Je srpen 1965, jihovietnamskou základnu Duc Co nedaleko Pleik již několik měsíců obléhá přesila Vietkongu. Na pomoc jí přilétá oddíl výsadkářů, ten se ale sám na deset dní ocitne v drtivém sevření a bojuje o život. V jeho řadách na sebe svou odvahou upozorní i americký poradce, jistý major Norman Schwarzkopf. Ten během těžkých střetů prokáže nejen vůdčí schopnosti, ale také železné nervy a nezdolnou odvahu. Jde o začátek úspěšné kariéry jednoho z nejslavnějších a nejrespektovanějších amerických vojevůdců.

Synem veterána 

Herbert Norman Schwarzkopf junior se narodil 22. srpna 1934 v Trentonu ve státě New Jersey. Jeho otec byl veterán Velké války, absolvent prestižní vojenské akademie West Point a první superintendant policejního sboru státu New Jersey. Synovi vštěpoval smysl pro čest, povinnost a službu vlasti a ten proto již od útlého věku toužil po kariéře armádního důstojníka. V roce 1946 pak Norman odcestoval za otcem do Íránu, kde našel zálibu v blízkovýchodní kultuře. 

Vojenské vzdělání Schwarzkopf zahájil v roce 1951 na akademii ve Valley Forge. Škola se pyšnila svým důrazem na čest a disciplínu a Norman ji absolvoval jako jeden z nejlepších studentů v ročníku. To mu společně s pověstí otce otevřelo cestu na West Point; zde se od kadetů očekávala pravdomluvnost, čestnost a dostání svému slovu za každých okolností. To Schwarzkopfovi pomohlo pevně nasměrovat svůj morální kompas a v roce 1956 odpromoval jako 43. nejlepší student z celkem 480 kadetů. Na podzim stejného roku vstoupil do US Army v hodnosti podporučíka. 

Během studií koketoval s myšlenkou stát se tankistou, nakonec se ale rozhodl pro službu výsadkáře a v roce 1957 se postavil do čela jedné z rot 187. výsadkového pluku dislokovaného na základně Fort Campbell. Pluk tvořil součást legendární 101. výsadkové divize a Schwarzkopf se těšil na možnost sloužit po boku elity. Jak se ale ukázalo, realita za očekáváními silně zaostávala. Právě ve Fort Campbell se totiž mladý podporučík poprvé setkal s problémy, které tehdy americkou armádu sužovaly.

Zkušenosti s diplomacií 

US Army na konci 50. let trpěla odlivem veteránů z druhé světové války a bojů v Koreji, kteří odcházeli do výslužby či postoupili na štábní pozice. Na jejich místa přicházeli nedisciplinovaní a neschopní muži; Schwarzkopf ve svých pamětech uvádí, že řada jeho nadřízených neměla smysl pro čest, holdovala alkoholu a vojenskou službou pouze zabíjeli čas. Jeho přímý nadřízený v hodnosti kapitána pak byl natolik neschopný, že Schwarzkopf za něj musel dělat většinu jeho povinností. 

Právě to mu pomohlo v kariérním postupu, neboť tím prokázal své organizační i vůdcovské schopnosti. V roce 1958 se tak dočkal povýšení na poručíka a přeřazení ke štábu bojové skupiny v rámci pluku. Coby štábní důstojník odjel o rok později do Berlína na dvouletý turnus u 6. pěšího pluku v rozděleném městě. Vztahy mezi SSSR a USA byly v té době velmi napjaté a Schwarzkopf se tak ocitl v prostředí, kde mohla válka vypuknout každým dnem. 

V Berlíně se stal pobočníkem generála Charlese Johnsona – toho času velitele amerických pozemních sil ve městě. Vzhledem ke složité mezinárodní situaci se tak Schwarzkopf často, nyní již nadporučík, účastnil diplomatických jednání, schůzek se zástupci vlády či společných cvičení s francouzskými a britskými jednotkami. Díky tomu získal mnoho cenných zkušeností s vojenskou diplomacií a mezinárodními vztahy.

Křest ohněm ve Vietnamu 

V roce 1961 se dočkal povýšení na kapitána a krátce nato se vrátil zpět do USA. Ve středisku Fort Benning absolvoval roční kurs pokročilého pěchotního výcviku, který dokončil jako třetí nejlepší z ročníku; poté nastoupil na Univerzitu Jižní Kalifornie. Zde se věnoval naváděným zbraním a v roce 1964 úspěšně odpromoval. 

V té době se už Spojené státy naplno zapojily do války v jihovýchodní Asii a Schwarzkopf tak poprvé získal možnost otestovat své zkušenosti v boji. Na vlastní žádost byl roku 1965 odeslán do Vietnamu, kde se stal vojenským poradcem v řadách jihovietnamské Výsadkové brigády; šlo o elitní útvar čítající 5 000 vysoce motivovaných, disciplinovaných a fyzicky zdatných vojáků. Právě v řadách této jednotky se měl Schwarzkopf zúčastnit výsadkové operace s cílem prolomit obklíčení tábora speciálních sil Duc Co ležící u Pleiku nedaleko hranic s Kambodžou.

Velení hrubě podcenilo sílu nepřítele v oblasti a brigáda proto neobdržela prakticky žádnou dělostřeleckou ani leteckou podporu. Velitel brigády na Schwarzkopfovo doporučení útok odložil o 48 hodin, kvůli čemuž si tvrdohlavého kapitána zavolal „na kobereček“ jihovietnamský generál Vinh Loc. Generálův americký poradce dokonce chtěl Schwarzkopfa zbavit funkce, ten si ale stál za svým a nakonec se mu podařilo odložení akce prosadit. U velení se tak zapsal jako potížista, zároveň mu ale jeho odvaha a pevné zásady vynesly povýšení na majora.

Úkaz se odehrál 20. dubna 2023 nad západním pobřežím Austrálie, kam za ním vyrazil i mezinárodní vědecký tým složený z brněnských matematiků a astrofyziků z Havajské univerzity. „Letos jsme překonali všechno, co se nám až doteď podařilo. Snímky bílé sluneční koróny v tomto množství a kvalitě nikdo jiný nemá. A co se týče snímků spektrálních čar iontů železa a argonu, ty jsou světově naprosto unikátní,“ hodnotí výsledky expedice profesor Miloslav Druckmüller z Ústavu matematiky.

Právě on je autorem softwaru, pomocí kterého nasbíraná data zpracovává do podoby snímků, které ve světě nemají obdoby. Zatímco pro laiky jsou fotografie prostě „jen krásné“, pro astrofyziky z Havajské univerzity jsou zdrojem cenných informací o jasně zářícím okolí Slunce tvořeném žhavým ionizovaným plynem - plazmatem.

Za skvělými výsledky letos stojí nejen dobré počasí, které expedici tentokrát přálo, ale i nová technika. Zásadní zlepšení se povedlo zejména v pozorování záření iontů železa ve sluneční koróně. „Pořídili jsme nové filtry, které na rozdíl od původních nemusí být umístěny v termostatu, což s sebou dřív neslo řadu problémů: museli jsme jejich teplotu udržovat na 40 stupních Celsia s výkyvy maximálně jeden stupeň. To znamenalo velkou spotřebu elektrické energie v místech, kde běžně není připojení na elektrickou síť. Nové filtry nepotřebují žádný termostat, jsou stabilní v obrovském rozsahu teplot,“ chválí si Druckmüller a dodává, že nákladné filtry zafinancovala Havajská univerzita. Jeden nový filtr stál 8 500 dolarů, tedy skoro 200 000 korun a v celé sestavě na jednom 
z pozorovacích míst jich je osm.

Dalšímu zlepšení pomohla nová optika, kterou naopak výzkumníci pořídili levně na internetových portálech. „Jsou to sice špičkové objektivy, ale na dnes již nepoužívaný fotoaparát Contax. Jeden kus se dal koupit za 200 až 300 dolarů, vykoupili jsme snad všechny zbývající zásoby na světě,“ říká s úsměvem Druckmüller. Třetím zlepšením byl nákup nových kamer, které nahradily na svou dobu sice špičkové, ale po letech už zastaralé předchůdkyně. 

„S dřívějšími kamerami se jeden obrázek načítal do paměti počítače jednu až dvě vteřiny, takže jsme třeba polovinu času zatmění ztratili jen přenosem dat. Nové kamery zvládnou ukládat desítky obrázků za sekundu, díky čemuž je využití času zatmění prakticky stoprocentní. Například letos trvalo zatmění jen necelou minutu, kterou jsme ale mohli naplno využít. Kamery mají navíc desetinásobně lepší rozlišení než ty původní, takže jde opravdu o velký posun,“ popisuje Druckmüller.

Všechny barvy Slunce

Výzkumný tým Solar Wind Sherpas se věnuje zkoumání neviditelných “barev” sluneční koróny. Díky vlastnímu speciálnímu vybavení, které bylo zmíněno výše, pozorují chování prvků, které ztratily mnoho, často i polovinu, svých elektronů a vyzařují světlo ve velmi specifických „barvách“, respektive vlnových délkách. Mezi nejdominantnější prvky na Slunci patří  vodík a helium. Ve sluneční koróně se vyskytují  i další prvky jako například železo, nikl, kyslík, uhlík a vápník.

Každý z nich v sobě skrývá tajemství horké koróny, která obklopuje Slunce a utváří se v ní sluneční vítr. Ten má velký vliv na naši planetu, způsobuje totiž ionizaci zemské atmosféry, která se projevuje výskytem polární záře, poruchou příjmu na krátkých rádiových vlnách nebo kolísáním a výpadky 
v elektrické síti, které mohou být i velmi vážné.

„Letos se nám poprvé podařilo pozorovat devětkrát ionizovaný argon, to je velký úspěch. Již od roku 2008 pozorujeme ionty železa a niklu. Aby vznikl daný iont, je nutná určitá teplota. Díky pozorování iontů tak máme v podstatě metodu, jak nepřímo měřit teplotu sluneční koróny, kterou jinak změřit neumíme,“ vysvětluje Druckmüller. Zpracování snímku jednoho ionizovaného prvku přitom znamená práci s více než tisícovkou vstupních obrázků: některé zachycují světlo sluneční koróny přes speciální filtry, jiné slouží jako kalibrační snímky.

Obrázky zpracované speciální technikou slouží k vizualizaci jemných struktur, které běžná fotografie zachytit nedokáže. Pro astrofyziky jsou pak snímky důležité v kombinaci s daty, kdy hodnoty jednotlivých pixelů na fotografii mají i přesný fyzikální význam. „Jeden obraz, který tvořím, je vlastně nesprávný, je udělaný tak, aby pro lidský zrak zviditelnil struktury, které se nedají zobrazit přímo, protože mají velmi malý kontrast. Pak existuje také obraz, na kterém není prakticky nic vidět, ale je korektní z hlediska jasu. Teprve tyto dva obrazy dohromady dávají z vědeckého hlediska smysl,“ dodává Druckmüller.

Tři čtvrtě tuny techniky

Expedice začala zhruba dva týdny před zatměním kompletním přebudováním aparatury, kvůli kterému letěla brněnská část týmu nejprve na Havaj a odtud pak s americkými kolegy dále do Austrálie. „Z Havaje jsme odlétali se zhruba půl tunou vybavení, které se muselo nejprve proclít. A dalších 250 kilogramů dříve odeslané techniky nás už čekalo v australském Learmontu,“ vyjmenovává matematička Jana Hoderová, která se expedice osobně zúčastnila spolu s kolegou Pavlem Štarhou a studentem mechatroniky Matějem Štarhou.

V Austrálii se tým rozdělil na dvě skupiny. Vědci tuto strategii volí zejména kvůli zvýšení šance na úspěšné pozorování, i jediný mrak v nesprávnou chvíli může zhatit celoroční úsilí. Pokud jsou navíc pozorovací místa dost daleko od sebe, dají se ze snímků vyčíst dynamické změny ve sluneční koróně. Letos byl takzvaný pás totality pouze nad malým kouskem pevniny, oba týmy proto byly poměrně blízko u sebe. Hlavní skupina zvolila pro pozorování pevninský Exmouth.

TIP: Oživení po sto letech: Unikátní rekonstrukce Einsteinova zatmění Slunce

O dost dobrodružnější zážitek měli Jana Hoderová s Matějem Štarhou, kteří vyrazili malou lodí na jeden z bezejmenných ostrůvků v souostroví Lowendal Islands, aby provedli pozorování v podmínkách podobných trosečníkům na pustém ostrově. I zde se ale vše vydařilo. Důkazem je paměťový disk se dvěma terabyty dat, která následující týdny pomocí svých softwarů zpracovával Miloslav Druckmüller. Na další úplné zatmění Slunce vyrazí tým příští rok do Mexika, kde se úkaz odehraje 8. dubna. Tentokrát má zatmění trvat dlouhé čtyři minuty. Nejbližší úplné zatmění Slunce pozorovatelné přímo v Evropě nastane 12. srpna 2026 a bude možné ho pozorovat ve Španělsku nebo na nejzápadnějších výběžcích Islandu. Česká republika se dočká až 7. října roku 2135.

Podle nejjednodušší definice je vítr pohybem molekul vzduchu. Jeho nerovnoměrné ohřívání v různých částech světa ovšem způsobuje rozdíly v tlaku: Při zahřívání tlak klesá (teplejší vzduch je lehčí), při ochlazování naopak stoupá. Vítr pak vzniká, když se molekuly vzduchu z oblasti s relativně vysokým tlakem rychle přemisťují do oblastí s tlakem nižším. A čím větší tlakové rozdíly, tím silnější vanutí.

Oblasti vysokého a nízkého tlaku, které známe z map předpovědí počasí, většinou vytvářejí „běžný“ vítr: Rozdíly v tlaku jsou u nich poměrně malé. Nicméně například v centru tornáda může tlak klesnout až o 10 %, a molekuly vzduchu se tak do středu víru přesunují extrémně rychle.

Ohromující síla větru

Doposud nesilnější poryv větru, zaznamenaný pozemním anemometrem, byl změřený v roce 1996 na australském ostrově Barrow. Přístroj ropné a plynárenské společností WAPET tehdy naměřil vítr ženoucí se rychlostí 253 mil za hodinu (přes 407 km/h). K poryvu větru došlo během přechodu tropického cyklonu Olivia, na Saffirov–Simpsonově stupnici hodnoceného jako hurikán kategorie 4.

TIP: Závoj utkaný z chladu a par: Jak se rodí mlha a jaké druhy mlhy známe?

Nejvyšší rychlost větru v České republice byla naměřena na Sněžce 23. února 2020 − vítr tehdy dosáhl rychlosti 223 km/h. Překonal tak rekord z 19. ledna 2007, kdy zemi zasáhl orkán Kyrill a vítr na stejném místě dosáhl rychlosti 216 km/h.

Přehled 10. nejsilnějších vichrů zaznamenaných pozemními anemometry:

u záznamu z Kalifornie existují pochybnosti o přesnosti měření* 

Budoucí císař Rudolf II. se do rakouské větve habsburského rodu narodil roku 1552. Doslova. Jeho otec Maxmilián II. se oženil se svou sestřenicí Marií ze španělské strany rodiny. Typický sňatek z rozumu měl napomoci k udržení rodinných držav. V daných kruzích ostatně nešlo o nic neobvyklého.

A právě na španělský dvůr poslali Rudolfa ve dvanácti letech na „výchovu“ čili přípravu na roli panovníka. A dle historičky Evy Doležalové získal „opravdu exkluzivní vzdělání v přírodních vědách, dvorské etiketě a lingvistice“. Dlužno dodat, že jisté mezery měl zřejmě v oblasti diplomacie, politiky a především schopnosti starat se o věci veřejné. Nepředstavujme si, že v cizí zemi nikoho neznal.

Spolu s ním tam totiž mířil i jeho mladší bratr Arnošt. Ve Španělsku platil oběma arcivévodům jejich otec vlastní dvůr – byť zmenšený. A hoši se uměli rozšoupnout: jejich dluhy během celého pobytu dosáhly částky 350 tisíc zlatých!

Ve Španělsku žil Rudolf sedm let a domů se vracel už jako budoucí vládce. Zvykl si na vlastní kuchyni, dvorské způsoby i na uctivé chování vůči vlastní osobě. Jak poznamenal benátský velvyslanec u císařského dvora: „Za svého pobytu ve Španělsku si osvojili něco, co jim může být právě tak na škodu, jako přísná katolická výchova k užitku, a to sice jistou pýchu, která se projevuje v jejich gestech a činí je, nechci říci nenáviděnými, abych se vyhnul tomu nepříjemnému slovu, snad tedy méně oblíbenými, než by mohli být. Ti, kteří princům slouží nebo s nimi přicházejí častěji do styku, mohou to považovat za dobrou vlastnost či dvornost, ostatní, kteří k nim přístup nemají a dají jen na vnější dojem, berou si jejich chování za záminku, aby je mohli označit za nadutce, a to tím spíše, že oba nejsou od přírody sdílní.“

Královské koruny

Rok po svém návratu ze Španělska, bylo to v roce 1572, získal jako dvacetiletý svou první královskou korunu: uherskou. A o tři roky později pak českou a koncem téhož roku i římskoněmeckou. Jeho cesta, jak se mohlo zdát, vedla k výšinám. Ovšem pro mladíka, který se do té doby spíše bavil, to představovalo příliš velké sousto. Do té doby si nevyzkoušel nic, co by ho naučilo umění vládnout. Navíc se ocitl v prostředí, které vlastně ani neznal. V monarchii se navíc mísily různé národnosti, jednotlivé její části měly různou ekonomickou úroveň a život mu ztrpčovali i stavové, kteří byli takřka pořád s něčím nespokojeni.

Českým králem

Poprvé se v Praze ocitl, když mu bylo deset let. V roli krále pak město navštívil v lednu 1573. Tehdy tam zasedal zemský sněm a Rudolf mu jel předsedat. Zřejmě se chtěl především představit, přece jenom návštěva panovníka platila za velkou událost. Nikoho tam ale neznal, česky neuměl, a tak prý při jednání nejčastěji mlčel. Praha se mu prý tehdy ale velmi zalíbila, její panorama ho inspirovalo.

A tak netrvalo dlouho a do města se vypravil znovu. Tentokráte s celou císařskou rodinou, kterou čekalo složité vyjednávání s českými stavy. Ovšem úspěšné! V září sněm schválil Rudolfovo nástupnictví a v září 1575 se ve Svatovítské katedrále konala korunovace. Jen trochu „chudší“ – bez obvyklých radovánek, tedy rytířských soubojů, plesů a honů. Tehdy se zkrátka Praha ještě císařovým městem nestala.

Vrátil se sem o čtyři roky později proto, aby do rodinné hrobky v chrámu sv. Víta nechal pohřbít svého zemřelého otce. Také se tehdy rozhodl renovat hradní prostory. Jak uvádí historička Eva Doležalová: „Záhy si k městu překvapivě vytvořil vřelý vztah, byl prvním a také jedním z posledních panovníků, kteří zde sídlili.“ Od roku 1583 právě z Prahy vládl celé monarchii. Popravdě – nějaké sentimentální sympatie v tom nehrály roli. Hlavním důvodem byly obavy z Osmanů, kteří Vídeň trvale ohrožovali. Neklidná hranice ležela příliš blízko a Praha se zdála mnohem bezpečnější. To si ostatně myslel už Rudolfův otec.

Složitá osobnost

V Praze už měl Rudolf za sebou první nápory těžké deprese. Jeho psychická kondice se později zhoršovala, což panovníka velmi handicapovalo. Provázela ho pověst labilního člověka, zádumčivého a obtížně srozumitelného. K tomu všemu zřetelně vyvstával jeho problematický vztah k ženám. Nikdy se neoženil, zplodil pouze levobočky. Odhaduje se, že s milenkou Kateřinou Stradovou – a snad i s jinými – počal celkem šest až sedm dětí. V erotickém životě se prý choval výstředně a rychle střídal milenky. Ovšem co z toho se skutečně událo a co patří k pouhým klepům, to jen obtížně dokážeme rozlišit. Stejnou záhadou tak zůstává i císařovo staromládenectví.

Mecenáš a alchymista

Svou pozornost směroval jinam. Renesance byla dobou, kdy se do popředí zájmu dostaly jak prudce se rozvíjející vědy, tak úvahy o všemohoucnosti člověka. A Rudolf všechny tyto nové impulsy dychtivě nasával. Obrátil se jak ke klasickým vědním disciplínám, ale také k poněkud „pokoutním“ oborům. Fascinovala ho alchymie, což na jeho dvůr přivedlo vedle vědců i spoustu šarlatánů. Patřil k nim také Edward Kelly, který právě na Rudolfově dvoře prožil velkou část svého života.

Rudolf ke svému dvoru také přizval řadu mimořádných vědeckých osobností – mezi nimi filozofa a kosmologického teoretika Giordana Bruna. Několik let u dvora pobýval německý matematik, astronom a astrolog Jan Kepler a k učencům tehdejší doby patřili také astronom a matematik Tadeáš Hájek z Hájku, botanik Adam Zálužanský ze Zálužan, zakladatel naší anatomie Ján Jesenský Jesenius či básník, skladatel a univerzitní profesor Jan Campanus Vodňanský. Také oni přispívali k věhlasu rudolfínské Prahy, stejně jako lidé z oblasti kultury a umění. Byť jejich výplaty ze strany císaře často vázly. Praha té doby vzkvétala, umělci přicházeli z různých částí Evropy. Stavěly se tu renesanční paláce i měšťané rekonstruovali své domy.

Činil se i císař. Sbírka přírodních a uměleckých předmětů, kterou Rudolf II. vybudoval, byla nazývána Kunstkomorou. Umístil ji do tzv. dlouhé chodby nově postaveného spojovacího traktu na Pražském hradě. Ze všech vladařských sbírek, které v Evropě 16. století vznikly, vynikala rozsahem i cenností. Na toto privilegované místo neměla veřejnost přístup, navštívit ho mohli pouze vybraní hosté. A panovníkovy cennosti se ne­­omezovaly pouze na věci neživé. Jeho zvěřinec překypoval exotickými tvory. Poselstvo z Moskvy mu například roku 1593 přivezlo dva levharty a dva bílé rarohy lovecké, v té době snad nejvzácnější dravce. V Jelením příkopu byly zase údajně nalezeny ostatky dnes už vymřelého mauricijského doda a na dvoře se prý pohybovali i orangutani. K tomu však důkazy neexistují.

Posedlý ďáblem

Od melancholie k depresím, od samotaření k nepříčetným stavům… I tak lze pohlédnout na další roky života císaře Rudolfa II. Trpěl nespavostí, a pokud už usnul, vydával ze spánku nelidské skřeky. Samozřejmě se také pokusil spáchat sebevraždu – nejprve se hodlal proklát mečem, poté si podřezat žíly střepinami z rozbitého okna. Nakonec zkoušel i dýku. Právě tyto psychické obtíže konzumovaly mnoho z jeho pozornosti a sil a vedly nejen k zanedbávání státnických povinností, ale údajně i ke krutosti ve vztahu k ostatním lidem v jeho okolí.

Ostatně v zesílené verzi tuto duševní poruchu – nejspíš schizofrenii, zdědil i  Rudolfův prvorozený levoboček Julius Caesar d’Austria. Už jako mladík zavraždil svého sluhu a v násilnickém, často až deviantním chování pokračoval i v domácím vězení na zámku v Českém Krumlově. Nejen, že v amoku rozbíjel věci a pohoršoval kolemjdoucí obscénnostmi, později sadisticky ubodal svou milenku a zohavil a rozsekal její tělo. Paradoxně ho nepotrestal světský soud, ale zemřel na prasklý hnisavý vřed v krku.

Rudolf sám o sobě řekl, že je posedlý ďáblem. Jeho počínání se dalo těžko předvídat a častokrát se ho lidé předem báli. „Pouze podivínem však nebyl, to bychom k němu byli příliš krutí,“ říká historička Eva Doležalová a vysvětluje: „Musíme v něm vidět také muže, který byl mimořádně vzdělaný a podporoval vědu a umění. A také je třeba připomenout podporu města Prahy, která se právě v jeho době stala skutečným centrem Evropy.“ 

Zpovědníka nechci!

V posledních letech jeho života sužovaly Rudolfa II. nejen psychické a fyzické nemoci, ale také konflikt s bratrem Matyášem. Svářili se o dění v monarchii. To se nakonec vyřešilo rozdělením vlády a Matyáš se stal uherským vládcem. Po vpádu Pasovských v roce 1611 pak Rudolf abdikoval docela a Matyáš se tak ujal panování i v dalších částech monarchie. O rok později se Rudolfův stav zhoršil natolik, že k němu komorník chtěl zavolat zpovědníka. Rudolf se ovšem s Bohem odmítl usmířit a kněze odmítl. Umřel ve věku svých nedožitých šedesáti let. Poslední odpočinek pak našel v pražské katedrále sv. Víta. 

Jižní Afrika je prošpikovaná nalezišti zlata, diamantů a dalších cenných komodit. Pro geology je učiněným rájem a není proto divu, že zde probíhá intenzivní geologický průzkum, jehož výsledkem jsou nejen na nová naleziště, ale i pozoruhodné vědecké objevy. Potvrzuje to i nedávný objev ze severozápadní části Jihoafrické republiky.

Jak vyplývá z vědecké publikace, nedávno zveřejněné v časopisu Geochemical Perspectives Letters, poblíž jihoafrických nalezišť zlata se nacházejí stopy přítomnosti nejstaršího známého ledovce v pozemské historii. Místní krajinu tam pokrýval asi před 2,9 miliardami let, v období mesoarchaika, které je součástí velmi dlouhého období dávné historie planety, známého jako prahory (archaikum).

Prahorní ledovec

Axel Hofmann z jihoafrické Univerzity v Johannesburgu a Ilya Bindeman z americké Oregonské univerzity analyzovali vzorky odebrané z hornin kratonu Kaapval, které jsou součástí geologické formace Pongola (Pongola Supergroup), tvořené vyvřelým a sedimentárními horninami o stáří 3,2 až 2,8 miliardy let.

„V blízkosti jihoafrických nalezišť zlata jsme narazili na extrémně dobře zachovalé glaciální sedimenty,“ popisuje Bindeman. „Jde o jedno z mála dostupných míst, kde zůstávají horniny z dávné minulosti planety v nedotčené a nezměněné podobě.“ Badatelé použili i analýzu izotopů kyslíku, která jim potvrdila, že nalezený materiál vznikl v době velmi chladného klimatu, odpovídajícího zalednění.

TIP: Vědci v Antarktidě se provrtali k nejstaršímu ledu: Je starý 2,7 milionu let

Stopy tohoto nejstaršího „pongolského zalednění“ byly objeveny již dříve, myšlenka zalednění v mesoarchaiku ale byla považována za kontroverzní. Nová studie představuje pro „pongolské zalednění“ významnou podporu. Pokud jde o možné vysvětlení, Jižní Afrika tehdy mohla být blízko zemského pólu. Další možností je, že tehdy byla zaledněná celá planeta v podobně „sněhové koule,“ jak to známe z doby těsně před začátkem prvohor.

Jestliže člověk získá za svého života jizvu nebo bude v důsledku zranění kulhat, je možné, že ony znaky předá svým potomkům? Darwinova teorie to popírá. Avšak podle evoluční teorie lamarckismu, jež byla rozšířena ještě počátkem minulého století, je to nejen možné, ale právě tímto způsobem měly vzniknout veškeré evoluční změny. Příznivcem zmíněné idey se stal počátkem minulého století také uznávaný rakouský biolog Paul Kammerer, který se rozhodl, že ji světu jednou provždy vědecky dokáže. A vybral si k tomu ropušky vejconosné.

Většina ropuch se páří ve vodě, a jsou proto vybaveny černými šupinatými polštářky neboli „pářícími mozoly“ na předních končetinách, díky kterým se mohou držet, zatímco dochází ke spojení. Naopak ropušky se páří na souši a zmíněná místa jim chybí. Kammerer chtěl prokázat, že pokud by ropušky byly nuceny pářit se ve vodě, nakonec by jejich potomci získali stejnou výbavu pro páření jako jiné žáby, čímž by se potvrdila myšlenka lamarckismu. 

Ropušky umístil do nádrží, kde se zvířata skutečně začala pářit ve vodě. U třetí generace žab se na nohách potomků navíc objevily pářící mozoly a změnil se i jejich celkový vzhled – byly větší. Kammerer tak dokázal, že vliv okolního prostředí může mít na genetiku živočichů výrazný vliv.

Genetika psaná inkoustem

Vědecká obec byla ohromena, ale i pohoršena – pokud jsou Kammererovy experimenty pravdivé, vědci by museli přehodnotit téměř vše, co dosud o dědičnosti věděli. Roku 1926 však americký zoolog Gladwyn Kingsley Noble otiskl v časopise Nature šokující článek – při testech Kammererových ropušek pod mikroskopem se ukázalo, že na končetinách se ve skutečnosti nenacházely pářící mozoly, nýbrž inkoustové tečky, které musely vzniknout podkožní aplikací.

Když byl roku 1926 podvod odhalen, Kammerer se do poslední chvíle bránil – prý o aplikacích inkoustu nic nevěděl a na svědomí je měl patrně jeho laboratorní asistent. Tíhu svého ponížení však nakonec neunesl a šest týdnů po provalení podvodu spáchal sebevraždu.

Prakticky ihned po jeho smrti se však objevily spekulace o tom, že šlo ve skutečnosti o vraždu a ještě k tomu politicky motivovanou. Kammererovy objevy, které odporovaly darwinismu, stejně jako jeho přednášky na Vídeňské univerzitě, prodchnuté socialistickými a pacifistickými idejemi, prý nebyly po chuti zastáncům rasové hygieny. Ti jeho postoje chápali jako ohrožení svého světonázoru. A tak prý na slavného biologa prostě nastražili past.

Podvodník, nebo génius?

Dlouhá desetiletí po své smrti Kammerer platil za vědeckého hochštaplera a podvodníka. Jenže v tomto případě možná vědecká obec pochybila – poslední léta mu totiž dávají tak trochu za pravdu: vlastnosti, které získá organismus za svého života, se skutečně mohou projevit na jeho potomcích a Kammerer možná stál u objevu fenoménu, jenž se dnes nazývá epigenetika.

Kammererův případ tak dokazuje, jak vlastně může být vědecké poznání relativní a do jaké míry mohou být vynálezy spjaty nejen se slávou jejich objevitelů, ale i s politickým a sociálním klimatem společnosti. Uvidíme za padesát let, na jakých vědeckých omylech je možná postaven dnešní svět.

Jednou z největší obav stavitelů budoucích základen na Měsíci je, zda budou mít dostatek energie na jejich provoz. Jako první možnost se nabízí solární energie, kterou na v jiných koutech vesmíru často využívají sondy a rovery. Problém je v tom, že lunární noc trvá 14 pozemských dní a po celou tu dobu by základna musela spoléhat jen na „uskladněnou“ energii.

Proto se pro lunární základny vyvíjejí malé jaderné reaktory. Solární energetika ale není úplně ze hry. Jen by se mohla přesunout z lunárního povrchu do kosmického prostoru. Švýcarská společnost Astrostrom zpracovala pro Evropskou kosmickou agenturu (ESA) studii, podle které by základny na Měsíci mohl zásobovat energií obrovský „motýl,“ neboli vesmírná solární elektrárna Greater Earth Lunar Power Station (GEO-LPS).

Solární elektrárna za Měsícem

Tento solární „motýl“ by byl pokrytý solárními panely, vyrobenými z místního, tedy lunárního materiálu, především s využitím pyritu. Získanou energii by vysílal k přijímačům na povrchu Měsíce v podobě mikrovln. Solární „motýl“ GEO-LPS by tímto způsobem mohl poskytnout lunárním základnám výkon až 23 MW. Pro srovnání jde o podobný výkon, jaký má jedna z největších českých fotovoltaických elektráren FVE Brno (21 MW).

Obsluhu solární elektrárny by zajišťovala lidská posádka v centrální části elektrárny. Dva solární panely ve tvaru písmene „V“, připomínající motýlí křídla, by měly rozlohu asi kilometru čtverečního. Celá zařízení by mělo být umístěno v Lagrangeově bodě 2 soustavy Země – Měsíc, který se nalézá ve vzdálenosti 61 350 kilometrů od lunárního povrchu, z našeho pohledu „za Měsícem“.

TIP: Startup ICON vyvíjí 3D tištěné budovy pro výstavbu na Měsíci

Přítomnost lidské posádky by přitom nabízela široké možnosti využití pro další aktivity ve vesmíru. Mohla by tam být například umístěna kosmická laboratoř, základna pro budoucí výpravy do vzdálenějších končin Sluneční soustavy nebo i hotel pro vesmírné turisty. Velkou výhodou projektu GEO-LPS by mělo být, že všechny zásadní technologie potřebné k výstavbě „motýla“ již existují nebo jsou již ve vývoji.

Jak se dostal potomek rodu s francouzským jménem Anjou, který navíc vládl v italské Neapoli, na uherský trůn? Zamotaný příběh ukazuje, jak byly evropské vládnoucí rody protkány vzájemnými vazbami od Británie až po Kyjevskou Rus. 

Cesta k rozvratu 

Zakladatel maďarského královského rodu Arpád byl podobně legendární postavou jako Přemysl Oráč, i když na rozdíl od něj měl reálný historický základ. Navíc jeho potomek sv. Štěpán přijal roku 1000 z rukou papeže korunu a stal se prvním uherským králem. Proto měla dynastie Arpádovců podobně výsadní postavení jako v Čechách Přemyslovci a všichni šlechtici i duchovní uznávali, že panovník musí patřit k této dynastii.

Poté, co byl roku 1290 zavražděn Ladislav IV., nastoupil na trůn poslední arpádovský král Ondřej III. ( 1290–1301). O svá práva se hlásil už v době vlády svého předchůdce, jenže se vynořily pochybnosti o jeho původu. Oficiálně měl být vnukem Ondřeje II. ( 1205–1235), ale jeho otec Štěpán Pohrobek se údajně narodil po nevěře své matky, takže Ondřej III. možná vůbec nebyl Arpádovec. I z toho důvodu nemohla být jeho vláda silná a již dříve rozhárané poměry v zemi se neuklidnily. 

Vystoupil proti němu také papež – záminkou byl nemanželský původ, ale ve skutečnosti chtěl na uherský trůn protlačit svého kandidáta Karla Martella z Anjou. Ten byl synem neapolského krále a jeho matka Marie byla dcerou uherského krále Štěpána V. ( 1270 až 1272) a jeho kumánské manželky Alžběty. Tady se dostáváme ke spojení rodu Anjou s uherskými Arpádovci, od něhož odvozovali své právo na svatoštěpánskou korunu. Celá země tak po několik desetiletí směřovala k rozvratu a nepomohlo ani to, že Karel Martell roku 1295 zemřel. Neapolský panovnický pár se totiž nehodlal snahy o ovládnutí Uher vzdát, a tak si namísto syna začal trůn nárokovat mladičký vnuk Karel Robert z Anjou narozený teprve kolem roku 1288. 

Boj o moc 

Ondřej III. se snažil poměry uklidnit vydáním statut (1298) namířených proti mocným magnátům (velcí pozemkoví vlastníci), nevedl si ale příliš úspěšně. Největší spory měl s Matúšem Čákem Trenčanským, který ovládal většinu Horních Uher (dnes západní Slovensko), ale stáli proti němu i mocní Kysekové, kteří podporovali anjouovskou kandidaturu. S těmito pány se mohli měřit ještě Abovci v čele s Omodějem na dnešním východním Slovensku, pod nimi měli panství v Potisí Borsové a Sedmihradsko ovládal vojvoda László Kán. Jejich panství byla skoro stejně rozsáhlá jako celá královská doména kolem Budína. Jen o něco menší panství měli na jihu Baboničové a Ugrin Czák, zatímco Šubičové a Frangepanové už patřili spíše do Chorvatského království. To je tedy výčet nejdůležitějších magnátů, mezi nimiž se odehrával zápas o moc.

Vlivní páni, kteří si za posledních 30 let vybudovali na svých dominiích prakticky samosprávné „státy ve státě“, neměli žádný zájem na posílení vlivu krále. Potřebovali slabého panovníka, který by ustupoval jejich nárokům, a nijak je nezajímalo, že pro zemi je taková destabilizace moci naprosto zhoubná. K magnátům je potřeba připočítat duchovní, zejména arcibiskupy z Ostřihomi a Kaloče, kteří většinou hájili zájmy římského papeže, byť se králi do těchto úřadů někdy podařilo dosadit i sobě loajální osoby. 

Dva kandidáti na trůn 

Nepřekvapí, že anjouovská kandidatura neměla na růžích ustláno ani po nečekaném a podivném úmrtí Ondřeje III. v lednu 1301. Panovník skonal náhle bez předchozích příznaků nemoci ve věku pouhých 36 let a vzhledem k jeho nepopularitě a politickým protivníkům se mluví o tom, že byl možná otráven, ač k tomu žádné důkazy neexistují. Jeho smrti nikdo příliš nelitoval. Jelikož po sobě nezanechal syna, dal se o svatoštěpánskou korunu očekávat tuhý boj. Tato situace přišla většině magnátů vhod, protože mohli uplatnit svůj vliv a diktovat jednotlivým kandidátům podmínky podpory. Zpočátku se zdálo, že dvanáctiletý Karel Robert z Anjou převezme trůn bez většího odporu. 

Už v květnu 1301 byl dokonce poprvé korunován (poté tak učinil ještě dvakrát), jenže tento akt byl dost pochybný, protože se odehrál v Ostřihomi namísto tradiční katedrály ve Stoličném Bělehradě (Székesfehérvár), a ještě navíc bez svatoštěpánské koruny. Anjouovci měli totiž v Uhrách mnoho odpůrců, kteří oslovili s žádostí o kandidaturu mocného českého krále Václava II. 

Českýma očima 

Připomeňme si, že v této době už měl Václav II. za sebou 11 let samostatné vlády po popravě svého otčíma Záviše z Falkenštejna a že za tu dobu stihl vybudovat poměrně mocnou středoevropskou říši. Dařilo se mu zejména v soustředěném tlaku na roztříštěné Polsko, kde nakonec roku 1300 dosáhl korunovace. Polská a slezská knížata si od něj slibovala uklidnění poměrů, a tak mu prozatím dala přednost před domácím piastovským kandidátem Vladislavem Lokýtkem. 

Podobné sjednocení pod vládou silné ruky podporované stříbrem z bohaté Kutné Hory si ostatně od Přemyslovců slibovali i uherští magnáti. Zároveň doufali, že král nebude mít z Prahy nad vzdálenými Uhrami dostatečnou kontrolu, takže budou místo něj moci vykonávat v podstatě zástupnou vládu. Tato představa se nezměnila ani tehdy, když Václav zvážil poměry v neklidné zemi, řekl si, že třetí koruna už by pro něj byla příliš, a namísto sebe do Budína vyslal svého jedenáctiletého syna Václava (pozdějšího Václava III.). Magnáti se těšili, že na mladičkého nezkušeného Přemyslovce budou mít dostatečný vliv a s podporou mocného českého souseda snadno prosadí své zájmy. Přemyslovcům do karet hrál také fakt, že oba Václavové měli po královně Kunhutě, manželce Přemysla Otakara II. (a tedy matce Václava II.), jež byla zároveň vnučkou uherského krále Bély IV., arpádovskou krev. 

Jak se z Václava stal Ladislav 

Maďarská delegace si vyzvedla českého prince na hranicích v Hodoníně a odvezla ho do Stoličného Bělehradu, kde jej v tamní katedrále kaločský arcibiskup Jan korunoval svatoštěpánskou korunou na uherského krále pod jménem Ladislav V. Na rozdíl od Karla Roberta splnila Václavova korunovace dvě ze tří podmínek daných tradicí: obřad se odehrál na správném místě a se správnou korunou. Na základě zvyklostí jej měl místo kaločského arcibiskupa korunovat ten ostřihomský, jehož úřad ale nebyl v té chvíli obsazen. V rámci možností tak byly splněny všechny náležitosti, okolnost „nesprávného“ koronátora však později přesto využil papež, aby zpochybnil legitimitu přemyslovské vlády.

Jak byly vlastně rozdané karty a kdo podporoval českou stranu? Prameny se rozcházejí, ale zdá se, že jedním z hlavních iniciátorů jednání s českým králem byl zmíněný hornouherský magnát Matúš Čák Trenčanský, který potřeboval mít se svými západními sousedy dobré vztahy. Kromě něj si silnou vazbu na oba Václavy vytvořil také Ivan (neboli Jan) z Kyseku. Díky němu kysečtí změnili strany (původně podporovali Anjouovce) a zůstali Přemyslovcům věrní až téměř do samého konce. Kromě něj stál na české straně i palatin Štěpán Porš, který sice nepatřil k magnátům, ale vliv měl značný. Pravděpodobně právě on vedl poselstvo, které doprovázelo mladého Václava do Stoličného Bělehradu. 

Postoj ostatních magnátů je nejistý, ale zdá se, že mezi vyslanci byl i Omoděj Aba. Nezanedbatelný byl rovněž vliv kléru, zejména kaločského arcibiskupa Jana, za nímž stáli jeho sufragáni (podřízení biskupové). Bohužel pro Přemyslovce se tento postoj měl brzy změnit kvůli působení papeže, obzvláště poté, co koncem roku 1301 kaločský arcibiskup Jan zemřel a Bonifác VIII. obsadil úřad svým kandidátem. 

V obleženém Budíně 

I když bylo Václavovi II. od začátku jasné, že „uherská hra“ je mimořádně riskantní, první dva roky se pro českou stranu situace vyvíjela poměrně dobře. Ladislav V. se usídlil na hradě v Budíně, obklopen uherskými příznivci i českým kontingentem. Nezahálel ale ani Karel Robert, podporovaný římskou kurií. Do Uher dorazil papežský legát Mikuláš Boccasini se silným mandátem od papeže, aby celou záležitost důkladně vyšetřil. Svou roli zde sehrál i postoj Václava II., který byl sice mimořádně zbožný, ale diplomatické vztahy s Římem příliš nepěstoval a opomenul s papežem jednat i při svých nárocích na polskou korunu.

Boccasiniho příjezd obrátil uherské duchovenstvo proti Přemyslovcům. Přestože legát brzy pochopil, že v Budíně je pro něj nepřátelské prostředí, a roku 1302 se stáhl do Prešpurku (dnešní Bratislavy) a odtud do Vídně, jeho vliv zůstával silný – nad budínskými měšťany například vyhlásil interdikt (zákaz bohoslužeb). Ostatně Karel Robert se svými příznivci už v září 1302 na Budín zaútočil. Uherskou metropoli i s jejím králem se mu podařilo oblehnout a měl ještě dost sil na to, aby vedl vedlejší útok na Stoličný Bělehrad. Obklíčení hlavního města se nicméně poměrně brzy podařilo prolomit zvenku díky zásahu Ivana Kyseckého, který tak z města zachránil mladého přemyslovského panovníka. 

Přes to všechno zůstávala Ladislavova pozice nadějná a začala se podlamovat až následujícího roku. Pod Boccasiniho vlivem většina uherských magnátů zaujala spíše vyčkávací stanovisko a Václav II. udělal chybu, když poslal do Budína další české vojáky, kteří tam způsobili rozruch a nevoli. Zejména kastelán Zdislav Měšec si prý dovolil sáhnout na příjmy ostřihomské kapituly, což neměl dělat. 

Konec Přemyslovských nadějí 

V září 1303 byl Bonifác VIII. přepaden úředníky francouzského krále, s nímž měl dlouhodobý spor. Útok sice přežil, ale na jeho následky už v říjnu téhož roku zemřel. Pro Václava mohlo jít o další příležitost obnovit vztahy s Římem, to by se ale novým papežem nesměl stát nám známý legát Mikuláš Boccasini, který přijal jméno Benedikt XI. Ten samozřejmě brzy vydal rozhodnutí, že přemyslovská korunovace v Uhrách je kvůli neúčasti ostřihomského arcibiskupa neplatná a jejich nároky neopodstatněné, takže všichni bohabojní lidé se mají připojit k Anjouovcům. 

Sám Karel Robert nelenil a také přesvědčoval magnáty o vlastním nároku, takže roku 1304 stáhl Přemyslovcům podporu i Matúš Čák, který pochopil, kam se vítr obrací. Václav II. také poznal, že situace je vážná, a přijel synovi v čele českého vojska osobně na pomoc. Jediným skutečně věrným spojencem Přemyslovců zůstal Ivan z Kyseku. České vojsko sice mohlo demonstrovat sílu, ale ve skutečnosti magnáty násilný zásah spíš naštval. 

Dlouhý zápas Karla Roberta 

Václav II. brzy pochopil beznadějnost situace, proto se jen obřadně setkal se synem. Prý si vyžádal, aby ho přivítal v královském majestátu i s korunovačními klenoty, načež ho „naložil“ tak, jak byl, a odvezl ho z Uher. Z podání některých kronik ale vyznívá, že Václav sebral klenoty z ostřihomské katedrály za použití násilí a možná se cestou odehrálo i nějaké plenění. V každém případě Přemyslovci svou kandidaturu vzdali a ukradené regálie pak předal Václav III. po otcově smrti Otovi Dolnobavorskému z rodu Wittelsbachů. 

Oto už pro Karla Roberta z Anjou mohl jen stěží představovat vážnější konkurenci. Pokusil se sice v Uhrách získat podporu, ale vyhnal ho sedmihradský vojvoda László Kán, jenž mu také zabavil korunovační klenoty. Nicméně to neznamenalo, že by se tento mocný magnát přidal hned na stranu Karla Roberta. Až do roku 1310 naopak klenoty zadržoval a odmítal je vydat. 

Váhavý postoj byl typický pro většinu magnátů, a tak si musel mladý Anjouovec svou pozici ještě dlouze upevňovat a vyjednávat o ní. Postupně mu sice podpora rostla, ale teprve roku 1308 se mohl dát znovu korunovat, přestože bez svatoštěpánské koruny šlo opět o neregulérní akt. Teprve napotřetí roku 1310, když přesvědčil sedmihradského bána, mohl být korunován definitivně a se všemi odpovídajícími náležitostmi. 

Stabilita doma i navenek 

Dlouhých 9 let bojoval Anjouovec o svá práva, aby se nakonec stal jedním z nejúspěšnějších a nejoslavovanějších uherských králů. Během vlády, trvající až do roku 1342, se mu postupně podařilo zkonsolidovat rozhárané poměry v zemi, byť ještě dalších 12 let bojoval s magnáty, než zemřel nezdolný suverén z Horních Uher Matúš Čák Trenčanský. Karel Robert postupně zavedl v zemi takzvaná služební léna neboli župy. Opřel se o novou nižší šlechtu (barony), z nichž učinil župany – tedy správce těchto lén –, kteří postupně potlačili přebujelou moc magnátů. V zahraniční politice vsadil Karel Robert na spolupráci s českým králem Janem Lucemburským. Přesídlil z Budína do Visegrádu umístěného v samém srdci Uher, kde byla roku 1335 uzavřena smlouva o spolupráci polským králem Kazimírem III. a právě s českým Lucemburkem. 

TIP: Nevěsta pro Lucemburka: Sňatek s Marií z Anjou zajistil Zikmundovi uherský trůn

Na tuto tradici ostatně dodnes navazuje známá visegrádská čtyřka, která spojuje moderní státy ležící ve stejném prostoru. Podobně jako Karel byl úspěšný i jeho syn a následník Ludvík I. Veliký ( 1342 až 1382), jímž sice anjouovská dynastie uherských králů vymřela, ale během osmdesáti let vlády zanechala v zemi hluboké stopy.

Tým vedený Yoko Mitaniovou z Národního institutu pro polární výzkum v Tokiu se rozhodl přijít na kloub záhadě spánku rypoušů sloních (Mirounga leonina), kteří při své migraci překonají vzdálenost tří až pěti tisíc kilometrů. Během této dlouhé plavby nemají přitom k dispozici žádnou pevninu, na které by si mohli odpočinout a na rozdíl od velryb či delfínů nedokážou uspat jen polovinu mozku tak, aby jeho druhá polovina mohla zvíře varovat před predátorem. 

Spánek padajícího listu

Mitaniová vybavila šest mladých rypoušů z kalifornské rezervace Año Nuevo speciálním satelitním přístrojem zaznamenávajícím rychlost pohybu, hloubku, teplotu, lokaci a trojrozměrné pohyby rypoušů. Zvířata pak byla vypuštěna 35 až 70 kilometrů od rezervace a Mitaniová sledovala jejich cestu zpět domů. 

TIP: Padesátiletý výzkum rypoušů severních: Populaci ploutvonožců udržují „supermatky“

Návrat ploutvonožcům trval jeden až pět dní a rypouši při něm předvedli zvláštní podmořský tanec. Když jim ubývalo sil, přestali plavat a začali se snášet kolébavým pohybem k mořskému dnu – asi jako když padá list ze stromu. Ve velké hloubce, kde se nevyskytují téměř žádní predátoři, pak mohli nerušeně odpočívat. Tímto způsobem rypouši dokážou nabrat novou sílu k další plavbě, která jim při migraci z kolonií v Kalifornii do jejich zimních útočišť ve střední části Tichého oceánu a v okolí Aljašky zabere dva až osm měsíců.

Po vítané odmlce se do centra zájmu opět vracejí viry, i když se to tentokrát netýká přímo lidí. Světová zdravotnická organizace WHO před týdnem oznámila, že v Polsku uhynul větší počet koček kvůli ptačí chřipce H5N1. Tento podtyp ptačí chřipky je přitom známý vysokou nakažlivostí, šířením i úmrtností u ptáků, a také schopností nakazit i zabít člověka, i když naštěstí jen vzácně.

O ptačí chřipce H5N1 se již nějakou dobu ví, že dokáže infikovat kočky, stejně jako další druhy savců, včetně norků, tuleňů nebo lachtanů. Teď je to ale poprvé, kdy odborníci hlásí velké množství nakažených koček na rozsáhlém geografickém území. Je to neobvyklé a mohly by za tím být změny v genomu viru, což bude nutné důkladně ověřit.

Epidemie mezi kočkami

Polské úřady upozornily WHO na konci června, že u nich umírá nezvyklý počet koček kvůli infekcím. Odebrali celkem 47 vzorků, které pocházely od 46 koček a 1 karakala (Caracal caracal), kočkovité šelmy z Afriky a Asie. U 62 procent vzorků detekovali ptačí chřipku H5N1, přičemž pozitivní vzorky pocházely ze 13 různých oblastí Polska.

Detailní analýza zachycených virů ukázala, že jde o navzájem velmi blízké sekvence ptačí chřipky H5N1, které odpovídají virům H5N1 nalézaným v Polsku u volně žijících druhů ptáků i v chovech drůbeže. Zdroj nákazy koček podle informací WHO nicméně stále zůstává záhadou.

TIP: Ve Velké Británii odhalili vzácný přenos ptačí chřipky H5N1 na člověka

Podle odborníků je možné, že se kočky nakazily přímo od ptáků nebo v prostředí, kde ptáci žijí. Také se mohly infikovat sežráním nemocných ptáků nebo jídlem, které bylo kontaminováno chřipkovými viry. Pokud jde o nakažené kočky, 14 jich bylo utraceno a dalších 11 zemřelo. U některých z nich se objevily příznaky zápalu plic, obtíže s dýcháním, krvavý průjem a další známky závažné nemoci. Žádný člověk neonemocněl, nicméně Polsko je nyní pod drobnohledem expertů.