil uhličitan draselný, který se v manufakturách používal především při výrobě skla a textilu, aby tak zvětšil objem dodávané suroviny. K jeho údivu však po nějakém čase látka zmodrala a z podvodu se stal geniální vynález: vznikla tzv. pruská modř, velmi levné a dostupné barvivo...