Roku 1971 se médii šířila senzační zpráva: filipínský ministr kultury Manuel Elizade jr. objevil na ostrově Mindanao neznámý kmen 26 lidí, žijících v izolaci již od doby kamenné. 

Lidé, kteří podle názvu své posvátné sopky získali jméno Tasadayové, údajně žili v jeskyních, používali kamenné nástroje a mluvili nesrozumitelným dialektem. V okolní přírodě se pohybovali nazí, případně v jednoduchých šatech z listů. Mírumilovné „děti ráje“ podle filipínského ministra kultury objevil náhodou jistý dřevorubec a ministr se rozhodl vzít civilizací nedotčené jedince pod svá ochranná křídla. Zázračný objev plnil titulky významných periodik včetně časopisu National Geographic a Tasadyové se stávali stále populárnějšími.

Rezervace vydává tajemství

Zvídaví antropologové měli přesto jisté pochybnosti a o kmenu Tasadayů se chtěli přesvědčit na vlastní oči. Mezitím však tehdejší filipínský prezident Ferdinand Marcos vyhlásil teritorium kmene za chráněnou rezervaci, do níž nesměla vkročit lidská noha. Teprve po sesazení prezidenta roku 1986 se do oblasti vydali dva švýcarští novináři a nestačili se divit.

Tasadayové oblečení v džínách a tričkách žili v normálních domech, obchodovali s místními farmáři, pokuřovali cigarety a mluvili běžným místním jazykem. Příslušníci údajného prehistorického kmene pak vylíčili, jak je Elizade k jeskynnímu životu i zvykům pod silným tlakem přinutil. Vychytralý ministr se ale tou dobou mohl jen smát – už roku 1983 uprchl ze země a s sebou si vezl miliony dolarů, které ukradl nadaci na ochranu Tasadayů. Ovšem již roku 1988 se „ochránce menšin“ vrátil zpět na Filipíny, aby tam pomáhal řídit obchodní zájmy své rodiny a neúspěšně se pokusil obnovit svoji politickou kariéru.

Je třeba dodat, že kmen Tasadayů není tak úplně smyšlený – jejich příslušníci skutečně existovali, žili v částečné izolaci a jejich jazyk se lišil od okolních dialektů. Problém je ale smyšlená datace. Například tasadayský jazyk vznikl podle lingvistů teprve někdy koncem 18. století, když se oddělil od původního jazyka manobo, kterým se mluvilo v okolí.

Noviny a časopisy představovaly klíčový komunikační prostředek. Usnadňovaly nově příchozím zorientovat se v hektickém prostředí, pomáhaly udržovat kontakt s rodným jazykem a nepřímo tak i s domovinou, vzdálenou tisíce mil. Začátky krajanských tiskovin ale nebývaly snadné. Kvůli vysokým nákladům a úzkému okruhu předplatitelů skončila řada nadějných projektů už po pár číslech. Jakmile se však podařilo získat dostatek pravidelných čtenářů, pestrá nabídka se neustále rozšiřovala. Na pultech se objevovaly noviny a časopisy náboženského, politického, odborného i zábavného charakteru. 

Mezi náboženstvím a politikou 

Josef Molitor původem z Valašského Meziříčí byl knězem v kostele svatého Václava. Od října 1867 krátce vydával týdeník Katolické noviny, ostře se vymezující vůči protestantům. Evangelický duchovní František Boleslav Zdrůbek v téže době založil populární antiklerikální časopis Pokrok, který proslul útočným stylem psaní a kladením provokativních náboženských otázek. V roce 1872 se objevil ještě Hlas Jednoty svobodomyslných v redakci podivínského myslitele Františka Matouše Klácela, jenž šířil vlastní utopické vize nového uspořádání společnosti, založené na lásce a dobročinnosti. Půtky na téma „čí bůh je ten správný“ zaměstnávaly čtenáře na stránkách tisku mnoho desetiletí. 

Dalším silným tématem byla politika, neboť Chicago představovalo kolébku čechoamerického socialismu. Lev Palda z Vodňan založil Národní noviny plné článků o dělnickém hnutí. Později přibylo několik anarchistických titulů, zejména týdeník Budoucnost od okruhu lidí kolem Josefa Boleslava Pecky, jednoho ze zakladatelů sociální demokracie v hostinci U Kaštanu na pražském Břevnově. Následovaly plátky s přiléhavými tituly jako Práce, Právo lidu, Spravedlnost, Pochodeň nebo Revoluce. Komunitou pochopitelně nehýbala jen víra a politika. Krajané zpravidla náleželi k nejrůznějším profesním a zájmovým spolkům a klubům, které vydávaly vlastní tiskové orgány. Netřeba připomínat, že většina cílila na pánské čtenářstvo, přesto se značné popularitě těšil čtrnáctideník Ženské listy. Těm nejmenším pak byl určen týdeník Přítel dítek. 

Pan nakladatel 

Smělý cíl pozvednout krajanský tisk si vytyčil August Geringer, původním povoláním učitel z Březnice u Příbrami, který v sedmadvaceti letech odešel zkusit štěstí za oceán. Byť ho mnozí odrazovali, že vkládá čas, energii a nemalé peníze do záměru odsouzenému ke krachu, pořídil si knihkupectví a malou tiskárnu a krok za krokem rozvíjel své podnikání. 

V říjnu 1871 zachvátil Chicago velký požár, který zničil přes 17 000 domů včetně téměř všech tiskařských podniků. Řádění ničivého živlu přečkaly pouze tři tiskárny, mezi nimi i ta Geringerova. Katastrofa paradoxně rozjela byznys nevídaným tempem: zakázky se hrnuly, Geringer pracoval dnem i nocí a díky naspořeným prostředkům si mohl dovolit začít vydávat i české učebnice, čítanky, romány, kuchařky či věstníky. Jako jeden z prvních šikovně využíval placených inzerátů a reklamy. Skutečný průlom v Geringerově kariéře ale znamenal až rok 1875, kdy v jeho podniku spatřil světlo světa první česky psaný deník vydávaný mimo domovinu – Svornost. 

Houževnatý podnikatel dokázal, že rostoucí česká komunita je hladová po vlastním tisku a je ochotna za něj štědře zaplatit. Aby nakladatel nemusel hradit vysoký nájem za tiskárnu a redakci, postavil na vlastním pozemku třípatrový dům, který vybavil nejmodernějšími tiskařskými stroji. Několikrát přikoupil další techniku a rozšířil výrobu. Aktivity jeho vydavatelského koncernu dalece překročily hranice města, pod značkou Geringer vycházely noviny i v Oklahomě, Pensylvánii nebo Marylandu. Měl na kontě přes dvě stě vydaných knižních titulů, některé se dočkaly pro mimořádný zájem i čtrnáctého dotisku. „Vzdělat, poučit, pobavit“, to bylo heslo Augusta Geringera, které dokázal přetavit ve výnosný byznys. 

Manželka spolu se čtyřmi dětmi se musela přizpůsobit Augustovu extrémnímu pracovnímu tempu. Vstával denně v pět hodin, do tiskárny přicházel nad ránem jako první, večer zamykal a zhasínal. Za padesát let měl pouze jedinkrát dovolenou. Nadále žil velmi skromně a své nemalé jmění věnoval převážně na dobročinné účely. Byl velkým mecenášem české národní kultury – podporoval sokolské tělocvičné jednoty, divadlo a školu, přičemž někdy dokonce zaskakoval jako vyučující. Během první světové války štědře financoval odboj, vedený T. G. Masarykem. Když 2. dubna 1930 ve věku osmaosmdesáti let zemřel, smuteční pochod v centru Chicaga čítal desítky tisíc lidí. 

Nová doba, nové výzvy 

Velká válka a zápas českého národa za samostatnost aktivizovaly krajanskou veřejnost. Tiskoviny se předháněly s novinkami z bojišť a informovaly o úspěších zahraničního odboje v čele s Masarykem. Po jistém útlumu v meziválečném období přinesl opětovné probuzení zájmu o události ve vlasti 15. březen 1939 a německá okupace. V Chicagu sídlilo ústředí Československé národní rady americké, zastřešující organizace koordinující pomoc krajanů z celého světa, jež putovala Benešově exilové vládě v Londýně nebo přímo zahraničním jednotkám. Až stotisícového nákladu dosahoval její týdenní bulletin News Flashes from Czechoslovakia Under Nazi Domination (Záblesky z Československa pod nacistickým útlakem). Rada dokázala za celou válku pro boj s nacismem nashromáždit miliony dolarů. 

TIP: Návrat do totalitní vlasti: Co čekalo na exulanty, kteří se vrátili domů?

Rovněž komunistický převrat v únoru 1948 zanechal na mediální scéně v Chicagu výrazné stopy. Usadily se zde totiž tisíce exulantů, kterým tradiční tisková produkce nevyhovovala zaměřením ani obsahem. V důsledku toho se objevily třeba tituly Národní politika, Národ či Zpravodaj. Optimisté z řad redaktorů v nich uklidňovali, že rudá totalita se brzy zhroutí, ti skeptičtí naopak varovali, že vyhnanství bude dlouhé a bolestné.

Jedním z nejvýznamnějších sportovních odvětví je bezpochyby lehká atletika, která dává odpovědi na otázky týkající se hranic lidských možností. Ve všech jednotlivých disciplínách představují špičkové výkony mety pro běžného člověka nedosažitelné a beze zbytku obdivuhodné. Přesto najdeme v živočišné říši „borce“, kteří by lidské světové rekordmany strčili hravě do kapsy.

Sprinter s raketovým startem

Držitelem nepsaného titulu „nejrychlejší muž planety“ je v současnosti jamajský sprinter Usain Bolt, který v srpnu 2009 zaběhl stometrovou trať ve famózním čase 9,58 sekundy a dosáhl maximální rychlosti běhu 44,7 km/h.

Ani fenomenální Jamajčan by se ovšem nemohl měřit s rekordmanem zvířecí říše. Nejrychlejším suchozemským obratlovcem na kratší vzdálenosti je africká kočkovitá šelma gepard (Acinonyx jubatus), jenž dosahuje údajně rychlosti až kolem 115 km/h (v zajetí se přesným měřením tak vysoké hodnoty nepotvrdily).

V roce 2012 absolvovala sprinterský test s taženou návnadou gepardí samice Sarah ze zoologické zahrady v Cincinnati – na stometrové trati jí byl naměřen čas 6,13 sekundy. To znamená, že by Bolta nechala za sebou o celých 36 metrů, tedy více než o třetinu délky celé trati. Průměrná rychlost při tomto čase přitom činí jen asi polovinu odhadovaného gepardího maxima, konkrétně 58,7 km/h. Gepard dokáže zrychlit z nehybnosti na 100 km/h za pouhé tři vteřiny, tedy rychleji než drtivá většina automobilů a ve volné přírodě by pravděpodobně dokázal proběhnout stometrovým úsekem i za pouhé čtyři vteřiny.

Přehřátý kočičí běžec

Na trati 200 metrů drží světový rekord také Jamajčan Bolt s výkonem 19,19 vteřiny. Gepard by zřejmě dokázal proletět touto vzdáleností za pouhých osm až deset vteřin. Pod světovým rekordem na nejdelší sprinterské trati 400 metrů je čerstvě podepsán jihoafričan Wayde van Niekerk s časem 43,03 sekundy, gepard by však i zde byl nedostižným králem s 16–20 vteřinami.

Gepard ovšem udrží svoji maximální rychlost „jen“ do vzdálenosti asi 550 metrů. Pokud by byl nucen běžet například na pětikilometrové trati, současný držitel rekordu, Uganďan Joshua Cheptegei (jeho rekord z roku 2020 má hodnotu 12:35,36 minuty) by jej při průměrné rychlosti kolem 24 km/h určitě porazil. Při takovém tempu by se gepard sice příliš nenamohl, ale jeho organismus s vysokou klidovou teplotou 39 °C by se příliš rychle zahřál a po dosažení kritických 40,6 °C by se již musel zastavit a doslova vychladnout. Jeho náskok by mu ale i tak umožnil porážet lidské atlety minimálně do vzdálenosti 800 metrů až jednoho kilometru.

Kopyta proti tretrám

Na středních tratích, jako je běh na 800 a 1 500 metrů, by tedy příroda musela do pomyslného závodu proti lidem postavit jiné atlety. Jedním z nejlepších by byl nejspíš vidloroh americký (Antilocapra americana), který je schopný svoji maximální rychlost asi 90 km/h udržet na delší vzdálenost. V roce 2012 zaběhl keňský vytrvalec David Lekuta Rudisha osmistovku za 1:40,91 minuty, ženský primát již od roku 1983 drží bývalá československá atletka Jarmila Kratochvílová časem 1:53,28 min. Vidloroh by však stejnou vzdálenost zvládl za zhruba 33 sekund.

Patnáctistovka, obecně dobře známá z hodin tělocviku, je doménou marockého mílaře Hichama El Gouerrouje, který v roce 1998 potřeboval k jejímu překonání jen 3:26,00 minut. Vidloroh by zřejmě neudržel stejnou rychlost jako na kratší trati, přesto by ke zvládnutí půldruhého kilometru potřeboval jen 1:20 minut. Již zmiňovanou pětikilometrovou trať by urazil průměrnou rychlostí cca 56 km/h, tedy asi za 5 minut a 20 vteřin. Podobného výkonu dosahují na pevném a rovném povrchu také nejrychlejší závodní koně.

Maraton pod dvě hodiny

Královskou vytrvaleckou tratí je maraton a vzdálenost 42,195 km zatím nejrychleji v historii zvládl Keňan Eliud Kipchoge časem 2:01:09 hodiny. Na takto dlouhé distanci se již rozdíly zmenšují a žádný ze suchozemských obratlovců by zřejmě nepřekonal maratonce o celou polovinu jako je tomu na kratších tratích. Přesto není pochyb, že například největší dnes žijící pták pštros dvouprstý (Struthio camelus) by vcelku snadno pokořil dvouhodinovou bariéru, jež je pro člověka zatím nedosažitelná.

Jak ukázaly přímé experimenty v buši, při nichž byli někteří dobře disponovaní jedinci sledováni džípem, pštros dokáže udržet rychlost kolem 45 km/h po dobu delší než 20 minut. Podobných výkonů dosáhli na australském kontinentu také klokani rudí (Macropus rufus), kteří na krátkou vzdálenost vyvinuli rychlost i přes 70 km/h. Klokani však nevydrží běžet tak dlouho jako pštros a nejvyšší rychlost udrží jen asi 1,6 kilometru. Lidský maratonec udrží po celou dobu průměrnou rychlost mírně nad 20 km/h (u žen 18 km/h), pštros (ne však třeba kůň) by pravděpodobně dokázal udržet rychlost podstatně vyšší. Žádné ověřené experimenty sice nebyly provedeny, nicméně se zdá být pravděpodobné, že pštros by maratonskou trať zvládl zhruba v rozmezí 1:30–1:50 hodiny. Podstatně rychlejší by ovšem byli někteří létající i plovoucí živočiši.

Kočičí dálka, klokaní trojskok

Zástupci zvířecí říše by mohli bez obav postavit své reprezentanty i do skokanských soutěží. Pochopitelně nikoliv ve skoku o tyči, který je již velmi technickou disciplínou (ze stejného důvodu ostatně nezařazujeme ani vrhačské disciplíny), ale ve skoku do výšky i do dálky je takové srovnání nepochybně zajímavé. Světový rekord ve skoku dalekém drží již od roku 1991 Američan Mike Powell s 895 cm, mezi ženami pak Galina Čisťakovová se 752 cm. Oba výkony jsou však doslova krátké na schopnosti severoamerické pumy (Puma concolor). Při maximální rychlosti rozběhu a síle odrazu může tato nádherná šelma údajně doletět až do vzdálenosti kolem 12 metrů.

Také levhart sněžný (rovněž nazývaný irbis horský, Uncia uncia) je výborným skokanem, který podle ruských biologů dokáže přeskočit příkop o šířce neuvěřitelných 15 metrů. Klokan rudý zase dělá velmi rychlé skoky v krátkém sledu za sebou, ty nejdelší mohou měřit asi 12 metrů (neověřeným výkonem je 13,5 a 12,8 metru). Vačnatý savec by byl tedy vhodným kandidátem pro souboje v trojskoku, kde se již 14 let drží v popředí světových tabulek Brit Jonathan Edwards s výkonem 18,29 m (u žen Yulimar Rojasová z Venezuely s 15,67 m). Dospělý klokan by při zvýšeném úsilí pouhými třemi skoky (přestože vzhledem k jejich „technice“ by byl nejspíš diskvalifikován) urazil vzdálenost výrazně přes 20 metrů.

Let do nebes

Ve skoku vysokém obdivujeme atlety, kteří překonají laťku ve dvoumetrové výšce. Nejvýše se zatím dostal Kubánec Javier Sotomayor, když v roce 1993 překonal celých 245 cm (ženským maximem je pak 209 cm Bulharky Stefky Kostadinovové). Ani ve výšce by však člověk nehrál prim. Je známo, že také psi a koně dosahují v této oblasti pozoruhodných výkonů. U psů má být rekordem 173 cm chrtí fenky Cindy, u koně neoficiálně dokonce 252 cm.

Skutečným přeborníkem by však i zde byla nejspíše puma, která dokáže ze země vyskočit nejméně čtyři metry vysoko, neobvyklým zdokumentovaným rekordem je dokonce hodnota 5,4 metru. Podobného výkonu je možná schopen také klokan, nebylo to však dosud experimentálně prokázáno.

Konečný verdikt

Na první pohled se může zdát, že lidská výkonnost je zvířecími atlety zdrcujícím způsobem pokořena. A to jsme se taktně vyhnuli ještě markantnějším rozdílům plaveckých schopností člověka oproti rybám či vodním savcům. Přesto nevyznívá situace zdaleka tak nepříznivě.

TIP: Komu je nejvíc do skoku: Nejlepší skokani mezi zvířaty

Důležitým faktorem je totiž lidská všestrannost, která je nepředstižitelná. Zatímco v jednotlivých disciplínách by nás snadno překonali „specialisté“, jsme jediným živočišným druhem na zemi, jehož zástupci dokážou běhat rychle i vytrvale, skákat a házet předměty, šplhat, plavat apod. Je to možná také tato všestrannost a schopnost rychlého přizpůsobení vlivu klimatických podmínek, která z nás učinila civilizované bytosti, tvůrce kultury a mimo jiné pořadatele olympiád a atletických soutěží. Především jsme se ale stali tvory, kteří mají ve svých rukou osud celé planety a mohou ovlivnit, zda vůbec bude zvířatům v budoucnosti „do skoku“.

V roce 2022 žilo na celém světě asi 55 milionů lidí s demencí spojenou s pokročilým věkem. Ještě více alarmující je, že se každým rokem objeví 10 milionů nových případů. Je jasné, že se z prevence či oddálení nástupu demence u seniorů stává zásadní priorita dneška v globálním měřítku.

Tým odborníků australské Monashovy univerzity použili data o 10 318 obyvatelích Austrálie starších 70 let, která pocházejí z dlouhodobého projektu ASPREE (Aspirin and Ageing Health Research), zaměřeného na užívání aspirinu a na zdraví seniorů. Joanne Ryannová a její kolegové zjišťovali, jaké aktivity mají největší přínos pro prevenci či oddálení demence.

Raději křížovky než pletení

Jak vyplývá z výsledků studie, nedávno zveřejněné odborným časopisem JAMA Network Open, lidé, kteří používají počítač, vzdělávají se, odebírají časopisy, luští křížovky nebo hrají šachy a další stolní hry, odolávají demenci lépe než lidé, kteří se věnují pasivnějším aktivitám jako je pletení, malování nebo společenský život.

Výsledky zůstaly průkazné, i když badatelé zohlednili vliv vzdělání a sociálně-ekonomické postavení. Zároveň neobjevili žádné významné rozdíly mezi muži a ženami. Také se ukázalo, že na prevenci demence nemá vliv velikost skupiny či sociální sítě dotyčného, ani frekvence návštěv restaurace či kina.

TIP: Manželský benefit: Sezdané páry jsou mnohem méně náchylné k demenci

„Naskytla se nám unikátní příležitost uzavřít mezeru v poznání rozvoje demence, když jsme prostudovali široké spektrum aktivit, jimž se věnují senioři a zaměřili se na jejich souvislost s prevencí či oddálením demence,“ vysvětluje Ryannová. „Výsledky říkají, že aktivní přístup k dříve získaným znalostem je účinnější než pasivnější aktivity. Obzvláště důležité je udržet mysl aktivní a čelit výzvám.“

Slunce míří k maximu svého jedenáctiletého cyklu a na jeho aktivitě je to znát. Erupce třídy C8.8 vyprodukovala 14. července výron koronální hmoty, spojený s uvolněním mračna plazmatu mířícího k Zemi. Hned o dva dny později došlo k další erupci třídy M5.7 a k vyvržení dalšího a rychlejšího plazmatického mračna. Obě mračna se následně spojila a podle modelů NOAA zasáhnou v těchto dnech Zemi (odhady NOAA hovoří o střetu 18. a 19. července).

Spojení dvou plazmatických mračen, kdy jedno dostihne na cestě vesmírem předešlé a vytvoří jedno velké mračno, bývá označováno jako „kanibalský výron koronální hmoty“. Jde o poměrně vzácný úkaz, který se častěji vyskytuje v časech slunečního maxima. Poslední kanibalský výron, který zasáhl Zemi, vědci zaznamenali v listopadu 2021. Střet tehdy způsobil lehkou geomagnetickou bouři bez významných škod.

TIP: Provází každou sluneční erupci výron koronální hmoty?

Střet plazmatu s magnetosférou Země může podle odborníků vyvolat lehčí geomagnetické bouře spojené s rušením rádiového nebo GPS signálu a k vidění by mohly být i polární záře. NOAA klasifikuje geomagnetické bouře do pěti tříd G1 až G5 a podle aktuální předpovědi by se mělo jednat o bouře nejslabších tříd G1 až G2. Vedle možného rušení rádiového a GPS signálu mohou být bouře těchto kategorií doprovázené i lehčími výkyvy v zasažených rozvodných sítích a problémy s orientací mohou zaznamenat stěhovaví ptáci.

Jak dokázali první z nich vyšplhat na hladké a strmé skály, zůstává dosud nevyjasněnou záhadou. Výstup na víc než pět set metrů vysoké kamenné pilíře představuje náročnou výzvu i pro zkušené horolezce, kteří dnes mají k dispozici moderní vybavení; poustevníci se však na obtížně přístupném pískovcovém masivu začali usazovat již v 11. století. Roku 1356 pak na vrcholu jednoho z nich vyrostl první z pozdějších 24 klášterů, proslulých mimořádně působivou architekturou, jakož i majestátními interiéry plnými ikon od nejvyhlášenějších umělců své doby.

Současní návštěvníci se již nahoru dostanou relativně pohodlně po schodech, vystavěných ovšem až ve 20. letech minulého století. Jejich obdiv ještě umocňuje fakt, že veškerý materiál museli mniši před staletími vynosit po žebřících na zádech nebo vytahat pomocí lan a kladek. Žebříky navíc po dokončení staveb většinou strhli v obavě z nepřátel, což jim umožnilo vést život dokonale oddělený od toho světského. Jakmile se řeholníci jednou ocitli nahoře, neměli už téměř žádný důvod skálu opouštět: I na omezeném prostoru pískovcového útesu se dalo zřídit skromné políčko, případně získávali jídlo od obyvatel vesnice. Až později přibyly primitivní výtahy, které ulehčovaly kontakt kláštera s okolím a přivážení zásob.

Útočiště před nájezdníky

Při pohledu ze země se zdá, jako by byly kláštery zavěšené na obloze. Ten první si proto vysloužil přídomek „Megalon meteoron“, doslova „velký a vznášející se“, a později dal název celému komplexu. Ikonické jméno vymyslel jistý Atanáš, který zřejmě spolu s několika svými následovníky přišel v první polovině 14. století z proslulého mužského kláštera na poloostrově Athos a Velký Meteoron založil.

Hypotéz, proč středověcí stavitelé zvolili pro vybudování svého vrcholného díla tak specifickou lokalitu, existuje hned několik. Kláštery sice v minulosti často vznikaly na zvláštních místech pro zdůraznění jejich spirituálního významu, ale zároveň bývaly ze své podstaty otevřené poutníkům – což v daném případě nepřicházelo v úvahu, neboť na podobný výstup si troufl málokdo. Historikové proto předpokládají, že primárně měla Meteora křesťanům zajistit azyl před nájezdníky. Poustevníci navíc získali kýžený klid pro meditování a mohli si jej takřka bez omezení užívat po několik následujících staletí.

Od vrcholu k úpadku

Zlatou éru zažila Meteora na přelomu 16. a 17. století, kdy tam fungovalo 24 samostatných klášterů a mniši provozovali mimo jiné knihařské dílny. Ani takřka úplná izolace však neznamenala stoprocentní ochranu před okolními událostmi: V 18. a 19. století zažila Meteora období úpadku, které vyústilo v postupné rušení klášterů a odchod mnichů. Od definitivního zániku uchránil komplex až zásah řecké vlády, jež ho v roce 1921 prohlásila za národní kulturní památku. Zdá se však, že s poklesem autority se začala lámat také morálka. Těžko si jinak vysvětlit zvláštní incident z roku 1930, kdy prý vesničané z nedalekého Kastraki jeden z klášterů podpálili, protože jim mniši údajně chodili svádět dcery.

Tvrdou ránu již tak značně prořídlým mnišským komunitám potom zasadila druhá světová válka, kdy se některé monastýry dokonce ocitly pod německou palbou kvůli podezření, že se v nich ukrývají partyzáni. Následná občanská válka mezi řeckými komunisty a demokraty vedla k tomu, že z Meteory odešla naprostá většina zbývajících řeholníků a ti poslední se uchýlili pouze do dvou svatyní – Velkého Meteoronu a Varlaamu.

Řecké Machu Picchu

Mnišský život se pak v místě plně obnovil až v roce 1960 a v současné době v Meteoře funguje šest klášterů, z toho čtyři mužské a dva ženské. Jako první příslušnice něžného pohlaví mohla do Velkého Meteoronu v roce 1921 vstoupit rumunská královna Marie Edinburská a krátce nato se v monastýrech usadily i jeptišky. S jejich příchodem se přitom pojí jiný kuriózní příběh zahrnující obyvatele Kastraki: Roku 1925 v jednom z klášterů údajně vypukl požár, a když mniši požádali o pomoc s hašením obyvatele údolní osady, skupina vesničanek jim vyhověla – hned poté však nahoře založila vlastní komunitu. Avaton neboli vyloučení žen z přístupu do klášterů trvalo v případě Velkého Meteoronu a Varlaamu až do 40. let minulého století, dnes však mohou dámy do všech částí komplexu bez omezení.

Alespoň část původního významu se Meteoře podařilo získat zpátky v roce 1988, kdy ji vzalo pod svou ochranu UNESCO. Kláštery se záhy proměnily v jednu z nejpopulárnějších památek řecké pevniny, nepočítáme-li starověké skvosty: Podle analýzy Jonathana Bella z neziskové organizace World Monument Fund tam ročně zavítá na 1,5 milionu turistů, tedy zhruba stejný počet jako do proslulého Machu Picchu v Peru. Značnou část návštěvníků nicméně netvoří milovníci umění, nýbrž sportovci – skály v okolí totiž lákají na perfektní lezecké podmínky.

Tvrdý život

Život je dnes v Meteoře stejně tvrdý jako před staletími. Pokud se chce někdo stát členem komunity, musí absolvovat pohovor a poté nastoupí do několikaletého noviciátu, během nějž může kdykoliv odejít. Místní režim totiž není pro všechny: Každé ráno se vstává o půl čtvrté a do pěti hodin se každý mnich modlí o samotě ve své cele. Následuje bohoslužba trvající až do půl osmé a teprve poté začíná běžný život, naplněný fyzickou prací a studiem svatých textů. Celý den je pak proložený modlitbami. Mniši kromě svých šatů a drobností denní hygieny nevlastní vůbec nic. Vše je společné a řádu vládne slovo opata, který s přihlédnutím k radám nejstarších bratrů rozhoduje prakticky o veškerých záležitostech. Vedle zbožnosti představuje největší ctnost mnicha poslušnost.

TIP: Kláštery ve stínu buků na pomezí Ukrajiny a Rumunska

V klášterech se zahradničí, včelaří, vyrábějí se svíce ze včelího vosku, jeptišky vyšívají liturgická roucha a v dílnách vznikají ikony. Kláštery se snaží být maximálně soběstačné: Určitý zdroj příjmů tvoří vybrané vstupné, ale většina peněz plyne z pronajímání pozemků. Během staletí odkazovali zbožní patroni klášterům pole i louky, takže ačkoliv jsou samotní bratři a sestry chudí, jejich instituce dokáže svůj provoz spolehlivě financovat. 

Rozmnožování je pro nás kriticky důležité, ať už z hlediska biologie anebo fungování společnosti. Přesto je kolem lidského rozmnožování stále mnoho otazníků. Další záhadu nedávno přidal australský výzkumný tým, když zjistil, že umělé oplodnění lidských vajíček je efektivnější, jsou-li vajíčka odebrána v létě. Výsledky výzkumu australských vědců zveřejnil recenzovaný časopis Human Reproduction.

Ze studie vědců vyplývá, že pokud jsou vajíčka pro umělé oplodnění odebrána v létě, úspěšnost oplodnění se pohybuje okolo 31 % případů. Vajíčka odebraná na podzim, vykazují úspěšnost ve 26 % případů, což je nejhorší výsledek a úspěšnost vajíček odebraných v zimě a na jaře se pohybuje mezi těmito hodnotami.

Letní vajíčka

Pozoruhodné přitom je, že podle vědců nezáleží na tom, kdy je zmrazené a oplodněné embryo vloženo do dělohy. Vliv ročního období se projevuje pouze v souvislosti s odběrem vajíček. Badatelé k tomu dospěli analýzou dat získaných během 8 let u celkem 3 657 případů umělého oplodnění, které provedla specializovaná klinika v australském Perthu.

Z celého souboru dat vyplynulo, že vajíčka odebraná ve dnech s více než 10 hodinami slunečního svitu měla o 28 procent vyšší úspěšnost při umělém oplodnění než vajíčka odebraná ve dnech s méně než 7 hodinami slunečního svitu. Vědci zároveň zjistili, že samotná teplota ve dnech odběru vajíčka neměla žádný patrný vliv.

TIP: Jak vybrat zárodky pro umělé oplodnění? Nejlépe to zvládne umělá inteligence

Důvody pro vyšší úspěšnost vajíček odebraných v létě při umělém oplodnění zatím nejsou jasné. Zdá se, že roční období nějakým způsobem ovlivňuje funkci vaječníků a tím i „kvalitu“ odebraných vajíček. Autoři studie se domnívají, že by v tom mohly hrát roli i rozdíly v aktivitě, stravě a životním stylu mezi ročními obdobími.

Sovětský tank T-34 nepochybně náleží mezi nejslavnější vojenská vozidla všech dob a stále je veden v arzenálech několika armád třetího světa. Lze také spatřit mnoho zachovaných kusů ve formě památníků či muzejních exponátů, mezi nimiž ovšem dominuje pozdější verze T-34/85, která nesla 85mm dělo, zatímco původní varianta se 76,2mm kanonem je mnohem vzácnější. Zcela jinak je tomu u jednoho tanku Osy, který se s „čtyřiatřicítkou“ utkával, avšak dnes už jej znají zřejmě jenom experti a nadšenci. Maďarský turán se totiž dochoval jen v jediném kusu, který se nachází v tankovém muzeu v ruské Kubince.

Americké hodnocení 

Zrod sovětského tanku T-34 se zajisté řadí mezi vůbec nejznámější příběhy v historii vojenské techniky, a proto jej není třeba podrobně opakovat. Připomeňme alespoň, že tento typ pocházel z konstrukční kanceláře v Charkově a částečně navazoval na kontroverzní rychlé tanky BT. Oproti nim ale postrádal schopnost jezdit na kolech a dostal silnější pancíř a také výkonnější dělo ráže 76,2 mm. Nesporně šlo o perspektivní konstrukci, avšak ve vedení Rudé armády měl stroj řadu kritiků, takže začátek jeho sériové produkce se dost opozdil. Na tom se ale podílely i problémy sovětského průmyslu, protože T-34 obsahoval řadu nových prvků a technologií, jejichž zavádění rozhodně nebylo snadné. V okamžiku německého útoku tak Rudá armáda sice disponovala celkově asi 24 000 tanky, jenže jen 1 200 připadalo na T-34, s nimiž navíc osádky vesměs nedovedly příliš dobře zacházet. 

Před rokem 1989 bylo v podstatě povinností T-34 nekriticky chválit a tvrdit, že těmto tankům patří i zásadní podíl na zpomalení německého postupu k Moskvě. Realita ale vypadala poněkud jinak, protože už sám omezený počet těchto obrněnců v kombinaci s nezkušeností osádek znamenal, že jejich reálný význam během roku 1941 nemohl být velký. Také ono vychvalování T-34 je vhodné uvést na pravou míru, v čemž mohou pomoci mimo jiné závěry zkoušek, jimž jeden kus v roce 1942 podrobili Američané, kteří tank dostali v rámci válečné spolupráce. 

Pochválili účinný kanon či odolnost pancéřování, dobře hodnotili i široké pásy a schopnost tanku fungovat v extrémních teplotních a jiných klimatických podmínkách. Onen sklon pancíře ale zdaleka nepřinášel jen výhody, neboť sice zvyšoval efektivní tloušťku, ale zároveň vedl ke stísněnosti vnitřních prostor. Ergonomii T-34 Američané hodnotili jako příšernou, vadila například velmi dlouhá doba nutná k opuštění vozidla, což se v případě zásahu v boji mohlo projevit fatálně. Většina tanků T-34 postrádala vysílačky, takže pro komunikaci se musely používat signální praporky.

Několik výrobních variant 

Dieselový motor V-2-34 byl výkonný, ovšem poruchový a opatřený nekvalitním vzduchovým filtrem, o kterém prý jeden americký expert prohlásil, že tak nepovedenou součástku do agregátu snad musel namontovat sabotér. Ve věži bylo místo jen pro dva muže (protože velitel musel zastat i úlohu střelce), kteří z ní měli špatný výhled. Je ale nutné dodat, že přinejmenším ona poslední chyba se dočkala nápravy. Tank T-34 se 76,2mm dělem se totiž dodával v několika provedeních, jež se znatelně lišila. 

Němci tyto modely značili velkými písmeny od A do F a tento systém se posléze dlouho udržoval i v západní literatuře, nicméně v SSSR taková systematika nikdy nefungovala. Nejstarší provedení z roku 1940 (model A) mělo ještě slabší motor a méně výkonný kanon L-11, motor V-2-34 a dělo F-34 se montovaly až do verze z roku 1941 (model B). V roce 1942 se přešlo na další modifikaci (model C), jež byla zejména výrazně zjednodušená a měla zesílený pancíř. U těchto tří se užívaly svařované nebo odlévané věže s tím, že postupně přibývalo těch druhých.

Mickey Mouse

Největší změna přišla na podzim 1942, kdy se začaly instalovat nové odlévané věže s mírně většími rozměry, typickými šestibokými tvary a dvěma velkými poklopy. Čelní pohled na tyto tanky s otevřenými poklopy vedl k tomu, že jim Němci dali přezdívku „Mickey Mouse“. Nové věže měly několik podob, podle kterých Němci odlišovali modely D, E a F, z nichž největší posun znamenalo „éčko“.

TIP: Tank T-34: Sovětská legenda, která vyhrála 2. světovou válku

To se dodávalo od roku 1943 a dostalo velitelskou kopuli, jež výrazně zlepšovala rozhled velitele. V té době se také změnila celková strategická situace, což se odrazilo i ve vyšší kvalitě sériové výroby T-34, jež byla na začátku velmi proměnlivá. Paradoxně ale právě to představovalo i jednu z největších předností „čtyřiatřicítky“, možná tu vůbec největší. Konstrukce totiž byla jednoduchá, snad až brutálně pragmatická a vhodná pro masovou produkci.

Dokončení: Legenda proti experimentu: Duel tanků T-34/76 a maďarských 40M Turán (2) 

Kdo kdy listoval novodobým vydáním Zápisky o válce galské, kapitolku věnovanou Alésii z paměti nejspíš jen tak nedostane. Na podzim roku 52 př. n. l. se totiž obléháním tohoto keltského oppida, usazeného nad říčkou Brenne, prakticky rozhodlo o osudu celé Galie. Vůdce konfederace galských kmenů, Vercingetorix, se tu po marném boji Římanům raději vzdal.

Četné útoky ze zálohy, nadějné i marné pokusy o průlom, využití lidských štítů, dobrovolné vydání galských žen a dětí nepříteli a jejich téměř úplné vyhladovění v pásmu nikoho… Příběh o Alésii má hodně silných momentů. Julius Caesar tu ve finále zažil svou hvězdnou chvíli, která dost výrazně vypolstrovala jeho mocenské ambice. Přesto, nebo možná právě proto, se dnešní čtenář občas nemůže zbavit dojmu, že autor Zápisků víc než trochu přeháněl.

Příliš detailů

Některé údaje a měřítka prostě působí přehnaně. Třeba to, že Caesar – který nechtěl nechat vykrvácet své legie ve ztečích proti dobře opevněnému hradišti – raději nechal vytvořit patnáct kilometrů dlouhé vnější hradby, aby zabránil zásobování nepřátel a Alésii tak vyhladověl. A když to napoprvé nevyšlo, vytvořil druhý takový pás pevností, dvojitých příkopů a palisád, dlouhý hned třiadvacet kilometrů. To vše za situace, kdy obléhaných bylo snad na 300 tisíc a obléhajících pětkrát méně.

Caesar, vojevůdce a spisovatel v jedné osobě, svým úsporným jazykem v Zápiscích popisuje všemožné detaily. Třeba to, jak dal ony pět metrů široké příkopy naplnit vodou, jak nechal palisády vyplést trním a vrbovým proutím, a na blátivé, jílem zpevněné valy tohoto hradebního systému osadil nástrahy z naostřených kůlů. To proto, aby každé římské strážní stanoviště mohlo efektivně bránit co nejméně legionářů. Doslova zmiňuje, jak nechal své muže nařezat velmi silné větve, vybrousit je do špičky, vsadit do kmenů a zapustit do valů a příkopů, aby „kdokoli do nich vstoupil, mohl se na ně nabodnout“. Zjevně cosi jako starověká verze ostnatého drátu, zamezující pohybu nepřátelských bojovníků.

Napsal pravdu?

Zrovna na popisu téhle verze dřevěné protipěchotní překážky se ale zasekli i odborníci historie. Z archeologických záznamů, nálezů v terénu, ze zápisů ve starých knihách i z reliérů na chrámových výjevech a triumfálních sloupech se dá vyčíst o Caesarových taženích v Galii mnohé. Ale zrovna tyhle ostře bodavé nástrahy nikde jinde než v Zápiscích k nalezení nejsou.

Když vezmete v potaz všechny ty kampaně, tažení a výpravy římských legionářů do světa, stejně jako počty legionářských táborů a ležení, bylo by s podivem, kdyby tuhle vychytávku nikdo a nikde jinde nepoužil anebo se alespoň v nějakém fragmentu nedochovala.

Zkrátka a dobře, zdálo se, že tak jako lhář často dodává hodnověrnost svému vyprávění přidáváním nepodstatně přesných detailů, tak i tady nastávající diktátor neříkal čtenářům úplnou pravdu a něco si přidal. A když už si dokázal vybájit banální nástrahy, možná pak přeháněl i u zásadnějších věcí. Byla to drobnost, jež prostě lehce kompromitovala důvěryhodnost tohoto nepochybně jinak zajímavého zdroje.

Dvojité naleziště

Proto se zpráva o nalezení vůbec první takové dřevěné nástrahy setkala s nadšením. Objevili ji studenti archeologie z Goetheho univerzity v jílovité půdě v hloubce dvou metrů na nalezišti v Bad Ems (napůl cesty mezi Bonnem a Mohučí). A i když na tom vlastně nic zázračného není, jde skutečně o první takový objevený exemplář svého druhu na světě. Dlužno dodat, že naleziště u Bad Ems není pro odborníky novinkou. První archeologické průzkumy tu byly zahájeny už v 19. století. A souvisely hlavně s obří pevností – trvalým legionářským táborem, který tu Římané kolem roku 110 udržovali. Osmihektarový areál se čtyřicítkou strážních věží a dvojitým příkopem se ve své době jistě nedal přehlédnout.

Studenti archeologie vedení docentem Fredericem Authem se ale pustili do práce o kus dál. Na něco přes kilometr vzdáleném poli pod kopcem Blöskopf naznačily letecké snímky přítomnost dalších staveb. Původně se mělo za to, že i tato pevnost, kterou zde postupně začali odkrývat, funkčně navazovala na ono rozlehlé a už známé opevnění. Jenže to v takové „těsné“ blízkosti nedávalo úplně smysl.

Pro trpělivé

Jak se ale ukázalo, tahle druhá „pevnost“ tu stála o 60 let dřív. A existovala tu jen velice krátce, než ji sami Římané, ještě ne zcela dostavěnou, vypálili. Proč? Přežila se svému účelu. Pokud vyjdeme ze spisků starořímského historika Tacita, tak se římský guvernér Curtius Rufus se svou II. legií Augustus v roce 47 pokoušel v této oblasti těžit stříbro. Ne moc úspěšně. Štoly nenesly tolik vzácného kovu, aby se těžba v tomto riskantním „předsunutém“ území vůbec vyplatila.

Pevnost u Blöskopf velmi pravděpodobně vznikla jako prvek obrany kopáčů před možnými nájezdy barbarů. Když ono naleziště nepotvrdilo svou výtěžnost, rozhodli se jej Římané opustit a tábor vypálit, aby nezůstal jejich protivníkům jako opěrný bod. Tato nedokončená pevnost byla přitom stavěna velmi poctivě, a k její výbavě patřilo i to, o čem psal Julius Caesar: naostřené dřevěné hroty, zasazené do dlouhého kmene. 

Autor Zápisků o válce galské tedy nefabuloval ani nepřeháněl. A dvojité archeologické naleziště u Bad Ems se teď může chlubit unikátním objevem. 

V souhvězdí Hadonoše se nachází zajímavé seskupení různých typů mezihvězdných mračen, která je známé jako komplex mezihvězdných mračen Rho Ophiuchi. V tomto komplexu jsou zastoupené i temné mlhoviny, v nichž vznikají nové hvězdy. Vzhledem ke vzdálenosti cca 390 světelných let je komplex Rho Ophiuchi jednou z nejbližších hvězdných porodnic, kterou jsme v okolním vesmíru objevili.

Právě na hvězdnou porodnici Rho Ophiuchi se nedávno zaměřil Vesmírný dalekohled Jamese Webba. Americká kosmická agentura NASA oslavila rok vědeckých pozorování Webbova dalekohledu zveřejněním velmi detailního a propracovaného snímku této hvězdné porodnice, který se opravdu povedl.

Intimní snímek hvězdné porodnice

„Vesmírný dalekohled Jamese Webba během jediného roku změnil pohled lidstva na okolní vesmír. Poprvé zřetelně vidíme do hustých komických mračen i do nesmírně vzdálených koutů vesmíru,“ uvádí ředitel NASA Bill Nelson. „Webbův dalekohled představuje investici do budoucnosti USA a zároveň je oslavou spolupráce s mezinárodními partnery.“

Výroční snímek zobrazuje oblast komplexu Rho Ophiuchi, kde se nachází asi 50 velmi mladých hvězd. Jejich hmota je podobná Slunci nebo menší. Nejtemnější oblasti na snímku jsou zároveň nejhustší. Nacházejí se tam kokony kosmického plynu a prachu, v nichž se rodí nové hvězdy.

TIP: Webbův dalekohled pořídil okouzlující snímek galaxie s dramatickou minulostí

Červeně jsou znázorněny mohutné výtrysky molekulárního vodíku. Když čerstvě zrozená hvězda protrhne prachový obal svého kokonu, odpálí dva polární výtrysky, které prošpikují okolní materiál. Jako když se ptáče klube z vajíčka. U některých hvězd na snímku jsou patrné stíny, které zřejmě odpovídají protoplanetárním diskům, kde právě vznikají nové planety.