Atletický stadion v Helsinkách bouřil vzrušením. Po více než dvou hodinách od startu maratonského běhu vlétl na ovál jako první československý běžec Emil Zátopek. Ten o tři dny dříve zvítězil v závodě na deset kilometrů a předtím na „pětce“. Šlo tak už o třetí běžecký závod za osm dní. Zátopek i přesto porazil soupeře s velkým náskokem, a dokonce s časem 2:23:03 překonal stávající olympijský rekord. Stal se prvním a dosud jediným člověkem, který zvládl na jedněch hrách vyhrát tyto tři závody. 

Nadšení československého i zahraničního publika lze dnes již jen obtížně pochopit. Komentátorovi rozhlasu ve chvíli triumfu selhal hlas. Po návratu do vlasti vítaly domácího borce desetitisíce lidí. Sám atlet vše bral s typickým nadhledem, a když se jej později na závod ptali, odpovídal typickými vtípky: „Když to vzdám, co budu dělat, dvacet kilometrů od města bez peněz, jen v trenýrkách a tričku. Nezbylo mi než běžet dál, ať to dopadne, jak chce.“ Zátopkova cesta na stupně vítězů však rozhodně nebyla jednoduchá.

„Emilu, nedělej haňbu!“

Budoucí atlet se narodil 19. září 1922 jako jedno z osmi dětí do dělnické rodiny v Kopřivnici. Rodiče pocházeli původem z Valašska, do města se přestěhovali kvůli práci v místní Tatrovce, ve které později našla zaměstnání také většina jejich dětí. Emil se od mala odlišoval, sourozenci vzpomínali, že už jako malý pořád někam běhal a nedal si pokoj, ani když mu to otec zakazoval – běhání po venku se vnímalo jako lehkomyslná a nedůstojná činnost. Jeden z bratrů jej prý nabádal: „Nelétaj jako blázen po polu, Emilu! Nedělaj to, my bysme měli haňbu!“

Po základní škole složil mladý Zátopek přijímací zkoušky na Baťovu školu práce ve Zlíně. Tento prestižní ústav měl vychovávat mladé elity baťovského impéria, vyznačoval se však neuvěřitelně tvrdými požadavky na schopnosti a disciplínu. Jeho studenti museli přes den pracovat v továrně, aby si osvojili výrobní procesy, večer se pak vzdělávali ve škole. Vše bylo naplánované na minutu, v šest ráno budíček, rozcvička a snídaně, od sedmi do pěti práce v dílně s dvouhodinovou přestávkou na oběd. Od půl sedmé do půl deváté škola a v půl desáté večerka.

U Bati se také velmi dbalo na úklid, hygienu a sport. Většina mladých mužů se věnovala nějaké fyzické činnosti, pravidelně se pořádaly závody v atletice i běhu. Emil Zátopek na sebe upozornil v roce 1941, když se mu podařilo doběhnout na druhém místě při každoročním běhu Zlínem. Okamžitě se o něj začal zajímat místní atletický oddíl a talentovaný mladík brzy dostal šanci trénovat s nejlepšími běžci v tehdejším protektorátu, Tomášem Šalém a Janem Haluzou.

Cesta za vítězstvím

V následujících několika letech se měl ukázat Zátopkův hlavní klíč k úspěchu – tvrdá dřina. Zatímco ostatní atleti si v zimních měsících dávali tréninkovou přestávku, Emil nikoliv. Od prosince běhal dvakrát týdně ve zlínské tělocvičně a stejně často i venku, po prohrnuté silnici do Malenovic. K nevelké radosti spolubydlících cvičil i na internátním pokoji, kde se na kusu gumy metr krát metr oddával běhu na místě. Když po válce nastoupil na vojnu, chodil pravidelně běhat za kasárna. On sám uváděl, že jeho denní dávku představovalo deset až dvacet kilometrů. Ty běhal bez ohledu na počasí, často i v mnohastupňových mrazech.

Armáda se měla stát Zátopkovým osudem po většinu kariéry. Po absolvování základní služby se přihlásil na vojenské učiliště v Hranicích na Moravě, které roku 1947 úspěšně absolvoval a stal se velitelem tankové čety v Milovicích. Po vzniku Armádního tělocvičného klubu (ATK) zamířil do jeho řad, ve kterých setrval až do období normalizace. Nadřízení brali na jeho tréninkové potřeby ohled. V Hranicích Zátopek běhal po chodbách kasáren a v místní jízdárně, v Milovicích po cestách upravených pro průjezd tanků.

Výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Už roku 1943 vyrazil všem dech, když zcela nečekaně zvítězil v běhu 1 500 metrů na největších protektorátních závodech Čechy–Morava. Porazil zde i jednoho ze svých starších vzorů a trenérů Tomáše Šalého. V létě 1945, už jako voják základní služby, zvítězil na Strahově v závodě na 3 000 metrů a mimo jiné překonal národní rekord. O měsíc později překonal československý rekord na 5 000 metrech při atletickém mistrovství ČSR. 

Rok nato nastoupil Zátopek na mistrovství Evropy v norském Oslu. Zde sice na pětikilometrové trati opět překonal svůj předchozí čas, ale na vítězství to tentokrát nestačilo. Chuť si spravil až v září 1946 na mistrovství spojeneckých armád v rozbombardovaném Berlíně, kam vyrazil jako jediný zástupce čs. armády. Zde na „pětce“ nečekaně porazil všechny soupeře a vysloužil si obdiv spojeneckých vojáků. Z neznámého mladíka se stal pojem, který začal sportovní svět brát vážně.

Olympijské kruhy

V druhé polovině 40. let si již Zátopek navykl vyhrávat různé domácí i zahraniční závody. Na jaře 1948 zvítězil na desetikilometrových závodech v belgickém Spa a Budapešti, přičemž ve druhém zmíněném opět překonal československý rekord, tentokrát téměř o dvě minuty. V červnu pak na stejně dlouhé trati s přehledem zvítězil na domácím stadionu na Strahově. Tehdy se také zrodila jedna z jeho přezdívek – „Lokomotiva“. 

Ostatní běžci té doby nasadili na počátku závodu ostré tempo, v každém dalším kole pak jejich výkon klesal a oni se snažili udržet získaný náskok. Zátopek na začátku závodu nasadil o něco pomalejší tempo, ale udržel jej až do konce závodu, kdy na cílové rovině zvládl ještě zrychlit. Zatímco ostatní odpadávali, Emil běžel pořád stejně jako lokomotiva.

Získané renomé měl nyní obhájit na sportovní události posledních let – olympiádě v Londýně. Ta byla zvláštní hned z několika důvodů, předchozí hry se konaly totiž před dlouhými dvanácti lety v nacistickém Berlíně. Plánovaná olympiáda v Helsinkách se musela odložit kvůli válce. Čechoslováci na hry navíc málem vůbec nejeli, stejně jako Sověti, kteří tuto sportovní událost systematicky bojkotovali. Středoevropský tým nakonec dorazil, i když z původních 165 členů výpravy zbylo jen 122, neboť zbytku komunisté účast zakázali.

Hned druhý den her se běžel závod na 10 000 metrů a s ním přišla Zátopkova chvíle. Zatímco favorizovaní Skandinávci nasadili tradiční strategii a šli rychle do vedení, český atlet vsadil na „lokomotivu“. Dopředu si spočítal, že ideální čas na jedno kolo je 71 vteřin. Asistent výpravy Karel Kněnický mu pak pokaždé dal trenýrkami signál, zda se mu daří udržovat rychlost. Plán vyšel, zhruba v polovině závodu začali soupeři odpadat a Zátopek se prodral do vedení. Nechal za sebou většinu favoritů a zvítězil s ohromným náskokem, stříbrný Francouz Alain Mimoun doběhl až 48 vteřin po něm. O několik dní později Zátopek nastoupil také na „pětku“, kde se mu tentokrát zadařilo o něco méně a skončil druhý za Belgičanem Gastonem Reiffem.

Miláček lidí i režimu

Zátopek se těšil oblibě již před Londýnem, olympijský úspěch z něj ale udělal doslova celebritu. Kamkoliv přijel, vítaly jej s nadšením zástupy lidí. Atletovu popularitu si dobře uvědomovali i komunisté. K jeho povinnostem nyní přibylo pravidelné objíždění Československa a propagace „socialistického sportu“.

Běžec navštěvoval besedy a účastnil se nejrůznějších politických akcí. V květnu 1949 například se jako poslední běžec zúčastnil štafety na počest IX. sjezdu KSČ, štafetu pak symbolicky předal Klementu Gottwaldovi. Veřejně přijímal závazky v podobě medailových cílů a na jeho úspěchy navazovali dělníci po celé zemi. Například v čelákovické továrně pořádali zvláštní zátopkovskou směnu, při které překročili plán o 210 %. Noviny s oblibou popisovaly Zátopkovy úspěchy jako úspěch socialistické výchovy. Na manifestaci československo-sovětského přátelství četl Zátopek zvláštní zdravici generála Sydira Kovpaka a při příležitosti soudu s Miladou Horákovou vyšel v Rudém právu jím podepsaný text Rozsudek vynesl všechen československý lid.

Jeho prorežimní postoje mu však umožňovaly věnovat se tomu, co doopravdy miloval – běhu. A přelom 40. a 50. let znamenal vrchol jeho kariéry. V roce 1949 v Ostravě překonal světový rekord na deset kilometrů o celých sedm vteřin. Poté zvítězil ve čtyřech závodech ve Finsku a následně se zúčastnil závodů v Sovětském svazu. Také tuto událost režim do dna vytěžil, když Zátopek po návratu domů vyprávěl o skvělých úspěších sovětského Ruska.

Zátopek v této době vyhrával desítky závodů doma i ve světě, získal medaile z mistrovství Evropy v Bruselu i Bernu. Vrchol kariéry představovala olympiáda v Helsinkách roku 1952. Zde Zátopek zvítězil nejen v „pětce“ a „desítce“, ale překvapivě také v maratonu a jako jediný člověk v historii tak získal zlato z těchto tří disciplín.

Odchod do ústraní

S blížící se polovinou 50. let začal atletovi docházet dech. Nejenže se začínal projevovat vyšší věk, ale především dorůstala nová generace běžců, kteří si částečně osvojili moderní tréninkové metody. V roce 1954 zvládl ještě zaběhnout světový rekord na 5 000 metrů při závodech v Bruselu a záhy překonal nejrychlejší čas i na „desítce“. Ještě téhož roku mu ale rekord na „pětce“ sebral téměř o deset let mladší Brit John Chataway, kterého záhy předběhl sovětský atlet Vladimir Kuc. 

Že se nachází za zenitem, nakonec ukázala olympiáda v Melbourne roku 1956, kdy Zátopek nezískal medaili ani v jedné z disciplín a přesunul se spíše na pozici jakési československé sportovní legendy a symbolu. Kariéru ukončil v roce 1958 na turnaji ve španělském San Sebastianu, kde proti všem očekáváním také naposledy vyhrál. Téhož roku nastoupil do zaměstnání na ministerstvu obrany v oddělení tělesné přípravy vojsk. 

Významný okamžik v Zátopkově životě představovalo Pražské jaro roku 1968. Atlet se jednoznačně postavil za obrodný proces a stal se kritikem starých pořádků. Vystoupil proti sovětské okupaci a stal se také jedním z iniciátorů petice za zákaz účasti SSSR na olympiádě. Komunisté se mu tvrdě pomstili. 

Ačkoliv se pod nátlakem kál, omluvil se za protisovětské výroky a odvolal svůj podpis pod manifestem 2000 slov, čekalo ho propuštění z armády a vyloučení ze strany. Několik let jezdil slavný atlet s maringotkou po českém venkově a vrtal studny. Později jej vzali na milost a přemístili do archivu Československého svazu tělesné výchovy. Zátopek se již nevzpouzel, poslušně odsoudil Chartu 77 a uvítal socialistický bojkot olympiády v Los Angeles. Výměnou za to mohl vystupovat v televizní relaci Branky, body, sekundy. 

TIP: (Ne)zlatá padesátá: Jak se budovaly světlé zítřky v Československu?

Naprostou apatii vůči politickému dění projevil i po listopadu 1989. Nová doba mu vrátila jeho pozici hvězdy, častěji se objevoval na běžeckých akcích u nás, poprvé v životě vycestoval i do USA. Smrt jej postihla v pokročilém věku, na podzim roku 2000 skolila slavného běžce mrtvice. 

Barycentrum představuje těžiště soustavy hmotných objektů: Typicky jde o bod, okolo nějž v daném okamžiku obíhají všechna uvažovaná tělesa v systému. Nejsnadněji si lze jeho význam ukázat u dvou zcela izolovaných objektů, působících na sebe pouze gravitačně. Pak obě zmíněná tělesa – dvě hvězdy, Slunce a planeta či planeta a její měsíc – obíhají kolem jednoho fixního bodu, který leží na jejich spojnici a nachází se blíž ke středu hmotnějšího z nich. Vzdálenost středu hmotnějšího objektu od barycentra je potom nepřímo úměrná poměru hmotnosti těžšího a lehčího tělesa.

V soustavě Země–Měsíc spočívá barycentrum uvnitř naší planety a Měsíc tak krouží kolem Země. V případě Jupiteru a Slunce je to ale jiné – Jupiter neobíhá přímo kolem barycentra uvnitř Slunce, ale kolem bodu, který leží v těsném sousedství Slunce. Také žádný z pěti měsíců Pluta neobíhá (technicky vzato) kolem této trpasličí planety.

Ve vícečlenném systému panuje ještě o něco složitější situace: I pro něj lze sice v každém okamžiku polohu barycentra výpočetně stanovit, ovšem s oběhem těles se může jeho pozice měnit. Jedná se také o případ našeho solárního systému, kdy barycentrum vykonává komplikované polopravidelné pohyby, přičemž někdy vystupuje i mimo sluneční těleso. 

Tatranská hora Rysy leží na slovensko-polské státní hranici. Hora má tři vrcholy – dva leží na Slovensku a jeden v Polsku. Právě na polský vrchol zamířil minulý týden polský atlet a sběratel nejrůznějších rekordů Wojciech Sobierajski, aby na nejvyšší polskou horu vynesl 50 kilogramů těžký balvan.

 

 

 

 

Zobrazit příspěvek na Instagramu

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Příspěvek sdílený Wojciech Sobierajski (@wojciech_sobierajski)

Sobierajskiho motivací bylo, vedle jistě úctyhodného sportovního výkonu, pozvednout celkovou výšku hory. Oficiální výška severozápadního vrcholu Rysů totiž činí 2 499,6 metru, přičemž Sobierajski se rozhodl svým zhruba devět hodin trvajícím počinem zaokrouhlit výšku na rovných 2 500 metrů.

50 kilo problémů

Nemnoho pochopení má pro jeho atletický výkon správa Tatranského parku. Podle její mluvčí Magdaleny Zwojacz Kozicové šlo o nezodpovědné jednání, kterým Sobierajski vystavil nebezpečí nejen sebe, ale i další návštěvníky parku. Vrchol Rysů patří mezi nejvyhledávanější vrcholy na obou stranách Vysokých Tater.

Správa parku nyní celou situaci vyhodnocuje, a pokud se ukáže, že polský silák porušil ustanovení o ochraně přírody, může ho stihnout citelný finanční postih. 

Na americkém Jihozápadě se již celá desetiletí objevují v zemi rozsáhlé trhliny. Postižená je především Arizona, v jejíž centrální části bylo zmapováno 272 kilometrů těchto trhlin. Země ale praská i v Utahu, Kalifornii nebo Texasu. Podle odborníků to ale v naprosté většině případů nesouvisí s tektonickými či vulkanickými procesy.

Podle Josepha Cooka z Arizonské geologické služby nejde o přirozeně vzniklé útvary a trhliny podle něj mají na svědomí lidé. Sesedání či klesání zemského povrchu, čili subsidence, je v této konkrétní oblasti způsobené přílišným čerpáním podzemní vody. 

Mizející zásoby vody

„Více než 80 procent známých případů subsidence v celých Spojených státech, vzniklo kvůli používání spodní vody. Jde o často přehlížený důsledek lidských aktivit,“ vysvětluje na svém webu Geologická služba Spojených států. „Využívání krajiny je stále intenzivnější, což prohlubuje současné problémy se subsidencí a vytváří nové.“

Trhliny tohoto typu se otevírají, když část povrchu změkne a zhroutí se, zatímco okolí zůstává pevnější. Stejně jako nechvalně známé závrty, v nichž mohou zmizet celé domy, se i tyto trhliny mohou objevovat velmi rychle a ohrožovat obyvatele, infrastrukturu nebo třeba dopravu.

Lidé v Arizoně a na dalších místech USA odčerpávají vodu rychleji, než se stačí doplňovat její zásoby. „Většina vody, kterou čerpáme z podzemí je stará tisíce let,“ potvrzuje Jason Groth, zástupce radnice z marylandského Charles County. „Rozhodně to není tak, že by napršelo v pondělí a stejná voda by pak v sobotu byla součástí podzemní vody.“ Podle Grotha by během příštích deseti let v dotčených oblastech mohla dojít voda úplně.

TIP: Kalifornie se propadá: Je to kvůli suchu a ztrátám podzemní vody

Hlavním problémem je podle odborníků nedostatečná regulace a nehospodárné nakládání se zdroji podzemní vody. Federální vláda podle nich nemá téměř žádné předpisy upravující čerpání podzemní vody a jednotlivé státy mají jen nedostatečná pravidla, lišící se region od regionu.

Originál je jen jeden

• Mai Tai | cena: 28 000 Kč

Oblíbený letní koktejl Mai Tai běžně zahrnuje rum, likér Curaçao, mandlový sirup orgeat a šťávu z limetky. Merchant Hotel v Belfastu však údajně jako jediný na světě míchá populární nápoj podle původního receptu restaurace Trader Vic, kde Mai Tai v roce 1944 „vynalezli“. Vysoká cena pak odráží hlavně kvalitní vyzrálý jamajský rum, jenž se používal už v první polovině 20. století. Jeho značku ovšem podnik z pochopitelných důvodů drží pod pokličkou. 

Kameny, zlato a šampaňské

• Ono Champagne | cena: 219 000 Kč

Zatímco tokijské martini nadstavuje svou cenu diamanty a australský Winston zase extrémně drahými likéry, koktejl Ono Champagne podávaný v lasvegaském hotelu Encore Wynn si bere trochu z obou světů. Jeho základem se stalo šampaňské Charles Heidsieck, k němuž se přidává luxusní koňak Louis XIII Black Pearl, pomerančový a meruňkový džus a trocha nektaru z růží. Za své peníze pak obdržíte také sklenici vykládanou drahokamy a náhrdelník z 18karátového zlata. 

Diamanty ukryté na dně

• Diamonds Are Forever | cena: 495 000 Kč

Nejdražší koktejl světa si svůj rekord paradoxně nepřipsal díky kvalitě přísad nebo jedinečnosti místa, kde se podává, i když obojí patří do nadstandardní kategorie. Cenovku vyhnal do astronomických výšin diamantový prsten, spočívající na dně sklenky. Hodláte-li tedy někoho stylově požádat o ruku, mohl by se zmíněný drink stát vaším esem v rukávu.

Chleba a bílá čokoláda

Koktejl Diamonds Are Forever, tedy „diamanty jsou věčné“, si lze objednat v hotelu Ritz-Carlton v srdci Tokia. Jedná se o nejvyšší stavbu svého druhu v celém Japonsku, a svým přepychem navíc vytváří pro extrémně drahý nápoj ideální kulisy. Drink vám namíchají v baru ve 45. patře, odkud se naskýtá výhled na celou gigantickou zástavbu megapole. Prsten se přitom koupe v martini, jehož recepturu pojali tokijští barmani po svém: Zatímco běžně jde o kombinaci ginu a vermutu doplněnou olivou či kouskem citronu, v Ritz-Carltonu tvoří základ vodka Absolut Elyx a limetková šťáva. Uvedený alkohol je sice chuťově zaoblený, s náznaky čerstvého chleba nebo bílé čokolády, ale v našich obchodech se cena za láhev pohybuje kolem tisíce korun. Coby alternativu nabízí bar drink namíchaný z vodky Grey Goose, zhruba s podobnou hodnotou jako Absolut Elyx.

Za drtivou většinou částky se tedy skutečně ukrývají diamanty – a také doprovodný program: Koktejl vám totiž barman připraví přímo u stolu, zatímco vám kapela zahraje k popíjení serenádu. Nakonec je tedy potřeba hlavně dávat pozor, aby obdarovaný či obdarovaná v okouzlení hudbou statisícový šperk nespolkli… 

V pátek 8. září 2023 vyrazila kosmická loď společnosti Virgin Galactic VSS Unity na svůj další komerční suborbitální let. Nesl označení Galactic 03 a trval necelou hodinu. Letu se zúčastnili tři zaměstnanci Virgin Galactic a tři vesmírní turisté. Jak se ale ukázalo, „lidí“ v širším smyslu slova bylo na palubě vlastně víc.

Jedním z trojice turistů byl jihoafrický podnikatel Timothy Nash, který se podílel na výzkumu evoluce lidské linie v jižní Africe. Nash dostal od svého známého, významného paleoantropologa a popularizátora vědy Lee Bergera z jihoafrické Witwatersrandské univerzity, poněkud neobvyklou cestovní výbavu – fosilní pozůstatky dvou homininů, našich dávných příbuzných z lidské linie.

Kosti na suborbitálním letu

Nash s sebou vyvezl do kosmického prostoru fosilie 2 miliony let starého australopitéka Australopithecus sediba a člověka Homo naledi, který žil před 250 tisíci lety. Zmíněné fosilie byly během suborbitálního letu uloženy v malém boxu z uhlíkových vláken. Jak je u těchto letů obvyklé, kosmickou loď VSS Unity nejprve dopravil do výšky kolem 14 kilometrů nosný letoun, v tomto případě VMS Eve. Pak se Unity oddělila a pro suborbitální let použila raketový motor. Posádka během suborbitálního letu dosáhla výšky 88,6 kilometru. 

A proč vlastně vyrazily fosilie lidské linie do vesmíru? „Cesta těchto fosilií představuje ocenění přínosu všech našich předků během milionů let evoluce,“ uvádí paleoantropolog Berger. „Bez vynálezu ohně, nástrojů a bez jejich schopnosti přežít v nehostinném světě, bychom tu dnes nebyli, nemluvě o našich letech do vesmíru.“

Fosilie Homo naledi a Australopithecus sediba byly podle vědců vybrány nejen pro jejich symbolický význam, ale také proto, že patří mezi nejzdokumentovanější fosilie homininů vůbec.

TIP: Ve stopách člověka: Nejdůležitější přelomy ve vývoji našeho druhu

Pozůstatky Australopithecus sediba byly objeveny v jeskyni Malapa v jihoafrické kolébce lidstva a datují se do doby asi před 1,98 miliony let. Tento druh představuje podle paleontologů zřejmý krok od „opičích“ rysů starších příbuzných a směrem k rysům, které později definovaly rod Homo. Příslušníci druhu Homo naledi žili také v jižní Africe, byť mnohem později než zástupci druhu Australopithecus sediba. Podle studie z roku 2017 obývali jihoafrické pláně před zhruba 300 000 lety.

Za nejslavnější symbol Británie, hodinovou věž sídla parlamentu, do značné míry vděčíme dvěma případům ne právě kvalitně odvedené práce: K prvnímu došlo 16. října 1834, když byli dva místní zřízenci pověřeni spálit staré dřevěné destičky, které kdysi sloužily soudcům k zapisování poznámek. Muži se ovšem s úkolem příliš nepárali a pece naložili pořádně. 

Jenže komíny toho roku ještě neprošly pravidelnou údržbou a následně se v nich vznítily saze. V budově, která neměla žádnou protipožární ochranu, se oheň bleskově rozšířil. Podařilo se tak zachránit pouze část nejstaršího středověkého křídla, někdejší kancléřský soud ve Westminster Hall.

Národní vzepětí

Obnova komplexu představovala chvíli národního vzepětí, jež se spojovala s počátkem nové, zlaté doby. O pět let dřív proběhla parlamentní reforma a znásobila počet voličů tím, že jejich řady rozšířila o střední třídu. Nový parlament měl proto odrážet domnělý návrat ke svobodným středověkým časům a nezbytnou inspirací pro jeho vzhled se staly gotické katedrály a hrady. 

Zakázku na stavbu obdržel architekt Charles Barry a jako vrchního designéra najal francouzského katolického emigranta Augusta Pugina. Ten pak sídlu britského parlamentu vtiskl jeho zdobnou podobu a založil nový stavební styl, novogotiku. 

Neplánovaný obr

Nadcházející věk měla symbolizovat přístavba, s níž původní plán nepočítal, ale kterou si Pugin vysnil jako odkaz na anglické katedrály – tedy vysoká hodinová věž. Coby manifestace britské sebedůvěry měla propojit středověkou tradici s moderními průmyslovými úspěchy, a proto byly na její vrchol umístěny dva doklady velikosti země: Prvním jsou dodnes největší a nejpřesnější veřejné hodiny na světě, jejichž odchylka od astronomického času nečiní víc než vteřinu denně.

TIP: Petřínská rozhledna: Železná věž vyšší než Eiffelovka

V hodinové věži pak našel místo největší činný zvon své doby, vážící 13,5 tuny. Jméno získal po poslanci siru Benjaminu Hallovi, který předsedal výboru dohlížejícímu na stavbu a jemuž se pro jeho tloušťku přezdívalo „Big Ben“. Obrovský zvon ovšem nevydržel údery kladiva a měsíc po spuštění praskl. Ačkoliv se dutina dočkala vyztužení a stroj opravy, rezonance Big Benu se narušila: Získal tak charakteristický nakřáplý zvuk, který ještě podtrhl jedinečnost stavby. 

Do světové války vstupovaly armády s pestrými, ačkoli často dosti zastaralými arzenály dělostřeleckých zbraní. Většina států upřednostňovala děla s dlouhými hlavněmi, která pálila dolní skupinou úhlů, zatímco menší význam se přikládal houfnicím, jejichž krátké hlavně sloužily pro střelbu s vysokým náměrem. Zákopová válka na západní frontě způsobila, že se těmto zbraním začal přikládat mnohem větší význam, neboť dovolovaly efektivně zasahovat zákopy protivníka, pokračoval však i rozvoj kanonů. Těm stále patřila důležitá role především na východě, kde nadále probíhaly rozsáhlé manévrové operace a obrovské vzdálenosti vedly k preferování zbraní s co nejdelším dostřelem.

Moderní konstrukce z Plzně

Mezi armády, jejichž dělostřelecký arzenál trpěl na počátku války výše zmíněnou zastaralostí, patřila také ta rakousko-uherská. Výjimku představovaly jen těžké moždíře, jež patřily na světovou špičku, ale kanony a houfnice císaře pána povážlivě zaostávaly za tím, co mohly nasadit armády jeho nepřátel. Jasně to prokázaly první boje na Balkáně a v Rusku, a proto vídeňský erár požádal výrobce o nové typy zbraní s delším dostřelem.

Ve skutečnosti už takové práce probíhaly před válkou, avšak nepřikládal se jim velký význam a pokrok brzdila i pověstná rakouská byrokracie. Na vývoji se pochopitelně podílela i Škoda Plzeň, jež dokázala nabídnout vojákům modernější konstrukce než vídeňský státní Arsenal, a to zejména proto, že rozsáhle vyráběla i pro zahraniční zákazníky. Ti tak mnohdy používali vyspělejší zbraně než habsburská armáda.

Císařův autokanon

Škodovka roku 1913 získala smlouvu na stavbu prototypu nového těžkého kanonu ráže 152,4 mm s požadovaným dostřelem 16 km, ale z již zmíněných důvodů zahájila jeho zkoušky až v únoru 1915. Armáda tehdy samozřejmě velmi spěchala takže zbraň záhy prodělala zkušební nasazení nejdříve v Itálii a posléze v Srbsku. Projevily se sice potíže s municí, samotný prototyp však působil mimořádně slibně, a tudíž armáda tento typ v roce 1915 oficiálně přijala do služby pod názvem „15-cm Autokanone M.15“.

Poněkud neobvyklý název odkazoval na fakt, že pro tažení sloužily motorové tahače místo koní, a proto kanon obdržel ocelová kola. Na začátku roku 1916 se rozběhla sériová produkce a zprávy z bojiště dokládaly kvalitu nové zbraně, byť se objevily také některé nedostatky. Mezi ty patřila například velmi početná obsluha nebo relativně malý rozsah náměru (max. 30 stupňů), takže vojáci požádali o rekonstrukci kanonu za účelem zvýšení této hodnoty.

Úprava s delším dostřelem

Inženýři plzeňské zbrojovky se okamžitě pustili do práce a během pozoruhodně krátké doby si mohli připsat další úspěch, protože na jaře 1916 zahájila zkoušky modifikovaná verze. Hlavní změnu představovala nová skříňová lafeta, díky které se maximální náměr zvýšil na 45 stupňů, což zákonitě přineslo prodloužení dostřelu, jenž nyní přesahoval 20 km. Vedle toho se na zbrani objevilo rovněž modernější zaměřovací ústrojí a přibyla možnost připojit ochranný pancéřový štít.

Základní konstrukce však zůstávala stejná, a tudíž se jednalo o kanon používající ocelovou hlaveň s dvoudílným řešením, takže ji tvořil vnější plášť a vyměnitelná duše. K tlumení zpětného rázu sloužila kombinace hydraulické zákluzové brzdy a pneumatického vratníku. Lafetu pak tvořily tři celky – kolébka, horní část opatřená zaměřovacím systémem a spodní část s nápravou a rydlem.

Dělostřelci museli před zahájením střelby připravit na zvoleném místě palebné postavení s podkladovými trámy. Na ty se posadila lafeta a na ni se potom instalovala hlaveň. Právě tato příprava vyžadovala onu početnou obsluhu, ale špičkové výkony plzeňské zbraně tento nedostatek vyvažovaly více než dostatečně. Do služby se nejdříve dostalo 28 kusů původní verze M.15 a následovalo 44 kusů přepracované varianty, která nabízela vyšší náměr a dostala oficiální název M.15/16. Mobilita kanonu se ještě zvýšila v roce 1917, kdy vstoupily do služby nové dělostřelecké tahače Austro-Daimler, jež nahradily dosud užívané vozy Saurer.

TIP: Monstrum z Apenin: Italská houfnice Obice da 305/17 modello 16

Plzeňské kanony střílely na všech frontách, na nichž bojovaly síly Rakouska-Uherska, a kromě toho dvě baterie převzala německá armáda. Kanon se mimořádně osvědčil a v meziválečném období jej užívala nejen Rakouská republika, ale rovněž ozbrojené síly Jugoslávie a Československa, a to pod označením „15 cm těžký kanon vz. 15/16“. Ještě na konci 30. let nabízel velmi působivé výkony.

Království mrtvých osídlené živými patří k neslavným „divům“ Manily. Ostrovní metropole spravuje celou řadu hřbitovů, přičemž dva nejrozlehlejší z nich – Severní a Jižní – zahrnují většinu z několika milionů hrobů. Oba se staly domovem těch nejchudších obyvatel, a právě Jižní hřbitov, kde našlo „domov“ na tři čtvrtě milionu nebožtíků a možná až tři tisíce živých, David Těšínský navštívil. Jako mnohé podobné projekty, i tento vznikl souhrou náhod.

„V Koreji jsem otevíral svoji první sólovou výstavu a další měla následovat v Japonsku za tři týdny. Mezitím jsem si zaskočil na Tchaj-wan a do Hongkongu, jenže při odletu do Tokia jsem narazil – nepustili mě na palubu, protože jsem neměl covid test, ačkoliv pravidla nic takového nevyžadovala. A jelikož žádný další let nepřipadal v úvahu, poohlédl jsem se jinde. Zjistil jsem, že do Manily letí něco za pár desítek dolarů a nepotřebuju víza. Řekl jsem si: Proč ne? Cestou pak vyřeším, jak se do Japonska dostat. Takže jsem Filipíny navštívil naprosto spontánně a bez plánů.“

Kontakty z baru

V Manile použil fotograf klasickou techniku shánění kontaktů, a sice vyptáváním v baru. Nakonec se přes několik doporučení dostal k místnímu policistovi v civilu, který ho doprovodil na nejzajímavější místa k focení. „Slumů jsem viděl hodně, ale tohle vypadalo líp než většina. Neměl jsem pocit, že by byl život na hřbitově nějak nenormální – mladí lidé s dětmi působili úplně přirozeně, jejich potomci si hráli mezi náhrobky. Potkal jsem asi osmnáctileté kluky při basketu a z konverzace mi bylo jasné, že jsou chytří, jen se odsud nedokázali dostat. Starší lidé si tu užívali klid, jako kdekoliv jinde na světě,“ popisuje Těšínský.

Manila má největší hustotu zalidnění na planetě – na jednom kilometru čtverečním tam žije téměř 43 tisíc lidí, zatímco třeba v Praze jde o 2 375 osob. Obyvatelé proto hledají jakékoliv volné místo, které se dá proměnit v domov. První příchozí zamířili na hřbitovy začátkem 70. let minulého století v době, kdy začínal filipínský populační boom. Trend se pak ještě prohloubil před dvěma dekádami, kdy vláda přistoupila k likvidaci slumů a k jejich proměně na běžné čtvrti. Lidé se tehdy začali stěhovat do málo využívaných částí hřbitova.

„Někteří tu bydlí přímo v hrobkách, ale zdaleka ne všichni – někteří mají postavenou chatrč mezi nimi. Lidé obsazují jakékoliv dostupné místo, ale samozřejmě upřednostňují opuštěné hrobky, o které se nikdo nestará. Tip jim většinou dává správkyně hřbitova, která má o všem přehled,“ vysvětluje fotograf. Místní hroby totiž nepatří pozůstalým, ale jsou majetkem města a pouze se pronajímají na pět let. Pokud rodina smlouvu neobnoví, hrobník ostatky uloží do společné kostnice. Volné prostory se tak vždycky najdou.

Vystačit si s málem

Život na hřbitově je tvrdý: Neexistuje tam tekoucí voda a veškeré potřeby pokrývají dvě veřejné studny, kam se musí každý den chodit s barely. Elektřinu pak řada obyvatel čerpá načerno z přípojek v okolí. „Na jednom ze snímků uvidíte pána, jak si čte na monitoru, takže nějak si proud obstarávají,“ vzpomíná Těšínský. Energetické firmy však jednou za čas většinu černých odběratelů odstřihnou a následuje nové kolo hledání vhodných zdrojů. Jediné skutečně spolehlivé světlo tak poskytují svíčky.

Někteří z místních obyvatel našli práci přímo na hřbitově. Denně se tam koná osmdesát až sto obřadů, což kameníkům, hrobníkům či prodejcům květin a svíček zajišťuje skromný příjem. Většina lidí si ovšem musí vystačit s tím, že si je příbuzní zemřelých najímají na údržbu hrobů – čímž si však vydělají v přepočtu pouhé desítky korun. Mizerná ekonomická situace tak nahrává mimo jiné pašování drog a v posledních letech směřují na místo klidného spočinutí nebožtíků stále častější policejní razie. Filipínští strážci zákona přitom nechvalně prosluli tím, že nejdřív střílejí, a teprve pak se ptají. Podle místních obyvatel je přesto na hřbitově bezpečněji než ve slumech, kde se tísní třetina Manilanů.